načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jidášův kmen -- Román o Sigma Force – James Rollins

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Jidášův kmen -- Román o Sigma Force

Elektronická kniha: Jidášův kmen
Autor: James Rollins
Podnázev: Román o Sigma Force

– Z hlubin Indického oceánu se vynoří hrozivá epidemie, aby zničila lidstvo…. –   – James Rollins, mistr v kombinování historických a vědeckých záhad s napínavým dobrodružstvím, autor románů Mapa z kostí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 90%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 444
Vydání: První vydání v českém jazyce
Název originálu: Thejudas strain
Spolupracovali: přeložil Zdík Dušek
Jazyk: česky
Téma: epidemie, thrillery, dobrodružné romány, napínavé romány, Sigma Force, americká literatura
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7677-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Z hlubin Indického oceánu se vynoří hrozivá epidemie, aby zničila lidstvo….

 

James Rollins, mistr v kombinování historických a vědeckých záhad s napínavým dobrodružstvím, autor románů Mapa z kostí a  Černý řád , se vrací s dosud nejúžasnějším thrillerem – s děsivým příběhem o prastaré hrozbě, která znovu povstává, aby zaplavila moderní svět… a o poslední naději, která je ukryta na nejpřekvapivějším místě ze všech: v jazyce andělů .

Z hlubin Indického oceánu se vynoří hrozivá epidemie, aby zničila lidstvo – neznámá, neporazitelná a smrtící choroba, která je však pouhou předzvěstí záhuby, jež má následovat.

Na palubě zábavní jachty proměněné v provizorní nemocnici pátrají doktorka Lisa Cummingsová a Monk Kokkalis – agenti tajné organizace Sigma Force – po odpovědích na otázky kolem pohromy, jež náhle spatřila světlo světa. Jsou tu však další síly, s podstatně sobečtějšími pohnutkami. Lodi se náhlým a krutým útokem zmocní teroristé, kteří z ní udělají plovoucí laboratoř pro vývoj biologických zbraní.

Na opačném konci světa, při oslavách 4. července, veliteli Sigmy Graysonu Pierceovi překazí plány krásná vražedkyně, která drží v rukách první klíč k odhalení možného léku. Osud každého muže, ženy i dítěte visí na vážkách a Pierce spojí svoje síly se ženou, která ho dříve chtěla zabít. Společně zahajují podivuhodnou pouť, která je provádí benátskými hrobkami, byzantskými katedrálami a zříceninami hluboko v džungli, po stopách nejslavnějšího cestovatele v dějinách, Marka Pola.

Odtikávají však poslední minuty, celosvětová epidemie se rychle vymyká kontrole a Pierce i jeho nečekaná společnice jsou vtahováni do šokujícího tajemství pohřbeného dávno ve starověku a v lidském genetickém kódu. Každou vteřinou se blíží soudný den a Pierce si uvědomuje, že skutečně nemůže věřit naprosto nikomu – ani té okouzlující tajemné ženě, kterou má po svém boku –, neboť kdokoliv může být novodobým Jidášem.

James Rollins je autorem desíti napínavých dobrodružných románů, včetně šesti, které vyšly v češtině: Podzemní říše , Pohřbeno v hlubinách , Písečná bouře , Mapa z kostí , Ledový ostrov , Černý řád a  Amazonie . Vystudoval veterinární lékařství a má praxi v kalifornském Sacramentu. Jako amatérský potápěč a nadšený jeskyňář tráví většinu volného času pod zemí nebo pod vodou.

Jestliže chcete o autorovi vědět víc, navštivte jeho webové stránky: www.jamesrollins.com

(román o Sigma Force)
Zařazeno v kategoriích
James Rollins - další tituly autora:
Oltář ztraceného ráje Oltář ztraceného ráje
Sub Terra Sub Terra
Jidášův kmen Jidášův kmen
 (e-book)
Klíč soudného dne Klíč soudného dne
Zkouška ohněm Zkouška ohněm
Poslední odysea Poslední odysea
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložil Zdík Dušek


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2007 by Jim Czajkowski

All rights reserved.

Z anglického originálu The Judas Strain

(First published by HarperCollins Publishers, New York)

přeložil © 2008, 2017 Zdík Dušek

Redakce textu: Růžena Steklačová

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Třetí vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-891-9 (pdf)


Carolyn McCrayové, která četla

všechny moje nejranější škrábanice

a nesmála se až přespříliš


PODĚKOVÁNÍ

Na všechny lidi tu ani není dost prostoru.

Zaprvé děkuji všem v nakladatelství HarperCollins. Všem vám již dlouho dlužím poděkování za uplynulých deset let rad, tvrdé práce a vedení:

Oběma velkým zvířatům, Michaeli Morrisonovi a Lise Gallagherové, jsem velmi vděčný za jejich podporu a důvěru – minulou, současnou i budoucí.

Uměleckým ředitelům Richardu Aquanovi a Thomasi Egnerovi patří díky za to, že mé knihy tak krásně vyčnívají mezi ostatními. Jsem na vás hrdý.

Vedoucím marketingu Adrienne DiPetrové a Tavii Kowalchukové děkuji za to, jak mé knihy neustále dostávají na trh... a jaké pozornosti se jim dostává!

Nejlepšímu týmu pro styk s veřejností, Pam Spengler-Jaffeeové a Buzzymu Porterovi, chci vyjádřit vděk za to, že mě nepřiměli vyskočit z letadla někde na Aljašce.

Obrovské poděkování vyslovuji trojici žen, které rozšířily mé jméno po knihkupectvích – Lynn Gradyové, Liate Stehlikové a Debbie Stierové. (Tohle píšu v uctivém pokleku.)

Nezdolným silám za celonárodními prodeji a účty – Carle Parkerové, Brianu Groganovi, Brianu McSharrymu a Marku Gustafsonovi – děkuji za veškeré mimořádné úsilí a energii nutnou k prosazení románů na pulty knihkupectví.

Miku Spradlinovi děkuji za pomoc s prodejem knih.

A stovce dalších, o kterých jsem se opomněl zmínit, ale kterým proto nejsem vděčný o nic méně – DÍKY!

Blíže domovu musím zmínit jména spolupracovníků, kteří rozebrali každou kapitolu a přestavěli ji do podstatně lepší podoby: Penny Hil

7


lová, Steve a Judy Preyovi, Chris Crowe, Lee Garrett, Michael Gallowglas, Leonard Little, Kathy L’Ecluseová, Debbie Nelsonová, Rita Rippetoeová, Dave Murray, Dennis Grayson, Jane O’Rivaová a Caroline Williamsová. Zvláštní ovace patří Stevu Preyovi za mapy a Penny Hillové za všechny pracovní obědy. Chereii McCarterovi děkuji za skvělou sérii článků o moderních zbraních a Davidu Sylvianovi za to, že do omrzení poslouchal, jak jsem předčítal jednotlivé úryvky nahlas (uši se ti zahojí).

Znovu také vyjadřuji svou vděčnost čtveřici lidí, kteří mi pomáhají na všech úrovních tvorby: své fantastické editorce Lysse Keuschové, její oddané kolegyni May Chenové a svým nezdolným agentům Russu Galenovi a Dannymu Barorovi. Všichni válíte... jste nejlepší!

Nakonec musím zdůraznit, že všechny případné chyby a omyly padají plně na má bedra.

8


POZNÁMKA Z HISTORICKÝCH ZÁZNAMŮ

Následující skutečnost je obestřena záhadou. Roku 1271 se mladý, sedmnáctiletý Benátčan jménem Marco Polo vydal se svým otcem a strýcem na cestu k palácům Kublajchána v Číně. Putování trvalo dvacet čtyři let a dalo vznik příběhům o exotických zemích na východ od známého světa: úžasným vyprávěním o nekonečných pouštích a zelených řekách, o lidnatých městech a flotilách bezpočtu plachetnic, o černých kamenech, které pálí, a penězích vyrobených z papíru, o nevídaných zvířatech a bizarních rostlinách, o kanibalech a záhadných šamanech.

Po sedmnáctileté službě u Kublajchánova dvora se roku 1295 Marco vrátil do Benátek, kde jeho příběh zaznamenal francouzský literát Rustichello v knize, jež se ve staré francouzštině jmenovala Le Divisament dou Monde (Milion). Text obletěl celou Evropu a jeden výtisk si Kryštof Kolumbus dokonce vzal s sebou na plavbu do Nového světa.

Jednu příhodu z této cesty však Marco odmítal vyprávět a v knize se o ní zmiňuje jen nepřímo. Když Polo opustil Čínu, Kublajchán mu poskytl čtrnáct velkých lodí a šest set mužů. Když ale po dvou letech na moři Benátčan konečně dospěl k přístavu, zbývala pouhá dvě plavidla a osmnáct mužů.

Osud ostatních lodí a mužů zůstává podnes záhadou. Ztroskotaly v bouři? Přepadli je piráti? To Marco nikdy neprozradil. Když se ho na to znovu ptali na jeho smrtelné posteli, odpověděl tajemně: „Nevyprávěl jsem ani polovinu toho, co jsem viděl.“

9


Evropa Asie

Benátky

ItálieItálie

Černé mořeČerné moře

IndonésieIndonésie

Itálie

Středozemní mořeStředozemní mořeStředozemní moře

Černé moře

Trabzon

Istanbul

Turecko

Irák

Írán

(Persie)

Saúdská

Arábie

Egypt

Afrika

Hormuz (Ormuz)

Indie

Mumbaí

(Bombaj)

Thanjavúr

Indický

oceán

Šang−tu

(Xanadu)

Peking

Japonsko

Čína

Čchüan−čou

VietnamKambodža

Sumatra

Vánoční ostrov

(Austrálie)

Austrálie

Indonésie

S

VZ

J

Zpáteční cesta Marka Pola (1292–1295)


Mor se objevil nejprve ve městě Kaffa u Černého moře. Tam mocní mon

golští Tataři obléhali italský Janov – trhovce i obchodníky. Nemoc udeřila

na mongolské vojsko palčivými puchýři a krvavými výtoky. Mongolští veli

telé dali z velké záště zemřelé vrhat katapulty přes janovské hradby a roz

šířili chorobu do města. V roce 1347 po vtělení Božího syna Janovští

uprchli na dvanácti galérách zpátky do Itálie k přístavu Messina a přivezli

tak černou smrt k našim břehům.

– vévoda M. Giovanni (1356), překlad Reinhold Sebastien

v Il Apocalypse (Milano: A. Mondadori, 1924), str. 34–35

Příčiny toho, proč se ve středověku na čínské poušti Gobi tak náhle obje

vil zánětlivý mor a zahubil třetinu světové populace, zůstávají neznámé.

Nikdo vlastně ani netuší, proč se z Asie během posledního století vynořilo

tolik nakažlivých chorob – například SARS či ptačí chřipka. Jedna věc je

však docela jistá: příští velká pandemie přijde opět z Východu.

– Centra pro kontrolu a prevenci nemocí Spojených států,

Soupis nakažlivých chorob, květen 2006



1293

PŮLNOC OSTROV SUMATRA JIHOVÝCHODNÍ ASIE Výkřiky konečně utichly.

V půlnočním přístavu plálo dvanáct ohňů.

„Il dio, li perdona...,“ zašeptal po jeho boku otec, ale Marco věděl, že jim Pán tento hřích neodpustí.

U dvou záchranných člunů vytažených na břeh čekala hrstka mužů – jediní svědkové pohřebních hranic kolem temné laguny. Když na oblohu vystoupal měsíc, podpálili všech dvanáct lodí, mohutných dřevěných galér, i se všemi lidmi na palubách – s mrtvými i s těmi odsouzenými, kteří dosud žili. Stěžně hrozily plamennými prsty žalobně k nebi a na pláž se snášel déšť vloček žhavého popela. Noc čpěla pachem spáleného masa.

„Dvanáct lodí,“ zahučel strýc Masseo a sevřel v dlani stříbrný křížek, „jako dvanáct apoštolů našeho Pána.“

Alespoň už ztichl křik trýzněných. K písečnému pobřeží se neslo jen praskání a tiché hučení plamenů. Marco se nemohl od toho pohledu odvrátit. Jiní nebyli tak stateční a klečeli v písku zády k vodě, s tvářemi bledými jako smrt.

Všichni se svlékli donaha a každý prohlédl své sousedy, zda nenesou znamení nemoci. I samotná chánova princezna, která stála za provizorní zástěnou z plachtoviny, na sobě měla jen čelenku zdobenou drahokamy. Marco si všiml její pružné siluety, vyrýsované na látce proti hořícímu ohni. Její služebné, samy nahé, pečlivě prohlédly svou paní. Jmenovala se Kokejin, Modrá princezna, a byla to sedmnáctiletá dívka – právě tolik let bylo Markovi, když se vydával na cestu z Benátek. Polovi měli za úkol dopravit ji v bezpečí k jejímu snoubenci, perskému chánovi, vnukovi Kublajchánova bratra.

17


Jako kdyby se to odehrálo v úplně jiném životě.

Opravdu první člen posádky onemocněl teprve před čtyřmi měsíci? Objevily se mu vředy v tříslech a pod pažemi. Choroba se potom rozšířila jako blesk, obrala galéry o schopné muže a vyvrhla je na tomto ostrově lidojedů a podivných zvířat.

I teď v temném pralese znělo dunění bubnů. Divoši ale dobře věděli, že se k jejich táboru nesmějí přibližovat, stejně jako vlci vědí, že se mají vyhnout nakažené ovci, z níž je cítit rozklad a smrt. Jediné stopy po domorodcích představovaly lebky, připevněné za oční důlky k liánám a zavěšené z větví stromů jako varování před vstupem do džungle.

Nemoc dosud držela divochy na uzdě.

Ale to už neplatí.

Krutým ohněm konečně chorobu zdolali a zůstalo jen několik přežívajících.

Ti, kteří neměli po těle červené vředy.

Před sedmi nocemi odvlekli zbývající nemocné v řetězech na kotvící lodě a ponechali je tam s vodou a potravinami. Ostatní zůstali na břehu a dávali si pozor, jestli se mezi nimi neobjeví nějaký nový nakažený. Umírající na lodích po celou dobu volali, škemrali, plakali, modlili se, proklínali je a křičeli. Nejhorší ze všeho ale byl občasný smích, maniakální a šílený, který zazníval z plavidel.

Raději jim měli milosrdně podříznout hrdla jediným máchnutím dýkou, ale všichni se báli potřísnit krví nemocných, a tak je poslali na lodě a uvěznili je tam s těmi, kteří již zemřeli.

Když dnešní noci zapadlo slunce, ve vodě se objevila podivná záře, shromážděná kolem kýlů dvou z lodí a šířící se jako mléčná skvrna na hladině inkoustově černé vody. Už tuto záři viděli, v kalužích a kanálech pod kamennými věžemi prokletého města, z něhož utekli.

Choroba se snažila uniknout z dřevěného vězení.

Zbývalo jediné.

Plavidla – všechny galéry s výjimkou jediné, určené pro jejich odplutí – byla podpálena.

Markův strýc Masseo se vydal mezi muže. Pokynul jim, aby opět zahalili svoji nahotu, ale bavlna a vlna nemohly zakrýt jejich hanbu.

„Co jsme to udělali...,“ začal Marco.

„Nesmíme o tom nikde mluvit,“ řekl jeho otec a podal Markovi oblečení. „Stačí jediné slovo o moru a všechny země nás odmítnou přijmout. Nebu

18


deme moci vplout do žádného přístavu. Teď jsme ale sežehli veškerou chorobu očistným ohněm, z naší flotily i z vody. Zbývá se jen vrátit domů.“

Když si Marco přetahoval šaty přes hlavu, otec si všiml, co nakreslil holí do písku. Pevně stiskl rty a rychle obrázek rozmazal patou. Prosebně vzhlédl ke svému synovi. „Nikdy, Marco... Nikdy...“

Vzpomínky však nešly tak snadno setřít. Marco sloužil u velkého chána jako učenec, vyslanec, a dokonce i kartograf, který sestavoval mapy mnoha porobených království.

Jeho otec znovu promluvil: „Nikdo se nikdy nesmí dozvědět, co jsme našli..., to místo bylo stiženo kletbou.“

Marco přikývl a nijak svůj obrázek nekomentoval. Zašeptal jen: „Città dei Morti.“

Otcova tvář, už tak bledá, ještě ztuhla. Marco ale věděl, že otce neděsí jen mor.

„Přísahej, Marco,“ naléhal otec.

Marco zvedl oči k jeho tváři. Otec za poslední čtyři měsíce zestárl, jako po desetiletích strávených s chánem v Šangtu.

„Přísahej při duchu své matky, že nikdy nepromluvíš o tom, co jsme našli a co jsme udělali.“

Marco zaváhal.

Otec ho popadl za rameno a zaryl mu do něj prsty. „Přísahej, synu. Kvůli sobě samému.“

Marco poznal v otcových očích, v nichž se odrážely odlesky plamenů, strach... a prosbu. Nemohl odmítnout.

„Budu mlčet,“ slíbil konečně. „Až do své smrti, i potom. Tak přísahám, otče.“

Připojil se k nim Markův strýc, který zaslechl jejich poslední slova. „Nikdy jsme tam neměli vstupovat, Niccolò,“ pokáral svého bratra, ale ve skutečnosti ta výtka mířila na Marka.

Na všechny tři padlo ticho, ztěžklé sdíleným tajemstvím.

Strýc měl pravdu.

Marco si představil tu říční deltu, na niž narazili před čtyřmi měsíci. Do moře se vléval černý tok, lemovaný hustým listovím a liánami. Potřebovali jen obnovit zásoby pitné vody a provést drobné opravy na dvou plavidlech. Nikdy se neměli vydávat dál, ale k Markovi se donesly zvěsti o velkém městě za nízkým pohořím. Opravy měly potrvat deset dnů, a tak se vypravil se čtyřicítkou chánových mužů do vnitrozemí.

19


Z hřebene hor Marco spatřil hluboko v pralese kamennou věž, jasně patrnou ve světle rozbřesku. Přitahovala ho k sobě jako maják a podněcovala jeho zvědavost.

Mrtvé ticho cestou džunglí ho však mělo varovat. Nikde žádné bubny jako nyní. Nezpívali ptáci a korunami neznělo vřeštění opic. Čekalo na ně město mrtvých.

Příchodem k jeho bránám se dopustili hrozné chyby.

A tento omyl je nestál jen krev.

Všichni tři hleděli k doutnajícím galérám u pobřeží. Jeden ze stěžňů se zlomil a padl do vody. Před dvěma desetiletími se otec, syn a strýc vypravili z italské půdy, vybaveni pečetí papeže Řehoře X., aby zavítali do Mongolské země a navštívili chánovy paláce a zahrady v Šangtu, kde se nakonec zabydleli na příliš dlouho jako koroptve v kleci. Jako miláčci chánova dvora byli v pasti – neuvěznily je okovy, ale obrovské, dusivé přátelství, jemuž se nedalo uniknout, aniž by svého dobrodince urazili. Konečně tedy mohli mluvit o štěstí, že se jim podařilo vydat na zpáteční cestu do Benátek. Byli propuštěni ze služby, aby doprovodili paní Kokejin k jejímu perskému snoubenci.

Kdyby jejich flotila nikdy neopustila Šangtu...

„Brzy vyjde slunce,“ ozval se otec. „Musíme vyrazit. Je čas, abychom se vrátili domů.“

„Pokud dorazíme k našim požehnaným břehům, co řekneme Teobaldovi?“ zeptal se Marco. Použil rodné jméno jejich přítele a obhájce, který byl zvolen papežem Řehořem X.

„Nevíme, jestli ještě žije,“ odpověděl otec. „Byli jsme dlouho pryč.“

„Ale pokud ano, Niccolò?“ nedal se strýc.

„Řekneme mu vše, co víme o Mongolech, jejich obyčejích a jejich síle. Jak jsme měli zjistit na základě jeho dekretů. Ale o zdejším moru... nezbývá nic, o čem by se dalo hovořit. Je po všem.“

Masseo si povzdychl, ale neznělo to příliš ulehčeně. Marco tušil, nač jeho strýc myslí.

Všichni mrtví nepadli za oběť moru.

Otec zopakoval pevněji, jako kdyby chtěl přesvědčit sám sebe: „Je po všem.“

Marco se podíval po obou starších mužích, orámovaných žhnoucím popelem a kouřem na nočním nebi. Nikdy nebude po všem, dokud si to budou pamatovat.

20


Sklopil pohled k zemi. Ten znak sice otec smazal, ale přesto mu stále svítil před očima. Ukradl mapu namalovanou na ušlapané kůře. Nakreslenou krví. Chrámy a věže v pralese.

Všechny liduprázdné.

Až na mrtvé.

Země byla poseta ptáky, kteří popadali na kamenná náměstí, jako kdyby je za letu srazil blesk. Nic nezůstalo ušetřeno. Muži, ženy ani děti. Dobytek ani zvířata na poli. Dokonce i velcí hadi viseli ochable z větví a kůži pod šupinami jim hyzdily velké boláky.

Přežili jen mravenci.

Všech velikostí a barev.

Hemžili se po kamenech a tělech a pomalu je rozebírali.

Mýlil se..., něco tu stále čekalo na západ slunce.

Marco zaplašil rozbíhající se vzpomínky.

Jakmile otec zjistil, co Marco ukradl z jednoho z klášterů, spálil mapu a rozptýlil popel do moře. Udělal to dokonce ještě předtím, než onemocněl první muž na lodi.

„Zapomeňme na to,“ vybídl ho otec tehdy. „Nemá to s námi nic společného. Nechť to pohltí čas.“

Marco hodlal svůj slib a přísahu dodržet. Tento příběh nebude nikdy vyprávět. I tak se ale dotkl jednoho ze symbolů v písku. Zrovna on, který toho tolik sepsal do kroniky... Bylo v pořádku zničit takové poznatky?

Kdyby existoval nějaký jiný způsob, jak je uchovat...

Strýc Masseo vyslovil nahlas jejich obavy, jako kdyby Markovi četl myšlenky. „Co když ta hrůza ještě někdy povstane, Niccolò? Co když dorazí k našim břehům?“

„Pak to bude znamenat konec lidské krutovlády nad světem,“ odpověděl otec hořce a poklepal na křížek, který spočíval Masseovi na nahé hrudi. „Ten mnich věděl víc než ostatní. Jeho oběť...“

Křížek kdysi patřil otci Agreerovi. V tom prokletém městě obětoval dominikánský mnich vlastní život, aby je zachránil. Uzavřeli temnou dohodu. Nechali ho tam, opustili ho, na jeho vlastní příkaz.

Synovce papeže Řehoře X.

Zatímco na hladině dohasínaly poslední plameny, Marco tiše zašeptal: „Jaký Bůh nás zachrání příště?“

21


22. KVĚTNA, 18.32 INDICKÝ OCEÁN 10° 44’ 07,87’’ J.Š., 105° 11’ 56,52’’ V.D. „Kdo chce další pivo, když už jsem tady dole?“ zavolal Gregg Tunis z podpalubí.

Doktorka Susan Tunisová se po manželově otázce usmála a vystoupila ze žebříku na palubu. Stáhla si vestu a odložila potápěčské vybavení na polici vedle kormidelny výzkumné jachty. Nádoby se stlačeným vzduchem zacinkaly o ostatní.

Stáhla si ručník z ramen a vysušila si plavé vlasy, sluncem a solí vybledlé téměř doběla. Jediným plynulým pohybem si rozepnula dlouhý zip obleku.

„Bum-badabum... badabum...,“ ozvalo se ze skládacího křesla za ní.

Ani se neohlédla. Někdo zjevně strávil příliš mnoho času ve striptýzových klubech Sydney. „Profesore, musíte to dělat vždycky, když si svlékám potápěčskou kombinézu?“

Šedovlasý geolog, profesor Applegate, si posunul brýle na nose. V klíně držel otevřenou knihu o minulosti moře. „Bylo by negalantní, kdybych nevzal na vědomí přítomnost vnadné mladé dámy odkládající přebytečný oděv.“

Svlékla si kombinézu z ramen a stáhla ji do pasu. Pod ní měla na sobě jednodílné plavky. Ze zkušeností věděla, že bikiny mají nepříjemnou tendenci zachytávat se za potápěčský oblek, a i když jí nevadilo, že ji okukuje o třicet let starší profesor ve výslužbě, nehodlala mu dopřávat příliš odvážnou show.

Její manžel vystoupal na palubu se třemi orosenými láhvemi ležáku sevřenými mezi prsty na jedné ruce. Široce se na ni zazubil. „Já věděl, že jsem tě tu slyšel.“

Protáhl svou štíhlou postavu. Měl na sobě jen bílé šortky a volnou rozepnutou košili. Pracoval jako lodní mechanik v přístavu Darwin a se Susan se seznámil před osmi lety v suchém doku během oprav jedné z univerzitních lodí. Před třemi dny oslavili páté výročí na palubě jachty kotvící sto námořních mil od atolu Kiritimati, známějšího pod názvem Vánoční ostrov.

Podal jí láhev. „Měla jsi štěstí?“

Dopřála si dlouhý doušek a vychutnávala chladivý nápoj. Po celood

22


poledním cumlání slaného náhubku dýchacího přístroje měla pořádně vyschlá ústa. „Zatím ne. Pořád nemůžu zjistit důvod těch úmrtí.“

Před deseti dny uvízlo na pobřeží Jávy osmdesát delfínů druhu Tursiops aduncus z Indického oceánu. Susanin výzkum se soustředil na dlouhodobé účinky interference sonarů s orientací kytovců, jež už v minulosti vedla k řadě delfíních a velrybích „sebevražd“. Obvykle s sebou měla skupinu asistentů – doktorandů a diplomantů, ale sem si vyrazila na dovolenou se svým starým učitelem. Bylo pouhou shodou okolností, že v oblasti právě došlo k hromadnému úmrtí – a proto se tu také zdrželi tak dlouho.

„Nemohlo by to mít na svědomí něco jiného než lidský sonar?“ uvažoval Applegate a črtal prstem kruhy do vysrážených kapek na láhvi piva. „Neustále tu dochází k drobným zemětřesením. Třeba nějaký podmořský záchvěv náhodou vydal tón o stejné frekvenci, která je přiměla, aby se vrhli na břeh.“

„Před pár měsíci jsme tu měli jedno slabší zemětřesení,“ přikývl Susanin manžel. Usadil se do křesla vedle profesora a poklepal na třetí křeslo, aby se k nim připojila. „Třeba teď došlo k nějakému následnému otřesu.“

Susan proti jejich odhadu nemohla nic namítat. Po sérii velkých zemětřesení v uplynulých dvou letech, která vyvolala i smrtící vlny tsunami, bylo dno silně narušeno. To by vyděsilo každého. Pořád ji to ale nepřesvědčovalo. Něco se tu dělo. Útes pod nimi byl podivně mrtvý. Ta trocha života, která tu zbývala, se stáhla do skalních puklin, ulit a písečných děr. Skoro jako kdyby mořský život zadržoval dech.

Možná citliví živočichové opravdu jen reagují na miniaturní otřesy půdy.

Zamračila se a sedla si ke svému manželovi. Spojí se vysílačkou s Vánočním ostrovem, aby zjistila, jestli nenaměřili nějakou nezvyklou seismickou aktivitu. Mezitím měla zprávy, které ráno rozhodně jejího manžela dostanou do vody.

„Našla jsem něco, co vypadá jako zbytky starého lodního vraku.“

„Fakt?“ Narovnal se. V Darwinu Gregg nabízel prohlídky potopených válečných lodí z druhé světové války, kterých ležely při severním pobřeží Austrálie spousty. Takové objevy ho vždycky zaujaly. „Kde?“

Nepřítomně máchla paží za sebe, z pravoboku jachty. „Asi sto metrů napravo od nás. Viděla jsem jenom pár černých trámů, které vyčnívají z písku. Patrně se objevily po posledním velkém zemětřesení nebo je odkryl prů

23


chod tsunami. Neměla jsem čas na průzkum. Myslela jsem si, že to přenechám odborníkovi.“ Škádlivě ho dloubla pod žebra a opřela se o něj.

Společně sledovali, jak se slunce sklání k obzoru a nakonec s posledním nesmělým zamrkáním mizí pod hladinou. Takový byl jejich zvyk. S výjimkou bouří si na moři nenechali ujít ani jeden západ. Loď se jemně pohupovala. V dálce zablikala světla proplouvajícího tankeru, ale jinak byli sami.

Vtom Susan polekalo ostré zaštěkání. Nadskočila. Ani si neuvědomovala, že je pořád tak napjatá. Podivné, ostražité chování útesu ji nějak nakazilo.

„No tak! Oscare!“ zavolal profesor.

Teprve v tu chvíli si Susan všimla, že jim chybí čtvrtý člen posádky. Pes zaštěkal znovu. Vypasený australský honácký pes patřil profesorovi. Byl už celkem starý, začínala ho trápit artritida a obvykle trávil čas povalováním na sluníčku.

„Podívám se po něm,“ řekl Applegate. „Nechám vás dvě hrdličky samotné. Kromě toho si dojdu ještě pro jedno pivo, než se odeberu do postele.“

Profesor se zasténáním vstal a vydal se k přídi, aby tudy přešel na druhý bok. Vtom se však zastavil a hleděl k temnému nebi na východě.

Oscar znovu zaštěkal.

Tentokrát ho Applegate nepokáral. Místo toho zavolal tichým, vážným hlasem na Susan a Gregga: „Na tohle byste se měli jít podívat.“

Susan vyskočila a Gregg ji následoval. Připojili se k profesorovi.

„Co to u všech všudy...,“ zamumlal Gregg.

„Myslím, že jsme právě zjistili, co vyhnalo ty delfíny z moře,“ poznamenal Applegate.

Na východě světélkoval široký pruh oceánu strašidelnou září, která se zvedala a klesala s dmutím vln. Starý pes stál u zábradlí a jeho štěknutí přecházela v hluboká hrdelní vrčení.

„Co to sakra je?“ zeptal se Gregg.

Susan přistoupila blíž a odpověděla: „O tom už jsem slyšela. Říká se tomu mléčné moře. Podobné výjevy hlásí lodi v Indickém oceánu už od časů Julese Verna. Roku 1995 jeden z nich dokonce zachytil satelit – ten pás ovšem měřil stovky čtverečních kilometrů. Tenhle je docela maličký.“

„Maličký? To zrovna,“ odfrkl si Gregg. „Co to ale přesně je? Něco jako červený příliv?“

24


Susan zavrtěla hlavou. „Ne docela. Červený příliv způsobují řasy. Tuhle záři vyvolávají světélkující bakterie, které se patrně živí řasami nebo nějakým jiným substrátem. Nehrozí žádné nebezpečí. Ale ráda bych...“

Loď se náhle zachvěla, jako kdyby do ní zespodu vrazilo něco velkého. Oscar se rozštěkal ještě hlasitěji. Pes poskakoval u zábradlí a pokoušel se prostrčit hlavu mezi tyčemi.

Všichni tři k němu přistoupili a naklonili se přes palubu.

Kýl jachty olizoval zářící okraj světélkující vody. Z hlubin k nim vystoupal velký obrys – byl břichem vzhůru, ale stále se zmítal s vyceněnými zuby. Jednalo se o velkého, nejméně šestimetrového žraloka tygrovaného. Světélkující hladina kolem něj pěnila, bublala a pomalu se zbarvovala do odstínu červeného vína.

Susan si uvědomila, že kolem žralokova břicha nebublá voda, ale jeho vlastní maso, které se z něj odlupuje po velkých kusech. Hrozivý výjev klesl do hlubin, ale na hladině se objevovaly stovky dalších těl, umírajících nebo už mrtvých: sviňuchy, želvy i ryby.

Applegate ustoupil od zábradlí. „Zdá se, že si tyhle bakterie našly k snědku něco jiného než jen řasy.“

Gregg se k ní užasle otočil. „Susan...“

Nedokázala odtrhnout pohled od vražedné vyhlídky. Přes hrůznost té podívané v sobě nemohla potlačit záchvěv vědecké zvědavosti.

„Susan...“

Konečně se k němu s mírným podrážděním obrátila.

„Potápěla ses,“ vydechl a ukázal k moři. „V téhle vodě. Celý den.“

„No a? Byli jsme v ní všichni. I Oscar si trochu zaplaval čubičku.“

Gregg se jí nedokázal podívat do očí a neustále hleděl na její předloktí, které si mimoděk škrábala. Potápěčská kombinéza někdy trochu podráždí končetiny. Obavy, jež se mu zračily ve tváři, ji ale přiměly sklopit oči. Na kůži jí naskákala silná vyrážka, kterou drbání jen zhoršovalo.

Zírala, jak se jí pod kůží objevily červené podlitiny.

„Susan...“

Nevěřícně zalapala po dechu. „Panebože...“

Už jí však došla děsivá pravda.

„Je to... je to ve mně.“

25


NÁKAZA


1. kapitola

ČČ EE RR NN ÁÁ MM AA DD OO NN AA

1. ČERVENCE, 10.34 BENÁTKY, ITÁLIE Pronásledovali ho.

Stefano Gallo pospíchal přes otevřené náměstí. Ranní slunce už připalovalo dlažbu a obvyklý dav turistů vyhledával stinná místa, případně obléhal obchody se zmrzlinou, které stály ve stínu baziliky svatého Marka. Tato nejvznešenější z benátských památek s impozantní byzantskou fasádou, masivními bronzovými koňmi a klenutými kopulemi však nebyla jeho cílem.

Ani takový svatostánek mu nemohl poskytnout ochranu.

Zbývala mu jediná naděje.

Když míjel baziliku, ještě přidal do kroku. Holubi mu uhýbali z cesty a poplašeně pleskali křídly, ale on na ně nedbal. Už se neskrýval. Objevili ho. Na opačné straně náměstí si všiml toho mladého Egypťana s černýma očima a zastřiženým plnovousem. Jejich pohledy se střetly. Muž měl nyní na sobě tmavý oblek, který mu ladně splýval z širokých, vypracovaných ramen. Když poprvé oslovil Stefana, představil se jako student archeologie z Budapešti a spolupracovník Stefanova starého přítele a kolegy z Athénské univerzity.

Egypťan přišel do Museo Archeologico, aby tu pátral po konkrétní starožitnosti. Po menším pokladu. Obelisku z jeho země. Přál si, aby se – s finanční podporou jeho vlády – předmět vrátil do Egypta. Nabídl značnou částku. Stefano, jeden z kurátorů muzea, úplatek neodmítl; hrozilo, že se kvůli rostoucím účtům za manželčinu léčbu budou muset vystěhovat z jejich malého bytu. Přijetí takové tajné platby nebylo nijak nečekané – za posledních dvacet let egyptská vláda vykupovala národní

29


památky ze soukromých sbírek a tlačila na muzea, aby vrátila to, co právoplatně patřilo Egyptu.

Stefano tedy souhlasil a zprvu slíbil, že předmět dodá. Kdo si všimne ztráty jednoho malého všedního obelisku? Kamenný objekt zůstával téměř sto let uložený v bedně a jeho stručný popis patrně vysvětloval proč: Neoznačený mramorový obelisk vykopaný v Tunisku, datovaný do období pozdních dynastií (26. dynastie, 615 př. n. l.). Nebylo na něm nic neobvyklého ani obzvláště zajímavého, pokud se člověk nezaměřil pozorněji na místo jeho původu. Pocházel ze sbírky, která krášlila jedno z římských Musei Vaticani: Řehořovo egyptské muzeum.

Bylo záhadou, jak tento obelisk skončil zde v Benátkách.

Včera ráno se Stefanovi dostal do rukou novinový výstřižek doručený soukromým kurýrem v obálce, na níž byl do voskové pečeti vyražen jediný symbol.

Σ

Řecké písmeno sigma.

Stefanovi ta pečeť nic neříkala, ale chápal důležitost přiloženého výstřižku. Jednalo se o jediný článek, starý tři dny, v němž se psalo o mužském těle, které bylo nalezeno na pláži Egejského moře s proříznutým hrdlem a nateklým tělem okousaným od úhořů. Výjimečně zuřivá bouře tělo vyvrhla z vodního hrobu. Zubní záznamy muže identifikovaly jako Stefanova univerzitního kolegu, který údajně poslal toho Egypťana.

Byl mrtvý už několik týdnů.

Šok přiměl Stefana k ukvapenému činu. Tiskl si těžký objekt, zabalený do skelné vaty, k hrudi.

Ukradl obelisk ze skladu, i když věděl, že ho to – stejně jako jeho ženu a celou rodinu – ohrozí.

Neměl na výběr. Kromě pochmurného článku obálka obsahovala prostý nepodepsaný vzkaz, zjevně naškrábaný ve spěchu – psala ho ženská ruka a šlo o jasné varování. Tvrzení vzkazu se zdálo být nemožné a neuvěřitelné, ale sám si ho ověřil. Byla to pravda.

Za běhu potlačil vzlyk, který se mu dral z hrdla.

Nemá na vybranou.

Obelisk nesmí padnout do rukou toho Egypťana. Pořád se ale jednalo o břímě, které nechtěl nést na bedrech déle, než bylo nezbytně nutné.

30


Jeho žena, dcera... představil si oteklé tělo svého kolegy. Potká stejný osud jeho rodinu?

Ach, Marie, co jsem to udělal?

Existovala jediná osoba, která od něj může obelisk převzít. Ta, která poslala tu obálku s varováním a pečetí s řeckým písmenem. Na konci vzkazu se zmiňovala o konkrétním místě a čase.

Už teď jde pozdě.

Egypťan nějak přišel na jeho krádež – musel vycítit, že se ho Stefano chystá zradit. A tak si pro něj přišel už za svítání. Stefano sotva utekl z kanceláře. Musel uprchnout pěšky.

Nebyl ale dostatečně rychlý.

Ohlédl se přes rameno. Egypťan zmizel v davu turistů.

Stefano se opět otočil dopředu a klopýtal stínem Campanile di San Marco. Kdysi tato věž sloužila jako městská strážní věž, která shlížela na okolní doky a střežila přístav. Kéž by nyní ochránila i jeho.

Jeho cíl se nacházel na opačné straně malého náměstíčka. Před ním se tyčil Vévodský palác ze čtrnáctého století. Dvě patra gotických oblouků ho lákala k sobě a nabízela mu záchranu v podobě istrijského kamene a růžového benátského mramoru.

Sevřel obelisk ještě pevněji a zamířil přes ulici.

Je tam ještě? Převezme si od něj jeho břímě?

Vběhl do stínu stavby, pryč z palčivé záře slunce a paprsků odrážejících se od sousední hladiny moře. Potřeboval se ztratit v bludišti paláce. Kromě osobního obydlí vévody sloužil Palazzo Ducal i jako vládní budova, budova soudu, konferenční síň, a dokonce i jako staré vězení. Novější vězení stálo na druhé straně kanálu za palácem a bylo s ním propojené obloukovým mostem, slavným Mostem vzdechů, jímž kdysi uprchl Casanova jako jediný vězeň, jemuž se podařil útěk.

Stefano sklonil hlavu pod lodžií a modlil se ke Casanovovu duchu, aby kryl jeho vlastní únik. Když se ponořil do stínů, dokonce si povolil malé ulehčené vydechnutí. Znal palác dobře. V labyrintu jeho chodeb se člověk mohl snadno ztratit – jednalo se o dokonalé místo k tajnému dostaveníčku.

Nebo v to alespoň věřil.

Vstoupil do paláce západním klenutým průchodem spolu se skupinkou turistů. Před ním se otvíralo nádvoří se dvěma starými studnami a velkolepým mramorovým schodištěm, Scala dei Gianti, Schody obrů. Stefano obešel nádvoří a neustále se vyhýbal slunci. Protáhl se malým

31


soukromým vchodem a prošel několika administrativními místnostmi, které končily v bývalé komnatě inkvizitora, kde mnohé ubohé duše musely přetrpět ty nejkrutější a nejbolestivější výslechy. Stefano nezastavoval a pokračoval do sousední kamenné mučírny.

Někde za ním se přibouchly dveře a Stefano polekaně nadskočil.

Sevřel obelisk ještě křečovitěji.

Dostal zcela specifické instrukce.

Vydal se po úzkém zadním schodišti dolů do nejhlubších kobek zvaných Pozzi, Studny. Právě zde byli drženi ti nejnebezpečnější vězni.

A tady se taky měla uskutečnit plánovaná schůzka.

Stefano si vybavil onu řeckou pečeť.

Σ

Co to znamenalo?

Vstoupil do vlhké chodby, z níž odstupovaly kamenné cely, příliš nízké, než aby se v nich vězeň postavil. Tady vězni v zimě mrzli a v létě umírali žízní. Na mnohé z nich zapomněli všichni kromě potkanů.

Stefano rozsvítil malou baterku.

Spodní patro Pozzi vypadalo opuštěné. Jeho kroky se odrážely ozvěnou od kamenných stěn a zněly, jako kdyby ho někdo sledoval. Hrdlo se mu sevřelo strachem. Zpomalil. Přišel příliš pozdě? Zatajil dech a náhle se mu zastesklo po slunečním svitu, který opustil.

Zastavil se a projelo jím zachvění.

Z poslední cely se zablesklo světlo, jako kdyby vycítilo jeho váhání.

„Kdo je?“ zeptal se. „Chi è là?“

Ozvalo se zaškrábání podpatku o kámen, následované tichým hlasem, který promluvil italštinou se slabým cizím přízvukem.

„Poslala jsem vám ten vzkaz, signore Gallo.“

Na chodbu vykročila štíhlá postava s malou baterkou v ruce. Díky světlu se nedaly rozeznat její rysy, i když sklonila svítilnu k zemi. Byla celá oblečená v černé kůži, která jí těsně obepínala boky a ňadra. Tvář jí halil šátek omotaný po beduínském způsobu, jenž nechával odkryté pouze oči odrážející světlo baterky. Pohybovala se s neuspěchanou elegancí, která trochu pomohla uklidnit jeho zběsilý tep.

Vystoupila ze stínů jako nějaká černá madona.

„Máte ten předmět?“ zeptala se.

32


„Ano... ano,“ vykoktal a vykročil k ní. Natáhl k ní paži s obeliskem, z něhož spadla látka. „Nechci s tím mít nic společného. Psala jste, že ho můžete odnést někam do bezpečí.“

„To mohu.“ Pokynula mu, ať položí objekt na podlahu.

Shýbl se a rád se obelisku zbavil. Černý mramor se zvedal jako kostelní věž ze čtvercové základny o hraně deset centimetrů a končil ve výšce čtyřiceti centimetrů vrcholkem pyramidy.

Žena si sedla do dřepu proti němu a balancovala na špičkách černých kozaček. Přejela kuželem světla po jednolitém povrchu. Mramor byl na jednom místě odštípnutý a klikatila se přes něj hluboká prasklina. Bylo zjevné, proč na něj všichni zapomněli.

Přesto byla kvůli němu prolita krev.

A Stefano věděl proč.

Natáhla se k němu a obrátila jeho baterku k zemi. Pohybem palce přepnula svoji svítilnu a bílá záře pobledla do tmavě červené. Každé smítko prachu na jeho kalhotách se rozzářilo, stejně jako bílé proužky košile.

Ultrafialové světlo.

Záře zalila obelisk.

Stefano už sám vyzkoušel totéž, když si ověřoval ženino tvrzení, a spatřil ten zázrak na vlastní oči. Naklonil se kupředu a prohlížel si všechny čtyři stěny obelisku.

Jejich povrch už nebyl černý, ale svítily na něm modrobílé znaky.

33


Nešlo o hieroglyfy. Jednalo se o jazyk, jenž předcházel starou egyptštinu.

Stefano nedokázal v hlase potlačit úžas. „Opravdu to může být písmo...“

Z poschodí nad nimi k nim dolehla šeptaná slova a od zadního schodiště uslyšeli křupnutí uvolněných kamínků.

Vyděšeně se otočil a ztuhl.

Poznal klidnou, úsečnou intonaci šepotu ve tmě.

Ten Egypťan.

Byli odhaleni.

Žena zřejmě vycítila totéž, protože zhasla svítilnu a okolí se ponořilo do tmy.

Stefano pozvedl baterku, aby našel ve tváři oné černé madony nějakou naději. Místo toho ale v její ruce spatřil černou pistoli s hlavní prodlouženou tlumičem, která mu mířila na tvář. Pochopil a smířil se s osudem. Znovu ho oklamali.

„Grazie, Stefano.“

Mezi zábleskem ohně a ostrým zakašláním výstřelu mu hlavou probleskla poslední myšlenka.

Marie, odpusť mi. 3. ČERVENCE, 13.16 VATIKÁN Monsignor Vigor Verona zdráhavě stoupal po schodech, stíhaný vzpomínkami na plameny a kouř. Na tak vysoké stoupání měl příliš těžké srdce. Připadal si o deset let starší než na svoji šedesátku. Na odpočívadle se zastavil a protáhl si záda s jednou rukou položenou na bedrech.

Kruhové schodiště nad ním se dusilo pod bludištěm lešení a provizorních plošin. Vigor věděl, že to přináší smůlu, ale přesto se shýbl a protáhl se pod malířským žebříkem. Pokračoval nahoru po temném schodišti na Torre dei Venti, Věž větrů.

Kvůli vůni čerstvé malby se mu málem oči zalily slzami. Cítil ale i jiné pachy jako fantomy z minulosti, na které by raději zapomněl.

Spálené maso, štiplavý kouř, žhnoucí popel.

Před dvěma lety změnila ohnivá exploze tuto věž v srdci Vatikánu v hořící pochodeň. Po nákladných opravách se pomalu vracela k pů

34


vodní nádheře. Vigor se těšil na příští měsíc, kdy bude věž znovu otevřena a pásku přestřihne sama Jeho Eminence.

Především se ale těšil na to, až konečně uzavře minulost.

I slavná Poledníková místnost ve špici věže, kde se Galilei pokoušel dokázat, že Země obíhá kolem Slunce, už byla téměř zrestaurovaná. Vyžádalo si to osmnáct měsíců a péči nejméně dvaceti odborníků z řad umělců a historiků umění, aby se pracně podařilo vypreparovat původní fresky z nánosu sazí a popela.

Kéž by šlo všechno opravit barvou a štětci.

Jako nový prefekt Archivio Segretto Vaticano Vigor věděl, že podstatná část Vatikánských tajných archivů padla za oběť plamenům, kouři a vodě. Tisíce starých knih, iluminovaných textů a archivních regestra – svazků pergamenů a papírů svázaných v kůži. Během posledního století sloužily místnosti ve věži jako skladiště pro přebytek textů z hlavních místností archivů.

Nyní se v knihovně bohužel uvolnilo hodně místa.

„Prefetto Verona!“

Vigora zavolání vyrušilo ze vzpomínek a polekaně sebou trhl. Byl to ale jen jeho asistent, mladý seminarista Claudio, který ho oslovil z vrcholu schodiště. Čekal na Vigora v Poledníkové místnosti, kam dospěl o hodně rychleji než jeho starší nadřízený. Mladík přidržoval ke straně nepromokavou plastovou plachtu, která oddělovala schody od hlavní místnosti.

Před hodinou Vigora přivolal do věže vedoucí restauračního týmu. Vzkaz, který mu poslal, byl naléhavý a dosti záhadný. Rychle přijď. Došlo k nanejvýš hroznému a úžasnému objevu.

A tak Vigor opustil kancelář, aby se vydal na dlouhou cestu k opravované věži. Dokonce se ani nepřevlékl z černé sutany, kterou si předtím oblékl na schůzku s vatikánským sekretářem. Nyní toho litoval, protože těžký oděv ještě znesnadňoval namáhavý výstup. Konečně ale dorazil ke svému asistentovi a otřel si vlhké čelo kapesníkem.

„Tudy, prefetto.“ Claudio mu stále přidržoval plachtu.

„Grazie, Claudio.“

Za závěsem panovalo v místnosti pekelné horko, jako kdyby kamenné stěny stále ještě vyzařovaly intenzivní teplo z požáru před dvěma lety. Šlo ale jen o účinky poledního slunce, které pražilo na nejvyšší vatikánskou věž. Řím postihla obzvláště silná vlna veder. Vigor se modlil za

35


trochu osvěžujícího vánku a za to, aby Torre dei Venti dokázala oprávněnost svého označení.

Zároveň ale věděl, že většina potu na jeho čele nemá nic společného s počasím, s dlouhým stoupáním ani s těžkou sutanou. Od požáru se vyhýbal návštěvě této místnosti a všechny opravné práce řídil zpovzdálí. I teď stál zády k jedné postranní místnosti.

Před Claudiem kdysi míval jiného asistenta.

Jakoba.

Při zdejším výbuchu nebyly zmařeny pouze knihy.

„Tady jste!“ zahlaholil hlas.

Rázným krokem se k nim vydal doktor Balthazar Pinosso, který měl na starosti dohled nad restaurováním Poledníkové místnosti. Byl to obr vysoký téměř dvě stě deset centimetrů a oblečený jako chirurg v bílém plášti a igelitových návlecích na botách. Respirátor si odsunul na čelo. Vigor ho dobře znal. Balthazar byl děkanem katedry dějin umění na Řehořově univerzitě, kde Vigor kdysi pracoval jako ředitel Papežského ústavu křesťanské archeologie.

„Prefekte Verono, děkuji, že jste tak rychle přišel.“ Mohutný muž se podíval na hodinky a obrátil oči v sloup v němém pobavení nad Vigorovým pomalým výstupem.

Vigor si jemného popíchnutí vážil. Poté, co přijal funkci nejvyššího správce archivů, málokdo se s ním odvažoval hovořit jinak než s uctivou bázní. „Kdybych měl tak dlouhé nohy jako ty, Balthazare, bral bych ty schody po dvou a dostal bych se sem o hodně dřív než chudák Claudio.“

„Tak to bychom to tady měli vyřídit co nejrychleji, aby ses mohl vrátit k odpolednímu zdřímnutí. Nerad bych tě vyrušoval od pilného pracovního nasazení.“

Přes jeho žoviálnost mu Vigor v očích viděl jisté napětí. Také si všiml, že Balthazar poslal pryč všechny muže i ženy, kteří se tu činili při restaurování. Vigor proto pokynul Claudiovi, aby na něj počkal na schodech.

„Poskytnete nám pár minut soukromí, Claudio?“

„Jistě, prefetto.“

Jakmile se asistent vzdálil za plastovou plachtu, Vigor obrátil svou pozornost na bývalého kolegu. „Co je tak naléhavé, Balthazare?“

„Pojď. Hned ti to ukážu.“

Když Vigor vykročil k opačné straně místnosti, viděl, že opravné práce už jsou skoro hotové. Po stěnách i na stropě kruhové místnosti

36


zachycovaly fresky Nicola Circignaniho výjevy z bible s cheruby a oblaky. Několik scén ještě zakrývaly hedvábné sítě, ale většina obrazů byla dokončena. I zobrazení zvěrokruhu na podlaze bylo vyčištěno a uhlazeno na holý mramor. Po straně procházel drobným otvorem ve stěně osamělý paprsek světla, který se zabodával do podlahy a ozařoval bílý mramorový poledník, jenž procházel tmavou dlažbou a měnil komnatu ve sluneční observatoř ze šestnáctého století.

Na protější stěně Balthazar odhrnul závěs a odhalil malou postranní místnost. Vypadalo to, že tu jsou stále původní bytelné dveře, protože jejich dřevěný povrch byl ožehlý od ohně.

Vysoký historik poklepal na bronzové panty, které držely dveře na místě. „Zjistili jsme, že mají bronzové jádro. Naštěstí. Tím pádem uchránily obsah následující místnosti.“

Vigor pocítil proti své vůli rostoucí zvědavost. „Co bylo uvnitř?“

Balthazar dveře otevřel. Vedly do těsného prostoru bez oken a s kamennými zdmi, mezi které se vešli sotva dva lidé naráz. Po obou stranách stály od podlahy ke stropu police napěchované knihami v kožených vazbách. Přes vůni čerstvé malby se tu ve vzduchu vznášela zatuchlina, která svědčila o moci staroby přebíjející lidské snažení.

„Jakmile jsme se sem dostali, provedli jsme inventarizaci,“ vysvětlil Balthazar. „Nic významného jsme ovšem nenašli. Většinou samé rozpadající se astronomické a námořní texty.“ Nahlas a mírně omluvně si povzdychl a vstoupil dovnitř. „Obávám se, že jsem měl být pečlivější, ale soustředil jsem se na Poledníkovou místnost. Na noc jsme sem stavěli na stráž jednoho vojáka švýcarské gardy. Domnívali jsme se, že je to bezpečné.“

Vigor následoval Balthazara do postranní komůrky.

„Taky jsme tady uskladňovali nějaké nástroje,“ pokračoval Balthazar a máchl rukou ke spodní polici. „Aby se nám pořád nepletly pod nohama.“

Vigor zavrtěl hlavou. Jeho únava z horka a nepříjemných vzpomínek rostla. „Nerozumím. Proč jsi mě tedy zavolal?“

Mohutnému muži se z hrudi vydralo něco jako zavrčení. „Před týdnem,“ odpověděl, „jedna z hlídek nachytala někoho, kdo se tu potloukal.“ Balthazar mávl paží kolem sebe. „Přímo tady.“

„Proč mě nikdo neinformoval?“ zeptal se Vigor. „Ztratilo se něco?“

„Ne, to je právě ono. Byl jsi v Miláně a stráž toho vetřelce vyrušila. Předpokládal jsem, že šlo o běžný pokus o krádež, kdy se zloděj snažil

37


využít zmatku s příchody a odchody pracovníků. Potom jsem sem pro všechny případy postavil ještě jednu stráž.“

Vigor mu pokynul, ať pokračuje.

„Dneska ráno sem ale jeden z restaurátorů vracel svítilnu a při ukládání ji měl pořád zapnutou.“

Balthazar se natáhl za Vigora a zavřel dveře, čímž odřízl světlo z hlavní místnosti. Stiskl tlačítko na malé baterce, která vzápětí zalila oba muže nachovou září. „Při restaurování uměleckých děl používáme ultrafialové světlo, protože v něm vidíme podrobnosti, které by nám jinak mohly uniknout.“

Balthazar ukázal na mramorovou podlahu.

Vigor už si ale všiml, co se objevilo ve světle baterky. Hrubě načrtnutý tvar uprostřed podlahy.

Stočený drak s hlavou obrácenou k vlastnímu ocasu.

Vigor zalapal po dechu. Dokonce se i zapotácel, jak ho zalila hrůza v kombinaci s nevírou. V uších mu zazněla vzdálená vzpomínka na výkřik a na krev.

Balthazar mu položil ruku na rameno, aby ho uklidnil. „Jsi v pořádku? Asi jsem tě na to měl připravit.“

Vigor před jeho sevřením uhnul. „Ne... nic mi není.“

Na důkaz pravdivosti svých slov si klekl na zem, aby si znak prohlédl podrobněji. Jednalo se o symbol, který znal až příliš dobře. Znak Ordinis Draconis, Císařského dračího dvora.

Balthazar se mu zadíval do očí. Jejich bělmo se v ultrafialovém světle nepřirozeně lesklo. Právě Dračí dvůr způsobil ten požár před dvěma lety s pomocí zrádného bývalého prefekta Tajných archivů, prefetta Alberta, který byl nyní po smrti. Vigor tento příběh považoval už dávno za uzavřený, zejména nyní, když věž jako Fénix pomalu povstávala z popela.

Co tu ten znak dělá?

Prasklo mu v levém koleně. Zdálo se, že ten symbol je načrtnutý ve spěchu, jen jako hrubý náznak.

Balthazar mu stál nad rameny. „Prohlížel jsem si ho zvětšovacím sklem. Našel jsem kapku restaurační pasty pod ním, což znamená, že ho tu někdo nakreslil nedávno. Odhaduji, že během posledního týdne.“

„Ten zloděj...,“ zahučel Vigor, když si vzpomněl na začátek Balthazarova vyprávění.

„Možná to nakonec nebyl jen obyčejný zloděj.“

38


Vigor si promnul koleno. Ten symbol mohl mít jen nějaký hrozivý význam. Hrozba či varování, možná vzkaz dalšímu agentu Dračího dvora ve Vatikánu. Vybavil si formulaci Balthazarova vzkazu: Došlo k nanejvýš hroznému a úžasnému objevu. Při pohledu na draka už chápal použití slova hrozný.

Ohlédl se přes rameno. „Zmínil ses také o něčem úžasném.“

Balthazar přikývl. Sáhl za sebe a otevřel dveře, aby sem opět vpustil světlo z hlavní komnaty. Fosforeskující drak v jasné záři ihned zmizel.

Vigor dlouze vydechl.

„Pojď se podívat na tohle.“ Balthazar si klekl vedle Vigora. „Nebýt toho nakresleného symbolu, vůbec bychom si toho nevšimli.“

Opřel se o dlaň a druhou rukou přejel po holém kamenu. „Odhalil jsem ji až lupou. Zahlédl jsem ji, když jsem zkoumal světélkujícího draka. Zatímco jsem na tebe čekal, očistil jsem z té rytiny staletý nános prachu a špíny.“

Vigor hleděl na kamennou podlahu. „Z jaké rytiny?“

„Nakloň se blíž a přejeď tudy prsty.“

Vigor se soustředil a poslechl. Ten nápis spíše nahmatal, než spatřil, jako slepec, který čte Braillovo písmo.

Vigor ani nepotřeboval Balthazarovo hodnocení, aby poznal, že ta rytina je hodně stará. Symboly byly rázné a odměřené jako zápis vědecké rovnice, ale nešlo o žádný fyzikální vzoreček. Jako bývalý ředitel Papežského ústavu křesťanské archeologie Vigor ihned věděl, na co se dívá.

Balthazarovi jeho reakce neušla. Ztišil hlas do konspiračního šepotu. „Je to opravdu ono?“

Vigor se narovnal a otřel si prach z prstů. „Písmo starší než hebrejské,“ zahučel. „První jazyk vůbec, pokud uvěříš tomu, co se povídá.“

„Proč je tady? Co to znamená?“

Vigor zavrtěl hlavou a prohlížel si podlahu. V hlavě se mu formovala další otázka. Znovu si v duchu představil ten dračí znak, nyní osvětlený spíše jeho obavami než ultrafialovou baterkou. Drak se stáčel kolem nápisu, jako kdyby ho chránil.

39


Znovu si vzpomněl na přítelovu dřívější poznámku. Nebýt toho nakresleného symbolu, vůbec bychom si toho nevšimli. Třeba drak nápis nechránil, ale spíše na něj upozorňoval, stavěl jej do příslovečné záře reflektorů.

Kdo ho ale měl objevit?

Vigor měl stále před očima dračí znak a zároveň v náručí cítil tíhu Jakobova kouřícího a spáleného těla.

V tu chvíli mu došla pravda. Vzkaz není určen dalšímu agentu Dračího dvora, zrádci, jako byl prefekt Alberto. Má přilákat pozornost člověka, který zná historii Dračího dvora a který okamžitě pochopí jeho význam.

Ona neznámá osoba tu vzkaz nechala pro něj.

Jenže proč? Jaký je jeho smysl?

Vigor se pomalu postavil. Znal někoho, kdo by mu mohl pomoci, někoho, kontaktu s nímž se v uplynulém roce vyhýbal. Dosud nebylo třeba zůstávat ve styku, zejména poté, co se dotyčný rozešel s Vigorovou neteří. Vigor ovšem věděl, že jeho rezervovanost neplyne jen ze zlomeného srdce. Ten muž mu, stejně jako tato věž, připomínal zdejší krvavou minulost, na niž chtěl zapomenout.

Teď ale neměl jinou možnost.

Před očima mu žhnul dračí symbol coby jakési hrozivé varování.

Potřeboval pomoc. 4. ČERVENCE, 23.44 TAKOMA PARK, MARYLAND „Grayi, vyneseš odpadky z kuchyně?“

„Hned, mami.“

Velitel Gray Pierce zvedl v obývacím pokoji prázdnou láhev od piva Sama Adamse – další oběť oslavy Dne nezávislosti u jeho rodičů – a vsunul ji do plastového koše pod paží. Aspoň že už večírek pomalu končí.

Podíval se na hodinky. Byla skoro půlnoc.

Sebral další dvě láhve ze stolku a zastavil se před otevřenými dveřmi, aby si vychutnal závan svěžího vzduchu přes ochranné síto. Noc voněla jasmínem, do něhož se mísil pach ohňostrojů, které odpálili na veřejné party. V dálce dozníval sykot a práskání rachejtlí. Ze zadního dvora zavyl pes, popuzený hlukem.

40


Na přední verandě bungalovu Grayových rodičů zůstávalo několik posledních hostů, pohupovali se na houpačce, opírali se o zábradlí a užívali si chladné povětří po obvyklém parnu marylandského léta. Před pár hodinami odtud sledovali ohňostroj a poté se pomalu rozcházeli do noci. Zbyli tu jen ti nejvytrvalejší.

Jako Grayův šéf.

Ředitel Painter Crowe se opíral o sloupek vedle univerzitního asistenta, který pracoval u Grayovy matky. Byl to cílevědomý mladík z Konga, který dostal stipendium na Univerzitě George Washingtona. Painter se ho vyptával na stav válčení v jeho rodné zemi. Zdálo se, že i na večírku ředitel Sigma Force drží prst na tepu světa.

Proto taky byl tak vynikající ředitel.

Sigma Force fungovala jako skrytá polní odnož DARPY, Agentury pro pokročilé výzkumné projekty ministerstva obrany. Její členové vyjížděli na operace, které měly za cíl zabezpečit nebo neutralizovat technologie životně důležité pro Spojené státy. Do týmu Sigmy patřili bývalí příslušníci speciálních jednotek, potají vybraní a zařazení do doktorských studií, takže vytvářeli militarizovaný oddíl technicky trénovaných agentů. Nebo, jak s oblibou žertoval Grayův kolega Monk, zabijáckých vědců.

Zdálo se, že s takovou zodpovědností na bedrech jediné uvolnění pro ředitele Crowea představovala sklenka skotské postavená na zábradlí. Opatroval si ji celý večer. Jako kdyby na sobě cítil Grayův pohled, kývl na něj přes dveře.

V mdlém svitu několika luceren se svíčkami ředitel vrhal v tmavých kalhotách a vyžehlené lněné košili nepravidelný stín. V rysech jeho tváře se odrážela krev indiánských předků.

Gray si prohlížel ředitelovy líce a pokoušel se na nich vystopovat nějaké známky napětí. Věděl, pod jakým tlakem jeho nadřízený musí být. Organizační struktura Sigmy právě procházela interním auditem NSA a DARPY a souběžně s tím vznikala zdravotní krize v jihovýchodní Asii. Gray byl proto rád, že vidí Crowea mimo svou podzemní kancelář.

Aspoň na jeden večer.

Ředitel byl však i tak přinejmenším napůl ve službě.

Jako kdyby Painter uhádl jeho myšlenky, protáhl se, odlepil se od zábradlí a přikročil ke dveřím. „Měl bych vyrazit,“ zavolal na Graye a pohledem zkontroloval hodinky. „Říkal jsem si, že se ještě zastavím v kanceláři a ověřím si, že Monk s Lisou v pořádku dorazili na místo.“

41


Oba vědci, Lisa Cummingsová a Monk Kokkalis, byli vysláni, aby vyšetřili zdravotní krizi na indonéských ostrovech. Odjeli dnes ráno jako externí spolupracovníci Světové zdravotnické organizace.

Gray vyšel na verandu a potřásl šéfovi rukou. Věděl, že Painterův zájem o cestu těch dvou přesahuje běžnou starost ředitele polních operací. Šlo o starost zamilovaného muže.

„Lisa je určitě v pořádku,“ ujistil ho Gray, který věděl, že se Lisa s Painterem v poslední době sotvakdy odloučili. „Pokud si tedy přibalila ucpávky do uší. Monkovo chrápání dokáže z letadla urvat motory. A když už mluvíme o té žesťové kapele v podobě jednoho muže, pokud něco zjistíte, dejte to vědět i Kat...“

Painter pozvedl ruku. „Dnes večer už mě dvakrát prozváněla, jestli něco nevím.“ Obrátil do sebe zbytek skotské. „Zavolám jí, hned jak bude něco nového.“

„Mám dojem, že se jí dřív ozve Monk, když se teď musí hlásit hned dvěma ženám.“

Painter se usmál, byť trochu unaveně.

Před třemi měsíci si Kat s Monkem přinesli domů tříkilovou holčičku pokřtěnou Penelope Anne. Když Monkovi přidělili tuto operaci, žertoval, že unikne plenkám a půlnočnímu krmení, ale Gray dobře poznal, jak je jeho příteli líto, že musí opustit ženu i dcerku.

„Díky, že jste přišel, pane řediteli. Uvidíme se ráno.“

„Poděkujte, prosím, za mě i vašim.“

Gray se ohlédl k ostrůvku světla po levé straně domu, které vycházelo ze samostatně stojící garáže. Otec se tam před nějakou dobou stáhl. Všechny ohňostroje se dnes večer neomezovaly jen na ulici. V poslední době se Grayův otec ocital ve stále obtížnější společenské situaci, protože Alzheimerova nemoc postupovala a on zapomínal jména a opakoval otázky, na něž už slyšel odpověď. Výsledná frustrace vedla k soukromému výbuchu mezi otcem a synem. Poté otec oddusal do garáže a do své dílny.

Uchyloval se tam stále častěji. Gray měl podezření, že to není ani tak kvůli tomu, aby se ukryl před světem, jako spíše aby hledal útěchu v dubových prknech, pokroucených hoblinách a správně usazeném vrtáku. Přes tento druh terapie však Gray v otcových očích rozeznával rostoucí strach.

„Vyřídím jim to,“ zamumlal Gray.

Po Painterově odchodu následovali i poslední hosté. Někteří se ještě

42


zastavili uvnitř, aby se rozloučili s jeho matkou, a s jinými se rozloučil Gray. Brzy měl verandu sám pro sebe.

„Grayi!“ zavolala matka z nitra domu. „Ty odpadky!“

S povzdychem se shýbl a zvedl koš s prázdnými láhvemi, plechovkami a plastovými kelímky. Pomůže matce s úklidem a vydá se na kole zkratkou ke svému bytu. Zavřel za sebou ochranné dveřní síto, zhasl na verandě světlo a vydal se chodbou ke kuchyni. Slyšel hučení myčky nádobí a cinkání talířů ve dřezu.

„Já to dodělám, mami,“ řekl při vstupu do kuchyně. „Jdi si odpočinout.“

Matka se k němu otočila od dřezu. Měla na sobě modré bavlněné kalhoty, bílou hedvábnou blůzu a vlhkou kostkovanou zástěru. V takových chvílích, kdy byla vyčerpaná povinnostmi hostitelky, ho vždycky zaráželo, jak staře vypadá. Co je to za starou bělovlasou paní v matčině kuchyni?

Pak na něj mávla mokrým hadrem a zrušila kouzlo okamžiku.

„Jen vynes ty odpadky. Už jsem skoro hotová. A řekni otci, ať jde dovnitř. Edelmannovi nejsou nijak nadšení z jeho nočního kutění. Ach, a zabalila jsem zbytek kuřete. Mohl bys ho donést do lednice v garáži?“

„Budu se pro něj muset vrátit.“ Zvedl dva plastové pytle s odpadky a v druhé ruce nesl koš s prázdnými láhvemi. „Hned jsem zpátky.“

Bokem strčil do zadních dveří, aby si je otevřel, a vyšel na temný dvorek. Opatrně sestoupil ze dvou schodů a vyd



James Rollins

JAMES ROLLINS


20. 8. 1961

James Rollins, původním jménem Jim Czajkowski, se narodil v Chicagu ve státě Illinois roku 1961. Spolu se svými třemi bratry a třemi sestrami byl vychován na Středozápadě a na kanadském venkově. Na vysoké škole se zaměřil na studium evoluční biologie. V roce 1985 získal doktorát veterinárního lékařství na univerzitě v Missouri a poté si v kalifornském Sacramentu otevřel vlastní veterinární praxi. Zde také v současné době žije se dvěma dalmatiny, zatoulaným německým ovčákem a papouškem jménem Igor. Jako nadšeného amatérského potápěče a jeskyňáře ho často naleznete buď pod zemí nebo pod vodou.

Rollins – James Rollins – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.