načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jidáš - Amos Oz

Jidáš

Elektronická kniha: Jidáš
Autor:

Pětadvacetiletý Šmuel Aš je neutěšenou rodinnou situací donucen přerušit studium na univerzitě a v domku na kraji Jeruzaléma dělá za byt a stravu společnost chromému panu Waldovi, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  125
+
-
4,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 251
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2769-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Co všechno může způsobit zrada - myšlenky, osoby či národa - a kdo a proč bývá pokládán za zrádce? O tom přemýšlí osamělý izraelský student Šmuel během zimy roku 1959, deset let po válce o nezávislost státu Izrael. Student Šmuel musí kvůli krachu rodinné firmy opustit studia na univerzitě, navíc ho opustila jeho dívka, takže se rozhodl udělat tlustou čáru za svým dosavadním životem. Nachází si bydlení v domku na kraji Jeruzaléma, kde má za úkol za byt a stravu dělat intelektuální společnost starému panu Waldovi. Protože ve své bakalářské práci chtěl Šmuel zpracovat téma Ježíše očima Židů a zamyšlení nad vztahem Jidáše Iškariotského vůči němu a tím, jakou roli měl Jidáš, tento ikonický pravzor "zrádného Žida" pro samotný vznik křesťanství, vede se starým vzdělaným panem domácím na toto téma dlouhé rozhovory. Ale nejen toto, ale také aktuálnější a bolestnější téma spolu rozebírají: Jak to bylo se vznikem státu Izrael? Bylo nutné vytvářet v roce 1948 národní stát za cenu oboustranného krveprolití? Měl pravdu Ben Gurion, který za touto ideou stál, nebo jeho stranický oponent, který zastával názor, že si tím Izrael udělal ze zde žijících Arabů navěky nepřátele? Tento muž byl přítelem pana Walda a otcem mladé ženy Atalji, bývalé snachy pana Walda, která také v domě žije. Pro národ se tímto názorem stal zrádcem. Waldův syn, Ataljin manžel, byl ve válce o nezávislost umučen. Měla jeho smrt smysl? Atalja si to hořce nemyslí... a k čemu - a kam - dojde Šmuel? Působivě zpracované klíčové téma Amose Oze - bolestná historie Izraele a strach z fanatismu jakéhokoli původu.

Popis nakladatele

Pětadvacetiletý Šmuel Aš je neutěšenou rodinnou situací donucen přerušit studium na univerzitě a v domku na kraji Jeruzaléma dělá za byt a stravu společnost chromému panu Waldovi, se kterým vede debaty o historii a politice. Jejich rozmluvy se týkají mimo jiné postavy Jidáše Iškariotského, nad jehož rolí ve vztahu k Ježíšovi se Šmuel zamýšlí ve své nedokončené bakalářské práci. V domě bydlí rovněž krásná a tajemná Atalja, dcera někdejšího názorového oponenta zakladatelů izraelského státu, donuceného k odchodu z veřejných funkcí a ocejchovaného jako zrádce. Tragický příběh Ataljina otce Šmuela stále silněji přitahuje, ještě víc ho ale fascinuje žena sama – svým půvabem, chladem i postupně se odkrývajícím bolestným osudem. Jidáš je příběhem o touze, osamění a zradě a současně obrazem neklidné podoby Izraele přelomu padesátých a šedesátých let. Vychází v téměř třiceti jazycích a je jedním z nejpůsobivějších děl Ozovy dlouhé tvůrčí dráhy.   „Jidáš je dílo bujné a zároveň komorní. Je velké a ambiciózní, protože řeší zásadní otázky lidstva, a zároveň malé a intimní, protože nezapomnělo na lásku ve vší její nemotornosti a banalitě.“ - Reflex „Novým románem Amos Oz znovu potvrzuje své umělecké mistrovství.“ - Lidové noviny „Oč jednodušší je zápletka, o to bohatší a vrstevnatější je rovina tematická, která se vedle otázek náboženských dotýká i řady motivů a témat spjatých s dějinami i současným stavem Izraele.“ - Literární noviny „Pro ty, kdo Ozovy knihy čtou, bude Jidáš vstupem do známých vod. Mohou opět zažít intelektuální dobrodružství a nechat se unášet spisovatelskou bravurou, která vynikne zejména v podmanivých pasážích, kdy líčí magickou atmosféru nočního Jeruzaléma či v téměř pasoliniovských barvách vykresluje novozákonní scenerii ukřižování a Jidášovy sebevraždy.“ - Respekt „Tak trochu nenápadné i provokující mistrovské dílo.“ - Knižní novinky Oz Amos
Amos Oz (1939) je autorem řady románů, povídkových sbírek a esejistických prací. V českém překladu je dosud znám svými romány Černá skříňka (č. 1993, 2010), Fima (1998), Panter ve sklepě (1999), Můj Michael (Paseka 2004), dvojicí novel Až do smrti (Paseka 2002), autobiografickou prózou Příběh o lásce a tmě (Paseka 2009) a románem Jidáš (Paseka 2017), jako esejista byl představen soubory textů Mír, láska a kompromis (1997) a Jak vyléčit fanatika (Paseka 2006). Je mj. nositelem Mírové ceny německých knihkupců (1992), Izraelské ceny za literaturu (1998), Ceny prince asturského (2007) a Ceny Franze Kafky (2013).

Zařazeno v kategoriích
Amos Oz - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

paseka


Amos Oz

Jidáš


Nakladatelství Paseka

amos

oz

Jidáš

nakladatelství paseka


přeložily lenka bukovská a mariana fisher

JUDAS

Copyright © Amos Oz 2014

All rights reserved

Translation © Lenka Bukovská, Mariana Fisher, 2016

ISBN 978-80-7432-769-8 (váz.)

ISBN 978-80-7432-825-1 (epub)

ISBN 978-80-7432-827-5 (mobi)

ISBN 978-80-7432-826-8 (pdf) Vychází s podporou

Ministerstva kultury České republiky

a Velvyslanectví Státu Izrael


Deborah Owenové


Hle, po mezi tu prchá zrádce lživý

kámen po něm vrhá mrtvý a ne živý

natan alterman,

„Zrádce“, z knihy Radost chudých


11

1

Tento příběh se odehrál v zimě na přelomu let 1959 a 1960.

Je to příběh o omylu a touze, milostném zklamánía nezod

povězené náboženské otázce. Na některých domech jsou

ještě patrné stopy války, která před deseti lety rozdělila

město na dvě části. Zvečera k vám zpoza zavřených okenic

mohou dolehnout vzdálené tóny akordeonu či rozmarná

melodie foukací harmoniky.

V mnoha jeruzalémských bytech visí v obývacím pokoji

Van Goghova Hvězdná noc nebo Cypřiše, v ložnici leží na

podlaze slaměné rohože a na kraji matrace přikrytépře

hozem s orientálním vzorem a doplněné hromádkoupol

štářků spočívá hřbetem vzhůru otevřený Doktor Živago či

poslední román S. Jizhara Dny Ciklagu. Večer co večer hoří

v naftových kamínkách modrý plamen. Z vázy zhotovené

z pláště dělostřeleckého granátu, nezbytné dobovédeko

race řady domácností, vyrůstá v koutě místnosti svazek

suchých větviček připomínající trnovou korunu.

Šmuel Aš přerušil začátkem prosince studium nauni

verzitě a chystal se z Jeruzaléma odjet – jednak kvůline

šťastné lásce, jednak kvůli bakalářské práci, která uvázla

na mrtvém bodě, ale především proto, že finanční situace

jeho otce se výrazně zhoršila a Šmuel si musel najít práci.

Byl to asi pětadvacetiletý, stydlivý a citlivý mladík statné

postavy s plnovousem, socialista a astmatik. Snadno se

nadchl a ještě snáz ho nadšení zase opouštělo. Mělmo

hutná ramena, krátký a silný krk a podobně vypadaly i jeho

prsty – byly tlusté a krátké, jako by jim chyběl jeden kloub.

Z každého póru na obličeji i krku mu svéhlavě vyrůstal

zakroucený vous připomínající drátěnku. Nebylo poznat,

kde končí plnovous a kde začíná hustý kudrnatý porost na

hrudi a divoce se vlnící vlasy. V létě i v zimě budil dojem,

že je rozčilený a zpocený. Zblízka však pozorovatele čekalo

příjemné překvapení, protože Šmuelova kůže nevydávala


12

nakyslý pach potu, nýbrž jemnou vůni dětského zásypu.

Mladík se snadno zapálil pro nové myšlenky, pokudpůso

bily duchaplně a obsahovaly nějaký paradox. Míval také

sklon rychle se unavit, za což pravděpodobně mohlo jeho

astma nebo zvětšené srdce.

Nikdy neměl daleko k slzám, což ho přivádělo doroz

paků a někdy se za to přímo styděl: stačilo, aby na něj

koťátko, které přišlo o matku a naříkalo za zimní noci

u plotu, upřelo odzbrojující pohled a jemně se mu otřelo

o nohu, a mladíkovi se ihned zamžil zrak. Když se v kině

Edison na konci jakéhosi průměrného filmu na témasa

moty a zoufalství projevil zatvrzelý protagonista náhlene

sobecky, Šmuelovi v tu ránu vstoupily do očí slzy a hrdlo se

mu stáhlo dojetím. A když u východu z nemocnice Šaarej

Cedek spatřil neznámou hubenou ženu s dítětem, jak tam

stojí, objímají se a vzlykají, okamžitě bylo do breku i jemu.

V té době byl pláč vyhrazen jen ženám. Mužské slzybu

dily odpor či dokonce znechucení, asi jako vousy rašící na

bradě staré ženy. Šmuel se za svou slabost styděl a usilovně

se ji snažil přemáhat, ale bylo to marné. V skrytu duše se

za tu přecitlivělost sám sobě vysmíval, dokonce se užsmí

řil s myšlenkou, že ho kvůli jeho nedostatečné mužnosti

nejspíš čeká prázdný a bezcílný život.

Udělal jsi něco kromě toho, že jsi podlehl soucitu?zne

chuceně se ptával sám sebe. To kotě jsi přece mohl zabalit

do kabátu a odnést domů. Kdo ti v tom bránil? A té plačící

ženě s dítětem jsi mohl nabídnout pomoc. Nebo posadit

dítě s knížkou a sušenkami na balkon a se ženou sised

nout v pokoji na postel a promluvit s ní o tom, co se stalo

a jestli pro ně můžeš něco udělat.

Pár dní předtím, než ho opustila, mu Jardena řekla: „Jseš

jako neposedné štěně, co v jednom kuse pobíhá kolem,

dokonce i vsedě vypadáš, jako by ses honil za vlastním

ocasem. A pak se zase začneš chovat úplně opačně a celé

dny jen trčíš v posteli jako nevětraná peřina.“


13

Měla tím na mysli jednak Šmuelovu věčnou únavua jed

nak neklid, který se projevoval ve způsobu jeho chůze – bez

ustání totiž budil dojem, že se co nevidět rozběhne. Schody

bral jedině ztečí a po dvou. Rušnou ulici přecházel zásadně

našikmo, chvatně, nebojácně a bez rozhlížení, jako by se

vrhal do rvačky, kudrnatou hlavu s plnovousem bojovně

vysunutou vpřed, tělo předkloněné. Jeho nohy jako by se

bály zůstat pozadu, aby jim Šmuel nezmizel za příštím

rohem, a tak ze všech sil pronásledovaly trup, který zase

stíhal hlavu. Celý den se stále někam horečně hnala popa

dal dech, ne proto, že by měl strach, aby nepřišel pozdě

na přednášku nebo na schůzi, ale protože neustále toužil

být už se vším hotov, úkoly pro daný den si odškrtnout ze

seznamu a konečně se vrátit do klidu svého pokoje. Každý

den mu připadal jako vyčerpávající překážková dráha,

která začínala ráno vytržením ze spánku a končila večer

návratem pod peřinu.

Nadšeně řečnil a dělal přednášky každému, kdo ho byl

ochotný poslouchat, zvláště pak přátelům z kroužkuso

cialistické obnovy: s chutí vysvětloval, podporoval,ne

souhlasil, vyvracel a přicházel s novými pohledy.Mluví

val dlouze a s potěšením, ostře a směle. Když však měl

vyslechnout odpovědi a myšlenky ostatních, rázem ho

přepadla netrpělivost, nesoustředěnost a taková únava,

že se mu začaly zavírat oči a rozčepýřená hlava mukle

sala na hruď.

I před Jardenou se rád pouštěl do plamenných proslovů,

ve kterých potíral předsudky a bořil konvence,z předpo

kladů vyvozoval závěry a ze závěrů předpoklady. Když

však promluvila ona, většinou se mu už za chvíli začala

klížit víčka. Vyčítala mu, že ji neposlouchá, a on to popíral,

jakmile ho ale požádala, aby zopakoval, co právě řekla,

změnil téma a rozhovořil se například o jakémsi omylu,

kterého se dopustil Ben Gurion. Byl dobrosrdečný,ne

sobecký, jemný a tvárný jako vlněná rukavice, každému


14

vždy ochotně vyhověl, ale měl zároveň sklon kezmatko

vání a scházela mu trpělivost: zapomínal, kam si daldru

hou ponožku, co po něm vlastně chtěl jeho domácí nebo

komu půjčil poznámky z přednášek. Na druhou stranu se

nikdy nespletl, měl-li přesně citovat, co pronesl Kropotkin

o Něčajevovi po jejich prvním setkání a co o něm prohlásil

o dva roky později, nebo kdo z Ježíšových učedníků toho

namluvil nejméně.

Přestože se Jardeně líbila Šmuelova živost, bezradnost

i to, že povahou připomínal velkého přátelského psa, který

se k člověku nadšeně vrhne, otře se o něj a poslintá muko

lena, rozhodla se s ním rozejít a přijmout nabídku k sňatku

od svého předchozího přítele, pilného a málomluvného

hydrologa Nešera Šereševského, odborníka nazachyco

vání dešťové vody, který uměl předvídat téměř všechna

Jardenina přání. K narozeninám podle občanskéhoka

lendáře jí koupil pěkný šátek na krk a k těm podlekalen

dáře hebrejského, jež následovaly o dva dny později, jasně

zelený orientální kobereček. Pamatoval si dokonce i data

narozenin jejích rodičů.

2

Asi tři týdny před Jardeninou svatbou propadl Šmuelzou

falství ze své bakalářské práce na téma „Ježíš očima Židů“,

do níž se předtím pustil s nesmírným zápalem, uchvácen

odvážnou myšlenkou, která mu prolétla hlavou jako náhlé

vnuknutí, když si téma vybíral. Jakmile se jím však začal

zabývat podrobněji a probírat se prameny, rychle zjistil,

že na oné úžasné myšlence není vůbec nic nového a žetis

kem vyšla ještě předtím, než se narodil, na počátkutřicá

tých let v poznámce pod čarou k článečku, jehož auto rem

byl Šmuelův význačný učitel, profesor Gustav Jom-Tov

Eisenschloss.


15

Také v kroužku socialistické obnovy propukla krize:

skupinka se pravidelně setkávala každou středu o osmé

večer v začouzené kavárně s nízkým stropem v jedné zeza

padlých uliček čtvrti Jegija Kapajim. Někdy se tu nadpar

tičkou vrhcábů scházeli řemeslníci, instalatéři, elektrikáři,

malíři pokojů či tiskařští dělníci, a na členy kroužku proto

kavárna působila patřičně proletářsky. Fasádníci a opraváři

rádií si k nim sice nepřisedli, ale tu a tam se někdo z nich

na cosi zeptal či utrousil nějakou poznámku, nebo naopak

některý z členů kroužku vstal a odvážně došel k hráčskému

stolku, aby zástupce dělnické třídy požádal o oheň.

Po dlouhém okolkování se téměř všichni členové kroužku

smířili se závěry XX. sjezdu Komunistické stranySovět

ského svazu, jež se týkaly odhalení Stalinovy hrůzo vlády,

zároveň se však zformovala skupinka, která po soudru zích

důrazně požadovala, aby přehodnotili nejen svůj oddaný

postoj ke Stalinovi, ale také vztah k samotné diktatuře

proletariátu, jak ji formuloval Lenin. Dva členové zašli

dokonce tak daleko, že Marxovy myšlenky z mladických

let použili k tomu, aby zpochybnili neotřesitelnost jeho

pozdějšího učení. Když se Šmuel pokoušel názorový spor

zmírnit, prohlásili čtyři ze šesti soudruhů, že se rozhodli

odtrhnout a založit vlastní buňku. Mezi čtveřicí odpadlíků

byly i jediné dvě členky kroužku, bez nichž celý podnik

ztrácel smysl.

Téhož měsíce prohrál Šmuelův otec mnohaletý soudní

spor, který vedl se svým dávným společníkem v maléhaif

ské firmě (Racek s. r. o., kartografie a letecká fotografie).

Šmuelovi rodiče byli nuceni přestat synovi vyplácetmě

síční kapesné, z něhož žil od začátku studia. Mladík tedy

sešel na dvůr domu ve čtvrti Tel Arza, kde měl pronajatý

pokojík, za přístřeškem na popelnice sebral pár karto

nových krabic a začal do nich skládat své knihy, šatstvo

a osobní předměty. Zatím však neměl ponětí, kam by se

mohl přestěhovat.


16

Večer se často malátně jako medvěd, kterého vyrušili

ze zimního spánku, potloukal ulicemi smáčenými deštěm.

Brázdil třídy v centru města, v chladu a větru téměřlidu

prázdné, a jeho chůze neměla daleko k těžkopádnému běhu.

Několikrát zůstal po setmění nehnutě stát v dešti v jedné

z uliček čtvrti Nachalat Šiv’a a zíral na železná vrata domu,

ve kterém bydlívala Jardena. Občas ho nohy zanesly do

odlehlých a neznámých zimních čtvrtí jako Nach laot, Bejt

Jisrael, Achva nebo Musrara, kde co chvíli šlápl do kaluže

nebo musel obcházet větrem převrácené popelnice.Rozcu

chanou hlavu měl vysunutou vpřed, jako by chtěl někoho

nabrat na rohy, a párkrát málem narazil do betonové zdi,

která oddělovala izraelskou a jordánskou část Jeruzaléma.

Na okamžik se zastavil a roztržitě si prohlížel zohýbané

cedule, které na něj mezi rezavými klubky drátů varovně

volaly: Stůj! Hranice! Pozor, miny! Nebezpečí – území nikoho!

Vstupujete do zóny, která je pod palbou nepřátelských ostřelovačů!

Nerozhodně hleděl z jedné na druhou, jako by měl před

sebou pestrý jídelní lístek, ze kterého si má vybrat.

V dešti se takhle toulal téměř každý večer. Byl promoklý

až na kost, z neupraveného plnovousu mu kapalo, chvěl se

zimou i zoufalstvím, dokud konečně vyčerpaný nezalezl

zpátky do postele a nezůstal v ní až do následujícíhove

čera; snadno se unavil, pravděpodobně kvůli svémuzvět

šenému srdci. Se soumrakem opět ztěžka vstal, navlékl si

kabát, který od předešlého večera nestačil uschnout,a ne

chal nohy, aby jej znovu zanesly až na kraj města, do čtvrtí

Talpijot a Arnona. Teprve když narazil na závoru kibucu

Ramat Rachel a podezřívavý strážný na něj namířil svítilnu,

vzpamatoval se a nervózním, chvatným krokem, který se

podobal útěku, zamířil zpět domů. Po návratu zhltnul dva

krajíce chleba se sýrem, shodil ze sebe mokré šaty, zalezl

pod peřinu a dlouho se marně pokoušel zahřát. Nakonec

usnul a spal až do dalšího večera.


17

Jednou se mu zdálo, že měl schůzku se Stalinem. Došlo

k ní v nízké zadní místnosti začouzené kavárny, kterou

navštěvoval kroužek socialistické obnovy. Stalin uložil

profesoru Eisenschlossovi, aby Šmuelovu otci pomohl

z finančních potíží, a Šmuel pak kdovíproč stál seStali

nem na střeše kláštera Nanebevzetí Panny Marie na hoře

Sion a ukazoval mu Zeď nářků, jež zůstala za hranicí

v jordánské části Jeruzaléma. Za žádnou cenunedoká

zal pod vousy se uculujícímu Stalinovi vysvětlit, proč

Židé zavrhli Ježíše a dosud se k němu tvrdošíjněobra

cejí zády. Nakonec se ve snu mihla vyzáblá postavaNe

šera Šereševského, který dal Stalinovi kňučící štěněv ple

chové krabici. Kňučení Šmue la probudilo, a ani pak se

nemohl zbavit nejasného pocitu, že složité vysvětlování

všechno jenom zhoršilo, protože vzbudilo Stalinůvpo

směch a podezření.

Do okna pokoje se opíral déšť a vítr. Plechové umyvadlo

zavěšené venku na balkonové mříži vydávalo předroze

dněním, když bouřka zesílila, duté rány, jak naráželo do

zábradlí. Odkudsi zdálky, možná ze dvou různých míst,

se celou noc ozýval štěkot dvojice psů, který chvílemipře

cházel ve vytí.

Šmuel uvažoval o tom, že by z Jeruzaléma odešela na

šel si nějakou nenáročnou práci někde daleko, třeba jako

noční hlídač v novém městě, které, jak se doslechl,vyrůs

talo v poušti u hory Ramon. Mezitím však dostal svatební

oznámení: vypadalo to, že Jardena a její oddanýhydro

log, odborník na zachycování dešťové vody NešerŠere

ševský se svatbou pospíchají. Nepočkali dokonce ani na

jaro. Šmuel se rozhodl překvapit novomanželei svateb

čany a pozvání přijmout – navzdory společenskýmpra

vidlům se dostaví, hlučný a veselý, samý úsměva přátel

ské poplácávání po ramenou, nečekaně se objeví přímo

uprostřed obřadu, jehož se měla zúčastnit pouze nejužší

rodina a nejbližší přátelé, bez váhání se připojí i k oslavě,


18

dokonce přispěje svou troškou k zábavě a předvede svou

vyhlášenou imitaci profesora Eisenschlosse.

Ve svatební den ráno však dostal silný astmatický záchvat

a jen taktak se dovlekl na středisko, kde se mu marně snažili

pomoci inhalátorem a různými protialergickými léky. Když

se jeho stav zhoršil, odvezli ho do nemocnice Bikur cholim.

Jardenin svatební den tak Šmuel strávil na nemocničním

lůžku a celou její svatební noc nesundal z obličejekyslí

kovou masku. Nazítří se rozhodl, že nebude déle čekat

a Jeruzalém co nejdříve opustí.

3

Na počátku prosince, kdy v Jeruzalémě začal lehce padat

sníh s deštěm, oznámil Šmuel profesoru Eisenschlossovi

a dalším učitelům na katedrách historie a religionistiky,

že přerušuje studium. Venku ve vádí se válely cáry mlhy,

které připomínaly špinavou vatu.

Profesor Gustav Jom-Tov Eisenschloss byl menší,pod

saditý muž se silnými brýlemi, jejichž skla připomínala

dna půllitrů, a prudkými a rozhodnými pohyby sepodo

bal kukačce vyletující z nástěnných hodin. Když uslyšel

o Šmuelově záměru, celý se vylekal.

„Ale jak to?! To snad ne! Co to do vás najednou vjelo?!

Ježíš očima Židů! Vždyť se nám tu rýsuje tak plodné pole!

V Gemaře! V Toseftě! V midraších! V lidové tradici! Ve

středověku! Stojíme před skutečně významným novým

objevem! No tak! Nepustíme se přece jenom pomaličku

do rešerší? Bezpochyby si ten neblahý nápad utíkat z boje

co nevidět rozmyslíme, nemám pravdu?“

Jen co domluvil, energicky dýchl na brýle a usilovně je

čistil zmuchlaným kapesníkem. Pak ke Šmuelovi napřáhl

ruku, téměř agresivně ji stiskl a pronesl náhle docela jiným,

trochu zjihlým hlasem:


19

„Ale pokud nedejbože vyvstaly nějaké potíže materiální

povahy, jistě by se našel diskrétní způsob, jak získatskrom

nou podporu.“ Opět Šmuelovi vší silou stiskl ruku, až mu

v kostech lehce zapraštělo, a znovu se rozhorlil:

„Nesmíme se tak rychle vzdávat! Ani Ježíše, ani Židů,

a vás také ne! Přivedeme vás zpátky k tomu, co je vaší

vnitřní povinností!“

Na chodbě, jen co vyšel z Eisenschlossovy pracovny,

se Šmuel nevědomky usmál, vybavil si totiž studentské

večírky, na nichž sám vystupoval v roli Gustava „Jontefa“

Eisenschlosse, který míval ve zvyku zničehonic vyskočit

jako kukačka na pérku a s každým včetně vlastní ženy

hovořil učitelským tónem v první osobě plurálu.

Toho večera naklepal Šmuel na psacím stroji inzerát,

ve kterém z důvodu nečekaného stěhování nabízel levně

malý bakelitový radiopřijímač Philips, psací stroj Hermes

Baby, starší gramofon a asi dvacet desek s vážnou hudbou,

jazzem a šansony. Ten pak vyvěsil na korkovou nástěnku

u schodů do menzy, jež se nacházela v suterénuKapla

novy budovy v univerzitním areálu. Kvůli množství jiných

vzkazů, zpráv a reklam ho musel připíchnout tak, že úplně

zakryl starší, asi pětiřádkový inzerát na modrém lístku,na

psaný, jak si Šmuel stačil všimnout, jemným a úhledným

ženským rukopisem.

Potom se otočil a tryskem vyrazil k autobusové zastávce

před vchodem do univerzitního areálu, kudrnatou beraní

hlavu vysunutou vpřed, jako by se dávala na útěk předsil

ným krkem, z něhož vyrůstala. Po pár krocích, právě když

míjel bronzovou sochu Henryho Moora, rozložitoua ne

foremnou ženskou postavu nazelenalé barvy zahalenou do

jakési róby z hrubé látky, se však náhle obrátil a rozběhl

se zpátky ke Kaplanově budově, k nástěnce vedle schodů

do menzy. Krátkými silnými prsty rychle nadzvedl svůj

inzerát, aby si mohl několikrát za sebou přečíst to, co před

vlastním pohledem pár minut předtím skryl:


20

nabídka práce. hledá se společník

Svobodnému studentovi humanitních věd

se vztahem k historii a schopnému vést citlivou

konverzaci nabízíme ubytování a skromný

měsíční plat, bude-li pět hodin denně dělat

společnost sedmdesátiletému nemohoucímu

vzdělanému muži se širokým rozhledem.

Dotyčný je většinou schopen sám zvládnout

základní potřeby a stojí především o partnera

pro hovor, nikoli o ošetřovatele. K osobní

domluvě se dostavte od neděle do čtvrtka mezi

16. a 18. hod., ul. Rabiho Elbaze 17, Šaarej

Chesed (ptejte se na Atalju). Ze specifických

důvodů bude uchazeč požádán, aby se předem

písemně zavázal k zachování mlčenlivosti.

4

Ulička Rabiho Elbaze ve čtvrti Šaarej Chesed se svažovala

a rozevírala do údolí Svatého Kříže. Dům číslo sedmnáct

stál až na jejím konci. V těch místech tehdy končila čtvrť

i celé město a začínala tu kamenitá pole táhnoucí sek po

zůstatkům arabské vesnice Šajch Badr. Rozbitá silnice

se hned za posledním domem změnila v prašnou pěšinu,

která váhavě klesala do údolí a kroutila se sem a tam, jako

by litovala, že vede do takové pustiny, a toužila se vrátit

do osídlených míst. Mezitím přestalo pršet. Vršky kopců

na západě již pomalu halil soumrak, světlo bylo měkké

a svůdné jako příjemná vůně. V dálce na protějším svahu

bylo mezi skalami vidět stádečko ovcí a koz s pastýřem

zachumlaným do tmavého pláště. Seděl zpřímav dohasí

najícím světle pod zamračenou oblohou, nedbal na déšť

a nehnutě hleděl z pustého vršku na domy na krajizápad

ního Jeruzaléma.


21

Dům samotný byl napůl zapuštěn v zemi pod úrovní

ulice, jako by se téměř až po okna nořil do svahu. Připo

hledu z uličky připomínal Šmuelovi podsaditého člověka

se širokými rameny a v tmavém klobouku, který v pokleku

cosi hledá v blátě.

Obě křídla rezavých železných vrat se už dávnozkrou

tila v pantech a vlastní vahou klesla, jako by zapustila

kořeny v prachu. Vrata zůstala pootevřená na škvíruširo

kou právě tak, aby se jí člověk mohl protáhnout a nedotkl

se zaseknutých křídel rameny. Nad vraty se do oblouku

klenul rezatý železný štít s vyrytou Davidovou hvězdou

a nápisem tiskacími písmeny:

vykupitel přijde k sijónu

Jeruzalém nechť je rychle vystavěn

a vybudován v naší době, amen.

5674

Od vrat sešel Šmuel po šesti plochých, rozpraskaných

a nestejně velkých schůdcích na dvorek, který ho už na

první pohled okouzlil a probudil v něm stesk po místě, jež

si nedokázal jasně vybavit. Myslí mu jako stín prolétlane

zřetelná, mámivá vzpomínka, tajemný obraz jiných dvorků,

o kterých nevěděl, kde se nacházejí ani kdy je spatřil, matně

však tušil, že nebyly zimní jako tenhle, nýbrž zalité letním

světlem. Při té vzpomínce pocítil dojetí, cosi mezi smutkem

a rozkoší: jako jediný tón zahraný na violon cello uprostřed

tmavé noci.

Dvorek byl obehnaný kamennou zdí do výše člověka

a  vydlážděný kameny, které léta vyhladila a  propůjčila

jim načervenalý lesk protkaný šedými žilkami. Tu a tam

zazářily na dláždění skvrnky světla. Celý dvůr zastiňoval

starý fíkovník a pergola porostlá vinnou révou. Větvea vý

honky byly tak hustě propletené, že dokonce i teď, když

opadalo listí, dokázalo tímto baldachýnem proniknout jen


22

pár mihotavých světélek, která zlatě tančila po dlaždicích.

Budilo to dojem, jako by se tu místo kamenného dvorku

nacházel skrytý bazén, po jehož hladině se prohánějí vlnky.

Podél celé zdi a domu i na okenních římsách hořely

ohníčky rudých, bílých, růžových, fialovýcha purpuro

vých pelargonií. Vyrůstaly z nespočtu rezavých hrncůa vy

sloužilých konvic i z otvorů v naftových kamínkáchpřipo

mínajících oční důlky, z věder, misek, plechovek i prasklé

záchodové mísy. To vše bylo naplněno hlínou a sloužilo

jako květináče. Okna domu chránily mříže a zakrývalyze

lené železné okenice. Zdi byly postaveny z jeruzalémského

kamene, z vnější strany neopracovaného. Vzadu za domem

a zdí se táhla hustá opona tvořená cypřiši, jejichž zeleň

tmavla ve večerním světle téměř až do černa.

Na všem tu spočívalo ticho chladného zimního večera.

Nebyl to ten druh průzračného ticha, jež vás zve, abyste se

k němu připojili, ale prastaré ticho, které se k vám obrací

zády.

Dům měl sedlovou taškovou střechu. Ze štítu upro

střed vyrůstal malý vikýř, trojúhelníková stavbička, která

Šmuelovi připomínala stan se seříznutou špičkou. I vikýř

měl stříšku z vyrudlých tašek. Šmuel náhle zatoužilbyd

let v tom podkroví, schoulit se tam s hromádkou knížek

a lahví červeného vína, mít tam kamínka, peřinua gramo

fon s pár deskami a nevycházet ven. Nenechat se vylákat

přednáškami, debatami ani láskami. Zůstat tam navždycky,

nebo alespoň dokud neskončí zima.

Celé průčelí domu pokrývala popínavá mučenka, která

se ostrými nehtíky držela hrubého kamene. Šmuel přešel

dvorek, na okamžik se zastavil a pohledem přelétl skvrnky

světla, jež zůstaly na dlaždicích, a spleť šedých žilekv čer

veném kameni. Stanul u zeleně natřených dvojkřídlých

železných dveří, jimž vévodilo klepadlo v podobě slepé

lví hlavy. Čelistmi lev svíral velký železný kruh. Uprostřed

pravého křídla dveří se nacházel reliéf se slovy:


23

Dům Jehojachina Abravanela,

nechť ho B-h zachová, aby hlásal,

že Hospodin je přímý

Pod tento nápis někdo dvěma proužky lepicí pásky

připevnil krátký, věcný vzkaz napsaný jemnýma úhled

ným ženským rukopisem, který Šmuel znal už z inzerátu

v Kaplanově budově. Bez spojky „a“, jen s velkou mezerou

dělící obě jména na něm stálo:

Atalja Abravanelová Geršom Wald

pozor, za dveřmi rozbitý schod

5

„Buďte tak laskav a pojďte dál. Na konci zahněte doprava.

Kráčejte prosím ke světlu, tak se dostanete až ke mně,“

ozval se z hloubi domu starý mužský hlas. Byl hluboký,

lehce pobavený, jako by mluvčí příchod hosta právě v tuhle

chvíli předvídal a teď se těšil z toho, že se jeho očekávání

splnilo. Domovní dveře nebyly zamčené.

Hned u vchodu Šmuel zakopl, předpokládal totiž, že

schod za dveřmi povede nahoru a ne dolů. Žádný schod

tam vlastně nebyl, místo něj tu stála rozvrzaná dřevěná

stolička. Ve chvíli, kdy návštěvníkova noha stanula naje

jím kraji, stolička se zvedla jako páka a toho, kdo se o ni

svou vahou opřel, se pokusila shodit. Před ošklivýmpá

dem zachránil Šmuela spěch, protože v okamžiku, kdy se

pod ním stolička zvrhla, přistával už velkým skokem na

kamenné podlaze a jeho kučeravá hlava pospíchala vpřed

a svého majitele táhla za sebou do útrob chodby, kdepa

novala téměř naprostá tma, protože všechny do ní ústící

dveře byly zavřené.


24

Šmuelovo čelo si proráželo cestu jako hlavanovoro

zence, která se dere porodními cestami ven, a jakproni

kal hlouběji do domu, sílil v něm pocit, že podlaha pod

jeho nohama není rovná, ale lehce se svažuje: jako by se

nejednalo o temnou chodbu, ale o vyschlé řečiště. Jeho nos

zachytil příjemnou vůni čerstvě vypraného prádla,sapo

nátu a páry stoupající ze žehličky.

Chodba se na konci rozdělovala a odbočovalo z ní

kratší rameno, z jehož konce se linulo světlo, kteréŠmue

lovi při vstupu do domu sliboval pobavený hlas. Zavedlo

mladíka do příjemně vyhřáté knihovny s vysokýmstro

pem, pevně zavřenými okenicemi a  roztopenými naf

tovými kamínky, v nichž přívětivě plápolal namodralý

plamínek. Jediné elektrické světlo vydávala stolní lampa

sehnutá nad hromadou knih a papírů, která jako by se

rozhodla osvětlovat právě tyto knihy a zbytek místnosti

ponechat v šeru.

Vzadu, mimo kruh hřejivého světla, mezi dvěmakovo

vými vozíky prohýbajícími se pod nákladem knih, složek,

šanonů a tlustých sešitů, seděl stařec a telefonoval. Přes

ramena měl přehozen vlněný pléd jako modlitební šál. Byl

to nehezký, vysoký a rozložitý, zkroucený muž s hrbem,

nosem ostrým jako zobák a bradou zahnutou tak, žepři

pomínala kosu. Z hlavy mu jako stříbřitý vodopád splývala

záplava téměř žensky jemných šedých vlasů a zahalovala

mu zátylek. Oči se skrývaly pod klenutým, huňatýmsta

řeckým obočím, které vypadalo jako pokryté jinovatkou.

I jeho hustý einsteinovský knírek se podobal kupičce sněhu.

Aniž přestal hovořit, probodl muž návštěvníka bystrým

pohledem. Ostrou bradu měl nakloněnou k levému rameni

a levé oko přivřené, zatím co to pravé – modré, kulatéa té

měř nepřirozeně veliké – naopak doširoka otevřené. To

všechno dohromady budilo dojem, že na mladíkapotmě

šile, pobaveně pomrkává nebo si ho jízlivě a kriticky měří,

jako by ho okamžitě prokoukl a bylo mu jasné, co má za


25

lubem. Po chvilce přestal hosta provrtávat pohledem,po

kývnutím hlavy naznačil, že o jeho přítomnosti ví, a pak

od něj odvrátil zrak. Přitom se ani na chvíli nepřestaldo

hadovat po telefonu:

„Ten, kdo je neustále nedůvěřivý, kdo všechny podezírá

ze lži a jehož život sestává jen z nekonečného kličkování

mezi nástrahami – omluv mě na okamžik, je tu nějaký

poslíček, nebo možná řemeslník, kterého jsem sineobjed

nal.“ S tím přikryl sluchátko rukou, jejíž prsty ve světle

lampičky zrůžověly a téměř zprůsvitněly, takže vypadaly

jako prsty ducha. Pak se mu tvář, připomínající hrubou

kůru olivovníku, náhle rozjasnila a pod hustým bílým

knírem se na okamžik objevil rošťácký úsměv, jako by se

mu povedlo si z návštěvníka vystřelit a ten si toho ještě

ani nevšiml.

„Posaďte se. Tady. Počkejte.“

Pak sňal dlaň ze sluchátka a pokračoval, hlavu s bílou

hřívou stále skloněnou k levému rameni:

„Pronásledovaný člověk, ať už trpí proto, že sám udělal

ze všech pronásledovatele, nebo že svou ubohou fantazii

zaplnil celou armádou nepřátel, takový člověk je nejen

politováníhodný, ale navíc i morálně pokřivený: samotné

potěšení z toho, že je člověk pronásledován, svědčí o jeho

bezcharakternosti. Mimochodem, je jen přirozené, ženě

koho takového postihne utrpení, samota, nehody a nemoci

mnohem spíš než jiné – tedy nás. Kdo je podezřívavý, sám

přitahuje neštěstí. Tak jako kyselina rozežírá nádobu,stra

vuje podezřívavost toho, kdo jí trpí: ve dne v noci sestře

žit lidí, bez ustání spřádat plány, jak odvrátit nejrůznější

komploty a spiknutí, jaký úskok použít, aby člověk už

zdálky zvětřil nastraženou síť – to vše je v Talmudupova

žováno za avot nezikin neboli primární druhy škod – tedy

škody, z nichž vznikají další škody. A právě ony zapříčiní,

že člověk sejde ze světa. Buď tak laskav a měj ještěchvi

ličku strpení...“


26

Mrtvolnými prsty znovu zakryl sluchátko a ironickým,

okoralým a trochu nakřáplým hlasem tiše oslovil Šmuela:

„Ještě okamžik, prosím. Můžete zatím poslouchat, coří

kám. I když mladík jako vy jistě žije na docela jiné planetě,

nemám pravdu?“

Aniž počkal na odpověď, sundal dlaň ze sluchátkaa po

kračoval ve svém kázání:

„Na druhou stranu podezření, že je člověkpronásledo

ván, ba dokonce ani nenávist vůči celému lidskému druhu

nejsou zdaleka tak zhoubné jako láska k lidstvu, která čpí

prastarým pachem potoků krve. Planá nenávist není podle

mého názoru zdaleka tak hrozná jako planá láska:milov

níci lidstva, rytíři bojující za nápravu světa, ti, kteří nás

generaci za generací přicházejí spasit a není před nimi

úniku, ti všichni nejsou v podstatě ničím jiným než... No

dobře. Dobře. Máš pravdu. To už odbíháme. Však se ještě

dostaneme k tomu, abychom si vyjasnili různé druhy spásy

a útěchy, teď se mi tu ale zhmotnil rozcuchaný mladík

s plnovousem jako jeskynní muž, na sobě má vojenskýka

bát a nejspíš i vojenské boty. Možná mě přišel naverbovat.

Udělejme tu tedy pauzu, jistě se k tomu všemu zase brzy

vrátíme. Opět si pohovoříme, příteli, určitě, na to vezměte

jed. Co by takoví jako my také dělali jiného? Lovilivel

ryby? Sváděli královnu ze Sáby? Mimochodem, pokud

jde o královnu ze Sáby, měl bych soukromýantiroman

tický a v podstatě nepřijatelný výklad verše ‚láska přikrývá

všechna přestoupení‘. A při verši ‚lásku neuhasí ani velké

vody a řeky ji nezaplaví‘ se mi zase vždycky vybaví zvuk

hasičské sirény věstící pohromu. Pozdravuj prosím drahou

Žeňu, obejmi ji a dej jí za mě políbení, ale udělej to po mém

způsobu, ne tak upjatě, jak to děláš ty. Řekni jí, že zář její

tváře mi velice schází. Ne, ne zář tvé tváře, můj drahý, tvoje

tvář je ztracený případ. Ano, na shledanou zase někdy. Ne,

kdy se vrátí Atalja, to nevím. Žije si po svém a já také. Ano.

Na shledanou. Děkuji. Tak jest. Jak říkáš, kéž by.“


27

Nato se obrátil ke Šmuelovi, který se mezitím po chvilce

váhání opatrně posadil do proutěného křesílka, poněkud

vratkého, jak zjistil, když se pod váhou jeho rozložitého

těla zakymácelo.

„Wald!“ vyhrkl náhle muž velice nahlas.

„Prosím?“

„Wald! Wald! Jmenuji se Wald! A co vy jste zač?Průkop

ník? Kibucník? Zavítal jste k nám rovnou z galilejských

výšin? Nebo jste snad přišel zdola, z Negevské pouště?“

„Jsem odtud, z Jeruzaléma, vlastně jsem z Haify, ale

studuji tady. Tedy nestuduji, ale studoval jsem. Doteď.“

„Můj mladý příteli, buďte tak laskav a povězte mi:stu

dujete nebo ne? Jste z Haify nebo z Jeruzaléma? Z humna

nebo vinařského lisu?“

„Promiňte, hned to vysvětlím.“

„A kromě toho jste, doufám, kladný hrdina. Že ano?

Vzdělaný? Pokrokový? Berete se za nápravu světaa nasto

lení morálky a spravedlnosti? Ideofil-idealista, jako všichni

vám podobní, není-liž pravda? Tak spusťte a odhalte své

záměry, není nad vhodně pronesené slovo, jak praví kniha

Přísloví,“ prohlásil a trpělivě čekal na odpověď – hlavuna

kloněnou k levému rameni, jedno oko přivřené, druhédo

široka otevřené – jako někdo, kdo odevzdaně vyčkává, až

se zvedne opona a začne představení, do něhož nevkládá

valné naděje, a ví, že mu nezbude než trpně sledovat, co

všechno si postavy na scéně vzájemně provedou: jakne

chají jedna druhou klesnout až na dno, pokud malost

a ubohost nějaké dno mají, a jakým způsobem na sebe

každá z nich přivolá neštěstí číhající pouze na ni.

Šmuel se tedy představil znovu, a tentokrát si dalzále

žet – sdělil své jméno a příjmení, ne, pokud ví, spisovatel

Šalom Aš není jeho příbuzný, pochází z rodiny úředníků

a zeměměřičů, z Haify, a studuje, vlastně studoval tady

v Jeruzalémě historii a religionistiku, přestože není věřící,

to ani náhodou, spíš naopak, ale právě postava Ježíše


28

Nazaretského ho jaksi... a  také  Jidáše Iškariotského...

duchovní svět chrámových kněží a farizejů, kteří Ježíše

odmítli, a to, jak se pohled Židů na Ježíše rychlezmě

nil a z pronásledovaného se stal symbol pronásledovatele

a útlaku... On sám v tom spatřuje jakousi paralelu s osudy

velkých osobností posledních generací usilujícícho ná

pravu společnosti... Dobře, to je na poněkud delšípo

vídání, doufá, že neruší, přichází totiž ohledně inzerátu

týkajícího se nabídky práce, který náhodou zahlédl naná

stěnce v Kaplanově budově. U vchodu do menzy.

Při těchto slovech se stařec náhle napřímil, jak jen mu

ochrnutí dovolilo, kostkovaný vlněný pléd shodil na zem,

zvedl se ze židle, několika složitými pohyby natočil horní

polovinu těla, oběma rukama se vší silou pevně chytilopě

rek a v podivném úhlu zůstal stát. Bylo patrné, že váha

jeho těla nespočívá na nohou, nýbrž výhradně na svalech

silných paží pevně svírajících židli. Berlí opřených o roh

stolu se ani nedotkl. Měl sílu, byl ohnutý a hrbatý, alevy

soký, hlavou se málem dotýkal nízko visícího lustru, jeho

pokroucená postava připomínala kmen starého olivov

níku. Tělo měl ohromné a strnulé a uši veliké, ale díky bílé

hřívě spadající až na krk, díky obočí, jež připomínaloku

pičky sněhu, a hustému, zářivě bílému kníru působilté

měř majes tátně. Když se oči obou na kratičký okamžikse

t kaly, zaskočilo Šmuela, že ačkoli starcův hlas zněl ironicky

a pobaveně, jeho modré, zamžené oči působily ztrápeně.

Muž se dlaněmi opřel o desku psacího stolu, znovupře

nesl celou váhu těla na paže a začal se pomaličku,s veli

kým úsilím posouvat podél stolu. Podobal se chobotnici,

která se ocitla na souši a teď se snaží slézt po šikmém

břehu zpátky do vody. Na pažích se dovlekl z křeslako

lem celého stolu až k polstrovanému proutěnému lehátku,

jakémusi divanu, který na něj čekal pod oknem. Pakzahá

jil složitou sérii pohybů – ohýbal se a shýbal, dlaněmi si

postupně hledal různé opěrné body, až se mu podařilo


29

uložit velké tělo do lehátka. Hned vzápětí se ozval jeho

řezavý, posměšný hlas:

„Á! Inzerát. Jistě, ten inzerát! Ukvapeně jsem si říkal...

ale to je vlastně mezi vámi a ní. Já o jejích tajnostech nic

netuším. Nemám nic proti tomu, abyste tu po libostipo

seděl a počkal. Jaký poklad to tam skrýváte? Myslím pod

těmi vousy. Ale prosím vás, vždyť jsem jen žertoval. Já si

teď s dovolením trochu zdřímnu. Jak vidíte, trpímdege

nerativní chorobou. Jsem sešlý. Ale nikam už sejít nesvedu.

Tak se prosím posaďte, jen se neostýchejte, u mě vám nic

zlého nehrozí, posaďte se, můžete si třeba vybrat nějakou

knihu a číst si, než se vrátí, pokud si tedy nechcete také

zdřímnout. Zatím si sedněte. No tak.“

S tím se odmlčel. Nejspíš skutečně zavřel oči. Natažený

na lehátku a zabalený v kostkované vlněné dece, jež tam

na něj čekala a podobala se plédu, který nechal u židle,

vypadal jako obří kukla bource morušového. Nezřetelný

obrys jeho postavy se okamžitě proměnil v nehybnýhor

ský hřeben.

Šmuela poněkud zaskočilo, když ho stařec opakovaně

vybízel, aby se posadil, stačil by mu totiž i letmý pohled,

aby se přesvědčil, že návštěvník celou dobu sedí na místě

a ani jednou nevstal. Na stěně proti psacímu stolu, meziřa

dami polic s knihami, visel mírně nakřivo kalendářs obra

zem Reuvena Rubina, na němž bylo vidět údolí, kopce,

olivovníky, zříceninu a klikatící se horskou stezku. Šmuel

náhle pocítil neodolatelné nutkání vstát a dojít kalendář

narovnat. Potom se znovu posadil. Pan Wald byl potichu,

možná dřímal a neviděl to. A možná se jeho oči podhus

tým bílým obočím ještě úplně nezavřely, Šmuelovopočí

nání sledoval a schvaloval je, a proto je přešel mlčením.


30

6

Objevila se ve dveřích, kterých si Šmuel vůbec nevšiml.

Nešlo o dveře v pravém slova smyslu, spíš o vchod skrytý

za orientálním korálkovým závěsem v rohu místnosti.Jak

mile vstoupila, natáhla ruku a rozsvítila, a pokoj okamžitě

zalilo jasné světlo lustru. Stíny se stáhly za knihyvysklá

dané v řadách.

Bylo jí kolem pětačtyřiceti, držela se zpříma a pomíst

nosti se pohybovala, jako by si dobře uvědomovala sílu

své ženskosti. Na sobě měla jednoduché světlé šaty, které

sahaly až ke kotníkům, a hladký červený svetr. Dlouhé

tmavé vlasy jí jemně splývaly přes levé ňadro. Pod zá

plavou vlasů se pohupovaly velké dřevěné náušnice. Šaty

jí obepínaly tělo. Boty na podpatku dodávaly její chůzi

ještě větší lehkost, když se nesla od vchodu k proutě

nému lehátku pana Walda. Tam se zastavila, jednu ruku

v bok, jako rázná selka čekající na opozdilou kozu. Když

zvedla hnědé, protáhlé oči ke Šmuelovi, který ji sledoval,

ne usmála se, na tváři se jí však objevil zvědavý, přívětivý

a přitom lehce vyzývavý výraz. Jako by se ptala: A co vy?

Co byste rád? Co jste nám přinesl za překvapení? A také

jako by chtěla dát najevo, že se zatím neusmívá, aleroz

hodně to přichází v úvahu.

Šmuel s jejím příchodem zaznamenal v místnosti lehkýzá

van fialkového parfému, ale také vzdálenou, nezřetelnou vůni

vypraného prádla, škrobu a teplý pach žehlení, kterézachy

til už předtím, když kráčel chodbou podél zavřených dveří.

„Možná jsem přišel poněkud nevhod,“ omlouval se

a rychle dodal: „Jsem tu kvůli tomu inzerátu.“

Znovu se na něj zahleděla hnědýma, sebevědomýma

očima a se zájmem či dokonce zalíbením si ho prohlížela

tak upřeně, až byl nucen sklopit zrak. Zkoumavě se zadívala

na jeho divoký plnovous, jako když člověk beze spěchupo

zoruje ležící zvíře. Kývla, nikoli však na něj, nýbrž na pana


31

Walda, jako by si jen potvrdila závěr, k němuž došla už na

začátku. Šmuel na ni několikrát krátce pohlédl a rychle zas

odvrátil zrak, přesto si však stihl všimnout výrazné rýhy,

která se jí táhla od nosu ke středu horního rtu, připadala

mu neobyčejně hluboká a zároveň přitažlivá a křehká. Žena

sundala z jedné židle komínek knih, posadila se, přehodila

si nohu přes nohu a urovnala si lem šatů.

Na jeho dotaz, zda nepřišel nevhod, nepospíchalas od

povědí, jako by se rozhodla si otázku nejprve důkladně

a zodpovědně promyslet.

„Čekal jste dlouho,“ odtušila nakonec. „Vy dva jste si

spolu už jistě popovídali.“

Její hlas Šmuela zaskočil. Byl sytý, zněl jako pomalá, líná

melodie a zároveň byl věcný. Vzbuzoval důvěru. Neptala

se, spíš krátce shrnovala výsledek svých úvah.

„Váš manžel mi navrhl, abych na vás počkal. Z inzerátu

jsem vyrozuměl, že...“

Pan Wald otevřel oči a vložil se do hovoru.

„Říkal, že se jmenuje Aš. Tak snad ho nebude až až,“

řekl ženě.

Pak se obrátil na Šmuela a opravil ho, jako když trpělivý

učitel opravuje žáka:

„Nejsem manželem téhle dámy. Nemám tu čest ani to

potěšení. Přesto lze říct, že Atalja je mou paní.“

Nechal Šmuela chvíli tápat, než uznal za vhodné mu

to objasnit:

„Nikoli ve smyslu manželky, ale v tom, v jakém bývá Bůh

nazýván Pánem. Jako v obratu ‚Bůh bohů a Pán pánů‘.

Nebo jako: ‚Jsem-li Pán, kde je bázeň přede mnou, praví

Hospodin zástupů.‘ Ne ovšem jako v  obratu: ‚Vůl zná

svého hospodáře, osel jesle svého pána.‘

„Dobře pokračujte, jak dlouho chcete,“ prohlásila Atalja.

„Mám dojem, že se oba bavíte.“

Vyslovila to bez úsměvu a bez čárky mezi dobře a pokra­

čujte, ale její laskavý hlas jako by i tentokrát Šmuelovi


32

sliboval, že všechny možnosti zůstávají otevřené, pokud se

bude držet při zemi a neprovede nějakou hloupost. Pak mu

položila několik stručných otázek a jednu z nich dokonce

zformulovala jednodušeji a důrazně zopakovala, jelikož

nebyla spokojená s odpovědí. Potom se na okamžikod

mlčela a vzápětí dodala, že zbývá vyjasnit ještě pár věcí.

„Náš host má jistě hlad a žízeň. Sestoupil k nám přece

rovnou z karmelských výšin! Dva tři pomeranče, kousek

koláče a šálek čaje by dozajista vykonaly zázraky,“proho

dil pan Wald zvesela.

„Vy dva si tu dál konejte zázraky a já zatím postavím

na čaj.“ Úsměv, který se jí ne a ne objevit na rtech, nyní

zazníval v jejím hlase.

Jen co domluvila, otočila se a zmizela ve dveřích, jimiž

přišla a kterých si Šmuel předtím nevšiml. Při odchodu se

boky otřela o korálkový závěs. A ten se nepřestal vlnit, ani

když už byla dávno ta tam, a vydával jemný šelestivý zvuk.

Šmuel zatoužil, aby ten zvuk trval co nejdéle.

7

Někdy se stane, že se běh života zpomalí a postupujeku

předu nesměle jako pramínek vody, který vytéká z okapu,

klikatí se hlínou na dvorku a kreslí do ní uzoučké koryto.

Narazí na hromádku prachu, na okamžik se zastaví, rozlije

se a vytvoří loužičku, zaváhá a pak zkusí kupičku, která

mu brání v postupu, podemlít nebo se rozhodne vsáknout

a protéct pod ní. Občas se musí kvůli překážce rozdělit

a pokračovat v cestě coby tři nebo čtyři pramínky tenké

jako pavučina a vytvářející spletité kresby. Nebo to vzdá

a nechá se pohltit prašnou půdou dvora. Šmuel Aš – poté

co jeho rodiče přišli naráz o životní úspory, jehobakalář

ská práce uvázla na mrtvém bodě, jeho studium muselo

být přerušeno a jeho dívka jej opustila, aby se vdala za


33

bývalého přítele – se rozhodl přijmout nabízenou práci

v domě v uličce Rabiho Elbaze. Za ubytování a skromný

měsíční plat bude dělat několik hodin denně společnost

chromému muži a ve zbylém čase bude mít volno. A pak

šlo také o Atalju: přestože byla dvakrát starší než on,po

cítil zklamání pokaždé, když odešla z místnosti. Všiml si,

že mezi jejími slovy a hlasem panuje jistý nesoulad, ne-li

přímo rozpor. Slovy neplýtvala a její poznámky měly často

kousavý ráz, ale hlas, který je pronášel, zněl vřele.

O pár dnů později vyklidil Šmuel svůj pokoj ve čtvrti

Tel Arza a nastěhoval se do domku s dlážděnýmdvor

kem stíněným fíkovníkem a révou, domku, který ho už

na první pohled okouzlil. V pěti kartonových krabicích

a starém vojenském pytli si přinesl oblečení, knihy, psací

stroj a stočené plakáty – jeden s mrtvým Ježíšem v matčině

náruči a druhý s hrdiny kubánské revoluce. Pod paží svíral

gramofon a v ruce hromádku desek. Tentokrát neklopýtl,

když se stolička za vstupními dveřmi nadzvedla, a dal si

pozor, aby ji dlouhým krokem překonal.

Atalja Abravanelová mu popořádku vysvětlila, co bude

patřit k jeho povinnostem a jaké v domě panují zvyklosti.

Ukázala mu točité železné schody vedoucí z kuchyně do

jeho pokojíku v podkroví. Vestoje u paty schodištěŠmue

lovi vyložila, co bude obnášet jeho práce a jak to chodí

v kuchyni a s prádlem. Jednu ruku s roztaženými prsty

měla přitom v bok, zatímco druhou mu letmo přejela po

vlněném svetru, aby odstranila stéblo či lístek, který se na

něm zachytil. Vyjadřovala se přesně a věcně, ale její hlas

v něm vzbuzoval představu vyhřátého, setmělého pokoje.

„Abyste rozuměl,“ řekla, „Wald je noční tvor.Dopole

dne zpravidla prospí, protože bývá vzhůru až do časného

rána. Každý večer od pěti do deseti nebo jedenácti s ním

budete trávit čas v knihovně a povídat si. To je víceméně

celý váš úkol. Denně v půl páté tam zajdete dolít doka

mínek naftu a zatopit. Nakrmíte rybičky v akváriu. Téma


34

k hovoru se nemusíte nijak zvlášť snažit hledat – Wald

jich má nepřeberně. Brzy taky zjistíte, že patří k lidem,

kteří mluví hlavně proto, že nesnesou ani chvíli ticha.Ne

bojte se s ním přít, jakmile s ním někdo nesouhlasí, hned

ožije. Jako starý pes, který ještě stojí o to, aby se občas

u domu objevil někdo cizí a on měl důvod se rozštěkat,

třeba i kousnout. I když jenom naoko. Čaje spolu vypijte,

kolik chcete – tady je konvice, tady tresť, cukr a krabice

sušenek. V sedm hodin ohřejete v kuchyni kaši, která bude

stát na plotýnce přikrytá alobalem, a donesete mu ji.Vět

šinou sní večeři rychle a s chutí, ale i když si dá jen pár

soust nebo ji odmítne úplně, do jídla ho nenuťte. Jen se

nakonec zeptejte, jestli už můžete tác odnést, a všechno

pak položte v kuchyni na stůl. Na záchod se o berlíchdo

káže dostat sám. V deset hodin mu připomeňte, aby si vzal

léky. V jedenáct nebo krátce předtím mu postavte na stůl

termosku s čajem, ať má v noci co pít, a pak můžete jít. Až

se rozloučíte, zaskočte na chvilku do kuchyně, opláchněte

talíř a šálek a položte je na odkapávač. V noci si obvykle

čte a píše, ale ráno pak to, co napsal, pokaždé roztrhá.

Když je v pokoji sám, rád mluví nahlas, někdy se dokonce

sám se sebou pře. Občas si celé hodiny volá s některým ze

svých tří čtyř starých přátel a diskutuje s nimi. Pokudná

hodou uslyšíte, jak zvyšuje hlas mimo vaši pracovní dobu,

nevšímejte si toho. Občas v noci vzlyká, ale nechoďte za

ním. Nechte ho být. A pokud jde o mě –“ V jejím hlase se

na okamžik ozvalo zaváhání, jako malá skulina, která se

hned zase zavřela. „To je jedno. Pojďte sem. Podívejte se:

tady je plyn. Tady odpadkový koš. Elektrická plotýnka.

Tady je cukr a káva. Krekry. Sušenky. Sušené ovoce.V led

nici je mléko a sýry, trocha ovoce a zeleniny. Tady nahoře

najdete konzervy, maso, sardinky, hrášek a kukuřici.Ně

které tu jsou ještě od blokády Jeruzaléma. V téhle skříňce

je nádobí. Tady jsou pojistky. Tady chleba. Kousek dál

v ulici bydlí sousedka Sara de Toledo, starší paní, každé


35

poledne nosí Waldovi vegetariánský oběd a kvečeru pak

postaví na plotýnku kaši. Platíme jí za to. Kaše, kterou

večer nechává v kuchyni, vystačí i pro vás. V poledne se

o sebe postarejte sám – za rohem v Usiškinově ulici je

malá vegetariánská restaurace. Tady stojí koš na špinavé

prádlo. Každé úterý k nám chodí hospodyně. Bela. Pokud

vám to bude vyhovovat, může vyprat i vám a trochu vám

poklidit, nemusíte za to platit. Jeden z těch, co tu byli

před vámi, se z nějakého důvodu Bely hrozně bál. Netuším

proč. Všichni zřejmě hledali sami sebe. Co našli, to nevím,

ale žádný tu nevydržel déle než pár měsíců. Všechny ty

volné hodiny nahoře v podkroví pro ně nejdřív měly své

kouzlo, ale pak je začaly skličovat. Vy jste sem jistě také

přišel, abyste tu stranou od lidí hledal sám sebe. Nebo

možná psal verše. Jeden by si myslel, že vraždy a mučení

už zmizely ze světa, lidstvo přišlo k rozumu a zbavilo se

všeho utrpení a teď jen netrpělivě čeká na trochupoe

zie. Tady vždycky najdete čisté ručníky. A tohle jsou moje

dveře. Ať vás ani nenapadne sem za mnou chodit. Nikdy.

Pokud budete něco potřebovat, nechte mi vzkaz na stole

v kuchyni, a já doplním, co vám bude chybět. Ne abyste

za mnou začal běhat, až se budete cítit osamělý, jako to

dělali ti před vámi. Tenhle dům zřejmě osamělost přímo

podněcuje. Mě z toho ale vynechte. Nemám co nabídnout.

A ještě něco – když u Walda nikdo není, mluví sám sese

bou, ale někdy taky křičí: volá mě nebo lidi, kteří už nežijí,

občas dost úpěnlivě. Možná bude volat i vás. Přichází to

na něj hlavně pozdě v noci. Nevšímejte si toho, otočte se

na druhý bok a spěte dál. Úkol, který v tomhle domě máte,

je přesně vymezený: od pěti do jedenácti. Waldův noční

křik se vás netýká. Stejně jako další věci, které se tu někdy

mohou dít. Od všeho, co není vaše starost, se držtestra

nou. Málem bych zapomněla: tady máte klíče. Tenhle je

od domu a tenhle od vašeho pokoje. Mimo svou pracovní

dobu můžete samozřejmě po libosti odcházet i přicházet,


36

ale v žádném případě si nesmíte vodit návštěvy. Pánské ani

dámské. Nikdy. Pohostinnost tady rozhodně nepěstujeme.

A vy sám, Aši? Křičíte někdy v noci? Chodíte ve spaní po

domě? Ne? No nic. Zapomeňte, že jsem se ptala. A ještě

jedna věc: podepíšete mi tady, že se zavazujete o násne

mluvit. Za žádných okolností. Nikomu nebudete vykládat

žádné podrobnosti. Ani svým příbuzným ne. Nikomu se

vůbec nebudete svěřovat s tím, že u nás pracujete. Když

nebude zbytí, můžete říct, že hlídáte dům, a proto u nás

zdarma bydlíte. Zapomněla jsem na něco? Nebo vy? Měl

jste nějaké přání? Chtěl jste se na něco zeptat? Snad jsem

vás moc nepolekala.“

Šmuel se během jejího proslovu párkrát pokusil podívat

se jí krátce do očí. Pokaždé se však setkal se strohým,va

rovným pohledem, ve kterém jako by doutnaly žhavéuh

líky, a musel rychle odvrátit zrak. Tentokrát se rozhodl, že

to nevzdá. Dovedl se usmívat na ženy s milou, chlapeckou

bezelstností a nechat v hlase zaznít ostych a bezradnost, jež

stály v dojemném protikladu k jeho urostlému tělua kudr

natému neandrtálskému plnovousu. Ten ostych, častosmí

šený s nakažlivým nadšením a jakýmsi věčně přítomným

smutkem, mu u dívek pomáhal vyšlapávat cestičku.

„Mám jen jednu otázku. Osobní, jestli smím. Jak jste

vlastně s panem Waldem příbuzní nebo jaký je mezi vámi

vztah?“

„Na to vám přece už odpověděl – jsem za něj zodpovědná.“

„A ještě jednu. Opravdu mi nemusíte odpovídat.“

„Ptejte se. Ale tenhle dotaz bude pro dnešek poslední.“

„Máte vznešené jméno: Abravanelová. Nic mi do toho

není, ale nejste nějak příbuzná se Šaltielem Abravanelem?

Vím, že ve čtyřicátých letech žil v Jeruzalémě. Působil ve

vedení Židovské agentury. Nebo v Židovské národní radě?

Mám dojem, že jako jediný z nich nesouhlasil se založením

státu. Nebo snad jen s Ben Gurionovým pojetím. Pamatuju

si to jenom matně. Byl to právník, nebo možná orientalista.


37

Příslušník deváté jeruzalémské generace? Nebo sedmé?

Představoval něco jako jednočlennou opozici. A BenGu

rion ho potom z vedení vyhodil, aby mu nekřížil plány.

Ale možná pletu několik lidí dohromady.“

Atalja nepospíchala s odpovědí. Místo toho Šmuelovi

naznačila, aby vyšel po točitých schodech, a sama honá

sledovala až ke dveřím podkrovního pokojíku, tam se

zastavila, opřela se o zárubeň, mírně vysunula levý bok,

napnutou paží se dotkla protější strany zárubně a svýmtě

lem mu tak uzavřela cestu ke schodišti. A jako když zpoza

nízkých mraků zazáří slunce, objevil se jí v koutcích očíne

přítomný, bolestný úsměv a rozlil se jí kolem úst, a možná

v něm byla stopa překvapení či dokonce vděčnosti: tak

to alespoň Šmuelovi v onen okamžik připadalo. Vzápětí

však úsměv potlačila a její tvář pohasla, jako když člověk

přibouchne dveře.

Zdála se mu krásná a přitažlivá, ale v její tváři bylo

přesto cosi zvláštního a raněného, co připomínalo bílou

divadelní masku nebo nabílenou tvář mima. Kdovíproč

mu v ten okamžik vstoupily do očí slzy, a on rychle odvrátil

hlavu, jelikož se za ně styděl.

„To byl můj otec,“ řekla už zády k němu, zatímcosestu

povala po železných schodech.

Než ji spatřil znovu, uplynulo několik dní.

8

Ve Šmuelově životě se začala psát nová kapitola. Občas

ho přepadla neodbytná touha rozběhnout se za Jardenou,

vypůjčit si ji na hodinu či dvě od manžela, sběrače dešťové

vody Nešera Šereševského, a nadšeně jí povyprávět o svém

současném mnišském způsobu života, který se tak lišil od

toho předchozího. Připadalo mu, jako by se znovunaro

dil, toužil Jardeně dokázat, že už se vypořádal se všemi


38

nedostatky – s horečnatostí, upovídaností, se zženštilým

sklonem dojímat se k slzám i s věčnou netrpělivostí, chtěl

jí ukázat, že se konečně i z něj stává klidný a solidní muž,

který si v ničem nezadá s tím, jehož si vybrala za manžela.

Nebo ji místo řečí vzít za ruku a odvést ji sem, ukázat jí

ten zimní dvorek s kamennou zdí a dlážděním a setmělý,

do sebe uzavřený dům obklopený cypřiši, fíkovníkema ré

vou, zavést ji do podkrovního pokojíku, kde vedeosa

mělý, hloubavý život pod dohledem vousatých vůdcůku

bánské revoluce, a nevynechat ani knihovnu pana Walda,

v níž spolu několik hodin denně sedávají a hovoří a kde se

Šmuel pomalu učí trpělivosti a vnímavosti. Rád by Jardeně

osobně představil toho chromého, vysokého, zkrouceného

starce s bílou einsteinovskou hřívou, hustým sněhobílým

knírem a zálibou v poučování, i krásnou, odtažitou ženu,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist