E-kniha: JFK 038 Město mrtvých II – Miroslav Žamboch

agent

John Francis Kovář

38

MùSTO MRTV ̄CH II

Miroslav Žamboch

PRVNÍ RYZE âESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!!!

Stanislav Juhaňák – TRITON

Copyright © Miroslav Žamboch, 2017

Cover Art © Petr Vyoral, 2017

Design © Jan Doležálek, 2017

Edition © 2017

All rights are reserved

ISBN 978-80-7553-314-2 (pdf)

Pozorovatel, hlášení 8: Durand pokračuje v budování firmy Import & Export s globálními ambicemi. JFK si uvědomuje, že se v okamžiku, kdy společnost přestoupí regionální význam, dostane do konfliktu s dalšími podnikatelskými subjekty, které nespoléhají jen na obchodní jednání. Zapojuje se do vedení firmy v oblasti zajištění bezpečnosti. V rámci svých aktivit se setkává se ženou, která mu předá vzkaz tvářící se, jako by jeho autorem byla mrtvá Andrea de Villefort

1

: Věci nejsou, jak se zdají. Co bylo uvězněno,

nesmí za žádnou cenu ven. Za žádnou. Postarej se o to.

Současně von Wonder během telepatického kontaktu prozradil JFK, že paralelversum je zdeformováno tak, aby se nikdo a nic nedokázalo dostat ani ven, ani dovnitř.

Jsem jen pozorovatel, ale odvážím se vyslovit podezření, že tyto dvě věci spolu souvisí.

Je patrné, že transformace bývalého geniálního fyzika postoupila natolik, že přestává být člověkem.

JFK se rozhodne osobně vyřešit první větší problém společnosti – krádež majetku. Sestavuje pátrací tým (kdo je ve skutečnosti Philip Raymond Marlowe!?) a vydává se po stopě zlodějů firemních lodí po Červené řece do indiánského teritoria. Podezírám ho, že víc než o lodě mu jde o to zjistit, proč se ho pokusil zabít neznámý fyzicky zbídačený muž patřící k posádce zlodějů, který se z neznámého důvodu objevil přímo v New Orleans. A jak je možné, že člověk, který měl být podle ohledání patologem mrtvý, nebo alespoň totálně vyčerpaný, holýma rukama téměř přemohl skupinu cvičených a v boji zkušených mužů (včetně samotného Kováře a specialisty na boj zblízka Hornbulla). 1

Nevylučuji, že bytosti kategorie Villefortové mají schopnost vidět do

budoucnosti a aktivně ji ovlivňovat.

3

Zdrojem možných problémů v Kovářově týmu může být

jeho nevyřešený vztah k Anette, manželce W. Hornbulla. Ne

vylučuji násilnou eskalaci. Ta by měla zničující následky pro

Kovářovu psychiku i pro jeho další fyzickou existenci.

Bráním se činění vlastních závěrů. Je tak těžké být nezúčast

něný.

4

Marlowe pečlivě uhasil svou první ranní cigaretu a nedopalek zastrčil do štěrbiny mezi dvěma kameny.

„Přemýšlím, jestli se vám mám divit, nebo vás chápat. Myslím tím odjíždět od takové ženské,“ pronesl směrem k Hornbullovi a nechal ho, ať si jeho větu vyloží po svém.

John se chtěl začít vyptávat, kde je zbytek posádky, ale v tu chvíli se v otevřené bráně objevil muž. V první chvíli si myslel, že je to Čára, ale byl jen tak vysoký. Byl celý tvořen dlouhými svislými liniemi, které ještě zdůrazňovaly dlouhé třásně na jeho loveckých kalhotách. A také puška, delší, než bylo obvyklé. JFK doufal, že to není stará ručnice bez vývrtu, obdoba Brown Mary. Na rameni muž nesl deku stočenou do válce. Pokud měl ještě nějaké další vybavení, bylo skryto v ní. Nebo v kapsách jeho dlouhého kabátu, který mu sahal těsně nad kolena.

Muž před ně předstoupil, beze spěchu si jednoho po druhém prohlédl a pak se otočil k Hornbullovi. Byl ještě o půl hlavy vyšší než on.

„To je naše loď?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl mu JFK.

„Craig Dawson,“ představil ho Hornbull. „Lovec kožešin.“

John už za svůj život pár podobných mužů potkal. Byli to samotáři, málomluvní, celkově tiší.

„Co vás vedlo k tomu, že jste pověsil lov na hřebík?“ zeptal se ho.

„Dostal jsem šíp do nohy,“ odpověděl Craig a podíval se na inkriminovanou končetinu, jako by tím byla vinna ona.

5

„A řekl jsem si, že volno před další výpravou do hor mi udělá dobře.“

„Volno?“ pronesl tázavě Marlowe.

„Budeme se přece plavit v lodi, ne?“ zatvářil se Craig udiveně. „Budu sedět na zadku, a pokud to bude nutný, sem tam po něčem vystřelím.“

„Fajn,“ souhlasil JFK, „pokud to vidíte takto, bude to pro vás vlastně taková placená dovolená.“

Ozvalo se řinčení někoho, kdo si nedal moc práce s balením svého zavazadla. Do doku se vevalil vozík přetížený zásobami a nádobím. S jeho hmotností zápasil drobný šlachovitý mužík jednoznačně asijských rysů.

„U nás také máme dost Číňanů, ovládli byznys s prádelnami a teď se dávají do pohostinství,“ komentoval Marlowe.

John se po něm podíval, ale nezdálo se, že by se v detektivově poznámce skrýval rasistický podtext.

„I když tenhle chlapík mi připadá trochu jiný, ale kdo se v nich má vyznat, že.“

JFK musel souhlasit, ale měl s obyvateli Asie víc zkušeností. Příchozí mohl být Číňan, ale jeho rysy byly víc ze severu, z Mongolska, odhadl JFK.

„Dobrá rána,“ pozdravil muž.

„Jigjid, náš kuchař,“ představil příchozího Hornbull.

„Jigjid Barrighu,“ doplnil s úklonou a úsměvem muž.

Teď už si byl JFK jistý, jméno opravdu pocházelo z mongolštiny.

„Jaké jste nakoupil zásoby?“ zeptal se Marlowe.

„Fazole, pane,“ odpověděl Jigjid.

„Umíte se něčím ohánět? Myslím kromě vařechy?“ zeptal se JFK.

Uvědomil si, že veškerou práci s obstaráváním posádky nechal na Hornbullovi. Ano, chtěl, aby se o takové záležitosti staral, ale teď na mužích, s nimiž se vydá na řeku, závisel i jeho život a přál si, aby tomu věnoval víc pozornosti.

6

MIROSLAV ÎAMBOCH

„Kuchař být velký kamarád s nože,“ řekl Jigjid. „A já tokat s lukem. Ale já dostat zaplacenou jen za kuchařování.“

Kovář se podíval na Hornbulla.

„Máš nějaký slušný nůž? A svůj luk?“ zeptal se ten.

Jigjid sáhl do hromady věcí na vozíku a vytáhl meč. JFK očekával spíš mongolskou nebo jinou jezdeckou šavli, tohle ale byl meč tachi, svým tvarem a délkou na první pohled prozrazující, že patří do éry šogunátu Tokugawa.V druhé ruce Jigjid najednou držel luk. Ne víc než devadesáticentimetrový, kompresní, se silným kompozitovým lučištěm.

„Fajn, máš plnou gáži. Ale doufám, že to opravdu umíš používat,“ rozhodl Hornbull po letmé výměně pohledů s JFK.

Mechanik Kretschmer právě přicházel, s velkým ruksakem na ramenou. Vyzbrojen byl pouze nožem u pasu.

JFK mu kývl na pozdrav, muž jen zabručel a okamžitě se vyškrábal do lodi, kde začal kontrolovat motor.

„Nalodíme se. Jigjide, uložte si zásoby, ostatní vám pomohou,“ zavelel John.

„Ještě poslední muž, šéfe,“ upozornil ho Hornbull.

Muž už byl v doku, nikdo si nevšiml, kdy a jak vešel dovnitř. Bylo vidět, že i Marlowa tahle jeho schopnost znepokojila. Muž byl oblečený jako kovboj, v džínách, kožených botách, košili a vestě. Kovbojové byli obvykle ozbrojeni velkými noži nebo mačetami, ti bohatší obvykle dvojrannými perkusními pistolemi velkého kalibru. Příchozí měl na opascích dva revolvery v pozici pro tažbu křižmo.

„Yombo, náš poslední muž,“ oznámil Hornbull. „Pracoval jako kovboj a předák pro několik velkých rančerů.“

„Kovboj?“ nadhodil Marlowe. „Takový ten, co se nejvíc napracuje, když je víc zájemců o pastviny nebo dobytek?“

To Kováři znovu připomnělo, že tenhle svět je jiný než jeho domovský. Nedostatek kovů změnil společnost v mnoha detailech a drobnostech. Jedna z nich byla, že tady se nikdy nepřešlo k ustálenému chovu dobytka, nevznikly obrovské ranče

7

AGENT JFK – MùSTO MRTV ̄CH II

ohraničené ostnatým drátem. A indiáni si udrželi podstatnou část svého původního území. To už samozřejmě nebyla drobnost.

„Za nějaké práce se platí víc než za jiné,“ odpověděl Yombo s úsměvem, který něčím připomínal dobrmana těsně předtím, než se zahryzne do kořisti. „Taky nevypadáte na týpka, co se celý den ohání zednickou lžící nebo lopatou.“

„To ne,“ přikývl Marlowe, podíval se na krabičku zápalek ve své ruce a nechal ji sklouznout do kapsy svého saka. „Ale pohybuji se ve společnosti, kde mi stačí jeden revolver.“

„Asi jste se lépe učil,“ přikývl Yombo.

John neměl náladu na jejich špičkování.

„Do práce,“ zavelel. Ráno bylo stále ještě svěží, když vyplouvali na kalné vody Mississippi zvrásněné línými vlnami. Širokou řeku už brázdilo pár lodí, vesměs menších člunů spěchajících za svými cíli, velké dopravní lodě včetně těch oceánských zatím nevypluly. Kretschmer stál u kormidla a bylo vidět, jak nervózně vyhlíží dopředu.

„Výš proti proudu budeme potřebovat skutečného kormidelníka,“ zabručel, když se ho JFK zeptal, co mu vadí. „A je odsud horší výhled, než jsem myslel. Někdo by měl stát na přídi, aby vyhlížel překážky. Tady moc plovoucích kmenů nepotkáme, ale výš ano.“

John jen přikývl. Budou muset najmout dalšího muže. Pokud to říkal Kretschmer, který z nich znal řeku nejlépe, nebylo proč protestovat.

Rozkázal Hornbullovi, ať zajistí hlídku na přídi, sám se postavil ke kormidlu a nechal Kretschmera, ať se věnuje pozorování motoru.

„Možná bychom měli vyzkoušet, jak bude fungovat při zátěži,“ navrhl mechanik po půl hodině plavby.

Zřejmě byl se svým výtvorem spokojen, John odhadoval, že dávají slušných sedm osm uzlů.

8

MIROSLAV ÎAMBOCH

„Dobře,“ souhlasil John a zatlačil na páku plynu.

„Dost,“ zastavil ho Kretschmer.

Odklopil kryt motoru a sledoval ho v činnosti. John nechápal, co bez stroboskopu nebo jiného, mnohem sofistikovanějšího přístroje může vidět, ale mechanik vypadal spokojeně.

„Ještě na to zatlačte!“

Kovář poslechl, teď rozdíl namáhání slyšel i on, voda se kolem boků prodírala s hlasitým ševelením a bílá brázda za nimi se znatelně prodloužila. Loď se také začala mírně podélně pohupovat, jako by příď měla tendenci zajíždět pod hladinu a vztlak získaný zanořením jí v tom periodicky bránil.

Kretschmer, sehnutý až k svištícímu klínovému řemenu, výrazně čichal, ostatní členové posádky se rozhlíželi. Nejvíc znepokojeně vypadal Yombo.

„Ještě to ohulte.“

Až na doraz se John s plynem jít neodvážil. Houpání se zvýraznilo, měl pocit, že trup vibruje, a motor začal kvílet.

„Už se přehřívá a prokluzuje, uberte!“ zakřičel mechanik.

John velmi rád poslechl. Viděl, že všichni zvědavě čekají na výsledek testu, loď se vrátila k mnohem klidnějšímu tempu.

„Řekl bych, že deset, možná i jedenáct uzlů dala,“ odhadl Kretschmer, „ale moc dlouho by to nevydržela, není to žádný rychlostní člun.“

„To není, ale i tak slušné,“ ocenil JFK.

Jejich trup, podobný přerostlé pramici, byl uzpůsobený pro plavbu v mělkých vodách a ne pro vysoké rychlosti. I tak by ale ujeli většině lodí, samozřejmě vyjma těch celnických... nebo pirátských, připomněl si JFK.

„A spotřeba vzrostla tak na pětinásobek,“ mručel Kretschmer.

Dál pokračovali něco mezi pěti až šesti uzly za hodinu. JFK zůstával u kormidla a dával pozor, aby se nepřipletli do cesty žádné z lodí. Po hodině plavby nechali New Orleans za zády a město vystřídala pole přerušovaná občasnými háji cypřišů, močály s mangrovníky a suššími místy zastavěnými reziden

9

AGENT JFK – MùSTO MRTV ̄CH II

cemi lidí, kteří nechtěli žít přímo ve městě. Rezidence postupně vystřídaly farmy.

Slunce pražilo, obloha byla bez mráčku a vzduch nad hladinou dávno přestal být čerstvý. Vznášel se v něm pach ryb, bláta a něčeho dalšího, co nebylo snadné pojmenovat.

Johnovi chyběl klobouk, uvázal si proto na hlavu šátek a další kolem krku, aby se vyhnul spáleninám od slunce. V Austrálii si na něj docela zvykl, ale obvykle nestál deset hodin v kuse v jeho plné záři. A také měl klobouk. V duchu proklel sám sebe, nepamatoval si, kde ho nechal.

„Vypadáte, že to s tím umíte,“ oslovil Johna po poledni Yombo a ukázal na kormidlo.

Ze všech mužů na palubě vypadal nejnervóznější. Pokud však byl na vodě poprvé, bylo i tak jeho sebeovládání příkladné.

Kovář předpokládal, že někdo zapřede diskuzi mnohem dříve. Tvrdily to psychologické příručky i jeho vlastní zkušenosti. V izolované skupince se dříve nebo později prolomí bariéry.

„Jo, už jsem se na Řeku vydal.“

Uvědomil si, že stejně jako ostatní nepoužívá jméno Mississippi, ale prostě slovo Řeka.

„Pár lidí při tom umřelo.“

Čekal, jak pistolník zareaguje.

„Lidé často umírají,“ zhodnotil Yombo s úšklebkem, „zvláště když jde o zlato.“

Pak se posadil na lavici na střední palubě a rozhlížel se střídavě na jednu nebo druhou stranu.

Hodinu před západem slunce zajel JFK blíž k levému břehu, Hornbull jen přikývl a začal hledat místo k utáboření. U břehu se občas vyskytovala velká mola pro nákladní lodi, tam ale majitelé vybírali poplatky.

Nakonec Hornbull objevil skupinu opadavých cypřišů, jejichž světlá kůra u země prozrazovala, že vyrůstají ze suché půdy. Po zakotvení zjistili, že se utábořili u malého ostrůvku

10

MIROSLAV ÎAMBOCH

odděleného od pevniny dvacet metrů širokým ramenem. Dál se tyčila zelená stěna stromů.

Ideální tábořiště, pomyslel si JFK. Mimo pole i zvědavé oči farmářů. Vlastně neměl důvod, proč se skrývat, ale byl to zvyk, železná košile.

Všichni muži až na Marlowa začali okamžitě hledat suché dřevo na oheň. Ostrůvek byl malý, ale než se v útočných vlnách objevili moskyti, plál už sympaticky čadící oheň. Slunce bylo už dost nízko na to, aby se někdo vydal zkoumat zdroj kouře.

Jigjid nějak dokázal za tak krátkou dobu připravit v ploché pánvi večeři.

„Fazole,“ zabručel Marlowe, ale v okamžiku, kdy dostal svou porci, se do ní hladově pustil.

„S masem,“ připomněl Jigjid.

„Já vím, já vím,“ huhlal detektiv s plnou pusou.

Chvíli se všichni krmili a stíny se přitom rychle prodlužovaly, každou chvíli se ozvalo plácnutí, jak se někdo zbavil obzvlášť krvežíznivého moskyta.

„Bílá muža mít slanou krev, bodáci ji rádi,“ komentoval to Jigjid, téměř jako by z toho měl radost.

„Tohle říkají indiáni,“ zabručel znechuceně Hornbull.

„On je poloviční indián,“ odpověděl JFK, aniž by nad svými slovy uvažoval.

„Jak to? Je to přece Číňan!“ chytil se toho Marlowe.

John si uvědomil, že vlastně vůbec netouží vykládat o tom, že Jigjid je spíš Mongol a jeho předkové před pár tisíci lety, za doby ledové, suchou nohou překročili Beringovu úžinu a dali vzniknout indiánskému etniku.

„Jsou si podobní,“ odbyl ho.

Dojedli prakticky současně a jeden po druhém si očistili misky.

„Teď bych si zašel do klubu, podíval se na vystoupení atraktivních, spoře oděných tanečnic a dal si pár panáků slušné whisky v příjemné dámské společnosti,“ pronesl Marlowe, za

11

AGENT JFK – MùSTO MRTV ̄CH II

tímco zabíjel moskyty a zapaloval si cigaretu, kterou přitom otáčel, aby hořela rovnoměrně.

Ve vlhkém klimatu Mississippi to nebylo tak jednoduché.

„Vy přece nemusíte kluby ani vystoupení tanečnic,“ poznamenal JFK.

„A co tedy musím?“ opáčil detektiv téměř vyzývavě, přitom něco hledal ve svém tlumoku.

„Pár panáků slušné whisky sedí, a vlastně nemusí být úplně slušná, stačí, když je. Místo striptýzu bych vás viděl na šachy.“

Marlowe strnul, v ruce držel kazetu cestovních šachů.

„Jak to víte?“ zeptal se podezřívavě.

„Psychologie, napověděla mi to věda zvaná psychologie,“ odpověděl mu JFK a proklínal se za svou velkohubost.

Marlowe byl svému literárnímu obrazu podobnější, než se zdálo možné.

Detektiv přikývl, jako by odpověď nechtěl nijak zpochybňovat.

„A ta dámská společnost?“ nadhodil.

„K tomu se přece žádný gentleman nevyjadřuje.“

Na okamžik se rozhostilo ticho rušené jen praskáním ohně a syčením zelených větví, které střídavě přihazovali do plamenů kvůli dostatku dýmu.

„Co to je striptýz?“ zeptal se Hornbull.

JFK se rozhlédl a uvědomil si, že kromě Marlowa opravdu nikdo netuší, co to znamená.

Mlčeti zlato, pomyslel si a nadechl se k odpovědi. Ráno vypluli krátce po svítání. Jigjid uvařil kávu a na snídani servíroval stále dobrý chléb se štědrou porcí uzeného. Nikdo si nestěžoval.

Motor uspokojivě pravidelně rachotil, krátká disbalance mezi teplotou vzduchu nad řekou a v okolí probudila k životu vánek. Ze zkušenosti věděli, že nebude mít dlouhého trvání.

12

MIROSLAV ÎAMBOCH

„Proč tu nejsou žádné lodi? Včera jsme jich viděli spoustu,“ zeptal se Marlowe.

„Jsme na půl cesty mezi New Orleans a Batton Rouge, naší další zastávkou, málokdo táboří na půli cesty,“ odpověděl JFK.

„Jen ti, kteří mají co skrývat,“ doplnil Kretschmer.

Yombo se zatvářil spokojeně.

„Nebo nechtějí být viděni,“ řekl Kovář.

Za další půlhodinu spatřili parník Louisiana. Byla to největší loď, kterou JFK na Řece dosud viděl. Její majestátnost zapůsobila na všechny. John si vzpomněl, že svou nedobrovolnou pouť do Austrálie absolvoval na mnohem menší lodi. Velikost byla limitovaná parním strojem, který byl její nejdražší součástí.

„Má hliněný kotel. Z mnoha vrstev tenkých, hlínou vymazaných roštů. Musí být hodně velký, aby poskytl dost páry, voda jím prochází smyčkami potrubí,“ vysvětloval Kretschmer pyšně, jako by kotel minimálně sám navrhl. „Ušetří se tak spousta drahého železa.“

JFK jen přikývl, bylo vidět, že místní technika stále hledá cestu, jak obejít omezení vetkaná přímo do struktury světa.

Rozvážně plující paroloď je důstojně minula, vlny s nimi nepříjemně zacloumaly. Řeka se postupně rozšiřovala. V New Orleans břehy dělilo od sebe zhruba tři čtvrtě kilometru, tady to bylo občas i více než kilometr. Se zkracující se vzdáleností přibývalo plavidel nejrůznějších velikostí a tvarů, jen napůl udržovaná pole a mokřiny tvořící břehy vystřídaly upravené farmy a výstavná venkovská sídla. A pak se objevily kamenné stěny tyčící se nad hladinu do výše dvou metrů – znamení, že tady se lidé snaží spoutat řeku i v době záplav.

Zanedlouho spatřili Batton Rouge. Starobylé a konzervativní domy New Orleans tady nahradily průmyslové stavby, továrny, velké sklady, pily, násypníky a dál, v centru, pyšné budovy z betonu a žuly s velkými okny usazenými do zlatě natíraných dřevěných rámů. Nové hlavní město Louisiany Batton Rouge bylo proti starému New Orleans jako pyšný

13

AGENT JFK – MùSTO MRTV ̄CH II

mladý průmyslník tyčící se nad stárnoucím šlechticem. Kovář přemýšlel, proč se Durand nechtěl usídlit tady. Možná v něm prostě zůstával kus starých časů, z nichž pocházeli jeho předkové. Nebo se mu líbila tamní společnost...

„Netušil jsem, že tady, na zaostalém jihu, máte i takové průmyslové oblasti,“ pronesl Marlowe.

Vypadal znepokojeně.

„Za ten zaostalý jih by vás některý z horkokrevnějších patriotů mohl počastovat ocelí,“ upozornil ho Hornbull.

Marlowe nad tím chvíli přemýšlel.

„Olověnou kulkou, ne?“

„Takhle se spory cti neřeší.“

John skryl úsměv, bylo očividné, že Hornbull sám se stává patriotem.

„Díky za varování,“ řekl smířlivě Marlowe. „Představoval jsem si, že tady najdeme jeden malý přístav. Jak ale v tomhle mumraji vysledujeme naši stopu?“

„Nejlacinější kotevní poplatky jsou na periferii, z jedné i druhé strany. Malé lodi vždycky kotví na periferii, pokud nemají nějaký hódně speciální náklad,“ odpověděl tentokrát Kretschmer. „Ti, kdo jedou do vnitrozemí, kotví na severní straně, ti, co pokračují dolů po proudu, na jižní.“

„Takže budeme prohledávat jen přístaviště na severním konci?“ zeptal se stále skeptický Marlowe.

Kovář zabral za kormidlo, aby se vyhnul bezohledně se řítícímu člunu se znaky louisianské celní stráže. Jejich plavidla si nevšímali natolik, že by ho bez razantního úhybného manévru potopili.

„Jo, ale jen ty, které se hodí pro lodi takové velikosti, po které pátráme,“ odpověděl nevzrušeně Kretschmer.

„Proč jste si tak jistý, že si vyberou zrovna přístav hodící se pro jejich loď?“

Marlowe očividně úsudku místních příliš nedůvěřoval.

„Čím větší loď, tím lepší přístav potřebuje – místo, hloubku, zásobování palivem a vším ostatním. Čím víc nákladu,

14

MIROSLAV ÎAMBOCH

tím jsou potřeba širší cesty, víc nosičů, víc pásových dopravníků,“ vysvětloval mu trpělivě Kretschmer a tvářil se u toho, jako by mu dělalo potěšení poučovat balíka z vnitrozemí.

„A za to všechno se platí peníze,“ došlo Marlowovi.

„Správně, pane. Možná nejste tak hloupý, jak vypadáte a chováte se,“ skončil Kretschmer s dokonale zdvořilým výrazem ve tváři.

John čekal, jak detektiv na pohanu, která byla splátkou za jeho poznámky na adresy jižanů, zareaguje.

„No, občas překvapím i sám sebe,“ řekl pouze a Kretschmer s Hornbullem se spokojeně zazubili.

Celkově ale bylo patrné, že Batton Rouge je postavené na mnohem lepším místě než New Orleans.

Kovář předal kormidlo Dawsonovi. Střelec se sice tvářil klidně, ale podle toho, jak křečovitě svíral lakované dřevo, bylo zřejmé, že je nervózní. Neřekl však nic.

„Kdyby se vám něco nezdálo, ozvěte se,“ vybídl ho John a přidružil se k Hornbullovi a Kretschmerovi, kteří se skláněli nad velkou mapou rozloženou na pracovním stole ve velitelské polokabině. Marlowe nakukoval zezadu, nikdo další se dovnitř nevešel.

„Já bych s loďmi, jaké má ten Wolfgang, zakotvil tady, tady nebo tady, případně tady,“ ukazoval Kretschmer.

John na mapě označoval uvedená místa.

„Pokud chceme prozkoumat všechna, budeme to mít nejblíže odsud,“ protáhl se Marlowe zezadu a ukázal do mapy.

„Tohle je drahý místo, pro luxusní parníky a lodě s nákladem, co spěchá,“ zaprotestoval Kretschmer.

„Chopte se kormidla,“ vybídl mechanika John, „a zaveďte nás tam.“

„A jak je budeme hledat dál?“ zeptal se Yombo.

John měl z pistolníka rozporuplný pocit. Nezdálo se mu, že by plat za účast v jejich výpravě byl pro něj hlavní motivací.

15

AGENT JFK – MùSTO MRTV ̄CH II

Hornbull se podíval na Johna, ten přikývl. Postup jejich pátrání významně vylepšil Marlowe, který pro svého klienta, vlastně klientku, vykonal obrovské množství práce.

„Víme, kteří lidé tvořili posádku našich lodí. Možná neznáme všechny, ale většinu ano. Víme, jak se jmenují, jak vypadají, o některých i víc. Prostě po nich budeme pátrat.“

Hornbull se skepticky díval na složku nažloutlého papíru popsaného detektivovým rozmáchlým rukopisem. To už zajížděli do přístavu. Kretschmer popuzeně vyjednával s šéfem mola a vysvětloval, že opravdu chce zakotvit a zaplatit všechny patřičné poplatky. Jejich loď byla zdaleka nejmenší a vedle nákladní Tlusté Anny se vyjímala spíš jako záchranný člun než skutečná loď schopná vlastní plavby.

„Dáme se do práce, je toho víc než dost,“ zabručel Hornbull.

„Vy zůstanete na lodi jako hlídka,“ přikázal JFK mechanikovi a vytáhl ze skříňky sloužící jako lodní trezor pistoli.

„Umíte s tím zacházet?“

Kretschmer se na zbraň skepticky podíval.

„Už jsem to viděl a z něčeho i střílel, ale moc jistý si nejsem.“

„Takhle natáhnete kohout,“ ukázal JFK, „pak namíříte a budete mačkat spoušť tak dlouho, dokud to, na co míříte, nebude mrtvé. Pojistku to žádnou nemá,“ opatrně vrátil kohout do klidové polohy.

„Zní to jednoduše,“ přikývl mechanik.

„Je to jednoduché,“ souhlasil John, podal mu zbraň a zamířil za ostatními.

Sešli se po soumraku, kolem sebe šířili odér nikotinového a opiového kouře, každý pod opaskem pár panáků laciné whisky.

„Nic,“ shrnul stručně výsledky Marlowe. „V téhle oblasti ani ťuk. Asi zakotvili na druhé straně nebo o kus dál po proudu.“

To se na něm Kováři líbilo. Nespekuloval, že takhle zmizelé lodě a jejich posádky nemohou najít, pouze zkonstatoval, že

16

MIROSLAV ÎAMBOCH

neuspěli, a držel se původně vytyčeného plánu. Jigjid nevařil, podle dohody se každý najedl v hospodě při pátrání. Večer alespoň uvařil dobrou kávu a teď ji rozléval do hrníčků.

Yombo hýčkal svůj hrnek v levé ruce, pravačku měl nedaleko opasku. JFK si všiml, že nikdy nemá ruku daleko od zbraně.

„Mám pocit, že se na mě někdo pověsil,“ řekl po chvíli mlčenlivého usrkávání pistolník.

S večerem se ruch na řece uklidnil, občas bylo slyšet šplouchnutí líné vlny a zabzučení moskyta ztraceného uprostřed civilizace.

Zápalka zasyčela, Marlowe ji zaclonil rukou a zapálil si, rozžhavený konec cigarety na okamžik vytáhl jeho tvář z šera.

„Malej chlap, poprvé jsem ho zahlídl v předposlední putyce, co jsem prolezl. Pak se za mnou držel až sem. Mohla to být náhoda, ale...“ nechal Yombo větu nedokončenou.

John nad jeho slovy přemýšlel.

„Necháme to na ráno, ale budeme držet hlídky, beru si první. Do půlnoci.“

„Já druhou,“ přihlásil se Hornbull.

„Já třetí,“ ozval se Marlowe. JFK se vzbudil za svítání. Marlowe seděl čelem k molu, před sebou rozestavenou cestovní šachovnici s rozehranou partií.

„Hrajete sám se sebou?“ zeptal se ho John a vyklouzl ze spacího pytle.

„Nemohu prohrát,“ odpověděl detektiv.

Ostatní ještě spali, vzhledem k časné hodině je nebylo proč budit. John zapálil naftový vařič na desce z masivního mahagonu se zvýšeným okrajem, speciálně určené pro tento účel. I kdyby se nafta z vařiče vylila, zůstala by na desce, která tak snadno nechytala a celou ji bylo možno vyhodit do vody.

Vytáhl z tlumoku kartáček na zuby a pak si skepticky čichl k vodě v koženém měchu. Detektiv mu podal láhev whisky.

„Možná to bude zdravější,“ doporučil.

John ho poslechl.

17

AGENT JFK – MùSTO MRTV ̄CH II

„Co podnikneme dál?“ zeptal se.

„Pokusíme se sledovat toho týpka, co se pověsil na Yomba.“

„Také mě to napadlo,“ pronesl pistolník ze svého polního lůžka. Nakonec nikoho sledovat nemuseli, muž na ně čekal na konci mola. Ve špatně padnoucím saku, které zažilo lepší časy, boty s okovanými špičkami, za pasem dlouhý nůž, bez kterého tady nechodil snad nikdo. Klobouk měl pomačkaný, poznamenaný tmavou skvrnou, kterou se podle jejích rozmazaných okrajů pokusil kdysi bezúspěšně odstranit.

„Vy prej hledáte Bashiho lidi,“ řekl místo pozdravu.

„Spíš hledáme loď, na které se plavil,“ upřesnil JFK.

Wilhelm Bashi velel lodi, kterou si Wolfgang Helmuth pronajal jako druhou a na kterou se nechal najmout i John Rawback.

„Můžete nám s tím pomoct?“ zeptal se John.

„No, já asi ne,“ poškrábal se muž na zátylku, „ale znám lidi, co asi jo. Je to na týhle straně Řeky. Kurki Bashimu prodával nějaký vybavení, jestli chcete, zavedu vás tam.“

John se podíval na Hornbulla.

„S Jigjidem, Dawsonem a Kretschmerem zůstaňte na lodi. A dávejte pozor,“ dodal ještě.

Velký muž jen přikývl a bez dalšího se otočil zpět k molu.

„Tak nás veďte,“ obrátil se JFK k jejich průvodci.

Ten jen přikývl a vyrazil svižným bezstarostným krokem.

Batton Rouge nebylo tak chaotické jako jeho starší rival, ale jakmile opustili pobřežní oblast, dostali se do čtvrtí, kde výstavba předběhla plánování. Dlažbu pod nohama vystřídala sluncem vysušená a nespočetným množstvím kroků do tvrdosti betonu udusaná hlína. Ohrady a nevzhledné stavby dílen, manufaktur a malých továren se střídaly s pozemky, které sice kdysi někdo vykácel a vyklučil, ale už na nich nic nepostavil a příroda si je brala zpět v podobě porostu náletových dřevin a pichlavého křoví.

18

MIROSLAV ÎAMBOCH

„Jsme tady, tohle je Kurkiho podnik,“ oznámil jim muž před branou ve vysoké zdi. Následovali ho na neudržovaný pozemek, kde stálo několik nákladních povozů bez koní a dál u zdi tlely kostry několika kočárů. Tři přítomné budovy byly spíš ze dřeva narychlo stlučené kůlny než skutečné budovy. Z houští v rohu pozemku je pozorovalo zvíře, mohl to být pes, prase, ale i něco úplně jiného.

„Kurki sídlí v prostředním domě, ostatní jsou skladiště.“

Jejich průvodce zamířil do domu.

Ocitli se v hostinci, který majitel nebo provozovatel používal jako kancelář a všichni přítomní zřejmě patřili k personálu.

Malými okny dovnitř pronikalo slabé světlo, obtloustlý muž za barovým pultem ve špinavé košili vytažené z kalhot si papíry před sebou přisvětloval petrolejovou lampou. Sekundovali mu u toho dva o poznání lépe oblečení společníci, u dvou stolů seděly skupinky tří a čtyř mužů. Původně hráli karty, s příchodem Kováře a jeho skupiny přestali a vyčkávavě si je prohlíželi. Byli ozbrojeni, většinou pistolemi, o stůl byly opřené pušky.

Nevypadali úplně jako počestní obchodníci. Spíš pašeráci, možná piráti, odhadoval.

„Vy jste prý ti, co hledají Bashiho,“ pronesl chlapík v košili tázavě.

„Ne Bashiho, ale loď, na které se plaví. Je moje,“ znovu vysvětlil John. „Prý nám můžete pomoci zjistit, kde ho najdeme.“

„Tak jo,“ kývl Kurki, nebo kdo to vlastně byl.

V tu chvíli Yombo vystřelil, chlap s pistolí v ruce se posadil zpět na židli, ze které právě vstal. V rychlém sledu zazněly další výstřely, Marlowe si vzal na mušku druhou partu, kulky drtily dřevo, vzduch se zatměl dýmem, v dalším okamžiku nebylo skoro vidět.

John se vrhl dopředu, v pohybu se překulil přes stůl, kopem srazil Kurkiho k zemi a přiživil chaos střelbou z vlastní zbraně. Střílel do míst, kde původně seděla čtveřice. Pak prakticky na

19

AGENT JFK – MùSTO MRTV ̄CH II

ráz palba utichla. John i přes zvonění v uších slyšel mnohočetné sténání a namáhavé oddechování. Někdo slabě klel, jiný lapal po dechu a šlo mu to stále hůře. Náboje zarachotily na podlaze, John bez přemýšlení namáčkl do bubnu další šestici, mechanismus klapl, byl opět připraven k palbě. Konečně se dým začal rozptylovat. Někdo tady musel používat starý černý střelný prach, usoudil, z bezdýmného tolik kouře být nemohlo.

Marlowe klečel u stěny a právě dokončil nabíjení, Yombo stál u barového pultu kus od místa, kde ho John viděl naposledy, a právě natáhl kohouty obou revolverů. Vyměňoval celé válce, došlo Johnovi. Podezříval ho, že v uplynulých sekundách vyprázdnil obě své zbraně.

Muži u stolů většinou skončili tam, kde seděli, zhroucení na židlích, na stole, zbraně v rukou nebo pohozené na podlaze okolo. Jen dvěma se podařilo dostat o kus dál. Tři byli mrtví, ostatní k tomu neměli daleko. Jejich průvodce také došel na konec své cesty. Vypadalo to, že téměř každý dostal víc než jeden zásah.

Kovář se podíval po Kurkim. Po zásahu na solar hýkavě lapal po dechu, ale jinak vypadal nezraněn. To jeden z jeho společníků na tom byl o poznání hůře. Držel si prostřelenou ruku, ze které mu kapala krev. Druhý stál jako zmražený s perem v ruce.

„Jsem jen účetní, nic víc,“ řekl a podíval se na Johna a pak na pero ve své ruce. „Vidíte?“

John ho nechal být a pohledem zkontroloval ostatní.

Vlastně jsme z toho vyvázli neskutečně lacino, usoudil.

Vše se seběhlo tak rychle, že se mu do krve nestačil ani vyplavit adrenalin, to až teď.

A vyvázli z toho jen díky tomu, že...

„Jak jste věděl, že se nás pokusí zabít? Zahájil jste palbu dříve než oni,“ zeptal se Yomba.

Přitom vytáhl Kurkiho zpoza barového stolu do sálu mezi ně. Nechtěl, aby se tam muž cítil v pomyslném bezpečí.

20

MIROSLAV ÎAMBOCH