načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: JFK 033 Soumrak světů - kolektiv autorů

JFK 033 Soumrak světů

Elektronická kniha: JFK 033 Soumrak světů
Autor:

JFK s přáteli a kolegy jsou jen jedni z mnoha příslušníků neviditelné armády chránící rovnováhu paralelních světů. Je to práce jako každá jiná, jen se při ní častěji umírá. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Triton + EF
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 373
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-001-3848-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

JFK s přáteli a kolegy jsou jen jedni z mnoha příslušníků neviditelné armády chránící rovnováhu paralelních světů. Je to práce jako každá jiná, jen se při ní častěji umírá. Někdy jde o drobnost, jindy doslova a do písmene o všechno. A někdy se přes veškerou snahu vše vymkne z ruky a agenti sami změní celý svět. Seznamte se s každodenní rutinou i zlomovými okamžiky paralelversa.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

agent

John Francis Kovář

33

SOUMRAK SVùTÒ

PRVNÍ RYZE âESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!!!



Tohle je pracně vybojovaný sborník a historie Agentury

Zkáza. Definitivní slovo. Ale pro organizaci jako je Agentura, jako

jsou Kováři rovnováhy, sousloví definitivní konec nemá kvalitu

ostrého břitu, který učiní v jediném okamžiku z přítomnostimi

nulost. Spíš je to lis, obrovský supervýkonný lis, jenž drtí a ničí

něco velmi houževnatého, vzdorujícího. Nakonec se mu to sice

podaří, ale než dokáže rozdrtit živou organizovanou strukturu na

mrtvou kaši, unikne spousta malých, životaschopných kapiček,

které pak pokračují v nezávislé existenci...

V dlouhém temném úsvitu jsme se stali svědky zkázy agentury

E.F. jako takové. Ale bohužel jsme neměli příležitost, nějak jsme

to nestihli, ukázat rutinní práci i heroické výkony jednotlivých

pěšáků odvádějících svou práci. Někdy rutinní práce splývá she

roickými výkony, to posoudí jen čas... a my.

A také jsme nedokázali vynést na světlo příběh, jak to všechno

začalo, nebo spíš možné příběhy, jak to všechno začalo.

A také, zůstávají ty kapičky...

Snad se nám to podaří. Ukázat vám pěšáky, kapičky, i heroický

konec.

Váš JFK Tým.


Libor Machala

Jsem nenápadný tfiiaãtyfiicetiletý chlápek z malého mûsta, brány

Beskyd v ùdolí fieky Ostravice, který už pár let pfiispívá nawebové stránky JFK-fans kreslenými vtípky, komiksy a obãas i nûjakou

povídkou. Když jsem pfied nûkolika mûsíci poslal Petrovi Totkovi

pfiíbûh s názvem Spoutané emoce, navrhl mi, aÈ to s ní zkusím

u redakce JFK, že by tu krátkou povídku možná mohli otisknout.

To se kupodivu i stalo a bezcitný kyborg se ocitl na papífie nakonci knížky Agent X-Hawk 2. Díky další spolupráci s MilenouMatûjkovou a Mirkem Žambochem jste si mohli pfieãíst v JFK 30povídku nazvanou Kriminálník a doufám, že ani tfietí záfiez v tomhle

sborníku není poslední.

Nápad na povídku Nezvûstný v boji pfiišel s myšlenkou, jak by se asi zachoval souãasný ãlovûk ztracený v realitû posunuté na ose ãasu nûkde hluboko v dûjinách. Dokázal by uplatnit svévûdomosti a zkušenosti? Vynikl by v zaostalejší dobû, nebo by ho semlely nástrahy zaostalejší civilizace? Samozfiejmû, že jinak by si asi s takovou situací poradil lékafi a jinak zase automechanik. Já napsal akãní pfiíbûh z pohledu vojáka Military divize EF, který zanechal svou stopu v historii.

Obrázek k povídce jsem si nakreslil sám a chtûl jsem na nûm pouze jednoduše ztvárnit transformaci z agenturního žoldáka na gladiátora v arénû.

5


NEZVùSTN ̄ V BOJI

Ležel jsem na zemi v ochranné masce a kombinéze a cítil tenpomalu se vkrádající chlad, který se vetřel do krajiny se západem

slunce. Na bojové rukavice jsem si natáhltermoalčáky, protože

někdy o životě a smrti můžou rozhodnout i takové maličkosti,

jestli máte, nebo nemáte ztuhlé prsty od zimy. Vpravo vedle sebe

jsem měl položenou odjištěnou plazmovou karabinu BFG, vlevo

ode mě nehnutě ležel Bravo pod stejnou maskovací plachtou

typu Kryptotex jako já a byl zcela neviditelný. Charlie dřepěl na

ruině zdi, jistil celý prostor velkorážní odstřelovací puškou aDelta byl na předsunuté pozici, na nepřítele by narazil jako první.

Echo byl zelenáč a tohle byla jeho první akce, nechal jsem ho

vzadu, aby nám kryl záda.

Úkol zněl jasně, zabránit jednomu mezirealitnímupašeráckému gangu vykrást opuštěný sklad jaderných zbraní nacházejících se v jednom z mnoha bunkrů kousek za námi. Pomalu jsempohyboval infradalekohledem po válkou zničené krajině. Vybral jsem pěkné, přehledné místo, kde bylo malé údolíčko jako na dlani. V okolí jsem nezachytil žádný pohyb, tak jsem odložildalekohled a ještě překontroloval rozmístěné impulsní radary,které také nezaznamenaly žádnou aktivitu ve střežených sektorech. Prověřil jsem jednotku interkomem, hlavně kvůli nováčkovi, jestli neusnul, protože zdřímnout si v této pustině znamená smrt.

Tahle dimenze je jedna velká radioaktivní sračka. Lidstvo se zase jednou vyznamenalo, svůj svět rozbombardovalo jadernýmibombami a zamořilo chemickými a biologickými bojovými látkami. V pustině už nenarazíte na žádného živého tvora, strategicképo>6


zice ojediněle kontrolují pouze robotizované jednotky několika

vojenských mocností. Neměl jsem žádnou radost z toho, že moji

jednotku poslali do tohohle pekla, ale taková je už služba. Voják

z Military divize si mise nevybírá, dostává ty nejhorší úkoly

a o metálech za hrdinské činy si může nechat jen zdát. Už major

Walker v agenturní akademii říkával: „Aby miliťák přežil, musí

žrát ostnatej drát, chcát napalm a mouchu trefit mezi oči na sto

metrů.“

„Alfo, tady Echo, mám kontakt. Někdo tu je!“ ozval se nováček.

Střelba! Nechápal jsem, jak je to možné, že nám někdo mohl vpadnout do zad. Na analýzy teď nebyl čas, v nočním tichu na šesté hodině rachotily samopaly, a nebyly to agenturní zbraně. Zvuk AK sedmistovky, oblíbené u pašeráckých skupin, rozeznám neomylně na první výstřel.

„Charlie, budeš nás krýt! Delto, Bravo, stahujeme se! Echo, drž pozici!“ instruoval jsem jednotku.

„Delta rozumí“

„Bravo okay.“

„Charlie, Charlie, ozvi se! Kurva, Charlie! Echo, co se děje?“ řval jsem, ale ti dva mi neodpovídali. Strhl jsem ze sebe maskování a terén pár metrů přede mnou zkypřil nepřítel rojem zásahů z dlouhé dávky. Odpověděl jsem mu výstřelem z plazmy. První střela neomylně zasáhla cíl a jedna pašerácká hlava v plynové masce se po zásahu doslova vypařila. Dalšího jsem dostalvýstřelem do hrudi a nepomohla mu ani neprůstřelná vesta. Vzduchem vířily cáry masa, rozervaných vnitřností, úlomky kostí a kevlaru. Ještě jsem poslal pár žhavých pozdravů na nepřátelské pozice, ale pašeráci už střelbu neopětovali.

„Alfo, tady Charlie, stahují se, Echo zraněn,“ uslyšel jsemkonečně odstřelovače.

„Alfa rozumí, Bravo, jdeme na pozici Echa,“ zavelel jsem.

Na pozici Echa jsme se dostali během chvilky bez jakéhokoliv kontaktu s nepřítelem. Nováček to koupil do ruky, a to dostošklivě, tohle zranění bude vyžadovat velkou dovednost agenturních doktorů. Charlie mu ránu zastříkával obvazem ve spreji. Hmota

7

NEZVùSTN ̄ V BOJI


okamžitě na zranění ztuhla a zastavila krvácení. Rozhodl jsem se

prověřit pozici pašeráků, naznačil jsem Bravu, ať jde se mnou.

Charlieho jsem nechal u zraněného a Delta jim kryl záda.Vyběhli jsme mezi rozvaliny po stezce, kterou jsme si před několika

hodinami odminovali. Za okamžik jsem zahlédl před námijednoho z pašeráků. Než se stačil otočit, udělal jsem mu plazmou

v zádech díru, kterou by se v pohodě protáhlo menší dítě. Zarozadlou zdí jsem na poslední chvíli skočil k zemi. Zahlédl jsemzáblesky z nepřátelské hlavně a nad hlavou mi zabzučelo hejnokulek. Bravo mě začal krýt střelbou ze své útočné pulzní pušky M-41

Armat. Člen pašeráckého gangu padl k zemi jako pytel písku, ani

jsem nestačil zaregistrovat, kam to koupil. Ostatní protivníci se

ztratili v nočních stínech.

„Do prdele, chtějí zmizet,“ zaklel mezi zuby do interkomu Bravo a ukazoval k bunkru číslo osmnáct.

I já jsem na tu dálku poznal namodralou záři aktivovanéhomezirealitního portálu. Tak takhle nás nachytali pašeráci našvestkách. Nasměrovat portál s takovou přesností do cílové lokality dokážou jen u nás v Agentuře, takže nás buď někdo prodal, nebo měl tenhle gang ohromné štěstí, ale na štěstí jsem já přestal věřit po těch letech u Military už dávno.

„Musíme je dostat, kryj mě, vezmu to přes močál,“ rozhodl jsem se nadběhnout pašerákům přes zrádný bažinatý úsek a odříznout jim ústupovou cestu. Sprintem jsem překonával radioaktivníbažinu za podpory Brava, který krátkými dávkami ostřeloval pozice nepřátel. Instinktivně jsem se vyhýbal zrádným místům, kde bych mohl uvíznout. Aniž bych zapadl do bahna nebo šlápl na nějakou starou minu, dostal jsem se až k bunkru označenému osmnáctkou. Bránu otevřenou do jiného světa jsem měl těsně za zády a v zorném poli nebyl zatím žádný protivník. Nebyla to zrovna skvělá strategická pozice, nikde žádný balvan nebo kráter, který by mi posloužil ke krytí, tak jsem pouze zaklekl. Doufal jsem, že mi bude stačit moment překvapení. Snažil jsem sevydýchat, abych měl jistou ruku při nevyhnutelném střetu. Jemně jsem namáčknul spoušť, sotva jsem rozeznal první lidskou siluetu

8

LIBOR MACHALA



v infraspektru zaměřovače. Byl to zásah jako z učebnice, za který

by mě pochválil i major Walker. Podle povědomého prsknutí

jsem si tipl, že někdo vypálil z podvěsného granátometu, a už

jsem ani nestačil doříct oblíbené sprosté slovo, když pět metrů

ode mě explodoval vystřelený granát. Agenturní kombinézapřezdívaná Batman je kvalitní a střepiny z takového šuntu nepustí

k tělu, ale tlaková vlna mě strhla přímo do portálu. Zajiskřilo se

mi před očima a byl jsem v...

Rozmazanou tyrkysovou oblohu lemovaly spleti větví stoletých

stromů. Opustil jsem peklo a probral jsem se v ráji? Vypadalo to

hezky, ale mělo to jednu velkou chybu, nemohl jsem senadechnout. Sáhl jsem si na tvář a sundal to, co bylo před akcíochrannou maskou. Musel jsem setřít z obličeje hmotu rozteklou jako

bláto, abych mohl volně nasát do plic čerstvý vzduch. Posadil

jsem se na měkkém lesním mechu. Bojová kombinéza se už na

mě díky Maurbyho efektu drolila, tak jsem její zbytky ze sebestrhal. Plasmová puška ležící opodál taky jevila známky Maurbyho

působení v dimenzi s nižší úrovní vývoje. Teď se nehodila ani

k tomu, abych ji použil jako klacek, protože by mohla ještěexlodovat baterie. Plazmový zásobník u zbraně chyběl úplně.

Absolutně jsem netušil, kde jsem. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, a o to těžší bylo uhodnout, jaký bylpoločas rozpadu a působení Maurbyho efektu na mou výstroj avýzbroj. Jsem ve světě, kam se chtěli pašeráci ukrýt, nebo mohlaexloze plazmového zásobníku při přenosu odchýlit portál do jiné dimenze? A kde jsou členové pašerácké skupiny teď? Že by je moje jednotka dostala všechny? Nebo prošli kolem mě a nechali mě být, protože si mysleli, že jsem mrtvý? Na žádnou z těchto otázek jsem neznal odpověď. Něco jsem teď ale podniknoutmusel, čekat na zadku na záchranu byl nesmysl. Musel jsem se o sebe postarat sám, prozkoumat okolní terén, jestli narazím na nějaké stopy civilizace.

Než jsem se dostal na kraj lesa, nezůstalo mi z původníhooblečení ani spodní prádlo a z výstroje jsem nesl jen rezavé torzo

10

LIBOR MACHALA


nože. Hned za lesem jsem narazil na strmý kamenný sráz skorytem řeky. Sešplhal jsem, abych mohl uhasit žízeň a zchladit vledové vodě bosé nohy, rozdrásané náročným terénem. Nechtělo

se mi šplhat po ostrých skalách zpátky nahoru k lesu a protější

břeh řeky vypadal mnohem schůdnější, proto jsem se vrhl doříčního proudu. Nečekaný spodní proud mnou smýkl a ledová vlna

mě strhla dřív, než jsem začal plavat. Proud mě sebral jako stéblo

slámy, bokem jsem narazil na balvan a ztratil nůž. Další kámen

mě zranil na koleně. Marně jsem se pokoušel dosáhnoutchodidly na dno nebo se přidržet některého z kamenů, přes které měnemilosrdně hnaly proudy vody. Konečně se mi podařilo prstyzachytit za nějaký balvan. Křečovitě jsem ho sevřel a lapal po

dechu. Trochu jsem se snažil odpočinout, nadechnout a odrazit

se směrem ke břehu. Po kouskách jsem se přibližoval, až se mipodařilo zachytit za kořen, to už byl břeh téměř na dosah.Vyškrábal jsem se na suchou zem, chladem mi drkotaly zuby a byl jsem

k smrti vyčerpaný. V trávě jsem se schoulil do klubíčka a nachvíli usnul.

Stezka vyšlapaná zvěří byla na tomto břehu opravduschůdnější. Držel jsem se v blízkosti řeky, abych netrpěl žízní, a doufal, že brzy narazím na známky nějaké civilizace. Prošel jsem řídkýmlesem, přes bodláčí a trnitým křovím, skrz louku do jabloňového sadu. Byl jsem tak nadšený, že vidím první znaky přítomnosti lidí, že jsem málem zapomněl na veškerou opatrnost. Na kraji sadu stála malá chatrč a mně se vrátil instinkt válečníka.Využíval jsem obezřetně každého stínu a přikrčen postupoval vpřed. Dřevěná bouda byla opuštěná a uvnitř se válely jen proutěné koše. Našel jsem prázdné pytle a jeden z nich jsem použil nabederní roušku.

Během další půlhodiny pochodu jsem rozpoznával známkylidské činnosti stále častěji. Pařezy po vykácených stromech,zapomenuté vědro na vodu u řeky nebo otisk bosé nohy v blátě. Za malým políčkem se tyčila velká dřevěná budova s ohradou.Opatrně jsem obešel stavení, které nemělo žádná okna apřipomínalo stodolu. Připlížil jsem se na dosah ke zdi a ve skulinách mezi

11

NEZVùSTN ̄ V BOJI


silnými prkny jsem zahlédl pohyb. Přiložil jsem oko k většíškví

ře. V celém vnitřním prostoru seděli nebo leželi lidé v nuzných,

špinavých hadrech, navzájem spoutáni řetězy. Vlastně bych teď

mezi ně jednoduše zapadl, překonání řeky a půldenní pochod

lesním porostem ze mě udělaly polonahého, otrhaného ašpina

vého chudáka.

Jemné zaskřípání kamínků mě upozornilo, že je něco neboně

kdo za mnou. Ve zlomku vteřiny jsem se otočil a spatřil pět mužů

oděných v tunice, s koženými přilbami na hlavě, a nemohl jsem

přehlédnout, že dva na mě mířili hroty kopí. Byli to bezpochyby

lovci nebo hlídači těch zotročených lidí uvnitř. Rozestoupeni

v půlkruhu se ke mně pomalu přibližovali. Kromě těch dvou sko

pími byl další ozbrojen nějakým obuškem, ten vedle něj svíral

v ruce dlouhý bič a pátý držel síť. Rozvážně a pomalu jsemudě

lal několik úkroků stranou, a tak se přiblížil víc k jednomu

z mužů s kopím. Zůstal jsem klidně stát, jako bych byl smířený

s osudem, ale když byla špička kopí na dosah, hmátl jsem po

něm. Chytil jsem ho za hrotem a podél těla potáhl k sobě.Pře

kvapený lovec otroků zavrávoral, já druhou rukou přehmátl

a prsty stiskl jeho zápěstí svírající zbraň. Přitáhl jsem si ho ještě

blíž, zapáčil na zápěstí a úder malíkové hrany na ohryzek hovy

řadil ze hry pět proti jednomu. Jeho druhové ale zatímnehodla

li chytat lelky, kolem nohy se mi omotal konec biče a já se po

jeho škubnutí zapotácel. Bosá noha mi podklouzla na hlíně a už

jsem padal k zemi. Letící síti jsem neměl šanci se vyhnout a jen

jsem přes její široké mezery stačil pohlédnout do očí chlapovi

s obuškem, který mě hned počastoval dvěma ranami přes záda.

Po úderu do hlavy jsem ztratil vědomí.

V šerem zalité kobce s dalšími otroky, spoutaný na rukou i nohou,

jsem ležel na něčem, co se kdysi nazývalo sláma. Byl z ní cítitzá

pach špíny a výkalů. Pokoušel jsem se najít lepší polohu pro své

otlačené tělo, ale řetězy zařinčely a daly mi jasně najevo, že si o tom

můžu nechat jen zdát. Tohle nebyl pětihvězdičkový hotel abohu

žel ani polní ubikace, za kterou bych teď klidně platil zlatem.

12

LIBOR MACHALA


Už to bude několik týdnů, co mě výbuch granátu vrhl domezirealitního portálu a já se dostal do tohoto světa. Když měchytili lovci otroků, pokoušel jsem se od ostatních zajatců zjistit, kam jsem se to vlastně dostal. Mluvili mezi sebou většinoulatinsky, tak jsem oprášil staré znalosti, které mi zůstaly z jedné mise ve světě, kde latina byla celosvětovým jazykem. Všechny získané poznatky vedly k tomu, že jsem v nějaké provinciistarověkého Říma. Za pár dní nebylo v baráku pro otroky téměř k hnutí a otrokáři nás několikadenním pochodem hnali donejbližšího města. Na trhu s otroky jsem byl prodán muži, který vypadal víc jako voják než jako majitel plantáží a po obchodní transakci jsem skončil zase v železech.

Ve smradlavé kobce na konci metauniverza mě nikdo zAgentury nenajde a nevěřil jsem, že by někoho mohlo napadnout, že jsem přežil výbuch u portálu. Odepsali mě jako nezvěstného v boji, na můj spis otiskli razítko MIA – Missing in action – azařadili do velké kartotéky. Do kartotéky k mnoha dalším, kteří se z bojové mise nikdy nevrátili a nenašla se po nich ani spálená podrážka. Kdyby existoval nějaký důkaz, že jsem naživu, tak by se mě kluci z jednotky určitě pokusili vytáhnout z téhle bryndy, ale pro Agenturu jsem jen malý šroubek ve velkém stroji, který, když vypadl, nahradili okamžitě dalším.

Dnes se zdálo, že je venku rušněji než kdykoliv jindy. I přesvšechen ten hluk jsem na chodbě uslyšel kroky. Zastavily se u cely, bouchla odsunutá závora a žalostně zavrzaly okované dubové dveře. Plamen pochodně mě oslepil, vnímal jsem nad sebou jen vysokou temnou postavu, která si nás prohlížela jednoho podruhém, a vzápětí jsem byl obdarován kopancem do stehna.

„Jak se jmenuješ, rabe?“ zahřměla otázka mého nového pána. „Chci znát tvé jméno, otroku!“

„Strakusz,“ odpověděl jsem.

„Jak?“

„Stan Strakusz.“

„No, to je jedno,“ mávl rukou a otočil se na patě. „Vyveďte ho!“ zavelel a hned se mě chopily ruce dvou strážců.

13

NEZVùSTN ̄ V BOJI


Osvobodili mé nohy od těžkých okovů, ale ruce nechalispoutané. Donutili mě vstát a vyvedli z kobky. Prošli jsme temnouchodbou, ve které jen pár loučí osvětlovalo zelené fleky plísně. Konec chodby střežila velká vrata, před kterými strážci zastavili a sundali mi i kovová pouta na rukou. Odstoupili a zamířili na mědlouhými kopími. Všiml jsem si na zemi ležícího štítu a meče. Zvedl jsem štít, i když to byl honosný název pro ten kus seschlého dřevadržící pohromadě díky několika kovovým plátům, a meč, krátkýgladius, který měl už taky lepší časy za sebou. Neviditelné ruceotevřely obě křídla těžké dřevěné brány a mě zasáhly paprsky slunce jako blesk. Jen stěží jsem se v té denní záři orientoval. Popošel jsem do arény vysypané okrovým pískem, místy zbarveným tmavými skvrnami, o jejichž původu jsem si nedělal iluze. Aréna bylaobehnaná dřevěnými tribunami plnými lidí čekajících na bojovépředstavení plné bolesti a krveprolití. Z desítek, možná stovek hrdelzahřměl křik, až mi naskočila na šíji husí kůže. Proti mně kráčel mohutný muž v přilbě, hrudním pancíři a koženými chráničiholení a předloktí. Na přihlížející diváky mával velkým trojzubcem a užíval si přízeň publika. Asi jsem se měl stát zahřívacím soustem místního šampiona v gladiátorské aréně.

Potěžkal jsem meč a vyzkoušel jeho těžiště. Nebyl to žádnýzázrak, ale na zabití stačil. Jako každý miliťák, i já jsem muselovládat všechny zbraně válečníků jakékoliv doby, jakéhokoliv světa. Od pulsní pušky až třeba po obouruční meč. Snažil jsem setrochu rozhýbat a prokrvit údy ztuhlé po pobytu v žaláři.Rozvážnými kroky jsem uhýbal doleva. Musel jsem zachovat klid apředvídat, kdy protivník zaútočí. Gladiátor ve zbroji roztočil síť nad hlavou.

Pohlédli jsme si do očí. V těch jeho bylo pohrdání a výsměch pro špinavého otroka v bederní roušce s narezlým mečem.Neustále točil sítí a pomalu se přibližoval. Naznačil výpadtrojzubcem, ale jen proto, aby mě zmátl. Velkým obloukem na mě hodil síť. Já jsem okamžitě poklesl v kolenou a sklonil hlavu, aby mě síť minula. Sotva proletěla nade mnou, zaútočil jsem protigladiátorovi já. Chtěl jsem ho zasáhnout těsně pod prsní plát, ale byl to

14

LIBOR MACHALA


zkušený bojovník, nenechal se mým výpadem zaskočit a včas

ukročil stranou. Jeho trojzubec narazil do mého štítu, který se

rozletěl na kusy, a já ucítil ostré říznutí. Zranil mě na paži mezi

ramenem a loktem. Krev mi rychle stékala po hřbetě předloktí

a kapala na zem.

„Zab ho! Zab ho!“ zahřměly hlasy z tribun, rozvášněné první krví.

Odhodil jsem torzo štítu a zvažoval další strategii. Snažil jsem se využít všechny zkušenosti z výcviku boje muže proti muži. Síly mi rychle ubývaly, neměl jsem na to, abych souboj protahoval. Musel jsem protivníka vyprovokovat, vyvést z rovnováhy. Byl jsem v Military vycvičen k zabíjení a dokud nechcípnu, buduzabíjet. A nehodlal jsem chcípnout teď, pod vidlemi nějakéhobezvýznamného řezníka béčkové gladiátorské ligy.

„Bojuješ, jako bys před chvílí ošoustal vlastního psa,“ vykřikl jsem a plivl jeho směrem. Asi mé špatné latině porozuměl, nebo vytušil z odstínu mého hlasu, že o něm nemluvím zrovna hezky, a vyrazil proti mně s úmyslem skoncovat to se mnou jednouprovždy. Já vyrazil proti němu. Těsně před tím, než se naše zbraně střetly, jsem šel do skluzu. Jeho trojzubec mě minul o vlásek, ťal jsem do jeho nekryté nohy a odkulil se stranou. Gladiátor zařval bolestí a klesl na kolena. Krev z přeťaté tepny kropila rozžhavený písek arény. Okamžitě jsem byl opět na nohou, zvedl meč a bodl ho do šíje nad lopatkami. Gladius zůstal trčet v těle, musel jsem ho pevně chytit, zapřít se nohou a skopnout umírajícího na zem.

Dav zahučel údivem, pak řval nadšením. Zvedl jsem pravici se zarudlým mečem a zdravil rozvášněné diváky tohoto krvavého představení. Opojeně jsem nasával atmosféru, patřila jen mně. Uvědomil jsem si, že skandují mé jméno, byť zkomoleně.

„Spartakus! Spartakus! Spartakus!“

15

NEZVùSTN ̄ V BOJI



Vlado Rí‰a

Narodil jsem se nedlouho po druhé svûtové válce (1949) navýchodním Slovensku.

Po dlouhodobých studiích jsem vystfiídal nûkolik zamûstnání. Uãil na vysokých i stfiedních školách, byl pracovníkemvýzkumného ùstavu a zabýval se výrobou a výzkumem radioaktivníchléãiv. Pfiekládal jsem SF knihy a od roku 1982, kdy jsem sezùãastnil prvního, tedy nultého Parconu, jsem se zapojil do SF hnutí.

Od roku 1990 jsem zaãal pracovat v Ikarii, kterou mi ãasemhodil její pÛvodní šéfredaktor Ondfiej Neff na krk. Když ji zastavili, nedal jsem se a zpÛsobil vydávání XB-1.

Zaãal jsem psát, když jsem zjistil, že nemám co ãíst. Protože to byli nakladatelé ochotni vydávat a lidé ãíst, ãiním tak dodnes.

Pfiekládám SF knížky z ruštiny.

Jsem pilotem ultralehkých letadel.

V SF hnutí pÛsobím jako rušivý element, porotce literárníchsoutûží a pfiednášející.

Odmala jsem chtûl být buì knihovníkem, nebo majitelemsbûrny surovin, kde bych zachraÀoval odložené knihy.

Jak jsem se dostal k JFK?

Velmi jednoduše. Setkal jsem se na jednom conu s buldozerem ãeské SF JWP, kterýžto mû uchopil rukou tvrdou a nerozdílnou pod krkem a sdûlil mi s milým ùsmûvem (nebo to byly vycenûné zuby?), že napíšu jeden díl. Až když jsem – chroptû – pfiikývl, tak mi pustil trochu vzduchu do plic.

Setfiel jsem z ãela smrtelný pot, usedl k poãítaãi a napsal. Stouto povídkou to bylo podobné.

17


NA DVù PÍ·ËALY SE ·PATNù PÍSKÁ

1.

„Na dvě píšťaly se špatně píská,“ pomyslel si smutně agent Martin

Štěpánek, když se díval na dvě krásné dívčiny, které se právě

vlnily kolem stolku na zahrádce, u něhož poklidně popíjel dobře

vychlazené plzeňské pivo, „ale stejně bych to zkusil.“

Prohrábl si mírně prořídlé světlé vlasy a usmál se na ně vdomnění, že se alespoň jedna chytne. Obě se pohrdavě ušklíbly a ještě vyzývavěji zahoupaly boky, nepříliš zahalenými v letních minisukních. Dokonce se ještě čemusi zachichotaly a Martinnechtěl ani vědět, co to bylo.

Právě v okamžiku, kdy sahal po kapesníku, aby si otřel zpocené čelo, mu zabzučel v kapse mobil. Sáhl si do kapsy a přejelpohledem displej. Zpráva byla stručná a jasná:

„Okamžitý nástup! Šéfová tě chce vidět!“

Martin Štěpánek rozhodným pohybem dopil pivo a zvedl se k odchodu. Číšníkovi, který se zjevil odkudsi ze stínu, dalbankovku a mávl rukou na znamení, že drobné si má nechat, čímž si vysloužil úklonu skoro až k zemi.

2.

Martin Štěpánek setřel hojný pot z vysokého čela a odhodlaně

vstoupil do pracovny Ljuby Bytewské.

18


Klimatizace v místnosti pracovala na plný výkon, takže tu byla skoro až zima. Otřásl se.

„To je vám práce tak odporná, že se klepete, jen co vlezete do mých dveří?“ šlehla po něm Bytewská trochu jedovatě.

Nebyla v nejlepší náladě. Pak se usmála, ale vypadala jakožralok těsně před obědem.

„Mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Kterou chcete slyšet dřív?“

„Ježíšmarjá, ona začala vtipkovat,“ prolétlo vyděšenémuŠtěánkovi hlavou. „Tak to už je Agentura opravdu v prdeli.“

Nedokázal ze sebe vypravit ani slovo, jen rozhodil rukama, aby naznačil, že je mu to jedno.

Bytewská se opět usmála a opřela se lokty o stůl. Tentokrát to byl opravdu přátelský úsměv. Otázkou bylo, co se agentuŠtěánkovi líbilo míň. Asi ten úsměv. Teď už čekal buď svojiokamžitou suspendaci, odchod do penze, nebo nástup předporavčí četu.

„Dobře, začnu tou lepší,“ řekla Bytewská a upravila si pramen vlasů, který vyklouzl z jejího jinak perfektně upraveného účesu, „jmenuji vás, s okamžitou platností, vedoucím kanceláře vdimenzi ZRAJWP-3. Je to milá a příjemná dimenze, která je asi tak na naší úrovni...“

Štěpánkovi běhal mráz po zádech. Už dávno věděl, že něcotakového nevěstí nic jiného než kolosální průser.

„Teď ta druhá věc. Z neznámého důvodu byla naše kancelář, která je vedena pod krycím názvem AKIE prodej nábytku,přepadena rozvášněným davem a zcela zlikvidována...“

Štěpánek vykulil oči a zatahal se za miniaturní bradku, spíšeněkolik málo vousů, které mu rašily na bradě.

„...tedy, abych byla přesná, i se všemi našimi lidmi.“

Štěpánek jen překvapeně vydechl.

„Faktem je, že tam byli jen dva. Opravdu je to klidná abezproblémová dimenze...“

„To vidím,“ prolétlo Štěpánkovi hlavou.

„Proto tam sloužil John Wilson Perambulator a s ním...“

19

NA DVù PÍ·ËALY SE ·PATNù PÍSKÁ


Štěpánkovi se před očima objevil obrázek velkého,hřmotného a hlučného Johna, s dlouhými prošedivělými vlasysvázanými do ohonu, kterého nedokázal v pití zastavit nikdo, zvlášť když u toho nebyla jeho přítelkyně. Nedokázal si představit, že by tenhle chlap, který se vždycky tak radoval ze života, mohl nebýt.

„...jeho přítelkyně Jane. Měli to jako placenou dlouhodobou dovolenou.“

„Takovou dovolenou bych si s chutí odpustil, když tam exnul,“pomyslel si Štěpánek a zřejmě se mu něco z myšlenek objevilo ve výrazu tváře.

„Proto jsem se rozhodla, že tuhle nešťastnou událost vyšetříte vy a připravíte novou kancelář pro stálého agenta. Když jsem řekla celá kancelář, nebyla to tak úplně pravda. Přežil to účetní, který je místní a o Agentuře neví nic.“

„Ano, madam,“ řekl Štěpánek a vypnul se do pozoru.

„Máte na to pět dní.“

Léta vojenského drilu jak v armádě, tak na basketbalovýchhřištích se projevila. Prkenně se otočil a zvedl nohu k prvnímu kroku.

„Materiály vám snad budu nosit já?“ ozvalo se kovově za jeho zády.

Pohyb nohy využil k prudké otočce, která vypadala docela elegantně. Došel ke stolu, převzal malý flashdisk, na němž byla nahraná všechna potřebná data. Teprve nyní mohl opustitpřechlazenou kancelář a docela se těšil na vedro venku.

3.

Obstarožní taxík vysadil Štěpánka před spáleništěm patrovébudovy s obrovským modrým nápisem AKIE, který požár kupodivu

přežil bez úhony. U dveří, vedle prkny zatlučené výlohy, postával

vyhublý pomenší chlapík a žvýkal stéblo trávy. Opíral se oohořelý rám a líně pozoroval okolí. Když agent Štěpánek zamířil

k budově, zpozorněl.

20

VLADO RÍ·A


„Sem nikdo nesmí,“ zahuhlal a roztáhl ruce, jako kdyby mohl robustnějšího agenta zastavit.

Štěpánek sáhl do kapsy a vytáhl zelenou legitimaci zatavenou v průhledné fólii, na níž bylo výrazné logo AKIE.

„Prozatím to tu mám převzít,“ ušklíbl se Štěpánek, když viděl změnu v mužově tváři. „Kdo jste vy?“

Otázka to byla spíš řečnická, protože ze zprávy věděl, že jde o Matyho Patrova, účetního, který jako jediný masakr přežil díky tomu, že se den předtím ožral jako Dán a nedorazil do práce.

Najednou ho zastudilo na prsou. Škubl sebou a sáhl si na místo, kde se mu pod košilí přilepil na tělo kovový medailon ve tvaru dvou draků hryzajících si navzájem ocasy.

„Děje se něco?“ Maty vyplivl stéblo a sledoval, jak se pomalu snáší k zemi.

„Ne, nic,“ Martin se rozhlédl kolem sebe, přimhouřenýmaočima přejel celé náměstí.

Nikde nikdo. Jen na protějším domě běžela obrovská reklama na magické předměty firmy Yamado. Pokrčil rameny a vešel do budovy.

„V celém prvním patře je jedna jediná místnost, která jenepoškozená. Používaly ji uklízečky, takže tam nebylo co ke zničení a kýble nikdo nechtěl,“ řekl posměšně Patrov.

4.

„Tak povídejte,“ posadil se Štěpánek k mírně poničenému stolu

a opřel se o něj lokty.

„Všechno jsem už vypověděl na policii a napsal do hlášení,“ zavrtěl hlavou Maty. „Poslal jsem ho na ústředí, tak, jak todělával pan Perambulator. Ale nevím, kde je. To byste spíš...“

Štěpánek mávl rukou:

„To není podstatné. Teď mě zajímá, co v těch zprávách nebylo,“ zadíval se na pobledlého účetního. „Vám není dobře?“

21

NA DVù PÍ·ËALY SE ·PATNù PÍSKÁ


„Není,“ opatrně kývl Patrov. „Oslavoval jsem, že jsem přežil, a asi jsem to přehnal.“

„Takže vraťme se k tomu, co se stalo.“

„No, šel jsem do práce trochu později,“ podrbal se rozpačitě Patrov na hlavě.

„Jestli myslíte, že ve tři čtvrtě na dvanáct je trochu později...,“ ušklíbl se Štěpánek.

„No, tedy... Nebylo to trochu později, to máte pravdu. Ale stalo se to. Když jsem přišel na náměstí, akorát začali dávat tu reklamu na Akii...“

„Jakou reklamu?“ zamračil se Martin. „Pokud vím, tak jsme si žádnou nezadávali.“

Maty Patrov se překvapeně zašklebil a pak pokrčil rameny.

„Nevím,“ řekl po chvíli mlčení. „No, jo,“ podrbal se za uchem. „Já jsem teda žádnou neproplácel. V účetnictví nic takového fakt nebylo.“

„Jaká byla ta reklama?“

„Víte, taková šíleně vlezlá. Seděla tam nějaká mladá holka na naší židli, rozhazovala rukama a cosi si pozpěvovala...“

„Vzpomenete si, co to bylo?“

„Počkejte, pokusím si vzpomenout,“ přejel si Patrov dlaní přes čelo. „Bylo tam něco jako:

Kupte si židle Akie, tata tata,

jinak vám maminka nabije, tata tata.

Naše židle dřevěné, tata tata,

nejsou všechny zelené, tata tata.

Kupte si je v prodejně naší, tata tata,

nezajdou tam jenom plaší, tata tata...

Dál si to nepamatuju,“ rozhodil rukama Maty. „Zůstal jsem stát ve Vítězné ulici, protože na náměstí bylo moc lidí, a pak to začalo.“

Přivřel oči a před nimi se mu objevila scéna tak, jak ji viděl před několika dny:

22

VLADO RÍ·A


Náměstí řídce zaplněné lidmi. Na obrovské obrazovce,pokrývající víc jak půlku stěny třípatrového domu, se objevuje docela obyčejná dívka, rozhazuje rukama a začíná si pozpěvovatpřipitomělou, nepříliš dobře zrýmovanou odrhovačku, která je však příšerně vlezlá. Maty se přistihuje, že si ji pobrukuje taky. Lidizůstávají stát a dívají se fascinovaně na obrazovku. Reklama končí a na obrazovce se objevuje řvavě barevná fotografie Malterského pobřeží s neskutečně bílým pískem pláží. Pár lidí se otáčí k domu, kde v prvním patře svítí nápis AKIE. Zvedá se řev, nenávistný řev. Vzduchem letí dlažební kostky, které se bůhví odkud vzaly vrukách lidí. Řinčí sklo rozbíjených výloh. Dav se zvětšuje anenávistný řev sílí. Tma před očima...

„Co bylo dál?“

„Pak lidi vtrhnuli dovnitř, ale někdo, asi zvenku, dům zapálil. Plameny vyšlehly strašně rychle a vysoko. Nikdo z těch, kdo byli uvnitř, se nedostal ven. Zůstali tam všichni. Málem jsem tam skončil i já. Když začal dům hořet, tak jsem najednou zjistil, že stojím před ním a nevím, jak jsem se tam dostal.“

„Hm,“ zamyslel se Štěpánek a vzpomněl si na chlad amuletu, „to by mohlo být ono. Ale musím to ověřit.“

„Budete mě ještě dneska potřebovat?“ Maty vstal a čekal narozhodnutí nového šéfa.

„Ne, můžete jít.“

„Jo,“ otočil se Patrov ve dveřích, když se plácl přes kapsu, „Mám tady něco, co mi nepatří.“

Vytáhl z kapsy cosi o velikosti malé cihly zlata, mělo to istejnou barvu.

Štěpánek povytáhl obočí a malounko se ušklíbl. Poctivý účetní, to se hned tak nevidí. Na druhou stranu, průšvihů už měl dost, takže...

„Co to je?“

„Novinka, přenosný telefon. Pan šéf mi ho půjčil před třemi dny. Teď jste šéf vy, tak vám ho předávám zpátky.“

Štěpánek natáhl ruku a počkal, až mu účetní cihličku předá. Když se za ním zaklaply dveře, nahlas se rozesmál. Pohazoval si

23

NA DVù PÍ·ËALY SE ·PATNù PÍSKÁ


přístrojem s maličkatým displejem a dvaceti drobounkýmitlačítky.

„Pokud to doma přežije Maurbyho efekt, tak v Technickém muzeu budou mít radost a moje kapsa taky,“ pomyslel si súšklebkem. „Vypadá to famózně.“

5.

Po odchodu účetního zamířil Štěpánek k rozbitému oknu. Vedlo na

dvůr. Ušklíbl se a v duchu nad tím mávl rukou. Zamířil ke dveřím.

Vyšel na náměstí, bylo kolem poledne. Slunce pálilo jako oživot a na prořídlém temeni se mu okamžitě objevily velké kapky potu. Mechanicky si je setřel a rozhodným krokem zamířildorava k malé hospůdce, tedy spíš k její zahrádce s barevnýmislunečníky. Usadil se do pohodlného bílého křesílka a pomyslel si, že majitel musí být dost nepraktická osoba, když si vyberetakovou barvu.

Ještě než se uvelebil, už u něj stála mladičká servírka s nacvičeným úsměvem na tváři, ve velmi krátké zelené sukni a bílé halence.

„Pivo,“ vydechl ochraptěle,

Najednou měl v ústech sucho a nebylo to jen vedrem. Byla moc pěkná, a kdyby se tvářila normálně, asi by mu hořely uši jakostudentíkovi. Otočila se, pohupování jejího zadečku donutiloagenta dvakrát polknout. Rozhlédl se kolem sebe a s uspokojením konstatoval, že tu sedí sám. Na oběd bylo ještě brzy, podleinformací, které dostal, se tady jedlo až kolem druhé či třetí hodiny.

S klapnutím před ním přistálo orosené pivo. Ani nezvedl oči, jen tiše poděkoval. Jakmile utichlo klapání podpatků, napil se a teprve pak sáhl ke krku. Vytáhl za tenký, lehounký řetízek ze zlatavého kovu amulet z výstřihu trička. Chvíli si s ním jen tak pohrával a nenápadně si prohlížel okolí. Nikoho však štíhlý muž středního věku s lysinou, jen zlehka obklopenou nakrátkoostříhanými blonďatými vlasy, a podivnou maličkatou bradkounezajímal.

24

VLADO RÍ·A


Položil amulet na stůl vedle tácku, na němž měl pivo, a přejel po něm několikrát prsty. Z dálky to muselo vypadat, jako kdyby si jen tak hrál. Jen zblízka by pozorovatel zjistil, že se horní, rudý drak změnil v nepravidelnou miniaturní obrazovku a dolní, modrý, že je vlastně dotykovou klávesnicí. Na displeji seobjevovaly řádky drobného písma. Martin Štěpánek mhouřil oči, aby dokázal informace přečíst.

„Je to tak,“ zabručel si pod nos, „už se dokázali dostat napodrahové informace v reklamách.“

Vypnul amulet a zasunul si ho za tričko. Dopil pivo a blaženě se natáhl v křesílku.

„Kdyby se tady nestala ta tragédie, tak by Ljuba měla pravdu, že tohle je ideální místo pro vysloužilé agenty.“

„Dáte si ještě jedno?“

Zvedl oči k dívce a kývl. Odkašlal si:

„Měl bych dvě otázky. Máte něco k jídlu?“

„To je první,“ usmála se a vypnula hrudník, „a odpověď zní ano. A ta druhá?“ usmála se šibalsky.

„Dobře, tak budou tři, ale na tu poslední bych si ještě nechal čas. Máte tady nějaké ubytování?“

„To spojujete druhou a třetí?“

„No, tedy... Jak bych to řekl...,“ zaskočila ho. „Ano,“ vzpomněl si na Johna Kováře, který by tuhle situaci zvládl určitě levouzadní, a zkusil ho napodobit.

Musel asi vypadat dost legračně, ale nedala to na sobě znát.

„Vzhledem k tomu, že mi tenhle hotýlek patří, tak odpověď zní ano.“

„Vám to tu patří?“ polkl a přejel pohledem okolí.

„Ano, ale ne dlouho. Od toho neštěstí před čtyřmi dny,“vysvětlovala ochotně. „Takže se vlastně zaučuji. Patřilo to mému otci, ale uhořel v támhletom domě,“ ukázala prstem. „Přišli jsme oservírku a pokojskou, dav je ušlapal, a taky výčepního, ale už jsemsehnala nového. A taky pokojskou, takže můžeme pokračovat.“

„Fajn,“ nadechl se Martin Štěpánek, „najal bych si pokoj svýhledem na náměstí. Ale nejdřív bych něco snědl. Nechám to na vás.“

25

NA DVù PÍ·ËALY SE ·PATNù PÍSKÁ


„Polévku z mořských ryb a steak s bramborovými nudlemi. Máte ho raději propečený, nebo krvavý?“

„Propečený,“ začal si už být jistější v kramflecích. „Komu patří támhleta reklamní obrazovka?“

„Vy jste tu nový, že?“

Kývl.

„Firmě Smith and...“

„Wesson?“ skočil jí do řeči s úsměvem.

„Ne-e-e,“ nechápavě zavrtěla hlavou. „Smith and Bresain.Kancelář mají ve Vítězné ulici.“

„Apropó,“ zaskočil ji tím slovem, takže strnula v půlce kroku. „Chtěl jsem se zeptat: jak se jmenujete?“

Usmála se:

„Charlotta, ale říkají mi Charlie.“

6.

Pohřeb Johna Wilsona Perambulatora a jeho přítelkyně Jane

deCosta se konal v devět hodin ráno na městském hřbitově,který měl i krematorium. Martin předpokládal, že tam bude sám,

maximálně s Matym Patrovem, ale spletl se. Za několikaletépůsobení ve zdejším městě si udělal John i jeho přítelkyně dostznámých a kamarádů, takže velká síň krematoria praskala ve švech.

Martin stál vzadu v koutě a sledoval přítomné. Byla to spíš jen

profesionální deformace, protože tady nikoho neznal, tedykromě pana účetního a majitelky hotýlku Charlotty.

Oba tu byli.

Byl problém zajistit pohřeb tak brzy, protože mrtvých bylohodně, ale tučný úplatek udělal své.

„...majitel, obchodník, přítel a mecenáš John WilsonPerambulator nám všem bude scházet,“ zvučný hlas najatého řečníka se velebně nesl síní.

Štěpánek ho vnímal jako šum a zamyšleně probíral možnosti, jak splnit úkol. Očima bloudil po auditoriu a najednou se zarazil.

26

VLADO RÍ·A



„Toho chlapa jsem už někde viděl,“ prolétlo mu hlavou.

Muž seděl v šesté řadě uprostřed, oblečený byl do černéhoobleku, prošedivělou hlavu skloněnou k prsům. Byl zřejmě hluboce zamyšlený.

Štěpánek se pomalu a ledabyle protáhl kolem zdi tak, aby na něj lépe viděl. Výraznou tvář s velkým nosem zdobil masivníprošedivělý knír. Rty měl pevně sevřené.

Agent si nenápadně sáhl na prsa, skulinou mezi knoflíčkybělostné košile povytáhl amulet a udělal několik snímků neznámého muže.

Zazněla hudba, která sice netrhala uši, jak se to často stávalo vjiných dimenzích, ale byla přece jen trochu jiná, než Martin znal. Všichni vstali a naposledy se poklonili oběma mrtvým. Rozhrnula se tmavorudá opona a obě rakve pomalu zmizely v tmavémtunelu. Když se opona opět zatáhla, hudba zmlkla. Lidé ještě chvilku postáli a pak se začali rozcházet.

Štěpánek se vmísil do davu a zamířil ke svému dočasnémudomovu. Po chvíli ho dohnala Charlotta, celá v černém, dokonce měla z kloboučku spuštěný závoj, který jí skrýval tvář. Galantně jí nastavil ruku a ona se do něj zavěsila.

„Půjdete se mnou zítra na pohřeb otce? Nemám žádnépříbuzné a nevím, jestli to zvládnu.“

„Samozřejmě, Charlotto.“

7.

Seděl ve svém pokoji, zíral na obrázek muže z krematoria a snažil

se vzpomenout si, kde ho viděl. Měl intenzivní pocit, že to bylo ve

spojitosti s Agenturou, ale nebyl si schopný vybavit nic, anijméno, ani souvislosti... Upřeně zíral na obraz, který si promítl nastěnu, a nebyl daleko od toho, aby se vztekle mlátil do hlavy. Vdatabázi, kterou měl v amuletu, nenašel nic, co by mu pomohlo.

Ozvalo se tiché zaklepání a dovnitř vešla pokojská s tácem, na němž pro něj měla večeři.

28

VLADO RÍ·A


Martin stačil vypnout obraz, než se otevřely dveře. Spokojeně se podíval na jídlo, které mu přinesla. Vypadalo velmi chutně. Polkl sliny, které mu naplnily ústa.

„Nechcete si přesednout? Budete se moct dívat ven, je tam tak hezky,“ zeptala se s mírným úsměvem a podívala se oknem na náměstí. „Ten tác vám otočím.“

Martin na ni okamžik zíral jako na zjevení a pak se plácl do čela.

„Ježíšmarjá, já jsem trouba,“ zaúpěl naštěstí jen v duchu,protože tady Ježíš a Maria patřili ke zplozencům pekla a jejich jména byla považována za hrubou urážku, když byla vyslovena nahlas.

Trvalo ještě několik málo okamžiků, než se vzpamatoval, pak vstal a přesedl si.

„Jste moc hodná. Děkuji.“

Za okamžik už seděl v pokoji sám a pochutnával si na přírodních jeleních řízcích v brusinkové omáčce. Olízl si sladkou omáčku ze rtů, když zahlédl naproti v domě přes náměstí záblesk slunečních paprsků.

„Že by někdo házel prasátka?“ blesklo mu hlavou, ale v téchvíli se už kutálel po podlaze. „Jestli to bylo opravdu jen prasátko, tak dobře, že tady nikdo není. Byl bych za blázna.“

Tiché zadrnčení od stropu připoutalo jeho pozornost. Podíval se vzhůru a uviděl, jak se v lustru chvěje nevelká markonitová šipka. Ve slunečních paprscích se z ní snášel jakýsi prach nebo drobounké kapičky.

Zatajil dech a po čtyřech spěchal ke dveřím. Pootevřel je aproklouzl na chodbu. Naštěstí tam nikdo nebyl. Vstal a teprve nyní si dovolil se nadechnout. Zamyslel se.

„Co to mohlo být? Evidentně nějaký jed nebo něco takového. Musí to být krátkodobá a rychlá záležitost. Dotyčný si nemůže dovolit vyvraždit celý hotel... I když...,“ vzpomněl si na dvacet mrtvých, kteří zahynuli v hořícím domě.

Zamkl pokoj, aby do něj nikdo nemohl vejít, sešel dolů poskříajících schodech a přejel si unaveně tvář.

„Jaká byla večeře?“ zeptala se ho s úsměvem Charlotta.

29

NA DVù PÍ·ËALY SE ·PATNù PÍSKÁ


„Vynikající, ale mám drobný problém.“

„Podle toho, jak vypadáte,“ zhodnotila jeho pobledlou tvář a orosené čelo, „to na drobnost nevypadá.“

„Za chvíli se musím vrátit nahoru a zjistit, co to bylo. Někdo mě totiž chtěl zabít. Nebo si to alespoň myslím.“

Přinesla mu velkého panáka Beicharówki a energicky ho před něj postavila. Příliš se nerozmýšlel a obrátil ho do sebe.

Okamžitě měl pocit, že si krkem prolil hořící letecký benzín.Zavřel oči, z nichž mu vytryskly slzy, a snažil se zvládnout záchvat kašle. Po pár vteřinách se mu to podařilo.

„Dík,“ zachrčel a doufal, že mu z úst nešlehají plameny.

„Vy musíte mít plechové hrdlo,“ řekla s uznáním Charlotta, „ještě jsem neviděla, aby někdo...“

Štěpánek jen mávl rukou a vstal. Zamířil ke dveřím vedoucím do recepce a posléze ke schodišti ke svému pokoji.

8.

Odemkl dveře pokoje a otevřel je dokořán. Vzniklý průvanzatřeotal záclonami a vysunul jejich spodní část z okna ven. Štěpánek

ještě chvíli počkal a pak vběhl se zatajeným dechem do pokoje.

Popadl malý kožený kufřík, který ležel na posteli, a znovu rychle

zamířil ke dveřím.

Cestou přibral židli.

Na chodbě položil u dveří na židli kufřík a otevřel ho. Víko zevnitř bylo displejem a vnitřnosti kufříku vyplňovala klávesnice a dalšípodivné součástky uložené v kožených kapsičkách po obvodu.

Klekl si ke kufříku a ruce mu jen kmitaly. Obrazovka svítilatlumeným jasem a objevovaly se na ní řádky rychle běžících písmen.

„Tak je to jasné. Marchonin! Zdejší doktor by našel jenominfarkt a bylo by vymalováno. Jenže proč?“

Vstal, popadl židli i kufřík a zamířil do pokoje. Stále sledoval obrazovku, jestli neukáže zvýšenou nebo nebezpečnou úroveň jedu. Byla podprahová.

30

VLADO RÍ·A


„Ještěže se tenhle jed tak rychle rozkládá ve styku sevzduchem,“ zabručel si pod nos, když zamířil k oknu a zavřel ho.

Pak zatáhl nejen záclony, ale i závěs.

„A má po žížalkách. Nebude vědět, jestli tu jsem, nebo ne.Ještěže používá tak zastaralé vybavení,“ drobně se ušklíbl.

V kapse mu zazvonil zlatý telefon. Vytáhl ho a podíval se na malý displej. Objevil se tam malý rozesmátý obličejík vytvořený z teček, takže vypadal značně hranatě. Otevíral a zavíral pusu. Martin stiskl zelené tlačítko a přiložil telefon k uchu.

„Jak se máte, co děláte,“ opakoval několikrát něžný dívčí hlas ze sluchátka.

Amulet ho zastudil na prsou tak, až měl pocit, že se mupropaluje do vnitřku hrudníku. Vyjekl, pustil telefon a chytil se oběma rukama za prsa. Přístroj s křápnutím dopadl na zem a rozpadl se na několik částí.

Zjistil, že stojí u okna a má nataženou ruku k závěsu.

„Fuj!“ odplivl si vztekle. „Ještě že mě Bezděch pořádně vybavil. Tohle mohlo dopadnout špatně.“

Kopl do zbytků přístroje, odlétly ke stěně a rozpadly se na ještě menší části. Štěpánek nad tím mávl rukou a smířil se, že výdělek za telefon je v tahu.

Sedl si ke stolu a přenesl fotografie z amuletu do počítače. Pak spustil program Faces, verzi 14.0.

Chvíli studoval návod, protože ho zatím ještě nikdy nepoužil, ale pak se jeho prsty rozběhly po dotykové klávesnici jakomravenci u tučného sousta. Netrvalo dlouho, fotografie nabyla na objemu a Martin ji mohl začít otáčet. Program dopočítal podle tvaru hlavy a dalších markantů tvář muže z pohřbu.

Díval se na ni a usilovně přemýšlel.

„To přece není možné!“ vydechl nakonec. „Vždyť to je Zdeněk Saprot!“

Vzpomněl si na fotografii muže, která visela v hale Agentury mezi těmi, kdo se nejvíc vyznamenali a položili za ni život. Byl starší, což bylo pochopitelné, fotografie tam visela už dobrých šest sedm let.

31

NA DVù PÍ·ËALY SE ·PATNù PÍSKÁ


Sklonil se ke klávesnici a vyťukal „Saprot“.

„Agent vnitřního oddělení, který mimo jiné spolupracoval s hlavním zbrojířem Agentury Patrikem Bezděchem na vývoji prostředků masového ovlivňování lidí. Výsledky jejich práce nebyly zavedeny do výstroje, měly příliš malý dosah. Zahynul před sedmi lety při akci v dimenzi VR-16-04-49, která mělazjistit zdroj úniku informací ze sekce interrealitního pašování. Na akci spolupracoval s J. W. Perambulatorem, M. Berberovem a A. Rakadou. Celou akci, která nepřinesla kýžený výsledek,přežil jen J. W. Perambulator, když celá skupina padla, podle jeho hlášení, do léčky. Další informace o akci jen v případě, že máte prověření V-61-12-6, nebo tak rozhodne GOD.“

„Hm, to nemám,“ pokrčil rameny Martin. „Nicméně toznamená, že s největší pravděpodobností měl v krachu akce prstyPerambulator,“ zabručel Štěpánek, podepřel si bradu palcem levé ruky a zamyslel se. „Takže to, co se tu událo, musela být pomsta. Ale proč zaútočil na mě? Vždyť mu stačilo pokochat se výsledkem a pak odtud zmizet. Neměl bych šanci cokoliv zjistit.“

9.

Bylo těsně před rozedněním, když Martin Štěpánek otevřelelektronickým paklíčem nepříliš složitý zámek kanceláře ředitele firmy

Smith and Bresain, která sídlila na hlavní ulici města, bůhvíproč se

jmenovala Vítězná. Dům, v němž se nacházely, byl třípatrový

a v noci v něm byl jenom jeden strážný, protože šlo o kancelářskou

budovu. Brýlemi na noční vidění se rozhlédl kolem sebe aneomylně zamířil k malému počítači, stojícímu na stole.

Byl to neskutečně drahý model, jehož vnitřnosti ale už patřily do druhé ligy, což si však majitel zřejmě nehodlal připustit.

„No jo, snob!“ ulevil si Štěpánek.

Spustil ho a připojil k němu svůj kufřík.

Trvalo necelé dvě minuty, než kryptoprogram prolomil heslo, a Štěpánek se mohl ponořit do změti podadresářů, které tam

32

VLADO RÍ·A


Francisco Gonzáles-Pinto měl. Disk měl skoro zaplněný a bylovidět, že v práci nebyl příliš vytížený, neboť valnou většinuobsahu tvořila pornografie. To už dávno běžel vyhledávací program,

který po deseti minutách oznámil, že nic nenašel.

„To mě mohlo napadnout, že tady nic nebude,“ zabrumlal tiše Štěpánek a vypnul oba přístroje.

Zkontroloval pohyb strážného přes napíchnutý počítačový okruh domu. Strážný se procházel chodbou o dvě patra níž,takže vše bylo v pořádku. Štěpánek za sebou poctivě zamkl a zamířil ke kanceláři, která měla na dveřích malou a nenápadnou tabulku s nápisem účetní.

Účetní měl kancelář zařízenou daleko spartánštěji, počítač měl obyčejný, ale daleko výkonnější, než vlastnil pan majitel.

„To je logické, ten na něm musí pracovat a ne si jenom hrát,“ usoudil Martin.

Připojil svůj přístroj a spustil několik programů, které mělyvykonat práci za něj.

„To je ono,“ zajásal, když objevil fakturu na reklamní spot AKIE, kterou objednala firma Rotsap. „Lidi nemají vůbec žádnou fantazii,“ zabručel, když si všiml názvu firmy.

Fakturu si přetáhl do svého počítače.

10.

Bylo poledne a vilka, v níž sídlila firma Rotsap, se utápěla vestínu vysokých palem, které kdosi vysázel kolem ní tak šikovně, že

poskytovaly stín na větší části zahrady. Štěpánek prošel popískové cestičce od malé branky, kterou nikdo nehlídal, k hlavnímu

vchodu. Tvořily ho dva mramorové sloupy ohraničující vysoké

dveře z černého palisandru zdobeného stříbrnými inkrustacemi.

Vešel dovnitř. Přivítalo ho úplné ticho, rušené jen tichýmšuměním fontánky uprostřed atria. Martin si všiml několikakamer, které dohlížely na celý prostor. Usmál se a zamával do té nejbližší.

33

NA DVù PÍ·ËALY SE ·PATNù PÍSKÁ


Za vysokým pultem v zadní části atria seděla štíhlá blondýnka s vysoko vyčesanými vlasy.

„To ji večer musí bolet hlava, když toho na ní musí nosit tolik,“ pomyslel si Martin Štěpánek a zamířil k dívce.

„Co si přejete?“ usmála se na něj.

„Jdu za panem šéfem.“

„To máte štěstí, protože před chvílí přijel. Jděte do prvníhopatra, třetí dveře vpravo. Ohlásím vás.“

Martin úklonou poděkoval.

Schody byly nízké a ležel na nich červený koberec. Nohy se mu do něj bořily, a bylo to velmi příjemné. Zachtělo se mu zout se a vyběhnout schody bos. Zavrtěl hlavou a přivřel oči, aby seznovu soustředil.

Zaklepal na dveře, otevřel je a vešel.

Přímo proti dveřím stál obrovský stůl a za ním seděl pohodlně rozvalený Zdeněk Saprot. Pokuřoval tlustý doutník a usmíval se. Podlahu tvořily parkety z různobarevného dřeva, které tvořily květinové vzory. Po levé ruce stál otevřený bar, v němž senacházela celá baterie lahví s různobarevnými vinětami.

„Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře,“ řekl a posunul si doutník do koutku úst.

Pokynul Štěpánkovi směrem k vysokému křeslu, vedle kterého stál servírovací stolek s velkou mísou plnou ovoce a džbán svodou. Byl orosený.

„Nabídněte si,“ usmál se Saprot na svého návštěvníka. „Teď vás otrávit nechci a v podstatě proti vám nic nemám. Jenom to, že jste z Agentury.“

„Proč jste zabil Perambulatora vím. Alespoň si to myslím,“ řekl Štěpánek.

Saprot naklonil hlavu, aby naznačil, že naslouchá.

„Byl to on, kdo vynášel informace, a...“

Saprot se rozesmál.

„To jste na úplném omylu! To já prodával informace z té zasrané Agentury!“ naklonil se kupředu. „Té bandy kreténů, která brání podnikavým lidem v rozletu. Jak se říká vzletně a básnicky. Jenže

34

VLADO RÍ·A


ten blb Perambulator to nakonec prokoukl a mě to málem stálo

život,“ mávl rukou, až mu odpadl popel od doutníku. „Nemohl

mě prásknout, protože to taky koupil docela slušně, a mně sepodařilo zlikvidovat všechny důkazy. Navíc jsem zmizel a oni mě

považovali za mrtvého. Ale celé to zavinil on! Kdyby nestrkal

nos, kam neměl, tak jsem si vydělal své prachy a navíc...,“potáhl zuřivě z doutníku, „...bych potichu zmizel někam, kde je klid.

Jako třeba sem. Ale pomsta je sladká,“ usmál se a smutně sepodíval na konec doutníku, z něhož mu právě upadl váleček popela

na kalhoty. „Nevěřil jsem svému štěstí, když se ten idiot objevil

zrovna v téhle dimenzi. To byl pokyn shůry! Byla to ta správná

třešnička na dortu! Užil jsem si to, když ten barák hořel a můjmilovaný John s ním,“ vycenil zuby v dravčím úsměvu. „Teď sinechám udělat plastiku, tady to docela umějí.“

Když viděl překvapený výraz ve Štěpánkově tváři, pokračoval:

„Tohle jsem trochu zanedbal. Nenapadlo mě, že by mě po těch letech někdo poznal.“

Položil doutník do obrovského skleněného popelníku na stole.

„Je vám jasné, že si to natáčím,“ řekl klidně Štěpánek a drobně se usmál.

„Je vám jasné, že tuto místnost neopustíte?“ opáčil úplněstejně a s širokým úsměvem Saprot.

V ruce se mu objevil prastarý Colt Peacemaker ráže .45. Dlouhá hlaveň zírala černým okem na Štěpánka, který dál v klidu seděl a usmíval se. Ozvalo se cvaknutí natahovaného kohoutku.

„Myslím, že to nebude tak jednoduché,“ řekl.

„I kdybyste měl neprůstřelnou vestu, tak vám z hlavy tahle hračka udělá fašírku.“

„Co kdyby za dobu, kterou jste nebyl v Agentuře, udělal Petr Bezděch několik udělátek, jako ochranné pole...“

„To by moje skenery zaznamenaly,“ mávl volnou rukouSaprot a druhou stále mířil na Štěpánka. „Jediné, co nedokázaly proskenovat, byl ten malý kufřík, který máte u nohou. Aleproti kulkám z tohohle miláčka nemáš šanci ani se všemaudělátkama Agentury.“

35

NA DVù PÍ·ËALY SE ·PATNù PÍSKÁ


Prst na spoušti se pohnul a Colt zaburácel. Kulka prolétlaŠtěánkem, dveřmi a zaryla se do protější zdi. Agent dál seděl na židli a usmíval se. Saprot znovu vystřelil. To už se prostřelené dveře prudce otevřely a dovnitř vběhl Martin Štěpánek. V ruce držel pistoli Kevin ZP98 a třikrát rychle stiskl spoušť. Všechny kulky ráže 9 mm Browning zasáhly Zdeňka Saprota do hlavy.

„Teď už nebudeš potřebovat žádnou plastiku,“ zabručelŠtěpánek a zasunul malou nenápadnou pistoli do kapsy.

Vrátil se do chodby, sebral ze země malý otevřený kufřík avynul běžící program.

„Není nad to mít inteligentního avatara,“ ušklíbl se. „Ještěže je to novinka, kterou neznal.“

Došel ke stolu a položil na něj kufřík. Chvíli mu trvalo, nežnašel v dlouhém seznamu programů ten správný a spustil ho. Za chvíli mu displej oznámil úspěšné splnění úkolu.

„Všechny kompromitující materiály jsou zlikvidované,“ utrousil spokojeně, když ho vypínal. „Je to tak lepší. Ještě by to někoho mohlo ponoukat k nepravostem, že, Štěpánku. A ne jen tebe.“

Zavřel kufřík a rozhlédl se po pracovně.

„Moc si tu pomstu neužil,“ pomyslel si a ušklíbl se.

„Tak, a co s tou blonckou?“ podrbal se na skoro plešaté hlavě. „Na tohle mi Bezděch nic nedal.“

Pak mu padl pohled na baterii lahví Beicharówki. Vzal si dvě s sebou poté, co alespoň trochu naaranžoval Zdeňka Saprota s Coltem v ruce.

„To by sice vyšetřovatel musel být totálně ožralý, aby si myslel, že to byla jasná sebevražda. Ale když to mohl kdysi zkoušet jeden cikán, který u soudu tvrdil, že Fero mu nešťastnou náhodou spadl na nůž, kterým krájel chleba, a zopakoval to hned dvanáctkrát, tak sebevražda třemi výstřely do hlavy je přece něco úplněnormálního.“ Pokrčil rameny a zamířil ke dveřím. Sešel dolů, kde seděla blondýnka v recepci. Vytřeštila oči až v okamžiku, kdy viděla přicházet Štěpánka, a ne svého šéfa. Jinak zřejmě byla na střelbu v domě zvyklá. Zvedla se a začala křičet.

36

VLADO RÍ·A


Štěpánek položil opatrně na zem kufřík, obě láhve a udělal dva

dlouhé skoky, až se ocitl u vřeštící ženy. Pravičkou ji chytil za

ruku a levičkou se jí trefil zlehka do spánku. Okamžitě zvláčněla

a podlomila se jí kolena. Sesunula se na zem. Přetáhl ji ke zdi

a opřel ji o ni. Pak přinesl láhev Biecharówki. Odzátkoval ji.Klekl si k blondýnce a lehce ji popleskal po tváři.

Zakašlala a otevřela oči.

Jakmile uviděla Martinovu tvář, otevřela ústa a začala ječet. Chytil ji za vlasy, zaklonil jí hlavu a na čtyřikrát do ní nalil skoro celou půllitrovou láhev.

Když ji pustil, bezvládně se opřela o zeď a cosi nesrozumitelně blekotala.

„Čistá práce,“ řekl spokojeně, když vstával. „Ta bude mít vokno jako výkladní skříň.“

11.

„Takže vrahem byl Saprot,“ řekla Ljuba Bytewská zamyšleně.„Škoda, že se vám všechny záznamy záhadně smazaly při průchodu do

domovské dimenze. Nicméně chápu, že jste ho musel zastřelit.Nemůžeme přeci přiznat, že náš agent hrdina byl přeběhlík.“

„Ano, to nemůžeme,“ pomyslel si Štěpánek, „zvlášť když byl z našeho oddělení.“

„Posílám vás zpátky, nejenom obnovit kancelář, ale minimálně na nějakou dobu tam zůstanete jako její řídící orgán. Jinou práci pro vás prozatím nemám.“

„Vzhledem k současné situaci v Agentuře není od věci,abychom měli několik tichých míst, kdyby došlo k nejhoršímu,“ pomyslela si, když svého postaršího agenta gestem rukyproouštěla.

„Budu je tam muset naučit basket,“ pomyslel si Štěpánek, ale pak se mu objevila před očima Charlotta a už si nebyl tak jistý, že to v nejbližší době bude nutné. „Na dvě p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist