načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: JFK 015 Věk mloků - Karolína Francová

JFK 015 Věk mloků

Elektronická kniha: JFK 015 Věk mloků
Autor:

Nikita Bernstein, nástupkyně profesora von Wondera, je vystavena nákaze z jiného světa a bojuje o svůj život. Bez speciálního výcviku by si sama v paralelním světě neporadila, a proto se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Triton + EF
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 189
Rozměr: 19 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: ilustrace Petr Vyoral
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7103-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Globální oteplení značným způsobem změnilo poměry souše a moře na zemi. Vědci studovali možnosti genetických úprav, které by lidem usnadnily adaptaci na nové prostředí. Vylití oceánů brání hráze z geneticky upravených korálů odsolujících mořskou vodu. Se změnami klimatu přichází však i nový druh - homo sapiens aqualis - lidově řečeno mloci. Nahradí mloci zcela homo sapiens sapiens ? Sci-fi příběh z budoucnosti, kdy hned za Mělníkem začíná moře.

Popis nakladatele

Nikita Bernstein, nástupkyně profesora von Wondera, je vystavena nákaze z jiného světa a bojuje o svůj život. Bez speciálního výcviku by si sama v paralelním světě neporadila, a proto se obrací s žádostí o pomoc na jednoho z mála, komu se v nastávajících těžkých časech dá věřit. Jak by mohl JFK odmítnout pomoc dámě v nesnázích? Čeká na ně svět, v němž došlo ke globálnímu oteplení, ale lidstvo se s ním vyrovnává za pomoci biotechnologií. Vylití oceánů brání hráze z geneticky upravených korálů odsolujících mořskou vodu, kontinenty protkává síť mořských průplavů a z rozdílu výšky hladin světových oceánů se získává energie. Čechy se změnily na příjemné subtropy. Zdánlivou idylu však narušuje strach. Lidstvo je v ohrožení a se změnou klimatu přichází nový druh – homo sapiens aqualis. Mloci útočí. A to ještě není ta největší hrozba, jíž Kovář s Nikitou budou čelit.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

agent

John Francis Kovář

15

VùK MLOKÒ

Karolína Francová

PRVNÍ RYZE âESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!!!


agent

John Francis Kovář

15

VùK MLOKÒ

Karolína Francová

PRVNÍ RYZE âESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!!!


Od: KILLERa Kvantový Inteligentní Interr

ealitní Retranslátor EF

báze HUMAN IV techKomu: GODovi – Centrální Nad-inteligenci EFSubjekt: Agent John F

.

Kovář

V

yhrazení: Materiál nepřístupný lidem

Agent John F

.

Kovář:

Statut: V

e

vyhnanství, vzhledem k

posledním událostempří

znak

Hledán živý nebo mr

tvý

zrušen.

Rekapitulace: Agent JFK byl díky zákulisním machinacím od-souzen k

vyhnanství (v

ar

chivech soubor

Podhoubí smr

ti

). Jeho

nepřátelé, ilegální klika v

řadách Agentur

y

,

se ho pokusiliza

bít, to se však nezdařilo, místo toho JFK odhalil šokující sku-tečnosti o

manipulaci s

realitou supertechnického světa v

kos

mickém měřítku (

JFK 12: Stín legendy

). Nepřátelé infiltrovaní

do vysokých pozic Agentur

y okamžitě zahájili pokus o

defini

tivní zničení oddělení Bytewské a

likvidaci lidí, kteří stálepo

skytovali Kovářovi neoficiální zázemí. Senior agent Andrea deV

illefort zahájila pátrání po Kovářových protivnících navlast

ní pěst – to shodou okolností přerostlo v

ozbrojenou srážku,

při které byly agenturní vojenské jednotky použity k

elimina

ci V

illefortové a

spol. i

za cenu velkých ztrát, avšak neúspěšně

(ar

chivní záznam

JFK 13: Pr

okletí legendy I

Dámská hra

).Pře

sto se jim podařilo z

agenturní báze vypustit magické entity

,

mající za úkol zjistit, co JFK všechno ví, a

poté ho zabít. JFK

mezitím v

supertechnickém světě pátral po manipulátorech

s

realitou a

p

o tajemství negace Maurbyho efektu, zprávě, kte

r

á

3

Copyright © Karolína Francová, 2008Cover Art © Petr V

yoral, 2008

Design © Jan Doležálek, 2008Illustrations © Petr V

yoral, 2008

Edition © 2008All rights are reser

ved

ISBN 978-80-7387-103-1


Od: KILLERa Kvantový Inteligentní Interrealitní Retranslátor EFbáze HUMAN IV techKomu: GODovi – Centrální Nad-inteligenci EFSubjekt: Agent John F. KovářVyhrazení: Materiál nepřístupný lidem Agent John F. Kovář:Statut: Ve vyhnanství, vzhledem k posledním událostem pří-znak

Hledán živý nebo mrtvý

zrušen.

Rekapitulace: Agent JFK byl díky zákulisním machinacím od-souzen k vyhnanství (v archivech soubor

Podhoubí smrti

). Jeho

nepřátelé, ilegální klika v řadách Agentury, se ho pokusili za-bít, to se však nezdařilo, místo toho JFK odhalil šokující sku-tečnosti o manipulaci s realitou supertechnického světa v kos-mickém měřítku (

JFK 12: Stín legendy

). Nepřátelé infiltrovaní

do vysokých pozic Agentury okamžitě zahájili pokus o defini-tivní zničení oddělení Bytewské a likvidaci lidí, kteří stále po-skytovali Kovářovi neoficiální zázemí. Senior agent Andrea deVillefort zahájila pátrání po Kovářových protivnících na vlast-ní pěst – to shodou okolností přerostlo v ozbrojenou srážku,při které byly agenturní vojenské jednotky použity k elimina-ci Villefortové a spol. i za cenu velkých ztrát, avšak neúspěšně(archivní záznam

JFK 13: Prokletí legendy I – Dámská hra

).Pře

sto se jim podařilo z agenturní báze vypustit magické entity,mající za úkol zjistit, co JFK všechno ví, a poté ho zabít. JFKmezitím v supertechnickém světě pátral po manipulátorechs realitou a po tajemství negace Maurbyho efektu, zprávě, která

3

Copyright © Karolína Francová, 2008Cover Art © Petr Vyoral, 2008Design © Jan Doležálek, 2008Illustrations © Petr Vyoral, 2008Edition © 2008All rights are reservedISBN 978-80-7387-103-1

2


Karolína Francová

VùK MLOKÒ

se navzdory očekávání potvrdila. Prokázal, že svět slouží jakoobrovský zbrojní komplex poskytující materiální zabezpečenípro interrealitní invazi sil X-Hawka. Za pomoci Franka Boor-mana, díky svému maximálním nasazení, bezohlednosti a fak-tu, že obětoval miliony (neověřeno, skutečná čísla mohou býtještě vyšší) lidí zabránil invazi a zajistil destrukci několika kos-mických megaflotil, v archivu pod kódovým označenímJFK14: Prokletí legendy II – Hra gentlemanů

. Pokud je JohnFran

cis Kovář naživu (?), nadále se skrývá před vyšetřovateli Agen-tury. Nutno za každou cenu vyslechnout! I posmrtně. Společenská analýza týmu Bytewské okolo JFK na požadavekCentrální Nad-inteligence GODa:Tým je rozložen. JFK setrvává v ilegalitě, Frank Boorman zem-řel, Whittacker pracuje pro jiné oddělení, profesor von Won-der mimo službu. Bytewská přesto zůstává ve své pozici a jejísnaha dát tým dohromady je permanentně monitorována. KILLERPoznámka: Materiál není určen do lidských rukou, mohl byovlivnit deformace kauzality.

4


Karolína Francová

VùK MLOKÒ

se navzdory očekávání potvrdila. Prokázal, že svět slouží jakoobrovský zbrojní komplex poskytující materiální zabezpečenípro interrealitní invazi sil X-Hawka. Za pomoci Franka Boor-mana, díky svému maximálním nasazení, bezohlednosti a fak-tu, že obětoval miliony (neověřeno, skutečná čísla mohou býtještě vyšší) lidí zabránil invazi a zajistil destrukci několika kos-mických megaflotil, v archivu pod kódovým označenímJFK14: Prokletí legendy II – Hra gentlemanů

. Pokud je JohnFran

cis Kovář naživu (?), nadále se skrývá před vyšetřovateli Agen-tury. Nutno za každou cenu vyslechnout! I posmrtně. Společenská analýza týmu Bytewské okolo JFK na požadavekCentrální Nad-inteligence GODa:Tým je rozložen. JFK setrvává v ilegalitě, Frank Boorman zem-řel, Whittacker pracuje pro jiné oddělení, profesor von Won-der mimo službu. Bytewská přesto zůstává ve své pozici a jejísnaha dát tým dohromady je permanentně monitorována. KILLERPoznámka: Materiál není určen do lidských rukou, mohl byovlivnit deformace kauzality.

4


PROSBANa své záchraně jsem začala pracovat 28. dubna a měla jsemna to sedm dní. Biblický podtext toho čísla mě jako nevěřícídost iritoval, zvlášť když Bůh sedmý den odpočíval a já budusedmý den nejspíš mrtvá.

Má záchrana měla i své jméno: John Francis Kovář, věk 37 let,

výška 187 cm, hmotnost 98 kg, oči šedé, zvláštní poznávacíznamení: trojice jizev na levém předloktí. On to tedy ještě ne-věděl, ale já si byla celkem jistá, že je to jediný člověk, na kte-rého se můžu obrátit. Na kterého se obrátit musím, a to bezohledu na to, co o něm vím. Nebo spíš právě proto, co o němvím...

Tramvaj zastavila a já se tvářila, že jedu dál, ale jakmile se

ozvalo zabzučení a dveře se začaly zavírat, protáhla jsem sejimi na poslední chvíli ven. Skutečnému agentovi by tenhletrik možná byl k smíchu, jenže já se chtěla nějak ujistit, že mězatím nikdo nesleduje a měla jsem jen znalosti z televizníchseriálů a z vyprávění svých milenců o jejich misích.

Zamířila jsem klidným krokem k parku, na jehož druhéstra

ně se nacházela adresa, kde se JFK při této své ultratajné ile-gální návštěvě zdržoval, a snažila se nenápadně sledovat, jestliza mnou někdo nejde. Nebylo ještě tak moc pozdě, ale vzhle-dem k rychle se blížícímu začátku utkání s Rusy se venku po-hybovalo jen málo lidí a mým směrem nešel žádný.

Trochu jsem se uklidnila a v hlavě jsem si za chůze znovu

procházela informace z Kovářova osobního spisu.

Příslušník České armády, odešel v hodnosti kapitána po vypršení

kontraktu.

7

AGENT JFK – VùK MLOKÒ


obvykle chodím, bych se za tmy sama do takovéhohle parkunikdy neodvážila. Ten chlap za mnou si mě vyhlédl bez ohle-du na plátěné kalhoty, bundu zapnutou až ke krku a batoh nazádech, ale k mému štěstí, nebo smůle, z Agentury určitě ne-byl. Když uviděl, že jsem si ho všimla, zrychlil krok.

Neměla jsem moc času se připravit, ale bylo mi víc nežjas

né, že utíkat nemůžu. Ano, znala jsem základní pravidlo sebe-obrany:

Kdo uteče, ten vyhraje.

Zapomenout na kabelku, kabát

a cennosti a vzít nohy na ramena. Jenže všechny věci v pekel-ně těžkém batohu na zádech jsem nutně potřebovala. Prostějsem utéct nemohla, dohonilo by mě i dítě.

Snažila jsem se uklidnit, ale bez ohledu na vystřelovací nůž

v kapse bundy mi to moc dobře nešlo. Když jsem ho tam domastrkala, říkala jsem si, že se může hodit, ale na útok na jinéhočlověka jsem opravdu nepomyslela. Teď jsem však neměla navybranou. Efektivní obrana zastaví útočníka do tří minut. Jestlise mi to nepovede, bude zle. Ječet jsem nemohla, protože jsemna sebe nesměla přitáhnout pozornost, takže už opravdu zbý-val jen útok. Tak tvrdý, jaký jen dokážu vymyslet a jakéhobudu schopná.

Vytáhla jsem nůž z kapsy, uvolnila pojistku, aby vyjelo ostří,

skryla ho v dlani a obrátila se k tomu chlapovi čelem. Nic vícjsem nestihla. Už byl u mě a popadl mě za levou paži. Vědělajsem, že nesmím dát najevo slabost, ale nikdo mi neřekl, jaktoho docílit. Srdce mi bilo jako splašené. Možná bylo dobře,že jsem neměla žádný čas na rozmyšlenou. Nikdo se mě neza-stane, nikdo mi nepomůže.

„Tak, kočičko, dnes máš šťastný den, tak jako se mnou si už

nikdy neužiješ,“ zachraptěl.

Modlila jsem se, aby můj hlas nezněl roztřeseně, a pokusila

jsem se chlípně usmát: „Jasně, kocoure, mám to ráda zezadu.“

Vyvedlo ho to trochu z rovnováhy, vyhodnotil to ale jako

příznivý obrat a jeho sevření mírně polevilo. Na nic jsemne

9

AGENT JFK – VùK MLOKÒ

Studoval Royal Military Academy v Sandhurstu se zaměřením na

komunikaci a management malých vojenských jednotek, vzdělánídokončil na Vysokém učení technickém v Brně.

Člen jednotky rychlého nasazení, v rámci optimalizace výcviku

jednotek speciálního určení armád absolvoval pracovní stáž jako vý-cvikový instruktor SAS.

Veterán války z Iráku a Guatemaly, člen mezinárodní vojenskédi

plomatické jednotky podřízené nejvyššímu velení NATO.

Jana z personální divize pro Kováře měla slabost a mocdob

ře věděla, že já ne. Ještě než se JFK etabloval jako psanec, rádamě přesvědčovala, že není tak špatný, a já se ráda tvářila, že setřeba přesvědčit dám. Na hesle

Poznej svého nepřítele

bylohod

ně pravdy. Jistě, jeho životopis byl velmi působivý, ale po-dobný měli všichni agenti EF, zejména v oddělení pro krizovésituace. Rozhodně to tedy nebyl „ten“ důvod, proč jsem se roz-hodla Kováře vyhledat.

Bylo mi těžko už mnoho týdnů, teď jsem však byla skutečně

zoufalá, a to nejen kvůli zkáze, která už kolovala v mých ži-lách, ale i kvůli tomu, že se mám s prosbou o pomoc obrátitprávě na něj, na chlapa, který měl na svědomí Bertramovusmrt, na toho protivně sebevědomého týpka, jehož jsem ne-mohla ani vystát. Mohla jsem si stokrát zdůvodňovat, že bezpomoci někoho, jako je on, nemám žádnou naději, ale i takbych raději prosila samotného satana než Johna Francise Ko-váře. Do očí se mi už předem nahrnuly slzy ponížení. Bylo topeklo a já neměla ani ponětí, proč zrovna já. Čím jsem si tozasloužila. Kde jsem udělala chybu.

V tu chvíli mi po zádech přejel mráz, periferním viděním

jsem zpozorovala nějaký pohyb za sebou. Ohlédla jsem se. To-lik jsem se bála, že někdo v autě najde Pasqualovo tělo a Agen-tura začne reagovat dřív, než se připravím, že mě vůbecnenaadlo bát se jiných věcí. Musela jsem ztratit poslední zbytkyzdravého rozumu. Za normálních okolností a oblečená tak, jak

8

KAPITOLA


obvykle chodím, bych se za tmy sama do takovéhohle parkunikdy neodvážila. Ten chlap za mnou si mě vyhlédl bez ohle-du na plátěné kalhoty, bundu zapnutou až ke krku a batoh nazádech, ale k mému štěstí, nebo smůle, z Agentury určitě ne-byl. Když uviděl, že jsem si ho všimla, zrychlil krok.

Neměla jsem moc času se připravit, ale bylo mi víc nežjas

né, že utíkat nemůžu. Ano, znala jsem základní pravidlo sebe-obrany:

Kdo uteče, ten vyhraje.

Zapomenout na kabelku, kabát

a cennosti a vzít nohy na ramena. Jenže všechny věci v pekel-ně těžkém batohu na zádech jsem nutně potřebovala. Prostějsem utéct nemohla, dohonilo by mě i dítě.

Snažila jsem se uklidnit, ale bez ohledu na vystřelovací nůž

v kapse bundy mi to moc dobře nešlo. Když jsem ho tam domastrkala, říkala jsem si, že se může hodit, ale na útok na jinéhočlověka jsem opravdu nepomyslela. Teď jsem však neměla navybranou. Efektivní obrana zastaví útočníka do tří minut. Jestlise mi to nepovede, bude zle. Ječet jsem nemohla, protože jsemna sebe nesměla přitáhnout pozornost, takže už opravdu zbý-val jen útok. Tak tvrdý, jaký jen dokážu vymyslet a jakéhobudu schopná.

Vytáhla jsem nůž z kapsy, uvolnila pojistku, aby vyjelo ostří,

skryla ho v dlani a obrátila se k tomu chlapovi čelem. Nic vícjsem nestihla. Už byl u mě a popadl mě za levou paži. Vědělajsem, že nesmím dát najevo slabost, ale nikdo mi neřekl, jaktoho docílit. Srdce mi bilo jako splašené. Možná bylo dobře,že jsem neměla žádný čas na rozmyšlenou. Nikdo se mě neza-stane, nikdo mi nepomůže.

„Tak, kočičko, dnes máš šťastný den, tak jako se mnou si už

nikdy neužiješ,“ zachraptěl.

Modlila jsem se, aby můj hlas nezněl roztřeseně, a pokusila

jsem se chlípně usmát: „Jasně, kocoure, mám to ráda zezadu.“

Vyvedlo ho to trochu z rovnováhy, vyhodnotil to ale jako

příznivý obrat a jeho sevření mírně polevilo. Na nic jsemne

9

AGENT JFK – VùK MLOKÒ

Studoval Royal Military Academy v Sandhurstu se zaměřením na

komunikaci a management malých vojenských jednotek, vzdělánídokončil na Vysokém učení technickém v Brně.

Člen jednotky rychlého nasazení, v rámci optimalizace výcviku

jednotek speciálního určení armád absolvoval pracovní stáž jako vý-cvikový instruktor SAS.

Veterán války z Iráku a Guatemaly, člen mezinárodní vojenskédi

plomatické jednotky podřízené nejvyššímu velení NATO.

Jana z personální divize pro Kováře měla slabost a mocdob

ře věděla, že já ne. Ještě než se JFK etabloval jako psanec, rádamě přesvědčovala, že není tak špatný, a já se ráda tvářila, že setřeba přesvědčit dám. Na hesle

Poznej svého nepřítele

bylohod

ně pravdy. Jistě, jeho životopis byl velmi působivý, ale po-dobný měli všichni agenti EF, zejména v oddělení pro krizovésituace. Rozhodně to tedy nebyl „ten“ důvod, proč jsem se roz-hodla Kováře vyhledat.

Bylo mi těžko už mnoho týdnů, teď jsem však byla skutečně

zoufalá, a to nejen kvůli zkáze, která už kolovala v mých ži-lách, ale i kvůli tomu, že se mám s prosbou o pomoc obrátitprávě na něj, na chlapa, který měl na svědomí Bertramovusmrt, na toho protivně sebevědomého týpka, jehož jsem ne-mohla ani vystát. Mohla jsem si stokrát zdůvodňovat, že bezpomoci někoho, jako je on, nemám žádnou naději, ale i takbych raději prosila samotného satana než Johna Francise Ko-váře. Do očí se mi už předem nahrnuly slzy ponížení. Bylo topeklo a já neměla ani ponětí, proč zrovna já. Čím jsem si tozasloužila. Kde jsem udělala chybu.

V tu chvíli mi po zádech přejel mráz, periferním viděním

jsem zpozorovala nějaký pohyb za sebou. Ohlédla jsem se. To-lik jsem se bála, že někdo v autě najde Pasqualovo tělo a Agen-tura začne reagovat dřív, než se připravím, že mě vůbecnenaadlo bát se jiných věcí. Musela jsem ztratit poslední zbytkyzdravého rozumu. Za normálních okolností a oblečená tak, jak

8

KAPITOLA


Musela jsem se jen trochu usmát, když jsem si vybavilaúda

je z jeho spisu o psychické stabilitě. Známka 0.3 s poznámkoupsychologa: příliš shovívavý k ženám. Nedělalo to z něj blbce,ale mně to dávalo o něco větší naději, že mi pomůže. Vlastněto byla moje jediná šance, protože jsem byla přesvědčená, žeani on mě nemůže vystát. Naše antipatie byly vzájemné. Alejá byla žena a on muž se slabostí pro ženy. Toho jsem se mu-sela držet, až ho budu přesvědčovat.

Konečně jsem z parku vyšla na osvětlenou ulici a jako bych

opět vkročila do normálního světa, do světa, kde jsem zdraváa kde mě muži nepřepadávají, ale vždy udělají, co chci. Do svě-ta, který jsem ztratila a který si budu muset vybojovat zpět.Motto Agentury tak pro mě získalo nový rozsah.

A pak to přišlo. Měla jsem tušit, že moje reakce na topřepa

dení a vraždu je nepřirozená, a čekat to. Moje euforie se rázemrozplynula a vzápětí už jsem cítila, jak mi při vzpomínce nakaluž krve a chroptícího chlapa na zemi hrdlem stoupá žluč.Naklonila jsem se k odpadkovému koši vedle chodníku a zvra-cela. Po celém těle mi vyrazil ledový pot, srdce mi bušilo a rucese mi chvěly, že jsem ani nemohla vytáhnout balíček papíro-vých kapesníků, abych si utřela ústa. Za sebou jsem tak nějakmatně a zastřeně slyšela mladý ženský hlas:

„Je vožralá nebo sjetá, vykašli se na to.“Nebyla jsem opilá, ale v tu chvíli by mi panák něčehoostřej

šího bodl. Vzpomněla jsem si na nůž s mými otisky, kterýjsem tam nechala, na louži krve a mrtvé tělo uprostřed ces-ty, kde pejskaři venčí svoje miláčky, a bylo mi čím dál hůř.Teprve teď jsem si všimla, že mám na sobě jeho krev. Ne moc,ale stačilo to, aby mě slabost donutila posadit se, i když časuteď zbývalo ještě míň. Musela jsem zmizet dřív, než mě zač-ne hledat nejen Agentura, ale i policie. Snažila jsem se dý-chat pomalu a pravidelně a myslet na něco jiného, něcouklidňujícího.

11

AGENT JFK – VùK MLOKÒ

čekala a pravačkou s nožem jsem prudce bodla proti němu.Nemířila jsem, jen jsem ostří zabořila tak hluboko do jeho těla,jak jen to šlo. Pak jsem nůž vytáhla a uskočila. O něco za se-bou jsem zakopla a těžký batoh mě stáhl k zemi. Snažila jsemse ho aspoň nespustit z očí, protože v tu chvíli jsem byla bez-branná jako brouk na zádech. Nůž jsem při pádu upustila,a abych se mohla zvednout, musela jsem nejdřív na kolena.

Jsem pitomá, pitomá, pitomá,

proklínala jsem se a čekala, kdy

po mně skočí a vytluče ze mě duši, ale on tam jen stál, chrop-těl a oběma rukama si svíral ránu v břiše, z níž se valila krev.

Potom šel k zemi. Vůbec jsem to nečekala. Jen jsem tam stála a zírala. Nůž měl

pouze sedmicentimetrové ostří. Myslela jsem si, že budu mu-set bodnout víckrát, abych ho donutila k ústupu.

Možná bych mu měla pomoct,

napadlo mě, když jsemposlou

chala, jak chroptí. Připomněla jsem si jeho výraz, když se kemně rychlým krokem blížil, a jakékoli pochybnosti zmizely.Popadla jsem batoh a bez ohlédnutí vyrazila pryč. Měla jsemjiné věci na práci, než se starat o násilníka.

Jak jsem se vzdalovala od místa střetu, rozlévala se mi vži

lách stále větší úleva a také jakási rozjařenost. Nikdy bych todo sebe neřekla, ale moje dovednosti leží zřejmě i jinde nežjen v praktické fyzice. Možná bych to mohla zvládnout i samaa nikoho bych se nemusela doprošovat. Jenže moje čestnějšía realističtější já mi předložilo seznam Kovářových dovedností.

Na rozdíl ode mě měl třeba řidičák na všechny typy aut api

lotní průkaz pro malá motorová letadla. Dosáhl ERD kvalifi-kace v potápění. Ovládal nejrůznější bojová umění. Byl na tomtaké o hodně líp než já s cizími jazyky.

Poradí si snáz než já a já potřebuju toho nejlepšího možného.

Ko

vářova EF certifikace napovídala, že jeho výcvik a schopnostijsou víc než dostačující, a tak jsem pokračovala původnímsměrem.

10

KAPITOLA


Musela jsem se jen trochu usmát, když jsem si vybavilaúda

je z jeho spisu o psychické stabilitě. Známka 0.3 s poznámkoupsychologa: příliš shovívavý k ženám. Nedělalo to z něj blbce,ale mně to dávalo o něco větší naději, že mi pomůže. Vlastněto byla moje jediná šance, protože jsem byla přesvědčená, žeani on mě nemůže vystát. Naše antipatie byly vzájemné. Alejá byla žena a on muž se slabostí pro ženy. Toho jsem se mu-sela držet, až ho budu přesvědčovat.

Konečně jsem z parku vyšla na osvětlenou ulici a jako bych

opět vkročila do normálního světa, do světa, kde jsem zdraváa kde mě muži nepřepadávají, ale vždy udělají, co chci. Do svě-ta, který jsem ztratila a který si budu muset vybojovat zpět.Motto Agentury tak pro mě získalo nový rozsah.

A pak to přišlo. Měla jsem tušit, že moje reakce na topřepa

dení a vraždu je nepřirozená, a čekat to. Moje euforie se rázemrozplynula a vzápětí už jsem cítila, jak mi při vzpomínce nakaluž krve a chroptícího chlapa na zemi hrdlem stoupá žluč.Naklonila jsem se k odpadkovému koši vedle chodníku a zvra-cela. Po celém těle mi vyrazil ledový pot, srdce mi bušilo a rucese mi chvěly, že jsem ani nemohla vytáhnout balíček papíro-vých kapesníků, abych si utřela ústa. Za sebou jsem tak nějakmatně a zastřeně slyšela mladý ženský hlas:

„Je vožralá nebo sjetá, vykašli se na to.“Nebyla jsem opilá, ale v tu chvíli by mi panák něčehoostřej

šího bodl. Vzpomněla jsem si na nůž s mými otisky, kterýjsem tam nechala, na louži krve a mrtvé tělo uprostřed ces-ty, kde pejskaři venčí svoje miláčky, a bylo mi čím dál hůř.Teprve teď jsem si všimla, že mám na sobě jeho krev. Ne moc,ale stačilo to, aby mě slabost donutila posadit se, i když časuteď zbývalo ještě míň. Musela jsem zmizet dřív, než mě zač-ne hledat nejen Agentura, ale i policie. Snažila jsem se dý-chat pomalu a pravidelně a myslet na něco jiného, něcouklidňujícího.

11

AGENT JFK – VùK MLOKÒ

čekala a pravačkou s nožem jsem prudce bodla proti němu.Nemířila jsem, jen jsem ostří zabořila tak hluboko do jeho těla,jak jen to šlo. Pak jsem nůž vytáhla a uskočila. O něco za se-bou jsem zakopla a těžký batoh mě stáhl k zemi. Snažila jsemse ho aspoň nespustit z očí, protože v tu chvíli jsem byla bez-branná jako brouk na zádech. Nůž jsem při pádu upustila,a abych se mohla zvednout, musela jsem nejdřív na kolena.

Jsem pitomá, pitomá, pitomá,

proklínala jsem se a čekala, kdy

po mně skočí a vytluče ze mě duši, ale on tam jen stál, chrop-těl a oběma rukama si svíral ránu v břiše, z níž se valila krev.

Potom šel k zemi. Vůbec jsem to nečekala. Jen jsem tam stála a zírala. Nůž měl

pouze sedmicentimetrové ostří. Myslela jsem si, že budu mu-set bodnout víckrát, abych ho donutila k ústupu.

Možná bych mu měla pomoct,

napadlo mě, když jsemposlou

chala, jak chroptí. Připomněla jsem si jeho výraz, když se kemně rychlým krokem blížil, a jakékoli pochybnosti zmizely.Popadla jsem batoh a bez ohlédnutí vyrazila pryč. Měla jsemjiné věci na práci, než se starat o násilníka.

Jak jsem se vzdalovala od místa střetu, rozlévala se mi vži

lách stále větší úleva a také jakási rozjařenost. Nikdy bych todo sebe neřekla, ale moje dovednosti leží zřejmě i jinde nežjen v praktické fyzice. Možná bych to mohla zvládnout i samaa nikoho bych se nemusela doprošovat. Jenže moje čestnějšía realističtější já mi předložilo seznam Kovářových dovedností.

Na rozdíl ode mě měl třeba řidičák na všechny typy aut api

lotní průkaz pro malá motorová letadla. Dosáhl ERD kvalifi-kace v potápění. Ovládal nejrůznější bojová umění. Byl na tomtaké o hodně líp než já s cizími jazyky.

Poradí si snáz než já a já potřebuju toho nejlepšího možného.

Ko

vářova EF certifikace napovídala, že jeho výcvik a schopnostijsou víc než dostačující, a tak jsem pokračovala původnímsměrem.

10

KAPITOLA


„Tak to jste se musela splést,“ odpověděla. „Tady žádný váš

bratr není. Bydlím sama.“

Byla tak přesvědčivá, že jsem jí málem uvěřila, ale pak mi to

došlo. Kovář tam byl a nejspíš mě i poznal po hlase, ale neměljediný důvod lidem z Agentury věřit. Musela jsem se něčímprokázat, aby mě aspoň vyslechl. Naštěstí jsem se na topřiravila. Moje posedlost vším, co se ho týkalo, se mi teď hodi-la. Jen jsem byla tak rozhozená, že mi to došlo trochu pozdě.

„Řekněte mu, že sice nemám modrou krev, ale i tak mi může

věřit,“ pronesla jsem pomalu a nahlas, aby mě slyšel.

Nemohla jsem si samozřejmě být úplně jistá, jestli to zabere,

ale modrá krev byl kód, který JFK a jeho přátelé momentálněpoužívali, když potřebovali někomu zajistit důvěru. Nikdo miho neprozradil, byla jsem prostě trpělivá a pozorné naslou-chání a sbírání drobných střípků informací všude, kde se dalo,přineslo výsledky. Jistě, měla jsem to dát do hlášení o něm,stejně jako všechno ostatní, ale prozrazení toho hesla mohlopřinést potíže i lidem, kteří Kovářovi pomáhali, a proti těmjsem nic neměla a do průšvihu je přivést nechtěla. I já už vy-koukla z ulity své práce a došlo mi, že v Agentuře není všech-no tak idylické a že ti, s nimiž jsem tak lehkomyslně začalaspolupracovat, nejsou ti hodní.

„Pusť ji dál,“ ozval se zevnitř mužský hlas.„Tak...“ ještě trochu váhala, ale pak přece jen ustoupila,

abych mohla projít. „Tak prosím.“

Boty jsem si nezouvala, nerada bych se dostala do situace, že

budeme s Kovářem odcházet narychlo a já poběžím bosa.Vrhla na mě vyčítavý pohled, když jsem udělala špinavéstoy na naleštěné plovoucí podlaze, ale nahlas neřekla nic. Takjsem předstírala, že její pohled nevidím. Asi jí na Kovářovi zá-leželo, když byla tak tolerantní k jeho „sestře“.

Obývák jasně vypovídal o tom, že si večer užívali. Na stole

stály dvě skleničky, láhev od šampaňského a miska sposled

13

AGENT JFK – VùK MLOKÒ

Vybavil se mi drobný, bledolící muž, s vystouplou bradou

a orlím nosem. V jeho těkavých jiskřivých očích jsem vidělastarost. Věděla jsem, že Carl Maria von Wonder by mi pomohl.Stačilo by k tomu jediné moje slovo. Nemusela jsem tu být,mít na rukou krev a chystat se prosit Kováře. Ale co by s Car-lem bylo, až by se přišlo na to, že všechno věděl a stejně mipomohl? V Agentuře se prohřešky netrestaly srážkou z platu natři měsíce. Nemohla jsem do toho zatáhnout jediného člověka,kterého jsem měla opravdu ráda a jehož jsem si tolik vážila.

Zvedla jsem se plná nového odhodlání. Upravila jsem se, jak

jen to šlo, a přešla ulici. Odhodlaně jsem otevřela vstupní dve-ře čísla 215 a vystoupala po schodišti do třetího patra. Dveřebyly staré a zanedbané a na nich visela zašlá mosazná cedulkase jménem Věra Gardoňová. Kovářovo momentální rozptýlení.

Vyplivla jsem žvýkačku, která měla přebít pach zvratků,

a zazvonila jsem.

Chvíli to trvalo, ale pak se přece jen ozvaly kroky, v zámku

se otočil klíč a dveře se otevřely. V nich stála mladá žena, čer-novláska, nakrátko ostříhaná, pěkně nalíčená a pěkně obleče-ná v tenoučkém saténovém župánku s motivy čínských dra-ků. Děs, něco takového bych na sebe nikdy nevzala.

„Přejete si?“ zeptala se dost překvapeně. A aby taky ne. Těžko mohla očekávat neznámou ženskou

oblečenou jako na stanování v přírodě, s těžkým báglem nazádech. Navíc jsem si nedělala iluze, že by z mé rtěnky zů-stalo víc než jen načervenalý nádech rozmazaný kolem rtůa líčení teď vypadalo spíš jako černé kruhy pod očima z ne-vyspání. Prostě jsem byla divnej zjev. Těžko si mohla myslet,že se dostavila podváděná manželka nebo zhrzená milenka,což byly kategorie osob, před kterými by asi dveře ihned zasezabouchla.

„Promiňte, že vás tu ruším,“ řekla jsem co nejzdvořileji.„Hle

dám bratra, jsem v průšvihu a moc s ním potřebuju mluvit.“

12

KAPITOLA


„Tak to jste se musela splést,“ odpověděla. „Tady žádný váš

bratr není. Bydlím sama.“

Byla tak přesvědčivá, že jsem jí málem uvěřila, ale pak mi to

došlo. Kovář tam byl a nejspíš mě i poznal po hlase, ale neměljediný důvod lidem z Agentury věřit. Musela jsem se něčímprokázat, aby mě aspoň vyslechl. Naštěstí jsem se na topřiravila. Moje posedlost vším, co se ho týkalo, se mi teď hodi-la. Jen jsem byla tak rozhozená, že mi to došlo trochu pozdě.

„Řekněte mu, že sice nemám modrou krev, ale i tak mi může

věřit,“ pronesla jsem pomalu a nahlas, aby mě slyšel.

Nemohla jsem si samozřejmě být úplně jistá, jestli to zabere,

ale modrá krev byl kód, který JFK a jeho přátelé momentálněpoužívali, když potřebovali někomu zajistit důvěru. Nikdo miho neprozradil, byla jsem prostě trpělivá a pozorné naslou-chání a sbírání drobných střípků informací všude, kde se dalo,přineslo výsledky. Jistě, měla jsem to dát do hlášení o něm,stejně jako všechno ostatní, ale prozrazení toho hesla mohlopřinést potíže i lidem, kteří Kovářovi pomáhali, a proti těmjsem nic neměla a do průšvihu je přivést nechtěla. I já už vy-koukla z ulity své práce a došlo mi, že v Agentuře není všech-no tak idylické a že ti, s nimiž jsem tak lehkomyslně začalaspolupracovat, nejsou ti hodní.

„Pusť ji dál,“ ozval se zevnitř mužský hlas.„Tak...“ ještě trochu váhala, ale pak přece jen ustoupila,

abych mohla projít. „Tak prosím.“

Boty jsem si nezouvala, nerada bych se dostala do situace, že

budeme s Kovářem odcházet narychlo a já poběžím bosa.Vrhla na mě vyčítavý pohled, když jsem udělala špinavéstoy na naleštěné plovoucí podlaze, ale nahlas neřekla nic. Takjsem předstírala, že její pohled nevidím. Asi jí na Kovářovi zá-leželo, když byla tak tolerantní k jeho „sestře“.

Obývák jasně vypovídal o tom, že si večer užívali. Na stole

stály dvě skleničky, láhev od šampaňského a miska sposled

13

AGENT JFK – VùK MLOKÒ

Vybavil se mi drobný, bledolící muž, s vystouplou bradou

a orlím nosem. V jeho těkavých jiskřivých očích jsem vidělastarost. Věděla jsem, že Carl Maria von Wonder by mi pomohl.Stačilo by k tomu jediné moje slovo. Nemusela jsem tu být,mít na rukou krev a chystat se prosit Kováře. Ale co by s Car-lem bylo, až by se přišlo na to, že všechno věděl a stejně mipomohl? V Agentuře se prohřešky netrestaly srážkou z platu natři měsíce. Nemohla jsem do toho zatáhnout jediného člověka,kterého jsem měla opravdu ráda a jehož jsem si tolik vážila.

Zvedla jsem se plná nového odhodlání. Upravila jsem se, jak

jen to šlo, a přešla ulici. Odhodlaně jsem otevřela vstupní dve-ře čísla 215 a vystoupala po schodišti do třetího patra. Dveřebyly staré a zanedbané a na nich visela zašlá mosazná cedulkase jménem Věra Gardoňová. Kovářovo momentální rozptýlení.

Vyplivla jsem žvýkačku, která měla přebít pach zvratků,

a zazvonila jsem.

Chvíli to trvalo, ale pak se přece jen ozvaly kroky, v zámku

se otočil klíč a dveře se otevřely. V nich stála mladá žena, čer-novláska, nakrátko ostříhaná, pěkně nalíčená a pěkně obleče-ná v tenoučkém saténovém župánku s motivy čínských dra-ků. Děs, něco takového bych na sebe nikdy nevzala.

„Přejete si?“ zeptala se dost překvapeně. A aby taky ne. Těžko mohla očekávat neznámou ženskou

oblečenou jako na stanování v přírodě, s těžkým báglem nazádech. Navíc jsem si nedělala iluze, že by z mé rtěnky zů-stalo víc než jen načervenalý nádech rozmazaný kolem rtůa líčení teď vypadalo spíš jako černé kruhy pod očima z ne-vyspání. Prostě jsem byla divnej zjev. Těžko si mohla myslet,že se dostavila podváděná manželka nebo zhrzená milenka,což byly kategorie osob, před kterými by asi dveře ihned zasezabouchla.

„Promiňte, že vás tu ruším,“ řekla jsem co nejzdvořileji.„Hle

dám bratra, jsem v průšvihu a moc s ním potřebuju mluvit.“

12

KAPITOLA


Náš sourozenecký vztah nekomentoval. „Jsem v průšvihu,“ přiznala jsem. „Udělala bys ségře nějakej čaj?“ obrátil se na svou milou. Vrhl další zkoumavý pohled na mě a dodal: „Počítám, žerad

ši s kapkou něčeho ostřejšího.“

Neprotestovala jsem, vlastně jsem k němu v tu chvílipopr

vé necítila žádnou zášť. Byl vysoký a mohutný, cítila jsem z nějpříjemné teplo a připadala jsem si najednou bezbranná, maláa chráněná. A světe div se, líbilo se mi to.

Věra Gardoňová, pokud to opravdu bylo její jméno,zmize

la v kuchyni a Kovář mi nedal žádný čas na naplánování stra-tegie.

„Tak co chceš?“„Už jsem říkala, že jsem v průšvihu,“ trochu jsem se od něj

odtáhla, i když jsem spíš měla udělat pravý opak. „Potřebujupomoct.“

„Ode mě?“ byl ohromen.„Jo, od tebe,“ potvrdila jsem a sklopila zrak. Nemohla jsem se na něj dívat, opět to byl ten Kovář, který

měl na svědomí Bertramovu a Chuckovu smrt a jehož jsem ne-mohla vystát. Nechtěla jsem, aby si všiml, jak je mi protivný.

„Proč žádáš o pomoc právě mě?“ zeptal. „Nejsem tak blbej,

abych si myslel, že sis mě jen tak přes noc zamilovala. Zvlášťkdyž jsme ji ani nestrávili spolu.“

„A kdybych se s tebou vyspala?“ probodla jsem hopohle

dem. „To bys mi pomohl? To se necháš přesvědčit tak prů-hledným způsobem?“

„Rád,“ zazubil se. Můj hněv mu byl k smíchu. Byla bych mu

s chutí vyškrábala oči, ale potřebovala jsem ho, a tak jsem seovládla.

„To by pro tebe nebylo bezpečné,“ řekla jsem pečlivěovlá

daným hlasem.

„Ty teda musíš být v posteli divoká,“ bavil se dál.

15

AGENT JFK – VùK MLOKÒ

ními dvěma opuštěnými jahodami.

Jak banální,

pomyslela

jsem si. Nějak jsem od Kováře čekala něco jiného, ale třeba totaky byla její práce, vždyť ona byla přece hostitelka. Mnohemvíc než ta banalita mi ale vadilo, že jsem tam nenašla láhevginu. V mé situaci by se hodila víc.

Vzápětí se ve dveřích z vedlejší místnosti, snad ložnice, co já

vím, objevil samotný Kovář. Byl oblečený do pevného a na po-hled praktického oděvu, obutý do vysokých šněrovacích bota přes rameno měl hozený batoh. Asi předpokládal problémy,když se ozvalo zazvonění na dveře, a můj hlas mu na klidu mocnepřidal. Ani jsem se mu nedivila, koneckonců jsem pracovalapro Agenturu, nebyli jsme zrovna přátelé a on se nacházel v ile-galitě. Ani bych nevěděla, že se vrátil, kdybych nepracovala nasvém postu a nebyla nucená sbírat informace pro ty hajzly, comě pak začali vydírat a do postele mi vnutili De Cata. Byla jsemprostě naivní, když jsem si myslela, že s nimi mám společný cíl– zdiskreditovat Kováře a vyštvat ho z Agentury.

Pěkná ironie,

došlo mi.

Místo, abych jim hned poslala zprávu, že

je tady, snažím se jeho pobyt krýt a ještě mu pomůžu se odtudvyařit.

„Kdo tě poslal?“ zeptal se bez okolků. „Villefortová?“„Jde o soukromou věc,“ odpověděla jsem. „Kdo ti dal heslo?“ nenechal se odvést od tématu. Bála jsem se vyslovit konkrétní jméno, ale mlčet jsem také

nemohla.

„Možná nevíš, že jsem některým lidem kolem tebe pomohla.

Třeba když jsem tenkrát odvedla pozornost toho Gadskiho člo-věka a přikryla tak nenahlášený průchod Villefortové a Rusto-vé,“ připomněla jsem mu.

Z jeho výrazu jsem poznala, že o tom ví a že to jakoodpo

věď pro tuto chvíli bude stačit.

„Vypadáš děsně,“ prohodil a sedl si vedle mě dost blízko, aby

se naše stehna dotkla. Neuhnula jsem.

14

KAPITOLA


Náš sourozenecký vztah nekomentoval. „Jsem v průšvihu,“ přiznala jsem. „Udělala bys ségře nějakej čaj?“ obrátil se na svou milou. Vrhl další zkoumavý pohled na mě a dodal: „Počítám, žerad

ši s kapkou něčeho ostřejšího.“

Neprotestovala jsem, vlastně jsem k němu v tu chvílipopr

vé necítila žádnou zášť. Byl vysoký a mohutný, cítila jsem z nějpříjemné teplo a připadala jsem si najednou bezbranná, maláa chráněná. A světe div se, líbilo se mi to.

Věra Gardoňová, pokud to opravdu bylo její jméno,zmize

la v kuchyni a Kovář mi nedal žádný čas na naplánování stra-tegie.

„Tak co chceš?“„Už jsem říkala, že jsem v průšvihu,“ trochu jsem se od něj

odtáhla, i když jsem spíš měla udělat pravý opak. „Potřebujupomoct.“

„Ode mě?“ byl ohromen.„Jo, od tebe,“ potvrdila jsem a sklopila zrak. Nemohla jsem se na něj dívat, opět to byl ten Kovář, který

měl na svědomí Bertramovu a Chuckovu smrt a jehož jsem ne-mohla vystát. Nechtěla jsem, aby si všiml, jak je mi protivný.

„Proč žádáš o pomoc právě mě?“ zeptal. „Nejsem tak blbej,

abych si myslel, že sis mě jen tak přes noc zamilovala. Zvlášťkdyž jsme ji ani nestrávili spolu.“

„A kdybych se s tebou vyspala?“ probodla jsem hopohle

dem. „To bys mi pomohl? To se necháš přesvědčit tak prů-hledným způsobem?“

„Rád,“ zazubil se. Můj hněv mu byl k smíchu. Byla bych mu

s chutí vyškrábala oči, ale potřebovala jsem ho, a tak jsem seovládla.

„To by pro tebe nebylo bezpečné,“ řekla jsem pečlivěovlá

daným hlasem.

„Ty teda musíš být v posteli divoká,“ bavil se dál.

15

AGENT JFK – VùK MLOKÒ

ními dvěma opuštěnými jahodami.

Jak banální,

pomyslela

jsem si. Nějak jsem od Kováře čekala něco jiného, ale třeba totaky byla její práce, vždyť ona byla přece hostitelka. Mnohemvíc než ta banalita mi ale vadilo, že jsem tam nenašla láhevginu. V mé situaci by se hodila víc.

Vzápětí se ve dveřích z vedlejší místnosti, snad ložnice, co já

vím, objevil samotný Kovář. Byl oblečený do pevného a na po-hled praktického oděvu, obutý do vysokých šněrovacích bota přes rameno měl hozený batoh. Asi předpokládal problémy,když se ozvalo zazvonění na dveře, a můj hlas mu na klidu mocnepřidal. Ani jsem se mu nedivila, koneckonců jsem pracovalapro Agenturu, nebyli jsme zrovna přátelé a on se nacházel v ile-galitě. Ani bych nevěděla, že se vrátil, kdybych nepracovala nasvém postu a nebyla nucená sbírat informace pro ty hajzly, comě pak začali vydírat a do postele mi vnutili De Cata. Byla jsemprostě naivní, když jsem si myslela, že s nimi mám společný cíl– zdiskreditovat Kováře a vyštvat ho z Agentury.

Pěkná ironie,

došlo mi.

Místo, abych jim hned poslala zprávu, že

je tady, snažím se jeho pobyt krýt a ještě mu pomůžu se odtudvyařit.

„Kdo tě poslal?“ zeptal se bez okolků. „Villefortová?“„Jde o soukromou věc,“ odpověděla jsem. „Kdo ti dal heslo?“ nenechal se odvést od tématu. Bála jsem se vyslovit konkrétní jméno, ale mlčet jsem také

nemohla.

„Možná nevíš, že jsem některým lidem kolem tebe pomohla.

Třeba když jsem tenkrát odvedla pozornost toho Gadskiho člo-věka a přikryla tak nenahlášený průchod Villefortové a Rusto-vé,“ připomněla jsem mu.

Z jeho výrazu jsem poznala, že o tom ví a že to jakoodpo

věď pro tuto chvíli bude stačit.

„Vypadáš děsně,“ prohodil a sedl si vedle mě dost blízko, aby

se naše stehna dotkla. Neuhnula jsem.

14

KAPITOLA


kdyby mi ten parchant na tý svý blbý misi nezahejbal, nemu-sela jsem tu teď stát. Vlastně si to zasloužil.

„A on...?“ připomněl se JFK.„Včera v noci zemřel,“ řekla jsem stroze. „A věř mi, že ne na

infarkt.“

Okamžitě zpozorněl: „Někdo ho zabil?“„Zabil?“ nejdřív jsem nechápala, jak na to přišel, ale pak mi

došlo, že z mého nesouvislého vyprávění si ani jiný obrázekudělat nemohl. „Ne, nezabil. Něco sem zatáhl.“

„To není možný,“ potřásl hlavou JFK.„Ale je,“ kývla jsem. „Já ho viděla umírat. Vůbec o tomne

pochybuj.“

„Ale jak mohl projít přes kontrolu biologického rizika?“ne

chápal.

Tak to jsme byli dva. „Nevím,“ odpověděla jsem. „Zcela jistě se to ale nepřenáší

dechem nebo dotykem, to by v medicínské divizi zjistili. Sna-žila jsem se u nich dneska v práci nenápadně poptat. Mám tamkamarádku. Zas taková mrcha nejsem, abych všechny ohrozi-la. Kdyby byl přenos tak snadný, tak se do karantény zavřusama. Infekce se ale nejspíš přenáší krví. A já neposlechla ma-minku a neměli jsme ochranu. Je to blbý, jsem si jistá, že měnakazil. Už cítím příznaky.“

Ani se neusmál. „Pasquale tu byl osm dní a já se s ním viděla až ve čtvrtek.

Teď je pondělí. Když budu vycházet z toho, že se nakazil těs-ně před návratem, mám před sebou ještě šest dní. Ale samo-zřejmě nevím jistě, kdy a kde se nakazil. Zřejmě někde v po-steli a tím se mi z pochopitelných důvodů nechlubil.“

JFK mlčel a já odhodlaně pokračovala. „Nepochybuju o tom, že Agentura by udělala všechnopro

to, aby našla lék, ale mám jisté pochybnosti, jestli by to bylodost rychle pro mě. Pro ty další potenciálně nakažené snad,

17

AGENT JFK – VùK MLOKÒ

„A ty jsi idiot!“ už jsem to nevydržela. „Myslíš si, že bych tu

byla, kdybych měla na vybranou?! Máš pocit, že je pro mě jed-noduché žádat o pomoc právě tebe?! Tak to seš vedle! Kdybychměla na vybranou, radši bych se utopila v jámě plný hnoje,než s tebou byla v jedný místnosti!“

Přestal se smát.„Jsem-v-děs-nýmrů-se-ru!“ odsekávala jsem slabiky a pak

jsem se rozbrečela. Bylo toho na mě asi vážně moc. Nedalo seto zastavit. Betram, Chuck, Pasquale, bylo to jako prokletí.Jako by každej chlap, kterej se mnou vleze do postele, muselumřít. A k tomu můj vlastní život. Vzlykala jsem jako malá.

Jeho milenka vyběhla z kuchyně, když slyšela můj výbuch. „To bude dobrý,“ uklidnil ji JFK. „Nech nás, prosím tě, osa

motě.“

Pokusil se mě vzít do náruče, ale odstrčila jsem ho a raději

jsem vstala, abych od něj byla dál. Takhle jsem si to nepřed-stavovala. Nevěděla jsem, jak napravit škodu. Přišla jsem hopřesvědčovat a prosit a místo toho tu na něj řvu, nadávám mua vyvádím.

„Promiň,“ omluvila jsem se mu se staženým hrdlem.„V pohodě,“ mávl rukou. „Tak o co vlastně jde?“„Já jsem teď nějakou dobu žila s Pasqualem De Cato,“zača

la jsem. To, že jsem s Pasquim byla na žádost těch vyděrač-skejch hajzlů a jen abych dostala na lopatky jeho, to jsem za-tím vynechala. „Nevím, jestli ho znáš.“

„Moc ne,“ připustil. „Je to takovej tmavovlasej Ital? Pracuje

v Divizi pro rezidentní spolupráci, ne?“

„Jo, to je on,“ přikývla jsem a znovu jsem se posadila, jen

tentokrát naproti němu. „Byl na misi, a když se vrátil, tak jsmesi spolu udělali takovou malou dovolenou. Prodloužený ví-kend. A on...“

Nešlo to snadno, měla jsem Pasquala v podstatě ráda, byldo

cela fajn. Jeho smrt jsem pořád ještě měla před očima. Ačkoli...

16

KAPITOLA


kdyby mi ten parchant na tý svý blbý misi nezahejbal, nemu-sela jsem tu teď stát. Vlastně si to zasloužil.

„A on...?“ připomněl se JFK.„Včera v noci zemřel,“ řekla jsem stroze. „A věř mi, že ne na

infarkt.“

Okamžitě zpozorněl: „Někdo ho zabil?“„Zabil?“ nejdřív jsem nechápala, jak na to přišel, ale pak mi

došlo, že z mého nesouvislého vyprávění si ani jiný obrázekudělat nemohl. „Ne, nezabil. Něco sem zatáhl.“

„To není možný,“ potřásl hlavou JFK.„Ale je,“ kývla jsem. „Já ho viděla umírat. Vůbec o tomne

pochybuj.“

„Ale jak mohl projít přes kontrolu biologického rizika?“ne

chápal.

Tak to jsme byli dva. „Nevím,“ odpověděla jsem. „Zcela jistě se to ale nepřenáší

dechem nebo dotykem, to by v medicínské divizi zjistili. Sna-žila jsem se u nich dneska v práci nenápadně poptat. Mám tamkamarádku. Zas taková mrcha nejsem, abych všechny ohrozi-la. Kdyby byl přenos tak snadný, tak se do karantény zavřusama. Infekce se ale nejspíš přenáší krví. A já neposlechla ma-minku a neměli jsme ochranu. Je to blbý, jsem si jistá, že měnakazil. Už cítím příznaky.“

Ani se neusmál. „Pasquale tu byl osm dní a já se s ním viděla až ve čtvrtek.

Teď je pondělí. Když budu vycházet z toho, že se nakazil těs-ně před návratem, mám před sebou ještě šest dní. Ale samo-zřejmě nevím jistě, kdy a kde se nakazil. Zřejmě někde v po-steli a tím se mi z pochopitelných důvodů nechlubil.“

JFK mlčel a já odhodlaně pokračovala. „Nepochybuju o tom, že Agentura by udělala všechnopro

to, aby našla lék, ale mám jisté pochybnosti, jestli by to bylodost rychle pro mě. Pro ty další potenciálně nakažené snad,

17

AGENT JFK – VùK MLOKÒ

„A ty jsi idiot!“ už jsem to nevydržela. „Myslíš si, že bych tu

byla, kdybych měla na vybranou?! Máš pocit, že je pro mě jed-noduché žádat o pomoc právě tebe?! Tak to seš vedle! Kdybychměla na vybranou, radši bych se utopila v jámě plný hnoje,než s tebou byla v jedný místnosti!“

Přestal se smát.„Jsem-v-děs-nýmrů-se-ru!“ odsekávala jsem slabiky a pak

jsem se rozbrečela. Bylo toho na mě asi vážně moc. Nedalo seto zastavit. Betram, Chuck, Pasquale, bylo to jako prokletí.Jako by každej chlap, kterej se mnou vleze do postele, muselumřít. A k tomu můj vlastní život. Vzlykala jsem jako malá.

Jeho milenka vyběhla z kuchyně, když slyšela můj výbuch. „To bude dobrý,“ uklidnil ji JFK. „Nech nás, prosím tě, osa

motě.“

Pokusil se mě vzít do náruče, ale odstrčila jsem ho a raději

jsem vstala, abych od něj byla dál. Takhle jsem si to nepřed-stavovala. Nevěděla jsem, jak napravit škodu. Přišla jsem hopřesvědčovat a prosit a místo toho tu na něj řvu, nadávám mua vyvádím.

„Promiň,“ omluvila jsem se mu se staženým hrdlem.„V pohodě,“ mávl rukou. „Tak o co vlastně jde?“„Já jsem teď nějakou dobu žila s Pasqualem De Cato,“zača

la jsem. To, že jsem s Pasquim byla na žádost těch vyděrač-skejch hajzlů a jen abych dostala na lopatky jeho, to jsem za-tím vynechala. „Nevím, jestli ho znáš.“

„Moc ne,“ připustil. „Je to takovej tmavovlasej Ital? Pracuje

v Divizi pro rezidentní spolupráci, ne?“

„Jo, to je on,“ přikývla jsem a znovu jsem se posadila, jen

tentokrát naproti němu. „Byl na misi, a když se vrátil, tak jsmesi spolu udělali takovou malou dovolenou. Prodloužený ví-kend. A on...“

Nešlo to snadno, měla jsem Pasquala v podstatě ráda, byldo

cela fajn. Jeho smrt jsem pořád ještě měla před očima. Ačkoli...

16

KAPITOLA


Stálo mě to všechnu odvahu jít do zaměstnání, kdyžPas

qualovo tělo mohl kdykoli někdo objevit. To bych pak skon-čila v karanténě během pěti minut. Ale musela jsem zaříditprůchod a taky navštívit známou v medicínské divizi. Při od-chodu z medicínské divize se standardně muselo procházetmezi filtry, které rozpoznaly jakoukoli infekci přenosnou de-chem nebo dotykem. Musela jsem se ujistit, že mezi lidi nešířímnákazu, proti níž nejsou žádné léky. Jak už jsem řekla Ko

vářovi,

taková mrcha zase nejsem.

„Nebo kdy ho někdo najde bez přičinění Agentury v lese

a nález mrtvoly nahlásí na policii,“ doplnil Kovář a přešelk oknu. „Což se asi už stalo.“

Vyhlédla jsem ven a spatřila tři policejní vozy parkovatopo

dál.

„Možná nejde o Pasquala,“ hlesla jsem. „Možná jde o toho

chlapa v parku.“

Vysloužila jsem si tázavý pohled ocelově šedých očí. „Asi jsem ho zabila,“ připustila jsem. „No,“ zhluboka vydechl. „Tak to abychom rychle vypadli.“

19

AGENT JFK – VùK MLOKÒ

ale pro mě ne. Nejdřív by museli zjistit, o co jde, než by tamněkoho vůbec poslali, a mě by zavřeli do karantény a tam jáposledních pár dní strávit fakt nechci.“

Konečně promluvil: „A po mně chceš co?“„Musím se vydat do světa, odkud se Pasquale vrátil, a najít si

pomoc sama. Jenže nemám žádný výcvik, nikdy jsem na jinéparalelní Zemi nebyla a nevím, co můžu čekat a jak se mámchovat. Neumím se bránit a nevím, jak přežít, když se dosta-nu do potíží. Ale ty ano. Podle všeho jsi jeden z nejlepších.A navíc jsi psanec, a tak ti nemusí záležet na tom, co si o tombude myslet Agentura.“

Mlčel.„Nemůžu tam jít sama, ale půjdu, když mě odmítneš,“do

končila jsem. „Jak už jsem říkala, nemám na vybranou.“

„Tak dobře,“ přikývl a hned přešel k praktické stránce. „Kde

a kdy se otevře průchod?“

Zdálo se, že jak se jednou rozhodne, už se pochybnostmine

zabývá. To jsem obdivovala, i když mě udivilo, že tak lehcesouhlasil. Nechtělo se mi věřit, že to pro mě dělá jen z dobro-ty srdce. Moje zmínka o tom, že jsem jim aspoň jednou taképomohla, asi měla svou váhu.

„Dnes v noci ve 22.45 na Petříně,“ odpověděla jsem. Z Agentury jsme z pochopitelných důvodů cestovat nemohli,

tak jsem se snažila ze všech možných míst, která se nabízelapro dnešní noc, vybrat nějaké v dosahu a přitom na dostateč-ně odlehlém místě, když jsem průchod dnes v práci za zádyšéfa a kolegů připravovala.

„Jaký máme náskok?“ zeptal se.„To nedokážu odhadnout. Pasquale zemřel včera v noci,

v autě. Vyložila jsem ho na lesní cestě někde na Vysočině a vrá-tila jsem se do Prahy. V práci jsem nahlásila, že je nemocnýa že si o pár dní prodlouží dovolenou, tak nevím, kdy ho zač-nou hledat,“ shrnula jsem to.

18

KAPITOLA




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist