načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: JFK 007 Hořící andělé - Ing. Miroslav Žamboch

JFK 007 Hořící andělé

Elektronická kniha: JFK 007 Hořící andělé
Autor:

JFK se ocitá v cizím světě uprostřed cizí války. On to však cítí jinak a s přáteli, na něž se může spolehnout, vyráží na bitevní vzducholodi na výpravu, jejímž cílem je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Triton + EF
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 156
Rozměr: 19 cm
Vydání: Vyd. 2.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7368-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

I v sedmém díle sci-fi série zůstává agent JFK v paralelním světě zmítaném válkami a epidemiemi, v oblasti městského státu Kopřivnice-Frenštát-Vepřovice. Poté, co obyvatelé Kopřivnice pomohli jemu, cítí se jim být zavázán a rozhodne se je doprovodit na záchranné misi - na bitevní vzducholodi vyráží zachránit dva tisíce odvlečených kopřivničanů. A ani tentokrát nejde o snadný úkol.

Popis nakladatele

JFK se ocitá v cizím světě uprostřed cizí války. On to však cítí jinak a s přáteli, na něž se může spolehnout, vyráží na bitevní vzducholodi na výpravu, jejímž cílem je zachránit dva tisíce zajatých kopřivničanů odsouzených k smrti nebo otroctví. V cestě jim stojí celá impéria rodící se z hekatomb smrti, vzdušní korzáři, k tomu vichřice, tlakové níže a bouřkové fronty. O námraze, která dokáže srazit k zemi každou vzducholoď, nemluvě. Udržet se ve vzduchu je otázka života a smrti, protože dole číhá zhouba v podobě zmutovaných virů a ještě horších věcí. Vodík vybuchuje a z nebe se jako pekelný sníh snášejí sežehnuté ostatky mužů a jejich meče zničené žárem…
V jiném světě zatím komtesa de Villefort bojuje bitvu s hodinami smrti nezadržitelně tikajícími v těle agenta Kováře.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

agent John Francis Kovář

7

Miroslav Žamboch

HOŘÍCÍ ANDĚLÉ

PRVNÍ RYZE ČESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!!!


3

OBSAH

Vzkříšení mrtvého 4

Vysoká hra patriotů 8

Fluktuace 30

První kilometry 34

Kráska a zvíře 50

Výsadek odhodlaných 55

Záskok Kristýny Rustové 68

Karpatský oblouk 75

Kočky a kocouři 84

Po stopách nepřátel 93

Čaroděj a revolver 105

Proti uragánu 112

Černý, žlutý a bílý rasismus 121

Říší smrti 131

Šlechtična a lyžařka 144

Válka ve vzduchu 150

Nový agent 167

Abordáž 174

Rande 192

Návrat mrtvého 196

Epilog 199

Ukázka z dalšího dílu: Agent JFK 008 Kalibr 45 201


4

Vzkříšení mrtvého

Z dáli zněla dělostřelecká palba podmalovaná štěkáním

kulometů a téměř zanedbatelným rachocením ručních

zbraní. Další pekelný den mise v Íránu, vybavil si kapitán

John Francis Kovář. Jenomže současně si vzpomněl na

řady pozinkovaných vojensky strohých rakví a standartu

republiky třepotající se ve větru. To přece přišlo až na

konci, když shromáždili a spočítali mrtvé. Navíc hone

mučilo vedro – to také nesedělo. V Íránu mu bylo horko

neustále, mrazivé noci obvykle zaspal vyčerpán únavou

nebo je strávil v akci s plnou polní na zádech. Jen taka

nonáda byla stejná. Válka, totální válka v její nečistší –

nejšpinavější podobě.

Otevřel oči. Ležel na zdánlivě neposkvrněném malém

palouku obklopeném ze všech stran hradbou stromů.Bu

ky, jasany, smrky, jedle. Určitě ne Írán.

Sklouzl pohledem dolů a spatřil šedou krabici opatřenou

velkoplošným displejem. Silná kanyla ji spojovala s

tepnou na jeho předloktí.

Už dávno nebyl voják speciálních jednotekčeskosloven

ské armády, ani záchranář. Už nějakou dobu pracoval pro

EF, supertajnou agenturu. A teď se nacházel na území

městského státu Kopřivnice – Frenštát – Veřovice, ve

světě už téměř století decimovaném smrtelnými virovými

pandemiemi. Myšlenky byly líné, jako vlny na hladině

jezera rozžhaveného olova.

Měl chránit svou partnerku, doktorku Lavassi. Nezvládl

to úplně dokonale, to ne, schytala za něho těžkou ránu do

hrudníku, ale alespoň ji dokázal dostat domů, do reality

agenturní báze vybavené supermoderní technikou.


5

Znovu se podíval na krabici, už byl schopen rozeznávat

písmena a číslice na displeji.

A sám to také schytal, podle toho, jak se cítil, ne zrovna

lehce a víc než jednou. Naučeným pohybem, o kterém

nevěděl, kde se vzal, se dotkl displeje, písmena a číslice

se proměnily do srozumitelného hlášení:

Dvojnásobná dávka korektivních nanorobotů třídy II

injektována.

Dvojnásobná dávka regenerativních nanorobotů třídy III

injektována.

Zásoby protoeznymů, stimulantů a širokospektrýchanti

biotik vyčerpány.

JFK pomalu docházelo, že po soukromé válce, ve které

zlikvidoval armádu pochopů místního velkostatkářeHy

vela, ještě dokázal spustit medijednotku třídydvaadvacá

té století, která, pokud mu nezachránila život, tak zdraví

určitě. Jenomže on se nacházel ve světě úrovněmaximál

ně dvacátého století, to znamenalo, že Maurbyho efekt se

zde na tak pokročilé technologii bez jakýchkoliv ochran

– příslušné pečetě nikde neviděl – podepíše hodně rychle

a medijednotka přestane fungovat.

Vzpomínky se před ním náhle odvíjely jako zrychlený

filmový záznam. Aby tu válku mohl vybojovat,předstí

ral, že se nemůže vrátit domů; předstíral, že transportní

tunel je otevřen příliš málo na to, aby jím mohlproklouz

nout mezi světy zpět. Zapudil myšlenku s tím, žeporuše

ním předpisům, ať bylo jakkoliv vážné, si bude lámat

hlavu, až tohle všechno přežije.


6

Rekonvalescence stále nedokončena. Imunitní systém

funguje jen na 59 % nominálního výkonu. Provéstinjek

táž třetí dávky regenerativních nanorobotů?

Zeptal se ho displej a otazník doprovodil tichým pípnu

tím. JFK se znovu dotkl displeje.

Funkcionalita medijednotky 56 %.

Maurbyho efekt už se stačil masivně uplatnit. Dohodno

ty padesáti procent zařízení ještě obvykle fungovala, už

však se stěží předvídatelným výsledkem. Pokud bypo

tvrdil aplikaci nanorobotů, mohlo se stát, že by jich do

svého krevního oběhu obdržel o něco víc než polovinu,

což byl ten lepší případ, nebo že by 44 % procent z nich

neposílilo jeho imunitní systém, ale například iniciovalo

rakovinotvorné bujení. O to nestál ani v nejmenším.

Dalším prstovým hmatem přístroj vypnul a vytáhl kanylu

ze žíly. Automatické dermonáplasti ještě fungovaly a

dokonale uzavřely vpich.

Olovo se změnilo ve vodu, cítil, že se mu vrací jeho stará

pohotovost, i když ještě zdaleka nebyl v plné formě.Ka

nonáda neustávala. Někde se bojovalo. Podle směru,od

kud se zvuk nesl, přímo ve městě. Vybavil si poplašnou

rudou světlici, která zazářila na obloze těsně předtím, než

sám napadl základnu velkostatkáře Hyvela.

Bez přemýšlení zkontroloval zbraně. Černou krví pokrytý

nůž, zničený automat MP5, několik prázdných zásobníků

okolo. Až teď zaregistroval dvě těla ležící opodál. I

v ranním chladu nad nimi bzučely první mouchy.Jedno

mu podřezal hrdlo, druhého zabil posledními dvěmanábr />

7

boji z automatu. A v lese jich leží ještě mnohem víc,

vzpomněl si náhle na vražednou bitvu jednoho proti

mnoha v temném lese, kde mu jedinou výhoduposkyto

val jeho noktovizor. A po té, kdy o něj přišel, jenzkuše

nost, postřeh a studené odhodlání všechny zlikvidovat.

Tihle lidé na rozkaz zabíjeli a mučili muže i ženy bez

rozdílu. Nic jiného si nezasloužili. Také si vybavilzoufa

lý nedostatek nábojů, jímž trpěl i přes zásoby poslané

z domovské reality těsně předtím, než se transportní tunel

uzavřel. Bez dalšího přemýšlení přistoupil k bližšímu

mrtvému, aby se podíval, zda u něj nenajde něcoužiteč

ného.

Kanonáda stále duněla, měl pocit, že rozeznává křik lidí

tlumený dálkou.

Nebyl to jeho boj. Další návratové okno se mu otevíralo

za necelé dva měsíce. Přežít v místním lese po takovou

dobu by mu nedělalo nejmenší problém. Jenomže –je

nomže velitel místní miniaturní armády Tomáš Profris

koval život, aby mu pomohl zachránit doktorku Lavassi.

U mrtvého našel opotřebovaně vyhlížející samopal, který

by používal v nouzi nejvyšší a hranatou poloautomatic

kou pistoli neznámého, zřejmě místního designu.Podob

nou nosil Tomáš Prof. Zásobník byl plný, na opaskumrt

vého objevil ještě jeden rezervní. To mu muselo stačit.

Ozbrojil se a obezřetně se vydal svahem dolů za zvukem.

Medijednotka za jeho zády ochraptěle pípla – řídícípočí

tač tím světu oznámil, že právě přestal fungovat.


8

Vysoká hra patriotů

Ljuba Bytewská, šéfová oddělení pro Krizové situace

Divize potlačování interrealitního pašování, sledovala ve

společnosti komtesy Andrey Villefortové, své nejlepší

agentky, skrz poloprůhledné zrcadlo vyšetřovací míst

nost.

Snažila se zachovat výraz lhostejné profesionality. Na

neviditelné kamery a skryté pozorovatele to stačilo, ne

však na agentku Villefortovou, která měla ve čtenílid

ských emocí zkušenosti jako málokdo. Sekční šéf By

tewská byla napjatá až na samotnou hranici, a co víc,

obávala se, že to nedopadne dobře.

Villefortová ji dobře znala. Její nadřízená se nebála o

sebe, ale o své lidi, tentokrát hlavně o agenta JohnaFran

cise Kováře a potažmo o agenta ve výcviku, Kristýnu

Rustovou, o jejíž přijetí do EF požádala právě ona na

základě hlášení JFK.

Vyšetřovatel, distingovaný muž v obleku, který nebyl ani

příliš elegantní, ani příliš uniformní, on sám osobně

nadměrně vlezlý, či rezervovaný, položil KristýněRusto

vé další otázku.

„Do transportní centrály jste se dostala v přítomnosti

vašeho přítele Franka Boormana, se kterým jste byla na

večeři.“

Kristýně Rustové se na tváři mihl téměř nepostřehnutelný

úsměv.

„No, pokud slovem přítel myslíte fakt, že s ním spím, tak

Frank Boorman není můj přítel. I když, líbí se mi dost na

to, abych se s ním vyspala, to jo,“ vrhla na vyšetřovatele

nevinný pohled.

Svou bezprostřední replikou ho viditelně vyvedla z míry.


9

„Ale na to už jste se mě ptal pětkrát. Ráda vám odpovím i

po šesté,“ využila neschopnosti vyšetřovatele navázat.

„Tihle chlápci jsou každým rokem méně slizcí a víc

sympatičtí, ale pořád ne dost,“ zkonstatovala Bytewská.

Villefortová rozeznala ve slovech své šéfové úlevu, sama

zachovávala masku pouze profesionálního žánru. Podal

ších třech sériích otázka – odpověď si dovolila krátký

pohled k místu, kde věděla, že se skrývá jedna z kamer, a

ucedila: „Je to břídil.“

Kristophera Cacopulose neměla ráda, jednou ji zbytečně

vyslýchal o dobré dvě hodiny déle jen proto, že doufal,

že si s ní poté smluví rande. Byl to prostě hlupák.

„A jaké číslo svítilo na displeji návratového modulu?

Myslím tady?“

Vyšetřovatel otočil směrem k Rustové notebook ne širší

než na čtyřikrát přeložený list papíru. Obrazovka

v detailním záběru ukazovala primární ovládací panel

řídící jednotky návratového modulu, který používal van

Wonder k transportu agentů mezi jednotlivými realitami.

Rustová se naklonila, aby si obraz mohla pečlivěpro

hlédnout.

Villefortová začala v duchu recitovat meditační mantru.

Srdce, které se jí napětím dychtilo rozeběhnout, senao

pak uklidnilo. Bytewská nic takového neuměla, nezbylo

jí, než se spoléhat na jí vlastní železné sebeovládání a

doufat, že v místnosti nejsou žádné speciální medicínské

skenery. Neměly by být, ale v Agentuře bylo možné

všechno. Zvláště v prostorách vyhrazených Divizi pro

vnitřní záležitosti.

Obě ženy dobře věděly, že hodnota, na kterou seKristo

pher Cacopulos ptal, označovala hmotnost živéhonákla

du, který bylo možné bezpečně dopravit domů. A ta po


10

celou dobu, od chvíle návratu zraněné doktorky Lavassi

až téměř k zániku brány propojující dva světy, neklesla

pod sto třicet kilogramů. Alespoň podle van Wonderova

neoficiálního vyjádření.

„Wow, to je číslíček!“ uznale řekla Kristýna Rustová.

„Které z nich přesně myslíte, tohle nebo tohle?“vyptáva

la se.

Obě ženy za polopropustným sklem se začaly usmívat.

Už tušily, která bije.

„Tady tohle, to největší, jediné červené mezi zelenými

údaji,“ napovídal Cacopulos s nadějí.

„Víte,“ agentka ve výcviku Rustová mu věnovalaupřím

ně litující a tím ještě více okouzlující úsměv, „byl tam

takový frmol, že jsem se na ten displej pomalu aninepo

dívala.“

„Konec výslechu,“ prohlásil Cacopulos znechuceněsmě

rem k neviditelným mikrofonům. „Doběhla časoválhů

ta.“

„Vydržela celých deset hodin bez jediného zaškobrtnutí,

je vynikající,“ pronesla Bytewská s uznáním.

Villefortová neřekla nic, jen přikývla. John měl nos na

zajímavé ženy. Nedivila se mu, že ho Rustová zaujala.

Jenomže k jeho smůle, Kristýna se zakoukala doBoor

mana. Nemohla říct, že by jí to vadilo, spíš naopak.

„Ale Frankovi nemusíme říkat nic, myslím o tom, co

jsme tu slyšeli,“ řekla a podívala se na svou nadřízenou.

„Co vás to napadá, agentko, já to chlapům nikdyneuleh

čuji, ať se snaží,“ odpověděla Bytewská, zaklapla svůj

osobní počítač a vyrazila ke dveřím. Tohle měla z krku.

Pokud nevyjdou najevo další okolnosti, Johna F. Kováře

z Agentury nevyhodí. Maximálně ho budou popotahovat

kvůli nevrácenému inventáři.


11

JFK vyšel z lesa shrbený až k zemi a přes svažující se

pastviny se mu otevřel pohled na město topící se v šeru

blížícího se úsvitu. Obydlená oblast se bez ohledu na

karanténní zóny změnila v jediné bojiště. Útočnícipostu

povali ze severozápadu odněkud od Štramberka,největ

ším ohniskem odporu byla továrna, do jejíž blízkosti se

zatím on sám vůbec neměl možnost dostat.

Už byl dost blízko na to, aby ho střelba ohlušovala, viděl

stopovky kulometů i ohniska vznikajících požárů.Sou

časně však dost daleko na to, aby mu pohyby nákladních

vozů, přebíhání jednotek mužů a občasné explozepřipa

daly pomalé a nedůležité. Jenomže on z vlastnízkušenos

ti věděl své.

Vzhledem k tomu, že v boji byly narušeny všechny ka

ranténní zóny, muselo jít o útok zvnějšku.

Palba najednou zesílila, rozeznal uši rvoucí ječenírych

lopalných třicetimilimetrových kanónů. Spěchal dolů,

přikrčený, ostražitý, v šeru neviditelný. Tráva bylamok

rá, ale chlad necítil, všemi smysly se vpíjel do skrumáže

před sebou.

Před prvními domy si přidřepl k betonovému podstavci

plotu. Bojová situace se změnila, proud útočníků poce

lou dobu směřující k továrně zeslábl – kanonáda jezřej

mě odrazila.

„Faza dva! Faza dva!“ projel kolem něj neosvětlený džíp

zvláštní konstrukce s megafonem a lafetovaným kulo

metem.

Kovář poznal ruštinu, ale nebyl schopen rozeznat, zda

mluvil rodilý mluvčí nebo cizinec. Tak daleko jehojazy

kové schopnosti nesahaly.


12

Útočníci se teď soustředili na okolní domy aorganizova

ně z nich vyváděli zajatce, rutinně je poutali k sobě a

nakládali je do průběžně přistavovaných ukořistěných

nákladních vozů. Když zrovna nebyl žádný náklaďák

k dispozici, nutili svázané lidi klusat směrem keŠtram

berku.

Další džíp podobný tomu prvnímu zastavil jen kousek od

něj.

„Oni ně sdadutsja! Ich oborona ulučšajetsja s každoj

sekundoj, nam nado odstupiť!“

Slyšel, jak muž vedle řidiče hovoří do vysílačky.Pocho

pil, že tohle je důstojnický vůz spojený přímo s hlavním

velením. Celá akce byla velmi dobře naplánovaná aor

ganizovaná.

Rozeznával, že nepřátelé mají na tvářích polomasky

s lícními filtry, rukavice, přiléhavé kukly. Jediné, cozů

stalo z jejich těla odhalené, byl úzký pruh obličeje kolem

očí. Chránili se před nákazou pro ně smrtelněnebezpeč

nými druhy chřipky, které se v okolí mohly vyskytovat a

vůči nimž byli místní rezistentní.

„Poňatno! Nam nado proderžatsja ješčo polčasa, potom

uničtožiť togo kak možno boľše, čtoby im bylo trudno

nas presledovať!“

„Jeděm!“ promluvil důstojník úsečně k řidiči.

Kovář se vrhl vpřed a odrazil se. V okamžiku, kdy řidič

pustil spojku a džíp se rozjel, dopadl vedle kulometu;

přímočarým kopem poslal v saltu vzad k zemi střelce.

Muž na sedadle spolujezdce se bleskově vytočil

s hranatou pistolí v ruce. Kovář ho chytil za vlasy,jedi

ným škubnutím zvedl ze sedadla a úderem dlaní bezná

přahu jím mrštil přes zdvižené přední sklo na kapotumo

toru. Už se zdálo, že se muž udrží a vystřelí, řidič však


13

přibrzdil a to ho smetlo dolů na zem pod kola. Kovář

vklouzl na sedadlo a bezohledně přišlápl šoférovi nohu

na plynu. Džíp při přejezdu těla nadskočil, řidič pustil

volant, vytrhl od pasu nůž a sekl. Kovář ránu neblokoval,

pouze se zaklonil; v dalším okamžiku útočící rukupřira

zil k opěradlu, čepel nože se do něj zasekla až po střenku.

Muž zařval, nechal nůž nožem a sáhl za sebe. Kovář se

vzepřel o přístrojovou desku a oběma nohama současně

ho vykopl ven. Pak se bleskově zasunul na uvolněnémís

to, strhl volant, aby se vyhnul přízemnímu domku, apři

dal plyn.

Tohle mu vyšlo, i když ho trochu znervózňovalo, že začal

jednat, dříve než si vše promyslel.

Když se proplétal mezi skupinkami klusajících zajatců a

sledoval náklaďáky odvážející lidskou kořist, uvědomil

si, že už dávno ví, co chce udělat.

„Kontrataka! U nich puški, ustanovlennyje na gruzovi

kach! My ně uderžimsja!“ zachrchlala najednouzabudo

vaná vysílačka.

„Otstupajem! Něvskij, doložitě, k čertu, gdě vynachodi

těs!“

„Něvský bude asi mrtvý,“ zahuhlal JFK sám pro sebe,

vyhnul se převrácenému autu, projel skrze plot a zase se

vrátil na cestu.

Minul dva zástupy zajatců, které útočníci nutili k běhu;

dojel vůz s korbou naplněnou převážně ženami. To už

terén stoupal, ustupující směřovali doleva na cestuve

doucí přes hřeben Červeného kamene k Lichnovu. Někde

tam měli zřejmě připravenou techniku, kterou se na místo

přepadu v tak velkém počtu a tak nečekaně dopravili. Při

pohledu na stovky odváděných lidí JFK změnil plán.Půbr />

14

vodně chtěl vysledovat, kam ozbrojenci utíkají, jenomže

to by nemohl nikomu pomoci.

Podřadil, čtyřválcový motor se rozječel do vysokýchob

rátek, využil posledního volného prostoru předtím, než

začala cesta ostře stoupat, a předjel náklaďák s lidmi.

Zatím si ho nikdo příliš nevšímal, ale to se mělo brzo

změnit. Zjistil, že rozbitá cesta plná výmolů před ním je

na dohled prázdná. Přesně to potřeboval. Motor seroze

řval ještě víc, jak z něj ždímal každou špetku výkonu,

cesta strmě stoupala. Studený vítr mu foukal do tváře,

vzduch byl po noci vlhký a nebylo v něm naštěstí mnoho

prachu. Před sebou ani za sebou nikoho neviděl, usoudil,

že jeho náskok by už mohl být dostatečný. Těsně zaza

táčkou pustil plyn, vymáčkl spojku, strhl volant asou

časně zatáhl za ruční brzdu. Džíp teď stál napříč cestou.

Pro těžký náklaďák nebude představovat velkoupřekáž

ku, ale alespoň ho zpomalí. Právě to JFK potřeboval.

A také potřeboval odmontovat kulomet. S nepříjemným

pocitem se k němu vrhl. Stačil pohled, aby i v šeru zjistil,

že systém lafetace nezná, po několika zkusmých dotycích

naštěstí pochopil, že je jednoduchý a praktický – stačilo

vysunout závlačky a vytáhnout dva čepy. S kulometem

v pravé a dvěma nábojovými schránkami v druhé ruce

zmizel mezi nejbližšími stromy, to už slyšel řevpřibližu

jících se motorů.

Ze zatáčky se vynořil charakteristický čumák náklaďáku,

řidič stačil jen přibrzdit, plechy zaskřípěly amnohatuno

vý kolos začal sunout džíp před sebou. Kabina těžkého

vozu teď defilovala před Kovářem v bočním pohledu.

Už klečel, nábojový pás zlatě se lesknoucí ve tmě. Stiskl

spoušť, rachot střelby hmotně zaútočil na jeho bubínky,

zásahy ze vzdálenosti pár metrů v mžiku rozcupovaly


15

kabinu vozu a všechno, co bylo v něm. Náklaďák popojel

ještě o pár metrů a zastavil, běsnění kulometu ustoupilo

vyděšenému křiku zajatců. Kovář nečekal a vyrazil

k vozu.

„Všichni ven, schovejte se v lese!“ rozkazoval, zatímco

rozbíjel zámek a vytahoval první vězně z drátěné klece.

V duchu už počítal, kolik nepřátel je v skupinách, které

předjel. Jen v těch posledních dvou jich napočítalmini

málně deset se spoustou rukojmích.

„Rychle!“ nutil strachem otupělé lidi ke spěchu. Konečně

zmizeli všichni. Sám i s kulometem zalehl do příkopu

vedle cesty. Ústil do něj malý potůček. Sice ležel napůl

ve vodě, ale zato se mohl korytem v případě nouzeod

plazit do bezpečí, aniž by se vystavoval palbě.

Už je viděl, pohybující se stíny na hranici lesa. Kradmé,

opatrné, přibližující se. Nebyli to žádní zelenáči, topo

znal na první pohled. Podle jejich počtu se všechnysku

piny, které potkal, spojily. Což znamenalo, že se z téhle

skrumáže neprostřílí.

Zahájil palbu krátkými přerušovanými dávkami. Měl

pocit, že minimálně tři zabil. Pak došel pás. Prázdnou

schránku nechal na místě a s druhou, ještě plnou, sepla

zil příkopem pryč, kulomet přitom držel na předloktí,

v pravé ruce pistoli. Bahno tiše čvachtalo, voda muzaté

kala až na kůži. Mohli se vynořit z kterékoliv strany,ur

čitě ho už obklíčili. Vlhké mlasknutí, neviditelná žába

odskočila – trhl sebou, instinktivně namířil za pohybem –

a spatřil hlavu vynořující se z trávy. A matně selesknou

cí hlaveň. Stiskl spoušť, jednou, podruhé, náboje roz

stříkly bahno kousek před ním, muž se zhroutil. Kovář

věděl, že nebýt žáby, byl by už mrtvý.


16

„Volfi ubili! Pľujem na vsjo, pojďom čerez les!“ zavelel

někdo. „Iz goroda na nas nastupajut, i kapitan ne budět

ždať! Smatyvajemsja!“

„Pěrěstrěľajtě plěnnych!“

Kovář založil nábojový pás, zazněl první výstřel.

Se sevřenými rty se zvedl do kleku a začal pálit; první

z těch, kteří chtěli splnit rozkazy, šli k zemi doslova a do

písmene přepůlení, další se kryli a plazili se pryč.Ru

kojmí na jednu a útočníci na druhou stranu. Ze spodu se

po cestě blížili další vozy. Kovář dál tvrdošíjně hledal

cíle a snažil se nevnímat docházející munici.

Krátká pauza v palbě – cizáci se zvedli a přískoky sesna

žili dosáhnout bezpečí černé linie lesa. Opětovnézmáčk

nutí spouště, siluety padající k zemi, pak poslední náboj,

had kulometného pásu zmizel rozptýlený v desítkách

mosazně žlutých nábojnic všude okolo. Nepřátelézmize

li.

JFK padl do trávy a vyčerpaně zíral na oblohu. Vyšlo to,

jeho šílená akce vyšla. Uvědomil si, jak moc je unavený,

kolik sil v uplynulých hodinách ztratil. Odpočíval ače

kal, až dorazí Profovi lidé. Jen si musel dát pozor, aby ho

nezastřelili oni. I to se mohlo stát.

John Kovář seděl na dřevěné židli postavené až těsně u

zdi a jen s minimálním zájmem sledoval bouřlivé debaty

mezi lidmi v sále před ním. Od odražení útoku uplynuly

necelé dvě hodiny a zatím všude vládl chaos. Muži, se

kterými se setkal na kopci, nepatřili ke Kopřivnickéar

mádě, ale byly to narychlo vytvořené jednotkydomobra

ny, které přímo v továrně shromáždil a vyzbrojil Roman

Krystal. Vlastně jen díky jeho třicetimilimetrovýmkanóbr />

17

nům na náklaďácích se podařilo útok relativně rychle

odrazit.

„Vy půjdete do karantény!“ doktorka Kaňková se

v doprovodu dvou svých sester snažila vypudit vášnivě

diskutujícího muže z hloučku ostatních lidí.

Co jí na to odpověděl, Kovář neslyšel, jeho gesto však

bylo jasné.

„Vy jste porušil karanténní zákon!“

Tomáš Prof vyslovil obvinění právě tak hlasitě, aby bylo

slyšet pouze v nejbližším okolí. To stačilo. Informace se

jako kola na vodě šeptem rozšířila mezi všechnypřítom

né.

„S karanténou je konec!“ odporoval muž velitelikopřiv

nické armády. „Nezůstal tady kámen na kameni a vy mě

budete otravovat nějakou karanténou!“ jeho hlas nabýval

na síle a čím víc řval, tím jistěji se zjevně cítil.

„Ne, já vás nebudu otravovat,“ opáčil téměř tiše Prof.

Ten pohyb byl tak přirozený, tak samozřejmý a současně

rychlý, že ho ani JFK téměř nezaregistroval.

Prof náhle v ruce držel automatickou pistoli a ústí hlavně

opíral muži o čelo.

Šum metamorfoval v mrazivé mlčení.

„Máte dvě možnosti. Uposlechnout doktorku Kaňkovou,

šéflékařku epidemiologické stanice státu Kopřivnice –

Frenštát – Veřovice, nebo neuposlechnout. To jevšech

no.“

Prof mluvil klidně a nenuceně a o to působil jeho projev

hrozivěji.

Muž polkl a bez dalších slov se nechal odvést sestrou

s rouškou přes tvář.

„To platí i pro ostatní, kteří opustili pásmo IV nebo je

lékaři a zdravotníci označí za ohrožené.“


18

Debata se utlumila a zkultivovala, jako by do nízdravot

nický personál svým organizovaným jednáním přinesl

řád.

Kovář si uvědomil, že většinu přítomných zatím nikdy

nepotkal. Za dobu, kterou zde strávil, si zvykl na lidi

v pracovních overalech, obnošených oděvech. Přítomní

byli oblečeni lépe, zjevně patřili k honoraci. Uvědomil si,

že tenhle svět se od jeho vlastního současně v mnohém

odlišuje a současně je naprosto stejný – ti nejmocnější

žili v karanténním pásu I, v největším bezpečí, nejlépe

chráněni před možnou nákazou. Existovali výjimky –

schopní mezi mocnými, například Roman Krystal, který

právě v montérkách špinavých od oleje a možná i krve

rázným krokem vtrhl do sálu. Doprovázelo ho několik

mužů obdobného vzhledu. Nepodobali se mu tělesnými

proporcemi, ale způsobem chování. Kovář se okamžik

snažil odhadnout, co jsou zač, a pak na to přišel: Tihle

lidé nebyli zvyklí měnit svět prostřednictvím rozkazů, ale

svou vlastní silou znásobenou věděním a výkonnostístro

jů.

„Jsme všichni,“ oznámil hlasitě Tomáš Prof, když zahlédl

Krystala, a přemístil se k řadě stolů tvořící provizorní

řečnický pult.

Místnost patřila k továrně a už dříve patrně sloužila

k shromáždění většího počtu lidí.

Kovář přestal vnímat všeobecný ruch, v myšlenkách se

opět vrátil k žábě skákající pryč od něj směrem k obloze

a k temnému obrysu hlavy útočníka. Měl štěstí, za svůj

život vděčil ryzímu štěstí. Podvědomě nahmatal podlitiny

na těle, které mu způsobily zásahy nepřátelské palby i

přes jeho hi-tech neprůstřelnou vestu. A také lepšímu

vybavení. Ještě nikdy si neuvědomil vlastní smrtelnost


19

tak silně, ani v Guatemale, Iráku, Libanonu. Všechno se

to seběhlo příliš rychle, bez plánování, příprav. Jednal

instinktivně, v rámci možností ideálně. Přesto – skok

žáby a dvě bleskově vypálené rány. Možná umře právě

v tomhle podivném smrtonosném světě. A bude to jeho

vlastní volba, neměl proč si stěžovat.

Uvědomoval si, že za jeho černé myšlenky můževyčer

pání spojené s buněčnou únavou následující ponanoro

boticky urychlené rekonvalescenci. Nejlépe by udělal,

kdyby si dal teplou koupel, nutričně speciálně vyváženou

večeři a šel spát. Nebo se alespoň pořádně najedl a vypil

dvě tři piva. Jenomže místo toho zde seděl, čekal bůh ví

na co a přemýšlel

„Předběžné informace zní,“ zaposlouchal se do strohého

Profova hlasu, „něco přes dva tisíce chybějících lidí.“

„Mrtvých?“ ujišťoval se zavalitý tlouštík v saku, které se

barevně nehodilo ke kalhotám.

Zřejmě se oblékal překotně ve spěchu. Kovář si tozjiště

ní zapsal do paměti. Toho muže útok jednoznačněpře

kvapil.

„Ne, pane Bednáre,“ odpověděl mu kapitán, „dva tisíce

zmizelých, mrtvých máme kolem stovky.“

„Piráti – otrokáři,“ pronesl Krystal rázně. „Unesli dva

tisíce lidí a hodlají je prodat. Musíme je zachránit, pokud

je čas.“

„Jak! Už přece odletěli!“ vykřikl muž v dvouřadovém

saku a buřince, kterou teď držel v ruce. Kováři něčím

připomínal podomního obchodníka, podle kvality látky,

ze které měl ušité šaty, velmi úspěšného podomníhoob

chodníka.

„Ano,“ potvrdil Prof. „Na jih od Lichnova jsme zahlédli

odlétat čtyři vzducholodi.“


20

„Máme našeho vlastního anděla, pane Bučku, a jeprak

ticky připraven k odletu,“ prohodil Krystal směrem

k muži s buřinkou.

V rozložitém technikovi se skrývala jakási vášnivost,

jako by jen tak tak držel svůj vztek na uzdě.

„Je to jen jedna vzducholoď! Navíc tamto jsou piráti!

Jsou ozbrojení! A my nemůžeme riskovat stroj, dokteré

ho jsme po celé desetiletí vkládali peníze!“ okamžitě

oponoval Buček. Kovář zaregistroval několik přikývnutí,

víc rozpačitých pohledů a celou řadu nesouhlasů.

„A necháme ty lidi chcípnout?“ zeptal se najednouledo

vě Krystal. „Dva tisíce z nás? Necháme je odvéstbůhví

kam, umřít na nákazu a ty co přežijou otročit, dokudne

zemřou?“

Jeho hlas zesiloval, pohledem se vpíjel do očí nejbližších

mužů, kteří zřejmě patřili k představitelům místní správy.

„Ne, samozřejmě že ne!“ ustupoval před naplnovyřče

nou pravdou Buček.

„Musíme jim pomoci! Musíme to prodebatovat a celá

rada rozhodne, co podnikneme!“ podařilo se mu ze sebe

vypravit a viditelně se mu ulevilo, když si uvědomil, že

v poslední chvíli vyklouzl z nastražené pasti.

Spousta mužů tísnících se u řady stolů nahrazujícíchřeč

nický plut horlivě přikyvovala.

Kovář už mockrát viděl podobný mechanismus,uplatňo

vaný když se nikomu nechtělo riskovat svůj krk a kariéru

kvůli háklivému rozhodnutí. Většinou se debatovalo a

vše zvažovalo tak dlouho, až riziko a nutnost rozhodnout

pominula. Nakonec se všichni poplácali po zádech apo

blahopřáli si k tomu, jak jsou dobří.

„Vzhledem k útoku platí stanné právo,“ utnul rodící se

diskuzi razantně kapitán Prof. „Pane Krystale, za jak


21

dlouho si myslíte, že bude vzducholoď připravena

k odletu?“

„Už je připravena, ale vzhledem k tomu, že budemepo

třebovat naložit víc paliva, munici a zásob – osm hodin.“

„Máte je mít,“ přikývl Prof. „A lidi?“ zeptal se.

„Vystačím si se svými techniky,“ oznámil Krystal.

„Dám vám přesto svého muže jako doprovod,“ řeklkapi

tán a kývl na svého pobočníka, poručíka Jankise.

JFK okamžitě došlo, proč. Kapitán kopřivnické armády

měl obavu, aby se někdo nepostavil jeho autoritě anepo

kusil se zabránit odletu použitím síly.

„Mí lidé pročesávají terén, zda zde nezůstali nepřátelé.

Všichni ostatní se vrátí do svých domovů – vyhlašuji

karanténu. Tu může zrušit jen doktorka Kaňková dle

vlastního uvážení.“

Někdo zaprotestoval, Prof kývl na jednoho ze svých lidí,

ten sňal z ramene pušku a zamířil ke křiklounovi.

„Eskortujte pana Blažka do vězení pod štábem,“rozká

zal.

To stačilo, aby se ostatní uklidnili a Prof měl situaci pod

kontrolou.

Lidé se začali rozcházet, někteří do domů, ostatní vyplnit

rozkazy, kterými je zavalili Profovi podřízení.

Sám velitel kopřivnické armády zamířil ke Kováři.

„Co vaše – sestra,“ zaváhal nad vhodným označením

doktorky Lavassi a rozhodl se dál přidržet krycí historky,

pod kterou agent se svou spolupracovnicí do Kopřivnice

přišel.

„Vytáhl jsem ji z vězení. Byla zraněná, ale tam, kamode

šla, se o ni dokáží postarat,“ rozhodl se John nakonec říct

pravdu.


22

Proti zásadě utajení se tak prakticky neprovinil a muži,

který riskoval život, aby mu pomohl, nechtěl lhát.

„To je dobře,“ poznamenal po chvíli ticha Tomáš Prof.

„Havelova pevnost vyhořela, našli jsme jen několik těl,

živého nikoho. Kam odešla mi asi neprozradíte.“

Kovář jen zavrtěl hlavou.

„Věříte na existenci jiných světů?“ zeptal se po chvíli

přemýšlení.

„Možná, někteří lidé v ně věří,“ připustil Prof. „A pokud

čirou náhodou existují, jsou lepší nebo horší než ten

náš?“ podíval se na JFK.

„V mém světě se proti vašemu odehrálo mnohem víc

válek, ve kterých zahynula spousta lidí, ale nikdy honez

decimovaly tak hrozné epidemie jako ten váš. Taky jsem

ale navštívil svět, který celý zamrzl a stal se ledovým

peklem.“

„Takže jsou lepší i horší světy,“ zhodnotil Prof.

„Ano. To, že svůj svět si musíme zasloužit, platí prokaž

dého,“ ocitoval Kovář motto Agentury.

„A vy, co děláte vy tady? Za předpokladu, že vámvě

řím,“ ve vážné tváři kapitána se na okamžik mihla jiskra

humoru.

Kovář věděl, že ten muž mu věří. Všechno, co řekl,lo

gicky doplňovalo obraz, který si o něm velitelkopřivnic

kých ozbrojených sil udělal. Souhlasilo to s jehovýba

vou, znalostmi i konáním.

„Jsem takový hlídací pes. Dávám pozor, aby se tu nikdo

neobjevil, nenaplnil si Pandořinu skřínku vašimivražed

nými viry a neotevřel ji v nějakém jiném světě,“prozra

dil JFK.

„A co kdyby sem přišel někdo, kdo by nám mohlpo

moct?“ chtěl vědět Prof.


23

„Svůj svět si musíte zasloužit sami, pravidla jsou jasná,“

připomněl Kovář.

„Rozumím,“ přitakal Tomáš Prof. „Nechcete se podívat

na našeho anděla? Dosud byl naprostým tajemstvím, ale

to se právě změnilo. Stavěli jsme ho deset let, je toKrys

talovo vymodlené dítě a pýcha nás všech. Měl námpo

moct zbohatnout, navázat nezávislé obchodní styky

s dalšími malým státy okolo.“

„Rád, kromě té obchodní vzducholodi, co nedávnopřile

těla, jsem další viděl jen na obrázcích,“ připustil Kovář a

před očima se mu mihla vzpomínka na černobílé záběry

hořícího Hindeburgu, nejlepší a největší vzducholodi, co

kdy lidé postavili.

V jeho světě se to stalo v roce 1937, tady zřejmě nikdy.

Oba muži vyšli ze sálu a za krátkou dobu se dostali do

vnitřních prostor továrny. Kovář si až teď uvědomil, jak

jsou haly veliké, okolo nich postávaly nákladní vozy

v různém stádiu kompletace, v dálce rozeznával respekt

vzbuzující siluetu vysoké pece a ještě kus za nígigantic

kou stavbu – pravděpodobně hangár.

„Modlím se, abychom ty lidi zachránili. Co se stalo, je

moje chyba, já jsem odpovědný za obranu města, zaživo

ty lidí,“ promlouval Prof napůl k sobě. „Vezmeme siau

to, pěšky bychom šli dobře čtvrthodinu,“ řekl najednou k

věci a zamířil k šestikolovém podvozku opatřenému

dvěma sedadly, ovládacími prvky a motorem bezjakéko

liv kapotáže.

„Útok byl velmi dobře připraven, dokonale seorientova

li, znali komunikace, věděli, kam zavést zajatce ...,“po

znamenal Kovář. „Dokonce přesně odhadli moment, kdy

se musí stáhnout, aby neutrpěli zbytečně velké ztráty.“


24

„Krystalovy kanóny na náklaďácích nám hodněpomoh

ly,“ připustil Prof, když se rozjeli. „Naznačujete, žeútoč

níci měli podporu zevnitř? Myslíte si, že je mezi námi

zrádce?“

„Ano,“ přikývl Kovář. „Pokud to chápu dobře,vzducho

loď by narušila panující status quo. Statkáři, hlavněHy

vel, by přišli o vliv.

„I oni by měli prospěch z obchodu,“ nesouhlasil Prof,

„všechny informace, které nepřátelé potřebovali, mohli

sesbírat v průběhu několika málo let od poutníků, jako

jste například vy.“

Při přejezdu úzkokolejky se oba odmlčeli, ale bylo to

zbytečné, velká kola a pérování si s nerovnostmi snadno

poradily.

„Nicméně myslím, že máte pravdu. Ten útok bylprove

den se značnou pomocí někoho zevnitř. A všechny stopy

ukazují na Hyvela. Když uvážíte, že se nějak muselzkon

taktovat se správnou pirátskou armádou, zajistit si viro

vou imunitu proti jejich mateřským kmenům chřipky...

určitě mu to trvalo celá léta.“

„Hyvel musel být dobrý organizátor, našli jste jeho tělo?“

chtěl vědět Kovář.

„Našli jsme nějaká těla,“ přiznal Prof, „bohužel měl

v nádržích pod statkem velkou zásobu benzínu...“pokr

čil rameny. „Zbyly z nich jen kosti. Ty větší.“

To už zastavovali před gigantickým hangárem klenoucím

se vysoko k obloze a táhnoucím se zdánlivě donekoneč

na. Stěny i střechu tvořily tenké plechy nýtované

k ocelovým žebrům nesoucím celou konstrukci, různě

vybledlé pruhy barvy prozrazovaly, že na haleúdržbář

ské práce nikdy nekončí.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist