načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: JFK 002 Není krve bez ohně - Jiří W. Procházka

JFK 002 Není krve bez ohně

Elektronická kniha: JFK 002 Není krve bez ohně
Autor:

John Francis Kovář, bývalý kapitán speciálních jednotek, člen úderného týmu Agentury EF se účastní první mise do jiného časoprostoru. Má to být rutinní výprava, jakých Agentura ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Triton + EF
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 123
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání druhé
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7529-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý díl sci-fi/fantasy série, kde pokračuje ve svých dobrodružných kouscích ústřední postava J. F. Kováře, kterému je nabídnuta práce agenta pro tajnou organizaci EF. John Francis Kovář, bývalý kapitán speciálních jednotek, člen úderného týmu Agentury EF se účastní první mise do jiného časoprostoru. Má to být rutinní výprava, jakých Agentura provádí desítky a stovky. Navzdory předpokladům se však se ocitá ve víru zběsilých událostí, které vrcholí 2. prosince roku 1805 monumentální bitvou u Slavkova. JFK a jeho noví přátelé nemají čas ani prostředky, aby svou účastí zásadně ovlivnili slavnou a krvavou řež, známou jako Bitva tří císařů. Nic jiného jim však nezbývá - uprostřed bitevní vřavy musí svést rozhodující boj proti zbraním, které v té době neexistovaly, proti silám existujícím napříč časem i prostorem od počátku světa do jeho skonání. John F. Kovář na vlastní kůži poznává vnitřní smysl agenturního hesla: Svůj svět si musíme zasloužit! Tento příběh je připomínkou a svéráznou poctou 200. výročí bitvy u Slavkova.

Popis nakladatele

John Francis Kovář, bývalý kapitán speciálních jednotek, člen úderného týmu Agentury EF se účastní první mise do jiného časoprostoru. Má to být rutinní výprava, jakých Agentura provádí desítky a stovky. Navzdory předpokladům se však se ocitá ve víru zběsilých událostí, které vrcholí 2. prosince roku 1805 monumentální bitvou u Slavkova. JFK a jeho noví přátelé nemají čas ani prostředky, aby svou účastí zásadně ovlivnili slavnou a krvavou řež, známou jako „Bitva tří císařů“. Nic jiného jim však nezbývá – uprostřed bitevní vřavy musí svést rozhodující boj proti zbraním, které v té době neexistovaly, proti silám existujícím napříč časem i prostorem od počátku světa do jeho skonání. John F. Kovář na vlastní kůži poznává vnitřní smysl agenturního hesla: Svůj svět si musíme zasloužit! Tento příběh je připomínkou a svéráznou poctou 200. výročí bitvy u Slavkova.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

agent

John Francis Kovář

2

NENÍ KRVE BEZ OHNù

Jiří W. Procházka

PRVNÍ RYZE âESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!!!

Stanislav Juhaňák – TRITON


Copyright © Jiří W. Procházka, 2017

Cover Art © Petr Vyoral, 2017

Design © Jan Doležálek, 2017

Edition © 2017

All rights are reserved

ISBN 978-80-7553-389-0 (pdf)


SOUBOJ V KNIHOVNù

Listopadová noc byla nevlídná jako neukojená žena. Odbilo půl

dvanácté. Srpek měsíce zářil jako okrouhlé ostří popravčí sekyry.

Z nedaleké věže kostela svatého Filipa dozníval chvějivý zvuk

bronzového zvonu.

„Mayday! Mayday!“ šeptal hrabě Emanuel d’Morcerf do fialově jiskřícího Davidova ucha, do bronzové kopie Michelangelovyrenesanční sochy. Hrabě byl statný muž oblečený v dokonalestřiženém aksamitovém obleku. Pod poněkud objemnějším břichem se mu leskla spona T-opasku. Oči mu zakrýval stín krempymušketýrského klobouku. Zpod klobouku se na ramena řinulykadeřavé hnědé vlasy.

Hrabě dosud netušil, že šeptem se dá i křičet. „Tady miseSlavkov! Slyšíte nás?“

„Trošku tišeji, hrabě,“ ozvala se komtesa Andrea de Villefort. „Jdou sem další myslivci.“

Otevřeným oknem byl slyšet šelest spadaného listí, praskotvětviček a neopatrné dorozumívání pěších myslivců. Muselo to být nejméně dvacet mužů, odhadovala Andrea, a postupují kbaroknímu zámku ze tří stran. Dalších devět jich bylo v přízemí, točíslo hrabě i komtesa věděli přesně. Tyhle zabili nejdřív, leželi vtmavozelených fracích s červeným vyložením, vpředu dole střižených do oblouku. Jejich bílé kalhoty svítily do příšeří zámku a kolem myslivců se povalovaly třírohé černé klobouky. Těla byla po domě roztroušená jako skleróza, nejvíc v kulečníkovém sále a napostranním schodišti; byli to však jen mrtví. Teď počítali živé.Museli vědět, jak moc se ještě bude bojovat – a jak moc zabíjet.

„Tady Slavkov!“ pokračoval hrabě d’Morcerf bez ohledu na příkaz sličné šlechtičny a zuřivě tiskl tlačítko na přezce opasku. Fialově

3


zářící David však nijak nereagoval. „Máme purpurový kód!Potřebujeme přístup do portálu nebo vyslání ochranných jednotek!

Jinak...“ odmlčel se. Nechtěl připustit vlastní selhání. Ano, bál se.

Bál se moc.

„Jinak cíl mise nebude splněn,“ řekla Andrea. „Zapomněl jste dodat, hrabě.“

Emanuel se otočil na Andreu. Mladá žena měla pravidelnýobličej s temnýma očima, lehce vystouplými lícními kostmi aplnými rty. Vlasy měla krátké jako srpnové strniště a řasy dlouhé jako stonky vlčích máků. Byla oblečená v černých šatech z lesklého hedvábí, protkávaných černými matnými květy. Stejně jakooblek hraběte byly i její šaty potřísněné krví. Na tváři se jí nyníusadil mírný, snad až přezíravý úsměv.

„Poslyšte, Villefortová, já se opravdu nedivím, že s vámi nechce nikdo dělat,“ utřel si Emanuel hřbetem ruky zakrvácený obličej, ale jen si ještě více rozmazal krev po tvářích i na čele. „Jste sice nášnejlepší člověk ve svém oboru, ale co je moc, to je moc. Tohle jeteprve druhá mise s vámi – a těch vašich hlášek mám plné spodky.“

„Aspoň že nenosíte tanga,“ prohodila Andrea a pak kordemukázala na dvě velká okna v jižním rohu knihovny zakrytá záclonami z jasně červeného damašku. Přiložila ukazovák na našpulené rty a s grácií zabodla kord do dřevěného točeného sloupu. Ze záhybu sukně vytáhla pneumatický samostříl. Byl sotva větší nežbambitka, před rukojetí osazený výměnným válcovým zásobníkem.

Hrabě Emanuel d’Morcerf se ponořil do výklenku ve zdi.Vzhledem k jeho rozložité postavě to byla učiněná cirkusácká akrobacie, ale nakonec se dokázal vměstnat i do tak nepatrného prostoru. Ze stěny vyčnívala jen ostří štíhlých nožů s matovou úpravoupovrchu. No a vykukoval ještě kousek, ale opravdu jen kousek pupku.

„Vy mi taky zrovna moc nesedíte,“ špitla komtesa. „Jste mocváhavej, rozvážnej. Prostě starýho psa novejm kouskům nenaučíš.“

„Ještěže vám starej pes včera zachránil život, komteso,“ odsekl hrabě a zatvářil se nakysle. Nikdo ovšem jeho výraz neohodnotil.

„Už jsem vám, myslím, poděkovala. A mimochodem, co to bylo dneska odpoledne, když jsme se vraceli od Rakušáků?“

4

SOUBOJ V KNIHOVNù


„Dobře, dobře. Děkuji pokorně a nejméně třikrát.“

„Heleďte, hrabě, necháme toho,“ pronesla Andrea smířlivě.Debata se očividně dostala do slepé uličky. „Víte, že někdy plácám nesmysly. Jsem už prostě taková. A vy nejste zas tak hroznejparťák, jak na první dojem vypadáte.“

Hrabě d’Morcerf místo další repliky jen sykl. Zespodazaskřípaly panty těžkých dubových dveří s vyřezávanými květinovýmireliéfy. Pak bylo slyšet tiché kročeje, mohlo to být tak deset, patnáct mužů.

„Beru si hlavní dveře a vstup z postranního schodiště,“ určil hrabě.

Komtesa znova obhlédla prostor knihovny. Byla v místě, odkud viděla do čtyř uliček mezi masivními policemi zaplněnýmiknihami až ke štukovanému stropu. Hotová knihovna v Ninive, jen namísto hliněných tabulek s klínovým písmem tady byly stohy papíru, pergamenu a kůží. Hlavou jí proběhla celá tahle mise. Původně to měla být rutina. Naplánovalo ji švýcarské technologické ústředí umístěné pod urychlovačem CERN. Modulované hyperpole hlásilo odSlavkova narušení stability. Mohly to sice být náhodné shluky časové plazmy, i to se občas stávalo při modelových projekcích chování paralelních světů, jenže to by se ten průnik nesměl objevit na konci roku 1805 a zrovna v téhle části Moravy.

Oba vyslaní časoví agenti, hrabě d’Morcerf a komtesa deVillefort, dosud zajistili dost informací o náznacích porušenéhoTole, a to výhradně na linii rusko-rakouských vojsk. Dalo se tudížpředokládat, že může dojít k porušení časoprostorové posloupnosti právě v této dimenzi. A protože objevili opravdu zajímavéindicie, museli se s přesnými údaji dostat do centrály, nebo se s ní aspoň spojit. Jenže časoprostorové hyperpole nefunguje jakometro. Není do něj možné prostě jen tak nastoupit a vystoupit.Člověk musí vědět, kdy to pojede – a hlavně – jak to pojede.

Aby taky dokázal vůbec vystoupit.

5

AGENT JFK – NENÍ KRVE BEZ OHNù


„Jsou u baráku,“ řekla Andrea. „Myslím, že bychom se mělistáhnout do sklepa a vypadnout zadním vchodem.“

„Ne! Musíme předat tu kódovanou zprávu ústředí! Mámeenergetické hologramy a hlavně máme lokalizovanou destabilizační zónu!“

„To přece můžeme dát do jiný schránky. Tady necháme maják a naši si ho určitě někde vyšťouraj!“

„Vypadá to, jako byste se obávala nebezpečí. A že zrovna vy, Villefortová,“ podotkl hrabě tak, aby si sám dodal odvahy.

„Koukejte, hrabě, potřebujeme předat ty materiály našim, nebo ne? Potřebujeme! Tak tady nebudu hulákat ‚mayday’ dobronzový sochy, když vím, že do otevření portálu zbývá ještě...“ pohlédla na kostelní hodiny, „ještě tak dvacet minut. Prostě ty zprávypředáme pozítří, to by se měl otevřít komunikační tunel v kobkách brněnského kapucínského kláštera.“

„Tak to ne! Čekáme na nejbližší portál – a ten se otevře tady!“

Komtesa zavrtěla hlavou a znovu pohlédla k závěsům osvětleným mihotavým světlem lamp umístěných na vrcholech antickýchamfor. Rudé záclony vypadaly, jako by po nich stékal karmínovývodopád krve. Za nimi, v temné zahradě plné udržovaných živých plotů, sestříhaných tújí a jalovcových keřů, jsou určitě dalšíútočníci. Halasné dobývání hlavního vchodu byla léčka.

„Tak to budeme mít docela honičku,“ zavrtěla Andrea hlavou. „Vy si fakt nedáte říct.“

„Villefortová, až budete velitelem mise vy, tak zase já buduposlouchat vás. Jenže teď to je, pokud se nemýlím, obráceně.“

Komtesa de Villefort, jinak uznávaná agenturní specialistka na lingvistiku, kódování a kaligrafii, pokývala hlavou. Mlčky sipřendala samostříl do levé ruky a pravou vytrhla kord z masivníhodřevěného sloupu. Byla to kopie barokního kordu s plochou čepelí, stříbrem zdobeným košem a s hlavicí ve tvaru rybího ocasu.

„Dobrá. Já jen, že bychom se tady nemuseli tak... A kurva! Jsou tady!“

6

SOUBOJ V KNIHOVNù


Dvoukřídlé, ebenem vykládané dveře se rozlétly a do zšeřelých

prostor knihovny vtrhlo patnáct příslušníků pověstnéhorakouského pluku myslivců. První dva se ještě na prahu zřítili k zemi

a z hrudi jim čouhaly rukojeti d’Morcerfových dýk. Ostatnímdošlo vzápětí, když se jim v ústrety vyřítil roj svištících šipek adalší čtyři muži klesli k zemi v tratolišti krve, že se musí rozptýlit azaútočit na Napoleonovy špióny z více stran. Řady polic s knihami

skýtaly kýžený úkryt.

„Beru si ty vlevo!“ ohlásila komtesa francouzsky. Oběhla dostrou se tyčící policovou stěnu plnou tisků se zlacenými hřbetyposanými švabachem či latinkou.

Hrabě d’Morcerf zaujal vzorový soubojový postoj a vyčkával.

„Bacha na okna!“ slyšel odněkud Villefortovou. „Podle mě je tohle jen zástěrka!“

„Vskutku, dost krvavá zástěrka,“ odvětil hrabě, a aby dodal důraz svým slovům, rázným seknutím přeťal krční tepny důstojníkovi, jenž se jako první vyřítil zpoza stěny plné knih.

„Spěchej pomalu, mládenče,“ doporučil chrčícímu vojákovi, který si svíral stojací límec fraku, z něhož mu proudem crčelajasně červená krev. Vzápětí hrabě periferním viděním zahlédl pohyb zprava, provedl excelentní baletní otočku a vyhnul se vržené dýce. Při jeho robustní postavě to byl obdivuhodný kousek.Druhou rukou zároveň vytáhl z pochvy katzbalger, krátký mečlancknechtů, a postavil se tváří v tvář novým protivníkům.

Byli tři a byli vynikající. Hrabě zapomněl na obavy ze smrti a ovládla ho až zvrácená radost, že si po delší době zase pořádně zabojuje. Inu, i tak se dá bojovat se strachem. Komtesa se proběhla po knižních hřbetech – alespoň to taknezasvěceným připadalo. Ocitla se nad hlavami pětikonsternovaných útočníků, kteří tento soubojový prvek dosud nespatřili.Odrazila se od knihovny, černá sukně za ní vlála jako netopýří křídla, a v letu probodla jednomu z myslivců hruď. Byl to hezký,plavovlasý mládenec, padal na záda a temně zelená uniforma se muzalévala krví. V širokých modrých očích měl údiv a ve tváři bázeň.

7

AGENT JFK – NENÍ KRVE BEZ OHNù


Andrea dopadla na zem tiše a hbitě jako leopardí dáma.Nestřílela, ačkoli měla v samostřílu ještě sedm šipek a v sukni další dva zásobníky po pětadvaceti střelách. Nechávala si je pro případnouze. Tohle, vzato z jejího pohledu, nouze ještě nebyla. Komtesa se řídila osvědčeným heslem: Ještě nikdy nebylo tak špatně, abynemohlo být ještě hůř. Než provedla další výpad, letmo pohlédla k jižním oknům.

„Tak kdy se už, sakra, ukážete, lorde?“ zašeptala si pro sebe.Tušila, že tohle všechno je jenom laškovná předehra. Zasáhla dalšího šermíře do krku a do břicha; dnes měla na chlapy obzvláštěspadeno. Zároveň se kryla před dalšími útoky na hruď a hlavu. Třetí ránu se jí odrazit nepodařilo. Na tváři pocítila palčivou bolest. To zas budu vypadat, napadlo ji. Ohlédla se po parťákovi. Hraběd’Morcerf sice již umdléval, ale zbýval mu toliko poslední soupeř.

„Villefortová, jdu za vámi!“ zvolal, když se trefil štíhlémučernovlasému a černookému muži do oka. Špice kordu mlaskavě projela snědému horalovi mozkem a narazila na protější stranu lebky. Hrabě hbitě vytáhl zbraň a nechal šermíře důstojně se zhroutit na mozaikově vykládanou, vzorně naleštěnou podlahu.

„Vypadá to, že se ubráníme, Villefortová.“

„Mně se to nelíbí,“ podotkla komtesa a probodla dalšíhoútočníka, ovšem tak důkladně, že mu zapříčila kord mezi sedmým a osmým žebrem. Zasažený padal k zemi i se zbraní v těle. Zbylí šermíři si toho všimli a vyrazili do protiútoku. Andrea zavrtělahlavou, povzdychla si a pak obětovala posledních sedm šipek zezásobníku. Posledního myslivce dostal hrabě, jenž se přiřítil nazakrvavené jeviště jako deus ex machina.

„Tak to bychom měli,“ oddechla si komtesa a upravila si sukni. „Upřímně řečeno, překvapil jste mě,“ znaveně se usmála. „Byl jste dobrej, hrabě,“ pohladila ho po mohutné paži. Hrabě d’Morcerf se zapýřil a na bledých tvářích mu vyrazily rudé skvrny. „Jenže to není všechno,“ zchladila jeho nadšení a pokračovala: „Venkumuselo zůstat ještě dost chlapů.“

„Proč ale nezaútočili současně s těmito nešťastníky?“

„Vypadá to, jako by na něco čekali.“

8

SOUBOJ V KNIHOVNù


„Nechápu. Na co by měli čekat?“ kolem d’Morcerfových očínaskočily vějířky vrásek.

„Na náš průnik,“ řekla komtesa de Villefort. „A dám krk za to, že ti parchanti venku nejsou z téhle dimenze. Zaměřili nás těsně před průnikem, a to znamená, že...“

„Nezačínejte s tím zase, Villefortová. Vždyť nám to zatímdocela jde, ne?“

„Zatím jo. Zatím, ale... K zemi!“

Truaassssk! Boooumh!

Bylo to rychlé. A bylo to chytré, uznala Andrea – na víc neměla čas.

Tlaková vlna výbuchu ji mrštila do řad knižních hřbetů. Měla dojem, jako by se jí zlatem vyvedené nápisy vpálily do zad.Plazila se po zemi a tiše sténala. Všude se vznášel štiplavý kouř. Na podlaze byly rozeseté střepy skla z oken, jeden se jí zabodl dolevého ramene. Za jejím tělem se táhla rozmazaná stopa krve jako za slimákem se lesknoucí sliz. Sotva se ukryla za nejbližšípolicovou stěnou, do knihovny vlétly roztříštěnými okny černě oděné postavy s kuklami na hlavách. V rukou svíraly blýskající sekatany nebo osmicípé vrhací hvězdice.

„Máme tady stalkery!“ zasyčela Andrea do jantarového náramku.

„To není možné,“ ozval se jí v jantarové náušnici d’Morcerf. „Do téhle časoprostorové dimenze přece nemohou mít přístup.“

„Ne? Tak to asi budou květinářky.“

„Zákony průniků jsou jasné, Villefortová! Stalkeři tadysoučasně s námi nemohou existovat! V téhle dimenzi ne!“

„Třeba je to už jiná větev téhle časové linie, hrabě.“

Emanuel d’Morcerf pohlédl na tepaný náramek sezabudovaným Geiger-Thurgauovým indikátorem. Stále ukazoval čas 23:45 a datum 2. 11. 1805.

„Ale ne, vypadá to, že jsme ve správnou chvíli na správném místě.“

„V tom případě je vše v pořádku,“ zavrtěla hlavou Andreabezmocně. „Tak to tedy opravdu netuším, proč tady krvácím.“

Hrabě místo odpovědi také jen zavrtěl hlavou. Na vrtění hlavou to byla sehraná dvojka. Něco se muselo stát, říkal si hrabě. Něco se muselo pokazit. Hodně pokazit.

9

AGENT JFK – NENÍ KRVE BEZ OHNù


„Třináct minut,“ řekla Andrea. „Zkuste se dostat k tomuportálu, když jste po něm tak toužil. Já to tady už nějak odpracuju.“

„Sám nejdu!“ oznámil hrabě, podrbal se prsty na bradě, svraštil obočí a po chvilce dodal: „Měli jsme vypadnout dřív, Andreo.“

„To už je jedno, parťáku. Teď se hlavně kryjte.“

Kolem nich svištěly šurikeny. Čistily a vymezovaly prostor.Andrea odhadovala postup protivníků podle praskajících střepin na podlaze a podle směru vržených hvězdic. Blížili se zvolna.Zbytečně neriskovali.

Věděli totiž velice dobře, jaké soupeře proti sobě mají. „Ale, ale. Hrabě Emanuel d’Morcerf,“ ozvalo se od roztříštěného okna. „Vítejte na počátku devatenáctého století. Nečekal jsem, že s vaším titulem a společenským postavením půjdete do takšpinavého byznysu – a do ještě špinavějšího století.“ Byl to hlasklouzavý a hebký jako kůže hada.

„My se známe?“ zvolal hrabě.

„Osobně ne. Ale já znám vás. A komtesu Andreu. To stačí.“

„A vaše ctěné jméno?“

„Asi jste ho již zaslechl,“ odvětil neznámý. „Lord Xaverius Hawk. Pro přátele X-Hawk.“

Andrea už delší dobu věděla, s kým má tu čest. Pochopila, že u Slavkova půjde opravdu do tuhého. Emanuel d’Morcerf však byl opravdu překvapený. Nebo to jen dělal.

„X-Hawk? Mohu vám tak říkat? Nuže, to jsme tedy přátelé, že?“

„To záleží na vás, hrabě,“ zasmál se ten, který je měl v hrsti.Stalkeři se plížili podél knihoven. Villefortová sem tam zahlédla stín, občas zaslechla tichý nádech.

„Domnívám se,“ pokračoval vemlouvavý hluboký hlas, „žebychom se konečně měli seznámit. Začali bychom tím, že mi na oslavu našeho setkání předáte vše, co jste v téhle době a v tomhle světě vyslídili. Co na to říkáte, hrabě?“

„Zajímavá nabídka,“ hrabě trochu povytáhl obočí a zároveň se posunul tak, aby na sebe s Villefortovou viděli. Ukázal jí napozlacený glóbus v masivním dřevěném stojanu a pak si prstempře>10

SOUBOJ V KNIHOVNù


jel pod krkem. Komtesa kývla a povzbudivě zvedla palec. Potom

zase ona ukázala na olbřímí psací stůl a zvedla kus utrženéhozávěsu, který po explozi dolétl až sem. A v duchu se parťákoviomluvila. Nečekala, že udělá právě tohle. Hrabě kývl, že rozumí, i té

němé omluvě. Nepatrně se usmál, ale ramena mu poklesla a tvář

se zasmušila.

„Myslím, že by mělo jít hlavně o obchod!“ zakřičel po chvíli. „A to, co mi nabízíte, vypadá spíš jako výstup na popraviště!“

„Ale no tak,“ skoro se urazil hluboký hlas. „Nesmíte vidětvšechno tak černě.“

„Pokud vím, tak černá je právě vaše oblíbená barva.“

„Ano, je to velice decentní barva. A abych nezapomněl, vrámci naší tak slibně započaté spolupráce sdělte komtese, aby seneokoušela nějak komplikovat naše ryze obchodní jednání.“

„Madame je mrtvá,“ odpověděl hrabě. „Dostali jste ji touexlozí.“

„Opravdu? A kampak se ztratila mrtvola naší statečné bojovnice?“

„Já ji nehlídám. Takových děvčat jsou u nás v Agentuře mraky. Ale zkuste jít podle její krvavé stopy. Možná na konci najdete tělo.“ Hrabě se činil a získával drahocenné sekundy. Komtesa de Villefort se mezitím vzdálila z původního místa. Obvázala sicárem závěsu krvácející ránu, a když se přesouvala pryč, zbylýmkusem za sebou stírala krůpěje krve. Hrabě mezitím střežil kritický prostor. Když se Villefortová dostala za psací stůl s širokýmizásuvkami, oddechl si. Pohlédl na chronometr.

Pět minut. Zbývá jim tři sta vteřin! Zatraceně vleklých,roztahaných vteřin. Jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet. Někdy to je proklatě dlouhá doba. Člověk by řekl, že během ní stačí vyhynout dinosauři a vládu na Zemi nastolí vzpřímení a užvanění savci.

Jednadvacet.

„Jdu ven!“ zvolal hrabě a opustil úkryt mezi knihovnou asložitou konstrukcí posuvného dřevěného schodiště. „Jsemneozbrojený!“ Hrabě d’Morcerf vyšel na volné prostranství s rukama nad hlavou.

„Kde máte informace o našich průnicích?“

11

AGENT JFK – NENÍ KRVE BEZ OHNù


„Má je madame de Villefort v náhrdelníku.“

„A vy znáte kód, co? Vlastně proč se ptám. Jeden je nositelzprávy, druhý kódu,“ usmál se hlas. „Moc se toho u vás od té doby, co jsem tam sloužil, nezměnilo.“

Hrabě pokrčil rameny. Nebude ho přece přesvědčovat o něčem jiném.

„Dejte ty ruce dolů, hrabě. Nebudeme si tady hrát na válku jako malí kluci.“

Hrabě svěsil ruce podél těla.

„Prohledejte ho.“

Pět černě oděných bojovníků přistoupilo k d’Morcerfovi aostatní mezitím pročesávali knihovnu. Zvenčí to nevypadalo, alezámecká bibliotéka byla skutečně rozlehlá. Dalo by se v ní při troše dobré vůle i zabloudit. Nebo se ztratit. Andrea de Villefort se překulila na břicho, zamířila a zmáčkla spoušť. Zásobník samostřílu se roztočil a stlačený vzduch vyslal do prostoru hejno rotujících střel. Komtesa střílela jako namistrovství světa, prostě to uměla. Ozubené šipky vnikaly do tělprotivníků, a když je na druhé straně opouštěly, táhly za sebounamotané tkáně nebo vlající kusy bělavých střev. Stalkeři padali k zemi tiše a ladně jako červeně zbarvené listí. A jako spadanélisty zdobí svými rozmanitými barvami půdu, tak i časovíbojovníci vytvářeli svými vnitřnostmi na leštěné podlaze originální, i když zpravidla jen abstraktní obrazce.

Lord Hawk se udiveně rozhlédl: „Kde máte toho třetího?“

Madame de Villefort se opět skryla, vyměnila zásobník, tenhle byl poslední, a ustoupila za další stěnu. Bylo jí jasné, že teď se k ní stáhnou všichni jako můry k lampě a rozsekají ji na kusy,doslova. Zapomněla na bolest z řezných ran způsobených letícím sklem, zapomněla na krvácející tvář a soustředila se na jediné: na to, aby těch parchantů vzala s sebou co nejvíce. Hrabě se mezitím několika obdivuhodně hbitými skoky vzdálil od prostříleného a krví potřísněného zemského glóbu k Davidově soše. Pohlédl na chronometr.

12

SOUBOJ V KNIHOVNù


Tři a půl minuty.

Hrabě měl náhle pocit, že se socha pohnula. Kolem Davidazaulzoval závan časoprostorové plazmy. Prostor se vydul jako blána bubnu po úderu a zkreslil vnímání předmětů vbezprostředním okolí.

„Villefortová!“ zařval s vědomím, že prozradí nejen svou novou pozici, ale i skutečnost, že komtesa žije. Hrál vabank. „Je to tady!“

Lord X-Hawk to nijak nekomentoval. Mlčel. Těžko odhadnout, zda překvapeně nebo pobaveně.

„Mizím, Villefortová! Přivedu posily!“

Komtesa mlčela stejně jako tajuplný cizinec. Nechtělo se jínabízet útočníkům svou polohu na stříbrném podnose. Poposunula se za další roh knihovny a zase vypálila.

Další tři mrtví.

„Tady je!“ zaječeli dva stalkeři, každý z jiné strany. „Máme ji!“

„Villefortová, poběžte sem! Už se to otevírá!“

Komtesa měla jiné starosti. Zaslechla totiž povědomé zasvištění drátu. Stalkeři na ni zpoza rohu vypustili „čínské dráčky“. Přitiskla se k zemi a modlila se, aby jí monomolekulární dráty neodřízlyvršek těla, myšleno podélně. Měla štěstí, spíš chytla životní jackpot. Svistot drátů se utopil v knihách, do nichž se „dráčci“ zařízli.Přežila, nicméně byla jasně lokalizovaná. Sehnutá k zemi přeběhladalší dvě uličky, ale členové komanda ji pronásledovali jako davanglických aristokratů štvanou lišku. Přitiskla se ke stěně vedle okna, proti sobě měla spisy Seneky a Aristotela. Byla dobře skrytá zatěžkým závěsem. Pohlédla na kostelní hodiny. Za dvě minuty dvanáct.

Čas na hodinách včera večer synchronizoval kostelníkZimmermann souběžně s jejich chronometry. Komtesa se přisunula k rokokové, zdobnými křivkami zvlněné komodě pod oknem a v půlkruhovém presbytáři spatřila Davida. Před bronzovousochou stál hrabě Emanuel d’Morcerf a pozoroval otvírání tunelu do jiné časoprostorové dimenze.

Bylo to ohromující. A bylo to pokaždé trochu jiné.

13

AGENT JFK – NENÍ KRVE BEZ OHNù


Nachově sršící kruh měl v průměru necelé dva metry. Vznášel se

nad podlahou a pulzoval jako milionkrát zmenšený pulsar. Střed

se váhavě prohýbal na jednu či na druhou stranu. Za vznikajícím

časoprostorovým vstupem se blýskala socha nahého mladíka. Po

jejím kovovém povrchu přejížděly výboje zbytkové energie. Ta

byla stále silnější, stejně jako se přestupní kruh stával sytějším.

Byl oslnivě fialový a začínal přecházet do temně rudých odstínů.

„Villefortová, jdu na to!“

„Ne! Zbývá minuta a půl!“ zakřičela Andrea a bylo jí jedno, jestli ji časoví válečníci dostanou teď a nebo potom.

„Naši zachytili to mé ‚mayday’! Otevírají to dřív!“

„Ne, hrabě! Tohle není náš portál, do prdele!“

„Jak to víte?“

„Ještě nezačaly odbíjet hodiny!“

„Zimmermann se ožral a spí!“ použil hrabě těžký argumentační kalibr.

„Parťáku, ne...“ hlesla Andrea.

Lord Xaverius Hawk vše jen zpovzdálí pobaveně sledoval.

Hrabě d’Morcerf se vrhnul po hlavě do proměnlivého kruhu. Když Andrea spatřila, jak hladce pronikl časoprostorovou blánou portálu, oddechla si.

Co tady zmatkuješ, kozo? vynadala si v duchu a usmála se. Úsměv jí však vzápětí zmrzl na rtech. Hrabě se sice hladce dostal do volného portálu, ale jakmile v rudém středu zmizela vrchní polovina jeho těla, kruh se zamihotal. Jen tak žlutě probleskl, nic víc.

Lord Hawk se usmál.

Nohy hraběte se podivně zamlely, jako by spadly do mlýnku na maso, a odpadly z portálu zpátky na podlahu knihovny; jen tak, bez trupu. Končetiny sebou chvíli cukaly a z rozdrceného pasu, z něhož čouhalo pár světlých obratlů páteře, vytékaly na leštěná dubová prkna krvavé potůčky. Karmínové skvrny se slévaly a ve svitu zbylých lamp se leskly jako lesní tůně při měsíčku. OčiAndrey se také leskly. Slzami.

14

SOUBOJ V KNIHOVNù


A pak bylo všechno moc rychlé; tak rychlé, že si komtesa deVillefort nestačila odstranit slzy z očí ani zamrkáním.

Sssviss! Tsag! Tsssak! Dvě hvězdice zasvištěly vzduchem apřibily ji ke stěně za kusy šatů. Hvězdice se jí zasekly tak těsně vedle těla, až cítila chlad jejich kovu. To však nebylo všechno. Levým podpažím jí projela první dýka a druhá se zasekla do stěny vedle pravého boku. Villefortová byla díky šatům a vlasůmpřišpendlená ke stěně jako motýl v krabičce náruživého sběratele.

Na pomyslné jeviště za naprostého ticha vstoupil lord Xaverius Hawk, muž bez tváře, bez skrupulí a bez minulosti. Překročilodříznutou spodní část d’Morcerfova těla. Na sobě měl černý dlouhý plášť a temnou, strohými ornamenty ve tvaru X zdobenou přilbu s úzkými průzory. Oči ve skrytém obličeji byly chladnější nežvesmírný prostor a rty tenké jako čepel anglického kordu.

„Vážím si vašich schopností, komteso de Villefort, a mohu jen litovat, že nepracujete pro naši stranu,“ pronesl hebkýmhlubokým hlasem. „Co jiného ale mohu dělat, než vás prostě zabít?“

„Poradím vám, co můžete dělat,“ podotkla Andrea a spiklenecky na něj mrkla. Lord se s jistým uspokojením rozhlédl popodřízených. Nikdo by neuvěřil, že by se odvážná šlechtična nechalatakhle snadno zlomit. Okázalá smrt hraběte ji zřejmě přimělazměnit názor.

„A co tedy mohu dělat?“ usmál se.

„Můžete jít například do prdele, lorde.“

Xaverius Hawk jen nepatrně pohnul hlavou: „Originální. To máte jistě odposlechnuté z nějakého drsného filmu,“poznamenal se shovívavým úsměvem. „Já tedy také zkusím použít nějakou hlášku,“ na okamžik se zamyslel. Stalkeři se rozestoupili kolem přišpendlené lingvistky. Lord k ní zvolna přistoupil, pohladil ji po tváři rukou v hebké kožené rukavici a řekl: „Škoda, vypadalo to na začátek krásného přátelství.“

Andrea ani nemohla uhnout před jeho lehkým dotykem.

„Ještě vás, komteso, nenechám zemřít,“ zašeptal jí lord do ucha. „Potřebuji se dozvědět, kam jste se s hrabětem dostali. A věřte, že k tomu použiji veškeré v této době dostupné prostředky. Nejprve

15

AGENT JFK – NENÍ KRVE BEZ OHNù


vám zkusíme oddělit přebytečné končetiny. Máte přece od každé

dva kusy. Jeden by měl stačit, ne?“

„Vy jste fakt zrůda, X-Hawku. Škoda, že jsme vásnezlikvidovali dřív. Když jste ještě byl člověk.“

„Také vzpomínáte na staré zlaté časy?“ zasnil se ohromný muž v černém. „Třeba když jsme ve vaší dimenzi zakládali prvníbuňku Equlibrii Ferrarius, nebo slavili každý povedený průnik dojiných světů?“ Pak se odmlčel a s pocitem marnosti a nedoceněné snahy mávl rukou. Ukázal na Andreinu pravou paži, na místotěsně pod ramenem.

„Nepříjemně to štípne,“ starostlivě poznamenal a pokynulnejbližšímu stalkerovi. „A pak to bude bolet čím dál víc...“

Vybraný stalker přistoupil ke komtese, pohledem si určil, kudy povede dráhu meče, a rozmáchl se. Andrea zavřela oči. Vzduchem se blýskla čepel katany... Kostelník Zimmermann začal odbíjet půlnoc.

Do pochmurných zvuků kostelních zvonů se ozvalo dunivézahřmění. Zřejmě začíná noční bouřka, pomyslel si kostelník arozhlédl se po půlnoční obloze. Ještě jednou se fialově zablýsklo.Podivné.

Noc byla temná a průzračná jako vody podzemní řeky Punkvy.

16

SOUBOJ V KNIHOVNù


PRVNÍ DEN, PRVNÍ KREV

John Francis Kovář si připadal jako v dějově chudémegaprodukci, typické pro komerčně úspěšné filmy posledních let; tolikzbytečných a zároveň okázalých úkonů by si nevymyslel ani tennejzoufalejší scenárista. Nejdříve ho oskenovali, a to tak důkladně,

jako by se mu chystali zaživa postavit pomník. Pak mu snímali

sítnici, otisky prstů, odebírali vzorky vlasů a kůže, ověřovalihlasový i genetický podpis a snad mu zjišťovali i hemživost spermií.

„Tu bych měl mít ještě dobrou,“ chtěl poznamenat Kovář kvychrtlé doktorce s velikýma zelenýma očima za ohromnýmimodrými brýlemi, ale raději mlčel. Oni vlastně mlčeli všichni. Oficiálnípřivítání v Agentuře E.F. bylo chladnější než sněhem zapadaný náhrobní kámen. Aspoň že ta vstupní část byla za ním.

Nyní sjížděl v zářivé kabině zdviže snad do samého středu Země. Ve výtahu šveholila tichá nevtíravá hudba a kabina vonělapříjemným parfémem platinové blondýnky. Gabriela Sabatini, tedy ne ta blondýnka, ale ten parfém, odhadl Kovář a hlavou muprolétla vzpomínka na Lindu. Zavrtěl hlavou. Nechtěl na ni myslet zrovna teď. Nechtěl na ni myslet vůbec.

„Koukám, že tady moc řečí nenaděláte, co?“ začal lehkoukonverzaci s těžkým startem.

„Jak s kým,“ snažila se ukončit rozhovor v zárodku blondýna milá jako ostří gilotiny.

„No, zkuste to třeba se mnou. Třeba zapadnu do té kategorie ‚s kým’.“

„Nebojte. Nezapadnete.“

„No, aspoň jsem si poslechl pár vřelých lidských slov.“

„Tak si toho važte. Moc jich ode mne neuslyšíte.“ Měla tmavé nazlobené oči. Výtah zpomalil, žaludky se zhouply, a zastavil.

17


Dveře tiše zívly a elektronický zvonek cinkl jako v pohřební

síni, když rakev zajíždí do spalovny. Vystoupili mlčky. Kráska

a zvíře.

Ona mlčenlivá, on mlčící. Matné kruhové zářivky osvětlovaly okružní chodbu. Vypadaly jako pravidelně rozeseté berušky albínky. V podlaze bylyzabudované světélkující barevné linie. V nich blikaly zelené, červené nebo modré žárovky a vytvářely dojem plazících se hadů. Kovář pozoroval dokonalé křivky stehen a lýtek. Černé lodičky klapaly po podlaze jako metronom.

„Tuhle holku museli unést přímo z přehlídkového mola,“pomyslel si. „Nebo spíš z převlékárny.“ Byla krásná jako Jaro z Muchovy série Roční období. A chladná byla jako Zima.

„Ahoj, Niki,“ objevil se proti nim člověk v radiační kombinéze bez přilby. Byl to chodící Kolos Rhodský. Na krátkém krku museděla kulatá hlava s bystrýma očima. Místo ramen a paží mělprovazce svalů a šlach. Před sebou tlačil lesklý vozík na bantamových kolech. Na plošině vozíku byl stojan z vyztuženého skla a v něm jako glóbus zvolna rotovala světélkující koule. To sklo bylaantitenzní hmota a to uvnitř časoprostorový fantóm.

„Jak se vede, Chucku?“ usmála se asistentka na kolohnáta.

„Vida, děvče se umí i smát,“ blesklo Johnovi lebeční dutinou. „To jsou mi věci.“

„Kam s tím miminem?“ Nikita ukázala na fantóm.

„To víš, pořád by cestovalo, rošťák. Před chvílí nám zdrhlo zdruhé dimenzionální úrovně, tak profesor usoudil, že bude lepší dát ho na pár hodin do chronogenní komory. Snad nám tam trochu zchladne.“

Fantóm jako by vytušil, že řeč je o něm, a zjasnil barvu výbojů probíhajících mu po povrchu. Právě totiž míjeli další přímý vstup do generátoru urychlovače.

„Pamatuješ, jak jsme v komoře zkoušeli to dvousekundovýchlazení vodky?“ zasmála se Nikita a bělostné zuby zablýskly chodbou jako fotografické blesky.

18

PRVNÍ DEN, PRVNÍ KREV




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist