načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jezero - Bianca Bellová

Jezero

Elektronická kniha: Jezero
Autor: Bianca Bellová

- Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vysychá a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 186
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1771-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Na jednom konci jezera se rozkládá ospalá osada Boros s rybářskými chatrčemi a propadajícími se ulicemi, s chátrající fabrikou na zpracování jeseterů, s ruskou posádkou a dominantní sochou Státníka, u níž se pravidelně konají manifestace pořádané místním úřadem, přičemž účast obyvatel se kontroluje. Pravě tady vyrůstá a je bábou a dědkem vychováván Nami, který ovšem brzy úplně osiří a nezbývá mu nic jiného než se nehostinným světem protloukat sám. Rozhodne se opustit rodnou obec, přeplaví se přes jezero a na jeho druhém konci se dostává do hlavního města, kde pracuje jako asfaltér. Stejně jako v Borosu vládne i tady pochmurná, až apokalyptická atmosféra: všude se válejí lodní vraky, půda jakoby trpěla kontaminací a toxickým odpadem, ze země vychází zápach síry, která se tu v hojném měřítku těží - a ke všemu je zde i samotné jezero, skrývající jakousi temnou záhadu. Bellová sugestivně zachycuje svět uprostřed postupujícího rozkladu, v němž lidé trpí nejen pod nadvládou okupantských mocností, ale vzhledem ke zdevastovanému prostředí umírají i na zákeřné choroby a nemají téměř žádnou šanci vymanit se z osidel beznaděje, zániku a totálního zmaru. Novela současné české autorky je alegorickým a elegickým příběhem, odehrávajícím ve fiktivní, ekologicky zdevastované zemi, ovládané ruskou armádou.

Popis nakladatele

Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vysychá a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tento příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který se na cestu vydá jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí jezero přeplout, obejít a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství.

-----

Nami připomíná hrdinu z Kosińského  Nabarveného ptáčete  nebo pikarovské postavy sígrů z próz Jáchyma Topola. Nesentimentální, brutální a přitom jaksi mateřsky živočišné vidění a pojetí Biancy Bellové je však zcela originální a setkání s ním přináší nevšední čtenářský zážitek.  - Jiří Peňás, kritik a publicista

 

Občas když začnete číst novou knihu, po několika stranách poznáte, že je to ten vzácný případ, kdy čtete něco výjimečného. A toto je ten případ. Dost drsnej případ. A pak s každou další přečtenou stranou zjišťujete, že je to jinak. Jezero  je ještě lepší, než jste si před chvílí mysleli. A mnohem drsnější.  - Jan P. Muchow, hudebník

 

Bianca Bellová (nar. 1970) se narodila v Praze, kde doposud žije na půl cesty mezi balkánskou a britskou částí své rodiny. Živí se překlady a tlumočením. Vydala knihy  Sentimentální román  (2009),  Mrtvý muž  (2011),  Celý den se nic nestane  (2013) a  Jezero  (2016), jakož i řadu povídek. Má tři děti a manžela.

Zařazeno v kategoriích
Bianca Bellová - další tituly autora:
Mrtvý muž Mrtvý muž
Celý den se nic nestane Celý den se nic nestane
Miliónový časy. Povídky pro Adru Miliónový časy. Povídky pro Adru
 (e-book)
Celý den se nic nestane Celý den se nic nestane
 (e-book)
Mrtvý muž Mrtvý muž
Divočina -- Povídky pro DUHU Divočina
 
K elektronické knize "Jezero" doporučujeme také:
 (e-book)
Kosmonaut z Čech Kosmonaut z Čech
 (e-book)
Poslední aristokratka Poslední aristokratka
 (e-book)
Žízeň Žízeň
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

I. Zárodek

II. Larva

III. Nymfa

IV. Imago

Poděkování

r

j

Bianca

host

Bianca

Bellová

Jezero

Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vy sy chá

a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti

a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen

bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou:

první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to

další. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že

skončí na jeho začátku. Tento příběh je totiž starý jako lidstvo

samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který se na cestu vydá jen

s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí jezero přeplout,

obejít a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství.

„Nami připomíná hrdinu z Kosińského Nabarveného ptáčete

nebo pikarovské postavy sígrů z próz Jáchyma Topola. Nesen

timentální, brutální a přitom jaksi mateřsky živočišné vidění

a pojetí Biancy Bellové je však zcela originální a set kání s ním

přináší nevšední čtenářský zážitek.“

Jiří Peňás, kritik a publicista

„Občas když začnete číst novou knihu, po několika stranách po

znáte, že je to ten vzácný případ, kdy čtete něco výjimečného.

A toto je ten případ. Dost drsnej případ. A pak s každou další

přečtenou stranou zjišťujete, že je to jinak. Jezero je ještě lepší,

než jste si před chvílí mysleli. A mnohem drsnější.“

Jan P. Muchow, hudebník

Bellová

Jezero

ISBN 978-80-7491-771-4249 Kč



Brno 2016

Bianca

Bellová

Jezero

r

j

Bianca

Bellová

Jezero © Bianca Bellová, 2016

Illustrations © Martin Salajka, 2016 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-835-3 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-836-0 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-837-7 (Formát MobiPocket) Věnováno lidem na cestě I. Zárodek

Nami je zpocený. Drží se bábiny sádelnaté ruky. Vlny

jezera pravidelně pleskají o betonové molo. Z městské

pláže sem doléhá křik, spíš vřískot. Musela to být nedě

le, když je tu na dece i s bábou a dědkem. Ještě někdo tu

je, Nami si vybavuje tři červené skvrny plavek, tři trojúhelníky bikin a nad nimi vyčesaný ohon tmavých vla

sů, jako koňský ocas, a dva chomáče tmavých chlupů

v pod paží. Tři trojúhelníky se pomalu pohybují na slunci,

převra cejí se, až je z nich jen jeden. Kus od břehu mrskne

líně ocasem sumec.

„Ta hladina mi přijde nějak níž, než bejvala,“ prone

se bába a hlučně plácne mouchu, která jí usedla na břicho.

Bába žvýká pražená slunečnicová semínka ze stánku u pláže a slupky plive na beton před sebe.

„Co to meleš?“ zasměje se dědek. „Ženský rozumy —

druhá nejhorší věc na světě po kocovině!“


10

Dědek se směje, kýve se zpředu dozadu, ruce polože

né na stehnech, v jedné drží mezi prsty se zažranou špínou

cigaretu bez filtru.

Tři trojúhelníky berou termosku, pohnou se k Nami

mu a podávají mu mátový čaj.

„Napij se, holoubku.“ Tak vida, tři trojúhelníky mají

hlas. Je příjemně hluboký, jako jejich stará studna za do

mem. Nami pije, čaj je lahodný, slazený medem, zcela bez

odporu mu klouže do krku.

„Tak poď, holoubku,“ řekne dědek smířlivě, „ať o tobě

nikdo neřiká, že jsi posera. Ve třech letech tu každej kluk

musí umět plavat.“

Dědek si přejíždí dlaní po kulatém břiše. Nedopalek

cvrnkne do vody, kde zasyčí. Namimu se do vody nechce.

Chce ležet na dece, opírat se o bábino měkké břicho a po

zorovat tři červené trojúhelníky. Zkusí zvednout ruku, ale

ta mu líně spadne zpátky do klína.

„Běž, Nami,“ povzbuzuje ho bába. „Koupim ti lízátko.“

Lízátko je přilepené k celofánu, nikdy ho nejde vyba

lit. Nami ho dostává jen málokdy, jen na Den míru a když

přijedou tři trojúhelníky. Lízátko chutná po spáleném cuk

ru a fialkách. Namimu moc nechutná, ale vzácnost lízátka

ho stejně nutí pokaždé se na něj těšit a dělat pro lízátko to,

co se po něm chce.

Nami se pomalu zvedá, ale ještě než si stačí stoup

nout, zjišťuje, že letí vzduchem.

„Tak plav, jesetere!“ křikne za ním dědek a rozesměje

se. Tři trojúhelníky vykřiknou, bába taky. Nami se bolestivě

udeří do boku, prorazí hladinu a klesá tmavou vodou. Nad


11

sebou vidí pableskování slunce v roji bublin, které za ním

zůstávají. Má vyražený dech, bolí ho plíce. Jak klesá, voda se

ochlazuje. Nami klesá strnule, ruce mu v upažení vlají podél

těla. Myslí na to, že už za chvíli uvidí Ducha jezera, který žije

na dně. Tlak na plicích roste, uši mu vybuchují. Instinktivně

zalapá po dechu a začne lokat vodu. Přestává vidět. Rukama

i nohama zběsile mává a to ho přibližuje k hladině. Všechno

je černé a blýskavé.

„Pitomče stará,“ uleví si bába, když se Nami konečně

nadechne a začne zběsile vykašlávat špinavou vodu. „Vole je

den starej, tobě by jeden nesvěřil ani plechovku se žížalama!“

„Co je?! Je dobrej, ne? Nevidělas, jak sám vyplaval?“

odtušil dědek. Hlas se mu trochu chvěl. „Je to bojovník!“

„Pojď sem, holoubku,“ řeknou tři trojúhelníky z hloubi

země a přivinou si ho k sobě. Jeden bušící hrudník na dru

hém. Nami se uklidní a přestane kašlat. Pod trojúhelníky je

vyhřátá bronzová kůže a voní. Tři trojúhelníky ho tisknou,

líbají do vlasů a něco šeptají. Nami je klidný, vlasy té ženy

ho šimrají v obličeji a ona začíná zpívat.

„Nezpívej mu,“ okřikne ji bába. Nami sebou trhne, ale

pak už leží klidně. Je nehybný, předstírá, že je mrtvý, že tu

vůbec není. Zpěv utichne, jen s každým výdechem se ozve

sytý zvuk, jako když vibrace ještě rozechvívají zvon, do kte

rého už srdce netluče. Nami by takhle chtěl setrvat navždyc

ky. Nenápadně mžourá do tváře té ženy, ale vidí jen špičku

nosu a vystupující lícní kosti. Když jdou domů, Nami omdlí

a dědek ho musí nést.

Nejdou přes náměstí se sochou Státníka a výkopem,

který Rusové vybagrovali na odpadky, ale zadem, za sídlištěm.


12

„Tebe je kus, chlape,“ brblá dědek a strne, když mu

uklouzne noha a jen taktak se mu podaří vybalancovat pád.

Doma Nami dostane lízátko. Líže ho spíše z povinnosti a sle

duje po očku tři trojúhelníky, které už se mezitím promě

nily v zelenomodré květované šaty. Když může, tak se jich

dotýká, a ony mu na oplátku voní.

Večer začne Nami divoce zvracet. Žaludek se mu ne

kontrolovatelně stahuje a z Namiho vycházejí litry špina

vé vody, mátový čaj a kusy lívanců s ovčím sýrem. Zeleno

modré květované šaty ho hladí po čele, drží mu hlavu při

zvracení, otírají mu ústa a konejší ho. „Pšt, teď už to bude

dobré, holoubku,“ šeptají.

Když se Nami ráno probudí, zelenomodré šaty už

jsou pryč. Napije se černého ruského čaje a obratem ho

vyzvrací.

Nami vyrůstal v pachu rybiny, a tak ji vlastně nikdy pořádně

nevnímal. V městečku Boros je líheň jeseterů a hned vedle

ní závod na zpracování ryb. Sousedka Alea v rybí továrně

pracuje; občas přijde posedět na zápraží a přinese výmě

nou za pytel brambor kýbl kaviáru. Nami ho pak musí jíst

k snídani i k večeři, sedí u kýblu a nabírá ho lžicí, dokud se

mu neudělá špatně.

„Snědls?“ ptá se bába a  Nami klopí oči a  čumí do

podlahy.

„To je dobře,“ praví bába, „kaviár je ta nejzdravější věc

na světě. Hned po ženšenu!“


13

„A po šukačce,“ směje se z kouta dědek, mne si palcem

koutek oka, mezi ukazovákem a znetvořeným prostřední

kem drží cigaretu bez filtru.

„Že se nestydíš, dědku!“ kárá ho bába, ale směje se.

Smaží lívance a maže je máslem. „Jíš jako honorace,“ usmí

vá se, když je podává Namimu. Nami má kaviár rád, ale zdá

se mu, že to není všechno. Doufá, že něco podstatnějšího

ještě leží před ním, ale nedokáže to ve čtyřech letech úplně

dobře vyjádřit. Drtí černé kuličky mezi zuby a bezmyšlen

kovitě si loupe strup z kolene.

Bába má velkou bouli na kostrči, široké kostnaté ky

čle a měkké břicho, na kterém Nami usíná. Tvrdou suchou

dlaní ho hladí po vlasech a vypráví mu pohádky o Duchu

jezera a o bojovnících Zlaté hordy, kteří spí ve skále Kolos

a čekají, až je přijde probudit velký bojovník.

„Budu to já?“ ptá se Nami.

„Budeš to ty, hochu,“ usmívá se bába.

„Jak je najdu?“

„Prozřetelnost tě povede, holoubku,“ řekne bába a on

klidně usne.

Je Den rybolovu, největší svátek roku. Na náměstí, kolem

sochy Státníka, se shromáždí celé město, děti jsou obleče

né ve sněhobílých košilích, chlapci mají barevné vázanky,

děvčata mašle. Stánkař Akel, který obyčejně prodává sle

dě a slunečnicová semínka, má na stánku i cukrovou vatu

a lahodné koblihy nacucané přepáleným tukem. Je to den,


14

kdy žádný z rybářů nevyjede na jezero, protože všichni sla

ví. V jedenáct hodin dopoledne už málokterý stojí na nohou,

protože musejí mohutně obětovat Duchovi jezera.

Předseda závodu na zpracování ryb má dlouhou řeč,

při níž hledí střídavě na jezero a na oblohu a blahořečí po

kroku a kolektivizaci. Muž, který má na hlavě šamanskou če

lenku, ale nikdo o něm nemluví, jako by tam ani nebyl, tančí

kolem sochy Státníka. Ruští inženýři a jejich ženy v první

linii jsou oblečeni ve velkoměstském stylu, ženy mají boty na podpatku, přes ruku kabelu z koženky a vlasy vysoko

vyčesané, místní ženy o nich hovoří s pohrdáním, někdy si

i odplivnou. Jeden z malých ruských chlapců je i přes svůj

tupý výraz předmětem obdivu, protože během projevu pře

jíždí náměstí ve vrzajícím šlapacím autíčku. Nami z něj nemůže spustit oči; drží se báby za zpocenou ruku, nohy má

překřížené, už chvíli se mu chce hrozně čurat. V ruce drží mávátko ve tvaru ryby. Po jeho druhém boku stojí dědek, spíš se kymácí a hlava mu padá, občas se ozve hlasité mlas

kání. Zahřmí, nebo to je možná střelba z ruských kasáren.

Ruští inženýři a jejich ženy se po sobě znechuceně dívají

a vrtí hlavou. Proslov už dávno nikdo neposlouchá, ženy se

polohlasně baví, ale ze slušnosti nikdo neodchází. Všichni myslí na hostinu připravenou v budově závodu na zpraco

vání ryb: lívance s kaviárem, sledě v majonéze, cibulový ko

láč, ostružinové víno pro ženy a spousty kořalky pro jejich muže. Nami nepřestává hledět na zelené šlapací autíčko, jak

jede přes nerovnosti a výmoly jako tank, Nami se snaží od

vrátit zrak, ale nejde to, autíčko pořád vidí, i když zavře oči.

Útroby se mu bolestivě svírají závistí.


15

„Půjdeme už, babi?“

„Už, vydrž.“

„Kolik ještě?“

„Ještě chvilku.“

Chvilka se pro pětiletého chlapce limitně blíží ne

konečnu.

„Babi.“

„Co je pořád?“

Nami mlčí.

„Ty ses pochcal.“

Dědek se probere z klimbání a nejistě se rozhlíží.

„Kluk se pochcal,“ řekne bába šeptem a drcne do dědka.

„Blbče,“ zachraptí dědek.

Nami má zepředu na kraťasech zvětšující se skvr

nu a stružka moči mu teče po obou stehnech. Znovu za

hřmí a ten to krát se i zablýskne. Předseda závodu má ještě

několik stránek proslovu před sebou, cloumá mu s nimi

vítr. Bez dalšího varování se najednou protrhne obloha,

jako když bába vyleje necky. Zatímco ženským se rozpadají drdoly, po obličeji se jim modré šminky roztékají v hyd

rologické mapy a vysoké podpatky kloužou v bahně, které

na náměstí v okamžiku vzniklo, předseda rybího závodu

nepřestává řečnit. Socha Státníka mlčky vzpíná paži k ob

loze. Nami je vmžiku promočený skrz naskrz, z jeho červe

ného mávátka zbyde jen špejle a potůčky červené barvy na

paži. Náměstí se změnilo v oranici, lidé zapadají po kotníky do bláta a boty se jim zouvají. Kluk ve šlapacím autíčku

uvízne v bahně a brečí. Dědek zakloní hlavu a nechá si déšť

padat na obličej. Náměstí leží lehce ve svahu, a tak netrvá

16

dlouho a kluci zjistí, že se v blátě dá skvěle klouzat. Akel

se zoufale snaží zastavit svůj stánek, který se nezadržitel

ně šine po svahu dolů. Koblihy se kutálejí po nakloněném

pultu a padají do bahna.

„Apokalyps,“ mumlá pomalu střízlivějící dědek.

Z oblohy se stále valí voda a pomalu plní šlapací autíč

ko. Mikrofon s konečnou platností vypoví službu, ale před

seda nepřestává mluvit. Je to jako němá groteska, až na to

hučení deště a hromu, který čas od času uhodí docela blízko,

že sebou bába vždycky škubne a vyděšeně pohlédne k jeze

ru. Šaman si přidržuje čelenku a pomalu odchází pryč. Až

potom se masy lidí dají do hypnoticky pomalého pohybu.

Předseda závodu pomalu svěsí ruku s mikrofonem, voda

mu teče pod límec saka i za košili. Vyčítavě hledí na oblo

hu. Nami si nedokáže pomoct, ovládne ho nezvladatelný zá

chvat smíchu, chechtá se jako pominutý, bába po něm loupe

očima, ale Nami se směje o to víc, nepřestává se hystericky

smát, ani když ho bába za ruku vleče domů.

Nami se přestane smát, až když překročí práh domova,

bába ho pleskne přes mokrá stehna a Nami konečně zmlkne,

ale stejně pak ještě dlouho do noci škytá.

Ten rok byl na ryby velmi bohatý.

Občas se Nami ráno probudí a slunce mu svítí oknem do po

stele. Musí to být o prázdninách, protože jindy ho ráno budí

bába. Venku je už asi tepleji než uvnitř; z kuchyně Nami slyší

dědkův kuřácký kašel a v dálce houkání remorkéru. Rozhodí

17

na posteli ruce a nohy a upřeně hledí do stropu, kde se suší

mateřídouška a kontryhel. Připadá mu, že by takhle mohl

strávit zbytek života. Když se na posteli posadí, vidí až na

jezero. Protáhne se a oblékne. Na stole v kuchyni má připra

vené talířem zakryté koblihy, které bába usmažila k snídani,

už jsou jen vlažné. Vyběhne ven, rozhodnutý, že tentokrát

se mu povede postavit si úkryt ve větvích, ne jako minule,

kdy se mu stavba propadla a on si odřel záda.

Jediný strom široko daleko je třešeň s červenohně

dým kmenem zasaženým bleskem a  polovinou větví se

schlou. Nami na ni natahá několik nestejně velkých prken.

Smekají se a padají, musí je přichytit provazem. Přitlouká

je dědovým tesařským kladivem, které má nejmíň pět kilo.

Strom úpí, větve se třesou a prkna ujíždějí a vzpouzejí se,

hřebík naprázdno projíždí prknem.

„Kurvafix!“ vykřikne Nami vztekle a zahodí kladivo

na zem.

„Co tam děláš, kluku?“ zařve dědek, vychází zrovna

z kadibudky. „Ty máš, spratku mizerná, štěstí, že nemáš otce,

kterej by tě seřezal!“

Nami se zamyslí a představí si, jak ho otec řeže. Ta

představa mu připadá pěkná.

„Jedinej strom nám zničí. Jako by už dost nezkusil,“

huláká dědek směrem k bábě. Ta má jednu ruku založenou

v bok, druhou si stíní oči a hledá Namiho.

Nami sedí na zemi za kůlnou a rozbíjí kameny. Zve

dá těžké kladivo nad hlavu a z výšky ho pouští a zavírá oči.

A znovu, dokud mu po čele netečou čůrky potu a kámen

není na prach. Uspokojuje ho to. Udiveně hledí na své dlaně,

18

na kterých mu vyskočily veliké puchýře. Zahazuje kladivo

do trávy a běží do jezera smýt ze sebe prach.

„Pocem, ty zmetku, já ti natluču!“ volá za ním dědek.

Nami běží. Ví, že ho dědek nikdy nedohoní.

„Nevim, ale zdá se mi to divný, jak je ta fabrika na zpraco

vání ryb postavená hned vedle líhně,“ filozofuje sousedka

Alea. „Já vim, že ty ryby maj jen malej mozek, ale stejně.

To je, jako by ti postavili hřbitov hnedka vedle porodni

ce, no ne?“

„Dolej nám šardonej, hochu,“ řekne bába a Nami jim

do štamprlat dolévá bramborovou pálenku. Pak bába pře

jede rukou po stole s plastovým ubrusem, povzdechne si

a zahledí se do dálky.

„A je jich ňák málo a chcípaj,“ mudruje dál Alea.

„Co?“ odvětí nepřítomně bába. Dneska s Aleou válejí

těsto na burek, jeden plátek za druhým, potírají je vrstvou

másla a vrší na něj další vrstvu, místo válečků mají metro

vé dřevěné tyče, stejné jako ve školní tělocvičně. Bába funí,

podpírá si rukama boky a prohýbá se v zádech.

„Jeseteři přece,“ odvětí dotčeně Alea.

Dům má modrý nátěr, strop bílý. Dveře z tvrdého aká

tového dřeva. Díru ve střeše, za pěkného počasí tudy dovnitř

vnikají sluneční paprsky, za deště voda. Mezi starými prkny

podlahy žijí malí hadi, ale jsou neškodní, před lidskými kro

ky mizí zpátky do prasklin. Bába říká, že se s nimi v domě

drží štěstí, a lije jim do misky mléko.

19

Dům stojí na malém pahorku, má výhled na jezero,

jsou z něj dobře vidět lodě, které se vracejí do přístavu. Na

zápraží se zábradlíčkem vede jeden schod. Tam sedává bába,

když vyhlíží, jak se muži vracejí domů, a opírá se o stolek.

Plete, vyšívá, krájí zeleninu k večeři, loupe brambory, vypec

kovává třešně vlásenkou, přijímá návštěvy.

„Nelíbí se mi to,“ říká unaveně. Na horizontu, kde končí

jezero, se sbírají těžké mraky, které obyčejně znamenají bouřku.

„Nesejčkuj, bábo!“ okřikne ji Alea. „Dolej nám ještě šar

donej, Nami. Tyhle mraky z východu tu máme každej duben.“

Bába vzdychá a sype na vrstvu těsta hrudky ovčího

sýra. „Podivej, Duch se mračí. Ještě pořád se zlobí.“

„Buď zticha.“

„Ještě to nestačilo.“

„Kuš!“

„Ještě pořád chce víc!“

Obloha nad jezerem je teď těžká jako olovo, těžkoto

nážní mraky zaléhají celý obzor jako starý tlustý muž no

vomanželku o svatební noci. Nami sbírá po zahradě šneky

a nosí je na jednu hromádku, je to jeho šnečí školka, rozesa

zuje šneky po dvou do lavic a mračí se a napomíná je, když

neumějí správně odpovědět. Někdy přijde ke slovu i rákoska.

„Bojim se, Aleo,“ řekne bába tiše a svěsí ruce.

„Vždyť já taky, huso,“ řekne Alea a obejme ji. Obě ženy

utvoří sousoší, visí na sobě, tisknou se vší silou, třesou se,

pokolikáté už. Jednou někdo udělá sochu rybářovy ženy,

která si cloní oči a hledí k obzoru, celé zástupy žen s pravicí

o něco svalnatější z toho neustálého vyhlížení.

„Běž pro šamana, Nami!“ zavolá bába.

20

„Nikam nechoď, Nami, babka je vopilá,“ volá Alea.

Nami si rukama hladí stehna a čeká na další příkazy.

„Vrátí se, jako vždycky, ty blběno. Tak nehysterči,“ říká

Alea a nešikovně bábu hladí po zápěstí.

Když bába vytáhne burek z trouby, už padají první

kapky. Žvýkají společně mastné těsto, vyhlížejí z okna skrz

valící se proudy vody, nikdo nic neříká.

Nami leží na zemi ve svém pokoji v patře a kreslí si

v bloku dědkovou fialovou inkoustovou tužkou. Déšť mlátí

do skleněných tabulek a vítr plácá uvolněnou plachtou na

kůlně. Nami má puštěný tranzistor a poslouchá stejný pořad

jako každý večer; klidný ženský hlas odříkává povětrnostní

zpravodajství pro námořníky a rybáře na příštích čtyřiadva

cet hodin. Příjemný sytý alt odříkává rychlost větru a před

pokládané srážky a oblačnost pro jednotlivé oblasti jezera.

Mluví o vichru o síle desíti stupňů Beaufortovy stupnice se

stejnou vyrovnaností jako o větříku, který šelestí listy stro

mů, a to Namiho uklidní. Položí hlavu na podlahu a usne.

Když se ráno probudí, je obloha jako vymetená a slunce pálí.

Nami je rozlámaný a má hlad. Sejde dolů na snídani. Když se

podívá na své ruce, zjistí, že je má celé fialové od inkoustové

tužky. Na stole v kuchyni hoří svíčka. Bába sedí v koutě, opírá

se zády o zeď a doširoka otevřenýma očima hledí před sebe.

Zmizel dědek, Alein manžel a  šest dalších rybářů.

Nami je na zastávce autobusu, sedí na chodníku, nohy ve

vozovce.

21

„Co děláš?“ zeptá se Alex. Alex je syn Aley, otec mu za

hynul na jezeře společně s Namiho dědkem. Alex je zrzavý

a pihovatý, stejně jako jeho matka.

„Střílim Rusáky,“ odpoví Nami nevzrušeně a utře si

nos do rukávu.

Po silnici projede gazík a zvíří prach. Rus za volan

tem kouří a mračí se. Když projede, zvedne Nami imaginár

ní kulomet, přivře oko a pokropí gaz dávkou zprava doleva

a zpátky.

„Je na sračky,“ pokývá hlavou Alex a přisedne si. „Čis

tá práce!“

Práce mají málo, silnice je naddimenzovaná a pro

voz malý, s výjimkou Dne míru a Dne rybolovu. Občas po

ní projede náklaďák na cestě do rybího kombinátu nebo

těžká technika do přístavu. Pár gazíků, dvakrát třikrát

za den autobus. Ráno stádo ovcí na východ, odpoledne

zpátky.

Pracují teď spolu, Nami střílí z kulometu, Alex hází

ruční granáty, oba se před výbuchem vždycky přikrčí. Vítěz

ně si plácnou, když je exploze spektakulární a vzduchem lé

tají kusy lidských těl a výzbroje. Nami si spokojeně odplivne.

Jeho flusanec roluje a nabaluje na sebe prach, až se zastaví

u červených tenisek.

„Když budete střílet na rusácký auta, tak dostanete

přes držku a vaše rodiče zastřelej,“ řekne hlava nad tenis

kami. Patří holce, je z té nové holčičí školy na náměstí, je

asi stejně stará jako oni, devět deset let, a ve vlasech má

velkou žlutou mašli.

„Žádný rodiče nemám,“ odvětí Nami a přivře oči.

22

Holka chvíli kouká, pak pokrčí rameny a jde dál.

„Tu bych mrdal,“ pronese Alex a pokývá hlavou.

„Svojí bábu bys mrdal,“ řekne Nami a znovu plivne

do prachu.

Sledují, jak z přístavu vyplouvá zpola naložená kon

tejnerová loď.

„Celou noc jsem problil,“ řekne Alex světácky.

„Byls plavat v jezeře?“ zeptá se Nami.

„Jo, celý vodpoledne.“

„Taky po koupání bleju.“

Holku s mašlí už není vidět. Obloha zahučí a chvíli

nato po ní přeletí tři stíhačky. Oba kluci zamíří své virtuální

zbraně a sestřelí stroje z oblohy. Pak si uznale odplivnou

do prachu.

Na kopci nad přístavem po obou stranách prašné cesty ry

bářské domky, na konci cesty stánek se sledi a druhý se

slunečnicovými semínky. V létě přijíždí i chlápek s cukro

vou vatou, který si pronajímá celou bývalou hospodu na

konci ulice. Domky jsou solidní, zděné, většinou přízemní,

jen pár — včetně toho, kde bydlí Nami s bábou — má i pa

tro. Říká se tu Na Rybářské a je to neoficiální srdce města.

Na západ od Rybářské leží funkční domy — poli kli ni

ka, kulturní dům, pošta, škola a domy ostatních obyvatel, po

stavené bez jasného urbanistického záměru. Málokde tvoří

ulice, vyrůstají z povrchu nahodile a často i zcela překvapivě.

Na východě stojí ruské sídliště pro inženýry s podivuhodným

23

náměstím a sochou Státníka, ještě dále k lesu, který kvůli

stavbě musel částečně ustoupit, kasárna.

Až ze sídliště je slyšet harmoniku a opilecký křik. Síd

liště postavili pro Rusy, je to několik paneláků rozestave

ných v pravých úhlech, se zabudovanými skříňkami na vod

ku uvnitř bytů, tak se to alespoň po Borosu říká, nákupní

centrum s kinem a hotel s bazénem. S bazénem! Na betono

vém náměstí stojí socha Státníka. Mezi paneláky nakřivo za

betonované kovové sloupky se šňůrami, na kterých se suší

barevné prádlo, obrovské podprsenky a bombarďáky těžko

určitelné barvy. Uniformy na šňůře se třepetají ve větru, ale

v určitých okamžicích se uprostřed letu zastaví a uctivě po

vojensku zdraví sochu Státníka.

„Rusové se veselej, to zas bude v noci ejchuchu,“ po

vzdechne bába, zatímco si maže rozpraskané paty velblou

dím sádlem. „Doufám, že zas nebudou střílet aspoň.“

„Nebudou,“ řekne Nami. „Tohle jsou inženýři ze sídli

ště, ne ty dutý hlavy z kasáren.“

„To máš jedno. Nalej mi šardonej, holoubku.“

„Babi?“

„No?“

„Bolí mě kosti, hlavně v noci. Budí mě to ze spaní.“

„Kterýpak, holoubku?“

Nami si přejede rukama obě holeně. „Tady.“

„Jestlipak ty neděláš nějaký špatnosti? Pod peřinou?

Neděláš? Protože jestli děláš, tak to bolení je za trest.“

„Ale babi.“

„No jen jestli.“

„Babi, to je trapný.“

24

„Trapný netrapný, špatnosti mi tu dělat nebudeš. Vem

si z police kostivalovou mast a namaž si to.“

Nami vstane a nalije bábě kořalku. Pak hledá na po

lici mezi kelímky.

„Tohle?“

„To je kolomaz, truhlíku. Támhle vedle... ta fialová kra

bička možná... votevři to.“

„Smrdí to jak bolavá noha.“

„To bude vono.“

Nami si pomalu maže páchnoucí hmotu na holeně

a důkladně ji roztírá.

„Víš určitě, že má tohle pomoct?“

„Jsi hubatej jak ten tvuj dědek, holoubku,“ pokývá bá

ba hlavou a odmlčí se. „To ti nikdo předem neřekne, jak ti

bez něj bude smutno,“ povzdechne si za chvíli dra maticky.

Nami se zamračí, zápach masti je paralyzující. „Vždyť

byl na tebe pořád sprostej. Tlouk tě. Naposledy ti vyrazil zub,

copak si to nepamatuješ?“

Bába mávne rukou. „Kdyby teď vešel do dveří, nasta

vim mu sama tvář, aby mi vyrazil ještě jeden.“

Nami zavrtí hlavou, ale neříká nic, všiml si, že bába

potichu brečí a utírá si špinavými prsty slzy z obličeje.

„Bejt sám je ta nejhorší věc na světě,“ vzlykne ještě.

Bába se dojímá často a ráda, Nami už si z toho nic ne

dělá. Kromě toho je sám ze všeho nejradši.

„Chudák muj. Aspoň že leží v jezeře a ne někde na

poušti.“

„Babi, kde jsou moji rodiče? Proč nemám normálního

otce a matku?“

25

Bába ho neslyší.

„Babi! Kde je ta paní, co s náma byla jednou u jezera,

když mě do něj děda hodil, jak mě učil plavat? Měla červený

plavky a držela mi hlavu, když jsem zvracel.“

Bába vzdorně pohodí hlavou, jako to Nami občas dě

lával sám, když musel učitelce vysvětlovat, proč nemá do

mácí úkol. Bába se přitom dívá na hřbety svých rukou, po

seté drobnými růžičkami ekzému.

„To se ti něco zdálo. Možná sousedka Alea, ta se s náma

občas chodila koupat.“

„Nesmysl,“ pohodil hlavou. „Alea je zrzavá a tlustá

a smrdí rybinou.“

„Je čas jít spát,“ řekne bába. „Koukej mazat do poste

le, ať ráno nezmeškáš školu, dneska jsem tě vůbec nemoh

la probudit.“

Nami si povzdechne a vstane. Předkloní se a sroluje

si vyhrnuté nohavice. Bába si všimne, že jsou mu krátké, sa

hají mu stěží nad kotníky, ale nic neřekne.

„A umej si pusu mejdlem, ty prostořekej sprosťáku,“

volá za ním.

Holku se žlutou mašlí potkává cestou ze školy skoro každý

den, i když někdy je mašle taky modrá nebo puntíkovaná.

Oba sklopí oči a minou se, aniž se na sebe podívají. Namimu

se vždycky trochu sevře hrdlo.

„Vsadim botky, že je dobrá pichna,“ řekne Alex, a Nami

si ho jako obyčejně nevšímá. Kupuje si u Akelova stánku

26

pražená slunečnicová semínka, na autobusové zastávce si

sedne na chodník a slupky plive na silnici.

„Hele, borci,“ řeknou dva kluci, kteří už se holí. Chodí

do některého z vyšších ročníků, matky a otcové všech těch

kluků si přejí, aby se dobře učili a dostali se na námořní aka

demii, ale většinou jsou to tupci, kteří skončí na rybářských

člunech stejně jako jejich otcové.

„Hele, borci, chcete si zašukat?“ ptá se jeden a dobře na

cvičeným velkým obloukem odcvrnkne přes ulici nedopalek.

„Přijde na to,“ řekne opatrně Alex a nervózně zamrká.

„Co ty,“ řekne blbec a lehce kopne Namiho do nohy.

„Tys ještě nešukal, co?“

„Šukal, tvojí matku jsem šukal.“

Druhý blbec se zasměje.

„Tak jestli nechcete zažít pořádnou šukačku...“ řekne

první blbec vztekle. Jeho obličej je jedno velké akné.

Jdou městečkem, fouká suchý odpolední vítr z pouš

tě. Velbloudi hýkají. Je horko a oni mají zpocená čela. Pro

jdou ruským sídlištěm, kolem rybího kombinátu, suchých

doků a pak se svahem vydají do cikánské čtvrti. Nikde ani

noha, jen před jednou dřevěnou boudou sedí stará cikánka

s šátkem na hlavě a kouří dýmku.

„Tak cigánku, jo?“ šeptá uznale Alex. Nami se loudá

vzadu s rukama v kapsách. Blbci se nedočkavě usmívají a po

mrkávají na sebe.

„Támhle je to,“ ukáže Akné na jediný zděný domek

v uličce. Dům má vstupní branku, ale žádný plot.

„Héj!“ zavolá druhý blbec a zrzavý pes spící na zápraží

ostražitě zvedne hlavu a pak vyskočí.

27

„Tak co, ty chlupatý hovno s blechama, hlídáš?“ za

směje se Akné.

Pes se zuřivě rozštěká a vyrazí za nimi.

„Zdrháme!“ vykřikne Nami a všichni čtyři se rozběh

nou cikánskou uličkou zpět. Oba blbci naskočí na povoz, po

stavený před jednou chatrčí, a smějí se jak postižení. Nami

s Alexem utíkají dál, doběla rozzuřený pes je jim v patách.

Stará cikánka za nimi něco volá. Nami se bojí, že mu pes

roztrhne kalhoty a bába se zblázní.

Alex se ohlédne a zakopne.

„Do prdele práce!“ vykřikne.

Pes je v tom okamžiku na něm, předními packami

mu obejme stehno, nahrbí záda a začne kopulovat s Alexo

vým lýtkem.

„Nami, proboha, sundej to ze mě,“ křičí Alex. Pes má

debilní výraz a vyplazený jazyk, ale už neštěká, jen rychle

mechanicky přiráží. Nami se zastaví a lítostivě kamaráda

sleduje. Oba blbci se smějí, až jim tečou slzy. Jeden z nich

pro samý smích spadne z korby povozu.

„Tak co, jak se ti líbí šukačka? Pořádná, viď!“ volá a za

lyká se.

Pes si uleví a odběhne. Stojí opodál se stále stejným

debilním výrazem, nepřítomně hledí na Alexe a s vyplaze

ným jazykem rychle dýchá. Nami hodí po psovi kámen a ten

vyštěkne bolestí a překvapením a rozběhne se pryč. Alex

vstává a odchází na opačnou stranu. Osouloženou nohu táh

ne za sebou, jako by mu nepatřila.

28

Dva blbci si občas na Namiho cestou do školy počkají. Jsou

o hlavu větší než on, ale Nami je rychlejší. Většinou se mu

podaří jim utéct. Když se mu to nepodaří, chytí ho, jeden ho

drží a druhý ho osahává v rozkroku. Pak ho pustí a jednou

dvakrát do něj ještě kopnou.

„Buzny!“ volá za nimi Nami a  oprašuje si kalhoty.

„ Psomrdi!“

V den, kdy Nami na své tváři před zrcadlem najde

první vous, odhodlaně ho oholí břitvou po dědovi a řízne se.

Zdrží se a do školy běží pozdě. Nemá čas obíhat sídliště, aby

se vyhnul oběma blbcům, a oni jsou připraveni. Rozkročeni

čekají uprostřed prašné cesty, s rukama v kapsách a ostrými

pohledy. Škola je na dohled, ale příliš daleko.

„Jděte do prdele, buzny, spěchám,“ křičí Nami a zrych

luje, aby mezi nimi proběhl. Akné mu nastaví nohu a Nami

plachtí vzduchem, dopadne na předloktí a bolestivě si je

odře. Než se stačí zvednout, Akné mu sedí na zádech.

„Slez, mamrde, přijdu pozdě do školy.“

Akné na něm leží a vzrušeně mu šeptá do ucha. Nami

cítí jeho teplý dech na krku.

„Slez ze mě, buzno, páchne ti z huby, nechci se poblejt.“

„Přijď dneska večer do non-stopu, chlapečku, zkusíme

vypátrat, kterej ze štamgastů je tvůj fotr.“

„Vodpal.“

„Tvoje matka je totiž mrdala všechny.“

„Nemám matku, blbečku.“

„Co?“

Akné je tak zmatený, že pustí Namiho ze sevření.

„Co to meleš za hovna?“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist