načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jevištní pohyb. Herecká pohybová výchova - Eva Kröschlová

Jevištní pohyb. Herecká pohybová výchova
-4%
sleva

Elektronická kniha: Jevištní pohyb. Herecká pohybová výchova
Autor:

Publikace je určena studentům herectví a režie, loutkoherectví, dramaturgie či choreografie a zájemcům z řad učitelů literárně dramatických a případně i tanečních oddělení ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: NAMU
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788073313548
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publikace je určena studentům herectví a režie, loutkoherectví, dramaturgie či choreografie a zájemcům z řad učitelů literárně dramatických a případně i tanečních oddělení základních uměleckých škol. Jevištní pohyb je jedním ze základních pilířů hereckého projevu. Kniha se však nezabývá pouze jevištním pohybem v užším slova smyslu, ale víceméně vším, co souvisí s problematikou jeho výuky. Praktický heslář je zpracován na základě mnohaleté autorčiny zkušenosti a praxe, s neobvykle širokým teoretickým vhledem a s historickými exkurzy.

Související tituly dle názvu:
Jevištní pohyb Jevištní pohyb
Kröschlová Eva
Cena: 244 Kč
Jevištní pohyb. Herecká pohybová výchova Jevištní pohyb. Herecká pohybová výchova
1926 Eva Kröschlová
Cena: 131 Kč
Hlas a pohyb Hlas a pohyb
Jawor Maja
Cena: 100 Kč
Herečka Herečka
Váňová Magda
Cena: 177 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Eva Kröschlová

Jevištní

pohyb

Herecká pohybová výchova

Nakladatelství

Akademie múzických umění

v Praze


Eva Kröschlová

Jevištní pohyb

Herecká pohybová výchova

Vydala Akademie múzických umění v Praze

(Nakladatelství AMU)

Vydání v elektronickém formátu první (podle 5. vydání v tištěné podobě)

Praha 2015

© Akademie múzických umění v Praze, 1998, 2003, 2015

© Eva Kröschlová, 1988, 1990, 1998, 2003, 2015

Jazykové korektury: Kristýna Hoblová

ISBN 978-80-7331-352-4 (EPUB)

ISBN 978-80-7331-353-1 (MOBI)

ISBN 978-80-7331-354-8 (PDF)

e-shop: www.namu.cz


Obsah

Úvod ........................................................................... 5

Základní pojmy ............................................................... 8

Přirozený pohyb ............................................................... 8

Vyvážené držení těla .......................................................... 14

Psychofyzické uvolnění – eutonie .............................................18

Harmonické dýchání ..........................................................23

Dynamika ....................................................................26

Stupně napětí .................................................................28

Metrum .......................................................................32

Rytmus .......................................................................34

Te m p o ........................................................................40

Te m p o r y t mu s .................................................................42

Smysl pro dramatický čas .....................................................49

Smysl pro dramatický prostor .................................................53

Stylizace ......................................................................55

Výukové disciplíny ...........................................................57

Jevištní pohyb .................................................................57

Pohybová průprava, trénink ..................................................60

Rytmická výchova ............................................................63

Ta ne c .........................................................................68

Akrobacie .....................................................................69

Jevištní šerm ..................................................................70

Pantomima ...................................................................71

Podrobná hesla...............................................................73

Nápravná cvičení ...........................................................238

Seznam literatury ...........................................................246

Rejstřík hesel ................................................................264

Obrazová příloha ...........................................................269


5 | Úvod

Úvod

„Ježto pohybem všecko na světě se děje a zachovává,

jest nejpřirozenější, aby všechno živé okoušelo radost

pohybu.“

(J. A. Komenský)

Předkládaná skripta jsou určena studentům herectví a režie, loutkoherectví, zpěvu,

dramaturgie a choreografie – a zájemcům z řad učitelů literárně-dramatických

(a příp. i tanečních) oddělení základních uměleckých škol. Netýkají se pouzejevištního pohybu v užším slova smyslu, ale více či méně všeho, co souvisís problematikou jeho vzdělávání.

Přestože jsou psána ve formě hesel, nemají v žádném případě platnost definic! To neznamená, že by za nimi nebylo důkladné studium, avšak jsou psánaz hlediska praxe. Proto se způsob podání a rozvedení jednotlivých hesel různí.

První skupinu tvoří hesla, která se týkají pojmů, jejichž teoretické pozadí je

ve vyučování podáno jednorázově, takže během praktické výuky většinou jejich

povědomí vyprchá. Když pak nastane pro studenta fáze rekapitulace, potřebuje si je

znovu vyvolat a rozšířit, tentokrát s větší šancí porozumět. Tato skupina jevypracována podrobněji, aby si čtenář mohl dávat věci do širších souvislostí.Domnívám se, že tak objeví i ve známých skutečnostech leccos nového a získá hlubší

vztah k vlastní práci.

Druhou skupinu tvoří hesla týkající se výukových disciplín. Z nich heslo

JEVIŠTNÍ POHYB obsahuje i objasnění doporučované metody.

Třetí skupina rozvádí znalosti k uvedeným disciplínám a k základnímpojmům z prvé skupiny. U TANCE jde zejména o stručné kapitoly z dějin vývoje jeho druhů. Historie tance totiž vrhá zajímavé světlo na souvislost pohybových stylů s životním pocitem, ovlivněným celou řadou historicky podmíněných faktorů. Trochu historie obsahují i hesla ŠERM a PANTOMIMA. (Pantomima se objevuje ve dvou heslech, jednou v II. části, kde se o ní mluví z hlediska výuky, podruhé ve III. části, kde se heslo týká jejího vývoje.) Dále sem patří hesla obsahujícípraktické rady o druzích cviků, o správném provedení hlavních pohybových úkonů, | Úvod o dobovém chování, o kostýmu a rekvizitě, o některých tradičních divadelních zvyklostech, např. PRAVIDLO BLIŽŠÍ NOHY, ZAKRÝVÁNÍ, ZASTÍNĚNÍ aj.

Sem patří dále skupina hesel doplňujících, většinou odborné pojmy, často cizí slova, s nimiž se studenti setkávají jak při výuce, tak v odborné literatuřea potřebují poznat jejich přesný význam, příp. i způsob zápisu (např. u francouzského tanečního názvosloví nebo u italských tempových označení či u anatomických názvů). Takové pojmy jsou zde uvedeny velmi stručně.

Hesla pak jsou doplněna bibliografií spřízněných oborů, aby studenti měli možnost dalšího sebevzdělávání. Různé citáty jsou uváděny proto, že oslovujíčtenáře z jiné strany; jejich autoři se často dívají na věc z jiného úhlu a formulujíproblém jinými slovy, takže citáty rozšiřují pravděpodobnost porozumění.

Formu hesel jsem zvolila proto, že je otevřená. Dovoluje hesla postupněrozšiřovat a doplňovat (kupříkladu o problematiku práce s jevištním prostorem, práce s maskou, se stylem commedie dell’arte atd.). – Problematice dobového chování (včetně zacházení s kostýmem) budou věnována samostatná skripta, kteránebudou zpracována ve formě hesel, ale rozdělena podle dobových period vzhledem k potřebám historických her.

Předložená práce tedy není určena k přečtení od A až do Zet. Velký počet hesel bude sloužit jen příležitostně, jak tomu bývá u slovníku.

1

Některá hesla bych

však ráda doporučila k soustředěnějšímu studiu. Je to v první řadě heslo PŘI­

ROZENÝ POHYB, které přináší některé doposud opomíjené skutečnosti (patrně

ovlivní malou změnu ve výuce), a všechna hesla v I. části, zejm. TEMPO RYTMUS,

dále hesla týkající se hlavních pohybových úkonů (např. LEHÁNÍ, SEDÁ N Í,

LEZENÍ, CHŮZE, BĚH, KLEK, VIS atd.) a hesla jako KINESTETICKÁ PŘ EDSTA­

VIVOST, LABILITA, OSVOJENÍ, OPAKOVÁNÍ, LADĚNÍ apod. Přála bych si, aby

tato hesla byla čtena se zostřeným vnímáním a fantazií divadelníka, protožejakkoli jde pouze o suchá slova, je za nimi živá zkušenost!

Eva Kröschlová, 1987

1 V  2. vydání byly třetí a čtvrtá část spojeny do jednotného abecedního sledu hesel. Některá hesla jsem

drobně opravila a připojila několik nových. V následujících vydáních bylo připojeno několik dalších hesel.


7 | Úvod

Post scriptum

Když jsem začala s touto prací, šlo mi pouze o objasnění pojmů, které, ač hojně

užívány, nejsou vždy studentům úplně jasné (někdy také jsou pedagogy užívány

v nestejném významu). Avšak jak se začala hesla rozrůstat, vkládala jsem do nich

i své zkušenosti z praxe i poznatky z praxe svých kolegů. Znovu jsem pročetla

množství odborné literatury a získala i další díla o jevištním pohybu i o pohybu

vůbec, která jsem dotud neznala. Shodou okolností jsem se mohla také zúčastnit

tří mezinárodních seminářů tomuto tématu věnovaných. Tak se stalo, žepromýš

lením nahromaděných zkušeností docházím v některých oblastech našeho oboru

k novým náhledům, což, jak jsem viděla, odpovídá i vývoji na sesterskýcha zahra

ničních školách. Toto promýšlení velkého množství poznatků mi také umožnilo

scelit řadu dílčích zkušeností. Různorodá hesla, která jsou zde shromážděna, jsem

formulovala pod tímto jednotícím zorným úhlem. Nyní snad mi zbývá úkolpro

pracovat a sepsat metodiku jevištního pohybu (v užším slova smyslu) pro budoucí

učitele.

Dovolte mi, abych se závěrem ještě zmínila o „paradoxu pohybáře“. Dochází

k němu při spolupráci na hereckých úryvcích a na školních inscenacích. Naše

práce je tu totiž dobrá tehdy, jestliže se „rozpustí“ v přesvědčivosti jevištního dění.

Dokud je na pohybovou stránku příliš vidět, ať proto, že je nedokonalá, nebo proto,

že je příliš dokonalá, pak je to známka, že nedošlo k plnému srozumění s adepty

herectví nebo s režisérem (ať už je vina na kterékoli straně, často dokoncena vněj

ších okolnostech – na nedostatku vyměřeného času!). Studenti někdy nechápou, že

naše zdánlivě jednostranné připomínky musí spolu s ostatními přetavit do svého

výrazu, „zakalit v plameni inscenačního záměru“. Pak i zdánlivě obyčejné, často

až notoricky opakované připomínky mají své opodstatnění, stejně jako z druhé

strany naše psychologicky zaměřené připomínky mohou mířit k proměněpohybo

vého výrazu. – Kolikrát jsem cítila ten „prokletý“ rozpor mezi svými slovy,zamě

řovanými zdánlivě pouze k detailům provedení, a tím, co jsem chtěla komplexně

vnímat a přijímat z jeviště!

E. K.


8 | Základní pojmy

Základní

pojmy

„Ze všech svých studií získáme jen to, co užijeme v praxi.“

(J. W. Goethe)

PŘIROZENÝ POHYB

Lidský pohyb je přírodní jev, který má své zákonitosti. Jimi se bezprostředně řídí

málokdo, snad primitivní populace a děti v předškolním věku. Škola a zaměstnání

potlačují spontánní pohyb; tělocvik a sport vyžadují napínání vůle a upřednostňují

okleštěné pohybové dráhy a zjednodušené rytmy. Avšak vlastností organického

pohybu je jemně rytmicky odstupňovaná souhra spolu- a protihráčů v těle, která

nepřipouští ani o miligram napětí víc, než je k pohybu v žádaném směruzapotřebí. Cit pro jemné odvažování a rytmování svalové práce však vymizí, není-li

vhodně povzbuzován nebo je-li volním přepínáním otupován. Povzbuzovat tento

cit znamená zapojovat k vnějšímu pohybu i tzv. vnitřní pohyb, řízenýneurovegetativním systémem, zejm. krevního oběhu a dechu. Dýchání se tu může státznamenitým prostředníkem, protože je řiditelné zároveň naší vůlí i neurovegetativně.

Jestliže se nám podaří správně volenou přípravou probudit účastneurovegetativního života na motorice, uvidíme harmonický, celistvý, měkce rytmický pohyb

eutonicky aktivní (uvolněný), který má přirozený výraz. To je znamení, že tělo je

dobře prokrvené a prodýchané a člověk je v rovnováze mezi vnějším a vnitřním

světem. Pak svalové „motory“ naskakují lehce k činnosti, jejich pohybový smysl

je čilý, vitální, síla stoupá a dává pohybům přirozené podněty, takže odlehčuje

zatížení vůle a racionální pozornosti. Naopak rušené neurovegetativní pochody

brzdí vnější pohyb, takže zadrhává a musí být dále veden vůlí. Pohyby od počátku

vedené tvrdou vůlí zase působí rušivě na vnitřní pochody. Chceme-li tedyvyvinout dobrou pohybovou techniku, je správné nejdřív podnítit vnitřní aktivitu, aby

pohyb vedla, a teprve potom ho začít řídit i zvenčí; ovšem tak, aby vnitřní funkce

i nadále spolupracovaly.


9 | Základní pojmy

Kdo víc, než herec, by se měl starat o to, aby jeho vnější projevy bylyzabarvovány jeho vnitřními strunami? Aby nezůstaly více či méně konstrukcí jehointelektu, ale obalily se živou tkání? Která pohybová technika, ne-li herecká, by měla vycházet z přirozených zdrojů a zase se k nim vracet?

Porozumět přirozenému pohybu a zapojit ho do herecké průpravy neníjednoduché. Přirozené totiž už zdaleka není to, co jako přirozené pociťujeme, na co

jsme zvyklí (naše „druhá přirozenost“), spíše je to kvalita, kterou jsme kdysiztratili a musíme ji znovu získat hledáním, nasloucháním, vnímáním vnitřníchi vnějších popudů, uvolněním vegetativních reflexů. Proč, k tomu dojdeme později.

2

Jestliže se začnou vnitřní orgány a motorika vzájemně přizpůsobovat, začne příznivý vývoj, do něhož lze zapojit i náročné umělé pohyby, jako jsou pohybyklasické či jiné taneční techniky i náročné pohyby akrobatické.

Citlivost na vnitřní aktivitu si nemůžeme vynutit. Najdeme ji teprvenasloucháním a sebepozorováním v klidném jednoduchém pohybu. Je třeba umět dát

průchod vnitřnímu dění, aby se událo, aby příroda v nás pracovala lehcea samozřejmě. Tomu dobře porozumí, kdo se někdy zabýval zen-buddhismem. Mistři

zenu např. říkají, že nedýcháme my, ale ONO v nás dýchá. I my říkáme, že SE nám

dýchá dobře nebo špatně. (Stejně učí střelbě z luku s velmi dlouhým přípravným

obdobím, kdy se nesmí vystřelit; teprve když se čas naplní, odpoutá se šíp sám

tajemnou vnitřní silou střelce.)

„Technika musí být překročena, takže se dovednost stane ‚neumělým uměním‘,

které vychází z nevědomí.“

3

Kdo pozoruje lidský dech, vidí nejrůznější změny jeho průběhu v souhlase s vývojem emocionálních proměn, odhalí ohromnou variabilitu a zároveň přísný řád. Pozná, že příroda proniká celý náš život. Tento průnik můžeme usnadňovat nebo brzdit. 2 V  divadelních školách se začíná v širším měřítku uplatňovat nový názor na nutnost přirozenýchpodnětů v začátku budování pohybové techniky, které dosud prosazovali jen jednotlivci. Nové výzkumy by měly ovlivnit i pohybovou průpravu na našich školách. 3 Suzuki, Tadashi. The Way of Acting. Translated by J. Thomas Rimer. New York: TheatreCommunications Group, 1986. | Základní pojmy

Podle Dory Jacobsové

4

nám, civilizovaným lidem, cestu k přirozenostiotevírá experimentování se senzorickými podněty – dotekem, teplem, chladem, vůní,

zvukem, světlem, pohybem. Tyto podněty působí individuálně. Je zajímavé, že

jemné podněty mají často větší účinek než silné. Např. jemné hlazení může vyvolat

uvolněný vzdech, ťukání kolem klíčků může rozvolnit dýchání do plicních hrotů,

tlak na akupunkturní body chodidla ovlivňuje nejrůznější oblasti. Víme také, co

dokáže i jemné lechtání. Bosá chůze s hmatovými pocity v chodidlech povzbudí

vitalitu krevního oběhu. Také znělý výdech a zpěv ho silně podněcují.

Z aktivních pohybů se pro iniciaci nejlépe hodí zívání, „ranní“ protahování

a vzdychání, hekání, válení, tření o zem či o nábytek; pohyby se smíchem čikřikem budí primitivní pocity, které dobře rozžijí přízemí i sklepení naší bytosti.

Znamenitě se experimentuje s rovnováhou (viz LABILITA – STABILITA) – pohybovat se na šikmé ploše, na houpačce, na kládě, na kladině, na položeném provaze, na balónu, na pohyblivém koberci – balancovat s tyčemi, míči, obručemi – to vše vyvolává vnitřní životnost. Je-li úkol příliš těžký, zatvrdíme se, nervy se příliš namáhají – musí to zůstat hrou! Kdo zůstane uvolněný a nebojí se pádu, kdo vypojí ctižádostivost a nechá působit přírodu, najde přirozený dech,přirozenou citlivost, dříve či později i přirozený půvab. Že se pak dostaví i větší jistota, je samozřejmé; ale nehledejme ji od samého začátku!

Stejně vitální je střídání směru nahoru a dolů – přikrčení k zemi s výskokem, stojky, svíčka, stoj na hlavě, kotouly, převaly, přemety aj. Je důležitéspoluprožívat přitom smyslově všecky změny výšky a hloubky, hrát si s nimi jako dítě. Pak povzbudíme krevní oběh i přirozené dýchání velmi rychle a výrazně. (Podobně povzbuzující jsou i malé poskoky snožmo s ostře polohlasem vyráženými hláskami – p, t, k, c – nebo staccatovými výkřiky, které velice aktivizují bránici!)

Přirozenému pohybu se můžeme učit od věcí, rekvizit, předmětůi od podlahy či země. Kdo se umí s otevřenými smysly a usebraně zabývat nějakou věcí, ohmatávat ji, vyhmátnout její vlastnosti, její hmotu a hmotnost, celým tělemprocítit její pohyb a naslouchat, co ta věc „chce“, pozná, že různé věci chtějí různé pohyby, nejen ve tvaru, ale i v rytmickém členění, v napětí, v nasazení, odvíjení a zakončení pohybu. Tři různé míče např. vyžadují různé házení i chytání; rozdíly 4 V  celém tomto hesle se opírám především o její pozorování a doporučení, která jsou často shodná se zkušenostmi M. Feldenkraise a G. Alexandrové. Viz Jacobs, Dore. Die menschliche Bewegung. Ratingen: Henn, 1962; Feldenkrais, Moshé. Der aufrechte Gang. Frankfurt a M.: Insel-Verl., 1968; Alexander, Gerda. Eutonie. München: Kösel, 1984.

11 | Základní pojmy

ve velikosti a hmotnosti nevyvolávají pouze kvantitativní rozdíly pohybů. Těžký

plný míč potřebuje nejen více napětí než lehký, ale i jiný druh napětí, dřevěná

koule vyžaduje jiný švihový rytmus než gumový míč atd. Naučíme-li sepřizpůso

bovat se vlastnostem předmětu, jeho „vůli“, shledáme, že se naše návyky v držení

a v pohybu samovolně mění, že mizejí různá přepětí, svaly nalézají novákoordi

nační schémata a člověk nové nekonvenční cesty pohybu. (To platí v plné míře i pro

taneční pohrávání s věcmi za hudebního doprovodu.) Od podlahy se můžeme učit

hmatovými zážitky při válení, při různém ťukání a plácání rukama i nohama, při

měkkém podchycení každého skoku a poskoku apod. Ještě více získámeod povr

chu země ve volné přírodě, každá nerovnost, změna povrchu, teploty či vlhkosti

podněcuje jiný pohybový prožitek. (Vzpomeňme jen Kneippem doporučované

chůze v zarosené trávě!)

V  bezprostředním smyslovém kontaktu s  okolím se mohou z  nešiků stát

lidé obratní; jestliže berou každý pohybový problém jako výzvu k hravémuroz

luštění, uvolní se mnohem dříve, než když se zakousnou do tvrdého trénování.

Objeví se nová síla, jiné schopnosti se probudí a pomáhají vývoji osobnosti nejen

v pohybu. „Roste člověk, nejen jeho dovednost.“ Technika je vážná věc, ale měla by

vždy zůstat hrou s pohybem. Měla by se vyznačovat proměnlivostí v rytmickém

členění, ve velikosti a napětí pohybu, ve směřování a v míře švihovosti a jemné

vibrace. Je třeba zapojovat i gravitaci do pohybu. Důležité je umožnit pohybům

vyznění (pozor, vyznění není povolení, zpasivnění, vypuštění energie či vzduchu

do prázdna; znít znamená vibrovat, vyznít znamená zjemňovat vibrace aždo nevi

ditelna). Neměnné tempo, neměnný rytmus a dynamika otupují vitalitu.Doved

nost sice narůstá, ale jednostranně. Tvořivost zakrňuje.

Malé dítě co chvíli mění své kroky v prostoru i v čase; totéž můžemepozo

rovat u zvířecích mláďat. Z toho se můžeme poučit, tj. u nových pohybů a cviků

vždy hledat nejdříve individuální temporytmus, u zaběhaných pohybů a cviků

po čase hledat varianty v rytmu, v dynamice i v prostoru. Nejtěžší je „inovace“

u  tak navyklých, jako je chůze, běh apod. (zejména běh a  chůze v  cvičebním

sále). Po probuzení elementárních životních pocitů (iniciačními pohybyuvede

nými výše) pomůže začít běh nebo chůzi na schodech; nemáme-li je, tedy aspoň

začít pohyb pozpátku místo vpřed. Přirozený běh povzbudí, zadržíme-li běžícího

na chvíli zezadu za boky, aby musel běžet na místě, a pak ho teprve pustíme. (Tuto

službu může event. vykonat i silná představa imaginárního přidržovatele.) Kvalitě

chůze a běhu pomůže předchozí masáž chodidla. (Vždy cvičit bosky!) | Základní pojmy

Analyzovat chůzi a uvědoměle řídit průběh jejích fází, jak je o tom řeč v hesle

CHŮZE, můžeme teprve v pokročilém stadiu výuky. Předtím musíme nalézt ještě

přirozenost v dalších pohybech, i v těch nejjednodušších. Páteři pomůže mírné

převalování v lehu na dřevěné tyči (příp. obalené látkou), na velkém míči nebo

na  malém válci (kupř. svinutém linokoberci), také lezení po  rukou a  kolenou

s nošením malého břemene (později i partnera) na různých místech zad.Přiměřené vitální napětí v různých pohybech vyvolává přetahování, přetlačování,

nošení, chytání, pohazování různých předmětů. Toto jsou v pravém smyslupřirozené pohyby, stejně jako lezení, válení, poskoky, cval, běh a chůze. Všechny jsou

dobrým základem pohybové techniky, jestliže se zároveň s povzbuzovánímneurovegetativní spolupráce také postupně začíná dbát na pravidla správného provedení,

jak je máme zachycena v jednotlivých heslech.

Švihy mezi výše jmenované přirozené pohyby sice nepatří (děti je samy od sebe nikdy nedělají, leda že švihají nějakým předmětem), přesto je považujiza znamenité cvičení pro nalézání přirozeného průběhu pohybu. Podle mého názoru jsou nejlepšími prostředníky mezi přirozeným a umělým, zejména uměleckyztvárněným pohybem. A to proto, že sám jediný švih, vychází-li ze správného impulzu, obsahuje ve svém průběhu změnu, změnu v několika složkách zároveň: v síle, v prostoru, v čase. Na dynamice švihu pak se zúčastňuje nejen síla, ale i tíže – je v něm využito gravitace. (Jde ovšem o švih takříkajíc poctivý, žádné líbivé vlnění, ani pohyb málo proměnný a prostorově omezený, bez doznívání a bezprostorového vyzařování.) Proto si myslím, že objevit a ovládnout „tajemství švihu“

je pro

každého, kdo se chce umělecky vyjadřovat pohybem, nesmírně cenné.

5

Ale vraťme

se ještě na začátek cesty.

Není dobré začínat s pohyby příliš náročnými, ať rozsahem či tempově nebo

silově. Jejich vnější obraz ať je spíše klidný či klidně hravý – vnitřně hybný. Slabé

svaly mají napřed pracovat ve  zmenšeném rozsahu, až pak získají sílu a „chuť

do práce“ hravou formou, mohou se pohyby zvětšovat a nároky zvyšovat. Zejména

pozor na přepínání! Ale i nedostatečné zatěžování je nesprávné. Organismus není

stroj – ten se neužíváním šetří, užíváním opotřebuje, kdežto organismus seužíváním udržuje a vyvíjí a nečinností zakrní. Vnitřní energie ovšem není vždycky

plně k dispozici, někdy vyvěrá jen slabý pramínek, s nímž musíme uměthospodařit. Až se čas naplní, vytryskne silný proud, který nás ponese na svých vlnách.

5 P rocvičení švihů obsahuje publikace Kröschlová, Eva. Dynamika – švihy. Gottwaldov: Okresníkulturní středisko, 1986.


13 | Základní pojmy

Přirozený pohyb se totiž „nedělá“, on proudí. Pohybuje námi jeho rytmus, který

nás nese na svých vlnách. Musíme však ovládat kormidlo, aby nás proudneodhodil z dráhy. Přirozený pohyb není nic nacvičeného, zafixovaného, ale stále nově

vznikajícího. Nejde o to zaměnit za staré špatné návyky návyky nové a dobré, ale

vyvést pohyby z navyklých kolejí, aby vznikaly stále nově, podle vnitřníchi vnějších podmínek. „Drsnost nebo hladkost, rovnost nebo nerovnost, tvrdost, měkkost

nebo elastičnost půdy, exteriér nebo interiér, volný nebo těsný oděv, volné nebo

zatížené paže, to vše dá ‚stejnému‘ pohybu odlišnou tvář, jinou formuv prostorovém i časovém průběhu, v souhře svalů, ve stupni napětí, ve ‚znělosti‘,v duševním obsahu, ve ‚fluidu‘.“

6

„Musíme klást přírodě stále nové otázky a neplést se jí do odpovědí. Musíme se

učit nic nedělat, nic nechtít a přece směřovat, nechat dít a přece být vnímavý

a v hlubším smyslu aktivní. Příroda v nás se nechá vábit, přemlouvat, vést, ale

nedá se přinutit. Dá své poklady jen tomu, kdo jí naslouchá, jde jenom s tím,

kdo jí přizpůsobí krok. Vitálně zdravý člověk to činí neúmyslně a nevědomě,

my to musíme vědomě nalézat znovu.“

7

Pro hereckou pohybovou výchovu má tedy přirozený pohyb trojí význam. Jednak usnadní začátek cesty a během další výuky udržuje nástroj v přirozeném zdraví, jednak dává herci možnost vhlédnout do individuálních odchylekpřirozeného pohybu postav, které bude ztvárňovat, případně i možnost pochopit„odpřírodněný“ pohyb mnohých z nich. Konečně pak mu umožní ve chvílích tvorby spojení s přírodou v sobě.

„Jde o to, abys pohyb, který máš v sobě, sladil s pohybem vesmírným, takže jím

budeš s vlastním přispěním nesen, nikoli bezhlavě smýkán. Buď jako lodník,

který vládne kormidlem a plachtou a dovede se vyhnout úskalím a vírům.“

(Mistr Wu)

Viz dále LABILITA – STABILITA; ŠVIHY; FYZIOLOGICKÝ RYTMUS POHYBU;

LEZENÍ; VÁ L E N Í , P Ř E VA LY; EUTONUS, EUTONIE; FELDENKRAIS, Moshe.

6 Ja cobs, D. Die menschliche Bewegung.

7 Tamté ž .


14 | Základní pojmy

VYVÁŽENÉ DRŽENÍ TĚLA

Často se soudí, že správné držení těla je požadavek ryze estetický, je však určováno

zejména zřetelem ekonomickým. Estetická měřítka se čas od času a kraj od kraje

mění, ale zákony hospodaření energií zůstávají. Pravidla vyváženého držení těla

ve vzpřímeném postoji jsou pak určena takovým poměrem jednotlivých částí těla

k sobě navzájem, ve kterém „je komprese našeho skeletu na nule... a svalyspotřebují jen málo síly k jeho udržení“.

8

Tj. jsou-li kosti postaveny v protisměruk zemské přitažlivosti – tím se svaly uvolní pro pohyb. (Při špatném poměru přebírají

svaly část úlohy kostí).

Není náhodou, že takové držení má estetické kvality (je nejblíže antickému ideálu tělesné krásy). K jeho dosažení je nutné učit studenty redukovat neužitečné napětí a námahu a zároveň tonizovat ochablé části svalstva, aby se zjemňovalkinestetický cit, tj. pocit pohybu těla, bez něhož člověk nemůže sám sebe dokonale „regulovat“ a nemůže dojít k plnému sebevědomí – vědomí sebe.

Uvolňovat se musí zejména svalstvo flexorů (ohybačů), které má větší sklon

ke křečovitosti (i ke křečím) než svalstvo extenzorů (natahovačů). Posilovat se

musí zejména přímivé svalstvo antigravitační, vyrovnávající působení zemsképřitažlivosti (ale až po protažení a uvolnění, viz hesla STRETCHING, P O S I L OVÁ N Í ,

PSYCHO FYZICKÉ U VOLNĚNÍ – EUTONIE). Při cvičení musí spolupůsobiti představa svobodného tvarování pohybu v prostoru a čase!

„Nám Helénům nestačí ponechat každého, jak ho stvořila příroda,požadujeme od každého gymnastické vzdělání, aby šťastný výtvor přírody bylzušlechtěn a špatné vlohy aby byly zlepšeny.“

9

Nejvhodnější je začít uvědomování správného držení těla v lehu, kde jepůsobení tělesné tíže zredukováno na  minimum a  nervový systém může být relaxací odlehčen a uvolněn, aniž by se některé části těla dostaly do nesprávného poměru (shrbením apod.). Odtud se mohou začít budovat nové návykynervosvalové koordinace, aby nahradily staré a nesprávné, které, bohužel, ve věku 17 let již působí jako „druhá přirozenost“, takže správné vyvážené držení těla v klidu i v pohybu je zprvu přijímáno jako nepřirozené. Proto je nezbytné, aby student už 8 F eldenkrais, M. Der aufrechte Gang. 9 Lukianos. O tanci. Přeložil Jan Rey. Praha: J. Remoiser, 1930. | Základní pojmy při cvičení pracoval na sobě zároveň i psychicky, aby každou korekci drženíjednotlivých částí těla okamžitě zapojil do celkového pocitu uvolnění. To znamená, že když mu působí námahu vyrovnat zakřivení páteře nebo upevnit pánevnísvalstvo apod., musí v okamžiku nápravy docílit relativního uvolnění ve vyváženém postoji (poloze) a vyvolat si zároveň pocit pohody! Tento zdánlivě drobnýpřídavek je důležitější než se většině studentů, ale i pedagogů, může zdát. Umožňuje „osvojit“ si ekonomicky, zdravotně i esteticky nejvhodnější držení těla poměrně rychlým způsobem. Psychoterapeuti nás učí, jak je pocit libosti a „svobodného dýchání“ důležitý při každé autoregulaci. (Na tomto místě připomínám poznatek z biomechaniky, že nejoptimálnější polohou obličejového svalstva je mírný úsměv! Vzpomeňme na výraz Buddhův nebo předhelénských řeckých soch.) Pomáhái citlivost kůže povrchu těla a prostorový cit, který způsobí, že se trup sám protahuje, vyrůstá.

10

Velice důležité je pěstování vitální síly dechového svalstva a protažení pasové krajiny tak, aby ve středu těla byl stále volný prostor pro pohyb bránice. Živěvzpřímené držení těla se dá vypěstovat pouze ve spojení s dobrým dýcháním a naopak. Kdo se špatně drží a špatně dýchá, ten se také špatně pohybuje. Kdo má povolený nebo málo pohyblivý pas a bederní krajinu s pánví, ten má i při pohybu nesprávně rozdělené svalové napětí. Přirozeně vyvážené držení těla „sedí člověku v duši i v těle, v mase i v krvi, je kusem jeho bytosti. Držení, které zaujmeme pouze na povel, svůj nebo cizí, a které při ochabnutí pozornosti odložíme, je pouhý klam.“

11

„Ne tolik opravovat špatné držení, jako spíš najít pozitivní obraz – nevzpřímeného postoje, ale vzpřímeného, přímého člověka v prostoru!“

12

Změny v držení těla nesmí zůstat pouze povrchní, vnější dovedností, musí zasáhnout celou studentovu osobnost, zharmonizovat ji a  vytvořit spolehlivý základ pro charakterotvorné odchylky v držení jednotlivých dramatických postav, které bude ztělesňovat.

Bez vytýčení normy nelze žádnou odchylku pocítit jako vědomé tvarování, ať

už ve smyslu idealizace či různých stupňů deformace (od jemné realistickécharakterizace po ostrou karikaturu).

10 A lexander, G. Eutonie.

11 Jacobs, D. Die menschliche Bewegung.

12 Tamté ž .


16 | Základní pojmy

Pravidla vyváženého držení těla v základním postoji:

V normálním stoji „spatném“ – v I. pozici – svírají spolu chodidla 40-50stup-

ňový úhel; nárty jsou vyklenuté (vytočením bérců v kotnících), kolena napjatá,

semknutá vnitřními plochami k sobě, čéšky mírně odvráceny od sebe. (Při jiných

pozicích chodidel platí stále „zlaté pravidlo“, že míra vytočení musí být stejná

v stehnech, bércích i chodidlech, čili že kolenní čéšky míří vždy týmž směrem

jako podélné osy chodidel.)

Pánev je nadlehčena stažením hýžďových a  břišních svalů, vyrovnána do správného, pouze mírného naklonění vpřed a její těžiště posunuto nad nárty. Páteř je protažena vzhůru, pouze mírně esovitě zakřivena, v hrudní části upevněna stažením svalstva kolem tzv. opěrného bodu hlavy. Hlava je nesena protaženou šíjí, krk uvolněný; jeho přední plocha svírá s dolní plochou brady přibližně pravý úhel.

Hrudník je vyklenut vpřed, ramena rozložena do  šíře a  ploše přitažena k hrudníku (lopatky). Paže visí uvolněně podél těla, volně protažené lokty jsou obráceny stranou-vzad, palce vpřed-dovnitř.

Váha těla se rozděluje na obě chodidla tak, že se soustřeďuje nad středem nártní klenby, blíže k vnější hraně (asi nad 3.–4. zánártní kost).

Při zachování těchto pravidel vidíme při pohledu ze strany procházet osu těla středem nártů, kyčelními klouby, ramenními klouby a ušními otvory. (Názorné obrázky základního postoje i dalších poloh ve správném a nesprávném držení viz v PŘÍLOZE).

Nejdůležitější je ovládání pánve. Jsou-li břišní a hýžďové svaly povolené, má to za následek přílišné prohnutí bederní páteře (lordózu), což je spojeno s vadným držením zad, ramen a paží i s vadným dýcháním, zároveň to způsobí nedostatečné vytočení nohou v kyčlích, tím se pánev na pohled rozšíří, vystoupne břicho, kolena se propnou vzad (šavlovitě „prolomí“), tíže těla se posune na paty. Postoj pak není dosti pružný a pohotový k pohybu. Jinou chybou ve stoji je podsunutí pánve(našikmení dozadu) spojené s povolením kolen, povolením pasu, dále snížení hrudníku, předsunutí hlavy atd. – rovněž s nesprávným umístěním tíže těla a poklesempohotovosti i s poklesem jakosti dýchání. Často kompenzuje tělo povolení pánevního svalstva přepjatým stažením jiných partií (ramen, loktů, kolen, ústaj.). I přepětí malého rozsahu může negativně ovlivnit celkové uvolnění (eutonii).

Kulatá záda brzdí proudění pohybu stejně jako hyperlordóza v „kříži“. Pohyby pak působí tvrdě, i když páteř ještě není ztuhlá. „Požadavek býti pohyblivý, citlivý a reaktibilní ve všech místech těla uvolňuje přepětí např. v zádech, ve stehnech, | Základní pojmy v bedrech, v hrudníku, mezi lopatkami, v šíji. Trup a šíje se uvolní, ramena změní svou polohu, paže se volně protáhnou. Postoj se stane klidným a zároveňvzpřímeným, volným i pružným, pohyblivějším a zároveň jistějším. Všechno je lépeproojeno. Každý díl vyrůstá z druhého jako kmen z kořene.“

13

Variant nesprávného držení těla následkem povolení nebo přepětí je několik, avšak hlavní vadou je ve všech případech nepropojenost těla jako celku,oddělenost jednotlivých pohybů a gest, jejich „neznělost“ a prostorová omezenost. (I stát lze buď „zněle“ nebo „nezněle“, s prostorovým vyzařováním či bez něho!)K správnému postoji ovšem nestačí pouze technické zvládnutí pohybu, ale je třeba duševní účasti na jeho tvarování, vpravdě „kultury pohybu“ (tj. jeho „vyšlechtění“).

V různých postojích a polohách těla se mění poměr jednotlivých částí těla navzájem i ke gravitaci a tím se obměňují i udaná pravidla vyváženého držení. Tyto obměny všechny odpovídají svým způsobem pravidlům základního stoje. Zakládají se na správné míře aktivity svalstva, na volném proudění dechu,na optimální funkci vnitřních orgánů a na pocitu svěžesti či pohotovosti k akciv relativním klidu.

Je nutno na sobě duševně i fyzicky zažít tento pocit harmonie, vyváženosti vnitřního i vnějšího prostředí s citem pro prostor a pro rozložení napětí v těle jakožto normy. Vědomým vychýlením z této normy lze tvořit charakteristické odchylky jednotlivých lidských typů – ve spojení s odchylkami v napětía temporytmu jejich jednání – v  zájmu dramatického díla. Avšak i  v  nejvýraznějších deformacích držení těla je nutno uchovat si vnitřní pocit svobody v relativním psychofyzickém uvolnění. Nejen v zájmu vlastního fyzického a duševního zdraví, ale i v zájmu uměleckosti ztvárnění zamýšlené výpovědi o životě. (O technické stránce těchto deformací pojednává heslo MODIFIK ACE DRŽENÍ TĚLA.)

„Držení je kinetický jev, ne statický – dynamický, ne formální... K dobrému

držení patří vnímání vlastní tíže, životní hra s rovnováhou, čilá pohotovost

k pohybu a uvolněný klid.“

14

K tomu viz HARMONICKÉ DÝCHÁ NÍ; CENTRUM TĚLA; PÁT E Ř; PÁ N E V,

POLOHY PÁ N V E; POZICE NOHOU; NOHA; RUK A; H L AVA; LEH; SED,

SEDÁ N Í; KLEK, KLEKÁNÍ; VZPOR, OPŘENÍ; VIS; LEZENÍ; ZVEDÁNÍ,

13 Ta mté ž .

14 Tamtéž.


18 | Základní pojmy

NOŠENÍ; V Y TÁČENÍ; CHŮZE; BĚH; PROTIPOHYB; PSYCHOFYZICKÉ U VOL­

NĚNÍ – EUTONIE; NEUTRÁL; PŘIROZENÝ POHYB; MODIFIK ACE DRŽENÍ

TĚLA; STOJ; OPĚRNÝ BOD H L AV Y; EUTONUS, EUTONIE; NÁPRAVNÁ CVI­

ČENÍ a OBR A ZOVOU PŘÍLOHU.

PSYCHOFYZICKÉ UVOLNĚNÍ – EUTONIE

Slova uvolnění se v češtině užívá v několika významech: jako protiklad napětí,

jako protiklad stažení či sevření, jako protiklad protažení či vytažení, jakoprotiklad naplnění či obsazení. Žádný z těchto významů neodpovídá zcela pracovnímu

pojmu, kterého užíváme v herecké praxi podle K. S. Stanislavského.

Mluvíme-li v herecké práci (ve zkušebně, na jevišti, před kamerou) o uvolnění, míníme tím stav eutonicky „uvolněné aktivity“ přiměřené daným okolnostemv dramatické situaci. Ve cvičebním sále znamená aktivitu optimální pro správnéprovedení žádaného úkolu (tedy „ani moc, ani málo“) tak, aby pohyb působil svobodně a nenuceně, nikoli jako pohyb cizí, ale vlastní, dokonale „osvojený“, schopnývýrazových proměn. Celkové uvolnění tedy předpokládá soustředění k úkolu.

Mluvíme-li o povolení (povolenosti, ochablosti) a křečovitosti, (topornosti), míníme tím napětí nepřiměřené daným požadavkům, buď nedostatečné, nebo přehnané. (Stává se, že v některé části těla pozorujeme povolenost, v jiné zároveň křečovitost.) V obou případech je důsledkem neorganický projev a jehonedostatečná proměnlivost; charakterizuje stav „mimo hru“ a tudíž nepatří anina jeviště, ani do cvičebního sálu.

Herec v akci nemůže být povolený, ochablý, netečný ani tehdy, hraje-lirelaxujícího nebo netečného člověka, protože by se octl v postavení „mimo hru“. Z toho vyplývá, že užití termínu „uvolnění“ pro povolení (hypotonii) či pro relaxaci, která se blíží pasivitě, je dvojnásob nebezpečné. Vždyť v jedné z definic hereckéhouvolnění se naopak zdůrazňuje vystupňování vitálních sil. „Je zde možnost... na cestě přes uvolnění a soustředění vytvořit kontakt s vitálními centry a pak jejupevňovat postupným rozšiřováním pohybových kombinací.“

15

(Slov napětí a uvolnění se někdy užívá dokonce pro tentýž stav, jestliže se napětím míní stupňování vitálních sil a uvolněním osvobození od tlaku vůle nebo od křečovitosti citů; takto chápané napětí a uvolnění jsou předpoklady prorovnovážný stav eutonie.) 15 S choch, Agnes. Gute Haltung – Schöner Gang. München – Basel: E. Reinhardt, 1963. | Základní pojmy

Toho se dotýká i A. van Lysebeth ve své Józe, když se zmiňuje o tom, že není možné „vynutit“ si uvolnění a  zvládnutí těla „tvrdou vůlí západního typu“; lze k němu dojít jen bez přinucení a násilí.

16

Nepochybně je uvolnění v našem slovasmyslu předpokladem pro soustředění, bez něhož není možné navodit tzv. tvůrčí stav.

K. S. Stanislavskij razil termín „svalové uvolnění“, avšak nesporně mu šlo o jev psychofyzický. (Jeho termín pro žádoucí uvolnění je v originále „osvobožděnie“.) Stanislavskij vyšel z poznání, že svalové přepětí je příznakem křečovitéhopsychického postoje, kterému chtěl odpomoci uvolněním svalů. My, pedagogovépohybové výchovy, však dobře víme, že student, u kterého se ukazuje přepjatý svalový tonus, je sice schopen naučit se uvolnit svaly v klidové situaci, „když o nic nejde“ (např. ve cvičebním sále), ale při herecké tvorbě tuto schopnost ztrácí, zejména v afektu ve vypjatých situacích.

Termín „svalové uvolnění“ lépe přísluší jedné z přirozených biorytmických

fází neuromuskulární práce při střídavém stažení a uvolnění svalových vláken. Dle

Fedova, Formanova, Michajlova, Popova: „Prodlužuje-li se fáze napětí na úkor fáze

odpočinku, snižuje se efektivnost pohybu a nastane předčasná únava. Důležitost

odpočinkové fáze uvolnění není jen fyziologický děj, může se psychicky ovlivnit

vědomým osvojením rytmu a jeho zpracováním.“

17

„Dobré pohybové výkony náročné na napětí jsou podmíněny kratičkýmrytmickým povolením na přechodech mezi dvěma pohyby. Pružnost – podobně jako u struny – znamená, že se sval vrací aspoň na okamžik do svého klidového napětí, nikoli, že zcela vypne. To by znamenalo novou námahu. Velké napětíprodukuje látky, které se musí krátkým povolením odtransportovat. Čím častěji se svalu dopřejí sebekratší odpočinkové pauzy, tím méně se unaví.“

18

Naproti tomu:

„Když se šetří silami, nenahromadí se, nýbrž vytrácejí. Svaly trvale ochabnou.

Naopak vynakládání sil až k určité hranici stupňuje síly. Teprve, když přílišná

námaha zbrzdí výměnu látek v krvi, oslabuje se organismus stejně jako přitrvalém napětí nebo trvalé nečinnosti.“

19

„Při vzpřímeném postoji působí ‚hmat uvolnění‘ nejen ve svalech, které sevzpřímení nezúčastňují, ale i v samotných přímičích. To je pojistka k zamezení jak 16 L ysebeth, André van. Jóga. Přeložil Jaroslav Keliš. Praha: Olympia, 1978.

17 Meinel, Kurt. Bewegungslehre. Berlin: Volk und Wissen, 1976.

18 Schoch, A. Gute Haltung – Schöner Gang.

19 Tamté ž .


20 | Základní pojmy

nadměrného, tak trvalého napětí, která obě snižují jak výkonnost, takelasticitu, jak hranici unavitelnosti, tak i hranici poškození tkáně a orgánů, zejména

hlasových.“

20

„Nikdo není v stavu udat žáku kvantitu napětí nebo zákon uvolnění. Je to věc

instinktu. Ale tento instinkt se najednou opět dostaví – nebo se může rychle

vypěstovat cvičením – jakmile je tu pravé vnitřní uvolnění.“

21

Zjištění úplné psychofyzické závislosti klade vysoké nároky na výukujevištního pohybu, kde studenti mají získat pocit svobody projevu v rámci jevištních zákonitostí.

Se slovem svoboda jsme se opět dostali k pojmu uvolnění v našem slovasmyslu, tj. ke kvalitě jednání, která platí na všech stupních napětí. Mluvíme úmyslně

o uvolnění jakožto o kvalitě jednání, protože tu nejde o pouhou přiměřenost

dynamiky hlasu a dynamiky pohybu, jimiž se jednání navenek projevuje.Uvažujme o této kvalitě. Mohli bychom říci, že je to hercův pocit svobody a volnosti

v jevištním projevu, ovšem svobody a volnosti v rámci pravidel hry! Tedy v rámci

zákonů jeviště a v rámci zákonitostí daných dramatickou předlohoua inscenační m i z á měr y.

Víme, že dynamika hercova jednání musí „mít vůli“ pro svobodný rozkmih. Říkáme „lehce“, „měkce“, „netlačit na to!“ a uvědomujeme si, jak velice to souvisí s volným prouděním dechu a jeho přirozenou rytmickou proměnlivostí.

J. Bar o tom píše: „Každé duševní nebo tělesné uvolnění, napětí či přepětí se ihned odráží na bránici, aby se vzápětí přeneslo z duševní oblasti na tělesnou a naopak. Proto se bude zpěvák starat o maximální elasticitu bránice jejímposilováním i uvolňováním a použije při tom obou směrů: odspoda – uvolněním a posílením svalovým, a shora – uvolněním a pozitivním laděním duševním,pěstováním dobré duševní pohody...“

22

V tomto smyslu je uvolnění kvalita, jež vylučuje netečnost, zvadlost,pohodlíčko a nezájem. Vždyť každá hra má v sobě prvek napětí a nejistoty, napětístřídavého a proměnlivého, ale stále připraveného; bez něho není hry. Uvolnění v našem pojetí je tedy kvalita samotného napětí, schopnost jeho správného dávkování,přiměřeného akci – nikoli jeho protiklad! 20 B ar, Jiří. Pravý tón a pravé pěvecké umění. Praha: Supraphon, 1976. 21 Bode, Rudolf. Das Lebendige in der Leibeserziehung. München: C. H. Becks’sche Verlh., 1925.

22 Bar, J. Pravý tón a pravé pěvecké umění.


21 | Základní pojmy

Uveďme tyto věty ze studie J. Honzla: „Není hereckého výkonu bezintenzivního soustředění. Bylo by však nesprávné soustřeďovat se jen k tělesnému uvolnění, tj. k nečinnosti a k nedostatkům úkonů... Není možno jinak vyloučit vliv nálady (tj. všeobecného tělového citu) na herecký výkon než tím, že proti ní angažujeme silněji přizvukovaný cit vznikající také z tělesných popudů, z tělesných úkonů. Tento cit nutně potlačí náladu vznikající z nečinnosti, vyloučí její podvratné vlivy a sjednotí hercovo myšlení a cítění k výkonu a k roli.“

23

(Slova „tělesné uvolnění“

je zde užito ve smyslu svalové relaxace.)

Z  předchozího vyplývá mimo jiné to, že pro adepty herectví je důležité naučit se odstupňování napětí, nikoli jen svalové relaxaci; tu potřebují v průpravě tzv. uvolněných pádů nebo při mimojevištním odpočinku, kde je předpokladem pasivita. (Například též pro poznání partnerova pohybového mechanismuv pasivních a polopasivních cvičeních na sále.) Avšak pro hereckou práci je nutnovypěstovat schopnost aktivního odstínění dynamiky projevu v zájmu inscenace. (K tomu viz důležité heslo STUPNĚ NAPĚTÍ, pojednávající v této souvislosti i o pocitu pravdy na jevišti.)

Na tomto místě je třeba si uvědomit, že často potřebujeme relaxovatněkterou část těla zároveň s aktivizováním jiné části. (Už např. v dokonalém základním postoji jsou paže téměř úplně relaxovány, podobně jako svaly přední strany krku, zatímco svaly nohou, pánve, zad a šíje musí napřimovat tělo.) Zvýšenou měrou to platí v profesionálním hereckém projevu, kdy se někdy soustředí veškerávýrazová intenzita do jedné části těla, např. ruky nebo tváře, která je právěnositelem významu sdělení, zatímco ostatní části mohou relativně „vypnout“. (Známe to např. z japonského divadla Kabuki, kde ve výdrži „mie“ herec „vnutí divákům až hypnotickou pozornost k té části těla, do které vkládá maximum výrazu“.

24

)

Schopnost diferencovat napětí v různých částech těla musí ovšem býtvylaďována k celkové eutonii, tj. vyváženému tonu přiměřenému akci. Nejdále v tomto principu došly orientální techniky, jako jóga nebo taichichuan, kde se uplatňuje i požadavek minimální námahy, a to dokonce v souboji.

Z  jiného pohledu se toho dotýká i  pozorování dvořana urbinského dvora z roku 1528: „Já jsem často přemýšlel, odkud se vlastně půvab bere; nemluvě o těch, kterým ho propůjčily hvězdy, vidím zde obecné pravidlo, jež platí pro všechny 23 H onzl, Jindřich. Základy a praxe moderního divadla. Praha: Orbis, 1963. 24 Kalvodová, Dana. Vítr v piniích. Praha: Odeon, 1975. | Základní pojmy lidské projevy, pro všechno, co říkáme a  děláme: že je totiž nutno... vkládat do všeho určité přezírání, jež maskuje umění: tvářit se, jako by nám to, co děláme, nepůsobilo námahu, jako bychom na to téměř ani nemyslili. To je podle mnezdrojem pův abu .“

25

Psychofyzické uvolnění tedy souvisí se správným hospodařením silami

za vyváženého držení těla a harmonického dýchání a zajišťuje určitou kvalitu

při zvyšování trénovanosti a zdravotní kondice; je rovněž podmínkou prokultivaci pohybového a mluveného projevu (včetně zpěvu), stejně jako pro vypěstování

schopnosti výrazových proměn. (A to i směrem k pohybové či hlasové deformaci

bez újmy na zdraví.)

Schopnost nuancování napětí souvisí se schopností temporytmickyprofilovat jevištní život postavy a zapojit ho do plánovitě vystavěného temporytmického

tvaru inscenace.

Uvolnění tu pak znamená soulad mezi psychologickými, fyziologickýmii biomechanickými zákonitostmi hereckého projevu i soulad mezi prožitkemsubjektivního času herce a dramatického času hry. (Všimněme si též jednoty protikladu

mezi požadavkem rovnováhy sil a požadavkem jejich velkého rozkmitu – ve vnitřní

vzrušivosti i ve vnější aktivitě!)

Uvolnění v našem slova smyslu nemá nic společného s pasivitou, není anirelaxací; je totiž organickým soustředěním a přiměřeným dávkováním síly, která plus minus osciluje kolem rovnovážného středu, v němž však nikdy nesmí setrvat, má-li hercův projev být živý a životný.

„Herec musí být uvolněn, aby mohl tvořit napětí hry.“

26

K tomu viz TONUS; EUTONUS, EUTONIE; STUPNĚ NAPĚTÍ; VYVÁŽENÉ

DRŽENÍ TĚLA; MODIFIK ACE DRŽENÍ TĚLA; HARMONICKÉ DÝCHÁ NÍ;

DY NAMIK A; PŘIROZENÝ POHYB; PA S I V N Í A P OL OPA S I V N Í CVIČENÍ;

LADĚNÍ; PR E PA R AC E.

25 C astiglione, Baldassare. Dvořan. Orig. Urbino, 1528. Přeložil Adolf Felix. Praha: Odeon, 1978.

26 Jouvet, Louis. Nepřevtělený herec. Přeložila Eva Uhlířová. Praha: Orbis, 1967.


23 | Základní pojmy

HARMONICKÉ DÝCHÁNÍ

Ve výuce platí dvě „zlatá“ pravidla:

1. Pro všechna dechová cvičení je nezbytné správné VYVÁŽENÉ DRŽENÍ

TĚLA. „Kostra člověka je stavěna tak, že je téměř nemožné organizovat správné

dýchání, není-li skelet účelně organizován proti zemské přitažlivosti. To pro nás

znamená, že dýchání může být jen v té míře organizováno, jak se nám nepřímo

podaří zlepšit organizaci kosterních svalů, aby tělo mohlo lépe stát a lépe sepohyb ov at .“

27

Je tedy nutné před všemi dechovými, hlasovými, mluvnímia pěveckými cvičeními uvést tělo do správného poměru všech částí navzájem, jak je to

dáno pravidly vyváženého, uvolněného držení. (Často vytvoří zábranui nepatrný posun hlavy vpřed spojený s určitým přepětím v nežádoucích svalech nebo

vytlačení předních žeberních oblouků vpřed ve snaze o brániční oporu, jíž však

lze dosáhnout i rozšiřováním žeber do stran, které nevede k přepínání.) K tomu

nezbytně patří i mentální naladění na kladnou, úsměvnou strunu!

28

2. Pro všechna pohybová cvičení platí požadavek volného proudění dechu (zadržování nebo tlačení je fyziologicky chybné). Toto pravidlo je do té míry „zlaté“, že s ním lze vystačit bez dalších instrukcí. Ovšem některým pohybům můžeme pomoci řízeným dýcháním, tj.  vědomou koordinací rytmu dechu s  rytmem pohybu. Tak některým cvikům prospívá výdech při aktivní fázi pohybu, zatímco některým uvědomovacím a uvolňovacím cvikům pomáhá výdech na pasivní fázi. Např. u všech pravých švihů a cviků, v nichž se uplatňuje volný pád některých částí těla, je pohyb dolů spojen s výdechem a následný návrat do výchozí polohy s vdechem. Stává se pak, že cvičící tíhne k tomu spojovat každý zdvih s vdechem a každý pokles nebo pohyb směrem dolů s výdechem. To je však chybné. (Mnohé metody zdůrazňují a prodlužují naopak pohyby přímivých a protahovacích svalů výdechem – na základě poznatku, že ohybači tíhnou ke křečovitosti a ke křečím.) Pohyby do prostoru, včetně pohybů směřujících vzhůru, i pohyby posilovací, jsou kvalitnější, jsou-li spojeny s výdechem (nejen ve fyziologickém, ale i psychickém 27 F eldenkrais, M. Der aufrechte Gang. 28 Dechová cvičení jsou na hereckých školách přenechávána pedagogům mluvy a zpěvu. Zde pakdoporučíme takovou metodu, která respektuje okolnost, že proces dýchání je z 50 % řízen vegetativnínervosvalovou soustavou nepodléhající naší vůli; metodu, která před drilem dává přednost podněcování spolupráce vegetativních a motorických center psychofyzickým uvolněním a vyvoláváním smyslových představ.(Nejmodernější metody jsou proti řízenému dýchání, vyvolávají bezděčné prohloubení dechu masážía odbornými doteky.) Poznámka při 2. vydání: V předmětu zv. Ladění jsem se vrátila k dechovým cvičením, avšak vedeným v individuálním tempu jednotlivých studentů. Viz Kröschlová, Eva. Ladění – psychosomatickápřírava k výuce herectví. Lekce zapsala odb. as. L. Fišerová. Praha: NAMU, 1998, 2002. | Základní pojmy ohledu). Jestliže tedy některý cvik obsahuje i fázi pádu i fázi posilovací, jimž oběma svědčí spojení s výdechem, upravíme rytmus podle toho.

(Kupř. ve  cvičení šikmých břišních svalů v  lehu na  zádech se skrčenými koleny: s výdechem pustíme kolena plnou vahou vpravo k zemi, až se pánev obrátí doprava (levé rameno při tom tlačíme v protipohybu k zemi a hlavu nechámereaktivně „padnout“ do malé torze vlevo), pak necháme tělo v klidu, aby se po malé pauzičce samo nenásilně nadechlo a při zpětném pohybu opět vydechujeme(následuje opět vdech v klidu). – Aby se břišní svaly posílily, musíme nechat nohy pasivní a začít zpětný pohyb tlakem levého boku a kříže směrem k zemi.

Vezmeme-li příklad z dechových cviků, při nichž se často zvedají pažestranou, aby se umožnilo větší rozšíření plic při nadechování, můžeme doporučit, aby

po vdechu s upažením následoval výdech s vědomým protažením páteře vzhůru

(pocit zeštíhlení), aby vydechování nebylo spojeno s pasivním pocitem. Ale také

proto, aby pak vdech byl přirozenější, uvolněný (jako houba reaguje na stlačení

rozvolněním). „Nejlépe, když dýchání není akcí, ale reakcí.“ říká AgnesSchochová.

29

Spojování výdechu s pocitem zpasivnění (v některých případech do jisté míry

nutné – třeba z výrazových příčin) vede k nutnosti vynaložit novou a tedynepřiměřenou sílu při vdechování. (Dobré však je při cvičení v rámci variací měnit také

fáze výdechu a vdechu.)

Ovšem jen malá část cviků má být provázena řízeným dechem. U většiny raději přenechme tělu, kdy potřebuje vdechnout a kdy vydechnout,za předpokladu, že udržujeme svaly v pružném uvolnění a části těla v takovém vzájemném poměru, aby pro proudící dech byl k dispozici dostatek volného prostoru. Potom „dechová vlna“ může ovlivnit jemné, téměř neviditelné vlnění páteře.

Lehčeji se nám dýchá, je-li tíže těla nesena kostrou bez zvláštní námahy svalů. Lépe se držíme, jestliže se nám dobře dýchá. Držení těla a svalové pohyby, které vyvolávají prohloubené dýchání, povzbuzují i psychické ekvivalenty, např. poho- tovost k aktivitě, kontaktibilitu i dispozici k afektu. To se však netýká dýchání prohloubeného na  povel vůle, spíše toho, které pomocí představ, ať už čichových, prostorových či zvukových vyvolá aktivitu vegetativních regulátorů našeho dýchání. 29 S choch, A. Gute Haltung – Schöner Gang. | Základní pojmy

„Omezená nebo nevyužitá pohybová schopnost, např. přepětí nebo ochablost

určitých svalových skupin, může negativně ovlivnit dýchání nebo krevní oběh.

Naopak může omezené nebo špatné dýchání i krevní oběh negativněovlivnit držení a pohyb. Dýchání má přirozený, tedy funkčně podmíněný časový

a dynamický základní rytmus, který však individuálně varíruje podle stavu,

činnosti, zážitku. Podmíněny mnohými vzájemnými vztahy mohou se ,formou‘

průběhu dýchání rovněž ovlivnit stav, činnost a zážitek. Tím získává způsob

vedení dechu také vliv na výraz pohybu, resp. na působení tělesné činnosti.Zkušenost učí, že – v obojím smyslu – vnímavým vztahem mezi dýcháníma pohybem se zapojuje organicky celé tělo k účasti na každém pohybu.“

30

Rytmus dýchání se má přizpůsobovat poloze těla v gravitačním poli. Správnou koordinaci pohybů s dýcháním nejlépe odpozorujeme ve stavu psychofyzického uvolnění, v klidu a nejprve v pomalém tempu. Pak teprve můžeme tempo pohybu zvyšovat bez obav. (Velice často je rychlé cvičení spojeno s nesprávným dýcháním!)

„Dýchejte ve svém obvyklém rytmu, ne hlouběji než obvykle, nezadržujte dech.

Hlavní je teď věnovat kladnou, radostnou, nadšenou pozornost svému dechu.

Zaposlouchejte se důkladně do své dýchací slasti. Žádné násilí, nicvyumělkovaného, strojeného. Za nějakou dobu se vám dech sám trochu zpomalí, prohloubí,

nabude na pravidelnosti. Svaly celého těla se vám ještě více uvolní a je také

možné, že pocítíte mírné teplo, protože se vám uvolnily i cévy. Teď užvychutnáváte, jak volně se vám dýchá, přímo se opájíte svobodou svého dechu. Srdce

přechází k soustředěnému, pokojnému rytmu.“

31

Požadavek uvolnění neplatí pouze v klidu a při odpočinku. Právě přinamáhavých cvičeních je dosažení uvolněného dechu nejužitečnější pro zvládnutíbudoucích jevištních úkolů!

Při tomto uvolnění však nesmíme nikde nic povolit. Zejména dechovésvalstvo si musí uchovat aktivitu a držet ve středu těla volný prostor, aby vysílalopodněty pro vydatnější dýchání. Pocitově to odpovídá tzv. „dechové brániční opoře“,

30 L oesch, Ilse. Sprechende Bewegung. Berlin: Henschelverlag Kunst u. Gesellschaft, 1974.

31 Levi, Vladimir Lvovič. Umění sebevlády. Přeložila Olga Gabašová. Praha: Mladá fronta, 1981.


26 | Základní pojmy

je-li správně chápána a prováděna. (Prakticky to znamená udržet tou částídechového svalstva, které podléhá vůli, mírně nádechovou pozici i při výdechu.)

Doposud byla řeč o cvičeních, ve kterých si máme přirozeně rozšířitdechovou kapacitu, abychom posílili svou vitalitu větším přísunem kyslíku (pozor,příliš rychlé dýchání tomu zabraňuje!). Avšak v herectví jde i o zpodobení životních

projevů, které nejsou spojeny s volným dýcháním. Víme ze zkušenosti, jak se mění

jeho rytmus, jestliže jsme překvapeni, vyděšeni, máme strach, radost, spěcháme,

zdráháme se, zpozorníme atd. Vědomé změny dechového rytmu mohou zpětně

ovlivnit pocit až k prožitku (odpovídajícímu změně situace ve hře a vztahu k ní).

Proto je ve výuce jevištního pohybu využíváno i těchto možností. Rovněži představ vůně či pachu, které napomáhají přirozeným reakcím. Nezapomeňme ani

na uvo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist