načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Jestřáb kontra Hrdlička - Svatopluk Čech

  > > > > Jestřáb kontra Hrdlička  

Elektronická kniha: Jestřáb kontra Hrdlička
Autor:

Tragický příběh nepraktického pana Hrdličky a jeho rodiny, která se nedokáže přizpůsobit změně jejich poměrů, což neodvratně vede kroky nebohého Hrdličky k bezcharakternímu ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  54
+
-
Doporučená cena:  58 Kč
7%
naše sleva
1,8
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Monika S. Benešová - Lama
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 126
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-879-5946-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tragický příběh nepraktického pana Hrdličky a jeho rodiny, která se nedokáže přizpůsobit změně jejich poměrů, což neodvratně vede kroky nebohého Hrdličky k bezcharakternímu lichváři Jestřábovi. Ten se, beze všech výčitek svědomí, vrhá na svou budoucí oběť a nechává ji pomalu tonout v jedovatých vodách dluhů, úpisů, směnek a exekucí.
Svatopluk Čech je bezpochyby mistr pera a není pro něj těžké, svým lyrickým uměním, vyvolat ve čtenáři silné emoce k hrdinům tohoto dramatu.
Text je opatřen redakčními poznámkami.

Zařazeno v kategoriích
Svatopluk Čech - další tituly autora:
Výlety pana Broučka Výlety pana Broučka
Čech, Svatopluk
Cena: 199 Kč
Epochální výlet pana Broučka - CDmp3 (čte Arnošt Goldflam) Epochální výlet pana Broučka
Čech, Svatopluk
Cena: 171 Kč
Epochální výlet pana Broučka do XV. století Epochální výlet pana Broučka do XV. století
Čech, Svatopluk
Cena: 269 Kč
Výlety pana Broučka Výlety pana Broučka
Čech, Svatopluk
Cena: 309 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1







2

DÁLE DOPORUČUJEME

Vojtěch Rakous: Doma – židovské obrázky
Soubor povídek Doma byl první knihou, která uvedla do české
literatury židovské obyvatele venkova a maloměsta jako jeho přirozenou
součást. S humorem i porozuměním vypráví, jak vesničtí Židé
poloviny 19. století se svými sousedy sdílejí běžné radosti i starosti
a zároveň ctí své tradice a svou víru.

Vojtěch Rakous: Modche a Rézi
Humorné vyprávění o trampotách starého dobráckého, ale poněkud
nedůvtipného, Žida Modcheho a jeho hádavé, úzkostlivě čistotné,
panovačné, lakomé, ale přesto všechno dobré, ženy Rézi. Modche
je věčný smolař a díky tomu a díky své jednoducho sti provádí jednu
hloupost za druhou. Autor nám tyto jeho eskapády předkládá v
několika příbězích, psaných tradičním jazykem a s laskavým
humorem.

Ignát Herrmann: Z pamětí starého mrzouta
Pobavte se příhodami mrzoutského úředníčka, poodhalte jeho m
ilostné zážitky z mládí i trampoty s „kmotrem“ nebo s „českým
pekáčem“, prožijte s ním nekonečné týdny s husou nebo strasti kolem
„vhodných vánočních dárků“ a nezapomeňte ani na kapitolu, v níž se
pan Cyrus stane „volebním agitátorem“.

Ignát Herrmann: Otec Kondelík a ženich Vejvara
Pan Václav Kondelík je vážený měšťan, uznávaný malířský mistr,
náramný labužník, znalec piva, vtipálek i škarohlíd, a tak trochu
samoliba. Rodinné pohodlí mu, v dobrém slova smyslu, začíná čeřit
velice nesmělý a trochu nedůvtipný nápadník jeho jediné dcery
Pepičky, magistrátní úředník Vejvara.






3

SVATOPLUK ČECH

Jestřáb kontra Hrdlička






4
























Vydání jako celek i jednotlivé části (text díla, obálka, grafická
úprava, případně jazyková adaptace, redakční poznámky,
ilustrace, předmluva, doslov, životopis autora apod.) jsou
chráněny autorskými právy. Nositelé těchto práv jsou
uvedeni v tiráži.
Prosíme, používejte tuto elektronickou verzi knihy pouze
v souladu s platnou licencí. Žádná verze licence k této
eknize neumožňuje rozšiřování jejich kopií (včetně půjčování)
či sdělování díla veřejnosti (například umisťováním kopií či
extrahovaných částí na servery, ze kterých je možno tento
soubor nebo jeho část dále stahovat nebo jej prohlížet), a to
za úplatu či zdarma.





5

SVATOPLUK ČECH
Jestřáb kontra Hrdlička















Praha 2015





6















Obálka © Marcela Strejčková – Nomzamo, 2015
© Monika S. Benešová – Lama, 2015
(elektronické vydání)

ISBN 978-80-87959-46-6 (formát PDF)
ISBN 978-80-87959-47-3 (formát ePub)
ISBN 978-80-87959-48-0 (formát MobiPocket)





7

I
Okolnosti přinutily mne, že jsem se obíral nějaký čas
jistou registraturou. Od té doby nezávidím žádnému
registrátoru. Jeho život jest podoben fasciklům, jimiž
se zabývá: den klade se na den jako arch na arch,
každý je stejně bezbarvý a suchopárný a žádný
nevybočuje ani o coul z předepsaného úředního formátu.
Přesto míval jsem při svém nudném zaměstnání t
aké chvíle tichých požitků. Byly to zejména doby, kdy
jsem se ociťoval v registratuře sám a mohl se jí
zabývat po svém způsobu. Místnost nebyla bez půvabu.
Nábytek této svatyně juris tvořily pouze tři obrovské
skříně, jejichž čela byla ozdobena šiky zákoníků
v stejnokroji ze sviňské kůže, skládací stupátko
a několik starožitných obrazů v okrouhlých černých
rámcích. Celou světnicí rozkládal se tajemný soumrak,
jenž se ti při bedlivějším zkoumání jevil smíšeninou
stínu a prachu. Ba, prach pokrýval tu všechno jako
sníh zimní krajinu. Malba stěn ztrácela se za šedivými
čalouny prachu; prach vážila zaprášená bohyně
spravedlnosti, trčící nad prostřední skříní; v závějích
prachu tonuly knihy pod ní; obličeje starých právníků
v okrouhlých rámcích vypocovaly prach, jehož se
nalokaly zaživa; jako fantastický výkvět prachu vypadala
zvadlá rezeda v okně, a hustou mlhou prachu zastřeny
byly skleněné tabule, že se jimi jen pracně dobýval
šikmý pruh bledožlutého světla, oživený tančícím pr
achem a kreslící na podlaze divně zmodrchané obrazce
starožitných ozdobných mříží.





8

A když se rázným pohybem mých rukou rozlétly
dveře některé skříně, jaký to zvláštní život makulatury
objevil se před zraky mými! Jakoby leknutím zachvěly
se obálky fasciklů, prach zavířil v přihrádkách, zděšení
pavouci unikali do nejtajnějších zámotků své příze a tu
a tam zatřepetal se úzkostlivě mol, něžný motýlek
registratury. O, božská estetiko přírody! Ty, jež jsi
posadila skvoucího kolibříka na ohnivý květ
tropického pralesa, jež jsi ošatila kosmatým sněhem polárního
medvěda a šedého dropa pustila do šedých,
nekonečných plání, dala jsi také říši starého papíru zvláštního
motýlka, Vystřihnuvši mu křidélka z nejtenčí papírové
tříště a posypavši ho nejjemnějším foliantovým
prachem!
Zpočátku, pravda, brával jsem s nechutí do rukou ty
balíky listin, jejichž obsah mne, neprávníka, pramálo
zajímal. Ale znenáhla mizela tato nechuť a nakonec
uměl jsem se s nimi dobře bavit.
Postup, jakým se to událo, jest dosti zajímavý.
Dejme tomu, že vás přinutila mrzutá nějaká přílež
itost utéci se pod křídla právního přítele. Vstoupili jste
s patrnými známkami rozčilení do kanceláře
a proklínali jste v duchu předchůdce, který svou
poradu s advokátem bůhví o jaké malicherné záležitosti
donekonečna protahoval. A když jste se konečně
dostali do přijímací komnaty právníkovy, líčili jste mu
s mravním rozhořčením, v případě vašem třeba úplně
odůvodněným, bezpráví na vás spáchané a neostýchali
jste se odhalit před ním mnohou skrytější stránku své
bytosti a svého života. Proud řeči vaší přerušil advokát
zdvořilou otázkou po vašem jméně a napsal toto čer-





9

venou tužkou zvenčí v čelo předloženého archu. Tím
okamžikem dohráli jste v kanceláři svou lidskou úlohu.
Stali jste se fasciklem, složkou. Ovšem prozatím jen
zárodkem fasciklu, avšak tento zárodek měl již
všechny podmínky samostatného života v sobě a rozvíjel se
sám ze sebe dále. Vy pak jako myslící a cítící lidská
osobnost přestali jste pro kancelář existovat. Jméno
vaše budilo tam pouze představu většího neb menšího
balíku papírového, naplněného rozmanitými
právnickými spisy. Během času tloustli jste vůčihledně, že
vám musili pořídit lepenkové desky a silnější špagát.
A čím více jste co fascikl tučněli, tím hlouběji do
mlhavého pozadí ztrácely se nejasné obrysy vaší lidské
individuality. i když jste se s advokátem nadobro
rozloučili, ba když se žádný písař v kanceláři na osobnost
vaši již nepamatoval, vedli jste v registratuře život svůj
dále jakožto odbytý proces až do přirozeného skončení
prachem a moly.
Pod mýma rukama proběhly fascikly tento běh ž
ivota opačným směrem.
Zpočátku všímal jsem si leda tloušťky a váhy
jejich. Obzvláště budily hubené mou zvědavost. Hledal
jsem vždy s jakýmsi patologickým interesem příčiny,
které zabránily vzrůstu jejich.
Později poutaly mne nápisy některých krasopise
ckým provedením.
Pak začal jsem stranit některým jménům pro
zvláštnost jejich nebo jiné okolnosti, a konečně
přimýšlel jsem si k nim osoby. Z fasciklů vystupovali živí
lidé. Viděl jsem je, jak povídají advokátovi do pera
sporné děje svých rozepří, stopoval jsem různé výrazy,





10

střídající se přitom v jejich obličejích, a vycházel jsem
s nimi posléze z dusné kanceláře na čerstvý vzduch
života.
Probíraje se plesnivým o bsahem fasciklů,
představoval jsem si živý strom, z něhož opadala ta přehršle
suchého listí. A jako si vykouzluje geolog z chudých
vrstev kamenného uhlí obraz předvěkého pralesa,
vynášel jsem děje lidského života z těch vrstev šedého
papíru, v nichž se nejasně otiskly.
Zde máte jednu povídku, jejíž děj jsem vážil takto
z plesnivých fasciklů a jejíž nejslabší místa jsou ta,
která se jakýmkoli způsobem dotýkají vznešené vědy
právnické, zapečetěné pro mne, laika, sedmerou pečetí.






11

II
Uvádím vás k panu Jestřábovi ve chvíli, kdy obětuje
lárům své tiché domácnosti. Jeho ložnice je v tu dobu
rámcem utěšeného obrázku rodinného. Všechno tu
shrnuto, čím jen obraznost zimní odpoledne zpříjemnit
může; hustá metelice sněhová venku, mech a papírové
jesličky v okně, jemné pološero uvnitř, rudá míhavá
zář na podlaze před kamny, vysoko nastlaná postel
s odhrnutými záclonami v pozadí.
U okna plete malá plavovlasá dceruška pana Jestř
ába punčochu a sleduje okem rozkošné komické pohyby
bělošedého koťátka, hrajícího si s klubkem na podlaze.
U nohou pana Jestřába probírá se štíhlý hošík
zašpiněnými listy nějaké obrázkové knihy a dětské jeho
žvatlání mísí se ladně s tikotem starožitných hodin
a praskotem loučí v kamnech.
A pan Jestřáb sám odpočívá s blaženým poklidem
v důkladné lenošce, s vyšívanou domácí čepičkou na
hlavě, v strakatém volném županu, a odfukuje
chvílemi jedním koutkem úst bělavé kotouče dýmu, kdežto
druhý pevně objímá špičku laciné porculánové dýmky.
Ale klid pana Jestřába není úplným. Drže v jedné
ruce vrstvu papírových proužků a odhrnuje palcem
druhé, kterýž časem nasliňuje, lístek po lístku
s polohlasnými poznámkami. Přitom se střídají v jeho
líci výrazy hněvu a spokojenosti.
S báječnou rychlostí obracel palec jeho ty kolkov
ané pruhy papíru. Nabyl patrně stálým cvikem
virtuóznosti v tomto zaměstnání. Podobal se mrštnému palci





12

falešného hráče, když prozrazuje pánu svému v přeletu
hlavy karet. Také pan Jestřáb poznával z míhajících se
okrajů celý obsah svých lístků. Časem zastavoval se
palec jeho déle na některém, oči prodlévaly bedlivě na
číslicích a rukopisech a mezi zuby draly se poznámky:
„Zítra k notáři! – Přepsat kolek! – Podívám se do
knih! – Touhle si nepochybně zapálím dýmku! – Na
tebe, panáčku, musíme s nožem!“
„Proč měla, tatínku, popelka tak malou noh u?“
tázal se hošík u nohou pana Jestřába, zdvihaje k tomuto
veliké jasné oči.
Ale tatínek staral se málo o podobné maličkosti,
jakou byla Popelčina nožka. Mlčky konal dále generální
obhlídku pestrého pluku, který se tam venku bil
a krvácel v boji života, kdežto on pohodlně shraboval
válečnou kořist. Měl je tu všechny v hrsti, v pravém
slova smyslu. Co vířil prstem těmi lístky, míhaly se
mezi nimi jako v obsáhlém albu podoby nejrůznějších
lidí; šedohlaví páni v černých ošumělých kabátcích,
divadelní princezny, hranatí vesničané, uhlazení
šviháci, stísnění průmyslníci, rozmarní bonvivanti,
poetové...
„Tatínku, dočkáme -li pak se soudného dne?“
zaštěbetal hošík na podlaze.
„Proč?“ otázal se pan Jestřáb v myšlenkách, nevěda
bezpochyby ani, že se ptá.
„Viděl bych rád, jak budou pršet hvězdy.“
Nevím, zda by tento hvězdný déšť lépe pochodil
u pana Jestřába než Popelčina nožka; neboť v tu chvíli
zaskříply dveře a pozornost mého hrdiny obrátila
k sobě vklouznuvší do světnice ženská postava. Byla





13

to Marta idylické domácnosti páně Jestřábovy,
zaujímající jakési kolísavé postavení mezi služkou
a hospodyní. Ostatně byl celý její zjev jaksi pochybný,
neohraničený. Již věk její působil ti obtíže; byl bys
řekl, že není ani stará, ani mladá, ani v nejlepším věku.
Tvář její byla slabě odstíněný, mdle bílý ovál, rty
bledé, oči strnulé a jakoby navždy oslněné nějakým příliš
mocným světlem; bledě hnědé vlasy, bez lesku,
splývaly vždy v nespoutané volnosti kolem hlavy
a zastíraly několika oddělenými zcuchanými prameny
vysoké čelo, které jimi prohlíželo jako bělost měsíce
pruhy šerých obláčků. Toaleta její se, tuším, nikdy
nevznesla nad prostou kartounovou sukni, košili
a bílou noční kazajku; obě poslední bývaly vždy kolem
hrdla nad potřebu rozhaleny. Kdo pozoroval stále
vytažená její ramena a chvějící se ruce, musil soudit, že jí
je věčně zima.
Co se konečně duševní její stránky týče, zobecnělo
podezření, že nebylo všechno v pořádku za tím bílým
vysokým čelem, prohlížejícím přes prameny hnědých
vlasů.
Tato ženština vklouzla do světnice a pravila
temným, bezvýrazným hlasem: „V předsíni čeká pán.“
Pan Jestřáb trhl sebou nevrle a vysoptil jí vstříc celý
oblak dýmu, jako by s ním chtěl odfouknout rušitelku
svého tichého domácího klidu.
„Což nečetl na dveřích, v které hodiny dávám
audienci?“ osopil se na ni a dodal mírnějším hlasem: „Co
chce?“
„Řekl mi, abych ohlásila inspektora Hrdličku.“





14

„Aá, hoří!“ zabručel pan Jestřáb s kousavou ironií,
zdvihaje se volně z lenošky. „Uvidíme, přikutálejí-li se
peníze tak rychle zpět, jak odcházejí. Uveďte jej do
prvního pokoje.“
Nato zamkl kupu lístků, se kterými se bavil, do př
ihrádky starosvětské skříně a vztáhl ruku po svátečním
kabátě na věšáku. Ale sklonil ji zase, zkřivil pohrdlivě
ústa a stáhl jen pevněji šňůru županu.
Když vstoupil do předního pokoje, stál tam již
ohlášený host. Byl to starý pán, s nímž naložil čas dosti
milostivě. Vypadal spíše jako mladý herec v úloze
starého džentlmena. Štíhlá, útlá jeho postava neztratila
ničeho ze své přímosti, a také pěkně utvořená hlava
vypínala se posud v byrokratické strnulosti z tuhého,
cípatého límce košile. Sníh, jímž zima žití posypala
jemný, vkusně zkadeřený jeho vlas, vypadal spíše jako
lehký pudr na příčesce mladého šviháka z předešlého
století. Ač se podlouhlý obličej složil v četné drobné
záhyby, zachoval přece jemnou bílou pleť a povšechný
obrys bývalé ušlechtilé krásy. Nejméně pak dotkl se
čas pěkné, útlé jeho ruky: s tou mohla být spokojena
každá aristokratka.
Oděv pana Hrdličky, ač z módy vyšlý, svědčil
o vkusně neskoupé volbě a přísném dohledu; ale tento
ukázal se marným vůči morovému dechu obnošenosti,
pod nímž – ač dosud nepatrně – bledla obruba černého
kabátu, chřadly bujné varhánky batistové na prsou
a žloutly okraje sněhobílých, drobně skládaných
manžet jako lupeny bílé růže po prvním mrazu.
Takový člověk stál rozpačitě před panem
Jestřábem.





15

Tento uvítal ho svou sprostnou, nemotornou man
ýrou, která tvořila mocnou protivu k jemně
vybroušeným způsobům příchozího, a pravil se zběžným
pohledem na svůj župan a pantofle: „Račte odpustit, že se
před vámi objevuju v tomto kostýmu. Nenadál jsem se,
že...“
„O, prosím.“
Usedli naproti sobě. Jemná tvář pana Hrdličky rděla
se lehkým ruměncem. Oči jeho spočívaly
v úzkostlivém napnutí na obličeji pana Jestřába. V těch
očích, jak se zdálo, byla vepsána tragédie jeho osudu,
z které vyšel ostatní zjev jeho téměř neporušen. Takové
oči budívají ve mně vždy hlubokou útrpnost. Jsou to
oči těch, jež srazil potměšilý osud náhle z výšin
důstojnosti a blahobytu v hlubinu nouze a zapomenutí.
Jsou to oči těch, kdož se procházejí nejraději za
soumraku odlehlými ulicemi, se sklopenou hlavou, míjejí
staré známé a křečovitě tisknou složené bílé rukavičky,
jako by jimi pozornost kolemjdoucích od ostatního
svého zevnějšku odvábit chtěli. V očích takových
odráží se žal pro lepší minulost, odříkání, nedůvěra
v sebe, stálá bázeň před urážkou a posměchem. V těch
plachých očích zrcadlí se zlé svědomí – vědomí to
blednoucí obruby kabátu, žloutnoucích manžet
a jiných podobných zločinů, kryjících se v rozličných
záhybech oděvu, o nichž nemá ostatní svět třeba ani
tušení.
Však nyní měly oči pana Hrdličky pouze výraz ú
zkostlivého, zpola beznadějného napětí.





16

„Jest mi velice líto “ pravil pan Jestřáb po chvíli
mlčení a pásl přitom zraky na úplné zdrcenosti svého
protějšku.
„Jest mi velice líto,“ o pakoval s vybroušenou
ukrutností – že jsem vám již včera posloužit
nemohl.“ – Pan Hrdlička oddychl si zhluboka a zrak jeho
zajiskřil se radostně. –
„Kasa moje byla úplně prázdná. Časy jsou zlé.
Avšak podařilo se mi přece sehnat tolik, abych žádosti
vaší vyhovět mohl.“
Pan Hrdlička pohlédl naň s nelíčenou vděčností.
Dával mu celým svým vzezřením najevo, že ho pokl
ádá za člověka opravdu šlechetného a že jej prosí za
odpuštění, vstoupil-li do přijímací jeho komnaty
s jakýmsi mravním předsudkem. A pan Jestřáb
poskytoval v tu chvíli skutečně obraz, jehož prostá
poetičnost musila okouzlit každou mysl nezkaženou: seděl tu
velebně v ošumělé lenošce, probíraje se měkkým,
hnědým vlasem svého synáčka, kterýž se za ním z ložnice
přikradl a hlavu na prsa jeho položil; z druhé strany
hrálo si bělošedé koťátko s cípem jeho županu, na
němž vyšita byla vkusná červená arabeska.
Bezděky povzbudil tento obraz sdílnost pana H
rdličky.
„Nebyl bych se nikdy odhodlal k tomu kroku,“
pravil, a živější ruměnec ozdobil jeho líc, „kdyby mne
k němu nebyla donutila prosba synova. Zdržuje se
v Cařihradě –“
„Tak daleko?“ prohodil pan Jestřáb s přídechem
ironie.





17

„Ano, v Cařihradě. Je tam úředníkem při
rakouském Lloydu (pozn. redakce: lodní společnost).
Náhodou dostal se do peněžité tísně –“
„Chápu, jsem také otcem,“ řekl pan Jestřáb
a přivinul jako na dotvrzení synáčka svého k prsům.
Pan Hrdlička vyňal z kapsy čerstvě vyplněný
blanket směneční, chřestící ještě pískem, a podal ho mlčky
panu Jestřábovi. Tento prohlédl zběžně líc a rub lístku,
kývl spokojeně hlavou a přistoupil k těžké skříni
v koutě.
Za chvilku nato ležela dlouhá řada papírových p
eněz na stole před panem inspektorem. Zraky tohoto
přelétly ji s jakousi úctou a v ruce jeho objevila se
malá, ohmataná tobolka, která se při vší své hladovosti
nezdála způsobilou pojmout tolik papíru ve splasklém
svém břiše.
Stálo to pana Hrdličku dost času, než vecpal n
eprakticky složené bankovky do rozličných jejích
přihrádek.
Této chvilky použil pan Jestřáb, aby se kriticky d
otkl větrné teorie o synu v Cařihradě. Úsudek jeho o ní
byl, že nepotřeboval pan Hrdlička vyšperkovat svou
obligátní historku právě vrcholky pinií a štíhlými
vížkami minaretů.
„V Cařihradě úřaduje rakouský Lloyd nepochybně
turecky?“ otázal se.
„Ó nikoli, vlašsky,“ odpověděl pan Hr dlička
rozpačitě, zavíraje tobolku. „Ó, Cařihrad jest krásné město!
Hra světel při slunce západu je tam věru báječně
skvostná!“





18

Po tomto obhájení své teorie poroučel se pan H
rdlička, tiskna ruku křečovitě k srdci, na němž
odpočívala vycpaná tobolka, a ujišťuje, že za měsíc tou
dobou návštěvu svou dozajista opakovat bude.
Pan Jestřáb se pak vrátil s pohrdlivým úsměvem do
své ložnice, aby tam obětoval dále penátům
(pozn. redakce: římský domácí ochranný bůžek) své
tiché domácnosti.
Ujímaje se v duchu pana Jestřába naproti
úzkoprsým mravokárcům, ubíral se pan Hrdlička domů.
Než vás seznámím s nynějšími jeho poměry,
předkládám stručný obsah předcházející kapitoly jeho života.

Jistý bohatý šlechtic starožitného rodu míval jednou do
roka zvláštní romantický záchvat. V této době myl si
pečlivě ruku, jíž zpolíčkoval svého podkoního, vzdával
se každovečerní partie šachů se svým tajemníkem,
klekával okázale před krucifixem ze slonové kosti
v domácí modlitebně a rozmlouval nadmíru vážně
s jistým přestárlým chudým šlechticem, kterému
poskytoval již desátý rok pohostinství pro zvláštní jeho
komičnost. V ty doby stával se samotářem. Opouštěl
divadlo, klub, metresu a kál se ze všech ústupků, které
přinášel nivelujícímu proudu časovému. Věnovával se
výhradně rozjímání o vznešenosti a starožitnosti svého
rodu. – A jednou zarachotil na dvoře nejstarší povoz
remízy, a šlechtic náš usedal se svým komickým
soudruhem do vybledlého červeného sametu s vyšeptalým
zlatým třepením. Jeli, pohříženi v slavné mlčení, jeli
s podloženými koni, až se konečně zastavil povoz na
travnatém nádvoří starožitného zámku, uprostřed les-





19

naté horské krajiny. Bylo to původní sídlo slavného
rodu. Zde černala se ještě zubatá okrouhlá věž, z níž
před věky hrdinný praotec silnici v dálce mezi horami
se vinoucí ohrožoval, zde leskly se dosud střepiny
barvitého skla v gotickém okně polozbořené kaple,
v níž pobožnost svou konával. A kolem toho
zvětralého jádra nakupily pozdější doby v malebném neladu
směs věží, stavení a přístavků, různících se slohem
a představujících v celé stupnici odstínů přechod z šera
dávnověkosti až v bílo časů nejnovějších. Celek byl
jako stvořen za pozadí romantické básně.
V tomto hnízdě svých předků trávil náš šlechtic
každoročně několik neděl v očišťujícím
a povznášejícím dechu minulosti, který vanul
z každého kouta těch polovičních zřícenin. S pýchou
prováděl svého společníka řadami starobylých komnat,
ukazoval mu s chloubou podzemní lidomornu
s vrstvou kostí na dně a s vydrápanými nápisy
v plesnivých stěnách, liboval si v temném ohlasu, jejž
budily hřmotné jeho kroky v dlouhých chodbách,
a drápal se po točitých schodech až na cimbuří
nejvyšší věže, aby se úchvatně pokochal krásnou vyhlídkou.
Pak bloudil zase zpustlým parkem, z něhož jeho
copatý děd přírodu latěmi a nůžkami vyhnal a do něhož
nyní opět příroda slavila svůj vjezd, hovoře o sladkých
tajnostech jistého čínského altánu, a komický jeho
soudruh kráčel uctivě za ním, strkaje občas uzardělou
meruňku, již marně zastírala žárlivá zeleň, s elegickým
povzdechem do šosů starosvětského kabátu.
Ale po nějakém čase začínal jistý, z estetického
stanoviska ovšem úplně vhodný pohyb ruky k ústům





20

rušit výklady našeho šlechtice nad malovaným r
odokmenem v rytířské síni, uprostřed vážných
podobizen předků, a přestárlý soudruh poznával k rostoucí
lítosti své, že hostitel jeho nalézá každým dnem opět
kus komické jeho stránky, až mu konečně příznivec
zaklepal s hlasitým smíchem na rameno:
„Nu což, pane rytíři, zítra pojedeme?“
Rytíř přisvědčil s tichým odříkáním a jeli. Před
odjezdem konána delší porada s panem Hrdličkou
a schválen velmi důkladný plán k všestranné opravě
starého zámku, aby zachována byla k oslavě rodu
a k okrase vlasti tato vzácná památka vznešených
předků.
Jistou dobu po odjezdu vrchnosti krátil si pan H
rdlička dlouhé večery sestavováním všelijakých
rozpočtů na základě schváleného plánu a zaslal pak
elaborát svůj do ústřední kanceláře, kde se uložil do zvláštní
přihrádky s nápisem Opravy zámku Supovského, ke
které se vylézalo po krkolomném dřevěném stupátku,
naštěstí jen jednou do roka.
Tento rozpočet byl hlavním, ba téměř jediným bř
emenem inspektorského úřadu pana Hrdličky. Ostatní
čas roku přihlížel svědomitě, jak kámen po kameni
opadává z jemu svěřeného zámku, jak se haluze
stromů zvolna, ale vítězně derou gotickými okny do
zbořené kaple a zelená mlha žabince pozvolna se ukládá
na hladině umělého rybníka, jenž dřímal těžký, smutný
sen uprostřed zdivočilého parku.
Více nemohl pan Hrdlička při nejlepší vůli pro
„oslavu rodu a okrasu vlasti“ činit. Hleděl tedy alespoň
s přiměřenou důstojností nosit svůj titul. A to se mu





21

dařilo zcela dobře. Představoval jaksi skutečného drž
itele zámku, vázaného toliko volným manským poutem
k titulárnímu vlastníku, který přicházel občas přijímat
povinný hold. Po celou ostatní dobu podroben byl
starý zámek neobmezené jeho moci. Rodina jeho
užívala po ten čas všech místností a půvabů starožitného
sídla po své libosti. Na dlouhém stole v rytířské síni
sušily se křížaly; sklenice zavařeného ovoce prohlížely
mřížovím gotických oken; hosté páně Hrdličkovi
vystupovali po točitých schodech do arkýřových
komnatek a uléhali do divně vyřezávaných postelí pod nebesa
z otřeného damašku; paní Hrdličková četla
sentimentální romány na větrném, vysokém pavlánu, dcery její
vozily se ve zpuchřelém člunu zelenou mlhou rybníka
k čínskému altánu a blouznivý syn sedal v některém
koutě staré kaple, jako pavouk zapředen v duhové niti
své obraznosti. Srostli již celou bytostí svou s tím
kamenným hnízdem, a starý Hrdlička pevně doufal, že
uloží své kosti vedle kostí předchůdců svých pod
cypřiše v odlehlém místě parku, v uctivé vzdálenosti
od mauzolea, v němž snili věčný sen zámečtí pánové.
Ale osud rozhodl jinak. V jednom roce přijel starý
pan hrabě nadobyčej pozdě, když chaos listí ve
zpustlém parku již barvit se začal chorobným ruměncem
podzimku – přijel v černě ověšeném voze s průvodem
černě oděných pánů a slzících dam, přivádějících
k plné platnosti svůdný opak smuteční černi
k sněhobílým lícím a krajkám. V průvodu tom
nechyběl ani komický rytíř. Uložili starého pána k předkům,
prohlédli si hladomornu, pochválili vyhlídku z věže
a rozjeli se zase. Jen komický starý šlechtic pozdržel se





22

ještě den a chodil v myšlenkách dřímajícími chodbami,
bloudil parkem, v němž se nepýřila již žádná meruňka
pod žloutnoucím lupením, a seděl posléze drahný čas
na prahu rozbitého čínského pavilónu, jehož děravá
střecha postlána byla žlutým a černým listím, sprchlým
z dumavých vrcholků stromů. Tak tu seděl, vhodná
stafáž v obrazu všeobecné sešlosti, a klonil do dlaní
navlhlou tvář.
Věděl, že tu sedí naposled . Nástupce hraběte,
vzdálený příbuzný, nedovedl ocenit komičnost chudého
rytíře.
Ale také Hrdlička stal se obětí převratu toho. Nový
pán myslil, že se zámek Supovský i pod dozorem
pouhého vrátného bude se stejnou důsledností rozpadávat,
a dal pana inspektora s dosti skrovným výslužným na
odpočinek.
Toto rozhodnutí zasáhlo celou rodinu jako hromová
rána. Nemohli ani pochopit, že by se navždy rozloučit
měli s těmi šedými stěnami a divokým sadem, s tím
vším, co za své již uvykli považovat, že již nikdy více
neuvidí západ slunce z hrdého toho pavlánu a neuslyší,
sedíc pod omšelým kamenným satyrem, za večera
klokot slavíků v rozcuchaných křovinách parku, že se
jim všechno to stane cizím a že jsou náhle ve světě bez
domova – však což naplat! Ohlédli se naposled po
zubaté černé věži, v paprscích zapadajícího slunce
zahrály naposled za nimi zbytky barvitého skla
v oknech zbořené kaple, a slzy, jež přitom naplnily
jejich oči, byly zcela neúrodnou vláhou.





23

Přestěhovali se do hlavního města a najali si tu
v jedné z nejživějších čtvrtí byt o třech pokojích,
slušném salónu a předpokoji s vyhlídkou na ulici.
Ale po roce uznalo se v rodinné poradě, že má tento
byt přemnohé vady. Obyvatelé tří hořejších poschodí
nepřestávají vystupovat a sestupovat kolem dveří, že to
vypadá na schodišti jako v obecném průchodním
domě; každý druhý chodec zastavuje se tu, aby zaslechl
úryvek z živého dialogu paní Hrdličkové a její
kuchařky anebo zahlédl bílou siluetu slečny Irény v ranních
nedbalkách, s růžovým pantoflíčkem naboso; strop
celého bytu jest jakoby rezonanční deskou, jež zvěstuje
všechny odstíny v náladě hořejších nájemníků různým
tempem dunících kroků; vezměte k tomu věčný rachot
povozů na ulici, zvědavost protějšího domu a konečně
premovaného portýra v průjezdu, který nepohne ani
jedním rysem hloupě nadutého obličeje, když šustí
paní Hrdličková kolem – a máte důvody, které přiměly
rodinu Hrdličkovu k vyhledání si jiného, útulnějšího
hnízda.
Přestěhovali se v tišší, malebnější část města, do
třetího poschodí podivné třípatrové budovy. Zde
obývali něžný salónek a dva těsné pokoje, vlastně jen ty,
neboť do salónku nedovolovala paní Hrdličková
nikomu vstoupit bez utírky nebo smetáku v ruce. Žádný
hluk, žádný pohled zvědavý nerušil tu posvátný klid
jejich domácnosti. Vyhlídka ukazovala po jedné straně
romantickou prejzovou krajinu s táhlými, rozmanitě se
křižujícími hřbety žlábkovaných střech, s lesem
štíhlých komínů, plnou roklí a slují, jimiž se řítily za
deštivého počasí bystřiny v nedohlednou propast, po dru-





2 4

hé straně pak kamennou černou směs gotických
oblouků a pilířů, mezi nimiž zkameněly uprostřed vilného
hemžení podoby všelikých nestvůr – bok to prastarého,
v tlačenici okolních střech téměř již umačkaného
dómu.







25

O autorovi
Svatopluk Čech (21. února 1846, Ostředek – 23. února
1908, Praha – Holešovice), český básník, prozaik,
novinář a cestovatel. V Praze vystudoval piaristické
gymnázium a později práva. Přispíval do almanachu
Ruch a časopisu Květy, od roku 1871 byl redaktorem
Světozoru. V letech 1873–1876 působil jako redaktor
Lumíru, krátce působil i v Národních listech. Hodně
cestoval, navštívil Kavkaz, Chorvatsko, Dánsko,
Polsko, Itálii, Paříž. Konec života trávil v Praze na Letné,
v Holešovicích a v Tróji. Pohřben byl s velikou slávou
na Vyšehradě.
Jeho dílo je žánrově velmi bohaté. Psal především
eposy s mnoha přirovnáními a popisy, také sociální,
politickou a alegorickou lyriku, satiry, povídky
a romány. Svými Výlety pana Broučka se stal jedním
z průkopníků science fiction v české literatuře. Napsal
také velké množství humoristických povídek, črt
a fejetonů, ke kterým čerpal často náměty
z advokátního prostředí.
Hlásil se k trvalým hodnotám, které si v sobě nesl celý
život (např. láska k vlasti, touha po sociální
spravedlnosti atp.).

(zdroj internet)






26

Obsah
I .................................................................................... 7
II ................................................................................ 11
O autorovi ................................................................ 121







27


SVATOPLUK ČECH
Jestřáb kontra Hrdlička




Obálka s použitím vlastní ilustrace
Marcela Strejčková – Nomzamo.


Vydalo nakladatelství Monika S. Benešová – Lama,
sídlo: V Olšinách 50, Praha 10,
http://www.lama-web.cz/,
jako svou 17. publikaci.
Redakce Karel Marek.
Výroba e-knihy Marcela Strejčková – Nomzamo,
sídlo: V Olšinách 50, Praha 10.

Vydání první elektronické (v nakladatelství Lama).
Praha 2015.


ISBN 978-80-87959-46-6 (formát PDF)
ISBN 978-80-87959-47-3 (formát ePub)
ISBN 978-80-87959-48-0 (formát MobiPocket)





28

NEPŘEHLÉDNĚTE

Lev Blatný: Povídky v kostkách
Experimentální povídky a básně v próze Lva Blatného, jednoho
z našich význačných expresionistů, nastavují ironické, satirické
a mnohdy groteskní zrcadlo konvencím předválečné společnosti.
Krátké, koncentrované prózy vás možná překvapí svou hutností
a silou a především nadčasovostí.

Gustavo Adolfo Bécquer: Paprsek luny – tajemné
španělské legendy
Kdo je ta tajemná žena, do níž se v nočním lese zamiloval
Manrique? Proč není radno se o dušičkové noci přibližovat k Vrchu
duší a jak s tím souvisejí templáři? Přinese Pedro milované Marii
zlatý náramek a co má společného láska a vina? Co je tak vzácným
případem? A co se stalo v Maurčině jeskyni?

Viktor Dyk: Smrt panenky – výběr povídek o smrti
Výběr Dykových povídek, jež spojuje téma smrti a lásky, zahajuje
smrt z nedostatku lásky a uzavírá smrt z přílišné lásky, jíž není
možné naplnit. Najdeme zde také smrt, díky níž je možné věčně
milovat, a kromě dlouhého umírání stářím je zde popsána
i myšlenka smrti, aby mohl jiný milovat.

Ladislav Fuks: Myši Natálie Mooshabrové
Temný příběh vdovy Mooshabrové se odehrává ve světě ovládaném
diktátorem. Hrdinka líčí pasti na krysy, čelí tyranii svých dvou dětí
i vyptávání policie, živí se udržováním hrobů a pracuje pro úřad
Péče o dítě. Zdánlivě banální a bezvýznamný život ženy. Kým je ale
Natálie Mooshabrová doopravdy?

Ladislav Fuks: Nebožtíci na bále – malá humoreska
Maloměstská humoreska o záměně dvou osob na pozadí iluzorního
poklidu před blížící se světovou válkou. Autor rozehrává sled
groteskních situací, v nichž hrají roli nejen oba „nebožtíci“ a jejich
příbuzní, ale i bezduchost úředníků a policie.

Ladislav Fuks: Oslovení z tmy – svědectví o vítězství
tvora Arjeha
Apokalyptická vize zániku světa po strašlivé katastrofě vypráví
o setkání vysíleného chlapce Arjeha s údajným filosofem, který jej
ohromí svým věděním a nutí ho k přijetí podmínek, za něž jeho rodu
slibuje štěstí a bezpracné bohatství. Novela plná vizí a alegorií
slibuje hluboký zážitek







29

Ladislav Fuks: Příběh kriminálního rady
Všechno je jinak, neboť pomsta se nezastaví před ničím, těmito
slovy lze charakterizovat detektivní horor o pátrání po vrahovi dětí,
který je zároveň psychologickým románem o vztahu dospívajícího
syna k despotickému otci. Rozuzlení je stejně tak nečekané, jako
šokující.

Jiří Mahen: Rybářská knížka
Kniha, která je stále považována za „rybářskou bibli“, plná
vzpomínek z rybářských výletů, postřehů ze života ryb a rybářů, dojmů
z nádherné přírody. Krásný jazyk, humorná nadsázka i porozumění
přírodě, rybám a rybaření uchvátí čtenáře i dnes. Začínajícího rybáře
jistě potěší rady a zkušenosti.







       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist