načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ještě není konec - Michal Sýkora

Ještě není konec
-11%
sleva

Elektronická kniha: Ještě není konec
Autor: Michal Sýkora

- Český detektivní román se svéráznou komisařkou Výrovou v hlavní roli. Literární předloha televizní série Detektivové od Nejsvětější trojice. - - Je horké ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189 Kč 168
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 285
Rozměr: 21 cm
Úprava: 1 plán, 1 genealogická tabulka
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1692-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Komisařka Výrová, známá z televizní série Detektivové od Nejsvětější Trojice, se tentokrát zabývá brutální vraždou dítěte, spáchanou před více než dvaceti lety. V roce 1987 je hrůzným způsobem zabit půlroční chlapeček a z vraždy obviněná matka spáchá ve vazbě sebevraždu, aniž se k činu přizná. Z popudu manžela svědkyně, tehdy teprve dvanáctileté, se o nyní již promlčený zločin začne neoficiálně zajímat komisařka Výrová alias Velká Sova za přispění svého bývalého šéfa. Probírají se staré spisy, znovu se rozkrývají narušené vztahy v rodině postižené tragédií a vytahují se kostlivci ze skříní až k šokujícímu finále. Televizně dosud nezpracovaný příběh olomoucké mordparty od Nejsvětější Trojice. Psychologický detektivní román, který zaujme od prvních řádků.

Popis nakladatele

Český detektivní román se svéráznou komisařkou Výrovou v hlavní roli. Literární předloha televizní série Detektivové od Nejsvětější trojice.


Je horké srpnové odpoledne roku 1987. Končí prázdniny a dvanáctiletá Hana se v prvorepublikové vile u řeky na kraji města stane svědkem šokující vraždy. Příslušníci Veřejné bezpečnosti pachatele nápadně rychle zadrží, přičemž Hanino tvrzení, že vrahem byl ve skutečnosti podivný zelený přízrak, ze všeho nejvíc připomínající vodníka z Erbenovy Kytice, nikdo nebere vážně. Policejní komisařka Marie Výrová se tentokrát bude zabývat čtvrt století starou vraždou. Po setkání s Hanou Kolihovou, která se z hrůzného zážitku nikdy nevzpamatovala, zpočátku jen ze zvědavosti prostuduje spis dávno uzavřeného případu. Záhy však nabyde jistoty, že se tehdejší vyšetřovatelé dopustili řady chyb a že podezřelých, již ke zločinu měli motiv a příležitost, může být mnohem víc. Rodinné přízraky po pětadvaceti letech ožívají i proti vůli těch, kteří si ze všeho nejvíc přáli zapomenout. Na všech leží stín viny. Kdo je skutečným pachatelem zločinu, který zcela rozvrátil kdysi prominentní rodinu věhlasného místního lékaře?
-----
Michal Sýkora ve svých knihách, které skvěle naplňují nesnadný žánr detektivky, vždy zároveň vypráví o podstatě lidské povahy. Vypráví o nás samotných, o kořenech, z nichž vyrůstá plevel, který nás hrozí zadusit. Jeho postavy a zápletky, jakkoli poučené kulturou britské detektivní školy, vyrůstají z našeho historického substrátu, z naší krajiny a z našich povah. Michalovi zločinci nejsou vyfabulovaná monstra, a právě proto jsou děsiví. Máme totiž dojem, že je známe, že je potkáváme v našem světě, ve svých vlastních životech. Prostřednictvím napínavého a vtipného vyprávění získáváme překvapivě ostrý pohled na realitu, kterou sami žijeme, a na protivenství, kterým musíme čelit. Zlo, jemuž vzdoruje policejní vyšetřovatelka Marie Výrová, totiž nepřebývá ve vybájených světech. Je to drak, kterého musíme dnes a denně zabíjet sami v sobě. Proto je pro nás práce na televizních přepisech Michalových románů zábavnou, potřebnou a inspirující zkušeností. - Petr Jarchovský a Jan Hřebejk

Michal Sýkora (nar. 1971) vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého, kde od roku 1998 působí na Katedře divadelních a filmových studií. Kromě vědecké práce a odborného publikování se také dlouhodobě zabývá žánrem detektivky, s kolektivem studentů připravil k vydání dvoudílnou monografii Britské detektivky: od románu k televizní sérii (2012 a 2013). V roce 2012 vydal úspěšný detektivní román Případ pro exorcistu. O rok později vyšlo pokračování řady s názvem Modré stíny. Oba díly, stejně jako jeho nová kniha jsou předlohou televizní série, kterou pod souborným názvem Detektivové od Nejsvětější Trojice postupně uvádí Česká televize (scénář Petr Jarchovský a Michal Sýkora, režie Jan Hřebejk a Viktor Tauš).

Zařazeno v kategoriích
Michal Sýkora - další tituly autora:
 (e-book)
Modré stíny Modré stíny
Ještě není konec Ještě není konec
 (CDmp3 audiokniha)
Modré stíny - CDmp3 Modré stíny - CDmp3
 (audio-kniha)
Modré stíny Modré stíny
Pět mrtvých psů Pět mrtvých psů
 (e-book)
Pět mrtvých psů Pět mrtvých psů
 
K elektronické knize "Ještě není konec" doporučujeme také:
 (e-book)
Modré stíny Modré stíny
 (e-book)
Kocour z Montmartru Kocour z Montmartru
 (e-book)
Případ pro exorcistu Případ pro exorcistu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HOST

Michal

Sýkora

Ještě

není

konec Část první Kapitola I. Kapitola II. Mezihra Kapitola III. Část druhá Kapitola IV. Kapitola V. Kapitola VI. Kapitola VII. Kapitola VIII. Kapitola IX. Kapitola X. Kapitola XI. Kapitola XII. Kapitola XIII. Kapitola XIV. Kapitola XV. Kapitola XVI. Kapitola XVII. Kapitola XVIII. Kapitola XIX. MICHAL SÝKORA

ještě

není

konec

brno 2016 MICHAL SÝKORA

ještě

není

konec

pozice sousedů Bláhy a Strejčka

dům Třebovických

č. p. 11

č. p. 9

smuteční

vrba

kočárek

místo činu

zděná zídka

zeleninový

záhon

vstup

maringotka stavebních dělníků

bývalá zahrada

Třebovických,

nyní stavební parcela

kůlny

brána

dvůr

zastřešená

veranda v 1. patře

provizorní plot

č. p. 13

sousední zahrada

brána

vstup do

restaurace

v přízemí

dvůr

drátěný plot

sousední

zahrada u domu

č. p. 9

kůlna

silnice

s

m

ě

r

k

ř

i

ž

o

v

a

t

k

a

U

B

r

i

s

t

o

l

u

směr prodejna „Pramen“

lipová alej

NÁKRES MÍSTA ČINU

řeka Morava

protipovodňový val

dům Třebovických

č. p. 11

č. p. 9

kůlny

č. p. 13

rodina třebovických

(v srpnu 1987)

prof. MUDr. Ota Třebovický, CSc.

(1920 — 1990)

Ing. Ota Třebovický, ml. (*1942)

Natálie, roz. Lónová (1945

1991)

Anežka Třebovická(1923 — 18. 8. 1987)

Kryštof Třebovický (*1950)

Pavlína, roz. Lipská

Petr Třebovický (*1960) Drahomíra, roz. Borová

(1965 — 26. 8. 1987)

Magdaléna (*1973)

Zuzana, později Havlíková (*1975)

Lukáš (21. 1. 1987

17. 8. 1987) © Michal Sýkora, 2016 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-735-6 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-736-3 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-737-0 (Formát MobiPocket) Markétě a Tomíkovi

And all that you’ve held sacred

Falls down and does not mend

Just remember that death is not the end.

(A až se zhroutí všechno,

co ti bylo svaté, a už se to nespraví,

pamatuj, že smrt není konec.)

Bob Dylan — „Death Is Not the End“

(album Down In the Groove) Část první

Na konci prázdnin

Neděle 16. a pondělí

17. srpna 1987



15

Kapitola I.

Když klekání odzvonili,

buch buch! venku na dvéře:

„„„Pojď již domů, ženo moje!

nemám ještě večeře.“““ —

„„Vari od našeho prahu,

vari pryč, ty lstivý vrahu,

a co dřív jsi večeříval,

večeř zase v jezeře!““ —

O půlnoci buch buch!

...a  při tom druhém buch Magdaléna chytla Hanku za  kotník

a  ta  — protože se lekla a  protože jí Magda stiskla zrovna tu

obvázanou nohu  — zaječela. Ztichlým spícím domem výkřik

otřásl jako výbuch atomové bomby. Hanka si v úleku přikryla

pusu dlaní, Zuzana rychle zhasla lampičku na nočním stolku

a Magda sklapla knihu. Holky si přitáhly peřinu až po bradu —

dvě vteřiny ticha — intenzivní dvě vteřiny, po které tajily dech

a vnímaly různé podoby noci a tmy: modrá noc venku za vyso

kým oknem, temně fialové kouty pokoje, okraj bledé svatozáře

pouliční lampy na parapetu vysokého okna, odlesky ve sklech

obrovské knihovny. Zářící skleněné těžítko na dědečkově psa

cím stole k nim přeposílalo světlo srpku měsíce. A pak se ozval

očekávaný dětský pláč...


16

„Ty seš blbá, Hanko,“ špitla Zuzana.

„Za to může Magda,“ bránilo se děvče. Chtělo se jí brečet —

z toho nespravedlivého obvinění i z toho, jak ji zas začal bolet

zvrtlý kotník, „ohnutá noha“, jak tomu říkaly.

„Sem netušila, že budeš tak ječet,“ zasyčela Magdaléna.

„Si mě chytla za ten kotník,“ zašeptala Hanka dotčeně.

„Jéžiš, sem nevěděla, že seš tak cimprlich.“

Magdaléna měla Hanu za simulantku, ale především žárlila

na pozornost, kterou kamarádka vzbuzovala okolnostmi svého

úrazu. Magdaléna se ve tmě ušklíbla — hrdinka, pche. Stejně

za všechno může to pitomý uřvaný děcko...

Mimino svým břitkým hláskem rozřízlo tmu, zrušilo tu ně

kolikavteřinovou tichou pauzu a holky jen čekaly, jestli budou

jako pachatelky odhaleny. Ano — cvakly dveře — pláč zesílil —

pleskání bosých nohou na  studeném linu v  chodbě  — další

cvaknutí kliky (staré dveřní vložky v tomhle domě na jakékoliv

porušení klidového stavu reagovaly hlukem)  — z  postele ho

přes sekretář neviděly, ale věděly, že tam je — a vzápětí strej

da Petr spustil: „Krucinálfixfagot už s váma!“ Udělal další tři

kroky a před děvčaty se zhmotnila jeho rachitická figura. „To

musíte furt dělat bordel?“ Petr byl rozcuchaný, na  sobě měl

pruhované trenýrky, vytahané a volné (fotrovské, jak by řekla

Magdaléna, která to léto procházela fází předpubertální žár

livosti na všechny, kteří si pro sebe kradli pozornost babičky

a dědečka, po léta vyhrazenou pouze pro ni). Holky si často

dělaly legraci z  toho, jak Petr vypadá  — chlupaté nohy, suk

vystouplého pupíku na měkkém hubeňoučkém břichu, řídký

porost hnědých chlupů na hrudníku. V jejich představách je

nejvíc děsilo (a  dokázaly to probírat každý den), že jim zů

stane jejich dětský hrudníček a místo prsou jim vyraší jen ty

hnusné chlupy. („Ale takový měchy jako Draha bych taky ne

chtěla,“ prohlásila Magda a myslela tím Petrovu kojící ženu.)

Magda byla starší a  žárlivost ji plnila zlobou a  nevraživostí,


17

které dokázala díky šmejdění v policích dědečkovy knihovny

vyjádřit slovy, z  nichž mladší sestřenice Zuzana a  její spolu

žačka Hana jen kulily oči.

Jakkoliv ani jedno z  děvčat nepovažovalo strejdu Petra

za člověka, který by vzbuzoval sebemenší respekt, teď viděly,

že je fakt naštvaný.

„Vzbudily jste malýho! Sakra, Magdo,“ strýc Petr neuznával

presumpci neviny, za všechny lumpárny podle něj mohla roz

mazlená, frackovitá nejstarší neteř, „to nemůžete být trochu

ohleduplný? Víš, jak špatně malej spí...“ Mimino na druhé stra

ně domu jako by chtělo potvrdit jeho slova a zesílilo svůj nářek.

„Promiň, strejdo,“ řekla Zuzana.

„Promiňte,“ přidala se Hana, „to ta moje noha, sem se do ní

bouchla.“

Pokorná lítost spolu se vzpomínkou na  příčinu Hančina

úrazu Petra zklidnila.

„A co ještě nespíte? Je skoro půlnoc,“ řekl už smířlivěji.

„Už budem,“ slíbila Zuzana, ale sama tomu nevěřila.

„Hlavně nedělejte bordel...“ dodal strýc Petr. Otočil se a už

za sebou zavíral dveře, když vtom Magda zašeptala: „Aby ses

neposral, vole.“ Holky se neudržely a  vyprskly smíchy. Petr

vmžiku stál opět uprostřed pokoje.

„Připadá vám to směšný?“ spustil. „Je to podle vás sranda,

že malej má takový bolesti, že nevydrží chvilku v klidu? Že mu

rostou zoubky a má z toho horečky? Bavíte se dobře?“

Holky mlčely.

„Jestli se nezačnete chovat slušně...“ V tu chvíli se do pokoje

vkolébala babička. Navzdory horké noci na sobě měla flanelo

vou noční košili, která ještě zvýrazňovala její nejbabičkovatěj

ší kvality  — rysy babičky jako něčeho kulatého, flanelového,

s dobromyslnýma očima a měkkým altovým hlasem.

„Holky vzbudily malýho,“ oznámil jí její syn. „Musej dělat

bordel i o půlnoci.“


18

„Je to pravda?“ otočila se k provinilkyním babička v dobře

míněné snaze zabránit justičnímu omylu a  dát vnučkám šan

ci vysvětlit, že se jedná o do očí bijící nedorozumění. Petra to

však ještě víc vytočilo. „Jistěže je to pravda! Sakra, mami, my

slíš si, že jsem blbej nebo co?“

Před babičkou se Magdaléna ovládla a  Petrovu řečnickou

otázku nijak nekomentovala, byť jí i  přes pokročilou hodinu

hlavou vířily vtipné odpovědi.

„Holky to už neudělaj, že jo?“ pokračovala babička smířlivě.

„Jistěže to udělaj zas!“ obořil se na  ni Petr a  neutuchající

pláč mimina ho jen utvrzoval v oprávněnosti jeho rozhořčení.

„Jediná šance, jak tady nastolit ticho a klid, je vylifrovat je od

sud. Hezky všechny tři. A Magdu jako první.“

Otočil se a  zamířil za  naříkajícím dítětem a  nekonečným

zoufalstvím své vyčerpané ženy.

Babička se přikolébala k posteli, kde se k sobě tiskla tři děv

čata, a přisedla na okraj. Hana se v tu chvíli za svůj výkřik za

styděla, protože Zuzaninu a Magdinu babičku milovala, zejmé

na proto, že i když u nich byla jen na návštěvě, babička mezi

holkama nedělala rozdíl a všechny zahrnovala stejnou dávkou

své bezbřehé laskavosti a dobromyslnosti. Hanka, jejíž vlastní

babička to s  citovou příchylností k  vnoučatům rozhodně ne

přeháněla, k ní tíhla celou svou dětskou přítulností. Babička se

na ně podívala a pak rukou neomylně hrábla pod peřinu a vy

táhla ohmatané letité vydání Kytice, po němž v pravém střed

ním fochu dědečkovy knihovny každou noc zela díra, o níž se

děvčata pošetile domnívala, že o ní vědí jen ony.

„Zase se strašíte?“ obrátila se k holkám káravě.

„Babičko, nezlob se, prosím tě...“ Zuzana to už nevydržela.

„Proč to pořád čtete?“ kroutila babička hlavou a  pohladila

Zuzanu po vlasech.

„Babi, když ono je to tak strašidelný,“ lísala se k  babičce

Magda, aby snad mladší sestřenice nezískala nějaká privilegia.


19

Strašidelnost pro ně byla stěžejním kritériem a  Erbenovy ba

lady je svou krvavostí bohatě naplňovaly. Sotva však Magda to

klíčové slovo vyřkla, uvědomila si, že v dědečkově knihovně lze

najít ještě něco strašidelnějšího...

Babička pohladila i ji, zaposlouchala se do dětského pláče

v ložnici svého nejmladšího syna a snachy a pak řekla: „Ráno

se všechny tři půjdete tetě Draze omluvit. Je toho na ni straš

ně moc.“

„Copak můžem za to, že má děcko zaražený prdy?“ namítla

Magda.

„Ale Magdi, to od tebe vůbec není pěkný, říkat takový věci,“

pronesla babička tiše. Hanka a Zuzana se zastyděly místo Mag

dy, ta jen sklopila hlavu, ale nezdálo se, že by to na ni nějak

zapůsobilo. „Tohle už nechte být.“ Babička pohladila i Hanku.

„A koukejte spát. Dneska už toho vzrušení bylo až moc, viď že

jo? Dobrou noc.“

„Dobrou, babi,“ odpověděly holky jednohlasně.

Babička odložila Erbenovu Kytici na psací stůl a zase kolé

bavě odešla do své ložnice dole v přízemí.

Zuzana se na rozloženém gauči zavrtěla, aby pro sebe zís

kala víc prostoru. „Tak dobrou, holky...“

„Co blbneš?“ houkla na ni Magda. Vyskočila z postele a ve žlu

tém pyžamu odhopkala ke knihovně.

„Ještě jsme to nedočetly do konce,“ špitla Hana, „ještě tam

má být ta mrtvola.“

„Mám něco lepšího,“ ignorovala Magdaléna Erbena. Chtěla

něco fakt strašidelného a měla vztek na mimino, které za dveř

mi, chodbou a dalšími dveřmi stále brečelo, ale teď už unave

ně, spíš jakoby z  povinnosti než ze skutečné potřeby. Měsíč

ní světlo, podpořené rozsvícenou pouliční lampou, se opíralo

do  skla knihovny, ale Magda by to zvládla i  potmě, protože

v dědečkově knihovně se bezchybně orientovala a dobře vědě

la, kde jsou ukryty ty nejzajímavější a nejpřitažlivější poklady.


20

Vytáhla několik nedotčených svazků Jiráskových spisů z  Ne

jedlého akce a strčila hlavu do útrob knihovny, aby se dostala

ke knihám v druhé řadě. Ano — tady — zelená knížečka výrazně

očtenější než U nás. Jiráska vrátila na místo a s novým úlovkem

přihupkala zase zpátky.

„Holky, tohle je něco,“ zašeptala, rozsvítila lampičku na noč

ním stolku a ukázala ostatním ohmatanou obálku.

Tichá hrůza.

„Ty jo...“ vydechla Hanka.

„Nebudeš ječet?“

„Nebudeš mě lekat?“

„Čestný.“

„Čestný.“

„Tohle je pecka.“ Magda znalecky listovala knížkou. „Tady.

,Malý vrah‘.“

„Já se bojím už teď,“ zašeptala Zuzana.

„No počkej na konec,“ uchechtla se Magda škodolibě a dala

se do čtení. Občas mrkla po svých posluchačkách, které příbě

hu novorozeněte usilujícího o život svých rodičů naslouchaly

se zatajeným dechem. Na smrt matky v povídce reagovala Zu

zana tak, že si přetáhla peřinu přes hlavu. A pak závěr. Doktor

vytáhne z lékařské brašny skalpel a láká k sobě tu malou bes

tii. Magda se nadechla, kladla důraz na každé slovo, protože

věděla, jak na to její posluchačky budou reagovat. „Podívej se,

maličký! Něco se tu třpytí. Hezké, viď?“ A pak poslední slovo.

Úderné jak rána pěstí. Magda se nadechla a do naprostého ti

cha horké srpnové noci jej přečetla. „Skalpel.“

Magda s blaženým úsměvem tiše zaklapla knihu. Dokonalé

čtenářské uspokojení, navíc umocněné děsem ve tvářích svých

posluchaček, jenž názvu Tichá hrůza dal nový rozměr.

Hodiny na  dědečkově stole ukazovaly čtvrt na  dvě. Dům

spal, pohroužený do hlubokého mlčení, rušeného jen kapáním

vody v koupelně přes chodbu. Dokonce ani Lukášek neplakal.


21

„Malej už spí...“ okomentovala ticho Zuzana.

„Myslíš?“ obrátila se na ni Magda sadisticky.

„Magdo, ty seš blbá,“ zaprotestovala Zuzana.

„Jsou zamčený dveře?“ zeptala se Magda jakoby nic a vychutnávala si strach své sestřenice.

„Nech tohó,“ zaúpěla Zuzana.

„Holky, já musím čúrat,“ oznámila jim Hanka.

„Na tvým místě bych to vydržela,“ odpověděla Magda dramaticky. „Co když tam čeká?“

„Kdo?“

„No mimino přece. Chce se pomstít, že jsme ho vzbudily.“

„Ty seš blbá,“ zopakovala Zuzana a přetáhla si peřinu přes

hlavu.

„Holky, já vážně musím.“

„Tak běž.“

„Potřebuju, aby některá šla se mnou. Kvůli noze. Sama tam nedoskáču.“

Simulantko, napadlo Magdu, ale nahlas řekla: „Já s tebou

byla předtím. Domluva byla, že se budem střídat.“

„Já nikam nejdu,“ vystrčila Zuzana hlavu zpod peřiny.

„Zuzi, já musím.“

„Co když je tam mimino?“ kuňkla Zuzana.

„Jéžiš, neblbni, ona tě straší.“

„No já bych tak klidná nebyla,“ pronesla Magda ledově.

„Magdo, už neblbni, se počurám.“

Magda se spokojeně usmála. „Jasně že tam mimino není,“

řekla Zuzaně. „Ale dejte bacha, aby tam nebyla natažená struna.“



23

Kapitola II.

Ten den všechno skončilo.

Prázdniny u babičky. Tohle léto. Dětství.

Od toho dne už nic nebylo jako dřív, nic z toho, co dosud

zažívaly, se už nikdy nemohlo vrátit zpět.

Ráno holky spaly do půl jedenácté, tvrdým, vydatným spán

kem spokojeného dětství. Zaspaly ranní hádku strejdy a tety —

Petr při vstávání do práce vzbudil Lukáška a Draha, vyčerpaná

z  neustálého pláče a  nočního vstávání a  pobouřená manže

lovým nesolidárním spánkem se do manžela pustila: Ona co

tři hodiny kojí, přebaluje, utěšuje plačící dítě (on se převrátí

na bok a ještě si přikryje hlavu polštářem!), a když konečně

Lukášek o půl páté usne a ona, unavená tak, že si už ani nedo

káže namazat po kojení bradavky krémem (prostě zapomene,

že ji bolí), padne, tak on je za hodinu a půl zase oba vzbudí!

Byla tou bezohledností rozzuřená do krajnosti, ale Petr mís

to kajícnosti jen vztekle práskl dveřmi a Lukášek spustil ješ

tě víc. Už neměla ani sílu ho konejšit. Kdyby nepřišla tchyně

a chlapce nepochovala, jen by bezradně a beznadějně hleděla

na  postýlku a  myslela na  to, jaká je prachbídná matka, nej

horší na světě...

To všechno holky zaspaly. Zaspaly i dědečkův odchod; kaž

dé pondělí se děda vydával na pravidelnou obchůzku po knih

kupectvích, aby si prohlédl novinky z minulého týdne, diskrét

ně odložené stranou pro privilegované zákazníky, a hlavně aby


24

porozprávěl se všemi známými knihkupci a  knihkupkyněmi, z nichž mnohé kdysi léčíval a kteří dodnes cítili potřebu s pa

nem doktorem kromě knižních novinek a  místních drbů pro

brat také neduhy vyskytující se v širším kruhu jejich rodin. Za

spaly i to, jak babička po jeho odchodu vklouzla do knihovny,

jejich noclehárny, aby se podívala, jak spí: troje pootevřená ústa, zpocené vlásky, tři páry nohou trčící zpod odkopané přikrýv

ky všemi směry, bezbranné dětské obličeje, netušící, že za pár

hodin prožijí Erbenovu baladu na vlastní kůži, že se tichá hrůza z dnešní noci zhmotní a už ji nikdy nic nepřekoná. Andílci

moji, pomyslela si babička a otevřela v knihovně okno. Slunce

už pálilo, obloha bez mráčku, řeka Morava líně a nevzrušeně

tekla pod okny, tak pomalu, jako by v ní voda zhoustla. K domu

na rohu přicházela pošťačka. Kulhavý Ládík odvedle táhl podél

břehu soušku. Kde on to pořád bere? napadlo babičku. Co asi

čeká za pohromu, že pořád jen shromažďuje další a další dřevo?

Asi stoletou zimu, je to zkrátka podivín. A  pak ji napadlo: že

si nepořídí kotel jako my? A pak: no jo, on na to nemá, z toho

invalidního důchodu, když půlku nechá dole v hospodě. A pak:

jéžiš, on zas bude řezat, musím mu říct, ať neřeže, dokud Draha s  malým nepůjdou na  procházku, chudáčka Lukáška všechno vyděsí, to jsem ještě nikdy nezažila, takový lekavý a citlivý dítě,

to je z toho, že Draha byla v těhotenství pořád nervózní, má to

už v  povaze, je taková nervózní. Lukášek má tu přecitlivělost z ní, já sama jsem odnosila tři děcka, ale s žádným nebyly takový

tirády jako s Lukáškem, ani se Zuzanou a Magdou ne.

V  dálce si hrály děti s  míčem a  kolem nich skákal Spáčilů

pes. Stará paní Plchková se vracela z obchodu a i v tom vedru

měla na  hlavě šátek a  přes sebe šusťák, babička nepochybo

vala, že pod pláštěm má nejmíň jeden svetr, zamávala na  ni z okna, ale babka se stejně nedívala. Tak dlouho tu bydlím, na

padlo babičku, tak to tu mám ráda, všechny tu znám, jen ško

da, že na Lazcích postavili to sídliště, celý můj život tam bylo


25

pole a  chodívala jsem tam s  dětma na  podzim pouštět draky,

kam mám teď chodit se Zuzanou a Magdou, mezi paneláky...?

Když se Hanka probudila, Magda už v kuchyni snídala (a ba

bička, která kuchyň udržovala ve stavu, jemuž se ve vycíděnosti

mohlo rovnat jen nemocniční sterilizační oddělení, zachmu

řeně sledovala, jak drobí), ale Zuzana vedle ještě spala. Roze

spalýma očima si prohlédla okolní svět: otevřené okno, záclona

povlává v poryvech teplého vánku, slunce ozařuje skla knihov

ny, je slyšet venkovní ruch, dosud utlumený ne zcela probuze

ným vědomím — vzdálené hlasy, ještě vzdálenější hluk dopravy

až v dálce za řekou, v Černovíře, čtvrti s tak zvláštním, tajem

ným názvem, že každá výprava přes řeku pro ni měla příchuť

dobrodružství. „Jdeme do Černovíra...“ Černovíra... Každý den

tam s  holkama chodily do  zahrádkářské kolonie u  řeky poví

dat si se starým, zbídačeným, napůl chromým vlčákem, po celý

život uvězněným v miniaturním výběhu jen proto, že se jeho

majitel domníval, že pes patří ven, a  mrkev, angrešt a  bram

bory pro něj byly důležitější než živá bytost. Hanka zavřela oči

a vnímala, jak nový den oranžově prosvítá přes víčka. Pak se

začala vrtět i Zuzana, její vstávání bylo rychlejší, skok ze spán

ku do plného vědomí. A pak — tohle byl trik, jehož podstatu

Hanka nikdy neodhalila — do pokoje nakoukla babička a něž

ně se na dva pomačkané růžové obličeje s čerstvě rozlepenýma

očima usmála. „Ale! My už vstáváme...“ přivítala je babička.

„Už jsem myslela, že zaspíte i oběd.“

To Magda tak něžná nebyla. Vlítla do knihovny: „Ven z po

stele, vy dvě máčky, musíme s babičkou na nákup.“

Až po  letech, když se Hana Kolihová snažila rozpomenout

na  detaily svého posledního prázdninového pobytu u  Třebo

vických, jí došlo, že v domě nepanovala zdaleka taková idyla,

jak si v dětství představovala.


26

To léto pobývala v domě prarodičů své spolužačky Zuzany

potřetí. Před dvěma roky se její rodiče domluvili s  těmi Zu

zaninými, že Zuzana vezme svou nejlepší kamarádku na  tý

den (ze kterého se nakonec vyklubalo deset dní) do Olomouce

k  babičce a  dědečkovi. Haniny zaměstnaní rodiče pro ni ne

měli o  prázdninách hlídání, navíc obě děvčata pojilo nefal

šované dětské přátelství a rodiče dobře viděli, že ty dvě jsou

nejšťastnější, když jsou spolu. Doktor Ota Třebovický patřil

mezi olomouckou honoraci — oční lékař ze staré školy se tě

šil ve městě nebývalé úctě a měl spoustu přátel mezi místními

umělci. Spolu se svou ženou obýval prvorepublikový dvoupa

trový rodinný dům na břehu řeky Moravy v olomoucké čtvrti Letná, od zbytku města izolované z jedné strany řekou, z druhé komplexem vojenských kasáren, ze třetí nově vybudova

ným sídlištěm a ze čtvrté Mlýnským potokem, díky čemuž si

čtvrť zachovávala svůj specifický, klidný, až ospale venkovský

ráz a žila jaksi nezávisle na zbytku města, z něhož a do něhož jezdil autobus jen jednou za tři čtvrtě hodiny. Doktor Třebo

vický byl coby lékař a přednosta kliniky autoritou, domu ov

šem vládla pevnou rukou jeho žena. Dřív pracovala jako sta

niční sestra, přestože její manžel měl pocit, že se to pro „paní přednostovou“ snad ani nehodí, a nebýt náhlých potíží se srd

cem, jež hrozily vyústit ve fatální infarkt, vydržela by v této

pozici snad až do  důchodu. V  práci si osvojila neochvějnou

vůli trvat na svých rozhodnutích a asertivní trpělivost, s níž

je prosazovala. To, že si ji Hanka v dětství tak zidealizovala,

bylo možné jen proto, že ji vždy poslouchala a nesetkala se

tudíž s její tvrdou rázností.

K domu patřila velká zahrada táhnoucí se až dozadu k dal

ší rovnoběžné ulici. Na  jaře toho posledního Hančina roku

u  Třebovických musel pan doktor zahradu prodat, protože

nejmladší syn Petr, jenž se stal čerstvě otcem a  panu dokto

rovi tak nadělil v pořadí třetí vnouče, již nemohl s rozrostlou

rodinou dále obývat zatuchlou podkrovní garsonku v  barok

ním domě nedaleko Dolního náměstí, a tak se jeho otec rozhodl prodejem rozlehlé zahrady sousedovi chtivému stavební parcely zajistit synovi peníze na pořízení družstevního bytu. Prosluněná atmosféra v domě zhoustla, protože se Petr se že

nou a půlročním Lukášem k rodičům na léto přestěhoval, což

spolu s  prodejem zahrady značně omezovalo pohyb děvčat.

Navíc Ota, nejstarší ze synů pana doktora, několikrát kvůli penězům vyvolal hádku a nevraživost mezi sourozenci se pře

nesla i na vztah Otovy dcery Magdy ke svému maličkému bra

tranci. Doktor Třebovický ovšem s  potomky o  svých rozhod

nutích nehodlal diskutovat, takže hádkám s nejstarším synem

dominovala matka, která v  případě konfliktu přestávala být

dobrotivou babičkou a měnila se v tvrdou, zásadovou oponent

ku, jejíž argumentační logika přiváděla panovačného nejstar

šího syna k ještě mocnější zuřivosti. Děvčata se tvářila, že se

jich to netýká, ale Magdino věčné popichování způsobilo, že i Zuzana a Hanka vnímaly strejdu Petra s rodinou jako vetřel

ce a nepřátele. Navíc Magda projevovala značnou všímavost,

pokud šlo o  strýcovy slabiny, a  hned druhý den po  příjezdu

Zuzany a  Hany (ona sama u  babičky již týden pobývala) po

šeptala sestřenici a její kamarádce tajemství, které ty dvě zatím

moc nechápaly:

„Petr má nějakou ženskou.“

„Jak to víš?“ žasla Zůza.

„Já vím všechno,“ odpověděla Magda s  teatrální tajemnos

tí, což holky uspokojilo, takže se Magda nemusela přiznat, že

s úžasem, v němž se mísilo nadšení se škodolibostí, vyslechla

babiččinu ostrou hádku s Petrem právě na toto téma.

„Je to štětka. A úplná fuchtle,“ zopakovala výrazy, kterými

babička synovu milenku počastovala, protože Magda měla

ve zvyku dychtivě nasávat všechna slova, o nichž se domníva

la, že jsou sprostá.

Byl to právě Magdin nápad chodit za třemi dělníky, kteří den

ně hodinu dvě vykopávali pařezy tam, kde dědeček ještě v zimě

měl zahradu plnou stromů. Většinu času tlachali na schůdcích

maringotky, z níž holky z nudy po velkých kusech odloupávaly šupiny laku, a řeči zalévali pivem, které si chladili v tom, co bývalo dědečkovou zahradní studnou. Těm třem chlapům muselo

být přes čtyřicet, dny trávili jen v modrácích, do pasu svlečení, a  znechuceně užaslým holkám tak nabízeli tři různé varianty

toho, jak podle dědečkových slov dopadnou, když se ve škole

nebudou učit. „To se týká hlavně tebe,“ popichovala Magda Zuzanu, jejíž školní výsledky neodpovídaly tomu, co se očekávalo

od dívky nesoucí jméno Třebovická. Předák tří dělníků, neoho

lený chasník s ječným zrnem v levém oku, na holky vystrkoval

pihovatý teřich a prsa větší, než měla kterákoliv z nich. I zbylí

dva v  nich vyvolávali nefalšovaný odpor, kvůli svým řídkými

chlupy porostlým hrudníkům, ramenům a pažím, v jednom pří

padě navíc doplněným o bohaté zjizvení následkem nedávného

popálení. Jakkoliv se jich holky štítily a při toulkách kolem řeky

se bavily výčtem toho, co všechno je na nich jenom odporné a co

už k pozvracení, často když se nudily a nevěděly, kam jít, pro

tože je Draha (s  babiččiným provinilým souhlasem) vykázala z domu i ze dvora, za nimi chodily, zejména proto, že Magdu

to neodolatelně táhlo na pozemek bývalé zahrady, jako by se ne

mohla zbavit myšlenky, že jí z toho stále ještě kus patří. Dělníci seděli na schůdkách maringotky a stěžovali si na horko a na to,

jak se ty staré pařezy špatně dostávají ze země. Holky špičkami

tenisek okopávaly drny a Zuzana se zeptala, proč si na to teda

nevezmou bagr. Předák těch tří vyprskl: „A kdo by nám ho asi

tak dal, ty chytrá?“ Na to Zuzana neznala odpověď.

„Hlavně byste nemohli pít to pivo, co? Kdybyste měli řídit

bagr,“ ušklíbla se Magda.

„Na  bagr musíš mít papíry,“ podotkl jeden z  dělníků, ten

s popáleninami.

29

„Holky, skočte nám pro točený,“ řekl předák a ukázal křížem

přes zahradu na sousední dům s hospodou v přízemí. „V tom

vedru tady zdechnem a já už těch lahváčů mám plný zuby.“

„Proč si neskočíte sami?“

„Protože je nám z žízně na zdechnutí.“

„Co za to?“ zeptala se Magda. „Dáte nám na nanuka?“

„Kolik stojí nanuk?“

„Ledňáček korunu,“ odpověděla Zuzana stejně rychle jako

prostomyslně. Magda se po ní zle podívala.

„Ale my nechceme Ledňáčka, ale aspoň Míšu a ten je dražší.“

„Nanuk by taky bodl,“ prohodil třetí dělník filozoficky. Pře

dák se na  Magdu zašklebil a  předvedl jí ne zcela kompletní

sadu žlutých zubů:

„Tak, holky, tři točený a šest nanuků.“ Sáhl do kapsy monté

rek a podal Magdě zmuchlanou modrou dvacetikorunu.

„To je málo,“ řekla Magda a Hanka se Zuzanou žasly, jak je

prohnaná. Předák znovu hrábl do  kapsy a  přidal ještě deseti

korunu, stejně zmuchlanou jako předchozí bankovka. „Zbytek

ale vrátíš. A my vás pak naučíme, jak správně ty nanuky lízat...“

Otevřel ústa do  O, našpulil přitom popraskané rty a  špinavý

mi prsty naznačil, že v rukou drží nanuk. Magda po penězích

chňapla, a když se otočila k holkám, zašeptala: „Úchyl jeden.“

Zuzana s Hankou jako obvykle nic nechápaly.

Výron kotníku uvěznil to dopoledne Hanku v domě. Babička

Třebovická jí před odchodem — podle pokynů důstojného, le

titého a  zcela holohlavého doktora Beneše, rodinného příte

le, jehož včera dědeček zavolal, jelikož se rodina usnesla, že

kdyby s Haninou nohou jeli do špitálu, jistě by se to celé roz

neslo — znovu namazala mastí nárt a kotník, postižené místo

zabalila do sáčku a pak to celé obvázala pružným obinadlem.

„Bolí to?“ zeptala se.

„Ne.“

30

„Jsi tuze šikovná,“ pohladila ji babička po zrzavých vlasech.

„Oteklé to už nemáš, zítra to bude v pořádku, uvidíš.“ Hanka

přikývla. Babička ji znovu pohladila. „Nebýt tebe, bůhví jaká

tragédie by se stala.“ Hana kývla a vzpomněla si, jak se včera —

v tu chvíli — strašně bála, že spadne do řeky a utopí se, proto

že když tak s tou svou ohnutou nohou klouzala po náspu dolů

k řece a rukama lapala po drnech, aby se zachytila, znovu se jí

vybavilo, jak kdysi dávno, když byla ještě úplně malá, spadla

z dřevěného mola do rybníka, jak ji pohltila hustá zelená voda

a  jak ji v  tu chvíli napadlo, že se z  ní stane dušička, kterou

bude v  hrnečku věznit vodník, jak to viděla v  pohádce v  tele

vizi. Tehdy si, během těch několika vteřin, než se přes okraj

mola nahnul tatínek a jeho ruka ji popadla za paži a vytáhla

nad hladinu, vypěstovala hrůzu z  vodních nádrží a  jakékoliv

přírodní vody, v níž se mohl ukrývat vodník, takže ji každá vý

prava kolem řeky Moravy stála spoustu odvahy a  sebeovládá

ní. Nechtěla dát najevo strach, protože si byla jistá, že by se jí

Magda posmívala a nakonec by výsměchem nakazila i Zuzanu.

Ještě než všechny odešly, přesunula se Hana na malou uza

vřenou prosklenou verandu s dřevěnými lavicemi obloženými

podložkami, kterým všichni říkali podprdelníky, což jí připada

lo legrační. Hrávala na verandě s holkama kvarteto a loupežní

ky, když pršelo. Z verandy tajně pozorovaly strejdu Petra, když

se večer vykrádal za tou svou ženskou, zatímco babičce a Draze

říkával, že jde na jedno, nebo se projít, nebo si jen tak zakouřit.

Z  verandy viděla na  branku i  na  dvůr, líbila se jí zatuchlá

vůně starých novin a televizních programů, které dědeček skla

doval pod lavicemi, aniž kdo vůbec věděl proč. Díky obrovské

košaté smuteční vrbě, která stínila celou boční zahrádku podél

chodníku od branky k domovním dveřím za rohem na dvoře,

panovalo na  verandě od  jara do  podzimu nazelenalé příšeří,

dokonale ladící s dřevěným obložením i oranžově květovaný

mi poduškami. Hanka se na  nich uvelebila, nohu si natáhla

31

přes lavici a  otevřela si znovu Kytici. Děsivá historie o  vodní

kovi ji nepřestávala fascinovat, možná i proto, že vzpomínka

na těch několik vteřin hustého zeleného ticha rozněcovala její

představivost. Zavřela oči a zase viděla, jak si tenkrát vodník

připravoval hrníček na její dušičku a jak ji tatínek na poslední

chvíli zachránil, zatímco ona v jeho náruči kašlala a slzy jí z očí

vyplavovaly tu kalnou zelenou vodu.

Nevesely, truchlivy

jsou ty kraje vodní;

v poloutmě a v polousvětle

mine tu den po dni.

Dvůr Vodníkův prostranný,

bohatství v něm dosti;

však bezděky jen se v něm

zastavují hosti.

A kdo jednou v křišťálovou

bránu jeho vkročí,

sotva ho kdy uhlédají

jeho milých oči. —

Vodník sedí mezi vraty,

spravuje své sítě,

a ženuška jeho mladá

chová malé dítě.

Hanka vykoukla ven. Z výšky prvního patra viděla, jak se hol

ky s  babičkou u  branky potkaly s  tetou Drahou, vracející se

domů s kočárkem, v němž jí Lukášek konečně usnul. Pod stříš

kou kočárku mimino leželo jen v  košilce, s  plínou a  holýma

baculatýma nohama. Hlavičku Hana neviděla, protože Draha

ke stříšce připnula pomocí kolíčků na prádlo další plínu, aby synkův obličejík chránila před sluncem a hmyzem. Draha za

parkovala kočárek do stínu pod husté, až k zemi sahající větve smuteční vrby, které spící dítě chránily jako velký zelený stan,

jako přírodní izolace od všech možných vnějších rušivých fak

torů. Hana sledovala, jak Draha rozhrnula větve, přikryla dítěti

nožky třetí plenou a nechala kočárek stát tak, že zpod zelené

opony vyčnívala pouze jeho rukojeť. Vždycky když takhle dala

Lukáška spát, šla si Draha odpočinout do velkého pokoje v přízemí přímo pod verandou a  pod otevřeným oknem klimbala.

Holky si pak musely jít hrát někam mimo dvůr a  dům, ven

k řece, přes most za vlčákem do zahrádek v Černovíře, kamko

liv, hlavně aby to nevzbudilo Lukyho, což zejména Magda vel

mi špatně snášela a vždy si dlouze a zevrubně všem stěžovala,

jak je přítomnost mimina omezuje a že by si strejda Petr fakt

už měl pořídit vlastní bydlení, jako její táta a strejda Kryštof,

protože pak by ony zase měly dvůr a dům výhradně pro sebe.

Babička Třebovická s kýmsi krátce promluvila přes plot sou

sedního činžáku a  pak se konečně vypravila s  Magdou a  Zuzanou na  nákup. Vrba filtrovala sluneční světlo, okna zase zvuk. Z  toho velkého sousedního domu šel podobný strach

jako z řeky. Po kusech z něj opadávala omítka a z nezasklených sklepních okýnek se i za největšího parna linul chlad a vlhká zatuchlina. Jednou s holkama podnikly na půdu toho domu vý

pravu. Samozřejmě je vedla Magda; Hance a Zuzaně se stahovaly půlky z představy, že je někdo chytí, ale Magda se tetelila

nadšením a vzrušením; pokaždé vedla všechny jejich výpravy

a babička jen kroutila hlavou, když jí ošetřovala rozbitá kole

na. „Magdi, ty ses měla narodit jako kluk,“ říkávala a namáčela

vatu do peroxidu, který pak na ráně syčel a bublal a Magda kra

batila malý nos, ale nikdy nezabrečela. Půdu ve velkých čtver

cích ozařovaly vikýře, ve slunečních paprscích se vznášel prach,

ale jinak obyvatelé domu prostor udržovali čistý. Plochu půdy

33

rozdělovaly krovní trámy a mezi nimi si nájemníci vystavěli lať

kové kóje; slunná a suchá půda nahrazovala sklep, v němž se

kvůli vlhkosti vzlínající tam z řeky nedalo nic skladovat. Holky

si prohlížely staré lyže, sáňky, police se zavařeninami, krabice,

svázané balíky novin. Magda s sebou přinesla křídu a za tiché

ho hihňání psala majitelům kójí na laťky vzkazy...

Sm — rD — í — tI — No — hy

Zuzana se třásla smíchem, až kolem sebe rozvířila jemný

prach.

Kr — aD — eš — !

„A  tady bydlí popelišnej dědek!“ ukázala Magda na  kóji

plnou dřeva.

„Kdo?“ zeptala se Zuzana.

„No ten Ládík, jak babičce a  dědovi pokácel ořech na  za

hradě...“

„A on je dědek?“

Zuzana je vážně trochu natvrdlá, napadlo Hanku.

„Sem ho viděla hrabat se v  popelnicích, to dělaj jen dědci,

ne?“ opáčila logicky Magda. „Byl tam jenom v trenýrkách, před

stavte si to...“

Hanka se otřásla. Chlapi v  trenýrkách se jí nikdy nelíbili.

Jednou po obědě seděl Petr na gauči v pokoji jen v trenýrkách

a  hihňající se Magda si všimla, že mu z  nohavičky trenýrek

vykukuje špička jeho přirození, a  pak to společně probíraly

a  Magda se šklíbila a  říkala, že mu lezlo péro. Magda vůbec

dokázala postřehnout věci, kterých by si ani ona, ani Zuzana

nikdy nevšimly, jenže Zuzana byla fakt trdlo, u ní to nikoho ne

překvapilo. A ty nápady! Jednou večer třeba Magda z dědečko

vy knihovny vyhrabala cestopisné knihy Hanzelky a Zikmunda

z šedesátých let a na sépiových fotkách jim ukazovala nahaté

černošky, mladé krasavice s  obrovskými jehlanovitými bra

davkami, zasněné matky s děcky u nalitých prsou, staré ženy

s  dlouhými vypitými ňadry. „Ty jóó, fůj,“ žasla Zuzana jako

34

vždy. „Má babička taky takový?“ zeptala se. „Néé, to maj jenom

černošky,“ listovala Magda dál knihou. „Když už nekojí děcka,

tak ty cecky používaj jako plácačku na moskyty...“

„Co tam napíšeš?“ zeptala se Hana Magdy přemýšlející před

kójí popelišného dědka.

„Napiš, ať si opere trenky,“ navrhla Zuzana.

„Bože, ty seš děcko,“ vzdychla Magda. „Musí to být krátký.“

„Tak mu tam napiš, že je popelišňák.“

„Ani neví, co to je.“

Pak se zasmála vlastnímu nápadu a  na  laťky soustředěně

vykroužila:

Ne — že — r — ho — v — Na

Hanka se na verandě znovu začetla.

Přišel večer. — Muž zelený

chodí venku po dvoře;

dvéře klínem zastrčeny,

matka s dcerou v komoře.

„„Neboj se, má drahá duše!

nic ti neuškodí v suše,

vrah jezerní nemá k tobě

žádné moci nahoře.““

Do reality ji vrátil táhlý skřípavý zvuk, několik úderů a pak zase

skřípot. Hanu okamžitě napadlo, že to nejspíš probudí Lukáš

ka, Draha se bude zlobit a babička určitě poběží k sousedům.

Jenže babička tady vlastně není... Dívka vyhlédla z  okna ve

randy a uviděla, jak po chodníku k brance utíká Draha, ani si

nevzala tepláky, měla na sobě jen dlouhé triko, levé chodidlo

se vysmeklo z pantofle, nechala ho být a vyběhla na ulici s jed

nou nohou bosou. Vtom Lukášek spustil, Draha zmizela Haně

ze zorného pole, a pak bylo ticho, jen plačící mimino. Draha

utíkala zpátky a sklonila se ke kočárku, strčila hlavu za husté

větvoví vrby a  na  Hanku vykoukly její šedavé seprané gaťky.

Kdyby to viděla Magda, napadlo Hanku, jistě by k tomu řekla

něco legračního a týden by se pak neoblíbené tetě posmívala.

Ale pak se stal zázrak — Draha se vysoukala zpod vrby viditelně

udivená — Lukášek byl asi natolik zmožený horkem a nočním

bděním, že znovu utichl. Draha stála pod okny verandy, Hana

na  ni z  výšky hleděla a  musela dát Magdě za  pravdu, Draha

byla vážně ošklivá, rozcuchané zpocené vlasy, čelo samý beďar,

okousané nehty. Draha se poškrábala pod levým prsem, pak si

stáhla triko dolů k silným vápenatým stehnům a odbelhala se

pro ztracený pantofel. Pak ještě jednou nakoukla mezi větve,

aby se ujistila, že ji nešálí žádný ze smyslů a její dítě dooprav

dy — fakt — skutečně — nepláče. Hana odložila knihu a sledo

vala, co se bude dít. Draha se vrátila do domu. A Luky místo

toho, aby rozpoutal další kolo akustického teroru, prostě spal. Hana slyšela, jak v přízemí cvakly vchodové dveře, pak klapot pantoflů na schodech. Babička by se už měla vrátit. Hana ne

trpělivě hleděla na branku. Ulice byla pustá a za ní se olejovitě plahočila Morava. Nikde ani živáčka, snad až na rorýsy šikují

cí se před odletem na jih. Jak říká dědeček Třebovický, rorýsci

odlétají úplně první, protože je čeká dlouhá cesta, a když zmizí,

nebe začne být smutné a konec prázdnin se neodvratně blíží.

Spodní větve vrby se pohnuly, ale ne větrem, spíš jako by...

Hanka zatajila dech: pokrytý vrbovím, jakoby zahalený do lis

tí, se na  vteřinu dvě mezi větvemi stoletého stromu objevila postava z jejích nočních můr, těch, které ji trápily, trápí a bu

dou děsit až do  smrti, zelená figura, zelená odshora až dolů,

vy koukl, jako by v tom stromě bydlel, ne, na branku se celou

dobu dívala, on skutečně vyšel ze stromu, rozhlédl se — a pak

pomalu zvedl hlavu — Hanku přepadla smrtelná úzkost... jestli ji uvidí, přijde si pro ni — vodník... vodník, kterému tenkrát

v rybníce unikla, před kterým včera zachránila Lukyho — teď

ho přivolala — přivolaly ho s holkama, jak si o něm pořád četly,

jak četly nahlas, šeptaly si, musela tam být nějaká přivoláva

cí formule, a teď je tady. Hanka se zatajeným dechem zalehla

na lavici, snad ji nezahlédl, snad ji nenašel, babičko, prosím

tě, vrať se, zašeptala, ale místo odpovědi se rozplakal Lukášek,

pak hned utichl, Hanka ani nedýchala, byla to jen vteřina, pak znovu dětský pláč, cosi zabzučelo, jakoby motor nebo něco ta

kového, ale všechny zvuky tlumila okna verandy. Pak se ozva

lo kraťounké vzdálené hvízdnutí, uslyšela, jak pod ní Draha zaklapla dveře od velkého pokoje, zaslechla pantofle na scho

dišti, pak Lukášek zase utichl, dole bouchly dveře a znovu ti

cho. Hanka opatrně vykoukla nad spodní hranu okna, ale dolů

neviděla, musela se mnohem víc nadzvednout. Kočárek stál

na svém místě, ten podivný přízrak byl pryč. Ne, jistě, žádní

vodníci nejsou, to celé byla jen nějaká fantazie, to má z toho, že

pořád čte toho Erbena, už tu knížku nevezme do ruky, už toho strašení bylo dost. Lukášek jen tak zakňoural, už byl zticha, asi zase spal, Draha k němu ani nešla. A co je hlavní, babička se vrací domů, konečně ji zahlédla, jak pomalu, s dvěma taškami,

jde podél sousedního plotu, zdála se jí ale nějaká smutná, aha,

jde bez Magdy, jasně, ta to vzala přes bývalou zahradu, kde se

chystá stavba rodinného domku, prolezla dírou v plotě, a buď

se dole baví s Drahou, nebo — a to je víc pravděpodobné — se

plíží domem, aby na Hanku bafla. Rozčilená Hana ze všeho nejvíc potřebovala společnost, ze všeho toho strašení už nesnesla

dál být sama, vyskočila, dobelhala se na chodbu, a opírajíc se

o zábradlí, skákala po jedné noze po schodech dolů.

Když se dostala do přízemí, zaslechla křik, řev, jaký nikdy

dřív neslyšela, ale i tak rozeznala Zuzanin tenký hlásek. Hance

zbývalo posledních pět schodů na dolní podestu, pak ještě tři

čtyři metry k domovním dveřím, po jedné doskákala na dvůr...

Babička... něco se stalo babičce, ležela na boku na dlažbě, la

pala po dechu, pravačkou se držela kdesi pod levým ramenem,

jako by ji tam někdo uhodil, tvář zkřivenou bolestí, jenže

Zuzana si jí nevšímala, jen pořád křičela, ale dívala se na dru

hou stranu. U díry v provizorním plotě, který všem domácím setrvale připomínal, že zahrada už k domu nepatří, Hana uvi

děla Magdu, ve tváři šok a překvapení, až to Hanu zaskočilo,

že je Magda takových emocí schopná, a i ona hleděla stejným

směrem jako Zuzana. Hana se otočila a  na  prahu kůlny, kde se skladovalo harampádí a  kde nebavilo šmejdit ani Magdu, seděla na zemi Draha, bosá, pantofle se válely po dvoře a zna

čily cestu, kudy šla, celé triko polité čímsi tmavým a v náručí

k  sobě tiskla Lukáška, ale jaksi divně, chlapec zase neplakal, ale nohy měl šikmo vytočené bokem, Draha se tupě dívala před sebe, bílé chlupaté nohy natažené do dvora, skvrna na triku se stále zvětšovala. Hanku napadlo, proč vlastně Lukášek neplá

če, když ho k sobě Draha tak divně tiskne, když vtom matka

povolila sevření, Lukášek jí klesl do klína, cosi sjelo na dlažbu dvora a Hanka to konečně uviděla, konečně uviděla, proč Zuzana křičí, proč dítě nepláče a proč si nikdo nevšímá babičky, a došlo jí, že předtím se jí to nezdálo, že to nebyl žádný přelud,

že on tady doopravdy byl, že ony toho vodníka doopravdy při

volaly, protože si pro ně přišel, a když se k nim nedostal, tak aspoň Lukáškovi udělal to, co vodníci miminům dělávají, pro

tože o tom, co teď Hana viděla, si už přes týden četly a Magda

se tomu smála... Hana viděla Lukáškovy nožky v matčině klíně,

plínu, tělíčko v košilce, která ztmavla úplně stejně jako matči

no triko, viděla bezvládné ručky, a pak už nic, protože to, co

mělo následovat, leželo na dvoře vedle stehna Drahy Třebovic

ké, a Hance naskočilo, co si společně přes týden četly a co ona

už uměla nazpaměť:

Dvě věci tu v krvi leží —

mráz po těle hrůzou běží:

dětská hlava bez tělíčka

a tělíčko bez hlavy.



Mezihra

Únor 2012



41

Kapitola III.

Vrchní komisařka Marie Výrová si toho dne uvědomila, že

vlastně nikdy neviděla žádného spisovatele. Ne že by nečetla,

právě naopak, zvláště poslední dobou, poté co dospěla k  ná

zoru, že se nehodlá nechat u  televize nadále rozčilovat zpravodajstvím a debilizovat původní seriálovou tvorbou. Zkrátka si jen uvědomila, že Bohdan Koliha je první spisovatel, kte

rého má možnost vidět in natura. Nový šéf Jindřich Šupina,

téměř dvoumetrový vyschlý šedesátník, jí ho představil, když s  kupou papírů vešla do  jeho kanceláře a  našla ho živě deba

tujícího s obrýleným mužem, kterého tipovala tak na čtyřicet

let a  na  povolání, při  němž nebývá vystaven žádným velkým

stresům. Koliha na sobě měl džíny a manšestrové sako, na opě

radlo židle si odložil dlouhý zimní kabát, a když Marie vstou

pila, trhl sebou, jako by je Velká Sova přistihla při něčem neka

lém. Šupina je představil a pak vysvětlil, že se se spisovatelem

seznámil asi před dvěma lety na  svém předchozím působišti a Koliha pak na základě jednoho jeho případu napsal detektiv

ku, o níž následně sám spisovatel téměř omluvně prohlásil, že

se sice nestala bestsellerem, ale vysloužila si pozitivní recenze. Marie ten den nepřekypovala bůhví jak dobrým rozmarem a rozhodně necítila potřebu nechat se od záplavy administra

tivní práce, do  které se pustila s  ponuře zarputilým odhodlá

ním, že dnes smete ze stolu všechny resty, vytrhovat planým

tlacháním s  nějakým pisálkem, který si policajty stejně buď

42

romantizuje, nebo z nich dělá zkorumpované alkoholiky. A tak

pouze spěšně šéfa ujistila, že nebude rušit, podala mu složku,

kterou si měl prostudovat a pak ji schválit a podepsat. Šupina

Marii k  překvapení jejímu i  spisovatelovu vyzval, ať zůstane.

„O ní byste měl napsat,“ řekl Kolihovi. „Díky jejímu vyšetřování

dokonce padl ministr vnitra. To by pro vás byl námět.“

Marie se na svého šéfa zamračila, tohle bylo přesně to téma,

o  kterém rozhodně nechtěla mluvit, a  už vůbec ne s  někým,

kdo by z něj mohl chtít vytřískat senzaci.

„Který?“ zeptal se autor detektivek tónem člověka, jenž si

k  politické životnosti tuzemských ústavních činitelů vypěsto

val lhostejný přístup.

„No kolik za poslední půlrok asi tak padlo ministrů vnitra?“

zeptal se Šupina udiveně.

Bohdana Kolihu to ovšem nijak neoslnilo. Naštěstí, pomy

slela si Marie.

„Myslíte Gelnara? Cosi jsem zaslechl, ale mě tyhle věci zas

tak neberou.“

„Pan Koliha je tu kvůli jednomu starému případu,“ informo

val Marii Šupina. „Zkuste se zeptat tady paní komisařky, ona je

olomoucká rodačka. Já v té době byl ještě v Ostravě.“

„Slyšela jste někdy o té slavné vraždě v rodině Třebovických?“

obrátil se spisovatel na Velkou Sovu. Ta musela dle pravdy při

znat, že nikoliv.

„Už je to dávno,“ dodal Koliha omluvně.

„O co šlo?“ zeptala se Marie ze zdvořilosti.

„Vražda půlročního dítěte. Tenkrát se o tom dost psalo.“

„Tady v Olomouci?“ podivila se Marie. Spisovatel přece jen

dokázal vzbudit její zvědavost. „O ničem jsem neslyšela. Kdy

se to stalo?“

„V roce 1987. V srpnu.“

„Aha...“ odvětila Velká Sova. „To jsem ještě u policie nepra

covala.“

„Mě to zajímá proto, že má žena u  toho byla, tehdy samo

zřejmě ještě jako dítě.“

„U vraždy?“

„Byla tehdy u Třebovických na prázdninách. Kamarádila se

s jejich vnučkou a v ten den zrovna pobývala u Třebovických

v domě. Dodnes se z toho úplně nevzpamatovala.“

„Co se stalo?“

„Matka tam uřízla vlastnímu dítěti hlavu na cirkulárce,“ řekl Koliha věcně, jako by šlo o běžnou záležitost.

Marie naprázdno polkla. „O tom jsem neslyšela...“

„Pan Koliha za mnou přišel s prosbou, jestli by nemohl nahlédnout do tehdejšího vyšetřovacího spisu.“

„Chtěl bych srovnat vzpomínky své ženy s nějakým objektiv

ním pohledem na to, k čemu tenkrát došlo,“ dodal Koliha na vy

světlenou. „Znám tady pana komisaře, a když jsem se dozvěděl,

že teď slouží v Olomouci, přijel jsem ho požádat o pomoc.“

Marie na svém novém šéfovi viděla, že je v rozpacích. Slyše

la už od něj, že se jeden z jeho starších, ale efektních případů

odhalení nezvykle systematického vraha důchodců stal před

lohou pro detektivku, ale knihu nečetla, a vlastně ani nevěděla, kdo ji napsal. A teď za ním spisovatel přijel do Olomouce

na nové působiště, aby znovu zúročil svou známost. „Byla vaše

žena nějak předmětem vyšetřování?“ zeptala se.

„Bože chraň. Vím jen, že vypovídala jako svědek. Ale jestli

se ptáte, jestli byla nějak podezřelá, tak to ne. Vždyť jí bylo

dvanáct.“

„Co myslíš, Marie?“ shlédl k Marii ze své dvoumetrové výšky plukovník Šupina.

„Brání něco tomu panu Kolihovi spis ukázat?“ odpověděla

Marie otázkou.

„Podle mě ne.“

„Tak já zavolám do archivu. Ale bude to určitě nějakou chvíli trvat.“

44

Bohdan Koliha se na Velkou Sovu spokojeně usmál. Jestli

z ní někdy udělá postavu, tak tento úsměv Marii ujistil, že bude

kladná hrdinka. „To nevadí.“

„Proč to vlastně chcete vidět?“ zeptala se ho Marie.

„Jak jsem říkal, hlavně kvůli ženě. Dodnes ji to traumatizuje,

hlavně protože si myslí, že to ta matka neudělala.“

Marie údivem znovu pozvedla obočí. „A vy si chcete zahrát

na detektiva,“ glosovala to suše.

Ta představa Kolihu rozesmála. „Ne, to ne. V detektivkách

není většího klišé než postava autora detektivek, který vyšet

řuje vraždu.“

Na to ani Velká Sova, ani její šéf nedokázali vhodně reago

vat. Pět vteřin rozpačitého ticha. Koliha pohlédl z jednoho po

licisty na druhého. „Ten archiv...“ nadhodil.

„Jo, jdu to zařídit,“ chopila se Marie příležitosti ukončit de

batu se spisovatelem.

„Nedáte si mezitím kávu?“ zeptal se Kolihy Šupina a dočkal

se okamžité kladné odpovědi. Část druhá

Rodinná záležitost

Duben 2012

49

Kapitola IV.

Uplynuly dva měsíce, než se Marie Výrová s  Bohdanem Koli

hou znovu setkala.

Plukovník Šupina ji pozval, ať se spolu s ním zúčastní smlu

vené schůzky s autorem detektivek a jeho ženou, protože paní

Kolihová by si s nimi ráda o té staré vraždě promluvila.

„K čemu tam budu?“ podivila se Marie. Seděli spolu v kantý

ně nad obědem a už pouhý pohled na nezdravě oranžový kuřecí

řízek a mastnotou se lesknoucí hranolky dostatečně objasňo

val, proč je většina stolů neobsazená. Šupina hrdinně napíchl

hranolek na vidličku a smočil ho v tatarské omáčce. „Nezávislý

pohled. A taky chci znát tvůj názor. Ten případ je děsivý a sou

časně trochu zvláštní.“

„Nic o něm nevím,“ připomněla Marie šéfovi.

„Od  toho tu jsem já,“ odvětil Šupina optimisticky, pozřel

další hranolek a seznámil Marii s případem vraždy z roku 1987.

Mladá žena jménem Drahoslava Třebovická zavraždila ko

toučovou pilou půlročního syna v domě svého tchána, kde v té

době s manželem přechodně bydleli. Vyšetřovatelé ji označili

za  pachatelku na  základě toho, že podle svědectví několika

osob byla v době vraždy v domě jen ona a dvanáctiletá kamarád

ka její neteře („...naše Kolihová,“ dodal Šupina) a  v  inkrimi

novanou dobu na pozemek rodiny Třebovických nikdo zvenčí

nevstoupil. Byl to uzavřený prostor. Na  ulici muž ze soused

ství myl auto a hovořil při tom se známým, z druhé strany se

50

k domu vracela z nákupu tchyně vražedkyně spolu s vnučkami.

Na  bývalé zahradě rodiny Třebovických pracovali tři dělníci.

Z prostoru dvora vedlejšího domu také nikdo na pozemek Tře

bovických nemohl vniknout. Dvory dělil nový plot z drátěného

pletiva a kriminalističtí technici nenašli jedinou stopu svědčící

o tom, že by přes něj někdo přelezl. Tchyně s vnučkami našla

po návratu svou snachu celou zkrvavenou s mrtvým kojencem

v  náručí. Drahoslava Třebovická ovšem nikdy nevypovídala,

v cele předběžného zadržení spáchala sebevraždu, kterou ná

sledně soud interpretoval jako formu přiznání a označil za pa

chatelku ji.

„A co se ti na tom nezdá?“ zeptala se Marie.

„Dvě věci. Za prvé ta přímočarost uvažování. Neříkám, že to ta

ženská neudělala, ale nikdy se nepřiznala. Za druhé jedna z dí

vek — zřejmě ta Kolihová — tenkrát vypověděla, že tam někoho

viděla, ale podle spisu to vypadá, že se tím nikdo nezabýval.“

Marie přikývla. „Takže nikdo zvenku dovnitř nevnikl...“ zo

pakovala zamyšleně.

„Jak jsem řekl, uzavřený prostor. Vraždu musel spáchat ně

kdo uvnitř. A  doma, teda kromě Kolihové, byla jen ta Třebo

vická.“

„Jak se zabila?“ zajímala se dál Marie.

„A to je další věc. Ta úpornost je šokující. Přehryzala si žíly

na zápěstí. Vůbec nechápu, jak to mohli připustit. Dali ji do cely,

aniž se na ni podíval psychiatr nebo se s ní pokusil promluvit

psycholog...“

„Přehryzala si žíly?“ zopakovala Marie, jako by tomu odmí

tala věřit. „Je to vůbec možné?“

„Přečti si pitevní zprávu,“ odvětil šéf.

Marie pokrčila rameny a čekala, co bude dál.

„Zkrátka mi připadá, jako by se všem vlastně hodilo, že mají

pachatele tak rychle,“ pokračoval Šupina.

„Podle tebe to neudělala?“

51

„To neříkám. Zdá se, že důkazy ukazují přímo na ni. Spíš mi

chybí alternativní vyšetřovací verze. Sám jsem zvědav, co nám

ta Kolihová chce



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist