E-kniha: Ještě jeden den s panem Julem – Diane Broeckhovenová

1

2

3

Diane Broeckhovenová

Ještě jeden den s panem Julem

Eroika

4

5

Diane Broeckhovenová

Ještě jeden den s panem Julem

přeložila Lenka Řehová

6

Originally published under the title Diane Broeckhoven: De buitenkant van Meneer Jules Copyright © The House of Books, Antwerpen/Vianen, 2005 Czech edition © Eroika, 2011 Translation © Lenka Řehová, 2011 ISBN 978-80-87409-11-4

Překlad této knihy byl financován

Vlámským literárním fondem

(Vlaams Fonds voor de Letteren – www.flemishliterature.be)

The translation of this book was funded

by the Flemish Literature Fund

(Vlaams Fonds voor de Letteren – www.flemishliterature.be)

7

Cokoli jsme dokázali se svými životy,

činí z nás to, čím jsme, když umíráme.

A počítá se vše, naprosto všechno.*

Sogjal Rinpočhe

TIBETSKÁ KNIHA O ŽIVOTĚ A SMRTI

* Překlad Dušan Zbavitel. 8

9

Půlhodinka mimo čas, chvíle mezi probu

zením a vstáváním, obestírala Alici jako dů

věrně známé šaty. Pluje v pomyslné děloze,

vydává se vstříc novému dni. Její uvolněné

tělo se přimyká k teplým záhybům postele,

svaly a klouby jsou bez tíže, mysl prázdná.

Julova vůně – závan vyprchaného alkoholu,

muškátového oříšku a starého muže – za ní

leží jako tmavý stín. Věrný svým zásadám

teď v kuchyni připravuje snídani. Pokud ji

paměť neklame, je to jediná činnost, kterou

se pravidelně podílí na chodu domácnosti.

Rituál zahajuje každý den úderem osmé ho

diny. Alice vstává až ve chvíli, kdy aroma

čerstvě uvařené kávy přebije vůni postele

a ona si uvědomí, jak dobře se vlastně má.

Pak se posadí a ucítí, jak její pokožka obe

píná boky a stehna jako vytahaná guma.

Svěšené prsy hledají oporu u žeber. Ví, že

se obtíže první hodiny po probuzení vytratí

s několika bolestivými píchnutími tu a onde,

takže okolo poledne bude zase ve své kůži.

Více nebo méně.

Napadl sníh. Alice se podívala z okna a uviděla ulici zalitou bílou barvou. S nadějí, že modré froté zadrží teplo vyhřáté postele, si přes ramena přehodila župan. Pásek si uvázala pevně okolo pasu a ruce strčila do kapes. Bea, sousedka zezdola, zametá v žlutavé záři pouliční lampy sníh před domem.

„To je ale dříč,“ pomyslela si Alice.

Zůstala stát a naslouchala střídavému šustění koštěte a škrábání lopaty, hluku v dálce, který se však nepřibližoval. Zatřásla se zimou a vydala se za vůní kávy.

„Napadl sníh,“ řekla Julovi otočenému zády, s hlavou vyčnívající nad opěradlem gauče. Většinou na ni čekával v kuchyni, u stolu prostřeného přesně podle jednoho z jeho striktních pravidel. Neodpověděl a to jí na tváři vykouzlilo úsměv. Dozajista melancholicky pozoruje sníh a vzpomíná na dřívější doby, kdy ještě bývaly opravdové zimy. Mrazivé a nevlídné. Pomalu se k němu přibližovala, ztuhlá kolena jí bránila v rychlejším pohybu. Bez přemýšlení položila ruku na jeho prořídlé vlasy. Opatrnými kroky obešla kožený gauč a posadila se vedle svého muže. Fakt, že porušil vlastní domovní řád a díval se prosklenou stěnou ven na krajinu zapadanou sněhem, ji naladil vlídně. Nečekaně tak sama získala trochu svobody. Povinnosti chvíli počkají.

Přisedla si k němu blíž a ucítila teplo vycházející z jeho ramen. Naklonila k němu hlavu, až na tváři ucítila drsnou látku jeho vesty.

„Je světlo, ale zároveň tma,“ řekla a usmála se na jejich odraz ve velkém okně.

Jules neodpověděl. Nehybně seděl vedle ní, ruce složené na ostrých pucích kalhot. V kuchyni slyšela dopadat poslední kapky vody z překapávače, následované závěrečnými zvuky páry a prskání. V hlasitém tichu, které následovalo, jí došlo, co se stalo.

„Jule!“

Její hlas vyletěl z hrdla jako vyplašený pták z křoví. Zatřásla mužem a poplácala ho po tváři. Strnulé tělo se však nepohnulo.

„Jule!“

Další pták. Malý a opatrný.

Nereagoval. Když ho vzala za ramena prsty zakřivenými jako pařáty, těžkopádně se

12

pohnul. Jules byl mrtvý. Nemohla tomu uvě

řit. Zemřel během nejšťastnější chvíle celé

ho dne, její půlhodinky mimo čas. Nejprve

však splnil svou povinnost. Prostřel stůl

a postavil na kávu.

Zmocnil se jí prapodivný pocit. Když si seda

la vedle něj, předpokládala, že žije. Mluvila

na něho a myslela si, že vstane a společně

odejdou do kuchyně zasednout k prostřené

mu stolu. Ta myšlenka ji uklidnila. Jules bude

skutečně mrtvý teprve tehdy, až to sama ucí

tí v morku kostí. Pravda k ní zatím doléhala

jen zvenčí, na konečky nervů. Pomalu, jako

mrholení, pronikala póry do jejího nitra.

„Pro pozůstalé to je vždycky špatné,“ za

šeptala a povrchnost této směšné poznám

ky ji na chvíli uklidnila. Svou ruku, ještě

vyhřátou z postele, položila na jeho. Byla

chladná, ne studená.

Samozřejmě spolu mluvili o smrti, o stra

chu, že se z nich stanou lidské trosky. Pokaž

dé když se zmínila o tom, že jí nepřipadá

tak strašné být dementní, reagoval Jules podrážděně. Slabomyslnost pro ni představovala bezstarostné bytí. Už žádné zařizování, sestřičky podávající trpělivě po lžičkách poslední kousky života, kamarádky ze školky a nečekaně se zjevující první tajní milenci. Především posledně zmínění dokázali Julovi pořádně zvednout mandle. To on byl jejím prvním milencem. To on jí ukázal život a zasvětil ji do tajů lásky. Ani po padesáti letech nesnesl žádné vtipy o takzvaných socích.

„Mysli také na pozůstalé, a ne jen sama na sebe,“ říkával v takových chvílích. „Představ si, že bys mě nepoznávala. Ani Hermana, ani vnoučata.“

Hm, to je ale problém pozůstalých, pomyslela si. Tuto myšlenku, zaměřenou výhradně na sebe, však nahlas nevyslovila. Ztratit se na prahu smrti v mlze, kde vzpomínky pomalu blednou a zvuky se vytrácejí, tak si představovala pokojný odchod ze života. Zemřít takovým způsobem jí připadalo dokonce romantické. Jako na konci francouzského filmu, kdy se barvy rozlomí do pastelového panoramatu. Fin!

Byly chvíle, kdy si strašně moc přála, aby Jula vůbec nepoznala. Dostal se jí však pod kůži. Pro ni už nikdy nebude neviditelný.

Kdyby si Jules mohl vybrat, zvolil by náhlou smrt, bez bolesti a strachu. Jako když obrovská ruka přitlačí na záda a nelze se jí bránit. Stejný pocit musí mít moucha v zlomku vteřiny, kdy se nad jejím nekrytým tělem objeví stočené noviny. Takový způsob odchodu považovala Alice pro pozůstalé za špatný a neomalený. Zmizet ze života bez jakékoliv předzvěsti.

Pokud by tedy bylo podle Julova přání, a ona netrpěla demencí, vybrala by si krásné a důmyslné umírání v posteli. Ani příliš dlouhé, ani příliš krátké. Bolest a tělesnosti ponižující lidskou důstojnost, jako jsou plíny nebo končetiny zbarvené domodra, by vypustila z mysli. Ležela by ve vyhřáté noční košili pod vyžehlenou dekou, se stříbrošedivými vlasy a upravenými nehty. Julovi by mohla říci všechno, co v sobě držela celých padesát let. Že ho nenáviděla a že ho milovala. Že občas chtěla utéct a že byla šťastná, že to neudělala. Že si přála být volná, ale byla