načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Ještě jeden den - David Levithan

-6%
sleva

Elektronická kniha: Ještě jeden den
Autor:

Pro Rhiannon jsou všechny dny stejné. Časem se smířila i s tím, že její přítel Justin je temperamentní, ale odtažitý, a že to není kluk z romantických filmů. A naučila se několik ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 140
+
-
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 356
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložil Tomáš Bíla
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4181-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pro Rhiannon jsou všechny dny stejné. Časem se smířila i s tím, že její přítel Justin je temperamentní, ale odtažitý, a že to není kluk z romantických filmů. A naučila se několik základních pravidel: nedělat si příliš velké naděje, neupínat se na Justina a nesnažit se ho změnit.
Ale jednou se vše změní. Justin je jako vyměněný a prožijí dokonalý den. Ovšem příští ráno si Justin z předchozího dne vůbec nic nepamatuje a vše se vrátí do starých kolejí. A najednou do jejího života vstoupí cizinec, který tvrdí, že onen dokonalý den strávila s ním – s ním v Justinově těle.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Ještě jeden den
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz
David Levithan
Ještě jeden den – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















Mému synovci Matthewovi
(Ať tě radost provází každý den!)










7
Kapitola první
Dívám se, jak jeho auto zastavuje na parkovišti. Dívám
se, jak z  něj vystupuje. Viděl by mě koutkem oka, jak se
k němu blížím, ale on se na mě nedívá. Míří do školy, aniž
by si všimnul, že tady stojím. Mohla bych na něj zavolat,
ale to nemá rád. Říká, že tak to dělají zoufalé holky – věčně
halekají na svoje kluky, aby se jim připomínaly.
Není to fér, že já mám oči jenom pro něj a on si mě ani
nevšimne.
Přemýšlím, jestli mě třeba nepřehlédnul kvůli tomu, co se
stalo včera večer. Přemýšlím, jestli jsme pořád rozhádaní.
Jak to tak bývá, pohádali jsme se o  hloupost, zatímco ty
ostatní, nehloupé věci zůstaly pod povrchem. Jenom jsem
se ho zeptala, jestli chce v sobotu jít na večírek ke Stevovi.
Nic víc. On se mě místo odpovědi zeptal, proč se ho
v neděli večer ptám na to, co bude dělat příští sobotu. Řekl, že to
tak dělám pořád, že ho uháním, jako kdybychom nemohli





8
dělat nic, co není měsíce dopředu naplánované. Řekla jsem
mu, že není moje chyba, že se tak bojí plánování a nechce
se dopředu bavit o tom, co budeme dělat.
Chyba. Říct, že se něčeho bojí, byla veliká chyba. Z celé té
věty asi slyšel jenom tohle jediné slovo.
„Vůbec nevíš, o čem mluvíš,“ řekl mi.
„Mluvila jsem o  tom večírku, co bude v  sobotu večer
u  Steva,“ odsekla jsem, možná až příliš nakvašeně. „To je
všechno.“
Ale není to všechno. Justin mě miluje a nenávidí zrovna
tak, jako já miluju a  nenávidím jeho. Vím to. Oba máme
svoje spouštěcí mechanismy – témata, která nás spolehlivě
rozčílí – a měli bychom se jim vyhýbat. Ale někdy si prostě
nemůžeme pomoct. Známe se až moc dobře, ale ne zas tak
dobře.
Miluju kluka, který se bojí budoucnosti. A  jako blázen
ho pořád nutím k tomu, abychom ji společně řešili.
Jdu za ním. Jasně že jdu. Jenom zoufalá holka by se na
svého kluka vztekala kvůli tomu, že si jí nevšiml na par -
kovišti.
Když za ním mířím k  jeho skříňce na chodbě,
přemýšlím, kterého Justina tam asi najdu. Asi to nebude Milý
Justin, protože ten se ve škole obvykle nevyskytuje. Ale
doufám, že to nebude Vzteklý Justin, protože nic tak špatného
jsem snad neudělala. Doufám, že to bude Pohodový Justin,
protože toho mám docela ráda. S Pohodovým Justinem se
většinou dokážu v klidu domluvit.
Stojím tam a dívám se, jak si ze skříňky vyndává
učebnice. Zírám mu na zátylek, protože miluju jeho zátylek. Je na





9
něm něco tak smyslného, že bych k němu nejraději
přiběhla a políbila ho.
Konečně se na mě podívá. Nevyznám se ve výrazu jeho
tváře, aspoň zpočátku ne. Jako by se snažil odhadnout,
jakou mám náladu, a já se přitom snažím o totéž. Možná to
je dobré znamení – možná si o mě dělá starosti. Anebo je
to špatné znamení – nechápe, co tady dělám.
„Ahoj,“ řekne nakonec.
„Ahoj,“ odpovím.
Dívá se na mě jako na zjevení. Určitě si myslí, že je něco
špatně. Kdykoli se na mě zadívá, najde si něco, co je špatně.
Ale nic neříká. Což je zvláštní. A pak, a to je ještě
zvláštnější, se mě sám zeptá: „Jsi v pohodě?“
Asi vypadám opravdu příšerně, když se mě takhle ptá.
„Jasně,“ řeknu, jako by mě taková otázka zarazila.
Protože nevím, co chce vlastně slyšet. Ne, nejsem v pohodě – to
bych mu po pravdě měla říct. Ale to není to pravé, co by
chtěl slyšet. To vím jistě.
Jestli to je nějaký chyták, tak se mi vůbec nezamlouvá.
A  jestli to je odplata za to, co jsem řekla včera večer, tak
doufám, že ho to rychle přejde.
„Ty se na mě zlobíš?“ zeptám se, ačkoli si nejsem jistá,
jestli chci znát odpověď.
A on řekne: „Ne, vůbec se na tebe nezlobím.“
L hář.
Když máme nějaký problém, jsem to většinou já, kdo se
s ním trápí. Trápím se za nás oba. Jen mu to nemůžu dávat
moc často najevo, protože pak to vypadá, jako bych se
vytahovala, že já vím, co se děje, zatímco on ne.
Nejistota. Mám se zeptat na včerejší večer? Anebo mám





10
raději předstírat, že se to nikdy nestalo – že se to vůbec
nikdy nestává?
„Ještě pořád se mnou chceš jít na oběd?“ zeptám se.
A hned si uvědomím, že už se zase snažím plánovat.
Možná nakonec opravdu budu zoufalá holka.
„No jasně,“ řekne Justin. „To bude super.“
Kecy. Utahuje si ze mě. Určitě.
„Bude to fajn,“ dodá.
Podívám se na něj a zdá se mi, že to myslí upřímně.
Možná dělám chybu, když pořád ve všem vidím jenom to
nejhorší. A  možná si teď kvůli mně připadá hloupě, že jsem
byla tak překvapená.
Vezmu ho za ruku a stisknu ji. Jestli je ochoten na
včerejší večer zapomenout, tak já taky. Takhle to uděláme. Když
se nehádáme o nějakou pitomost, je nám spolu dobře.
„Jsem ráda, že se na mě nezlobíš,“ řeknu mu. „Jenom
chci, aby všechno bylo v pohodě.“
Ví, že ho miluju. Já vím, že on miluje mě. V tom problém
není. Problém je vždycky v tom, jak se s tím vypořádat.
Čas. Zazvoní zvonek. Znovu si musím připomenout,
že škola neexistuje jenom proto, abychom se měli kde
vídat.
„Tak zatím,“ řekne.
Držím se toho. To je to jediné, co mi umožní přežít
prázdnotu, která následuje.
Dívala jsem se na jeden ze svých oblíbených pořadů
a jedna manželka v něm říkala: „Je to debil, ale je to můj debil.“
A  já si říkala: Sakra, pro tohle bych vážně neměla mít
pochopení, ale mám, a nakonec – co na tom? V tom bude asi





11
podstata lásky – v tom, že někoho miluju, přestože na něm
vidím i nedostatky, protože vím, že sama mám taky svoje
chyby, a možná ještě větší.
Když jsme šli na první rande, na večeři do TGI Fridays,
řekl mi ani ne po hodině: „Musím tě varovat – jsou se
mnou potíže. Samé potíže.“
„To takhle varuješ každou holku?“ zeptala jsem se
laškovně.
Ale on se mnou nelaškoval. Odpověděl mi naprosto
upřímně.
„Ne,“ řekl, „každou ne.“
Tím mi naznačoval, že mu na mně záleží. Hned na
začátku.
Nechtěl mi to naznačit. Ale udělal to.
A  ačkoli na spoustu podrobností naší první schůzky už
dávno zapomněl, dobře si pamatuje, co mi tehdy řekl.
Já tě varoval , říkává mi, když s ním opravdu není
k vydržení. Nemůžeš říct, že jsem tě nevaroval!
Někdy mě to nutí přitisknout se k němu ještě pevněji.
Někdy to vzdávám a  cítím se hrozně, že s  tím nemůžu
nic dělat.
Jediná chvíle, kdy se naše cesty během dopoledne kříží,
nastává o  přestávce mezi první a  druhou hodinou, a  tak ho
vyhlížím. Míváme jenom minutku, někdy i míň, ale i za to
jsem vždycky vděčná. Je to skoro, jako kdybych dělala
docházku. Láska? Zde! I  když jsme unavení (což bývá skoro
vždycky) a i když si nemáme nic moc co říct, vždycky vím,
že mě nemine bez povšimnutí.
Dneska se usmívám, protože když se to vezme kolem





12
a kolem, ráno to dopadlo docela dobře. A on se na mě taky
směje.
Dobré znamení. Vždycky vyhlížím dobrá znamení.
Hned po čtvrté vyučovací hodině zamířím k Justinově
třídě, ale on na mě nepočkal. Tak jdu do jídelny ke stolu,
kde obvykle sedáváme. Není ani tam. Zeptám se Rebeccy,
jestli ho neviděla. Řekne, že ne, a nezdá se, že by ji nějak
překvapilo, že ho hledám. Nevšímám si toho. Jdu se
podívat ke své skříňce, ale tam taky není. Začínám si říkat,
jestli nezapomněl anebo jestli si ze mě celé ráno
neutahoval. Rozhodnu se zajít se podívat k jeho skříňce, ačkoli je
úplně na opačné straně budovy než jídelna. Před obědem
tam nikdy nechodí. Ale dnes asi udělal výjimku, protože
tam stojí.
Jsem ráda, že ho vidím, ale taky jsem úplně vyčerpaná.
Je to tak vysilující. On vypadá ještě hůř, než se já cítím;
zírá do své skříňky, jako by tam bylo okno. U někoho by to
mohlo znamenat, že se zasnil s otevřenýma očima. Ale to
Justin nedělá. Když je mimo, je opravdu mimo.
A teď je zpátky. Zrovna když k němu dojdu.
„Ahoj,“ řekne.
„Ahoj,“ odpovím mu.
Mám hlad, ale dá se to vydržet. Nejdůležitější pro mě je,
abychom byli spolu. A je mi jedno, kde to bude.
Skládá si učebnice do skříňky, jako by pro něj dnešní
vyučování už skončilo. Doufám, že se něco nestalo. Doufám,
že to nechce vzdát. Jestli tady mám trčet já, tak chci, aby
tady trčel se mnou.
Narovná se a položí mi ruku na rameno. Něžně. Až příliš





13
jemně. Kdybych to udělala já jemu, bylo by to normální, ale
u něj je to zvláštní. Líbí se mi to, ale zároveň mě to zaráží.
„Pojďme někam ven,“ řekne. „Kam bys chtěla jít?“
A  znovu mám pocit, že na tu otázku existuje jediná
správná odpověď, a  pokud ji netrefím, všechno pokazím.
Něco ode mě chce slyšet, ale já nevím co.
„Já nevím,“ řeknu po pravdě.
Nechá svou dlaň sklouznout z mé paže a já si pomyslím:
Fajn, takže tohle byla špatná odpověď. Ale pak mě vezme
za ruku.
„Tak pojď,“ řekne.
V očích má malé jiskřičky. Energii. Světlo.
Zavře svou skříňku a táhne mě za sebou. Nechápu, co se
děje. Procházíme ruku v  ruce po skoro prázdných
chodbách. Tohle nikdy neděláváme. Zašklebí se na mě a přidá
do kroku. Připadám si, jako bychom byli malé děti. Teď už
opravdu běžíme. Lidé, které míjíme, se na nás dívají, jako
bychom byli blázni. Je to tak směšné. Doběhne se mnou
k mé skříňce a řekne mi, abych si tam taky nechala
učebnice. Nechápu to, ale poslechnu ho – má skvělou náladu a já
mu ji nechci ničím pokazit.
Jakmile zaklapnu skříňku, znovu vyrážíme. Ven
hlavním vchodem. Úplně jednoduše. Prostě utečeme.
Vždycky si říkáme, jak rádi bychom odsud vypadli, a  tentokrát
to opravdu uděláme. Hádám, že mě vezme na pizzu nebo
něco takového. Možná přijdeme na pátou hodinu pozdě.
Doběhneme k  jeho autu a  já se ho ani nechci ptát, co to
děláme. Jenom ho chci nechat, aby to udělal.
Otočí se a  zeptá se mě: „Tak kam chceš jet? Řekni mi
upřímně, kam bys chtěla jet.“





14
Zvláštní. Ptá se mě, jako bych to byla já, kdo zná jedinou
správnou odpověď.
Vážně doufám, že to není nějaký trik. Vážně doufám, že
toho nebudu litovat.
Řeknu to první, co mě napadne.
„Chtěla bych jet k moři. Pojedeme k moři?“
Čekám, že se zasměje a  řekne, že by bylo mnohem lepší,
kdybychom jeli k němu domů, dokud jsou rodiče v práci,
vyspali se spolu a pak se dívali na televizi. Anebo že se mi tím
snažil dokázat, jak zbytečné je dělat si plány a že je mnohem
lepší rozhodovat se spontánně. Anebo ať si to tedy u  moře
užiju, ale on že jde na oběd. To všechno je docela klidně
možné, a všechny tyhle možnosti se mi zároveň promítají v hlavě.
Jediné, co opravdu nečekám, je to, že by se mu můj nápad
mohl líbit.
„Dobře,“ řekne a rozjede se. Pořád předpokládám, že si
ze mě jenom utahuje, ale pak se mě začne ptát na cestu.
Řeknu mu, jak se dostat na dálnici – znám cestu na jednu
pláž, kam jsme s rodiči v létě často jezdívali, a jestli máme
jet k moři, klidně můžeme jet zrovna tam.
Dívám se na něj, jak sedí za volantem, a  zdá se mi, že
se mu to líbí. Měla bych z toho mít radost, ale spíš mě to
zneklidňuje. Vyvézt mě na nějaké výjimečné místo, aby mi
řekl, že se se mnou rozchází – to by byl celý on. Udělat to
se vší parádou. Možná mě tam nechá a odjede. Nemyslím
si, že by se to mělo stát. Ale je to možné. Mohl by to udělat,
aby mi předvedl, že je schopen si věci plánovat. Anebo že
se nebojí budoucnosti, jak jsem naznačila.
Co blázníš, Rhiannon? ptám se v duchu sebe sama.
Přesně jako mi to často říkává on. A mnohdy oprávněně.





15
Jen si to užívej , pomyslím si. Protože nejsme ve škole.
Jsme spolu.
Zapne rádio a  řekne mi, ať něco naladím. Cože? Moje
auto, moje rádio – kolikrát jsem to od něj slyšela? Ale zdá
se, že to myslí vážně, a tak začnu přepínat z jedné stanice
na druhou a hledám něco, co by se mu mohlo líbit. Když se
na pár vteřin zaposlouchám do písničky, kterou mám ráda
já, zeptá se: „Co třeba tohle?“ A já mu v duchu odpovím:
Vždyť to nenávidíš. Ale nahlas to neřeknu. Nechám
písničku hrát. Čekám, že ji nějak shodí, řekne, že ta zpěvačka
zpívá, jako by zrovna měla své dny, anebo něco podobného.
Ale on se místo toho přidá.
Nemůžu tomu uvěřit. Justin si nikdy nezpívá s  rádiem.
Pokřikuje na něj. Komentuje, co říkají moderátoři. Čas od
času si možná zabubnuje prsty do volantu. Ale nikdy
nezpívá.
Napadne mě, jestli si něco nevzal. Ale už jsem ho viděla,
když byl na drogách, a takhle to nikdy nevypadalo.
„Co to do tebe vjelo?“ zeptám se ho.
„Líbí se mi to,“ odpoví.
„No jasně!“ ušklíbnu se.
„Ne, vážně!“
On to opravdu myslí vážně. Nesměje se, ani v  hloubi
duše se mi nevysmívá. Dívám se na něj a jsem si tím jistá.
Nevím, co se s ním stalo, ale tohle to není.
„V tom případě...“ řeknu a začnu přepínat stanice, dokud
nenajdu písničku, ze které by se můj starý Justin kroutil
v křečích.
Nakonec si vyberu Kelly Clarksonovou. Písničku o tom,
že co tě nezabije, to tě posílí.





16
Pustím ji nahlas. A v duchu si říkám, jestli se přidá.
Překvapení!
Oba si zpíváme s rádiem. Nemám zdání, odkud zná
slova, ale neptám se ho. Zpívám tu písničku z plna hrdla;
nikdy by mě nenapadlo, že bych ji mohla mít tak ráda jako
teď, protože díky ní je nyní všechno v pohodě. My dva jsme
v  pohodě. Odmítám přemýšlet o  čemkoli jiném. Chtěla
bych, aby nám ta písnička vydržela napořád. Protože to je
něco, co jsme nikdy dřív nedělali, a je to skvělé.
Když písnička skončí, stáhnu si okénko – chci cítit vítr
ve vlasech. Justin beze slova stáhne všechna ostatní okénka
v autě, a najednou jako bychom se ocitli ve větrném tunelu
nebo na horské dráze. Vypadá tak spokojeně. Díky tomu
pohledu si uvědomím, jak málokdy ho vídám
spokojeného. Tak spokojeného jako teď – jako kdyby nemyslel na nic
jiného než na to, že je spokojený. Obvykle to na sobě
nechce nechat znát, jako by se bál, že by mu někdo jeho štěstí
mohl ukrást.
Vezme mě za ruku a  začne se mě vyptávat. Na osobní
věci.
Začne otázkou: „Jak se mají vaši?“
„Já nevím... Tak nějak normálně,“ řeknu. Nikdy dřív mu
na mých rodičích v nezáleželo. Vím, že by chtěl, aby ho měli
rádi, ale protože si není jistý, co si o něm myslí, raději
předstírá, že mu na tom vůbec nezáleží. „Víš, jak to je. Máma se
snaží držet všechno pohromadě, ačkoli s  tím sama vůbec
nic nedělá. Táta má svoje světlé chvilky, ale že by s ním byla
nějaká zábava, to tedy moc není. A čím je starší, tím jako by
mu na všem záleželo míň a míň.“
„A jaké to je teď, když Liza odjela na vysokou?“





17
Když mi tu otázku položí, trochu to zní, jako by sám na
sebe byl hrdý, že si pamatuje jméno mé starší sestry. Tohle
je ten Justin, kterého znám.
„Já nevím,“ řeknu mu. „Víš, že jsme nebyly žádné nejlepší
kamarádky, spíš jsme spolu žily ve stavu příměří. Neřekla
bych, že mi doma chybí, ačkoli něco bývalo snazší, dokud
bydlela s námi, protože jsme na to byly dvě, rozumíš? A teď
ani nezavolá. Ani když jí máma telefonuje a  nechá vzkaz,
nezavolá jí zpátky. Ne že bych jí to vyčítala – určitě má
důležitější věci na práci. Vlastně jsem vždycky tak nějak
tušila, že jak se jednou odstěhuje z domu, už se nevrátí. Takže
mě to nijak zvlášť nepřekvapuje.“
Jak tak mluvím, dojde mi, že se blížím k citlivému tématu –
co bude, až skončíme na střední. Ale nezdá se mi, že by si to
Justin bral osobně. Místo toho se mě zeptá, jestli se mi nezdá,
že je to letos ve škole nějaké jiné. Což je divná otázka.
Takovou bych čekala od své babičky. Ne od svého kluka.
Jsem obezřetná.
„Já nevím. Škola je otravná. To platí pořád. Ale víš... sice
už se těším, až to budeme mít za sebou, ale taky si dělám
starosti, co bude potom. Ne že bych si něco plánovala. To
ne. Já vím, že si myslíš, že pořád vymýšlím nějaké plány, ale
když se podíváš, co všechno jsem zatím podnikla, abych
se připravila na život po maturitě, tak neuvidíš vůbec nic.
Plavu v tom stejně jako všichni ostatní.“
Sklapni, sklapni, sklapni, říkám si v  duchu. Proč o  tom
zase začínáš?
Ale možná k tomu mám důvod. Možná o tom začínám
proto, že chci vidět, jak zareaguje. Justin mě celou dobu
zkouší, ale já v tomhle ohledu taky nejsem úplně bez viny.





18
„Co si o tom myslíš ty?“ zeptám se zkusmo.
A on řekne: „Upřímně řečeno já se prostě snažím žít ze
dne na den.“
To vím. Ale oceňuju, že to dokáže říct takhle, jako by se
sám snažil mi dokázat, že jsme na stejné lodi. Čekám, jestli
neřekne ještě něco víc, třeba něco o včerejšku. Ale on to
nechá být. A za to jsem mu vděčná.
Je to něco přes rok a já si za tu dobu říkala snad stokrát, že
odteď už všechno bude lepší, že teď začneme znovu. Někdy
jsem měla pravdu. Ale zdaleka ne tak často, jak bych si přála.
Nechci být tak bláhová, abych uvěřila, že se všechno
může jen tak změnit. Nechci být tak bláhová, abych
uvěřila, že jsme nějakým zázrakem unikli tomu, jak to mezi
námi vždycky dopadá. Ale zároveň nechci popírat to, co
se právě děje. Nechci popírat, že mám radost. Protože
jestli mi ta radost připadá skutečná, vlastně nezáleží na tom,
jestli skutečná je nebo není.
Místo toho, aby si zapnul navigaci na telefonu, po mně
chce, abych mu říkala, kudy má jet. Spletu se a řeknu mu,
aby sjel z dálnice o jeden výjezd dřív, ale když mi to dojde,
ani trochu se nerozčiluje – prostě se vrátí zpátky na
dálnici a popojede o jeden výjezd dál. Teď už mi vůbec nevrtá
hlavou, jestli není pod vlivem drog. Říkám si, jestli nezačal
brát nějaké léky. Jestli ano, tak zabraly dost rychle.
Ale nic neříkám. Nechci to zakřiknout.
„Zrovna teď bych měla sedět na hodině angličtiny,“
řeknu, když konečně odbočíme na cestu k pláži.
„Já na biologii,“ odpoví Justin.
Ale tohle je důležitější. Učení můžu dohnat později, ale
nevím, jak bych později doháněla svůj život.





19
„Co kdybychom si jen tak užívali den volna?“ navrhne.
„Tak jo,“ přikývnu. „To se mi líbí. Tak často mě napadá,
jaké by to bylo jednoduše se sebrat a utéct. Je krásné to
jednou doopravdy udělat. Aspoň na jeden den. Nekoukat jen
tak z okna, utéct ven. To bych mohla dělat častěji.“
Možná nám právě tohle celou dobu chybělo. Získat
si trochu odstup od všeho ostatního a  být si trochu blíž
k sobě navzájem.
Cítím, že se tady odehrává nějaká změna k lepšímu.
Vzpomínky. Tohle je ta pláž, na kterou jsme jezdívali, když
nám doma bylo moc horko anebo když už tam rodiče
nechtěli jenom tak sedět. Když jsme sem přijeli, byli jsme
obklopeni jinými rodinami. Jako malá jsem si představovala,
že každá rozložená deka je jako dům a  určitý počet dek
představuje město. Určitě jsem se tady vídala s dětmi,
které rodiče taky vozili pořád dokola právě sem, ale už si je
nevybavuju. Vzpomínám si jenom na své rodiče – máma
byla vždycky zalezlá pod slunečníkem, buď se nechtěla
spálit, anebo nechtěla, aby ji někdo viděl; sestra si s sebou
přivezla knížku, kterou ani na chvilku neodložila; táta se
s ostatními tatínky bavil o sportu nebo o finančních trzích.
Když bylo vedro, seběhl se mnou k vodě a ptal se mě, jakou
rybou bych chtěla být. Věděla jsem, že správná odpověď je
létající ryba , protože když jsem mu řekla tohle, vzal mě do
náručí a vyhazoval mě do vzduchu.
Nevím, proč mě nikdy dřív nenapadlo vyjet si na tohle
místo s  Justinem. Loni v  létě jsme zůstávali u  něj doma
a čekali jsme, až jeho rodiče odjedou do práce, abychom si
mohli vyzkoušet sex v každé místnosti jejich domu, včetně





20
šatny a komory. Pak, když jsme to měli za sebou, jsme se
dívali na televizi nebo hráli videohry. Někdy jsme obvolali
kamarády, abychom zjistili, co dělají oni, a než se Justinovi
rodiče vrátili z práce, už jsme byli u někoho doma, popíjeli,
dívali se na televizi nebo hráli videohry, případně všechno
dohromady. Bylo to skvělé, protože nebyla škola a my dva
jsme mohli být skoro pořád spolu. Ale nikam nás to
neposunulo.
Nechám si boty v autě, jako jsem to dělávala, když jsem
byla malá holka. První krůčky jsou nejisté, asfalt na
parkovišti mě píchá do chodidel, ale pak přejdu na písek a je to
v pohodě. Přestože jsem nečekala moc lidí, překvapí mě, že
pláž je úplně prázdná – skoro jako kdybychom ji přistihli,
jak si na chvilku zdřímla.
Nemůžu si pomoct. Seběhnu na ni a párkrát se zatočím.
Moje , pomyslím si. Celá pláž je jenom moje. Tahle chvíle
je jenom moje. Justin je jenom můj. Nikdo a  nic na tom
nemůže nic změnit. Zavolám na něj a zní to, jako kdybych
pořád zpívala písničky z rádia.
Na chvilku se na mě zadívá a já si pomyslím: Ach bože,
to ne, tohle je ta chvíle, kdy mi řekne, že se chovám jako
idiot. Ale pak najednou běží za mnou, popadne mě
a zatočí se mnou kolem dokola. Slyšel tu píseň a teď spolu
tančíme. Smějeme se a závodíme, kdo jako první
doběhne až k  vodě. Pak se v  ní brodíme, cákáme po sobě
a  já se sehnu pro pár mušliček. Justin je začne hledat se
mnou, skláníme se nad hladinou a hledáme
pestrobarevné mušle, které vyblednou, jakmile na slunci oschnou. Je
to tak příjemné, stát po kotníky ve vodě a cítit, jak mě celé
moře popotahuje, ale stejně mít sílu zůstat stát na místě.





21
Justin se bezstarostně usmívá a vypadá naprosto
spokojeně. Takhle uvolněného jsem ho snad ještě nikdy neviděla.
Hrajeme si spolu, ale nejsou to takové ty hry mezi
partnery, kde fungují strategie a počítá se skóre a jsou dovoleny
různé finty. Ne, od toho všeho jsme se odstřihli.
Navrhnu mu, jestli si se mnou nechce postavit hrad
z písku. Vyprávím mu, jak Liza vždycky musela mít svůj
vlastní, hned vedle toho mého. Postavila velikou horu z  písku
a kolem ní vodní příkop, zatímco já si stavěla maličký, do
detailů propracovaný domek se vstupními dveřmi
a garáží. V  podstatě jsem si stavěla domeček pro panenky,
který jsem nikdy neměla, a  moje sestra si budovala pevnost,
o které si vždycky myslela, že ji potřebuje. Nikdy se mého
výtvoru ani nedotkla – nebyla ten typ starší sestry, co cítí
potřebu zlikvidovat konkurenci. Ale taky by mi nedovolila,
abych se dotkla toho jejího. Když jsme skončily, nechaly
jsme své hrady stát na pláži, dokud je nerozbije příliv.
Někdy se na ně přišli podívat rodiče. Mně potom říkali To je
ale krásné! a Lize To je ale veliké!
Chci si postavit hrad společně s Justinem. Chci, abychom
si oba zažili, jaké to je budovat něco společně. Nemáme
lopatky ani kbelíčky, všechno musíme udělat ručně. Justin
pochopí pojem hrad z  písku doslova – začne čtvercovou
základnou, do které prsty vytvaruje padací most. Já
pracuju na hradbách a  věžích – balkonky nepřipadají v  úvahu,
ale špičaté věžičky se s trochou dobré vůle dají vyrobit. Čas
od času mi něco pochválí – jenom tak prohodí pěkné nebo
paráda nebo to se ti povedlo – a já mám pocit, jako by si na
téhle pláži konečně začal vzpomínat na slova, která už před
mnoha měsíci přestal používat. Vždycky jsem cítila – ane-





22
bo jenom doufala – že tam někde jsou, zapadlá kdesi v jeho
mysli, a teď vidím, že jsem měla pravdu.
Není zrovna teplo, ale na tvářích a na krku cítím paprsky
slunce. Mohli bychom nasbírat víc mušliček a začít zdobit,
ale stavění hradu mě začíná unavovat a vlastně už mě ani
nebaví. Když dokončíme poslední věž, navrhnu mu,
abychom se šli projít.
„Tak se ti líbí, co jsme postavili?“ zeptá se.
A já řeknu: „Moc.“
Jdeme k  vodě a  myjeme si v  ní ruce. Justin se ohlíží na
náš hrad a chvíli se mi zdá, že duchem bloudí někde jinde.
Jinde, ale na pěkném místě.
„Co se děje?“ zeptám se.
Zadívá se na mě, oči tak laskavé, a řekne: „Děkuju.“
Jsem si jistá, že mi to slovo řekl už dřív, ale nikdy to
nebylo takové jako teď. Nikdy jsem neměla pocit, že bych si
ten okamžik měla zapamatovat.
„Za co?“ zeptám se, ale ve skutečnosti si myslím: Proč
teď? Proč zrovna teď?
„Za tohle,“ řekne prostě. „Za tohle všechno.“
Strašně ráda bych tomu věřila. Strašně ráda bych
věřila, že jsme se konečně dostali do stavu, o  kterém jsem si
vždycky myslela, že se k němu jednou dopracujeme. Ale je
to tak snadné. Připadá mi to až příliš snadné.
„Nic se neděje,“ řekne mi. „Je naprosto v pořádku, jestli
jsi šťastná.“
Po tomhle jsem tak dlouho toužila. Není to přesně tak,
jak jsem si to představovala, ale tak už to bývá. Najednou
nedokážu myslet na nic jiného než na to, jak moc ho
miluju. Nenávist je pryč. Není ve mně ani špetka nenávisti,





23
jen láska. A přitom to vůbec není děsivé. Je to pravý opak
děsivého.
Pláču, protože jsem šťastná, a  taky pláču, protože si až
teď uvědomuju, jak moc jsem čekala, že budu nešťastná.
Pláču, protože poprvé za hodně dlouhou dobu mám
konečně pocit, že můj život dává smysl.
Vidí slzy v mých očích a neutahuje si ze mě. Ani se
neurazí a  nezačne se mě vyptávat, co zase řekl špatně.
Neřekne mi, že mě varoval. Neřekne mi, abych toho nechala.
Ne, jenom mě obejme a pevně mě drží a ze všech těch věcí,
které jsou jenom slovy, udělá něco mnohem víc než slova.
Útěchu. Dá mi něco opravdu hmatatelného – svou
přítomnost, své objetí.
„Jsem šťastná,“ řeknu tiše, aby si nezačal myslet, že pláču
kvůli něčemu, co je špatně. „Vážně jsem.“
Vítr, pláž, slunce – to všechno je pořád kolem nás, ale to
jediné, na čem záleží, je, že jsme spolu. Objímám ho stejně
pevně, jako on objímá mě. Dospěli jsme do stavu dokonalé
rovnováhy, ve kterém jsme oba tak trochu silní a  oba tak
trochu slabí, oba dáváme a oba bereme.
„Co se děje?“ zeptám se ho.
„Tiše,“ zašeptá. „Nepřemýšlej o tom.“
Nechce se mi o ničem přemýšlet. Naopak, zdá se mi, že
mám ve všem jasno. Ničeho se nebojím, jsem spokojená.
Políbím ho a pokračuju v naší dokonalé rovnováze, až náš
dech splyne v  jeden. Zavřu oči a  cítím povědomý dotyk
jeho rtů. Ale dnes je něco jinak. Nelíbáme se jenom svými
rty, neobjímáme se jenom těly. Dotýkáme se něčím, co
přesahuje naše těla – tím, kým jsme a kým budeme. Líbáme se
z hlubokého přesvědčení a nacházíme v tom polibku hlu-





24
biny toho druhého. Působí to, jako když elektrický výboj
přeskočí do vody, jako když vzplane papír, jako když nám
do očí proniknou paprsky slunce. Přejíždím mu dlaněmi
po zádech a  po hrudi, jako bych se potřebovala ujistit, že
tam opravdu je, že se to všechno opravdu děje. Na chvilku
nechám dlaně ležet na jeho šíji. On se zastaví s rukama na
mých bocích. Sjedu prsty k jeho pásku, ale on mi vrátí ruce
zpátky a  políbí mě na krk. Přisaju se rty pod jeho ucho.
Políbím ho na usmívající se ústa. A nakazím se jeho
úsměvem.
Užíváme si to. Oba dva si to užíváme.
Nevím, kolik je hodin. Vlastně ani nevím, kolikátého
je. Soustředím se jenom na tuhle chvíli. Na nic jiného než
tady a teď. A to mi bohatě stačí.
Nakonec sjedu dlaní po jeho paži a  vezmu ho za ruku.
Chvíli jen stojíme proti sobě, pár vteřin anebo možná pár
minut, držíme se za ruce, čelo na čelo, rty na rty, úplně
zbaveni touhy, protože už všechno máme.
Pak se od sebe odlepíme, ale pořád se držíme za ruce.
Vyrazíme společně po pláži, jak to tak zamilované páry
dělají. Čas znovu začne plynout, ale už mě to neděsí.
„Tohle je úžasné,“ řeknu. A  pak se hned chytnu za nos
a čekám, že mi Justin řekne něco v tom smyslu, že je
zbytečné říkat, co je zřejmé. Jenže dnes, v  tuhle chvíli a  na
tomhle místě, jen přikývne. Zadívá se na slunce, které se
pomalu sklání k obzoru. Myslím, že v dálce vidím loď, ale
klidně by to mohly být i plovoucí trosky nebo jen optický
klam.
Chtěla bych, aby každý den byl jako tenhle. Nechápu,
proč by to tak nemohlo být.





25
„Měli bychom to takhle dělat každé pondělí,“ řeknu.
„A taky v úterý. A ve středu. A ve čtvrtek. A v pátek.“
Říkám to z legrace. Ale vlastně to myslím vážně.
„To by se nám to rychle omrzelo,“ namítne Justin. „Je
mnohem lepší udělat to jenom jednou.“
Jenom jednou? Nevím, jak to myslí. Nechápu, jak to
vůbec může říct.
„A už nikdy víc?“ zeptám se. Nerada bych se mýlila.
Vážně nerada.
„Nikdy neříkej nikdy,“ usměje se.
„Já nikdy neřekla nikdy,“ připomenu mu.
Máme společnost. Na pláži se objeví další páry. Jen
několik, a všechny jsou starší než my. Nikdo se nás neptá, jak
to, že nejsme ve škole. Nikdo se nás neptá, co tady děláme.
Naopak, tváří se, jako by nás tady rádi viděli. Mám z toho
pocit, jako bychom sem patřili, jako by to, co teď děláme,
bylo správné.
Takhle by to mělo být , říkám si v duchu. A pak se zadívám
na Justina a pomyslím si: Řekni mi, že takhle to bude.
Nechci se ho na to ptát. Doufám, že to vydržím
a nezeptám se. Často jsou to právě moje otázky, které všechno
pokazí.
Nechci, aby tenhle okamžik byl tak křehký, ale stejně ho
tak musím brát.
Začíná mi být zima. Přece jen není léto a chladný vítr mi
to dost jasně připomíná. Když se zachvěju, Justin mě
vezme kolem ramen. Navrhnu mu, abychom se vrátili k autu
a  vytáhli muchlovací deku, kterou vozí v  kufru. A  tak se
otočíme a  vracíme se zpátky po svých stopách. Náš hrad
pořád stojí, ačkoli se k němu už blíží vlny.





26
Vezmeme deku a vrátíme se s ní na pláž. Místo abychom
se do ní zabalili, rozložíme ji do písku a lehneme si těsně
vedle sebe. Díváme se na nebe a na pomalu plynoucí
mraky. Čas od času nad námi přeletí racek.
„Tohle je nejkrásnější den v mém životě,“ řeknu.
Nahmatá mou ruku a stiskne ji.
„Povídej mi o tom, kdy ses cítila podobně jako teď,“
pobídne mě.
„Já nevím...“ Nedovedu si představit žádný den, kdy mi
bylo tak krásně jako dnes.
„Jeden den. První, co tě napadne.“
Snažím se vzpomenout si na chvíle, kdy jsem byla šťastná.
Opravdu šťastná, jako kdybych se na celý svět dívala přes
růžové brýle. A pak se mi najednou vybaví to poslední, co
bych čekala. Nechápu, proč se mi v  hlavě objevila zrovna
tahle vzpomínka. Vím, že chce něco slyšet, ale předem ho
varuju, že to je hloupost. Řekne, že to stejně chce vědět.
Otočím se k němu a položím mu ruku na prsa. Chvíli po
nich mlčky kroužím prstem.
Je tady se mnou. Jsem v bezpečí.
A tak mu řeknu: „Je to zvláštní, ale to první, co mě
napadlo, byla módní přehlídka pro matky a dcery.“
Chci, aby mi slíbil, že se mi nebude smát. Slíbí mi to. A já
mu věřím.
„Bylo to někdy ve čtvrté třídě nebo tak,“ řeknu pomalu.
„V  Renwick’s dělali charitativní přehlídku na pomoc
obětem hurikánu a přišli do naší třídy, že hledají dobrovolníky.
Ani jsem se neptala mámy, prostě jsem se přihlásila. A když
jsem s tím přišla domů – no, víš, jaká je moje máma. Byla
z toho zděšená. Dost na tom, že ji vytáhnu na nákupy. Ale





27
módní přehlídka? Před cizími lidmi? To bylo, jako bych po
ní chtěla, aby pózovala pro Playboy. Bože, to je děsivá
představa.“
Některé holky mají mámy, které se zamlada bez ustání
jen smály, chichotaly, flirtovaly a oblékaly se do super
přiléhavých oblečků. Moje máma je jiná. Moje máma zřejmě
byla vždycky taková, jaká je teď. Snad ovšem kromě toho
jediného dne.
Řeknu Justinovi: „Ale nakonec neřekla ne. Asi až teď mi
dochází, co všechno kvůli mně protrpěla. Ale nechtěla,
abych šla za učitelem a odhlásila se. Ne, když ten den
přišel, jely jsme do Renwick’s a šly jsme tam, kam nás poslali.
Myslela jsem, že nás obléknou do stejných kostýmů, ale ne.
Místo toho nám řekli, že si můžeme vybrat úplně cokoli, co
mají skladem. Tak jsme si začaly zkoušet, co nás napadlo.
Já samozřejmě chtěla nějaké dlouhé šaty – tehdy jsem ještě
byla malá holka. Nakonec jsem si vybrala bledě modré šaty
se spoustou volánů. Připadaly mi úplně úžasné.“
„Určitě byly nádherné,“ řekne Justin.
Dloubnu ho do žeber. „Nech toho! Nech mě to
dopovědět.“
Přitiskne si mou ruku na prsa. Než se nadechnu, abych
to dopověděla, nakloní se ke mně a rychle mě políbí. Mám
pocit, že tím by celá ta historka mohla skončit, ale on ji
chce slyšet celou: „Tak pokračuj.“
Na okamžik váhám, kde jsem vlastně skončila, protože
jsem se soustředila na to, co se děje teď a tady. Ale pak si
vzpomenu: Máma. Ta módní přehlídka.
„Tak jsem se navlékla do těch rádoby plesových šatů,“
vyprávím mu. „A pak byla na řadě máma. Překvapila mě,





28
protože si taky začala vybírat dlouhé šaty. Nikdy dřív jsem
ji neviděla takhle vystrojenou. A myslím, že to pro mě byl
úplně největší zážitek. Nakonec jsem to nebyla já, kdo se
tam proměnil jako Popelka na bále. Byla to ona.
Když jsme si vybraly oblečení, nalíčili nás a všechno. Bála
jsem se, že z toho máma bude nervózní, ale jí se to vlastně
líbilo. Ani s ní moc nedělali, jen jí trochu napudrovali tvář.
Nic víc. Najednou byla překrásná. Vím, že se tomu těžko
věří, když ji znáš takovou, jaká je teď. Ale ten den vypadala
jako filmová hvězda. Všechny ostatní matky ji obdivovaly.
A  když přišel čas a  my jsme vyšly na molo, všichni nám
tleskali. Obě jsme z  toho měly takovou radost, a  bylo to
doopravdy, chápeš?“
Bylo to opravdové jako to, co se děje teď – jako to, že Justin
leží vedle mě a poslouchá mě, jako večerní nebe nad námi,
jako písek a šumění moře. Je to tak moc opravdové, až mi
to připadá neskutečné. Jako bych si dodnes ani nedokázala
představit, že se dá tohle všechno cítit a doopravdy zažít.
„Ty šaty jsme si samozřejmě nechat nemohly,“ pokračuju
po chvíli. „Ale pamatuju si, jak máma celou cestu domů
vykládala, jaké to bylo úžasné. Když jsme přijely, táta se na
nás díval, jako bychom byly z jiného světa, ale úžasné bylo,
že tu hru začal hrát s námi. Místo toho, aby se nám
posmíval, spustil o tom, že jsme jeho supermodelky, a prosil nás,
abychom mu udělaly módní přehlídku u  nás v  obýváku,
což jsme taky udělaly. Všichni jsme se u toho nasmáli. A to
bylo všechno. Ten den skončil a já mám pocit, že máma se
od té doby nikdy nelíčila. A neříkám, že ze mě vyrostla
nějaká supermodelka. Ale ten den mi připomíná ten dnešní,
protože na chvíli bylo všechno úplně jinak.“





29
„Vypadá to tak,“ řekne Justin. A  pak se na mě zadívá,
jako by si až teď uvědomil, že jsem skutečná, že jsem
opravdu tady. To, co jsem mu právě vyprávěla, za takový pohled
nestojí. Což znamená, že za něj stojím já.
„Ani se mi nechce věřit, že jsem ti o  tom vyprávěla,“
přiznám se. Skoro jako bych mu tím chtěla dát příležitost,
aby si to všechno ještě rozmyslel.
„Proč ne?“
„Jen tak. Nevím. Prostě to zní tak divně.“
„Ne,“ řekne, „zní to jako den, který sis užila.“
„A  co ty?“ zeptám se ho. Vím, že trochu riskuju. Jedna
věc je, že mě chvíli opravdu poslouchá. Ale chtít po něm,
aby mi sám něco vyprávěl, to je něco jiného.
„Já nikdy na žádné módní přehlídce pro matky a  dcery
nebyl,“ řekne žertovně.
Ha ha. Takže to možná opravdu nebere vážně. Bouchnu
ho do ramene a  řeknu: „To nemyslím. Řekni mi, kdy sis
nějaký den užil tak jako tenhle.“
Vidím, jak o tom přemýšlí. Zpočátku se mi zdá, že váhá,
jestli mi vůbec něco vyprávět. Ale pak si uvědomím, že ne,
že se jen snaží vzpomenout si na něco zajímavého.
„Vzpomínám si na jeden den, když mi bylo jedenáct,“
začne. Nedívá se na moře nebo někam do prázdna,
ponořen do svých vzpomínek. Ne, dívá se mi do očí, jako by mi
chtěl říct, že tenhle příběh je jenom pro mě. „Hráli jsme
s kamarády na schovávanou. Byli jsme v lese a já jsem
z nějakého zvláštního důvodu usoudil, že nejlíp se schovám,
když vylezu na strom. Myslím, že jsem nikdy předtím na
strom nevylezl. Ale našel jsem si jeden s  větvemi nízko
u země a začal jsem šplhat výš a výš. Připadalo mi to stejně





30
přirozené jako chůze. V  mých očích ten strom měl
padesát metrů, možná i sto. Najednou jsem vylezl nad vrcholky
ostatních stromů. Šplhal jsem dál, ale kolem mě už nebylo
nic. Jenom já sám, přilepený ke kmeni stromu, vysoko nad
zemí.
Bylo to kouzelné. Jinak se to ani nedá popsat. Slyšel jsem,
jak dole pokřikují kamarádi, kteří se už nechali najít, ale já
sám jako bych v  tu chvíli byl úplně jinde. Díval jsem se na
celý svět z výšky, což je úžasný pocit, zvlášť když je to poprvé.
Do té doby jsem ještě nikdy neletěl letadlem. Možná jsem
nebyl ani v  žádné hodně vysoké budově. A  najednou jsem
byl tak vysoko nad vším, co jsem znal. Dostal jsem se na
úžasné místo, a navíc jen vlastními silami. Nikdo mi k tomu
nepomohl. Nikdo mi neřekl, jak to mám dělat. Lezl jsem
pořád výš a výš a výš a tohle byla moje odměna. Mohl jsem se
na svět dívat z výšky a být nad ním úplně sám. A najednou
jsem zjistil, že přesně po tom jsem toužil.“
Skoro se rozpláču, když si ho tam představuju. Čas od
času mi povídá něco o svém dětství, ale nic takového.
Obvykle si jenom stěžuje na to, co bylo špatné. Anebo
otravné. Spíš se na to vymlouvá.
Nakloním se k němu. „To je úžasné.“
„Jo, byla to paráda.“
„A to bylo v Minnesotě?“
Chci mu dát najevo, že si pamatuju, co mi kdy vyprávěl –
jak se s rodinou stěhovali, jaká tam byla zima – aby věděl,
že mi o sobě může říct víc.
Taky mu o sobě chci říct víc. Vždycky jsem mu chtěla říct
víc o sobě, ale teď, když vím, že mě poslouchá – opravdu
poslouchá – je to něco úplně jiného.





31
„Chceš slyšet, jaký den mi to ještě připomíná?“ zeptám se
ho a přitisknu se k němu ještě blíž, jako bych chtěla
z našich těl postavit hnízdo a  zachytit do něj všechny takové
vzpomínky.
Přivine mě těsněji k sobě, uzavře hnízdo. „Jasně.“
„Naše druhé rande,“ špitnu tiše.
„Vážně?“ Vypadá překvapeně.
„Vzpomínáš si na něj?“
Nevzpomíná. Což mu nemám za zlé, protože to
nebylo tak, že bychom každé své setkání oficiálně prohlásili za
rande. Před tím, než jsme si spolu poprvé vyšli, jsme se
mnohokrát potkali na různých večírcích, bavili se spolu
a trochu flirtovali. Mám na mysli druhou párty, na kterou
jsme společně přišli a  společně z ní odešli a  většinu času
strávili spolu.
„Ten večírek u Dacka?“ připomenu mu.
„No jo...“
Pořád tápe. „Já nevím,“ řeknu. „Možná se to ani jako
rande nepočítá, ale bylo to podruhé, co jsme se spolu vyspali.
A ty jsi tehdy byl... takový něžný. Ale nerozčiluj se, jo?“
Nechci to pokazit. Bojím se, že bych mohla říct něco, čím
to celé pokazím. Proč prostě nezmlknu, když je všechno
zrovna v pohodě?
Ale pak řekne: „Slibuju, že na tom není nic, co by mě
mohlo rozčílit.“ A zvedne dva prsty, jako že přísahá. Něco
takového ještě nikdy neudělal.
Úsměv. Nekazím to. Opravdu ne. „Tak jo,“ řeknu. „No,
poslední dobou... jako bys pořád někam spěchal. Spíme
spolu, ale není na tom nic... intimního. Ale mně to nevadí.
Je to fajn. Jen jednou za čas je opravdu krásné být spolu...





32
takhle. A  na tom večírku u  Dacka to bylo podobné. Jako
bys měl všechen čas na světě a chtěl jsi, abychom si to spolu
užili. Bylo to nádherné. Tehdy ses na mě tak zasněně díval.
Jako kdyby... no, jako kdybys vylezl na ten vysoký strom
a  našel mě tam. Bylo to krásné, i  když to bylo na cizím
dvorku. Vzpomínáš si, jak jsi mě tehdy popotáhl stranou,
aby na mě svítil měsíc? Říkal jsi, že v něm celá zářím. A já
si tak připadala – jako bych zářila. Protože ses na mě tak
díval.“
Ještě nikdy jsem se mu takhle nesvěřovala. Za celou tu
dobu, co jsme spolu, jsem s  ním snad nikdy nemluvila
takhle otevřeně, aniž bych si všechno předem rozmýšlela,
než to řeknu nahlas. Myslela jsem si, že stačí, když si to
myslím sama pro sebe.
Co se to děje? říkám si v  duchu. Protože teď se ke mně
naklání a líbá mě a všechno je tak strašně romantické.
Justin už dřív dělal různé romantické věci, to ano. Ale ještě
nikdy se mu nepodařilo, aby bylo najednou romantické
úplně všechno. Celý vesmír je v  tuhle chvíli romantický.
A já to tak chci. Strašně moc to chci. Chci, aby mě políbil.
Chci, aby mi takhle bušilo srdce. Chci tohle hnízdo z mého
a jeho těla. Chci to, protože je to tak neskutečně skutečné.
Je tolik dalších věcí, které bychom si mohli říct, ale já
neřeknu ani jednu z nich. Ne proto, že bych se bála, že tím
všechno pokazím, ale proto, že právě teď jsem naprosto
spokojená. Nic víc nepotřebuju.
Zavřeme oči. Odpočíváme v náručí toho druhého.
Nějak jsme se dostali do stavu, o kterém sní všichni, kdo
věří, že jednou bude líp.





33
Ani si neuvědomím, že usínám. Je nám tak dobře, že se to
prostě nějak stane.
Pak mi najednou zazvoní telefon a ten zvuk je mnohem
ostřejší a  nepříjemnější než šumění moře. Vím, kdo mi
volá, a  přestože bych to nejraději ignorovala, vím, že
nemůžu. Otevřu oči, odtáhnu se od Justina a zvednu telefon.
„Kde jsi?“ zeptá se máma.
Podívám se na hodinky. Škola už dávno skončila.
„Jenom jsem si na chvíli vyšla s Justinem,“ řeknu jí.
„Táta se dneska vrací domů, tak chystám společnou
večeři.“
„Dobře. To určitě stihnu. Za hodinku jsem tam.“
Sotva ta slova vypustím z  úst, čas, který se zastavil, se
znovu dává do pohybu. V  duchu se zlobím na mámu, že
mi to takhle pokazila, a taky sama na sebe, že jsem to
dopustila.
Justin se posadí a  dívá se na mě, jako kdyby věděl, co
jsem právě udělala.
„Už je pozdě,“ řekne. Zvedne deku a vytřepe z ní písek.
Pak ji společně skládáme, přibližujeme se k sobě a zase se
vzdalujeme, až ji poskládáme do tlustého čtverce. Obvykle
ji jenom zmuchláme a hodíme do kufru.
Cesta zpátky je úplně jiná. Už to není dobrodružství, jen
návrat domů. Ani nevím proč, ale vykládám mu o  všech
těch věcech, o kterých normálně nechce ani slyšet –
o vztazích jiných párů, o tom, jak se Rebecca usilovně snaží
dostat na dobrou školu a strčit nás všechny do kapsy (a já jí
držím palce), i o tom, jaký cítím tlak, abych se taky dostala
na nějakou lepší školu.
Po chvíli zapadá slunce, Justin rozsvítí světla a  z  rádia





34
si vybíráme spíš ploužáky. Dám mu hlavu na rameno,
zavřu oči a  na chvilku zase usnu. Ne že bych chtěla, ale je
mi prostě dobře. Obvykle se k němu tisknu, abych si něco
dokázala, abych si ho nárokovala. Ale teď je to jenom
z pocitu, že je tady. Že máme svoje hnízdo.
Když se proberu, už se blížíme k našemu domu. Škoda.
Jediná možnost, jak se vyhnout depresi, je vybudovat
si můstek mezi tímhle okamžikem a nějakým příště, kdy
nám bude stejně dobře jako teď. Není nutné si to do
puntíku naplánovat předem. Jenom chci vědět, že to zase
někdy přijde.
„Kolikrát myslíš, že se můžeme ulít ze školy, než z toho
budeme mít problém?“ zeptám se ho. „A  když tam ráno
přijdeme, myslíš, že si vůbec někdo všimne, když
odpoledne zmizíme?“
„Myslím, že by si toho časem všimli,“ řekne opatrně.
„Tak jednou za týden? Anebo za měsíc? Od zítřka?“
Čekám, že se tomu bude smát, ale on se místo toho tváří
utrápeně. Ne kvůli tomu, co říkám, ale kvůli tomu, že mi
to nemůže odkývat. Většinou, když je smutný, tak to beru
jako špatné znamení. Ale dneska je to právě naopak:
Chápu to jako známku toho, že pro něj tenhle den znamenal
tolik jako pro mě.
„Ale i kdyby to nešlo, půjdeme spolu na oběd?“ zeptám
se ho.
Přikývne.
„A možná bychom si po škole mohli někam vyrazit?“
„Asi jo,“ řekne. „Hele, ani nevím, jestli na zítra něco
nemám. Teď se na to nějak nedokážu soustředit.“
Plány. Možná má pravdu – možná se ho opravdu pořád





35
snažím poutat k  sobě, místo abych nechala věcem volný
průběh. „Tak jo,“ řeknu. „Zítra je zítra. Dnešek bychom
měli zakončit nějak hezky.“
Poslední písnička. Poslední křižovatka. Poslední ulice. Ať
už se člověk sebevíc snaží držet se nějakého krásného
okamžiku, dřív nebo později to musí skončit.
„Tak jsme tady,“ řeknu, když dojedeme k našemu domu.
Pojďme to vždycky dělat takhle , chtěla bych mu říct.
Zaparkuje u chodníku. Otevře dveře.
Pojďme to zakončit nějak hezky, říkám si v  duchu sama
pro sebe i  pro něj. Je tak snadné pokazit něco pěkného.
A chce to spoustu sebeovládání to nepokazit.
Políbím ho na rozloučenou. Políbím ho vášnivě a on mi
vášnivě odpovídá. Ten okamžik je jenom náš, je mezi námi
dvěma.
„To je hezký konec,“ řeknu mu, když se od sebe
odlepíme. A než na to stačí odpovědět, vystoupím.
Pozdě v noci, těsně před tím, než jdu spát, mi zavolá.
Obvykle nevolá, jen píše textovky. Když má pocit, že bych něco měla
vědět, tak mi to napíše, ale nikdy o tom nechce diskutovat.
„Ahoj!“ ozvu se trochu ospalým hlasem, ale šťastná.
„Ahoj,“ řekne tiše.
„Dneska to bylo nádherné. Díky,“ řeknu mu rychle.
„Jo.“ Zní nějak divně, jako by se od chvíle, co jsme se
rozloučili, něco změnilo. „Hele, pokud jde o ten dnešek...“
Teď už nejsem ani šťastná, ani ospalá. Srdce mi buší jako
o závod. Zkusím to odlehčit vtipem.
„Chceš mi říct, že nemůžeme každé odpoledne vynechat
školu? To nezní jako ty.“





36
„No jo,“ řekne, „jenom jsem ti chtěl říct, že bych byl
nerad, kdyby sis myslela, že to každý den bude takové jako
dneska. Protože nebude, jasné? Nejde to.“
Skoro mi to připadá, jako by o tom přesvědčoval spíš sám
sebe.
„Já vím,“ řeknu mu. „Ale možná to stejně bude trochu
lepší, ne? Mohlo by to být lepší.“
„To nevím. Jenom jsem chtěl, abys tohle věděla. Dneska
to bylo fajn, ale byla to výjimka.“
„No jo.“
„Tak fajn.“
„Fajn.“
Povzdychne si. A já si znovu musím připomínat, že tahle
jeho lítost není nic, co bych si měla vyčítat. Je prostě
smutný, protože nemůže být se mnou.
„To je všechno,“ řekne.
Nevím, co bych mu na to měla říct. Jestli se bojí, že od něj
teď čekám, že to každý den bude stejné jako dnes – to snad
ani nemůže myslet vážně, ne? Rozhodnu se, že to nechám
plavat, a řeknu jen: „Tak se uvidíme zítra.“
„No jasně.“
„A ještě jednou díky. Je mi jedno, jestli z toho zítra
budeme mít nějaký průšvih. Stálo to za to.“
„Jo.“
„Miluju tě,“ řeknu mu.
Ne že by mi Justin odpověděl stejně. Většinou se
rozčiluje, když mu to říkám, protože to prý stejně dělám
jenom proto, že ho zkouším, jestli mi taky řekne, že mě
miluje.
Někdy má pravdu. Ale dneska to říkám z  úplně jiného





37
důvodu. A  když mi odpoví jen „dobrou noc“, bohatě mi
to stačí.
Nevím, co bude zítra, ale po dlouhé době se na další den
opravdu těším.





38
Kapitola druhá
Máma je jako obvykle už vzhůru a  sedí u  kuchyňského
stolu. Jako by se bála, že jí táta nebo já zasedneme místo,
pokud tam nebude první – a kdyby ji někdo z nás připravil
o místo u stolu, kde by pak strávila zbytek dne?
„Sluší ti to,“ řekne mi. Což by bylo milé, kdyby její hlas
nezněl tak podezíravě.
Nevysvětluju jí, že jsem si na sobě dala záležet, protože
právě slavím jednodenní výročí dne, kdy se všechno
obrátilo k lepšímu. To by pak byla ještě podezíravější.
„Mám referát,“ řeknu místo toho.
Je mi jasné, že se nebude vyptávat, z  jakého předmětu
nebo o čem ten referát bude.
Nemůžu se dočkat, až vyrazím do školy a  zase se
uvidíme. Doufám, že se teď u  sebe doma cítí stejně. Mohla
bych mu poslat textovku a  zeptat se, ale jestli se všechno
má změnit, tak se musím změnit i  já. Nemusím vždycky
všechno rozebírat.





39
Ještě chvíli si s mámou povídáme, ale ani jedna z nás tu
druhou vlastně neposlouchá. Chtěla bych už vyrazit, a ona
se nemůže dočkat, až tu zůstane sama. A tak je to vždycky.
Musím jet autobusem, protože moje auto stojí od včerejška
před školou. Mohla bych poprosit Rebeccu nebo někoho
jiného, aby mě svezli, ale pak bych se s nimi musela celou
cestu bavit a nemohla bych přemýšlet.
Když vystoupím z  autobusu, nikde na parkovišti nevidím
jeho auto. Přijede až na poslední chvíli.
Ale tentokrát si všimne, že tam na něj čekám. Jde za mnou.
Řekne Ahoj.
Snažím se nezahltit ho štěstím, které cítím. Je celkem
brzy ráno. Vypadá rozespale.
„Co dneska? Nechceš se ulít?“ zeptám se, jen abych si do
dnešního dne přetáhla něco ze včerejška.
Vypadá zmateně. „To myslíš vážně?“
„Ne,“ uklidňuju ho. „Ale můžu snad o něčem snít, ne?“
„No jo.“ Vyrazí ke vchodu a předpokládá, že půjdu s ním.
Což udělám.
Chápu to. Aspoň myslím. Vzhledem k  tomu, že si to
dneska nemůžeme zopakovat, nemá vůbec smysl o  tom
přemýšlet. Jinak by totiž cokoli, co dnes podnikneme, ve
srovnání se včerejškem bylo ubohé.
Zkusím ho vzít za ruku.
Nenechá se.
„Co to do tebe vjelo?“ ptá se mě.
Včerejšek, pomyslím si, ale podle toho, jak se na mě dívá,
teď není ta pravá chvíle, abych mu to řekla.





40
Ani nepočká, co mu odpovím.
Prostě jde dál.
V  duchu si říkám, že to není Vzteklý Justin. Bude to
Ztracený Justin. Určitě.
Když si představíte někoho, kdo se ztratil, bývá to
obvykle na místech jako v  hlubokém lese. Ale v  Justinově
případě si představuju učebnu ve škole. Ne že by měl nějaké
problémy s učením. To by byl dobrý důvod, ale ne. On se
prostě nudí. A proto nesleduje, co se kolem děje. Ale čím
hůř to s  ním vypadá, tím víc se cítí ztracený a  tím víc to
celé nenávidí.
Snažím se zůstat v duchu na té pláži. Učitelé nám něco
vykládají, s  Justinem se během přestávky mezi první a 
druhou hodinou jen letmo pozdravíme, a tak mám dost času
vzpomínat na to, jaké to bylo. Moje mysl se mění ve stroj
času, protože se potřebuju vrátit do včerejška.
Vím, že během třetí hodiny mě Rebecca začne vyslýchat,
protože na výtvarné výchově sedíme vedle sebe. A přesně
tak to taky je.
„Kde jsi byla?“ zeptá se šeptem. „Co se stalo?“
Výtvarná výchova je jedna z  mála hodin, které máme
společné, protože na naší škole rádi oddělují nadané žáky
od těch méně nadaných, jako kdyby se báli, že pobyt
v jedné místnosti se mnou by Rebecce mohl zhoršit známky.
Někteří z  méně nadaných využívají hodiny výtvarné
výchovy jako příležitost se pomstít. Pro mě je to příležitost
popovídat si s Rebeccou.
Pan K. má před tabulí připravený motor z auta a dá nám





41
za úkol, abychom ho nakreslili uhlem. Vždycky říká,
abychom se mezi sebou nebavili, ale když jsme potichu a  on
vidí, že pracujeme, je mu to úplně jedno.
Rebečina kresba vypadá oproti té mojí hodně bídně a já
se v duchu stydím, že z toho mám radost.
Řeknu jí, že jsme si s Justinem vyrazili na pláž. Že to bylo
neplánované, spontánní rozhodnutí a  že to dopadlo
naprosto báječně.
„Taky jsi mi mohla říct. Jeli bychom s  Benem s  vámi,“
řekne vyčítavě.
Ben je její kluk. Taky je chytrý. Justin ho nemůže ani cítit.
„Příště,“ ujistím ji. Obě víme, že to je planý slib, ale ani
jedné z  nás to nevadí. Naše kamarádství nevyžaduje, aby
utíkala z vyučování a Ben s Justinem spolu dobře
vycházeli. Známe se už tak dlouho, že ani nemusíme mít společné
zájmy, a přesto si rozumíme.
„A nebyla tam zima


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist