načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Ještě jeden den - David Levithan

Kniha: Ještě jeden den
Autor:

Druhý díl romace z pera uznávaného autora Davida Levithana. Pro Rhiannon jsou všechny dny stejné. Časem se smířila i s tím, že její přítel Justin je temperamentní, ale odtažitý, a že ...


Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  254
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
15%
naše sleva
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Rok vydání: 2016-09-21
Počet stran: 360
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 356 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložil Tomáš Bíla
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2016-39
ISBN: 9788075441812
EAN: 9788075441812
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhý díl romace z pera uznávaného autora Davida Levithana. Pro Rhiannon jsou všechny dny stejné. Časem se smířila i s tím, že její přítel Justin je temperamentní, ale odtažitý, a že to není kluk z romantických filmů. A naučila se několik základních pravidel: nedělat si příliš velké naděje, neupínat se na Justina a nesnažit se ho změnit. Ale jednou se vše změní. Justin je jako vyměněný a prožijí dokonalý den. Ovšem příští ráno si Justin z předchozího dne vůbec nic nepamatuje a vše se vrátí do starých kolejí. A najednou do jejího života vstoupí cizinec, který tvrdí, že onen dokonalý den strávila s ním – s ním v Justinově těle.

Kniha je zařazena v kategoriích
David Levithan - další tituly autora:
Slovník lásky Slovník lásky
Levithan, David
Cena: 176 Kč
Dash & Lily - Kniha přání Dash & Lily
Levithan, David; Cohnová, Rachel
Cena: 228 Kč
Will Grayson, Will Grayson Will Grayson, Will Grayson
Green, John; Levithan, David
Cena: 199 Kč
Ještě jeden den Ještě jeden den
Levithan, David
Cena: 140 Kč
Marly's Ghost Marly's Ghost
Levithan, David
Cena: 258 Kč
Hold Me Closer Hold Me Closer
Levithan, David
Cena: 266 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7
Kapitola první
Dívám se, jak jeho auto zastavuje na parkovišti. Dívám
se, jak z  něj vystupuje. Viděl by mě koutkem oka, jak se
k němu blížím, ale on se na mě nedívá. Míří do školy, aniž
by si všimnul, že tady stojím. Mohla bych na něj zavolat,
ale to nemá rád. Říká, že tak to dělají zoufalé holky – věčně
halekají na svoje kluky, aby se jim připomínaly.
Není to fér, že já mám oči jenom pro něj a on si mě ani
nevšimne.
Přemýšlím, jestli mě třeba nepřehlédnul kvůli tomu, co se
stalo včera večer. Přemýšlím, jestli jsme pořád rozhádaní.
Jak to tak bývá, pohádali jsme se o  hloupost, zatímco ty
ostatní, nehloupé věci zůstaly pod povrchem. Jenom jsem
se ho zeptala, jestli chce v sobotu jít na večírek ke Stevovi.
Nic víc. On se mě místo odpovědi zeptal, proč se ho
v neděli večer ptám na to, co bude dělat příští sobotu. Řekl, že to
tak dělám pořád, že ho uháním, jako kdybychom nemohli





8
dělat nic, co není měsíce dopředu naplánované. Řekla jsem
mu, že není moje chyba, že se tak bojí plánování a nechce
se dopředu bavit o tom, co budeme dělat.
Chyba. Říct, že se něčeho bojí, byla veliká chyba. Z celé té
věty asi slyšel jenom tohle jediné slovo.
„Vůbec nevíš, o čem mluvíš,“ řekl mi.
„Mluvila jsem o  tom večírku, co bude v  sobotu večer
u  Steva,“ odsekla jsem, možná až příliš nakvašeně. „To je
všechno.“
Ale není to všechno. Justin mě miluje a nenávidí zrovna
tak, jako já miluju a  nenávidím jeho. Vím to. Oba máme
svoje spouštěcí mechanismy – témata, která nás spolehlivě
rozčílí – a měli bychom se jim vyhýbat. Ale někdy si prostě
nemůžeme pomoct. Známe se až moc dobře, ale ne zas tak
dobře.
Miluju kluka, který se bojí budoucnosti. A  jako blázen
ho pořád nutím k tomu, abychom ji společně řešili.
Jdu za ním. Jasně že jdu. Jenom zoufalá holka by se na
svého kluka vztekala kvůli tomu, že si jí nevšiml na par -
kovišti.
Když za ním mířím k  jeho skříňce na chodbě,
přemýšlím, kterého Justina tam asi najdu. Asi to nebude Milý
Justin, protože ten se ve škole obvykle nevyskytuje. Ale
doufám, že to nebude Vzteklý Justin, protože nic tak špatného
jsem snad neudělala. Doufám, že to bude Pohodový Justin,
protože toho mám docela ráda. S Pohodovým Justinem se
většinou dokážu v klidu domluvit.
Stojím tam a dívám se, jak si ze skříňky vyndává
učebnice. Zírám mu na zátylek, protože miluju jeho zátylek. Je na





9
něm něco tak smyslného, že bych k němu nejraději
přiběhla a políbila ho.
Konečně se na mě podívá. Nevyznám se ve výrazu jeho
tváře, aspoň zpočátku ne. Jako by se snažil odhadnout,
jakou mám náladu, a já se přitom snažím o totéž. Možná to
je dobré znamení – možná si o mě dělá starosti. Anebo je
to špatné znamení – nechápe, co tady dělám.
„Ahoj,“ řekne nakonec.
„Ahoj,“ odpovím.
Dívá se na mě jako na zjevení. Určitě si myslí, že je něco
špatně. Kdykoli se na mě zadívá, najde si něco, co je špatně.
Ale nic neříká. Což je zvláštní. A pak, a to je ještě
zvláštnější, se mě sám zeptá: „Jsi v pohodě?“
Asi vypadám opravdu příšerně, když se mě takhle ptá.
„Jasně,“ řeknu, jako by mě taková otázka zarazila.
Protože nevím, co chce vlastně slyšet. Ne, nejsem v pohodě – to
bych mu po pravdě měla říct. Ale to není to pravé, co by
chtěl slyšet. To vím jistě.
Jestli to je nějaký chyták, tak se mi vůbec nezamlouvá.
A  jestli to je odplata za to, co jsem řekla včera večer, tak
doufám, že ho to rychle přejde.
„Ty se na mě zlobíš?“ zeptám se, ačkoli si nejsem jistá,
jestli chci znát odpověď.
A on řekne: „Ne, vůbec se na tebe nezlobím.“
L hář.
Když máme nějaký problém, jsem to většinou já, kdo se
s ním trápí. Trápím se za nás oba. Jen mu to nemůžu dávat
moc často najevo, protože pak to vypadá, jako bych se
vytahovala, že já vím, co se děje, zatímco on ne.
Nejistota. Mám se zeptat na včerejší večer? Anebo mám





10
raději předstírat, že se to nikdy nestalo – že se to vůbec
nikdy nestává?
„Ještě pořád se mnou chceš jít na oběd?“ zeptám se.
A hned si uvědomím, že už se zase snažím plánovat.
Možná nakonec opravdu budu zoufalá holka.
„No jasně,“ řekne Justin. „To bude super.“
Kecy. Utahuje si ze mě. Určitě.
„Bude to fajn,“ dodá.
Podívám se na něj a zdá se mi, že to myslí upřímně.
Možná dělám chybu, když pořád ve všem vidím jenom to
nejhorší. A  možná si teď kvůli mně připadá hloupě, že jsem
byla tak překvapená.
Vezmu ho za ruku a stisknu ji. Jestli je ochoten na
včerejší večer zapomenout, tak já taky. Takhle to uděláme. Když
se nehádáme o nějakou pitomost, je nám spolu dobře.
„Jsem ráda, že se na mě nezlobíš,“ řeknu mu. „Jenom
chci, aby všechno bylo v pohodě.“
Ví, že ho miluju. Já vím, že on miluje mě. V tom problém
není. Problém je vždycky v tom, jak se s tím vypořádat.
Čas. Zazvoní zvonek. Znovu si musím připomenout,
že škola neexistuje jenom proto, abychom se měli kde
vídat.
„Tak zatím,“ řekne.
Držím se toho. To je to jediné, co mi umožní přežít
prázdnotu, která následuje.
Dívala jsem se na jeden ze svých oblíbených pořadů
a jedna manželka v něm říkala: „Je to debil, ale je to můj debil.“
A  já si říkala: Sakra, pro tohle bych vážně neměla mít
pochopení, ale mám, a nakonec – co na tom? V tom bude asi





11
podstata lásky – v tom, že někoho miluju, přestože na něm
vidím i nedostatky, protože vím, že sama mám taky svoje
chyby, a možná ještě větší.
Když jsme šli na první rande, na večeři do TGI Fridays,
řekl mi ani ne po hodině: „Musím tě varovat – jsou se
mnou potíže. Samé potíže.“
„To takhle varuješ každou holku?“ zeptala jsem se
laškovně.
Ale on se mnou nelaškoval. Odpověděl mi naprosto
upřímně.
„Ne,“ řekl, „každou ne.“
Tím mi naznačoval, že mu na mně záleží. Hned na
začátku.
Nechtěl mi to naznačit. Ale udělal to.
A  ačkoli na spoustu podrobností naší první schůzky už
dávno zapomněl, dobře si pamatuje, co mi tehdy řekl.
Já tě varoval , říkává mi, když s ním opravdu není
k vydržení. Nemůžeš říct, že jsem tě nevaroval!
Někdy mě to nutí přitisknout se k němu ještě pevněji.
Někdy to vzdávám a  cítím se hrozně, že s  tím nemůžu
nic dělat.
Jediná chvíle, kdy se naše cesty během dopoledne kříží,
nastává o  přestávce mezi první a  druhou hodinou, a  tak ho
vyhlížím. Míváme jenom minutku, někdy i míň, ale i za to
jsem vždycky vděčná. Je to skoro, jako kdybych dělala
docházku. Láska? Zde! I  když jsme unavení (což bývá skoro
vždycky) a i když si nemáme nic moc co říct, vždycky vím,
že mě nemine bez povšimnutí.
Dneska se usmívám, protože když se to vezme kolem





12
a kolem, ráno to dopadlo docela dobře. A on se na mě taky
směje.
Dobré znamení. Vždycky vyhlížím dobrá znamení.
Hned po čtvrté vyučovací hodině zamířím k Justinově
třídě, ale on na mě nepočkal. Tak jdu do jídelny ke stolu,
kde obvykle sedáváme. Není ani tam. Zeptám se Rebeccy,
jestli ho neviděla. Řekne, že ne, a nezdá se, že by ji nějak
překvapilo, že ho hledám. Nevšímám si toho. Jdu se
podívat ke své skříňce, ale tam taky není. Začínám si říkat,
jestli nezapomněl anebo jestli si ze mě celé ráno
neutahoval. Rozhodnu se zajít se podívat k jeho skříňce, ačkoli je
úplně na opačné straně budovy než jídelna. Před obědem
tam nikdy nechodí. Ale dnes asi udělal výjimku, protože
tam stojí.
Jsem ráda, že ho vidím, ale taky jsem úplně vyčerpaná.
Je to tak vysilující. On vypadá ještě hůř, než se já cítím;
zírá do své skříňky, jako by tam bylo okno. U někoho by to
mohlo znamenat, že se zasnil s otevřenýma očima. Ale to
Justin nedělá. Když je mimo, je opravdu mimo.
A teď je zpátky. Zrovna když k němu dojdu.
„Ahoj,“ řekne.
„Ahoj,“ odpovím mu.
Mám hlad, ale dá se to vydržet. Nejdůležitější pro mě je,
abychom byli spolu. A je mi jedno, kde to bude.
Skládá si učebnice do skříňky, jako by pro něj dnešní
vyučování už skončilo. Doufám, že se něco nestalo. Doufám,
že to nechce vzdát. Jestli tady mám trčet já, tak chci, aby
tady trčel se mnou.
Narovná se a položí mi ruku na rameno. Něžně. Až příliš





13
jemně. Kdybych to udělala já jemu, bylo by to normální, ale
u něj je to zvláštní. Líbí se mi to, ale zároveň mě to zaráží.
„Pojďme někam ven,“ řekne. „Kam bys chtěla jít?“
A  znovu mám pocit, že na tu otázku existuje jediná
správná odpověď, a  pokud ji netrefím, všechno pokazím.
Něco ode mě chce slyšet, ale já nevím co.
„Já nevím,“ řeknu po pravdě.
Nechá svou dlaň sklouznout z mé paže a já si pomyslím:
Fajn, takže tohle byla špatná odpověď. Ale pak mě vezme
za ruku.
„Tak pojď,“ řekne.
V očích má malé jiskřičky. Energii. Světlo.
Zavře svou skříňku a táhne mě za sebou. Nechápu, co se
děje. Procházíme ruku v  ruce po skoro prázdných
chodbách. Tohle nikdy neděláváme. Zašklebí se na mě a přidá
do kroku. Připadám si, jako bychom byli malé děti. Teď už
opravdu běžíme. Lidé, které míjíme, se na nás dívají, jako
bychom byli blázni. Je to tak směšné. Doběhne se mnou
k mé skříňce a řekne mi, abych si tam taky nechala
učebnice. Nechápu to, ale poslechnu ho – má skvělou náladu a já
mu ji nechci ničím pokazit.
Jakmile zaklapnu skříňku, znovu vyrážíme. Ven
hlavním vchodem. Úplně jednoduše. Prostě utečeme.
Vždycky si říkáme, jak rádi bychom odsud vypadli, a  tentokrát
to opravdu uděláme. Hádám, že mě vezme na pizzu nebo
něco takového. Možná přijdeme na pátou hodinu pozdě.
Doběhneme k  jeho autu a  já se ho ani nechci ptát, co to
děláme. Jenom ho chci nechat, aby to udělal.
Otočí se a  zeptá se mě: „Tak kam chceš jet? Řekni mi
upřímně, kam bys chtěla jet.“





14
Zvláštní. Ptá se mě, jako bych to byla já, kdo zná jedinou
správnou odpověď.
Vážně doufám, že to není nějaký trik. Vážně doufám, že
toho nebudu litovat.
Řeknu to první, co mě napadne.
„Chtěla bych jet k moři. Pojedeme k moři?“
Čekám, že se zasměje a  řekne, že by bylo mnohem lepší,
kdybychom jeli k němu domů, dokud jsou rodiče v práci,
vyspali se spolu a pak se dívali na televizi. Anebo že se mi tím
snažil dokázat, jak zbytečné je dělat si plány a že je mnohem
lepší rozhodovat se spontánně. Anebo ať si to tedy u  moře
užiju, ale on že jde na oběd. To všechno je docela klidně
možné, a všechny tyhle možnosti se mi zároveň promítají v hlavě.
Jediné, co opravdu nečekám, je to, že by se mu můj nápad
mohl líbit.
„Dobře,“ řekne a rozjede se. Pořád předpokládám, že si
ze mě jenom utahuje, ale pak se mě začne ptát na cestu.
Řeknu mu, jak se dostat na dálnici – znám cestu na jednu
pláž, kam jsme s rodiči v létě často jezdívali, a jestli máme
jet k moři, klidně můžeme jet zrovna tam.
Dívám se na něj, jak sedí za volantem, a  zdá se mi, že
se mu to líbí. Měla bych z toho mít radost, ale spíš mě to
zneklidňuje. Vyvézt mě na nějaké výjimečné místo, aby mi
řekl, že se se mnou rozchází – to by byl celý on. Udělat to
se vší parádou. Možná mě tam nechá a odjede. Nemyslím
si, že by se to mělo stát. Ale je to možné. Mohl by to udělat,
aby mi předvedl, že je schopen si věci plánovat. Anebo že
se nebojí budoucnosti, jak jsem naznačila.
Co blázníš, Rhiannon? ptám se v duchu sebe sama.
Přesně jako mi to často říkává on. A mnohdy oprávněně.





15
Jen si to užívej , pomyslím si. Protože nejsme ve škole.
Jsme spolu.
Zapne rádio a  řekne mi, ať něco naladím. Cože? Moje
auto, moje rádio – kolikrát jsem to od něj slyšela? Ale zdá
se, že to myslí vážně, a tak začnu přepínat z jedné stanice
na druhou a hledám něco, co by se mu mohlo líbit. Když se
na pár vteřin zaposlouchám do písničky, kterou mám ráda
já, zeptá se: „Co třeba tohle?“ A já mu v duchu odpovím:
Vždyť to nenávidíš. Ale nahlas to neřeknu. Nechám
písničku hrát. Čekám, že ji nějak shodí, řekne, že ta zpěvačka
zpívá, jako by zrovna měla své dny, anebo něco podobného.
Ale on se místo toho přidá.
Nemůžu tomu uvěřit. Justin si nikdy nezpívá s  rádiem.
Pokřikuje na něj. Komentuje, co říkají moderátoři. Čas od
času si možná zabubnuje prsty do volantu. Ale nikdy
nezpívá.
Napadne mě, jestli si něco nevzal. Ale už jsem ho viděla,
když byl na drogách, a takhle to nikdy nevypadalo.
„Co to do tebe vjelo?“ zeptám se ho.
„Líbí se mi to,“ odpoví.
„No jasně!“ ušklíbnu se.
„Ne, vážně!“
On to opravdu myslí vážně. Nesměje se, ani v  hloubi
duše se mi nevysmívá. Dívám se na něj a jsem si tím jistá.
Nevím, co se s ním stalo, ale tohle to není.
„V tom případě...“ řeknu a začnu přepínat stanice, dokud
nenajdu písničku, ze které by se můj starý Justin kroutil
v křečích.
Nakonec si vyberu Kelly Clarksonovou. Písničku o tom,
že co tě nezabije, to tě posílí.





16
Pustím ji nahlas. A v duchu si říkám, jestli se přidá.
Překvapení!
Oba si zpíváme s rádiem. Nemám zdání, odkud zná
slova, ale neptám se ho. Zpívám tu písničku z plna hrdla;
nikdy by mě nenapadlo, že bych ji mohla mít tak ráda jako
teď, protože díky ní je nyní všechno v pohodě. My dva jsme
v  pohodě. Odmítám přemýšlet o  čemkoli jiném. Chtěla
bych, aby nám ta písnička vydržela napořád. Protože to je
něco, co jsme nikdy dřív nedělali, a je to skvělé.
Když písnička skončí, stáhnu si okénko – chci cítit vítr
ve vlasech. Justin beze slova stáhne všechna ostatní okénka
v autě, a najednou jako bychom se ocitli ve větrném tunelu
nebo na horské dráze. Vypadá tak spokojeně. Díky tomu
pohledu si uvědomím, jak málokdy ho vídám
spokojeného. Tak spokojeného jako teď – jako kdyby nemyslel na nic
jiného než na to, že je spokojený. Obvykle to na sobě
nechce nechat znát, jako by se bál, že by mu někdo jeho štěstí
mohl ukrást.
Vezme mě za ruku a  začne se mě vyptávat. Na osobní
věci.
Začne otázkou: „Jak se mají vaši?“
„Já nevím... Tak nějak normálně,“ řeknu. Nikdy dřív mu
na mých rodičích v nezáleželo. Vím, že by chtěl, aby ho měli
rádi, ale protože si není jistý, co si o něm myslí, raději
předstírá, že mu na tom vůbec nezáleží. „Víš, jak to je. Máma se
snaží držet všechno pohromadě, ačkoli s  tím sama vůbec
nic nedělá. Táta má svoje světlé chvilky, ale že by s ním byla
nějaká zábava, to tedy moc není. A čím je starší, tím jako by
mu na všem záleželo míň a míň.“
„A jaké to je teď, když Liza odjela na vysokou?“





17
Když mi tu otázku položí, trochu to zní, jako by sám na
sebe byl hrdý, že si pamatuje jméno mé starší sestry. Tohle
je ten Justin, kterého znám.
„Já nevím,“ řeknu mu. „Víš, že jsme nebyly žádné nejlepší
kamarádky, spíš jsme spolu žily ve stavu příměří. Neřekla
bych, že mi doma chybí, ačkoli něco bývalo snazší, dokud
bydlela s námi, protože jsme na to byly dvě, rozumíš? A teď
ani nezavolá. Ani když jí máma telefonuje a nechá vzkaz,
nezavolá jí zpátky. Ne že bych jí to vyčítala – určitě má
důležitější věci na práci. Vlastně jsem vždycky tak nějak
tušila, že jak se jednou odstěhuje z domu, už se nevrátí. Takže
mě to nijak zvlášť nepřekvapuje.“
Jak tak mluvím, dojde mi, že se blížím k citlivému tématu –
co bude, až skončíme na střední. Ale nezdá se mi, že by si to
Justin bral osobně. Místo toho se mě zeptá, jestli se mi nezdá,
že je to letos ve škole nějaké jiné. Což je divná otázka.
Takovou bych čekala od své babičky. Ne od svého kluka.
Jsem obezřetná.
„Já nevím. Škola je otravná. To platí pořád. Ale víš... sice
už se těším, až to budeme mít za sebou, ale taky si dělám
starosti, co bude potom. Ne že bych si něco plánovala. To
ne. Já vím, že si myslíš, že pořád vymýšlím nějaké plány, ale
když se podíváš, co všechno jsem zatím podnikla, abych
se připravila na život po maturitě, tak neuvidíš vůbec nic.
Plavu v tom stejně jako všichni ostatní.“
Sklapni, sklapni, sklapni, říkám si v  duchu. Proč o  tom
zase začínáš?
Ale možná k tomu mám důvod. Možná o tom začínám
proto, že chci vidět, jak zareaguje. Justin mě celou dobu
zkouší, ale já v tomhle ohledu taky nejsem úplně bez viny.





18
„Co si o tom myslíš ty?“ zeptám se zkusmo.
A on řekne: „Upřímně řečeno já se prostě snažím žít ze
dne na den.“
To vím. Ale oceňuju, že to dokáže říct takhle, jako by se
sám snažil mi dokázat, že jsme na stejné lodi. Čekám, jestli
neřekne ještě něco víc, třeba něco o včerejšku. Ale on to
nechá být. A za to jsem mu vděčná.
Je to něco přes rok a já si za tu dobu říkala snad stokrát, že
odteď už všechno bude lepší, že teď začneme znovu. Někdy
jsem měla pravdu. Ale zdaleka ne tak často, jak bych si přála.
Nechci být tak bláhová, abych uvěřila, že se všechno
může jen tak změnit. Nechci být tak bláhová, abych
uvěřila, že jsme nějakým zázrakem unikli tomu, jak to mezi
námi vždycky dopadá. Ale zároveň nechci popírat to, co
se právě děje. Nechci popírat, že mám radost. Protože
jestli mi ta radost připadá skutečná, vlastně nezáleží na tom,
jestli skutečná je nebo není.
Místo toho, aby si zapnul navigaci na telefonu, po mně
chce, abych mu říkala, kudy má jet. Spletu se a řeknu mu,
aby sjel z dálnice o jeden výjezd dřív, ale když mi to dojde,
ani trochu se nerozčiluje – prostě se vrátí zpátky na
dálnici a popojede o jeden výjezd dál. Teď už mi vůbec nevrtá
hlavou, jestli není pod vlivem drog. Říkám si, jestli nezačal
brát nějaké léky. Jestli ano, tak zabraly dost rychle.
Ale nic neříkám. Nechci to zakřiknout.
„Zrovna teď bych měla sedět na hodině angličtiny,“
řeknu, když konečně odbočíme na cestu k pláži.
„Já na biologii,“ odpoví Justin.
Ale tohle je důležitější. Učení můžu dohnat později, ale
nevím, jak bych později doháněla svůj život.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.