načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jesika - krůček ke štěstí - Ashley Carrington

Jesika - krůček ke štěstí

Elektronická kniha: Jesika - krůček ke štěstí
Autor:

Jesika tráví co nejvíc času s milovaným Mitchellem, ale jejich štěstí však ohrožuje nenávist společníka Hawkleyho, který je přesvědčen, že bývalá trestankyně mu je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 311
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z německého originálu Jessica oder in der Ferne lockt das Glück přeložila Jesika Schaft
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3236-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jesika tráví co nejvíc času s milovaným Mitchellem, ale jejich štěstí ohrožuje nenávist společníka Hawkleyho, který je přesvědčen, že bývalá trestankyně mu je překážkou na cestě k úspěchu. Mitchell požádá Jesiku o ruku, jenže sňatkem by se jeden z nich musel vzdát toho, co je mu drahé. Navíc Mitchell musí odplout a Jesika ho zase ztrácí... Třetí částí pokračuje romantický a dramatický příběh mladé Jesiky Bradingové na pozadí osídlování australského kontinentu.

Popis nakladatele

Jesika tráví co nejvíc času s milovaným Mitchellem, ale jejich štěstí však ohrožuje nenávist společníka Hawkleyho, který je přesvědčen, že bývalá trestankyně mu je překážkou na cestě k úspěchu. Mitchell požádá Jesiku o ruku, jenže sňatkem by se jeden z nich musel vzdát toho, co je mu drahé.

Zařazeno v kategoriích
Ashley Carrington - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © ASHLEY CARRINGTON, Florida, USA,

Translation © Jesika Schaft, 2016

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z německého originálu

JESSICA ODER IN DER FERNE LOCKT DAS GLÜCK

přeložila Jesika Schaft

Redakční úprava Slávka Poberová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2016

shop@alpress.cz

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7543-317-6 (pdf)


Věnováno R.M.S., jenž mi vždy dodával sil

a nikdy ve mě nepřestal věřit



7

1

T

restaneckou kolonii Nový Jižní Wales halila temně černá

noc. Dva nepřátelé na život a na smrt znovu stanuli proti

sobě. Guvernér William Bligh, nepřáteli a posměváčkynazývaný Kapitán Chlebovník anebo také Bounty-Bligh, přijal

Johna MacArthura v pracovně své rezidence, postavené na

východním břehu malebné sydneyské zátoky. Vnitřně vřel

potlačovaným vztekem, že ho okolnosti k takovému kroku

vůbec donutily. Jinak by se s velkostatkářemMacArthurem rozhodně nebavil. Dokonce ho musel o setkánípožádat, k čertu! Přitom by ho nejraději dal zavřít, až by někde

zčernal v řetězech.

„K vašim službám, Excelence,“ upozornil na sebe John MacArthur, když ho sluha uvedl a zavřel za ním vysoké dvoukřídlé dveře. V hlase měl lehce posměšný tón, jako by věděl, jak moc je guvernérovi toto pozvání proti srsti. Dal tím totiž v podstatě jasně najevo, že si o skutečnémrozdělení sil v Novém Jižním Walesu nedělá iluze.

Guvernér Bligh stál u okna s rukama založenýma za zády. Bylo mu třiapadesát let. Jeho hranatá, rozložitá postavapůsobila majestátně. Tělo vždy držel rovně jako pravítko. Většinu svého života strávil na palubě. Lodi, které měl na povel, řídil s přísností samovládce. Diplomacie k jeho silným stránkám nepatřila, v pozici guvernéra této kolonie se od něho všakočekávala. Proto bylo jeho povinností – proklatou povinností – zabývat se i lidmi jako je tenhle bezectný MacArthur!

ASHLEY CARRINGTON8

Prudce se ke svému pozdnímu návštěvníkovi otočil. Měl se naprosto pod kontrolou, takže se mu na větrem ošlehané tváři popuzení nezračilo.

Oba protivníci se na sebe chvíli mlčky dívali. Elegantně oblečený čtyřicátník John MacArthur stál u dveří a tvářil se lhostejně. Měl ostře řezaný nos a zvlněné černé vlasysčesané dopředu, aby zakrývaly prořídlost. Probodával Bligha pohledem a vyzařoval pověstnou sebejistotu, kterou často dováděl až na hranici únosnosti.

Zavilé mlčení konečně porušil MacArthur. „Požádal jste o tento rozhovor, Excelence. Jistě se nemýlím, kdyžpředpokládám, že se jedná o velice podstatné záležitosti, které jste si přál se mnou projednat ještě v tento pozdní čas.“ Gesta, která dělal svou pozlacenou holí, dojem samolibosti ještě podtrhovala.

Bligh se zatvářil nevrle. Právě tohle na MacArthurovinenáviděl ještě víc než to jeho intrikánství. Arogantní úhoř! A to i tváří v tvář jemu, guvernérovi a zástupci krále! Bligh se musel znovu ovládnout, aby MacArturovi neodpověděl svým hrubým, tvrdým způsobem.

„Neobjednal jsem si vás...,“ odpověděl a vědomě sevyhnul výrazu „požádat“ – nebude ho přece v jehonafoukanosti ještě podporovat, ačkoli rozkazovat mu už skutečně nemohl, když odložil důstojnickou hůlku. „Neobjednal jsem si vás, abych s vámi cokoli projednával, pane MacArthure, ale abych vám dal dobrou radu. Abych vás varoval!“

Velkostatkář MacArthur patřil k nejbohatším mužům mladé kolonie. Patřila mu největší farma s tisíci akrynejlepších pastvin nedaleko Parramatty. Teď se zatvářilpřekvaeně a povytáhl obočí. „Abyste mě varoval, sire? Ten výraz mě poněkud udivil, abych tak řekl.“

„Jestliže hodláte dál takhle pokračovat, tak brzy opravdu budete mít důvod k divení!“ poznamenal Bligh.

„Hovoříte v hádankách a já nehodlám ztrácet čas jejichřešením, pane!“

JESIKA – KRŮČEK KE ŠTĚSTÍ 9

„Však vy přesně víte, o čem mluvím!“ vyštěkl guvernér vztekle. Co do horkokrevnosti se oba muži jeden druhému vyrovnali. Bligh byl právě tak vznětlivý a současněpovýšený jako jeho úhlavní konkurent v této kolonii. Byl si toho vědom, ale sám sebe považoval za lepšího, protože jehojednání bylo vždy spravedlivé. Koneckonců to potvrdil iválečný soud, který zkoumal události, předcházející vzpouře na jeho lodi Bounty. To bylo v roce 1789, před více než osmnácti lety.

„Při vší úctě, pane, já opravdu nechápu, o čem mluvíte.“ John MacArthur se nadále tvářil nedotčeně, vskrytu se však guvernérově rozčilení posmíval. Před půldruhýmrokem, v srpnu roku 1806, vystřídal Bounty-Bligh guvernéra Kinga. Nastoupil, aby prolomil rumový monopol,vybudovaný MacArthurem a jeho přáteli z důstojnického sboru spolu s několika schopnými obchodníky. Kolonii vládl rum, a tím, že měli v rukou obchod s ním, měli v rukouskutečnou moc. Oni, a ne guvernér – ať se jmenoval, jak chtěl. Bylo tomu tak už za časů guvernérů Huntera i Kinga, anezměnil na tom nic ani tvrdohlavec Bligh, kterého jim sem poslal Koloniální úřad z Londýna.

Bligh zaťal ruce do pěstí. „Vy a vaši přátelé oficíři ze Sboru Nového Jižního Walesu sabotujete mé rozkazy anařízení..., stejně jako jste sabotovali mé předchůdce!“

John MacArthur se napřímil. „Jste guvernér tétokolonie, to vás však neopravňuje k tomu, abystesvobodného muže obviňoval z takových věcí! Vaše poznámky zraňují mou čest, pane, a za to bych vás mohl vyzvat na souboj!“

Blighovi se na obličeji objevil opovržlivý úšklebek. „Tak, jako jste před pár lety, když jste ještě nosil královskýkabátec, vyzval na souboj svého představeného, velitele oddílu, jehož rozkazy se vám nezamlouvaly? Byl byste za tozasloužil oprátku!“

ASHLEY CARRINGTON10

„Žaloba se ukázala být bezpředmětnou, k jednání předvojenským soudem nedošlo – pokud jste to zapomněl,“ odsekl MacArthur.

Bligh se na něj vztekle díval. Jistěže to nezapomněl,navíc také přesně věděl, proč MacArthura v Londýně před ten soud nepostavili. Detailně propracovaný spis obžaloby, který guvernér King poslal do Anglie spolu se zatčeným Johnem MacArthurem, navzdory nejpřísnějšímbezpečnostním opatřením v průběhu několikaměsíční plavby zmizel. V Londýně pak MacArthur zmobilizoval své četnépříznivce a vlivné přátele ve svůj prospěch. Důstojnickoukariéru sice pověsil na hřebík, nicméně do Nového Jižního Walesu se vrátil nejen bez trestu, nýbrž doslova jakovítěz – v ruce darovací listinu na pozemky, které jeho farmu zvětšily o mnoho tisíc akrů živné půdy. Fakt, že už nenosil uniformu, nikterak neomezil jeho vliv na přátele důstojníky ani na monopol.

„Já vím, že máte soubojové pistole vždycky rychle po ruce,“ odvětil Bligh ledově, „ale já vám tohlezadostiučinění neposkytnu. Jsme tu mezi čtyřma očima a já vámnaosledy říkám, že vašemu chování už dál nehodlám nečinně přihlížet.“

„Jsem farmář, a stejně jako kterýkoli jiný svobodný osadník mám právo bránit své zájmy. Vaše obvinění jsou groteskní!“

„Ach tak? Nebuďte směšný! Každý v kolonii ví, že se svými přáteli provozujete vzkvétající obchod s rumem a že ten váš rumový monopol celou kolonii dusí.“

„Pane! To si vypro...,“ vyjel MacArthur zle.

Bligh ho prudce přerušil. „Nechte mě domluvit! Já vím, že vy i ti vaši... kamarádi provozujete nelegální rumovédestilky, a sice od té doby, co dovoz alkoholu dávám přísně kontrolovat. A vím, že ty patoky prodáváte a neskutečně na tom vyděláváte. Ale teď máte utrum!“

JESIKA – KRŮČEK KE ŠTĚSTÍ 11

„Já už tu takové... zhůvěřilosti... nehodlám dálposlouchat, pane!“ odpověděl John MacArthur dotčeně. „Myslel jsem, že bychom mohli najít kompromis, všeobecněprospěšný kompromis...“

„Jak se vy vůbec opovažujete mluvit o všeobecnéprospěšnosti?“ obořil se na něj Bligh. Hlas se mu třásl zlostí. „Vás přece všeobecný prospěch nezajímá ani zbla! Vám přece jde jedině o to si nacpat kapsy. Že přitom ničíte kolonii, váspřitom tanguje stejně málo jako osud trestanců, co se tímvaším pančem uchlastají k smrti!“

MacArthurovi stoupla krev do hlavy. „Tak už dost, guvernére!“

„Ne, to ještě zdaleka není dost!“ zahřměl Bligh naodcházejícího MacArthura. Ve tváři se mu zračila nenávist. „Já už ty vaše intriky a vaše povstalecké chování vůči králitrět nebudu. Bylo to moje poslední varování, paneMacArthure, rozuměl jste?!“

MacArthur rozrazil dveře a ještě jednou se otočil kBlighovi. „Rozuměl jsem vám velice dobře, guvernére!“ To oslovení doslova vyplivl. „Ale vy jste zjevně nepochopil, že tu nejste na válečné lodi, kde je vaše slovo zákonem a kde můžete neomezeně vládnout nad životem a smrtí! Tohle je kolonie, tady platí jiné zákony, a platí i pro vás!“ Naodpověď nečekal, otočil se na podpatku a dveře za sebou prudce zabouchl.

„Ten hajzl!“ zahřměl Bligh, popadl svou hliněnou fajfku a mrštil jí o stěnu. Rozletěla se na tisíc kousků.

Byl vzteklý na MacArthura i sám na sebe, protože se zase jednou nechal strhnout k citovému výlevu. Unavenědosedl do koženého křesla. Najednou se cítil strašlivě unavený a starý.

Jak podivně mu život změnil směr... Vždycky bývalmořský vlk. S kapitánem Cookem se jako kormidelník plavil kolem světa, jako kapitán si v krvavých námořních bitvách

ASHLEY CARRINGTON12

pod lordem Nelsonem vysloužil nejvyšší ocenění, vešel

do historie jako hrdina. Kdo jiný se může pyšnit takovými

skutky? Když ho ti proklatí vzbouřenci s devatenáctivěrnými vysadili v Jižním moři v malé, otevřené bárce, počítali

s tím, že to žádný z nich nepřežije. Jemu se však podařilo

nepředstavitelné: téměř bez vody, bez jídla a navzdorybouřím a nepřátelským domorodcům je v té kocábce dopravil

do Batavie. 4 000 námořních mil. Byl to námořnickýmistrovský kousek, který z něho v Anglii udělal hrdinu.

Vzdychl. Jak poctěn se cítil, když mu pak nabídli post guvernéra trestanecké kolonie, založené teprve roku 1788. „Jste muž železné vůle, jak prokázala minulost, a víte, jak zajistit právo a pořádek.“ Tak mu tenkrát v Londýněpodkuřovali. „Takového muže, který se umí prosadit, teď vNovém Jižním Walesu potřebujeme. Postarejte se, abyste tam dole v té kolonii nastolil pořádek. Ať už konečně zmizí ze světa ta nešťastná historie kolem rumového monopolu.Kdybychom zrovna nevedli válku s Francií, nahradili bychom Sbor Nového Jižního Walesu řádnými vojenskými oddíly. Teď však nemůžeme postrádat jediný regiment. Napoleon nám dává do těla. Ale vy to zvládnete!“

William Bligh se hořce zasmál. Také věřil, že se mupodaří vnést do kolonie pořádek a zlomit rumový monopol. Jenže nepočítal se Sborem. Místo aby guvernérapodporoval a zajišťoval provádění jeho nařízení, postavil se odprvního dne proti němu. Ať Bligh podnikl cokoli, bylo to, jako by narážel do neviditelné zdi.

Nejvíc ho na té záležitosti rozčilovalo, že Sbor Nového Jižního Walesu ještě nikdy nepřičichl k prachu bitvy. Jak oficíři, tak obyčejní vojáci se sotva lišili od trestanců, na něž měli dohlížet. Byli zkorumpovaní a jejich chování neznalo skrupulí, deportovaní vězni jim byli vydáni na milost anemilost. Stejně bezohledně jednali s kýmkoli, kdo se postavil do cesty zájmům jejich rumového impéria.

JESIKA – KRŮČEK KE ŠTĚSTÍ 13

Vstal z křesla a přistoupil k oknu. Nehnutě zíral do tmy. To, co MacArthurovi prve vmetl do obličeje, byla pravda.Kolonii vládl rum. Trestanci bez svého přídělu nebyli schopni pracovat. Kdykoli chtěli malí farmáři něco prodávat nebo kupovat, museli se smířit s rumem jako měnou.Zkorumpovaná parta oficírů se postarala, aby obyčejní lidé dostali do rukou co nejméně mincí, a neuvěřitelně na tom vydělávala.

„...a celá kolonie tím pomalu, ale jistě jde do háje!“ procedil Bligh mezi zuby. Místo aby se Sbor s potřebnou energií a přísností zabýval potlačováním nepravostí všeho druhu, podporoval – ba dokonce povzbuzoval MacArthura a jeho komplice. Stačilo se jen podívat k západnímu břehu, kde se rozprostírala sydneyská čtvrť neřesti. Jen to tam září, jako by byl den. Pochodně a lucerny osvětlují změť ubohých jílových a prkenných chatrčí, stanů a několika málocihlových domků. Vřava opilců, hráčů a děvek jako by bylaslyšet až sem. Ta čtvrť se jako plíseň rozrostla hned za pevností a vojenskými ubytovnami na skalnatém výběžku nazvaném prostě The Rocks.

Bligh zvedl pravici, ruku sevřel v pěst a udeřil jí do rámu okna, až se drahé sklo otřáslo. „Já ti ukážu, zač je toholoket, MacArthure, tobě i těm tvým komplicům! Já těmhlenehoráznostem udělám přítrž. Ano, udělám. Bůh ví!“

ASHLEY CARRINGTON14

2

V

nehoráznostech všeho druhu se Sally Roebuckovávyznala velmi dobře, vydělávala si jimi na živobytí. Byla

to kyprá, už poněkud odkvetlá blondýna, odseděla si svůj

trest a už sedm let si mohla v Novém Jižním Walesu dělat,

co se jí zachce.

Služby, které nabízela, se ve čtvrti Rocks těšily stejně živé poptávce jako pálenka, portské a jiné alkoholické tekutiny, které se všude prodávaly. Byla jednou ze tří prodejnýchdívek u Mámy Joe, které patřila jedna z nejhorších místníchrumových špeluněk.

Na Mámě Joe nebylo – snad kromě toho, že měla ráda sladké likéry – pranic ženského. Hlas měla jako struhadlo, vlasy krátké jako strniště a obličej neforemný a zjizvený.Přitažlivá byla asi jako kovářské kladivo. Nikdo nevěděl, jak se doopravdy jmenuje, mužskou formu jména neměla však jistě jako přezdívku náhodou. Nebyla vysoká, ale přesto působila mohutně, celá hora svalů. Kdo ji potkal v temné uličce,nejspíš ji považoval za zápasníka, a pro jistotu se klidil z cesty.

Máma Joe ve svém podniku nemívala šarvátky – a když už k nějaké došlo, netrvalo dlouho a původce neklidu byl odstraněn. O to se totiž postarala Máma Joe osobně. Právě proto se Sally Roebucková rozhodla pracovat právě tady. U Mámy Joe byly šlapky v bezpečí. Ještě nikdy tu neměla potíže se zákazníky, ať už byli sebeopilejší.

Až doteď.

JESIKA – KRŮČEK KE ŠTĚSTÍ 15

„Ne! To teda dělat nebudu!“ vyjekla Sally a plesklatlusťocha po ruce. Byl to říční kapitán Jonas Duckworth.Oslovila ho ve výčepu, domluvili se na ceně, pak ho zavedla do jedné ze tří komůrek, kam se ani postel nevešla. Byly tam jen zavšivené deky, pohozené na udusané jílovépodlaze. Víc žádný mužský za těch pár penny, co za rychléukojení svých pudů zaplatil, opravdu nemohl očekávat. Jestli si tenhle fousatý smrdutý nadutec myslí, že udělá víc, než že si vyhrne sukni, tak pozná zblízka Mámu Joe.

„Tak se nedělej, ty jedna čubko!“ vztekal se JonasDuckworth. „Dolů s těma hadrama! Já tě chci beze všeho!Zaplatil jsem si to!“

„Za to jsi teda nezaplatil. Žádný svlíkání nebude, jasný? Nikdy!“ odsekla Sally prudce a vší silou se snažilavyprostit z jeho sevření.

„Ty se nesvlíkneš? A že prej nikdy? No tak to se ještě uvidí!“ zahřímal a shodil ji na zem.

Sally dopadla hlavou na tvrdou podlahu a na okamžik ztratila vědomí. Okamžitě se však probrala, jakmileucítila mozolnatou ruku toho neomaleného chlapa na svýchprsou. Bránila se a vzpírala se. Duckworth jí hrábl do výstřihu a škubl. Látka halenky se roztrhla jako papír a tlusťoch se potěšeně šklebil a zíral na nahou kůži.

„No vidíš. Teď začínáš bejt k světu!“ funěl a držel jijednou rukou na podlaze, zatímco se druhou rukou snažilroztrhnout zbytek šatů.

Sally vší silou volala Mámu Joe.

Vzápětí se mocným kopnutím rozletěly dveře a v nich se objevila mohutná postava majitelky podniku.

„Ruce pryč od tý holky!“ zaburácela hlasem dunícím jako vybuchující sopka.

„Koukej zmizet, ty stará bréco!“ zavrčel kapitán, aniž se ke dveřím ohlédl. „Zaplatil jsem a teď si dopřeju, na co mám nárok!“

ASHLEY CARRINGTON16

„Já ti ukážu, na co máš nárok!“ zařvala Máma Joe arozmáchla se holí, se kterou uměla zacházet stejně dobře jako šermíř svým kordem.

Jonas Duckworth vyjekl bolestí a překvapením. Sallyokamžitě pustil, otočil se a vyskočil na nohy. Chtěl se nahospodskou vrhnout, ale to už ho hůl plnou silou zasáhla do pravé paže. Do krví podlitých očí mu vyrazily slzy. Zavrávoral ke zdi. Ruka mu visela podél těla schlíple, jako zmrtvělá, a jemu bylo jasné, že té noci už žádné rány rozdávat nebude.

„Tak co, kapitánku? Máš dost nebo ti má Máma Joezchladit i druhou ruku, abys s ní už nemoh nikoho ošahávat?“ uchechtla se.

„Ty zpropadená mrcho!“ zasípal Jonas Duckworth.

„Úplně mi roztrhal šaty!“ naříkala Sally.

„Však on za ně zaplatí!“

„Tak na to zapomeň!“

Hůl praštila do jílové stěny necelou délku palce od jeho hlavy, až se zaprášilo. „Ale zaplatíš, kapitánku!“ zavrčela hospodská.

Jonas Duckworth se na ni nenávistně podíval, pochopil však, že na ni nemá. Sáhl do kapsy záplatovaného,flekatého kormidelnického kabátu a hodil Sally pár mincí. „Mor na vás, kurvy jedny!“

„Koukej vypadnout! A hejbni sebou, nebo ti ukážu!“ Máma Joe ustoupila ode dveří.

Říční kapitán vyklopýtal z komory a držel si bolavou ruku. Pokojíky děvek spojovala krátká chodba s výčepem, kde bylo jako každou noc ještě živo. V umolousané,zakouřené špeluňce se tlačily aspoň dva tucty mužských a všichni už byli dost v náladě. Nízký prostor vyplňovalo hlasitéhalekání a chechtání, páchlo to tu potem, tabákem a lacinou pálenkou.

Máma Joe odhrnula potrhané pytle, které sloužily jakozávěs mezi výčepem a chodbou. „Ať už tě tady nevidím!“

JESIKA – KRŮČEK KE ŠTĚSTÍ 17

Jonas Duckworth se kolem ní protlačil. Byl rád, že si ho jinak nikdo nevšímal. Jak mohla Máma Joe v tomhlerámusu vůbec křik té holky slyšet? Ale což!

„To si piš, že se uvidíme!“ neodpustil si tlustý kapitánvýhrůžku. „Tohle ti neprojde, na to vem jed!“

Máma Joe si s opovržením odplivla. „Jen si posluž. Když teda budeš chtít zpřerážet všechny kosti, buřte! Pro mě za mě...“

Od skupiny hostů se oddělil středně velký chlap s drakem vytetovaným na odhalené hrudi a vykročil k Duckworthovi. Šel zeširoka, jak se pohybují námořníci. Šlachovitou ruku měl na vyřezávané rukojeti nože, zastrčeném po boku. Byl to Nick Slayton, Duckworthův palubní důstojník.

„Děje se něco, kapitáne?“ zeptal se a podíval se úkosem na Mámu Joe.

„Zmizte. Oba!“ sykla hospodská.

„Chátra mizerná!“ ulevil si Duckworth a pokynem hlavy naznačil svému důstojníkovi, aby ho následoval. Vztekle zamířil k východu. „Čím dřív budem z týhle zasmrádlý díry pryč, tím líp.“

„Co se stalo, kapitáne?“ chtěl vědět Nick Slayton, jakmile se zastavili venku na zaprášené ulici.

„Co by se mělo stát, krucinál?“ vypěnil kapitán. „Ta malá kurva, co mě vzala dozadu, mě nejdřív pěkněrozpálila a pak začala bejt cimprlich jak ňáká prudérní slečinka z dívčí školy. No a pak se do toho začala míchat ta baba.“

Nick Slayton se na něj škodolibě podíval. To se opravdu nestávalo často, že by se panovačnému kapitánuDuckworthovi někdo odvážil postavit, a ke všemu i vyšel z šarvátky jako vítěz. „Vypadá to, že máte v poslední době tak trochu pech,“ rýpl si.

„Drž klapačku, chlape!“ zabručel Duckworth.

Nick Slayton si toho nevšímal. Věděl, že je nejlepší muž na Enterprise, a že si kapitán rozhodně nemůže dovolit ho

ASHLEY CARRINGTON18

vyhnat. Tím měl určitá privilegia a byl jediný, na koho se

Jonas Duckworth obracel s důvěrou a s kým probíralpříadné potíže.

„Víte vy vůbec, že jste v poslední době dost podrážděný, kapitáne?“

„Hm...“

„No od té doby, co vám Jesika Bradingová udělala čáru přes rozpočet,“ na to Nick Slayton.

„Taková pitomost! Co to žvaníš?“ prskal Duckworth abojovně vystrčil bradu, jako by se na Slaytona chtěl vzápětí vrhnout, aby si ve svém bezmocném vzteku ulevil.

„Dáme si ještě někde skleničku?“

„Ne! Jdeme zpátky na loď!“ zavelel kapitán.

Nick Slayton lhostejně pokrčil rameny. „Jak je ctěná libost.“

Šli čtvrtí Rocks dolů do přístavu, kde kotvila Enterprise, a Jonas Duckworth se halil do zlověstného mlčení. Při jeho halasné, žvanivé povaze to bylo dost netypické.

Duckworthova šalupa byla stejně neupravená a zanedbaná jako její majitel. Paluba byla samá špína, lanoví senesrovnané povalovalo všude kolem, plachty vypadaly spíš jako hromada hadrů, určená ke spálení.

„Půjdem ke mně do kajuty,“ zavelel Duckworth aklopýtal dolů po schůdcích. „Něčeho se napít.“

Nick Slayton se pobaveně ušklíbl a následoval ho. Bylo mu jasné, že si s ním kapitán bude chtít promluvit. Vsadil by se, že půjde o Jesiku Bradingovou.

A sázku by vyhrál...

Jonas Duckworth rozžal v zadní kajutě lampu, naplnil dva poháry pálenkou z břichaté, proutím obtočené lahve ausadil se do křesla. Sotva dosedl, spustil: „Ať mě spere čert, jestli mi Jesika Bradingová udělala čáru přes rozpočet!“

Nick Slayton pozvedl obočí. „No a neudělala snad, kapitáne?“

JESIKA – KRŮČEK KE ŠTĚSTÍ 19

„Zkouší to. Ale na mě si nepřijde!“

Důstojník si pořádně přihnul. Enterprise patřila kněkolika málo lodím, které zásobily osadníky na řeceHawkesbury vším možným zbožím a naopak svážely jejich úrodu do Parramatty a Sydney. Osady v divočině na Hawkesbury ležely nejméně dva dny cesty volským potahem od Sydney, tudíž byli tamější farmáři na transport po řece odkázaní. K nim patřila i Jesika Bradingová, která se po násilné smrti manželově stala majitelkou Seven Hills, jedné z největších a nejvýnosnějších farem trestanecké kolonie, rozkládající se na ploše více než 3 000 akrů.

Úrodu ze Seven Hills vozila do Sydney celá léta loď Enterprise. Do té doby, než Jonas Duckworth ve svéhamižnosti propadl pochybnému nápadu zvýšit poplatek za snop obilí z jednoho šilinku a jedné pence na šilink ašestipenci. Domluvil se na tom s dalšími majiteli říčních lodí a předpokládal, že tím bude mít farmáře v hrsti a bude je moct vydírat. I Jesiku Bradingovou. Ta však odmítla nové ceny se skřípotem zubů akceptovat, jako to udělali jiní farmáři. Namísto toho přijala hozenou rukavici a ukázala mu zuby.

„Já bych teda opravdu řekl, že vám tahle Bradingová udělala pěkně tlustou čáru přes rozpočet,“ odporoval Nick Slayton svému kapitánovi. „Není už na nás odkázaná,patří jí padesát procent Komety. Udělala dost chytrej krok, že se rozhodla do transportu investovat sama a koupit podíl na lodi. Kometa je pěknej škuner, plachetnice jedna báseň.Kaitán Rourke se ve svým řemeslu vyzná.“

Duckworth nevrle mávl rukou, až mu z poháru vychrstl obsah. „Patrick Rourke je mizernej Ir a zrádce! Pověsit by ho měli! Ale on za to zaplatí, že nám vpadnul do zad!“

„Měl dluhy a Bradingová mu zjevně nabídla tolik, že to nemoh odmítnout,“ pokrčil rameny Slayton. „Jedno je jistý, kapitáne. Ty vaše vysoký ceny neudržíte. Kometa prej bere

ASHLEY CARRINGTON20

zakázky za starou cenu a na první plavbu po Hawkesbury

už vyrazí brzo.“

„To bych se na to podíval!“ vyjel Duckworth. „Já přece nebudu poslouchat nějakou zpropadenou ženskou!“

Nick Slayton si vzpomněl na scénu v hospodě u Mámy Joe, považoval však za chytřejší svého kapitána dálneprovokovat. „Jesika Bradingová má mezi sedláky na Hawkesbury dost dobrou pověst,“ poznamenal klidně. „Lidi jirespektujou, a když Patrick Rourke pojede za starý ceny, přizpůsobí se tomu dřív nebo pozdějc i další lodě. A kdo pak bude chtít platit šilink a šestipenci vám, kapitáne?“

Duckworth po něm vrhl vražedný pohled. „Mluvíš, jako bys byl na její straně, Nicku!“

„Já jsem na vaší výplatní listině, kapitáne,“ opáčildůstojník podrážděně. „Ale tohle je prostě fakt. JesikaBradingová tuhle přetahovanou vyhrála, ať se vám to zamlouvá nebo ne.“

„Zatím nevyhrála vůbec nic!“ odplivl si Duckworth. Z očí mu sršela nenávist, jeho zjizvená tvář, rámovanározcuchaným černým plnovousem, se zkřivila do ohyzdné grimasy. Nikdy jí nezapomene, že ho nejprve celé měsíce vodila za nos a pak z něj svým překvapivým spolčením s kapitánemRourkem udělala před všemi ostatními říčními kapitány blbce.

„Jistě, patří jí půlka Komety, ale to ještě nic neznamená. Však mě už něco napadne a pak jí ukážu, že s JonasemDuckworthem není radno špásovat!“

„A jakpak to chcete navlíknout?“ ptal se důstojník.

Duckworth prudce na stůl postavil koflík. „Jen se nestarej. Já něco vymyslím. Léto teprve začalo a do sklizně je ještě dost času. Do tý doby já s Jesikou Bradingovou a Patrickem Rourkem zúčtuju.“

„Tak to jsem zvědavej,“ poznamenal Nick Slayton.

„Neříkals, že Rourke brzy vyrazí směr Hawkesbury?“nakrabatil čelo Duckworth.

JESIKA – KRŮČEK KE ŠTĚSTÍ 21

„Jo, prej už nazítří.“

„Jenže my tam budem před ním!“ rozhodl JonasDuckworth náhle. „Vyžeň tu línou chásku z pelechů, Nicku! Vyrážíme!“

„Teď v noci?“ podivil se důstojník. „To je přecenebezečný...“

„Chceš mě snad poučovat, chlape?“ obořil se na nějkaitán zle. „Znám tady ty vody jak svý boty. Navíc máme příhodnej vítr. Tak sebou hni a dostaň tu ožralou bandu na palubu!“

„Jak myslíte, kapitáne.“ Nick Slayton odstavil svůj rumový pohárek a s vrtěním hlavy odešel z kajuty. Jonas Duckworth mu dobře platil. Čas od času si však říkal, že by si měl najít jinou loď – a jiného kapitána. Takového, který by nebyl tak nevypočitatelný a despotický jako Jonas Duckworth.

ASHLEY CARRINGTON22

3

S

přidušeným výkřikem na rtech unikla Jesika své noční

můře, rychle se na posteli posadila a vytřeštěnýma očima

se dívala do tmy své ložnice. Ty strašlivé obrazy však rychle

vybledly, dech se jí zklidnil.

Pohled z okna jí prozradil, že za chvíli vyjde slunce. Na východě se na horizontu ukázal světlejší šedý pruh. Nic ji už v posteli nedrželo.

Odhrnula deku, shrnula si ze štíhlých ramen vzdušnou noční košili a šla k mycí komodě. Z konve nalila chladnou vodu do velké mísy a omyla si z tváře a těla pot spánku,provázeného zlými sny. Vzala si na sebe tenkou spodní košilku a vklouzla do jednoduchých šatů ze zeleného kartounu, které se jí tak pěkně hodily k očím barvy moře a k plavým vlasům, spadajícím v jemných vlnách až na ramena. Pak si vlasy svázala zelenou stuhou a vyšla z pokoje.

Velká farma na Hawkesbury byla ještě tichá. Nebude však dlouho trvat a fortelná kuchařka Lisa Reedová začne harašit ve své říši hrnců a pánví. A hned zase bude prohánětkuchtičku Annu.

Jesika nejprve zamířila do pokoje svého šestiletého synka Edwarda. Ještě před několika dny se musela bát o jeho život, protože ho dole u řeky kousl jedovatý had. Kdybyprozřetelnost nebyla zrovna ten den zavedla na Seven Hills Mitchella Hamiltona, a kdyby mu neukázala cestu dolů k vodě, kde se to právě stalo, ležel by její syn tam venku na malémhřbiJESIKA – KRŮČEK KE ŠTĚSTÍ 23

tově hned vedle svého otce Steva. Ten v únoru, před osmi

měsíci, tak nesmyslně a zbytečně padl za oběť trestanecké

revoltě.

Edward spal hluboce. Jesika ho něžně pohladila potmavých vlasech. Chlapec ze spaní vzdychl a otočil se na bok, přitáhl si kolena k bradě a zavrtal se hlouběji do měkkého polštáře.

„Ještě chvíli spinkej, broučku,“ zašeptala Jesika, plná něhy a vděku, že Bůh ušetřil jeho mladý život. Po špičkách se vykradla z pokoje a zamířila do vedlejších dveří, aby se přesvědčila, že i Victoria, Edwardova čtyřletá sestřička, ještě klidně spí.

Pohledem zavadila o dveře na konci chodby. Za nimi byl pokoj pro hosty, a tam ležel Mitchell Hamilton. Zaváhala. Pak sebrala sílu a odběhla. Vyšla na zadní verandu azhluboka se nadechla dosud chladného ranního vzduchu. Za pár hodin bude slunce z oblohy pálit, až se bude vzduchvedrem tetelit. A za pár týdnů budou taková tepla, že nepoleví ani v noci.

Široký proud řeky Hawkesbury vypadal v přítmírozednívajícího se rána jako tmavá stuha, vinoucí se dlouhými oblouky mezi nekonečnými rovinami, eukalyptovými lesy a rozlehlými vrchovinami. Mocný proud nesl své spousty vod směrem k pobřeží a tiché šumění u jeho břehů znělo jako tajemný šepot – jako by řeka vyprávěla své příběhy.

Jesika obešla hlavní budovu farmy, tu nejpěknější anejlépe postavenou stavbu na Hawkesbury, stojící na plochém vršku nejvyššího ze sedmi kopců, které daly farmě jméno. Byla to podlouhlá budova, postavená na masivnímkamenném základě, se stěnami z těžkých trámů. Spáry bylyvyplněné jílem. Vedle obou kratších zdí stál komín z červených pálených cihel. Hlavní budova Seven Hills byla opravdurerezentativní, zvlášť ve srovnání s příbytky jiných farmářů, sestávajících většinou z propletených větví, zpevněných

ASHLEY CARRINGTON24

uplácaným jílem. Na Bradingově farmě byly lépepostavené dokonce i příbytky zaměstnanců, jak svobodných, tak

trestanců. Pracovníků tu žilo dohromady šestadvacet.

Jesika se rozhlížela po polích, loukách a pastvinách,proměňujících se ve světle vycházejícího slunce v mořeplodnosti a sahajících mnohem dál, než kam mohla dohlédnout.

Jak moc tuto zemi milovala – navzdory všem nebezpečím, která nevypočitatelná příroda osadníkům v tomto odlehlém koutě kolonie chystala. Byla to divoká, téměř nezkrocená země, kde šanci na přežití měli jen ti nejsilnější anejodolnější. Současně to však byla země plná příslibů, kde sičlověk mohl vlastníma rukama a vlastní vůlí něco vybudovat.

Šla kus dál ke koňské ohradě pozdravit svéhonejmilejšího koně, tříletého valacha Adriana. Jak si jí všiml, hned přiběhl k plotu. Zrzavě hnědá srst se mu leskla ve sluneční záři jako hedvábí. Jesika ho láskyplně pohladila a Adrian vesele zaržál.

„Ty by ses potřeboval proběhnout, viď. Vyrazit si napořádnou vyjížďku. Uvidíme, jestli to dnes stihnu, můj zlatý Adriane,“ řekla mu a jeho pokyvování a pofrkávání sivyložila jako souhlas.

Zaslechla ze dvora tlumené hlasy a otočila se. Malápůlkruhová osada jednoduchých příbytků, stojící naprotičetným vedlejším selským budovám, se začala probouzet k životu. Muži a ženy chodili ke studni a zažíhali představeními ohně, aby si uvařili čaj a upekli chlebové placky.

Pak si Jesika všimla vysoké, štíhlé postavy, která právěsešla z verandy a vydala se od domu přes louku směrem k ní. Muž v hnědých jezdeckých kalhotách a naleštěnýchholínkách, lesknoucích se jako zrcadlo.

Přivřela oči, protože ji oslnilo vycházející slunce.Dívala se mu vstříc. Byl to Mitchell Hamilton, muž, jemuž za tolik vděčila – muž, jenž jí po sedmi letech opětvstouil do života a znovu v ní probudil pocity, které považovala

JESIKA – KRŮČEK KE ŠTĚSTÍ 25

za dávno mrtvé. Muž, který zmírnil její tvrdý osudtrestankyně na plavbě z Anglie do Austrálie, trvající tolik měsíců.

Muž, který jí zachránil život, když loď ztroskotala krátce

před cílem u cizích, nehostinných břehů. A teď mu ještěnavíc vděčí za život svého syna.

Na tváři jí vytanul zasněný úsměv. Jesika nebyla krásná v klasickém slova smyslu, avšak její tvář vyzařovala půvab, který méně souvisel s dokonalými rysy, ale spíš vycházel zevnitř.

To už k ní Mitchell došel. Obdivně se na ni dívalmodrýma očima s pronikavým, ale ani trochu chladnýmvýrazem. „Ani ten nejzářivější úsvit nemůže být tak krásný jako ty, Jesiko,“ řekl něžně. „Slunce by se při pohledu na tebe mělo červenat závistí.“

Na to zčervenala ona. „Mitchelli, takové věci neříkej.“

„A proč ne? Copak se pravda nesmí říkat?“

„Přivádíš mě do rozpaků.“

„Tak bude načase, aby sis na to zvykla,“ řekl a usmál se na ni.

„Co že jsi tak časně vstával?“ změnila Jesika téma.

„Ty jsi vstávala mnohem dřív, Jesiko.“

„Tys mě slyšel? Nechtěla jsem tě vzbudit. Snažila jsem se být potichu. Mrzí mě to.“

„Ne, nevzbudila jsi mě, byl jsem vzhůru. Nějak jsem to vycítil.“

„Špatně jsem spala,“ řekla.

„Zase ty noční můry?“

Jesika přikývla. „Bojím se, že se jich už nikdynezbavím,“ zašeptala. „Přitom už je to přes sedm let..., ale mně se o tom pořád zdá... O tom bičování a o tom, co bylo pak, v kajutě toho důstojníka.“

Mitchell se jemně dotkl její ruky. „Tak rád bych ti pomohl tu dobu zapomenout...“

„Ty už jsi toho pro mě udělal tolik, Mitchelli.“

ASHLEY CARRINGTON26

„Ale ještě ne dost,“ řekl naléhavě.

„Já vím.“

„Jenže ty se mi pořád vyhýbáš, Jesiko. Tři dny už jsem na Seven Hills, a že to byly tři krásné dny, ale ty sis topokaždé dovedla zařídit tak, abychom spolu nebyli sami,“vytkl jí něžně.

„Měli jsme spoustu práce,“ namítla Jesika a vykročila zpátky k domu. „Bylo třeba stříhat ovce, zavlažovacísystém na polích ještě není zdaleka hotový... Bude zase horké léto a já nechci, aby nám obilí uschlo, jestli zase celé měsíce nespadne ani kapka deště.“

Mitchell Hamilton mávl rukou. „Nemusíš mi vykládat, kolik je práce na tak velké farmě, Jesiko. Ale to všechno přece nesouvisí s námi, a ty to víš. Vymlouváš se na práci, aby ses mi vyhnula. Ani jediný večer jsme spolu nebyli sami. Pokaždé byl s námi u stolu ten Ir...“

„Ian McIntosh není jen nějaký Ir!“ skočila mu Jesika do řeči. „Je na Seven Hills správcem, a je to člověk, který má moji naprostou důvěru.“

„Jistě. Ale vyhýbala ses mi! A já jsem si přitom tolik přál s tebou být aspoň chvíli o samotě. Konečně, po všech těch dlouhých letech, kdy jsem věděl, že jsi vdaná, a kdy jsem se ti vůbec neodvážil ukázat. Copak to nechápeš?“

Jesika se zastavila a vážně se na něj zadívala. „Ano, asi máš pravdu. Možná jsem se ti opravdu vyhýbala. Ale to všechno má důvod, Mitchelli.“

Vzal ji za ruku. „Řekni mi upřímně, souvisí to snad nějak s tímhle... panem McIntoshem?“ zeptal se neklidně.

„S Ianem?“ Jesika na něho překvapeně vykulila oči.

„Mně samozřejmě neušlo, že mě tu rozhodně nevidí rád.“

„Mitchelli! To si jen namlouváš!“

„Ale ne. Neunikly mi ty pohledy, které na tebe občas vrhá, když má pocit, že se nikdo nedívá, Jesiko,“ řekl naléhavě.

JESIKA – KRŮČEK KE ŠTĚSTÍ 27

„Jsou to pohledy muže, který vůči ženě cítí víc než jenrespekt nebo sympatie. Řekni to, jestli se ten pán u tebe těší

ještě něčemu víc než jen... naprosté důvěře!“

Jesika nevěděla, co na to odpovědět. Mitchell nebyl první, kdo ji na to upozornil. Ani ona by nemohla vyloučit, že vůči ní Ian mohl po všech těch letech, co spolu vedli Seven Hills, cítit hlubokou náklonnost. Že by mohl žárlit na Mitchella, tomu se jí však věřit nechtělo.

„Ian je velice schopný správce, a je to můj přítel, stejně jako byl mým přítelem, když ještě žil můj muž, Mitchelli,“ odpověděla pak důrazně. „Nemáš sebemenší důvod na něj žárlit, ani k němu přistupovat s nedůvěrou a už vůbec ne s nevraživostí.“

Mitchell vzdychl a napětí v jeho opálené tváři poněkud polevilo. „Promiň mi, že jsem se na to vůbec ptal. Ale já... Já tě miluju, Jesiko, a ty to víš. Jsem, jaký jsem.“

Jesika se usmála. „Já vím... Ale stejně tak jsem já, jaká jsem, Mitchelli.“

„Ale vždyť jsi mi řekla, že mě taky miluješ..., žes mě v hloubi duše milovala celá ta léta, žes na mě nikdynezaomněla! Tak proč je ti tolik zatěžko se mnou začít znovu?“ naléhal.

„Copak jsme už nezačali? Vždyť jsme spolu už strávili tři dny – i když ne sami.“

„Ale to já nemyslel!“

Vzala ho za ruku. „Chtěla bych k tobě být úplně upřímná, Mitchelli. Ano, je to pravda, nejsi mi lhostejný. Když nástenkrát osud rozdělil, byla jsem si jistá, že tě miluju. Ale pak se naše cesty rozdělily a Steve Brading, svobodný osadník jako ty, mě zachránil před oprátkou, vzal si mě a dal mi víc než jen domov. Daroval mi po celých šest let, z nichž nelituju jediného dne, svůj způsob lásky, daroval mi děti, naučil mě milovat a respektovat tuhle nádhernou, divokou zemi a svou strašlivou smrtí mi zanechal své životní dílo, Seven Hills.“

ASHLEY CARRINGTON28

„To já všechno vím,“ řekl Mitchell zdrceně.

Jesika zavrtěla hlavou. Pořád ho ještě držela za ruku. „Znáš jen fakta, ale co pro mě znamenají, tos ještě pořád nepochopil.“

„Jsi svobodná, Jesiko! Nejsi už trestankyně, a nejsi...,“ na chvilku se zarazil, „nejsi už ženou jiného muže. Dokud jsi byla vdaná, nikdy jsem se ti nepřiblížil. Ať to pro mě bylo sebebolestivější, odepřel jsem si jakýkoli kontakt s tebou, protože jsem nechtěl prohlubovat rány – ani jednomu z nás. Ale teď je to jiné.“

„Svobodná! Panebože, co to vlastně znamená? Kdo je opravdu svobodný? Zkušenosti, které máme a které z nás udělaly, co jsme, nám můžou brát svobodu stejně jakoželezné řetězy a mříže žalářů!“ rozohnila se Jesika. „Já užprostě nejsem ta osmnáctiletá dívka, do které ses zamiloval na palubě lodi Tradewind. Těch sedm let se na mě podepsalo, Mitchelli, konečně už to pochop! Já jsem se za ta létarozhodně změnila mnohem víc než ty. Navíc jsem matka dvou dětí. Ztratila jsem spoustu iluzí a snů svého mládí, zato jsem získala jiné. A ty ses mi najednou znovu objevil v životě... Copak nechápeš, že jsem teď neskutečně zmatená,rozrušená, šťastná, nejistá, nedůvěřivá a překypující životem – a to všechno najednou?“

„Všechno najednou?“ opakoval překvapeně.

„Přesně tak!“ ujistila ho. „Že se mezi námi nicnezměnilo, mě naplňuje nesmírným štěstím – ale současně teďnevěřím svým vlastním citům. Pořád se ptám, jak to, že se nic nezměnilo. A navíc mě trápí otázka, jestli jen nezaměňuju vděk a lásku.“

Mitchell se na ni dotčeně podíval. „Vděk? Jak můžeš něco takového říct?“

„Protože nás oba chci uchránit možného strašného omylu!“ řekla Jesika. „Dvakrát jsi mi zachránil život, kdyžztroskotala ta loď, a pak po cestě divočinou. Teď ti vděčím ještěnaJESIKA – KRŮČEK KE ŠTĚSTÍ 29

víc za život svého syna. Tolik vděčnosti se může stát zátěží.

Já se snažím nahlédnout do vlastního nitra a zjistit, jaképocity vůči tobě opravdu mám..., lásku nebo vděčnost.“

Mitchell zdrceně mlčel. Zbledl. Pomalu vytáhl svou ruku z její a pak zastřeným hlasem řekl: „Takže ty si myslíš, že to, co vůči mě cítíš, může vycházet jen z vděku?“

Jesika potlačila vzdech. „To jsem neřekla. Chtěla jsem ti jen vysvětlit, že našemu vztahu v tuto chvíli jedině uškodí, když na mě budeš naléhat a chtít po mně rozhodnutí, které já teď ještě prostě nemůžu udělat. Proč je ti tak zatěžkonechat věci prostě chvíli plynout? Uvidíme, co námbudoucnost přinese.“

Mitchell protáhl obličej. „Protože je mi šestatřicet, Jesiko, a protože je mi proklatě zatěžko nechat věci plynout, jakříkáš, pokud jde o tebe! Já o tebe nechci přijít ještě jednou!“

„Násilím mě ovšem nezískáš,“ odpověděla Jesika mírně. Nebyla dotčená, spíš smutná. „Budeš mi muset dát čas. To jsem ti říkala hned.“

Mitchellova široká ramena poklesla v gestu rezignace. „Hm, s tím se budu muset smířit. Ačkoli jsem od tebe dnes, v den mého odjezdu, doufal v jinou odpověď.“

„Ty se vracíš do Parramatty?“ podívala se na nějpřekvaeně a rozčarovaně.

Mitchell si jejího zklamání všiml a usmál se. „Dokud se na mě budeš dívat takhle, budu mít nadále aspoň důvod doufat, že tě jednou budu mít po svém boku jako svou ženu a matku svých dětí. Ano, dnes pojedu zpátky. Už jsem z farmy pryč čtyři dny a to je dlouhá doba, vzhledem k tomu, že Mirra Booka nemá správce.“

„Vždyť máš přece partnera, Johna Hawkleyho,“ namítla Jesika.

„Johnovi v poslední době není dobře. Má v kostech dnu, a někdy z kolečkového křesla nevstane celé dny. Ne, dřív pracoval za deset, ale teď je všechna práce na mně.“

ASHLEY CARRINGTON30

„To je mi líto,“ řekla Jesika spíš ze zdvořilosti než zeskutečné účasti. Mezi ní a svobodným osadníkem Hawkleym hned od začátku nebyl dobrý vztah. Pro Hawkleyho byla vždycky jen bezprávný odsouzenec, přičemž ho naprosto nezajímalo, jestli skutečně něco spáchala a byla vyhnána po právu nebo ne. Jemu šlo jedině o to, aby uchránil Mitchella před poskvrnou, kterou by pro něj spojení s údajnouzločinkyní mohlo být, takže by se mu nadutá společnostsvobodných osadníků a oficírů vyhýbala. Nikdy Hawkleymu neodpustí, jak ji tenkrát v sydneyském vězení vydíral a jak ji donutil k slibu, že jeho chráněnce Mitchella Hamiltona nikdy nebude kontaktovat – a že o tom nikdy neřekne ani slovo. Obojí dodržela, to druhé dokonce dodnes.

„Ano, je opravdu smutné to pozorovat,“ řekl Mitchell. Její neutrální odpovědi si nepovšiml. „Ale nemluvme teď ověcech, které není v našich silách změnit, Jesiko.“

„O spoustě věcí si myslíme, že je nemůžeme změnit,dokud to nezkusíme,“ na to Jesika zamyšleně, s pohledem upřeným na řeku, třpytící se ve slunci.

„Máš na mysli něco konkrétního?“ zeptal se s úšklebkem.

Jesice tím připomněl Edwarda. Přesně tak našpuleně, jak se teď tvářil Mitchell, vypadal i její syn, když nebylo po jeho. V jeho výrazu se mísil vztek s dotčením. Jak ji tonaadlo, nemohla se při nejlepší vůli ubránit smíchu.

Mitchell se na ni zamračil. „Můžeš mi prozradit, co je tu k smíchu?“ kabonil se. „Já si nejsem vědom, že bych řekl něco legračního.“

Jesika se ovládla, promnula si oči, ale usmívala se dál. Pokusila se ho uklidnit. „Ale Mitchelli, já se přece nesměju tobě. Přece víš, že bych něco takového nikdy neudělala. Není důvod. Ale...“

„Ale co?“ bručel Mitchell.

„Zkrátka, vypadal jsi právě přesně tak zklamaně jakoEdward, když mu říkám, že už je opravdu čas jít do postele,“

JESIKA – KRŮČEK KE ŠTĚSTÍ 31

řekla vesele. „Někdy chce za každou cenu zůstat vzhůru,

i když z toho vůbec nic nemá, protože se mu klíží oči. Ale

on má svou hlavu a nechce se spokojit s tím, že zítra je taky

den. No a právě takový výraz jsi zrovna nasadil ty.“

„Jako malý kluk.“

Usmála se a přikývla. „Ano, jako malý, trucovitý kluk, který chce všechno mít hned dnes a nechce se mu čekat do zítřka.“

Mitchell chvíli mlčel.

Pak mu úsměv z tváře zahnal přísný výraz. „Jak to jendokážeš, říct mi něco takového, že mě to nerozzlobí?“ vrtěl hlavou.

„Možná, že už nejsi žádný trucovitý klučina, co seneohodl se světem, protože není podle jeho gusta,“ řekla láskyplně.

„A co jsem?“

Jesika zaváhala. Když mu pak odpověděla, byl její hlas měkký jako dotek zdráhavého polibku. „Atraktivní, úžasný mužský, plný něhy. Mužský, který však ještě neví, že pravá láska překoná veškeré čekání a všechny překážky skepse.“

Mitchell se na ni překvapeně podíval a pak pomalu kývl. „Máš naprostou pravdu, Jesiko. Bylo ode mne hloupé tě takhle tlačit. Odpusť mi. Odteď se budu snažit držet svou... dětinskou netrpělivost na uzdě a prostě věřit, že ke mněcítíš lásku, a ne vděk. A že ke mně přijdeš z vlastní vůle, moje milovaná Jesiko.“

Jesika tiše doufala, že se Mitchell bude svéhopředsevzetí držet. Že jim oběma dopřeje čas vnést do jejich vztahu jasno. Nechtěla už o tom však mluvit, a tak jen kývla na souhlas. Však toho dnes Mitchellovi už naservírovala dost, co bude nejprve muset strávit.

„Škoda, že už musíš zpátky. Doufala jsem, že tu zůstaneš ještě pár dní..., aspoň do příjezdu Komety,“ řekla, abyobrátila list a zavedla hovor z nejistých vod svých pocitů keznámým břehům.

ASHLEY CARRINGTON32

„Copak ty tu loď čekáš už tak brzy?“

„Kapitán Rourke by se tu měl objevit každým dnem.“

„Jesika Bradingová – majitelka lodi! Ty tedy máš odvahu, to se musí nechat.“

Jesika se potěšeně usmála. „Je to jen malý, i když opravdu pěkný škuner, Mitchelli. A majitelka jsem jen z poloviny. Krom toho k mému rozhodnutí nepřispěla ani špetka odvahy.“

„To si nemyslím.“

„Většina místních farmářů si to stejně jako ty nemyslela,“ odpověděla Jesika a do jejího hlasu se vmísila tvrdáangažovanost. „Mluví o odvaze jen proto, že jsem žena, a že jsem se odvážila postavit na odpor muži jako Jonas Duckworth, a ještě mu dělat konkurenci. Kdybychom tu mluvili omužském, nebyla by řeč o odvaze, ale o šikovnosti a smyslu pro obchod. Takové vlastnosti se ženským nepřičítají. To se spíš mluví o odvaze, vlastně však mají tihle lidé na mysliukvaenost, nerozumnost a zbrklost.“

„Máš pravdu,“ musel volky nevolky přiznat Mitchell. „Jsi žena, proto je to rozdíl.“

„Obrovský rozdíl!“

Zjevně se ho to osobně dotklo, protože jaksi v obraněopáčil: „Ale co čekáš? Vždyť opravdu není obvyklé, aby žena vedla tak velkou farmu..., aby se aktivně podílela nahosodaření a rozhodovala. A aby se pak ještě ke všemu jako spolumajitelka lodi vrhla na další, tolik odlišné obchodní dobrodružství.“

Při slově dobrodružství sebou Jesika trhla. Mitchell si zjevně vůbec neuvědomuje, jak moc je i on zakotvený v tradičním mužském myšlení. „O žádnémdobrodružství nemůže být řeči. V dané situaci a s ohledem nabudoucí rozvoj tady na Hawkesbury jsem vůbec neměla jinou volbu. Seven Hills je příliš velká farma na to,abychom si mohli dovolit být závislí na dobré vůli nějakého

JESIKA – KRŮČEK KE ŠTĚSTÍ 33

říčního kapitána. Ta nehorázná úmluva o cenách, sekterou tihle hrdlořezové přišli, byla varováním. Vlastně bych

Duckworthovi měla být vděčná, že mi otevřel oči.Upozornil mě tím na něco, čemu jsem do té doby nevěnovala

pozornost, jenže ono to pro nás farmáře, vzdálené takdaleko od velkých osad a měst, má rozhodující význam.Dorava. Po sklizni musí ta část, která je určená na prodej, co

nejrychleji do Parramatty nebo Sydney. Sám víš, že ten,

kdo přijede s dodávkou pozdě, draze doplatí. Rychlá,bezečná a finančně dostupná doprava je tudížnepostradatelná. A k tomu máme my farmáři ještě tolik dalších věcí,

které nám dělají starosti.“

Mitchell přikývl a řekl: „Ano, to máš bohužel pravdu. Kdo se nepobratří s tou cháskou rumových oficírů, má to těžké. Vždyť je to skandál, že spravují i vládní sýpky a ještě navíc určují, za jakou cenu a od kterých farmářů se bude obilíkuovat! Jako by s tím svým sprostým rumovým monopolem neměli v kapsách nahrabáno už dost!“

Jesika si vzdychla. „Skandálů je tu tolik, že si na ně už všichni tak nějak zvykli. Stejně jako na to, že guvernér Bligh proti moci rumového sboru zjevně taky nic nenadělá.“

„Dělá, co může,“ namítl Mitchell, který se jako nadšený guvernérův zastánce dosud nevzdal naděje na zásadnípolitické změny. „A má výdrž.“

Jesika se na něj skepticky podívala. „Nastoupil s pevným předsevzetím rumový monopol zlomit a mocdůstojníků omezit. Jenže se mu z toho zatím vůbec nic nepodařilo. Kolonii pořád ještě vládne ta parta kolem MacArthura – ať Bligh podnikne, co chce. A na tom se nic nezmění, dokud Sbor Nového Jižního Walesu kompletně nenahradí řádné vojenské oddíly. Do té doby s tím ani sebeschopnější Bligh či kdo jiný nebude s to nic udělat. Já ti povídám, že to s Blighem půjde z kopce, pokud Londýn brzy do Nového Jižního Walesu nepošle zkušené vojáky.“

ASHLEY CARRINGTON34

„Opravdu doufám, že ti čas nedá za pravdu,“ poznamenal Mitchell a vykročil směrem ke stájím.

Jesika pochopila. „Ty s námi nebudeš už ani snídat, Mitchelli?“

„Ne, pojedu hned. Vždyť víš, jak rychle se udělá horko. Musím využít chladnější ranní vzduch,“ odpověděl a sponěkud kousavým podtónem dodal: „Počítám, že panMcIntosh to ocení.“

Jesika povytáhla obočí. „Copak už si zase hraješ namalého kloučka?“

Mitchell se zasmál. „Dospívat je těžké,“ mrkl na ni. „A ještě těžší je být zamilovaný a přitom ze sebe nedělat blázna.“

„Zkus to s tvrdou prací na farmě.“

„Přesně to mám v plánu, Jesiko. Nejdřív si vyleju srdce u bečících ovcí a pak místo tebe obejmu pár snopů sena,“ dělal si legraci, vzápětí však zvážněl. „Řekni, kdy měpřijedeš navštívit? Mirra Booka tě očekává, Jesiko. Slíbilas mi to.“

„Ano, slíbila. A přijedu, jakmile si vyšetřím čas.“

„Takže se brzy uvidíme?“ podíval se jí hluboko do očí.

„Ano, Mitchelli,“ ujistila ho Jesika s něžným úsměvem. Bezděčně ztlumila hlas v šepot: „Uvidíme se brzy. Určitě!“

JESIKA – KRŮČEK KE ŠTĚSTÍ 35

4

„K

dybych moh dneska dostat dolů k řece šest chlapů,

pane McIntosh,“ řekl William Howard, jeden znejspolehlivějších pracovníků na Seven Hills. Pohrával si

s ošumělým slamákem. „Bude to pěkná fuška, jak to tak

vidím. Ale jestli budete moct těch pár chlapů dneskapostrádat, tak to dáme dohromady. Máte moje slovo, pane

McIntosh.“

„Dobrá, máš je mít,“ zabručel Ian McIntosh s pohledem upřeným ke stájím, kde postřehl Jesiku s Mitchellem. „Řekni starému Bakerovi, ať ti pro dnešek přenechá svou pracovní skupinu, dokud nebudeš s tím přívozem hotov.“

William Howard se na něj potěšeně zazubil a narazil si slamák, aby své vrásčité tváři dopřál trochu stínu. „Však já si taky pospíším.“

„To já vím,“ brumlal Ian.

„Dám vám vědět, jen co bude hotovo, pane McIntosh!“ slíbil William Howard vesele a odběhl hledat staréhoBakera. Ten sice nebude mít velkou radost, že oprava plotu bude muset počkat, ale tohle je teď důležitější.

Správce ho poslouchal jen na půl ucha. Přešel teď dvůr, nacpal si volnou košili do kalhot a utáhl si kožený pásek o dírku těsněji. Ian byl velký, silný muž širokých ramen, s markantním, větrem ošlehaným obličejem ableděmodrýma očima. Bylo mu osmatřicet let. Zastavil se ve stínu stříšky, oči pořád ještě upřené na Jesiku s Mitchellem.

ASHLEY CARRINGTON36

Byl natolik pohroužený do svých myšlenek, že nezaslechl kroky, které se k němu blížily přes verandu.

Lisa Reedová vyšla z kuchyně, aby se podívala, kde se zdržela milostivá paní, jak Jesice říkala, a její host. Lisa byla výborná kuchařka. Byla to nesmírně pilná, kyprápětačtyřicátnice, klít uměla jako špaček. Vlasy měla navzdory věku už úplně šedivé.

Zůstala stát Ianovi za zády. Otřela si ruce do zástěry a řekla: „Pravý gentleman, to se musí nechat.“

Ian McIntosh sebou trhl, protože ho hlas za jeho zádypřekvapil. „Hm,“ zabručel neurčitě.

„Víte, odkud milostivá paní toho pana Hamiltona zná?“

„Byl pasažérem na té lodi, co s ní připlula doNového Jižního Walesu,“ odpověděl správce. „Jmenovala se Tradewind.“

„A je to pravda, že mu patří velká farma u Parramatty?“

„Je,“ odpověděl Ian McIntosh krátce. Kuchařčinazvědavost ho doháněla k šílenství.

„Takový gentleman jako tenhle pan Hamilton, to by byl ten pravý pro naši milostivou paní,“ pronesla Lisa Reedová zasněně. Pak rychle dodala: „Při vší úctě k nebohému panu Bradingovi. Ať je mu země lehká!“

„Co je vám po tom, Liso?“ zavrčel Ian nevrle.

„Ale vždyť je milostivá paní ještě moc mladá na to, aby vedla smutný život vdovy. A jestli se dobře pamatuju, už jsem slyšela něco takového říkat i vás, pane McIntosh!“poznamenala kuchařka trefně.

„Možná,“ připustil správce neochotně. V duchu si říkal, že tahle země nepotřebuje tolik gentlemanů jako spíšschopných, poctivých mužských z tvrdého dřeva, co se dovedou prosadit. To si však nechal pro sebe. „Já bych řekl, že byste ovšem udělala líp, kdybyste se míň zajímala o privátnízáležitosti jiných, Liso. Vždyť moc dobře víte, že paníBradingová takovéhle řeči nemá v oblibě.“

JESIKA – KRŮČEK KE ŠTĚSTÍ 37

„Vy zjevně taky ne, pane McIntosh.“

„Starejte se radši o svoje hrnce a pánvičky!“ napomenul ji správce ostře. Okamžitě si však uvědomil, že se chovánespravedlivě, když si svou nevoli vylévá zrovna na ni. Proto smířlivě dodal: „Co se těch týče, nemáte konkurenci. A na vaše mínění tu všichni dají. A paní Bradingová je dost stará na to, aby věděla, co dělá.“

Lisa Reedová přijala správcovu nepřímou omluvu súsměvem. „To taky doufám. Jen škoda, že nás pan Hamilton už opouští. Byl to takový fajnový host. Víte, co mi včera řekl, když jsem mu...“

Ian jí skočil do řeči: „On už se vrací do Parramatty?“zetal se a hned to znělo přátelštěji.

„Jo, vrací. Ani na snídani už tu nezůstane,“ zalitovala. „Ale já jsem mu něco připravila a poslala jsem s tím Annu do stájí. Takový mužský přece musí zůstat při síle.“

Ian pozoroval podkoního, který zrovna ze stáje vyváděl nádherného černého hřebce. Mitchell Hamilton se vyhoupl do sedla. Teprve teď se ke kuchařce obrátil, na rtechpotlačovaný úsměv. „V tom bych s vámi souhlasil, Liso. Adoufám, že jste myslela i na mě. Já mám totiž dnes ráno hlad jako vlk!“

Lisa Reedová na něj mrkla. „U mě ještě nikdy nikdonezůstal o hladu, pane McIntosh. Dnes máme míchaný vajíčka, slaninu a čerstvý houstičky. A prostřeno je už taky.“

„Tak jdeme na to!“ Správce vešel do domu a posadil se v malé jídelně k prostřenému stolu. Už dlouho, když ještě žil Jesičin muž Steve, bylo zvykem, že s nimi stoloval. Po jeho smrti Jesika trvala na tom, že tomu tak bude i nadále. A Ian za to byl rád.

Nečekal na Jesiku dlouho. Sotva za dvorem odezněl hlukkoyt Mitchellova hřebce, vešla do jídelny a sedla si ke stolu.

Jesika si okamžitě všimla, že má Ian dnes ránovýbornou náladu. Rozpovídal se, což většinou nemíval ve zvyku.

ASHLEY CARRINGTON38

Jindy býval skoupý na slovo, zvlášť v posledních dnech.

K Mitchellovi se sice nikdy nechoval nezdvořile, alenapříklad u stolu přenechal veškerou konverzaci jim a sám sehovoru v podstatě neúčastnil. Většinou toho ani moc nesnědl.

Teď Jesiku doslova potěšil živým líčením systému a užitku stodol, které se rozhodl vybudovat všude na polích aloukách, aby se tam v době sklizně dalo svážet seno a obilí. Budou tak mít sklizeň rychle v suchu, než se budetransportovat dál.

Nechala ho povídat a přemýšlela o tom, co řekl Mitchell. Je opravdu možné, že na něj Ian žárlí a touží po ní sám? Už párkrát nastaly situace, kdy ji něco takového samotnou také napadlo. Pokaždé tu myšlenku rychle zavrhla, zdála se jí naprosto absurdní. Ian McIntosh jí vždycky bylpřítelem a důvěrníkem, na kterého se mohla bezvýhradněspolehnout. Jistě, měla ho ráda, ale víc nic. A dosud byla pevně přesvědčená, že Ian to vidí právě tak.

Ale jestli se plete?

Proč Ian vlastně na Seven Hills zůstal a dál pro ni pracoval jako správce? Byl od začátku u toho, když Steve farmubudoval. Společně ji z té divočiny doslova vybojovali. Tenkrát byl Ian ještě trestanec. Potom, když si trest odpykal, serozhodl u Steva zůstat a všechny síly nadále investoval doSeven Hills. Společně stvořili tuto říši a dál ji rozšiřovali. Ian se stal předákem a dobře vydělával. Vlastně se mohlosamostatnit už tehdy před lety, když se Steve s Jesikou oženil v ženské věznici v Parramattě a přivedl ji sem. Ian si mohl dávno vybudovat vlastní farmu. Jenže on místo toho svépeníze šikovně uložil a potichu rozmnožil, takže už si dávno nemusí dělat o finance starosti.

Jesika Ianovi za mnoho vděčila. Když Steva zavraždili a ona se na celé měsíce stáhla do svého smutku azoufalství, nevěnovala se dění na farmě a celá tíha zodpovědnosti za Seven Hills spočívala na Ianových bedrech. A právě Ian jí

JESIKA – KRŮČEK KE ŠTĚSTÍ 39

tenkrát pomohl trápení překonat. Ukázal jí, že kolonie aobzvlášť tato farma na Hawkesbury se už dávno staly jejímdomovem, a že její místo je právě tady. Ale co všechno tohle

znamená vedle faktu, že Ian McIntosh je jejínepostradatelnou oporou, důvěrnou pravou rukou?

„Vždyť vy mě vůbec neposloucháte,“ přerušil správce s výčitkou své povídání.

Jesika překvapeně vzhlédla a bezděčně pod jeho přímým pohledem zčervenala. Na okamžik si pomyslela, že její myšlenky nejspíš uhodl a čte v ní jako v otevřené knize.

„Promiňte mi. Co jste říkal?“

Ian odložil příbor. „Že mě neposloucháte, už chvíli ne,“ řekl a nespouštěl ji z očí. „Nejspíš postrádáte zábavnou společnost pana Hamiltona, ne?“ Ve chvíli, kdy tovyslovil, by si nejraději ukousl jazyk, že mu vyklouzlo něco tak nerozumného.

Jesika se na něj podívala poněkud zmateně. „Mitchell? Ne, já byla v myšlenkách někde úplně jinde. To však nemění nic na skutečnosti, že to ode mne bylo velice nezdvořilé, Iane. Je mi to opravdu moc líto. Prosím, vysvětlete mi to ještějednou. Slibuju, že si tentokrát nedám ujít ani slovíčko.“

Ianovi se ulevilo, že Jesika jeho nevhodnou poznámku o Mitchellu Hamiltonovi tak lehce přešla a že její hluboké zamyšlení zjevně nepatřilo jemu. „Ne, ten můj nápad ještě není tak docela vyzrálý, takže se tím budu ještě pár dnízabývat a pak vám dám vědět,“ řekl. „Ale teď by mě moczajímalo, co vás tak zaujalo, že jsem nebyl s to upoutat vaši pozornost.“

Jesika horečně přemýšlela, co mu na to má říct – pravdu jistě ne. Naštěstí tu je dostatek věcí, které ji zaměstnávají a které brzy potřebují rozhodnout. „Víte, co jsem se vrátila ze Sydney, nejde mi z hlavy ta věc s Ruth a Joshuou.“

„Vy myslíte Joshuu Chowninga?“ zeptal se Ianpřekvaeně. „Toho starého bednáře?“

ASHLEY CARRINGTON40

Jesika přikývla. „Byla jsem ho a jeho dceru navštívitcestou z Parramatty.“

„Jak se mu daří? Už jsem toho starého ochmelku pěkně dlouho neviděl. Je to neskutečný tvrdohlavec, tenh



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist