načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jepice – James Hazel

Jepice

Elektronická kniha: Jepice
Autor: James Hazel

Charlie Priest, bývalý policejní vyšetřovatel a nyní prestižní londýnský právník, se stane obětí útoku. Ve vlastním bytě ho přepadne muž, který se vydává za policistu a dožaduje se jakýchsi tajných dat. Priest mu je ale dát nemůže, protože ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 63.3%hodnoceni - 63.3%hodnoceni - 63.3%hodnoceni - 63.3%hodnoceni - 63.3% 67%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 464
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The mayfly ... přeložila Petra Krámková
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8262-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Charlie Priest, bývalý policejní vyšetřovatel a nyní prestižní londýnský právník, se stane obětí útoku. Ve vlastním bytě ho přepadne muž, který se vydává za policistu a dožaduje se jakýchsi tajných dat. Priest mu je ale dát nemůže, protože je nemá, a jen díky zkušenostem z policejní služby dokáže o vlásek uniknout smrti...

Popis nakladatele

Charlie Priest, bývalý policejní vyšetřovatel a nyní prestižní londýnský právník, se stane obětí útoku. Ve vlastním bytě ho přepadne muž, který se vydává za policistu a dožaduje se jakýchsi tajnýchdat. Priest mu je ale dát nemůže, protože je nemá, a jen díky zkušenostem z policejní služby dokáže o vlásek uniknout smrti.

Krátce nato se v Priestově kanceláři objeví bohatý a vlivný podnikatel Kenneth Ellinder, aby si ho najal k vyšetřování rituální vraždy svého syna. Vzápětí vyjde najevo, že zavražděný mladík byl oním záhadným útočníkem a Priest je tudíž jedním z posledních lidí, kteří ho viděli živého. Musel mladý Ellinder zemřít, protože nedokázal získat to, pro co si přišel?

Priest rozplétá jednotlivé indicie a je mu stále jasnější, že klíč k vyřešení spletitého případu představují právě ona tajná data, která však nejsou nikde k nalezení. Pátrání ho postupně dovádí zpět do posledních dnů druhé světové války, kdy došlo k událostem, jejichž smrtící poselství zasahuje až do dnešních časů. Najednou začnou umírat či mizet lidé, kteří jsou pro Priestovo pátrání důležití. Z důvěryhodných osob se stávají zrádci. A proti všem těmto okolnostem stojí Priest, závodí s časem a snaží se odhalit nebezpečný odkaz tajné operace nazvané Jepice.

Zařazeno v kategoriích
James Hazel - další tituly autora:
Jepice Jepice
The Mayfly The Mayfly
Dřevěná panenka Dřevěná panenka
 (e-book)
Dřevěná panenka Dřevěná panenka
 
K elektronické knize "Jepice" doporučujeme také:
 (e-book)
Dědina Dědina
 (e-book)
Nesvá Nesvá
 (e-book)
Poslední dívka Poslední dívka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2018

JEPICE

JAMES HAZEL


Copyright © 2017 by James Hazel

Translation © 2018 by Petra Krámková

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE MAYFLY,

vydaného nakladatelstvím Zaffre Publishing, Londýn 2017,

přeložila Petra Krámková

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redakce: Milena Nečadová

Korektura: Karla Bedrlíková, Iveta Muchová a Dana Konvičková

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v březnu 2018

ISBN: 978-80-7498-263-7


Věnováno Jo.

Bez tebe slova nemají smysl.



„[Lidé jsou] stvoření, mezi jejichž základní instinkty lze

započítat i velmi silnou agresivitu. V důsledku toho je pro ně

jejich bližní nejen potenciálním služebníkem nebo objektem

sexuálního zájmu, ale také zdrojem pokušení vybít si na něm

vlastní potřebu agresivity, zcela využít jeho ochotu posloužit

bez nároku na kompenzaci a vyčerpat jeho sexuální možnos

ti bez nutnosti revanšovat se mu za svůj pocit uspokojení,

dále se zmocnit jeho majetku, ponížit ho, způsobit mu bolest,

zmučit ho a nakonec ho i zabít.“

Sigmund Freud, Nespokojenost v kultuře



9

1

Konec prosince. Po svátcích. Zamrzlá zem pokrytá jemným popraškem sněhu, který pod podrážkami bot detektiva šéfinspektora Tiffa Rowlinsona nenápadně skřípal. Před ním na mýtině se objevil dřevěný srub, který vypadal, jako kdyby se právě vynořil z nějaké pohádky, a to včetně svého vysokého kamenného komína a  vyřezávaného srdce nade dveřmi. Místní statkář srub postavil před šedesáti lety jako letní sídlo pro svoji dceru, ale už dlouho byl dům opuštěný a málem se ztrácel pod závojem popínavých rostlin a mechu. Útočiště vybudované se vší láskou a nevinností, teď zneuctěné tím nejnepochopitelnějším způsobem.

Rowlinson s  rukama za zády pomalu obešel malou dřevěnou stavbu, zdvižený límec kabátu mu vykukoval zpod bílé igelitové kombinézy. Vyšetřovatelé se váhavě pohybovali po místě činu a  dávali pozor na každý svůj krok. S  pomocí obrovského množství bílo-modré plastové pásky vymezili široký okruh okolo mýtiny. Rowlinson už byl na takových místech nesčetněkrát. Viděl již příliš mnoho těl, potkal pří

JEPICE

liš mnoho plačících pozůstalých a zažil příliš málo soudních procesů. Necítil při práci už téměř nic. Ten nekonečný koloběh ho otupil.

Ale v těchto lesích to bylo jiné.

V  těchto lesích Rowlinsonovu otupělost znovu přebily nečekaně silné emoce.

Přistoupil ke vchodu do srubu a vkročil dovnitř. Vzduch tu byl těžký a  zkažený. Zalovil v  kapse po inhalátoru. Pocítil drobnou vlnu úlevy, jakmile nahmatal známou plastovou tubičku s kovovou nádobkou uvnitř. Pronikavý chlad kolem ani nevnímal.

Místnost byla prázdná. Tedy prázdná až na tělo oběti. A všudypřítomné mušky, které se rojily okolo toho, co z něj zůstalo. Hlava oběti visela dozadu přes opěradlo dřevěné židle, oči i ústa byly do široka otevřené. Kůže zežloutlá a svraštělá. Reakce na jed, jak bylo Rowlinsonovi vysvětleno. Ale až teprve teď pochopil poznámku, kterou slyšel jednoho ze členů vyšetřovacího týmu utrousit před krátkou chvílí: „Ten chudák vypadá, jak kdyby z něj doslova vysáli duši.“

Oběť byla nahá a ruce měla pokryté hlubokými řeznými ranami, ale to nebylo nic v porovnání s její hrudí. Maso z ní viselo v  cárech a  rány odhalovaly rudou tkáň a  změť svalů. Podobná zranění pokračovala až do spodní poloviny těla, ale vše se koupalo v krvi, a tak bylo opravdu těžké rozeznat, jestli alespoň některé jeho části zůstaly netknuté.

„Ježíši.“ Někdo za Rowlinsonem zalapal po dechu.

Otočil se a ve dveřích uviděl Hardwicka, který si zakrýval ústa rukou.

„Co to tady sakra máme, šéfe?“

JAMES HAZEL

Detektiv seržant Hardwick byl asi o půl druhé hlavy menší než jeho nadřízený, ale i tak dokázal svou statnou figurou hravě vyplnit celý vnitřek srubu. Byl to skrz naskrz městský kluk se sebevědomým vystupováním, který se navzdory nepopiratelnému nedostatku šarmu ukázal být zároveň moc dobrým policistou.

„Ta zranění si způsobil sám,“ pronesl Rowlinson tiše.

„Sám sobě rozcupoval kůži na hadry, šéfe?“

Rowlinson se naklonil blíž k tělu. Ptyalismus – nadměrná produkce pěnivých slin – se v  tomhle případě projevil dokonce v tak extrémní míře, že oběť už sliny ani nebyla schopna spolykat. V  jednom okamžiku si zřejmě do úst strčila ruku, aby vyvolala zvracení, ale vzápětí se do ní zakousla tak silně, že si ji namísto toho málem amputovala.

„Alkaloid způsobil dlouhé hodiny naprosto nepředstavitelné mučivé bolesti. Aby se jí oběť zbavila, pokusila se rozdrásat samu sebe.“

„Ale proč?“

„Aby se dostala k srdci, Hardwicku. To bylo to jediné, co mohlo bolest zastavit.“

O tři hodiny dříve seděl sir Philip Wren ve studovně svého domu v Kentu, žaludek měl plný portského vína a kuřete a  mysl plnou procítěných frází, které se chystal přednést během své děkovné řeči na slavnostním udílení vyznamenání Řádu britského impéria. Telefonovali mu teprve předchozího dne ve vší důvěrnosti – komise se rozhodla ocenit úřadujícího generálního prokurátora za jeho přínos právnímu odvětví i  vládě Jejího Veličenstva a  zařadila ho na svůj

JEPICE

výroční list vyznamenaných. Nakonec se tedy jeho celoživotní oddanost veřejné službě přeci jen dočká uznání. Wren se během posledních čtyřiadvaceti hodin téměř vznášel ve stavu euforie.

Avšak jeho radost neměla dlouhého trvání. Nyní se nacházel kdesi v  lesích  jižního Walesu celý promrzlý a  plný úzkosti a hlava mu třeštila pronikavou bolestí.

Místo činu vypadalo přesně tak, jak očekával – na mýtině se to hemžilo specialisty z forenzního týmu. Záblesky modrých světel. Pocit nejistoty vznášející se ve vzduchu. A uprostřed toho všeho malý dřevěný srub s vyřezávaným srdcem nade dveřmi.

A je to tady zase.

Bylo mu řečeno, že detektiv ve službě Rowlinson je dostatečně kompetentní. O čemž ani v nejmenším nepochyboval, ale žádný místní detektiv by si právě tenhle případ nemohl ponechat. Ne potom, co se Wrenovy obavy ukázaly jako opodstatněné. Zastihl Rowlinsona, jak ještě s jedním mužem postávají poblíž dveří do srubu a  oba k  němu vysílají stejně znepokojené pohledy, jaké zažil v průběhu let i od všech ostatních detektivů. Nemohl jim to mít za zlé. Kdyby záleželo jen na něm, nechal by je v klidu dělat jejich práci, ale to nemohl. Rozhodně ne v těchto případech.

Přešel mýtinu a  cítil na sobě všechny ty tázavé pohledy, které ho sledovaly.

„Philip Wren,“ nabídl ruku k  pozdravu a  odpovědí mu byl skutečně pevný stisk.

„Detektiv šéfinspektor Rowlinson. Nečekali jsme generálního prokurátora, pane. Je tu nějaký problém s jurisdikcí, co bychom...?“

JAMES HAZEL

„Ale ne, to vůbec ne. Nechceme vám to tady příliš pošlapat, šéfinspektore. Vaše autorita nebude nijak zpochybňována.“

Což byla lež. Už  v  tu chvíli se na místě nacházel i  speciálně sestavený tým připravený převzít vyšetřování, skupina podřízená celostátnímu útvaru pro vyšetřování extremismu. Tajná jednotka specialistů metropolitní policie.

„Pak nechápu...“

„Můžu vidět tělo, šéfinspektore Rowlinsone?“

Rowlinson přešlápl z  jedné nohy na druhou. Generální prokurátor dorazil v  Jaguaru XJ v  doprovodu nevelké skupinky mužů v  černých oblecích. Tito muži si zatím k  sobě svolali celý zmatený tým vyšetřovatelů a  předkládali jim k podpisu dohody o mlčenlivosti. Po několika dlouhých vteřinách váhání Rowlinson ustoupil stranou.

Wren se zhluboka nadechl studeného vzduchu, než vkročil dovnitř srubu. Žaludek se mu začal obracet. Podobný pohled už si znovu připomínat nechtěl.

Rowlinson stál ve dveřích a zvědavě ho pozoroval s rukama zabořenýma hluboko v kapsách.

Odkašlal si.

„Jed do něj vpravili hadičkou skrz zápěstí, pravděpodobně byl v té době v bezvědomí. Tenhle druh jedu se rychle rozšíří do celého těla a ochromuje každý jednotlivý nerv. Bolest je nesnesitelná, ale mozek je příliš zaneprázdněný, než aby se dokázal vypnout. Domníváme se, že takový stav trvá až několik hodin, během kterých se oběť, jak můžete vidět, sama fatálně znetvoří.“

„Našli jste něco v jeho ústech, šéfinspektore?“

Rowlinson zaváhal. „Cože?“

JEPICE

Wren ucítil, že se mu v  krku začíná tvořit knedlík, jako kdyby se najednou nemohl nadechnout. „V  jeho ústech, šéfinspektore. Našli jste něco v jeho ústech?“

Rowlinson se zadíval kamsi do prázdna za něj, jako kdyby chvíli uvažoval o tom, zda by to nemohl být nějaký test, pak se ale pár rychlými kroky přesunul do bezprostřední blízkosti těla oběti. Pěna okolo otevřených úst mrtvoly už začínala tuhnout, ale potůčky slin se táhly dolů po tváři jako vaječný bílek. Wren sledoval, jak Rowlinson nahlíží oběti do úst.

„Nic tam není.“ Rowlinson se znovu narovnal.

„Podívejte se pořádně.“

Rowlinson se ještě jednou nahnul nad tělo a  podíval se skutečně zblízka. Wren zatnul obě ruce v pěst. Možná, že měl Rowlinson pravdu. Možná tam opravdu nebylo nic.

„Moment,“ zaváhal Rowlinson a z kapsy vylovil propisku a pár gumových rukavic. „Něco tam je...“

Wren ucítil, jak celé jeho tělo ztuhlo napětím, zatímco Rowlinson se postavil tak, aby mohl co nejsnáze sáhnout do úst oběti. Zastrčil do nich pero a jemně jím rozevřel čelisti.

„Co je prokristapána tohle?“ Zvedl směrem ke světlu něco tmavého.

Hned nato Philip Wren rychlým krokem vyšel ze srubu ven.

2

6. dubna 1945 Koncentrační tábor Buchenwald, Německo

Kapitán Ainsworth postával před hlavní bránou a  cigaretu měl ledabyle přilepenou na spodním rtu. Déšť během poslední hodiny trochu polevil a skrz hradbu mraků se sem a tam prodralo několik paprsků slunce.

Vojáci osmdesáté deváté pěší divize dorazili před dvěma dny. Byli připraveni k boji, ale namísto toho našli tábor pod kontrolou vězňů. Zprávy o blížících se armádách Američanů a Britů se do tábora dostaly už o několik dní dříve a Němci díky tomu stačili zavelet k rychlému ústupu. Za situace, kdy velení tábora zmizelo a  většina dozorců buď uprchla, nebo spáchala sebevraždu, vzala skupina vězňů ztečí strážní věže. Ti nejodvážnější z  nich – většinou komunisté – po několik dlouhých let tajně ukrývali zbraně, které nyní konečně posloužily svému účelu. Místní vězni dokonce prokázali takový charakter, že své bývalé věznitele pouze zajali a nacistickým

JEPICE

dozorcům, kteří s nimi dosud zacházeli hůře než se zvířaty, ukázali, co znamená slitování.

Ainsworthovi muži rozhodně nebyli dostatečně připraveni na to, co je čeká za branami tábora v Buchenwaldu. Samozřejmě už slyšeli o  koncentračních táborech a  o  tom, že v  nich dochází k  masovému vyvražďování plynem. Jeden právník, polský Žid jménem Lemkin, pro to zvěrstvo dokonce vymyslel nový pojem. Genocida. Ale slova často jen proplula jedním uchem tam a druhým ven. Viděli na vlastní oči muže, kterého zaplavila tak nesmírná vlna úlevy z  toho, že jeho utrpení v  tomhle pekle na zemi je u  konce, že jim na místě padl mrtvý k nohám. Vůbec nic Ainswortha ani jeho lidi nemohlo připravit na něco takového.

Nejdříve se setkali s Čechy. Tisíce se jich mačkaly v prostorách určených tak nanejvýš pro pár stovek vězňů. Úplně nazí, jen s otrhanými hadry omotanými kolem pasu. Prochladlí. Na pokraji smrti. Jejich těla tak scvrklá dlouhým hladověním, že už téměř ani nepřipomínali lidské bytosti. Chodící mrtvoly se žlutobílou kůží, rozpraskanou a  tenkou jako papír, napnutou na kostrách tak, že mohl Ainsworth počítat jednotlivá žebra.

Z  posledních sil, které se jim ještě podařilo zmobilizovat, přivítali vězni osmdesátou devátou pěší divizi jako hrdiny. Tak zesláblí, že sotva stáli na nohou, ale přesto dokázali některé z  vojáků – nejen ty drobnější, ale i  statné chlapy – vyzvednout nad hlavy, aby s  nimi triumfálně pochodovali po táboře a radostně je oslavovali. V rozpacích, ale v zoufalé snaze ty ubožáky neurazit, vojáci váhavě takovou přehlídku dovolili, i když někteří z vězňů při ní kolabovali vyčerpáním.

JAMES HAZEL

Z  toho, co zatím Ainsworth pochopil, byli v  táboře vězněni lidé různých národností. Byli tam určitě Češi, ale také Poláci, Sověti, Francouzi a  Jugoslávci. A  dokonce i  ženy. Spousta z  nich byla Němci nucena k  sexuálnímu otročení. Ve  vší té hrůze mohlo Ainswortha těšit alespoň zjištění, že tady osvobodili i  několik „jejich“ – amerických letců, kteří byli sestřeleni nad okupovanou Francií; a v neposlední řadě také Brity. Falešné doklady, které s sebou tito vojáci měli, aby jim v případě nouze pomohly uniknout z nepřátelského území, z různých důvodů nesplnily svoji funkci. Když je chytili, naložili s nimi nacisté jako se špiony a poslali je do Buchenwaldu společně se Židy.

A nakonec tedy Židé. Celý národ, který nacisté označovali za „zbytečné vyžírky“.

Ozvalo se zdvořilé zakašlání. Ainsworth byl ponořený hluboko do svých vlastních myšlenek a nevšiml si desátníka, který se objevil za ním. Henderson byl dobrý voják, na kluka z pěší divize také dost chytrý, ale vypadal bledě a nezdravě, podobně jako všichni ostatní.

„První část rozpisu služeb, pane,“ řekl Henderson.

Podal mu nějaké papíry, které si Ainsworth vzal, ale nepřečetl je. Místo toho se zadíval někam za obzor, daleko za polorozbořenou bránu, přes nádvoří, na kterém byla vidět cedule stržená ze zdi, zadupaná do bláta. Arbeit macht frei. Práce osvobozuje.

Po chvíli Henderson řekl: „Nemáme dost léků pro všechny ty lidi, pane. Nemůžeme je zachránit.“

Ainsworth pochmurně přikývl: „I když nemůžete zastavit krvácení, není to důvod, proč se ho nepokusit alespoň zmírnit.“ Žaludek se mu obracel – chlorové tablety, které přidá

JEPICE

vali do vody, mu zrovna dvakrát dobře nedělaly. Po krátké pauze dodal: „Nedává to žádný smysl, že ne, Hendersone?“

„Pane?“

„Hitler musel vědět, že se karta obrací, už pěkných pár měsíců. Invaze do Ruska skončila naprostým fiaskem. Potřeboval zdroje, ale dal přednost transportům Židů do vyhlazovacích táborů před přesunem vlastní armády. Technika, vojáci, zbraně, munice. To všechno mu mohlo pomoct. Nedává to žádný smysl, ani za mák ne.“

„Slyšel jsem dokonce řeči, že je obětovali bohům, pane.“

„A vy tomu věříte, Hendersone?“

Voják zaváhal. „Je to jedna z možností, pane.“

„A viděl jste po cestě sem Doru?“

„Tu jsme viděli všichni, pane.“

Dora byla opuštěná, ale i  když se v  ní neukrývali žádní nepřátelští vojáci, osmdesátá devátá pěší divize se ke gigantickému železničnímu kanónu přibližovala téměř s  posvátnou bázní. Při  jeho váze třináct set padesát tun byl jediný způsob, jak s tímhle kolosálním dělem pohnout, použít dvě souběžné železniční koleje. Technici sice měli jisté pochybnosti, zda byl stroj skutečně připravený k boji, ale kdyby ano, odhadovaný palebný okruh by dosahoval až do vzdálenosti pětačtyřiceti kilometrů.

„Myslíte si, že národ schopný vyrobit tak neuvěřitelnou zbraň by mohl zároveň podléhat iluzi, že přízeň bohů by se dala získat obětováním lidských bytostí?“

Henderson neodpověděl. Otočil se za zvukem motoru. Z dálky se k nim blížil automobil, jehož kola zvedala mračna prachu a odhazovala štěrk do všech stran. Ainsworth se podíval na Hendersona, který se otočil a štěkl několik rozkazů

JAMES HAZEL

směrem k vojákům stojícím opodál. Ti zaujali pozice okolo vstupní brány, kde ze zákrytu zamířili zbraně připravené k palbě.

Ainsworth zůstal bez hnutí stát na otevřeném prostranství dvora a  revolver držel volně spuštěný vedle nohy. Rozhodně pochyboval o tom, že by se mohli vracet nacisté, aby se pokusili zachránit cokoliv z  toho, co tu nechali, a  i  kdyby ano, asi těžko by si pro svůj příjezd zajistili zrovna rolls-royce.

Auto zastavilo přímo před Ainsworthem. Kapota byla zaprášená a  špinavá, ale ty části, které nebyly zacákané bahnem, vypadaly poměrně dobře udržované. Nebylo to žádné místní civilní vozidlo. Ainsworth zvedl ruku a dal znamení Hendersonovi a ostatním, aby se stáhli. Vojáci sklonili zbraně.

Vysoký muž se světlými vlnitými vlasy vystoupil ze zadních dveří vozu. Nasadil si klobouk a přes proužkovaný oblek si natáhl kabát, jehož cípy ihned začaly slabě povlávat ve větru. Byl mladý na někoho, kdo se nechal vozit napříč nepřátelským územím v autě se šoférem.

„Kapitán Ainsworth, předpokládám.“

Ainsworth zvedl obočí ještě předtím, než stiskl ruku příchozího. Byl to Angličan, ale co ksakru dělal zrovna tady? Ainsworth si hned všiml pevného stisku jeho ruky. Není to tedy reportér ani politik.

„Vítejte v Buchenwaldu,“ zabručel Ainsworth, „pane...“

„Ruck. Plukovník Ruck.“

Příchozí podal Ainsworthovi svazek dokumentů a ten si je tentokrát pečlivě pročetl. Když skončil, s  pochybnostmi vzhlédl. „Britská tajná služba?“

JEPICE

„Ano, přesně ta. Vojenská tajná služba, pátá sekce, abych byl přesný.“ Ruck se mile usmál a konce jeho tenkého knírku se mu nad horním rtem stočily vzhůru, až mu na tváři vykouzlily jakýsi komický dvojitý úsměv. Jeho hlas byl stejně uhlazený jako jeho způsoby.

„Dobrá. A jak bych vám zrovna já mohl pomoci, plukovníku Rucku?“

„Nejprve bych vám, kapitáne, rád poblahopřál ke zdařilé operaci.“

„Jistě. Bývalo by stačilo dorazit jen o pár let dříve a možná bysme opravdu ještě něčemu pomohli.“

„Prosím, kapitáne, nepodceňujte své zásluhy. Už jen vaše přítomnost tady stačila k  tomu, aby skopčáci vzali nohy na ramena, nebo se mýlím? Opravdu působivé vítězství, řekl bych.“

Ainsworth odolal pokušení odpovědět „přejděte už sakra k  věci“. Tenhle muž byl úředník. Kancelářská krysa. Venku v poli by nepřežil ani den.

„Vítězství? To sotva. Promiňte mi, plukovníku Rucku, ale co je to za úkol, co vás sem přivádí?“

Ruck pokynul Ainsworthovi, aby se znovu podíval do dokumentů. „Vzadu najdete dopis, který vám všechno vysvětlí.“

Ainsworth vytáhl dopis a důkladně ho celý přečetl.

„Nikdy jsem o těch lidech neslyšel,“ prohlásil.

„Možná byste mohl být tak laskav a zajistil pro nás kroky potřebné k jejich vypátrání, kapitáne.“

Ainsworth se otočil a pohlédl na Hendersona. Díval se na něj nechápavě. Dopis byl podepsán admirálem letectva Leahym, jedním z  Rooseveltových nejvýznamnějších velitelů. Razítko vypadalo pravé. Podpis také působil věrohodně. Pak

JAMES HAZEL

se poprvé za celou dobu podíval dozadu za Rucka na rolls-royce a  dva americké vojáky, kteří teď stáli každý z  jedné strany lesklé kapoty a na ramenou uniforem jim zářily červené symboly kopí. Rudí ďáblové. Úderný oddíl. Doprovázející britského tajného agenta s dopisem od nejvyššího velitele amerických ozbrojených sil hned po samotném prezidentovi, který Ainsworthovi přikazuje předat pod jeho kontrolu jistou skupinu osob, pokud takovou v  Buchenwaldu najdou mezi živými.

Ainsworth zaváhal. Správná chvilka trochu si pospíšit s úsudkem. „Ještě nemáme kompletní seznam vězňů, pane,“ vysvětlil a  podával dopis zpátky Ruckovi. „Může to trvat i několik dní, než ty lidi najdeme.“

Ruck se stroze usmál. „Přečtěte si ten dopis pozorněji, kapitáne. Jsou to nacisté, koho hledám, ne Židé. Přesněji řečeno: doktoři.“

„Doktoři?“ Ainsworth si nedokázal odpustit posměšný úšklebek. „Tady nejsou žádní doktoři, plukovníku Rucku. Tohle místo nebylo určené k tomu, aby se lidem životy prodlužovaly. Tohle je – byl – vyhlazovací tábor. Desítky tisíc lidí uvězněných za těmihle zdmi v horších podmínkách než kuřata v drůbežárně. Ti, kteří ještě nezemřeli, k tomu už nemají daleko. Tady žádní doktoři nejsou.“

Ruck pokrčil rameny a  zapálil si cigaretu, kterou vyndal z  malého balíčku ukrytého v  náprsní kapse svého kabátu. Jeden z vojáků u auta netrpělivě přešlápl.

„Nenašli jste tu operační sál?“ zeptal se Ruck.

„Operační sál? Ne, nic takového. Viděli jsme jen obrovské místnosti, do kterých namačkali stovky vystrašených lidí a zplynovali je. A pak donutili ty, kteří ještě do plynu nešli,

JEPICE

aby odtahali těla k obrovským jámám a naházeli je dolů. Tohle jsme tady našli. Jestli jste si představoval útulné čekárny s rybičkami v akváriu a nejnovějším vydáním Punche na konferenčním stolku, tak jste vedle jak ta jedle, plukovníku.“

Ruck jako by zavětřil a Ainsworthovi to na okamžik připomnělo dravce, který ucítil kořist. „Pak tedy ještě něco kromě takových místností. Něco menšího. Možná i nástroje. Pilky, skalpely, roušky. Nějaké podobné věci.“

Ainsworth zavrtěl hlavou. „Jenom smrt a...“

„Pane?“ přerušil ho Henderson a  nervózně si odkašlal. Ruck i Ainsworth se otočili a podívali se na něj. „A co mučírny?“

3

Charlie Priest si právě smažil rybu.

Zatím to nevypadalo na zrovna vydařený počin. Pánev byla příliš rozpálená a  máslo pěnilo po jejím obvodu. Ryba se na okrajích krabatila a zvedala se z pánve přímo před jeho očima, jako když se hořící papír kroutí v plamenech.

„Do háje, to je moc,“ mumlal si pro sebe.

Zahodil svůj nevydařený pokus do odpadkového koše, kde odpočívaly také předchozí dva podobně zubožené kousky, a mrsknul pánví do dřezu. Zuřivě tam zasyčela. Dokonce i nádobí bylo z jeho pokusů o vaření znechucené.

Zvažoval, že si opět zajde do bistra, když vtom ho vyrušilo zabušení na dveře.

V předsíni měl malý bezpečnostní monitor, všechny nové byty byly teď opatřeny přesně takovým. Kdokoliv by asi mohl až příliš snadno prostrčit pletací jehlici kukátkem. Priest vyvalil oči na monitor. Skvělý. Tenhle večer je s každou minutou lepší a lepší.

Odjistil dveře a odemkl je.

JEPICE

„Dobrý večer, strážníku,“ povzdechl si.

Jeho návštěvník se usmál. Takovým tím druhem úsměvu, kdy se koutky úst natočí směrem vzhůru, ale všechny ostatní svaly v obličeji zůstanou naprosto nehybné.

„Pan Priest?“

„Ano.“

Policista držel v  ruce krabici. Obyčejnou lepenkovou krabici, na které nebylo vůbec nic zvláštního, vypadala jen o trochu větší než krabice od bot. Byl asi tak stejně starý jako Priest, možná o  pár let starší, a  zpod strážnické helmy mu zplihle visely pramínky mastných černých vlasů. Brunswická hvězda se blýskala v  záři světla, které vycházelo do chodby z Priestova podkrovního bytu.

„Můžu dál?“ zeptal se muž v uniformě.

„Nemáte náhodou v té krabici nějaké jídlo? Umírám totiž hlady.“

„Možná by pomohlo, kdybychom se přesunuli dovnitř.“

Priest pokrčil rameny a  ustoupil stranou. A  proč by ne? Falešný úsměv se na okamžik objevil znovu, těsně předtím než Priest návštěvníka uvedl skrz předsíň do kuchyně. Policista rozvážně odložil krabici na kuchyňskou linku po svém boku. Jeho uniforma vypadala naprosto bez vady. Musí být v práci nový.

„Pěkný byt,“ poznamenal policista, zatímco se zkoumavě rozhlížel kolem sebe.

Byla to kuchyně jako z katalogu. Mramorová černá pracovní deska a skříňky v tlumeném přírodním odstínu dřeva. Limetkově zelené pruhy na skleněné zadní stěně se odrážely

JAMES HAZEL

v  lesklých plochách barových stoliček. Jen ve vzduchu se vznášelo aroma právě připálené ryby.

„Co to tady smrdí?“ zeptal se policista.

„Platýs.“

„Aha. Ten se připálí raz dva.“

„Právě že ani ne. Vlastně je docela umění ho zmršit.“

Účastný, ale nijak přesvědčivý úsměv.

„S čím vám tedy mohu pomoct, strážníku?“

„Vlastně mě sem poslal velitel. Vyklízejí sklady a narazili při tom na nějakých pár vašich starých věcí. Abych řekl pravdu, nikdy předtím jsem vaše jméno neslyšel, ale velitel mi řekl, že jste byl docela velké zvíře na metropolitní policii a že bych měl ty věci radši doručit osobně.“

„Odešel jsem z kriminálky už před deseti lety.“

„Opravdu? Tak to jste, zdá se, zanechal dojem.“

„Zdání klame. Ale nemůžu říct, že bych si vzpomínal na něco, co bych deset let postrádal.“

„No tak se podíváme, co tu máme.“

Policista se natáhl po víku krabice, otevřel ji a  vytáhl dlouhý kovový předmět.

„Obušek,“ poznamenal Priest. „Americký pendrek. Asi tak z devadesátých let, podle toho, jak vypadá. Takový jsem nikdy neměl.“

„Vážně?“ Policista se podíval na obušek zdánlivě překvapeně. Pozorně si ho prohlížel, jako kdyby v něm mohl objevit nějaké ukryté tajemství. Potěžkal ho v ruce a nepatrně zavrtěl hlavou.

„Říkal jste, že vás poslal váš velitel?“ zeptal se Priest.

„Hm.“

„Pritchard?“

JEPICE

„Hm.“

„Detektiv superintendant Pritchard?“

„Hm.“

V tu chvíli se Priest skácel k zemi. Předcházel tomu tvrdý náraz hlavou do hrany desky kuchyňského baru. Přesněji řečeno dostal do hlavy hned dvě rychle po sobě jdoucí rány. První kovovým obuškem, kterým se proti němu útočník prudce rozmáchl a  zasáhl ho rovnou do spánku. Že se blíží nebezpečí, si bohužel Priest uvědomil až o setinu vteřiny později, než bylo třeba. Druhou ránu si uštědřil o tvrdou hranu mramorové pracovní desky, do které narazil při pádu. A právě v tu chvíli se všechno kolem něj ponořilo do tmy.

Priest otevřel oči a na krátkou chvilku neviděl vůbec nic. Slyšel jen hučení krve, která mu pulzovala ve spáncích.

Pritchard odešel do důchodu už před třemi lety. Policejní uniforma sice vypadala pravá, ale muž, který si ji oblékl, rozhodně pravý policista nebyl. Priest si to měl uvědomit dřív. Muž měl na hlavě helmu. Nejbližší policejní stanice odsud byla vzdálená bezmála pět kilometrů. Helmy přeci nosí pochůzkáři; policisté, kteří jezdí auty, mívají placaté čepice. Byl naprostý nesmysl, aby tenhle chlápek s  sebou pěšky přinesl krabici plnou Priestových starých věcí ze stanice vzdálené skoro pět kilometrů.

Ty idiote. Jako kdyby pro dnešek nestačilo jenom spálit všechny ty ryby...

Nejprve Priest nikoho dalšího v  místnosti neregistroval, ale byl si jistý, že falešný policista tam ještě pořád někde je. On sám seděl na židli. Ruce měl připoutané k opěrkám stahovacími páskami a nohy k nohám židle. Pásky se mu zaře

JAMES HAZEL

závaly do kůže. V  důsledku nějakého bezděčného pohybu během  doby, kdy byl v  bezvědomí, se jimi nepříjemně poranil. Kolem hrudi měl omotanou stříbrnou instalatérskou pásku, aby se na židli nemohl pohnout. Mohl sice otáčet hlavou, ale to bylo tak všechno.

Přes obličej měl přehozenou mokrou utěrku, která mu bránila ve výhledu. Mohl by být úplně kdekoliv, ale zápach připálené ryby mu napovídal, že je zatím stále ve své kuchyni.

Otestoval pevnost pout kolem zápěstí a  ostrá bolest mu projela paží jako výmluvná odpověď. Nehodlal se zatím nijak ukvapit. Právě teď bylo skóre jednoznačně jedna nula pro muže v  modré uniformě. Priest odhadoval, že má nanejvýš několik minut, aby výsledek otočil. Kdyby se jednalo o férovou hru, byl by vývoj jasně daný. Falešný policista docela určitě neměl ani metr osmdesát a stejně tak se nezdálo, že by to byl zrovna svalovec. Priest měřil metr devadesát a vážil bezmála sto kilo, uložených především ve svalové hmotě. Že ho útočník dokázal takhle složit, bylo spíše jen důsledkem velké dávky štěstí.

Seděl bez hnutí a zdálo se mu to jako celá věčnost, i když odhadoval, že neuplynulo více než pár minut. Pár minut, během kterých Priest nedokázal pomyslet na nic jiného než na hučení, které mu hlasitě pulzovalo ve spáncích, a na ten zatracený puch připálené ryby.

Utěrka se najednou vznesla do vzduchu a Priest opět uviděl svoji kuchyň, kterou však tentokrát hyzdila šklebící se karikatura falešného policisty.

„Dostal jsem tě!“ oznámil mu muž v uniformě.

Priest na to neřekl nic, jen na nezvaného hosta dlouze zíral s tak neutrálním výrazem, jakého byl v té chvíli schopen.

JEPICE

„Co tě trápí, Prieste? Že jsi to měl předvídat?“ Falešný policista zahodil utěrku a udělal pár kroků zpátky, ruce si zkřížil na prsou a usmíval se. „Ta uniforma mě stála pěkných pár táců. Zase taková pitomost to od tebe nebyla.“

Nejspíš to s  cenou nepřeháněl. Dostat se k  tak přesné replice, jako byla tahle, nebylo sice nemožné, ale drahé rozhodně ano. Priest začal zvažovat svoje šance.

Falešný policista pokračoval: „Ta investice za to každopádně stála. Hádám, že bys žádnému jinému návštěvníkovi dveře neotevřel. Dokonce i vrátný dole v hale byl najednou samá ochota.“

„Co chceš?“ zeptal se Priest.

„Jen si popovídat. Zatím. Aby ses toho o mně trochu víc dozvěděl.“

„A co ty víš o mně?“

Falešný policista se znovu pousmál. „Ty jsi Charles Priest, ale všichni ti říkají Charlie. Rozvedený. Děti žádné. Čtyřicet tři let. Studoval jsi Cambridge. V  devadesátém čtvrtém jsi nastoupil k  policii a  dva roky dělal pochůzkáře. Velmi rychle povýšen na detektiva seržanta kriminálky v  devadesátém sedmém, a pak – v roce 2001 – na inspektora. V roce 2004 jsi za dost nejasných okolností zmizel od policie a dal se na práva. Pak kancelář v  právním oddělení mezinárodní firmy a nakonec vlastní praxe v centru města, jejíž specializací jsou hlavně zpronevěry a  podvody. Vyděláváš aktuálně půl milionu ročně a  poměrně dobře si stojíš i  v  hodnocení top 500 právníků jako jeden z nejrespektovanějších právních poradců a  advokátů v  Británii. Rodiče jsou mrtví, máš ale sestru, Sarah Boatmanovou, třicet devět let, spolumajitelku PR agentury, a bratra Williama Priesta, čtyřicet šest let, který

JAMES HAZEL

aktuálně bručí v base Jejího Veličenstva, konkrétně v detenčním ústavu se zvýšenou ostrahou na předměstí Londýna, protože byl před pěti lety zbaven trestní odpovědnosti. Trpíš disociativní poruchou, což znamená, že se permanentně cítíš odtržený do reality s občasnými stavy totálního vnitřního rozkladu a pocitu, že se sám na sebe díváš odněkud z dálky mimo svoje vlastní tělo. Mám pokračovat ještě dál?“

Priest vztekle zasyčel. V minulém roce sice vydělal víc než půl milionu, ale jinak to bylo docela přesné.

„Zdá se, žes pečlivě prostudoval můj profil na Facebooku.“

Bledá pleť a  rozšířené zorničky napovídaly, že to zdaleka není přirozený šarm, který jeho návštěvníkovi dodává tak vysoké sebevědomí. V jeho očích však Priest zahlédl ještě něco jiného než jen nedávnou dávku koksu. Něco, co ho znepokojovalo o dost víc než stahovací pásky zařezávající se do jeho zápěstí a kotníků. Něco daleko smrtonosnějšího.

Falešný policista začal prohrabávat hromadu papírů na kuchyňské lince. Nebylo tam nic moc – nějaké účty, seznamy, recepty. Manuál k  šíleně drahému kávovaru, který mu jeho sestra Sarah koupila k  minulým Vánocům, a  on se ho doteď nenaučil pořádně používat. Ale tak jako tak to byly jeho věci.

„Priest & Co.,“ mumlal si falešný policista. Pozorně při tom zkoumal vizitku. „Jasně, že by to poslal tobě.“ Strčil si vizitku do kapsy a otočil se znovu na Priesta.

„A  dozvím se taky, co má tohle všechno znamenat?“ Priest sám sebe překvapil tím, jak klidně zněl jeho hlas, ačkoliv jím uvnitř lomcoval téměř neovladatelný vztek.

JEPICE

„Zdá se, že máš u sebe něco, co patří mně,“ odtušil pomalu muž. „Něco, co je pro mě dost důležité.“

„Adresa tvého zubaře? Toho hajzla bys měl zažalovat.“

„Ne, Prieste. Je to něco mnohem cennějšího.“

Priest se pokusil co nejvýmluvněji pokrčit rameny, alespoň tak, jak by mohl někdo, kdo je naprosto pevně připoutaný k židli.

A  protože nic neřekl, falešný policista pokračoval: „No tak jo, trochu ti s  tím pomůžu. Hledám flash disk. Disk s daty. Potřebuju, abys mi ho vrátil. A pak, Prieste, ti tenhle nóbl kvartýr spálím na uhel. To, jestli tady budeš po tom, co škrtnu sirkou, ještě pořád sedět připoutaný k židli, záleží čistě na tvém rozhodnutí, jestli mi ten disk dáš, nebo nedáš dobrovolně.“

Priest stále mlčel, ale pozorně sledoval, co se děje kolem. Sledoval muže, jak přechází ke krabici na kuchyňské lince. Sledoval, jak se v ní chvíli přehrabuje. Sledoval, jak vyndává vrtačku.

„Takže jsi mi ve skutečnosti přišel pověsit poličky?“

Úsměv se tentokrát na tváři nezvaného hosta neobjevil.

„Mám na to celou noc, Prieste. A  ty tady zůstaneš se mnou. Uměl bys odhadnout, kolik bych tak do tebe mohl vyvrtat děr, než bys zase omdlel?“

„Ani ne.“

„Já taky ne. Každopádně bysme to spolu mohli zkusit zjistit, co ty na to?“

Falešný policista vytáhl z  krabice jeden vrták a  zasunul ho do vrtačky. Několikrát zmáčkl tlačítko a pozoroval, jak se roztáčí. Priest cítil, že se ho zmocňuje záchvat paniky. Pro­ mrhal jsem i těch pár posledních minut. Polkl, ale v krku měl

JAMES HAZEL

sucho. Začal zkusmo škubat rukama, jestli se mu nepodaří nějak je uvolnit, ale bez výsledku.

Nezvaný host zvedl vrtačku a přiložil špičku vrtáku Priestovi přímo k uchu. Priest měl ústa pevně zavřená a snažil se nějak omezit nadměrný přísun kyslíku, který horečně vdechoval nosem. Všechno tady kolem se mu zdálo nereálné. Jako ostatně většina věcí v jeho životě. Ale tentokrát cítil, že to reálné je. Dělal všechno pro to, aby se vyhnul hyperventilaci. Pokud zůstane při vědomí, mohl by mít alespoň nějakou šanci se z téhle situace dostat. I když se to zdálo být s každou další vteřinou nepravděpodobnější.

Falešný policista zmáčkl knoflík. Priest škubl hlavou a obličej se mu zkřivil bolestí, jak ho ostří vrtáku řízlo do tváře. Uslyšel smích maniaka. Ten bastard si to užívá! Priestovi docházely nápady, a tak se rozhodl blafovat.

„Tak jo, tak jo. Ty data jsou tamhle,“ kývl hlavou směrem do spoře osvětleného obývacího pokoje.

Návštěvník zaváhal a stáhl ruku s vrtačkou. „Kde?“

„Nahrál jsem je do počítače tam v koutě a disk jsem zničil.“

„Proč?“

Dobrá otázka. „Prostě jsem to udělal.“

Priestův nezvaný host se na něj dlouze zadíval. Volnou rukou přejel po vrtačce a naklonil se blíž. Priest z něj ucítil zatuchlý zápach cigaret a alkoholu.

„Jestli mi kecáš, tak první, co za chvíli provrtám, budou tvoje zasraný oči.“

4

Priest odhadoval, že falešnému policistovi bude trvat mi

nimálně tři minuty, než přijde na to, že blafoval. A v Pries

tových měřítkách hodnot byly druhé šance tak vzácné jako

zrnka zlatého prachu. Stačilo by se na to zeptat mojí exman­

želky. Tuhle druhou šanci proto rozhodně nehodlal promarnit.

Naklonit dopředu se nemohl, ale naštěstí zvládl předklo

nit hlavu dost na to, aby se obličejem dostal až k přední kapse své košile, ve které měl schovaný zapalovač. Zatínal břišní svaly a  ohýbal krk tak, až mu v  páteři nepříjemně křupalo. Naštěstí to stačilo na to, aby jazykem dosáhl až na kovový zapalovač a po stěně kapsy si ho posunul do úst. Když si byl jistý, že už ho neupustí, zvedl hlavu. Otočil pravé zápěstí, aby měl dlaň nastavenou vzhůru. Stahovací páska fungovala málem tak dobře jako kráječ na sýr a zařízla se mu do masa kolem zápěstí. Zakousl se vší silou do zapalovače, což mu pomohlo bolest překonat. Pak se narovnal a vyplivl ho.

Na krátkou chvíli se mu zdálo, jako kdyby se červený

zapalovač v letu úplně zastavil, téměř jako zachycený do ně

JAMES HAZEL

jaké neviditelné pavučiny. Dráha, kterou opisoval, mu připadala úplně špatná. Jako kdyby ho gravitace táhla dolů až příliš rychle. Padal mimo. Priest zamrkal, ale ten kratičký zlomek vteřiny stačil k  tomu, aby náhle celá situace začala vypadat úplně jinak.

Konečky prstů přeci jen zachytil špičku zapalovače, ale byl to dost slabý stisk. Zadržel dech. Pomalu, milimetr po milimetru, si zapalovač posunoval mezi prsty, až se mu ho podařilo dostat pevně mezi palec a ukazováček. Konečně ho držel v  ruce jistě. Zhluboka si oddechl. Uběhlo dvacet pět vteřin, možná třicet. Otočil páčku pro regulaci plynu na maximum a  škrtl kruhovým spínačem. Zajiskřilo to a  vyšlehl plamen. Ten nejprve jen nejistě poskakoval, ale po chvíli se ustálil. Prsty začal se zapalovačem obezřetně manipulovat, až se mu ho nakonec podařilo v dlani pomalu otočit a palcem nasměrovat hořící plamen přímo na připoutané zápěstí.

Dotek ohně ucítil na kůži okamžitě. Ruka se reflexivně zatnula. Cítil, jak se mu pronikavá bolest rozlévá z ruky do celého těla, které jeho mozku vysílá okamžitý příkaz zapalovač upustit. Byly to mučivé chvilky, ale vytrval.

Nakonec začal plamen přeci jen olizovat plastovou stahovací pásku. Priest se ze všech sil kousal do rtů a uniklo mu jen několik neslyšitelných zasyknutí. Jeho paže byla v  jednom ohni. Nejprve to vypadalo, že plamen na pásku vůbec nijak nepůsobí. Oheň jako kdyby jen škvařil maso všude kolem. Od ramena mu pomalu putovala vlna třesu až dolů k zápěstí. S hrůzou zjistil, že už to déle nevydrží. Odplivl si a zaklel; jeho tělo vítězilo nad vůlí, nutkání zahodit zapalovač bylo nesnesitelné. Cítil stále intenzivnější vůni masa pomalu se opékajícího v plamenech.

JEPICE

Hlavou mu projela myšlenka, že svůj pokus o útěk bude muset vzdát, ale právě ve chvíli, kdy se vnitřně smířil s tím, že už dál nevydrží ani vteřinu, si všiml, že struktura stahovací pásky se konečně začíná měnit. Zdálo se, že plast měkne; jen strašlivě pomalu a mučivě. Oči se mu zalily slzami; měl ochromující pocit, že jeho tělo se rozpouští spolu s plastovou páskou.

Už to nedokázal snést. Lem rukávu jeho košile začínal doutnat. Jestli chytne plamenem, šance, že by dokázal sám sebe uhasit, byla naprosto mizivá. Teď už aspoň tuším, jak se musel cítit ten chudák platýs...

V  tu chvíli poslední spojení povolilo a  přetavená páska spadla na zem. Oba její konce se leskly a stoupaly z nich tenoučké proužky dýmu. Neměl zatím odvahu prozkoumat, jaké škody napáchal na svém zápěstí. V každém případě měl pocit, jako by mu v něm vězel skrz naskrz zabodnutý nůž.

Zapalovač mu vypadl, ale to už nevadilo, protože měl volnou ruku, kterou dosáhl do šuplíku v kuchyňské lince. Rychle z něj vytáhl malý nůž na papír. Zdědil ho po svém otci – rovné ostří a otcovy iniciály FP vyryté v zahnuté rukojeti ze slonoviny.

Nůž zasunul mezi stále uvězněné zápěstí a  plastovou pás ku a po krátkém úsilí osvobodil i druhou ruku. Pak obě nohy. Jako poslední přeřezal širokou stříbrnou instalatérskou pásku na hrudi. Když skončil, vyškrábal se ze židle na nohy, a  i  když trochu lapal po dechu a  těžce oddechoval, zvládl se ještě bleskově napůl přehoupnout a  napůl překulit přes kuchyňskou linku. Uplynuly zatím asi dvě minuty, možná méně. To nebylo špatné, Houdini. I když na piano si už asi znova nezahraješ. Zbylo mu trochu času. Přimhouřil oči.

JAMES HAZEL

Místnost se točila. Měl dojem, že má nejspíš také otřes mozku. Zdálo se mu, jako kdyby v tu chvíli ani nebyl ve svém těle. Což pro něj ovšem nebylo nic nového. Patnáct vteřin. Může si dopřát patnáct vteřin pomalého, hlubokého dýchání, než přikročí k další části plánu.

O patnáct vteřin později začal jednat.

Krabice stále ležela na lince, stejně jako obušek. Priest ho vzal do ruky. Paží mu projela ostrá bolest, když sevřel dlaň kolem rukojeti, ale nepovolil. Na chvíli uvažoval i nad nožem na papír, nebo nad něčím výrazně ostřejším z kuchyňského šuplíku. Ne. Nože nadělají moc velký nepořádek a zřídkakdy se s nimi podaří zneškodnit protivníka okamžitě. Zato obušek by to mohl ukončit jednou dobře mířenou ranou.

Držel obušek za boční rukojeť tak, aby konec obušku kryl jeho předloktí a delší část směřovala dopředu. To byl ten nejlepší možný úchop, díky tomu mohla zbraň fungovat zároveň jako štít. Kdyby ho chytil za konec, degradoval by ho jen na úroveň jakéhokoliv obyčejného klacku. Zatímco takhle mohl skvěle zafungovat jako prodloužení jeho vlastní paže.

Chvíli jen tiše stál a poslouchal. Žádné ťukání do klávesnice ani klikání myši. Neslyšel ani hučení starého počítačového větráčku. Byl jeho nezvaný host stále v bytě?

Zul si boty, aby jeho kroky nebyly na podlaze slyšet. V botách by nadělal daleko více hluku, ať by se snažil, jak chtěl. Dveře do obývacího pokoje byly pootevřené. Priest škvírou viděl jen proužek pokoje, úhel nebyl dobrý na to, aby zahlédl také psací stůl. Nemohl nijak zjistit, jestli u něj jeho nezvaný host stále sedí. Napínal uši ze všech sil, ale neslyšel vůbec nic.

Dveře ani nevrzly, když je s  pomocí obušku pootevřel o  něco víc. Teď už viděl do pokoje lépe. Červená kožená

JEPICE

pohovka u  skleněného konferenčního stolku. Dvaapadesá

tipalcová plazmová televize zavěšená na stěně nad falešným

krbem. Velká knihovna zabírající celou jednu stěnu, naplně

ná od podlahy až po strop knihami všemožných žánrů. Kri

mi thrillery, horory, klasická četba. Akademické práce na

téma psychologie a  hypnóza. Umění války. Životopisy vý

znamných světových vůdců, komiksové knihy. Různorodá

a zdánlivě chaotická kolekce.

Jediné světlo vycházelo z  několika bodovek nad pohov

kou a z akvária – obojí bylo určeno jen pro vytvoření atmo

sféry, ne pro plnohodnotné osvětlení pokoje. Stěna proti

knihovně byla celá skleněná. Závěsy už měl zatažené, za nimi

se ukrývalo okno s výhledem na svítící město. Ale z obýva

cího pokoje vedly také dveře do dalších částí bytu. Do dvou

ložnic, šatny, pracovny a na schodiště, po kterém se dalo vyjít

na soukromou terasu na střeše s  výhledem na Covent Gar

den. Falešný policista mohl být úplně kdekoliv.

Priest ještě jednou, silněji, strčil do dveří. Připadal si str

nulý a  každý sval v  těle měl napnutý jako strunu, byl připravený během vteřiny obuškem prorazit útočníkovi hlavu. Bušení vlastního srdce mu znělo jako pochod armády, jako jednotný krok nekonečně mnoha párů bot na tvrdé zemi. Ale nebyl to jediný zvuk, který slyšel. I když se byt nacházel až v devátém poschodí a okna měl vyrobená ze speciálního zesíleného skla, stejně se jim nedařilo zcela utlumit cvrkot města zdola: hučení davů lidí proudících z obchodů a do obchodů, z kaváren a do kaváren, zvuky projíždějících aut nebo nesourodou melodii hudby pouličních umělců. Později večer by se Priest býval usadil nahoře na terase a  poslouchal

JAMES HAZEL

mix zvuků zdola znějící jako předení nějakého obrovského zvířete, které se na ulici pod ním převaluje sem a tam.

U stolu nikdo nebyl. Počítač ani nebyl zapnutý. V pokoji se nic nehýbalo. Několik dlouhých vteřin si Priest připadal, jako kdyby se ocitl ve vakuu. Udělal pár kroků dovnitř do obývacího pokoje a obušek držel před sebou jako štít. Jen pro případ. Všechny dveře byly zavřené. Priest se napřímil. Bylo to už hodně dávno, co ještě v uniformě korzoval ulicemi na pravidelných pochůzkách, ale proměna, při které se z policisty transformoval do detektiva a následně do právníka, nijak neovlivnila jeho fyzickou zdatnost. Stále měl atletickou postavu se širokými rameny, štíhlou a svalnatou. Teď ho ovšem otupil otřes mozku, navíc držet zbraň ve zraněné ruce pro něj bylo tak příšerně bolestivé, až sám vážně pochyboval o tom, jestli by mohl obušek skutečně plnohodnotně použít. A možná proto ho tak úplně nepřekvapilo, že nikoliv poprvé během jediného večera zareagoval jen o setinu vteřiny později, než bylo třeba.

Zvedl obušek, aby si chránil obličej, ale útočník ho srazil do strany, jak na něj skočil zezadu, a kolem krku mu rychle omotal lanko. Priest zalapal po dechu, ale s hrůzou zjistil, že už má přiškrcenou průdušnici. Projela jím vlna paniky, když mu došlo, že se nemůže nadechnout. Začal se dusit. O  slovo se přihlásil dávivý reflex, což mu nijak nepomáhalo. Právě naopak, s  každou další setinou vteřiny se všechno zdálo o  dost horší. Dva muži zmítající se ve zběsilých piruetách, během kterých se Priest snažil útočníka setřást ze svých zad. Narazili do knihovny. Priest do ní zacouval vší silou, ale agresor se držel pevně a ještě zintenzivnil svůj škrtící chvat.

Priest cítil jeho horký dech vzadu na krku, vítězoslavné

JEPICE

mručení mu rezonovalo v  uchu. Před očima se mu začaly objevovat mžitky, jak mu mozek bez přísunu kyslíku pomalu vypovídal službu. Síla vzdorovat ho opouštěla s tím, jak mu začínaly selhávat svaly. Na malou chvilku pomyslel na svého otce. Na jeho úžasný úsměv a hluboké modré oči. Modré oči stejné jako ty jeho. Vyzývavě na něj hleděl a promlouval k němu. Říkal mu, že on přeci není ten typ muže, který by se vzdával bez boje. Neustupuj. Nepodřizuj se. Nenech nikoho, aby s tebou zametal, Charlie. Ať se děje, co se děje.

Zabodl konec obušku vší silou útočníkovi do žeber. Ucítil, jak kov roztrhl uniformu a falešný policista na chvíli povolil lanko. Dost na to, aby se mohl konečně nadechnout. Udeřil znovu, tentokrát silněji, do stejného místa. Po téhle ráně muž zavyl bolestí. Svezl se na stranu, a  i  když ho stále ještě držel, Priest se tím dostal do mnohem lepší pozice; nakonec útočníka udeřil obuškem do boku vší silou, co mu zbývala. Konečně zaslechl uspokojivý zvuk praskání kostí.

Jediným pohybem se Priest přetočil a pravou rukou dokázal s pomocí obušku zablokovat obě útočníkovy paže, čímž získal výhodu nepřítelova nekrytého obličeje. Levou rukou se napřáhl a praštil ho tak silně, jako ještě nikdy předtím nikoho neudeřil. Priest si v rukou rychle otočil obušek a uchopil ho za konec. Teď nebyla vhodná chvilka pro puntičkářství. Na chvíli se naklonil nad útočníka. Krvácel a zdálo se, že mu obuškem sedřel z obličeje kus kůže. Bylo by docela snadné ho teď vyřídit a rozpůlit mu jednou dobře mířenou ranou hlavu jako meloun. Zvedl zbraň, ale něco ho zarazilo. Zaváhal.

Stačí, Charlie, řekl mu otec. Nejsi přeci tvůj bratr.

Nechal zdviženou ruku klesnout. Nejsi přeci tvůj bratr.

JAMES HAZEL

William Priest by ani nezaváhal. William by udělal nezvanému hostu do hlavy díru, jen aby se podíval, co je uvnitř.

A proto také William už nikdy neopustí brány detenčního ústavu se zvýšenou ostrahou ve Fen Marsch.

„Kdo sakra jsi?“ zeptal se Priest.

„Záleží na tom?“

„Kecal jsem, žádný tvůj flash disk nemám.“

„Do hajzlu!“ Nezvaný host vykašlal chuchvalec krvavě zbarvené pěny. „Říkal přeci, že je tady.“

„Kdo to říkal?“

Když falešný policista neodpovídal, přikročil k němu Priest ještě trochu blíž. Měl v  úmyslu ho sebrat ze země a přirazit ho ke zdi, aby mu trochu pomohl s  odpovědí. Ale k téhle části plánu se už nedostal; nezvaný host se totiž ještě tak úplně nevzdal. Dřív než se k němu Priest stačil ohnout, vrhnul se mu protivník na nohu a vší silou se mu zahryzl do kotníku. Priestovi se na okamžik zdálo, že mu snad musel prokousnout kůži, protože mu nohou projela nečekaně ostrá bolest. Stačilo to, aby ztratil rovnováhu. Zatímco padal k zemi, návštěvník skokem přelétl kuchyň a  pádil pryč. Za pár vteřin už Priest uslyšel, jak se rozrazily vchodové dveře. Dole na chodníku zatím pouliční umělci stále vyhrávali svoje tklivé bluesové melodie.

5

24. března 1946

Odlehlá farma ve střední Anglii

Nacistického řezníka přivedli ke stolu přímo naproti Ruc

kovi. Na ramenou jim visely samopaly Thompson a kulome

ty Lewis. Rázně ho usadili na dřevěnou židli. Ruce mu spou

tali za zády a z hlavy stáhli pytel. Pak od vězně ustoupili, jako

kdyby trpěl nějakou nakažlivou chorobou.

Ruck sledoval, jak si jeho host prohlíží okolí – zhruba

osmimetrovou stodolu, ze které už odvezli všechny stroje, které se tam dříve skladovaly. Pusté a  prázdné místo s  výjimkou stolu, u něhož Ruck a jeho vězeň seděli. A několika dlouhých řetězů zavěšených na nosných trámech. Zlověstně se pohupovaly v  průvanu, který sem pronikal škvírami ve zdech.

Ruck si odhrnul vlasy z tváře. Měl je perfektně zastřižené,

ale několik světlých pramenů mu stále padalo do očí. Oblečený byl v dokonale padnoucím obleku Savile Row na míru.

JAMES HAZEL

Ve staré stodole jen spoře osvětlované pruhy světla, které se sem tlačilo štěrbinami ve zdech a dopadalo na podlahu, tak působil jako z jiného světa.

Nacista měl na sobě mundúr pro válečné vězně, který vypadal spíš jako pytel na brambory než jako oděv, ale seděl v něm zpříma s hlavou vztyčenou tak důstojně, jak jen bylo možné pro někoho v jeho postavení. Hleděl Ruckovi přímo do očí. Ruck přemýšlel, kolik lidí se do těch modrých očí asi dívalo a škemralo o milost. Uměl si představit, jak vypadalo takové zoufalství, už dřív měl tu smůlu se s podobným setkat.

Kurt Schneider byl vyšší než Ruck, ale o  poznání vyhublejší. Ani v nejmenším to však nesneslo srovnání s ubohými kostrami, které osvobodili z koncentračního tábora. Ruck se postaral o  to, aby už dlouhých několik týdnů doktor ve svém vězení pobýval bez řádného spánku a jídla, což byl nápor, který se postupně podepisoval na jeho blednoucí pleti. Přesto se však nezdálo, že by byl Schneider nějak odevzdaný. Hluboké vrásky svisle brázdící jeho tvář a prameny prošedivělých vlasů, které se mu sem tam objevovaly nad zvrásnělým čelem, mu sice přidávaly na věku, ale ne až tak moc, jak by za normálních okolností mohly. Jedním okem pronikavě a vyzývavě hleděl přímo na Rucka, zatímco druhé mu šilhalo kamsi do strany. Ruck si zapálil cigaretu. Dívám se tady na šílenství. Vyhýbal se dlouhému očnímu kontaktu – působilo to tak, jako kdyby mu opravdu záleželo na tom se pohledu do těchto očí vyvarovat. Nabídl balíček cigaret Schneiderovi, pak se podíval na jeho spoutané ruce a pokrčil rameny. Stáhl ruku s  krabičkou zpět. Chvíli jen tak seděl a  čekal, jestli Schneider nepromluví jako první. I když měl dojem, že zřejmě ne.

JEPICE

Ne, šílenství ne. Zlo.

Ale jak se také čas od času stávalo, tentokrát se zmýlil.

Schneider se najednou prudce zvedl ze židle, aby na ni vzá

pětí znovu ztěžka dosedl. Nebyl to pokus o útěk. Spíše frus

trace. Vztek. Možná i známka odporu. Ruck zvedl obočí.

„Myslíte si, že když mě odvlečete do stodoly, tak mě to za

straší, vy svině?“ zavrčel Schneider. Jeho angličtina byla tak

dobrá, jak Ruck očekával, ale přízvuk měl naprosto nezamě

nitelný.

Drsný tón nadřazené rasy. Jazyk ďábla.

Ruck nechal ticho, které se následně rozhostilo, rezonovat

stodolou co nejdéle.

„Kde to jsme?“ zeptal se Schneider.

„Na farmě. Dost daleko od Londýna. A ještě dál od Berlína.“

„Nikdy jsem neměl ani jedno z  těch dvou měst příliš v lásce.“

„Nevadí. Obě jsou totiž v troskách, stejně byste je ani nepoznal. Snad jen to jedno hoří o trochu jasněji než to druhé.“ Ruck si všiml zvědavého výrazu, který se objevil ve Schneiderově tváři. „Copak jste to nevěděl, doktore? Válka skončila. Hitler je mrtev. A Rusko stále zůstává tím zpátečnickým komunistickým státem, jakým vždycky bývalo.“

„A záleží na tom? Jestli lžete, tak mě brzy zabijete, není-li zrovna invaze na spadnutí. A pokud mluvíte pravdu, zabijete mě stejně.“

Ruck zaznamenal v  šilhajícím Schnei derově oku neznatelný záblesk při zmínce o tom, že je Hitler mrtvý. Přemýšlel, jestli se tenhle podivínský nacista sám naučil jedním okem zašilhat tak, že se dokázalo dívat úplně jiným směrem než

JAMES HAZEL

to druhé. Docela určitě byl v životě zodpovědný i za daleko větší zvrhlosti.

„Proč jste se nepřipojil k hromadnému úprku z Buchenwaldu, dokud jste měl šanci, doktore Schneidere? Věděli jste přeci, že se Američané blíží, už několik dnů předtím, než se vůbec Ainsworth a jeho muži objevili na obzoru. Proč jste se raději... nezachránil?“

„Kdybych to udělal, přišel bych o to potěšení seznámit se s  vámi.“ Jedním okem stále zíral přímo na Rucka. Vypadalo to, že to zatracené oko natrénoval také k tomu, aby vůbec nemrkalo.

Ruck se na židli opřel a  potáhl z  cigarety. Celé dva roky pracoval v Kensingtonu v tajné izolované věznici pro válečné zajatce, které se někdy také přezdívalo Klec. Právě tam byli nacisté mučeni, aby sdělili tajné službě důležité informace. Byl přímo podřízený řediteli sekce pro vyšetřování válečných zajatců, utajené divizi rozvědky, která alespoň pro  oči široké veřejnosti vůbec neexistovala. Ruck byl odborníkem na získávání informací v rekordních časech. Nyní, když válka skončila, odešel se svými znalostmi a zkušenostmi k MI5, aby vypátral, jaké užitečné informace je ještě možné z vypleněného evropského kontinentu zachránit. Aby zjistil, jestli se v šedivém popelu právě končící války ještě nenajdou nějaké zapomenuté úlomky drahokamů.

„Mé jméno je Ruck. Pracuji pro britskou vládu. Vojenská tajná služba, pátá sekce. Hodnost plukovník, i když ji málokdy používám. Jsem specialistou na výslechy, špionáž a získávání důležitých dat. Nikdy nikde nebude založen žádný spis dokumentující toto naše setkání s výjimkou hlášení, které sám připravím, určené pouze pro několik vyvolených párů

JEPICE

očí. Bude zničeno ve chvíli, kdy si ho přečtou. Pokud kdykoliv během vašeho soudního procesu nebo při jiné příležitosti budete cítit potřebu promluvit o  tomto našem setkání, popřeme ho. Je vám to jasné?“

Schneider chvíli nic neříkal a  přemýšlel. „Máte mou plnou pozornost, Herr Rucku. Alespoň prozatím.“

Dveře stodoly se za Schneiderem otevřely a vpustily dovnitř kužel světla. Ruck se zaměřil na ženu, kterou vojáci přivedli dovnitř. Další dva muži nesli malý stolek a židli. Umístili je kus od vchodu do stodoly, několik metrů od stolu, kde seděl Ruck. Na stolek položili stenografovací stroj. Žena se posadila. Po celou tu dobu se Schneider ani nepohnul.

„Parfém,“ poznamenal doktor, zhluboka se nadechl a zavřel oči. „Rozhodně francouzský.“ Otevřel oči a vzrušeně se podíval na Rucka. „Naše soukromá zapisovatelka. Aby vše za dokumentovala pro vaše hlášení, Herr Rucku! Mám pravdu, že?“

Ruck neřekl nic. Žena vzhlédla. Byla o  dost mladší, než Ruck očekával – určitě ne více než dvacet let. Přál si, aby byla nenápadná, ale sám sebe přistihl, že k ní opětovně zabloudil pohledem, jen aby se ujistil, že jeho první dojem byl správný. Během pár vteřin zhodnotil vše. Lesklé hnědé vlasy a brýle se silnými černými obroučkami. Drobná tvář ve tvaru srdce. Pohledná. Na krku perlový náhrdelník. Rovná sukně. Zcela nepřipravená, jako ostatně kdokoliv, koho mu poslali. Vypadala spíše, že by si měla v podpatcích vykračovat po Oxford Street do zaměstnání v  ban



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.