načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jen ty a já - J. D. Robb

Jen ty a já

Elektronická kniha: Jen ty a já
Autor: J. D. Robb

Eva vyšetřuje vraždu obhájkyně, která v řadě případů zpochybňovala její důkazy. Motiv vypadá jasný: někdo je Evou posedlý a považuje ji za svou hrdinku. Na místě činu jí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 352
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Obsession in death přeložil Zdík Dušek
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3060-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Eva vyšetřuje vraždu obhájkyně, která v řadě případů zpochybňovala její důkazy. Motiv vypadá jasný: někdo je Evou posedlý a považuje ji za svou hrdinku. Na místě činu jí nechává vzkazy, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Podepsané jsou jako "opravdový přítel". Aby Eva dopadla vraha, musí vyhledat všechny, kdo jí kdy zkřížili cestu - každý z nich může být příští obětí. Jubilejní čtyřicátý detektivní román ze série případů z nedaleké budoucnosti, v nichž v hlavní roli vystupuje neohrožená vyšetřovatelka Eva Dallasová.

Popis nakladatele

Eva vyšetřuje vraždu obhájkyně, která v řadě případů zpochybňovala její důkazy. Motiv vypadá jasný: někdo je Evou posedlý a považuje ji za svou hrdinku. Na místě činu jí nechává vzkazy, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Podepsané jsou jako „opravdový přítel“. Aby Eva dopadla vraha, musí vyhledat všechny, kdo jí kdy zkřížili cestu – každý z nich může být příští obětí.

Zařazeno v kategoriích
J. D. Robb - další tituly autora:
Smrtící kalich Smrtící kalich
Riskovat se musí Riskovat se musí
Totožnost neznámá Totožnost neznámá
Ruka ruku myje Ruka ruku myje
Se mnou si nezačínej Se mnou si nezačínej
Mám tě v hrsti Mám tě v hrsti
 
K elektronické knize "Jen ty a já" doporučujeme také:
 (e-book)
Totožnost neznámá Totožnost neznámá
 (e-book)
Na mě si nepřijdeš Na mě si nepřijdeš
 (e-book)
Smrtící sliby Smrtící sliby
 (e-book)
Všude kolem černý les Všude kolem černý les
 (e-book)
Společnice Společnice
 (e-book)
Smrtící kalich Smrtící kalich
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2015 by Nora Roberts

Translation © Zdík Dušek, 2016

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

http://www.alpress.cz/

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu OBSESSION IN DEATH

přeložil Zdík Dušek

Redakční úprava Lukáš Foldyna

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2016

shop@alpress.cz

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7543-199-8 (pdf )


Když osud věštbu zlou nadělí,

žádný sok se nevyrovná příteli.

Jonathan Swift

Ale Zlo pravilo Dobru: Můj bratře...

Algernon Charles Swinburne


7

Prolog Zabít bylo snazší, než byste si mysleli, a taky mi to přineslo mnohem větší odměnu. Konečně mám pocit, že dělám něco důležitého, co si zasluhuje opravdovou pozornost. Celý život se snažím a dělám to nejlepší, ale nikdo si mých snah pořádně neváží a nevnímá mě tak, jak si zasloužím.

Mohu objektivně a upřímně prohlásit, že na tomto novém významném projektu od začátku do konce odvádím dobrou a pečlivou práci.

Během dlouhých týdnů – vlastně měsíců – plánování, výběru a promýšlení drobných detailů byly chvíle, kdy mě zmáhala netrpělivost a dokonce i zlost.

Nastaly chvíle pochyb, chvíle, kdy mě téměř opustila odvaha a soustředění. Je tak snadné přestat, když si nikdo neváží vašich dovedností a snahy.

Ale teď vidím, že celý ten čas (vlastně šlo možná přímo o roky) stál za to.

A tak tomu bude i nadále, s časem na přípravy a plánování všech, kteří budou následovat.

Díky mnohatýdennímu sledování oběti, studiu jejích zvyků, návštěvám její budovy dlouho před dnešní nocí, investicím do nejlepšího vybavení a trénování všech kroků se mi podařilo dosáhnout prvního úspěchu.

Má první splátka, která pomáhá obnovit rovnováhu. Můj první hold, dá se říct, složený mé přítelkyni a partnerce.

Ta ledová blonďatá mrcha si zasloužila zemřít.

Nenapsal Shakespeare něco o zabití všech právníků? Možná by stálo za to jeho slova vyhledat. Jedna právnička je každopádně vyřízená. Už nebude vydělávat na darebácích, které

J. D. Robb

zastupuje, a hlavně už nikdy neurazí a neponíží osobu, kterou obdivuji nejvíc ze všech. Osobu, která si zasluhovala její ÚCTU!

Je mi ctí, že se podílím na nápravě křivdy a zařizuji spravedlnost pro ženu, která se kvůli omezením daným její prací sama nemůže postarat o spravedlnost pro sebe.

Budu její mstitel a zastánce.

Brzy se dozví, že existuje člověk, který se za ni postaví a který dělá, co je třeba. Až uvidí můj vzkaz, pozná, že má někoho, kdo ji chápe, uctívá a respektuje nade všechny ostatní. Mně někdo takový celý život chyběl. Naše vazba je tak silná, že často dokážu číst její myšlenky. Zajímalo by mě, jestli čte i ona moje.

Někdy pozdě večer cítím, že je se mnou, přímo vedle mě. Proto vím, kde mám začít a co mám udělat.

Pojí nás hluboké a silné duchovní pouto starší než čas. V podstatě jsme jediná osoba, dvě strany jedné mince.

Sjednocuje nás smrt.

Pořád zbývá mnoho práce, protože seznam je dlouhý. Ale dnes večer zapisuji svoje pocity a dopřávám si malou oslavu. Zítra se vrátím ke službě spravedlnosti.

Jednoho dne, až nastane správný čas, se setkáme, a ona toho dne pozná, že má toho nejvěrnějšího přítele.

Bude to nejšťastnější den mého života. 1. kapitola Poručík Eva Dallasová stála onoho chladného, svěžího rána ke konci roku 2060 v přepychové ložnici zařízené v sytě nachových, kovově šedivých a zelených odstínech. Reklamní vzducholodě venku urputně vychvalovaly POVÁNOČNÍ SUPERSLEVY! a pouliční prodavači nabízeli údajně značkové náramkové počítače a zlevněné kabelky zástupům turistů, kteří přijeli do města na svátky.

Život venku plynul dál. V luxusní ložnici se navzdory všem těm barvám a stylovosti zastavil.

Ani obrovská kytice bílých lilií a červených růží ve vysoké váze na podstavci uprostřed širokého okna nedokázala úplně zakrýt pach smrti, jejich těžce nasládlá vůně se k němu jen přidávala.

Na posteli, do které by se vešlo snad šest lidí, leželo tělo kdysi krásné ženy. I teď bylo vidět její vytříbený vkus na dokonale sladěných stříbrných domácích kalhotách, hedvábně levandulovém kabátku a bezchybně upravených nehtech – na rukou i na nohou – s tmavě nachovým lakem.

Oči s těžkými řasami zíraly ke stropu, jako kdyby se něčemu mírně divily.

Hrdlo jí obkružovala tenká, hluboká rána, z jejíhož ošklivého oblouku se vyřinula krev, nyní zaschlá, znečistila světle šedivé povlečení a slepila hřívu bledě plavých vlasů.

Její jazyk spočíval v broušené skleněné misce na lesklém nočním stolku vedle postele.

Ale Evu nejvíc ze všeho zarazil vzkaz na stěně nad měkce vypolstrovanou pelestí, vyvedený precizními tiskacími písmeny, černými na šedivém podkladu.

J. D. Robb

PRO PORUČÍKA EVU DALLASOVOU

S VELKÝM OBDIVEM A POCHOPENÍM.

JEJÍ ŽIVOT BYL JEDNA LEŽ;

JEJÍ SMRT JE NAŠE PRAVDA.

CHOVALA SE K VÁM NEUCTIVĚ, POMLOUVALA VÁS,

SNAŽILA SE VYDĚLÁVAT TÍM,

ŽE PODRÝVALA VŠE, PRO CO PRACUJETE.

BYLO MI POTĚŠENÍM A CTÍ VYROVNAT SKÓRE.

SPRAVEDLNOST BYLA VYKONÁNA.

VÁŠ OPRAVDOVÝ A VĚRNÝ PŘÍTEL

Evina kolegyně detektiv Peabodyová dlouze vydechla. „No páni, Dallasová.“

Ať už si Eva myslela totéž, nebo ne, otočila se ke strážníkovi ve dveřích do ložnice. „Kdo ji našel?“

„Její tajemník. Oběť se včera nedostavila na pracovní večeři a dnes nepřišla do práce, kde měla domluvenou další schůzku, a tak její tajemník Cecil Haversham přišel sem. Nikdo se jí nemohl dovolat videofonem, neotvírala dveře. Znal její kódy a měl klíč – prý jí zaléval kytky a tak dále, když oběť byla mimo město. Vešel dál kolem čtvrt na deset, uslyšel, že je v ložnici puštěná telestěna jako teď, a uviděl ji. V devět devatenáct jsme přijali hovor na devět set jedenáct, takže časové údaje sedí.“

„Kde je?“

„V bytě je uzavíratelná jídelna. Odvedli jsme ho tam a hlídáme ho.“

„Tak v tom pokračujte. Chci bezpečnostní disky z kamer v budově i z venku, a začněte obcházet sousedy. Vezměte to od tohohle patra.“

„Ano, madam.“ Trhl bradou k nápisu na stěně. „Znáte oběť?“

„Setkala jsem se s ní.“ Eva se odvrátila, aby zarazila další otázky.

Jen ty a já

Hned při vstupu do bytu se s Peabodyovou zaizolovaly a Eva zapnula záznamník. Teď zůstala chvíli stát, vysoká, štíhlá žena s krátkými rozcuchanými vlasy hnědé barvy a nazlátle hnědýma očima, které si zachovávaly poldovskou bezvýraznost.

Jo, už jsem se s ní setkala, pomyslela si. A oběť jí nebyla ani trochu sympatická. Ale zdálo se, že s Peabodyovou stráví poslední dny roku zajišťováním spravedlnosti pro kdysi vlivnou obhájkyni, která měla – podle Evina názoru – morální zásady chřestýše.

„Ověříme totožnost, Peabodyová. Každý krok ať je přesně podle manuálu.“

Peabodyová přikývla, svlékla si růžový kožený kabát – vánoční dárek od Evy –, opatrně ho odložila stranou a vytáhla z terénní soupravy identifikátor. V růžovém kulichu s bambulí přes tmavé vlasy přistoupila k tělu. „Oběť identifikována jako Leanore Bastwicková bytem na této adrese.“

„Příčina smrti vypadá celkem jasně. Uškrcení, patrně drátěnou smyčkou, ale ještě to potvrdí patolog. Co čas smrti?“

Peabodyová znovu zalovila v terénní soupravě. Vzala měřicí přístroj a na Evin nevyslovený pokyn se sklonila, aby kamera zaznamenala všechno.

„Čas smrti osmnáct třicet tři.“

„Žádná známka zápasu, žádná viditelná obranná ani jiná zranění. Na první pohled to nevypadá ani na násilné vniknutí. Oběť je plně oblečená a je tady dost cenností, které by se daly snadno odnést. Nedělá to dojem sexuálního útoku ani vloupání. Dělá to dojem čisté vraždy.“

Peabodyová zabloudila pohledem ke vzkazu na stěně. „To opravdu dělá.“

„Jo. Bezpečnostní disky možná vypoví něco jiného, ale vypadá to, že oběť otevřela dveře – někomu, koho znala, nebo o kom si myslela, že ho zná. Vrah ji zneškodnil – poznámka pro patologa, aby přednostně zadal toxikologický rozbor a zkontroloval, jestli na těle nejsou stopy po zásahu omračovačem případně vpich jehly – nebo ji přinutil silou, aby šla sem. Takové byty mají vyni

J. D. Robb

kající zvukovou izolaci, takže mohla křičet o pomoc a ječet a nejspíš by ji nikdo neslyšel. Na oknech jsou zatažené clony.“

„Na zápěstích ani kotnících nejsou vidět stopy po poutech.“

Eva přistoupila k tělu, prohlédla si hlavu oběti a zvedla ji, aby prozkoumala týl. „Žádné zranění naznačující úder tupým předmětem.“

Sáhla do terénní soupravy pro mikrobrýle a podívala se zblízka. „Odřenina, malá pohmožděnina. Možná spadla dozadu a uhodila se do hlavy. Zneškodnili ji, zdrogovali nebo omráčili, buď když otevřela dveře, nebo – pokud vraha znala – po jeho příchodu dovnitř. Pak ji odnesl nebo přinutil, aby sem šla sama. Povlečení není zmuchlané a polštáře za ní jsou pořád urovnané.“

Zvedla ruku oběti a prohlédla si prsty včetně nehtů. „Čisto. Není tu nic, co by naznačovalo, že vraha škrábla. Když vás někdo škrtí, bráníte se, pokud můžete, takže ona se bránit nemohla.“

Eva se i s mikrobrýlemi naklonila nad křišťálovou misku, aby prozkoumala odříznutý jazyk. „Řez vypadá docela čistě – žádné zuby nebo roztřepeniny. Patrně tenkým ostřím. Možná skalpelem. Když nemáte jazyk, nemůžete pomlouvat,“ dodala napůl pro sebe. „Když nemáte jak mluvit, nemůžete hájit zločince. Tohle bylo něco extra, něco jako... symbol.“

„Pro vás.“

Eva se podívala na vzkaz a zatím tuto nepříjemnou myšlenku potlačila. „Jak jsem říkala, vypadá to tak. Před pár lety jsme se střetly kvůli Jessi Barrowovi a těsně před tím, když zabili jejího kolegu. Měla ostré lokty, ale víceméně dělala svoji práci, jak ji chápala.“

Eva se odvrátila od těla a přešla do velkého dokonale zařízeného obýváku. „Má tady připravené oblečení. Černé šaty, nóbl boty, spodní prádlo a šperky, které vypadají jako pravé. Vrah se ničeho nedotkl. Tohle si chtěla vzít na večerní schůzku.“

Pokračovala do hlavní koupelny, celé bílé a stříbrné. V hranaté čiré váze na dlouhém bílém pultu byly další červené květiny – jistě její oblíbené.

Jen ty a já

„Ručníky na otopném žebříku, župan na háčku u sprchy, sklenice vína a nějaký obličejový sajrajt na pultu.“

„To je maska.“

„Žádnou masku nevidím.“

„Obličejová maska,“ vysvětlila Peabodyová a pohladila se po tvářích. „A hodně luxusní. Jelikož nemá připravené nic jiného, zdá se, že si chtěla udělat masku, přitom si vypít trochu vína a pak se osprchovat, ale místo toho šla otevřít dveře.“

„Fajn, dobře. Připravuje se na schůzku – zkontrolujeme její domácí pracovnu –, chce se vymydlit a nafintit, ale někdo zazvoní.“

Eva za řeči vyšla z koupelny. „Vrah se ničeho nedotýkal. V ložnici je zapnutá telestěna – jako zvuková kulisa během přípravy na večeři. Je tady vzadu, v koupelně nebo v šatně, když se ozve zvonek.“

„Hlavní vchod je zabezpečený,“ připomněla jí Peabodyová. „Pustila vraha dál?“

„To by nám měly prozradit záběry bezpečnostních kamer. Ať se dostal do budovy jakkoliv, otevřela mu dveře bytu.“

Představila si, jak Bastwicková v nóbl domáckém oblečení jde ke dveřím. Dívá se nejdřív kukátkem nebo na monitor?

K čemu mít kvalitní zabezpečení, když ho člověk nepoužívá? Určitě ho použila a necítila se ohrožená, a tak otevřela.

„Srazí ji,“ pokračovala. „Odtáhne ji nebo odnese.“

„Co když ho pozvala dál?“ navrhla Peabodyová. „Třeba to byl milenec?“

„Má schůzku. Nemá čas na sex. Nemá ani hadry na sex, ani líčení. Mohl ji donutit, aby ho vzala dál, ale nepřipadá mi to tak. Není tu nic narušeného. Všechno zůstalo na svém místě.“

Eva se odmlčela, vrátila se do ložnice a podívala se na nohy Bastwickové, pořád ve stříbrných trepkách. „Žádné škrábance na podpatcích. Netáhli ji.“

„Tak ji odnesli.“ Peabodyová s našpulenými rty odhadla vzdálenost z obýváku do ložnice. „Jestli ji srazil už tady, musel ji nést docela daleko. Proč?“

J. D. Robb

„Jo, proč? Žádné zjevné známky sexuálního útoku. Mohl ji pak znovu obléknout, ale... Morris nám to poví. Každopádně ji dostal na postel. Žádné stopy po roubíku, ale patolog zkontroluje i tohle. Zabil ji, když byla ještě mimo nebo omráčená. Rychle jí vyřízl jazyk, napsal vzkaz, abych věděla, jakou mi udělal laskavost, a odešel. Nejdřív si promluvíme s tím tajemníkem, pak se podíváme na disky. Chci si to tu projít, než zavoláme techniky.“ Cecil Haversham dělal čest svému jménu. Měl formální oblek, ve kterém vypadal upraveně jako ze škatulky. Bílé, caesarovské, nakrátko ostříhané vlasy se hodily k jeho elegantní dokonale zastřižené bradce. Puky na kalhotách jeho kamenně šedivého trojdílného obleku se zdály být tak ostré, že by se o ně člověk pořezal.

Seděl s úhledně složenýma rukama u rudého jídelního stolu na židli se zaobleným opěradlem a z celé jeho bytosti sálalo v omluvných vlnách utrpení.

Eva kývnutím propustila strážnici a posadila se do čela stolu, zatímco Peabodyová zaujala místo naproti svědkovi.

„Pane Havershame, jsem poručík Dallasová a tohle je detektiv Peabodyová. Chápu, že je to pro vás těžké.“

„Je to velice znepokojivé.“ V jeho hlase zněl nepatrný nádech britského aristokratického přízvuku, ačkoliv se podle Eviných narychlo zjištěných informací narodil v ohijském Toledu.

„Jak dlouho jste pracoval pro slečnu Bastwickovou?“

„Téměř dva roky jako její tajemník. Předtím jsem byl tajemník u pana Vanceho Colliera – z firmy Swan, Colbreck, Collier a Ives.“

„Jak jste se dostal k ní?“

„Nabídla mi místo za výrazně vyšší plat s dalšími výhodami. A cítil jsem, že trestní právo bude ve srovnání s právem firemním a daňovým... podnětnější.“

„Jako její tajemník jistě znáte její případy, klienty a společenské kontakty.“

Jen ty a já

„Zajisté. Slečna Bastwicková je... byla velice zaneprázdněná, profesionálně i osobně. K mým povinnostem patří organizace jejího rozvrhu, sledování jejího kalendáře a zajišťování optimálního využití času.“

„Víte o někom, kdo by si přál slečně Bastwickové ublížit?“

„Jako obhájkyně ve věcech trestních si samozřejmě nadělala nepřátele. Státní žalobce, klienty, kteří měli pocit, že nepodala přiměřený výkon – což je pochopitelně nesmysl –, svědky obžaloby. Dokonce i policisty.“ Věnoval Evě mírně neklidný pohled. „Taková byla povaha její práce, chápete.“

„Jo. Napadá vás někdo obzvlášť výrazný?“

„Na to se ptám sám sebe celou dobu, co tu sedím a snažím se to vstřebat. Samozřejmě se objevily výhrůžky. Vedeme si složku, kterou vám rád okopíruji, pokud mi to firma povolí. Ale nic nevyčnívá takovým tragickým způsobem. Slečna Bastwicková vždycky říkala, že kdyby jí nikdo nevyhrožoval nebo ji neoznačoval... nelichotivými jmény, neodváděla by svou práci. Musím říct, poručíku, detektive, že se jistě samy často ocitáte ve stejné pozici. Vaše práce vytváří nepřátele, obzvlášť pokud ji vykonáváte dobře.“

„O tom se s vámi nemůžu hádat.“ Eva se opřela. „Vezměte to celé od začátku. Kdy jste si začal dělat starosti a co jste podnikl?“

„Starosti, velké starosti, jsem si začal dělat dnes ráno. Do kanceláře chodím každý den v osm patnáct, takže mám čas projít zprávy, denní rozvrh a připravit potřebné poznámky nebo dokumenty k dopoledním schůzkám. Pokud slečna Bastwicková není u soudu nebo nemá nějakou časnou schůzku někde venku, chodí do kanceláře mezi osmi třiceti a osmi čtyřiceti. Dnes ráno jsem našel zprávu od pánů Chanceho Warrena a Zaneho Quirka. Slečna Bastwicková se s nimi měla sejít včera večer v osm U Monique v Parku. Zpráva přišla v devět nula tři včera večer. Klienti byli poněkud podráždění, když slečna Bastwicková nedorazila.“

„Volali po provozní době do kanceláře?“

J. D. Robb

„Ano, přesně tak. Pan Warren ve vzkazu uvedl, že se pokoušeli spojit se slečnou Bastwickovou přes její kapesní videofon – na oficiální číslo, které dává všem klientům. Když se nedovolali, zkusili zavolat do kanceláře a nechali vzkaz.“

Odmlčel se a odkašlal si. „Jelikož to bylo krajně nezvyklé, pokusil jsem se spojit se slečnou Bastwickovou přes videofon, ale dostal jsem se jenom do hlasové schránky, kam jsem namluvil vzkaz – na obě její čísla. Poté jsem zavolal panu Warrenovi a zjistil jsem, že slečna Bastwicková do té restaurace vůbec nedorazila a že pan Warren zůstal s panem Quirkem na večeři zhruba do desáté hodiny.“

Když se znovu odmlčel, aby si odkašlal, ozvala se Peabodyová: „Nemám vám donést trochu vody, pane Havershame?“

„Ach, nechci vás obtěžovat.“

„To není obtěžování. Vážíme si vaší spolupráce,“ odpověděla Peabodyová a vstala.

„Jste velice laskavá.“ Přejel si prstem po uzlu na kravatě. „Očekával jsem, že slečna Bastwicková dorazí v osm hodin dvacet minut, protože jsem jí na základě její žádosti domluvil časnou schůzku v kanceláři. Nedostavila se, takže jsem přeložil klienta na později a znovu jí zkusil zavolat na videofon. Přiznávám, poručíku... ach, děkuji, detektive,“ řekl, když mu Peabodyová přinesla vysokou sklenici vody. Elegantně se napil a dlouze vydechl.

„Jak jsem říkal, přiznávám, že v tu dobu už jsem si dělal velké starosti. Obával jsem se, že slečna Bastwicková onemocněla nebo že došlo k nehodě. Rozhodl jsem se zajít sem pro případ, že by jí bylo zle a nemohla k videofonu. Jak jsem vysvětloval strážníkům, znám její kódy, protože se jí starám o květiny a další věci, kdykoliv je mimo město. Když nereagovala na zazvonění, dovolil jsem si použít kódy a vstoupit do bytu. Chápu, že to může vypadat příliš drze, jako vpád do soukromí, ale měl jsem vážné obavy.“

„Mně to připadá rozumné.“

Jen ty a já

„Děkuji.“ Znovu si lokl vody. „Zavolal jsem na ni, a jelikož jsem uslyšel hlasy – po chvilce jsem si uvědomil, že jde o telestěnu v její ložnici –, zavolal jsem znovu. Neodpověděla, a tak jsem s ještě většími obavami vyrazil přímo do ložnice. Ještě jednou jsem zavolal pro případ, že by byla indisponována, a přišel jsem ke dveřím.“

„Byly otevřené, nebo zavřené?“

„Ehm, otevřené. Okamžitě jsem ji uviděl. Viděl jsem... Vykročil jsem dovnitř s tím, že jí pomohu, ale před postelí jsem se zarazil, protože bylo až příliš zřejmé, že je na jakoukoliv pomoc pozdě. Byl jsem otřesený. Možná... možná jsem zaječel, nevím to jistě. Vytáhl jsem videofon. Třásly se mi ruce, takže jsem ho málem upustil. Zavolal jsem na devět set jedenáct. Operátor, mimochodem velice konejšivý a laskavý, mi řekl, abych se ničeho nedotýkal a počkal na policii. Při vstupu do bytu jsem se dotkl vchodových dveří a pak ještě jednou, když jsem otvíral strážníkům. A možná jsem se dotkl dveřního sloupku u ložnice, nedokážu si vzpomenout.“

„To je v pořádku.“

„Viděl jsem, co je napsané na stěně. Nemohl jsem to přehlédnout. Ale nechápu to.“

„Vzpomínáte si, jestli v té složce s výhrůžkami je něco o mně? O někom, kdo by jí vyhrožoval ve spojitosti se záležitostí Jesse Barrowa?“

„Ne. Nastoupil jsem u ní až později, ačkoliv o tomto případu vím.“

„Můžete nám v rámci rutinního šetření sdělit, kde jste byl včera večer mezi pátou a osmou hodinou?“

„Bože.“ Teď si přihnul ze sklenice o něco víc. „Samozřejmě mohu. Z kanceláře jsem odešel pět minut po páté. Manželka si plánovala večeři se sestrou, protože na mně byla řada, abych hostil šachový klub. Marion se o šachy příliš nezajímá. Domů jsem dorazil zhruba v pět dvacet a začal jsem připravovat večeři. Marion odešla kolem tři čtvrtě na šest za sestrou a první členové klubu dorazili přesně v šest. Lehce jsme poveče

J. D. Robb

řeli a hráli jsme... myslím, že zhruba do půl desáté. Poslední z klubu odešel krátce před desátou, brzy po Marionině návratu. Je nás celkem osm. Můžu vám poskytnout jména.“

„To bychom ocenili. Jde pouze o rutinu.“

„Rozumím. Slečna Bastwicková byla náročná zaměstnavatelka. To mi vyhovuje, protože si vedu nejlíp, když mám jasně dané úkoly a výzvy. Myslím, že se nám spolupracovalo velice dobře. Rozumím i tomu, že ji někteří považovali za nepříjemnou. Já ne.“

Poprvé se odvrátil a zvlhly mu oči. Eva mlčela, zatímco se snažil opanovat.

„Omlouvám se. Silně mě to zasáhlo.“

„Není kam spěchat.“

„Děkuji. Nepovažoval jsem slečnu Bastwickovou za nepříjemnou. A i kdyby ano, řekl bych to, co vám teď říkám. Udělám cokoliv, abych vám pomohl najít osobu, která ji zabila. Stačí mě jen požádat.“

„Moc nám pomáháte,“ ujistila ho Peabodyová. „Možná byste nám mohl povědět, jak slečna Bastwicková vycházela s partnery, s kolegy, s lidmi ve vaší firmě.“

„Inu, občas docházelo k třenicím, jak lze očekávat. K soupeření. Ale mohu říct, že byla vysoce ceněná a respektovaná. Já... má asistentka se mně několikrát pokoušela dovolat. Strážníci požádali, abych nezvedal videofon, a tak jsem ho vypnul, ale jakmile to půjde, měl bych se vrátit do kanceláře. Je třeba zařídit mnoho věcí a dohlédnout na ně.“

„Ještě jeden dotaz,“ ozvala se Eva. „Pracovala momentálně na něčem velkém, něčem žhavém?“

„Předpokládám, že by se tak dal označit případ pánů Warrena a Quirka. Jsou obviněni ze zpronevěry a podvodu, kterého se měli dopustit na vlastní firmě. Jsou finanční konzultanti. Příští týden se jejich záležitost bude projednávat před soudem. Slečna Bastwicková byla přesvědčena, že dosáhne osvobození ve všech bodech obžaloby. Byla velice ostrá obhájkyně, jak víte.“

Jen ty a já

„Jo. Máme vám někoho zavolat, pane Havershame?“

„Mně?“ Chvíli se tvářil nechápavě. „Ne, ne, ale děkuji. Vrátím se do kanceláře, abych zařídil, co je třeba.“

„Hodily by se nám kopie těch výhrůžek.“

„Ano, okamžitě si promluvím s panem Sternem.“

„Můžeme zařídit, aby vás jeden ze strážníků odvezl do kanceláře,“ nabídla Peabodyová.

„To je od vás laskavé, ale není to daleko a raději půjdu pěšky. Myslím, že mi pomůže, když se projdu a utřídím si myšlenky.“

Vstal, stejně jako Eva. „Její rodina. Právě mě to napadlo. Má rodiče a sestru. Její rodiče bydlí v Palm Beach a její sestra...“ Na chvilku se odmlčel a promnul si spánek. „Ta žije s rodinou ve Východním Washingtonu. Mám se s nimi spojit?“

„O to se postaráme,“ řekla mu Eva. „Jestli vás ještě něco napadne, ozvěte se nám.“

„Samozřejmě. Chci se zeptat, pro svůj klid. Bylo to rychlé?“

„Myslím, že bylo.“

„Doufám, že netrpěla.“

Zatímco ho Peabodyová odváděla z bytu, Eva se vrátila do šatny.

„Pod tou naškrobeností byl docela roztomilý,“ poznamenala Peabodyová, když se vrátila. „A podle mě ji měl vážně rád.“

„Aspoň někdo,“ odpověděla Eva. „Byla tvrdá, studená a arogantní. Myslím, že neměla moc skutečných přátel, ale určitě spoustu známých, klientů a kolegů. Tady je trezor, jak jsem čekala. Nevypadá to, že by s ním někdo něco prováděl, ale pozveme si elektronikáře, ať ho otevřou a zkontrolují. Taky si promluvíme s jejími pojišťováky a ověříme, zda tu jsou všechny cennosti. Pro jistotu, Peabodyová, abychom vyloučili tu nepravděpodobnou možnost, že nás tím vzkazem někdo tahá za ucho.“

„Za nos.“

„Proč za nos? Co je to za pitomost? Rčení jsou otravná.“

Na chvíli se zamyslela a přitiskla si prsty k očím.

J. D. Robb

VÁŠ OPRAVDOVÝ A VĚRNÝ PŘÍTEL

Pořád se jí vybavovala poslední slova vzkazu, ale musela je vytěsnit. Prozatím.

„Tohle bude děsný blázinec. Musíme okamžitě informovat rodinu, protože taková věc se rychle rozkřikne. Musíme se spojit s úřadem státního žalobce, aby nám kryl záda při získávání kopií všeho, co se nám podaří získat. Výhrůžky, seznam jejích klientů, složky o případech. Její firma bude mít obvyklé námitky a možná bude protestovat hlasitěji než obvykle. Média budou slintat blahem, jakmile se jim dostane do ruky tenhle pitomý vzkaz, a můžete se spolehnout, že to nepotrvá dlouho.“

„Kdo by pro vás zabíjel?“ Peabodyová počkala, až Eva spustí ruce. „Chci říct, kdo by zabíjel, protože se k vám někdo choval hrubě nebo... no, arogantně?“

„Nikdo mě nenapadá. Snažím se nenavazovat blízké vztahy s vrahy.“

„Nemyslím konkrétní jméno, Dallasová. Spíš typ nebo kategorii. Někdo, komu jste pomohla, koho jste zachránila. Nebo někdo blízký někomu, komu jste pomohla nebo koho jste zachránila. Je to možné. Taky to může být člověk, který sleduje vaši kariéru. Chtěl by být jako vy. Jste docela známá, Dallasová, ať se vám to líbí, nebo ne. A chápu, že nelíbí. Ale jste známá. Vyřešila jste řadu velkých případů.“

„Řešila jste je se mnou.“

„Jo, ale já nejsem vdaná za zatraceně krásného Ira, který má víc peněz než Bůh. A který je taky každou chvíli ve zprávách. Připočtěte popularitu případu Icoveových, Nadininy knížky o něm a filmového trháku, který podle ní natočili.“

„Sakra.“ Eva si podrážděně prohrábla vlasy. Pokoušela se o ni bolest hlavy. „To mě bude pronásledovat nadosmrti. Ale jdete na to dobře – takovým směrem se musíme vydat. Někdo, kdo má pocit, že mi něco dluží. Člověk, který chce být jako já a myslí si, že mě brání, když dělá to, co já nemůžu. Zabíjí nepřátele, nebo ty, koho za ně považuje. Protože, k čertu, Peabo

Jen ty a já

dyová, na Bastwickovou jsem si ani nevzpomněla přes rok, od doby, co Barrow prohrál odvolání.“

Vrátila se do ložnice a znovu si přečetla vzkaz na stěně. „Chovala se ke mně neuctivě,“ zahučela. „Doufejme, že to není hlavní bod motivu, protože seznam lidí, kteří se ke mně nechovají dostatečně uctivě, by byl zatraceně dlouhý. Jsem přece polda, sakra. Její život byl jedna lež; její smrt je naše pravda. Naše? Má partnera? Nebo mluví o mně – o sobě a o mně?“

„Odpovídá to, ne? Dělá to pro vás a pro spravedlnost. Bastwicková, obhájkyně ve věcech trestních, vy jako polda. Navíc zná gramatiku a tak dále. Podívejte na ten středník. Kolik vrahů, které jsme zatýkaly, by použilo středník?“

„Hm. Dobrý postřeh. Fajn, musíme se podívat na policii, spravedlnost a neúctu z celkového hlediska, ale prozatím se soustřeďme na oběť a na to, proč zabíjel konkrétně ji. Známá, bohatá, atraktivní, se spoustou nepřátel.“

„Jako vy,“ podotkla Peabodyová tiše a v jejích tmavých očích zasvítily obavy. „To je třeba další spojitost.“

„Já nejsem bohatá, to Roarke. A nestrojím se každý den jako ona.“

„Sluší vám to.“

„Páni, díky, Peabodyová.“

„Podívejte, jste vysoká, štíhlá, máte pěkné lícní kosti a ještě dolíček na bradě. Sluší vám to a vypadáte dobře i před kamerami. Drsně. A jasně, vypadáte jako polda, i když jste nastrojená na nějakou Roarkeovu akci. Třeba po vás ten chlap touží a tohle je jeho způsob, jak se vám... chápete, dvořit.“

„K čertu.“ Z toho pomyšlení se jí dělalo lehce mdlo. „Radši se místo spekulování podíváme na disky. A zavoláme techniky i márnici.“ Eva se podívala na tělo. „Musíme se o ni postarat.“

„Tohle vrah nechápe.“ Peabodyová trhla bradou ke vzkazu a zvedla svůj kabát. „Vůbec to nechápe.“

J. D. Robb

2. kapitola Eva zasunula bezpečnostní disk z vnější kamery do počítače a po zralé úvaze nastavila přehrávání na hodinu před časem smrti.

„Vrah může bydlet v budově nebo mohl přijít kdykoliv jindy, ale začneme s nejpravděpodobnější dobou příchodu.“

Sledovala, jak lidé chodí dovnitř a ven. Většinou s nákupními taškami. Copak lidi nikdy nepřestanou nakupovat? Co můžou se všemi těmi věcmi dělat? Mátlo ji to.

„Už to bude,“ poznamenala Peabodyová. „Pokud nemám rozhašené přístroje, do času smrti zbývá patnáct minut. Třeba je to někdo, kdo bydlí v budově, nebo...“

„Tady. Tady je.“

Eva s Peabodyovou sledovaly, jak k hlavnímu vchodu a bezpečnostnímu panelu přistupuje kurýr neurčitelného pohlaví.

„Zastavit přehrávání. Podívejte, drží na rameni velkou krabici, takže mu – nebo možná jí – kamera nevidí do obličeje. Objemný hnědý kabát, hnědé kalhoty, zavazovací boty, hnědé rukavice, tmavý kulich stažený přes vlasy, šála omotaná kolem krku a spodní části obličeje. Takhle se nedá ani pořádně určit barva pleti.“

„Vzhledem k tomu, jak je natočený, není vidět, který zvonek mačká. Elektronikářům se to možná podaří zvětšit, ale určitě to byl zvonek oběti. Vypadá, že má statnou postavu, ale...“

„Má velký kabát. V tom se postava nedá rozeznat. Můžeme nanejvýš odhadnout výšku. Jde rovnou dovnitř. Přepneme na vnitřní kamery. Jde přímo k výtahu,“ řekla Eva o chvilku později. „Ví, kde jsou kamery. Ten parchant tady už byl, nebo se mu dostalo do ruky schéma bezpečnostního systému. Krabici má celou dobu natočenou přesně tak, aby nebylo nic vidět. Do

Jen ty a já

výtahu... Co máme, co vidíme? Ruce. Nevypadá to na velké ruce. Může to být chlap, může to být žena. Máme ruce, boty, výšku. Na tom se dá provést analýza. Sakra, vychází z výtahu, přesouvá krabici a míří rovnou ke dveřím oběti.“

„Otevřela mu – nebo jí, jak jste říkala. A... sahá do kapsy. Dallasová...“

„Jo, vidím. Je rychlý. Ona otevře dveře. Slečna Bastwicková, Leonore Bastwicková? Mám pro vás balík. Je docela těžký, slečno, položím vám ho dovnitř. Ona pootevře dveře o kousek víc a ustoupí mimo záběr kamery. On vejde dovnitř a přitom něco vytáhne. Zatracená práce, zase mimo záběr. A kopnutím za sebou zavře dveře. Rychle, hladce. Sakra.“

„Jako kdybyste byla přímo u toho,“ poznamenala Peabodyová.

„Jo, to jí moc nepomůže.“ Eva zavrtěla hlavou a zrychlila přehrávání, dokud se dveře znovu neotevřely. „Dovnitř a ven během kolika? Sedmadvaceti minut. Umí se ovládat a věděl, co dělat. Pořád nese krabici a blokuje záběry kamery. Ale... Vidíte to?“

„Já nevím. Co mám vidět?“

„Jak si vesele vykračuje. Je šťastný, cítí se vážně dobře, div neskáče. Ale pořád je natolik opatrný, aby mu nebylo vidět do obličeje, celou cestu až na ulici. Spojte se s přepravním a pošlete jim ten obrázek, i když za moc nestojí. Uvidíme, jestli vrah odjel metrem. A prověříme taxíky. Nikdo takhle opatrný si nezastaví taxi blízko budovy, ale zkusíme to.“

Prohledaly místo činu, prošly pracovnu Bastwickové, označily elektroniku pro oddělení elektronické detekce a ověřily si, jestli na videofonech oběti není nějaká komunikace, která by jim poskytla vodítko.

Eva si krátce promluvila s hlavním technikem Dawsonem.

„Elektronikáři někoho posílají pro elektroniku. Vrah přijel i odjel výtahem B, takže projděte i ten. Nechala jsem ho zavřít, dokud nebudete hotoví.“

J. D. Robb

„Jdeme na věc.“ Dawson se na ni zadíval tmavýma očima zpod kapuce bílé kombinézy. „Popoženeme to, Dallasová. Nikdo není rád, když dostane mrtvolu s dárkovou visačkou, na které je jeho jméno.“

Prohlédl si vzkaz jako předtím Eva. „To je tedy způsob, jak obdarovávat přátele,“ podotkl.

Eva odešla z ložnice a spolu s Peabodyovou opustila budovu.

„První obchůzky nic nepřinesly,“ ohlásila Peabodyová. „Nikdo toho kurýra neviděl. Přepravní ještě prověřuje záběry svých kamer, ale zatím nenašli žádnou shodu. Té krabice se ale mohl – nebo mohla – zbavit.“

„To bych neřekla. Ještě ji může potřebovat.“

„Hm.“ Peabodyová si sedla na místo spolujezdce do Evina auta. „Myslíte, že půjde po někom dalším?“

„Nejspíš ano. Viděla jste tu veselou chůzi,“ připomněla jí Eva a vyjela od chodníku. „Byla to moc velká zábava, než aby si to nezopakoval. Ale budeme postupovat klasicky. Podíváme se na milence, milenky, bývalé kluky, spolupracovníky, klienty.“

„Jess Barrow. Je ve vězení, ale kdyby se někdo chtěl pomstít jí i vám naráz, mohl by to být on. Vy jste ho dostala a ona ho nevysekala.“

„Zařídila mu kratší vězení, než si zasloužil, ale ano, podíváme se na něj. Pak je tady ta firma. Fitzhugh a teď Bastwicková – to jsou dva partneři zavraždění během dvou let. Jejich složku s výhrůžkami projdeme se zatracenými mikrobrýlemi.“

„Ehm, a co vaše?“

Eva zabubnovala prsty do volantu. „Mně nikdo ničím nehrozil. Tady se podíváme naopak do... jak se to jmenuje? Do dopisů fanoušků. Jenže já si tyhle hovadiny neschovávám, pokud už se ke mně dostanou.“

„Já ano. Když začali promítat film o Icoveových, dostala jsem pár vyloženě milých vzkazů.“ Peabodyová potěšeně zrůžověla. „Můj nejoblíbenější je od dvanáctileté holky, která prý chtěla být slavnou herečkou, ale teď chce být poldou jako já.

Jen ty a já

Bylo to vážně roztomilé. Vy jste takových vzkazů nejspíš dostala tunu.“

„Nevím.“ Eva se neklidně zavrtěla. „Jestli něco z toho přišlo na ústředí, hodila jsem to na Kyunga. Je přece tiskový mluvčí, ne? A jestli něco přišlo přes lidi z Hollywoodu, řekla jsem jim, ať to vyřídí. Jsem přece polda, prokristapána.“

Peabodyová se na chvilku odmlčela. „V tom případě patrně budou mít všechno ve složkách.“

Eva zvedla ruku z volantu a rozčileně si prohrábla vlasy. „Jo, asi ano, a máte pravdu, všechno to musíme přečíst a rozebrat. Dejte mi vteřinu.“

Potřebovala se uklidnit. Neřekla zrovna, že je polda? Tak by podle toho měla začít uvažovat.

Odsunout emoce, nepříjemnou předtuchu i zatracenou bolest hlavy stranou a dělat to, co je potřeba.

„Požádáme Mirovou, ať na to nasadí nějakého cvokaře, a zkoordinujeme postup mezi Hollywoodem a Kyungem. Kyung není kretén a nebude dělat problémy, přidejte toho cvokaře a budeme mít analýzu. Jestli ten vzkaz na zdi není finta – není to pravděpodobné, ale musíme brát v úvahu i tuhle možnost –, pak se mnou vrah nejspíš už někdy nějak komunikoval nebo se o to pokoušel. Cítí se být se mnou spřízněný. Takže tuhle oblast pokryjeme lidmi, kteří vědí, co mají hledat.“

„Dobře,“ přikývla Peabodyová. „Spojím se s Kyungem a hodím to na něj. Je přece tiskový mluvčí, ne?“ zopakovala Evina dřívější slova. „Ať se snaží. Jestli se objeví něco podezřelého, podíváme se na to my.“

„Zase správně. Zařiďte to, Peabodyová,“ pokynula Eva, zatímco vjížděla do garáže pod ústředím. „Budeme to držet pod pokličkou, jak dlouho to půjde, ale pokryjeme všechny oblasti. Zajdu rovnou za Whitneym,“ dodala, když zaparkovala. „Musím mu přednést podrobné hlášení, a hned. Rozběhněte to s těmi komunikacemi. Sepište zprávu a pošlete kopii veliteli a Mirové.“

„Měla byste si promluvit i s ní,“ upozornila ji Peabodyová v narážce na hlavní policejní psycholožku a autorku profilů.

J. D. Robb

„Já vím. Promluvím. Nejdřív Whitney. Musí zvážit pro a proti, jestli ten případ nechají nám – mně. Potřebuju, aby pro zásadně převažovala.“

„Na to jsem nepomyslela. Ale měla jsem. Sakra.“ Nastoupily do výtahu.

„Vyřiďte ty hrůzy s tiskovým mluvčím, já vyřídím tohle. A pospěšte si,“ dodala Eva. „Chci zajet do kanceláří té právní firmy a do márnice.“

Zůstala ve výtahu, i když Peabodyová už vystoupila. Do kabiny se mačkali policisté i civilní zaměstnanci a zase z ní vystupovali. Eva by se za normálních okolností prodrala ven a pokračovala po jezdicích schodech, ale výtahy byly navzdory svému přetížení rychlejší.

Když se konečně protlačila ven, připomněla si, že musí mluvit jasně, věcně a neosobně.

Došla k Whitneyho vnější kanceláři a jeho sekretářce.

„Potřebuju za velitelem.“

Sekretářka překvapeně vyklenula obočí. „Poručíku. Nemá vás na rozvrhu. Můžu...“

„Je nutné, abych s ním mluvila, co nejdřív to půjde.“

Sekretářka se dál nevyptávala, jen přikývla a tiše promluvila do hands-free sady.

„Pane, je tu poručík Dallasová a žádá, aby s vámi mohla mluvit. Ano, pane, hned. Jistě.“ Vypnula mikrofon. „Jděte rovnou dál, poručíku.“

„Díky.“ Eva vykročila k velkým dvojkřídlým dveřím, ale ještě se zastavila. „Znáte sekretářku doktorky Mirové?“

„Znám.“ Žena se usmála. „Vlastně docela dobře.“

„Mohla by se od vás učit,“ zahučela Eva a otevřela dveře.

Whitney seděl za mohutným stolem – velký, ramenatý muž – a právě hovořil do stolního videofonu. Pokynul Evě, ať jde dál a počká.

Eva za sebou zavřela a těch pár chvil, než Whitney ukončil hovor, využila k tomu, aby se vydýchala a dokázala mluvit co nejklidněji.

Jen ty a já

Velitel ukončil spojení a zadíval se na ni svýma tmavýma očima. Eva si pomyslela, že ačkoliv Whitney pracuje převážně za stolem, oči má stejně bystré jako pouliční polda, kterým kdysi byl.

„Leanore Bastwicková.“

„Ano, pane.“

Pokynul sice ke křeslu, ale Eva pokročila kupředu a zůstala stát. „Chtěla jsem vás osobně informovat o situaci a stavu případu.“

„To jsem pochopil.“

Měl široký, tmavý obličej a nakrátko ostříhané vlasy, v nichž převažovaly šediny. Eva si ale pomyslela, že vypadá odpočatě a uvolněně, takže zřejmě strávil pěkné svátky.

Právě se mu chystala přidat trochu stresu.

„Uvědomili vás o její vraždě?“ zeptala se Eva.

„Jelikož se jedná o známou obhájkyni v trestním právu, se kterou se policie pravidelně střetávala – a která udržovala dobré styky s médii –, byl jsem informován o volání na devět set jedenáctku i o tom, že jste hlavní vyšetřovatelka. Co potřebuji vědět dál?“

„Tělo Bastwickové objevil její tajemník Cecil Haversham přibližně v devět hodin, když vešel do jejího bytu. Dělal si starosti, protože Bastwicková promeškala domluvené schůzky. Haversham znal kódy. Ověříme jeho alibi na čas smrti, ale v tuto chvíli není podezřelý. Oběť byla uškrcena, patrně drátěnou smyčkou. Žádné zjevné známky zápasu nebo sexuálního útoku. Zemřela v osmnáct třicet tři včera večer. Bezpečnostní kamery zachytily osobu, která vešla do budovy v převleku za kurýra a s krabicí. Dotyčná osoba po celou dobu držela krabici tak, aby kamery nezachytily její obličej.“

„Což naznačuje, že vrah znal budovu včetně rozmístění kamer.“

„Ano, pane. Bastwicková kurýrovi otevřela. Na kameře je vidět, jak kurýr sahá pravou rukou do kapsy ve chvíli, kdy Bastwicková couvla, aby ho pustila dál. Odešel i s krabicí dvacet tři minut po vstupu do jejího bytu.“

J. D. Robb

„Rychlá práce.“

„Ano, pane, celkově se v budově nezdržel ani třicet minut.“

Whitney se opřel. „Profík?“

„Postupoval víceméně profesionálně, ale momentálně se tato možnost nejeví nejpravděpodobněji. Technici prohledávají místo činu a tělo je na cestě do márnice. Požádala jsem o vrchního patologa Morrise.“

„Přirozeně.“ Whitney rozpřáhl ruce. „A jakkoliv tomu média budou věnovat pozornost, protože ho oběť často vyslýchala v zájmu svých klientů, ve vašem hlášení není nic, co by zdůvodňovalo odchylku od obvyklého postupu. Většinou za mnou nechodíte, Dallasová, pokud si vás nezavolám. Co potřebuji vědět?“

„Smím použít vaši obrazovku, veliteli?“

Pokynul k ní rukou.

Chvíli to trvalo – Eva si s elektronikou příliš nerozuměla –, ale podařilo se jí zasunout disk, načíst obsah a otevřít ho.

Na obrazovce se rozzářil vzkaz zapsaný na stěně nad tělem.

Whitney vstal z křesla a s očima upřenýma na obrazovku pomalu obešel stůl.

„Kdy jste naposledy viděla oběť nebo jste s ní mluvila?“

„U odvolacího soudu Jesse Barrowa přibližně před rokem. Od té doby jsem neměla žádný případ, na kterém by pracovala. Tehdy jsme se trochu střetly. Víc během vyšetřování Barrowa a vraždy jejího kolegy Fitzhugha. Jako polda a obhájce, nic víc, nic míň. Nelíbila se mi – jako člověk, ani jako právník –, ale mně se nelíbí hodně lidí.“

„Vyslovila jste někdy přání, aby byla mrtvá?“

„Veliteli...“

„Jakkoliv nezávazně, poručíku.“ Upíral na ni pohled, který jasně říkal: Chci slyšet pravdu. „V zápalu okamžiku, před kýmkoliv?“

„Ne, pane, nevyslovila. Možná – vlastně docela pravděpodobně – jsem ji označila řadou nelichotivých jmen. Pravdou ale je, pane, že jsme se nesetkávaly tak často. To už jsem

Jen ty a já

se u soudu víc střetávala s Fitzhughem, než ho zavraždili. S Bastwickovou jsme se nikdy nesetkaly na osobní úrovni, ve společnosti, mimo vyšetřování nebo soud. Z toho, jak snadno se vrah dostal do jejího bytu, bych řekla, že znal Bastwickovou mnohem líp než já. To se změní.“

„Tohle se dostane na veřejnost.“ Whitney kývl k obrazovce.

„Ano, pane. I kdyby se nám to podařilo utajit, zveřejní to vrah. Jaký by mělo smysl psát takový vzkaz a nedočkat se pozornosti nebo vděku?“

Whitney se vrátil ke svému křeslu. „Oba víme, že by bylo výrazně... jednodušší, kdybych vyšetřování svěřil někomu jinému.“

„Možná by to bylo jednodušší, veliteli, ale žádám vás, abyste to nedělal. Jestli vrah myslel ten vzkaz vážně, vražda měla být laskavost vůči mně, trest za neúctu. Pokud mi ten případ odeberete, vrah by to mohl brát jako další projev neúcty. Myslí si, že mě zná, ale nezná, a to mi poskytuje výhodu.“

Zůstaň neosobní, připomněla si Eva.

„Peabodyová shání veškerou korespondenci, která mi přichází na ústředí, a vzhledem k popularitě případu Icoveových včetně knihy a filmu i do Hollywoodu. Požádáme doktorku Mirovou, aby přidělila nějakého psychologa, který provede analýzu řečené korespondence, pokud na ni nebude mít čas sama. Vrah se se mnou patrně už někdy pokusil spojit, nejspíš víckrát. A jelikož z vyšetřování předchozí vraždy vím něco o firmě oběti, dává mi to další výhodu.“

Předlož svoje argumenty, pomyslela si. Rychle a logicky.

„Dvě vraždy v jedné právní firmě nejsou příliš pravděpodobné a vrahova znalost budovy oběti, přesného rozmístění kamer i polohy jejího bytu – a věděl, že je oběť sama doma, jinak by zaútočil jindy – naznačuje, že má vnitřní informace o chodu firmy, nebo že provedl podrobný průzkum.“

„Na té stěně je vaše jméno, Dallasová.“

„Ano, pane. Stojí o mou pozornost, veliteli, jinak by po sobě nenechal nic, natož písemný vzkaz. Chci mu tu pozornost do

J. D. Robb

přát. Je možné, že se se mnou v takovém případě pokusí znovu spojit. Nemůžu tvrdit, že to není na jisté úrovni osobní – jak jste říkal, na té stěně je moje jméno. Ale doufám, že mi budete věřit, když řeknu, že mi osobní aspekt nezabrání odvést svoji práci.“

Whitney propojil konečky prstů a zadíval se přes ně na Evu. „Kdybych případ přidělil někomu jinému, kterého policistu ze svého oddělení byste doporučila jako hlavního vyšetřovatele?“

Evu jeho otázka zasáhla jako kopanec do břicha, ale zůstala neochvějně stát a po pravdě odpověděla: „Na mém oddělení není žádný policista, kterého bych nedoporučila. Každý z nich by vedl vyšetřování důkladně a nezastavil by se, dokud by případ neuzavřel.“

„To je správná odpověď. Povedete to v patrnosti, stejně jako já. Promluvím si se šéfinspektorem Tibblem. Vy proberete s Kyungem, jak se postavit k mediálnímu cirkusu, který určitě vypukne. Očekávám, že dodržíte slovo, poručíku. Jestli vám začne osobní aspekt případu překážet v práci, řeknete mi to a předáte vyšetřování někomu jinému.“

„Ano, pane.“

„Pusťte se do práce.“

„Děkuji, veliteli.“

Cestou z Whitneyho kanceláře se snažila potlačovat úlevu, kterou cítila.

Zůstaň objektivní, opakovala si. Je to jenom další případ.

Ale to byl nesmysl, protože... Pokaždé to byl nesmysl. Nikdy se nejednalo jenom o další případ.

Ignorovala mírnou bolest hlavy a sjela ke svému oddělení. Když vešla do hlavní místnosti, připomněla si, co říkala veliteli.

Mluvila naprostou pravdu.

Zvládl by to kdokoliv z nich. Od Jenkinsona, který upíjel špatnou kávu, zatímco se mračil na obrazovku, po Baxtera s nablýskanými, drahými botami opřenými o stůl, zatímco mluvil do videofonu. Carmichaelová a Santiago, kteří se s hlavami u sebe potichu o něčem dohadovali u jejího stolu.

Jen ty a já

Pořád tu měli vánoční výzdobu – ošklivý stromek a podivnou směs symbolů od obouchané menóry po zvláštně legračního zombijského Santu.

I ceduli, která teď visela – a pokud šlo o Evu, bude napořád viset – na dveřích do denní místnosti.

CHRÁNÍME A SLOUŽÍME BEZ OHLEDU NA VAŠI RASU, VYZNÁNÍ, SEXUÁLNÍ ORIENTACI NEBO POLITICKÉ NÁZORY, PROTOŽE VŠICHNI MŮŽETE ZEMŘÍT.

Přesně tak to je, pomyslela si, když se z denní místnosti vynořil Reineke s dalším hrnkem špatné kávy.

Sama zašla do své kanceláře, kde měla opravdu dobrou kávu. Poprvé ji napadlo, že by mohla dát Roarkeovu pravou a vynikající kávu do denní místnosti, ale hned zase svůj nápad zavrhla jako chvilkovou sentimentalitu.

Člověk nemůže rušit tradici odporné poldovské kávy jenom proto, že má dobrý pocit z toho, jak kvalitní poldy pod sebou má.

Navíc by přišli o zábavu spočívající v tom, že jí potají chodí krást z AutoChefa. Přece jim nebude kazit legraci.

Svlékla si kabát, naprogramovala si kávu a sedla si, aby založila složku a nástěnku k případu.

Oběť si zasloužila rutinní postup – a Evě se s rutinou bude pracovat líp.

S Peabodyovou zahájí výslechy v kancelářích právní firmy a spojí se s Morrisem v márnici. Osobně popožene techniky i laboratoř.

A udělá si čas, aby si podle velitelových pokynů promluvila s Kyungem.

Nadine, pomyslela si a nepřítomně si promnula zátylek. Nadine Furstová – hvězdná reportérka a autorka bestselleru Případ Icoveových. Musí jí zavolat.

Jestli si vrah zjišťoval podrobné informace – a Eva si tím byla jistá –, určitě věděl, že Eva a Nadine jsou kamarádky.

J. D. Robb

Možná bude Nadine chápat jako prostředníka – veřejně známou reportérku, která vystupuje v televizi – k tomu, aby se dostal k Evě.

Každopádně až uniknou detaily z místa činu, Nadine Furstová ucítí dobrou reportáž, jako kočka cítí myš.

Bude lepší, když jí zavolá rovnou.

Uvažovala nad nejlepším přístupem, když tu uslyšela klapot podpatků mířící k její kanceláři. Pomyslela si, že to je Nadine, a zvedla se, aby zakryla nástěnku.

Do místnosti vešla Mirová.

Nebylo obvyklé, aby za Evou chodila, natož aby za sebou zavírala dveře.

„Sedni si,“ pokynula Mirová.

Eva, spíš překvapená než podrážděná, ukázala ke křeslu za svým stolem. „Posaď se sem.“

„Sedni si,“ zopakovala Mirová příkře a schválně si vybrala Evinu zoufale nepohodlnou židli pro návštěvy. „Jsi chytrá žena,“ začala Mirová, „a vynikající policistka. A jako taková víš, že bys měla tohle vyšetřování předat někomu jinému.“

„Jsem chytrá žena,“ souhlasila Eva, „a vynikající policistka. A jako taková ani náhodou nebudu předávat vyšetřování, protože mě někdo využívá jako výmluvu k vraždění.“

„Je to osobní.“

Eva si sedla a nadechla se. „Každý případ je osobní,“ odsekla. Mirová se zamračila. „Nic není osobnějšího než vražda. Dobrý polda umí zachovat objektivitu.“

„Evo.“ Mirová se odmlčela a zvedla ruku, aby naznačila, že se potřebuje na chvilku zamyslet.

Eva čekala.

Mirová byla oblečená do cihlově červené oproti obvyklým jemnějším barvám, ale její kostýmek byl jako vždy dokonalost sama. Sobolí vlasy nově nosila ostříhané na mikádo, jež ohraničovalo její pohledný obličej a díky němuž se její modré oči zdály být o něco tmavší.

Jen ty a já

Nebo to je jenom podrážděním, pomyslela si Eva.

Mirová se opřela – trhla sebou, když jí židle nepříjemně sevřela pozadí – a hodila si jednu dokonalou nohu přes druhou.

„Je to osobní pro vraha. Vnímá se jako tvůj přítel – pro jednoduchost o něm budeme mluvit jako o muži – a zastánce. Vysnil si vztah s tebou, který se jenom prohloubil, když teď pro tebe zabil. Věnoval ti dar. Bude očekávat tvoje uznání.“

„Pak bude zklamaný.“

„A až ho zklameš, zaútočí na tebe.“

„Kdybych předala vyšetřování někomu jinému, v podstatě bych tím říkala, že tenhle případ nestojí za můj čas a pozornost. Co pak? Nemusel by zabít znovu, a ještě líp? Nemusel by si najít další oběť, kterou už bych považovala za dostatečně důležitou, abych se jí věnovala?“

Mirová poklepala špičkou cihlově červeného střevíčku. „Vynikající policistka,“ zašeptala. „Ano, to je možné. Je jasné, že jsi v ohnisku jeho zájmu.“

„Nevím, jestli je to tak jasné – jo, je to pravděpodobné. Ale je i možné, že ve skutečnosti šlo o Bastwickovou. Musím odvést svoji práci a potvrdit to nebo vyloučit. Podle mě bychom se měly z hlediska profilu vraha ptát, proč se soustředí na mě. Kde se vzal ten vysněný vztah? A jak toho snu využít, abych ho zastavila? Pomoz mi s tím.“

Mirová si dlouze povzdychla a podívala se k AutoChefu.

„Chceš trochu čaje, který máš ráda? Myslím, že tam nějaký je.“

„Vlastně ano. Rozrušilo mě to. Záleží mi na tobě.“

Eva vstala a naprogramovala čaj. „Nesmíš dopustit, abys to brala osobně.“

„Vždycky je to osobní,“ opáčila Mirová a usmála se, když se na ni Eva podívala. „Dobrý psycholog, stejně jako dobrý polda, si umí zachovat objektivitu. Tahle osoba si tě idealizuje, Evo, a to je velice nebezpečné.“

„Proč?“ Eva podala Mirové čaj. „Nemyslím, proč je to nebezpečné. To chápu. Ale proč si mě idealizuje?“

J. D. Robb

„Jsi silná žena s nebezpečným povoláním, ve kterém vynikáš.“

„Je spousta policistek,“ namítla Eva. „A spousta těch, co mají hodnost.“

„Řada tvých případů si navíc získala značnou mediální pozornost. Jsi provdaná za vlivného, vysoce úspěšného a tajemného muže, kterému se média rovněž věnují.“

Napila se čaje, zatímco Eva uvažovala o jejích slovech.

„Vznikla o tobě úspěšná kniha a ztvárnili tě v úspěšném a kritikou chváleném filmu,“ pokračovala Mirová. „Nasazuješ život, abys chránila a sloužila, ačkoliv jsi v situaci, kdy bys mohla bezstarostně cestovat a vést bohatý, privilegovaný život. Místo toho pracuješ dlouhé přesčasy a riskuješ, abys odváděla svoji práci a zasazovala se o spravedlnost.“

„Jenže proč kvůli tomu zabíjet Bastwickovou? Vlastně kohokoliv? Dělám jenom svoji práci.“

„Ale nemůžeš dosáhnout spravedlnosti, jak ji ta osoba chápe,“ upozornila ji Mirová. „Jak bys mohla? Jsi ideál, ale taky tě svazují pravidla. A tak dotyčná osoba dosáhla spravedlnosti za tebe.“

„Proč Bastwicková? Nezáleželo mi na ní.“

„Tobě ne, aspoň ne nijak zvlášť, ale pro vraha představovala všechny klienty, všechno, proti čemu bojuješ. Všechny, kteří ti nedávali najevo úctu, kteří ti nevzdávali dostatečný hold.“

„Kristepane.“ Eva se podívala na nástěnku, na Leanoru Bastwickovou. Živou i mrtvou. „Ale skoro jsem s Bastwickovou nepřicházela do styku. A když ano, bylo to už dávno.“

„Vrah to mohl nějakou dobu plánovat, rozvažovat, shánět materiály. Možná zjistíme, že Bastwicková o tobě v nedávnější době řekla veřejně – nebo jen tak přátelům a někdo ji slyšel – něco, co vyvolalo vrahovo znechucení. Ještě ne vztek.“

Eva se znovu podívala na nástěnku. „Ale mohly jsme se brzy potkat. Bastwicková byla veřejně známou ženou ve svém oboru. Možná proto si ji vrah vybral. Její vraždu dobře naplánoval a při realizaci se dobře ovládal. Měl jasný cíl. A patrně taky naději, že se dočká uznání. Kdyby šlo o nezištný skutek – jak

Jen ty a já

se nápis pokouší naznačit –, žádný vzkaz by nepsal.“ Ohlédla se, jestli Mirová souhlasí. „Nemám pravdu? Když někomu prokážeš vážně míněnou laskavost, nestojíš o pochvalu.“

„Ne, pokud to myslíš upřímně. Za tohle vrah čeká vděk. Od tebe.“

„Vrah chce mou pozornost, to chápu. Když mu ji nebudu věnovat, přitvrdí. A když budu..., stejně zabije někoho dalšího. Líbilo se mu to. Navíc když je někdo objektem tvé... říkejme tomu náklonnosti, nechceš mu dávat další a další dary?“

„Ano, ale zároveň chceš uznání, vděčnost, možná dokonce oplátku, Evo.“

„Ať se k tomu postavím jakkoliv, vrah neskončil – jedině že bychom se pletli a ve skutečnosti šlo o Bastwickovou. Když zůstanu jako hlavní vyšetřovatelka, budu mít lepší šanci, že ho zastavím. Třeba se mi podaří uhodnout, kdo by mohl být další.“

„Nakonec budeš dalším cílem ty. Nakonec ho zklameš a bude si připadat zrazený. Idoly vždycky spadnou z piedestalu, Evo.“

„Dřív nebo později bych se stala cílem tak jako tak.“

Mirová nic neříkala, jen seděla a upíjela čaj. „Kdyby šlo o výsměch – něco na způsob ‚chyť si mě, jestli to dokážeš‘ –, dělala bych si menší starosti. Ale tohle není soutěž. Je to spíš nabízený dar.“

Nadechla se a postavila šálek na stůl. „Analýzu korespondence provedu sama. Budeme hledat někoho, kdo se opakuje. Někoho, kdo ti napsal nebo se s tebou snažil spojit víckrát. Někoho, kdo se s tebou cítí být ve vztahu. Takový pocit mohl v korespondenci narůstat. Ještě jsem nečetla hlášení Peabodyové tak podrobně, jak bude třeba,“ připustila Mirová, „ale z toho, co jsem četla, vyplývá, že se vrah umí dobře ovládat, je opatrný a znal bezpečnostní systém i zvyky oběti. Takže ji studoval, sledoval, a studoval určitě i tebe. Stojí sice o tvou pozornost, ale nechce, abyste ho dopadli a zastavili. Tvůj opravdový a věrný přítel,“ ocitovala Mirová. „To naznačuje, že se za tako

J. D. Robb

vého považuje, za jediného přítele ochotného nebo schopného tě bránit. Roarke by si měl taky dávat pozor.“

„Roarke?“

„Nepotrestal ženu, která se k tobě chovala neuctivě. Jak tě může být hoden?“

„Jestli myslíš, že zaútočí na Roarkea...“

„Ještě ne,“ přerušila ji Mirová, „ale později by mohl. Mohl by cítit potřebu vyřídit tvoje blízké, aby ti byl bližší sám. Prozatím půjde po tvých nepřátelích – možná má i jejich seznam. Ale ujišťuji tě, že zná ty, které máš ráda. Tvoje přátele. Tvou kolegyni.“

Eva znovu vstala. „Peabodyová? Moji muži? Mavis – bože, její dítě?“ Tohle ji zatím vůbec nenapadlo. A když na to teď pomyslela... „Předám vyšetřování někomu jinému. Zřeknu se ho.“

„Ne.“ Mirová zavrtěla hlavou. „Měla jsi pravdu a já jsem se mýlila. Změna vyšetřovatele nezmění vrahovy motivy a možná naopak zesílí jeho potřebu. Musíš si dávat velký pozor, jak budeš veřejně reagovat a co řekneš médiím. Bude viset na každém tvém slově i gestu. A to, jaký z nich bude mít pocit, se stane jeho pravdou. Nejsi jenom hlavní vyšetřovatelka, Evo. Ve vrahově mysli nejsi jenom spojená s obětí. Sama jsi cíl.“

„Musím ochránit lidi kolem sebe.“ A Eva si pomyslela, že Mirová patří mezi ně. „Takže se radši pustím do práce.“

Jen ty a já

3. kapitola V kancelářích právní firmy panovalo pietní ticho. Eva předpokládala, že když byl jeden z partnerů zavražděn, možná i někým, koho dotyčný partner zastupoval – vybral si vrah další oběť? –, měli zaměstnanci pietní ticho přímo přikázané.

Sotva ukázala odznak, zpoza dvojkřídlých skleněných dveří vyplula žena v kouřově šedém kostýmku a zářivě červených střevíčkách.

„Poručíku, detektive, jsem Carolina Dowdová, asistentka pana Sterna. Zavedu vás k němu.“

„Je tady klid,“ poznamenala Eva, když vyšly z luxusní kaštanově hnědé a šedé haly do důstojné chodby.

„Velice nás to zasáhlo, jak si jistě umíte představit. Smrt slečny Bastwickové je pro nás šok a taky obrovská ztráta.“

„Pracujete tu dlouho?“

„Patnáct let.“

„Takže znáte všechny osoby.“

Dowdová po ní cestou kolem kanceláří s diskrétně zavřenými dveřmi střelila pohledem. „Je to velká firma, ale ano, dá se říct, že znám všechny.“

„Napadá vás, kdo by chtěl, aby Bastwicková zemřela?“

„Rozhodně ne. Slečnu Bastwickovou jsme tu respektovali a cenili jsme si jí.“

Zatočila opačným směrem, než kde byla kancelář Bastwickové, jak si Eva pamatovala z minulé návštěvy.

„Znala jste Fitzhugha.“

„Ano, znala, a vím, že vám náleží zásluhy za odhalení osoby odpovědné za jeho smrt. Doufám, že uspějete i v případě slečny Bastwickové.“

J. D. Robb

Dowdová kývla dvěma lidem – jednomu muži a jedné ženě –, kteří pracovali za stoly v přední kanceláři, a rázně zaklepala na další dvojkřídlé dveře – tentokrát z bytelného dřeva.

„Poručík Dallasová a detektiv Peabodyová, pane Sterne,“ oznámila, když je otevřela.

St



J. D. Robb

J.D.ROBB


10. 10. 1950

J.D.Robb je pseudonymem známé americké spisovatelky Nory Roberts.

Nora Roberts se od vydání své první knihy v roce 1981 stávala velmi úspěšnou autorkou. Každý rok vydala hned několik knih. Její vydavatel se ovšem začal obávat, aby trh knih nebyl její tvorbou přesycen. V roce 1992 přešla do nakladatelství Putnam a brzy na to se rozhodla psát knihy trošku odlišného rázu než do té doby. Všechny její čtenářky byly zvyklé pod autorem Nora Roberts najít klasickou romantickou literaturu. Proto, když se Nora rozhodla psát literaturu s troškou více napětí, použila nový neznámý pseudonym. Byl to velmi chytrý tah, který Noře zaručoval, že její úspěšnost v původní linii romantických knih pod pseudonymem Nora Roberts nebude zasažena případným neúspěchem a nepřijetím nového žánru této autorky. Původně se rozhodla pro D.J. MacGregor, ale krátce před publikováním první knihy zjistila, že tento pseudonym používá již jiný autor, proto zvolila J.D. Robb. Iniciály J.D. jsou první písmena jejích synů Jasona a Dana, "Robb" je zkrácenina z Roberts. První kniha vyšla v roce 1995. Krátce na to vyšly ještě dvě, celkem tedy tři knihy jako experiment, zda to čtenářská obec přijme. Její knihy měly obrovský úspěch, proto již vydala v originálu 25 knih pod tímto pseudonymem!

Robb - J. D. Robb – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist