načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Jen ty a já - J.D. Robb

-6%
sleva

Elektronická kniha: Jen ty a já
Autor:

Eva vyšetřuje vraždu obhájkyně, která v řadě případů zpochybňovala její důkazy. Motiv vypadá jasný: někdo je Evou posedlý a považuje ji za svou hrdinku. Na místě činu jí ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 187
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 352
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Obsession in death přeložil Zdík Dušek
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3060-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Eva vyšetřuje vraždu obhájkyně, která v řadě případů zpochybňovala její důkazy. Motiv vypadá jasný: někdo je Evou posedlý a považuje ji za svou hrdinku. Na místě činu jí nechává vzkazy, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Podepsané jsou jako „opravdový přítel“. Aby Eva dopadla vraha, musí vyhledat všechny, kdo jí kdy zkřížili cestu – každý z nich může být příští obětí.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Jen ty a já" mají také často zájem o tyto tituly:
Totožnost neznámá Totožnost neznámá
Robb, J.D.
Cena: 187 Kč
Na mě si nepřijdeš Na mě si nepřijdeš
Robb, J.D.
Cena: 187 Kč
Odplata tě nemine Odplata tě nemine
Robb, J.D.
Cena: 187 Kč
Smrtící sliby Smrtící sliby
Robb, J.D.
Cena: 216 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











jen ty a ja titulka__klic svetla titulka.qxd 26.4.2016 4:02 Stránka 1





Copyright © 2015 by Nora Roberts
Translation © Zdík Dušek, 2016
Copyright © ALPRESS, s. r. o.
http://www.alpress.cz/
Všechna práva vyhrazena.
Žádnou část knihy není dovoleno užít
nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného
souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací
nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.
Z anglického originálu OBSESSION IN DEATH
přeložil Zdík Dušek
Redakční úprava Lukáš Foldyna
Grafická úprava obálky Tomáš Řízek
Elektronické formáty Dagmar Wankowska
Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,
v edici Klokan, 2016
shop@alpress.cz
První elektronické vydání v českém jazyce
ISBN 978-80-7543-199-8 (pdf )





Když osud věštbu zlou nadělí,
žádný sok se nevyrovná příteli.
Jonathan Swift
Ale Zlo pravilo Dobru: Můj bratře...
Algernon Charles Swinburne





7
Prolog
Zabít bylo snazší, než byste si mysleli, a taky mi to přineslo
mnohem větší odměnu. Konečně mám pocit, že dělám něco
důležitého, co si zasluhuje opravdovou pozornost. Celý život
se snažím a dělám to nejlepší, ale nikdo si mých snah pořádně
neváží a nevnímá mě tak, jak si zasloužím.
Mohu objektivně a upřímně prohlásit, že na tomto novém
významném projektu od začátku do konce odvádím dobrou
a pečlivou práci.
Během dlouhých týdnů – vlastně měsíců – plánování,
výběru a promýšlení drobných detailů byly chvíle, kdy mě
zmáhala netrpělivost a dokonce i zlost.
Nastaly chvíle pochyb, chvíle, kdy mě téměř opustila odvaha
a soustředění. Je tak snadné přestat, když si nikdo neváží
vašich dovedností a snahy.
Ale teď vidím, že celý ten čas (vlastně šlo možná přímo
o roky) stál za to.
A tak tomu bude i nadále, s časem na přípravy a plánování
všech, kteří budou následovat.
Díky mnohatýdennímu sledování oběti, studiu jejích zvyků,
návštěvám její budovy dlouho před dnešní nocí, investicím do
nejlepšího vybavení a trénování všech kroků se mi podařilo
dosáhnout prvního úspěchu.
Má první splátka, která pomáhá obnovit rovnováhu. Můj
první hold, dá se říct, složený mé přítelkyni a partnerce.
Ta ledová blonďatá mrcha si zasloužila zemřít.
Nenapsal Shakespeare něco o zabití všech právníků? Možná
by stálo za to jeho slova vyhledat. Jedna právnička je
každopádně vyřízená. Už nebude vydělávat na darebácích, které





8
J. D. Robb
zastupuje, a hlavně už nikdy neurazí a neponíží osobu,
kterou obdivuji nejvíc ze všech. Osobu, která si zasluhovala její
ÚCTU!
Je mi ctí, že se podílím na nápravě křivdy a zařizuji
spravedlnost pro ženu, která se kvůli omezením daným její prací sama
nemůže postarat o spravedlnost pro sebe.
Budu její mstitel a zastánce.
Brzy se dozví, že existuje člověk, který se za ni postaví
a který dělá, co je třeba. Až uvidí můj vzkaz, pozná, že má
někoho, kdo ji chápe, uctívá a respektuje nade všechny ostatní.
Mně někdo takový celý život chyběl. Naše vazba je tak silná,
že často dokážu číst její myšlenky. Zajímalo by mě, jestli čte
i ona moje.
Někdy pozdě večer cítím, že je se mnou, přímo vedle mě.
Proto vím, kde mám začít a co mám udělat.
Pojí nás hluboké a silné duchovní pouto starší než čas. V
podstatě jsme jediná osoba, dvě strany jedné mince.
Sjednocuje nás smrt.
Pořád zbývá mnoho práce, protože seznam je dlouhý. Ale
dnes večer zapisuji svoje pocity a dopřávám si malou oslavu.
Zítra se vrátím ke službě spravedlnosti.
Jednoho dne, až nastane správný čas, se setkáme, a ona toho
dne pozná, že má toho nejvěrnějšího přítele.
Bude to nejšťastnější den mého života.





9
1. kapitola
Poručík Eva Dallasová stála onoho chladného, svěžího rána
ke konci roku 2060 v přepychové ložnici zařízené v sytě
nachových, kovově šedivých a zelených odstínech. Reklamní
vzducholodě venku urputně vychvalovaly POVÁNOČNÍ
SUPERSLEVY! a pouliční prodavači nabízeli údajně značkové
náramkové počítače a zlevněné kabelky zástupům turistů, kteří
přijeli do města na svátky.
Život venku plynul dál. V luxusní ložnici se navzdory všem
těm barvám a stylovosti zastavil.
Ani obrovská kytice bílých lilií a červených růží ve vysoké
váze na podstavci uprostřed širokého okna nedokázala úplně
zakrýt pach smrti, jejich těžce nasládlá vůně se k němu jen
přidávala.
Na posteli, do které by se vešlo snad šest lidí, leželo tělo
kdysi krásné ženy. I teď bylo vidět její vytříbený vkus na
dokonale sladěných stříbrných domácích kalhotách, hedvábně
levandulovém kabátku a bezchybně upravených nehtech – na
rukou i na nohou – s tmavě nachovým lakem.
Oči s těžkými řasami zíraly ke stropu, jako kdyby se něčemu
mírně divily.
Hrdlo jí obkružovala tenká, hluboká rána, z jejíhož ošklivého
oblouku se vyřinula krev, nyní zaschlá, znečistila světle šedivé
povlečení a slepila hřívu bledě plavých vlasů.
Její jazyk spočíval v broušené skleněné misce na lesklém
nočním stolku vedle postele.
Ale Evu nejvíc ze všeho zarazil vzkaz na stěně nad měkce
vypolstrovanou pelestí, vyvedený precizními tiskacími
písmeny, černými na šedivém podkladu.





10
J. D. Robb
PRO PORUČÍKA EVU DALLASOVOU
S VELKÝM OBDIVEM A POCHOPENÍM.
JEJÍ ŽIVOT BYL JEDNA LEŽ;
JEJÍ SMRT JE NAŠE PRAVDA.
CHOVALA SE K VÁM NEUCTIVĚ, POMLOUVALA VÁS,
SNAŽILA SE VYDĚLÁVAT TÍM,
ŽE PODRÝVALA VŠE, PRO CO PRACUJETE.
BYLO MI POTĚŠENÍM A CTÍ VYROVNAT SKÓRE.
SPRAVEDLNOST BYLA VYKONÁNA.
VÁŠ OPRAVDOVÝ A VĚRNÝ PŘÍTEL
Evina kolegyně detektiv Peabodyová dlouze vydechla. „No
páni, Dallasová.“
Ať už si Eva myslela totéž, nebo ne, otočila se ke strážníkovi
ve dveřích do ložnice. „Kdo ji našel?“
„Její tajemník. Oběť se včera nedostavila na pracovní večeři
a dnes nepřišla do práce, kde měla domluvenou další schůzku,
a tak její tajemník Cecil Haversham přišel sem. Nikdo se jí
nemohl dovolat videofonem, neotvírala dveře. Znal její kódy
a měl klíč – prý jí zaléval kytky a tak dále, když oběť byla
mimo město. Vešel dál kolem čtvrt na deset, uslyšel, že je
v ložnici puštěná telestěna jako teď, a uviděl ji. V devět
devatenáct jsme přijali hovor na devět set jedenáct, takže časové
údaje sedí.“
„Kde je?“
„V bytě je uzavíratelná jídelna. Odvedli jsme ho tam a
hlídáme ho.“
„Tak v tom pokračujte. Chci bezpečnostní disky z kamer
v budově i z venku, a začněte obcházet sousedy. Vezměte to
od tohohle patra.“
„Ano, madam.“ Trhl bradou k nápisu na stěně. „Znáte oběť?“
„Setkala jsem se s ní.“ Eva se odvrátila, aby zarazila další
otázky.





11
Jen ty a já
Hned při vstupu do bytu se s Peabodyovou zaizolovaly a Eva
zapnula záznamník. Teď zůstala chvíli stát, vysoká, štíhlá žena
s krátkými rozcuchanými vlasy hnědé barvy a nazlátle
hnědýma očima, které si zachovávaly poldovskou bezvýraznost.
Jo, už jsem se s ní setkala, pomyslela si. A oběť jí nebyla ani
trochu sympatická. Ale zdálo se, že s Peabodyovou stráví
poslední dny roku zajišťováním spravedlnosti pro kdysi vlivnou
obhájkyni, která měla – podle Evina názoru – morální zásady
chřestýše.
„Ověříme totožnost, Peabodyová. Každý krok ať je přesně
podle manuálu.“
Peabodyová přikývla, svlékla si růžový kožený kabát –
vánoční dárek od Evy –, opatrně ho odložila stranou a vytáhla
z terénní soupravy identifikátor. V růžovém kulichu s bambulí
přes tmavé vlasy přistoupila k tělu. „Oběť identifikována jako
Leanore Bastwicková bytem na této adrese.“
„Příčina smrti vypadá celkem jasně. Uškrcení, patrně
drátěnou smyčkou, ale ještě to potvrdí patolog. Co čas smrti?“
Peabodyová znovu zalovila v terénní soupravě. Vzala měřicí
přístroj a na Evin nevyslovený pokyn se sklonila, aby kamera
zaznamenala všechno.
„Čas smrti osmnáct třicet tři.“
„Žádná známka zápasu, žádná viditelná obranná ani jiná
zranění. Na první pohled to nevypadá ani na násilné vniknutí.
Oběť je plně oblečená a je tady dost cenností, které by se daly
snadno odnést. Nedělá to dojem sexuálního útoku ani
vloupání. Dělá to dojem čisté vraždy.“
Peabodyová zabloudila pohledem ke vzkazu na stěně. „To
opravdu dělá.“
„Jo. Bezpečnostní disky možná vypoví něco jiného, ale vypadá
to, že oběť otevřela dveře – někomu, koho znala, nebo o kom
si myslela, že ho zná. Vrah ji zneškodnil – poznámka pro
patologa, aby přednostně zadal toxikologický rozbor a zkontroloval,
jestli na těle nejsou stopy po zásahu omračovačem případně vpich
jehly – nebo ji přinutil silou, aby šla sem. Takové byty mají vyni-





12
J. D. Robb
kající zvukovou izolaci, takže mohla křičet o pomoc a ječet a
nejspíš by ji nikdo neslyšel. Na oknech jsou zatažené clony.“
„Na zápěstích ani kotnících nejsou vidět stopy po poutech.“
Eva přistoupila k tělu, prohlédla si hlavu oběti a zvedla ji,
aby prozkoumala týl. „Žádné zranění naznačující úder tupým
předmětem.“
Sáhla do terénní soupravy pro mikrobrýle a podívala se
zblízka. „Odřenina, malá pohmožděnina. Možná spadla
dozadu a uhodila se do hlavy. Zneškodnili ji, zdrogovali nebo
omráčili, buď když otevřela dveře, nebo – pokud vraha znala –
po jeho příchodu dovnitř. Pak ji odnesl nebo přinutil, aby sem
šla sama. Povlečení není zmuchlané a polštáře za ní jsou
pořád urovnané.“
Zvedla ruku oběti a prohlédla si prsty včetně nehtů. „Čisto.
Není tu nic, co by naznačovalo, že vraha škrábla. Když vás někdo
škrtí, bráníte se, pokud můžete, takže ona se bránit nemohla.“
Eva se i s mikrobrýlemi naklonila nad křišťálovou misku,
aby prozkoumala odříznutý jazyk. „Řez vypadá docela čistě –
žádné zuby nebo roztřepeniny. Patrně tenkým ostřím. Možná
skalpelem. Když nemáte jazyk, nemůžete pomlouvat,“ dodala
napůl pro sebe. „Když nemáte jak mluvit, nemůžete hájit
zločince. Tohle bylo něco extra, něco jako... symbol.“
„Pro vás.“
Eva se podívala na vzkaz a zatím tuto nepříjemnou myšlenku
potlačila. „Jak jsem říkala, vypadá to tak. Před pár lety jsme
se střetly kvůli Jessi Barrowovi a těsně před tím, když zabili
jejího kolegu. Měla ostré lokty, ale víceméně dělala svoji práci,
jak ji chápala.“
Eva se odvrátila od těla a přešla do velkého dokonale
zařízeného obýváku. „Má tady připravené oblečení. Černé šaty, nóbl
boty, spodní prádlo a šperky, které vypadají jako pravé. Vrah se
ničeho nedotkl. Tohle si chtěla vzít na večerní schůzku.“
Pokračovala do hlavní koupelny, celé bílé a stříbrné. V
hranaté čiré váze na dlouhém bílém pultu byly další červené
květiny – jistě její oblíbené.





13
Jen ty a já
„Ručníky na otopném žebříku, župan na háčku u sprchy,
sklenice vína a nějaký obličejový sajrajt na pultu.“
„To je maska.“
„Žádnou masku nevidím.“
„Obličejová maska,“ vysvětlila Peabodyová a pohladila se
po tvářích. „A hodně luxusní. Jelikož nemá připravené nic
jiného, zdá se, že si chtěla udělat masku, přitom si vypít trochu
vína a pak se osprchovat, ale místo toho šla otevřít dveře.“
„Fajn, dobře. Připravuje se na schůzku – zkontrolujeme její
domácí pracovnu –, chce se vymydlit a nafintit, ale někdo
zazvoní.“
Eva za řeči vyšla z koupelny. „Vrah se ničeho nedotýkal.
V ložnici je zapnutá telestěna – jako zvuková kulisa během
přípravy na večeři. Je tady vzadu, v koupelně nebo v šatně,
když se ozve zvonek.“
„Hlavní vchod je zabezpečený,“ připomněla jí Peabodyová.
„Pustila vraha dál?“
„To by nám měly prozradit záběry bezpečnostních kamer. Ať
se dostal do budovy jakkoliv, otevřela mu dveře bytu.“
Představila si, jak Bastwicková v nóbl domáckém oblečení
jde ke dveřím. Dívá se nejdřív kukátkem nebo na monitor?
K čemu mít kvalitní zabezpečení, když ho člověk
nepoužívá? Určitě ho použila a necítila se ohrožená, a tak otevřela.
„Srazí ji,“ pokračovala. „Odtáhne ji nebo odnese.“
„Co když ho pozvala dál?“ navrhla Peabodyová. „Třeba to
byl milenec?“
„Má schůzku. Nemá čas na sex. Nemá ani hadry na sex, ani
líčení. Mohl ji donutit, aby ho vzala dál, ale nepřipadá mi to
tak. Není tu nic narušeného. Všechno zůstalo na svém místě.“
Eva se odmlčela, vrátila se do ložnice a podívala se na nohy
Bastwickové, pořád ve stříbrných trepkách. „Žádné škrábance
na podpatcích. Netáhli ji.“
„Tak ji odnesli.“ Peabodyová s našpulenými rty odhadla
vzdálenost z obýváku do ložnice. „Jestli ji srazil už tady, musel
ji nést docela daleko. Proč?“





14
J. D. Robb
„Jo, proč? Žádné zjevné známky sexuálního útoku. Mohl ji
pak znovu obléknout, ale... Morris nám to poví. Každopádně
ji dostal na postel. Žádné stopy po roubíku, ale patolog zkon -
troluje i tohle. Zabil ji, když byla ještě mimo nebo omráčená.
Rychle jí vyřízl jazyk, napsal vzkaz, abych věděla, jakou mi
udělal laskavost, a odešel. Nejdřív si promluvíme s tím
tajemníkem, pak se podíváme na disky. Chci si to tu projít, než
zavoláme techniky.“
Cecil Haversham dělal čest svému jménu. Měl formální oblek,
ve kterém vypadal upraveně jako ze škatulky. Bílé,
caesarovské, nakrátko ostříhané vlasy se hodily k jeho elegantní
dokonale zastřižené bradce. Puky na kalhotách jeho kamenně
šedivého trojdílného obleku se zdály být tak ostré, že by se o ně
člověk pořezal.
Seděl s úhledně složenýma rukama u rudého jídelního stolu
na židli se zaobleným opěradlem a z celé jeho bytosti sálalo
v omluvných vlnách utrpení.
Eva kývnutím propustila strážnici a posadila se do čela stolu,
zatímco Peabodyová zaujala místo naproti svědkovi.
„Pane Havershame, jsem poručík Dallasová a tohle je
detektiv Peabodyová. Chápu, že je to pro vás těžké.“
„Je to velice znepokojivé.“ V jeho hlase zněl nepatrný
nádech britského aristokratického přízvuku, ačkoliv se podle
Eviných narychlo zjištěných informací narodil v ohijském Toledu.
„Jak dlouho jste pracoval pro slečnu Bastwickovou?“
„Téměř dva roky jako její tajemník. Předtím jsem byl
tajemník u pana Vanceho Colliera – z firmy Swan, Colbreck, Collier
a Ives.“
„Jak jste se dostal k ní?“
„Nabídla mi místo za výrazně vyšší plat s dalšími výhodami.
A cítil jsem, že trestní právo bude ve srovnání s právem
firemním a daňovým... podnětnější.“
„Jako její tajemník jistě znáte její případy, klienty a
společenské kontakty.“





15
Jen ty a já
„Zajisté. Slečna Bastwicková je... byla velice zaneprázd -
něná, profesionálně i osobně. K mým povinnostem patří
organizace jejího rozvrhu, sledování jejího kalendáře a zajišťování
optimálního využití času.“
„Víte o někom, kdo by si přál slečně Bastwickové ublížit?“
„Jako obhájkyně ve věcech trestních si samozřejmě nadělala
nepřátele. Státní žalobce, klienty, kteří měli pocit, že nepodala
přiměřený výkon – což je pochopitelně nesmysl –, svědky
obžaloby. Dokonce i policisty.“ Věnoval Evě mírně neklidný
pohled. „Taková byla povaha její práce, chápete.“
„Jo. Napadá vás někdo obzvlášť výrazný?“
„Na to se ptám sám sebe celou dobu, co tu sedím a snažím
se to vstřebat. Samozřejmě se objevily výhrůžky. Vedeme si
složku, kterou vám rád okopíruji, pokud mi to firma povolí.
Ale nic nevyčnívá takovým tragickým způsobem. Slečna
Bastwicková vždycky říkala, že kdyby jí nikdo nevyhrožoval
nebo ji neoznačoval... nelichotivými jmény, neodváděla by
svou práci. Musím říct, poručíku, detektive, že se jistě samy
často ocitáte ve stejné pozici. Vaše práce vytváří nepřátele,
obzvlášť pokud ji vykonáváte dobře.“
„O tom se s vámi nemůžu hádat.“ Eva se opřela. „Vezměte
to celé od začátku. Kdy jste si začal dělat starosti a co jste
podnikl?“
„Starosti, velké starosti, jsem si začal dělat dnes ráno. Do
kanceláře chodím každý den v osm patnáct, takže mám čas
projít zprávy, denní rozvrh a připravit potřebné poznámky nebo
dokumenty k dopoledním schůzkám. Pokud slečna
Bastwicková není u soudu nebo nemá nějakou časnou schůzku někde
venku, chodí do kanceláře mezi osmi třiceti a osmi čtyřiceti.
Dnes ráno jsem našel zprávu od pánů Chanceho Warrena a
Zaneho Quirka. Slečna Bastwicková se s nimi měla sejít včera
večer v osm U Monique v Parku. Zpráva přišla v devět nula
tři včera večer. Klienti byli poněkud podráždění, když slečna
Bastwicková nedorazila.“
„Volali po provozní době do kanceláře?“





16
J. D. Robb
„Ano, přesně tak. Pan Warren ve vzkazu uvedl, že se po -
koušeli spojit se slečnou Bastwickovou přes její kapesní
videofon – na oficiální číslo, které dává všem klientům. Když se
nedovolali, zkusili zavolat do kanceláře a nechali vzkaz.“
Odmlčel se a odkašlal si. „Jelikož to bylo krajně nezvyklé,
pokusil jsem se spojit se slečnou Bastwickovou přes videofon,
ale dostal jsem se jenom do hlasové schránky, kam jsem
namluvil vzkaz – na obě její čísla. Poté jsem zavolal panu
Warrenovi a zjistil jsem, že slečna Bastwicková do té restaurace
vůbec nedorazila a že pan Warren zůstal s panem Quirkem na
večeři zhruba do desáté hodiny.“
Když se znovu odmlčel, aby si odkašlal, ozvala se
Peabodyová: „Nemám vám donést trochu vody, pane Havershame?“
„Ach, nechci vás obtěžovat.“
„To není obtěžování. Vážíme si vaší spolupráce,“
odpověděla Peabodyová a vstala.
„Jste velice laskavá.“ Přejel si prstem po uzlu na kravatě.
„Očekával jsem, že slečna Bastwicková dorazí v osm hodin
dvacet minut, protože jsem jí na základě její žádosti
domluvil časnou schůzku v kanceláři. Nedostavila se, takže jsem
přeložil klienta na později a znovu jí zkusil zavolat na videofon.
Přiznávám, poručíku... ach, děkuji, detektive,“ řekl, když mu
Peabodyová přinesla vysokou sklenici vody. Elegantně se
napil a dlouze vydechl.
„Jak jsem říkal, přiznávám, že v tu dobu už jsem si dělal
velké starosti. Obával jsem se, že slečna Bastwicková
onemocněla nebo že došlo k nehodě. Rozhodl jsem se zajít sem
pro případ, že by jí bylo zle a nemohla k videofonu. Jak jsem
vysvětloval strážníkům, znám její kódy, protože se jí starám
o květiny a další věci, kdykoliv je mimo město. Když
nereagovala na zazvonění, dovolil jsem si použít kódy a vstoupit do
bytu. Chápu, že to může vypadat příliš drze, jako vpád do
soukromí, ale měl jsem vážné obavy.“
„Mně to připadá rozumné.“





17
Jen ty a já
„Děkuji.“ Znovu si lokl vody. „Zavolal jsem na ni, a
jelikož jsem uslyšel hlasy – po chvilce jsem si uvědomil, že jde
o telestěnu v její ložnici –, zavolal jsem znovu. Neodpověděla,
a tak jsem s ještě většími obavami vyrazil přímo do ložnice.
Ještě jednou jsem zavolal pro případ, že by byla
indisponována, a přišel jsem ke dveřím.“
„Byly otevřené, nebo zavřené?“
„Ehm, otevřené. Okamžitě jsem ji uviděl. Viděl jsem...
Vykročil jsem dovnitř s tím, že jí pomohu, ale před postelí jsem
se zarazil, protože bylo až příliš zřejmé, že je na jakoukoliv
pomoc pozdě. Byl jsem otřesený. Možná... možná jsem
zaječel, nevím to jistě. Vytáhl jsem videofon. Třásly se mi ruce,
takže jsem ho málem upustil. Zavolal jsem na devět set
jedenáct. Operátor, mimochodem velice konejšivý a laskavý, mi
řekl, abych se ničeho nedotýkal a počkal na policii. Při vstupu
do bytu jsem se dotkl vchodových dveří a pak ještě jednou,
když jsem otvíral strážníkům. A možná jsem se dotkl dveřního
sloupku u ložnice, nedokážu si vzpomenout.“
„To je v pořádku.“
„Viděl jsem, co je napsané na stěně. Nemohl jsem to
přehlédnout. Ale nechápu to.“
„Vzpomínáte si, jestli v té složce s výhrůžkami je něco
o mně? O někom, kdo by jí vyhrožoval ve spojitosti se
záležitostí Jesse Barrowa?“
„Ne. Nastoupil jsem u ní až později, ačkoliv o tomto
případu vím.“
„Můžete nám v rámci rutinního šetření sdělit, kde jste byl
včera večer mezi pátou a osmou hodinou?“
„Bože.“ Teď si přihnul ze sklenice o něco víc. „Samozřejmě
mohu. Z kanceláře jsem odešel pět minut po páté. Manželka si
plánovala večeři se sestrou, protože na mně byla řada, abych
hostil šachový klub. Marion se o šachy příliš nezajímá. Domů
jsem dorazil zhruba v pět dvacet a začal jsem připravovat
večeři. Marion odešla kolem tři čtvrtě na šest za sestrou a první
členové klubu dorazili přesně v šest. Lehce jsme poveče-





18
J. D. Robb
řeli a hráli jsme... myslím, že zhruba do půl desáté. Poslední
z klubu odešel krátce před desátou, brzy po Marionině návratu.
Je nás celkem osm. Můžu vám poskytnout jména.“
„To bychom ocenili. Jde pouze o rutinu.“
„Rozumím. Slečna Bastwicková byla náročná zaměstnava -
telka. To mi vyhovuje, protože si vedu nejlíp, když mám jasně
dané úkoly a výzvy. Myslím, že se nám spolupracovalo velice
dobře. Rozumím i tomu, že ji někteří považovali za
nepříjemnou. Já ne.“
Poprvé se odvrátil a zvlhly mu oči. Eva mlčela, zatímco se
snažil opanovat.
„Omlouvám se. Silně mě to zasáhlo.“
„Není kam spěchat.“
„Děkuji. Nepovažoval jsem slečnu Bastwickovou za
nepříjemnou. A i kdyby ano, řekl bych to, co vám teď říkám.
Udělám cokoliv, abych vám pomohl najít osobu, která ji zabila.
Stačí mě jen požádat.“
„Moc nám pomáháte,“ ujistila ho Peabodyová. „Možná byste
nám mohl povědět, jak slečna Bastwicková vycházela s
partnery, s kolegy, s lidmi ve vaší firmě.“
„Inu, občas docházelo k třenicím, jak lze očekávat. K
soupeření. Ale mohu říct, že byla vysoce ceněná a respektovaná.
Já... má asistentka se mně několikrát pokoušela dovolat.
Strážníci požádali, abych nezvedal videofon, a tak jsem ho vypnul,
ale jakmile to půjde, měl bych se vrátit do kanceláře. Je třeba
zařídit mnoho věcí a dohlédnout na ně.“
„Ještě jeden dotaz,“ ozvala se Eva. „Pracovala momentálně
na něčem velkém, něčem žhavém?“
„Předpokládám, že by se tak dal označit případ pánů Warrena
a Quirka. Jsou obviněni ze zpronevěry a podvodu, kterého se
měli dopustit na vlastní firmě. Jsou finanční konzultanti.
Příští týden se jejich záležitost bude projednávat před soudem.
Slečna Bastwicková byla přesvědčena, že dosáhne osvobození
ve všech bodech obžaloby. Byla velice ostrá obhájkyně, jak
víte.“





19
Jen ty a já
„Jo. Máme vám někoho zavolat, pane Havershame?“
„Mně?“ Chvíli se tvářil nechápavě. „Ne, ne, ale děkuji. Vrá -
tím se do kanceláře, abych zařídil, co je třeba.“
„Hodily by se nám kopie těch výhrůžek.“
„Ano, okamžitě si promluvím s panem Sternem.“
„Můžeme zařídit, aby vás jeden ze strážníků odvezl do
kanceláře,“ nabídla Peabodyová.
„To je od vás laskavé, ale není to daleko a raději půjdu pěšky.
Myslím, že mi pomůže, když se projdu a utřídím si myšlenky.“
Vstal, stejně jako Eva. „Její rodina. Právě mě to napadlo. Má
rodiče a sestru. Její rodiče bydlí v Palm Beach a její sestra...“
Na chvilku se odmlčel a promnul si spánek. „Ta žije s rodinou
ve Východním Washingtonu. Mám se s nimi spojit?“
„O to se postaráme,“ řekla mu Eva. „Jestli vás ještě něco
napadne, ozvěte se nám.“
„Samozřejmě. Chci se zeptat, pro svůj klid. Bylo to rychlé?“
„Myslím, že bylo.“
„Doufám, že netrpěla.“
Zatímco ho Peabodyová odváděla z bytu, Eva se vrátila do
šatny.
„Pod tou naškrobeností byl docela roztomilý,“ poznamenala
Peabodyová, když se vrátila. „A podle mě ji měl vážně rád.“
„Aspoň někdo,“ odpověděla Eva. „Byla tvrdá, studená a
arogantní. Myslím, že neměla moc skutečných přátel, ale určitě
spoustu známých, klientů a kolegů. Tady je trezor, jak jsem
čekala. Nevypadá to, že by s ním někdo něco prováděl, ale
pozveme si elektronikáře, ať ho otevřou a zkontrolují. Taky
si promluvíme s jejími pojišťováky a ověříme, zda tu jsou
všechny cennosti. Pro jistotu, Peabodyová, abychom vyloučili
tu nepravděpodobnou možnost, že nás tím vzkazem někdo tahá
za ucho.“
„Za nos.“
„Proč za nos? Co je to za pitomost? Rčení jsou otravná.“
Na chvíli se zamyslela a přitiskla si prsty k očím.





20
J. D. Robb
VÁŠ OPRAVDOVÝ A VĚRNÝ PŘÍTEL
Pořád se jí vybavovala poslední slova vzkazu, ale musela je
vytěsnit. Prozatím.
„Tohle bude děsný blázinec. Musíme okamžitě informovat
rodinu, protože taková věc se rychle rozkřikne. Musíme se
spojit s úřadem státního žalobce, aby nám kryl záda při
získávání kopií všeho, co se nám podaří získat. Výhrůžky, seznam
jejích klientů, složky o případech. Její firma bude mít obvyklé
námitky a možná bude protestovat hlasitěji než obvykle.
Média budou slintat blahem, jakmile se jim dostane do ruky tenhle
pitomý vzkaz, a můžete se spolehnout, že to nepotrvá dlouho.“
„Kdo by pro vás zabíjel?“ Peabodyová počkala, až Eva spustí
ruce. „Chci říct, kdo by zabíjel, protože se k vám někdo choval
hrubě nebo... no, arogantně?“
„Nikdo mě nenapadá. Snažím se nenavazovat blízké vztahy
s vrahy.“
„Nemyslím konkrétní jméno, Dallasová. Spíš typ nebo
kategorii. Někdo, komu jste pomohla, koho jste zachránila. Nebo
někdo blízký někomu, komu jste pomohla nebo koho jste
zachránila. Je to možné. Taky to může být člověk, který sleduje
vaši kariéru. Chtěl by být jako vy. Jste docela známá,
Dallasová, ať se vám to líbí, nebo ne. A chápu, že nelíbí. Ale jste
známá. Vyřešila jste řadu velkých případů.“
„Řešila jste je se mnou.“
„Jo, ale já nejsem vdaná za zatraceně krásného Ira, který má
víc peněz než Bůh. A který je taky každou chvíli ve zprávách.
Připočtěte popularitu případu Icoveových, Nadininy knížky
o něm a filmového trháku, který podle ní natočili.“
„Sakra.“ Eva si podrážděně prohrábla vlasy. Pokoušela se
o ni bolest hlavy. „To mě bude pronásledovat nadosmrti. Ale
jdete na to dobře – takovým směrem se musíme vydat. Někdo,
kdo má pocit, že mi něco dluží. Člověk, který chce být jako já
a myslí si, že mě brání, když dělá to, co já nemůžu. Zabíjí
nepřátele, nebo ty, koho za ně považuje. Protože, k čertu, Peabo-





21
Jen ty a já
dyová, na Bastwickovou jsem si ani nevzpomněla přes rok, od
doby, co Barrow prohrál odvolání.“
Vrátila se do ložnice a znovu si přečetla vzkaz na stěně.
„Chovala se ke mně neuctivě,“ zahučela. „Doufejme, že to není
hlavní bod motivu, protože seznam lidí, kteří se ke mně
nechovají dostatečně uctivě, by byl zatraceně dlouhý. Jsem přece
polda, sakra. Její život byl jedna lež; její smrt je naše pravda.
Naše? Má partnera? Nebo mluví o mně – o sobě a o mně?“
„Odpovídá to, ne? Dělá to pro vás a pro spravedlnost.
Bastwicková, obhájkyně ve věcech trestních, vy jako polda.
Navíc zná gramatiku a tak dále. Podívejte na ten středník.
Kolik vrahů, které jsme zatýkaly, by použilo středník?“
„Hm. Dobrý postřeh. Fajn, musíme se podívat na policii,
spravedlnost a neúctu z celkového hlediska, ale prozatím se
soustřeďme na oběť a na to, proč zabíjel konkrétně ji. Známá,
bohatá, atraktivní, se spoustou nepřátel.“
„Jako vy,“ podotkla Peabodyová tiše a v jejích tmavých
očích zasvítily obavy. „To je třeba další spojitost.“
„Já nejsem bohatá, to Roarke. A nestrojím se každý den jako
ona.“
„Sluší vám to.“
„Páni, díky, Peabodyová.“
„Podívejte, jste vysoká, štíhlá, máte pěkné lícní kosti a ještě
dolíček na bradě. Sluší vám to a vypadáte dobře i před
kamerami. Drsně. A jasně, vypadáte jako polda, i když jste
nastrojená na nějakou Roarkeovu akci. Třeba po vás ten chlap touží
a tohle je jeho způsob, jak se vám... chápete, dvořit.“
„K čertu.“ Z toho pomyšlení se jí dělalo lehce mdlo. „Radši
se místo spekulování podíváme na disky. A zavoláme techniky
i márnici.“ Eva se podívala na tělo. „Musíme se o ni postarat.“
„Tohle vrah nechápe.“ Peabodyová trhla bradou ke vzkazu
a zvedla svůj kabát. „Vůbec to nechápe.“





22
J. D. Robb
2. kapitola
Eva zasunula bezpečnostní disk z vnější kamery do počítače
a po zralé úvaze nastavila přehrávání na hodinu před časem
smrti.
„Vrah může bydlet v budově nebo mohl přijít kdykoliv jindy,
ale začneme s nejpravděpodobnější dobou příchodu.“
Sledovala, jak lidé chodí dovnitř a ven. Většinou s
nákupními taškami. Copak lidi nikdy nepřestanou nakupovat? Co
můžou se všemi těmi věcmi dělat? Mátlo ji to.
„Už to bude,“ poznamenala Peabodyová. „Pokud nemám
rozhašené přístroje, do času smrti zbývá patnáct minut. Třeba
je to někdo, kdo bydlí v budově, nebo...“
„Tady. Tady je.“
Eva s Peabodyovou sledovaly, jak k hlavnímu vchodu a
bezpečnostnímu panelu přistupuje kurýr neurčitelného pohlaví.
„Zastavit přehrávání. Podívejte, drží na rameni velkou
krabici, takže mu – nebo možná jí – kamera nevidí do obličeje.
Objemný hnědý kabát, hnědé kalhoty, zavazovací boty, hnědé
rukavice, tmavý kulich stažený přes vlasy, šála omotaná kolem
krku a spodní části obličeje. Takhle se nedá ani pořádně určit
barva pleti.“
„Vzhledem k tomu, jak je natočený, není vidět, který
zvonek mačká. Elektronikářům se to možná podaří zvětšit, ale
určitě to byl zvonek oběti. Vypadá, že má statnou postavu, ale...“
„Má velký kabát. V tom se postava nedá rozeznat. Můžeme
nanejvýš odhadnout výšku. Jde rovnou dovnitř. Přepneme na
vnitřní kamery. Jde přímo k výtahu,“ řekla Eva o chvilku
později. „Ví, kde jsou kamery. Ten parchant tady už byl, nebo se
mu dostalo do ruky schéma bezpečnostního systému. Krabici
má celou dobu natočenou přesně tak, aby nebylo nic vidět. Do





23
Jen ty a já
výtahu... Co máme, co vidíme? Ruce. Nevypadá to na velké
ruce. Může to být chlap, může to být žena. Máme ruce, boty,
výšku. Na tom se dá provést analýza. Sakra, vychází z výtahu,
přesouvá krabici a míří rovnou ke dveřím oběti.“
„Otevřela mu – nebo jí, jak jste říkala. A... sahá do kapsy.
Dallasová...“
„Jo, vidím. Je rychlý. Ona otevře dveře. Slečna Bastwicková,
Leonore Bastwicková? Mám pro vás balík. Je docela těžký,
slečno, položím vám ho dovnitř. Ona pootevře dveře o kousek
víc a ustoupí mimo záběr kamery. On vejde dovnitř a přitom
něco vytáhne. Zatracená práce, zase mimo záběr. A kopnutím
za sebou zavře dveře. Rychle, hladce. Sakra.“
„Jako kdybyste byla přímo u toho,“ poznamenala
Peabodyová.
„Jo, to jí moc nepomůže.“ Eva zavrtěla hlavou a zrychlila
přehrávání, dokud se dveře znovu neotevřely. „Dovnitř a ven
během kolika? Sedmadvaceti minut. Umí se ovládat a věděl,
co dělat. Pořád nese krabici a blokuje záběry kamery. Ale...
Vidíte to?“
„Já nevím. Co mám vidět?“
„Jak si vesele vykračuje. Je šťastný, cítí se vážně dobře, div
neskáče. Ale pořád je natolik opatrný, aby mu nebylo vidět do
obličeje, celou cestu až na ulici. Spojte se s přepravním a
pošlete jim ten obrázek, i když za moc nestojí. Uvidíme, jestli
vrah odjel metrem. A prověříme taxíky. Nikdo takhle opatrný
si nezastaví taxi blízko budovy, ale zkusíme to.“
Prohledaly místo činu, prošly pracovnu Bastwickové,
označily elektroniku pro oddělení elektronické detekce a ověřily si,
jestli na videofonech oběti není nějaká komunikace, která by
jim poskytla vodítko.
Eva si krátce promluvila s hlavním technikem Dawsonem.
„Elektronikáři někoho posílají pro elektroniku. Vrah přijel
i odjel výtahem B, takže projděte i ten. Nechala jsem ho zavřít,
dokud nebudete hotoví.“





24
J. D. Robb
„Jdeme na věc.“ Dawson se na ni zadíval tmavýma očima
zpod kapuce bílé kombinézy. „Popoženeme to, Dallasová. Ni -
kdo není rád, když dostane mrtvolu s dárkovou visačkou, na
které je jeho jméno.“
Prohlédl si vzkaz jako předtím Eva. „To je tedy způsob, jak
obdarovávat přátele,“ podotkl.
Eva odešla z ložnice a spolu s Peabodyovou opustila budovu.
„První obchůzky nic nepřinesly,“ ohlásila Peabodyová.
„Nikdo toho kurýra neviděl. Přepravní ještě prověřuje záběry
svých kamer, ale zatím nenašli žádnou shodu. Té krabice se ale
mohl – nebo mohla – zbavit.“
„To bych neřekla. Ještě ji může potřebovat.“
„Hm.“ Peabodyová si sedla na místo spolujezdce do Evina
auta. „Myslíte, že půjde po někom dalším?“
„Nejspíš ano. Viděla jste tu veselou chůzi,“ připomněla jí Eva
a vyjela od chodníku. „Byla to moc velká zábava, než aby si
to nezopakoval. Ale budeme postupovat klasicky. Podíváme se
na milence, milenky, bývalé kluky, spolupracovníky, klienty.“
„Jess Barrow. Je ve vězení, ale kdyby se někdo chtěl pomstít
jí i vám naráz, mohl by to být on. Vy jste ho dostala a ona ho
nevysekala.“
„Zařídila mu kratší vězení, než si zasloužil, ale ano,
podíváme se na něj. Pak je tady ta firma. Fitzhugh a teď
Bastwicková – to jsou dva partneři zavraždění během dvou let. Jejich
složku s výhrůžkami projdeme se zatracenými mikrobrýlemi.“
„Ehm, a co vaše?“
Eva zabubnovala prsty do volantu. „Mně nikdo ničím
nehrozil. Tady se podíváme naopak do... jak se to jmenuje? Do
dopisů fanoušků. Jenže já si tyhle hovadiny neschovávám, pokud
už se ke mně dostanou.“
„Já ano. Když začali promítat film o Icoveových, dostala
jsem pár vyloženě milých vzkazů.“ Peabodyová potěšeně
zrůžověla. „Můj nejoblíbenější je od dvanáctileté holky, která prý
chtěla být slavnou herečkou, ale teď chce být poldou jako já.





25
Jen ty a já
Bylo to vážně roztomilé. Vy jste takových vzkazů nejspíš do -
stala tunu.“
„Nevím.“ Eva se neklidně zavrtěla. „Jestli něco z toho přišlo
na ústředí, hodila jsem to na Kyunga. Je přece tiskový mluvčí,
ne? A jestli něco přišlo přes lidi z Hollywoodu, řekla jsem jim,
ať to vyřídí. Jsem přece polda, prokristapána.“
Peabodyová se na chvilku odmlčela. „V tom případě patrně
budou mít všechno ve složkách.“
Eva zvedla ruku z volantu a rozčileně si prohrábla vlasy. „Jo,
asi ano, a máte pravdu, všechno to musíme přečíst a rozebrat.
Dejte mi vteřinu.“
Potřebovala se uklidnit. Neřekla zrovna, že je polda? Tak by
podle toho měla začít uvažovat.
Odsunout emoce, nepříjemnou předtuchu i zatracenou bolest
hlavy stranou a dělat to, co je potřeba.
„Požádáme Mirovou, ať na to nasadí nějakého cvokaře, a
zkoordinujeme postup mezi Hollywoodem a Kyungem. Kyung
není kretén a nebude dělat problémy, přidejte toho cvokaře
a budeme mít analýzu. Jestli ten vzkaz na zdi není finta – není
to pravděpodobné, ale musíme brát v úvahu i tuhle možnost –,
pak se mnou vrah nejspíš už někdy nějak komunikoval nebo se
o to pokoušel. Cítí se být se mnou spřízněný. Takže tuhle
oblast pokryjeme lidmi, kteří vědí, co mají hledat.“
„Dobře,“ přikývla Peabodyová. „Spojím se s Kyungem a
hodím to na něj. Je přece tiskový mluvčí, ne?“ zopakovala Evina
dřívější slova. „Ať se snaží. Jestli se objeví něco podezřelého,
podíváme se na to my.“
„Zase správně. Zařiďte to, Peabodyová,“ pokynula Eva,
zatímco vjížděla do garáže pod ústředím. „Budeme to držet pod
pokličkou, jak dlouho to půjde, ale pokryjeme všechny oblasti.
Zajdu rovnou za Whitneym,“ dodala, když zaparkovala. „Musím
mu přednést podrobné hlášení, a hned. Rozběhněte to s těmi
komunikacemi. Sepište zprávu a pošlete kopii veliteli a Mirové.“
„Měla byste si promluvit i s ní,“ upozornila ji Peabodyová
v narážce na hlavní policejní psycholožku a autorku profilů.





26
J. D. Robb
„Já vím. Promluvím. Nejdřív Whitney. Musí zvážit pro
a proti, jestli ten případ nechají nám – mně. Potřebuju, aby pro
zásadně převažovala.“
„Na to jsem nepomyslela. Ale měla jsem. Sakra.“
Nastoupily do výtahu.
„Vyřiďte ty hrůzy s tiskovým mluvčím, já vyřídím tohle.
A pospěšte si,“ dodala Eva. „Chci zajet do kanceláří té právní
firmy a do márnice.“
Zůstala ve výtahu, i když Peabodyová už vystoupila. Do
kabiny se mačkali policisté i civilní zaměstnanci a zase z ní
vystupovali. Eva by se za normálních okolností prodrala ven
a pokračovala po jezdicích schodech, ale výtahy byly navzdory
svému přetížení rychlejší.
Když se konečně protlačila ven, připomněla si, že musí
mluvit jasně, věcně a neosobně.
Došla k Whitneyho vnější kanceláři a jeho sekretářce.
„Potřebuju za velitelem.“
Sekretářka překvapeně vyklenula obočí. „Poručíku. Nemá
vás na rozvrhu. Můžu...“
„Je nutné, abych s ním mluvila, co nejdřív to půjde.“
Sekretářka se dál nevyptávala, jen přikývla a tiše promluvila
do hands-free sady.
„Pane, je tu poručík Dallasová a žádá, aby s vámi mohla
mluvit. Ano, pane, hned. Jistě.“ Vypnula mikrofon. „Jděte rovnou
dál, poručíku.“
„Díky.“ Eva vykročila k velkým dvojkřídlým dveřím, ale
ještě se zastavila. „Znáte sekretářku doktorky Mirové?“
„Znám.“ Žena se usmála. „Vlastně docela dobře.“
„Mohla by se od vás učit,“ zahučela Eva a otevřela dveře.
Whitney seděl za mohutným stolem – velký, ramenatý muž –
a právě hovořil do stolního videofonu. Pokynul Evě, ať jde dál
a počká.
Eva za sebou zavřela a těch pár chvil, než Whitney ukončil
hovor, využila k tomu, aby se vydýchala a dokázala mluvit co
nejklidněji.





27
Jen ty a já
Velitel ukončil spojení a zadíval se na ni svýma tmavýma očima.
Eva si pomyslela, že ačkoliv Whitney pracuje převážně za stolem,
oči má stejně bystré jako pouliční polda, kterým kdysi byl.
„Leanore Bastwicková.“
„Ano, pane.“
Pokynul sice ke křeslu, ale Eva pokročila kupředu a zůstala
stát. „Chtěla jsem vás osobně informovat o situaci a stavu
případu.“
„To jsem pochopil.“
Měl široký, tmavý obličej a nakrátko ostříhané vlasy, v nichž
převažovaly šediny. Eva si ale pomyslela, že vypadá odpočatě
a uvolněně, takže zřejmě strávil pěkné svátky.
Právě se mu chystala přidat trochu stresu.
„Uvědomili vás o její vraždě?“ zeptala se Eva.
„Jelikož se jedná o známou obhájkyni v trestním právu, se
kterou se policie pravidelně střetávala – a která udržovala
dobré styky s médii –, byl jsem informován o volání na devět
set jedenáctku i o tom, že jste hlavní vyšetřovatelka. Co
potřebuji vědět dál?“
„Tělo Bastwickové objevil její tajemník Cecil Haversham
přibližně v devět hodin, když vešel do jejího bytu. Dělal si
starosti, protože Bastwicková promeškala domluvené schůzky.
Haversham znal kódy. Ověříme jeho alibi na čas smrti, ale
v tuto chvíli není podezřelý. Oběť byla uškrcena, patrně
drátěnou smyčkou. Žádné zjevné známky zápasu nebo sexuálního
útoku. Zemřela v osmnáct třicet tři včera večer. Bezpečnostní
kamery zachytily osobu, která vešla do budovy v převleku za
kurýra a s krabicí. Dotyčná osoba po celou dobu držela krabici
tak, aby kamery nezachytily její obličej.“
„Což naznačuje, že vrah znal budovu včetně rozmístění
kamer.“
„Ano, pane. Bastwicková kurýrovi otevřela. Na kameře je
vidět, jak kurýr sahá pravou rukou do kapsy ve chvíli, kdy
Bastwicková couvla, aby ho pustila dál. Odešel i s krabicí
dvacet tři minut po vstupu do jejího bytu.“





28
J. D. Robb
„Rychlá práce.“
„Ano, pane, celkově se v budově nezdržel ani třicet minut.“
Whitney se opřel. „Profík?“
„Postupoval víceméně profesionálně, ale momentálně se tato
možnost nejeví nejpravděpodobněji. Technici prohledávají
místo činu a tělo je na cestě do márnice. Požádala jsem o
vrchního patologa Morrise.“
„Přirozeně.“ Whitney rozpřáhl ruce. „A jakkoliv tomu
média budou věnovat pozornost, protože ho oběť často vyslýchala
v zájmu svých klientů, ve vašem hlášení není nic, co by
zdůvodňovalo odchylku od obvyklého postupu. Většinou za mnou
nechodíte, Dallasová, pokud si vás nezavolám. Co potřebuji
vědět?“
„Smím použít vaši obrazovku, veliteli?“
Pokynul k ní rukou.
Chvíli to trvalo – Eva si s elektronikou příliš nerozuměla –,
ale podařilo se jí zasunout disk, načíst obsah a otevřít ho.
Na obrazovce se rozzářil vzkaz zapsaný na stěně nad tělem.
Whitney vstal z křesla a s očima upřenýma na obrazovku
pomalu obešel stůl.
„Kdy jste naposledy viděla oběť nebo jste s ní mluvila?“
„U odvolacího soudu Jesse Barrowa přibližně před rokem.
Od té doby jsem neměla žádný případ, na kterém by pracovala.
Tehdy jsme se trochu střetly. Víc během vyšetřování Barrowa
a vraždy jejího kolegy Fitzhugha. Jako polda a obhájce, nic
víc, nic míň. Nelíbila se mi – jako člověk, ani jako právník –,
ale mně se nelíbí hodně lidí.“
„Vyslovila jste někdy přání, aby byla mrtvá?“
„Veliteli...“
„Jakkoliv nezávazně, poručíku.“ Upíral na ni pohled, který
jasně říkal: Chci slyšet pravdu. „V zápalu okamžiku, před
kýmkoliv?“
„Ne, pane, nevyslovila. Možná – vlastně docela
pravděpodobně – jsem ji označila řadou nelichotivých jmen.
Pravdou ale je, pane, že jsme se nesetkávaly tak často. To už jsem





29
Jen ty a já
se u soudu víc střetávala s Fitzhughem, než ho zavraždili.
S Bastwickovou jsme se nikdy nesetkaly na osobní úrovni, ve
společnosti, mimo vyšetřování nebo soud. Z toho, jak snadno
se vrah dostal do jejího bytu, bych řekla, že znal Bastwickovou
mnohem líp než já. To se změní.“
„Tohle se dostane na veřejnost.“ Whitney kývl k obrazovce.
„Ano, pane. I kdyby se nám to podařilo utajit, zveřejní to
vrah. Jaký by mělo smysl psát takový vzkaz a nedočkat se
pozornosti nebo vděku?“
Whitney se vrátil ke svému křeslu. „Oba víme, že by bylo
výrazně... jednodušší, kdybych vyšetřování svěřil někomu
jinému.“
„Možná by to bylo jednodušší, veliteli, ale žádám vás, abyste
to nedělal. Jestli vrah myslel ten vzkaz vážně, vražda měla být
laskavost vůči mně, trest za neúctu. Pokud mi ten případ
odeberete, vrah by to mohl brát jako další projev neúcty. Myslí si,
že mě zná, ale nezná, a to mi poskytuje výhodu.“
Zůstaň neosobní, připomněla si Eva.
„Peabodyová shání veškerou korespondenci, která mi při -
chází na ústředí, a vzhledem k popularitě případu Icoveových
včetně knihy a filmu i do Hollywoodu. Požádáme doktorku
Mirovou, aby přidělila nějakého psychologa, který provede
analýzu řečené korespondence, pokud na ni nebude mít čas
sama. Vrah se se mnou patrně už někdy pokusil spojit,
nejspíš víckrát. A jelikož z vyšetřování předchozí vraždy vím něco
o firmě oběti, dává mi to další výhodu.“
Předlož svoje argumenty, pomyslela si. Rychle a logicky.
„Dvě vraždy v jedné právní firmě nejsou příliš
pravděpodobné a vrahova znalost budovy oběti, přesného rozmístění
kamer i polohy jejího bytu – a věděl, že je oběť sama doma, jinak
by zaútočil jindy – naznačuje, že má vnitřní informace o chodu
firmy, nebo že provedl podrobný průzkum.“
„Na té stěně je vaše jméno, Dallasová.“
„Ano, pane. Stojí o mou pozornost, veliteli, jinak by po sobě
nenechal nic, natož písemný vzkaz. Chci mu tu pozornost do-





30
J. D. Robb
přát. Je možné, že se se mnou v takovém případě pokusí znovu
spojit. Nemůžu tvrdit, že to není na jisté úrovni osobní – jak jste
říkal, na té stěně je moje jméno. Ale doufám, že mi budete věřit,
když řeknu, že mi osobní aspekt nezabrání odvést svoji práci.“
Whitney propojil konečky prstů a zadíval se přes ně na Evu.
„Kdybych případ přidělil někomu jinému, kterého policistu ze
svého oddělení byste doporučila jako hlavního vyšetřovatele?“
Evu jeho otázka zasáhla jako kopanec do břicha, ale zůstala
neochvějně stát a po pravdě odpověděla: „Na mém oddělení
není žádný policista, kterého bych nedoporučila. Každý z nich
by vedl vyšetřování důkladně a nezastavil by se, dokud by
případ neuzavřel.“
„To je správná odpověď. Povedete to v patrnosti, stejně jako
já. Promluvím si se šéfinspektorem Tibblem. Vy proberete
s Kyungem, jak se postavit k mediálnímu cirkusu, který určitě
vypukne. Očekávám, že dodržíte slovo, poručíku. Jestli vám
začne osobní aspekt případu překážet v práci, řeknete mi to
a předáte vyšetřování někomu jinému.“
„Ano, pane.“
„Pusťte se do práce.“
„Děkuji, veliteli.“
Cestou z Whitneyho kanceláře se snažila potlačovat úlevu,
kterou cítila.
Zůstaň objektivní, opakovala si. Je to jenom další případ.
Ale to byl nesmysl, protože... Pokaždé to byl nesmysl. Ni -
kdy se nejednalo jenom o další případ.
Ignorovala mírnou bolest hlavy a sjela ke svému oddělení.
Když vešla do hlavní místnosti, připomněla si, co říkala veliteli.
Mluvila naprostou pravdu.
Zvládl by to kdokoliv z nich. Od Jenkinsona, který upíjel
špatnou kávu, zatímco se mračil na obrazovku, po Baxtera
s nablýskanými, drahými botami opřenými o stůl, zatímco
mluvil do videofonu. Carmichaelová a Santiago, kteří se s
hlavami u sebe potichu o něčem dohadovali u jejího stolu.





31
Jen ty a já
Pořád tu měli vánoční výzdobu – ošklivý stromek a
podivnou směs symbolů od obouchané menóry po zvláštně
legračního zombijského Santu.
I ceduli, která teď visela – a pokud šlo o Evu, bude napořád
viset – na dveřích do denní místnosti.
CHRÁNÍME A SLOUŽÍME BEZ OHLEDU NA VAŠI
RASU, VYZNÁNÍ, SEXUÁLNÍ ORIENTACI NEBO
POLITICKÉ NÁZORY, PROTOŽE VŠICHNI MŮŽETE ZEMŘÍT.
Přesně tak to je, pomyslela si, když se z denní místnosti
vynořil Reineke s dalším hrnkem špatné kávy.
Sama zašla do své kanceláře, kde měla opravdu dobrou kávu.
Poprvé ji napadlo, že by mohla dát Roarkeovu pravou a
vynikající kávu do denní místnosti, ale hned zase svůj nápad
zavrhla jako chvilkovou sentimentalitu.
Člověk nemůže rušit tradici odporné poldovské kávy jenom
proto, že má dobrý pocit z toho, jak kvalitní poldy pod sebou
má.
Navíc by přišli o zábavu spočívající v tom, že jí potají chodí
krást z AutoChefa. Přece jim nebude kazit legraci.
Svlékla si kabát, naprogramovala si kávu a sedla si, aby
založila složku a nástěnku k případu.
Oběť si zasloužila rutinní postup – a Evě se s rutinou bude
pracovat líp.
S Peabodyovou zahájí výslechy v kancelářích právní firmy
a spojí se s Morrisem v márnici. Osobně popožene techniky
i laboratoř.
A udělá si čas, aby si podle velitelových pokynů promluvila
s Kyungem.
Nadine, pomyslela si a nepřítomně si promnula zátylek.
Nadine Furstová – hvězdná reportérka a autorka bestselleru
Případ Icoveových. Musí jí zavolat.
Jestli si vrah zjišťoval podrobné informace – a Eva si tím
byla jistá –, určitě věděl, že Eva a Nadine jsou kamarádky.





32
J. D. Robb
Možná bude Nadine chápat jako prostředníka – veřejně
známou reportérku, která vystupuje v televizi – k tomu, aby se
dostal k Evě.
Každopádně až uniknou detaily z místa činu, Nadine
Furstová ucítí dobrou reportáž, jako kočka cítí myš.
Bude lepší, když jí zavolá rovnou.
Uvažovala nad nejlepším přístupem, když tu uslyšela klapot
podpatků mířící k její kanceláři. Pomyslela si, že to je Nadine,
a zvedla se, aby zakryla nástěnku.
Do místnosti vešla Mirová.
Nebylo obvyklé, aby za Evou chodila, natož aby za sebou
zavírala dveře.
„Sedni si,“ pokynula Mirová.
Eva, spíš překvapená než podrážděná, ukázala ke křeslu za
svým stolem. „Posaď se sem.“
„Sedni si,“ zopakovala Mirová příkře a schválně si
vybrala Evinu zoufale nepohodlnou židli pro návštěvy. „Jsi
chytrá žena,“ začala Mirová, „a vynikající policistka. A jako
taková víš, že bys měla tohle vyšetřování předat někomu
jinému.“
„Jsem chytrá žena,“ souhlasila Eva, „a vynikající policistka.
A jako taková ani náhodou nebudu předávat vyšetřování,
protože mě někdo využívá jako výmluvu k vraždění.“
„Je to osobní.“
Eva si sedla a nadechla se. „Každý případ je osobní,“
odsekla. Mirová se zamračila. „Nic není osobnějšího než vražda.
Dobrý polda umí zachovat objektivitu.“
„Evo.“ Mirová se odmlčela a zvedla ruku, aby naznačila, že
se potřebuje na chvilku zamyslet.
Eva čekala.
Mirová byla oblečená do cihlově červené oproti obvyklým
jemnějším barvám, ale její kostýmek byl jako vždy dokonalost
sama. Sobolí vlasy nově nosila ostříhané na mikádo, jež
ohraničovalo její pohledný obličej a díky němuž se její modré oči
zdály být o něco tmavší.





33
Jen ty a já
Nebo to je jenom podrážděním , pomyslela si Eva.
Mirová se opřela – trhla sebou, když jí židle nepříjemně
sevřela pozadí – a hodila si jednu dokonalou nohu přes druhou.
„Je to osobní pro vraha. Vnímá se jako tvůj přítel – pro
jednoduchost o něm budeme mluvit jako o muži – a zastánce.
Vysnil si vztah s tebou, který se jenom prohloubil, když teď pro
tebe zabil. Věnoval ti dar. Bude očekávat tvoje uznání.“
„Pak bude zklamaný.“
„A až ho zklameš, zaútočí na tebe.“
„Kdybych předala vyšetřování někomu jinému, v podstatě
bych tím říkala, že tenhle případ nestojí za můj čas a
pozornost. Co pak? Nemusel by zabít znovu, a ještě líp? Nemusel by
si najít další oběť, kterou už bych považovala za dostatečně
důležitou, abych se jí věnovala?“
Mirová poklepala špičkou cihlově červeného střevíčku.
„Vynikající policistka,“ zašeptala. „Ano, to je možné. Je jasné, že
jsi v ohnisku jeho zájmu.“
„Nevím, jestli je to tak jasné – jo, je to pravděpodobné. Ale
je i možné, že ve skutečnosti šlo o Bastwickovou. Musím
odvést svoji práci a potvrdit to nebo vyloučit. Podle mě bychom
se měly z hlediska profilu vraha ptát, proč se soustředí na mě.
Kde se vzal ten vysněný vztah? A jak toho snu využít, abych ho
zastavila? Pomoz mi s tím.“
Mirová si dlouze povzdychla a podívala se k AutoChefu.
„Chceš trochu čaje, který máš ráda? Myslím, že tam nějaký
je.“
„Vlastně ano. Rozrušilo mě to. Záleží mi na tobě.“
Eva vstala a naprogramovala čaj. „Nesmíš dopustit, abys to
brala osobně.“
„Vždycky je to osobní,“ opáčila Mirová a usmála se, když
se na ni Eva podívala. „Dobrý psycholog, stejně jako dobrý
polda, si umí zachovat objektivitu. Tahle osoba si tě idealizuje,
Evo, a to je velice nebezpečné.“
„Proč?“ Eva podala Mirové čaj. „Nemyslím, proč je to
nebezpečné. To chápu. Ale proč si mě idealizuje?“





34
J. D. Robb
„Jsi silná žena s nebezpečným povoláním, ve kterém vynikáš.“
„Je spousta policistek,“ namítla Eva. „A spousta těch, co
mají hodnost.“
„Řada tvých případů si navíc získala značnou mediální
pozornost. Jsi provdaná za vlivného, vysoce úspěšného a
tajemného muže, kterému se média rovněž věnují.“
Napila se čaje, zatímco Eva uvažovala o jejích slovech.
„Vznikla o tobě úspěšná kniha a ztvárnili tě v úspěšném
a kritikou chváleném filmu,“ pokračovala Mirová. „Nasazuješ
život, abys chránila a sloužila, ačkoliv jsi v situaci, kdy bys
mohla bezstarostně cestovat a vést bohatý, privilegovaný život.
Místo toho pracuješ dlouhé přesčasy a riskuješ, abys odváděla
svoji práci a zasazovala se o spravedlnost.“
„Jenže proč kvůli tomu zabíjet Bastwickovou? Vlastně
kohokoliv? Dělám jenom svoji práci.“
„Ale nemůžeš dosáhnout spravedlnosti, jak ji ta osoba
chápe,“ upozornila ji Mirová. „Jak bys mohla? Jsi ideál, ale
taky tě svazují pravidla. A tak dotyčná osoba dosáhla
spravedlnosti za tebe.“
„Proč Bastwicková? Nezáleželo mi na ní.“
„Tobě ne, aspoň ne nijak zvlášť, ale pro vraha představovala
všechny klienty, všechno, proti čemu bojuješ. Všechny, kteří ti
nedávali najevo úctu, kteří ti nevzdávali dostatečný hold.“
„Kristepane.“ Eva se podívala na nástěnku, na Leanoru
Bastwickovou. Živou i mrtvou. „Ale skoro jsem s
Bastwickovou nepřicházela do styku. A když ano, bylo to už dávno.“
„Vrah to mohl nějakou dobu plánovat, rozvažovat, shánět
materiály. Možná zjistíme, že Bastwicková o tobě v nedávnější
době řekla veřejně – nebo jen tak přátelům a někdo ji slyšel –
něco, co vyvolalo vrahovo znechucení. Ještě ne vztek.“
Eva se znovu podívala na nástěnku. „Ale mohly jsme se
brzy potkat. Bastwicková byla veřejně známou ženou ve svém
oboru. Možná proto si ji vrah vybral. Její vraždu dobře
naplánoval a při realizaci se dobře ovládal. Měl jasný cíl. A patrně taky
naději, že se dočká uznání. Kdyby šlo o nezištný skutek – jak





35
Jen ty a já
se nápis pokouší naznačit –, žádný vzkaz by nepsal.“ Ohlédla
se, jestli Mirová souhlasí. „Nemám pravdu? Když někomu
prokážeš vážně míněnou laskavost, nestojíš o pochvalu.“
„Ne, pokud to myslíš upřímně. Za tohle vrah čeká vděk. Od
tebe.“
„Vrah chce mou pozornost, to chápu. Když mu ji nebudu vě -
novat, přitvrdí. A když budu..., stejně zabije někoho dalšího.
Líbilo se mu to. Navíc když je někdo objektem tvé... říkejme
tomu náklonnosti, nechceš mu dávat další a další dary?“
„Ano, ale zároveň chceš uznání, vděčnost, možná dokonce
oplátku, Evo.“
„Ať se k tomu postavím jakkoliv, vrah neskončil – jedině že
bychom se pletli a ve skutečnosti šlo o Bastwickovou. Když
zůstanu jako hlavní vyšetřovatelka, budu mít lepší šanci, že
ho zastavím. Třeba se mi podaří uhodnout, kdo by mohl být
další.“
„Nakonec budeš dalším cílem ty. Nakonec ho zklameš a bude
si připadat zrazený. Idoly vždycky spadnou z piedestalu, Evo.“
„Dřív nebo později bych se stala cílem tak jako tak.“
Mirová nic neříkala, jen seděla a upíjela čaj. „Kdyby šlo
o výsměch – něco na způsob ‚chyť si mě, jestli to dokážeš‘ –,
dělala bych si menší starosti. Ale tohle není soutěž. Je to spíš
nabízený dar.“
Nadechla se a postavila šálek na stůl. „Analýzu
korespondence provedu sama. Budeme hledat někoho, kdo se opakuje.
Někoho, kdo ti napsal nebo se s tebou snažil spojit víckrát.
Někoho, kdo se s tebou cítí být ve vztahu. Takový pocit mohl
v korespondenci narůstat. Ještě jsem nečetla hlášení
Peabodyové tak podrobně, jak bude třeba,“ připustila Mirová, „ale
z toho, co jsem četla, vyplývá, že se vrah umí dobře ovládat, je
opatrný a znal bezpečnostní systém i zvyky oběti. Takže ji
studoval, sledoval, a studoval určitě i tebe. Stojí sice o tvou
pozornost, ale nechce, abyste ho dopadli a zastavili. Tvůj opravdový
a věrný přítel,“ ocitovala Mirová. „To naznačuje, že se za tako-




<


J. D. Robb

J.D.ROBB


10. 10. 1950

J.D.Robb je pseudonymem známé americké spisovatelky Nory Roberts.

Nora Roberts se od vydání své první knihy v roce 1981 stávala velmi úspěšnou autorkou. Každý rok vydala hned několik knih. Její vydavatel se ovšem začal obávat, aby trh knih nebyl její tvorbou přesycen. V roce 1992 přešla do nakladatelství Putnam a brzy na to se rozhodla psát knihy trošku odlišného rázu než do té doby. Všechny její čtenářky byly zvyklé pod autorem Nora Roberts najít klasickou romantickou literaturu. Proto, když se Nora rozhodla psát literaturu s troškou více napětí, použila nový neznámý pseudonym. Byl to velmi chytrý tah, který Noře zaručoval, že její úspěšnost v původní linii romantických knih pod pseudonymem Nora Roberts nebude zasažena případným neúspěchem a nepřijetím nového žánru této autorky. Původně se rozhodla pro D.J. MacGregor, ale krátce před publikováním první knihy zjistila, že tento pseudonym používá již jiný autor, proto zvolila J.D. Robb. Iniciály J.D. jsou první písmena jejích synů Jasona a Dana, "Robb" je zkrácenina z Roberts. První kniha vyšla v roce 1995. Krátce na to vyšly ještě dvě, celkem tedy tři knihy jako experiment, zda to čtenářská obec přijme. Její knihy měly obrovský úspěch, proto již vydala v originálu 25 knih pod tímto pseudonymem!

Tyto publikace jsou vlastně serií sci-fi detektivních příběhů, jejichž hlavní hrdinkou je poručík Eva Dallasová, policistka v New Yorku druhé poloviny 21. století. Čtenáři s Evou řeší záhadné vraždy i milostné trable hlavní hrdinky i její asistentky a hlavně se ocitají v úplně jiném prostředí - v prostředí New Yorku roku 2057 (a jiné roky) plného obsluhujících robotů, dovolených mimo planetu, létajících autobusů a jiných vymožeností. V angličtině se obecně tyto knihy nazývají sérií "In Death", v češtině je to série "Smrtící".

Nořiny práce byly oceněny, The Gothic Journal je uvítal jako "unikátní směs z tvrdého policejního dramatu, science fiction a vášnivé romance", zatímco The Paperback Forum je nazval "fantastickou novou detektivní sérií." Osmnáct titulů se umístilo v New York Times Bestseller List.




       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist