načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jen aby, řekla moje žena - Michael Třeštík

Jen aby, řekla moje žena

Elektronická kniha: Jen aby, řekla moje žena
Autor:

Občas potkám lidi, kteří říkají, že nejsou na Fejsbuku. Připojí k tomu vždycky zdůvodnění, ze kterého vyplývá, že já jsem debil. Co já už přečetl knih o duševní práci. Jak ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 150
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0981-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Občas potkám lidi, kteří říkají, že nejsou na Fejsbuku. Připojí k tomu vždycky zdůvodnění, ze kterého vyplývá, že já jsem debil. Co já už přečetl knih o duševní práci. Jak má být optimistické prostředí, ergonomicky správné sezení, čistý vzduch a kdo ví co ještě, a stejně všechno důležité jsem zatím vymyslel při cigáru zmáčknutý na stoličce mezi zdí a vanou v koupelně. Dřív jsem si kladl spousty otázek, ale jak jsem zrál, tak se jednotlivé dílčí otázky spojovaly do otázek obecnějších, ty pak do ještě obecnějších, až zbyla jen jedna úplně základní: Kde mám brejle?

Zařazeno v kategoriích
Michael Třeštík - další tituly autora:
Zdi tvé Zdi tvé
 (e-book)
Zdi tvé Zdi tvé
Chceš-li rozesmát pánaboha Chceš-li rozesmát pánaboha
Ledaže se spletu Ledaže se spletu
 (e-book)
Chceš-li rozesmát pánaboha Chceš-li rozesmát pánaboha
 (e-book)
Ledaže se spletu Ledaže se spletu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jen aby,

řekla moje žena

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Michael Třeštík

Jen aby, řekla moje žena – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Praha 2017


5

1.

Muž střílel na pásovce

Rok nezačne v pondělí, každý měsíc jinak dlouhý, týden

se nedá rozdělit na dvě stejné půlky, a jak si jako v tom­

hle bordelu mám plánovat nějaký pravidelný režim.

V horoskopu jsem se teď dočetl, že hned po ránu zvlád­

nu udělat moře práce. To chci vidět, když jsem vstal

v jedenáct a připadám si unavený.

Každý doufám chápe, že když se mi porouchá rotoped,

tak novoroční předsevzetí nemůžu plnit, ani kdybych

chtěl.

Nevěřím na neposkvrněné početí, konspirační teorie

a cholesterol.

Pořád čtu, kolik zralých mužů umře při potápění, horo­

lezectví nebo joggingu. Nejsem blázen. Sedím opatrně

v křesle a rozumně pokuřuju.

Říkají mi, že se mám víc pohybovat. Můj táta pořád

jen seděl, četl a kouřil viržinka, a všichni mu říkali, že

se má víc pohybovat. No, a pak všichni, co mu to říkali,


6

postupně umřeli a táta pořád jen seděl, četl a kouřil vir­

žinka.

Napsal jsem tady, že nevěřím na neposkvrněné početí

a hned druhý den mě Pánbu potrestal: Botička na autě.

To je mu podobný.

Když letíte s Air France, dají vám dobré víno a ztratí

kufry.

Zjistil jsem, že „hezky si to užít“ a „splnit si sen“ zname­

ná vypadnout z nějaké televizní soutěže.

Britští vědci prý už rozluštili záhadu kamenů ve Stone­

henge: Nevědí, jak se tam dostaly. To je teda docela sluš ­

né rozluštění.

Teprve dneska jsem se dočetl, že letošní rok je rokem ak ­

tivního stárnutí. To ze mne udělali pěkného pitomce,

protože já to nevěděl a až do včerejška jsem stárnul pa­

sivně.

Když vzdělané lidi zmáhá matoucí mnohoznačnost

věcí, hledají oporu ve filozofii. Já v těchhle případech

lezu do vany. To je taky dobré.

Máma mi vždycky říkala: „Můžeš chodit nedbale oble­

čený, špatně oholený nebo rozcuchaný. Ale nikdy, Míšo,

opravdu nikdy, nesmíš mít špinavé boty.“ Celý život to

dodržuju. Tedy s výjimkou těch bot.


7

Novinky.cz: „Muž střílel na pásovce, kulka se odrazila

od krunýře a trefila jeho tchyni.“ Vůbec si nedovedu

představit, jak to trénoval. Respekt.

2.

Taková blbost a prostě to nejde

„V zásadě mám ta prsa pořád krásná, ale jedno má vět­

ší pokles než druhé,“ prozradila modelka. Nějak se z to­

ho nemůžu vzpamatovat.

Myslím, že lidé se dělí na kuřáky a na hypochondry. Hy­

pochondři se pak dělí na dietáře a na vegetariány. Kuřá­

ci se dělí na pivaře, vinaře a na ty, co pijí kořalku. Cítím,

že v tomhle schématu mám své pevné místo.

Občas potkám lidi, kteří říkají, že nejsou na Fejsbuku.

Připojí k tomu vždycky zdůvodnění, ze kterého vyplývá,

že já jsem debil.

V horoskopu mi píšou, že si dneska mám obléci jasné

odstíny. Tak jo. Já mám tu černou sepranou do nejrůz­

nějších valérů. Vyberu ty jasné.

Je pozoruhodné, že žádný můj překlep nevypadá jako

překlep, ale jako že jsem blbec.


8

Od dětství jsem trpěl tím, že mě společnost nutí, abych

se nepřetržitě choval inteligentně. Teď, když mám

potřebu proti tomu revoltovat, napíšu na Fejsbuk ně­

jakou infantilní kravinu a hned se mi uleví. Vždycky se

ale najde někdo, kdo mi začne vysvětlovat, že to je in­

fantilní kravina.

Dobrý, opravdu povedený status udělá tak dvacet, ně­

kdy i třicet lajků. Ty ostatní kolem stovky.

Já umím čekat, nejsem zmatkař. Zatímco moje žena bez­

hlavě natankovala benzin za 38 korun, já jsem si v klidu

počkal a teď si ho mohu dát za 40 korun plnou nádrž.

Většina funkčních změn Fejsbuku mi vždycky nejdřív

připadá jako změny k horšímu, ale později vidím, že

jsou to změny k ještě horšímu.

Některé statusy mají tu vlastnost, že se líbí těm, kdo je

pochopí, i těm, kdo je nepochopí. Být mladší, zkusím

na tomhle principu založit politickou stranu.

Život lidský je vlastně něco podobného jako řada ne­

souvislých statusů, které si člověk občas musí olajkovat

sám.

V diskusích na Fejsbuku jsem vypozoroval, že k jakkoliv

málo chytrému nápadu je možné vymyslet libovolné

množství ještě méně chytrých nápadů. Pokud někdo

neví, co to je fraktální geometrie, tak tohle je jedna její

přesná aplikace.


9

Dřív jsem si kladl spousty otázek, ale jak jsem zrál, tak

se jednotlivé dílčí otázky spojovaly do otázek obecněj­

ších, ty pak do ještě obecnějších, až zbyla jen jedna

úplně základní: Kde mám brejle?

Všiml jsem si, že když se v posteli převaluju z boku na

bok, tak vždycky přes záda. Včera jsem si řekl, že je to

kulturní stereotyp, a zkusil to přes břicho. Shrnul jsem

si prostěradlo, shodil polštář a skončil úplně dezorien­

tovaný s přetočeným pyžamem. Taková blbost a prostě

to nejde.

3.

Nevím, jak jsem se umístil

Na výběr byly rakvičky se šlehačkou nebo pařížský dort.

„A po čem se víc hubne?“ zeptala se moje žena.

Svoji definitivní ženu jsem objevil v sedmadvaceti, svoji

definitivní whisky v pětašedesáti. Zaplať pánbu, že to

nebylo obráceně.

Když ze svého pokoje volám na ženu do jejího pokoje,

aby se třeba přišla na něco zajímavého podívat, nikdy

mě neslyší. Když úplně potichoučku a neznatelně za­

chrastím obalem od čokolády, je u mne hned.


10

Moje žena má hodinky trvale nařízené o pět minut na­ před, aby prý měla rezervu. Ale ona ví, že je má naříze­ né napřed! Jak to může fungovat? Novinky.cz: Podle psychologů z University of Michigan znamená soulož s někým jiným než s vlastním part­ nerem v 97,7 % nevěru. Ta zbývající 2,3 % by mě teda opravdu zajímala. Dočet jsem se také, že je soumrak manželství, že každý desátý žije sám. Chápu. Jeden sám a devět po dvou. Je mi to jasné. Z Fejsbuku vím, že existuje něco jako sémantický autis­ mus. Mají ho lidé, kteří nedovedou pochopit větu jinak než v tom prvním, gramatickém smyslu. Nerozeznají ironii, nadsázku, záměrný nonsens. Vtip je jim třeba vysvětlit a oni ho pak nevyprávějí, ale vysvětlují dál. Sémantičtí autisté jinak ale bývají velmi přátelští lidé.

„Ty nemáš rád papriky?“

„Ne.“

„To jsem nevěděla.“ Jak by to taky mohla vědět, když se na to ptá sotva jednou za měsíc teprve osm a třicet let. Své ženy si nesmírně vážím. Dostala spoustu meziná rod­ ních cen a chodí si zaplavat, i když mně je zima. Ale ne­ můžu se dívat, jak otvírá čokoládu. To jí opravdu nejde. Já vím, že ženy mají mnohem horší prostorovou před­ stavivost než muži, ale když se u nás vyměňuje potah na gauč, tak já nejsem schopný poznat jak patří, zatím­ co mé ženě je to jasné hned. Vždycky. Je to ponižující. Moje žena ohřála zmraženou pizzu a podala mi nůž. „Mně pětinu,“ řekla. Viděl už někdy někdo krájet piz zu na prvočísla? A tak to mám furt. Že na svatého Jiří vylézají hadi a štíři, to vím dávno. Ale nikdo mi zatím neřekl, kdy ty mrchy zalézají, takže se musím bát celý rok. A je to!!! Holčička ženského pohlaví. Váží a měří. Jme­ nuje se Ela. Otec dítěte i já jsme v pořádku. Vyndal jsem si z ledničky pivo a koukám, na plechovce je napsáno POZOR SOUTĚŽ! Na nic jsem nečekal a pivo do sebe nalil, jak nejrychleji to šlo. Vůbec ale nevím, jak jsem se umístil.

Hodinový manžel mi přidělal ledkový

reflektor nad vanu, abych si nekazil oči,

když v ní čtu. Počkal jsem, až se setmí,

vzal noviny a vlezl do vany, abych zku­

sil, jak je v ní teď vidět. No, a moje žena

se zrovna vrátila domů. „Ty se koupeš bez

vody a oblečenej?“

12

4.

Někdy kolem třicetileté války

Dneska jsem viděl kosa, jak prolétl hustým křovím. Šel

jsem se podívat, jestli v něm není nějaká díra. Nebyla.

Větev vedle větve, mezi nimi malé větvičky, staré listí,

nové listí a igelitový pytlík, ani vidět skrz to nebylo.

A on tím prolétl v plné rychlosti a letěl dál. Byl to velký

frajer.

Máme štěně Bais, hlídám tedy štěně Bais. Říkám: „Otoč

se.“ Nic. „Otoč se.“ Nic. A jak si jako mám svlíknout py­

žamo, když je to fenka? A ještě k tomu tak mladá.

Druhý den cvičím Bais. Je bystrá a spolupracuje. Pocho­

pila už přesně povely Sedni!, Ke mně!, Pusť! a Zůstaň!.

Na kterýkoliv z těch povelů ochotně uskočí a začne bě­

hat okolo mne ve vzdálenosti, na kterou nedosáhnu.

Zase jsem si v Lidovkách něco přečetl o psech a utvrdil

se v přesvědčení, že zaprvé z naší rodiny mám pro chov

psa daleko nejvíc předpokladů já a za druhé, že nemám

absolutně žádné předpoklady chovat psa. V autě na zadním sedadle se fenka Miluška a fenka Aiša vracejí z návštěvy na Vyžlovce:

„Fuj, to byl zas vejlet.“

„Jak se vůbec menovala?“

„Kdo?“

„Ta piča s rozpláclým čumákem.“

„Bais.“ Na většinu zahrady je vidět z domu, na část od sousedů a na kousek ještě ze silnice. Je na ní jediné místo, asi metr na metr, kam není vidět odnikud. Vždycky, když tam jdu, Bais už ví, běží napřed, způsobně se posadí opodál a dělá, že se nekouká. Protože na ni nemňoukám „Baisulínku“ a nedávám jí zbytečně piškoty, jsem pro ni málo důležitý. Jenom když v noci začne bouřka, tak vyleze z postele mé ženy, při­ jde ke mně do pokoje a vleze do mé postele. Když pak bouřka skončí, tváří se, jako že se spletla, vyleze z mé postele a vrátí se do postele mé ženy. Sotva skončí poslední zasypaní lavinami, jsou tu první nabouraní motorkáři a nezvěstní vodáci a hned pak při­ jdou plavci, houbaři a horolezci, a než se člověk naděje, jsou už zas noví zasypaní lavinami. Hrozně to utíká. Ví někdo, jak velký objem mraku musí být, aby z něj vypadl kubík vody? Nejde mi furt do hlavy, že všechny ty rozdováděné Berounky a Vltavy má člověk nejdřív nad hlavou. Vždyť to nebe taky není nekonečné. Kolik je jich na televizi, nevím, protože jsou pod jakou­ si krytkou, kterou neumím odklopit, ale na dálkovém

14

ovladači je třiačtyřicet knoflíků. Který šílenec si může

myslet, že k vypnutí a zapnutí zpráv potřebuju třiačty­

řicet knoflíků?

Jsem v překvapivě dobré kondici, protože podle toho,

kolik stoletých vod už jsem zažil, musel jsem se narodit

někdy kolem třicetileté války.

5.

Břicho jsem měl zatažené úplně zbytečně

Super.cz: „Už se to stalo i princezně! Krásná Letizia se ne­

šikovně usadila a ukázala kalhotky.“ Je mi to opravdu

líto.

Ve své pracovitosti se dneska dostávám až na samotné

hranice možného. Ještě krok a začal bych něco dělat.

Mol. Na zdi. Nechci na ní udělat flek. Vezmu ho ze stran

mezi prsty, zmáčknu a otřu o kalhoty. A on odletí. Sak­

ra, jak je tohle konstrukčně možné?

Červené víno prý obsahuje nějaké zdravé látky. Tak piju

bílé.

15

Když člověk nechce mít v nekrologu, že odešel od roz­

dělané práce, neměl by radši žádnou práci rozdělávat.

Včera od stolku v pizzerii koukám z okna na úzkou uli­

ci a tou se zrovna začala obtížně a pomalu protlačo­

vat nějaká žlutá placka, ferrari nebo lambo nebo něco

podobně humorného. Tak jsem si říkal, jak je ten svět

vlastně spravedlivý. Ten chlap nějakým patafyzikálním

způsobem vydělal zhruba o čtyři miliony víc, než po­

třeboval, a vznikla hodnotová nerovnováha. Ale on si

koupí stejně patafyzikální nesmyslnou žlutou placku,

ono se to vynuluje a svět je zase v rovnováze.

Chtěl bych se aspoň jednou v životě dočíst, že někdo

zemřel po dlouhé lehké nemoci.

Dneska je světový den ledvin. Mne to znervózňuje.

Jsem džentlmen a nebudu jmenovat, ale čím slavnější

a čím v mládí hezčí ženská, tím hůř vypadá po šedesát­

ce. To jsou ti plastici úplní hlupáci?

Když jím čokoládu, mám takový nepříjemný pocit trap­

né improvizace. To chrastění papírem, divné ulamování,

nepravidelné hrany, drobky okolo, prsty zapatlané. Je

to nějak málo důstojné.

Kdybych byl designer, vymyslel bych odpadkový koš,

na který nejde položit lopatku se smetákem.

V novinách píší: „Voják chtěl vylekat kolegu, aby ho zba­

vil škytavky. Střelil ho do obličeje.“ Jednoduché, ale jis­

tě účinné. Novinky.cz: „I sex na jednu noc může mít své opodstat­ nění.“ To mi tedy řekli brzo. Mám novou bundu. Teprve doma jsem zjistil, že má asi osm kapes, ale já intelektuálně zvládám nejvýš dvě. Strašně mě to ponižuje. Dal jsem si do bundy třeba za­ palovač a je v ní navždy. Já ho prostě už neumím najít. Učím se pít víno, ale vždycky, když ho poválím v puse, tak mi šplouchne na čípek a já se zakuckám. Prostě blbý. A taky mi vadí, že když otevřu miňonky, jsou pokaždé tím krabatým rubem navrch. Když mám nějakou zeleninovou přílohu, sním vždycky nejdřív tu zeleninu, abych se na ni nemusel celé jídlo koukat. Je jasné, že materiály, které odpuzují vodu, jsou výhod­ né třeba ve stavebnictví, ale nechápu, proč z nich teď dělají taky ručníky. Člověk po sobě tu vodu akorát str­ ká ze strany na stranu, jako kdyby se utíral igelitovou taškou. Můžu se tvářit flexibilně a dynamicky, jak chci, ale svle­ čený toho už moc neuhraju. Byl jsem na CT a sestra mi řekla, abych si vyndal zuby.

„Vyndavací nemám,“ řekl jsem uraženě.

„Ale moh‘ byste už mít,“ odsekla.

Tak asi takhle. A břicho jsem měl zatažené úplně zby­ tečně.

17

6.

To je zas den

Úplně sám jsem hlídal na zahradě Elu. Nelehká věc.

Furt jsem si musel přesedat, aby jí do kočárku nešel

kouř. Jinak dobrý.

Zapeklitá situace. Už třetí den mám tak divné bolesti,

že pro ně nemůžu vymyslet žádnou vhodnou rakovinu.

Jako intelektuál jsem měl v životě zatím tři významná

názorová období:

1. K jídlu cokoliv, čím míň, tím líp.

2. K jídlu cokoliv, čím víc, tím líp.

3. Biftek 300 gramů.

Máme domácí nudle z Billy. Představuju si, jak je třeba

v paneláku na Jižním Městě nějaká starší milá paní celý

večer válí a krájí a k paneláku každý ráno opatrně na­

couvá kamion, naloží je a naveze do Billy.

Stejně je lidské tělo dost sofistikovaná záležitost. Na­

příklad z jakéhokoliv rostlinného tuku v tu ránu udělá

tuk živočišný. To je laboratorně dost obtížné.

18

Emil: převrátil se na něj traktor, rozsekal se na motorce,

spadl z Karlova mostu, spadl do nějaké rokle a byl dva

měsíce v umělém spánku, pak zas kvůli něčemu měsíc

na kapačkách. Zdenek: rozbruskou si rozpůlil pusu,

zády rozbil sklokeramickou desku, teď mu zas z výšky

spadl čtyřmetrákový kámen. Dva mí nejlepší kamarádi.

Ale jestli se dostaneme do stejného starobince, tak se

vedle nich budu bát ležet.

Vidím, že Bais má pod zadkem krev. Chci ji vyšetřit, ale

ona se stydí. Delikátní situace. Pral jsem se s ní, pak

jsem ji zalehl polohou 69 a byl moc rád, že mě nikdo

nevidí. Jenže se moc mrskala a stejně mi utekla. Na­

konec se s uraženým výrazem odšourala a složila zase

zpátky na rozsednutý rybíz.

Mám ekumenický dotaz: Komáry vymyslel kdo?

Když jsou dlouho vedra, přijde ochlazení, a když je dlou­

ho zima, oteplí se. Ví to každý hlupák, jmenuje se to re­

grese k průměru, a když se zadaří, dojdou k tomu i ma­

tematické modely meteorologů.

Dělám korekturu nějakého staršího textu a úplně se sly­

ším, co bych o něm říkal, kdybych ho nenapsal já.

Jsem trochu introvert. Kolem zahrady máme tak vyso­

kou zeď, že bych tu snad mohl i nosit ponožky do san­

dálů.

Čtu, že Karolína Kurková neoslnila, Tereza Maxová ris­

kuje svoji pověst a Tereza Voříšková neuhlídala svá kůz­

látka. To je zas den.

„Pojď si tu bábovku ukrojit sám, já nevím,

kolik jí chceš.“

„Já taky nevím, kolik jí chci.“

„Hm. Tak myslím, že jí chceš asi tolikhle...“

7.

Na lidi normálně neútočí, ale stejně

Meteorologové varují, že Čechy a Moravu dnes zasáhne počasí. Jsem opatrný. V souvislosti s možnými požáry jsem se rozhodl zkontrolovat náš hasicí přístroj. Sice jsem ho nezkontroloval, protože ho nemůžu najít, ale žena mě uklidnila, když si vzpomněla, že nemůže být starší než dva roky, takže určitě bude ještě plně funkční. Teď jsem se chvíli pozoroval, jak zápasím se skláda­ cím křesílkem, a nemohl jsem věřit, že jsem původně inženýr. Dvířky lednice vždycky švihnu, jako bych je chtěl prud­ ce zabouchnout, ale v poslední chvíli je navyklým po­ hybem chytím za madlo a zbrzdím, takže se uvnitř nic nepřevrhne. Pokud ovšem nemáme novou lednici, která má to madlo úplně jinde.

20

Můj mozek stále ještě pracuje naprosto spolehlivě: Na­

píšu mail a pravá hemisféra mi říká: „To bude dobrý,

buď klidnej, to bude dobrý.“ Odkliknu to a automaticky

se mi v hlavě zapne levá hemisféra: „Ty vole, máš tam

chybu, ty vole, ty si debil.“

Žiju uprostřed spousty slov, u kterých nevím, co zname­

nají, ale většinou, když se to o nějakém dozvím, jsem

zklamaný. Teď například „ibišek“. Celý život jsem si

představoval, že je to nějaké vzácné kožešinové zvíře,

a teď jsem zjistil, že je to jen kytka nějaká blbá.

Nejradši mám dny, kdy nic nedělám. To toho udělám

nejvíc.

„Tos fotil tím starým foťákem?“ Syn myslel foťák, co mám

sedm let.

„Ne, tím novým.“ A myslím foťák, co mám sedm let.

Jestli my si budeme někdy rozumět.

Každý rok se najde v několika redakcích několik redak­

torů, co nerozeznají rozmazanou hvězdu od Perseidy,

ale klidně o tom tvoří poutavé materiály.

Kdysi mě děti vzaly na film, ve kterém Nicol Kidmanová

pořád chodila po domě, a i když šla jen narychlo sem

a tam, všechny dveře před sebou nejdřív odemkla a pak

za sebou pečlivě zavřela a zamkla. Pak mi děti vysvět­

lily, že musela zavírat a zamykat, protože byla mrtvá,

tak aby živí nepoznali, že tam je s nimi. Zneklidnilo

mě, když jsem si uvědomil, že já taky všechny dveře za

sebou pečlivě zavírám. Ale zatím dobrý. Už zavírám, to

jo, ale ještě nezamykám.

21

Už jsem z té přírody celý vynervovaný. Jdu se za tmy vy ­

čúrat do zahrady a najednou těsně vedle mne ježek jak

cyklistická helma. Já vím, že ježci na lidi normálně ne­

útočí, ale stejně.

8.

Vydržela mi skoro dvakrát tak dlouho

Už nikdy se nebudu chtít podívat na letadlo, které mi

letí za hlavou, když budu sedět ve vratkém lehátku.

Indiánské jméno mé ženy by nejspíš bylo „Nech ote­

vřený dveře, Bais to má ráda.“ A moje „Ale je průvan.“

Divné. Většinou, když někomu volám, mám radost,

když to nezvedne.

Včera jsem celý den řešil, co všechno je naprosto nutné,

různě to plánoval a domýšlel, ale nic jsem neudělal.

Dneska jsem se dočetl v Lidovkách, že taková situace se

v EU klasifikuje, jako že je všechno v pořádku, že jen

zatím chybí „kinetický komponent“.

Nepamatuju si to úplně přesně, ale F. M. Dostojevský

asi před sto padesáti lety řekl přibližně tohle: „Stát pevně

na svých názorech je úctyhodné. Mnohem těžší ale je,

22

neustále se sám sebe ptát, jestli jsou ty názory správ­

né.“ Moc rád bych ho teď měl na Fejsbuku mezi přáteli.

Mně nevadí, že existuje portál, který informuje vlastně

jenom o tom, která ženská kdy při vystupování z auta

ukázala kalhotky, ale přijde mi úplně slabomyslné, že

ho mám v nastavení hlavní stránky Seznamu. Já vím,

že jsem si ho tam nastavil sám, ale i tak.

My, Bais, naše děti, Ela a návštěva. Sice jsem trochu

pletl, na koho normálně mluvit, na koho kňourat a koho

okřikovat, ale jinak jsem to zvládal. Na těžkého intro­

verta furt ještě dobrý.

Fuj. Já debil se teď podíval na fotku obřího aligátora, co

chytili u Mississippi. On by se mi do ložnice nevešel ani

po úhlopříčce, ale i tak polezu do postele se zvýšenou

opatrností.

Předehřát troubu – minutku na 20‘, strčit tam pizzu –

minutku na 6‘, otočit pizzu, protože trouba nepeče rov­

noměrně – minutku na 6‘, ještě to chce tak asi tři čtyři

minuty. Konec příběhu. Pozorný čtenář si jistě všiml, že

na ty tři čtyři minuty jsem si minutku nenařídil.

Normálně piju rulandské, ale včera v noci jsem vypil

dvě deci neuburského, dal si na terase cigaretu a z dálky

slyšel tiše kvákat žáby. V Praze v Kostelní ulici. To bych

od neuburského v životě nečekal.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist