načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Její život v očích panenky - Ingrid Desjoursová

Její život v očích panenky

Elektronická kniha: Její život v očích panenky
Autor:

Dvě zraněné duše. Dva sny o druhé šanci.   Potížista, cynik a mizogyn Marc je po vážné autonehodě přidělen k mravnostní policii. Při vyšetřování jednoho ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dvě zraněné duše. Dva sny o druhé šanci.   Potížista, cynik a mizogyn Marc je po vážné autonehodě přidělen k mravnostní policii. Při vyšetřování jednoho případu se setká s jemnou dívkou Barbarou, jež pečuje o svou slepou matku. Zasvětila život nerudné, zahořklé ženě, která jí oplácí jen výčitkami a nadávkami. Jedinou útěchou je pro ni sbírka panenek. Už brzy si půjde koupit vysněný nový kousek, překrásnou porcelánovou panenku jménem  Sweet Doriane. Marca vyvádí Barbařin bezelstný pohled z míry. Její křehkost ho dojímá a zasáhne natolik, že je znovu ochoten uvěřit v budoucnost. Zároveň je však přesvědčen, že Barbara je chybějícím kouskem skládanky, figurkou, kterou musí manipulovat, aby odhalil psychopata, jemuž je na stopě. Ale co když se mýlí? ----- Mistrovský psychologický thriller, v němž autorka manipuluje nejen svými postavami, ale i čtenáři. Machiavelistický, mrazivý, omračující. Už se nikdy nebudu na žádnou panenku dívat stejně.  – Bookenstock   Ingrid Desjoursová umí vystavět příběh kousek po kousku. Noří se do nitra svých postav, žije s nimi, a přestože jsou zrůdné, působí tak naprosto lidsky, že vás k nim připoutá. Tento psychologický thriller je o to děsivější, oč méně detailně jsou zločiny popisovány — není tam vlastně nic, ale vzbuzuje to hrůzu.  - Loïc Di Stefano, Salon littéraire   Ingrid Desjoursová (nar. 1976) je psycholožka specializující se na sexuální kriminologii. Několik let se u belgické policie podílela na vyšetřování sexuálních deliktů, od roku 2007 se věnuje psaní knih a scénářů kriminálních seriálů pro francouzskou televizi. Ve svých románech čerpá z mnoha psychologických profilů sexuálních zločinců, které při svém povolání vypracovala. Napsala několik detektivních románů, které měly velký ohlas nejen ve francouzském prostředí a kterým je společná velká znalost lidské psychiky a schopnost zprostředkovat čtenáři, co její postavy prožívají a jak se cítí. Za svůj debut  Echo  (2009) získala čtenářskou cenu Plume de Bronze (Bronzové pero). Nyní žije v Paříži.

Související tituly dle názvu:
Její život v očích panenky Její život v očích panenky
Desjoursová Ingrid
Cena: 168 Kč
Skládanky moje panenky Skládanky moje panenky

Cena: 195 Kč
Zápolení – Nekonečná cesta duše Ingrid Zápolení – Nekonečná cesta duše Ingrid
Maternová Jana
Cena: 46 Kč
Všem na očích Všem na očích
Lowell Elizabeth
Cena: 159 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ingrid DESJOURSOVÁ

Její život v očích panenky




Copyright © PLON, 2013

Translation © Petr Christov, 2016

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-677-9 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-816-2 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-817-9 (Formát MobiPocket)


Protože hněv je dcerou utrpení.



Náhoda neexistuje,

existují pouze setkání.

Paul Eluard



11

1

Barbara je stejně šedá jako sníh, když ho rozjezdí auta.

Choulí se do sebe, jako by chtěla zmizet, a nedokážepo

chopit, proč se ji ostatní snaží přemlouvat. Nejsou to jejíka

marádky. Je jim úplně jedno, co je zač, a už vůbec je nezajímá,

proč nemůže zůstat. Ony na tom ale trvají. Pochopitelně že

ve vší slušnosti. Možná to dělají ze soucitu. Ještě trochu se

zasmát na její účet.

„Omlouvám se, musím běžet.“

„Ale no tak, nechceš si s náma dát aspoň dvojku? Diplom

se přece musí oslavit, ne?“

„Ještě budeme mít příležitost to oslavit... Mamka na mě

čeká.“

„Mamka na mě čeká!“ napodobují ji kamarádky výsměšně.

„Kolik ti proboha je?“

Je jí čtyřiadvacet. Právě dnes. Ale Barbara si dává pozor, aby

to neprozradila. Stejně by to akorát znásobilo jejich posměšky.

Samozřejmě že v jejím věku není běžné hned mizet pryč, aby

maminka nebyla smutná, nebo mít pořád ráda panenky.Žád

ná z holek, které jsou tady kolem ní, si nedokáže představit,

jakou cenu pro ni ten diplom, který právě získala, má. Malé

vítězství jí samé nad sebou, protože konečně v životě něcodo

kázala. Velký posun na cestě s maminkou, která se na ni moc

zlobila, když se do kurzu přihlásila. A nutno si přiznat, že ji

nakonec přesvědčila hlavně perspektiva výdělku navíc.

„No, musím si ještě něco zařídit... Ahoj.“

„Tak jo, jasně, utíkej za mamkou!“


12

Dívky se rozchechtaly jako hyeny, ale Barbara tomunevě

nuje pozornost, stejně jako si nevšímala soucitných pohledů,

jimiž ji po celý rok častovaly. Jasně že nevypadá jakoprofesio

nálka ze salonu krásy, ale výborné známky, které u zkoušky

dostala, by jim měly zavřít pusu. Diplom kosmetičky přeceni

komu neukradla. Je její. A je to kouzelný klíč k jinému životu,

v němž se bude cítit aspoň trochu svobodněji.

Mladá žena zrychlila krok. Protože jí skrz příliš tenképod

rážky zalézala zima za prsty u nohou. Protože obchody brzo

zavřou a ona si ještě musí pořídit dvě věci, které se rozhodla

dopřát si k narozeninám: fotografi i a panenku.

Od té doby, co se rozmohla digitální fotografi e, je fotografů

po má lu. Nejbližší, kterého našla, se nachází dvacet minutchů

ze od školy. Patnáct, když přidá do kroku. Barbara pospíchá

tmou, ruce v kapsách obnošeného kabátu, který si před pěti

lety koupila za třicet euro. Drobná dívka si energicky ra zíces

tu proti proudu, proplétá se davem lidí, kteří se vracejí domů

z práce, na namrzlém chodníku trochu uklouzne, ale nespad

ne, ustojí to. Klouže jako stín, kterého si sotva kdo všim ne.Prů

hledná a skoro stejně studená jako sněhové vločky, které jí

vnikají do očí a nosních dírek. Její rozhodnutí ji žene vpřed.

Má právo si ty dárky dopřát. Má právo utratit tu trošku peněz,

které jí matka dává. Takže i kdyby mělo starou dneskaklep

nout, tak to prostě udělá. Barbara bude mít svoji fotku a svoji

panenku.

Do prvního obchodu vchází celá zadýchaná. V nose jizaští

pá výrazný zápach. Zacpe si nos a přitom si utře kapičku,kte

rou jí z nosu vypudil teplotní šok.

„To, co vás praštilo do nosu, je vůně vývojky a ustalovače.

Dobrý večer, slečno.“

Barbara se cítí trochu hloupě. Všiml si, že jí teče z nosu?

Proti své vůli se začervená a trochu se zakoktá.

„Do... dobrý večer. Ano, je to hodně cítit, ale vlastně to není

až tak nepříjemné...“


13

„Jste milá, slečno,“ pousmál se muž, až se mu obličejroz

půlil vedví. „Já tu vůni mám rád. I když už patří do minulosti...

Vlastně možná právě proto. Pochází z jiné doby, stejně jako

já. Z doby, kdy jsme věděli, co je to trpělivost, kdy čekání bylo

nádherné, kdy nestačilo tisíckrát zamířit na úsměv a doufat,

že jednou narazíte na perlu... Tehdy umění fotografi e ještěne

bylo záležitostí náhody.“

Barbara sklopí hlavu. Neví, co na to říct. Vlastně se cítísko

ro pro vi n ile, že náleží ke generaci, která jenom bere aodha

zuje a kvůli níž živnost starého pána zachází na úbytě anako

nec ho donutí zavřít krám. Navíc se vždycky cítí nesvá, když

li dé hovoří sami o sobě nebo když má dojem, že se ptají na

její ná zor. Neumí vést konverzaci, nemá k tomu ten správný

klíč. Všechno, co řekne, padne vždy vedle či do prázdna, a tak

ra ději mlčí.

„Ale vás ty moje historky nudí, to je mi jasné,“ povzdechne

si prodavač. „Přišla jste si pro fotografi i, pamatuji si na vás.

Jen mi, prosím, připomeňte své jméno.“

„Bilessiová.“

„Bouchain... Beyerová... Bilessiová! Tady to je.“

Barbara převezme desky, velice obezřetně je otevře avytáh

ne dva archy papíru, aby zkontrolovala, zda nedošlo k nějaké

chybě, a usměje se.

„Je to hezké! Už je to zaplacené...“

„Ano, slečno, všechno je v pořádku.“

Muž se chystá pokračovat v konverzaci, ale Barbara už míří

ven a současně se zaskřípěním dveří se s ním rozloučí. Starý

pán se v mrazivém průvanu zachvěje a odkráčí se zahřát mezi

své obstarožní přístroje.

Barbara je spokojená. Ta fotka pro ni hodně znamená.Žád

nou jinou po svém otci nemá. Lesklý papír. Světlá minulost. Je

jí šest a otec ji nese na ramenou. Usmívá se do objektivu. To

bylo ještě předtím, než si jí začal všímat. To bylo zlé, moc zlé.

Pak odešel. Potom už nic nebylo jako dřív. Nic. Složitásoučas

nost. Nejistá budoucnost. Dívka zavrtí hlavou, aby potlačila


14

slzy, a protáhne krok. Má ještě šest minut, než v Doll’s Paradise

zavřou. To se dá stihnout, ale nesmí se příliš zdržovat a nechat

brzdit vzpomínkami...

Světla v obchodě stále ještě svítí, ačkoli už je po zavíracíhodi

ně. Dneska má štěstí!

„Ani nevíte, jak se mi ulevilo, že máte ještě otevřeno!“

Barbara celá září. Tady je její hájemství, její ráj. Místovy

hrazené pouze a jedině jejím dětským snům.

„Říkala jste, že se zastavíte, tak jsem na vás čekala!“

„Děkuju mockrát!“

„Rádo se stalo, moje milá. Takže? Která vás dnes zláká?“

Žena doprovodí svá slova gestem a rozpřáhne ruce nadstov

ka mi porcelánových panenek, které tu sedí jedna vedle druhé,

všechny nádherně nastrojené. Bělošky, černošky, pa rád nice

s nejrůznějšími módními doplňky. Některé mají upřenýpo

hled osudových žen, jejichž kouzlo přitahuje muže toužící po

dobrodružství. Jiné mají nezbedné oči malých uličnic. Když si

má Barbara vybrat, obvykle bývá na rozpacích. Přesto neváhá.

Už dlouhé měsíce šetří, chodí kolem výlohy, aby se ujistila, že

její vyvolená tu stále je, hýčká ji pohledem. Tahle panenka pro

ni bude mít neobyčejný význam: je první, kterou si pořídí za

své vlastní peníze.

„Tuhle!“

Prodavačka se podívá směrem, kterým ukazuje prst. Její

obličej se rozjasní souhlasným úsměvem.

„Skvělá volba. Jmenuje se Sweet Doriane. Je to nádherné dílo.

Jen se podívejte na ty jemně tvarované rty! A ty výrazné oči,“

říká a sundává ji z regálu. „Šatičky má ze surového hedvábí

a krajky z Calais. Budete si ji hýčkat jako v bavlnce, že?“

Žena s panenkou v ruce udělá krok vzad, jako by se chtěla

ujistit, že osoba, která ji hodlá adoptovat, disponuje všeminá

ležitými vlastnostmi, aby se o svůj malý poklad svedla postarat.

Barbara se usměje. Líbí se jí, že musí prokázat své schopnosti

stát se porcelánovou matkou.


15

„Ale zajisté, madam! Jako by to bylo moje vlastní dítě,“vy

hrkne.

„Dobrá, dobrá... V tom případě je tedy vaše, moje milá.Ostat

ně když si ji teď zblízka prohlížím, připadá mi, že se vámpo

dobá.“

Žena napřáhne ruku. Barbara do ní vloží bankovky. Má to

přesně, střádala jedno euro ke druhému, odkládala drobné

z peněz na kurz, šetřila si z kapesného. Prodavačka penízepře

po čí tá, usměje se, zabalí Sweet Doriane do hedvábnéhopapí

ru a svěří ji nové majitelce, vzápětí otočí vypínačem a regály

se ponoří do tmy. To je jasný signál. Transakce je dokončena,

prodejna může zavřít.

„Ještě jednou vám děkuji... Na viděnou!“

„Ano, má drahá. Na viděnou.“

Barbara přemýšlí, zda by vůbec mohla být šťastnější, než je

právě v téhle chvíli. Tiskne svůj poklad pevně k tělu a zdá se jí,

jako by ji onen předmět hřál. Cestou domů se bude vznášet

jako v oblacích. Letmo se podívá na hodinky: má velkézpoždě

ní. Matka bude nadávat. Zkazí jí oslavu narozenin. Musí sipo

spíšit. Dívka přidá do kroku, projde okolo parčíku, kudy sičas

to zkracuje cestu, a pak zaváhá. Jediná pouliční lampa, která

ještě nedávno fungovala, zřejmě vypustila duši, a ačkoliBarba

ra zná cestu zpaměti, stejně má strach, že by mohla šlápnout

do hovna nebo si v horším případě zvrtnout kotník. Ale když

to vezme touhle cestou, ušetří si dobrých deset minut chůze

a při troše štěstí dorazí domů s ještě přijatelným zpožděním.

Takže ano, musí to risknout! Na místě se zastaví a otáčí sena

zpět. Muž, který kráčí za ní, do ní v plné rychlosti narazí.

„Sakra, dávej pozor, krávo jedna!“

„Omlouvám se...“

Nemá čas se s tím sprosťákem vybavovat. Barbara znovu

vyráží, noří se do zrádného příšeří parčíku a ani si nevšimne,

že se těsně za ni zavěsí jiný muž.



17

2

„Krávo jedna! Děvko zasraná!“

Marc Percolès se nehodlá uklidnit. Chodník je široký jako

náměstí a on musí vrazit zrovna do té jediné nerozhodné čúzy

široko daleko, která neumí ukočírovat ani svoje tělo vprosto

ru. Li di by asi měli dostávat řidičák i na chození po chodníku.

Aspoň by pak na ulicích bylo míň pitomců. Muž sipovzdech

ne. Vlast ně se zlobí spíš na sebe než na chuděru holku, která

z něj musela mít šok. Štve ho to, protože se jí mohl vyhnout.

Předtím by se jí rozhodně vyhnout dokázal. Žere ho pomyšlení,

že ji ne do ká zal obejít. Trápí ho, že jí musel ublížit už jen vahou

svého těla. Kolik vlastně mohla vážit? Padesát kilo i s postelí?

Chudák holka.

„Jsem ubožák, naprostej zoufalec!“

Na tu holku už se nezlobí, jeho hněv míří na něj samého.

Naštvaně dál kulhá po namrzlém chodníku, nadává na život,

na osud, na svoje zkurvené tělo, které ho zradilo. Ani ve snu

ho ale nenapadne, aby si snad jako nějakej invalida mávl na

taxík. Jet metrem taky nepřichází v úvahu, betonové schody

dolů a pak zase nahoru. Takže jde pěšky. Tak rychle, jak jen

může. Stejně jako to dělával, když na to nemusel myslet.Stej

ně jako předtím.

Za dvacet minut je na místě. Zpocený, udýchaný jako kůň.

Ale je na místě. A v rekordním čase, pánové. Napadne ho, že

by měl začít s nějakým paralympijským sportem, a dá si pozor,

aby nezačal křičet vzteky. Na tomhle místě by se to nehodilo.


18

Ačkoli na tomhle místě vlastně ano, ale zrovna teď na to není

ta správná chvíle.

Je to tu samej policajt. Jak jinak, když je na policejnímko

mi sař ství. Každý si tu najde to svoje. Nováčky, uniformované

příslušníky, ty, co nosí vysoké čepice se štítkem, poldy v civi

lu, mladé, staré, ty, co musí psát zprávy jedním prstem, nebo

třeba ty, co se pofl akují a klábosí vzadu vlevo na konci chodby

u chrchlajícího kávovaru. Člověk si připadá, jako by vešel do

kurníku, a každopádně ho musí napadnout, že tyhle slepičky

nejsou ani trochu nebezpečné! Bez sebemenších obtíží by se

mezi ně dokázala vetřít liška a úplně je oškubat. Marc nadává.

Kreténi neschopný! Jeho přítomnost nikoho ani v nejmenším

nevzrušuje, takže bude muset vyrazit na malou obhlídku.Vez

me to chodbou, kde policisté trpělivě čekají na kávu, kráčí tiše,

špicuje uši, aby odhalil tajemství jejich hovoru.

„...skvělej týpek, fakt! Proti němu nemůžeš říct ani popel.“

„To jo, mluví se o něm až v Marseille...“

„Uvidíš, že to bude dobrý. Ale už předtím bejval trochucá

klej... To víš...“

„Jak jako cáklej?“

„No, takovej ten týpek, co čte fi lozofi cký knížky a všechno ví

všechno zná. Není nic, co by neznal. Ani chlapi z laborky honi

kdy na ničem nenachytali. Ví toho tolik jako voni, možná i víc.

Kluci tady mu říkají chodící encyklopedie. I když teda, teď to

bude spíš jednonohá encyklopedie! Ha ha ha!“

Druhý policajt se taky rozchechtá. Trvá to několik vteřin.

Teprve o čtyřicet vteřin později si všimnou, že se k nim připojil

někdo třetí. A směje se na celé kolo. Hlasitě, přehnaně.Tako

vým tím smíchem, který si počká na svou chvíli, aby vámex

plodoval do tváře, aby vás zaplavil hněvem, aby vás sžíral jako

vychrstnutá kyselina. Oba kolegové naprosto synchronizovaně

otočí hlavu. A rázem své veselí utnou. Mladší z nich přitomna

podobí svého staršího kolegu. Ten, který doposud hovořil,zů

stane chvíli zaraženě stát, ve tváři se mu zračí dvě protichůdné

emoce: ta, kterou se ještě před pár vteřinami bavili, a ta, která


19

si právě pozvolna razí cestu jeho páteřní míchou. Vykulil oči,

zúžily se mu zorničky, strachy se začíná potit. Na čele muvy

skočí perličky potu, v koutku úst se zrodí slina, rozechvěje se

mu brada.

„Ka... kapitáne Percolèsi... Ale... neměl jste přijet až zítra?“

„Jo, to měl, chlapče, takže to nejspíš bude moje chyba, že

jsem tě přistihl, jak mně meješ prdel, že jo? Jak se jmenuješ?“

„Poručík Matel. Denis Matel. Mrzí mě to, pane kapitáne,ne

chtěl jsem se vám vysmívat...“

„Fakt ne? A jak tomu teda chceš říkat?“

„Já... Byla to hloupost, máte pravdu. Je to neomluvitelné.

Prosím vás za prominutí. Ale moc vás prosím, nedávejte to

do hlášení, vždyť to byla klukovina.“

Klukovina... Marc se zhluboka nadechne. Hlavně seneroz

čilovat. Natož hned první den. A kvůli něčemu takovému.

„Jasně.“

„Fakt? Tak to děkuju, pane kapitáne! Ještě jednou pros...“

PRÁSK! Ani nestihl dokončit větu. Percolès je možnáosla

bený, ale není padlý na hlavu. Ani obrazně, ani doslova. Ten

ňouma si ničeho ani nevšiml a najednou schytal parádní ránu

do ksichtu. Takovou dobře mířenou, která šla rovnou odhrud

níku — nebo od srdce? — a dopadla přesně nad kořen nosu.

Chlápek leží na zemi a svíjí se bolestí. Jeho mladší kolega se

instinktivně stáhne do střehu, chystá se bránit, kdyby ho Marc

taky napadl, možná by mu ránu dokonce zkusil vrátit.

„Tak pojď. Bouchneš si do kripla?“

„Jestli mě napadnete, tak jo!“

„Líbíš se mi. Dojdi mi pro aspirin, cítím, že mi nabíhámi

gréna.“

„Ale... Co Matel?“

„Nemám rád, když musím čekat. Padej!“

Mladý policista odběhne. Člověk nemusí být nijak zku šený

špion, aby mu bylo jasné, že do lékárny pro krabičku s léky

rozhodně neběží. Kámoš od kávovaru to nejspíš utíkáněko

mu prásknout. Percolès si povzdychne, letmo se po dí vá na


20

Matela, který stále ještě trochu otřesený sedí na zemi,pokrčí rameny, projde chodbou zase nazpět a vrátí se do svékanceláře.

Má tak velkou radost, že tu najde svou starou dobrou židli,

ze které ho bolí záda, kovový stůl s pomačkanými zásuvkami

i toho debilního psa s kývající hlavou, kterého dostal odkolegů k nějakým narozeninám, takže si ani nevšimne, že se něco

změnilo. Až po dobrých pěti minutách svraští obočí a chystá

se zahalekat na plné pecky jméno majora, který zrovna vstoupí

do kanceláře.

„Taky jsi mohl zaklepat!“

„A ty sis to mohl odpustit. Kurva, Marcu, nejseš tady anideset minut a už všechny sereš!“

„Taky tě rád vidím, Angeli.“

„Měl jsi přijít až zítra,“ rozčiluje se major.

„Tak proto. Máš dojem, že bys mi měl zorganizovat nějakou

debilní oslavu na uvítanou? Díky, nemám zájem.“

„Neser. Copak nedokážeš pochopit, že by nám třeba udělalo radost tě prostě jenom přivítat?“

„V pohodě. Nevracím se z koncentráku, nemusíte topřehánět. Nemáš oheň?“

Major Gardeni ho rezignovaně přestane poučovat ošpatných návycích, které mají ostatně společné, spokojí se spouhým povzdechnutím a podá mu zapalovač. Marc si zapálí,silně potáhne a nechá kouř sestoupit hluboko do svých útrob.

„Kurva, já jsem tak rád, že jsem zpátky!“

„Není to moc brzo?“

„Doktoři mě pustili. Jsem schopný služby.“

„O tom nemluvím, Marcu. Prožil jsi peklo...“

„No a? Myslíš, že jsem z toho zmagořil nebo co?“

„Ne, to přece neříkám... Ale muselo tě to zasáhnout.“

„Dej mi pokoj. Už jsem si těch šarlatánskejch psychoušů užil

dost, při rehabilitaci mě těmahle hovadinama srali v jednom

kuse.“

„Ty vole, ty ses vůbec nezměnil!“

21

„Tak vidíš! Nebudu nikoho otravovat a ani tebe nemusímpro

sit, abys mi ukázal, jak to v týhle kanceláři, která se mi mimo

cho dem vůbec nelíbí, chodí... Ale ještě jsem se nestihlpozdra

vit s kolegama, takže mě teď určitě omluvíš!“

Pod dohledem svého zaraženého nadřízeného si Marcsun

dá svetr a pak i tričko. Gardeni je na rozpacích. Dokonce je

mu trochu do pláče, když svého přítele vidí v takovém stavu.

„Co to děláš, Marcu?“

„Hodlám si ušetřit několik měsíců zvědavejch pohledů,“od

poví a rozepíná si džíny.

„Ne, nech toho, kurva. Čeho tím chceš dosáhnout?“

„Ničeho. Já už nechci vůbec nic, Angeli,“ ozve se hořkáod

pověď.

Marc lehce zavrávorá dopředu a nechá si kalhotysklouz

nout až ke kotníkům. Major chtě nechtě odvrátí hlavu.

„No tak pojď, pojď do toho! Nebuď srab! Jen si to prohlídni!“

„Nemůžu.“

„Jak chceš.“

Kapitán překročí hromadu oblečení a zamíří ke dveřím,

aniž se ho jeho přítel pokusí zadržet. Pomalým krokem kulhá

hla vní chodbou. Když prochází okolo, lidé zmlknou, očima

utíkají kamsi k zářivkám nebo noří pohledy ke špičkám prstů,

k botám, k čemukoli, co jim umožní uniknout od představení,

které jim Percolès nachystal a na které je nutí se dívat. Muž

pokračuje volným krokem dál, provokuje mezi kancelářemi.

A ne že by jen mluvil hlasitě, rovnou křičí:

„Tak čemu se takhle nahej podobám? Sem s tím! Jen sepo

dívejte, vy bando fl ákačů. Prozkoumejte každej kousek mýho

těla jednou provždy! Neoblíknu se dřív, dokud si mě každej

z vás pořádně neprohlídne. Protože když už jsem to jednou

udělal, tak nechci, abych v jediným vašem pohledu ještě někdy

viděl nějakou lítost nebo nedůvěru, je vám to jasný?“

23

3

„Promiňte, slečno, nevíte, prosím vás, kolik je hodin?“

„Nevím, bohužel.“

„To od vás ale vůbec není hezký, co říkáte, když máte naru

ce hodinky!“

Jak si toho ten člověk mohl v té tmě všimnout? Vždyť ona

sa ma má co dělat, aby rozpoznala, kam šlape! Barbara tá pe.

Vů bec se jí nelíbí, že se ocitla sama v parčíku a v patách máne

zná mé ho muže, který ji už pár minut sleduje a stále se k nípři

bližuje. Instinkt je něco neuvěřitelného. Je úplně jedno, že je

vám čtyřiadvacet a ještě nemáte žádnou zkušenost s muži,stej

ně okamžitě vycítíte, že jste v nebezpečí. Rozbuší se vám srdce,

sevře krk a strašně moc se vám chce na záchod. A tak Barbara

přihlouple odpoví, že se jí hodinky rozbily. Ale už v té chvíli ví,

že měla radši mlčet a co nejrychleji zmizet. Chlápek ji dožene

a zastoupí jí cestu, vyzývavě si před ni stoupne. Dívka sine

troufne ani zvednout hlavu a podívat se na něho. Nedívala se

na něj, ale stejně ho prohlédla. Stačila jediná vteřina, abyvytu

šila jeho záměry. Je starší než ona, možná stejně starý jako její

otec. Je statný, navzdory zimnímu chladu má na sobě zpolaro

ze pnu tou košili, ze které mu lezou upocené chlupy. Smrdípo

tem a pivem. V koutku úst má bílou skvrnku, jak si musel utřít

sliny. Hodně se potí. Mne si velké dlaně, a jak tře jednu odru

hou, ozývá se suchý zvuk mozolnaté kůže. Je neuvěřitelné, co

všechno člověk vnímá, aniž se na toho druhého vůbec podívá...

„Ty budeš pěkná lhářka, co, a přitom vypadáš jako svatáne

tý kav ka?! Copak si myslíš, že nevidím, jak ti pod tím tvým

24

jeptiškovským ohozem stojej bradavky? Jo! To mě vzrušuje!

Líbí se ti, že mě vzrušuješ, ty svině jedna, co? Jinak by ses tady

nepromenádovala sama v noci po parku...“

Slovo „svině“ ji natolik šokovalo, že tam stojí jako opařená.

Svině! Proč svině? A proč si vůbec klade takové otázky, místo

aby vzala nohy na ramena?

Někdo musí přijít, dřív než bude pozdě. Ví, že ji někdo musí

zachránit. Protože už tuší, že sama se z toho dostat nedokáže.

Že si to bude muset nechat líbit. Že vlastně možná má býtpo

volná. Už si není jistá ničím. Vůbec netuší, jak má zareagovat.

Nebo tedy ano, ví, teoreticky. Ale v tu chvíli ji to nenapadne.

Přijme pasivitu jako povzbuzení, tak ať je to rychle za námi,

někdo přece musí přijít. Jenže tu nikdo není. Nikdo, kdo by

slyšel její volání o pomoc. Je paralyzovaná. Hrdlo má úpl ně,

ale úplně stažené. Napadne ji, jestli se člověk může zadusit

vlast ním strachem, jen tak, úplně sám, a umřít. Pálí ji oči, cítí,

že jí začínají téct slzy.

„Tak co? Někdo ti vyříznul jazyk? Nebo chceš, abych se ti na

něj podíval?“

Nedá jí žádnou šanci odpovědět nebo se bránit, plnouva

hou svého těžkého těla se na křehkou dívku vrhne a přitlačí

ji ke stromu. Páchne. To je první věc, která jí proletí hlavou.

Zápach jí způsobuje nevolnost. Barbara odvrátí hlavu, aby ho

nemusela dýchat, a tváří vrazí do hrbolaté větve. Muž si ji ale

jednou rukou přitáhne za bradu a donutí ji, aby se k němu

otočila čelem.

„No tak, neříkej, žes to takhle nechtěla!“

Ne! Prosím vás! Prosím vás, nechte mě! Tak by ráda odpo

vě dě la. Ale on už tiskne svůj sprostý knír na její rty, už jí cpe

tlustý jazyk do pusy, nutí ji přijmout skutečnost, že ji napadl.

Smrdí mu z pusy. Pivo, ano, ale nejenom. Zápach špatněvy

čištěných nebo jen sporadicky čištěných zubů. Barbaře pro le tí

hlavou, že určitě bude mít zažloutlé zuby a na nich ta ko vé ty

skvrny, jaké se na sklovině někdy usazují. On je ale bude mít

spíš úplně hnědé. Jak se ta věc vůbec jmenuje? No jasně!Zub

25

ní plak. Nejasně se jí vybavují preventivní přednášky o„den

tální hygieně“. Proč je ale radši neupozorňovali na nebezpečí,

které číhá v neosvětlených parčících, a na chlapy, ze kterých

táhne pivo? Z kontaktu sliznic toho individua s jejími je jí na

zvracení, všechno ji pálí. Raději by se v anachronickýchvzpo

mínkách vrátila do školní třídy. Kdyby se pořádněsoustředi

la, tak by to určitě dokázala. Epilace, líčení, masáž. Ano, to je

ono. Nechat tělo být. Stát se pouhou pozorovatelkou, zdálky

sledovat stále ještě mladou a křehkou nymfu lapenou dopas

ti odporného sklípkana. Ano, přesně tak, obrovský odporný

sklípkan. Barbara by se mu nejradši chtěla vyzvracet do pusy,

zasáhnout ho teplým proudem zvratků, do krve mu pokousat

jazyk, ale o tom už teď ona nerozhoduje. Ona sama je pryč, už

není tady na tom špinavém písku, tak vzdáleném od všechsvě

tel, snad proto, aby lépe skrývala násilníkův zločin. Vznáší se

jinde, nad jejich hlavami. Nemá strach, jen čeká, až to přejde.

Nakonec to vždycky přejde, nebo ne? Ne.

Musí doufat, že jí kotevní lano z ruky ještě zcelanevyklouz

lo: navzdory všemu však její tělo vysílá signály, které by radši

nevnímala. Nestačí mu, že jí strká jazyk do pusy. Jednu ruku už

jí vsunul pod košili a neobratně hněte a štípe její křehké tělo.

Druhou jí rozepíná sukni a dostává se jí do kalhotek. Sklípkan

se zdá být všude. Palec s ukazováčkem rozhrnují stydké pysky.

Rozpečeťují otvor, v němž doposud nikdo nešátral. Článkymu

žových prstů se třou o její klitoris, až z ní vyrazí výkřik bolesti.

„To se ti líbí, kurvičko, co? Tohle ti přijde draho, teď poznáš,

co je to pořádnej chlap!“

Vousáč nekompromisně strká své tlusté prsty do dívčiny

vaginy a tvrdě se v ní hrabe.

„Seš teda pěkně mokrá, ty čubko!“

Ten pitomec jí musel protrhnout panenskou blánu avů

bec mu nedochází, že je to krev. Barbaře se chce brečet.Na

dávat mu. Nějak zareagovat. I kdyby ho měla poprosit. Ale

z jejích bolestí otevřených úst žádný zvuk nevychází.Připa

dá si, jako by se topila, vdechuje znečištěný pařížský vzduch,

26

vůni piva i znásilnění, které se kolem ní rozlévají. Na rameni

jí přistane ruka a donutí ji, aby si sedla na bobek. Zádynara

zí do kmene stromu. Podlomí se jí kolena a odře si je o zem.

Muž si rozepíná kalhoty.

„Tak mi ho pojď vykouřit, couro!“

„Ne! Prosím vás...“

„Drž hubu. Kuř!“

Chytne Barbaru za vlasy. Zacpe jí nos. Aby mohla dýchat,

musí otevřít ústa, jinou možnost nemá. On toho využije ana

cpe jí tam penis. Ona se poddá, doufá, že by ji mohl přestat

tak silně svírat, ale jeho stisk trvá ještě dlouhé a dlouhévteři

ny. Aby se ujistil, že už bude poslušná. Pevně ji drží za hla vu

a brutálními pohyby vpřed a vzad se do ní zanořuje čím dál

tím hlouběji, až jí lebka při každém přírazu naráží do stromu.

Konečně jí pustí nosní dírky, přerývaný dech je bolestivěroz

lepí. Smrad. Smrad je opět to první, co její mozek zaznamená.

Zavětřit nepřítele, dřív než se odváží znovu nadechnout. Ten

smrad! Štiplavý zápach moči a špíny. Hnusný smrad.Převlá

dá v něm mužský pot. Sprchu nejspíš nezná. Určitě má taky

takové ty bílé boláky, napadne ji. Slyší ho, jak funí,představu

je si jeho tlusté panděro, co jí plandá nad hlavou, a ten jeho

ubohý mužský ksicht, když si uleví do úst nebohé dívky, aniž

by se slitoval nad jejími uslzenými tvářemi, nad nářkyraně

ného zvířete nebo alespoň nad tím, jak se celá křečovitě třese,

když se jí zvedá žaludek a ona dáví žaludeční šťávy na jeho

nechutný ocas. Copak se zastavil čas? Barbara má dojem, že

je tu už celý měsíc, rok, století. Že byla odjakživa tím zbitým

psem, tou pokořenou sviní povalenou na zemi. Že on je její

pán a ona ho zklamala. A že svou chybu už nikdy neodčiní.

Ona, která se narodila jako žena. Že tohle je její osud. Proč ji

to vlastně napadá? Neví. Zajímá ji to, ptá se sama sebe.Ob

rací se sama k sobě, zapomíná na muže, který ji tlačí doja

zyka, zapomíná, že se tváří, jako by ji už nikdy nechtěl pustit

a nechat být. Divný pocit. Jako by přesně tuhle situaci užně

kdy dřív prožila. A přitom když se systematicky probírá svými

27

vzpomínkami, nic v nich tuhle hypotézu nedokáže podepřít...

Ale člověk na spoustu věcí ze svého dětství zapomene...

„Klekni si na všecky čtyři, ať ti ho tam můžu strčit.“

Znovu ji chytí za vlasy. Ona už se ani nebrání. Z Barbary je

hadrová loutka a on je loutkář. Přemístí se do pozice, kterou

po ní žádá.

„Jo, takhle je to správně! Nemůžeš se dočkat, co?“

Barbara neodpovídá. Barbara už tady není. Volaný účastník

hovor nepřijímá. Je jí jasné, co po ní chce. A že to bude bolet.

Možná dokonce hodně.

Má dojem, že zakřičela, ale není si jistá, zda vůbec slyšela

svůj hlas. Chlápek ještě pořád neskončil, stále ji drtí, morduje,

má dojem, že se z ní stala jedna velká zející díra. Moc to bolí.

On zamumlá něco, co ona ani neslyší, ale vypadá to, že ho to

je ště víc vzrušilo. Couvl. Pomyslela si, že už to má za sebou.Na

jed nou ji ale nová bolest rozpůlí vedví. Nakonec se mu povedlo

protrhnout panenskou blánu. Hlavou jí znovu proběhlavzpo

mínka na přednášky o hygieně. Není dobré strkat jí ho dovagi

ny, když do ní předtím vstoupil zezadu. Je to špinavé. Hrozí, že

něco chytne. Možná dokonce umře. Tohle ho určitě tak vzrušilo,

že ji ještě trochu víc ušpiní. Jo. Dělá to s ním divné věci.Frene

ticky se klepe, zrychluje tempo. Zpoza oblaku se ob je ví měsíc,

perverzní spiklenec jejího utrpení, a zalije je mdlým svě tlem.

Barbara sleduje své ruce, které se noří do štěrku, svou Sweet

Doriane, která leží na zemi pár kroků od ní, a fotografi i vypad

lou z obálky, která ji měla chránit. Pobledlé paprsky osvětlují

dívčí tvář usmívající se do objektivu. V těch šatech s volánky

a s krásně učesanými vlásky vypadá jako dokonalá holčička. Pár

měsíců poté, co byla tato fotografi e pořízena, její otec odešel

a matka jí přestala kupovat hezké oblečení a česat ji. Nebyla to

její chyba. Tehdy se jí začal zhoršovat zrak, takže se o ninemoh

la starat tak jako dřív... Na tom obrázku je Barbara tak šťastná...

Připadá jí, jako by to bylo včera. Taky Sweet Doriane jako by

se na ni dívala. Ubohá malá panenka. Určitě je stejněvyděše

ná jako ona! Hlavně jestli si při tom pádu na zem neublížila!

28

Barbara by nejradši vzala loutku do náruče a utěšila ji, řekla jí,

že všechno bude fajn. Ale nemůže. Tak se na ni alespoňupře

ně dívá, ze všech sil, jako by na tom závisel celý její život. A ona

chce žít. Ta porcelánová tvář se stala symbolem jejíhopřeži

tí, jejího boje. Stala se pro ni celým vesmírem, útočištěm, do

něhož se uchýlila její duše, zatímco tělo podléhalo znesvěcení.

Upřeně si tu tvář prohlíží, jako když se člověk dívá na svůj

obraz v zrcadle, a je přesvědčená, že před smrtí ji můžeochrá

nit pouze naprosté splynutí s jejím porcelánovým dvojčetem.

Upíná se na achátové oči, dokud se všechno okolo ní neroz

ostří, dokud se zorničky jejích očí nestanou tunelem, cestou

do lepšího světa.

A najednou, nějakým zvláštním zázrakem, se na druhéstra

ně zhmotní jakési nečekané zjevení. Vypadá jako překrásná

žena s nádhernými světlými vlasy, splývajícími na průzračná

ramena. Je pečlivě nalíčená, má na sobě bílé nadýchané šaty

a vlídně se na ni usmívá. Tu ženu zná, poznává ji, ačkoli se s ní

nikdy nesetkala. Ta žena je... Ne, to není možné. Cosi v ní se

úporně brání tomu, co nelze popřít. Barbara zavře oči, znovu

je otevře, ale žena tu stále je. Čas se zastavil. V hlavě se jívšech

no motá, bojuje, jako jehla na gramofonu, která dospěla ke

svému cíli. A přece, jakkoli by se to zdálo neuvěřitelné, tohle

zjevení je... ona! Ano, ona sama, Barbara! Její neznámá podoba,

její lepší já, jí dává znamení na konci tunelu. Je to vůbecmož

né? Není to přelud? Ne! Barbara nedokáže vysvětlit proč, ale je

si jistá, že dnes večer, v tomto parku, jí panenka nějakýmlas

kavě kouzelným prolnutím časoprostoru zjevuje budoucnost.

Ta krásná mladá žena zářící štěstím, to by mohla být ona.

To bude ona. Je to nadpřirozené! Je to kouzelné! Takže tozna

mená, že tuhle hrůzu přežije a vyrazí k lepšímu životu. Barbara

zvedne uplakané oči k měsíci, jako by mu chtěla poděkovat, že

do jejích temnot vrhl světlo, a pak se znovu pokusí najít vpa

nenčiných očích svou dvojnici... Dívka ovšem zmizela azane

chala po sobě pouze porcelánové médium.

Nenechávej mě tu samotnou, žadoní dívka.

29

A tehdy se stane druhý zázrak. Zjevení se sice nevrátilo, ale

zdá se, že panenka ožila, jako by vyslyšela její modlitbu. Rysy

v její tváři se pohnuly, kůže zjemněla a zrůžověla. Rty se jíroze

vřely zářivým úsměvem. Barbara by si klidně mohla pomyslet,

že přesně v tom okamžiku se zbláznila. Takhle ale uvažovat

nedokázala. Podstatné bylo odvést pozornost od muže, který

jí ubližoval, a zároveň dokázat uvěřit v budoucnost díkypanen

ce, která umí ožít.

Sweet Doriane je kouzelná, je to klíč, víla. Barbara přísahá

sama sobě, že ji bude navždy hýčkat...

A necháš se vést?

„Ano, přísahám,“ odpověděla co nejtišeji.

V tom případě ti pomůžu, aby ses stala tou krásnou ženou,kte

rou jsi zahlédla...

Ten slib je tak nádherný, že Barbara ztratila kontakt srea

litou. Jediné, co se počítá, je její realita, na kterou se mů že

upnout a díky ní zapomenout na svůj strach a bolest. Ano,

unik ne tomu, a tak na ničem z toho, čemu ji násilníkvysta

vuje, nezáleží. Muž se zatím snaží ze všech sil, penis v jejím

těle zdvojnásobil svůj objem a ona konečně ucítí, jak si ulevil.

Když samec vykřikne, nehne Barbara ani brvou. Slabostí vbři

še se začne třást po celém těle. Lehce pootočí hlavu asledu

je ho, je obrovský a celý se potí, zastrkuje si penis do tři dny

nošených slipů. Oči se mu drsně zablesknou, rty podrozcu

chaným knírem se mu zkřiví uspokojeným šklebem. Jako by

tady a teď náhle zahlédla tvář svého vlastního otce, ale hned

ten obraz ze své poblázněné mysli zase vyžene.

„Jestli někomu vytroubíš, co se stalo, tak si tě najdu a zažiješ

krušný chvíle, je to jasný?“

Dívka přikývne. On se rozchechtá, ještě naposledy jí řekne

„svině“ a zmizí.

Tak to skončilo. To bylo všechno. Život zase začíná, nebo spíš

pokračuje, protože když nějaký muž znásilní nějakou ženu,

30

svět se točit nepřestane. To se stává dnes a denně, je tona

prosto běžné. Úplná banalita. Na kterou se snadno zapomene.

A co když se jí to nakonec jenom zdálo? Nezmizí to třeba z její

paměti, když si odpřisáhne, že si na to už nikdy nevzpomene?

Zmizí. Setmělo se. Nikde nikdo. Žádní svědci tu nejsou, ona

sama na to vzpomínat nechce, nic víc. Prostě se to nestalo.

Vymazat. Přetočit počítadlo na nulu. Přemazat pásku a ji

vymazat taky.

Barbara se rozechvěle obléká. Nemyslí na nic jiného než na

to, kolik je hodin. Kolik by tak jenom mohlo být? Podívá se na

hodinky... Zpanikaří. Matka ji zabije! Chvatně si proto osuší

slzy hřbetem ruky, protože dlaně má určitě celé černé odhlí

ny, jak se opírala o zem, pokusí se trochu si upravit účes, aniž

by se ovšem příliš dotýkala jemné kůže na hlavě, která ji bolí,

jak s ní ten chlap neurvale zacházel, a pokud možno conej

důstojněji opouští park, jako by se nic ošklivého nepřihodilo.

Paměť popraskala, potrhala se, promazala. S každým dalším

krokem se vzpomínky čím dál víc rozpadají a rozpouštějí se

v příšeří parčíku, přes který vede zkratka...

31

4

„Panebože!“

Do ticha se zařízl výkřik. Výkřik z hloubi duše, výkřik děsu.

Žena si dala obě ruce před ústa, jako by se nechtěla pozvracet.

Vyvalila oči, blesklo jí hlavou, že komisařství přepadl nějakýší

lenec, a stížnost na hlučného souseda, kterou tam pospíchala

podat, se jí úplně vykouřila z hlavy. Zbrkle se otočila, vrazila do

zdi, až příliš prudce otevřela dveře a ve stavu velkého zděšení

utekla do chladného večera. Nikdo se ji nesnažil uklidnit aniza

držet. Od chvíle, kdy Percolès vyrazil na svou obchůzku, ne řekl

nikdo ani slovo. Všechna ústa zkameněla, ale oči si nakonecdo

daly odvahu, zabloudily k jeho popálené kůži a přilepily se na

ni jako horký olej, jako by ji chtěly znovu olíznout a seškvařit.

Při každém pohledu se Marc otřese. Nabídl pastvu jejichvoyeu

rismu a lítosti, centimetr po centimetru ho zkoumají,rozřezá

vají, porcují na kousky. Před tím ponížením, které sám sobě

připravil, neustoupí, neuhne pohledem, vystavuje svézmuče

né tělo, amputovanou nohu, protézu, kterou nedokáže mít rád.

„Tak co? Najednou už jednonožec není tak srandovní?“pro

hodí směrem k Matelovi.

Matel mlčí a tvrdošíjně klopí oči. Na čele mu vyskakují fia

lové fl eky, ale on si netroufne ani se poškrábat, aby na sebe

neupozornil.

„Co? Došly ti slova? Snad se mě nebojíš? Ale já přece nejsem

psychopat! Ani sociopat! Kdepak! Já jsem jednonohejmono

pat! Ha ha ha!“

„To už by stačilo,“ zahřímá major Gardeni.

32

„Neblbni, Angeli! Copak nevidíš, že se tu snažím uvolnit

atmo sféru?“

„Všem se tady z toho zvedá žaludek. Běž se oblíknout...“

Marc na chvíli zaváhá. Svěsí ramena, jeho nucený úsměv

se vytrácí. Skládá zbraně... Možná. Ale rozhodně ne dřív, než

vyšle poslední signál.

„Nepředstavíš mě tady slečně?“ zeptá se a pokyne bradou

směrem k jisté mladé ženě.

„To je poručík Margauxová...“

„To je mi fuk. Pojď si šáhnout, hvězdo.“

Kapitán se k ní přiblíží, chytne ji za ruku a přiloží si ji na

tělo. Dívka ohrne nos, pokusí se vyprostit, ale on ji pevně svírá.

„Pusťte mě!“

„A když ne, tak co? Dáš mi facku? Tak jo, vraz mi ji, na co

čekáš?“

Dívka se brání, snaží se mu vytrhnout. Navzdory jeho síle

se musí ze sevření vymanit, protože je žena a jde jí o prestiž

na celém komisařství. Ale Percolès má pěst ze železa. Čím víc

ho tahá za zápěstí, tím pevněji ji drží.

„To bolí!“

„Ach, lapená laňka! Já jí ubližuju! Slyšíte to, pánové? Ato

hle bys mi chtěl vrhnout do spárů, Angeli? Škvrně, co fňuká

hned, jakmile mu někdo trochu silnějc stiskne ruku? Co to je,

policajt, nebo baba?“

„To je tvoje nová parťačka, Marcu. Říkal jsem ti přece, že až

se vrátíš, budeš mít kolegu.“

„A přitom zrovna ty nejlíp víš, že žádnýho nechci. A fortio ri

pokud to je kunda, který se hnusí se na mě jenom podívat. Tak

jí laskavě řekni, ať si ty svoje krámy z mýho kanclu zase odnese!“

Když jí Marc ruku pustí, dívka ztratí rovnováhu a málem

upadne.

„Kreténe!“

„Jasně, hvězdo. Takže si rozumíme. Ty se mnou asi takyne

chceš pracovat, co?“

„Jděte do prdele.“

33

Mladá žena si vezme kabát a naštvaně centrálu opustí.

Percolès se s kolegy spokojeně mrknutím rozloučí a vrátí

se do své kanceláře, jako by se nic nestalo. Gardeni jde za ním.

„A co když to takhle nepůjde? Chceš, aby tě vyhodili kvůli

stížnosti na sexuální obtěžování?“

„V pohodě, začala si přece sama. Vždyť jsi viděl, jak mě ta

provokatérka hladila na prsou, ne?“

„Já si nedělám legraci, Marcu. Potřebuješ parťáka...“

„Potřebuju pracovat. Potřebuju bejt zavalenej prací, Angeli.

Ať je to cokoli, klidně i nějakej zasranej přejetej pes. Prostě

potřebuju zaměstnat hlavu, nic víc. A tím, že mi dáš za prdel

nějaký pískle, mi fakt nepomůžeš. Chci makat.“

„A já zase chci, aby sis nevyskakoval. A aby ses Margauxové

omluvil.“

„Ani náhodou.“

„Co ti sakra udělala?“

„Je to ženská.“

„No a?“

„To stačí.“

Angel Gardeni neví, co by na to odpověděl. Úplně ho tood

zbrojilo, připadá mu, že všechno má na svědomí ta nehoda,

ačkoli ani před ní si Marc příliš servítky nebral...

„Poslouchej, já vím, že je to těžký.“

„Ne, to teda nevíš.“

„Umím si to představit. Umím si představit, jak je strašný

přijít o ženu, kterou miluješ... Ale to přece není důvod, aby

ses za to mstil na ostatních.“

„Ženu, kterou miluju? To je trochu složitější, Angeli.Mno

hem složitější, víš...“

35

5

Barbara se nasouká do miniaturního výtahu a nadává naje

ho pomalost. Musí počkat, než se za ní dveře úplně dovřou,

teprve pak může stisknout tlačítko do sedmičky. Jinak bypří

stroj její požadavek nezaznamenal. Konečně se kabina otřese,

ozve se zaskřípění, které celému světu vyzradí cosi o jejím stáří,

a výtah Barbaru lopotně vyváží tam, kde bydlí. Žárovkaosvět

lující stísněný prostor je tak slabá, že v každém patře, kterým

dívka projíždí, vidí za zavřenými dveřmi paprsky světla. Výtah

je to podivný, snad jí i trochu nahání strach. Vždycky když do

něj nastoupí, má pocit, že jede dolů, jako by sedmé patro byl

jen jakýsi přelud, a že se ve skutečnosti noří do útrob země, do

pekla, do všepožírající temnoty. Když se dveře otevírají,vždyc

ky mívá strach, že se ocitne tváří v tvář ďáblovi nebo smrti, ale

nikdy tam není nic jiného než dveře jejich bytu. Chvatněode

mkne a hned za sebou zase na dva západy zamkne. Stejně jako

jindy ji do nosu udeří zápach, který se tu drží. Je to pachsta

roby. Nevětraný naft alínový smrad, který člověk dýchá jenom

proto, že musí. Zápach času, který si dává načas a necháčlo

věku plně pocítit svou tíhu, zrádnost a nevyhnutelnou krutost.

Barbara šátrá v chodbě a hledá vypínač. Nemá rádaneustá

le přítomné osamocené namodralé světlo televizníobrazov

ky. Přístroj běží od rána do večera. Tady nikdy není ani ticho,

ani jasné světlo. Závěsy zůstávají pořád zatažené. Oknazavře

ná. Jediné, co sem může proniknout zvenčí, je to, co přichází

skrze obrazovku. A navíc... Její matka se obvykle spokojí s tím,

že si pouští staré videokazety, které viděla už stokrát.

36

„Jdeš pozdě. Cos dělala?“

Barbara neví, co říct, protože na tohle žádnou odpověď

ne má. Pamatuje si, že na náměstí upadla a ušpinila se, ale

to je všechno. Ještě že ji matka nemůže vidět! Jinak by jí dala

pořádný kartáč! Aby si dívka dodala trochu odvahy, urovná

pokrčenou dečku pod vázou. Kus žluté naškrobené látky se

sám vrátí na místo.

„Já... Čekala jsem na výsledky...“

„Určitě ses někde toulala! Byla sis koupit tu panenku?“

„Ano...“

„Tak zbytečně vyhozené peníze! Jsi nevděčnice, která si radši

pořizuje dárky pro sebe, než aby potěšila svou starou matku!“

Barbara sklopí hlavu, trochu se zastydí. Stiskne svůj poklad

v náručí a jde ho uložit do svého pokoje. Žádná svíčka, žádný

dort, ani láskyplné políbení nebo písnička. A přece mánaro

zeniny...

„Dneska se budeme koupat!“

Její matka nekřičí. Sotva zvýšila hlas, ale Barbara dobře ví,

že tahle ženská nemá ráda, když musí něco říkat dvakrát.Po

loží panenku i fotografi i na postel a vrátí se do pokoje.

„Ano, mami. A nechtěla bys to třeba nechat na zítřek, když

už je tolik hodin?“

„Koupeme se v pátek, ne v sobotu. Kdybys mi radši místo

těch řečí pomohla!“

Slepá žena sesune své masivní pozadí z měkkého polštáře,

z něhož skoro nikdy neslézá, a opře se o hůl. Její dcera jí vsune

ruku pod paži a pomáhá jí belhat se přes pokoj.

Ve stísněné koupelně jí Barbara pomůže se svlékáním. Tep -

lá voda zvolna teče do umyvadla a žínka nasakuje vo ňa voupě

nou. Dívka chvíli pozoruje růžek, který ještě zůstává suchý

a který bude muset za chvíli nechat kroužit po uvadlém těle.

Už je to drahně let, co její matka přišla o zrak. Co už neroz

po zná vá tohle shrbené tělo poseté popraskanými cévkami,

které označkovaly světlou kůži, tělo s povislými plandajícími

prázdnými prsy, proleženinami na hýždích a šmajdajícíma

37

nohama. Zajímalo by ji, jak se asi její matka vidí. Jako ještě

sešlejší, než ve skutečnosti je, nebo si představuje sebe samu

v dobách, kdy bylo všechno ještě nádherně pevné? Co se asi

tak honí hlavou staré ženě, když nějaká mladší omývá každé

zákoutí její tělesné schránky, když musí rezignovat naveške

rý stud a veškerou důstojnost a obětovat je na oltář svézávis

losti? Snad právě tohle je ten důvod, kdy člověk cítí potřebu

zakřičet: „Ne! Už dost! Ať už to chátrání skončí, tahle stařena

přece nejsem já!“

„Ty sis myslela, že to neucítím?“

„Co, mami?“

„Ty si snad myslíš, že jsem úplně blbá?“

„O čem to mluvíš?“

„Je z tebe cejtit nějakej chlap.“

Šest slůvek vyřčených s takovým pohrdáním, až Barbaru

napadne, že se jí matka teď hned na místě zřekne.

„A... ale to ne, mami, to není možné.“

„Dobře vím, jak smrdí zvrhlost. Úplně to z tebe čpí. Že ses

byla někde pelešit, přiznej se!“

„Přísahám, že jsem se...“

„Nepřísahej!“

Matčina ruka jí prudce přistane na nose. Tedy hřbet její

ruky, s řadou ztěžklých, špičatých, uzlovitých prstů. Nic naplat

že vede úder naslepo, matka málokdy mine svůj cíl.

„Ne, mami, nebyla, přísahám, že jsem s nikým nebyla!“

„Tak proč z tebe cítím chlapa?“

„Nevím... Možná z metra... Bylo tam narváno, lidi se tam na

sebe mačkají.“

Ženu to zdánlivě uklidnilo, celá zjihla.

„Já tě potřebuju, Barbaro, drahoušku... Bez tebe... bez tebe

bych byla jen ubohá stará slepá bába, která by jen čekala na

smrt...“

„Já vím, mami, ale já tady přece jsem!“

„Nenechávej mě tady samotnou! Mám jenom tebe...“

„Já taky, mami! Já mám taky jenom tebe...“

38

Matka s dcerou se rozpláčou. Barbara se snaží svýmprovi

nilým mládím alespoň trochu ohřát staré chlupaté tělo.Bar

bara svou matku upřímně miluje. Neměla totiž vůbec snadný

život, potýkala se s manželem, který ji opustil, když její dcera

ještě byla malá holka, a nechal ji být i s tou pekelnoucukrov

kou, která ji připravila o zrak... Tahle mladá žena by udělala

cokoli, aby prosvětlila dny jejího stáří. Je jí nesmírně vděčná

za to, jak se o ni starala, když byla dítě...

„Užívat si budeš moct, až umřu. A to určitě nebude dlouho

trvat.“

„Tohle neříkej, mami! Bez tebe bych byla úplně ztracená,ma

minečko moje...“

Když Barbara umyje nádobí, může se zavřít ve svém pokoji ako

neč ně se věnovat své nové hračce. Opatrně rozmotá hed váb ný

papír, jako když se novorozencům rozbaluje plenka, a chví li

si svou princezničku prohlíží. Světlé vlnité lokýnky jí splývají

na límeček. Bílé šatičky zvýrazňují její smaragdové oči. Mají

stejnou barvu jako ty její. Paní v obchodě měla pravdu: Sweet

Doriane se jí hodně podobá. Neví, čím to je, ale uklidňuje ji to

i znervózňuje zároveň. Vybavil se jí parčík, kudy si občaszkra

cuje cestu, ale vůbec si nepamatuje, že by tudy dnes večer šla.

Kdyby to přece vzala touhle cestou, tak by nemohla přijít tak

pozdě a maminka by se tolik nezlobila! Vlastně si vůbec neumí

vysvětlit, co ji tolik zdrželo, že přišla domů tak pozdě... Černá

díra. A proč má zablácená kolena a potrhané oblečení?Barba

ra pokrčí rameny, pohladí panenku po buclatých tvářičkách,

vezme ji do náruče a zkoumá každý její prstík. Rukou nahmatá

nějakou nerovnost. Zamračí se a prohlíží si porcelán zblízka.

No teda! Jak je to možné? Je si přece jistá, že když odcházela

z obchodu, byla panenka bez vady.

„Sweet Doriane! Co se ti to stalo?“

Barbara se snaží, ale nemůže si vzpomenout, co ji mohlo

tak poškrábat. Má to něco společného s tou dírou v je jímden

ním rozvrhu? Vůbec tomu nerozumí. Že by zakopla na chodní

39

ku nebo že by do ní někdo vrazil? Nejspíš se uhodila do hlavy,

protože si opravdu vůbec nic nepamatuje. Škoda. Panenka

je zraněná, a tak se o ni musí postarat lépe než kdokoli jiný.

Jako o své vlastní dítě, jako o sebe samu...

Odloží hračku a prohlíží si fotografi i, kterou si ne cha la

zvět šit. Vezme ji do ruky, pohladí, a přitom se jí sevřehrd

lo. Proč vlast ně pláče? S tím, jak se kvapem blíží její první

pra cov ní den, je určitě citlivější. Pondělí tu bude co nevidět

a ona cítí velkou úzkost. Má strach, strach, že to nezvládne, že

je podvodnice, která si svůj titul nezaslouží... Dívka opatrně

položí fotografi i na přehoz postele, prohlédne si svou ru ku,

tu stejnou, kterou si zranila Sweet Doriane, a najednou se cítí

odporně špinavá. Jako by byla celá posetá hnisajícími pupín

ky, kterých se musí zbavit. Tahle ruka i tohle tělo jsou pros tě

a jednoduše odporné! Copak je možné, aby sama sebe vys tá la

byť jen o vteřinu déle? Musí se té hnusné špíny, která jioba

lila, okamžitě zbavit.

Barbara se v rychlosti svlékne a vklouzne do vany. Hodně

dlouho nechá na své rozbolavělé tělo téct teplou vodu a je jí

jedno, co si o tom matka bude myslet, ačkoli dobře ví, že nemá

ráda, když se koupe, protože to považuje za plýtvání. Odpon

dělka to ale každopádně bude Barbara, kdo bude domů nosit

víc peněz. A bude mít co mluvit i do výdajů domácnosti. Tahle

představa se jí líbí. Sladkosti, něco dobrého na zub a pro sebe

hezké oblečení!

Voda teče a teče, omývá ji, zahřívá. Barbara se uvolnila, dívá

se na sebe do zrcadla nad umyvadlem. Skrz páru vidírozma

zanou siluetu, o které by se dalo říct, že je hezká. Kdyby se jen

trošku snažila, byla by hezká...

Najednou záblesk, zavolání.

Jsi hezká.

Barbara sebou trhne. Ten hlas zná. Má v sobě cosidětské

ho a zároveň nesmírně ženského, zní trochu nakřáple. Už ho

někdy slyšela. Ale odkud se bere?

Tady jsem!

40

Barbara se otočí za hlasem a podívá se na pračku, kde sedí

její nová panenka.

„Nepamatuju se, že bych si tě sem přinesla!“ vykřikne dívka.

Je zjevné, že dneska zapomíná na hodně věcí...

Nepotřebuju být na stejném místě jako ty. Ty a já jsmespoje

né, vzpomínáš si?

Barbara sebou trhne. Skutečně na ni panenka právěpro

mluvila? Ne, to přece není možné! Musí být opravdu hodně

unavená, když se jí zdají takové věci...

„Sním s otevřenýma očima,“ směje se tomu, aby si dodala

odvahu.

Ne, nic se ti nezdá, Barbaro, já jsem skutečná, jen si vzpomeň,

co jsem ti ukázala...

Před očima se jí zjeví obrázek ženy v bílém, ženy, kterou

zná, kterou už někdy potkala, ale kde jen to bylo? Tohlezjeve

ní ji paradoxně uklidnilo, aniž přitom pořádně chápe proč...

A zároveň s ním se vynořila myšlenka, že lepší budoucnost je

možná.

Pomůžu ti, aby ses stala ženou... Ženou, kterou budou muži

milovat a po které budou toužit.

„Šťastnou ženou?“

Silnou ženou. Ale musíš dělat, co ti řeknu... Platí?

Barbaře se tolik líbí, co jí Sweet Doriane říká, že ani nemá

chuť pátrat po jejích pohnutkách. Je unavená a cítí se taksa

ma... A copak panenky nebyly vždycky její nejlepšíkamarád

ky? Takže se neptá, co bude dál, pokusí se vyloudit úsměv

a odpoví:

„Ano.“

41

6

Některé ženy jsou opravdu přesvědčené, že chlapi jsou pitomci.

Co si o sobě tahle ženská myslí, výstřih má až na zem azma

lovaná je jak kraslice! Jako že je hezká? Nebo že on je taknadr

žený, že by se na ni nejradši vrhl, a že jí bude žrát ty její kecy?

Zjevně jo. Přišla sem plná sebevědomí, oči má studené jako

zmije a její šarlatové rty si dávají pozor, aby se přílišneroztáh

ly a neukázaly úsměv šelmy, který by ji prozradil. Objevila se

tady a vůbec o sobě nepochybuje. To je na tom to nejúchvat

něj ší. Je přesvědčená, že její lest zabere, že její trestníoznáme

ní bude bez řečí přijato, jako by se rozumělo samo sebou, že

jenom proto, že má vaječníky, musí zrovna ji všichnipovažo

vat za oběť.

„Kdybyste věděl, pane...“

„Kapitán Percolès.“

„Aha. Kdybyste věděl, pane kapitáne,“ pokračuje a nasadí

výraz, o kterém si myslí, že je okouzlující, „v jakém strachu

musím žít... Cítím se strašně moc zranitelná. Nemůžu spát

a myslím, že mi to ani nepůjde, dokud ten vyvrhel nebude

potrestaný.“

„A pokud možno by měl zaplatit pokutu, abyste dostalaod

škodné, že?“

Žena se na chvíli zarazí. Samozřejmě že by si ráda sáhla na

odškodnění a náhradu nákladů, ale obává se, že když topři

zná, bude to vypadat, jako by jí šlo jen o peníze. Policista se

ale tváří naprosto seriózně a čeká na odpověď.

„Když já... Nevím, jestli se to v téhle fázi vůbec dá takhle říct.“

„Chtěla byste to odškodnění, nebo ne?“

„No... Ano, určitě... Nebyla bych proti fi nanční kompenzaci...

Za utrpěnou újmu.“

„Jak jinak.“

Kapitán se otočí zpátky ke klávesnici a pokračuje v psaní.

„Nehrozí, že by se to obrátilo proti mně, když to takhleuvedu v trestním oznámení?“

„Rozhodně o nic víc než to, jak mi tady strkáte ty svojevelký kozy přímo pod nos a snažíte se na mě udělat dojem, to si

můžete být jistá.“

„Prosím? Já vám nikam nic nestrkám!“

„Já nevím, co vlastně chcete.“

„To teda nevíte, ale nepřišla jsem sem proto, abych posloucha la něco takového! Byla bych vám vděčná, kdybyste přijal moje oznámení, a obejdu se přitom bez vašich poznámek!“

Její hlas se zvýšil sotva o tón, ale přesto se z něj vytratil

onen ženský akcent, který až do této chvíle přehnaněvyužívala, aby na něj zapůsobila. Kapitán nasadí uštěpačný úsměv.

„Vy se bavíte na účet ženy, kterou někdo obtěžuje, chápu to

dobře? Patříte k těm mačům, kteří si myslí, že když se někdo

oblékne trochu šik, tak si koleduje o potíže, co? Po policajtovi

ale asi nemůžu chtít, aby se choval uměřeně!“

„Uměřeně? V uměřenosti se nejspíš vyznáte, co, soudě podle

vašeho zrz přelivu a slunečních brýlí. Myslíte si, že jste sexy, ale

přitom z vás na sto honů čiší vulgarita a prodejnost. Víte, co

mě baví, madam? Sledovat, jak rychle se vytratí puncdůstojnosti, kterým se snažíte překrýt tu svou kurevskou povahu,jakmile si do vás člověk jen trochu rýpne.“

„Vyprošuju si...“

„Sklapni, kurva, ještě jsem neskončil. Teď ti vysvětlím, jak

to uděláme. Chceš si podat to svoje oznámení, fajn. A já zase

na mravnostním rozjedu vyšetřování, abych zjistil, jestli seš

fakt taková oběť, jak se mi tady snažíš tvrdit, nebo jestlinejseš náhodou spíš tak trochu na prachy, jak jsi to řekla doprotokolu. A můžeš mi věřit, že jestli ta tvoje verze nebude sedět,


43

tak tě s radostí dostanu za křivou výpověď, za pomluvu toho

nebožáka, co se ti dostal do spárů, a budu tě pronásledovat

tak dlouho, jak dlouho jsi mě ty chtěla vodit za nos. Takže si

vyber, drahoušku. Nevadí ti, že ti říkám drahoušku? Takže buď

hned vypadneš a už tady o tobě nikdy nikdo neuslyší, nebo se

mě nezbavíš dřív než fi lcek, co ti bydlej v kundě.“

„Hajzle!“

Žena vyletí, jako by ji židle najednou začala pálit dozadni

ce, a aniž by si cokoli dalšího nárokovala, mizí pryč.

Sotva se vzdálí z dosahu policajta, který ji tak prokoukl,ne

odpustí si hlasitou poznámku: „To je skandální!“

Gardeni nakoukne do dveří.

„Copak toho už nemáš dost? Kvůli tobě nám klesnou čísla.“

„Dělám službu spravedlnosti, šetřím práci drahocenných

soudců a jeden nebožák si díky mě nebude muset nic vyčítat.

Místo těch tvejch kázání bych si zasloužil spíš metál.“

„Nemáme v popisu práce nikoho soudit...“

„A moje práce zase není přijímat trestní oznámení.“

„Já vím... Je teď prostě klid, znáš to.“

„No jo pořád.“

„A taky je pravda, že máš problém se ženskýma... Nikdy jsem

neviděl, že bys takhle vyhodil nějakýho chlapa!“

„Hlavně mám problém s debilníma případama. A můjin

stinkt mi říkal, že z týhle dobračky nějaká levárna přímo čiší!“

„No tak jo, Marcu. Ale kdyby ti nebylo dobře, tak víš, že ti

rád...“

„Všechno je naprosto v pohodě.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist