načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jedu na ty nohy! - Jan Růžička

Jedu na ty nohy!

Elektronická kniha: Jedu na ty nohy!
Autor:

Zápisky z domácích luhů, hájů a kasáren… … povětšinou o tom, že běhat se dá všude Víte, že švestky a banány si můžete obléct? Že bagrem se dá najíst? Že z ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  195
+
-
6,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6% 40%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 342
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ilustrace Petr Urban
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4397-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Vojenská služba, výcvik, kasárna. Nezní to vesele ani optimisticky, přesto většina mužů sype ráda z rukávu nesčetně humorných vzpomínek a příběhů z vcelku nepříjemného období vojančení. Stejně tak autor humoristického románu sáhl do svých vzpomínek na českou vojnu a připravil tak zábavné i napínavé čtení o tom, jak se "hrdinové" knihy probíjejí po svém k vytouženému civilu. Vtipné příběhy podpoří obálka v tomto směru humoru nepřekonatelného Petra Urbana. Zábavné autobiograficky laděné čtení o české vojně v devadesátých letech potěší srdce každého chlapa, který si něčím podobným prošel, v tomto případě spíše proběhl.

Popis nakladatele

Zápisky z domácích luhů, hájů a kasáren… … povětšinou o tom, že běhat se dá všude Víte, že švestky a banány si můžete obléct? Že bagrem se dá najíst? Že z tkaniček můžete vyrobit most a nákladní Pragovku naučit číst noviny? Pokud ano, pak nejspíš máte za sebou základní vojenskou službu… Ne tak hrdina této knížky: než se jeho ročník probije ke kýženému civilu, čeká ho kaskáda nečekaných, ale o to humornějších situací, kterým nasadí korunu ukvapená sázka s kolegy z družstva: Vo co, vole, že tady natrénuju na maraton?! Příjemné čtení pro všechny, kdo stále poznají leštidlo na obuv po čichu, i pro ty, kdo se kdy s hlavou hrdě vztyčenou, leč srdcem bušícím, postavili na startovní čáru jakéhokoli běžeckého závodu… A jako bonus - přehledný výčet devadesáti šesti různých významů slova cip… No nekupte to za ty peníze!   (zápisky z prostředí domácích luhů, hájů a kasáren... ...

Zařazeno v kategoriích
Jan Růžička - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jedu na ty nohy!



MLADÁ FRONTA

Zápisky z prostředí domácích luhů,

hájů a kasáren...

... povětšinou o tom, že běhat

se dá všude

na ty

nohy!

JEDU

Jan Růžička



Těm, kteří z toho v Ronově nad Doubravou

budou mít největší radost.


© Jan Růžička, 2017

Illustrations © Petr Urban, 2017


9

Devadesátá léta 20. století, Česká republika

CESTA DO KASÍNA

Slíbil jsem, že si budu na vojně psát zápisník, ale

od té doby, co jsem opustil rodný Žižkov, jsem se

k němu nedostal. Nejsem si totiž jistý, jestli je ro­

zumné dávat nějak okatě najevo, že jsem gramotný.

Už vím, že platí stěžejní zásada: Co se v mládí naučíš,

o tom hlavně na vojně nikomu neříkej! Protože jak

říká zase jiné trefné rčení, cokoli řeknete, může být

(a také bude) použito proti vám...

Psaním deníku bych vyčníval z řady, a táta mi přece kladl na srdce, abych se vyčnívání z řady na vojně zásadně vyvaroval. Jenže ono to asi bude těžké – už na nádraží jsem pochopil, že jsem to „nevyčnívání“ zanedbal. Dorazil jsem totiž střízlivý. A jak jsem se tak opatrně rozhlížel, moc nás takových nebylo. Přitom lidu jak o posvícení, i když ráno bylo časné a studené. Obojí nechutně.

Všude samí mladí muži. Nebo starší puberťáci, záleží na úhlu pohledu. Každopádně kritická koncentrace testosteronu. Před pokladnami příkladný chaos – asi už začala řetězová reakce „poměřování ramen“.

No, ono poměřovat se dá ledacos, ale na tom ko­ nečně nesejde. Před soukmenovci je důležité navodit dojem, že člověk snídá žiletky a potí napalm a v pe­ něžence má fotku Jacka Rozparovače nebo aspoň Ozzyho. Přitom je ovšem dost podstatné vypadat se­ bejistě, udržet třas rukou i hlasu na rozumné úrovni a mít v obličeji alespoň trochu lidskou barvu. A to se mi tedy dvakrát nedařilo, co si budeme nalhávat. Při bližším průzkumu okolí jsem se trochu uklidnil, když jsem zjistil, že v tomto ohledu jsem součástí většiny. Vypadali jsme jako sraz dárců krve po hro­ madném odběru.

Vůbec by mě nenapadlo, jak poučná bude už sa­ motná cesta. Když se mi podařilo najít volné místo v kupé, které bylo obsazeno běžnými, civilními ces­ tujícími, bláhově jsem se domníval, že si užiju ještě chvíli klidu. Sotva nám ale nástupiště s mávajícími příbuznými zmizelo z dohledu a já se posadil, abych se v klidu poddal depresi a melancholii, střetl jsem se s pohledem rozčilené stařenky, jež s obavami sle­ dovala ruch v chodbičce a chtěla znát jeho původ.

„Promiňte, panáčku, to se zas hraje nějakej ten fotbál?“

„Promiňte, co že to?“

„Já jen, že minule, když hráli fotbál, tak se jich polovina podroušila už za Čáslaví!“

Odpověděl jí nevrlý pán v mysliveckém obleku. „Ale kdepak paní, to je už zase začátek ledna, víme? To jsou záklaďáci, co jedou do přijímače. Jsem na to zapomněl, jinak bych jel už včera. A podroušení v Čáslavi se bát nemusíte...,“ strašný lesů pán po mně vrhl spiklenecký pohled, „protože polovina jich bude vožralá jak doga už v Kolíně!“ A jak řekl, tak se i stalo.

Už za Klánovicemi zavládla ve vlaku sice mírně křečovitá, ale zároveň silně rozverná nálada. V nejed­ nom kupé bylo ostatně víc láhví než v jídelním voze, se všemi z toho plynoucími důsledky. Dostat se na toalety byl fyzicky náročný úkol pro otrlé. Jeden mo­ hutný strejda z našeho kupé se toho odvážil, a cestu tam i zpět dokonce přežil. Po návratu nás ale infor­ moval, že pohled na stav sanitárního zařízení neu­ nesl po psychické stránce a vrací se tedy takříkajíc s nepořízenou. Jeho smutnému výrazu jsem rozuměl. Soucítil bych s ním ještě víc, kdybych si bolestně neuvědomoval, že jeho čekalo jisté nepohodlí už jen několik příštích stanic, kdežto mě dvanáct měsíců.

Z chmurných úvah jsem se potřeboval vytrhnout, a tak jsem si našel novou zábavu. Poměřoval jsem náklon jednotlivých kolegů branců a v duchu jim přiděloval body za udržení stability ve vagonu. V mnoha případech vedlo takové pozorování k op­ tickému klamu: podle úsilí, které museli někteří borci vynakládat, to vypadalo, že si České dráhy pro tuto příležitost zapůjčily z Japonska šinkanzen a vlak se řítí na Moravu za mohutného kymácení vagonů třístovkou. A přitom jsme stáli ve stanici.

Vlakem se linul podivný zpěv, něco mezi husitským chorálem a zvuky pralesa při západu slunce, když zvěř dorazí k napajedlu. Občas tuto symfonii doplnil sólový projev. Utkvěla mi zejména árie „Já na vojnu nepojedu, já na vojnu mrdám“, která ale nakonec nevyzněla v plné síle, protože interpret nebyl scho­ pen postoupit v přednesu ani k první sloce a spokojil se s pilováním refrénu. K velké úlevě mnohých to nicméně netrvalo dlouho. Dnešní datum si očividně ve svém stolním kalendáři zatrhl pro cestu vlakem i někdo, kdo měl spojení na orgány činné v trestním řízení. Orgáni stáli v každé stanici a prováděli po­ stupnou selekci. Sólista byl proto záhy odloučen od sboru a mohlo se pokračovat dále.

„Koukej na ně!“

To mě z úvah vytrhl hajný, kterému se v průběhu cesty pozvedla nálada. Občas se zasnil a po tváři se mu rozlil úsměv. Mohl vzpomínat na svá vojenská léta, nebo – a z toho jsem ho podezíral já – si právě uvědomil, že ON už tam nemusí... Teď kývnul hla­ vou k policistům odvádějícím své hlučné stádečko k čekajícím služebním vozidlům. Pohled mě nijak zvlášť nenadchl.

„K těm státním nekoukej. Ale vidíš ty za nima, v mundúrech, u gazíků? Už si píšou komu a za kolik. Zatím ještě nespadáte úplně pod ně. Od zejtřka to bude jiná, ale definitivně jejich jste až po přísaze.“ Přišlo další spiklenecké mrknutí. „To jsou vépéčka, hochu. Těm se vyhejbej.“

„Co jsou vépéčka?“

„Vé pé jako vojenská policie. Jsou hrozně důležitý.“

„K čemu?“

„Hlavně proto, že si to myslej oni. Fakt je, že občas se hoděj, ale to už musí bejt hodně zlý, když si člověk přeje, aby přijely vépéčka. Většinou jen buzerujou. Na druhou stranu, díky nim získáš spoustu kámošů.“

„Jak to?“

„Když jsou nablízku vépéčka, všichni ostatní na­ jednou vypadaj jako tvoji kámoši.“

Povzbuzovat tedy, pane hajný, opravdu neumíte... Příjezd do cílové stanice nakonec přišel dříve, než se zdálo možné. Nějak se mi najednou z vlaku ne­ chtělo. Myslivec mi přátelsky zasalutoval, stařenka mi popřála hodně štěstí a s pánembohem.

Ještě zbývala trocha času, tak jsem si chtěl pro­ hlédnout krásy města. Neefektivní – nic krásného jsem nenašel, ale zřejmě jsem proti tomu městu už dopředu zaujatý. Pro potřeby pozdějšího vědeckého zkoumání je ovšem potřeba poznamenat, že výjimkou byla krása žen a dívek na ulicích. A čím blíž jsem byl kasárnám, tím mi připadaly hezčí. Deprese se tím ovšem pouze prohlubovala.

Po čase se ukázalo, že můj dojem, že jdu ke kasár­ nám, byl doopravdy pouze dojmem. Ve skutečnosti jsem bloudil. Když jsem to pochopil, ptal jsem se na cestu domorodců. Jenže buď jsem ten den byl – co se týkalo duševních schopností – na úrovni průměrného papouška, nebo ani domorodci pořádně nevěděli, kde ta kasárna vlastně mají. Anebo se budu muset zbavit toho krásného zpěvavého přízvuku, aby mě místní neposílali do horoucích pekel.

Na informacích naštěstí odpověď na můj dotaz znali. Musel jsem jenom vystát frontu, abych ho

14

mohl vznést. Až díky rezignovanému výrazu paní

za přepážkou jsem si zpětně uvědomil, že všech pět

předchozích tazatelů se ptalo na totéž. Nebyl jsem

tedy jediný papoušek ve městě. A mělo být hůř – ještě

dvacet minut a z papoušků budou bažanti... Jenže

paní říkala, že to tam pěšky trvá tři čtvrtě hodiny...

Přece se hned první den nenechám zbuzerovat, že

jdu pozdě! Aby to neklasifikovali jako předběžnou

dezerci! Zvážil jsem možnosti a vybral si tu nejméně

drastickou. Běh.

I rozběhl jsem se. S přibývajícími metry a minutami

jsem začal pochybovat o správnosti svého úsudku

a po čase jsem připustil, že ve skutečnosti jsem si

vybral právě tu nejdrastičtější možnost... Až doposud

jsem se domníval, že běhám nadprůměrně dobře.

Svého času jsem se toho dost naběhal ve skautském

oddíle, občas zajdu na basket, badminton nebo na

softball. Jenže právě – „svého času“ a „občas“. Kdy­

bych tak mohl napsat třeba „donedávna“ a „pravi­

delně“, to by se to pak panečku utíkalo do kasáren!

Čím hůře se mi pokračovalo, tím více ve mně klí­

čila myšlenka, kterou do mého podvědomí zasadil

brácha. Ten to měl ještě na dva roky a říkal, že jedna

z mála pozitivních věcí na vojně byla ta, že člověk se

chtě nechtě dostal do výrazně lepší fyzické kondice.

Tedy než se stal mazákem – pak na tom byl naopak

hůř než předtím... Kdyby člověk vydržel cvičit celou

vojnu, z kasáren by se mu utíkalo nejen veseleji, ale

ještě navíc rychle!

Konečně jsem dorazil k bráně střežící průchod cihlovou zdí, se státní vlajkou a emblémem Armády České republiky s číslem útvaru. Zpocený, ruměný v obličeji a na nejistých nohou jsem s těžkým srdcem vykročil k bráně. Bylo nás tam ostatně takových více.

„Tak na mě rovnou dýchněte, ať to máme za sebou. A jméno!“

Panáčka v zeleném s rezignovaným výrazem v obli­ čeji jsem zaregistroval, až když se přede mnou zhmot­ nil. Tohle ovšem nebyl žádný mysliveček v kamizolce zelený jako ten pán ve vlaku. I když na čekané zřejmě byl. Co že znamená to VP?

„Kajn – Michal Kajn,“ odpověděl jsem přerývavě. A protože jsem nevěděl, co dělat jiného, podrobil jsem se jeho autoritě a dýchl na něj. Česnek jsem naštěstí v poslední době nepožil, jinak by mi mohli napařit útok na veřejného činitele. Chlápek mě však stejně vystresoval, když se prudce odtáhl.

„Člověče, vždyť vy nejste ožralý!“ obvinil mě.

„To nejsem,“ byl jsem nucen připustit. Kdybych byl co k čemu, snídal žiletky a potil napalm, byl bych se ho zeptal, jestli to pro něj představuje nějaký pro­ blém. Bohužel obvykle snídám chleba s marmeládou a napalm bych nepoznal, ani kdybych do něj šlápl.

„Ale vypadáte tak,“ nedalo se vépéčko.

„Já jsem sem totiž běžel,“ vysvětlil jsem svůj po­ litováníhodný zjev.

„Vy jste sem běžel? A proč?“ Policista, i když vojen­ ský, si zřejmě ve službě nemůže pomoci a je nucen klást dotazy i v případě, že odpověď je jaksi nabíledni.

„Abych to stihnul...,“ sdělil jsem mu a ohlídal si, abych u toho neobrátil oči v sloup.

Chlapík nasadil uvážlivý výraz a pak pobaveně kývl hlavou k bráně. „No, tak když se k nám do kasína tak těšíte, tak to vás nesmíme zdržovat. Prosím...“

Děkuji, není zač, to by snad ani nemuselo být, dodal jsem v duchu a přinutil se k chůzi. Mé nadšení by opadávalo s každým krokem k závoře, už od rána jsem nicméně žádné nepocítil, a tudíž nemělo co opadávat. Přes bránu mě přenesla spíš setrvačnost než síla vůle.

Takže kasíno se tomu správně říká... Loterie to tedy asi fakt bude. No co, třeba se tady naučím běhat. ZA BRANOU Po vstupu do prostoru, v němž se z nás nepochybně stanou muži, jsem byl naplněn posvátnou bázní a očekáváním, jakým způsobem roztočí vojenská mašinérie svá ocelová kola. Po prvních dvou hodinách čekání jsem pochopil, že klíčem k úspěchu je utajení. Místní posádce někdo z důvodu státní bezpečnosti neoznámil, že jí dnes přijedou branci.

Nakonec však cesta k maršálské holi přeci jenom začala. A to čtením jmenných seznamů a čekáním ve frontě. Nevěděl jsem, proč v ní stojím, ale tušil jsem, že zadní hovězí ani pomeranče tam vpředu nebudou. Následoval přesun do jiné fronty. Pak čtení jmenných seznamů. Později se ukázalo, že správná byla ta první fronta. Ujistili jsme se o tom pomocí jmenných seznamů.

Další dvě hodiny s dovolením vynechávám. Mír­ ným střihem se přenesme do situace, kdy jsem stál v šesté frontě a čekal, až přečtou mé jméno. Ze se­ znamu. Další dvě hodiny vynechávám. Klidně i bez dovolení.

Pak však přišel posun. Stál jsem sice stále ve frontě, ale už jsem věděl na co!

„Na piču!“

Tak alespoň soudil můj souputník z posledních tří front, a tudíž můj momentálně největší kamarád Radek. Kromě jména jsem o něm v tu chvíli nic moc nevěděl. Dění ve svém okolí glosoval téměř výhradně větou výše. Já jsem neříkal vůbec nic, takže jsme se téměř ve všem shodli.

Cíl fronty byl snadno rozpoznatelný podle vrčení holicích strojků. A hle, najednou byl ze mě nový člo­ věk! V životě jsem neměl tak krátké vlasy. Domnívám se, že krátký sestřih může vypadat opravdu mužně. Někteří lidé, které znám, vypadají s téměř holou leb­ kou dokonce výhružně. Tázal jsem se sám sebe: jak ostře teď asi vypadám já? Našel jsem zrcadlo a další tajemství vesmíru bylo rozluštěno: ano, Jarek Noha­ vica opravdu ví, o čem zpívá. Vypadal jsem skutečně jako blbec, jak ti všichni dokola. A další fronta. Výstrojní sklad. Prvotní zakřiknutost způsobená šokem začíná zvolna ustupovat a ve frontě se zdvihá čilý hovor. Začínáme osahávat své prostředí a poznávat jeho obyvatele.

Máme už i své první jistoty: „Na piču,“ potvrzuje Radek mou domněnku. Následuje totiž čtení jmen­ ných seznamů. Zastesklo se mi po Žižkově. Další dvě hodiny vynechávám.

19

Osobní věci jsme odevzdali, erár nafasován. Dokonce

se nám dostává prvních relevantních informací, kon­

krétně se jedná o názvosloví. Žluté pseudopyžamo

se nazývá „banány“, modrá tepláková souprava

„švestky“. Obuv je čtverá: Hnědé pantofle, kluzké

na jakémkoli povrchu. Pak jakési podivné kecky po

kotníky, se zcela plochou podrážkou – zjevně výsle­

dek komplotu nějaké čínské továrny a zednářské

lóže ortopedů. Ze stejné dílny pak vyšla opravdu, ale

opravdu nevkusně vypadající vysoká obuv do výšky

chodidla pokrytá neprodyšnou gumou, zbytek je pak

nějaký vetchý khaki textil, už od pohledu silně pro­

mokavý. Patrně plod tajné a zakázané lásky holiny

a cvičky, kterého se nikdo jiný než armáda nebyl

ochoten ujmout. Čtvrtý druh jsou k naší úlevě ka­

nady, takže alespoň v jedněch z nafasovaných bot

se skutečně dá chodit.

Velká pozornost výdejců je věnována způsobu,

jakým si zavazujeme tkaničky. Nechápeme proč, oni

je mají uvázané jinak. Dále zde máme dvojí soupravu

zimních a letních maskáčů, celkem praktický zelený

pulovr, plechovku leštidla na boty, kartáče, baret,

opasky, zimní čepici, otvírák na konzervy, příbor

v bílém plátěném pytlíku. Nejoriginálnějším kusem

oděvu je jakýsi podivuhodný šálový tunel, podle jem­

nosti na dotek ušitý zřejmě z recyklovaných drátěnek

na nádobí. Pak tu máme bílý a zelený šátek a pár

dalších věcí. V této fázi musím, nikoli bez jistého

přemáhání, připustit, že mi to nakonec všechno jakž

takž padne. S výjimkou banánů, které jsou k dispozici

20

v jediné velikosti, takže ani rychlá směna s kolegy nic

neřeší. Výrobce se domníval, že šije dlouhé nohavice,

pro mě jsou to spíš takové „havlovky“. A pro Radka

šortky. No co, pod peřinou to snad bude jedno. Jestli

tedy mají na vojně peřiny...

Také jsme se seznámili se základními vojenskými ter­

míny. Jsou to „zde!“, „provedu!“, „pozor!“, „pohov!“

a „cip“. Ten poslední je nejdůležitější, protože prý

může znamenat cokoli. Přihlásíš se na něco dobro­

volně? Jsi cip. Důvtipně obelstíš nadřízeného? Jsi

správnej cip. Také může být zima jak cip, teplo jak

cip a podobně. Věřil bych, že existuje i cip jak cip.

Podle pověsti nebyla první věta stvoření rozhodně

„Budiž světlo!“ – do vesmírné prázdnoty tehdy ve

skutečnosti zaznělo: „Rožni! Bo je tu tma jak cip!“

Večer. Stojíme v banánech, naše věci jsou víceméně

ladně složeny v úzkých plechových skříňkách. Podél

každé stěny patnáct postelí, nad nimi dalších patnáct

postelí. Bydlím v dolní řadě u okna poblíž skříněk.

Soudím, že palanda mě bude stínit před nepříjemným

světlem žárovky. V každém případě výhra! Anebo...

„Na piču,“ zabručí Radek. ZAČÍNÁM S BĚHEM, KONČÍM S ŘÍZENÍM Bratrova instrukce – „spi, kdykoli můžeš, jez, dokud je co, a vždy měj u sebe lžíci“ – se ukazuje jako ro­ zumná. (Lžíci se ovšem odborně říká „bagr“.) Pro­ blém je s nedostatkem volného času. Teorie je taková, že člověk by měl neustále něco dělat. Buď má tužit svou fyzičku, nebo je – skoro jako ve škole – na nějaké hodině vojenské vědy, anebo se připravuje na svou budoucí vojenskou odbornost.

Tužení fyzičky mě nenadchlo. Když jsem se upnul k vidině, že se vrátím vysportovanější, měl jsem asi přehnaná očekávání. Nemožno. Pamatuji z tábora obtížnější rozcvičky, než jsou tady. Když jsem si prve v duchu spílal, že jsem nechal svou formu zakrnět, ještě jsem netušil, jak na tom budou mí kolegové ve zbrani. Už podle sípání po prvních deseti metrech běhu bylo poznat, kdo jich tak kolik denně vykouří.

Tréninku si podle všeho po libosti – nebo spíše proti libosti – užijou budoucí příslušníci strážních oddílů. My jsme prý budoucí řidiči, kuchaři, mecha­ nici, zdravoťáci a jiná pomocná cháska, která bude k obraně vlasti posilovat spíše své odborné doved­ nosti než fyzičku.

První ranní rozcvička mě zastihla nepřipraveného. Podepsala se na tom nekřesťanská hodina, mráz, tma a deprese, a v nastalé otupělosti jsem tedy cvičení uvítal dle svého dřívějšího předsevzetí jako něco sice nepříjemného, ale smysluplného. Bezmyšlenkovitě jsem následoval velitele rozcvičky a příliš pozdě si uvědomil, že jsem porušil první zákon. Po kolečku kolem kasáren jsme udýchaně zastavili a já se roz­ hlédl po kamarádech z družstva. A oni tam nebyli. Nikdy nevyčnívej z řady... To se mi, dámy a pánové, povedlo. Zpoza rohu se však již ozýval dýchavičný sípot a šourání nejistých bot na sněhu. Velitel roz­ cvičky, rotný Koniklec, na mě pohlédl.

„Vy asi nekouříte, vojíne, co?“

„Ne.“

„Tak tady buď začnete, nebo už to nikdy nevezmete do huby. Děláte nějakej sport?“

„Pořádně ne.“

„Tak co tady děláte kurva tak brzo? Něco jste dělat musel...“

„No, byl jsem ve skautském oddíle...“

„Ale! No výborně... Až přijde čas, vezmete si tyhle rozcvičky na starost. Jméno?“

„Michal Kajn,“ hlesl jsem, prost nadšení.

„Nikoli Kajn, to se pletete,“ informoval mne rotný. To mě poněkud překvapilo, protože svým jménem jsem si byl až dosud víc než jistý. „Zkuste to znova,“ vybídl mne.

Nasadil jsem grimasu rozjímavé bezradnosti, abych dal nějak asertivně najevo, že lepší odpovědi se ode mě nedočká, protože víc jmen jsem zkrátka v rodném listu nepobral. Pak jsem si ale vzpomněl na něco z bohaté zásoby zhlédnuté kinematografie. Taková Četa nebo Olověná vesta se mi teď hodí!

„Michal Kajn, PANE!“ odvětil jsem v optimistickém očekávání blížící se pochvaly.

Rotný si odkašlal. „Téměř správně, Kajn, téměř správně. Jenom jste si spletl armádu. Kam si asi tak myslíte, že jste narukoval? Do cizinecké legie? Nebo k mariňákům?!“

Připustil jsem, že to není příliš pravděpodobné.

„No dobře, tak já vám napovím,“ prohlásil bene­ volentně Koniklec. „Na vojně je zvykem připojit ke jménu co? Hodnost přece! Jakou máte vy hodnost, Kajn?“

„No... žádnou...“

Rotný si přetřel rukou obličej a krátce pohlédl k nebesům. „To zas bude letos materiál...,“ zamumlal směrem k mrakům, kterými začaly zvolna prosvítat první nesmělé paprsky. Pak se rezignovaně obrátil zpátky ke mně. „Žádná hodnost se na vojně odborně nazývá ,vojín‘, Kajn. Zkuste si to zapamatovat, ano? Takže, když vás teď vyzvu, abyste sdělil své jméno, co řeknete?“

„Vojín Kajn?“

„A to se mě ptáte, nebo mi to oznamujete?“

„Oznamuju. Asi...“

„No tak asi už radši nic...,“ mírně se oklepal rotný. „Shodneme se na tom, že se asi jmenujete Kajn a že jste každopádně vojín. A že já si vás píšu na ty roz­ cvičky. Na to nemusíte být žádný myslitel, takže až přijde čas, budete pěkně předcvičovat vy!“

„A kdy ten čas asi tak...,“ začal jsem spřádat ne­ smělý dotaz.

„Tak třeba zítra, Kajn, co vy na to?“

Já na to nic. Ale Koniklec, který nejspíš ztratil na­ ději, že by se ode mě kdy dočkal rozumného slova, si to odkýval sám. S touto odpovědí byl zjevně spokojen a zapsal si mě.

Nikdy nevyčnívej z řady. Bezva. Hodiny vojenské vědy jsou taky zábava. Něco času zabere právo, něco učení se vojenským hodnostem a regulím. Nejvtipnější je ale teoretická příprava. Knihovnička mého táty obsahuje rozsáhlé dílo Miloše Hubáčka, díky němuž jsem si téměř jist, že o historii tanků toho vím podstatně více než náš lektor. Ale poučil jsem se. Nehodlám mrknutím oka připustit, že bych dokázal odlišit samopal od námořního děla. Zbytečně bych je vyděsil. Zase by mi vyčetli, že ne­ jsem ožralý. Kdo ví, kam by si mě zapsali a co by mě pak poslali dělat.

Nejhorší je ale příprava do zaměstnání. Je jasné, že v rámci armády musí mít každý nějakou specia­ lizaci. Centrální mozek lidstva na generálním štábu usoudil, že konkrétně ze mě bude řidič. Matně si nyní uvědomuji, že se mě u přijímacího pohovoru ptali, jestli mám řidičský průkaz. Ten jsem měl. Dokonce dlouho. Jenže se mě už nezeptali, jestli to znamená, že také umím řídit auto. Záměrně jsem tedy porušil pravidlo číslo jedna a informoval velitele odborné části přípravy, že motorová vozidla řídit neumím.

„A o co vám jako jde?“ zněla jeho nabručená od­ pověď, vlastně otázka.

„No já jen, jestli to nevadí, pro práci řidiče...“

„To není vaše starost, vojáku!“

Cítil jsem, že vstupuji na tenký led, ale neměl jsem pocit, že by nadřízený na můj problém nahlížel nějak zvlášť empaticky. Snažil jsem se mu taktně nazna­ čit, že daná situace mi přijde jistým způsobem zne­ pokojivá. Nákladní vozidla by měl řídit někdo, kdo se alespoň jednou dvakrát ocitl v roli řidiče i jinak než na kole. Ale budiž. Není­li to moje starost, tak teda není. Vlastně se mi ulevilo. Zřejmě to bude jako s tou vojenskou teorií. Někde si odškrtnou kolonku a k autu mě v životě nepustí.

Mírný střih, klapka – a sedím ve vojenském tříná­ pravovém speciálu zn. Praga... Nu což, mýlit se je lidské. U osobáku sice umím tak maximálně stáhnout okénka kličkou, ale rozkaz je rozkaz, holt ze mě teď bude řidič náklaďáku. Třeba se vojenská auta řídí lépe. A vskutku! Jezdit s vétřieskou je sice fyzicky náročné, ale je to radost. Spojka i plyn snesou hodně. Vejtřaska poskytuje dost času i pro řidiče uvážlivé povahy, jako jsem já. Po kasárenském okruhu nám to spolu jde krásně!

Problém nastává, jakmile opouštíme bránu. Ne­ návidím, když jsem účastníkem silničního provozu. Z mého pohledu udělal svět chybu v okamžiku, kdy připustil zkonstruování vozidla umožňujícího pře­ kročit rychlost 50 km/h. Lidský organismus není na takovou rychlost stavěný. Už při rychlejším běhu nebo jízdě na koni naše smyslová soustava nestíhá a předměty se v zorném poli rozmazávají. Evoluce prostě neměla čas přizpůsobit náš organismus tako­ vým rychlostem. Obětí silničního provozu je v každé dekádě zhruba tolik jako v nějaké menší občanské válce. Tyto mé názory tady ale přirozeně nikoho ne­ budou zajímat, a tak nezbývá než vyrazit do ulic.

Jsem člověk rozvážný a rád si věci promýšlím, pěkně jednu po druhé. Bohužel, při řízení se mé pozornosti dožaduje mnoho věcí a jako na potvoru všechny najednou: řadicí páka, dopravní značky, ostatní účastníci silničního provozu či zpětná zr­ cátka. Instruktor si navíc stěžuje, že jedeme moc pomalu. Odhazuji tedy veškeré zábrany, dupnu na to a zvyšuji rychlost na 25 km/h. Instruktor se mě táže, zda si z něj dělám prdel. Informuji instruktora, že si z něj prdel nedělám, že jenom neumím řídit. Instruktor opakuje otázku.

Protože už předtím byl příjemný jako osina v jím označené části těla, táži se ho, čemu nerozuměl. Dlužno dodat, že instruktor je civilní zaměstnanec, nikoli důstojník, jinak bych si to nedovolil. Anebo možná jo  – při řízení jsem v  excitovaném stavu a nervy mi hrají jako struny na harfě.

Po kratší debatě se nakonec shodneme na čtyři­ cítce. Smiřuji se s myšlenkou, že můj život se zřejmě blíží ke konci. Následně ohýbám první značku. Ohý­ bám druhou značku. Nevšiml jsem si třetí značky. Zelená škodovka naštěstí ví, že nemá cenu přetlačovat se se zelenou vétřieskou...

Po další debatě si s instruktorem měníme místa. Cítím, že v  mé vojenské kariéře došlo k  posunu správným směrem – riziko, že rozválcuju při couvání pochodující četu, bylo pravděpodobně zažehnáno, pokud bude ten chlap co k čemu a předá svou dnešní zkušenost s mým řidičským uměním na správné místo.

A to se také stalo! Armáda se zřekla mých služeb řidiče Pragy V3S! Zajímalo by mě, co budu teď dělat místo návštěvy odborných hodin. Rozbor převodovky mi chybět nebude. Zřejmě je to dárek k prvnímu měsíci od Vánoc.

Jenže mýlit se je opravdu lidské. Odborné hodiny budu navštěvovat i nadále. To, že nesmím řídit, ještě neznamená, že nemám mít příslušnou teoretickou průpravu! Nepostrádá to jistou vojenskou logiku. Ko­ neckonců, proč ne – lidi do prdele posílat umím, třeba ze mě může být jednou instruktor jízdy ve vojenské autoškole. Budu­li ovšem znát příslušnou teorii... 28

29

KDO JE KDO

Dozvídáme se, jak je to s těmi tkaničkami od bot.

Tkaničky se dle ústrojního řádu navlékají tak, že se

nejprve protknou nejnižší sadou oček a následně se

křížem zespoda vyvazují vzhůru. Platí však nepsané,

nicméně úzkostlivě dodržované pravidlo, že za kaž­

dých 100 dní vojny (krajové zvyky se mohou lišit) se

na botách udělá tzv. most. Tkanička se přeloží nad

prvním párem oček a pak teprve provlékne dovnitř,

očka tedy překřižuje shora. Pohledem na boty je tak

možno zjistit, kdo za kolik to má, a kam tudíž ve

vojenské záklaďácké hierarchii spadá – rozhodně

není vojín jako vojín.

Vojáci se třemi mosty jsou obecně bráni za poten­

ciálně nebezpečnou skupinu, asi jako jeleni v říji.

Udělat si mosty neoprávněně se velmi, opravdu velmi

nedoporučuje.

Jsem poprvé určen za pomocníka dozorčího roty.

To je ovšem veliká zodpovědnost, a proto se také,

v souladu s kodexem „Vesmír Vojenské Logiky“, dále jen VVL, tato zodpovědnost svěřuje pouze určité skupině vojáků. Především těm vojákům, které je potřeba za něco potrestat.

Tuhle službu málokdy svěří vojínům, přednost mají vojáci s frčkou (to je to, co dostanete na výložku uniformy, když povýšíte), protože dozorčí má na bedrech zodpovědnost za to, aby v průběhu jeho služby bylo takříkajíc všechno v cajku. Podlahy čisté, všichni vojáci na svých přidělených postech, řádně vyplněná patřičná lejstra. Dále dodržení časového rozvrhu, budíčku, večerky a klidu na světnicích.

Vrcholnou povinností je ale hlídání včasného ná­ vratu vojáků na noční klid. Vojáky, kteří se proti tomuto proviní, je třeba nahlásit. Kdo se opozdí tak, že se nedostaví vůbec, je vinen zločinem z nejstraš­ nějších – „SVOPem“. SVOP je „svévolné opuštění posádky“ a všichni svopaři se stávají štvanci vépéček. Jeho opakem je KVOP – „krátkodobé volno k opuš­ tění posádky“, které je metou všech mužů na vnitřní straně kasárenské zdi a kvůli kterému by byli ochotni vraždit. Což by byl zřejmě menší prohřešek než SVOP.

Očividně tedy leží na bedrech dozorčího řada úkolů. Problém je, že jeden každý z nich je nesplnitelný. Podlahy nejsou dostatečně čisté nikdy a nikdy ani nebudou, dokud se vojáci nenaučí levitovat. A i v tom případě bude zřejmě platit, že kdo chce dozorčího bít, špínu na podlaze si vždycky najde.

Lejstra jsou plná kolonek, jejichž správné vypl­ nění často vyžaduje informace, které jsou dozor­ čímu zcela neznámé, případně jsou tajné. Obsahují také zábavné zkratky nejasného významu, kterým by možná porozuměl leda někdo, kdo sloužil ještě za Čepičky – eventuálně za Radeckého. Anebo se jedná o formuláře zastaralé, aktuální verzi ovšem dozorčí pochopitelně k dispozici nemá. Ptáte­li se, čí je to vina, ještě jste nepochopili ducha VVL – pochopitelně je to chyba dozorčího.

Dodržení časového rozvrhu se ještě jakž takž vy­ máhat dá, ovšem pouze na vojácích, kteří jsou v ka­ sárnách kratší dobu, než je dozorčí. Honit vojáky délesloužící či ofrčkovanější je netaktické, neprak­ tické a především zbytečné.

Noční můrou je evidence včasných návratů. Vojíni před přísahou nejsou ven vypouštěni obvykle vůbec, takže navrátilci jsou vesměs právě ti starší a důležitější vojáci, než je dozorčí. A otázka zní: napráskáš mazáka svého kvůli deseti minutám zpoždění? Ne­li, riskuješ svůj vlastní výlet do hájemství vépéček. Nadřízení rádi konají kontroly právě za účelem odhalování tohoto děsivého zločinu. Jenže přikloníš­li se k liteře zákona, neuděláš si mezi mazáky zrovna přátele.

Dozorčí zkrátka funguje jako hromosvod veškerých malérů, které za jeho služby mohou nastat. Aby toho neměl málo, dostane k ruce nekvalifikovanou pra­ covní sílu nazývanou pomocník dozorčího. Ta je ze všeho vyjevená, neví, která bije, a motá se dozorčímu pod nohama. Právě jako já.

Na druhou stranu poskytuje armáda dozorčímu nástroje, které mu mají jeho úkol ulehčit. Především mu zabrání spát, aby tak přišel na jiné myšlenky. Služba dozorčího trvá 24 hodin, ve kterých jsou dvě krátké pauzy určené spánku. Vyměřování to­ hoto času prováděl nějaký Napoleonův obdivovatel, který se domníval, že pro muže jsou čtyři hodiny spánku denně úhrnem tak akorát. Dozorčí dále ob­ drží ozdob né červené šňůrky, viditelný odznak své úřední moci. Kvůli nim se ovšem pro podřízené vojáky stane dočasným nepřítelem a pro nadřízené obětním beránkem.

Dozorčí má na svém stanovišti k dispozici proslulý stolek zahrnující i telefon. Jím je možno přivolat vépéčka, jím se hlásí nadřízenému nešťastníkovi, dozorčímu útvaru, jinak též dozorčímu vojskového tělesa zvanému dévéťák. Ten je na tom ještě hůře, neboť zodpovídá za celou jednotku. Tam si své krátké slánky tahají a nelibost velitele útvaru odpykávají důstojníci z povolání.

U stolku se pravidelně odbývá známý rituál s hláše­ ním, že „během mé služby se nic zvláštního nestalo“. Jenže Černé barony zná každý a každý ví, že častá odpověď je: „Ale stane se...“ Jak to můj první dozorčí shrnuje při krátkém uvedení do problematiky: „Do­ zorčí je jednou nohou v průseru. A druhou taky.“

Protože nejsem způsobilý řídit, budu u tohoto stolku častým hostem. Až do ranních hodin mé první služby jde nicméně všechno hladce. Pak se mi opravdu, ale opravdu začne chtít spát. Usnout u dozorčího stolku není nejlepší nápad. Začínám proto kroužit po chodbě. Kroužím dlouho a vytrvale

33

a nakonec přeci jen nastává čas budíčku. Nikoli sví­

tání, neboť slunce vstává v zimě později než vojáci.

První část služby pomocníka dozorčího končí bez

průseru (ve vojenské terminologii bez „mimořádky“)

a já jsem zase o zážitek bohatší. Navíc bezpečně vím,

že chodbu lze obkroužit za 246 kroků.

Doposud jsem nezaznamenal to nejdůležitější: se­

stavu našeho družstva. Zcela mimo obvyklý rámec

VVL jsem v témže družstvu s Radkem. Předpokládám,

že za týden už si jeho jméno nebudu pamatovat, pro­

tože nyní je znám pod kódovým jménem Špičák. Kdo

uhodne proč, má bezvýznamné plus. Ostatně každý

z nás má svou vlastní přezdívku. Kdo tedy tvoří naši

skupinu hrdinů?

Špičák. Větší množství svalů jsem viděl jen v kině

a jednou i naživo v zoo, ale v tom druhém případě

to bylo za mříží v pavilonu opic. Nedivil bych se,

kdyby měl Špičák pro svou velikost vlastní gravitační

pole a přitahoval k sobě drobné předměty. Jeho ruce

nejsou stvořeny pro jemnou hodinářskou práci. Zato

jimi dokáže odházet víc sněhu než zbytek našeho

družstva lopatou.

Jeho obličej má permanentní výraz vzteku a nezdá

se, že by měl mít někdy problémy se šikanou. Proto

nás velmi udiví, když zjistíme, že – jak to občas bývá –

povahou je ve skutečnosti nesmírný dobrák, který

je ochoten vám pomoci, i když nemusí. To na vojně

jinak nedělá nikdo.

34

Oč více je schopen konat, o to méně je schopen

hovořit. Kromě jednoslabičných odpovědí se toho

od něj člověk mnoho nedozví. Že „je to na piču“,

čímž komentuje veškeré dění na vojně, je to jediné,

co jsme od něj zatím slyšeli. Na druhou stranu díky

tomu požívá renomé, že když už promluví, hovoří

k věci a pravdivě.

Eiffel. Je ještě vyšší než já a ještě hubenější. Když jde

za Špičákem, je z něj vidět jen krk a hlava. Výřečný,

veselý. Jeho optimismus je zde vzácný. Hraje dobře

karty a umí hrát i na kytaru. Kytaru do kasína nepro­

pašoval, karty ano. V civilu dělá něco s počítači, ale

typický ajťák to není, přečetl prý nejméně tři knihy,

a jedna dokonce neměla vůbec žádné obrázky.

Brejlovec. Sečtělý městský kluk, pochopitelně nosí

brýle. Okolím a okolnostmi upřímně zděšen. Kla­

sický jedináček, na vojnu nastoupil po škole, nej­

déle z domova byl na lyžáku. Jeho hlavní nevýhodou

je, že neumí sprostě nadávat, což je na vojně vážný

handicap. Sám o sobě tvrdí, že byl osudem i příro­

dou předurčen k dobrodružné dráze magistrátního

úředníka. S takovými dispozicemi celkem chápu jeho

obavy z toho, jak ten rok na vojně přežije. Na jeho

místě bych se soustředil na přežití prvního měsíce

a vyšší ambice si nedával.

Robin Hood, zkráceně Robin. Mezi jeho četné do­

vednosti v civilu patří drobné krádeže. Nikomu z nás

35

to nevadí. Jak už naznačil pan hajný – tam, kde ob­

cházejí gumy, mazáci a vépéčka, je každý, kdo není

guma, mazák nebo vépéčko, v podstatě kamarád.

Když chce, dokáže mluvit jako kniha – prý nechtěný

důsledek společné vazby s jedním univerzitním pro­

fesorem, který svou lásku k abstraktní matematice

příliš neuváženě a hlavně opakovaně aplikoval v ob­

lasti daňových přiznání.

Zulu. Příslušník národnostní menšiny. Na jeho místě

bych být nechtěl. Nakonec ale jedna z mála věcí, kte­

rou jsem byl na vojně příjemně překvapen, bylo jeho

v podstatě bezproblémové zařazení do čety. Konec­

konců, ani on není vépéčko, a jsme tudíž bratři ve

zbrani. (I když od nejbližší zbraně nás dělí pečlivě

zamčené pancéřové dveře.) Chová se vzorně.

Schumacher, zkráceně Schumi. Já. Původ mé pře­

zdívky po mém prvním a zároveň derniérovém výletě

vétřieskou netřeba vysvětlovat. Popravdě jsem rád,

že jsem se nedostal do zpráv na Nově, přesto jsem

na svou přezdívku patřičně hrdý. Jsem pod ní znám

ostatně i důstojníkům. Tolik proslulosti najednou

bych ale zase mít nemusel.

Původně to ovšem vypadalo, že dostanu přízvisko

Jan Žižka. Nijak jsem totiž neskrýval svou lásku

k rodné obci a ostatní se tím nepokrytě bavili. Nemám

jim to za zlé, každý nám holt závidí, aspoň jsem jim

už vysvětlil základní fakt, že jakožto občan hrdého

Žižkova rozhodně nejsem Pražák. Brejlovec, který je z Kolína, namítal, že Žižkov je čtvrť v Praze, pokud nemluvím o tom na Moravě. Tento zjednodušující blud jsem musel vyvrátit detailním vysvětlením, že tak to rozhodně není, že Žižkov je kulturně, histo­ ricky, etnicko­demograficky jakož i karmicky vůči Praze jednoznačně vymezen a zkušený cestovatel už pouhým pohledem z okna tramvaje, někdy dokonce jen nasátím okolních vůní pozná, že opustil Prahu a vstoupil na Žižkov. Praha je pouhým jeho souse­ dem – byť je shodou okolností všude okolo. I Zulu je Pražák, ale ten s tím nikdy problém neměl. Jak říká, je to pozitivní dopad jeho etnické příslušnosti – když už na něj někdo nevraží na základě jeho původu, jenom sotva mu přitom vyčítá pragocentrismus.

Robin pochází z Milevska. Vyrůstal na dohled od slavného premonstrátského kláštera, který však bo­ hužel na jeho mravní růst neměl potřebný vliv. Jak Robin filozoficky podotkl, možná kdyby bývalo jeho zdivo v lepším stavu, než jak je pro mimořádně cenné památky u nás běžné, třeba by se ubránil občasnému uklouznutí na šikmé ploše. Místní krajinu dokáže ovšem popsat s takovým nadšením, že doufám, že když na něj budu rok mravně působit, udělám z něj básníka nebo akademického malíře. (Zatím se plá­ nuje vyučit zámečníkem, což mi nepřipadá jako nej­ lepší nápad.)

Eiffel je rodákem z Hradce Králové, ovšem jeho nejbližším domovským prostředím je internetová komunita.

Špičák je ze Znojma a já už nikdy nebudu věřit nikomu, kdo by mi tvrdil, že se u nás do okurek nedá­ vají růstové hormony. On sám je nicméně takříkajíc smíšeného původu, protože matka je prý původně odkudsi „Zesplzně“ a otec je Ostravak. Poznat, jakým nářečím by Špičák vlastně mluvil, kdyby mluvil, by byl oříšek i pro profesora Higginse. Při vzájemném představování se nás opakovaně dotazoval, zda ne­ jsme z nějakého Skama City. Na nějaké dlouhé seznamování však není čas. Ten je třeba věnovat pilování základního prvku obra­ nyschopnosti státu. Bez ohledu na geografickou po­ lohu, politickou situaci nebo početnost ozbrojených sil jednotlivých zemí je tento prvek ve všech armá­ dách světa stejný: pochodování.

Musí v tom být nějaké civilistům neznámé voodoo, jež z pochodování dělá základní vojenskou doved­ nost. Každopádně se díky ní dají dobře rozlišit nej­ různější bojovníci za svobodu, teroristé a guerilloví partyzáni od vojáků. Ti první se učí střílet, ti druzí hlavně pochodovat.

Už první nácvik pochodování ovšem ukazuje, že pokud jsme se to měli naučit pořádně, měla možná zůstat vojna povinná na dva roky, ne­li na čtrnáct. Až do dnešního dne jsem se domníval, že nemám problém s určováním levé a pravé strany. Po skon­ čení nácviku jsem však rád, když dám dohromady, co je ruka a co noha. Větší bordel jsem nezažil ani doma na Žižkově. O MAZLOŠI A LIDECH Každý den přináší nové zážitky a nové výzvy. Dnes jsem například zažil ještě větší chaos, než je nácvik pochodování: velký úklid směřující k dosažení nové úrovně čistoty chodeb, toalet a ubikací. V praxi se jedná o hledání úkrytů, kam lze nahrnout smetí. Problém je, že tento sport je svým způsobem roven atletice. Kdo chce uspět, musí překonat staré rekordy a postavit se na ramena obrů. Gumy (rozuměj důstoj­ níci z povolání) mají léta zkušeností s kreativními nápady našich předchůdců. Chceme­li je překonat, musíme být originální.

Nápad pro dnešní den: využijeme vrozených předností členů našeho družstva. Eiffel dosáhne na vysoko položené záchodové okénko a bude se­ sbírané smetí vyhazovat ven. Tam jej Zulu smete do kanálu. Nápad realizován, podařilo se. Máme upřímnou radost.

Radost následně zkažena Brejlovcem, který pouká­ zal na skutečnost, že kontejner je blíže než záchodové okénko, a reálně jsme si tedy práci přidělali. Situaci řešíme v souladu s VVL: vynadáme Brejlovcovi, co se do něj vejde. Cip jeden! Zulu zná i výrazy, které jsem v životě neslyšel. Ještě se budou hodit.

Jako další úkol jsme vyfasovali čištění podlahy na toaletách. Zejména pod okénkem prý bylo dost smetí. (Brejlovec se chystá něco poznamenat, tak mu preventivně znovu vynadáme.) Eiffel obdržel hroudu mazlavého mýdla a chystal se ji rozšmrdlat po podlaze. S Robinem jsme jako jediní měli s maz­ lavým mýdlem reálnou zkušenost; já byl blíže, a tak jsem předvedl krátký sprint zakončený letem plavmo, abych mýdlo úspěšně zachytil. Další důkaz, že běh bude na vojně nedocenitelným pomocníkem k pře­ žití! Následuje má přednáška o mazlavém mýdle.

Takzvaný mazloš, alespoň v té variantě, jakou máme k dispozici my (rokem výroby si nejsem jistý, ale chovám obavu, že kdyby mazlavé mýdlo umělo mluvit, mohlo by se s námi podělit o několik cenných vzpomínek na císaře pána), je univerzální čisticí rosolovitá substance připomínající křížence marme­ lády s bahnem. Na první pohled se zdá nepravděpo­ dobné, že by tato směs mohla něco vyčistit. Lepí a je na pohled hnusná. Na omak je rovněž hnusná. Kdo by ji chtěl ochutnat, zjistil by, že je hnusná. Vydává i zvuk, rozpleskne­li se o podlahu. Tento zvuk je velmi hnusný.

Čistí to však dokonale, předměty umyté mazlo­ šem se BLYŠTÍ jako cip! Dosahuje toho však nikoli zázračnou chemickou reakcí, nýbrž podlým trikem – mazloše se nelze zbavit jinak než skutečným a po­ ctivým úklidem, což je tragické a nechutné. Jakmile se totiž mazloš setká s vodou a je rozetřen po libo­ volném povrchu, vytvoří na něm nesmírně slizkou, špinavou a vysoce lepivou vrstvu, jež pění a pění a pění – a neustále se roztéká. Mazloš pak není možno z povrchu odstranit jinak než velkým množstvím vody, kterou je nutné neustále měnit, protože se sama rychle stává naředěným mazlošem. To je třeba doprovázet opakovaným a urputným vysoušením a drhnutím. Tato práce je dlouhá, namáhavá a ná­ ročná. Čím více mazloše, tím hůře.

Nejhorší je, že proti rozetřenému mazloši už ne­ existuje obrana. Indiáni říkají, že vyřčené slovo a vy­ střelený šíp už nevezmeš zpátky. Ale říkají to jenom proto, že neznají mazloš. Jinak by to přísloví znělo jinak.

Svěřit kbelík mazloše neinformovaným bažantům je ostatně oblíbená mazácká legrace. Jediným rozum­ ným řešením je použít ho mikroskopické množství, nebo ještě lépe: mazloš vzít a zahrabat na zahradě. (Nesplachujte do záchodu: začátečnická chyba. Mazloš všude vytvoří zrádné stopy a pravděpodobně se stejně nespláchne, to spíše ucpe odpadní trubku.)

Protože je ale zima a půda je promrzlá a rovněž v kontejneru by mohl být mazloš odhalen, volíme variantu nenápadného vracení mazloše do dozor­ čího kbelíku. Původně se plán zdá jako sebevra­ žedný, ale Robin nám vysvětluje jeho klady: mazloš v kbelíku na mazloš je neodhalitelný a lze ho tam umístit pod brilantní záminkou, že si člověk jde pro VÍCE mazloše. Následně sám celou operaci provede. Nevědět, na co se mám dívat, v životě bych si toho nevšiml. Záchody následně umyjeme metodou „co je mokrý, to je čistý“.

U té stačí vychytat pouze načasování, kdy práci deklarovat jako dokončenou, což je těsně před za­ schnutím. Jakmile voda uschne, všude se objeví ničím netknutá špína. To je ale jedno, protože už pět minut po úklidu, byť by byl proveden poctivě, je povrch stejně ušpiněn lavinou hemžících se vojáků. V souladu s VVL: reálně uklidit je nemožné, takže cílem je pouze dosáh­ nout konsenzu o tom, že bylo uklizeno. Standardně se zamítají první dva pokusy čističů o akceptaci práce a vnějším znakem toho, že se řádně uklízelo, je únava uklízejících a jejich kletby a nadávky.

Zrekapitulujme si tedy zásady správného úklidu: vyhnout se mazloši, vykonat dva neúspěšné pokusy o předání, průběžně nadávat, následně zamokřit, nechat téměř zaschnout a těsně před uplynutím při­ děleného času vykonat u dozorčího cipa schváceně třetí pokus o předání. Úspěšnost tohoto postupu je zhruba 95 procent. V tomto konkrétním případě: 100 procent s hvězdičkou. Bratře a otče: díky! Cestou z  předaných toalet míjíme méně šťastné skupinky, které neměly ve svém středu poučenou osobu. Boj s všudypřítomnou šedou pěnou se zdá být i přes nasazení hrabla na sníh ztracen. V družstvu jsem za hrdinu. Okamžitě uchopíme koše a jdeme je vysypat, protože správně tušíme, že do zápasu s mazlošem budou brzy povolány zálohy. A možná

42

i dělostřelectvo a letecká podpora. Než obejdeme

všechny kontejnery po kasárnách, uplynou dvě sice

mrazivé, ale čerstvým vzduchem a absencí mazloše

požehnané hodiny. KAM NÁS ZAVEDLA BUZOLA Další noc u dozorčího stolku. Nadřízenému mohu zahlásit, že během mé služby se nic zvláštního nestalo. Prý se ale stane. Jako obvykle je to naštěstí pouze fráze, která žádného kluka ze Žižkova nemůže rozhodit. Rozcvičky vypadají už nějakou dobu následovně, ať už je jejím velitelem určen kterýkoli poddůstojník. Pologuma nás spočítá, radostně zahlásí: „Vojín Kajn, předcvičujete, ostatní následují!“ a já vybíhám do chladu následován davem nevyspalých, nasupených a ve tmě anonymních švestek.

Čas od času zařazuji nejrůznější cviky, aby nás mohl poddůstojník volným tempem dohnat. Je jasné, že nemám žádnou autoritu, která by dovedla reálné cvičení vymoci, proto je důležité neztratit frčku z do­ hledu. Jsem mnohohlasně proklínán. Přesto jsem se rozhodl, že budu udržovat co nejvyšší tempo, kterého jsou moji kolegové schopni, a hrát to na to, že jsem slabomyslný.

„Nechci nikoho buzerovat, ale mě cvičení prostě baví a jsem fanatikem zdravého životního stylu, o který své kamarády nechci ochudit,“ říkám jim například. Popravdě jsem toho názoru, že kolegy je potřeba co nejvíc utahat, abych měl jistou rychlostní rezervu, jakmile by nadešla očekávaná chvíle, kdy se mě dav rozhodne zlynčovat. V trpkých debatách trvám na tom, že cvičení je zde jediná smysluplná věc, kterou děláme pro sebe a která je k něčemu užitečná.

Můj názor je nakonec se skřípějícími zuby tiše ak­ ceptován – zejména proto, že kdykoli se chystám své názory hájit, dávám si dobrý pozor, aby se za mými zády rozkládal do šířky Špičák. Definitivně jsem pak spasen už asi po deseti dnech cvičení, kdy si mnozí mí kritici všimnou, že za stejný čas nyní zvládáme podstatně delší trasu. Sám jsem udiven, jak rychlé pokroky se dají dělat. Je ovšem pravda, že laťka tady byla nastavena zatraceně nízko. Další noc u dozorčího stolku. Nadřízenému mohu zahlásit, že během mé služby se nic zvláštního ne­ stalo. Prý se ale stane. Už vím, že je to v pohodě. Pár slov ke kvalitě jídla. Je to na cip, ale mohlo to být i horší. Největším opruzem je škrábání brambor a mytí nádobí. Pevně doufám, že se na to dá někdy zapomenout.

Co je vlastně nejsvětlejší okamžik dne? Večerní leštění bot. Je to nepravděpodobné, ale pravdivé. Den se již kloní k definitivnímu západu, brzy bude možno odškrtnout další dílek v kalendáři, blíží se za­ sloužený spánek, pokud tedy člověk zrovna nekroutí pomocníka dozorčího. Leštění kanad je práce nená­ ročná, při níž se dá hovořit s kamarády a zároveň člověk viditelně nezahálí, což jinak na gumy působí jako rudý hadr na býka. Po čase vám vojenské leštidlo začne i vonět. Kdo nezažil, nepochopí. Jako jedna z mála věcí tady navíc vojenské leštidlo na obuv fun­ guje a boty jsou po jeho aplikaci čistší, než byly před ní. Práce, kterou odvedete, tak je také vidět, a to je na vojně nějaká vzácnost!

Někteří dokonce experimentují s krátkodobým zapálením leštidla, které je pak údajně lépe roztí­ ratelné a lesk je neporovnatelný. Předpokládám, že kdybychom byli ve válce, čistili bychom takhle zbraně a brousili bajonety. Ty nám nikdo do ruky nedá, tak čistíme alespoň boty. Po všech stránkách je to uklidňující. Pravidelně pokračují nácviky pochodování. Levou a pravou stranu přestává rozeznávat i pověřená guma. Další večer u dozorčího stolku. Nadřízenému ra­ dostně hlásím, že během mé služby se nic zvláštního nestalo.

„Ale stane se, Kajn, stane se.“

Dovolím si mírný úsměv jednoho profesionála k druhému. Však to známe. On odpoví úsměvem znatelně širším.

„Vyhlaste poplach, vojíne.“

Chvíle nechápavého ticha. Můj úsměv mizí, jeho zůstává.

„Vidíte ty hodinky, Kajn?“

„Ano, pane nadporučíku.“ Cip jeden!

„Tak na těch hodinkách běží čas, vojíne.“

A co kruci já s tím, říkám si v duchu.

„Ten čas pořád běží, Kajn.“

Hm.

„Takže byste měl...“

Neurony konečně začnou přenášet informace.

„Poplááách!“ Otáčím se zády k nositeli špatných zpráv a začínám svou bleskovou pouť po jednotlivých pokojích. Buším do dveří, rozsvítím, řvu. V každém pokoji stejná scénka.

„Poplach!“

„Co je, vole?“

„Poplach přece,“ zní chytrá odpověď – pokud je tazatelem mazák. Pokud tazatelem není mazák, je možno použít delší verzi, kterou pomocník dozor­ čího mírně uleví své frustraci: „Poplach, ne, ty vole, na který ucho slyšíš hůř?!“

„No jasně že poplach, ale jakej? Hoří, přijela in­ spekce, nebo je to normální buzerace?“ táže se lid. Neodpovím, i kdybych to náhodou věděl. Pomocníku dozorčího nepřísluší tázati se proč. Navíc už jsem u dalších dveří. Otázka je to nicméně zajímavá.

Než oběhnu všechny pokoje, na různých místech baráku se už zjevují gumy – vzorně ustrojené a dobře se bavící. Takže požár asi těžko – to by si všichni ne­ nařídili budík o čtvrthodinu dříve před vyhlášením poplachu. Jedna z gum míří i k zapovězeným pan­ céřovým dveřím, za nimiž se nachází náš skromný arzenál. Tím se ovšem možnosti úží. Buď naše ka­ sárna naplánovala armádní puč a hodlají s námi vytáhnout na Prahu, nebo jde o obávané cvičení, o kterém jsme již něco zaslechli – a nic příjemného to pochopitelně nebylo. Kruci.

Ale pozor, pozor! V tom mi to dochází – cvičení se pochopitelně neúčastní kdo? Dozorčí – a jeho věrný pomocník! Neb služba jim končí až po odpoledním nástupu... Takže zatímco mí bratři ve zbrani se budou plazit bahnem, nu což, vojna je vojna, já budu zatím hrdinně střežit dozorčí stolek! Co se dá dělat...

Rozjařen nenadálým štěstím odcházím ohlásit úspěšné vyhlášení poplachu strůjci Armagedonu, který kolem mě propuká. Je slyšet staccato zvuků, hlavní melodii drží zabouchávání dveří od našich skříněk, dupání nohou a pády nejrůznějších před­ mětů na podlahu. Nadporučík pokývá hlavou a praví, že tedy výborně. Pak ke mně natáhne ruku. Zas takový výkon, aby mi musel gratulovat, to nebyl, takže mne jme neblahá předtucha.

„Dejte mi šňůrky, Kajn. Teď už to tu za vás můžou vzít marodi. Přece vás neochudíme o cvičení...“

Ten člověk mi maže z tváře úsměv už podruhé za tři minuty. Alespoň jsem jako jeden z mála obutý. Rychle si běžím pro věci.

„Na piču, co?“ volá na mě Špičák potýkající se zá­ roveň s kanadou a s mundúrem a baletí přitom na špičkách, nedbaje nebezpečí, že by jeho případný pád mohl vyvolat zemětřesení.

„Na piču,“ odpovídám zasmušile. Nákladní automobily nás vezou ranní tmou k vojen­ skému výcvikovému prostoru. Snažím se na situaci najít nějaká pozitiva. Ani za půl hodiny ale na nic nepřicházím. Pak mi pomůže Zulu.

„Nevěš hlavu, Schumi, mohlo bejt hůř.“

„A to jako jak?“

„Mohls řídit ty!“ Jsme na místě. Mlha, vítr. Obojí jak cip. Co je za mlhou, těžko říct. Obdržíme rozkaz přesunout se během a za pomoci mapy a buzoly na určené místo. Opět se ukazuje, že skautská průprava má i  na sklonku druhého tisíciletí své opodstatnění, když kontroluji naši buzolu a žádám o jinou, nejlépe o ta­ kovou, v níž je ještě střelka obklopena kapalinou a nikoli avantgardní sadou vzduchových bublin. Rotný nás se zabručením posílá kamsi, takže je jen spravedlivé, když Robin v nestřeženém okamžiku mění naši buzolu za tu jeho.

Chlapci jsou nadšeni, že nám byly svěřeny vzácné navigační pomůcky, a shlukují se kolem mne. Zdvo­ řile je požádám, aby i se svými polními lopatkami laskavě táhli od buzoly do háje.

Vybíháme do mlhy. Za dvacet pět minut jsme na místě. Čekající guma je upřímně překvapena, že nás vidí. Vyhlížíme další čety. Někdo poznamená, jestli na tom debilním běhání přece jen něco nebude.

O půl hodiny později stále čekáme na další čety. Je zima jak cip.

Po dalších dvaceti minutách dorazí rotný. Viděl jsem už hodně lidí v dobrém rozmaru. Žádný z nich nevypadal jako on.

Nakonec dorazí ostatní čety. Mají procestovanou nikoli nepodstatnou část výcvikového prostoru. Následuje přednáška o používání mapy a buzoly. Nemohu se zbavit dojmu, že zhruba přede dvěma hodinami by byla bývala užitečnější.

Je čas se zahřát. Vytahujeme polní lopatky, jednu z páteří výstroje a výzbroje každé moderní armády. Asi sedmkrát je nám zdůrazněno, že dobře nabrou­ šená polní lopatka je lepší zbraní než bajonet. Zřejmě proto jsou všechny naše lopatky beznadějně a ne­ odvolatelně tupé. Mnohé speciální jednotky světo­ vých armád se prý učí techniku boje polní lopatkou, některé s ní jsou dokonce schopny zabíjet na dálku jejím vržením. Nedlouho po zveřejnění této infor­ mace máme první dva raněné a brunátná guma nám zakáže samostatný trénink vrhu. Máme se naopak vrhnout na zem a započít s hloubením okopu pro ležícího střelce.

S  lopatkou naštěstí umím zacházet dobře. Při stavbě letního tábora je nutno vykopat řadu jam a okopů nejrůznějšího účelu, protože naše tábory jsou toho druhu, že si na zelené louce vše potřebné sami postavíme, utáboříme se a za sebou pak za­ necháváme opět zelenou louku. Latríny, odpadové jámy, díry pro kůly na kuchyň, jídelnu, stany, branky a tak dále – to vše vyžaduje množství kopání. Co já se jen nakopal jam!

Lopatky používané v našem skautském oddíle jsou ovšem lopatky obyčejné, s prostou dřevěnou násadou. Já nyní obdržel jakýsi nový model, patrně lopatku výsadkářskou či horskou, prostě skládací. Její hla­ vice se dá pomocí kloubu a fixačního kolečka sklopit k násadě, takže je menší. Jako bonus se nabízí vari­ anta zafixovat hlavici v ostrém úhlu k násadě, čímž vznikne motyka. Geniální věc.

Přesněji – byla by to geniální věc, pokud by fixační kroužek neměl stržený závit. Bez něj se nástroj při pokusu o hrabání překlápí do polohy lopatka a při po­ kusu o zanoření do země naopak do polohy motyka. Guma nás informuje, že kopání okopu pro ležícího střelce bude ohodnoceno do našeho výkazu, ke kte­ rému se bude přihlížet při udílení KVOPů. Odhazuji lopatku a začínám hrabat rukama. Cip aby do toho!

Půda je promrzlá, opět se chápu lopatky. Zkouším všechno možné, pot ze mě jen leje, ale bez možnosti opřít se do lopatky bych tady udělal větší štěstí i s lo­ patičkou na písek. V zoufalství tluču do země nása­ dou. Na rozšíření jámy to pochopitelně nemá vliv, ale trochu tím ventiluji své nadšení z kvality výstroje.

To upoutá pozornost Špičáka, který – než jsem v potu tváře odstranil vrchních deset centimetrů rodné hroudy – vykopal okop pro ležícího masto­ donta.

„Co je?“

„Ten krám je rozbitej!“ a názorně mu to předvádím.

„Tož to je ti platné jak od prdele dvířka,“ rozšíří Špičák svoji slovní zásobu o znalecký posudek a hází mi svou lopatku. Vydám vítězný pokřik a rozmachuji se k prvnímu regulérnímu úderu. Teď teprve všichni uvidí!

O vteřinu později oznamuje zvuk píšťalky, že při­ dělený čas právě uplynul.

Guma provádějící kontrolu pokývá nad mým bram­ bořištěm hlavou.

„Je vidět, vojíne, že jste v životě nedržel lopatu v ruce,“ pronese s despektem a zapíše si do notýsku hodnocení mé práce. Na KVOP to nevypadá. Následuje cvičná střelba. Opakujeme si zásady zachá­ zení se samopalem vz. 58. Obdržíme slepé patrony a jsme vysláni do frontálního útoku proti hromadě hlíny na nedalekém návrší. Čas od času máme zaleh­ nout, „vystřelit“ a u toho křičet „hurá!“.

Zalehávám co nejčastěji, abych ukázal dobrou vůli. Nikdy však ne samostatně, jen když se kdokoli v mém okolí chystá střílet. Co nejhlasitěji křičím hurá. Ra­ dostně útočíme na kopec, který naštěstí palbu ne­ opětuje. Konečně jsme dostali hračky a můžeme si hrát. Jen můj prst se spouště ani nedotkne. Nemělo by to ostatně ani význam. Všechny slepé patrony jsem zahrabal ve sněhu na místě, kde jsem „nabíjel“ zá­ sobník. Není nad otcovské rady. „Hlavně si pamatuj, že všechno, co se z hlavně vystřelí, se pak z hlavně musí taky



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist