načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jedovatá slova - Maite Carranzová

Jedovatá slova

Elektronická kniha: Jedovatá slova
Autor:

Co se stalo patnáctileté Bárbaře Molinové? Nikdy se nenašlo její tělo, policie nezavřela jediného podezřelého a žádná stopa ve vyšetřování nikam nevedla. Ale stačí jeden ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 235
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Lucie Trägerová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-744-7091-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Psychothriller španělské autorky je situován do Barcelony, kde kriminální policie čtyři roky vyšetřuje případ zmizení patnáctileté dívky. V březnu roku 2005 Bárbara Molinová, studentka soukromé školy, dcera obchodního zástupce v klenotnictví a zdravotní sestry, utekla z domova a vydala se za tetou a strýcem do Bilbaa, kam v dětství jezdila v létě na prázdniny. Naposledy byla spatřena v Léridě, odkud volala matce z telefonní budky, kde policie nalezla krvavé skvrny a kabelku. Pátrání komisaře Salvadora Lozana, kterého nepřestával trápit Bárbařin osud, nepřineslo celé čtyři roky žádné výsledky. Podezření sice padlo na egoistického dívčina přítele a na učitele s pedofilními sklony, ale nedostatek důkazů neumožnil jejich obvinění. Teprve jeden telefonát v poslední den služby komisaře, který odchází do důchodu, způsobí v téměř beznadějném případu zvrat.

Popis nakladatele

Co se stalo patnáctileté Bárbaře Molinové?

Nikdy se nenašlo její tělo, policie nezavřela jediného podezřelého a žádná stopa ve vyšetřování nikam nevedla. Ale stačí jeden telefonát a mnoha lidem se obrátí život naruby: komisaři Lozanovi, jenž odchází do důchodu, matce, která ztratila veškerou naději, že najde svou ztracenou dceru, dívce, která kdysi dávno zradila svou nejlepší kamarádku, jíž se už nestihla omluvit… protože Bárbara jednoho dne zmizela a nikdo doteď nezjistil kam a proč.

Jedovatá slova jsou kronikou jednoho bouřlivého dne, v němž se ukáže, že Bárbara, kterou všichni považují za mrtvou, žije. A znovu začíná detektivní pátrání po únosci, rozplétá se 4 roky staré tajemství… tajemství, které je temnější, než si všichni mysleli.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Maite Carranzová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JEDOVATÁ

SLOVA

Maite

Carranzová


Přeložila Lucie Trägerová

Copyright © Maite Carranza, 2010

Translation © Lucie Trägerová, 2015

ISBN 978-80-7447-091-2


Ženám, které trpí



Obsah

Část první | Dívka, která se dívala na Přátele... 9

Část druhá | Potmě... 111

Část třetí | Molièrovo neštěstí... 183



Část první |

Dívka, která se dívala na Přátele



11

Den mých devatenáctých narozenin se nijak nelišil od těch

ostatních. Věděla jsem, samozřejmě jsem věděla, že jsem

o rok starší, ale bylo mi to jedno, protože těch tři sta šedesát

pět dnů, které jsem měla oslavit, bylo naprosto stejných

jako těch tři set šedesát pět dnů vloni. Byly zbytečné. I tak

jsem se na tom snažila najít něco pozitivního a došla jsem

k  závěru, že slavit narozeniny za to stojí, protože aspoň

dostanu nějaký dárek. Obešla jsem se ale bez svíček, které

s sebou nesou nostalgii, vzpomínky a povinnost býtšťast

ný. Nechtěla jsem tomuto dni připisovat žádný zvláštnívý

znam, protože v mém životě nebylo co oslavovat. Útočiště

jsem našla v obvyklé rutině – vstát, zacvičit si, osprchovat

se, nasnídat se, studovat, najíst se, chvíli koukat na televizi

a s úsměvem čekat na překvapivou návštěvu. Nic těžkého,

spokojím se s málem.

Minulý týden se mě zeptal, jestli po něčem toužím, zda

mám nějaké zvláštní přání. Vím, že byl ochotný koupit

mi jakoukoli hloupost, šaty, boty, iPod. Ale já jsem nestála

o  nic, co se dá pořídit za peníze, a  poprosila ho, aby mě

vzal na pláž. Snila jsem o tom, že budu moct skočit zeskábr />

MAITE CARRANZOVÁ

ly do moře, potopit se s otevřenýma očima, kraulovat tak

dlouho, až nebudu moct popadnout dech, odpočívata pohupovat se na vlnách, nechat se unášet na jejich zpěněných

hřebenech. Chtěla jsem být hbitá jako ryba, vyklouznout

a ztratit se na horizontu, tak daleko, až by se mé bílé tělo

proměnilo v pouhý bod, který by narušoval monotónnost

nekonečné modré.

Odpověděl, že možná někdy jindy, a dal mi devátou sérii Přátel.

Musím uznat, že mi udělal radost.

13

1. Salvador Lozano

Komisař Lozano stojí přede dveřmi bytu rodinyMolino

vých a snaží se popadnout dech. Vzal si na sebe šedivé sako,

které měl poprvé na synově svatbě před sedmi lety,a hed

vábnou kravatu s nádechem do červena. Cítí se trochune

svůj a na poslední chvíli ho napadne, že kravata je možná

příliš křiklavá. V obleku vždy trpí. Když zvedne ruku, aby

zazvonil, zjistí, že se mu potí dlaně. Nemá rád tyto zby

tečné návštěvy, ale musí to udělat. Už ze zdvořilosti.Kdy

by sem nepřišel, navždy by litoval, že nechal tuto kapitolu

otevřenou, a  zaplatil by za to nespavostí. Lapá po dechu

a  přitom si otírá dlaně do papírového kapesníčku, který

našel v kapse kalhot. Vystoupání do třetího patra mu dalo

zabrat, ať už za to mohla kila, nebo léta, ale je to rozhodný

muž, a i když je pro něj situace nesmírně obtížná, manžele

Molinovy informovat musí. Nesmí se to dozvědět od ně

koho jiného a po telefonu by to bylo příliš neosobní. A tak

JEDOVATEÁÁESLMai

si odkašle, jako kdyby se pouštěl do vyšetřování, a  rázně

stiskne zvonek. A zatímco čeká, až mu otevřou, říká si, že

za tento případ se cítí zodpovědný, za tu noční můru, která

je jednoho dne zrádně překvapila a  jež jim bere chuť do

života. Už jim skoro žádná nezbývá. Nevyléčitelní pacienti,

kteří už nepočítají dny. A  přesto někde hluboko v  jejich

pohledu občas zahlédne jiskru naděje a ochotu pustit se po

jakékoli stopě. Čekají na zázrak: na tělo.

Nikdo neotvírá, možná nejsou doma. Zkouší to ještějednou a  tentokrát nechá zvonek pronikavě vyzvánět o  něco déle.

Stejně je zklamal, napadne ho, zatímco napjatě poslouchá, jestli se z druhé strany neozve nějaký hluk. Všude je klid. Asi tam nikdo není. Může jim předat, vypočítává si v  duchu, jenom ztracenou kabelku, odložený případ bez nalezeného těla, zapomenuté číslo spisu a fotografiiusmívající se dívky, která žloutne ve složce plné neužitečných papírů s  neužitečnými výpověďmi ztracenými v neužitečných stopách. Bez jediné indicie.

Náhle někdo nedůvěřivě otevře dveře zajištěné bezpečnostním řetězem. Zevnitř, z temnoty nehostinné předsíně, se čísi hlas zeptá, kdo je. Je to hlas Nurie Solísové.

Molinovi bydlí v barcelonské čtvrti Ensanche v bytě, který je zařízený střídmě, bez nějakého přepychu či nesouladu, s  jasnými barvami a  bez orientální okázalosti. Dříve býval útulný, ale teď už je spíš zastaralý. Barva na zdech jeoprýskaná, nábytek pokrytý prachem a  žaluzie v  jídelně už dva roky rozbité, doteď se je nikdo nesnažil opravit. Kuchyně je studená, užitková, slouží jen nenutnějšímu. Nikdy tam nevoní smažené jídlo ani vývar. Někdy ho napadá, že je na

JEDOVATÁSLMOVA

návštěvě u živoucích mrtvol, které zemřely před čtyřmi lety

a při životě jsou udržované uměle. Kluci jsou tiší, mlčenliví

a nesmělí. Neúměrně jejich věku. Vytáhlá a plachá dvojčata

oslavila patnácté narozeniny, tolik bylo i Bárbaře, kdyžzmizela, ale oni jako by ani neexistovali. Procházejí bezpovšimnutí, dorozumívají se gesty, a když přijde návštěva, uhýbají

pohledem. Naučili se bolest rodičů nezhoršovat. Jejichdětství nestálo za nic.

Nuria Solísová ho přivítá stejnou otázkou jako vždy.Našli jste ji? Nic není víc skličující než jí odpovědět prosté ne, ale alespoň se již nebude ptát dál. Přišel jsem se rozloučit. Nurii Solísové nějaký čas trvá, než zareaguje, jako by tomu nerozuměla. Ani ho nepozve dál. Sice ze dveří vytáhlařetěz, ale zůstala v nich ochromeně stát, jako by jí někdo dal facku. Rozloučit se? nevěřícně opakuje. Salvador Lozano za sebou jemně zavře dveře a bez pozvání vstoupí do předsíně. Je váš manžel doma?

Nurii Solísové je čtyřicet tři let a  živí se jako zdravotní sestra. Když ji Salvador Lozano poznal, bylo jí třicet devět a byla to krásná žena. Nyní vypadá zanedbaně, vlasy jípředčasně zešedivěly a  dýchá jen proto, že musí. Ne, ještě neřišel, pracuje, odpoví mu. Tak to bývá, říká si Lozano, po ránu lidé většinou pracují, plní své povinnosti stejně jako on, i  když pro něj je to dnes bohužel naposledy. Dobře, jestli to nevadí, vysvětlím to tedy vám. Posadí se a nabídne jí místo, jako by on byl hostitel. Nuria Solísová si poslušně sedne a  poslouchá, nebo alespoň předstírá, že poslouchá. Už nějakou dobu ji zajímá jen odpověď na její jedinouotázku, a když ji uslyší, přestane vnímat, nechá slova volněplynout, vytratit se. Zítra mi bude šedesát pět let, čekal jsem

JEDOVATEÁÁESLMai

do posledního dne, ale musím do důchodu, vyhrkne na ni

bez obalu. Čím dřív, tím líp, alespoň nedojde k nedorozumění, pomyslí si. Podívá se na něj vypoulenýma očima

s  nevyzpytatelným výrazem, takovým, že si není jistý, zda

jeho jednoduché vysvětlení pochopila. Komisaři se tím jen

potvrdilo, že by raději mluvil s Pepem Molinou. Toznamená, že už ji nebudete dál hledat? promluví pomalu Nuria.

Ne, to ne, rychle se opravuje Lozano. Akorát teď případ

přejde do rukou mého nástupce. To on ho bude řešit a také

vás bude nadále informovat o průběhu vyšetřování.

Na chvíli to vypadá, že si Nuria oddechla, ale hned se zase rozruší. Kdo to je? Komisař se snaží být přesvědčivý, ale i jemu připadá vlastní hlas falešný. Je to nadšenýa velmi dobře připravený mladík, komisař Sureda. Jsem si jistý, že bude mít víc štěstí, než jsem měl já. Přál by si říct spíše profesionality, ale nechtěl lhát. Budoucí komisař Sureda, který právě oslavil jednatřicáté narozeniny a má před sebou zářivou budoucnost, sice může nabídnout nadšení, ale ne profesionalitu.

Nuria ochromeně ztichne. Možná přemýšlí o pochybnostech, které nevyslovil. Je to vystrašená žena. Když je s manželem, neobtěžuje se už ani mluvit a nechá ho, aby se ujal vedení. On stále ještě neklesá na duchu. Možná že už nemá tolik energie jako v  prvních měsících, energie, která pocházela z posedlosti najít Bárbaru a dovedla ho až k tomu, že policii zasahoval do práce, ale přinejmenším už je trochu klidnější a  smířenější se ztrátou. Chovají se narosto rozdílně. On trpí důstojně, zatímco jí se důstojnosti nedostává. Připomíná mu zmoklou slepici. Nuria Solísová souhlasně kývne a  odpluje do říše svých myšlenek. VzdáJEDOVATÁSLMOVA

lená, lhostejná, bez života. Nic už ji nezajímá. Přestala se

radovat. Byl by ji rád poznal předtím, než ztratila dceru

a chuť k životu. Nejistota ji připravila o rozum.

Nuria Solísová je zticha a neklidně se vrtí na židli. Jezřejmé, že jí něco chybí. Měl byste si promluvit s mýmmanželem, vyhrkne znenadání. Ten má hlavu na svém místě, připouští. Komisař Lozano si myslí to samé, ale uznává, že by od něj bylo nezdvořilé to přiznat vzhledem k tomu, že je stejně tak plnohodnotnou účastnicí vyšetřování jako její manžel. Mezitím se ovšem Nuria zvedla, vzala ze stolumobil a vytočila číslo.

Pepe? vykřikne prosebně. Zatímco ho poslouchá, výraz jejího obličeje se mění. Ne, promiň, vím, že pracuješ, ale přišel komisař Lozano. Na pár vteřin se celá roztřesenáodmlčí, a když znova promluví, hlas se jí chvěje a je to stejné rozechvění, s jakým čelí té nepochopitelné prázdnotězpůsobené ztrátou blízkého člověka. Ne, o  Bárbaře nemáme žádné novinky, vysvětluje. Ale chtěl se s  tebou rozloučit, zítra odchází do důchodu. Dobře, zakončí hovor poté, co jí něco dlouze vysvětloval. Svaly v obličeji se jí uvolnily, asi proto, že dokázal nelézt řešení problému, který ona sama nebyla schopna rozuzlit. Zavěsí se svitem v očích a úlevou, že se mohla zbavit toho nečekaného břemene. Říká, že se za vámi zastaví osobně. Komisař ví, že to opravdu udělá, je to iniciativní člověk s pořádkem v diáři. Prodává šperky. Ví, jak se starat o zákazníky a jak si zorganizovat čas.Přestože neustále cestuje, věnuje se i  rodině a  umí si na svoji ženu a  děti najít čas. Dokonce se postaral i  o  psa, který musel z domu, protože jim příliš připomínal Bárbaru. Je to energický muž plný života, který kvůli svojí dceři pořádal

MAITE CARRANZOVÁ

demonstrace, stál vždy v první řadě, s transparentemv ru

kou, neúnavný. Zvedne se. Není důvod návštěvuprodlužo

vat. Všechno už bylo řečeno a Nuria Solísová mu dokonce

ani nabídla kávu. Zlá chvilka už pominula, oddychnul si.

V tichosti kráčejí ke dveřím, když se Nuria najednou, ještě

než je otevře, zastaví, vrhne se k  policistovi a  obejme ho.

Komisař Lozano neví, jak reagovat, a  strne v  nemotorné

póze. Zakrátko na to se ale nechá unést emocemi, obejme

ji a přitom ji zahrne svou hřejivou lidskostí. Je křehká jako

panenka. Rozbitá panenka. Takto zůstanou, jeden objímá

druhého, spojeni loučením, které k ničemu nevede. Díky,

zašeptá Nuria Solísová. Oddálí se od něj a na prsou muza

nechá teplo, které rozpustilo hořkost jeho selhání.Jedno

duše mu projevila vděk, který policisté nikdy neočekávají,

ale vždy po něm touží. Pochopila, kolik úsilí ho stála cesta

k nim domů, aby se rozloučil. Ví, že ani on nechce opustit

Bárbaru, předat ji dalším, kteří sice budou se vzpomínkou

na ni zacházet nadšeně, ale bez špetky ohleduplnosti.

V přivřených dveřích se na něj mezi slzami usměje a on

na chvíli pocítí, že dříve býval její úsměv zářivý a svěží,stej

ně jako ten Bárbary na fotografii, kterou viděl již tolikrát.

19

2. Nuria Solísová

Nuria bloudí po bytě jako bez duše. Návštěva komisařeLo

zana ji znepokojila. Ne, říká si, není třeba hledat výmluvy.

Už dlouho žije ve strachu, který se někdy vyostří natolik,

že má pocit, jako by to byl nůž, který se jí zarývá do kůže.

Stejně jako teď, kdy ji připravil o dech a donutil, abyote

vřela dveře Bárbařina pokoje. Je netknutý, vypadá úplně

stejně, jako ho před čtyřmi lety nechala. Je to jedinámíst

nost v bytě, kterou pravidelně uklízí, jako by byla posvátná.

Z poliček utře prach, zamete podlahu a přejede hadrem po

stole. Dřív se tam zavírala, aby mohla o samotě pít. Ona,

láhev brandy Torres 10 a vůně Bárbařina parfému.Obklo

pena jejími fotkami, knihami, hračkami z dětství.Vycháze

la odtamtud neklidná a trvalo jí celé týdny, než opět zvedla

hlavu. Nezvládáš to, říkal jí Pepe. A přestože s ním naza

čátku nesouhlasila, musela si to nakonec přiznat. Nechala

se unášet vlnami ničivé sebelítosti. Přesně tak popsal její

JEDOVATEÁÁESLMai

stav psychiatr. A  napsal jí prášky. Prášky na to, aby ráno

vstala, aby se pohybovala, prášky na spaní, prášky na život. Domnívala se, že jich je moc, že ji připravovaly o vztek

a dusily její křik. Ale také mazaly její bolest. Její život byl

kvůli nim vlažný jako vodní lázeň, ale když na ně úmyslně

zapomněla, Pepe jí nadával a přinutil ji, aby si je vzala. Jsi

nemocná, smiř se s tím.

Teď přežívá jen díky práškům, na žal už nepijea nepřemýšlí tak často o sebevraždě.

Ale v pořádku není.

Už nikdy nebude.

Tíhu svých povinností ale snáší. Po šesti měsících naneschopence se vrátila do práce. Pracuje jako sestřička, dělá noční směny v nedaleké nemocnici. Nemůžeš toho nechat, poradil jí Pepe, máš to kousek od domova, práce těrozptýlí. Jí je to jedno, alespoň netrpí nespavostí ani nemusíbojovat s nekonečnými nočními hodinami a poslouchatpřitom tikání budíku a Pepeho chrápání. Skoro nespí. Když se vrátí domů, vzbudí dvojčata, připraví jim snídani a pošle je do školy. Potom si lehne do postele a předstírá, žeodpočívá, ale není schopná vypnout. Podřimuje, zavře oči, ale za chvíli je zase otevře. Divoce jí buší srdce, bije si, jak se mu zachce. V noci není v nemocnici moc práce. Přemístili ji na oddělení gynekologie a její kolegyně jí, s pochopeníma solidaritou, vyprávějí vtipy, slaví narozeniny se sladkostmi a sklenkou sektu a mateřským objímáním se snaží zahnat její smutek. Objetí jí dodávají sílu a občas se v tétospolečnosti cítí jako dřív, jako silná, praktická a rozhodná žena. Žena, která by to mohla dotáhnout daleko, kdyby bývala dokázala rozplést klubko svých snů a natáhnout to vlákno,

21

JEDOVATÁSLMOVA

na němž se nacházela její touha po bydlení na venkově, po

koupi dodávky a cestování po celém světě nebo dokončení

studia medicíny, kterého nechala, když se narodila Bárbara.

Nuria totiž předtím přímo bažila po ambiciózních cílech,

které ale spolu s  mateřstvím pomalu bledly a  nakonec se

v  rámci katastrofy spojené se zmizením dcery rozplynuly

úplně. Dřív byla zodpovědná, měla dobrou pověsta spous

tu plusových bodů, aby se na oddělení mohla stát vrchní

sestrou. Vůle, díky níž jako mladá chodila po horách, lezla

po stěně a sjížděla alpské sjezdovky a díky které z ní čišela

energie, je teď už jen mlhavou vzpomínkou, která se jí vrací

při prohlížení dávných fotografií, co vypadají, že patříně

komu jinému, mladé, veselé a odvážné studentce medicíny,

dívce, do které se Pepe zamiloval. Teď už se nefotí. Nechce

vidět obraz ženy, kterou objektiv zachytí. Práce je vysilující

a občas jí dokonce dovolí na Bárbaru zapomenout. Najdou

se momenty, v nichž naléhavý boj o lidský život na chvíli

zažene její vlastní agónii. Viděla řezání prsou, odstraňování

dělohy, operace vejcovodů a vaječníků a také viděla umírat

mladé dívky. A přesně v těchto okamžicích si uvědomuje, že

existují stejná utrpení, jako je to její, nebo že se mu alespoň

můžou rovnat. Ale jenom na chvilku. Hned, jak se vrátí

domů, opět ztrácí půdu pod nohama. Není nic horšího než

žít v nejistotě, naříká. Živí mrtvé pohřbí a pak truchlí. Nosí

jim na hrob květiny a  navštěvují je na Dušičky. Ale ona

neví, jestli je Bárbara živá, nebo mrtvá. Neví, jestli ji má

oplakávat a držet smutek, nebo v sobě živit plamíneknadě

je. A tahle nejistota, ten neustálý pocit jako na houpačce,

ji neuvěřitelně vyčerpává. Má ale svoji hrdost a  rozhodně

nestojí o to, aby ji někdo litoval. Nenávidí soucit, a proto

22

JEDOVATEÁÁESLMai

nechodí ani do obchodů. Jenom z  nemocnice domů. Na

půdu školy, do které chodí dvojčata, stejné školy, kamdva

náct let chodila Bárbara, už nevstoupila. Nechce s  nikým

mluvit a především se nechce dívat na matky v doprovodu

svých dcer. Když šla jednou jedinkrát s Pepem nakupovat,

viděla matky s  dcerami úplně všude, chovala se jako po

sedlá. Jak si vybírají boty, koukají na náušnice, zkouší si

tričko, smějí se ve frontě na maso. Bylo to jako rána pěstí

do žaludku. Já nemůžu, nebudu moct, už nikdy nebudu

moct! Bárbara je pryč! opakovala v autě a celá se třáslaplá

čem v hysterickém záchvatu. Nakonec jí Pepe vrazil facku.

Už se tam nikdy nevrátím, přísahala si.

Pepe ji toho ušetřil. Vzal si na starost týdenní nákupy,

procházky se psem, odpovědnost za chod domácnosti. Ze

začátku Nuria neustále narážela na Bárbařina psa, jak če

nichá sem a tam po bytě a naříkavě štěká před prázdným

pokojem. Odveď ho, prosím, zoufale žádala svéhomanže

la. A Pepe ho naložil do auta a odvezl do domu v pohoří

Montseny. Je mu hrozně vděčná, že nad tím nemusí pře

mýšlet. Už si odvykla přemýšlet, rozhodovat, vybírat.Pro

stě dělá, co se jí řekne. Nemůže rozhodovat a je s tímsmí

řená. Ale Elisabeth, její sestra, to ještě nepochopila. To si

neuvědomuješ, že jsi taková dřív nebývala? říkala jí. Reaguj

nějak prosím, křič, prašti do zdi, udělej něco. NuriaSolí

sová často přemýšlí o tom, že se Elisabeth chová jako malá.

Upnula se na vzpomínky z dětství a odmítá přijmoutjaké

koli změny. Nepřijala její manželství ani mateřství, protože

to přináší omezení, omezení značící vyspělost. Myslela si,

že bude stále neúnavně hopsat po horách jako nějakábláz

nivá koza. Elisabeth by si přála, aby její starší sestra zůstala

JEDOVATÁSLMOVA

stále stejná, byla tou, která se nebojí tmy, zpívá jí písničky a  v  noci ji drží za ruku. Nesmířila se s  její netečností.

Musíš být nezávislá, trvala na svém. Proč nezávislá? ptala

se. Proč bych měla být nezávislá, když už po ničemnetoužím? Aktivní lidé nikdy nepochopí, když to ostatní vzdají.

Jsou na obtíž. Její švagr Iñaki ji už tři roky po sobě zve na

plachetnici. Moře ti udělá dobře, vítr a  koupání tě přivedou k životu. Je to Bask plný energie a bez moře nemůže

žít. Ale jí je to jedno, stejně jako spousty a spousty dalších

věcí. Potřebuješ dovolenou, naléhá na ni Iñaki, když jí volá.

K čemu dovolenou? To nevidí, že pro ni je jeden den jako

druhý? Všechny jsou pro ni za trest, ať už je tráví kdekoli.

Je doživotně odsouzená k tomu, aby trpěla. Kdyby alespoň

šlo zjistit, jestli je Bárbara živá, nebo mrtvá, mohla by se

zbavit té smyčky okolo hrudníku, která ji občas dusí. Kde

je? Žije? Nežije? Jak by na ni měla myslet? Jako na živou,

nebo na mrtvou?

Jsou dny, kdy ji Bárbařina mrtvola pronásleduje jako opakující se noční můra. Jsou dny, kdy se jí zdá, jak se směje a nos má špinavý od čokoládové a vanilkovézmrzliny. Ale jindy, a to častěji, má dojem, že někde o samotě trpí a to ji pak trýzní její vlastní neschopnost.

Když byla Bárbara malá, byla to její holčička. Mojeholčičko, šeptala jí do ouška, když spala a  cucala si palec. Chodily všude spolu. Přilepila se na mě mátová žvýkačka, žertovala s kamarádkami. Podívejte, jmenuje se Bárbara. Já nejsem mátová žvýkačka, jsem jahodová holčička, uraženě protestovala. Živá, bystrá, chytrá. S těmito přídavnými jmény vyrostla. Mluvit začala velmi brzy a  žvatlala úplně o všem. Někdy ji ve výtazích nebo na lékařskýchprohlídJEDOVATEÁÁESLMai

kách uváděla do rozpaků. Podívej, mami, ta paní se barví.

No... jasně že jo, já se taky barvím. Jo, ale ona je špatně

nabarvená a jsou jí vidět odrosty, a tobě ne.

Během večeří vyprávěla s potlačovaným smíchemspoustu historek, které se ještě znásobily s  příchodem dvojčat. Když se narodila, byly Bárbaře čtyři. Přišla je navštívit do nemocnice a ona jí je celá nadšená ukázala. Jé, to jsou ale krásné hračky! Bárbara je obezřetně pozorovala, pak na ně z  povinnosti udělala pár opiček, otevřela dveře skříně a s vážností řekla: Teď je můžeme uložit a ráno si s nimi zase budu chvíli hrát.

Ráda by si Bárbařino dětství užila víc, ale uběhlo příliš rychle a Nurii přitom visela na krku dvojčata, která lezlaneustále někde po zemi, a ji z toho věčného sklánění sebolela záda. A tak se Bárbara spojila s Pepem. Ten ji lechtal, koupal a bral do parku. Rozuměli si tak dobře, že jim do toho raději nezasahovala. Když konečně zvedla hlavu,vyadala už Bárbara jako žena a Pepe se začal rozčilovat nad tím, že začíná být neposlušná. Ve dvanácti se z  Bárbary stala vysoká drzá holka, která se nebála nikoho a  ničeho. Pepe ji neměl pod kontrolou a byl jí pro srandu. Začaly se objevovat neshody v  názorech na výchovu. Pepe se snažil její provokativní chování potlačit, ale ona ho dráždilaještě více. Nedokázal jí stanovit meze. Neuměl jí říct ne ani se doopravdy naštvat, protože se pod fousy vždy pousmál nad její odvahou. Nedokázal předvídat nebezpečí dalšího vývoje. Ve dvanácti letech Bárbaře patřil celý svět, a i když jí to tak přišlo v pořádku, Pepemu se to očividně toliknezamlouvalo. Ta holka příští rok do Bilbaa nepojede, rázně rozhodl, když se Bárbara jednoho roku vrátila ze severu.

JEDOVATÁSLMOVA

Byla to ta nejkousavější a  nejhorší hádka, která proběhla předtím, než se to všechno stalo. Bárbara trávila každý

červenec s  její sestrou a  švagrem. Brali ji na pláž, učili ji

plachtit, potápět se a surfovat. Iñaki a Elisabeth, kteří byli

mladší a tolerantnější, ji nechávali chodit pozdě spát,chodili se koupat na nuda pláž a  dělali další věci, které Pepe

neschvaloval, zatímco se ho ona, nejspíš tolerantnější,snažila obměkčit. Hádala se s ním a hádala, ale Pepe se prostě

zatvrdil a Bárbara už na prázdniny na sever nejela.

Často na toto nepříjemné a temné období myslela.Nejraději by zapomněla na to, co jí jednou řekla Elisabeth, možná to nemyslela zle, ale stal se z toho důvodk sesterské hádce. Byla naštvaná dva měsíce, odmítala s ní mluvit a  telefonovat. Nikdy to nikomu neřekla. Bolelo to natolik, že nesebrala síly ani k tomu, aby si o tom promluvila s  komisařem Lozanem. Nechtěla, aby strkal nos do jejích soukromých záležitostí, ani aby veřejně pral její špinavé prádlo. Prádlo se pere doma, tvrdila moudře její babička. Možná odsunula Elisabethinu sarkastickou poznámku do pozadí i  proto, že tomu nikdy neuvěřila, nebo proto, že se tím pošpinil obraz jejího švagra Iñakiho, kterému do té doby naprosto důvěřovala, a  přestože to zkoušela sebevíc, nedokázala ho už od té chvíle pokládat za stejně takpoctivého a čestného jako dřív.

Proč nic neřekla?

Ze strachu. Protože Pepe by definitivně přerušil všechny styky s její rodinou. Nuria se rozhodla vyrovnat se se svým trápením sama a zavírala před tím oči. A tak začalašvindlovat. Aby se vyhnula problémům, raději mlčela a předstírala přecitlivělost. Vždy ji dokázalo obměkčit, když se Bárbaře,

26

JEDOVATEÁÁESLMai

vystrašené disciplínou, kterou se její otec snažil zavést,ku

tálely slané slzy dolů po tvářích. Neříkej to tátovi, prosím,

prosím. Zlobil by se. Jejich spiklenecké podvody začalyza

tajováním známek, trajdáním s kamarádkami a křiklavým

oblečením. Avšak tyto záležitosti, které se ze začátkujevi

ly jako nedůležité, jejich malé lži, s lety rostly. Stejně jako

Bárbara.

V patnácti letech vedla Bárbara dvojí život, chráněnajejí

mi alibi. A tak bylo stále těžší a těžší skrývat tajemství. Jako

když na její posteli našla antikoncepci, jen tak pohoze

nou, celému světu na očích, a tak si s Bárbarou promluvila

o sexu a sexuálně přenosných nemocích jako žena se ženou

a donutila ji slíbit, že bude používat bezpečnější ochranu.

Bárbara ji vyslechla, ale pak se vymlouvala, když s níchtě

la jít ke gynekologovi. Jak by se asi zachovala jiná matka

v této situaci? ptala se. V jejím případě zvítězilpragmatis

mus na úkor morálky. Možná že morálku postrádá, říkala

si občas. Buď opatrná, nabádala ji tenkrát. A nezeptala se jí

ani s kým, ani kde, ani jak. Věděla, že flirtovala s Martínem

Borrásem z turistického oddílu. Volali si, vídali se a občas

je špehovala z okna, když ji přijel vyzvednout na motorce.

Přišel jí pro Bárbaru moc starý. Byl blonďatý, hbitý a drzý.

Víc toho nevěděla, dávala raději přednost mlčení. Nebo se

spíš bála. Když se moc vyptávala, Bárbara se před níuzavře

la. Co se týče Pepeho, bylo lepší se o tomto tématunezmi

ňovat, vyvádělo ho to z míry. Stála mezi nimi dvěma a bála

se jich. Ano. Měla strach a  navíc dceru svým způsobem

podněcovala, protože před Pepem jisté věci zatajovala.Při

šly jí přirozené, pro dívku typické. Možná ne propatnác

tiletou dívku, ale Bárbara vypadala mnohem starší a doba

JEDOVATÁ SLOVA

se změnila. Nebylo zapotřebí lpět na číslech, přemýšlela

Nuria, zatímco se dívala do zrcadla své vlastní dcery. Nemá

cenu přízemně ohraničovat čísly dívčí svobodu nebo dobu

prvních sexuálních zkušeností. Puberta se urychluje. Lékaři

i profesoři to říkají v novinách a ona nevidí nic špatného

na tom se zamilovat a užívat si nových zkušeností. Možná

že se nechala unést nostalgií nebo hloupostí, ale byla pevně

přesvědčená o tom, že život trvá dva dny a že Bárbara měla

právo žít.

Spletla si přání s výchovou. Děti se nemohou vychovávat v absolutní toleranci, vyčítal jí psychiatr, když jívysvětloval její opakované chyby. Její úsudek se nedá považovat za výchovný prostředek. Rodiče musí stanovit nějaké meze.

A ona je stanovit nedokázala.

A teď, o čtyři roky později, se Nuria viní z toho, žeBárbaru poslala přímo do Martínovy náruče, že lhala Pepemu, když tvrdila, že se Bárbara po večerech učí s kamarádkou u  ní doma, že se uvolila krýt její setkání, její noční vycházky. Chtěla by vrátit čas. Aby mohlo být všechno jako dřív. Kdy dřív? Možná když se s Pepem milovali. Protože ze začátku se opravdu milovali. Když se poznali, když se narychlo spěšně brali, když se narodila Bárbara. Chtěla by se vrátit zpátky, dostat druhou šanci a  vychovat Bárbaru pevnou rukou, zodpovědně a rozhodně.

Ale to je jen přelud.

Bárbara se nikdy nevrátí a ona už nikdy nedostaneodpovědi na všechna ta proč, kterými začínají její otázky. 3. Bárbara Molinová Najednou jsem dostala nápad a  schovala mu mobil. Bylo to instinktivní. Když jsem si všimla, že ho zapomněl naposteli, rychle jsem si na něj sedla, předstírala jsem, že se nic nestalo, a mluvila dál jakoby nic. Srdce mi zrychlenětlouklo, zdálo se mi nemožné, že by to neslyšel. Buch, buch, buch, splašeně bilo, až mi málem vyskočilo z  hrudi. Ale nepohnula jsem se ani o milimetr. Teď se mě zeptá, kde má mobil, neustále jsem si opakovala, a já budu předstírat, že ho hledám, zvednu se a řeknu: Jéje! Vypadl ti!

Ale nakonec jsem se nemusela nijak přetvařovat, protože měl strašně práce a  musel rychle vypadnout. Pospíchám, řekl mi. A nejspíš to byla pravda, jelikož neodnesl špinavé oblečení a odpadky jako obvykle.

Jakmile se za ním zavřely dveře, nevrhla jsem se na jídlo, neprohrabávala oblečení, nečetla si názvy knížek, ani nekontrolovala, jestli mi nezapomněl přinést tužidlo na vlasy,

JEDOVATÁSLMOVA

o které jsem ho žádala. Dychtivě jsem, celá vyklepaná,skočila po mobilu. Co když se rozhodne vrátit brzy? napadlo

mě. S vyděšeným výrazem jsem mobil rychle schovala pod

polštář a čekala, než jsem zaslechla zvuk motoruodjíždějícího auta. Pak jsem se zhluboka nadechla, odsunula polštář

a jako u vytržení jsem ho pozorovala, neodvažovala jsem se

ho dotknout a  přitom se mi ruce třásly stejně, jako když

jsem v  sedmi letech dostala k  Vánocům panenku Barbie.

Velmi opatrně jsem vzala mobil do ruky. Černá Nokias rádiem a  fotoaparátem, zapnutá. Ale, ale... nervózně jsem

telefon svírala oběma rukama a přecházela z jednoho rohu

do druhého se srdcem až v krku, neodvažovala se aninadechnout a čekala na to, až v nějakou chvíli zahlédnučárku. Teď, možná tady, doufala jsem. Ale bylo to marné. Ale

ne, to snad není možné! Není tady signál!

Hned nato si uvědomím, že nebudu moct nikomu zavolat.

To snad ne, to snad ne, to snad ne!

Nevím, jestli jsem křičela, nebo si to jenom myslela. Je to fuk, protože mě stejně nemůže nikdo slyšet. Nacházím se ve sklepě o patnácti metrech čtverečních bez oken,vykopaném v základech domu uprostřed polí. Starý vinný sklípek s kamennými zdmi, zvukově izolovaný korkem,s pancéřovými dveřmi a  stálou teplotou patnáct stupňů. Možná to byl dokonalý prostor pro skladování vín, ale teď se stal mou hrobkou. Žádní sousedi v okolí. Zmizela jsem beze svědků, beze stop. Pohltila mě zem a nikdo neví, že jsem živá.

Nebylo snadné smířit se s  myšlenkou, že venku, mimo tohle vězení, mezitím uplynuly čtyři roky beze mě. Zezačátku jsem křičela, až jsem úplně ochraptěla, a když už mě

JEDOVATEÁÁESLMai

bolely hlasivky, bouchala jsem do dveří pěstí, jedna rána

za druhou. Vždycky jsem se zranila, až mi krvácely klouby

a  ruce mi celé otekly, zmodraly a  pokryly se strupy. Bolest byla nesnesitelná a  já brečela, dokud mi nedošly slzy.

I  přesto mě ale nikdo z  téhle díry nevytáhl a  dny padaly

jeden za druhým jako gilotina, která utínala mou naději.

Je dost těžké si připustit, že jsem zůstala sama, ale vím, že teď už na mě každý zapomněl. Bárbara? Jaká Bárbara?Odorně sobecký svět mi nevěnoval žádnou pozornost a vyhodil mě do koše s odpadky.

Možná to takhle bez signálu bude lepší, utěšuju se.Koneckonců stejně bych neměla komu zavolat. Rodině? Jenom z toho pomyšlení se mi klepou kolena a mám mlhu před očima. Nejsem schopná polykat. Vyschlo mi v  puse a překáží mi nateklý jazyk, obrovský, příliš velký na to, aby okolo něj mohl projít vzduch.

Ne, rodině ne, říkám si. I kdybych se odsud dostala,nemohla bych se jim podívat do očí. Nebyla bych schopná je obejmout a políbit. Neměla bych odvahu jim říct, že je mám ráda. Tisíckrát mi opakoval, že by mi neprominuli, že by mě s  ním hodili do jednoho pytle, že kdyby věděli o  všem, co se stalo, byli by radši, kdybych byla mrtvá. Nemám žádnou rodinu a ani ji nikdy mít nebudu. Kdyby věděli, kdo teď jsem a co jsem provedla, styděli by se za mě a otočili by se ke mně zády.

Pomalu dýchám a  cítím bolest na hrudi. Ostře mě píchá mezi žebry, přerušovaně, prudce. Cítila jsem to vždy, když jsem zvažovala možnosti útěku. Třeba tehdy, když jsem se snažila vykopat tunel – jednoho dne jsem zaslechla jeho kroky a bláhově jsem se snažila zakrýt díru polštářem.

31

JEDOVATÁSLMOVA

Nebo když jsem si spočítala vzdálenost, která mě dělila od

kapsy jeho džínů, kde nosil klíče, které jsem muv nestřeže

ném okamžiku vzala. V obou případech jsem cítila stejné,

úzkostné píchání mezi žebry. Bylo to na mně vidět. Byla

jsem bledá a  měla kruhy pod očima. Nechceš mě nějak

oblafnout? A já zbledla ještě víc a on věděl, že není daleko

od pravdy. Bedlivě mě pozoroval, nespouštěl ze mě oči, až

nakonec zvedl ten polštář nebo mě donutil otevřít ruku

s klíči. Podívej, jak jsi pitomá! říkal předtím, než mě svázal.

Zase jsi to všechno zkazila!

Proč jsem vzala ten zatracenej mobil, když nemůžuniko

mu zavolat? Jo, jsem fakt pitomá. Před ním nic neutajím.

Je to hajzl, nevím, jak to dělá, ale ví všechno, vždycky to

nějak vytuší, uhodne. Rentgenuje mi myšlenky. Chcešvě

dět, co by se stalo, kdyby tě našla policie? řekl mi jednou,

když jsem dumala nad tím, jak utéct. Ty nevíš, jaká jepoli

cie. Není to jako v seriálech. Jsou to ubožáci, kteří bys te

bou jednali jako se zločincem. Donutili by tě se svléknout,

aby tě mohli prohlédnout. Doktoři by na sobě měli roušku

a rukavice a s odporem by ti strčili prsty do všech otvorů,

jako bys snad měla AIDS. Nic neřeknou, ale je to na nich

vidět. Vzali by ti krev, nechali by tě čůrat do skleničky,vy

fotili by tě nahou a pověsili ty fotky na nástěnku, aby byly

na očích celému světu. Pak by tě vyslýchali. Posadila by ses

na židli proti pupkatému policejnímu vyšetřovateli, který

by tě donutil popisovat každý choulostivý detail tvéhoži

vota, jeden po druhém, pěkně od začátku, zatímco by se

nimral v zubech párátkem. Všechno by to nahráli, nějaká

sekretářka by to zapsala do počítače a za pár hodin by tvoje

výpověď putovala z ruky do ruky a policajti by se při čtení

JEDOVATEÁÁESLMai

lámali smíchy nad tím, jak jsi kadila do kýblu. Potom by

bulvár otiskl tvoji fotku na obálce a  čekal by tě dlouhý,

stresující a medializovaný soud. Musela bys vypovídat před

soudcem, který by ti nevěřil ani slovo. Myslíš, že by někdo věřil děvce, jako jsi ty? Došlo by jim, že ses zbláznila,

a soudce by tvou výpověď považoval za donebevolající lež.

Vím, že mě chtěl zastrašit, ale taky vím, že měl trochu pravdu. Z policie a ze soudců mi vždycky naskakovala husí kůže, jsou tvrdí a necitelní. Nadechnu se a trochu mispadne kámen ze srdce. Možná že bude lepší, když tu nebude signál a  já nebudu moct nikomu zavolat. Nechci se stát součástí černé kroniky. Nechci se odsud dostat jen proto, aby si na mě na ulici všichni ukazovali, protože se mojefotka objevila v novinách, a aby mě s pokryteckou laskavostí zdravili a za pár minut pomlouvali ve frontě u kasyv suermarketu. Nechci vzbuzovat soucit ani posměch, nechci se dostat do řečí všech okolo, do perverzních snů mladých ani do chlípných představ starých. Nechci se neustáleskrývat před paparazzi, kteří jsou schopní vyšplhat na střechu, spustit se z  okna nebo se schovávat v  koupelně jako krysy jenom proto, aby ulovili fotku. Proč nepřišli sem? Proč neměli koule na to, aby sestoupili do pekla a  vytáhli mě z tohohle vězení?

Ne, říkám si, nejsem připravená odsud odejít. Řekli by, že je to moje vina, že už nejsem malá holka, co si cucá palec. Zaslouží si to, křičely by matky. Říkala si o to sama, je nezodpovědná, nebezpečná. Ne, nejsem nevinná. Nikdy jsem nebyla. Chtěla jsem to, napomáhala tomu, líbilo se mi to. A teď se neovládám, ztrácím hlavu a leze mi to na mozek. Co bych si se svobodou počala? Spálila bych se,

JEDOVATÁSLMOVA

jako vždycky. Venkovní svět mě děsí. Naučila jsem se žít

v temnotě a sluneční svit bych nesnesla. Navíc jsem zrovna

oslavila devatenácté narozeniny a ještě stále tomu nemůžu

uvěřit. Jsem ztracená. Už ani nevím, jak se devatenáctileté

holky chovají. Nevím, jak mluví, jak si stříhají vlasy, jak

tancují ani jaké nosí oblečení.

Ne, to ne! Lžu sama sobě. Chci odsud vypadnout! Chci vidět slunce! Chci dýchat!

Do hajzlu.

Svezu se na zem jako pytel mouky, rukama si zakryjuhlavu a zatnu zuby.

Proč? Proč jsem musela vzít ten mobil a všechno tozkazit? V  jedné vteřině zbrklosti jsem zahodila tři roky odevzdanosti. Nikdy jsem si nedokázala představit, že by mi jedna vteřina mohla změnit život. Znovu pociťuju vztek, nenávist a zoufalství a bojím se.

Nechci už trpět jako dřív. Jak se to dá vzít zpět?

Naučila jsem se přežívat, přizpůsobit se, udržovat se při životě a  zapomenout na všechno ostatní. Když jsem přestala odporovat, začalo být všechno jednodušší. Vidíš,holčičko, jak je to snadné? Když budeš hodná, já budu taky. A pak byl laskavý. Přinesl mi víc jídla a udělal mi vícprostoru. Postavil záchod a sprchu, koupil mi zrcadlo, knihy a mp3 s hudbou a před pár lety mi daroval DVD přehrávač a nějaké filmy. Poslouchám U2 a Coldplay a dívám se na Přátele. Dělají mi společnost a hodiny pak utíkají rychleji. Znám zpaměti všechny díly z prvních osmi řad a umírám touhou vidět další. Oni jsou taky zavření na place, stejně jako já.

Když jsem udělala, co po mně chtěl, a když už jsempřeJEDOVATEÁÁESLMai

stala doufat, začal se ke mně chovat hezky. Mám tě moc

rád, holčičko. Nechtěl jsem, aby to došlo tak daleko, ale

donutilas mě k tomu. Je to na hovno pro oba. A když ho

o něco požádám, přinese mi to. Sehnal mi žehličku navlasy, depilační krém, a dokonce i červený lak na nehty. Střihá

mi je sám, stejně jako vlasy, to jo. Nenechá mi žádný ostrý

předmět, říká, že nechce, abych se zranila, ale možná má

strach, že bych v  nestřeženém okamžiku mohla zranit já

jeho. I  přes to všechno mám ale občas nenadálé nápady.

Právě teď jsem to posrala tím, že jsem mu vzala mobil.Lituju toho. Strašně toho lituju! Neovládám se. To proto mi

vzal zrcadlo, abych se nepořezala střepy. Už rok nevím, jak

vypadá můj obličej. Tuším to, ale jen z  toho, jak se můj

profil odráží v umělohmotném talíři. Jediný, kdo se na mě

dívá, je on, a tvrdí, že jsem moc hezká, že mám čistou bílou

pleť a že nikdy nezestárnu, protože moji pokožku nemůže

poškodit sluníčko ani znečištění.

Zaryju si nehty do dlaní a zatínám, zatínám a zatínám tak dlouho, až mi vytrysknou slzy.

Chci zestárnout, chci se potit, chci se smát, chci mluvit, chci kousat, chci si vzít do dlaně hrst písku a třít si jím kůži, vrhnout se do vody a vylézt z ní plná soli, jodu a slunce!

A teď, když jsem se s tím konečně smířila, ve mněnajednou vybublá všechen ten skrytý vztek. Jako dřív. Byla jsem to vůbec já? Mohla jsem snad být natolik zdivočelá, že jsem se rozčilovala, kousala, plivala a  kopala okolo sebe? Stálo mě tolik úsilí udělat za minulostí tlustou čáru a naučit se žít z minuty na minutu, ponořená v této ubíjející rutině. Bylo to pohodlné, upnout se na denní plán. Něco jako schoulit se u mamky v bříšku a nechat se kolébat. Každý den jsem

35

JEDOVATÁSLMOVA

se uvelebila v  příjemné bublině, kde se nic nedělo a  nic

nemohlo narušit můj klid. Vstala jsem, chvíli jsem cvičila

podle instrukcí, které mi přinesl, pak jsem se osprchovala,

pustila jsem si hudbu, připravila si k snídani mléko a tousty

s marmeládou a nakonec jsem si vzala učebnice a vrhla se

na studium. Tenhle rok mi přinesl knihy, které porůznu

sehnal, protože jsem ho o ně požádala. Učebnice biologie,

dějepisu, jazyka a angličtiny. V tuhle chvíli jsem se klidně

mohla přihlásit na testy FCE. Minulý měsíc mi přineslje

den román v angličtině, Koralínu od Neila Gaimana, a řekl

mi, že podle ní natočili fakt dobrý animovaný film a že až

vyjde na DVD, přinese mi ho. Matiku a fyziku mi bezvel

kého nadšení vysvětloval sám a já počítala příklady. Učení

pro mě není nic těžkého. Umožňuje mi to myslet na něco

jiného a  přináší mi malá zadostiučinění. Když pochopím

příklad, zapamatuju si nějaké datum nebo si přečtu knihu

v angličtině, hned se cítím o něco líp, než když celé hodiny

koukám do stropu. Ale o tom, proč se chci stále učit, jsem

raději nepřemýšlela. Kdybych o všem pochybovala,zbláz

nila bych se. V poledne si v mikrovlnce ohřívám oběd,kte

rý mi nosí. Nenechává mě vařit, nedůvěřuje mi, ale v malé

lednici si schovávám zbytky, jen tak pro jistotu. Dávám si

stranou čtvrtku porce, vracím ji do krabičky a  ukládám

do ledničky. Jsem hubená, ale to mi starosti nedělá. Takhle

vím, že kdyby nepřišel, pár dní bych přežila. A na to, že by

za mnou nepřišel delší dobu, raději ani nemyslím.

Po jídle jsem si vždycky pouštěla Přátele a v tu chvíli jsem

se tu cítila doma, jako bych bydlela s Joeym a Chandlerem,

starala se o jejich kachnu a kuře, prožívala s Phoebe jejítě

hotenství, když čekala trojčata, anebo si kousala nehtypo

36

JEDOVATEÁÁESLMai

každé, když se Ross s Rachel rozešli, když Joey přišel o práci

nebo když Monica chtěla vyhrát nějakou sázku.

V půlce odpoledne jsem pokaždé půl hodiny posilovala

s  dvěma činkami, z  nichž každá váží dvě kila. Dřív jsem

vždy cvičila před zrcadlem, ale teď žádné nemám a dost mě

to štve. A taky jsem tančila. Tančila jsem se zavřenýmaoči

ma a  představovala si, že jsem na nějaké noční diskotéce

a  piju pivo, které mi stoupá do hlavy, nohy mi mravenčí

a já mám chuť se smát každé blbosti. K večeru jsem četla.

Hodně jsem četla. Za ty roky jsem přečetla tolik knih, jako

jiní lidé přečtou pravděpodobně za celý život. On nemá rád

romány, říká, že dává přednost esejům, ale protože jsem je

tak rychle hltala, půjčoval je v jedné knihovně naprosto bez

rozmyslu. Jednou mi přinesl Dumase, podruhé Barbaru

Kingsolverovou a  jindy Orsona Scotta Carda. Četla jsem

knihy romantické, historické, sci-fi, detektivky a nakonec

jsem si u  něj, vyčerpaná tím zmatkem, ale nadšená z no

vých objevů, začala objednávat různé tituly a autory. Nosil

mi je ale nerad, rozčilovalo ho to, protože tím ztrácel příliš

mnoho času, a tvrdil, že knihovnice se na něj dívá skrzprs

ty. A  tak jsem to právě kvůli knihám podělala. Naprosto

přesně si pamatuju tu chvíli, kdy jsem si zkazila šest měsíců

života. Jednoho dne jsem si uvědomila, že knihy, které čtu,

poté putují do dalších rukou, a napadlo mě nechat uvnitř

vzkaz. No jasně! Bylo to tak jednoduché. Šlo o můj jediný

kontakt s  vnějším světem. Vybrala jsem si titul s  názvem

Alí a Nino od Kurbana Saïda, zábavnou a tragickou knihu

o lásce a válce, kterou jsem jedním dechem přečetla třikrát.

Myslela jsem, že člověk, který si vybere tuhle knihu, bude

někdo jedinečný a pochopí, že můj vzkaz je myšlený vážně.

JEDOVATÁSLMOVA

Na náhodně vybrané stránce jsem ve čtyřech řádkáchposala, kdo jsem a že žádám o pomoc. Druhého dne zlostně

otevřel dveře a  hodil mi tu knihu na hlavu. Myslíš si, že

jsem snad debilní? řval na mě vzteky bez sebe. Mlátil mě

tak dlouho, až ho začala bolet ruka, a pak mě nechalo samotě potmě. Tři dny bez jídla, zbitá, zraněná, beze světla,

bez hudby, bez Přátel. Zapomenutá v  díře. Tenkrát jsem

myslela, že mě nechá umřít. Ale čtvrtého dne se objevil,

sednul si na postel a  klidným hlasem mi vysvětlil, že mu

není příjemné nechávat mě tady zavřenou, neustále mě

muset hlídat a čekat, jestli ho náhodou nenaštvu. Říkal, že

není žádný bachař a že už ho nebaví neustále měkontrolovat. Že kdybych spolupracovala, všechno by bylojednodušší. Odpověděla jsem, že jo. Neměla jsem jinou možnost

a chtěla jsem žít.

Přestože jsem se snažila, šest měsíců mi nepřinesl žádnou knihu. To byly ty nejdelší a  nejsmutnější měsíce. Poučila jsem se a až dodneška jsem byla poslušná. Radostně jsem každý den čekala na jeho návštěvu a  tašky s  oblečením a  jídlem. Pokoj jsem se snažila udržovat v  čistotě a  každé ráno jsem se sprchovala, aby nemusel s odporem ohrnovat nos, když přijde do mého vězení. Nechtěla jsem mu dávat žádnou záminku k potrestání nebo soucitu. Pozorovat jeho úsměv, dívat se na něj, slyšet ho a  dotýkat se ho mi dodávalo sílu. Není to nic složitého, holčičko. A možná měl pravdu. Doopravdy není nic srovnatelného s  poklidným životem, v  němž od budoucnosti vůbec nic neočekáváte, užíváte si každého okamžiku, bez stresu, povinností, snů, přání, viny. Nekonečný kruh.

To byl ještě před pár minutami celý můj život, se kterým

MAITE CARRANZOVÁ

jsem se smířila. Najednou jsem si ale uvědomila, že jsem

lhala sama sobě a že to nemá smysl.

Nemůžu z toho malého displeje spustit oči. Vím, žekdy

by se objevila jen jediná čárka, všechno by mohlo být jinak,

ale zatím stále nic. Mé hloupé přání mě dovedlo ažk vlast

ní zkáze.

39

4. Salvador Lozano

Salvador Lozano dorazí do své kanceláře se špatným pocitem.

Nejdříve si sundá kravatu a sako a vyhrne si rukávy u košile.

Na stole na něj čekají krabice plné papírů. Je jich tolik, že

je mu Toniho Suredy líto. Ne, není mu ho líto, závidí mu.

Koneckonců se mu dostává toho, co jemu chybělo – času.

Spousta času, všechen čas světa. Bude mít času narozdává

ní. Bude moct pročíst všechny spisy odpředu dozadu, vyřešit

rozpracované případy, a dokonale se soustředit na práci, aniž

by nad ním visel Damoklův meč v podobě odchodu dodů

chodu. Tonimu Suredovi čas nedochází. Nebudez neustálé

ho odpočítávání dní pociťovat úzkost.

Návštěva paní Molinové ho ujistila v  tom, že už je sta

rý. Po téměř pětačtyřiceti letech ve službě je unavený a své

místo by měl přenechat tomu nadšenémua nespolehlivé

mu mladíkovi. Když se podívá na hodiny, usměje se. Tak

strašně nespolehlivému. Ještě nepřišel a to už bylo poledne.

40

JEDOVATEÁÁESLMai

Možná byl dlouho do noci venku, aby oslavil své povýšení.

Možná že popíjel a miloval se se svojí dívkou, mladoublon

ďatou holkou. Je odbarvená? Teď si není jistý, protože fotky

mohou lhát a on mu ji ukázal jen v rychlosti. Pracuje jako

učitelka matematiky na střední škole, chvástal se. Zatím se

nevzali, ale už dva roky spolu žijí v bytě o 35 metrechčtve

rečních, který koupili ve čtvrti Raval. Představuje si, jak se

k  sobě lepí v  kuchyni při přípravě makaronů, protože na

tak malé ploše není možné udržovat si odstup. Určitě jsou

strašně zamilovaní, jeden na druhém závislí, a touží po tom

prožít spolu budoucnost, která jim otevírá dveře dokořán.

Tak nadšení.

Ta doba, kdy byl stejný jako on, mu přijde jako včera.

Když měl chuť vyřešit každý případ, byl připravený čelit

jakékoli překážce, odhodlaný nezastavit se před žádnýmta

jemstvím. Jeho příběh připomíná příběhy mnoha jiných.

Policista z Cáceresu v Extremaduře, který se na koncišede

sátých let přestěhoval s  prázdnýma rukama do Barcelony.

Ani nevěděl, že se v Katalánsku mluví katalánsky. Nevěděl

vůbec nic a  bylo mu to jedno, měl pocit, že se může na

učit cokoli. A  taky to udělal. Postavil se na vlastní nohy

a  oženil se s  Katalánkou ze Sabadellu, která pracovala na

poště a o Vánocích vařila katalánskou escudellu. Alenespo

kojil se s pouhou prací pochůzkáře, který pobírá mizerný

plat. Po nocích studoval, povýšil, a protože chtěl mít větší

pravomoc, připojil se ke katalánskému policejnímu útvaru

Mossos d’Esquadra a uspěl při výběrovém řízení naseržan

ta a komisaře. Nedali mu nic zadarmo, říká s hlavou hrdě

vztyčenou. Jeho děti už jsou Katalánci. Nejmladší dcera

provozuje vlastní kadeřnictví v Hospitaletu, a dokonce už

JEDOVATÁSLMOVA

ho učinila dědečkem. Nejstarší syn vystudoval právaa otevřel si s kamarády advokátní kancelář ve čtvrti Les Corts.

Fotky svých dětí má postavené na stole a hrdě je dává na

odiv. Pro Santiaga, toho nejstaršího, má jistou slabost,protože šel na vysokou a mohl by se už napořád stát klukem

z  dobré čtvrti, z  takové, jako je například Ensanche, kde

bydlí Molinovi.

Dveře se otevřou a dovnitř vejde jeho nástupce, oblečený v tmavém tričku, džínech a značkových teniskách.Sluneční brýle si ještě nesundal. Možná že to viděl v nějakýchdetektivních seriálech a myslí si, že mu dodávají styl. Anebo se jen snaží skrýt, že šel včera večer pařit. Co je? zeptá se ho srdečně. Chlapec se beze spěchu posadí a  zívne. Omlouvám se, řekne, moc jsem toho nenaspal a potřebuju kafe. Salvador Lozano si v duchu pogratuluje. Měl pravdu, ten kluk nezamhouřil oka. Už čtyřicet let se živí tím, žezkoumá lidské chování, a  asi se to proměnilo v  profesionální deformaci.

Zatímco jde Sureda s  klidem obstarat dvě kávy, znovu a znovu si prochází Bárbařin spis, který si nechal naposlední den, protože ho ze všech případů trápí nejvíc. Občas ho jeho dohady dovedly k názoru, že by ta dívka mohla ležet někde na dně skládky, nebo si představoval, jak její tělopluje někde v kanále nebo se nachází v opuštěných kufrech na pláži rozřezané na kusy. Komisař Lozano pozoruje, jakmladík malými doušky usrkává kávu a jak rychle fouká a zatíná zuby jako nějaké zvíře, když si spálí ještě příliš jemný jazyk. Podle způsobu, jakým drží propisku, hádá, že má chuť na cigaretu, ale že se dokáže ovládnout a nedat si ji. Najednou Toni Sureda ukáže na složku. Bárbara Molinová! vykřikne.

42

JEDOVATEÁÁESLMai

Myslel jsem, že ten případ už je uzavřen. Salvador Lozano

mu neodpoví hned. Neuzavře se, dokavaď ho nevyřešíme,

a sere mě, strašně mě sere, že je otevřený, ale přitomnedo

řešený. To si pak uvědomíš, že otevřený případ je to samé

jako nezhojená rána, řekne úředním tónem. Snaží se o to,

aby každá jeho věta byla ztělesněnou moudrostí, kteroune

lze vyčíst ze žádného spisu, ale již se člověk naučí, kdyžjed

ná s lidmi na ulici, poslouchá jejich trápení, soucítí s nimi

či jim na pohřbech vyjadřuje soustrast. Pomatuješ si na ni,

viď? Mladá holka, která zmizela v pouhých patnácti letech.

Sureda souhlasně přikývne. S  jejími rodiči jsem ve styku,

především teda s otcem, ten má hlavu na správném místě.

Ze začátku to vypadalo jako jednoduchý případ. Hol

ka, která v patnácti letech uteče z domu, nechá tam dopis,

v  němž vysvětluje, že jde daleko a  ať ji nehledají, a vez

me si s sebou matčinu kreditní kartu. Po dvou dnech byla

spatřena v Bilbau, kde bydlí teta se strýcem. A dokonce se

našli i svědci, kteří potvrdili, že tetu se strýcem, kteří byli

akorát na dovolené, hledala. Ale pak se překvapivě všechno

obrátí naruby. Zatímco ji příslušníci baskické policie spolu

s  jejím otcem hledali v  Bilbau, zoufalá Bárbara za svítání

volala domů z telefonní budky v Léridě. V budce jsou pak

nalezeny jasné známky násilí, krev oběti a její kabelka.Je

den svědek si dokonce vzpomene, že viděl mladou ženu,

kterou za sebou táhl nějaký muž, ale protože svítalo a byla

mlha, nebyl schopný uvést další podrobnosti. V  tu chvíli

nabyl případ tragických rozměrů. Měli jsme dva podezřelé

a spoustu stop. Tvrdě jsme pracovali, prohledali jsmemno

ho oblastí, pročesali volná prostranství a  skládky a  měli

jsme pod drobnohledem celé Katalánsko. Věnovali jsme

43

JEDOVATÁSLMOVA

tomu mnoho času a úsilí, ale nebyli jsme schopní přijít na

nic jasného a průkazného. Kvůli nedostatku důkazů sene

podařilo obvinit žádného podezřelého a soudce vyšetřování

odložil. Na nic nového se už potom nepřišlo.

Toni Sureda si protáhne ruce a předvede přitom svésva

ly. Každý den chodí alespoň na pár hodin do posilovny,

měří si ho od oka Lozano, a taky do solárka. Podezřívá ho

i  z  toho, že si holí nohy a  hrudník. Tyhle věci ho udivu

jí. Jednoho dne, když spolu v jednom baru popíjeli kávu,

mu přiznal, že se předtím, než se stal policistou, živil jako

prodejce petard a  fitness trenér. Na Bárbaru si pamatuju

naprosto jasně, rychle ho ujišťuje mladík. Vzpomínám si

na její fotky, které visely v ulicích, na masové demonstrace,

výpověď jejího otce, na zoufalá pátrání po všech těchtele

fonátech, které nepřinesly nic než falešné stopy. A dodává:

Byl v tom zapleten jeden student z dobré rodiny a profesor,

že? Přesně tak, Martín Borrás a Jesús López, doplní hoLo

zano. A  co se stalo potom? zkoumavě se ptá novopečený

budoucí komisař. Lozano má na jednu stranu radost, že se

Sureda o případ Bárbary stále zajímá, ale na druhou stranu

ho to štve. Neexistuje nic horšího než předpojatý názor.

A  média se svými bulvárními sklony napáchala na tomto

případu spoustu škody. Nikdy nenechával sledovat pode

zřelé. Vždycky věřil tomu, že nastane chvíle, kdy udělají

nějakou chybu, nebo že je prozradí sám jejich životnípří

běh. Když ještě studoval, četl po nocích Zločin a trest,a tu

díž ví, že spojení mezi zločinem a chorobnou touhou vraha

pochlubit se svým dílem je přesně tou strunou, na kterou

je třeba hrát. Ale buď v tom nebyl dostatečně obratný, nebo

byli podezřelí chytřejší. Kromě toho zde chybí konkrétní

44

JEDOVATEÁÁESLMai

zločin, není tu žádné tělo, které by nám něco říkalo nebo

cokoli vysvětlovalo, ani žádné místo, na které by se dalo

vrátit. Mlha, která tu noc zahalovala Léridu, průběhem

času ještě zhoustla. A jestli někdy věřil, že by ji mohlněja

ký poryv větru rozfoukat, musí si teď neochotně přiznat, že

všechny stopy nenávratně zmizely. Žádný nezvratný důkaz

o jejich propojení s Bárbařiným zmizením nikdy nepřišel.

Vyndá spisy obsahující údaje obou dvou. Díky němu jsou

aktuální, a zatímco je podává Suredovi, odříkává zpaměti:

Martínu Borrásovi je v současnosti dvacet šest let. Žijes ro

diči, otec je kardiovaskulární chirurg, matka řídípočítačo

vou firmu. Mají byt v ulici París, v soukromém vlastnictví,

o velikosti dvě stě třicet metrů čtverečních. Prožil celkem

tři milostné vztahy a nespočet víkendových flirtů. S žádnou

dívkou nevydržel déle než čtyři měsíce. Vytrvalost nepatří

mezi jeho hlavní ctnosti. Ani studium nedokončil. Tady

máš jeho složku z druhého ročníku obchodníhomanage

mentu, který studoval na vysoké škole ESADE. Katastrofa.

Vím, že se kvůli tomu pohádal s rodiči a že nakonec dosáhl

svého. Zanechal studií a  jeho děda si ho najal k  sobě do

obchodu, a  umožnil mu tak nic nedělat za naprosto ne

skutečných podmínek. Jako vedoucí prodeje v  železářství

dostává dva tisíce tři sta euro měsíčně za čtyřicet dva ho

din měsíčně, k  tomu služební mobil, auto a  diety. Chodí

tam, kdy chce, a každý měsíc za to dostává zaplaceno, je to

taková kamufláž na ospravedlnění jeho neschopnosti. Má

dost peněz a rozhazuje je plnými doušky. Navíc teď vlastní

vytuněný Seat Ibiza a byt rodičů v Rosasu používá jakoho

dinový hotel. Jezdí tam často, skoro k



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist