načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Jedovatá slova - Maite Carranzová

Elektronická kniha: Jedovatá slova
Autor:

Co se stalo patnáctileté Bárbaře Molinové? Nikdy se nenašlo její tělo, policie nezavřela jediného podezřelého a žádná stopa ve vyšetřování nikam nevedla. Ale stačí jeden ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 235
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Lucie Trägerová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-744-7091-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co se stalo patnáctileté Bárbaře Molinové?

Nikdy se nenašlo její tělo, policie nezavřela jediného podezřelého a žádná stopa ve vyšetřování nikam nevedla. Ale stačí jeden telefonát a mnoha lidem se obrátí život naruby: komisaři Lozanovi, jenž odchází do důchodu, matce, která ztratila veškerou naději, že najde svou ztracenou dceru, dívce, která kdysi dávno zradila svou nejlepší kamarádku, jíž se už nestihla omluvit… protože Bárbara jednoho dne zmizela a nikdo doteď nezjistil kam a proč.

Jedovatá slova jsou kronikou jednoho bouřlivého dne, v němž se ukáže, že Bárbara, kterou všichni považují za mrtvou, žije. A znovu začíná detektivní pátrání po únosci, rozplétá se 4 roky staré tajemství… tajemství, které je temnější, než si všichni mysleli.

Zařazeno v kategoriích
Maite Carranzová - další tituly autora:
Válka čarodějek - Klan vlčice Válka čarodějek
Carranzová, Maite
Cena: 254 Kč
Válka čarodějek - Odina kletba Válka čarodějek
Carranzová, Maite
Cena: 296 Kč
Jedovatá slova Jedovatá slova
Carranzová, Maite
Cena: 254 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
















JEDOVATÁ
SLOVA
Maite
Carranzová





Přeložila Lucie Trägerová
Copyright © Maite Carranza, 2010
Translation © Lucie Trägerová, 2015
ISBN 978-80-7447-091-2





Ženám, které trpí










Obsah
Část první | Dívka, která se dívala na Přátele... 9
Část druhá | Potmě... 111
Část třetí | Molièrovo neštěstí... 183










Část první |
Dívka, která se dívala na Přátele










11
Den mých devatenáctých narozenin se nijak nelišil od těch
ostatních. Věděla jsem, samozřejmě jsem věděla, že jsem
o rok starší, ale bylo mi to jedno, protože těch tři sta šedesát
pět dnů, které jsem měla oslavit, bylo naprosto stejných
jako těch tři set šedesát pět dnů vloni. Byly zbytečné. I tak
jsem se na tom snažila najít něco pozitivního a došla jsem
k  závěru, že slavit narozeniny za to stojí, protože aspoň
dostanu nějaký dárek. Obešla jsem se ale bez svíček, které
s sebou nesou nostalgii, vzpomínky a povinnost být
šťastný. Nechtěla jsem tomuto dni připisovat žádný zvláštní
význam, protože v mém životě nebylo co oslavovat. Útočiště
jsem našla v obvyklé rutině – vstát, zacvičit si, osprchovat
se, nasnídat se, studovat, najíst se, chvíli koukat na televizi
a s úsměvem čekat na překvapivou návštěvu. Nic těžkého,
spokojím se s málem.
Minulý týden se mě zeptal, jestli po něčem toužím, zda
mám nějaké zvláštní přání. Vím, že byl ochotný koupit
mi jakoukoli hloupost, šaty, boty, iPod. Ale já jsem nestála
o  nic, co se dá pořídit za peníze, a  poprosila ho, aby mě
vzal na pláž. Snila jsem o tom, že budu moct skočit ze
skáMAITE CARRANZOVÁ
ly do moře, potopit se s otevřenýma očima, kraulovat tak
dlouho, až nebudu moct popadnout dech, odpočívat
a pohupovat se na vlnách, nechat se unášet na jejich zpěněných
hřebenech. Chtěla jsem být hbitá jako ryba, vyklouznout
a ztratit se na horizontu, tak daleko, až by se mé bílé tělo
proměnilo v pouhý bod, který by narušoval monotónnost
nekonečné modré.
Odpověděl, že možná někdy jindy, a dal mi devátou sérii
Přátel .
Musím uznat, že mi udělal radost.





13
1. Salvador Lozano
Komisař Lozano stojí přede dveřmi bytu rodiny Molino -
vých a snaží se popadnout dech. Vzal si na sebe šedivé sako,
které měl poprvé na synově svatbě před sedmi lety,
a hedvábnou kravatu s nádechem do červena. Cítí se trochu
nesvůj a na poslední chvíli ho napadne, že kravata je možná
příliš křiklavá. V obleku vždy trpí. Když zvedne ruku, aby
zazvonil, zjistí, že se mu potí dlaně. Nemá rád tyto
zbytečné návštěvy, ale musí to udělat. Už ze zdvořilosti.
Kdyby sem nepřišel, navždy by litoval, že nechal tuto kapitolu
otevřenou, a  zaplatil by za to nespavostí. Lapá po dechu
a  přitom si otírá dlaně do papírového kapesníčku, který
našel v kapse kalhot. Vystoupání do třetího patra mu dalo
zabrat, ať už za to mohla kila, nebo léta, ale je to rozhodný
muž, a i když je pro něj situace nesmírně obtížná, manžele
Molinovy informovat musí. Nesmí se to dozvědět od
někoho jiného a po telefonu by to bylo příliš neosobní. A tak





14
JEDOVATEÁÁESLMai
si odkašle, jako kdyby se pouštěl do vyšetřování, a  rázně
stiskne zvonek. A zatímco čeká, až mu otevřou, říká si, že
za tento případ se cítí zodpovědný, za tu noční můru, která
je jednoho dne zrádně překvapila a  jež jim bere chuť do
života. Už jim skoro žádná nezbývá. Nevyléčitelní pacienti,
kteří už nepočítají dny. A  přesto někde hluboko v  jejich
pohledu občas zahlédne jiskru naděje a ochotu pustit se po
jakékoli stopě. Čekají na zázrak: na tělo.
Nikdo neotvírá, možná nejsou doma. Zkouší to ještě
jednou a  tentokrát nechá zvonek pronikavě vyzvánět o  něco
déle.
Stejně je zklamal, napadne ho, zatímco napjatě
poslouchá, jestli se z druhé strany neozve nějaký hluk. Všude je
klid. Asi tam nikdo není. Může jim předat, vypočítává si
v  duchu, jenom ztracenou kabelku, odložený případ bez
nalezeného těla, zapomenuté číslo spisu a fotografii
usmívající se dívky, která žloutne ve složce plné neužitečných
papírů s  neužitečnými výpověďmi ztracenými v 
neužitečných stopách. Bez jediné indicie.
Náhle někdo nedůvěřivě otevře dveře zajištěné
bezpečnostním řetězem. Zevnitř, z temnoty nehostinné předsíně,
se čísi hlas zeptá, kdo je. Je to hlas Nurie Solísové.
Molinovi bydlí v barcelonské čtvrti Ensanche v bytě, který
je zařízený střídmě, bez nějakého přepychu či nesouladu,
s  jasnými barvami a  bez orientální okázalosti. Dříve býval
útulný, ale teď už je spíš zastaralý. Barva na zdech je
oprýskaná, nábytek pokrytý prachem a  žaluzie v  jídelně už dva
roky rozbité, doteď se je nikdo nesnažil opravit. Kuchyně
je studená, užitková, slouží jen nenutnějšímu. Nikdy tam
nevoní smažené jídlo ani vývar. Někdy ho napadá, že je na





15
JEDOVATÁSLMOVA
návštěvě u živoucích mrtvol, které zemřely před čtyřmi lety
a při životě jsou udržované uměle. Kluci jsou tiší, mlčenliví
a nesmělí. Neúměrně jejich věku. Vytáhlá a plachá dvojčata
oslavila patnácté narozeniny, tolik bylo i Bárbaře, když
zmizela, ale oni jako by ani neexistovali. Procházejí bez
povšimnutí, dorozumívají se gesty, a když přijde návštěva, uhýbají
pohledem. Naučili se bolest rodičů nezhoršovat. Jejich
dětství nestálo za nic.
Nuria Solísová ho přivítá stejnou otázkou jako vždy.
Našli jste ji? Nic není víc skličující než jí odpovědět prosté ne,
ale alespoň se již nebude ptát dál. Přišel jsem se rozloučit.
Nurii Solísové nějaký čas trvá, než zareaguje, jako by tomu
nerozuměla. Ani ho nepozve dál. Sice ze dveří vytáhla
řetěz, ale zůstala v nich ochromeně stát, jako by jí někdo dal
facku. Rozloučit se? nevěřícně opakuje. Salvador Lozano za
sebou jemně zavře dveře a bez pozvání vstoupí do předsíně.
Je váš manžel doma?
Nurii Solísové je čtyřicet tři let a  živí se jako zdravotní
sestra. Když ji Salvador Lozano poznal, bylo jí třicet devět
a byla to krásná žena. Nyní vypadá zanedbaně, vlasy jí
předčasně zešedivěly a  dýchá jen proto, že musí. Ne, ještě
nepřišel, pracuje, odpoví mu. Tak to bývá, říká si Lozano, po
ránu lidé většinou pracují, plní své povinnosti stejně jako
on, i  když pro něj je to dnes bohužel naposledy. Dobře,
jestli to nevadí, vysvětlím to tedy vám. Posadí se a nabídne
jí místo, jako by on byl hostitel. Nuria Solísová si poslušně
sedne a  poslouchá, nebo alespoň předstírá, že poslouchá.
Už nějakou dobu ji zajímá jen odpověď na její jedinou
otázku, a když ji uslyší, přestane vnímat, nechá slova volně
plynout, vytratit se. Zítra mi bude šedesát pět let, čekal jsem





16
JEDOVATEÁÁESLMai
do posledního dne, ale musím do důchodu, vyhrkne na ni
bez obalu. Čím dřív, tím líp, alespoň nedojde k 
nedorozumění, pomyslí si. Podívá se na něj vypoulenýma očima
s  nevyzpytatelným výrazem, takovým, že si není jistý, zda
jeho jednoduché vysvětlení pochopila. Komisaři se tím jen
potvrdilo, že by raději mluvil s Pepem Molinou. To
znamená, že už ji nebudete dál hledat? promluví pomalu Nuria.
Ne, to ne, rychle se opravuje Lozano. Akorát teď případ
přejde do rukou mého nástupce. To on ho bude řešit a také
vás bude nadále informovat o průběhu vyšetřování.
Na chvíli to vypadá, že si Nuria oddechla, ale hned se
zase rozruší. Kdo to je? Komisař se snaží být přesvědčivý,
ale i jemu připadá vlastní hlas falešný. Je to nadšený
a velmi dobře připravený mladík, komisař Sureda. Jsem si jistý,
že bude mít víc štěstí, než jsem měl já. Přál by si říct spíše
profesionality, ale nechtěl lhát. Budoucí komisař Sureda,
který právě oslavil jednatřicáté narozeniny a má před sebou
zářivou budoucnost, sice může nabídnout nadšení, ale ne
profesionalitu.
Nuria ochromeně ztichne. Možná přemýšlí o 
pochybnostech, které nevyslovil. Je to vystrašená žena. Když je
s manželem, neobtěžuje se už ani mluvit a nechá ho, aby
se ujal vedení. On stále ještě neklesá na duchu. Možná že
už nemá tolik energie jako v  prvních měsících, energie,
která pocházela z posedlosti najít Bárbaru a dovedla ho až
k tomu, že policii zasahoval do práce, ale přinejmenším už
je trochu klidnější a  smířenější se ztrátou. Chovají se
naprosto rozdílně. On trpí důstojně, zatímco jí se důstojnosti
nedostává. Připomíná mu zmoklou slepici. Nuria Solísová
souhlasně kývne a  odpluje do říše svých myšlenek. Vzdá-





17
JEDOVATÁSLMOVA
lená, lhostejná, bez života. Nic už ji nezajímá. Přestala se
radovat. Byl by ji rád poznal předtím, než ztratila dceru
a chuť k životu. Nejistota ji připravila o rozum.
Nuria Solísová je zticha a neklidně se vrtí na židli. Je
zřejmé, že jí něco chybí. Měl byste si promluvit s mým
manželem, vyhrkne znenadání. Ten má hlavu na svém místě,
připouští. Komisař Lozano si myslí to samé, ale uznává, že
by od něj bylo nezdvořilé to přiznat vzhledem k tomu, že
je stejně tak plnohodnotnou účastnicí vyšetřování jako její
manžel. Mezitím se ovšem Nuria zvedla, vzala ze stolu
mobil a vytočila číslo.
Pepe? vykřikne prosebně. Zatímco ho poslouchá, výraz
jejího obličeje se mění. Ne, promiň, vím, že pracuješ, ale
přišel komisař Lozano. Na pár vteřin se celá roztřesená
odmlčí, a když znova promluví, hlas se jí chvěje a je to stejné
rozechvění, s jakým čelí té nepochopitelné prázdnotě
způsobené ztrátou blízkého člověka. Ne, o  Bárbaře nemáme
žádné novinky, vysvětluje. Ale chtěl se s  tebou rozloučit,
zítra odchází do důchodu. Dobře, zakončí hovor poté, co
jí něco dlouze vysvětloval. Svaly v obličeji se jí uvolnily, asi
proto, že dokázal nelézt řešení problému, který ona sama
nebyla schopna rozuzlit. Zavěsí se svitem v očích a úlevou,
že se mohla zbavit toho nečekaného břemene. Říká, že se
za vámi zastaví osobně. Komisař ví, že to opravdu udělá,
je to iniciativní člověk s pořádkem v diáři. Prodává šperky.
Ví, jak se starat o zákazníky a jak si zorganizovat čas.
Přestože neustále cestuje, věnuje se i  rodině a  umí si na svoji
ženu a  děti najít čas. Dokonce se postaral i  o  psa, který
musel z domu, protože jim příliš připomínal Bárbaru. Je to
energický muž plný života, který kvůli svojí dceři pořádal





MAITE CARRANZOVÁ
demonstrace, stál vždy v první řadě, s transparentem
v rukou, neúnavný. Zvedne se. Není důvod návštěvu
prodlužovat. Všechno už bylo řečeno a Nuria Solísová mu dokonce
ani nabídla kávu. Zlá chvilka už pominula, oddychnul si.
V tichosti kráčejí ke dveřím, když se Nuria najednou, ještě
než je otevře, zastaví, vrhne se k  policistovi a  obejme ho.
Komisař Lozano neví, jak reagovat, a  strne v  nemotorné
póze. Zakrátko na to se ale nechá unést emocemi, obejme
ji a přitom ji zahrne svou hřejivou lidskostí. Je křehká jako
panenka. Rozbitá panenka. Takto zůstanou, jeden objímá
druhého, spojeni loučením, které k ničemu nevede. Díky,
zašeptá Nuria Solísová. Oddálí se od něj a na prsou mu
zanechá teplo, které rozpustilo hořkost jeho selhání.
Jednoduše mu projevila vděk, který policisté nikdy neočekávají,
ale vždy po něm touží. Pochopila, kolik úsilí ho stála cesta
k nim domů, aby se rozloučil. Ví, že ani on nechce opustit
Bárbaru, předat ji dalším, kteří sice budou se vzpomínkou
na ni zacházet nadšeně, ale bez špetky ohleduplnosti.
V přivřených dveřích se na něj mezi slzami usměje a on
na chvíli pocítí, že dříve býval její úsměv zářivý a svěží,
stejně jako ten Bárbary na fotografii, kterou viděl již tolikrát.





19
2. Nuria Solísová
Nuria bloudí po bytě jako bez duše. Návštěva komisaře
Lozana ji znepokojila. Ne, říká si, není třeba hledat výmluvy.
Už dlouho žije ve strachu, který se někdy vyostří natolik,
že má pocit, jako by to byl nůž, který se jí zarývá do kůže.
Stejně jako teď, kdy ji připravil o dech a donutil, aby
otevřela dveře Bárbařina pokoje. Je netknutý, vypadá úplně
stejně, jako ho před čtyřmi lety nechala. Je to jediná
místnost v bytě, kterou pravidelně uklízí, jako by byla posvátná.
Z poliček utře prach, zamete podlahu a přejede hadrem po
stole. Dřív se tam zavírala, aby mohla o samotě pít. Ona,
láhev brandy Torres 10 a vůně Bárbařina parfému.
Obklopena jejími fotkami, knihami, hračkami z dětství.
Vycházela odtamtud neklidná a trvalo jí celé týdny, než opět zvedla
hlavu. Nezvládáš to, říkal jí Pepe. A přestože s ním na
začátku nesouhlasila, musela si to nakonec přiznat. Nechala
se unášet vlnami ničivé sebelítosti. Přesně tak popsal její





20
JEDOVATEÁÁESLMai
stav psychiatr. A  napsal jí prášky. Prášky na to, aby ráno
vstala, aby se pohybovala, prášky na spaní, prášky na
život. Domnívala se, že jich je moc, že ji připravovaly o vztek
a dusily její křik. Ale také mazaly její bolest. Její život byl
kvůli nim vlažný jako vodní lázeň, ale když na ně úmyslně
zapomněla, Pepe jí nadával a přinutil ji, aby si je vzala. Jsi
nemocná, smiř se s tím.
Teď přežívá jen díky práškům, na žal už nepije
a nepřemýšlí tak často o sebevraždě.
Ale v pořádku není.
Už nikdy nebude.
Tíhu svých povinností ale snáší. Po šesti měsících na
neschopence se vrátila do práce. Pracuje jako sestřička, dělá
noční směny v nedaleké nemocnici. Nemůžeš toho nechat,
poradil jí Pepe, máš to kousek od domova, práce tě
rozptýlí. Jí je to jedno, alespoň netrpí nespavostí ani nemusí
bojovat s nekonečnými nočními hodinami a poslouchat
přitom tikání budíku a Pepeho chrápání. Skoro nespí. Když se
vrátí domů, vzbudí dvojčata, připraví jim snídani a pošle je
do školy. Potom si lehne do postele a předstírá, že
odpočívá, ale není schopná vypnout. Podřimuje, zavře oči, ale za
chvíli je zase otevře. Divoce jí buší srdce, bije si, jak se mu
zachce. V noci není v nemocnici moc práce. Přemístili ji na
oddělení gynekologie a její kolegyně jí, s pochopením
a solidaritou, vyprávějí vtipy, slaví narozeniny se sladkostmi
a sklenkou sektu a mateřským objímáním se snaží zahnat
její smutek. Objetí jí dodávají sílu a občas se v této
společnosti cítí jako dřív, jako silná, praktická a rozhodná žena.
Žena, která by to mohla dotáhnout daleko, kdyby bývala
dokázala rozplést klubko svých snů a natáhnout to vlákno,





21
JEDOVATÁSLMOVA
na němž se nacházela její touha po bydlení na venkově, po
koupi dodávky a cestování po celém světě nebo dokončení
studia medicíny, kterého nechala, když se narodila Bárbara.
Nuria totiž předtím přímo bažila po ambiciózních cílech,
které ale spolu s  mateřstvím pomalu bledly a  nakonec se
v  rámci katastrofy spojené se zmizením dcery rozplynuly
úplně. Dřív byla zodpovědná, měla dobrou pověst
a spoustu plusových bodů, aby se na oddělení mohla stát vrchní
sestrou. Vůle, díky níž jako mladá chodila po horách, lezla
po stěně a sjížděla alpské sjezdovky a díky které z ní čišela
energie, je teď už jen mlhavou vzpomínkou, která se jí vrací
při prohlížení dávných fotografií, co vypadají, že patří
někomu jinému, mladé, veselé a odvážné studentce medicíny,
dívce, do které se Pepe zamiloval. Teď už se nefotí. Nechce
vidět obraz ženy, kterou objektiv zachytí. Práce je vysilující
a občas jí dokonce dovolí na Bárbaru zapomenout. Najdou
se momenty, v nichž naléhavý boj o lidský život na chvíli
zažene její vlastní agónii. Viděla řezání prsou, odstraňování
dělohy, operace vejcovodů a vaječníků a také viděla umírat
mladé dívky. A přesně v těchto okamžicích si uvědomuje, že
existují stejná utrpení, jako je to její, nebo že se mu alespoň
můžou rovnat. Ale jenom na chvilku. Hned, jak se vrátí
domů, opět ztrácí půdu pod nohama. Není nic horšího než
žít v nejistotě, naříká. Živí mrtvé pohřbí a pak truchlí. Nosí
jim na hrob květiny a  navštěvují je na Dušičky. Ale ona
neví, jestli je Bárbara živá, nebo mrtvá. Neví, jestli ji má
oplakávat a držet smutek, nebo v sobě živit plamínek
naděje. A tahle nejistota, ten neustálý pocit jako na houpačce,
ji neuvěřitelně vyčerpává. Má ale svoji hrdost a  rozhodně
nestojí o to, aby ji někdo litoval. Nenávidí soucit, a proto





22
JEDOVATEÁÁESLMai
nechodí ani do obchodů. Jenom z  nemocnice domů. Na
půdu školy, do které chodí dvojčata, stejné školy, kam
dvanáct let chodila Bárbara, už nevstoupila. Nechce s  nikým
mluvit a především se nechce dívat na matky v doprovodu
svých dcer. Když šla jednou jedinkrát s Pepem nakupovat,
viděla matky s  dcerami úplně všude, chovala se jako
posedlá. Jak si vybírají boty, koukají na náušnice, zkouší si
tričko, smějí se ve frontě na maso. Bylo to jako rána pěstí
do žaludku. Já nemůžu, nebudu moct, už nikdy nebudu
moct! Bárbara je pryč! opakovala v autě a celá se třásla
pláčem v hysterickém záchvatu. Nakonec jí Pepe vrazil facku.
Už se tam nikdy nevrátím, přísahala si.
Pepe ji toho ušetřil. Vzal si na starost týdenní nákupy,
procházky se psem, odpovědnost za chod domácnosti. Ze
začátku Nuria neustále narážela na Bárbařina psa, jak
čenichá sem a tam po bytě a naříkavě štěká před prázdným
pokojem. Odveď ho, prosím, zoufale žádala svého
manžela. A Pepe ho naložil do auta a odvezl do domu v pohoří
Montseny. Je mu hrozně vděčná, že nad tím nemusí
přemýšlet. Už si odvykla přemýšlet, rozhodovat, vybírat.
Prostě dělá, co se jí řekne. Nemůže rozhodovat a je s tím
smířená. Ale Elisabeth, její sestra, to ještě nepochopila. To si
neuvědomuješ, že jsi taková dřív nebývala? říkala jí. Reaguj
nějak prosím, křič, prašti do zdi, udělej něco. Nuria
Solísová často přemýšlí o tom, že se Elisabeth chová jako malá.
Upnula se na vzpomínky z dětství a odmítá přijmout
jakékoli změny. Nepřijala její manželství ani mateřství, protože
to přináší omezení, omezení značící vyspělost. Myslela si,
že bude stále neúnavně hopsat po horách jako nějaká
bláznivá koza. Elisabeth by si přála, aby její starší sestra zůstala





23
JEDOVATÁSLMOVA
stále stejná, byla tou, která se nebojí tmy, zpívá jí
písničky a  v  noci ji drží za ruku. Nesmířila se s  její netečností.
Musíš být nezávislá, trvala na svém. Proč nezávislá? ptala
se. Proč bych měla být nezávislá, když už po ničem
netoužím? Aktivní lidé nikdy nepochopí, když to ostatní vzdají.
Jsou na obtíž. Její švagr Iñaki ji už tři roky po sobě zve na
plachetnici. Moře ti udělá dobře, vítr a  koupání tě
přivedou k životu. Je to Bask plný energie a bez moře nemůže
žít. Ale jí je to jedno, stejně jako spousty a spousty dalších
věcí. Potřebuješ dovolenou, naléhá na ni Iñaki, když jí volá.
K čemu dovolenou? To nevidí, že pro ni je jeden den jako
druhý? Všechny jsou pro ni za trest, ať už je tráví kdekoli.
Je doživotně odsouzená k tomu, aby trpěla. Kdyby alespoň
šlo zjistit, jestli je Bárbara živá, nebo mrtvá, mohla by se
zbavit té smyčky okolo hrudníku, která ji občas dusí. Kde
je? Žije? Nežije? Jak by na ni měla myslet? Jako na živou,
nebo na mrtvou?
Jsou dny, kdy ji Bárbařina mrtvola pronásleduje jako
opakující se noční můra. Jsou dny, kdy se jí zdá, jak se
směje a nos má špinavý od čokoládové a vanilkové
zmrzliny. Ale jindy, a to častěji, má dojem, že někde o samotě trpí
a to ji pak trýzní její vlastní neschopnost.
Když byla Bárbara malá, byla to její holčička. Moje
holčičko, šeptala jí do ouška, když spala a  cucala si palec.
Chodily všude spolu. Přilepila se na mě mátová žvýkačka,
žertovala s kamarádkami. Podívejte, jmenuje se Bárbara. Já
nejsem mátová žvýkačka, jsem jahodová holčička,
uraženě protestovala. Živá, bystrá, chytrá. S těmito přídavnými
jmény vyrostla. Mluvit začala velmi brzy a  žvatlala úplně
o všem. Někdy ji ve výtazích nebo na lékařských prohlíd-





24
JEDOVATEÁÁESLMai
kách uváděla do rozpaků. Podívej, mami, ta paní se barví.
No... jasně že jo, já se taky barvím. Jo, ale ona je špatně
nabarvená a jsou jí vidět odrosty, a tobě ne.
Během večeří vyprávěla s potlačovaným smíchem
spoustu historek, které se ještě znásobily s  příchodem dvojčat.
Když se narodila, byly Bárbaře čtyři. Přišla je navštívit do
nemocnice a ona jí je celá nadšená ukázala. Jé, to jsou ale
krásné hračky! Bárbara je obezřetně pozorovala, pak na
ně z  povinnosti udělala pár opiček, otevřela dveře skříně
a s vážností řekla: Teď je můžeme uložit a ráno si s nimi zase
budu chvíli hrát.
Ráda by si Bárbařino dětství užila víc, ale uběhlo příliš
rychle a Nurii přitom visela na krku dvojčata, která lezla
neustále někde po zemi, a ji z toho věčného sklánění se
bolela záda. A tak se Bárbara spojila s Pepem. Ten ji lechtal,
koupal a bral do parku. Rozuměli si tak dobře, že jim do
toho raději nezasahovala. Když konečně zvedla hlavu,
vypadala už Bárbara jako žena a Pepe se začal rozčilovat nad
tím, že začíná být neposlušná. Ve dvanácti se z  Bárbary
stala vysoká drzá holka, která se nebála nikoho a  ničeho.
Pepe ji neměl pod kontrolou a byl jí pro srandu. Začaly se
objevovat neshody v  názorech na výchovu. Pepe se snažil
její provokativní chování potlačit, ale ona ho dráždila
ještě více. Nedokázal jí stanovit meze. Neuměl jí říct ne ani
se doopravdy naštvat, protože se pod fousy vždy pousmál
nad její odvahou. Nedokázal předvídat nebezpečí dalšího
vývoje. Ve dvanácti letech Bárbaře patřil celý svět, a i když
jí to tak přišlo v pořádku, Pepemu se to očividně tolik
nezamlouvalo. Ta holka příští rok do Bilbaa nepojede, rázně
rozhodl, když se Bárbara jednoho roku vrátila ze severu.





25
JEDOVATÁSLMOVA
Byla to ta nejkousavější a  nejhorší hádka, která
proběhla předtím, než se to všechno stalo. Bárbara trávila každý
červenec s  její sestrou a  švagrem. Brali ji na pláž, učili ji
plachtit, potápět se a surfovat. Iñaki a Elisabeth, kteří byli
mladší a tolerantnější, ji nechávali chodit pozdě spát,
chodili se koupat na nuda pláž a  dělali další věci, které Pepe
neschvaloval, zatímco se ho ona, nejspíš tolerantnější,
snažila obměkčit. Hádala se s ním a hádala, ale Pepe se prostě
zatvrdil a Bárbara už na prázdniny na sever nejela.
Často na toto nepříjemné a temné období myslela.
Nejraději by zapomněla na to, co jí jednou řekla Elisabeth,
možná to nemyslela zle, ale stal se z toho důvod
k sesterské hádce. Byla naštvaná dva měsíce, odmítala s ní mluvit
a  telefonovat. Nikdy to nikomu neřekla. Bolelo to
natolik, že nesebrala síly ani k tomu, aby si o tom promluvila
s  komisařem Lozanem. Nechtěla, aby strkal nos do jejích
soukromých záležitostí, ani aby veřejně pral její špinavé
prádlo. Prádlo se pere doma, tvrdila moudře její babička.
Možná odsunula Elisabethinu sarkastickou poznámku do
pozadí i  proto, že tomu nikdy neuvěřila, nebo proto, že
se tím pošpinil obraz jejího švagra Iñakiho, kterému do té
doby naprosto důvěřovala, a  přestože to zkoušela sebevíc,
nedokázala ho už od té chvíle pokládat za stejně tak
poctivého a čestného jako dřív.
Proč nic neřekla?
Ze strachu. Protože Pepe by definitivně přerušil všechny
styky s její rodinou. Nuria se rozhodla vyrovnat se se svým
trápením sama a zavírala před tím oči. A tak začala
švindlovat. Aby se vyhnula problémům, raději mlčela a předstírala
přecitlivělost. Vždy ji dokázalo obměkčit, když se Bárbaře,





26
JEDOVATEÁÁESLMai
vystrašené disciplínou, kterou se její otec snažil zavést,
kutálely slané slzy dolů po tvářích. Neříkej to tátovi, prosím,
prosím. Zlobil by se. Jejich spiklenecké podvody začaly
zatajováním známek, trajdáním s kamarádkami a křiklavým
oblečením. Avšak tyto záležitosti, které se ze začátku
jevily jako nedůležité, jejich malé lži, s lety rostly. Stejně jako
Bárbara.
V patnácti letech vedla Bárbara dvojí život, chráněna
jejími alibi. A tak bylo stále těžší a těžší skrývat tajemství. Jako
když na její posteli našla antikoncepci, jen tak
pohozenou, celému světu na očích, a tak si s Bárbarou promluvila
o sexu a sexuálně přenosných nemocích jako žena se ženou
a donutila ji slíbit, že bude používat bezpečnější ochranu.
Bárbara ji vyslechla, ale pak se vymlouvala, když s ní
chtěla jít ke gynekologovi. Jak by se asi zachovala jiná matka
v této situaci? ptala se. V jejím případě zvítězil
pragmatismus na úkor morálky. Možná že morálku postrádá, říkala
si občas. Buď opatrná, nabádala ji tenkrát. A nezeptala se jí
ani s kým, ani kde, ani jak. Věděla, že flirtovala s Martínem
Borrásem z turistického oddílu. Volali si, vídali se a občas
je špehovala z okna, když ji přijel vyzvednout na motorce.
Přišel jí pro Bárbaru moc starý. Byl blonďatý, hbitý a drzý.
Víc toho nevěděla, dávala raději přednost mlčení. Nebo se
spíš bála. Když se moc vyptávala, Bárbara se před ní
uzavřela. Co se týče Pepeho, bylo lepší se o tomto tématu
nezmiňovat, vyvádělo ho to z míry. Stála mezi nimi dvěma a bála
se jich. Ano. Měla strach a  navíc dceru svým způsobem
podněcovala, protože před Pepem jisté věci zatajovala.
Přišly jí přirozené, pro dívku typické. Možná ne pro
patnáctiletou dívku, ale Bárbara vypadala mnohem starší a doba





JEDOVATÁ SLOVA
se změnila. Nebylo zapotřebí lpět na číslech, přemýšlela
Nuria, zatímco se dívala do zrcadla své vlastní dcery. Nemá
cenu přízemně ohraničovat čísly dívčí svobodu nebo dobu
prvních sexuálních zkušeností. Puberta se urychluje. Lékaři
i profesoři to říkají v novinách a ona nevidí nic špatného
na tom se zamilovat a užívat si nových zkušeností. Možná
že se nechala unést nostalgií nebo hloupostí, ale byla pevně
přesvědčená o tom, že život trvá dva dny a že Bárbara měla
právo žít.
Spletla si přání s výchovou. Děti se nemohou vychovávat
v absolutní toleranci, vyčítal jí psychiatr, když jí
vysvětloval její opakované chyby. Její úsudek se nedá považovat za
výchovný prostředek. Rodiče musí stanovit nějaké meze.
A ona je stanovit nedokázala.
A teď, o čtyři roky později, se Nuria viní z toho, že
Bárbaru poslala přímo do Martínovy náruče, že lhala Pepemu,
když tvrdila, že se Bárbara po večerech učí s kamarádkou
u  ní doma, že se uvolila krýt její setkání, její noční
vycházky. Chtěla by vrátit čas. Aby mohlo být všechno jako
dřív. Kdy dřív? Možná když se s Pepem milovali. Protože
ze začátku se opravdu milovali. Když se poznali, když se
narychlo spěšně brali, když se narodila Bárbara. Chtěla by
se vrátit zpátky, dostat druhou šanci a  vychovat Bárbaru
pevnou rukou, zodpovědně a rozhodně.
Ale to je jen přelud.
Bárbara se nikdy nevrátí a ona už nikdy nedostane
odpovědi na všechna ta proč, kterými začínají její otázky.





28
3. Bárbara Molinová
Najednou jsem dostala nápad a  schovala mu mobil. Bylo
to instinktivní. Když jsem si všimla, že ho zapomněl na
posteli, rychle jsem si na něj sedla, předstírala jsem, že se nic
nestalo, a mluvila dál jakoby nic. Srdce mi zrychleně
tlouklo, zdálo se mi nemožné, že by to neslyšel. Buch, buch,
buch, splašeně bilo, až mi málem vyskočilo z  hrudi. Ale
nepohnula jsem se ani o milimetr. Teď se mě zeptá, kde má
mobil, neustále jsem si opakovala, a já budu předstírat, že
ho hledám, zvednu se a řeknu: Jéje! Vypadl ti!
Ale nakonec jsem se nemusela nijak přetvařovat, protože
měl strašně práce a  musel rychle vypadnout. Pospíchám,
řekl mi. A nejspíš to byla pravda, jelikož neodnesl špinavé
oblečení a odpadky jako obvykle.
Jakmile se za ním zavřely dveře, nevrhla jsem se na jídlo,
neprohrabávala oblečení, nečetla si názvy knížek, ani
nekontrolovala, jestli mi nezapomněl přinést tužidlo na vlasy,





29
JEDOVATÁSLMOVA
o které jsem ho žádala. Dychtivě jsem, celá vyklepaná,
skočila po mobilu. Co když se rozhodne vrátit brzy? napadlo
mě. S vyděšeným výrazem jsem mobil rychle schovala pod
polštář a čekala, než jsem zaslechla zvuk motoru
odjíždějícího auta. Pak jsem se zhluboka nadechla, odsunula polštář
a jako u vytržení jsem ho pozorovala, neodvažovala jsem se
ho dotknout a  přitom se mi ruce třásly stejně, jako když
jsem v  sedmi letech dostala k  Vánocům panenku Barbie.
Velmi opatrně jsem vzala mobil do ruky. Černá Nokia
s rádiem a  fotoaparátem, zapnutá. Ale, ale... nervózně jsem
telefon svírala oběma rukama a přecházela z jednoho rohu
do druhého se srdcem až v krku, neodvažovala se ani
nadechnout a čekala na to, až v nějakou chvíli zahlédnu
čárku. Teď, možná tady, doufala jsem. Ale bylo to marné. Ale
ne, to snad není možné! Není tady signál!
Hned nato si uvědomím, že nebudu moct nikomu
zavolat.
To snad ne, to snad ne, to snad ne!
Nevím, jestli jsem křičela, nebo si to jenom myslela. Je to
fuk, protože mě stejně nemůže nikdo slyšet. Nacházím se
ve sklepě o patnácti metrech čtverečních bez oken,
vykopaném v základech domu uprostřed polí. Starý vinný sklípek
s kamennými zdmi, zvukově izolovaný korkem,
s pancéřovými dveřmi a  stálou teplotou patnáct stupňů. Možná to
byl dokonalý prostor pro skladování vín, ale teď se stal mou
hrobkou. Žádní sousedi v okolí. Zmizela jsem beze svědků,
beze stop. Pohltila mě zem a nikdo neví, že jsem živá.
Nebylo snadné smířit se s  myšlenkou, že venku, mimo
tohle vězení, mezitím uplynuly čtyři roky beze mě. Ze
začátku jsem křičela, až jsem úplně ochraptěla, a když už mě





30
JEDOVATEÁÁESLMai
bolely hlasivky, bouchala jsem do dveří pěstí, jedna rána
za druhou. Vždycky jsem se zranila, až mi krvácely klouby
a  ruce mi celé otekly, zmodraly a  pokryly se strupy.
Bolest byla nesnesitelná a  já brečela, dokud mi nedošly slzy.
I  přesto mě ale nikdo z  téhle díry nevytáhl a  dny padaly
jeden za druhým jako gilotina, která utínala mou naději.
Je dost těžké si připustit, že jsem zůstala sama, ale vím, že
teď už na mě každý zapomněl. Bárbara? Jaká Bárbara?
Odporně sobecký svět mi nevěnoval žádnou pozornost a 
vyhodil mě do koše s odpadky.
Možná to takhle bez signálu bude lepší, utěšuju se.
Koneckonců stejně bych neměla komu zavolat. Rodině?
Jenom z toho pomyšlení se mi klepou kolena a mám mlhu
před očima. Nejsem schopná polykat. Vyschlo mi v  puse
a překáží mi nateklý jazyk, obrovský, příliš velký na to, aby
okolo něj mohl projít vzduch.
Ne, rodině ne, říkám si. I kdybych se odsud dostala,
nemohla bych se jim podívat do očí. Nebyla bych schopná
je obejmout a políbit. Neměla bych odvahu jim říct, že je
mám ráda. Tisíckrát mi opakoval, že by mi neprominuli,
že by mě s  ním hodili do jednoho pytle, že kdyby
věděli o  všem, co se stalo, byli by radši, kdybych byla mrtvá.
Nemám žádnou rodinu a ani ji nikdy mít nebudu. Kdyby
věděli, kdo teď jsem a co jsem provedla, styděli by se za mě
a otočili by se ke mně zády.
Pomalu dýchám a  cítím bolest na hrudi. Ostře mě
píchá mezi žebry, přerušovaně, prudce. Cítila jsem to vždy,
když jsem zvažovala možnosti útěku. Třeba tehdy, když
jsem se snažila vykopat tunel – jednoho dne jsem zaslechla
jeho kroky a bláhově jsem se snažila zakrýt díru polštářem.





31
JEDOVATÁSLMOVA
Nebo když jsem si spočítala vzdálenost, která mě dělila od
kapsy jeho džínů, kde nosil klíče, které jsem mu
v nestřeženém okamžiku vzala. V obou případech jsem cítila stejné,
úzkostné píchání mezi žebry. Bylo to na mně vidět. Byla
jsem bledá a  měla kruhy pod očima. Nechceš mě nějak
oblafnout? A já zbledla ještě víc a on věděl, že není daleko
od pravdy. Bedlivě mě pozoroval, nespouštěl ze mě oči, až
nakonec zvedl ten polštář nebo mě donutil otevřít ruku
s klíči. Podívej, jak jsi pitomá! říkal předtím, než mě svázal.
Zase jsi to všechno zkazila!
Proč jsem vzala ten zatracenej mobil, když nemůžu
nikomu zavolat? Jo, jsem fakt pitomá. Před ním nic neutajím.
Je to hajzl, nevím, jak to dělá, ale ví všechno, vždycky to
nějak vytuší, uhodne. Rentgenuje mi myšlenky. Chceš
vědět, co by se stalo, kdyby tě našla policie? řekl mi jednou,
když jsem dumala nad tím, jak utéct. Ty nevíš, jaká je
policie. Není to jako v seriálech. Jsou to ubožáci, kteří by
s tebou jednali jako se zločincem. Donutili by tě se svléknout,
aby tě mohli prohlédnout. Doktoři by na sobě měli roušku
a rukavice a s odporem by ti strčili prsty do všech otvorů,
jako bys snad měla AIDS. Nic neřeknou, ale je to na nich
vidět. Vzali by ti krev, nechali by tě čůrat do skleničky,
vyfotili by tě nahou a pověsili ty fotky na nástěnku, aby byly
na očích celému světu. Pak by tě vyslýchali. Posadila by ses
na židli proti pupkatému policejnímu vyšetřovateli, který
by tě donutil popisovat každý choulostivý detail tvého
života, jeden po druhém, pěkně od začátku, zatímco by se
nimral v zubech párátkem. Všechno by to nahráli, nějaká
sekretářka by to zapsala do počítače a za pár hodin by tvoje
výpověď putovala z ruky do ruky a policajti by se při čtení





32
JEDOVATEÁÁESLMai
lámali smíchy nad tím, jak jsi kadila do kýblu. Potom by
bulvár otiskl tvoji fotku na obálce a  čekal by tě dlouhý,
stresující a medializovaný soud. Musela bys vypovídat před
soudcem, který by ti nevěřil ani slovo. Myslíš, že by
někdo věřil děvce, jako jsi ty? Došlo by jim, že ses zbláznila,
a soudce by tvou výpověď považoval za donebevolající lež.
Vím, že mě chtěl zastrašit, ale taky vím, že měl trochu
pravdu. Z policie a ze soudců mi vždycky naskakovala husí
kůže, jsou tvrdí a necitelní. Nadechnu se a trochu mi
spadne kámen ze srdce. Možná že bude lepší, když tu nebude
signál a  já nebudu moct nikomu zavolat. Nechci se stát
součástí černé kroniky. Nechci se odsud dostat jen proto,
aby si na mě na ulici všichni ukazovali, protože se moje
fotka objevila v novinách, a aby mě s pokryteckou laskavostí
zdravili a za pár minut pomlouvali ve frontě u kasy
v supermarketu. Nechci vzbuzovat soucit ani posměch, nechci
se dostat do řečí všech okolo, do perverzních snů mladých
ani do chlípných představ starých. Nechci se neustále
skrývat před paparazzi, kteří jsou schopní vyšplhat na střechu,
spustit se z  okna nebo se schovávat v  koupelně jako
krysy jenom proto, aby ulovili fotku. Proč nepřišli sem? Proč
neměli koule na to, aby sestoupili do pekla a  vytáhli mě
z tohohle vězení?
Ne, říkám si, nejsem připravená odsud odejít. Řekli by,
že je to moje vina, že už nejsem malá holka, co si cucá
palec. Zaslouží si to, křičely by matky. Říkala si o to sama,
je nezodpovědná, nebezpečná. Ne, nejsem nevinná. Nikdy
jsem nebyla. Chtěla jsem to, napomáhala tomu, líbilo se
mi to. A teď se neovládám, ztrácím hlavu a leze mi to na
mozek. Co bych si se svobodou počala? Spálila bych se,





33
JEDOVATÁSLMOVA
jako vždycky. Venkovní svět mě děsí. Naučila jsem se žít
v temnotě a sluneční svit bych nesnesla. Navíc jsem zrovna
oslavila devatenácté narozeniny a ještě stále tomu nemůžu
uvěřit. Jsem ztracená. Už ani nevím, jak se devatenáctileté
holky chovají. Nevím, jak mluví, jak si stříhají vlasy, jak
tancují ani jaké nosí oblečení.
Ne, to ne! Lžu sama sobě. Chci odsud vypadnout! Chci
vidět slunce! Chci dýchat!
Do hajzlu.
Svezu se na zem jako pytel mouky, rukama si zakryju
hlavu a zatnu zuby.
Proč? Proč jsem musela vzít ten mobil a všechno to
zkazit? V  jedné vteřině zbrklosti jsem zahodila tři roky
odevzdanosti. Nikdy jsem si nedokázala představit, že by mi
jedna vteřina mohla změnit život. Znovu pociťuju vztek,
nenávist a zoufalství a bojím se.
Nechci už trpět jako dřív. Jak se to dá vzít zpět?
Naučila jsem se přežívat, přizpůsobit se, udržovat se při
životě a  zapomenout na všechno ostatní. Když jsem
přestala odporovat, začalo být všechno jednodušší. Vidíš,
holčičko, jak je to snadné? Když budeš hodná, já budu taky.
A pak byl laskavý. Přinesl mi víc jídla a udělal mi víc
prostoru. Postavil záchod a sprchu, koupil mi zrcadlo, knihy
a mp3 s hudbou a před pár lety mi daroval DVD přehrávač
a nějaké filmy. Poslouchám U2 a Coldplay a dívám se na
Přátele . Dělají mi společnost a hodiny pak utíkají rychleji.
Znám zpaměti všechny díly z prvních osmi řad a umírám
touhou vidět další. Oni jsou taky zavření na place, stejně
jako já.
Když jsem udělala, co po mně chtěl, a když už jsem pře-





34
JEDOVATEÁÁESLMai
stala doufat, začal se ke mně chovat hezky. Mám tě moc
rád, holčičko. Nechtěl jsem, aby to došlo tak daleko, ale
donutilas mě k tomu. Je to na hovno pro oba. A když ho
o něco požádám, přinese mi to. Sehnal mi žehličku na
vlasy, depilační krém, a dokonce i červený lak na nehty. Střihá
mi je sám, stejně jako vlasy, to jo. Nenechá mi žádný ostrý
předmět, říká, že nechce, abych se zranila, ale možná má
strach, že bych v  nestřeženém okamžiku mohla zranit já
jeho. I  přes to všechno mám ale občas nenadálé nápady.
Právě teď jsem to posrala tím, že jsem mu vzala mobil.
Lituju toho. Strašně toho lituju! Neovládám se. To proto mi
vzal zrcadlo, abych se nepořezala střepy. Už rok nevím, jak
vypadá můj obličej. Tuším to, ale jen z  toho, jak se můj
profil odráží v umělohmotném talíři. Jediný, kdo se na mě
dívá, je on, a tvrdí, že jsem moc hezká, že mám čistou bílou
pleť a že nikdy nezestárnu, protože moji pokožku nemůže
poškodit sluníčko ani znečištění.
Zaryju si nehty do dlaní a zatínám, zatínám a zatínám tak
dlouho, až mi vytrysknou slzy.
Chci zestárnout, chci se potit, chci se smát, chci mluvit,
chci kousat, chci si vzít do dlaně hrst písku a třít si jím kůži,
vrhnout se do vody a vylézt z ní plná soli, jodu a slunce!
A teď, když jsem se s tím konečně smířila, ve mně
najednou vybublá všechen ten skrytý vztek. Jako dřív. Byla jsem
to vůbec já? Mohla jsem snad být natolik zdivočelá, že jsem
se rozčilovala, kousala, plivala a  kopala okolo sebe? Stálo
mě tolik úsilí udělat za minulostí tlustou čáru a naučit se žít
z minuty na minutu, ponořená v této ubíjející rutině. Bylo
to pohodlné, upnout se na denní plán. Něco jako schoulit
se u mamky v bříšku a nechat se kolébat. Každý den jsem





35
JEDOVATÁSLMOVA
se uvelebila v  příjemné bublině, kde se nic nedělo a  nic
nemohlo narušit můj klid. Vstala jsem, chvíli jsem cvičila
podle instrukcí, které mi přinesl, pak jsem se osprchovala,
pustila jsem si hudbu, připravila si k snídani mléko a tousty
s marmeládou a nakonec jsem si vzala učebnice a vrhla se
na studium. Tenhle rok mi přinesl knihy, které porůznu
sehnal, protože jsem ho o ně požádala. Učebnice biologie,
dějepisu, jazyka a angličtiny. V tuhle chvíli jsem se klidně
mohla přihlásit na testy FCE. Minulý měsíc mi přinesl
jeden román v angličtině, Koralínu od Neila Gaimana, a řekl
mi, že podle ní natočili fakt dobrý animovaný film a že až
vyjde na DVD, přinese mi ho. Matiku a fyziku mi bez
velkého nadšení vysvětloval sám a já počítala příklady. Učení
pro mě není nic těžkého. Umožňuje mi to myslet na něco
jiného a  přináší mi malá zadostiučinění. Když pochopím
příklad, zapamatuju si nějaké datum nebo si přečtu knihu
v angličtině, hned se cítím o něco líp, než když celé hodiny
koukám do stropu. Ale o tom, proč se chci stále učit, jsem
raději nepřemýšlela. Kdybych o všem pochybovala,
zbláznila bych se. V poledne si v mikrovlnce ohřívám oběd,
který mi nosí. Nenechává mě vařit, nedůvěřuje mi, ale v malé
lednici si schovávám zbytky, jen tak pro jistotu. Dávám si
stranou čtvrtku porce, vracím ji do krabičky a  ukládám
do ledničky. Jsem hubená, ale to mi starosti nedělá. Takhle
vím, že kdyby nepřišel, pár dní bych přežila. A na to, že by
za mnou nepřišel delší dobu, raději ani nemyslím.
Po jídle jsem si vždycky pouštěla Přátele a v tu chvíli jsem
se tu cítila doma, jako bych bydlela s Joeym a Chandlerem,
starala se o jejich kachnu a kuře, prožívala s Phoebe její
těhotenství, když čekala trojčata, anebo si kousala nehty po-





36
JEDOVATEÁÁESLMai
každé, když se Ross s Rachel rozešli, když Joey přišel o práci
nebo když Monica chtěla vyhrát nějakou sázku.
V půlce odpoledne jsem pokaždé půl hodiny posilovala
s  dvěma činkami, z  nichž každá váží dvě kila. Dřív jsem
vždy cvičila před zrcadlem, ale teď žádné nemám a dost mě
to štve. A taky jsem tančila. Tančila jsem se zavřenýma
očima a  představovala si, že jsem na nějaké noční diskotéce
a  piju pivo, které mi stoupá do hlavy, nohy mi mravenčí
a já mám chuť se smát každé blbosti. K večeru jsem četla.
Hodně jsem četla. Za ty roky jsem přečetla tolik knih, jako
jiní lidé přečtou pravděpodobně za celý život. On nemá rád
romány, říká, že dává přednost esejům, ale protože jsem je
tak rychle hltala, půjčoval je v jedné knihovně naprosto bez
rozmyslu. Jednou mi přinesl Dumase, podruhé Barbaru
Kingsolverovou a  jindy Orsona Scotta Carda. Četla jsem
knihy romantické, historické, sci-fi, detektivky a nakonec
jsem si u  něj, vyčerpaná tím zmatkem, ale nadšená z 
nových objevů, začala objednávat různé tituly a autory. Nosil
mi je ale nerad, rozčilovalo ho to, protože tím ztrácel příliš
mnoho času, a tvrdil, že knihovnice se na něj dívá skrz
prsty. A  tak jsem to právě kvůli knihám podělala. Naprosto
přesně si pamatuju tu chvíli, kdy jsem si zkazila šest měsíců
života. Jednoho dne jsem si uvědomila, že knihy, které čtu,
poté putují do dalších rukou, a napadlo mě nechat uvnitř
vzkaz. No jasně! Bylo to tak jednoduché. Šlo o můj jediný
kontakt s  vnějším světem. Vybrala jsem si titul s  názvem
Alí a Nino od Kurbana Saïda, zábavnou a tragickou knihu
o lásce a válce, kterou jsem jedním dechem přečetla třikrát.
Myslela jsem, že člověk, který si vybere tuhle knihu, bude
někdo jedinečný a pochopí, že můj vzkaz je myšlený vážně.





37
JEDOVATÁSLMOVA
Na náhodně vybrané stránce jsem ve čtyřech řádkách
popsala, kdo jsem a že žádám o pomoc. Druhého dne zlostně
otevřel dveře a  hodil mi tu knihu na hlavu. Myslíš si, že
jsem snad debilní? řval na mě vzteky bez sebe. Mlátil mě
tak dlouho, až ho začala bolet ruka, a pak mě nechal
o samotě potmě. Tři dny bez jídla, zbitá, zraněná, beze světla,
bez hudby, bez Přátel. Zapomenutá v  díře. Tenkrát jsem
myslela, že mě nechá umřít. Ale čtvrtého dne se objevil,
sednul si na postel a  klidným hlasem mi vysvětlil, že mu
není příjemné nechávat mě tady zavřenou, neustále mě
muset hlídat a čekat, jestli ho náhodou nenaštvu. Říkal, že
není žádný bachař a že už ho nebaví neustále mě
kontrolovat. Že kdybych spolupracovala, všechno by bylo
jednodušší. Odpověděla jsem, že jo. Neměla jsem jinou možnost
a chtěla jsem žít.
Přestože jsem se snažila, šest měsíců mi nepřinesl žádnou
knihu. To byly ty nejdelší a  nejsmutnější měsíce. Poučila
jsem se a až dodneška jsem byla poslušná. Radostně jsem
každý den čekala na jeho návštěvu a  tašky s  oblečením
a  jídlem. Pokoj jsem se snažila udržovat v  čistotě a  každé
ráno jsem se sprchovala, aby nemusel s odporem ohrnovat
nos, když přijde do mého vězení. Nechtěla jsem mu dávat
žádnou záminku k potrestání nebo soucitu. Pozorovat jeho
úsměv, dívat se na něj, slyšet ho a  dotýkat se ho mi
dodávalo sílu. Není to nic složitého, holčičko. A možná měl
pravdu. Doopravdy není nic srovnatelného s  poklidným
životem, v  němž od budoucnosti vůbec nic neočekáváte,
užíváte si každého okamžiku, bez stresu, povinností, snů,
přání, viny. Nekonečný kruh.
To byl ještě před pár minutami celý můj život, se kterým





MAITE CARRANZOVÁ
jsem se smířila. Najednou jsem si ale uvědomila, že jsem
lhala sama sobě a že to nemá smysl.
Nemůžu z toho malého displeje spustit oči. Vím, že
kdyby se objevila jen jediná čárka, všechno by mohlo být jinak,
ale zatím stále nic. Mé hloupé přání mě dovedlo až
k vlastní zkáze.





39
4. Salvador Lozano
Salvador Lozano dorazí do své kanceláře se špatným pocitem.
Nejdříve si sundá kravatu a sako a vyhrne si rukávy u košile.
Na stole na něj čekají krabice plné papírů. Je jich tolik, že
je mu Toniho Suredy líto. Ne, není mu ho líto, závidí mu.
Koneckonců se mu dostává toho, co jemu chybělo – času.
Spousta času, všechen čas světa. Bude mít času na
rozdávání. Bude moct pročíst všechny spisy odpředu dozadu, vyřešit
rozpracované případy, a dokonale se soustředit na práci, aniž
by nad ním visel Damoklův meč v podobě odchodu do
důchodu. Tonimu Suredovi čas nedochází. Nebude
z neustálého odpočítávání dní pociťovat úzkost.
Návštěva paní Molinové ho ujistila v  tom, že už je
starý. Po téměř pětačtyřiceti letech ve službě je unavený a své
místo by měl přenechat tomu nadšenému
a nespolehlivému mladíkovi. Když se podívá na hodiny, usměje se. Tak
strašně nespolehlivému. Ještě nepřišel a to už bylo poledne.





40
JEDOVATEÁÁESLMai
Možná byl dlouho do noci venku, aby oslavil své povýšení.
Možná že popíjel a miloval se se svojí dívkou, mladou
blonďatou holkou. Je odbarvená? Teď si není jistý, protože fotky
mohou lhát a on mu ji ukázal jen v rychlosti. Pracuje jako
učitelka matematiky na střední škole, chvástal se. Zatím se
nevzali, ale už dva roky spolu žijí v bytě o 35 metrech
čtverečních, který koupili ve čtvrti Raval. Představuje si, jak se
k  sobě lepí v  kuchyni při přípravě makaronů, protože na
tak malé ploše není možné udržovat si odstup. Určitě jsou
strašně zamilovaní, jeden na druhém závislí, a touží po tom
prožít spolu budoucnost, která jim otevírá dveře dokořán.
Tak nadšení.
Ta doba, kdy byl stejný jako on, mu přijde jako včera.
Když měl chuť vyřešit každý případ, byl připravený čelit
jakékoli překážce, odhodlaný nezastavit se před žádným
tajemstvím. Jeho příběh připomíná příběhy mnoha jiných.
Policista z Cáceresu v Extremaduře, který se na konci
šedesátých let přestěhoval s  prázdnýma rukama do Barcelony.
Ani nevěděl, že se v Katalánsku mluví katalánsky. Nevěděl
vůbec nic a  bylo mu to jedno, měl pocit, že se může
naučit cokoli. A  taky to udělal. Postavil se na vlastní nohy
a  oženil se s  Katalánkou ze Sabadellu, která pracovala na
poště a o Vánocích vařila katalánskou escudellu. Ale
nespokojil se s pouhou prací pochůzkáře, který pobírá mizerný
plat. Po nocích studoval, povýšil, a protože chtěl mít větší
pravomoc, připojil se ke katalánskému policejnímu útvaru
Mossos d’Esquadra a uspěl při výběrovém řízení na
seržanta a komisaře. Nedali mu nic zadarmo, říká s hlavou hrdě
vztyčenou. Jeho děti už jsou Katalánci. Nejmladší dcera
provozuje vlastní kadeřnictví v Hospitaletu, a dokonce už





41
JEDOVATÁSLMOVA
ho učinila dědečkem. Nejstarší syn vystudoval práva
a otevřel si s kamarády advokátní kancelář ve čtvrti Les Corts.
Fotky svých dětí má postavené na stole a hrdě je dává na
odiv. Pro Santiaga, toho nejstaršího, má jistou slabost,
protože šel na vysokou a mohl by se už napořád stát klukem
z  dobré čtvrti, z  takové, jako je například Ensanche, kde
bydlí Molinovi.
Dveře se otevřou a dovnitř vejde jeho nástupce, oblečený
v tmavém tričku, džínech a značkových teniskách.
Sluneční brýle si ještě nesundal. Možná že to viděl v nějakých
detektivních seriálech a myslí si, že mu dodávají styl. Anebo
se jen snaží skrýt, že šel včera večer pařit. Co je? zeptá se ho
srdečně. Chlapec se beze spěchu posadí a  zívne.
Omlouvám se, řekne, moc jsem toho nenaspal a potřebuju kafe.
Salvador Lozano si v duchu pogratuluje. Měl pravdu, ten
kluk nezamhouřil oka. Už čtyřicet let se živí tím, že
zkoumá lidské chování, a  asi se to proměnilo v  profesionální
deformaci.
Zatímco jde Sureda s  klidem obstarat dvě kávy, znovu
a znovu si prochází Bárbařin spis, který si nechal na
poslední den, protože ho ze všech případů trápí nejvíc. Občas ho
jeho dohady dovedly k názoru, že by ta dívka mohla ležet
někde na dně skládky, nebo si představoval, jak její tělo
pluje někde v kanále nebo se nachází v opuštěných kufrech na
pláži rozřezané na kusy. Komisař Lozano pozoruje, jak
mladík malými doušky usrkává kávu a jak rychle fouká a zatíná
zuby jako nějaké zvíře, když si spálí ještě příliš jemný jazyk.
Podle způsobu, jakým drží propisku, hádá, že má chuť na
cigaretu, ale že se dokáže ovládnout a nedat si ji. Najednou
Toni Sureda ukáže na složku. Bárbara Molinová! vykřikne.





42
JEDOVATEÁÁESLMai
Myslel jsem, že ten případ už je uzavřen. Salvador Lozano
mu neodpoví hned. Neuzavře se, dokavaď ho nevyřešíme,
a sere mě, strašně mě sere, že je otevřený, ale přitom
nedořešený. To si pak uvědomíš, že otevřený případ je to samé
jako nezhojená rána, řekne úředním tónem. Snaží se o to,
aby každá jeho věta byla ztělesněnou moudrostí, kterou
nelze vyčíst ze žádného spisu, ale již se člověk naučí, když
jedná s lidmi na ulici, poslouchá jejich trápení, soucítí s nimi
či jim na pohřbech vyjadřuje soustrast. Pomatuješ si na ni,
viď? Mladá holka, která zmizela v pouhých patnácti letech.
Sureda souhlasně přikývne. S  jejími rodiči jsem ve styku,
především teda s otcem, ten má hlavu na správném místě.
Ze začátku to vypadalo jako jednoduchý případ.
Holka, která v patnácti letech uteče z domu, nechá tam dopis,
v  němž vysvětluje, že jde daleko a  ať ji nehledají, a 
vezme si s sebou matčinu kreditní kartu. Po dvou dnech byla
spatřena v Bilbau, kde bydlí teta se strýcem. A dokonce se
našli i svědci, kteří potvrdili, že tetu se strýcem, kteří byli
akorát na dovolené, hledala. Ale pak se překvapivě všechno
obrátí naruby. Zatímco ji příslušníci baskické policie spolu
s  jejím otcem hledali v  Bilbau, zoufalá Bárbara za svítání
volala domů z telefonní budky v Léridě. V budce jsou pak
nalezeny jasné známky násilí, krev oběti a její kabelka.
Jeden svědek si dokonce vzpomene, že viděl mladou ženu,
kterou za sebou táhl nějaký muž, ale protože svítalo a byla
mlha, nebyl schopný uvést další podrobnosti. V  tu chvíli
nabyl případ tragických rozměrů. Měli jsme dva podezřelé
a spoustu stop. Tvrdě jsme pracovali, prohledali jsme
mnoho oblastí, pročesali volná prostranství a  skládky a  měli
jsme pod drobnohledem celé Katalánsko. Věnovali jsme





43
JEDOVATÁSLMOVA
tomu mnoho času a úsilí, ale nebyli jsme schopní přijít na
nic jasného a průkazného. Kvůli nedostatku důkazů se
nepodařilo obvinit žádného podezřelého a soudce vyšetřování
odložil. Na nic nového se už potom nepřišlo.
Toni Sureda si protáhne ruce a předvede přitom své
svaly. Každý den chodí alespoň na pár hodin do posilovny,
měří si ho od oka Lozano, a taky do solárka. Podezřívá ho
i  z  toho, že si holí nohy a  hrudník. Tyhle věci ho
udivují. Jednoho dne, když spolu v jednom baru popíjeli kávu,
mu přiznal, že se předtím, než se stal policistou, živil jako
prodejce petard a  fitness trenér. Na Bárbaru si pamatuju
naprosto jasně, rychle ho ujišťuje mladík. Vzpomínám si
na její fotky, které visely v ulicích, na masové demonstrace,
výpověď jejího otce, na zoufalá pátrání po všech těch
telefonátech, které nepřinesly nic než falešné stopy. A dodává:
Byl v tom zapleten jeden student z dobré rodiny a profesor,
že? Přesně tak, Martín Borrás a Jesús López, doplní ho
Lozano. A  co se stalo potom? zkoumavě se ptá novopečený
budoucí komisař. Lozano má na jednu stranu radost, že se
Sureda o případ Bárbary stále zajímá, ale na druhou stranu
ho to štve. Neexistuje nic horšího než předpojatý názor.
A  média se svými bulvárními sklony napáchala na tomto
případu spoustu škody. Nikdy nenechával sledovat
podezřelé. Vždycky věřil tomu, že nastane chvíle, kdy udělají
nějakou chybu, nebo že je prozradí sám jejich životní
příběh. Když ještě studoval, četl po nocích Zločin a trest,
a tudíž ví, že spojení mezi zločinem


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist