načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Jedovatá slova - Maite Carranzová

Jedovatá slova
-11%
sleva

Kniha: Jedovatá slova
Autor:

Co se stalo patnáctileté Bárbaře Molinové? Nikdy se nenašlo její tělo, policie nezavřela jediného podezřelého a žádná stopa ve vyšetřování nikam nevedla. Ale stačí jeden ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  79 Kč 70
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
2,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-09-01
Počet stran: 280
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 235 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Lucie Trägerová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788074470912
EAN: 9788074470912
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co se stalo patnáctileté Bárbaře Molinové? Nikdy se nenašlo její tělo, policie nezavřela jediného podezřelého a žádná stopa ve vyšetřování nikam nevedla. Ale stačí jeden telefonát a mnoha lidem se obrátí život naruby: komisaři Lozanovi, jenž odchází do důchodu, matce, která ztratila veškerou naději, že najde svou ztracenou dceru, dívce, která kdysi dávno zradila svou nejlepší kamarádku, jíž se už nestihla omluvit… protože Bárbara jednoho dne zmizela a nikdo doteď nezjistil kam a proč. Jedovatá slova jsou kronikou jednoho bouřlivého dne, v němž se ukáže, že Bárbara, kterou všichni považují za mrtvou, žije. A znovu začíná detektivní pátrání po únosci, rozplétá se 4 roky staré tajemství… tajemství, které je temnější, než si všichni mysleli.

Kniha je zařazena v kategoriích
Maite Carranzová - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Jedovatá slova" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

11

Den mých devatenáctých narozenin se nijak nelišil od těch

ostatních. Věděla jsem, samozřejmě jsem věděla, že jsem

o rok starší, ale bylo mi to jedno, protože těch tři sta šedesát

pět dnů, které jsem měla oslavit, bylo naprosto stejných

jako těch tři set šedesát pět dnů vloni. Byly zbytečné. I tak

jsem se na tom snažila najít něco pozitivního a došla jsem

k  závěru, že slavit narozeniny za to stojí, protože aspoň

dostanu nějaký dárek. Obešla jsem se ale bez svíček, které

s sebou nesou nostalgii, vzpomínky a povinnost býtšťast

ný. Nechtěla jsem tomuto dni připisovat žádný zvláštnívý

znam, protože v mém životě nebylo co oslavovat. Útočiště

jsem našla v obvyklé rutině – vstát, zacvičit si, osprchovat

se, nasnídat se, studovat, najíst se, chvíli koukat na televizi

a s úsměvem čekat na překvapivou návštěvu. Nic těžkého,

spokojím se s málem.

Minulý týden se mě zeptal, jestli po něčem toužím, zda

mám nějaké zvláštní přání. Vím, že byl ochotný koupit

mi jakoukoli hloupost, šaty, boty, iPod. Ale já jsem nestála

o  nic, co se dá pořídit za peníze, a  poprosila ho, aby mě

vzal na pláž. Snila jsem o tom, že budu moct skočit zeskábr />

MAITE CARRANZOVÁ

ly do moře, potopit se s otevřenýma očima, kraulovat tak

dlouho, až nebudu moct popadnout dech, odpočívata pohupovat se na vlnách, nechat se unášet na jejich zpěněných

hřebenech. Chtěla jsem být hbitá jako ryba, vyklouznout

a ztratit se na horizontu, tak daleko, až by se mé bílé tělo

proměnilo v pouhý bod, který by narušoval monotónnost

nekonečné modré.

Odpověděl, že možná někdy jindy, a dal mi devátou sérii Přátel .

Musím uznat, že mi udělal radost.

13

1. Salvador Lozano

Komisař Lozano stojí přede dveřmi bytu rodiny Molino -

vých a snaží se popadnout dech. Vzal si na sebe šedivé sako,

které měl poprvé na synově svatbě před sedmi lety,a hed

vábnou kravatu s nádechem do červena. Cítí se trochune

svůj a na poslední chvíli ho napadne, že kravata je možná

příliš křiklavá. V obleku vždy trpí. Když zvedne ruku, aby

zazvonil, zjistí, že se mu potí dlaně. Nemá rád tyto zby

tečné návštěvy, ale musí to udělat. Už ze zdvořilosti.Kdy

by sem nepřišel, navždy by litoval, že nechal tuto kapitolu

otevřenou, a  zaplatil by za to nespavostí. Lapá po dechu

a  přitom si otírá dlaně do papírového kapesníčku, který

našel v kapse kalhot. Vystoupání do třetího patra mu dalo

zabrat, ať už za to mohla kila, nebo léta, ale je to rozhodný

muž, a i když je pro něj situace nesmírně obtížná, manžele

Molinovy informovat musí. Nesmí se to dozvědět od ně

koho jiného a po telefonu by to bylo příliš neosobní. A tak

JEDOVATEÁÁESLMai

si odkašle, jako kdyby se pouštěl do vyšetřování, a  rázně

stiskne zvonek. A zatímco čeká, až mu otevřou, říká si, že

za tento případ se cítí zodpovědný, za tu noční můru, která

je jednoho dne zrádně překvapila a  jež jim bere chuť do

života. Už jim skoro žádná nezbývá. Nevyléčitelní pacienti,

kteří už nepočítají dny. A  přesto někde hluboko v  jejich

pohledu občas zahlédne jiskru naděje a ochotu pustit se po

jakékoli stopě. Čekají na zázrak: na tělo.

Nikdo neotvírá, možná nejsou doma. Zkouší to ještějednou a  tentokrát nechá zvonek pronikavě vyzvánět o  něco déle.

Stejně je zklamal, napadne ho, zatímco napjatě poslouchá, jestli se z druhé strany neozve nějaký hluk. Všude je klid. Asi tam nikdo není. Může jim předat, vypočítává si v  duchu, jenom ztracenou kabelku, odložený případ bez nalezeného těla, zapomenuté číslo spisu a fotografiiusmívající se dívky, která žloutne ve složce plné neužitečných papírů s  neužitečnými výpověďmi ztracenými v neužitečných stopách. Bez jediné indicie.

Náhle někdo nedůvěřivě otevře dveře zajištěné bezpečnostním řetězem. Zevnitř, z temnoty nehostinné předsíně, se čísi hlas zeptá, kdo je. Je to hlas Nurie Solísové.

Molinovi bydlí v barcelonské čtvrti Ensanche v bytě, který je zařízený střídmě, bez nějakého přepychu či nesouladu, s  jasnými barvami a  bez orientální okázalosti. Dříve býval útulný, ale teď už je spíš zastaralý. Barva na zdech jeoprýskaná, nábytek pokrytý prachem a  žaluzie v  jídelně už dva roky rozbité, doteď se je nikdo nesnažil opravit. Kuchyně je studená, užitková, slouží jen nenutnějšímu. Nikdy tam nevoní smažené jídlo ani vývar. Někdy ho napadá, že je na

JEDOVATÁSLMOVA

návštěvě u živoucích mrtvol, které zemřely před čtyřmi lety

a při životě jsou udržované uměle. Kluci jsou tiší, mlčenliví

a nesmělí. Neúměrně jejich věku. Vytáhlá a plachá dvojčata

oslavila patnácté narozeniny, tolik bylo i Bárbaře, kdyžzmizela, ale oni jako by ani neexistovali. Procházejí bezpovšimnutí, dorozumívají se gesty, a když přijde návštěva, uhýbají

pohledem. Naučili se bolest rodičů nezhoršovat. Jejichdětství nestálo za nic.

Nuria Solísová ho přivítá stejnou otázkou jako vždy.Našli jste ji? Nic není víc skličující než jí odpovědět prosté ne, ale alespoň se již nebude ptát dál. Přišel jsem se rozloučit. Nurii Solísové nějaký čas trvá, než zareaguje, jako by tomu nerozuměla. Ani ho nepozve dál. Sice ze dveří vytáhlařetěz, ale zůstala v nich ochromeně stát, jako by jí někdo dal facku. Rozloučit se? nevěřícně opakuje. Salvador Lozano za sebou jemně zavře dveře a bez pozvání vstoupí do předsíně. Je váš manžel doma?

Nurii Solísové je čtyřicet tři let a  živí se jako zdravotní sestra. Když ji Salvador Lozano poznal, bylo jí třicet devět a byla to krásná žena. Nyní vypadá zanedbaně, vlasy jípředčasně zešedivěly a  dýchá jen proto, že musí. Ne, ještě neřišel, pracuje, odpoví mu. Tak to bývá, říká si Lozano, po ránu lidé většinou pracují, plní své povinnosti stejně jako on, i  když pro něj je to dnes bohužel naposledy. Dobře, jestli to nevadí, vysvětlím to tedy vám. Posadí se a nabídne jí místo, jako by on byl hostitel. Nuria Solísová si poslušně sedne a  poslouchá, nebo alespoň předstírá, že poslouchá. Už nějakou dobu ji zajímá jen odpověď na její jedinouotázku, a když ji uslyší, přestane vnímat, nechá slova volněplynout, vytratit se. Zítra mi bude šedesát pět let, čekal jsem

JEDOVATEÁÁESLMai

do posledního dne, ale musím do důchodu, vyhrkne na ni

bez obalu. Čím dřív, tím líp, alespoň nedojde k nedorozumění, pomyslí si. Podívá se na něj vypoulenýma očima

s  nevyzpytatelným výrazem, takovým, že si není jistý, zda

jeho jednoduché vysvětlení pochopila. Komisaři se tím jen

potvrdilo, že by raději mluvil s Pepem Molinou. Toznamená, že už ji nebudete dál hledat? promluví pomalu Nuria.

Ne, to ne, rychle se opravuje Lozano. Akorát teď případ

přejde do rukou mého nástupce. To on ho bude řešit a také

vás bude nadále informovat o průběhu vyšetřování.

Na chvíli to vypadá, že si Nuria oddechla, ale hned se zase rozruší. Kdo to je? Komisař se snaží být přesvědčivý, ale i jemu připadá vlastní hlas falešný. Je to nadšenýa velmi dobře připravený mladík, komisař Sureda. Jsem si jistý, že bude mít víc štěstí, než jsem měl já. Přál by si říct spíše profesionality, ale nechtěl lhát. Budoucí komisař Sureda, který právě oslavil jednatřicáté narozeniny a má před sebou zářivou budoucnost, sice může nabídnout nadšení, ale ne profesionalitu.

Nuria ochromeně ztichne. Možná přemýšlí o pochybnostech, které nevyslovil. Je to vystrašená žena. Když je s manželem, neobtěžuje se už ani mluvit a nechá ho, aby se ujal vedení. On stále ještě neklesá na duchu. Možná že už nemá tolik energie jako v  prvních měsících, energie, která pocházela z posedlosti najít Bárbaru a dovedla ho až k tomu, že policii zasahoval do práce, ale přinejmenším už je trochu klidnější a  smířenější se ztrátou. Chovají se narosto rozdílně. On trpí důstojně, zatímco jí se důstojnosti nedostává. Připomíná mu zmoklou slepici. Nuria Solísová souhlasně kývne a  odpluje do říše svých myšlenek. VzdáJEDOVATÁSLMOVA

lená, lhostejná, bez života. Nic už ji nezajímá. Přestala se

radovat. Byl by ji rád poznal předtím, než ztratila dceru

a chuť k životu. Nejistota ji připravila o rozum.

Nuria Solísová je zticha a neklidně se vrtí na židli. Jezřejmé, že jí něco chybí. Měl byste si promluvit s mýmmanželem, vyhrkne znenadání. Ten má hlavu na svém místě, připouští. Komisař Lozano si myslí to samé, ale uznává, že by od něj bylo nezdvořilé to přiznat vzhledem k tomu, že je stejně tak plnohodnotnou účastnicí vyšetřování jako její manžel. Mezitím se ovšem Nuria zvedla, vzala ze stolumobil a vytočila číslo.

Pepe? vykřikne prosebně. Zatímco ho poslouchá, výraz jejího obličeje se mění. Ne, promiň, vím, že pracuješ, ale přišel komisař Lozano. Na pár vteřin se celá roztřesenáodmlčí, a když znova promluví, hlas se jí chvěje a je to stejné rozechvění, s jakým čelí té nepochopitelné prázdnotězpůsobené ztrátou blízkého člověka. Ne, o  Bárbaře nemáme žádné novinky, vysvětluje. Ale chtěl se s  tebou rozloučit, zítra odchází do důchodu. Dobře, zakončí hovor poté, co jí něco dlouze vysvětloval. Svaly v obličeji se jí uvolnily, asi proto, že dokázal nelézt řešení problému, který ona sama nebyla schopna rozuzlit. Zavěsí se svitem v očích a úlevou, že se mohla zbavit toho nečekaného břemene. Říká, že se za vámi zastaví osobně. Komisař ví, že to opravdu udělá, je to iniciativní člověk s pořádkem v diáři. Prodává šperky. Ví, jak se starat o zákazníky a jak si zorganizovat čas.Přestože neustále cestuje, věnuje se i  rodině a  umí si na svoji ženu a  děti najít čas. Dokonce se postaral i  o  psa, který musel z domu, protože jim příliš připomínal Bárbaru. Je to energický muž plný života, který kvůli svojí dceři pořádal

MAITE CARRANZOVÁ

demonstrace, stál vždy v první řadě, s transparentemv ru

kou, neúnavný. Zvedne se. Není důvod návštěvuprodlužo

vat. Všechno už bylo řečeno a Nuria Solísová mu dokonce

ani nabídla kávu. Zlá chvilka už pominula, oddychnul si.

V tichosti kráčejí ke dveřím, když se Nuria najednou, ještě

než je otevře, zastaví, vrhne se k  policistovi a  obejme ho.

Komisař Lozano neví, jak reagovat, a  strne v  nemotorné

póze. Zakrátko na to se ale nechá unést emocemi, obejme

ji a přitom ji zahrne svou hřejivou lidskostí. Je křehká jako

panenka. Rozbitá panenka. Takto zůstanou, jeden objímá

druhého, spojeni loučením, které k ničemu nevede. Díky,

zašeptá Nuria Solísová. Oddálí se od něj a na prsou muza

nechá teplo, které rozpustilo hořkost jeho selhání.Jedno

duše mu projevila vděk, který policisté nikdy neočekávají,

ale vždy po něm touží. Pochopila, kolik úsilí ho stála cesta

k nim domů, aby se rozloučil. Ví, že ani on nechce opustit

Bárbaru, předat ji dalším, kteří sice budou se vzpomínkou

na ni zacházet nadšeně, ale bez špetky ohleduplnosti.

V přivřených dveřích se na něj mezi slzami usměje a on

na chvíli pocítí, že dříve býval její úsměv zářivý a svěží,stej

ně jako ten Bárbary na fotografii, kterou viděl již tolikrát.

19

2. Nuria Solísová

Nuria bloudí po bytě jako bez duše. Návštěva komisařeLo

zana ji znepokojila. Ne, říká si, není třeba hledat výmluvy.

Už dlouho žije ve strachu, který se někdy vyostří natolik,

že má pocit, jako by to byl nůž, který se jí zarývá do kůže.

Stejně jako teď, kdy ji připravil o dech a donutil, abyote

vřela dveře Bárbařina pokoje. Je netknutý, vypadá úplně

stejně, jako ho před čtyřmi lety nechala. Je to jedinámíst

nost v bytě, kterou pravidelně uklízí, jako by byla posvátná.

Z poliček utře prach, zamete podlahu a přejede hadrem po

stole. Dřív se tam zavírala, aby mohla o samotě pít. Ona,

láhev brandy Torres 10 a vůně Bárbařina parfému.Obklo

pena jejími fotkami, knihami, hračkami z dětství.Vycháze

la odtamtud neklidná a trvalo jí celé týdny, než opět zvedla

hlavu. Nezvládáš to, říkal jí Pepe. A přestože s ním naza

čátku nesouhlasila, musela si to nakonec přiznat. Nechala

se unášet vlnami ničivé sebelítosti. Přesně tak popsal její

JEDOVATEÁÁESLMai

stav psychiatr. A  napsal jí prášky. Prášky na to, aby ráno

vstala, aby se pohybovala, prášky na spaní, prášky na život. Domnívala se, že jich je moc, že ji připravovaly o vztek

a dusily její křik. Ale také mazaly její bolest. Její život byl

kvůli nim vlažný jako vodní lázeň, ale když na ně úmyslně

zapomněla, Pepe jí nadával a přinutil ji, aby si je vzala. Jsi

nemocná, smiř se s tím.

Teď přežívá jen díky práškům, na žal už nepijea nepřemýšlí tak často o sebevraždě.

Ale v pořádku není.

Už nikdy nebude.

Tíhu svých povinností ale snáší. Po šesti měsících naneschopence se vrátila do práce. Pracuje jako sestřička, dělá noční směny v nedaleké nemocnici. Nemůžeš toho nechat, poradil jí Pepe, máš to kousek od domova, práce těrozptýlí. Jí je to jedno, alespoň netrpí nespavostí ani nemusíbojovat s nekonečnými nočními hodinami a poslouchatpřitom tikání budíku a Pepeho chrápání. Skoro nespí. Když se vrátí domů, vzbudí dvojčata, připraví jim snídani a pošle je do školy. Potom si lehne do postele a předstírá, žeodpočívá, ale není schopná vypnout. Podřimuje, zavře oči, ale za chvíli je zase otevře. Divoce jí buší srdce, bije si, jak se mu zachce. V noci není v nemocnici moc práce. Přemístili ji na oddělení gynekologie a její kolegyně jí, s pochopeníma solidaritou, vyprávějí vtipy, slaví narozeniny se sladkostmi a sklenkou sektu a mateřským objímáním se snaží zahnat její smutek. Objetí jí dodávají sílu a občas se v tétospolečnosti cítí jako dřív, jako silná, praktická a rozhodná žena. Žena, která by to mohla dotáhnout daleko, kdyby bývala dokázala rozplést klubko svých snů a natáhnout to vlákno,

21

JEDOVATÁSLMOVA

na němž se nacházela její touha po bydlení na venkově, po

koupi dodávky a cestování po celém světě nebo dokončení

studia medicíny, kterého nechala, když se narodila Bárbara.

Nuria totiž předtím přímo bažila po ambiciózních cílech,

které ale spolu s  mateřstvím pomalu bledly a  nakonec se

v  rámci katastrofy spojené se zmizením dcery rozplynuly

úplně. Dřív byla zodpovědná, měla dobrou pověsta spous

tu plusových bodů, aby se na oddělení mohla stát vrchní

sestrou. Vůle, díky níž jako mladá chodila po horách, lezla

po stěně a sjížděla alpské sjezdovky a díky které z ní čišela

energie, je teď už jen mlhavou vzpomínkou, která se jí vrací

při prohlížení dávných fotografií, co vypadají, že patříně

komu jinému, mladé, veselé a odvážné studentce medicíny,

dívce, do které se Pepe zamiloval. Teď už se nefotí. Nechce

vidět obraz ženy, kterou objektiv zachytí. Práce je vysilující

a občas jí dokonce dovolí na Bárbaru zapomenout. Najdou

se momenty, v nichž naléhavý boj o lidský život na chvíli

zažene její vlastní agónii. Viděla řezání prsou, odstraňování

dělohy, operace vejcovodů a vaječníků a také viděla umírat

mladé dívky. A přesně v těchto okamžicích si uvědomuje, že

existují stejná utrpení, jako je to její, nebo že se mu alespoň

můžou rovnat. Ale jenom na chvilku. Hned, jak se vrátí

domů, opět ztrácí půdu pod nohama. Není nic horšího než

žít v nejistotě, naříká. Živí mrtvé pohřbí a pak truchlí. Nosí

jim na hrob květiny a  navštěvují je na Dušičky. Ale ona

neví, jestli je Bárbara živá, nebo mrtvá. Neví, jestli ji má

oplakávat a držet smutek, nebo v sobě živit plamíneknadě

je. A tahle nejistota, ten neustálý pocit jako na houpačce,

ji neuvěřitelně vyčerpává. Má ale svoji hrdost a  rozhodně

nestojí o to, aby ji někdo litoval. Nenávidí soucit, a proto

22

JEDOVATEÁÁESLMai

nechodí ani do obchodů. Jenom z  nemocnice domů. Na

půdu školy, do které chodí dvojčata, stejné školy, kamdva

náct let chodila Bárbara, už nevstoupila. Nechce s  nikým

mluvit a především se nechce dívat na matky v doprovodu

svých dcer. Když šla jednou jedinkrát s Pepem nakupovat,

viděla matky s  dcerami úplně všude, chovala se jako po

sedlá. Jak si vybírají boty, koukají na náušnice, zkouší si

tričko, smějí se ve frontě na maso. Bylo to jako rána pěstí

do žaludku. Já nemůžu, nebudu moct, už nikdy nebudu

moct! Bárbara je pryč! opakovala v autě a celá se třáslaplá

čem v hysterickém záchvatu. Nakonec jí Pepe vrazil facku.

Už se tam nikdy nevrátím, přísahala si.

Pepe ji toho ušetřil. Vzal si na starost týdenní nákupy,

procházky se psem, odpovědnost za chod domácnosti. Ze

začátku Nuria neustále narážela na Bárbařina psa, jak če

nichá sem a tam po bytě a naříkavě štěká před prázdným

pokojem. Odveď ho, prosím, zoufale žádala svéhomanže

la. A Pepe ho naložil do auta a odvezl do domu v pohoří

Montseny. Je mu hrozně vděčná, že nad tím nemusí pře

mýšlet. Už si odvykla přemýšlet, rozhodovat, vybírat.Pro

stě dělá, co se jí řekne. Nemůže rozhodovat a je s tímsmí

řená. Ale Elisabeth, její sestra, to ještě nepochopila. To si

neuvědomuješ, že jsi taková dřív nebývala? říkala jí. Reaguj

nějak prosím, křič, prašti do zdi, udělej něco. NuriaSolí

sová často přemýšlí o tom, že se Elisabeth chová jako malá.

Upnula se na vzpomínky z dětství a odmítá přijmoutjaké

koli změny. Nepřijala její manželství ani mateřství, protože

to přináší omezení, omezení značící vyspělost. Myslela si,

že bude stále neúnavně hopsat po horách jako nějakábláz

nivá koza. Elisabeth by si přála, aby její starší sestra zůstala

JEDOVATÁSLMOVA

stále stejná, byla tou, která se nebojí tmy, zpívá jí písničky a  v  noci ji drží za ruku. Nesmířila se s  její netečností.

Musíš být nezávislá, trvala na svém. Proč nezávislá? ptala

se. Proč bych měla být nezávislá, když už po ničemnetoužím? Aktivní lidé nikdy nepochopí, když to ostatní vzdají.

Jsou na obtíž. Její švagr Iñaki ji už tři roky po sobě zve na

plachetnici. Moře ti udělá dobře, vítr a  koupání tě přivedou k životu. Je to Bask plný energie a bez moře nemůže

žít. Ale jí je to jedno, stejně jako spousty a spousty dalších

věcí. Potřebuješ dovolenou, naléhá na ni Iñaki, když jí volá.

K čemu dovolenou? To nevidí, že pro ni je jeden den jako

druhý? Všechny jsou pro ni za trest, ať už je tráví kdekoli.

Je doživotně odsouzená k tomu, aby trpěla. Kdyby alespoň

šlo zjistit, jestli je Bárbara živá, nebo mrtvá, mohla by se

zbavit té smyčky okolo hrudníku, která ji občas dusí. Kde

je? Žije? Nežije? Jak by na ni měla myslet? Jako na živou,

nebo na mrtvou?

Jsou dny, kdy ji Bárbařina mrtvola pronásleduje jako opakující se noční můra. Jsou dny, kdy se jí zdá, jak se směje a nos má špinavý od čokoládové a vanilkovézmrzliny. Ale jindy, a to častěji, má dojem, že někde o samotě trpí a to ji pak trýzní její vlastní neschopnost.

Když byla Bárbara malá, byla to její holčička. Mojeholčičko, šeptala jí do ouška, když spala a  cucala si palec. Chodily všude spolu. Přilepila se na mě mátová žvýkačka, žertovala s kamarádkami. Podívejte, jmenuje se Bárbara. Já nejsem mátová žvýkačka, jsem jahodová holčička, uraženě protestovala. Živá, bystrá, chytrá. S těmito přídavnými jmény vyrostla. Mluvit začala velmi brzy a  žvatlala úplně o všem. Někdy ji ve výtazích nebo na lékařskýchprohlídJEDOVATEÁÁESLMai

kách uváděla do rozpaků. Podívej, mami, ta paní se barví.

No... jasně že jo, já se taky barvím. Jo, ale ona je špatně

nabarvená a jsou jí vidět odrosty, a tobě ne.

Během večeří vyprávěla s potlačovaným smíchemspoustu historek, které se ještě znásobily s  příchodem dvojčat. Když se narodila, byly Bárbaře čtyři. Přišla je navštívit do nemocnice a ona jí je celá nadšená ukázala. Jé, to jsou ale krásné hračky! Bárbara je obezřetně pozorovala, pak na ně z  povinnosti udělala pár opiček, otevřela dveře skříně a s vážností řekla: Teď je můžeme uložit a ráno si s nimi zase budu chvíli hrát.

Ráda by si Bárbařino dětství užila víc, ale uběhlo příliš rychle a Nurii přitom visela na krku dvojčata, která lezlaneustále někde po zemi, a ji z toho věčného sklánění sebolela záda. A tak se Bárbara spojila s Pepem. Ten ji lechtal, koupal a bral do parku. Rozuměli si tak dobře, že jim do toho raději nezasahovala. Když konečně zvedla hlavu,vyadala už Bárbara jako žena a Pepe se začal rozčilovat nad tím, že začíná být neposlušná. Ve dvanácti se z  Bárbary stala vysoká drzá holka, která se nebála nikoho a  ničeho. Pepe ji neměl pod kontrolou a byl jí pro srandu. Začaly se objevovat neshody v  názorech na výchovu. Pepe se snažil její provokativní chování potlačit, ale ona ho dráždilaještě více. Nedokázal jí stanovit meze. Neuměl jí říct ne ani se doopravdy naštvat, protože se pod fousy vždy pousmál nad její odvahou. Nedokázal předvídat nebezpečí dalšího vývoje. Ve dvanácti letech Bárbaře patřil celý svět, a i když jí to tak přišlo v pořádku, Pepemu se to očividně toliknezamlouvalo. Ta holka příští rok do Bilbaa nepojede, rázně rozhodl, když se Bárbara jednoho roku vrátila ze severu.

JEDOVATÁSLMOVA

Byla to ta nejkousavější a  nejhorší hádka, která proběhla předtím, než se to všechno stalo. Bárbara trávila každý

červenec s  její sestrou a  švagrem. Brali ji na pláž, učili ji

plachtit, potápět se a surfovat. Iñaki a Elisabeth, kteří byli

mladší a tolerantnější, ji nechávali chodit pozdě spát,chodili se koupat na nuda pláž a  dělali další věci, které Pepe

neschvaloval, zatímco se ho ona, nejspíš tolerantnější,snažila obměkčit. Hádala se s ním a hádala, ale Pepe se prostě

zatvrdil a Bárbara už na prázdniny na sever nejela.

Často na toto nepříjemné a temné období myslela.Nejraději by zapomněla na to, co jí jednou řekla Elisabeth, možná to nemyslela zle, ale stal se z toho důvodk sesterské hádce. Byla naštvaná dva měsíce, odmítala s ní mluvit a  telefonovat. Nikdy to nikomu neřekla. Bolelo to natolik, že nesebrala síly ani k tomu, aby si o tom promluvila s  komisařem Lozanem. Nechtěla, aby strkal nos do jejích soukromých záležitostí, ani aby veřejně pral její špinavé prádlo. Prádlo se pere doma, tvrdila moudře její babička. Možná odsunula Elisabethinu sarkastickou poznámku do pozadí i  proto, že tomu nikdy neuvěřila, nebo proto, že se tím pošpinil obraz jejího švagra Iñakiho, kterému do té doby naprosto důvěřovala, a  přestože to zkoušela sebevíc, nedokázala ho už od té chvíle pokládat za stejně takpoctivého a čestného jako dřív.

Proč nic neřekla?

Ze strachu. Protože Pepe by definitivně přerušil všechny styky s její rodinou. Nuria se rozhodla vyrovnat se se svým trápením sama a zavírala před tím oči. A tak začalašvindlovat. Aby se vyhnula problémům, raději mlčela a předstírala přecitlivělost. Vždy ji dokázalo obměkčit, když se Bárbaře,

26

JEDOVATEÁÁESLMai

vystrašené disciplínou, kterou se její otec snažil zavést,ku

tálely slané slzy dolů po tvářích. Neříkej to tátovi, prosím,

prosím. Zlobil by se. Jejich spiklenecké podvody začalyza

tajováním známek, trajdáním s kamarádkami a křiklavým

oblečením. Avšak tyto záležitosti, které se ze začátkujevi

ly jako nedůležité, jejich malé lži, s lety rostly. Stejně jako

Bárbara.

V patnácti letech vedla Bárbara dvojí život, chráněnajejí

mi alibi. A tak bylo stále těžší a těžší skrývat tajemství. Jako

když na její posteli našla antikoncepci, jen tak pohoze

nou, celému světu na očích, a tak si s Bárbarou promluvila

o sexu a sexuálně přenosných nemocích jako žena se ženou

a donutila ji slíbit, že bude používat bezpečnější ochranu.

Bárbara ji vyslechla, ale pak se vymlouvala, když s níchtě

la jít ke gynekologovi. Jak by se asi zachovala jiná matka

v této situaci? ptala se. V jejím případě zvítězilpragmatis

mus na úkor morálky. Možná že morálku postrádá, říkala

si občas. Buď opatrná, nabádala ji tenkrát. A nezeptala se jí

ani s kým, ani kde, ani jak. Věděla, že flirtovala s Martínem

Borrásem z turistického oddílu. Volali si, vídali se a občas

je špehovala z okna, když ji přijel vyzvednout na motorce.

Přišel jí pro Bárbaru moc starý. Byl blonďatý, hbitý a drzý.

Víc toho nevěděla, dávala raději přednost mlčení. Nebo se

spíš bála. Když se moc vyptávala, Bárbara se před níuzavře

la. Co se týče Pepeho, bylo lepší se o tomto tématunezmi

ňovat, vyvádělo ho to z míry. Stála mezi nimi dvěma a bála

se jich. Ano. Měla strach a  navíc dceru svým způsobem

podněcovala, protože před Pepem jisté věci zatajovala.Při

šly jí přirozené, pro dívku typické. Možná ne propatnác

tiletou dívku, ale Bárbara vypadala mnohem starší a doba

JEDOVATÁ SLOVA

se změnila. Nebylo zapotřebí lpět na číslech, přemýšlela

Nuria, zatímco se dívala do zrcadla své vlastní dcery. Nemá

cenu přízemně ohraničovat čísly dívčí svobodu nebo dobu

prvních sexuálních zkušeností. Puberta se urychluje. Lékaři

i profesoři to říkají v novinách a ona nevidí nic špatného

na tom se zamilovat a užívat si nových zkušeností. Možná

že se nechala unést nostalgií nebo hloupostí, ale byla pevně

přesvědčená o tom, že život trvá dva dny a že Bárbara měla

právo žít.

Spletla si přání s výchovou. Děti se nemohou vychovávat v absolutní toleranci, vyčítal jí psychiatr, když jívysvětloval její opakované chyby. Její úsudek se nedá považovat za výchovný prostředek. Rodiče musí stanovit nějaké meze.

A ona je stanovit nedokázala.

A teď, o čtyři roky později, se Nuria viní z toho, žeBárbaru poslala přímo do Martínovy náruče, že lhala Pepemu, když tvrdila, že se Bárbara po večerech učí s kamarádkou u  ní doma, že se uvolila krýt její setkání, její noční vycházky. Chtěla by vrátit čas. Aby mohlo být všechno jako dřív. Kdy dřív? Možná když se s Pepem milovali. Protože ze začátku se opravdu milovali. Když se poznali, když se narychlo spěšně brali, když se narodila Bárbara. Chtěla by se vrátit zpátky, dostat druhou šanci a  vychovat Bárbaru pevnou rukou, zodpovědně a rozhodně.

Ale to je jen přelud.

Bárbara se nikdy nevrátí a ona už nikdy nedostaneodpovědi na všechna ta proč, kterými začínají její otázky.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist