načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Jedovatá slova - Maite Carranzová

Kniha: Jedovatá slova
Autor:

Co se stalo patnáctileté Bárbaře Molinové? Nikdy se nenašlo její tělo, policie nezavřela jediného podezřelého a žádná stopa ve vyšetřování nikam nevedla. Ale stačí jeden ...
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
15%
naše sleva
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Rok vydání: 2015-08-26
Počet stran: 280
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 235 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Lucie Trägerová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2015-36
ISBN: 9788074470912
EAN: 9788074470912
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co se stalo patnáctileté Bárbaře Molinové? Nikdy se nenašlo její tělo, policie nezavřela jediného podezřelého a žádná stopa ve vyšetřování nikam nevedla. Ale stačí jeden telefonát a mnoha lidem se obrátí život naruby: komisaři Lozanovi, jenž odchází do důchodu, matce, která ztratila veškerou naději, že najde svou ztracenou dceru, dívce, která kdysi dávno zradila svou nejlepší kamarádku, jíž se už nestihla omluvit… protože Bárbara jednoho dne zmizela a nikdo doteď nezjistil kam a proč. Jedovatá slova jsou kronikou jednoho bouřlivého dne, v němž se ukáže, že Bárbara, kterou všichni považují za mrtvou, žije. A znovu začíná detektivní pátrání po únosci, rozplétá se 4 roky staré tajemství… tajemství, které je temnější, než si všichni mysleli.

Kniha je zařazena v kategoriích
Maite Carranzová - další tituly autora:
Válka čarodějek - Klan vlčice Válka čarodějek
Carranzová, Maite
Cena: 254 Kč
Válka čarodějek - Odina kletba Válka čarodějek
Carranzová, Maite
Cena: 296 Kč
Jedovatá slova Jedovatá slova
Carranzová, Maite
Cena: 140 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Jedovatá slova" mají také často zájem o tyto tituly:
Hříšnice Hříšnice
Gerritsenová, Tess
Cena: 223 Kč
Zpovědi podezřelé Zpovědi podezřelé
Patterson, James
Cena: 211 Kč
Arabská dcera Arabská dcera
Valková, Tanya
Cena: 279 Kč
Dívka v pavoučí síti -- Milénium 04 Dívka v pavoučí síti
Lagercrantz, David
Cena: 293 Kč
Jeden za druhým Jeden za druhým
Carter, Chris
Cena: 266 Kč
Jedna jediná noc Jedna jediná noc
Davis, Kyra
Cena: 296 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

11
Den mých devatenáctých narozenin se nijak nelišil od těch
ostatních. Věděla jsem, samozřejmě jsem věděla, že jsem
o rok starší, ale bylo mi to jedno, protože těch tři sta šedesát
pět dnů, které jsem měla oslavit, bylo naprosto stejných
jako těch tři set šedesát pět dnů vloni. Byly zbytečné. I tak
jsem se na tom snažila najít něco pozitivního a došla jsem
k  závěru, že slavit narozeniny za to stojí, protože aspoň
dostanu nějaký dárek. Obešla jsem se ale bez svíček, které
s sebou nesou nostalgii, vzpomínky a povinnost být
šťastný. Nechtěla jsem tomuto dni připisovat žádný zvláštní
význam, protože v mém životě nebylo co oslavovat. Útočiště
jsem našla v obvyklé rutině – vstát, zacvičit si, osprchovat
se, nasnídat se, studovat, najíst se, chvíli koukat na televizi
a s úsměvem čekat na překvapivou návštěvu. Nic těžkého,
spokojím se s málem.
Minulý týden se mě zeptal, jestli po něčem toužím, zda
mám nějaké zvláštní přání. Vím, že byl ochotný koupit
mi jakoukoli hloupost, šaty, boty, iPod. Ale já jsem nestála
o  nic, co se dá pořídit za peníze, a  poprosila ho, aby mě
vzal na pláž. Snila jsem o tom, že budu moct skočit ze
skáMAITE CARRANZOVÁ
ly do moře, potopit se s otevřenýma očima, kraulovat tak
dlouho, až nebudu moct popadnout dech, odpočívat
a pohupovat se na vlnách, nechat se unášet na jejich zpěněných
hřebenech. Chtěla jsem být hbitá jako ryba, vyklouznout
a ztratit se na horizontu, tak daleko, až by se mé bílé tělo
proměnilo v pouhý bod, který by narušoval monotónnost
nekonečné modré.
Odpověděl, že možná někdy jindy, a dal mi devátou sérii
Přátel .
Musím uznat, že mi udělal radost.





13
1. Salvador Lozano
Komisař Lozano stojí přede dveřmi bytu rodiny Molino -
vých a snaží se popadnout dech. Vzal si na sebe šedivé sako,
které měl poprvé na synově svatbě před sedmi lety,
a hedvábnou kravatu s nádechem do červena. Cítí se trochu
nesvůj a na poslední chvíli ho napadne, že kravata je možná
příliš křiklavá. V obleku vždy trpí. Když zvedne ruku, aby
zazvonil, zjistí, že se mu potí dlaně. Nemá rád tyto
zbytečné návštěvy, ale musí to udělat. Už ze zdvořilosti.
Kdyby sem nepřišel, navždy by litoval, že nechal tuto kapitolu
otevřenou, a  zaplatil by za to nespavostí. Lapá po dechu
a  přitom si otírá dlaně do papírového kapesníčku, který
našel v kapse kalhot. Vystoupání do třetího patra mu dalo
zabrat, ať už za to mohla kila, nebo léta, ale je to rozhodný
muž, a i když je pro něj situace nesmírně obtížná, manžele
Molinovy informovat musí. Nesmí se to dozvědět od
někoho jiného a po telefonu by to bylo příliš neosobní. A tak





14
JEDOVATEÁÁESLMai
si odkašle, jako kdyby se pouštěl do vyšetřování, a  rázně
stiskne zvonek. A zatímco čeká, až mu otevřou, říká si, že
za tento případ se cítí zodpovědný, za tu noční můru, která
je jednoho dne zrádně překvapila a  jež jim bere chuť do
života. Už jim skoro žádná nezbývá. Nevyléčitelní pacienti,
kteří už nepočítají dny. A  přesto někde hluboko v  jejich
pohledu občas zahlédne jiskru naděje a ochotu pustit se po
jakékoli stopě. Čekají na zázrak: na tělo.
Nikdo neotvírá, možná nejsou doma. Zkouší to ještě
jednou a  tentokrát nechá zvonek pronikavě vyzvánět o  něco
déle.
Stejně je zklamal, napadne ho, zatímco napjatě
poslouchá, jestli se z druhé strany neozve nějaký hluk. Všude je
klid. Asi tam nikdo není. Může jim předat, vypočítává si
v  duchu, jenom ztracenou kabelku, odložený případ bez
nalezeného těla, zapomenuté číslo spisu a fotografii
usmívající se dívky, která žloutne ve složce plné neužitečných
papírů s  neužitečnými výpověďmi ztracenými v 
neužitečných stopách. Bez jediné indicie.
Náhle někdo nedůvěřivě otevře dveře zajištěné
bezpečnostním řetězem. Zevnitř, z temnoty nehostinné předsíně,
se čísi hlas zeptá, kdo je. Je to hlas Nurie Solísové.
Molinovi bydlí v barcelonské čtvrti Ensanche v bytě, který
je zařízený střídmě, bez nějakého přepychu či nesouladu,
s  jasnými barvami a  bez orientální okázalosti. Dříve býval
útulný, ale teď už je spíš zastaralý. Barva na zdech je
oprýskaná, nábytek pokrytý prachem a  žaluzie v  jídelně už dva
roky rozbité, doteď se je nikdo nesnažil opravit. Kuchyně
je studená, užitková, slouží jen nenutnějšímu. Nikdy tam
nevoní smažené jídlo ani vývar. Někdy ho napadá, že je na





15
JEDOVATÁSLMOVA
návštěvě u živoucích mrtvol, které zemřely před čtyřmi lety
a při životě jsou udržované uměle. Kluci jsou tiší, mlčenliví
a nesmělí. Neúměrně jejich věku. Vytáhlá a plachá dvojčata
oslavila patnácté narozeniny, tolik bylo i Bárbaře, když
zmizela, ale oni jako by ani neexistovali. Procházejí bez
povšimnutí, dorozumívají se gesty, a když přijde návštěva, uhýbají
pohledem. Naučili se bolest rodičů nezhoršovat. Jejich
dětství nestálo za nic.
Nuria Solísová ho přivítá stejnou otázkou jako vždy.
Našli jste ji? Nic není víc skličující než jí odpovědět prosté ne,
ale alespoň se již nebude ptát dál. Přišel jsem se rozloučit.
Nurii Solísové nějaký čas trvá, než zareaguje, jako by tomu
nerozuměla. Ani ho nepozve dál. Sice ze dveří vytáhla
řetěz, ale zůstala v nich ochromeně stát, jako by jí někdo dal
facku. Rozloučit se? nevěřícně opakuje. Salvador Lozano za
sebou jemně zavře dveře a bez pozvání vstoupí do předsíně.
Je váš manžel doma?
Nurii Solísové je čtyřicet tři let a  živí se jako zdravotní
sestra. Když ji Salvador Lozano poznal, bylo jí třicet devět
a byla to krásná žena. Nyní vypadá zanedbaně, vlasy jí
předčasně zešedivěly a  dýchá jen proto, že musí. Ne, ještě
nepřišel, pracuje, odpoví mu. Tak to bývá, říká si Lozano, po
ránu lidé většinou pracují, plní své povinnosti stejně jako
on, i  když pro něj je to dnes bohužel naposledy. Dobře,
jestli to nevadí, vysvětlím to tedy vám. Posadí se a nabídne
jí místo, jako by on byl hostitel. Nuria Solísová si poslušně
sedne a  poslouchá, nebo alespoň předstírá, že poslouchá.
Už nějakou dobu ji zajímá jen odpověď na její jedinou
otázku, a když ji uslyší, přestane vnímat, nechá slova volně
plynout, vytratit se. Zítra mi bude šedesát pět let, čekal jsem





16
JEDOVATEÁÁESLMai
do posledního dne, ale musím do důchodu, vyhrkne na ni
bez obalu. Čím dřív, tím líp, alespoň nedojde k 
nedorozumění, pomyslí si. Podívá se na něj vypoulenýma očima
s  nevyzpytatelným výrazem, takovým, že si není jistý, zda
jeho jednoduché vysvětlení pochopila. Komisaři se tím jen
potvrdilo, že by raději mluvil s Pepem Molinou. To
znamená, že už ji nebudete dál hledat? promluví pomalu Nuria.
Ne, to ne, rychle se opravuje Lozano. Akorát teď případ
přejde do rukou mého nástupce. To on ho bude řešit a také
vás bude nadále informovat o průběhu vyšetřování.
Na chvíli to vypadá, že si Nuria oddechla, ale hned se
zase rozruší. Kdo to je? Komisař se snaží být přesvědčivý,
ale i jemu připadá vlastní hlas falešný. Je to nadšený
a velmi dobře připravený mladík, komisař Sureda. Jsem si jistý,
že bude mít víc štěstí, než jsem měl já. Přál by si říct spíše
profesionality, ale nechtěl lhát. Budoucí komisař Sureda,
který právě oslavil jednatřicáté narozeniny a má před sebou
zářivou budoucnost, sice může nabídnout nadšení, ale ne
profesionalitu.
Nuria ochromeně ztichne. Možná přemýšlí o 
pochybnostech, které nevyslovil. Je to vystrašená žena. Když je
s manželem, neobtěžuje se už ani mluvit a nechá ho, aby
se ujal vedení. On stále ještě neklesá na duchu. Možná že
už nemá tolik energie jako v  prvních měsících, energie,
která pocházela z posedlosti najít Bárbaru a dovedla ho až
k tomu, že policii zasahoval do práce, ale přinejmenším už
je trochu klidnější a  smířenější se ztrátou. Chovají se
naprosto rozdílně. On trpí důstojně, zatímco jí se důstojnosti
nedostává. Připomíná mu zmoklou slepici. Nuria Solísová
souhlasně kývne a  odpluje do říše svých myšlenek. Vzdá-





17
JEDOVATÁSLMOVA
lená, lhostejná, bez života. Nic už ji nezajímá. Přestala se
radovat. Byl by ji rád poznal předtím, než ztratila dceru
a chuť k životu. Nejistota ji připravila o rozum.
Nuria Solísová je zticha a neklidně se vrtí na židli. Je
zřejmé, že jí něco chybí. Měl byste si promluvit s mým
manželem, vyhrkne znenadání. Ten má hlavu na svém místě,
připouští. Komisař Lozano si myslí to samé, ale uznává, že
by od něj bylo nezdvořilé to přiznat vzhledem k tomu, že
je stejně tak plnohodnotnou účastnicí vyšetřování jako její
manžel. Mezitím se ovšem Nuria zvedla, vzala ze stolu
mobil a vytočila číslo.
Pepe? vykřikne prosebně. Zatímco ho poslouchá, výraz
jejího obličeje se mění. Ne, promiň, vím, že pracuješ, ale
přišel komisař Lozano. Na pár vteřin se celá roztřesená
odmlčí, a když znova promluví, hlas se jí chvěje a je to stejné
rozechvění, s jakým čelí té nepochopitelné prázdnotě
způsobené ztrátou blízkého člověka. Ne, o  Bárbaře nemáme
žádné novinky, vysvětluje. Ale chtěl se s  tebou rozloučit,
zítra odchází do důchodu. Dobře, zakončí hovor poté, co
jí něco dlouze vysvětloval. Svaly v obličeji se jí uvolnily, asi
proto, že dokázal nelézt řešení problému, který ona sama
nebyla schopna rozuzlit. Zavěsí se svitem v očích a úlevou,
že se mohla zbavit toho nečekaného břemene. Říká, že se
za vámi zastaví osobně. Komisař ví, že to opravdu udělá,
je to iniciativní člověk s pořádkem v diáři. Prodává šperky.
Ví, jak se starat o zákazníky a jak si zorganizovat čas.
Přestože neustále cestuje, věnuje se i  rodině a  umí si na svoji
ženu a  děti najít čas. Dokonce se postaral i  o  psa, který
musel z domu, protože jim příliš připomínal Bárbaru. Je to
energický muž plný života, který kvůli svojí dceři pořádal





MAITE CARRANZOVÁ
demonstrace, stál vždy v první řadě, s transparentem
v rukou, neúnavný. Zvedne se. Není důvod návštěvu
prodlužovat. Všechno už bylo řečeno a Nuria Solísová mu dokonce
ani nabídla kávu. Zlá chvilka už pominula, oddychnul si.
V tichosti kráčejí ke dveřím, když se Nuria najednou, ještě
než je otevře, zastaví, vrhne se k  policistovi a  obejme ho.
Komisař Lozano neví, jak reagovat, a  strne v  nemotorné
póze. Zakrátko na to se ale nechá unést emocemi, obejme
ji a přitom ji zahrne svou hřejivou lidskostí. Je křehká jako
panenka. Rozbitá panenka. Takto zůstanou, jeden objímá
druhého, spojeni loučením, které k ničemu nevede. Díky,
zašeptá Nuria Solísová. Oddálí se od něj a na prsou mu
zanechá teplo, které rozpustilo hořkost jeho selhání.
Jednoduše mu projevila vděk, který policisté nikdy neočekávají,
ale vždy po něm touží. Pochopila, kolik úsilí ho stála cesta
k nim domů, aby se rozloučil. Ví, že ani on nechce opustit
Bárbaru, předat ji dalším, kteří sice budou se vzpomínkou
na ni zacházet nadšeně, ale bez špetky ohleduplnosti.
V přivřených dveřích se na něj mezi slzami usměje a on
na chvíli pocítí, že dříve býval její úsměv zářivý a svěží,
stejně jako ten Bárbary na fotografii, kterou viděl již tolikrát.





19
2. Nuria Solísová
Nuria bloudí po bytě jako bez duše. Návštěva komisaře
Lozana ji znepokojila. Ne, říká si, není třeba hledat výmluvy.
Už dlouho žije ve strachu, který se někdy vyostří natolik,
že má pocit, jako by to byl nůž, který se jí zarývá do kůže.
Stejně jako teď, kdy ji připravil o dech a donutil, aby
otevřela dveře Bárbařina pokoje. Je netknutý, vypadá úplně
stejně, jako ho před čtyřmi lety nechala. Je to jediná
místnost v bytě, kterou pravidelně uklízí, jako by byla posvátná.
Z poliček utře prach, zamete podlahu a přejede hadrem po
stole. Dřív se tam zavírala, aby mohla o samotě pít. Ona,
láhev brandy Torres 10 a vůně Bárbařina parfému.
Obklopena jejími fotkami, knihami, hračkami z dětství.
Vycházela odtamtud neklidná a trvalo jí celé týdny, než opět zvedla
hlavu. Nezvládáš to, říkal jí Pepe. A přestože s ním na
začátku nesouhlasila, musela si to nakonec přiznat. Nechala
se unášet vlnami ničivé sebelítosti. Přesně tak popsal její





20
JEDOVATEÁÁESLMai
stav psychiatr. A  napsal jí prášky. Prášky na to, aby ráno
vstala, aby se pohybovala, prášky na spaní, prášky na
život. Domnívala se, že jich je moc, že ji připravovaly o vztek
a dusily její křik. Ale také mazaly její bolest. Její život byl
kvůli nim vlažný jako vodní lázeň, ale když na ně úmyslně
zapomněla, Pepe jí nadával a přinutil ji, aby si je vzala. Jsi
nemocná, smiř se s tím.
Teď přežívá jen díky práškům, na žal už nepije
a nepřemýšlí tak často o sebevraždě.
Ale v pořádku není.
Už nikdy nebude.
Tíhu svých povinností ale snáší. Po šesti měsících na
neschopence se vrátila do práce. Pracuje jako sestřička, dělá
noční směny v nedaleké nemocnici. Nemůžeš toho nechat,
poradil jí Pepe, máš to kousek od domova, práce tě
rozptýlí. Jí je to jedno, alespoň netrpí nespavostí ani nemusí
bojovat s nekonečnými nočními hodinami a poslouchat
přitom tikání budíku a Pepeho chrápání. Skoro nespí. Když se
vrátí domů, vzbudí dvojčata, připraví jim snídani a pošle je
do školy. Potom si lehne do postele a předstírá, že
odpočívá, ale není schopná vypnout. Podřimuje, zavře oči, ale za
chvíli je zase otevře. Divoce jí buší srdce, bije si, jak se mu
zachce. V noci není v nemocnici moc práce. Přemístili ji na
oddělení gynekologie a její kolegyně jí, s pochopením
a solidaritou, vyprávějí vtipy, slaví narozeniny se sladkostmi
a sklenkou sektu a mateřským objímáním se snaží zahnat
její smutek. Objetí jí dodávají sílu a občas se v této
společnosti cítí jako dřív, jako silná, praktická a rozhodná žena.
Žena, která by to mohla dotáhnout daleko, kdyby bývala
dokázala rozplést klubko svých snů a natáhnout to vlákno,





21
JEDOVATÁSLMOVA
na němž se nacházela její touha po bydlení na venkově, po
koupi dodávky a cestování po celém světě nebo dokončení
studia medicíny, kterého nechala, když se narodila Bárbara.
Nuria totiž předtím přímo bažila po ambiciózních cílech,
které ale spolu s  mateřstvím pomalu bledly a  nakonec se
v  rámci katastrofy spojené se zmizením dcery rozplynuly
úplně. Dřív byla zodpovědná, měla dobrou pověst
a spoustu plusových bodů, aby se na oddělení mohla stát vrchní
sestrou. Vůle, díky níž jako mladá chodila po horách, lezla
po stěně a sjížděla alpské sjezdovky a díky které z ní čišela
energie, je teď už jen mlhavou vzpomínkou, která se jí vrací
při prohlížení dávných fotografií, co vypadají, že patří
někomu jinému, mladé, veselé a odvážné studentce medicíny,
dívce, do které se Pepe zamiloval. Teď už se nefotí. Nechce
vidět obraz ženy, kterou objektiv zachytí. Práce je vysilující
a občas jí dokonce dovolí na Bárbaru zapomenout. Najdou
se momenty, v nichž naléhavý boj o lidský život na chvíli
zažene její vlastní agónii. Viděla řezání prsou, odstraňování
dělohy, operace vejcovodů a vaječníků a také viděla umírat
mladé dívky. A přesně v těchto okamžicích si uvědomuje, že
existují stejná utrpení, jako je to její, nebo že se mu alespoň
můžou rovnat. Ale jenom na chvilku. Hned, jak se vrátí
domů, opět ztrácí půdu pod nohama. Není nic horšího než
žít v nejistotě, naříká. Živí mrtvé pohřbí a pak truchlí. Nosí
jim na hrob květiny a  navštěvují je na Dušičky. Ale ona
neví, jestli je Bárbara živá, nebo mrtvá. Neví, jestli ji má
oplakávat a držet smutek, nebo v sobě živit plamínek
naděje. A tahle nejistota, ten neustálý pocit jako na houpačce,
ji neuvěřitelně vyčerpává. Má ale svoji hrdost a  rozhodně
nestojí o to, aby ji někdo litoval. Nenávidí soucit, a proto





22
JEDOVATEÁÁESLMai
nechodí ani do obchodů. Jenom z  nemocnice domů. Na
půdu školy, do které chodí dvojčata, stejné školy, kam
dvanáct let chodila Bárbara, už nevstoupila. Nechce s  nikým
mluvit a především se nechce dívat na matky v doprovodu
svých dcer. Když šla jednou jedinkrát s Pepem nakupovat,
viděla matky s  dcerami úplně všude, chovala se jako
posedlá. Jak si vybírají boty, koukají na náušnice, zkouší si
tričko, smějí se ve frontě na maso. Bylo to jako rána pěstí
do žaludku. Já nemůžu, nebudu moct, už nikdy nebudu
moct! Bárbara je pryč! opakovala v autě a celá se třásla
pláčem v hysterickém záchvatu. Nakonec jí Pepe vrazil facku.
Už se tam nikdy nevrátím, přísahala si.
Pepe ji toho ušetřil. Vzal si na starost týdenní nákupy,
procházky se psem, odpovědnost za chod domácnosti. Ze
začátku Nuria neustále narážela na Bárbařina psa, jak
čenichá sem a tam po bytě a naříkavě štěká před prázdným
pokojem. Odveď ho, prosím, zoufale žádala svého
manžela. A Pepe ho naložil do auta a odvezl do domu v pohoří
Montseny. Je mu hrozně vděčná, že nad tím nemusí
přemýšlet. Už si odvykla přemýšlet, rozhodovat, vybírat.
Prostě dělá, co se jí řekne. Nemůže rozhodovat a je s tím
smířená. Ale Elisabeth, její sestra, to ještě nepochopila. To si
neuvědomuješ, že jsi taková dřív nebývala? říkala jí. Reaguj
nějak prosím, křič, prašti do zdi, udělej něco. Nuria
Solísová často přemýšlí o tom, že se Elisabeth chová jako malá.
Upnula se na vzpomínky z dětství a odmítá přijmout
jakékoli změny. Nepřijala její manželství ani mateřství, protože
to přináší omezení, omezení značící vyspělost. Myslela si,
že bude stále neúnavně hopsat po horách jako nějaká
bláznivá koza. Elisabeth by si přála, aby její starší sestra zůstala





23
JEDOVATÁSLMOVA
stále stejná, byla tou, která se nebojí tmy, zpívá jí
písničky a  v  noci ji drží za ruku. Nesmířila se s  její netečností.
Musíš být nezávislá, trvala na svém. Proč nezávislá? ptala
se. Proč bych měla být nezávislá, když už po ničem
netoužím? Aktivní lidé nikdy nepochopí, když to ostatní vzdají.
Jsou na obtíž. Její švagr Iñaki ji už tři roky po sobě zve na
plachetnici. Moře ti udělá dobře, vítr a  koupání tě
přivedou k životu. Je to Bask plný energie a bez moře nemůže
žít. Ale jí je to jedno, stejně jako spousty a spousty dalších
věcí. Potřebuješ dovolenou, naléhá na ni Iñaki, když jí volá.
K čemu dovolenou? To nevidí, že pro ni je jeden den jako
druhý? Všechny jsou pro ni za trest, ať už je tráví kdekoli.
Je doživotně odsouzená k tomu, aby trpěla. Kdyby alespoň
šlo zjistit, jestli je Bárbara živá, nebo mrtvá, mohla by se
zbavit té smyčky okolo hrudníku, která ji občas dusí. Kde
je? Žije? Nežije? Jak by na ni měla myslet? Jako na živou,
nebo na mrtvou?
Jsou dny, kdy ji Bárbařina mrtvola pronásleduje jako
opakující se noční můra. Jsou dny, kdy se jí zdá, jak se
směje a nos má špinavý od čokoládové a vanilkové
zmrzliny. Ale jindy, a to častěji, má dojem, že někde o samotě trpí
a to ji pak trýzní její vlastní neschopnost.
Když byla Bárbara malá, byla to její holčička. Moje
holčičko, šeptala jí do ouška, když spala a  cucala si palec.
Chodily všude spolu. Přilepila se na mě mátová žvýkačka,
žertovala s kamarádkami. Podívejte, jmenuje se Bárbara. Já
nejsem mátová žvýkačka, jsem jahodová holčička,
uraženě protestovala. Živá, bystrá, chytrá. S těmito přídavnými
jmény vyrostla. Mluvit začala velmi brzy a  žvatlala úplně
o všem. Někdy ji ve výtazích nebo na lékařských prohlíd-





24
JEDOVATEÁÁESLMai
kách uváděla do rozpaků. Podívej, mami, ta paní se barví.
No... jasně že jo, já se taky barvím. Jo, ale ona je špatně
nabarvená a jsou jí vidět odrosty, a tobě ne.
Během večeří vyprávěla s potlačovaným smíchem
spoustu historek, které se ještě znásobily s  příchodem dvojčat.
Když se narodila, byly Bárbaře čtyři. Přišla je navštívit do
nemocnice a ona jí je celá nadšená ukázala. Jé, to jsou ale
krásné hračky! Bárbara je obezřetně pozorovala, pak na
ně z  povinnosti udělala pár opiček, otevřela dveře skříně
a s vážností řekla: Teď je můžeme uložit a ráno si s nimi zase
budu chvíli hrát.
Ráda by si Bárbařino dětství užila víc, ale uběhlo příliš
rychle a Nurii přitom visela na krku dvojčata, která lezla
neustále někde po zemi, a ji z toho věčného sklánění se
bolela záda. A tak se Bárbara spojila s Pepem. Ten ji lechtal,
koupal a bral do parku. Rozuměli si tak dobře, že jim do
toho raději nezasahovala. Když konečně zvedla hlavu,
vypadala už Bárbara jako žena a Pepe se začal rozčilovat nad
tím, že začíná být neposlušná. Ve dvanácti se z  Bárbary
stala vysoká drzá holka, která se nebála nikoho a  ničeho.
Pepe ji neměl pod kontrolou a byl jí pro srandu. Začaly se
objevovat neshody v  názorech na výchovu. Pepe se snažil
její provokativní chování potlačit, ale ona ho dráždila
ještě více. Nedokázal jí stanovit meze. Neuměl jí říct ne ani
se doopravdy naštvat, protože se pod fousy vždy pousmál
nad její odvahou. Nedokázal předvídat nebezpečí dalšího
vývoje. Ve dvanácti letech Bárbaře patřil celý svět, a i když
jí to tak přišlo v pořádku, Pepemu se to očividně tolik
nezamlouvalo. Ta holka příští rok do Bilbaa nepojede, rázně
rozhodl, když se Bárbara jednoho roku vrátila ze severu.





25
JEDOVATÁSLMOVA
Byla to ta nejkousavější a  nejhorší hádka, která
proběhla předtím, než se to všechno stalo. Bárbara trávila každý
červenec s  její sestrou a  švagrem. Brali ji na pláž, učili ji
plachtit, potápět se a surfovat. Iñaki a Elisabeth, kteří byli
mladší a tolerantnější, ji nechávali chodit pozdě spát,
chodili se koupat na nuda pláž a  dělali další věci, které Pepe
neschvaloval, zatímco se ho ona, nejspíš tolerantnější,
snažila obměkčit. Hádala se s ním a hádala, ale Pepe se prostě
zatvrdil a Bárbara už na prázdniny na sever nejela.
Často na toto nepříjemné a temné období myslela.
Nejraději by zapomněla na to, co jí jednou řekla Elisabeth,
možná to nemyslela zle, ale stal se z toho důvod
k sesterské hádce. Byla naštvaná dva měsíce, odmítala s ní mluvit
a  telefonovat. Nikdy to nikomu neřekla. Bolelo to
natolik, že nesebrala síly ani k tomu, aby si o tom promluvila
s  komisařem Lozanem. Nechtěla, aby strkal nos do jejích
soukromých záležitostí, ani aby veřejně pral její špinavé
prádlo. Prádlo se pere doma, tvrdila moudře její babička.
Možná odsunula Elisabethinu sarkastickou poznámku do
pozadí i  proto, že tomu nikdy neuvěřila, nebo proto, že
se tím pošpinil obraz jejího švagra Iñakiho, kterému do té
doby naprosto důvěřovala, a  přestože to zkoušela sebevíc,
nedokázala ho už od té chvíle pokládat za stejně tak
poctivého a čestného jako dřív.
Proč nic neřekla?
Ze strachu. Protože Pepe by definitivně přerušil všechny
styky s její rodinou. Nuria se rozhodla vyrovnat se se svým
trápením sama a zavírala před tím oči. A tak začala
švindlovat. Aby se vyhnula problémům, raději mlčela a předstírala
přecitlivělost. Vždy ji dokázalo obměkčit, když se Bárbaře,





26
JEDOVATEÁÁESLMai
vystrašené disciplínou, kterou se její otec snažil zavést,
kutálely slané slzy dolů po tvářích. Neříkej to tátovi, prosím,
prosím. Zlobil by se. Jejich spiklenecké podvody začaly
zatajováním známek, trajdáním s kamarádkami a křiklavým
oblečením. Avšak tyto záležitosti, které se ze začátku
jevily jako nedůležité, jejich malé lži, s lety rostly. Stejně jako
Bárbara.
V patnácti letech vedla Bárbara dvojí život, chráněna
jejími alibi. A tak bylo stále těžší a těžší skrývat tajemství. Jako
když na její posteli našla antikoncepci, jen tak
pohozenou, celému světu na očích, a tak si s Bárbarou promluvila
o sexu a sexuálně přenosných nemocích jako žena se ženou
a donutila ji slíbit, že bude používat bezpečnější ochranu.
Bárbara ji vyslechla, ale pak se vymlouvala, když s ní
chtěla jít ke gynekologovi. Jak by se asi zachovala jiná matka
v této situaci? ptala se. V jejím případě zvítězil
pragmatismus na úkor morálky. Možná že morálku postrádá, říkala
si občas. Buď opatrná, nabádala ji tenkrát. A nezeptala se jí
ani s kým, ani kde, ani jak. Věděla, že flirtovala s Martínem
Borrásem z turistického oddílu. Volali si, vídali se a občas
je špehovala z okna, když ji přijel vyzvednout na motorce.
Přišel jí pro Bárbaru moc starý. Byl blonďatý, hbitý a drzý.
Víc toho nevěděla, dávala raději přednost mlčení. Nebo se
spíš bála. Když se moc vyptávala, Bárbara se před ní
uzavřela. Co se týče Pepeho, bylo lepší se o tomto tématu
nezmiňovat, vyvádělo ho to z míry. Stála mezi nimi dvěma a bála
se jich. Ano. Měla strach a  navíc dceru svým způsobem
podněcovala, protože před Pepem jisté věci zatajovala.
Přišly jí přirozené, pro dívku typické. Možná ne pro
patnáctiletou dívku, ale Bárbara vypadala mnohem starší a doba





JEDOVATÁ SLOVA
se změnila. Nebylo zapotřebí lpět na číslech, přemýšlela
Nuria, zatímco se dívala do zrcadla své vlastní dcery. Nemá
cenu přízemně ohraničovat čísly dívčí svobodu nebo dobu
prvních sexuálních zkušeností. Puberta se urychluje. Lékaři
i profesoři to říkají v novinách a ona nevidí nic špatného
na tom se zamilovat a užívat si nových zkušeností. Možná
že se nechala unést nostalgií nebo hloupostí, ale byla pevně
přesvědčená o tom, že život trvá dva dny a že Bárbara měla
právo žít.
Spletla si přání s výchovou. Děti se nemohou vychovávat
v absolutní toleranci, vyčítal jí psychiatr, když jí
vysvětloval její opakované chyby. Její úsudek se nedá považovat za
výchovný prostředek. Rodiče musí stanovit nějaké meze.
A ona je stanovit nedokázala.
A teď, o čtyři roky později, se Nuria viní z toho, že
Bárbaru poslala přímo do Martínovy náruče, že lhala Pepemu,
když tvrdila, že se Bárbara po večerech učí s kamarádkou
u  ní doma, že se uvolila krýt její setkání, její noční
vycházky. Chtěla by vrátit čas. Aby mohlo být všechno jako
dřív. Kdy dřív? Možná když se s Pepem milovali. Protože
ze začátku se opravdu milovali. Když se poznali, když se
narychlo spěšně brali, když se narodila Bárbara. Chtěla by
se vrátit zpátky, dostat druhou šanci a  vychovat Bárbaru
pevnou rukou, zodpovědně a rozhodně.
Ale to je jen přelud.
Bárbara se nikdy nevrátí a ona už nikdy nedostane
odpovědi na všechna ta proč, kterými začínají její otázky.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist