načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jedničky a nuly - Tomáš Grombíř

Jedničky a nuly

Elektronická kniha: Jedničky a nuly
Autor:

Poutavý román o době, kterou jsme všichni zažili, a která je už historií. Návrat do časů, kdy bylo možné vše. A také jedinečné, zasvěcené a vtipné vyprávění o informační ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  125
+
-
4,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 276
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2767-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavní hrdina Adrian je zamindrákovaný, sexuálně frustrovaný outsider s geniálním programátorským talentem. Nová doba ho raketovým tempem vystřelí mezi finanční elitu. Jeho jednání se pohybuje na hranici etiky a osobní vztahy trpí neschopností empatie. Stojí pouze o to získat lásku Emy. Poznává, že úspěch a neomezené finanční možnosti k tomu nestačí. Společensko-kritický román o tom, jak informační boom posledních desetiletí změnil společnost.

Popis nakladatele

Poutavý román o době, kterou jsme všichni zažili, a která je už historií. Návrat do časů, kdy bylo možné vše. A také jedinečné, zasvěcené a vtipné vyprávění o informační revoluci, která za posledních třicet let fantastickým způsobem proměnila společnost. Až do příchodu na pražskou vysokou školu byl mladičký Adrian dokonalou nulou. Nesebevědomý, sexuálně strádající kluk bez přátel i zkušeností však má vášeň v programování, které jej v hlavním městě katapultuje do světa velkých peněz, luxusu a nejrůznějších špinavostí. V devadesátých letech, v čase podnikání v šedé zóně, je po technicky zdatných talentech hlad, a Adrian toho dokáže využít, takže se nakonec stane vysokým manažerem ve společnosti tunelářských bossů a postaví se do čela globálního internetového impéria. Jenže ani to mu ke štěstí nestačí, neboť jediné, na čem mu doopravdy a zoufale záleží, je láska krásné, ale nepřístupné kolegyně.

Zařazeno v kategoriích
Tomáš Grombíř - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

JEDNIČKY A NULY

Tomáš

Grombíř


2


3

JEDNIČKY A NULY

Paseka

Praha 2016

Tomáš Grombíř


4

Vychází s laskavou podporou

Ministerstva kultury České republiky.

Toto dílo je smyšlené a veškerá jména, postavy, místa i události jsou buďdí

lem autorovy fantazie, nebo jsou použity ve fiktivních situacích.

Copyright © Tomáš Grombíř, 2016

ISBN 978-80-7432-767-4 (kniha)

ISBN 978-80-7432-786-5 (epub)

ISBN 978-80-7432-788-9 (mobi)

ISBN 978-80-7432-787-2 (pdf)

Autor děkuje Terezii Nekvindové a Karlu Veselému za podnětné

připomínky. Zvláštní dík patří Davidu Slámovi za mimořádněpeč

livé okomentování rukopisu.


5

I.

Adrian hledal po kapsách desetieurovou bankovku proportýra. Ema poletovala po apartmánu mezi vázami řezaných

růží.

„Na pozornost podniku je jich trochu moc,“ konstatovala, když našla kytku i v koupelně.

„Sto sedmdesát osm.“

„Vykoupil jsi celý květinářství?“

„Přesně tolik týdnů jsme se neviděli.“

Ema zkřivila čelo a pihovatý nosík se jí bojovně naostřil. „Mám to brát jako projev nešikovný romantiky, neboplnohodnotný psychózy?“

„Neboj, tvůj oltářík doma nemám. Ale kdyby sis chtěla ještě vzít nějaké své hadříky, jsou v krabicích.“

„Za tři a půl roku asi trochu vyšly z módy.“

Ema rozevřela okno. Za Tuilerijskými zahradamivykukovala Eiffelova věž. Vzala jednu růži a vyhodila ji ven.

„Teď už to nic neznamená. Jen rozmařile drahá výzdoba. Doufám, že nemáš připravený další dryáčnický scénky.“

Panorama města se ostře rýsovalo proti jasné oblozetónované předzvěstí červánků. Adriana napadlo, jak by jeho život vypadal, kdyby se nerozešli. Pokusil se jí položit ruce kolem boků, ale Ema se mu ladnou otočkou vysmekla.

„Když kýč, tak totální.“ Zasunula iPhone do hotelovédokovací stanice. Pokojem inspirovaným barokní monumentalitou éry Ludvíka XIV. zazněly tóny šansonu.

„Na osmou máme dole stůl,“ pronesl Adrian ledabyle,třebaže se hotel pyšnil tříhvězdičkovou michelinskou restaurací.

Ema si prohrábla krátké zrzavé vlasy. „Dám si sprchu.“


6

Aniž by komentovala manželskou postel, mrštila na matraci rudý skořepinový kufr. Jako vždy ho měla zaplněný chaoticky, hromadou zmuchlaných věcí, které do něj ve spěchu házela na poslední chvíli, jen večerní šaty stihla pečlivě složit do obalu.

Zmizela v koupelně. Adrian by si nafackoval. Chová se jako pitomec. Je stejně toporný, jako když se s ní seznámil. Ostatně celý tenhle výlet je bláznivý.

Z koupelny zaslechl ševelení sprchy. Bezděky se posunul blíž. Zvuk dopadající vody, jež se o Emu tříštila, mu z paměti vyvolal křivky jejího nahého těla a penis se mu nalil krví. Od první chvíle ji nekriticky obdivoval. Nic na tom nezměnilo ani jejich pohnuté soužití. Před týdnem by ho ani nenapadlo, že bude mít Emu znovu na dosah. Adrian seděl v kanceláři. V okně outlooku mu naskakovaly nové zprávy rychlostí, jakou se množí jednobuněčnéorganismy. Většinu z nich by dostávat nemusel, ale chtěl si udržet maximální přehled. Po zaklepání vstoupil hubený hošík stonerem v ruce. Adrian ho posunkem nasměroval k tiskárně, ale nemohl od něj odtrhnout oči, protože v nejistém bidlu, stejně špatně oblečeném jako ostříhaném, najednou spatřil sám sebe, když před patnácti lety nastoupil.

Kluk se na něho podíval.

Adrian se usmál.

„Kudy se do toho de?“

Ten lhostejný klukův výraz Adriana vrátil zpátky na zem.

„Ve vašem věku bych si podobný dotaz nedovolil. Zkuste na to přijít sám.“

Ne, není konzervativní, ještě snad tolik nezestárnul. Možná má obstarožní model LaserJet II, ale to byly nejlepší tiskárny, které spolehlivě berou a nemuchlají papír.

Ponořil se do e-mailů. Nesvedl však udržet myšlenku.Znervózňoval ho ten kluk. Zároveň s ajťákem si objednal i kávu.

Kde je? Jako by ji přivolal. Dveře se pomalu otevřely, dívka se


7

do nich opírala loktem, přitom se snažila vybalancovat tác

s kávou a vodou. Proč tác jednoduše nevezme do jedné ruky,

aby měla druhou volnou? Hrozivě dupala, ale jazýček jemně

vyšpulený jako soustředěná provazochodkyně na laně bezjištění. To se mu snad jen zdá. Nikdy dřív ji tu neviděl.

Mrskla tácem o stůl.

„Káva pro vás. Na shledanou.“

„Počkejte.“

Obrátila se na něj.

„Co jste mi to přinesla?“

Vyvalila pysk a zadumaně se naklonila nad hrnek.

„Kávu.“

„Tak se zkuste podívat znovu a víc zapřemýšlet.“

Mžourala do černé hladiny bez pěny.

„Je to takhle v pořádku?“

Do prdele, na kávě si zase tolik nezakládal, a klidně ji vypil i studenou, když na ni pozapomněl, ale věci se musí dělat správně. Pokud lidi nejsou schopni dodržet postup ani umaličkostí, jak se pak na ně může spolehnout?

„Rozlitý?“

„Výborně a dál?“

Chtěl slyšet cokoli, třeba jen pardon, ale holce místoodpovědi oko šilhavě ujíždělo na stranu. U tiskárny se na kolenou lopotil kluk, ale úkryt toneru dosud neobjevil. V Adrianovivybublal vztek.

„Máte přítele, slečno?“

Zarděla se a zavrtěla hlavou.

„Vy jste kouzelná,“ vzal ji za ruku a posunul ji blíž kajťáčkovi.

„Tady jsem vám jednoho chlapce našel.“

Vzal jejich ruce a spojil je.

„Myslím, že budete skvělý pár. Oba jste zhruba stejnětalentovaní. Nepochybně si budete rozumět.“

Holce jektala brada a kluk koukal do země.


8

„Tak se před sebou nestyďte. Představte se...“

Kluk zamumlal jméno.

„A jméno ctěné slečny?“

Zřejmě už vyčerpala limit vět pro dnešní den.

„To máte jedno. Hlavně teď odkráčejte a žijte spolu šťastně až do smrti, jen ne mně na očích.“

Kluk se snažil holku za ruku vytáhnout z kanceláře, ale ona tupě stála, jako by ji někdo na dálku vypnul.

„Ven!“ zvedl hlas Adrian. Hrudí mu projelo nesnesitelné bodnutí, až se zkroutil. Řval by bolestí, ale mohl jenpřidušeně chrčet. Dokulhal malými krůčky ke stolu, kde se úlevně opřel. Ataka mírně polevovala, ale věděl, že ještě přijdou tři čtyři další vlny křečí, které už nebudou tak bolestivé, a pak odezní úplně.

Když se mu to stalo poprvé, byl přesvědčený, že dostal infarkt. Sanitka ho odvezla do nemocnice, kde mu udělali kompletní screening, který nezaznamenal nic zvláštního. Dali mu jednoduchou radu, aby se vyhýbal stresu a víc odpočíval. „Pánové,“ pochodoval Kamil před projekčním plátnem,„pokořili jsme s předstihem další milník. Databáze pokrývá třicet procent populace USA i Česka.“ Předpokládal větší uznání, proto si začal sám tleskat jako principál potulného kabaretu, jemuž zběhli i poslední kumštýři.

„Jsme připraveni FaceYouKnow spustit!“

Adrian se k potlesku přidal, aby povzbudil ostatní. Únava byla znát. Kamil sice po technické stránce předváděl divy, ale už měsíce bez výraznějšího pokroku řešili právní obsah věci. Adrian věřil, že skulinu najdou. Musí. Byl to jejichnejúžasnější projekt.

Aktivity jeho impéria mají dopad na tolik aspektů života: vyvíjí software, který lidé používají při práci, nebo jim hlídá a měří produktivitu každé minuty, pak jim servíruje zábavu, aby zapomněli na nudnou práci, a posléze jim nenápadně


9

tí nepotřebný krám, když útočí na jejich utrmácenépodvědomí a iracionální touhu po odlišení se ve světě tak dokonale

unifikovaném. Ale nic z toho není tak úchvatné a jedinečné

jako FaceYouKnow. Stačí mobilem vyfotit neznámý obličej

a aplikace zobrazí jméno včetně strukturovaného výpisudoplňujících osobních informací.

Softwarová část byla poměrně banální: obličej se podle

mřížky rozloží na základní elementy, jež se pak porovnávají

s obdobnými prvky v referenční databázi. Tu plnili z veřejných

fotografických úložišť, z blogů, ale především z Facebooku, kdy zneužívali své dominantní postavení producentapopulárních her. Stačilo projet seznam přátel a data, skrytě přibalená k herním paketům, odlifrovat do centrály. Do karet jim hrála i finanční krize. Nezkušení absolventi, kteří před pár měsíci vznášeli nehorázné platové požadavky, byli najednou ochotni vykonávat monotónní a stereotypní kontrolu sesbíranýchúdajů za zlomek někdejších nároků, jen aby získali praxi doživotopisů.

„Telefon potřeboval devadesát let, aby dosáhl hranice stopadesáti milionů uživatelů. Televizi stačilo necelých čtyřicet let,

mobilnímu telefonu už jen čtrnáct. Facebook to zvládl za pět

let. Kolik času budeme potřebovat my? Chcete se vsadit?“deklamoval Kamil, šéf projektu.

Pohledy šesti špičkových manažerů se obrátily k tandemu

právníků, kteří nesouhlasně vrtěli hlavami. Stejně jako ostatní

uznávali, že FaceYouKnow znamená milník v mezilidských

vztazích, a z jejich pohledu navíc i v justici. Mohou očekávat

sérii žalob, od porušování ochrany osobních údajů až poprakticky libovolné rozšíření zodpovědnosti, bude-li aplikacezneužita při trestné činnosti.

„Řekové jsou v dluzích, zbavují se ostrovů. Mohli bychom

tam zřídit něco jako autonomní území a vybudovat serverovou

základnu. Nicméně to nijak neeliminuje hrozby žalob,“poznamenal jeden z právníků.


10

„Také jsme našli vysloužilou ropnou plošinu v Severním

moři. Chtějí za ni dva miliony eur,“ doplnil druhý.

„To nám šíleně zvedá náklady! Přece jsme se dohodli, že

servery budou v Africe nebo v jiný prdeli mimo dosahmezinárodní jurisdikce,“ rozohnil se Kamil.

„Je to riziko. Potřebujeme nad servery větší kontrolu. Ropná plošina se zatím jeví jako optimální varianta.“

„To snad radši ten ostrov. V Severním moři není zrovnapříjemný koupání,“ pokusil se kdosi o vtip. Nikdo se alenezasmál.

Adrianovi na mobilu zablikala notifikace, čekala ho další schůzka. Krátce zavřel oči. Musí vynést verdikt, aby se příští týden měli o čem bavit. Jeho den byl rozporcovaný na stále hustší, různě dlouhé a tematicky zcela odlišné fragmenty. Samy o sobě nedávaly žádný smysl, nenavazovaly, nebo sidokonce odporovaly, každý moment vyžadoval přepnutí dojiných souvislostí. Delší soustředění mu působilo námahu, jeho mysl už po chvíli odskakovala jinam.

Právníci na sebe krátce pohlédli. „Je tu ještě jednaalternativa. Mohli bychom to prodat Číňanům, včetně know-how ireferenční databáze. Skočí po tom.“

Kamil k nim zvedl prostředník: „To jste se posrali, ne?! Už vám z toho koksu jebe?!“

„Klid,“ požádal Adrian. Žádný jiný projekt mu neodsávaltolik energie a peněz.

„Tímhle přepisujeme dějiny!“ bušil Kamil pěstí do stolu.

„Zkuste srazit cenu plošiny a taky chci vidět nabídkyostrovů. Připravte ekonomické porovnání obou variant s výhledem na pět let.“

„Dík!“ vyjekl Kamil předčasně, protože Adrian ještěneskončil.

„Zároveň se spojte s Číňany a vstupte do jednání o ceně.“


11

Venku už na Adriana čekal taxík. Během přesunu z I. P.Pavlova do centra zavolal Heleně, personální manažerce celéhoholdingu, která ho už dvakrát sháněla.

„Sakra, Adriane, co to jako mělo bejt? Ta holka ti jenpřinesla kafe.“

„Na to, že sedíš v jiné budově, se zkazky šíří neuvěřitelně

rychle.“

„Uvědomuješ si, co jsi udělal? Má z tebe trauma. I kdyby

byla zdravá, tak tohle jednání si přece nemůžeš dovolit.“

„A ona není zdravá?“

„Seš slepej!? Je mentálně retardovaná.“

„Do prdele, proč máme retardované asistentky?“

„Jsou tady kvůli daňovejm úlevám v rámci programuzačleňování znevýhodněnejch osob. Ta holka s tebou nikdy neměla

přijít do styku. Někdo jí na chodbě podal kafe a ona byla hrdá,

že tě v tom labyrintu našla.“

„Omlouvám se.“

„Jí se jdi omluvit. A fakt se vzpamatuj, chováš se jakonamyšlenej parchant!“

Věděl, že Helena má pravdu. Jako vždy. I ve výbornémrozoložení se musel hodně soustředit, aby chápal dvojznačnost

nonverbální komunikace a řeč emocí. Dobrá, zítra ráno už

opravdu vezme kolo a pojede na celodenní vyjížďku. A na

e-mail se podívá nejdřív až během oběda.

Auto zastavilo v Rytířské. Historickou budovu v ulici NaPříkopě získali od města za pakatel výměnou za pozemky nutné

k dostavbě metra, obchod přesně zapadal do mentalityzakladatelů holdingu.

„Promiň, ale vážně jsem se nemohl utrhnout dřív. Co se

děje?“ pozdravil Adrian.

Prokop, jeden ze třímajitelůartnerů KPR Investu, se zdál

dobře naladěný. „Jak postupujete?“

Adrian mu stručně reprodukoval skončenou poradu. Když

v roce 1998 do firmy nastoupil, Prokop tvrdil, že internet


12

stane technickou pomůckou pro omezený okruh uživatelů.

Jakmile se Adrianovy online projekty staly výstavní skříní

KPR, začal se o dění podrobně zajímat – přibližně chápalmož

nosti i rizika internetu, přesto ho každý pokrok nesmírněudi

voval. Tentokrát s Adrianem naštěstí nehodlal diskutovat, jen

si report zamyšleně vyposlechl.

„Adriane, máme před účetní závěrkou. Ideální příležitost

udělat velká rozhodnutí. Chci, aby ses stal partnerem. Hned

v pondělí to přednesu Kociánovi a Rabákovi.“

Stejně jako ostatní velké události, i tahle přišla najednou

a bez ohlášení. Hodnota jeho investičního portfoliafantastic

ky narostla, proto ho tu a tam napadlo, že by ho mělipři

jmout mezi sebe, avšak víc než společné podnikání spojoval

partnery firmy způsob, jakým po revoluci vydělali velképe

níze.

„A co Rabák? Pochybuju, že bude souhlasit,“ vydoloval ze

sebe Adrian.

„Čekal jsem jinou reakci.“

„Jsem nadšený a vážím si toho. Jen mám určitépochybnos

ti, že to projde.“

„Nemá smysl si nic nalhávat. Kocián je vážně nemocný.Ra

bák se topí v dluzích. Firma prochází složitým obdobím a je na

čase do nejužšího vedení přizvat mladou krev. Od tebe chci jen

slyšet jasné rozhodnutí.“

„Ano, samozřejmě. Děkuju.“

Probrali pár dalších provozních záležitostí, na které se přes

týden nedostalo, ale Adrian rozrušením tápal, nevybavovala se

mu jindy samozřejmá fakta.

„Mám tě někam hodit?“ zeptal se Prokop, když si začal balit

věci. Adrian odmítl a vypotácel se ven.

Na Příkopě ho spolkla netečná lhostejnost proudu turistů,

která zvolna zchladila jeho triumfální mravenčení. Ještě před

dovršením pětatřiceti dosáhne v KPR kariérního maxima.

Mohl by zavolat mámě, aby se o radost podělil, ale nejspíš by


13

nepochopila, co to obnáší, jen by drmolila, ať na sebe dává

pozor a nehoní se.

Došel k úpatí Václavského náměstí, když z metra přímoproti němu vyběhla Ema. Spatřili se zároveň. Emě vyplašenězacukalo v obličeji, jako by snad nejraději utekla, ale už bylo

pozdě.

„Ahoj,“ pozdravil zcela neinvenčně Adrian, nic dalšího ho

nenapadlo. Tři a půl roku spolu pracovali a žili, pak najednou

střih. Měl dojem, že ji zahlédl loni na večírku na Hradě. Plížil

se mezi hosty, jako pomatený stopoval povědomou postavu,

aby pak s úlevou, ale zároveň i se zklamáním zjistil, že se

spletl.

„Jak se máš?“ chtěl se usmát, ale nepovedlo se mu to.

„Gratuluju,“ poplácala ho Ema.

„Proč? K čemu?“

„Instagram, Groupon... Dobrá trefa. A spousta dalších věcí.“

„Pořád nám koukáš pod prsty?“

„Víc než kdy jindy.“

„Pojď, koupím ti největší diamant z Pařížský. Jakokdysi...“

„To je vážně lákavý, ale spěchám na zkoušky do Celetný, už

tak jdu pozdě.“

„Děláš si doktorát?“

„Ne, já zkouším...“

„V pátek večer?“

„Nějakej pár, co jede přes prázdniny makat do Anglie.“

„Pořád v poklusu.“

Pokrčila rameny. „Já to asi jinak neumím... Ráda jsem těviděla. Vážně už musím.“

Mávla mu a vystartovala k filozofické fakultě. Adriansledoval její vlnící se boky, čekal, zda se ohlédne. Vypadá pořád skvěle. Výskyt inteligence je stejně řídký jako výskyt krásy,natož když se potkají v jednom těle.


14

Vrátil láhev zpět do vinotéky a sáhl do spodního patra, kde

uchovával prémiové kousky na takzvaně zvláštní příležitosti.

Držel Château Haut Brion, 1er Cru Classé, ročník 2007. Mlhavě

si vybavil, že stojí zhruba deset tisíc.

Na terase s výhledem na Pražský hrad – ostatně kvůli němu

byt koupil – na něj zostřeně dolehly stopy po Emě. To onavybrala sedací soupravu, ona domluvila zahradního architekta,

aby zelení osvěžil chladnou atmosféru betonu a dlažby, ona

nechala nainstalovat dodatečné osvětlení. Gril vybral sám,trochu zbytečně, použili ho snad dvakrát.

Nemohl si pomoci, zalistoval v tabletu společnými fotkami,

třebaže věděl, že to v něm vyvolá nepříjemné vzpomínky.Raději si rychle otevřel kalendář, jen zřídka navštěvoval jiné akce

než ty, které bezprostředně souvisely s prací, přesto muasistentka všechna pozvání vytrvale zaznamenávala. Jeden z jeho

zaměstnanců zapíjel narození syna, na Vyšehradě pod širým

nebem mělo premiéru divadelní představení, které KPR Invest

z bůhvíjakých pohnutek sponzoroval.

Obrátil do sebe skleničku, popadl deku, další láhev asestoupil do Riegrových sadů. Pod korunami kaštanů se choulilo

červnové dusno. Kolem pivní zahrádky obsazené doposledního místa přišel k vyhlídkové loučce.

Usadil se nedaleko dvojice brunetek, které upíjely laciné

bílé z vietnamské večerky. Jedna cosi překotně, ale procítěně

vysvětlovala, v její mimice se bleskově střídaly kontrastní

emoce. Ani nepostřehly, že si je Adrian vyfotil. Během pár

vteřin mu aplikace zobrazila informace. Obě studovalyVysokou školu ekonomickou, takže zřejmě spolužačky. Přečetl si

několik jejich statusů a prohlédl si, co je na Facebookuzajímá.

Na základě členství ve skupinách, udělených lajků a dalších

faktorů se pokoušeli vytvořit model, který by poskytl základní

psychologickou charakteristiku vyfoceného člověka, ale tahle

funkce byla v plenkách, proto výsledku nevěnoval příliš


15

zornosti. Raději si pustil video z YouTube, na němž systém

jednu z dívek rozpoznal: na záznamu z bujarého večírku jí

proud vody smáčel hrudník a ona vyzývavě pohupovala prsy

do ducavého rytmu.

Adrian už o nich věděl dost, aby mu to usnadniloseznámení i následnou konverzaci.

„Ahoj, jsem na tu láhev sám a vy už, koukám, máte dopito.

Bude mi potěšením se s vámi rozdělit,“ odříkával věty spatřičnou dávkou pitvořivého úsměvu, aby nabídku odlehčil.

Brunetky po sobě tázavě pokukovaly, jako by chtěly svolení jedna od druhé, ale to nebylo třeba, Adrian už seděl vedle nich, v prstech vývrtku.

„Nevidíš, že se bavíme?“ vyštěkla miss mokré tričko.

„Když si nebudeme sympatický, tak zmizím stejně rychle, jako jsem přišel.“ Stoupající hladinka v krvi ho činila imunním vůči mělkosti otázek i odpovědí.

„Tak to, prosím, udělej rovnou.“

„Aspoň jednu sklenku?“ ukazoval jim bílé chablais.

Holky se zvedly, sbalily si věci a posunuly se stranou.Nechaly v trávě cigarety, a než se pro ně vrátily, jednu si vyklepl.

Kdysi byl velmi aktivním přispěvatelem na fóru nornik.net, který sdružuje různorodou komunitu mužů ochotných za sex platit. Klasický bordel, kam se dá zajít přímo z ulice, navštívil, co by na prstech ruky spočítal. Priváty, jež preferoval,předpokládají elementární inteligenci, protože se jedná o svéhodruhu podnikání, které je třeba udržovat v chodu – pravda,naštěstí s nulovým papírováním a bez účetnictví, jako účetní by se holky mohly živit jinde.

Norník poskytoval dokonalý přehled o aktuální situaci na trhu: jestli fotky z inzerátů věkem, vizáží i proporcemiodpovídají ženám, které nakonec otevřou dveře, zda jsou vstřícné

a ochotné měnit polohy, jak moc přehrávají nebo zdapoužívají nejlevnější páchnoucí lubrikant. Nadšenecká komunita, tak

jako v jiných oborech, pomáhala zlepšovat úroveň služeb,


16

tože kurvičky bedlivě sledovaly, co se o nich píše. Čím víc však

Adrian vydělával, tím méně uspokojení mu návštěvy privátů

přinášely. Reálná cena přepočtena na jeho kupní sílu padala

tak strmě dolů, až mu kopulace přišla nemravná.

V kapse mu zazvonil telefon. Neznámá čísla nebral, tak jen

vyzvánění ztišil. Vzápětí přišla ze stejného čísla esemeska:

Tady Ema, zavolej.

Několikrát se zhluboka nadechl, ale obvyklé cvičení na

zklidnění příliš nepomohlo.

„Ahoj,“ pozdravil Emu.

„Hele, chápu, že je to divný. Příští víkend mám po několika

měsících volnej. Chtěla bych jet do Paříže a nemám s kým.Neřidáš se?“

„No, já nevím...“

„Promiň. Zapomeň na to...“

„Počkej... Já to neodmítám. Jen teď u sebe nemám diář.Zavolám ti za moment, ok?“

Adrian zavěsil, aby získal čas. Tři a půl roku až do dneška

s ní nepromluvil, a najednou spolu mají strávit víkend?

Spustil prohlížeč, do Googlu naťukal: hotel romantic paris

a procházel odkazy. „Hotelový palác Le Meurice se nachází

v centru Paříže a nabízí restauraci oceněnou 3 hvězdičkamiMichelin,“ četl Adrian popisek. „Restaurace připravujegurmánské pokrmy francouzské kuchyně a jídla jsou podávána vimpozantním sále zařízeném ve stylu zámku ve Versailles.“

Zkontroloval hodnocení hotelu na tripadvisor.com, kderecenze hostů reklamní jazyk jednoznačně potvrzovaly. Vytočil

číslo hotelu, aby ověřil dostupnost michelinské restaurace pro

ubytované, respektive rovnou její volné kapacity na příštípátek. Recepční vzdálený tisíc kilometrů ho ubezpečil, že stůl

dostane, rovnou mu nabídl rezervaci na páteční osmou, pokud

zároveň učiní i rezervaci pokoje.


17

Adrian s Emou byli ve Versailles už dávno, ale shodli se, že

interiér restaurace je od sídla královského dvora skoro knerozeznání. Jen ze zvědavosti se začetli do jídelního lístku, už

předem se rozhodli pro degustační menu. Číšník s úklonou

přijal objednávku a místo něj obratem přispěchal sommelier,

aby jim naplnil sklenice. Adrian zvolil dražší variantu menu za

440 eur s víny, jež se mají s pokrmy ideálně snoubit.

Konečně měli trochu času pro sebe. Sešli se sice už naletišti, Ema ho přivítala polibkem a ihned rozproudila nenucenou,

i když banální konverzaci, která je hladce přenesla přescheck-in. Jen co prošli kontrolou, ztratila se mezi duty free obchody.

Adrian se u gejtu posadil stranou s notebookem Apple Air

na kolenou, jehož obrazovku hyzdila příčná prasklina srozteklým pigmentem krystalů. Po obědě mu nešťastně upadl na

dlažbu a kurýr s novým strojem se zpozdil, těsně se v centrále

minuli. Stále šoupal okny, aby obsah vůbec přečetl. Nabídka

partnerství zatím nenabyla konkrétních obrysů. Tahal zProkopa, jaké byly reakce ostatních majitelů, ale ten ho krotil:

„Klid, jednáme o tom.“ Počítač byl téměř nepoužitelný, proto

ho zaklapl a raději se rozhlížel po odletové hale. Dnešnídvacetiletí, napadlo ho, poznali víc technologických převratů než

jejich prarodiče za celý život. Princip změny zcela přirozeně

začlenili do svých osobností, schopnost adaptace je přímogenerační vizitkou: každoročně vyhlížejí nové verze oblíbených

výrobků, jsou připraveni nahradit původní model, jako by

s genezí modelových řad ztotožňovali i svůj osobní růst.

Není potřeba se nic naučit, dokázat, splnit – kdo vlastníposlední model, patří v jistém smyslu k elitě. Jak se asi vyrovnají

s faktem, že sami budou jednou jako vysloužilý modelnahrazeni? Smrt ale dostává jiný rozměr: vše, co nafotí, olajkují,

okomentují, tu po nich zůstane latentně přítomno. Dala by se

vytvořit aplikace, která decentně v pozadí monitoruje činnost

uživatele, heuristickou analýzou se od něj učí zvyky a po jeho

smrti bude pokračovat v lajkování a komentování přesně


18

v jeho stylu. Adrian sáhl do kapsy pro telefon, aby si udělal

poznámku.

Z reproduktorů uslyšel své a Emino jméno, poslední výzvu. Ostatní pasažéry už nasál nástupní tubus. Nával podezíravosti mu vnukl myšlenku, že si z něj Ema vystřelila, nechá hoodletět samotného a pobaveně mu zavolá, až vystoupí v Paříži:

„A cos jako čekal?“

Letušky zavíraly gejt, v tom ji spatřil beze spěchu přicházet,

uculovala se, v ruce dvě průsvitné tašky s nákupy. Místoomluvy se k němu přitáhla s nakloněnou šíjí: „Voní ti?“

Nový parfém si vzala i na večeři.

„Nic o tobě nevím...,“ spustil Adrian po přípitku.

„Přece jsme se rozešli, nemáš důvod to vědět. Nebo selhala vaše CIA?“

Adrian si zkroušeně povzdechl, byl vůči podobnýmnarážkám bezbranný. Zakladatelé KPR Investu přetáhli pár vysoce postavených policistů, oficiálně měli na starost bezpečnost, plat ale dostávali především proto, že znali policejní praktiky a aktivní členy sboru, díky čemuž dokázali opatřitpozoruhodné informace.

„Nechytej mě za slovo. Minimálně předpokládám, že jsistále svobodná a bezdětná.“

„Trochu jsem odpočívala, cestovala...“

„Když tohle řekne chlap, tak to skoro vždycky znamená, že si byl zapíchat v Thajsku.“

„Snažíš se bejt vtipnej, nebo mluvíš z vlastní zkušenosti?“

„Další otázku, prosím.“

„A kam myslíš, že si jezděj povyrazit ženský?“

„Pobřeží slonoviny, Zimbabwe...? Něco jsem zaslechl i oJamajce...“

„Chápu, že tě vzrušuje exotika, ale černý kluci maj pižmo jako masox. Mně to vadí.“

„Opravdu netuším, kde jste našly svůj ráj.“

„Tel Aviv.“


19

„Nevšiml jsem si, že by to cestovky inzerovaly.“

„Spíš máš málo kámošů mezi gayi.“

„Nikdo nepovažoval za nutné se mi svěřit.“

„Starý Židovky jsou na dcery jako psi, chlapi maj málopříležitostí a jsou neuvěřitelně nadržený. Stačí se na někoho v baru podívat, a už to jede. Jsou vzdělaný, kultivovaný, adlouho vydržej.“

Naservírovali jim první chod: krevety a mořského ježka.

„Hm... Vypadá to dobře...,“ zahleděla se Ema do talíře.

„Dost mě zaskočilo, když jsi jen tak odešla.“

Ema se zamračila.

„Musela jsi vědět, že se na to zeptám...“

„Půl roku jsem tvrdla v sanatoriu. Dali mi do rukou hrábě a celej den jsem se motala po zahradě. Dali mi lžíci, jedla jsem. Jinak jsem seděla a koukala před sebe. Nesvedla jsem ani číst... Nic... Občasný světlý chvilky byly ze všeho nejhorší, jako vycházka z doživotního kriminálu. Myslela jsem, že se to nikdy nezlepší a zůstanu duševním mrzákem.“

Adriana její vyprávění bolelo, jako by to sám prožil. „To mě mrzí.“

„Vzpomínám si... Byla jsem třetí den v Londýně a tys mivolal, jestli pudem na večeři. Tři dny jsi nepostřeh, že nejsem doma.“

„Já se alespoň snažil vymýšlet společný program...“

„Tři dny! To neokecáš,“ vyjekla Ema. Několik hostů se po nich káravě ohlédlo. „Tehdy jsem si uvědomila, že nejsme pár, ale obchodní partneři.“

„Já tě přece do ničeho nenutil, sama sis hledala práci.Nebyla jsi k zastavení.“

„Vedle tebe si každej připadá jako lenoch. Když nemáš tak přesnej úsudek, musíš víc dřít.“

Zarazilo ho, že to říká zrovna ona. Vždy její inteligenciobdivoval.

„A teď jsi spokojená?“


20

„Dělám PR a školení pro neziskovky, přednáším nauniverzitě... To prostředí je frustrující v jinejch ohledech. Na jedný straně spousta pijavic, co na systému grantů a dotacíparazitujou, aniž by chtěly cokoli produkovat, na druhý stranědiletanti, co maj srdíčko, ale nulový schopnosti. Nicméně všude se nakonec najde pár zajímavejch lidí...“

Ema mávla rukou a prohlédla si druhý chod, chřest vtěstíčku. „Radši mi řekni, co je novýho u tebe.“

„Prokop mi nabídl, abych se stal partnerem.“

„No, to je skvělý, gratuluju. Nejmladší českej miliardář?“

„To mi zase přijde dojímavých dopisů od všech, co majípocit, že bych se měl rozdělit.“

„Spíš mě překvapuje, že ještě nežiješ v Silicon Valley.“

„Mám tady povinnosti.“

„To by mě zajímalo... Měla jsem za to, že core byznys se v podstatě přesunul do Ameriky.“

Adrian zvažoval, jestli jí může říct o projektuFaceYouKnow.

Ema z jeho výrazu vytušila: „To bude něco velkýho.“

Otřel si ústa a vyfotil Emu svým mobilem.

„Co to děláš?“

Mnohokrát přemáhal pokušení prohnat její obličejsystémem, ale pokaždé zbaběle rezignoval, aby se nedozvěděl něco, co by ho dodatečně ranilo. Položil telefon před ni.Aplikace zaneprázdněně nahrávala data, k její fotce se začalyskládat informace, jméno, věk, vzdělání, profese, nejpopulárnější statusy, které zveřejnila na Facebooku a Twitteru. Ema simlčky četla svůj portrét.

„Kvůli utajení probíhá vývoj FaceYouKnow převážně vČechách. Asi ti nemusím zdůrazňovat, že o tom nesmíš nikde mluvit.“

„To teda zírám...“

Ema obrátila čočku fotoaparátu proti Adrianovi.

„Na mě to nefunguje...“


21

„A můžu se taky nechat vymazat?“

„Myslíš ze známosti, nebo obecně?“

„Ze známosti chci smazat okamžitě! A jinak to nepůjde?“

„Ve stejné době, kdy vznikal YouTube, Google prosazoval

svou platformu Google Video. Řekla by sis, že výsledek jepředem jasný, že parta kluků bez peněz nemá proti Googlu šanci.

Jak je možné, že YouTube zvítězil na celé čáře?“

Číšník u nich zaparkoval servírovací stolek s masivním

prkénkem, na něm hrouda cukru. Několika údery sekáčku ji

rozbil a z homole vypadl zelený svitek. Podle recenzíadorujících místní specialitu to měla být v řasách zabalená husí

játra.

„Google od počátku lpěl na legalitě videí, uplatňovalpresumpci viny, videa kontroloval a každé podezřelé ihned mazal. YouTube se naopak zřekl zodpovědnosti za obsah uživatelů a mazal až na základě žádosti majitelů práv. Zatímco v archivu Googlu bylo kulový, YouTube úspěšně bobtnal.“

„Ale tady napadáš osobnostní práva. Ani nemám odvahu se ptát, kde všude berete data.“

„Autorská práva, třeba v případě hudby, taky vypadalanedotknutelně. A kde jsou dnes hudební vydavatelství? Chci jen říct, že když máš dostatečnou sílu, můžeš změnitparadigma.“

„Vylámete si zuby...“

„Několik zásadních technologií, které tohle umožnilystvořit, jsi k nám přivedla ještě ty.“

„Ale vy jste to použili v podobě, která... Já pro to ani nemám slov... Tohle je sociální pirátství...“

„Nedělej ukvapené závěry.“

„Nikdy jsem nepochopila, kde jsou tvý hranice. Neviděla jsem, že by ses něčeho štítil.“

Poznámka se Adriana dotkla. „Možná jsi jen nebyla u všech jednání.“

„To nebyla, ale zase jsem věděla, co se o tobě šušká.“


22

„Aspoň se mi skládá obraz, s jakým jsi mě opustila a co jsi ve mně viděla.“

Adrian do sebe obrátil celý obsah skleničky. Sommelier,který mu právě dolil, dotčeně pozvedl obočí.

„Byla jsem nedávno na konferenci. Jeden příspěvek sevěnoval závislosti na sociálních a mobilních hrách. Jako příklady figurovaly vaše výtvory. Taky těm ubožákům, co hrámpropadnou, říkáte velryby?“

Adrian se nelibě ošil.

„Tak to měl celkem dobrý informace včetně vašíterminologie... Tvrdil, že příjmy generují dvě procenta závislejch hráčů, velryby, kterejch stačí pár lapit a vysát jim účty.“

„Zavádíme opatření proti rizikovému chování.“

„Jako že se jich po dvanáctihodinovým hraní v tahu zeptáte, jestli opravdu chtěj pokračovat?“

„Interval je šest hodin a od jednoho hráče nepřijmeme víc než tisíc dolarů za měsíc.“

„Aspoň nelži. Tisíc dolarů z jednoho účtu! Takže maj tři čtyři různý kreditky. V čem se to podle tebe liší odvideoloterijních automatů?“

„Na základě marginálního patologického chování odvozuješ obecné teorie, což zavání akademickou samolibostíhumanitních věd.“

„No tak, Adriane, přiznej si to. Lidi se lehkovážně bavějnovejma věcma, ale mnohem pomalejc za ně přijímajzodpovědnost a stejně pomalu chápou následky. Na tomhle rozdílu jsou většinou postavený obchodní modely všech tvejch produktů.“

„V rámci tvého životopisu musí obrat k technopesimismu působit dost atraktivně.“

„FaceYouKnow je už ale fakt přes čáru. Zatím jste od lidí potřebovali participaci, aby se mlejnek na prachy rozběhl. Teď jste je proměnili v ryzí komoditu, prostě stačí, že jsou,existujou, a samotný bytí dokážete zpeněžit.“

„Bude to zdarma.“


23

„Nic není zdarma, a sám to dobře víš. Prozraď mi jedinej

smysluplnej důvod, k čemu to může být dobrý.“

Hranolek kambaly přelitý bílou omáčkou Adrianovi stydl na

talíři. Nezdálo se mu vhodné popisovat, jak úspěšně využívá

aplikaci při seznamování. „Zlepšení vztahů mezi lidmi. Může

ti to pomoci zorientovat se, dozvědět se něco o člověku... Další

využití se ukáže při praktickém nasazení.“

„Viděls to dneska venku? Lidi hleděj víc do mobilů a tabletů

než na Paříž kolem sebe. Vybavili se aplikacema, který jim

měly město zpřístupnit a pootevřít, ale místo toho je od města

odclonily, protože sledujou displeje. Mohli zůstat doma aprojet si ulice na Street View. Kdyby se zeptali místních, dozvěděj

se o zemi víc než z průvodce.“

„Kritizuješ z pozice, jak to bylo kdysi, ale tyhle věci sepřirozeně začleňují do společnosti. Za pár let budeme mít všichni

brýle s dodatečnou vrstvou informací a pak implantované čipy. To je nevyhnutelný pokrok.“

„Takže máš na všechno jen odevzdaně kejvat a děkovat

technobohům, co ti zase seslali? A kdo nesouhlasí, jestaromilec nebo co? Tomuhle se říká kritický myšlení a já ho ustudentů zoufale nevidím.“

„Protože jsou na vysokých školách lidi, kteří tam nepatří.

Taky u nás vidím, kdo všechno získal diplom.“

„Studenti seděj na přednáškách a maj zapnutý chaty,sledujou, jestli jim někdo nenapsal, jestli jim něco neuniklo nafejsku a kolik dostali lajkýsků na poslední status. Nejsou schopní

se soustředit. Pořád na příjmu, pořád čekáš na něco zvenčí, na

co můžeš reagovat. Nikdy nejseš sám. Teprve o samotě, vklidu, myslíš sám za sebe. Ten neutuchající nápor a přívalinformací destabilizuje osobnost. A tahle vaše debilní aplikace

i intimitu.“

Ema zuřivě shodila ubrousek z kolenou, a než ji mohlAdrian uchlácholit, opustila restauraci. Dušené jehněčí dojídal

sám. Dezert odmítl stejně jako dolití další sklenky.


24

V pokoji ji nenašel. Zkusil jí zavolat, telefon dlouzevyzváněl, ale nebrala to. Objednal si dvě láhve vína. Přitáhl si křeslo

k oknu, kde se u kulisy pařížského panoramatu propil kspánku. Večer se nakonec nelišil od těch, které tráví sám v Praze,

jen pil mnohem rychleji, aby utlumil sžíravou předtuchu, že

Emu už podruhé ztratil.

Ema vklouzla do pokoje, až když se slunce opíralo do tlustých

závěsů. Adrian se natáhl pro mobil, bylo půl osmé. Stínykolem očí se jí lehce rozpíjely, nejspíš noc protančila. Mlčky se

prohrabávala kufrem, aby našla odličovač.

„Jaká byla party?“

„Docela to ušlo.“

Zavřela se do koupelny. Adrian uvažoval, zda je pořádnaštvaná, nebo jen opilá a unavená. Po pár minutách se smokrým obličejem skulila do postele.

„Škoda, rád bych šel s tebou.“

Pohladil ji, ale ona se ještě víc odtáhla ke kraji postele.

„Netušila jsem, že si budeme tak vzdálený. Ty ses vlastně moc nezměnil, jen v tobě to pořád stejný prostředí akcentovalo vlastnosti, který mi už asi vaděj.“

„Nechápu, proč jsi mě sem vlastně vytáhla. Večeři jsme si mohli dát i v Praze...“

Během pár chvil usnula, anebo spánek předstírala, protože už Adrianovi neodpověděla. Byla tak blízko a zároveň tak daleko. Vzpomněl si na první společnou noc. Samým štěstím nedokázal usnout, nemohl se jí nabažit, zjihle jí několikrát přepočítalvšechny pihy na obličeji. Bylo jich sto dvacet osm – nebo taky sedm bitů, přesně tolik měla standardní ASCII tabulka, tady seznam znaků, které používaly a zobrazovaly první osobní počítače.

Uměl si představit, co bude následovat, až se pozděodpoledne vzbudí: v panice, že prošvihla otevírací dobu oblíbených butiků, na sebe nahází, co jí přijde pod ruku a ztřeštěně se požene do čtvrti Faubourg Saint-Honoré, kde bude


25

ky vytírající podlahu přesvědčovat, aby ji nechaly vyzkoušet

alespoň pár kousků. Cítil se tu navíc.

Večer si neměl důvod vybalit, tak jen popadl zamčený kufr a tiše pokoj opustil. Během snídaně si přebukoval letenku, a protože netrval na první třídě, nabídli mu let ve dvěodpoledne. Zaplatil v recepci pokoj, spíš z konverzačních důvodůnadhodil, že musí nenadále odcestovat, jeho partnerka všakzůstává. Pomalou procházkou se vydal k Eiffelově věži, pak už byl čas nechat se odvézt na letiště. „Počkejte na mě,“ požádal taxikáře Na Příkopě. Vydal se kcentrále, kam mu doručili nový notebook. Ten prasklý displej už ho vytáčel k nepříčetnosti. Letadlo nabralo tři hodinyzpoždění, tak se pokoušel pracovat, ale jen ho rozbolela hlava.

Popadl z přihrádky bílou krabici s Apple Air. Na odchodu si povšiml, že zpod dveří kanceláře Rabáka, jednoho zespolumajitelů KPR Investu, prosvítá světlo. Vzájemná setkánínevyhledávali, ale teď by si mohli v klidu promluvit o nabídcepartnerství, kterou nadnesl Prokop.

Adrian zaklepal a vstoupil. Rabák podrážděně odkládaltelefon, v puse cigaretu, při ruce láhev.

„Neruším?“

„Jdi do prdele,“ odsekl Rabák. Někdy mluvil rychleji, než myslel, ale díky přirozené autoritě mohl své přešlapy snadno označit za spontánní bezprostřednost a protivníci mu tomožná i věřili. Bezskrupulózní chování si vyložili jakodemaskovanou upřímnost a nabyli dojmu, že jednají s prostým člověkem. Opak byl pravdou.

„Hele, partnerství byl Prokopův nápad. Nijak jsem o toneusiloval. Dozvěděl jsem se to teprve před týdnem.“

„Kolik ti bylo v devadesátým roce?“

„Jedenáct.“

„To jsme s Prokopem a Kociánem makali čtrnáct hodindenně, aby se firma někam posunula. Tys tady nepotil krev, přišel


26

jsi do luxusního kanclu k hotovýmu. Nikdy, opakuju nikdy,

by mě tehdy nenapadlo, že mě může vyšachovat nějakejcucák.“

„Ale já tě nevyšachoval. Na tvé pozici se nic nemění.“

„Já jsem to táhl, když ostatní padali na hubu nebo se báli. Ale na zásluhy se zapomíná, protože zásluhy vyžadujou vděk, a to je nepohodlný.“

„Chceš dole bronzovou bustu? A na ní bude napsáno:Matador kuponové privatizace?“

„Bez kupónovky bys tady teď nebyl!“

„Přece nemůžu za to, že se ti nedaří. Ostatní ale vidí, že se díky mně daří KPR jako celku. Nevím, proč to bereš takosobně.“

„Prokop na tobě rejžuje a Kocián je mimo, jen objíždí léčitele.“

„Tak se přestaň litovat a začni zase makat.“

Rabák vstal. Do jeho stínu by se Adrian vešel dvakrát.„Možná se mi nedaří, ale o rozum jsem nepřišel.“

Adrian instinktivně poodstoupil o krok dozadu.

„Prokop vždycky čekal na každou mou chybu a Kocián je slaboch.“

„Jaké chyby? V jakém paralelním vesmíru to žiješ? Krizi průmyslu a stavebnictví jsme si přece nevymysleli.“

Rabák si došel ke stolu pro další cigaretu. „Ale hodí se, co? Zvlášť když mi končí splatnost bondů.“

„Proč si to teda nevyřídíš s nimi? Mě vaše spory faktnezajímají.“

„Potřebujou někoho, aby mě dokázali přehlasovat. Sešmlíčňák v loutkovým divadle, co neví, že je v převleku čuráka, a hraje si na prince.“

Do kanceláře vběhl Rabákův bodyguard Čestmír.Vytřeštěné oči rámoval ještě dementnější výraz než obvykle. Sklonil se k pánovi a funivě překotným šepotem mu cosi sděloval. Adrian rozeznal slova „mrtvý“ a „krev“. Rabák vypadal, že rázemvystřízlivěl, přes obličej mu stekla chladně zuřivá maska.


27

„Chyť toho hajzla!“

Čestmír na povel vyskočil jako pes. Adrian se ani nestačil

hnout a Čestmír ho na zemi bolestivě zpracovával. Rabák

k nim zlověstně přistoupil. Sáhl Čestmírovi za sako donáprsního pouzdra pro pistoli Glock, model poslední, čtvrtégenerace. Pak Čestmírovi nadzvedl nohavici a z lýtkového pouzdra

vytáhl kousek trubky.

„Tohle je trochu moc...,“ Adrian si nebyl jistý, jestli větuvyslovil nahlas, nebo mu jen rezonuje v mozku.

Rabák šrouboval tlumič na ústí zbraně. „Vždycky jsi mě

sral. Chlapeček v brejličkách, co ohrnoval nos. Díval ses na nás

s despektem, ale prachy ti nesmrděly. Neumazat se, ale něco

z toho mít. A nakonec se z tebe vyklube takovej zmrd.“

„Vůbec nechápu, o co tady jde,“ zaprotestoval Adrian.Konečně mohl mluvit, protože Čestmír z něho slezl, aby senepřimotal k ráně.

„Už jednou jsem tě důrazně varoval. Pamatuješ si, co jsem ti

slíbil? A víš, že já sliby plním.“ Adriana náhle obestřel klid.

Cítil se vyčerpaný, předčasně zestárlý a spoluzodpovědný za

řadu frustrujících rozhodnutí. Nepatrný pohyb chvějícího se

prstu ho mohl zbavit výčitek i vzpomínek na Emu. Představil

si hodnotu svého majetku a vedle toho své tělo; chemikálie,

jež obsahuje, mají cenu zhruba jednoho oběda. Rabák natáhl

zbraň. Hlaveň se pomalu snášela dolů. Adrian zíral přímo do

jejího ústí.


28

II.

Adrianovy nejstarší vzpomínky se pojily s malým, zpustlým

pozemkem v zahrádkářské kolonii, který otec koupil podlouhém hledání.

„Vyjmenovaná slova po pé,“ houkl otec na Adrianova o sedm

let staršího bratra Martina.

„Pýcha, pytel, pysk, netopýr, slepýš, pyl...,“ Martin těžcelovil slova, zatímco se opíral o lopatu.

„Kopyto, hňupe!“ vlepil mu otec pohlavek.

„Páťák a neumí vyjmenovaná slova. Když se nechceš učit,

tak budeš pracovat. Zaber!“

Sotva se otec otočil, Martin pohlavek proměnil ve facku,která tříletého Adriana povalila do trávy. Rodiče měli za to, že je

Adrian nemotorné a možná trochu zpomalené dítě.

Otec kypřil půdu za keříky rybízu. Martin se rozpřáhl aloatou podsekl kořen kvetoucí skalničky. Později si v láhvích

nosil chemikálie, které ke kytkám tajně rozléval, aby chcípaly

pozvolněji. Když ho Adrian náhodou spatřil, dostal kopanec.

Varování bylo zbytečné, protože Adrian si až moc dobřepamatoval, co následovalo, když jednou na bratra žaloval.

Martin si počkal, až budou sami, pak po něm skočil a do

pusy mu nacpal ponožku jako roubík. Z předsíně si přinesltelefonní seznam. Adrianovi přivázanému k židli tekly slzy ještě

dřív, než Martin exekuci zahájil. Viděl to ve filmu. Dostatečně

hutný a zároveň měkký dopad stránek způsobil zajatci otřes

mozku, aniž by zanechal stopy mučení. Adrian se bolestímálem udusil, protože přes roubík nemohl dýchat.

Otcovu příruční knihovnu zaplnily zahrádkářské rukověti,

jež po nocích vášnivě pročítal, aby nalezl odpověď na záhadu,


29

proč dvě bedýnky šlechtěných a rezistentních trvalek, pečlivě

vybraných na Floře Olomouc, nepřečkaly sezonu.

Ve státním panelákovém bytě 3+1 v Uherském Hradišti bratři

sdíleli pokoj, ale Adrian do něj povětšinou nesměl. Pod postelí

rodičů si z ploché baterie, drátů, přepínačů a žárovek stavěl

jednoduché obvody.

„Sahara!“ zahulákal Martin.

Adrian se překotně vysoukal ven, aby v kuchyni natočil sklenici vody.

„Trvá ti to,“ pleskl ho Martin.

„Ano, pane.“

Adrian se ani nestačil znova uklidit pod postel a slyšel:„Bufet!“

To byl signál, aby naplnil talíř. Martin na jídlo vybíravěkoukal. „Nemám na nic chuť.“

Teprve až se z práce vrátila máma, mohl do pokoje, kde však musel respektovat Martinem stanovená pravidla.Hněval se na rodiče, že počínání bratra nevidí, proto se na ně zlostně utrhoval nebo z bezmoci propadal atakům plačtivé sebelítosti.

„Dělej, ty debílku,“ vystrčil ho Martin z pokoje.

Adrian se snažil kolem návštěvy, kterou tu rodiče zrovna měli, neviditelně proplížit, ale stejně ho zmerčili.

„Ten vyrostl... Už poznáš nějaká písmenka...? Do kolika umíš počítat...?“ pokoušeli se ho vlídně rozmluvit, ale Adrian stydlivě hleděl do země.

Na chodbě jim se staženým hrdlem a s bušícím srdcemprošacoval kabáty.

„Jenom deset korun!? A kolik sis nechal pro sebe?“ Martin ho povalil na postel, přikryl mu hlavu polštářem, a když zjistil, že Adrian u sebe opravdu víc nemá, několikrát ho praštil do žeber.


30

„Nikdy nezvedne ruku,“ stěžovala si učitelka na Adrianovupasivitu hraničící s leností, „ale když ho vyvolám, odpověď zná.

Možná se ve třídě nudí...“

„Adriane, proč se někdy nepřihlásíš?“ tázala se starostlivě máma.

Pokrčil rameny, ale dobře to věděl.

Měli ze dvou sloupců slovních spojení vypsaných na tabuli tvořit celé věty.

„Malá pase u lesa,“ navrhl Adrian.

„To není správně,“ pokárala ho učitelka. „Zkus to znova.“

„Malá pase u lesa,“ trval si na svém Adrian.

Třída se jeho zabedněnosti rozesmála.

Učitelka vyvolala holčičku z první řady. „Tele se pase u lesa,“ vyhrkla copatá.

„,Malá pase u lesa‘ je ale taky věta.“

„Adriane, ano, já jsem chtěla slyšet něco jiného. Posaď se.“

Tak s ní přestal mluvit. Je hloupá. Jako všichni dospělí.

Rodiče se snažili introvertní dítě všemožně vybudit, proto ho vzali na ukázkový den do Domu pionýrů a mládeže. Adrian se musel přemáhat, aby nezačal ječet. Na přeplněnýchchodbách se o něj pořád někdo otíral, což naprosto nesnášel.

Vstoupili s mámou do učebny označené Výpočetní technika. Adrian se rozhlížel. Na černobílých přenosných televizích Merkur svítila čtvercová pole, kde ve vymezené agořepoblikávala malá kostka – robot Karel, jak se měl později dozvědět. Děti pomalu psaly povely na klávesnicích šedivých krabic PMD-85, na které Karel reagoval. Adriana prostoupiloneobyčejné vzrušení. Cítil, že nad tím počítačovým tvorem může mít neomezenou moc, stejně jako měl bratr nad ním.

„Přijďte tak za dva roky,“ rozhodl Otakar Šmahel, vedoucí kroužku, když si rachitického chlapce prohlédl. „Přijímáme minimálně třeťáky, potřebují mít rozvinuté abstraktnímyšlení.“


31

„Adriane,“ vyzvala ho matka, ale Adrian se nedokázal od

obrazovky odtrhnout. „Pojď,“ matka ho musela vzít za ruku

a z učebny odtáhnout.

„Já tam chci! Já to zvládnu!“ vzpříčil se na chodbě. Porozšklebeném obličeji se mu řinuly slzy. Dosud nepoznaný výron

synova zájmu matku přiměl, aby se vrátila s Otakaremvyjednávat.

„Tak si to shrneme,“ přednášel Otakar, „základní jednotkou

informatiky a digitálních systémů je bit: jednička nebo nula,

pravda nebo nepravda, proud protéká nebo neprotéká... Řekne

mi někdo další příklad?“

Adrian vymrštil ruku jako první a zároveň jediný. Otakar ho

vyvolal.

„Světlo svítí nebo nesvítí. Závora nahoře nebo dole...“

„Správně, to stačí... Obecně řečeno může bit představovat

jakoukoli dvoustavovou hodnotu. Sdružováním bitů můžeme

zapsat vyšší čísla. To je takzvaná dvojková soustava. Ale o ní

příště... Nebav se mi tam! Poslouchej, co říkám!“ mrštil Otakar

tužku po dvojici šeptajících kluků. „Ještě slovo a nebudou hry.“

Pohrůžka spolehlivě zamkla ústa. Většina dětí kroužeknavštěvovala jen kvůli posledním minutám, kdy Otakarblahosklonně – ale výhradně za odměnu – svolil, že si mohou na

počítačích zahrát.

„Piš si zadání!“ Otakar oslovoval kolektiv jako partu branců

na cvičáku. Adrianovi jeho styl vyhovoval, protože kroužek

měl nekompromisně naplánovanou každou minutu, a tak

prakticky nevznikal žádný prostor pro interakci s ostatními

dětmi.

„Nejprve Karel náhodně rozmístí deset značek. Vrátí se do

výchozí pozice. Pak musí diagonálně přejít do opačného rohu

a do žádné značky cestou nevrazí.“

Jazyk Karel vznikl na Stanfordově univerzitě jako vstupní

a silně zjednodušený nástroj pro pochopení základů


32

mování. Pojmenován byl na počest Karla Čapka, byť poněkud

nepřesně, protože slovo robot vymyslel jeho bratr Josef.Kostička zosobňující robůtka Karla se dokázala otáčet, postoupit

o krok, informovat, kterým směrem se zrovna dívá, utrousit

a zvednout bobek. Omezený rejstřík příkazů doplňovalypodmínky, větvení a cykly.

Adrian rychleji než starší děti chápal Otakarův výklad ařešení měl vždy mezi prvními, proto ho Otakar usadil k počítači

samotného, zatímco ostatní sdíleli stroj PMD-85 po dvou, či po

třech.

„Ještě chvilku!“ žadonil pokaždé Adrian, když se Otakar

chystal učebnu zamknout.

„Podívej,“ ukázal mu vedoucí. „Abys programoval Karla,neotřebuješ počítač. Můžeš si program zapsat a pak si jeho běh simulovat na čtverečkovaném papíře. Je to prostě plocha deset krát deset bodů. Chápeš?“ Potom mu nadiktoval seznam úkolů.

Adrian je vyřešil do druhého dne. Všechno, co viděl kolem

sebe, se snažil převádět na rébusy pro Karla. Na školní chodbě

učinil pronikavé poznání: dlaždice tvoří podobnou mřížku,

jaká definuje životní prostor Karla, a náhle se jím sám stal.

Vzorně si stoupl na dlaždici, srovnal špičky a vypnul tělo tak,

aby nikde nepřečníval. V jeho mozku se rozběhl program.Posunul se o dlaždici vpřed. Vedl své kroky identickými příkazy,

jimiž by do jídelny musel protáhnout i Karla.

„Co je to za blbečka?“ minul ho chumel osmáků.

Adrian mechanicky přeskakoval z dlaždice na dlaždici.

„Kam se ženeš, píčo?“ zastoupili mu cestu.

„Ten ještě neví, co to je.“

Adrianovi byli úplně lhostejní, ani trochu se nebál. Robot

Karel má program a ten jediný ho určuje. Vyhodnotil předsebou překážku a přeskočil na vedlejší dlaždici.

„Neumíš odpovědět?“ strčil do něj největší z kluků. Adrian

se zakymácel, ale musel to ustát. Byl naprogramovaný na co

nejkratší cestu do jídelny.


33

„Všechno nejlepší!“ hlaholila matka zpola schovaná zadortem, který sama upekla.

„Rychle, Adriane, aby vosk nestekl na polevu.“

Adrian sfoukl osm svíček.

„A tady máš od nás dárek,“ přisunul k němu otec objemnou krabici. „Doufám, že jsme vybrali dobře.“

Zpod papíru vykouklo logo Atari. Ani ve snu ho nenapadlo, že by měl vlastní počítač. Rázem jim odpustil křivdy, které na něm páchal Martin.

„On vždycky všechno dostane a já nic,“ odfrkl si Martin.

„Martine, dostáváte oba stejně.“

„Já chci motorku.“

„Až tomu budou odpovídat tvé výsledky ve škole, dostaneš motorku,“ zpražil ho otec.

Pro rodinný rozpočet představoval počítač významnouinvestici zahrnující nejen cenu samotného stroje, ale inevýhodný kurz při směně bonů plus úplatek pro zaměstnanceTuzexu, aby předražený dovozový výrobek vůbec získali.

„Otakar tě moc chválil. Prý máš talent.“ Otec ze šuplíku vyndal kazetu s hrami, kterou mu do začátku nakopírovalOtakar spolu s návodem, jak je z kazety nahrát.

Adrian se však obešel bez nápovědy. Zcela přesně sizapamatoval posloupnost úkonů, třebaže je viděl jen jednou, před několika měsíci, když Otakar slavnostně přinesl své Atari do kroužku, aby svěřencům demonstroval propastný rozdíl mezi západním Atari a socialistickým PMD-85. Dokonce do učebny přestěhoval barevnou televizi ze společenské místnosti Domu pionýrů a mládeže, aby patřičně vynikl barevný grafickývýstup a čtyřkanálový zvuk.

„Dejte si dort,“ postrkovala máma talířky třem chlapům, které mihotavé dění na televizoru náhle stmelilo. Nestačili ani vyzkoušet všechny hry z kazety a byla půlnoc.

„Tak zase zítra,“ hnal kluky do postele otec, ale sám ještě u počítače zůstal.


34

Nepopsatelná euforie z dárku vydržela Adrianovi pár dnů. Do obvyklého repertoáru povelů, s nimiž se uměl vypořádat a byl vůči nim poměrně zatvrzelý, přibyl nový.

„Startuj!“ hulákal Martin už ode dveří, což znamenalo, že má Adrian nahrát akční střílečku River Raid.

„A ven!“

Adrian přitisknutý zvenčí na dveře sledoval klíčovou dírkou, jak se Martin u hry svíjí, protože raketu řídil celým tělem. Rval joystick silou, až to v něm škrundalo, a nakonec páku ulomil.

Martin se naučil ovládat hry pomocí klávesnice, a když se mu nedařilo, nepříčetně do ní bušil. Bylo to horší, než kdyby tloukl Adriana: rány se zahojí a přebolí na rozdíl od křehkých plastů počítače. Adrian sebral veškerou odvahu a postěžoval si u rodičů, ale ti ho usměrnili, že se musí umět dělit.

Rozhodl se jednat. Nikdo mu nepomůže, tak si musí poradit sám. Poté, co na zahradě spadl ze stromu, ho už raději kničemu nepouštěli, a tak nejčastěji posedával v kempingové židli a listoval zahrádkářskými knihami. Mimo jiné se dozvěděl, že konvalinky jsou prudce jedovaté. Nenáviděl bratra za to, co mu kdy udělal, a ještě víc za to, jak demoluje jeho Atari. Irodičům by se ulevilo, několikrát slyšel, jak na sebe v ložnici kvůli Martinovi křičí.

„To bude mít maminka radost,“ usmívala se paní vkvětinářství, když Adrianovi balila tři svazečky konvalinek. Vše měl důkladně připraveno. Kytky ponořené do zavařovací sklenice ukryl za panelákem u komínové šachty, aby se tam dva dny louhovaly. Pak už jen čekal na vhodný moment.

„Sahara!“ zahulákal Martin od počítače.

Naprosto vtažený do hry Draconus vychlemtal vodu najeden zátah.

Adrian jednal jako v sebeobraně a byl si neochvějně jistý, že

bez bratra bude všechno jednodušší.

Když přišla máma, vytáhla Martina z pokoje, aby sespolečně učili. Adrian jako vždycky ze všeho nejdřív navlhčeným


35

hadříkem pečlivě otřel špínu a mastnotu od Martinovýchpracek. Hřálo ho vědomí, že dnes provádí očistu naposled.

„Přestaň simulovat a spočítej ten příklad!“ slyšel z kuchyně matčin zvýšený hlas.

Adrian se šel podívat, jak Martin trpí.

„Mně je vážně špatně.“

„Celé odpoledne hraješ hry, to ti špatně nebylo?“

Martin se vymrštil a rozběhl se na záchod. Bylo slyšet, jak se dáví.

„Není ti to nic platné,“ volala za ním matka. „Ten příklad spočítáš.“

Martin se zanedlouho do pokoje přišoural se zkřivenýmobličejem a ulehl do postele. Adrian se šel dívat na večerníček. Věděl, že bude muset dnešní noc strávit s mrtvolou. Trochu mu to nahánělo hrůzu, ale vysvobození za to stálo. Do postele si vzal baterku. Pro všechny případy bude muset zůstat na stráži celou noc, ale po pár minutách usnul.

Ráno našel Martina v posteli nehybného. Pořád mu tonebylo ani trochu líto. Zasloužil si to.

Martin ale otevřel oči: „Nečum, blbečku.“

Adrian pochopil, že si v principu počínal správně, ale měl použít víc svazečků. Týden pro jistotu počkal, jenže pak už konvalinky nikde ve městě nesehnal. Začetl se znovu dootcových rukovětí, ale žádnou dostupnou, jedovatou alternativu neobjevil.

Problém se vyřešil sám. Po prázdninách Martin nastoupil na kombinovaný obor kuchař/číšník v Gottwaldově, kam hovzali díky otcovým kontaktům. Domů jezdil jen na víkendy,posléze však stále řidčeji, protože návštěvy končily vždycky hádkou s otcem. Majitelé počítačů Atari se sdružovali pod hlavičku Svazarmu – Svazu pro spolupráci s armádou – v takzvaných Atariklubech. Smyslem setkání byla nadšenecká výměna zkušeností


36

a především programů, neboť oficiální distribuce softwarunefungovala. Stát prostřednictvím Tuzexu dodával omezené

množství samotných strojů, centrální plánovači však neviděli

důvod, proč plýtvat devizami na software, když se dá snadno

překopírovat. Pokud neexistuje alternativa, odpadá dilema,

zda se jedná o krádež.

„Doporučil bych vám program STAP, umí vytvářet úhledné popisky kazet...“ Otakar, předseda jejich buňky, objíždělostatní sdružení a vedle nakopírovaných kazet občas přiváželzpravodaje, jež vydávaly silné organizace v Praze, Brně,Prostějově, Olomouci nebo v Rožnově.

Svébytné časopisy, s vysokou mírou odbornosti, nabízely novinky z informatiky, výpisy programů až po návrhy hračiček řízených počítačem. Oč méně Adrian obsahu rozuměl, o to dychtivěji ho hltal. Na přímluvu Otakara byl trpěným,přezíraným a propastně nejmladším členem klubu, neměl do diskuze čím přispět, t



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist