načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jedna noc 2: Odmítnutá - Jodi Ellen Malpasová

Jedna noc 2: Odmítnutá

Elektronická kniha: Jedna noc 2: Odmítnutá
Autor:

Nezkrotná vášeň, která se rozhořela mezi Livy a Millerem v Jedné noci: Zaslíbené, může oba dva nemilosrdně zničit. Pro Livy už ale neexistuje cesta zpět, její krásný a bohatý ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 468
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: z anglického originálu One night - Denied ... přeložily Hana Netušilová a Kristýna Vyhlídková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5731-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhá část eroticky zabarvené romantické trilogie "Jedna noc" sleduje další osudy kavárenské servírky Livy a tajemného Millera Harta. Nezkrotná vášeň, která se rozhořela mezi Livy a tajemným Millerem v "Jedné noci: Zaslíbené", může oba dva nemilosrdně zničit. Pro Livy už ale neexistuje cesta zpět, její krásný a bohatý londýnský eskort jí stále přináší rozkoš, o níž neměla ani tušení a která ji tolik láká. Doslova ji uchvátil, za žádnou cenu se jí nechce vzdát a ona mu slibuje, že se stane světlem v jeho hříšném světě. Jejich touha tak přerůstá ve vzájemný cit, který musí čelit mnoha překážkám, především jeho temné minulosti, nepřátelům, milenkám, drogám, a hlavně samotnému Milleru Hartovi. Vyjdou najevo mnohá tajemství z jeho života, s nimiž se budou muset vypořádat bez kompromisů, a oba počítají s tím, že cena za jejich lásku nebude malá a vyžádá si oběti...

Popis nakladatele

Nezkrotná vášeň, která se rozhořela mezi Livy a Millerem v Jedné noci: Zaslíbené, může oba dva nemilosrdně zničit. Pro Livy už ale neexistuje cesta zpět, její krásný a bohatý londýnský eskort jí stále přináší rozkoš, o níž neměla ani tušení a která ji tolik láká. Jejich touha přerůstá ve vzájemný cit, který musí čelit mnoha překážkám.

Zařazeno v kategoriích
Jodi Ellen Malpasová - další tituly autora:
Zákazníci kupující zboží "Jedna noc 2: Odmítnutá" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jedna noc 2:

Odmítnutá

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Jodi Ellen Malpasová

Jedna noc 2: Odmítnutá – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Jodi Ellen Malpasová



Pro babičku, tetičku Doll a pratetu Phyllis.

Do Oliviiny babči jsem drze vtělila střípek každé z vás.

Moc nám chybíte.



7

Poděkování

Milionkrát díky všem obvyklým zúčastněným. Všichni víte, koho tím

myslím! Jsem dítě štěstěny, že mi kryjete záda. A zvláštní poděkování

patří mojí editorce Leah, díky níž si celý ten proces následnéhoeditování téměř fyzicky užívám. Já řekla téměř! Ale co si rozhodně užívám,

to je práce s vámi. Díky za všechno, i za to, že chápete moje jodismy.

A poděkování patří také grafickému oddělení obou mých nakladatelů

jak ve Velké Británii, tak ve Spojených státech. Jsem úplně k ničemu,

když se mám vyjádřit, jak by měly vypadat obálky mých knih, a vy to

vždycky trefíte na jedničku. Díky!

A mým dámám! Chci vás všechny prostě vzít ven a popíjet mojito, dokud neodpadneme!

Doufám, že si Odmítnutou užijete!

S láskou Jodi

9

Prolog

William Anderson pomalu zamyšleně odložil telefon a  opřel se ve

svém kancelářském křesle. Spojil si štíhlé dlouhé prsty pod bradou

a v duchu si neustále opakoval předchozí desetiminutový rozhovor, až

měl pocit, že se asi zblázní. Netušil, co si o tom má myslet, ale bylo mu

jasné, že potřebuje skleničku. A pořádnou. Přešel k místu, kdescho

vával alkohol, a odklopil víko velkého starožitného globusu. Ani moc

nepřemýšlel, na jakou whisky má chuť; zrovna teď mu postačí cokoliv.

Nalil si do sklenky pořádnou dávku bourbonu, půlku vypil a okamžitě

ho zase doplnil. Bylo mu horko a potil se. Tenhle obvykle vyrovnaný

muž byl dnešními zprávami úplně vyvedený z  míry a  jediné, co teď

viděl, byly ty nádherné safírové oči. Kamkoliv se otočil, všude na něj

zíraly, mučily ho a  připomínaly mu, že selhal. Trhnutím si uvolnil

kravatu a rozepnul si horní knoflíček u košile v naději, že se mu bude

lépe dýchat. Nepomohlo to. Hrdlo se mu svíralo čím dál víc. Minulost

se vrátila, aby ho pronásledovala. Tak moc se pokoušel nenechat se do

toho znovu vtáhnout a zůstat stranou. A teď to tu bylo zase.

V jeho světě bylo třeba dělat rozhodnutí s chladnou hlavoua čis

tou myslí – v čemž obvykle vynikal. Obvykle. Ve Williamově vesmíru

měly události vždycky důvod, a  tím bývala skutečnost, že to prostě

Jodi Ellen Malpasová

řekl – protože lidé mu naslouchali a respektovali ho. Teď cítil, jak mu

všechen ten pocit kontroly uniká, a  nijak se mu to nelíbilo. Zvláště

pokud šlo o ni.

„Na tyhle sračky už jsem moc starý,“ zavrčel a zhroutil se do křesla. Dal si další pořádný hlt bourbonu a pak si opřel hlavu dozadua zahleděl se do stropu. Ta dívka s ním zamávala už předtím a zdálo se, že jí to dovolí znovu.

Zbláznil se. Ale to, že v celé téhle komplikované rovnici figuroval ještě Miller Hart, mu ponechávalo trochu prostoru k  manévrování. Což neplatilo o jeho zásadách... ani o jeho lásce k té ženě.

KAPITOLA PRVNÍ

Můj osud řídil někdo jinej. Všechna snaha, opatrnej přístup i ochranný

zdi, který jsem si kolem sebe tak těžce vystavěla, lehly popelem v den, kdy

jsem potkala Millera Harta. Celkem rychle se ukázalo, že jsem ve svým

životě dosáhla bodu, kdy bylo zásadní, abych si zachovala rozumnýživotní postoje, udržela si chladnou tvář a zůstala ostražitá. Protože ten muž

mě bude nepochybně pokoušet. Což udělal. A neustále v tom pokračuje.

Někomu věřit, svěřit se mu a odevzdat se byla ta nejzazší krajnost, jaké

bych byla schopná. A přesto jsem to udělala a teď si z celýho srdce přeju,

aby se to nestalo. Děsit se, že mě kvůli mý minulosti opustí, bylo naprosto

zbytečný. Ve skutečnosti to byla ta poslední věc, který jsem se měla bát.

Miller Hart je totiž luxusní prostitut. Říkal si „eskort“, ale nejde to natřít na růžovo jen tím, že se to nazve elegantnějším slovem.

Miller Hart prodává svý tělo.

Miller Hart žije ponižujícím životem.

Miller Hart je mužským ekvivalentem mý matky. Jsem zamilovaná do muže, kterýho nemůžu mít. Přiměl mě cítit se naživu, potom co jsem až příliš dlouho živořila, ale pak mi ten úžasně osvěžující pocit sebral a nahradil ho bezútěšností. Teď jsem jako tělo bez duše víc, než kdy dřív před naším setkáním.

Jodi Ellen Malpasová

12

Ale ponížení z mýho omylu přehlušuje utrpení. Necítím nic, jen ochromující bolest. Byly to ty nejdelší dva týdny, jaký si umítepředstavit, a ještě mě čeká zbytek života, abych se tím trápila. Jen pouhý pomyšlení mi stačí k tomu, abych toužila zavřít oči a už je nikdyneotevřít.

V  duchu si znova a  znova přehrávám ten večer v  hotelu – cítím pásek, kterým mi Miller spoutal zápěstí, chladnou apatii v jeho tváři, když mě zkušeně donutil vyvrcholit, výraz čirých muk, když siuvědomil, jakou bolest mi způsobil. Jistěže jsem musela utéct.

Jenom jsem si neuvědomila, že naběhnu rovnou do ještě většího problému. William. Vím, že je jenom otázkou času, než mě znovunajde. Viděla jsem to překvapení v jeho tváři, jakmile mě zaregistroval, a viděla jsem i poznání poté, co spatřil Millera. William Anderson se s Millerem Hartem zná a bude chtít vědět, odkud ho znám já. A Bůh mi odpusť, bude chtít vědět i to, co jsem v tom hotelu dělala. Nejenže jsem ty dva týdny strávila v pekle, ale taky jsem se neustále ohlížela přes rameno a čekala, až se objeví.



Potom, co jsem se dovlekla do sprchy a natáhla na sebe, co mi přišlo

pod ruku, se ploužím ze schodů a dole najdu babču na kolenou, jak

láduje prádlo do pračky. Tiše proklouznu na židli u  jídelního stolu, ale zdá se, že na mě má poslední dobou doslova vyladěnej radar

a zaregistruje každej pohyb, nádech i slzu, bez ohledu na to, jestli je

se mnou v pokoji, nebo ne. Stará se o mě, ale je zmatená, soucítí se

mnou, ale zároveň mě povzbuzuje. Její snaha přimět mě spatřitpozitivní stránku vztahu s Millerem Hartem se stala jejím životním cílem,


13

ale já nevidím nic jinýho než bezprostřední mizérii a necítím nic než

přetrvávající bolest. Už nikdy nebude existovat nikdo jinej. Žádnej

chlap už ve mně nikdy nevyvolá podobný pocity, nepřiměje mě cítit

se ochraňovaná, milovaná a v bezpečí.

Je to ironie, vážně. Celej svůj život jsem opovrhovala tím, že mě matka opustila kvůli životu plnýmu mužů, slasti a  dárků. A  pak se ukáže, že Miller Hart je mužskej eskort. Prodává svý tělo, bere prachy za to, že dává ženám rozkoš. Pokaždý, když si ode mě bral to svoje a tak něžně mě držel v náruči, to pro něj bylo, jako by smazával poskvrnu ze soulože s jinou ženou. Proč to ze všech chlapů na světě, kteří by si mě dokázali takhle bezpodmínečně získat, musel být právě on?

„Chtěla bys se mnou jít v pondělí do klubu?“ zeptá se babčanenuceně, zatímco já se snažím se staženým krkem spolykat alespoň trochu kukuřičných lupínků.

„Ne, zůstanu doma.“ Ponořím lžíci do misky a  znovu si nacpu plnou pusu. „Vyhrála jsi včera v bingu?“

Párkrát zafuní, zabouchne dvířka od pračky a začne sypat dopřihrádky prášek na praní. „Vyhrála jsem prd! Byla to zatracená ztráta času.“

„Tak proč tam vůbec chodíš?“ ptám se a zvolna si míchám snídani v misce.

„Protože si ze mě vždycky všichni sednou na zadek!“ Mrkne na mě, trochu se usměje a já se v duchu modlím, aby mě zase nepoctila dalším povzbudivým proslovem. Moje modlitba zůstane nevyslyšená. „Kvůli dědečkovi jsem truchlila celé roky, Olivie.“ Její slova mětrochu ohromí. Zmínka o  něm je to poslední, co bych čekala. Pomalu přestávám míchat lžící. „Ztratila jsem životního partnera a vyplakala moře slz.“ Snaží se dát věcem správnou perspektivu a  mě okamžitě

Jodi Ellen Malpasová

14

napadne, jestli si nemyslí, že jsem k politování, když jsem tak smutná

kvůli chlapovi, kterýho jsem znala sotva pár týdnů. „Vůbec jsemnetušila, jestli se zas někdy budu cítit jako člověk.“

„Vzpomínám si,“ prohodím tiše. A  pamatuju si i  to, že jsem to babče moc neusnadňovala. Ještě se ani nevyrovnala s matčinýmzmizením, a  už musela čelit kruté předčasné smrti svého milovaného Jima.

„Ale stalo se.“ Povzbudivě přikývne. „Možná to právě teď taknecítíš, ale uvidíš, že život jde dál.“ A s tím zamíří do haly, zatímco já uvažuju o jejích slovech a cítím se trochu provinile, že truchlím nad něčím, co jsem sotva měla, a ještě víc kvůli tomu, že to v pokusu mě rozveselit srovnává se ztrátou svýho manžela.

Ponořím se hlouběji do vzpomínek. Postupně si přehrávám jedno setkání za druhým, polibek za polibkem, slovo za slovem. Mojeutahaná mysl jako by tvrdohlavě trvala na tom, že mě bude mučit, ale je to jenom moje zatracená chyba. Řekla jsem si o to. Beznaděj nabrala novej význam.

Zavibruje mi mobil a  já sebou na židli trhnu, jak mě to prudce vrátí do reality, kde je všechno to trápení zase skutečný. Nemámvůbec chuť se s  někým bavit a  nejmíň ze všech s  mužem, kterej je za tohle všechno zodpovědnej, takže když spatřím jeho jméno, prudce upustím lžíci do misky a  slepě zírám na displej. Srdce mi bije jako o závod. V panice ze sebe nedokážu vydat ani hlásku, odsouvám se od stolu a zavrtávám se do židle, abych byla od toho mobilu co nejdál. Nedokážu uhnout víc, protože každej sval v mým těle je jakoparalyzovanej. Nic nepracuje tak, jak by mělo, kromě mojí zatracený paměti, a ta mě mučí ještě víc a nutí mě znovu prožívat každej moment,kterej jsem s Millerem Hartem strávila. Oči se mi začínají plnit slzama zoufalství. Není moudrý si tu textovku číst. To je jasný. Ale já v tuhle chvíli moudrosti moc nepobrala. Přišla jsem o  ni v  okamžiku, kdy jsem potkala Millera Harta.

Popadnu mobil a otevřu nově příchozí zprávy. Jak se máš? Miller Hart Zamračím se na displej, znovu si ten vzkaz přečtu a přemýšlím, jestli má pocit, že už jsem na něj zapomněla. Miller Hart? Jak se mám? Jak si myslí, že se asi mám? Že skáču radostí do stropu, protože jsem od něj, jakožto nejznámějšího londýnskýho mužskýho eskorta, dostala pár čísel zadarmo? Ne, zadarmo ne. To ani náhodou. Můj čas a  zážitky s  ním mě přijdou pěkně draho. Ještě jsem se ani nezačala vyrovnávat s  tím, co se stalo. Mozek mám jako klubko otázek, celej zašmodrchanej a nutně ho potřebuju rozmotat a dát to všechno zase do pořádku, a pak se možná pokusím v tom všem najít alespoň nějakej smysl. Už jenom ta skutečnost, že jedinej muž, se kterým jsem kdy sdílela celý svoje já, je najednou pryč, je sama o sobě dost těžká, abych se s  ní vyrovnala. Pokoušet se pochopit proč a  jak, to bych teď fakt emocionálně nezvládla.

Jak se mám? „Na hovno!“ zařvu na svůj telefon a mačkámtlačítko pro smazání zprávy pořád dokola, dokud mě nezačne bolet prst. V záchvatu čirýho vzteku mrsknu telefonem přes celou kuchyň a ani sebou netrhnu, když se s třeskem rozbije o cihlovou zeď a rozletí se na tisíc kousků. Divoce na židli lapám po dechu a přes ty zuřivý nádechy sotva slyším dupot kroků na schodech.

„Co se to pro všecko na světě děje?“ ozve se mi za zády babčin šokovanej hlas, ale já se ani nenamáhám otočit, abych viděla její

Jodi Ellen Malpasová

16

ohromenej výraz ve vrásčitým obličeji, kterej tam teď určitě má.„Olivie?“

Prudce vstanu, až s rámusem odstrčím židli a skřípot dřevao dřevo se rozezní celou naší starou kuchyní. „Jdu ven.“ Vyhnu se jejímu pohledu a utíkám, rychle proběhnu halou a surově strhnu bundu a tašku z věšáku.

„Olivie!“

Slyším za sebou dupot jejích kroků, rozrazím přední dveře a skoro povalím George. „Dobré rá... Jejda!“ Sleduje mě, jak se řítím kolem, já koutkem oka zachytím, jak se jeho veselej výraz mění v šok,a sprintem se rozběhnu po příjezdový cestě pryč.



Vím, že vypadám, jako bych sem nepatřila, když jen tak stojím ve

vchodu do posilovny, očividně na vážkách a lehce mimo. Všechny ty

stroje vypadají jako kosmický lodě, stovky knoflíků nebo páček na

každým z  nich, a  já nemám ani ponětí, jak s  nima zacházet. Moje

úvodní hodina minulý týden mě skvěle rozptýlila, ale jakmile jsem

z toho exkluzivního fitness centra odešla, všechny ty informace a rady

se mi okamžitě vykouřily z paměti. Rozhlížím se kolem, pohrávám si

s prstýnkem na prstě a sleduju masy mužů a žen, jak se potí natrenažérech, plivou krev na rotopedech a trhají si žíly zvedáním obřích

závaží. Všichni vypadají, jako by přesně věděli, co dělají.

Abych s nima nějak splynula, procházím k automatu s pitíma natočím si kelímek ledový vody. Ztrácím tím váháním čas, zatímco bych se mohla zbavit nějakýho stresu a vzteku. Do oka mi padne boxovací pytel, kterej visí ve vzdáleným rohu. V okruhu devíti metrů kolem něj není ani noha, a tak se rozhodnu to zkusit. Na tomhle nejsou žádný knoflíky ani páčky.

Cestou si vezmu ze zdi boxerský rukavice. Nacpu do nich ruce a snažím se vypadat jako profík, kterej sem chodí každý ráno a začíná den hodinou pocení. Když konečně zapnu všechny suchý zipy,uštědřím tomu pytli první malej šťouchanec. Jsem překvapená, jak je těžkej. Můj chabej úder s ním sotva pohnul. Rozpřáhnu se, praštím do něj víc a zamračím se, jenže zase docílím jedině toho, že se ten těžkej pytel lehce zhoupne. Dojdu k závěru, že musí být plnej kamení, a vložím do svý slabý paže trochu energie. Do příštího úderu se položím plnou silou. Zavrčím u  toho, a  tentokrát se pohne dost znatelně, zhoupne se ode mě, pak jako by se ve vzduchu na chvíli zastavil a pak se zase vrací zpátky. Rychle. Zpanikařím, uhnu pěstí a natáhnu paži, aby mě nesmetl na zem. Celou rukou mi proběhne náraz, jak se pytel znovu střetne s mou rukavicí, ale teď už je zase na cestě pryč. Usměju se,trochu se rozkročím, obrním se a pak do něj zase tvrdě praštím a pošlu ho vzduchem opět zpátky.

Už mě bolí celá ruka a  já si najednou uvědomím, že mám dvě, a tak tentokrát vyrazím levačkou a usměju se od ucha k uchu, protože z kontaktu mý pěsti a pytle mám dobrej pocit. Začínám se potita tancovat okolo, ruce nabírají rytmus. Moje výkřiky plný zadostiučinění mě ženou dál a pytel se promění v něco víc. Snažím se z něj vytlouct duši a líbí se mi každá vteřina.

Nevím, jak dlouho tam jsem, ale když toho konečně necháma přijdu zase k sobě, jsem vyčerpaná. Klouby na rukách mě bolí a funím jako lokomotiva. Chytnu pytel, ustálím ho a pak se opatrně rozhlídnu po posilovně, abych zjistila, jestli si někdo mýho výbuchu všiml. Nikdo se nedívá. Zůstala jsem naprosto nepovšimnutá, všichni se soustředí

Jodi Ellen Malpasová

18

na svůj vlastní zničující trénink. Usměju se, z nedaleký police seberu

kelímek s vodou a ručník, otřu si zpocený obočí a vydám se ven. Při

každým kroku si málem poskočím. Poprvý po dvou týdnech se cítím

připravená přivítat den.

Zamířím do šaten, upíjím vodu a připadám si, jako by ze měnajednou spadl celoživotní stres a potíže. Jaká ironie. Ten pocit úlevy je novej a je těžký odolat nutkání vrátit se zpátky a bušit do toho pytle další hodinu, ale už teď riskuju, že přijdu pozdě do práce, a tak sepřinutím jít dál a přemýšlím, jestli by tohle mohlo být návykový. Vrátím se zítra ráno, možná dokonce i dneska po práci, a budu do toho pytle třískat tak dlouho, dokud po Milleru Hartovi a  bolesti, kterou mi způsobil, nezbude ani stopa.

Míjím jedny dveře za druhými, všechny prosklený, a nakukuju do každých z  nich. Skrz jedny vidím desítky pevnejch zadků lidí, kteří šlapou na kolech jako o život. Dalšíma zase ženský zkroucený donejrůznějších střelenejch pozic a  za dalšíma běhaj chlapi tam a  zpátky a občas se svalí na žíněnky, aby se pustili do různejch sestavsklapovaček a sedů lehů. To musí být ty hodiny, o kterejch mi říkal instruktor. Možná bych mohla jednu dvě zkusit. Nebo bych jim mohla dát šanci všem.

Míjím poslední dveře před dámskejma šatnama a zastavím se, ale najednou koutkem oka něco zachytím. Udělám pár kroků zpátky,dokud se nedívám skrz skleněnou výplň na boxerskej pytel, podobnej tomu, na kterej jsem právě před chvílí sama útočila. Houpe se na háku ve stropě, ale v  dohledu není nikdo, kdo ho k  tomu pohybu přiměl. Zamračím se, přistoupím blíž ke dveřím a očima sleduju pytel zleva doprava. Pak se zajíknu, prudce uskočím a najednou se mi kdosidostane do výhledu. Je do půl těla nahej a bos. Moje už tak divoce bušící srdce vybuchne dalším náporem šoku. Kelímek s  vodou i  ručník mi vypadnou z rukou. Je mi na omdlení.

Má na sobě ty šortky. Ty, který nosil, když se mě pokoušel zbavit rozpaků. Celá se třesu, ale ani ten šok mi nezabrání v dalšímpohledu skrz sklo. Chci se ujistit, jestli nemám halucinace. Nemám. Je tu i s tím svým okouzlujícím vypracovaným tělem. Vypadá divoce, když útočí na visící pytel, jako by ho ohrožoval na životě. Trestá ho silnými ranami a ještě silnějšími kopanci. Jeho atletický nohy vyrážejí vpřed mezi údery svalnatých paží, tělo se pohybuje ze strany na stranu, jak uhýbá a uskakuje před neustále se vracejícím vakem. Vypadá jakoprofík. Vypadá jako rváč.

Stojím tam jako přikovaná. Sleduju Millera, jak s lehkostíposkakuje kolem visícího pytle, pěsti omotaný bandážema, a jeho končetiny mu uštědřují kontrolované, tvrdé údery. Znovu a  znovu. Ze zvuků chraplavých výkřiků a  z  jeho ran mě nepovědomě mrazí v  zádech. Koho to před sebou vidí?

Můj mozek nabírá obrátky, otázek přibývá, jak tiše sleduju toho kultivovanýho, zdvořilýho džentlmena na částečnej úvazek, ze kterýho se stal posedlej chlap. Ta vznětlivost, před níž mě varoval, je najednou přítomná ve svý syrový podobě. Pak rychle uskočím a  tu zničehonic popadne vak oběma rukama, opře se čelem o kůži a tělo se mu na ten boxovací pytel zhroutí v jemným zhoupnutí. Ze zad mu kape a těžce se mu zvedají a zase klesají a já sleduju, jak se jeho pevný ramena najednou pohnou. Začne se otáčet směrem ke dvěřím. Je to jako zpomalenej film. Když se mi dostane do výhledu jeho hrudník, kluzkej lesklým potem, jsem jako vrostlá do země. Pomalu přesouvám svůj pohled nahoru po jeho těle, dokud nespatřím profil jeho tváře. Ví, že se někdo dívá. Z plic mi uniká zadržovanej dech a já se dávám

Jodi Ellen Malpasová

do běhu, sprintuju chodbou, proletím dveřma šatny a moje vyčerpaný

srdce žebrá, abych mu dala oddech.

„Jste v pořádku?“

Podívám se směrem ke sprše a  uvidím ženu zabalenou v  osušce s turbanem na mokrý hlavě, která mě sleduje lehce vytřeštěnýmaočima. „Jasně,“ vydechnu a  uvědomím si, že jsem přitisknutá zády ke dveřím. Nemůžu zrudnout, protože tváře už mám jasně červenýa doslova žhnou.

Mračí se na mě, ale i  přesto se usměje. Naštěstí si jde po svých, a  já tak můžu najít svou skříňku a  vytáhnout si tašku s  toaletníma potřebama. Voda je až moc horká. Potřebuju spíš led. Ale ani po pěti minutách cloumání s baterií se mi nedaří ji nastavit studenější. Tak se na to vykašlu a radši si začnu mýt svoji zacuchanou, zpocenou hřívu a  mydlit ulepený tělo. Můj předchozí uvolněnej stav mysli a  těla se zase pohledem na něj dostal do křeče a teď se mi ty představy znovu honí myslí. V Londýně jsou stovky fitness center. Proč jsem si vybrala zrovna tohle?

Nemám čas na velký přemýšlení ani na příjemný rochnění v horký vodě, která mi teď masíruje pohybem unavený svaly. Překvapivě na tý žhnoucí kůži ani nepálí. Musím jít do práce. Trvá mi deset minut, než se utřu, vysuším si vlasy a obleču se. Pak se vykradu ven s hlavouzataženou mezi ramenama a v duchu se snažím obrnit před tím hlasem, kterej by na mě mohl zavolat, i před dotekem, kterej by ve mně zase vznítil ten vnitřní plamen. Ale naštěstí se mi podaří bezpečněuniknout a  spěchám na metro. A  zatímco moje oči jsou za připomínku dokonalosti Millera Harta vděčný, moje mysl ne.

KAPITOLA DRUHÁ

Jakmile se v bistru, kde pracuju, přežene polední frmol, Sylvie se na mě

vrhne jako hladovej vlk na jehňátko. „Tak povídej,“ pobídne mě a taky

se svalí na pohovku.

„Není co.“

„Livy, ale no tak! Celý dopoledne jsi vypadala jako buldok, kterej žvejká vosu.“

Koutkem oka se zamračeně podívám na její jasně růžový rty,sevřený do netrpělivý linky. „A co?“

„Pořád se znechuceně šklebíš.“

„Napsal mi,“ zavrčím. Zbytek jí vyprávět nehodlám. „Napsal mi textovku a ptal se, jak se mám.“

Zamračí se, sebere mi plechovku koly a hlasitě se napije.„Namyšlenej kretén.“

Bez přemýšlení vyskočím nahoru. „Není to žádnej kretén!“vykřiknu na jeho obranu, okamžitě se plácnu přes pusu a zase se posadím na pohovku. Zaregistruju Sylviin významnej pohled. „Není to kretén a  není ani namyšlenej,“ zopakuju klidněji. Byl láskyplnej, vnímavej a  ohleduplnej..., když se zrovna nechoval jako namyšlenej kretén... nebo nejprofláknutější londýnskej mužskej eskort. S  povzdechem

Jodi Ellen Malpasová

22

svěsím hlavu. Zaplíst se s jedním takovým je smůla. Se dvěma? No, to

je prostě boží dopuštění.

Natáhne ruku a stiskne mi koleno. „Doufám, žes ho nepoctilaodovědí.“

„To bych nemohla, ani kdybych chtěla. Což jsem nechtěla,“ řeknu a zvednu se.

„Proč?“

„Mám rozbitej telefon.“ A  bez dalšího vysvětlení ji tam nechám i s jejím svraštělým obočím.

Jediný, co jsem jí prozradila o  svým rozchodu s  Millerem, je, že v tom byla jiná ženská. Je to tak snadnější. Pravda je nevyslovitelná.

Po příchodu do kuchyně tam najdu Dela s Paulem, jak se chechtají jako dvě hyeny, každej s nebezpečně vypadajícím nožem v jedný ruce a s okurkou v druhý. „Co je tu tak k smíchu?“ zeptám se a obaokamžitě zmlknou; tváře se jim změní ve studny lítosti, když zaregistrujou moje ochablý tělo a duševní stav. Mlčky tam stojím a nechám je dojít k jedinýmu závěru, kterej se nabízí. Pořád ještě vypadám utahaně.

Del se nakonec probere zpátky k životu, ukáže na mě nožema očividně se nutí do úsměvu. „Livy nás rozsoudí. Ta bude fér.“

„Co mám rozsoudit?“ ptám se a radši od toho nože o krok ustoupím.

Paul zasyčí, stáhne mu ruku dolů a  usměje se na mě. „Máme tu soutěž v krájení okurek. Tvůj hloupej šéf si myslí, že mě dokážeporazit.“

Proti svý vůli se rozchechtám. Paul i  Del  sebou lehce šokovaně trhnou. Už jsem Paula viděla krájet okurku, nebo jsem se o to alespoň pokoušela. Na pár vteřin se z jeho ruky stala totiž akorát rozmazaná šmouha, dokud nebyl ten kus zeleniny rozprostřenej na celýmprkýnku, každej řez dokonale stejnej. „Tak to hodně štěstí!“

Del se na mě zářivě usměje. „Livy, zlatíčko, já nepotřebuju štěstí.“ Rozkročí se a položí svou okurku na místo. „Řekni teď.“

Paul se na mě podívá, zvedne oči v sloup a postaví se stranou, což je vzhledem k tomu, jak Del drží nůž, moudrý rozhodnutí. „Jsipřipravená to stopnout?“ ptá se a podává mi stopky.

„To jako vážně?“ Vezmu si je a vynuluju displej.

„Jo,“ odpoví Del, soustředěnej na okurku. „Porazil mě v  paprice, cibuli a salátu, ale okurka je moje.“

„Teď!“ zařve Paul a já okamžitě zmáčknu tlačítko, abychodstartovala stopky, a Del vlítne do akce.

Divoce seká nožem do ubohý okurky.

„Hotovo!“ zaječí celej bez dechu a  podívá se na mě. Koupe se v potu. „Za kolik jsem to dal?“

Podívám se dolů. „Deset sekund.“

„Jo!“ Vyskočí do vzduchu a  Paul mu okamžitě zkonfiskuje nůž. „Překonej to, šéfkuchaři!“

„Brnkačka,“ prohlásí Paul, zaujme pozici u prkýnka, odhrnestranou rozsekanou okurku a položí tam tu svoji. „Řekni teď.“

Rychle vynuluju stopky, právě včas na Delovo: „Teď!“

Přesně jak jsem tušila, oproti Delovu masakru těžkou rukou Paul proplouvá okurkou s poklidnou vybroušeností mistra. „Hotovo,“ohlásí nevzrušeně, žádnej pot, a dokonce není ani udejchanej, jak by k jeho otylý postavě náleželo.

Podívám se dolů na stopky a v duchu se usměju. „Šest vteřin.“

„Jdi někam!“ vykřikne Del, připochoduje ke mně a  vytrhne mi stopky z ruky. „Muselas to zvrtat.“

„To teda ne!“ Teď už se doopravdy směju. „A mimochodem, Paul tu okurku krájel, tys ji sekal.“

Jodi Ellen Malpasová

24

Del se zajíkne a Paul se řehtá se mnou, koutkem oka na měroztomile mrkne. „Takže teď vedu v paprice, cibuli, salátu i okurce.“Zvedne popisovač a tlustě odškrtne jednoduchej obrázek okurky na zdi.

„Kecy,“ brblá Del. „Kdyby nebylo křupavýho tuňáka, už byszmizel v propadlišti dějin, ty hajzlíku.“ Delova otrávenost jenom přispěje k našemu řehotu, oba se málem popadáme za břicho a náš šéfnasupeně opustí místnost. „Ukliďte to!“ křikne na nás zpátky.

„Vy kluci...,“ zamumlám.

Paul se laskavě usměje. „Je dobré vidět v tobě nějaký elán, zlato.“ Něžně mě pohladí po paži, nedělá z toho kdovíco, a pak zase odkráčí a zamíchá něco v pánvi na sporáku. Sleduju ho, jak si pro sebe šťastně pohvizduje, a  uvědomím si, že můj dřívější vztek naprosto zmizel. Rozptýlit. Potřebuju rozptýlit.



Zažívám to nejdelší odpoledne vůbec, což pro věci nadcházející neznamená nic dobrýho. A  na mně s  Paulem zůstalo zamknout bistro.

Sylvie musela odejít dřív, aby v místní hospodě zabrala místo vepředu,

protože dnes večer hraje její oblíbená kapela. Otravovala mě dobrou

půlhodinu. Snažila se mě nalákat, abych šla taky, ale podle toho, co

říkala, je to heavy metalová kapela, a mně už tak dost hučí v hlavě.

Paul mě znovu přátelsky pohladí po rameni. Ten velkej chlap se evidentně s přecitlivělýma ženskejma cítí nepříjemně. Zamířík metru, zatímco já se vydám opačným směrem.

„Děvenko!“ dolehne ke mně zezadu Gregoryho ustaranej hlas. Otočím se a spatřím ho, jak ke mně uhání v maskáčích a tričkua vyadá celej zablácenej a upatlanej.

„Ahoj.“ Při představě dalších povzbuzujících keců bojuju s touhou sbalit se do klubíčka a zacpat si uši.

Dohoní mě a společně vykročíme k autobusový zastávce. „Zkoušel jsem ti snad milionkrát volat, Livy,“ řekne ustaraně, ale taky naštvaně.

„Můj telefon je po smrti.“

„Jak to?“

„Na tom nesejde. Jsi v pohodě?“

„Ne, to teda nejsem,“ zamračí se na mě. „Dělal jsem si o tebestarosti.“

„Zbytečně,“ zamumlám a  nic dalšího už nedodám. Stejně jako Sylvie o mužských eskortech a hotelových pokojích nic neví a ani to vědět nepotřebuje. Můj nejlepší kamarád Millera už tak dost nesnáší. Vážně mu není třeba dodávat další munici. „Jsem v pořádku.“

„Hulibrk!“ ucedí.

Nemám na to náladu, a tak změním téma. „Už jsi mluvils Benjaminem?“

Gregory se zhluboka unaveně nadechne. „Jenom krátce. Jednou mi to vzal a řekl mi, ať se držím dál. Ten tvůj hulibrk a odpůrce kafe ho vystrašil k smrti.“

„No a  čí je to vina? Tehdy večer jsi řekl, že nedovolíš, aby se mi něco stalo, ale když jsem tě potřebovala, byl jsi zašitej s Benjaminem.“

„Já vím,“ zamumlá. „Vůbec jsem nepřemýšlel, co?“

„Ne, to teda ne,“ přitakám a v duchu si nadávám, jak jsem protivná.

„A teď mě Ben odřízl úplně,“ řekne.

Podívám se na něj a spatřím bolest, která se mi nelíbí. Zamiloval se do muže, kterej předstírá, že je někým, kým není..., trochu jako Miller. Nepředstíral to snad taky celou tu dobu, co byl se mnou?„Úplně?“ zeptám se. „Ani nezavolal?“

Jodi Ellen Malpasová

26

Gregory si těžce povzdechne. „Tu sobotní noc si vzal domůnějakou ženskou a s velkým potěšením se mi s tím pochlubil.“

„Uf,“ vydechnu. „O tom ses mi ještě nezmínil.“

Pokrčí rameny a  předstírá, že o  nic nejde. „Trochu mi to pošramotilo ego,“ prohodí a  obrátí se ke mně s  nuceně nezúčastněným pohledem. „Máš trochu zarudlý tváře.“

Pořád? „Byla jsem dnes ráno v posilovně.“ Zvednu ruku a sáhnu si na čelo. Vlastně mi bylo horko celej den.

„Vážně?“ ptá se překvapeně. „To je skvělý. A cos dělala?“ začneposkakovat na chodníku kolem mě. „Trochu kruhovýho tréninku? Nebo jógu?“ Ohne se do tý nejobscénnější pozice a vzhlídne ke mněs lascivním úsměvem. „Na pejska?“

Nemůžu si pomoct, vracím mu úsměv a vytáhnu ho zpátkynahoru. „Vytloukla jsem duši z pytle plnýho šutrů.“

„Šutrů?“ směje se. „Myslel jsem, že víš, že ty kožený pytle jsou plněný pískem.“

„Já měla dojem, že spíš kamením,“ zabručím s pohledem upřeným na svý klouby na rukách, kde je na každým z nich rudej otlak.

„No sakra!“ Gregory mě popadne za ruce. „Tys tam fakt byla.A cítíš se líp?“

„Jo,“ přiznám. „Mimochodem, nenech si od Bena kydat hnůj na hlavu.“

Začne se dusit smíchy. „Olivie, odpusť, jestli si z tvý rady nevezmu žádný ponaučení. A co ty? Ozval se ti ten kokot, co nesnáší kafe?“

Odolám nutkání znovu Millera hájit nebo říct Gregorymu o  té textovce a scéně v posilovně. Nic by mi to nepřineslo, leda dalšípřednášku. „Ne,“ zalžu. „Telefon mám na maděru, takže mi nikdo psát ani volat nemůže.“ To pomyšlení mě rozechvěje. Pravděpodobně je to dobře, kdyby se mi Miller rozhodl znovu ozvat. „A jsem tu,“ ukážu na autobusovou zastávku.

Gregory se skloní, dá mi pusu na čelo a sjede mě soucitnýmpohledem. „Jdu dneska na večeři k našim. Nechceš jít se mnou?“

„Ne, díky.“ Gregoryho rodiče jsou moc milí, ale vést s nimarozhovor by vyžadovalo nějakou mozkovou činnost a tý se mi v týhle chvíli nedostává.

„Tak tedy zítra?“ škemrá. „Prosím, pojďme zítra něco podniknout.“

„Jo, zítra.“ Snad do tý doby najdu nadšení pro pořádnej rozhovor, pokud diskuze zůstane u Gregoryho otřesnýho milostnýho života, a ne mýho.

Jeho šťastnej úsměv mě přiměje taky k jednomu. „Tak zatím,děvenko.“ Rozcuchá mi vlasy, poklusem zmizí v dáli a nechá mě čekat na autobus. V  tu chvíli jako by bohové odhalili moji pochmurnou náladu, otevřeli nebesa a nechali je, aby se na mě vylila.

„Cože?“ vyjeknu, svlíknu si bundu, přehodím si ji přes hlavua pomyslím si, jak je prostě typický, že zrovna tahle autobusová zastávka nemá žádnej zatracenej přístřešek. A  k  dovršení všeho všichni okolo mají deštníky a  dívají se na mě jako na pitomce. A  já jsem pitomec – a ani zdaleka jen proto, že nenosím deštník. „Do hajzlu,“ zavrčíma rozhlížím se po nějakým vchodu nebo čemkoliv, kam bych se mohlaschovat před bubnujícím deštěm.

Otáčím se kolem dokola, schoulená pod bundou, ale nic, co by mě ochránilo, nikde nevidím. A  jak tam stojím v  tom  lijáku, vypustím z úst těžkej, poraženej povzdech a pomyslím si, že dnešek už nemůže být delší nebo horší.

Ukáže se, že se pletu.

Jodi Ellen Malpasová

28

Najednou žádnej déšť máčející mi tělo necítím, hlasitej zvukkaek dopadajících na chodník se vytrácí a moje uši místo toho naplní slova. Jeho slova.

Před autobusovou zastávkou pomalu zastaví černej mercedes – Millerův mercedes. A  já se čistě impulzivně otáčím a  dávám se do běhu, protože je mi jasný, že nebude chtít, aby jeho dokonalostzmokla. Běžím ulicí a  na moji nepříčetnou mysl útočí chaos londýnský dopravní špičky.

„Livy!“ sotva ho na dálku skrz bušící déšť slyším. „Livy, počkej!“

Když doběhnu na hlavní, jsem nucená zastavit. Kolem sviští auta na zelenou a já musím zůstat stát s dalšími chodci, co čekajíu přechodu – všichni pod deštníkama. Zamračím se, když lidi vedle mě uskočí dozadu, ale než si uvědomím proč, je pozdě. Kolem se prožene obrovitej náklaďák, přímo skrz louži velikosti jezera, a celou mě ohodí hektolitry vody.

„Ne!“ Když mě zmáčí ledově studená voda, v  šoku se zajíknu a  upustím bundu. „Do prdele!“ Naskočí zelená, všichni začnou přecházet a mě tam nechají na obrubníku jako zmoklou krysu,roztřesenou a se slzama v očích.

„Livy.“ Millerův hlas je tišší, ale nejsem si jistá, jestli je to proto, že je daleko, nebo že ho tlumí déšť. Jeho hřejivej dotek na mým rameni mi brzy sdělí, že je to druhá varianta, a mě omráčí překvapení, že se odvážil z auta – vzhledem k tomu mizernýmu počasí a účinku, jakej to bude mít na jeho drahej oblek.

Setřesu ho. „Nech mě na pokoji.“ Sehnu se, abych sebrala svoji nacucanou bundu ze země, a zápasím s rostoucím knedlíkem v krku a známým vnitřním nábojem, který ten jeho dotek zažehl na mýstudený mokrý kůži.

„Olivie.“

„Odkud znáš Williama Andersona?“ vyhrknu a  střelím po něm pohledem. Zjistím, že stojí v bezpečí a suchu pod obrovskýmgolfovým deštníkem. Měla jsem to vědět. Tou otázkou překvapím samu sebe a Millera očividně taky, soudě podle toho, jak sebou mírně trhl. Je tolik otázek, který jsem mu teď měla položit, ale moje mysl se přesto soustředí na tuhle.

„To není důležité.“ Nechce mi to říct a já musím trvat na svým.

„Dovoluju si nesouhlasit,“ ucedím. Věděl to. Celou tu dobu tověděl. Možná mi uteklo jenom Williamovo křestní jméno, když jsem si vylívala srdce a snažila se ulehčit svýmu svědomí a všemu, co se týkalo mý matky. Svěřila jsem se mu a on přesně věděl, o kom mluvím, a teď jsem si jistá, že právě to bylo z větší části příčinou jeho divoký reakce a šoku.

Musí mi ve tváři vidět to neústupný odhodlání, protože jehonezúčastněnej výraz se mírně zakaboní. „Znáš Andersona a znáš i mě.“ Čelist mu ztuhne. Myslí tím, že vím, co oba dělají. „Naše cesty se během let zkřížily.“

Z hořkosti, která se z něj ve vlnách valí, dojdu celkem rychlek jistýmu závěru. „Nemá tě rád.“

„A já nemám rád jeho.“

„Proč?“

„Protože strká nos do věcí, do kterých mu nic není.“

V  duchu se směju a  myslím na to, jak moc s  ním v  tomhle souhlasím. Sklopím oči a  sleduju kapky dopadající na chodník. Millerovo potvrzení jenom posílí můj předchozí strach. Nedělám si iluze, abych jen na vteřinu uvěřila tomu, že William zmizí, odkud přišel, aniž by pátral po informacích o mým spojení s Millerem. O Williamu

Jodi Ellen Malpasová

30

Andersonovi jsem se naučila spoustu věcí a jedna z nich je jeho vášeň

vědět úplně o  všem. Nechci nikomu nic vysvětlovat, a  už vůbec ne

expasákovi svý matky. A kromě toho mu žádný vysvětlení nedlužím.

Když se mi ve výhledu objeví Millerovy béžový kožený polobotky, vytrhne mě to z obav. „Jak se máš, Olivie?“

Odmítám se na něj podívat. Ta jeho otázka znovu zažehla můj hněv. „Jak si myslíš, že se asi mám, Millere?“

„Nevím. Proto jsem se snažil s tebou spojit.“

„Ty vážně nemáš ponětí?“ Teď se na něj překvapeně podívám. Jeho dokonalý rysy mě zraňují a  nutí mě okamžitě zase sklopit oči, jako by hrozilo, že když se na něj budu dívat příliš dlouho, nikdy na něj nebudu moct zapomenout.

Příliš pozdě.

„Nějaké tušení mám,“ zamumlá. „Říkal jsem ti, abys mě bralatakového, jaký jsem, Livy.“

„Jenže já jsem nevěděla, jakej jsi a  co jsi vlastně zač,“ procedím a  zatvrzele upírám pohled na bubnující kapky u  svých nohou, rozzuřená, že použil tak chabou výmluvu, aby se z toho vykroutil.„Respektovala jsem, že jsi jinej, s  tou tvojí obsesí mít všechno příšerně dokonalý a s tvýma upjatýma manýrama. Bylo to sice pekelně otravný, ale přijala jsem to, a dokonce mi to začínalo připadat k pomilování.“ Měla jsem použít jiný slovo – přitažlivý, okouzlující, roztomilý –, ale ne k pomilování.

„Nejsem tak špatný,“ hájí se chabě.

„Jsi!“ Teď se na něj podívám. Má prázdnej výraz. Nic novýho pod sluncem. „Koukej!“ přejedu prstem tam a zpátky po jeho suchýmobleku. „Stojíš tu s deštníkem, kterej by udržel v suchu půlku Londýna, jen aby sis nenamočil ty svoje dokonalý vlasy a drahej oblek.“

Sjede po něm pohledem a  zase se očima vrátí ke mně. Vypadá trochu trucovitě. Pak svěsí deštník k  chodníku a  déšť ho okamžitě promočí, přes obličej mu spadnou mokrý pramínky vlasů, po tvářích mu teče voda a jeho drahý hadry se na něj začínají lepit. „Spokojená?“

„Ty si myslíš, že trochu vody to spraví? Živíš se šukáníms ženskýma, Millere! A ošukal jsi i mě! Udělals ze mě jednu z nich!“Zavrávorám. Ze všeho toho vzteku a záblesků vzpomínek na to, co se mezi náma odehrálo v tom hotelovým pokoji, mám skoro závrať.

Voda, která mu stéká po tváři, se leskne. „Není třeba být tak hrubá, Olivie.“

Ucouvnu a zoufale se snažím sebrat se. „Seru na tebe a tvojipokřivenou morální zvrácenost!“ zařvu a Millerovi ztuhne čelist ještě víc. „Tys snad zapomněl, co jsem ti řekla?“

„Jak bych vůbec mohl zapomenout?“ Někdo cizí by si mohl myslet, že je naprosto v klidu, ale já vidím tik v jeho čelisti, hněv v jeho očích – očích, ve kterejch už teď umím číst. Chtěla bych říct, že má pravdu, že je opravdu emocionálně nezpůsobilej, ale zakusila jsem jehocitlivost – neuvěřitelnou citlivost – a teď vím, že jenom hledám důvody proti.

Odhrnu si mokrý vlasy z obličeje. „Tvůj šok, když jsem se ti svěřila a řekla ti o svý minulosti, to nebylo proto, že jsem se tak spustila, nebo kvůli mý matce. Bylo to proto, že jsem popsala tvůj život, s chlastem, bohatejma lidma, drahejma dárkama a hromadou peněz. A. Že. Jsi. Znal. Williama. Andersona.“ Odvádím skvělou práci, když držím svoje emoce na uzdě. Mám chuť na něj prostě ječet, a jestli se od něj něčeho brzy nedočkám, možná udělám právě to. Tohle jsou věci,který jsem mu měla říct už dřív. Neměla jsem ho vyprovokovat, aby mě ošukal nebo aby ze mě udělal tu samou ženskou, na jaký byl zvyklej,

Jodi Ellen Malpasová

32

jenom abych dokázala, že mám pravdu – čemuž pořád nemůžu uvěřit.

Hněv nutí lidi dělat pitomosti a já jsem byla vzteky bez sebe. „Proč jsi

mě zval na tu večeři?“

„Nevěděl jsem, co jiného dělat.“

„Nemohl jsi dělat nic.“

„Tak proč jsi přišla?“ ptá se.

Jeho přímá otázka mě zaskočí nepřipravenou. „Protože jsem na tebe měla zlost! Nablejskaný auta, kluby a luxusní bejvák z tohoneudělají správnou věc!“ ječím. „Protože jsi mě přiměl zamilovat se do muže, jakým nejsi!“ Je mi strašná zima, ale třesu se úplně něčím jiným. Zuřím – zuřím, až ve mně vaří krev.

„Jsem na tobě závislý, Olivie Taylorová.“ Jeho prohlášenínedoprovází žádný emoce. „Patříš ke mně.“

„Patřím k tobě?“ opáčím.

„Ano.“ Přikročí blíž a já couvnu, abych mezi náma udrželavzdálenost alespoň v mezích blízkejch bezpečí. Je to jen zoufalý přání, když je pořád v dohledu.

„To ses musel splíst.“ Zvednu bradu a usilovně se snažím udržet vyrovnanej hlas. „Ten Miller Hart, kterýho znám, si svýho vlastnictví cení.“

„Nedělej to!“ Vezme mě za paži, ale já se mu vytrhnu.

„Chtěl jsi pokračovat ve svým tajným životě, kdy šukáš jednuženskou za druhou, a chtěl jsi, abych ti byla po ruce, abys se mnou mohl šukat, když se dostaneš domů.“ V duchu se opravím. Říkal tomu zbavit se stresu, ale může to nazývat, jak chce. V podstatě je to pořád totéž.

Přiková mě na místě tvrdým pohledem. „S tebou jsem nikdynešukal, Livy. Tebe jsem vždycky jen uctíval.“ Přistoupí blíž. „S tebou jsem se vždycky jen miloval.“

Zhluboka se nadechnu na uklidnění. „V tom hotelovým pokoji ses se mnou nemiloval.“

Na vteřinu zavře oči, a  když je znovu otevře, vidím, jak z  nich prýští utrpení. „Nevěděl jsem, co dělám.“

„Dělal jsi to, co umí dělat Miller Hart nejlíp,“ ucedím jedovatě a  výsledkem mejch slov je mírnej šok, kterej mu proběhne tou jeho dechberoucí tváří. Hodně ženskejch v  Londýně si možná myslí, že právě tohle je to, co nejznámější londýnskej mužskej eskort umínejlíp, ale já vím, že to tak není. A hluboko uvnitř to ví i Miller.

Chvíli mě pozoruje, pohledem plným nevyslovených slov. Právě v tenhle okamžik si to uvědomím. „Ty si myslíš, že jsem pokrytec, co?“

„Ne,“ zavrtí mírně hlavou... dost nepřesvědčivě. „Respektuji to, co jsi udělala, když jsi utekla a dala se...,“ zarazí se. Nedokáže to dokončit. „Respektuji, proč jsi to udělala. Nenávidím to. Kvůli tomu nenávidím Andersona ještě víc. Ale respektuji to. Respektuji tebe.“

Zevnitř mě užírá hanba a na chvilku ztratím odhodlání.Respektuje mě. A když čtu mezi řádky, myslím, že chce, abych já respektovala jeho. Ber mě, jaký jsem, Olivie.

Neměla bych. Nemůžu.

Když uplyne celá věčnost a já si v duchu projdu všechny důvody, proč odejít, zadívám se mu do očí a odříkám vlastní verzi jeho slov. „Nechci, aby tě ochutnávaly jiný ženy.“

Tělo mu ochabne a  poraženě vydechne. „Není tak snadné toho prostě nechat.“

Ta slova jsou jako kulka do hlavy, a  protože už nemám, co bych řekla, otočím se a kráčím pryč. Opouštím svýho perfektního Millera Harta, kterej i v tom lijáku vypadá dokonale.

KAPITOLA TŘETÍ

Týden ubíhá bolestně pomalu. Prokousávala jsem se směnamav bistru, vyhýbala se Gregorymu a  do posilovny už se nevrátila. Chtěla

jsem, ale nemohla jsem riskovat, že zase uvidím Millera. Pokaždý,

když se zdá, že se pohnu o trochu vpřed, jako by to vycítil a zhmotní

se doslova odnikud – hlavně v  mých snech, a  párkrát dokonce i  ve

skutečnosti –, aby mě vrátil zpátky na start.

Ve dveřích do obýváku se objeví babča, chvilku ometá prach z  knihovny a  pak mi sebere ovladač od televize z  ruky. „Hele, já se na to dívala!“ Samozřejmě to není pravda, a dokonce i kdybych byla úplně zabraná do dokumentárního snímku o  kaloních, babče by to bylo úplně jedno.

„Zavři pusu a radši mi poraď.“ Odhodí ovladač na gauč vedle mě, utíká do chodby a rychle se vrací s párem šatů na ramínkách.„Nedokážu si vybrat,“ řekne a přidrží si jedny před sebou. Jsou modrý,posetý světle žlutýma kytkama. „Tyhle,“ vymění je za zelený šaty, „nebo tyhle?“

Trochu se narovnám a těkám mezi nima očima. „Líbí se mi oboje.“

Zvedne svoje námořnický oči v sloup. „Tos mi tedy pomohla.“

„Kam se chystáš?“

„Na večeři a tancovat. S Georgem. V pátek.“

Usměju se. „Chystáš se roztancovat celej sál?“

„Pfff !“ Zavrtí hlavou, předvede pár tanečních kroků a já se usměju ještě víc. „Olivie, tvoje babička dokáže roztancovat úplně všechno.“

„Pravda,“ přiznám a znovu si prohlídnu šaty. „Ty modrý.“

Její rozzářenej úsměv nahradí ty přetrvávající chmury, který už se jí celý dny zračej ve tváři, a  nakrátko mě zahřeje u  srdce. „Taky si myslím.“ Odhodí ty zelený stranou a znovu si přidrží na těle vítězný modrý. „Na tanec jsou dokonalé.“

„Je to soutěž?“

„Oficiálně ne.“

„Takže je to vážně jen tanec?“

„Ale Olivie, nikdy to není jen tanec.“ Zatočí se a pohodí šedivým mikádem, ačkoliv to není nejpovedenější gesto. „Prostě mi říkejGinger.“

Zahihňám se. „A George je tvůj Fred?“

Odevzdaně si povzdechne. „Bůh mu požehnej, snaží se, ale ten člověk má obě nohy levé.“

„Měj trochu uznání. Ten chudák chlap má hodně přes sedmdesát!“

„Já taky nejsem jarní kuřátko, ale pořád se dokážu houpat a vlnit jako zamlada.“

Nakrčím obočí. „Houpat a co?“

Malinko se pokrčí v  kolenou, jako by si přidřepla, a  pak začne trhat starými boky dopředu. „Houpat,“ vysvětlí, pak změní směra zavrtí zadkem, „a vlnit.“

„Babi!“ směju se a sleduju, jak střídá její slavný houpání a vlnění. Obratně zrychluje a ze mě zbude na gauči jen bezmocnejrozchechtanej pytel, co se drží za bolavý břicho. „Nech toho!“

Jodi Ellen Malpasová

36

„Mohla bych na konkurz, až bude Beyoncé točit příští klip. Myslíš, že bych je rozsekala?“ Mrkne na mě, posadí se vedle mě a věnuje mi jedno vřelý objetí. Dostanu ten smích trochu pod kontrolu, vzdychnu si k ní do hrudi a přivítám ho. „Nic mi neudělá větší radost, než když vidím ty krásné oči jiskřit smíchem, holčičko moje zlatá.“

Moje pobavení polevuje a  nahradí ho vděčnost – vděčnost týhle úžasný starý dámě, kterou mám to štěstí nazývat svou babičkou.Neúnavně se snažila vyplnit prázdno po mý matce a celkem se jí topodařilo. A teď nasadila tu samou taktiku i proti absenci jiný osoby v mým životě. „Děkuju,“ zašeptám.

„Za co?“

Trochu pokrčím rameny. „Prostě že jsi to ty.“

„Všetečná stará bába?“

„Nikdy to nemyslím vážně, když to řeknu.“

„Ale ano, myslíš.“ Rozesměje se, odtáhne se, vezme moji tvář do vrásčitejch dlaní a přidusí mě polibkama. „Ty moje překrásnáholčičko. Vydoluj ze sebe tu svoji přidrzlost, Olivie. Ne moc, jenom trošku. Dobře ti poslouží.“

Sevřu rty. Nepřemýšlí tolik jako moje matka.

„Drahoušku, popadni život za koule a pořádně s nima zakruť.“

Rozřehtám se a ona se směje taky, svalí se zády na gauč a měvezme s sebou. „Zkusím to.“

„A  když už v  tom budeš, zakruť koulema i  každému kreténovi, kterého potkáš.“ Neříká to přímo, ale vím, o  kom to mluví. O  kom jiným?

Zazvoní pevná linka a obě nás zvedne na nohy.

„Já to vezmu.“ Dám babče rychlou pusu na tvář a zamířím do haly, kde na staromódním telefonním stolku stojí ve stojánku bezdrátovej telefon. Když na displeji uvidím číslo pevný linky z  bistra, trapným návalem nadšení se mi rozsvítí oči a  doufám, že vím proč. „Dele!“ pozdravím ho trochu moc nadšeně a celá šťastná, že volá.

„Ahoj, Livy.“ Jeho silnej cockneyskej přízvuk je radost slyšet. „Zkoušel jsem to na mobil, ale je nedostupnej.“

„Jo, je rozbitej.“ Potřebuju si rychle sehnat novej, ale zároveň si dost užívám výhody soukromí, který s sebou přináší, že ho člověk nemá.

„Aha, dobře. No, vím, že z večerů nejsi u vytržení...“

„Beru to!“ vyhrknu a trapem letím do schodů. Rozptýlení,rozptýlení, rozptýlení.

„Co?“

„Potřebuješ, abych obsluhovala?“ Vpadnu do koupelny, žalostně nadšená pomyšlením na dokonalou příležitost uniknout dalšímu mentálnímu mučení, když teď babčinýmu šprýmování pro dnešní den vypršela expirační doba.

„Jo, v  Pavilionu. Ty zatracený nemakačenka z  agentury jsou tak nespolehlivý.“

„Žádnej prob-“ zarazím se v půlce slova, opřu se zádyo koupelnový dveře a najednou mě napadne něco, co by mohlo spláchnout můj plán na rozptýlení do kanálu. „Můžu se zeptat, co je to za událost?“

Úplně v duchu vidím, jak se Del mračí. „Ehm, no, výročnígalavečer pro bandu soudců a právníků.“

Celým tělem se mi rozleje úleva. Miller není soudce ani právník. Jsem v bezpečí.

„Měla bych si na sebe vzít černou?“ ptám se.

„Jo,“ zní trochu zmateně. „Začíná to v sedm.“

„Skvělý. Tak se tam uvidíme.“ Položím to a vrhnu se do sprchy.

Jodi Ellen Malpasová

38



Proletím zaměstnaneckým vchodem Pavilionu a okamžitě najdu Dela

a  Sylvii nalívat šampaňský. „Jsem tady!“ Shodím ze sebe džínovou

bundu a pustím tašku. „Co mám dělat?“

Del se usměje, podívá se na Sylvii a oba si vymění nad mouneobvykle veselou náladou uznalej pohled. „Dokonči to nalívání, zlatíčko,“ řekne, podá mi lahev a nechá mě tam se Sylvií, abychom to dodělaly.

„Seš v pohodě?“ zeptám se jí a začnu s přidělenou prací.

S  úsměvem zavrtí hlavou, až se jí rozvlní černý mikádo „Vypadáš... dobře naladěná.“

Rychle odpálkuju její postřeh a odmítám se přestat usmívat. „Život jde dál,“ vyhrknu a změním téma. „Kolik snobů že to máme dneska večer nakrmit a napojit?“

„Kolem tří stovek. Recepce je od osmi do devíti a pak je všechny naženou do sálu na večeři. Naběhnem zase po desátý, až dojedía začne hrát kapela.“ Odloží prázdnou lahev od šampaňskýho. „Hotovo. Jdem na to.“

Navzdory mýmu entuziasmu, že se prací rozptýlím, se dneskavečer moc v pohodě necítím. Proplouvám davem, roznáším jednohubky se šampaňským, ale je mi nanic. Nelíbí se mi to.

Když vrchní oznámí večeři, místnost se brzy vyprázdní a po celý mramorový podlaze zůstanou jen závěje stovek koktejlovejchubrousků. Jsou to sice lidi ze světa práva a pořádku, ale tenhle úžasnej prostor pěkně zasvinili. Zbavím se tácu a začnu si razit cestu kolem dokola, sbírám smetí a cpu ho do černýho pytle. Nacházím dokonce i zbytky nedojedenejch jednohubek.

„Jsi v pořádku, Livy?“ volá Del přes celou místnost.

„Jasně. Jenom jsou to pěkní bordeláři,“ prohlásím a  zavážu plnej pytel. „Vadilo by ti, kdybych si odskočila na záchod?“

Směje se a vrtí hlavou. „Co bys dělala, kdybych řek ne?“

Ta otázka mě rozhodí. „A říkáš ne?“

„Bůh tě miluje. Mazej na ten zatracenej záchod, ženská!“ A s tím můj šéf zmizí zpátky do kuchyně a  nechá mě, abych si našla cestu na dámy.

Zdolám pár schodů, jdu podle šipek strašně dlouhou chodbou a obdivuju obrazy, rozvěšený po obou stranách. Na všech jsou bývalí králové a královny, počínaje Jindřichem VIII. Zastavím se a prohlížím si zavalitýho muže v pozdním věku a s bradkou a hloupě přemýšlím, co by na tomhle mohlo ženy lákat.

„Není to zrovna Miller Hart, že ne?“

Otočím se a  stanu tváří v  tvář Millerově „obchodní známosti“, Cassie. Co tady k čertu dělá? Zamyšleně se dívá na obraz, rucepřekřížený na prsou omračující stříbřitý róby, a lesklý černý vlasy se jí vlní kolem ramen.

„Možná byl v  ložnici dost zaneprázdněný, ale rozhodně ne tolik jako Miller.“ Její zlomyslná zraňující slova se jako špendlíky zapichují přímo doprostřed mýho srdce. „Je tak dobrý, jak všechny tvrdí?“ S  domýšlivým výrazem se ke mně otočí a  přejede mě odshora dolů pohledem plným zadostiučinění.

Trochu mě to zasáhne, ale pořád dokážu najít skrytou sílu, abych to zamaskovala.

„To záleží na tom, nakolik všechny tvrdí, že je dobrý,“ opáčím a vrátím jí pohled se stejnou sebejistotou, jakou předvádí ona.

Jodi Ellen Malpasová

40

Z její otázky mi rychle dojde, že se ptá, protože to sama nepoznala, a to mě dost uspokojuje.

„Velice dobrý.“

„Tak to mají velice pravdu.“

Sotva se jí podaří zakrýt šok, což mi na sebejistotě ještě přidá. „Chápu,“ odpoví tiše a mírně přikývne.

„Ale něco vám řeknu jen tak,“ pokračuju a přistoupím blížs nesmyslně nadřazeným pocitem, pramenícím z  vědomí, že já jsem ho měla, a Cassie ne. Nedám jí příležitost zeptat se co. Jsem rozjetá.„Milovat se umí ještě líp než jen tupě šukat.“

Zajíkne se, o krok ustoupí a právě v tuhle chvíli mi dojde celá váha Millerovy reputace. Zvedne se mi z toho žaludek. Přesto se nějakdokážu dál držet svý drzosti.

„Jestli máte v plánu zkoušet mě šokovat novinkama o tom, coMiller dělá, pak plýtváte slovy. Už to vím.“

„Dobře,“ řekne zamyšleně.

„Skončily jsme, nebo se mi chystáte objasnit i jeho pravidla?“

Zasměje se, ale je to překvapený smích. Šokovala jsem ji a ještě víc jsem ji zaskočila svou asertivitou, na kterou nebyla připravená. Cítím se samolibě. „Myslím, že jsme skončily.“

„Fajn,“ vypálím, konečně dojdu na toaletu a zhroutím se, jakmile jsem bezpečně za zavřenejma dveřma kabinky. Nejsem si jistá, proč brečím, když se cítím sama se sebou tak spokojená. Myslím, že jsem právě zakroutila někomu koulema a  babča by byla tak pyšná..., jen kdybych jí o tom mohla říct.

Poté, co strávím skoro celou věčnost snahou dát se dohromady, se vracím zpátky do kuchyně a  začnu nakládat tácy šampaňským, aby byly připravený na návrat hostů od večeře.

Cassie je jedna z prvních, na koho při vstupu do místnostinarazím. Je zavěšená do zralýho muže, alespoň o třicet let staršího, než je ona. Právě tehdy mě ta očividnost pleskne přímo do čela, roztřesou se mi ruce, až začnou skleničky na tácu cinkat. Ona je taky luxusní šlapka!

„Ach můj bože,“ zašeptám a  sleduju ji, jak se hihňá a  doslova hltá pozornost, kterou ji ten páprda zahrnuje. Proč? Má přece podíl v exkluzivním nočním klubu. Určitě nepotřebuje prachy nebo dárky. A v tu chvíli si rázem uvědomím, že jsem ani neuvažovalao Millerově motivu, proč se nechal vtáhnout do toho světa. On Ice vlastní. Rozhodně nepotřebuje peníze. Vrátím se v  duchu zpátky k  našemu setkání v restauraci a pátrám v paměti po slovech, která si vybavuju jen matně.

Dost, abych si koupil exkluzivní klub.

Nadskakuju zvědavostí, a já tenhle pocit nenávidím. Už tak jsem se dostala moc hluboko – ještě víc, a začnu se topit.

„Hodláš tu takhle stát jako ve snách celou noc?“ vytrhne měSylviin hlas zase zpátky do reality, kterou je teď místnost plná hostů a veselýho hovoru. Oči mi zvolna přejedou přes skupinky lidí, který jsou jako obvykle dokonale oblečení, a napadne mě, kolik z nich asi pochází ze světa luxusní prostituce. „Livy?“

Nadskočím a honem chytnu tác volnou rukou. „Pardon!“

„Co se děje?“ ptá se Sylvie, rozhlíží se po místnosti a já vím, že je to kvůli všem těm případům, kdy jsem během těchhle událostízpůsobila pohromu.

„Nic,“ vyhrknu. „Radši jdu zase roznášet.“

„Hej, není to ta ženská...“ Odmlčí se a podívá se na mě, růžový rty pevně sevřený, aby zadržela zbytek svý otázky.

Jodi Ellen Malpasová

Neodpovím, raději ji nechám být a ztratím se v davu. Ať si tovy

loží, jak chce. Nechala jsem svý přátele věřit, že Cassie je Millerova

přítelkyně, a jestli se tady bude ta děvka bezostyšně předvádět s jiným

chlapem, mohlo by mě to usvědčit z pěknejch lží.

43

KAPITOLA ČTVRTÁ

Následujícího večera cestou z práce domů zajdu k několika svýmob

líbeným památkám. Jako vždycky je to vítaný rozptýlení, ale když se

zastavím u  pouličního stánku, abych si koupila lahev vody, fotka na

titulní stránce novin mě katapultuje zpátky na startovní políčko. Už

je to týdny, co ten rozhovor dělal. Proč to vyšlo teprve teď? Tep mi

zrychluje jen při pouhým pohledu na fotku toho krásnýho chlapa na

první stránce, a pak vyletí až do oblak, když si přečtu hlavní titulek:

Nejžádanější londýnský starý mládenec otvírá

nejexkluzivnější noční klub

Nesměle noviny zvednu, zírám na ta slova a  přitom mě bombardují

vzpomínky na šťastný chvíle, když si uvědomil svoje city a zdálo se, že se

před nimi přestane schovávat. Tý vlezlý reportérce řekl, aby zvážila, jestli

chce ten článek nazvat zrovna takhle. Musela být ze zprávy, že Miller

Hart je skutečně starej mládenec, štěstím bez sebe. Příliš to bolí a číst

ten článek mou bolest jen jitří, a  tak se přinutím noviny zase odhodit

a úplně zapomenu na vodu, pro kterou jsem se původně zastavila.

Jodi Ellen Malpasová

44

Neustále na mě číhá na každým rohu. Slepě zírám na chodník a  snažím se vzpomenout, kam bych měla zamířit dál. V  zamyšlení vkročím do silnice, blížící se auto na mě zatroubí, ale vůbec to se mnou nehne. I kdyby mě smetlo, necítila bych vůbec nic.

Vůz zpomalí a zastaví se jen kousek přede mnou. Lexus mipovědomej není, al



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist