načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Jedna noc 2: Odmítnutá - Jodi Ellen Malpasová

  > > > > Jedna noc 2: Odmítnutá  

Elektronická kniha: Jedna noc 2: Odmítnutá
Autor:

Nezkrotná vášeň, která se rozhořela mezi Livy a Millerem v Jedné noci: Zaslíbené, může oba dva nemilosrdně zničit. Pro Livy už ale neexistuje cesta zpět, její krásný a bohatý ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  187
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 468
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: z anglického originálu One night - Denied ... přeložily Hana Netušilová a Kristýna Vítková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5731-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nezkrotná vášeň, která se rozhořela mezi Livy a Millerem v Jedné noci: Zaslíbené, může oba dva nemilosrdně zničit. Pro Livy už ale neexistuje cesta zpět, její krásný a bohatý londýnský eskort jí stále přináší rozkoš, o níž neměla ani tušení a která ji tolik láká. Jejich touha přerůstá ve vzájemný cit, který musí čelit mnoha překážkám.

Zařazeno v kategoriích
Jodi Ellen Malpasová - další tituly autora:
Odhalení – This Man 1 Odhalení – This Man 1
Malpasová, Jodi Ellen
Cena: 339 Kč
Odhalení – This Man 1 Odhalení – This Man 1
Malpasová, Jodi Ellen
Cena: 234 Kč
Jedna noc 1: Zaslíbená Jedna noc 1: Zaslíbená
Malpasová, Jodi Ellen
Cena: 339 Kč
Zpověď – This Man 3 Zpověď – This Man 3
Malpasová, Jodi Ellen
Cena: 234 Kč
Jedna noc 2: Odmítnutá Jedna noc 2: Odmítnutá
Malpasová, Jodi Ellen
Cena: 296 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Jedna noc 2:
Odmítnutá
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.xyz.cz
www.albatrosmedia.cz
Jodi Ellen Malpasová
Jedna noc 2: Odmítnutá – e‑kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2017
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Jodi Ellen Malpasová










Pro babičku, tetičku Doll a pratetu Phyllis.
Do Oliviiny babči jsem drze vtělila střípek každé z vás.
Moc nám chybíte.










7
Poděkování
Milionkrát díky všem obvyklým zúčastněným. Všichni víte, koho tím
myslím! Jsem dítě štěstěny, že mi kryjete záda. A zvláštní poděkování
patří mojí editorce Leah, díky níž si celý ten proces následného edito -
vání téměř fyzicky užívám. Já řekla téměř! Ale co si rozhodně užívám,
to je práce s vámi. Díky za všechno, i za to, že chápete moje jodismy.
A poděkování patří také grafickému oddělení obou mých nakladatelů
jak ve Velké Británii, tak ve Spojených státech. Jsem úplně k ničemu,
když se mám vyjádřit, jak by měly vypadat obálky mých knih, a vy to
vždycky trefíte na jedničku. Díky!
A mým dámám! Chci vás všechny prostě vzít ven a popíjet mojito,
dokud neodpadneme!
Doufám, že si Odmítnutou užijete!
S láskou Jodi










9
Prolog
William Anderson pomalu zamyšleně odložil telefon a  opřel se ve
svém kancelářském křesle. Spojil si štíhlé dlouhé prsty pod bradou
a v duchu si neustále opakoval předchozí desetiminutový rozhovor, až
měl pocit, že se asi zblázní. Netušil, co si o tom má myslet, ale bylo mu
jasné, že potřebuje skleničku. A pořádnou. Přešel k místu, kde scho -
vával alkohol, a odklopil víko velkého starožitného globusu. Ani moc
nepřemýšlel, na jakou whisky má chuť; zrovna teď mu postačí cokoliv.
Nalil si do sklenky pořádnou dávku bourbonu, půlku vypil a okamžitě
ho zase doplnil. Bylo mu horko a potil se. Tenhle obvykle vyrovnaný
muž byl dnešními zprávami úplně vyvedený z  míry a  jediné, co teď
viděl, byly ty nádherné safírové oči. Kamkoliv se otočil, všude na něj
zíraly, mučily ho a  připomínaly mu, že selhal. Trhnutím si uvolnil
kravatu a rozepnul si horní knoflíček u košile v naději, že se mu bude
lépe dýchat. Nepomohlo to. Hrdlo se mu svíralo čím dál víc. Minulost
se vrátila, aby ho pronásledovala. Tak moc se pokoušel nenechat se do
toho znovu vtáhnout a zůstat stranou. A teď to tu bylo zase.
V jeho světě bylo třeba dělat rozhodnutí s chladnou hlavou
a čistou myslí – v čemž obvykle vynikal. Obvykle. Ve Williamově vesmíru
měly události vždycky důvod, a  tím bývala skutečnost, že to prostě





Jodi Ellen Malpasová
řekl – protože lidé mu naslouchali a respektovali ho. Teď cítil, jak mu
všechen ten pocit kontroly uniká, a  nijak se mu to nelíbilo. Zvláště
pokud šlo o  ni.
„Na tyhle sračky už jsem moc starý,“ zavrčel a zhroutil se do křesla.
Dal si další pořádný hlt bourbonu a pak si opřel hlavu dozadu a za -
hleděl se do stropu. Ta dívka s ním zamávala už předtím a zdálo se,
že jí to dovolí znovu.
Zbláznil se. Ale to, že v celé téhle komplikované rovnici figuroval
ještě Miller Hart, mu ponechávalo trochu prostoru k  manévrování.
Což neplatilo o jeho zásadách... ani o jeho lásce k té ženě.





11
KAPITOLA PRVNÍ
Můj osud řídil někdo jinej. Všechna snaha, opatrnej přístup i ochranný
zdi, který jsem si kolem sebe tak těžce vystavěla, lehly popelem v den, kdy
jsem potkala Millera Harta. Celkem rychle se ukázalo, že jsem ve svým
životě dosáhla bodu, kdy bylo zásadní, abych si zachovala rozumný život -
ní postoje, udržela si chladnou tvář a zůstala ostražitá. Protože ten muž
mě bude nepochybně pokoušet. Což udělal. A neustále v tom pokračuje.
Někomu věřit, svěřit se mu a odevzdat se byla ta nejzazší krajnost, jaké
bych byla schopná. A přesto jsem to udělala a teď si z celýho srdce přeju,
aby se to nestalo. Děsit se, že mě kvůli mý minulosti opustí, bylo naprosto
zbytečný. Ve skutečnosti to byla ta poslední věc, který jsem se měla bát.
Miller Hart je totiž luxusní prostitut. Říkal si „eskort“, ale nejde to
natřít na růžovo jen tím, že se to nazve elegantnějším slovem.
Miller Hart prodává svý tělo.
Miller Hart žije ponižujícím životem.
Miller Hart je mužským ekvivalentem mý matky. Jsem zamilovaná
do muže, kterýho nemůžu mít. Přiměl mě cítit se naživu, potom co
jsem až příliš dlouho živořila, ale pak mi ten úžasně osvěžující pocit
sebral a nahradil ho bezútěšností. Teď jsem jako tělo bez duše víc, než
kdy dřív před naším setkáním.





Jodi Ellen Malpasová
12
Ale ponížení z mýho omylu přehlušuje utrpení. Necítím nic, jen
ochromující bolest. Byly to ty nejdelší dva týdny, jaký si umíte před -
stavit, a ještě mě čeká zbytek života, abych se tím trápila. Jen pouhý
pomyšlení mi stačí k tomu, abych toužila zavřít oči a už je nikdy
neotevřít.
V  duchu si znova a  znova přehrávám ten večer v  hotelu – cítím
pásek, kterým mi Miller spoutal zápěstí, chladnou apatii v jeho tváři,
když mě zkušeně donutil vyvrcholit, výraz čirých muk, když si
uvědomil, jakou bolest mi způsobil. Jistěže jsem musela utéct.
Jenom jsem si neuvědomila, že naběhnu rovnou do ještě většího
problému. William. Vím, že je jenom otázkou času, než mě znovu
najde. Viděla jsem to překvapení v jeho tváři, jakmile mě zaregistroval,
a viděla jsem i poznání poté, co spatřil Millera. William Anderson se
s Millerem Hartem zná a bude chtít vědět, odkud ho znám já. A Bůh
mi odpusť, bude chtít vědět i to, co jsem v tom hotelu dělala. Nejenže
jsem ty dva týdny strávila v pekle, ale taky jsem se neustále ohlížela
přes rameno a čekala, až se objeví.

Potom, co jsem se dovlekla do sprchy a natáhla na sebe, co mi přišlo
pod ruku, se ploužím ze schodů a dole najdu babču na kolenou, jak
láduje prádlo do pračky. Tiše proklouznu na židli u  jídelního
stolu, ale zdá se, že na mě má poslední dobou doslova vyladěnej radar
a zaregistruje každej pohyb, nádech i slzu, bez ohledu na to, jestli je
se mnou v pokoji, nebo ne. Stará se o mě, ale je zmatená, soucítí se
mnou, ale zároveň mě povzbuzuje. Její snaha přimět mě spatřit
pozitivní stránku vztahu s Millerem Hartem se stala jejím životním cílem,





13
ale já nevidím nic jinýho než bezprostřední mizérii a necítím nic než
přetrvávající bolest. Už nikdy nebude existovat nikdo jinej. Žádnej
chlap už ve mně nikdy nevyvolá podobný pocity, nepřiměje mě cítit
se ochraňovaná, milovaná a v bezpečí.
Je to ironie, vážně. Celej svůj život jsem opovrhovala tím, že mě
matka opustila kvůli životu plnýmu mužů, slasti a  dárků. A  pak se
ukáže, že Miller Hart je mužskej eskort. Prodává svý tělo, bere prachy
za to, že dává ženám rozkoš. Pokaždý, když si ode mě bral to svoje a tak
něžně mě držel v náruči, to pro něj bylo, jako by smazával poskvrnu ze
soulože s jinou ženou. Proč to ze všech chlapů na světě, kteří by si mě
dokázali takhle bezpodmínečně získat, musel být právě on?
„Chtěla bys se mnou jít v pondělí do klubu?“ zeptá se babča
nenuceně, zatímco já se snažím se staženým krkem spolykat alespoň
trochu kukuřičných lupínků.
„Ne, zůstanu doma.“ Ponořím lžíci do misky a  znovu si nacpu
plnou pusu. „Vyhrála jsi včera v bingu?“
Párkrát zafuní, zabouchne dvířka od pračky a začne sypat do
přihrádky prášek na praní. „Vyhrála jsem prd! Byla to zatracená ztráta
času.“
„Tak proč tam vůbec chodíš?“ ptám se a zvolna si míchám snídani
v misce.
„Protože si ze mě vždycky všichni sednou na zadek!“ Mrkne na
mě, trochu se usměje a já se v duchu modlím, aby mě zase nepoctila
dalším povzbudivým proslovem. Moje modlitba zůstane nevyslyšená.
„Kvůli dědečkovi jsem truchlila celé roky, Olivie.“ Její slova mě
trochu ohromí. Zmínka o  něm je to poslední, co bych čekala. Pomalu
přestávám míchat lžící. „Ztratila jsem životního partnera a vyplakala
moře slz.“ Snaží se dát věcem správnou perspektivu a  mě okamžitě





Jodi Ellen Malpasová
14
napadne, jestli si nemyslí, že jsem k politování, když jsem tak smutná
kvůli chlapovi, kterýho jsem znala sotva pár týdnů. „Vůbec jsem netu -
šila, jestli se zas někdy budu cítit jako člověk.“
„Vzpomínám si,“ prohodím tiše. A  pamatuju si i  to, že jsem to
babče moc neusnadňovala. Ještě se ani nevyrovnala s matčiným
zmizením, a  už musela čelit kruté předčasné smrti svého milovaného
Jima.
„Ale stalo se.“ Povzbudivě přikývne. „Možná to právě teď tak
necítíš, ale uvidíš, že život jde dál.“ A s tím zamíří do haly, zatímco já
uvažuju o jejích slovech a cítím se trochu provinile, že truchlím nad
něčím, co jsem sotva měla, a ještě víc kvůli tomu, že to v pokusu mě
rozveselit srovnává se ztrátou svýho manžela.
Ponořím se hlouběji do vzpomínek. Postupně si přehrávám jedno
setkání za druhým, polibek za polibkem, slovo za slovem. Moje
utahaná mysl jako by tvrdohlavě trvala na tom, že mě bude mučit, ale je
to jenom moje zatracená chyba. Řekla jsem si o to. Beznaděj nabrala
novej význam.
Zavibruje mi mobil a  já sebou na židli trhnu, jak mě to prudce
vrátí do reality, kde je všechno to trápení zase skutečný. Nemám
vůbec chuť se s  někým bavit a  nejmíň ze všech s  mužem, kterej je za
tohle všechno zodpovědnej, takže když spatřím jeho jméno, prudce
upustím lžíci do misky a  slepě zírám na displej. Srdce mi bije jako
o závod. V panice ze sebe nedokážu vydat ani hlásku, odsouvám se od
stolu a zavrtávám se do židle, abych byla od toho mobilu co nejdál.
Nedokážu uhnout víc, protože každej sval v mým těle je jako
paralyzovanej. Nic nepracuje tak, jak by mělo, kromě mojí zatracený paměti,
a ta mě mučí ještě víc a nutí mě znovu prožívat každej moment,
kterej jsem s Millerem Hartem strávila. Oči se mi začínají plnit slzama





15
zoufalství. Není moudrý si tu textovku číst. To je jasný. Ale já v tuhle
chvíli moudrosti moc nepobrala. Přišla jsem o  ni v  okamžiku, kdy
jsem potkala Millera Harta.
Popadnu mobil a otevřu nově příchozí zprávy.
Jak se máš? Miller Hart
Zamračím se na displej, znovu si ten vzkaz přečtu a přemýšlím, jestli
má pocit, že už jsem na něj zapomněla. Miller Hart? Jak se mám?
Jak si myslí, že se asi mám? Že skáču radostí do stropu, protože jsem
od něj, jakožto nejznámějšího londýnskýho mužskýho eskorta, do -
stala pár čísel zadarmo? Ne, zadarmo ne. To ani náhodou. Můj čas
a  zážitky s  ním mě přijdou pěkně draho. Ještě jsem se ani nezačala
vyrovnávat s  tím, co se stalo. Mozek mám jako klubko otázek, celej
zašmodrchanej a nutně ho potřebuju rozmotat a dát to všechno zase
do pořádku, a pak se možná pokusím v tom všem najít alespoň nějakej
smysl. Už jenom ta skutečnost, že jedinej muž, se kterým jsem kdy
sdílela celý svoje já, je najednou pryč, je sama o sobě dost těžká, abych
se s  ní vyrovnala. Pokoušet se pochopit proč a  jak, to bych teď fakt
emocionálně nezvládla.
Jak se mám? „Na hovno!“ zařvu na svůj telefon a mačkám
tlačítko pro smazání zprávy pořád dokola, dokud mě nezačne bolet prst.
V záchvatu čirýho vzteku mrsknu telefonem přes celou kuchyň a ani
sebou netrhnu, když se s třeskem rozbije o cihlovou zeď a rozletí se na
tisíc kousků. Divoce na židli lapám po dechu a přes ty zuřivý nádechy
sotva slyším dupot kroků na schodech.
„Co se to pro všecko na světě děje?“ ozve se mi za zády
babčin šokovanej hlas, ale já se ani nenamáhám otočit, abych viděla její





Jodi Ellen Malpasová
16
ohromenej výraz ve vrásčitým obličeji, kterej tam teď určitě má. „Oli -
vie?“
Prudce vstanu, až s rámusem odstrčím židli a skřípot dřeva
o dřevo se rozezní celou naší starou kuchyní. „Jdu ven.“ Vyhnu se
jejímu pohledu a utíkám, rychle proběhnu halou a surově strhnu bundu
a tašku z věšáku.
„Olivie!“
Slyším za sebou dupot jejích kroků, rozrazím přední dveře a skoro
povalím George. „Dobré rá... Jejda!“ Sleduje mě, jak se řítím kolem,
já koutkem oka zachytím, jak se jeho veselej výraz mění v šok,
a sprintem se rozběhnu po příjezdový cestě pryč.

Vím, že vypadám, jako bych sem nepatřila, když jen tak stojím ve
vchodu do posilovny, očividně na vážkách a lehce mimo. Všechny ty
stroje vypadají jako kosmický lodě, stovky knoflíků nebo páček na
každým z  nich, a  já nemám ani ponětí, jak s  nima zacházet. Moje
úvodní hodina minulý týden mě skvěle rozptýlila, ale jakmile jsem
z toho exkluzivního fitness centra odešla, všechny ty informace a rady
se mi okamžitě vykouřily z paměti. Rozhlížím se kolem, pohrávám si
s prstýnkem na prstě a sleduju masy mužů a žen, jak se potí na
trenažérech, plivou krev na rotopedech a trhají si žíly zvedáním obřích
závaží. Všichni vypadají, jako by přesně věděli, co dělají.
Abych s nima nějak splynula, procházím k automatu s pitím
a natočím si kelímek ledový vody. Ztrácím tím váháním čas, zatímco bych
se mohla zbavit nějakýho stresu a vzteku. Do oka mi padne boxovací
pytel, kterej visí ve vzdáleným rohu. V okruhu devíti metrů kolem něj





17
není ani noha, a tak se rozhodnu to zkusit. Na tomhle nejsou žádný
knoflíky ani páčky.
Cestou si vezmu ze zdi boxerský rukavice. Nacpu do nich ruce
a snažím se vypadat jako profík, kterej sem chodí každý ráno a začíná
den hodinou pocení. Když konečně zapnu všechny suchý zipy, uštěd -
řím tomu pytli první malej šťouchanec. Jsem překvapená, jak je těžkej.
Můj chabej úder s ním sotva pohnul. Rozpřáhnu se, praštím do něj víc
a zamračím se, jenže zase docílím jedině toho, že se ten těžkej pytel
lehce zhoupne. Dojdu k závěru, že musí být plnej kamení, a vložím
do svý slabý paže trochu energie. Do příštího úderu se položím plnou
silou. Zavrčím u  toho, a  tentokrát se pohne dost znatelně, zhoupne
se ode mě, pak jako by se ve vzduchu na chvíli zastavil a pak se zase
vrací zpátky. Rychle. Zpanikařím, uhnu pěstí a natáhnu paži, aby mě
nesmetl na zem. Celou rukou mi proběhne náraz, jak se pytel znovu
střetne s mou rukavicí, ale teď už je zase na cestě pryč. Usměju se,
trochu se rozkročím, obrním se a pak do něj zase tvrdě praštím a pošlu
ho vzduchem opět zpátky.
Už mě bolí celá ruka a  já si najednou uvědomím, že mám dvě,
a tak tentokrát vyrazím levačkou a usměju se od ucha k uchu, protože
z kontaktu mý pěsti a pytle mám dobrej pocit. Začínám se potit
a tancovat okolo, ruce nabírají rytmus. Moje výkřiky plný zadostiučinění
mě ženou dál a pytel se promění v něco víc. Snažím se z něj vytlouct
duši a líbí se mi každá vteřina.
Nevím, jak dlouho tam jsem, ale když toho konečně nechám
a přijdu zase k sobě, jsem vyčerpaná. Klouby na rukách mě bolí a funím
jako lokomotiva. Chytnu pytel, ustálím ho a pak se opatrně rozhlídnu
po posilovně, abych zjistila, jestli si někdo mýho výbuchu všiml. Nikdo
se nedívá. Zůstala jsem naprosto nepovšimnutá, všichni se soustředí





Jodi Ellen Malpasová
18
na svůj vlastní zničující trénink. Usměju se, z nedaleký police seberu
kelímek s vodou a ručník, otřu si zpocený obočí a vydám se ven. Při
každým kroku si málem poskočím. Poprvý po dvou týdnech se cítím
připravená přivítat den.
Zamířím do šaten, upíjím vodu a připadám si, jako by ze mě na -
jednou spadl celoživotní stres a potíže. Jaká ironie. Ten pocit úlevy je
novej a je těžký odolat nutkání vrátit se zpátky a bušit do toho pytle
další hodinu, ale už teď riskuju, že přijdu pozdě do práce, a tak se
přinutím jít dál a přemýšlím, jestli by tohle mohlo být návykový. Vrátím
se zítra ráno, možná dokonce i dneska po práci, a budu do toho pytle
třískat tak dlouho, dokud po Milleru Hartovi a  bolesti, kterou mi
způsobil, nezbude ani stopa.
Míjím jedny dveře za druhými, všechny prosklený, a nakukuju do
každých z  nich. Skrz jedny vidím desítky pevnejch zadků lidí, kteří
šlapou na kolech jako o život. Dalšíma zase ženský zkroucený do
nejrůznějších střelenejch pozic a  za dalšíma běhaj chlapi tam a  zpátky
a občas se svalí na žíněnky, aby se pustili do různejch sestav
sklapovaček a sedů lehů. To musí být ty hodiny, o kterejch mi říkal instruktor.
Možná bych mohla jednu dvě zkusit. Nebo bych jim mohla dát šanci
všem.
Míjím poslední dveře před dámskejma šatnama a zastavím se, ale
najednou koutkem oka něco zachytím. Udělám pár kroků zpátky,
dokud se nedívám skrz skleněnou výplň na boxerskej pytel, podobnej
tomu, na kterej jsem právě před chvílí sama útočila. Houpe se na háku
ve stropě, ale v  dohledu není nikdo, kdo ho k  tomu pohybu přiměl.
Zamračím se, přistoupím blíž ke dveřím a očima sleduju pytel zleva
doprava. Pak se zajíknu, prudce uskočím a najednou se mi kdosi
dostane do výhledu. Je do půl těla nahej a bos. Moje už tak divoce bušící





19
srdce vybuchne dalším náporem šoku. Kelímek s  vodou i  ručník mi
vypadnou z rukou. Je mi na omdlení.
Má na sobě ty šortky. Ty, který nosil, když se mě pokoušel zbavit
rozpaků. Celá se třesu, ale ani ten šok mi nezabrání v dalším pohle -
du skrz sklo. Chci se ujistit, jestli nemám halucinace. Nemám. Je tu
i s tím svým okouzlujícím vypracovaným tělem. Vypadá divoce, když
útočí na visící pytel, jako by ho ohrožoval na životě. Trestá ho silnými
ranami a ještě silnějšími kopanci. Jeho atletický nohy vyrážejí vpřed
mezi údery svalnatých paží, tělo se pohybuje ze strany na stranu, jak
uhýbá a uskakuje před neustále se vracejícím vakem. Vypadá jako
profík. Vypadá jako rváč.
Stojím tam jako přikovaná. Sleduju Millera, jak s lehkostí
poskakuje kolem visícího pytle, pěsti omotaný bandážema, a jeho končetiny
mu uštědřují kontrolované, tvrdé údery. Znovu a  znovu. Ze zvuků
chraplavých výkřiků a  z  jeho ran mě nepovědomě mrazí v  zádech.
Koho to před sebou vidí?
Můj mozek nabírá obrátky, otázek přibývá, jak tiše sleduju toho
kultivovanýho, zdvořilýho džentlmena na částečnej úvazek, ze
kterýho se stal posedlej chlap. Ta vznětlivost, před níž mě varoval, je
najednou přítomná ve svý syrový podobě. Pak rychle uskočím a  tu
zničehonic popadne vak oběma rukama, opře se čelem o kůži a tělo
se mu na ten boxovací pytel zhroutí v jemným zhoupnutí. Ze zad mu
kape a těžce se mu zvedají a zase klesají a já sleduju, jak se jeho pevný
ramena najednou pohnou. Začne se otáčet směrem ke dvěřím. Je to
jako zpomalenej film. Když se mi dostane do výhledu jeho hrudník,
kluzkej lesklým potem, jsem jako vrostlá do země. Pomalu přesouvám
svůj pohled nahoru po jeho těle, dokud nespatřím profil jeho tváře.
Ví, že se někdo dívá. Z plic mi uniká zadržovanej dech a já se dávám





Jodi Ellen Malpasová
do běhu, sprintuju chodbou, proletím dveřma šatny a moje vyčerpaný
srdce žebrá, abych mu dala oddech.
„Jste v pořádku?“
Podívám se směrem ke sprše a  uvidím ženu zabalenou v  osušce
s turbanem na mokrý hlavě, která mě sleduje lehce vytřeštěnýma oči -
ma. „Jasně,“ vydechnu a  uvědomím si, že jsem přitisknutá zády ke
dveřím. Nemůžu zrudnout, protože tváře už mám jasně červený
a doslova žhnou.
Mračí se na mě, ale i  přesto se usměje. Naštěstí si jde po svých,
a  já tak můžu najít svou skříňku a  vytáhnout si tašku s  toaletníma
potřebama. Voda je až moc horká. Potřebuju spíš led. Ale ani po pěti
minutách cloumání s baterií se mi nedaří ji nastavit studenější. Tak se
na to vykašlu a radši si začnu mýt svoji zacuchanou, zpocenou hřívu
a  mydlit ulepený tělo. Můj předchozí uvolněnej stav mysli a  těla se
zase pohledem na něj dostal do křeče a teď se mi ty představy znovu
honí myslí. V Londýně jsou stovky fitness center. Proč jsem si vybrala
zrovna tohle?
Nemám čas na velký přemýšlení ani na příjemný rochnění v horký
vodě, která mi teď masíruje pohybem unavený svaly. Překvapivě na tý
žhnoucí kůži ani nepálí. Musím jít do práce. Trvá mi deset minut, než
se utřu, vysuším si vlasy a obleču se. Pak se vykradu ven s hlavou
zataženou mezi ramenama a v duchu se snažím obrnit před tím hlasem,
kterej by na mě mohl zavolat, i před dotekem, kterej by ve mně zase
vznítil ten vnitřní plamen. Ale naštěstí se mi podaří bezpečně
uniknout a  spěchám na metro. A  zatímco moje oči jsou za připomínku
dokonalosti Millera Harta vděčný, moje mysl ne.





21
KAPITOLA DRUHÁ
Jakmile se v bistru, kde pracuju, přežene polední frmol, Sylvie se na mě
vrhne jako hladovej vlk na jehňátko. „Tak povídej,“ pobídne mě a taky
se svalí na pohovku.
„Není co.“
„Livy, ale no tak! Celý dopoledne jsi vypadala jako buldok, kterej
žvejká vosu.“
Koutkem oka se zamračeně podívám na její jasně růžový rty, se -
vřený do netrpělivý linky. „A co?“
„Pořád se znechuceně šklebíš.“
„Napsal mi,“ zavrčím. Zbytek jí vyprávět nehodlám. „Napsal mi
textovku a ptal se, jak se mám.“
Zamračí se, sebere mi plechovku koly a hlasitě se napije.
„Namyšlenej kretén.“
Bez přemýšlení vyskočím nahoru. „Není to žádnej kretén!“
vykřiknu na jeho obranu, okamžitě se plácnu přes pusu a zase se posadím
na pohovku. Zaregistruju Sylviin významnej pohled. „Není to kretén
a  není ani namyšlenej,“ zopakuju klidněji. Byl láskyplnej, vnímavej
a  ohleduplnej..., když se zrovna nechoval jako namyšlenej kretén...
nebo nejprofláknutější londýnskej mužskej eskort. S  povzdechem





Jodi Ellen Malpasová
22
svěsím hlavu. Zaplíst se s jedním takovým je smůla. Se dvěma? No, to
je prostě boží dopuštění.
Natáhne ruku a stiskne mi koleno. „Doufám, žes ho nepoctila od -
povědí.“
„To bych nemohla, ani kdybych chtěla. Což jsem nechtěla,“ řeknu
a zvednu se.
„Proč?“
„Mám rozbitej telefon.“ A  bez dalšího vysvětlení ji tam nechám
i s jejím svraštělým obočím.
Jediný, co jsem jí prozradila o  svým rozchodu s  Millerem, je, že
v tom byla jiná ženská. Je to tak snadnější. Pravda je nevyslovitelná.
Po příchodu do kuchyně tam najdu Dela s Paulem, jak se chechtají
jako dvě hyeny, každej s nebezpečně vypadajícím nožem v jedný ruce
a s okurkou v druhý. „Co je tu tak k smíchu?“ zeptám se a oba
okamžitě zmlknou; tváře se jim změní ve studny lítosti, když zaregistrujou
moje ochablý tělo a duševní stav. Mlčky tam stojím a nechám je dojít
k jedinýmu závěru, kterej se nabízí. Pořád ještě vypadám utahaně.
Del se nakonec probere zpátky k životu, ukáže na mě nožem
a očividně se nutí do úsměvu. „Livy nás rozsoudí. Ta bude fér.“
„Co mám rozsoudit?“ ptám se a radši od toho nože o krok ustoupím.
Paul zasyčí, stáhne mu ruku dolů a  usměje se na mě. „Máme tu
soutěž v krájení okurek. Tvůj hloupej šéf si myslí, že mě dokáže
porazit.“
Proti svý vůli se rozchechtám. Paul i  Del  sebou lehce šokovaně
trhnou. Už jsem Paula viděla krájet okurku, nebo jsem se o to alespoň
pokoušela. Na pár vteřin se z jeho ruky stala totiž akorát rozmazaná
šmouha, dokud nebyl ten kus zeleniny rozprostřenej na celým
prkýnku, každej řez dokonale stejnej. „Tak to hodně štěstí!“





23
Del se na mě zářivě usměje. „Livy, zlatíčko, já nepotřebuju štěstí.“
Rozkročí se a položí svou okurku na místo. „Řekni teď.“
Paul se na mě podívá, zvedne oči v sloup a postaví se stranou, což
je vzhledem k tomu, jak Del drží nůž, moudrý rozhodnutí. „Jsi připra -
vená to stopnout?“ ptá se a podává mi stopky.
„To jako vážně?“ Vezmu si je a vynuluju displej.
„Jo,“ odpoví Del, soustředěnej na okurku. „Porazil mě v  paprice,
cibuli a salátu, ale okurka je moje.“
„Teď!“ zařve Paul a já okamžitě zmáčknu tlačítko, abych
odstartovala stopky, a Del vlítne do akce.
Divoce seká nožem do ubohý okurky.
„Hotovo!“ zaječí celej bez dechu a  podívá se na mě. Koupe se
v potu. „Za kolik jsem to dal?“
Podívám se dolů. „Deset sekund.“
„Jo!“ Vyskočí do vzduchu a  Paul mu okamžitě zkonfiskuje nůž.
„Překonej to, šéfkuchaři!“
„Brnkačka,“ prohlásí Paul, zaujme pozici u prkýnka, odhrne
stranou rozsekanou okurku a položí tam tu svoji. „Řekni teď.“
Rychle vynuluju stopky, právě včas na Delovo: „Teď!“
Přesně jak jsem tušila, oproti Delovu masakru těžkou rukou Paul
proplouvá okurkou s poklidnou vybroušeností mistra. „Hotovo,“
ohlásí nevzrušeně, žádnej pot, a dokonce není ani udejchanej, jak by k jeho
otylý postavě náleželo.
Podívám se dolů na stopky a v duchu se usměju. „Šest vteřin.“
„Jdi někam!“ vykřikne Del, připochoduje ke mně a  vytrhne mi
stopky z ruky. „Muselas to zvrtat.“
„To teda ne!“ Teď už se doopravdy směju. „A mimochodem, Paul
tu okurku krájel, tys ji sekal.“





Jodi Ellen Malpasová
24
Del se zajíkne a Paul se řehtá se mnou, koutkem oka na mě rozto -
mile mrkne. „Takže teď vedu v paprice, cibuli, salátu i okurce.“
Zvedne popisovač a tlustě odškrtne jednoduchej obrázek okurky na zdi.
„Kecy,“ brblá Del. „Kdyby nebylo křupavýho tuňáka, už bys
zmizel v propadlišti dějin, ty hajzlíku.“ Delova otrávenost jenom přispěje
k našemu řehotu, oba se málem popadáme za břicho a náš šéf
nasupeně opustí místnost. „Ukliďte to!“ křikne na nás zpátky.
„Vy kluci...,“ zamumlám.
Paul se laskavě usměje. „Je dobré vidět v tobě nějaký elán, zlato.“
Něžně mě pohladí po paži, nedělá z toho kdovíco, a pak zase odkráčí
a zamíchá něco v pánvi na sporáku. Sleduju ho, jak si pro sebe šťastně
pohvizduje, a  uvědomím si, že můj dřívější vztek naprosto zmizel.
Rozptýlit. Potřebuju rozptýlit.

Zažívám to nejdelší odpoledne vůbec, což pro věci nadcházející
neznamená nic dobrýho. A  na mně s  Paulem zůstalo zamknout bistro.
Sylvie musela odejít dřív, aby v místní hospodě zabrala místo vepředu,
protože dnes večer hraje její oblíbená kapela. Otravovala mě dobrou
půlhodinu. Snažila se mě nalákat, abych šla taky, ale podle toho, co
říkala, je to heavy metalová kapela, a mně už tak dost hučí v hlavě.
Paul mě znovu přátelsky pohladí po rameni. Ten velkej chlap se
evidentně s přecitlivělýma ženskejma cítí nepříjemně. Zamíří k met -
ru, zatímco já se vydám opačným směrem.
„Děvenko!“ dolehne ke mně zezadu Gregoryho ustaranej hlas.
Otočím se a spatřím ho, jak ke mně uhání v maskáčích a tričku
a vypadá celej zablácenej a upatlanej.





25
„Ahoj.“ Při představě dalších povzbuzujících keců bojuju s touhou
sbalit se do klubíčka a zacpat si uši.
Dohoní mě a společně vykročíme k autobusový zastávce. „Zkoušel
jsem ti snad milionkrát volat, Livy,“ řekne ustaraně, ale taky naštvaně.
„Můj telefon je po smrti.“
„Jak to?“
„Na tom nesejde. Jsi v pohodě?“
„Ne, to teda nejsem,“ zamračí se na mě. „Dělal jsem si o tebe sta -
rosti.“
„Zbytečně,“ zamumlám a  nic dalšího už nedodám. Stejně jako
Sylvie o mužských eskortech a hotelových pokojích nic neví a ani to
vědět nepotřebuje. Můj nejlepší kamarád Millera už tak dost nesnáší.
Vážně mu není třeba dodávat další munici. „Jsem v pořádku.“
„Hulibrk!“ ucedí.
Nemám na to náladu, a tak změním téma. „Už jsi mluvil
s Benjaminem?“
Gregory se zhluboka unaveně nadechne. „Jenom krátce. Jednou mi
to vzal a řekl mi, ať se držím dál. Ten tvůj hulibrk a odpůrce kafe ho
vystrašil k smrti.“
„No a  čí je to vina? Tehdy večer jsi řekl, že nedovolíš, aby se mi
něco stalo, ale když jsem tě potřebovala, byl jsi zašitej s Benjaminem.“
„Já vím,“ zamumlá. „Vůbec jsem nepřemýšlel, co?“
„Ne, to teda ne,“ přitakám a v duchu si nadávám, jak jsem protivná.
„A teď mě Ben odřízl úplně,“ řekne.
Podívám se na něj a spatřím bolest, která se mi nelíbí. Zamiloval
se do muže, kterej předstírá, že je někým, kým není..., trochu jako
Miller. Nepředstíral to snad taky celou tu dobu, co byl se mnou?
„Úplně?“ zeptám se. „Ani nezavolal?“





Jodi Ellen Malpasová
26
Gregory si těžce povzdechne. „Tu sobotní noc si vzal domů něja -
kou ženskou a s velkým potěšením se mi s tím pochlubil.“
„Uf,“ vydechnu. „O tom ses mi ještě nezmínil.“
Pokrčí rameny a  předstírá, že o  nic nejde. „Trochu mi to
pošramotilo ego,“ prohodí a  obrátí se ke mně s  nuceně nezúčastněným
pohledem. „Máš trochu zarudlý tváře.“
Pořád? „Byla jsem dnes ráno v posilovně.“ Zvednu ruku a sáhnu si
na čelo. Vlastně mi bylo horko celej den.
„Vážně?“ ptá se překvapeně. „To je skvělý. A cos dělala?“ začne
poskakovat na chodníku kolem mě. „Trochu kruhovýho tréninku? Nebo
jógu?“ Ohne se do tý nejobscénnější pozice a vzhlídne ke mně
s lascivním úsměvem. „Na pejska?“
Nemůžu si pomoct, vracím mu úsměv a vytáhnu ho zpátky
nahoru. „Vytloukla jsem duši z pytle plnýho šutrů.“
„Šutrů?“ směje se. „Myslel jsem, že víš, že ty kožený pytle jsou
plněný pískem.“
„Já měla dojem, že spíš kamením,“ zabručím s pohledem upřeným
na svý klouby na rukách, kde je na každým z nich rudej otlak.
„No sakra!“ Gregory mě popadne za ruce. „Tys tam fakt byla.
A cítíš se líp?“
„Jo,“ přiznám. „Mimochodem, nenech si od Bena kydat hnůj na
hlavu.“
Začne se dusit smíchy. „Olivie, odpusť, jestli si z tvý rady nevezmu
žádný ponaučení. A co ty? Ozval se ti ten kokot, co nesnáší kafe?“
Odolám nutkání znovu Millera hájit nebo říct Gregorymu o  té
textovce a scéně v posilovně. Nic by mi to nepřineslo, leda další
přednášku. „Ne,“ zalžu. „Telefon mám na maděru, takže mi nikdo psát
ani volat nemůže.“ To pomyšlení mě rozechvěje. Pravděpodobně je to





27
dobře, kdyby se mi Miller rozhodl znovu ozvat. „A jsem tu,“ ukážu na
autobusovou zastávku.
Gregory se skloní, dá mi pusu na čelo a sjede mě soucitným pohle -
dem. „Jdu dneska na večeři k našim. Nechceš jít se mnou?“
„Ne, díky.“ Gregoryho rodiče jsou moc milí, ale vést s nima
rozhovor by vyžadovalo nějakou mozkovou činnost a tý se mi v týhle chvíli
nedostává.
„Tak tedy zítra?“ škemrá. „Prosím, pojďme zítra něco
podniknout.“
„Jo, zítra.“ Snad do tý doby najdu nadšení pro pořádnej
rozhovor, pokud diskuze zůstane u Gregoryho otřesnýho milostnýho života,
a ne mýho.
Jeho šťastnej úsměv mě přiměje taky k jednomu. „Tak zatím,
děvenko.“ Rozcuchá mi vlasy, poklusem zmizí v dáli a nechá mě čekat
na autobus. V  tu chvíli jako by bohové odhalili moji pochmurnou
náladu, otevřeli nebesa a nechali je, aby se na mě vylila.
„Cože?“ vyjeknu, svlíknu si bundu, přehodím si ji přes hlavu
a pomyslím si, jak je prostě typický, že zrovna tahle autobusová zastávka
nemá žádnej zatracenej přístřešek. A  k  dovršení všeho všichni okolo
mají deštníky a  dívají se na mě jako na pitomce. A  já jsem pitomec –
a ani zdaleka jen proto, že nenosím deštník. „Do hajzlu,“ zavrčím
a rozhlížím se po nějakým vchodu nebo čemkoliv, kam bych se mohla
schovat před bubnujícím deštěm.
Otáčím se kolem dokola, schoulená pod bundou, ale nic, co by mě
ochránilo, nikde nevidím. A  jak tam stojím v  tom  lijáku, vypustím
z úst těžkej, poraženej povzdech a pomyslím si, že dnešek už nemůže
být delší nebo horší.
Ukáže se, že se pletu.





Jodi Ellen Malpasová
28
Najednou žádnej déšť máčející mi tělo necítím, hlasitej zvuk ka -
pek dopadajících na chodník se vytrácí a moje uši místo toho naplní
slova. Jeho slova.
Před autobusovou zastávkou pomalu zastaví černej mercedes –
Millerův mercedes. A  já se čistě impulzivně otáčím a  dávám se do
běhu, protože je mi jasný, že nebude chtít, aby jeho dokonalost
zmokla. Běžím ulicí a  na moji nepříčetnou mysl útočí chaos londýnský
dopravní špičky.
„Livy!“ sotva ho na dálku skrz bušící déšť slyším. „Livy, počkej!“
Když doběhnu na hlavní, jsem nucená zastavit. Kolem sviští auta
na zelenou a já musím zůstat stát s dalšími chodci, co čekají
u přechodu – všichni pod deštníkama. Zamračím se, když lidi vedle mě
uskočí dozadu, ale než si uvědomím proč, je pozdě. Kolem se prožene
obrovitej náklaďák, přímo skrz louži velikosti jezera, a celou mě ohodí
hektolitry vody.
„Ne!“ Když mě zmáčí ledově studená voda, v  šoku se zajíknu
a  upustím bundu. „Do prdele!“ Naskočí zelená, všichni začnou
přecházet a mě tam nechají na obrubníku jako zmoklou krysu,
roztřesenou a se slzama v očích.
„Livy.“ Millerův hlas je tišší, ale nejsem si jistá, jestli je to proto, že
je daleko, nebo že ho tlumí déšť. Jeho hřejivej dotek na mým rameni
mi brzy sdělí, že je to druhá varianta, a mě omráčí překvapení, že se
odvážil z auta – vzhledem k tomu mizernýmu počasí a účinku, jakej
to bude mít na jeho drahej oblek.
Setřesu ho. „Nech mě na pokoji.“ Sehnu se, abych sebrala svoji
nacucanou bundu ze země, a zápasím s rostoucím knedlíkem v krku
a známým vnitřním nábojem, který ten jeho dotek zažehl na mý
studený mokrý kůži.





29
„Olivie.“
„Odkud znáš Williama Andersona?“ vyhrknu a  střelím po něm
pohledem. Zjistím, že stojí v bezpečí a suchu pod obrovským golfo -
vým deštníkem. Měla jsem to vědět. Tou otázkou překvapím samu
sebe a Millera očividně taky, soudě podle toho, jak sebou mírně trhl.
Je tolik otázek, který jsem mu teď měla položit, ale moje mysl se
přesto soustředí na tuhle.
„To není důležité.“ Nechce mi to říct a já musím trvat na svým.
„Dovoluju si nesouhlasit,“ ucedím. Věděl to. Celou tu dobu to
věděl. Možná mi uteklo jenom Williamovo křestní jméno, když jsem si
vylívala srdce a snažila se ulehčit svýmu svědomí a všemu, co se týkalo
mý matky. Svěřila jsem se mu a on přesně věděl, o kom mluvím, a teď
jsem si jistá, že právě to bylo z větší části příčinou jeho divoký reakce
a šoku.
Musí mi ve tváři vidět to neústupný odhodlání, protože jeho
nezúčastněnej výraz se mírně zakaboní. „Znáš Andersona a znáš i mě.“
Čelist mu ztuhne. Myslí tím, že vím, co oba dělají. „Naše cesty se
během let zkřížily.“
Z hořkosti, která se z něj ve vlnách valí, dojdu celkem rychle
k jistýmu závěru. „Nemá tě rád.“
„A já nemám rád jeho.“
„Proč?“
„Protože strká nos do věcí, do kterých mu nic není.“
V  duchu se směju a  myslím na to, jak moc s  ním v  tomhle
souhlasím. Sklopím oči a  sleduju kapky dopadající na chodník.
Millerovo potvrzení jenom posílí můj předchozí strach. Nedělám si iluze,
abych jen na vteřinu uvěřila tomu, že William zmizí, odkud přišel,
aniž by pátral po informacích o mým spojení s Millerem. O Williamu





Jodi Ellen Malpasová
30
Andersonovi jsem se naučila spoustu věcí a jedna z nich je jeho vášeň
vědět úplně o  všem. Nechci nikomu nic vysvětlovat, a  už vůbec ne
expasákovi svý matky. A kromě toho mu žádný vysvětlení nedlužím.
Když se mi ve výhledu objeví Millerovy béžový kožený polobotky,
vytrhne mě to z obav. „Jak se máš, Olivie?“
Odmítám se na něj podívat. Ta jeho otázka znovu zažehla můj
hněv. „Jak si myslíš, že se asi mám, Millere?“
„Nevím. Proto jsem se snažil s tebou spojit.“
„Ty vážně nemáš ponětí?“ Teď se na něj překvapeně podívám. Jeho
dokonalý rysy mě zraňují a  nutí mě okamžitě zase sklopit oči, jako
by hrozilo, že když se na něj budu dívat příliš dlouho, nikdy na něj
nebudu moct zapomenout.
Příliš pozdě.
„Nějaké tušení mám,“ zamumlá. „Říkal jsem ti, abys mě brala ta -
kového, jaký jsem, Livy.“
„Jenže já jsem nevěděla, jakej jsi a  co jsi vlastně zač,“ procedím
a  zatvrzele upírám pohled na bubnující kapky u  svých nohou,
rozzuřená, že použil tak chabou výmluvu, aby se z toho vykroutil.
„Respektovala jsem, že jsi jinej, s  tou tvojí obsesí mít všechno příšerně
dokonalý a s tvýma upjatýma manýrama. Bylo to sice pekelně otravný,
ale přijala jsem to, a dokonce mi to začínalo připadat k pomilování.“
Měla jsem použít jiný slovo – přitažlivý, okouzlující, roztomilý –, ale
ne k pomilování.
„Nejsem tak špatný,“ hájí se chabě.
„Jsi!“ Teď se na něj podívám. Má prázdnej výraz. Nic novýho pod
sluncem. „Koukej!“ přejedu prstem tam a zpátky po jeho suchým
obleku. „Stojíš tu s deštníkem, kterej by udržel v suchu půlku Londýna,
jen aby sis nenamočil ty svoje dokonalý vlasy a drahej oblek.“





31
Sjede po něm pohledem a  zase se očima vrátí ke mně. Vypadá
trochu trucovitě. Pak svěsí deštník k  chodníku a  déšť ho okamžitě
promočí, přes obličej mu spadnou mokrý pramínky vlasů, po tvářích
mu teče voda a jeho drahý hadry se na něj začínají lepit. „Spokojená?“
„Ty si myslíš, že trochu vody to spraví? Živíš se šukáním s ženský -
ma, Millere! A ošukal jsi i mě! Udělals ze mě jednu z nich!“
Zavrávorám. Ze všeho toho vzteku a záblesků vzpomínek na to, co se mezi
náma odehrálo v tom hotelovým pokoji, mám skoro závrať.
Voda, která mu stéká po tváři, se leskne. „Není třeba být tak hrubá,
Olivie.“
Ucouvnu a zoufale se snažím sebrat se. „Seru na tebe a tvoji
pokřivenou morální zvrácenost!“ zařvu a Millerovi ztuhne čelist ještě víc.
„Tys snad zapomněl, co jsem ti řekla?“
„Jak bych vůbec mohl zapomenout?“ Někdo cizí by si mohl myslet,
že je naprosto v klidu, ale já vidím tik v jeho čelisti, hněv v jeho očích
– očích, ve kterejch už teď umím číst. Chtěla bych říct, že má pravdu,
že je opravdu emocionálně nezpůsobilej, ale zakusila jsem jeho
citlivost – neuvěřitelnou citlivost – a teď vím, že jenom hledám důvody
proti.
Odhrnu si mokrý vlasy z obličeje. „Tvůj šok, když jsem se ti svěřila
a řekla ti o svý minulosti, to nebylo proto, že jsem se tak spustila, nebo
kvůli mý matce. Bylo to proto, že jsem popsala tvůj život, s 
chlastem, bohatejma lidma, drahejma dárkama a hromadou peněz. A. Že.
Jsi. Znal. Williama. Andersona.“ Odvádím skvělou práci, když držím
svoje emoce na uzdě. Mám chuť na něj prostě ječet, a jestli se od něj
něčeho brzy nedočkám, možná udělám právě to. Tohle jsou věci,
který jsem mu měla říct už dřív. Neměla jsem ho vyprovokovat, aby mě
ošukal nebo aby ze mě udělal tu samou ženskou, na jaký byl zvyklej,





Jodi Ellen Malpasová
32
jenom abych dokázala, že mám pravdu – čemuž pořád nemůžu uvěřit.
Hněv nutí lidi dělat pitomosti a já jsem byla vzteky bez sebe. „Proč jsi
mě zval na tu večeři?“
„Nevěděl jsem, co jiného dělat.“
„Nemohl jsi dělat nic.“
„Tak proč jsi přišla?“ ptá se.
Jeho přímá otázka mě zaskočí nepřipravenou. „Protože jsem na
tebe měla zlost! Nablejskaný auta, kluby a luxusní bejvák z toho ne -
udělají správnou věc!“ ječím. „Protože jsi mě přiměl zamilovat se do
muže, jakým nejsi!“ Je mi strašná zima, ale třesu se úplně něčím jiným.
Zuřím – zuřím, až ve mně vaří krev.
„Jsem na tobě závislý, Olivie Taylorová.“ Jeho prohlášení
nedoprovází žádný emoce. „Patříš ke mně.“
„Patřím k tobě?“ opáčím.
„Ano.“ Přikročí blíž a já couvnu, abych mezi náma udržela
vzdálenost alespoň v mezích blízkejch bezpečí. Je to jen zoufalý přání, když
je pořád v dohledu.
„To ses musel splíst.“ Zvednu bradu a usilovně se snažím udržet
vyrovnanej hlas. „Ten Miller Hart, kterýho znám, si svýho vlastnictví
cení.“
„Nedělej to!“ Vezme mě za paži, ale já se mu vytrhnu.
„Chtěl jsi pokračovat ve svým tajným životě, kdy šukáš jednu
ženskou za druhou, a chtěl jsi, abych ti byla po ruce, abys se mnou mohl
šukat, když se dostaneš domů.“ V duchu se opravím. Říkal tomu zbavit
se stresu, ale může to nazývat, jak chce. V podstatě je to pořád totéž.
Přiková mě na místě tvrdým pohledem. „S tebou jsem nikdy
nešukal, Livy. Tebe jsem vždycky jen uctíval.“ Přistoupí blíž. „S tebou jsem
se vždycky jen miloval.“





Zhluboka se nadechnu na uklidnění. „V tom hotelovým pokoji ses
se mnou nemiloval.“
Na vteřinu zavře oči, a  když je znovu otevře, vidím, jak z  nich
prýští utrpení. „Nevěděl jsem, co dělám.“
„Dělal jsi to, co umí dělat Miller Hart nejlíp,“ ucedím jedovatě
a  výsledkem mejch slov je mírnej šok, kterej mu proběhne tou jeho
dechberoucí tváří. Hodně ženskejch v  Londýně si možná myslí, že
právě tohle je to, co nejznámější londýnskej mužskej eskort umí nej -
líp, ale já vím, že to tak není. A hluboko uvnitř to ví i Miller.
Chvíli mě pozoruje, pohledem plným nevyslovených slov. Právě
v tenhle okamžik si to uvědomím. „Ty si myslíš, že jsem pokrytec, co?“
„Ne,“ zavrtí mírně hlavou... dost nepřesvědčivě. „Respektuji to, co
jsi udělala, když jsi utekla a dala se...,“ zarazí se. Nedokáže to dokončit.
„Respektuji, proč jsi to udělala. Nenávidím to. Kvůli tomu nenávidím
Andersona ještě víc. Ale respektuji to. Respektuji tebe.“
Zevnitř mě užírá hanba a na chvilku ztratím odhodlání. Respek -
tuje mě. A když čtu mezi řádky, myslím, že chce, abych já respektovala
jeho. Ber mě, jaký jsem, Olivie.
Neměla bych. Nemůžu.
Když uplyne celá věčnost a já si v duchu projdu všechny důvody,
proč odejít, zadívám se mu do očí a odříkám vlastní verzi jeho slov.
„Nechci, aby tě ochutnávaly jiný ženy.“
Tělo mu ochabne a  poraženě vydechne. „Není tak snadné toho
prostě nechat.“
Ta slova jsou jako kulka do hlavy, a  protože už nemám, co bych
řekla, otočím se a kráčím pryč. Opouštím svýho perfektního Millera
Harta, kterej i v tom lijáku vypadá dokonale.





34
KAPITOLA TŘETÍ
Týden ubíhá bolestně pomalu. Prokousávala jsem se směnama v bis -
tru, vyhýbala se Gregorymu a  do posilovny už se nevrátila. Chtěla
jsem, ale nemohla jsem riskovat, že zase uvidím Millera. Pokaždý,
když se zdá, že se pohnu o trochu vpřed, jako by to vycítil a zhmotní
se doslova odnikud – hlavně v  mých snech, a  párkrát dokonce i  ve
skutečnosti –, aby mě vrátil zpátky na start.
Ve dveřích do obýváku se objeví babča, chvilku ometá prach
z  knihovny a  pak mi sebere ovladač od televize z  ruky. „Hele, já se
na to dívala!“ Samozřejmě to není pravda, a dokonce i kdybych byla
úplně zabraná do dokumentárního snímku o  kaloních, babče by to
bylo úplně jedno.
„Zavři pusu a radši mi poraď.“ Odhodí ovladač na gauč vedle mě,
utíká do chodby a rychle se vrací s párem šatů na ramínkách.
„Nedokážu si vybrat,“ řekne a přidrží si jedny před sebou. Jsou modrý,
posetý světle žlutýma kytkama. „Tyhle,“ vymění je za zelený šaty, „nebo
tyhle?“
Trochu se narovnám a těkám mezi nima očima. „Líbí se mi oboje.“
Zvedne svoje námořnický oči v sloup. „Tos mi tedy pomohla.“
„Kam se chystáš?“





35
„Na večeři a tancovat. S Georgem. V pátek.“
Usměju se. „Chystáš se roztancovat celej sál?“
„Pfff !“ Zavrtí hlavou, předvede pár tanečních kroků a já se usměju
ještě víc. „Olivie, tvoje babička dokáže roztancovat úplně všechno.“
„Pravda,“ přiznám a znovu si prohlídnu šaty. „Ty modrý.“
Její rozzářenej úsměv nahradí ty přetrvávající chmury, který už se
jí celý dny zračej ve tváři, a  nakrátko mě zahřeje u  srdce. „Taky si
myslím.“ Odhodí ty zelený stranou a znovu si přidrží na těle vítězný
modrý. „Na tanec jsou dokonalé.“
„Je to soutěž?“
„Oficiálně ne.“
„Takže je to vážně jen tanec?“
„Ale Olivie, nikdy to není jen tanec.“ Zatočí se a pohodí šedivým
mikádem, ačkoliv to není nejpovedenější gesto. „Prostě mi říkej
Ginger.“
Zahihňám se. „A George je tvůj Fred?“
Odevzdaně si povzdechne. „Bůh mu požehnej, snaží se, ale ten
člověk má obě nohy levé.“
„Měj trochu uznání. Ten chudák chlap má hodně přes sedmdesát!“
„Já taky nejsem jarní kuřátko, ale pořád se dokážu houpat a vlnit
jako zamlada.“
Nakrčím obočí. „Houpat a co?“
Malinko se pokrčí v  kolenou, jako by si přidřepla, a  pak začne
trhat starými boky dopředu. „Houpat,“ vysvětlí, pak změní směr
a zavrtí zadkem, „a vlnit.“
„Babi!“ směju se a sleduju, jak střídá její slavný houpání a vlnění.
Obratně zrychluje a ze mě zbude na gauči jen bezmocnej
rozchechtanej pytel, co se drží za bolavý břicho. „Nech toho!“





Jodi Ellen Malpasová
36
„Mohla bych na konkurz, až bude Beyoncé točit příští klip. Myslíš,
že bych je rozsekala?“ Mrkne na mě, posadí se vedle mě a věnuje mi
jedno vřelý objetí. Dostanu ten smích trochu pod kontrolu, vzdychnu
si k ní do hrudi a přivítám ho. „Nic mi neudělá větší radost, než když
vidím ty krásné oči jiskřit smíchem, holčičko moje zlatá.“
Moje pobavení polevuje a  nahradí ho vděčnost – vděčnost týhle
úžasný starý dámě, kterou mám to štěstí nazývat svou babičkou. Neú -
navně se snažila vyplnit prázdno po mý matce a celkem se jí to
podařilo. A teď nasadila tu samou taktiku i proti absenci jiný osoby v mým
životě. „Děkuju,“ zašeptám.
„Za co?“
Trochu pokrčím rameny. „Prostě že jsi to ty.“
„Všetečná stará bába?“
„Nikdy to nemyslím vážně, když to řeknu.“
„Ale ano, myslíš.“ Rozesměje se, odtáhne se, vezme moji tvář do
vrásčitejch dlaní a přidusí mě polibkama. „Ty moje překrásná
holčičko. Vydoluj ze sebe tu svoji přidrzlost, Olivie. Ne moc, jenom trošku.
Dobře ti poslouží.“
Sevřu rty. Nepřemýšlí tolik jako moje matka.
„Drahoušku, popadni život za koule a pořádně s nima zakruť.“
Rozřehtám se a ona se směje taky, svalí se zády na gauč a mě
vezme s sebou. „Zkusím to.“
„A  když už v  tom budeš, zakruť koulema i  každému kreténovi,
kterého potkáš.“ Neříká to přímo, ale vím, o  kom to mluví. O  kom
jiným?
Zazvoní pevná linka a obě nás zvedne na nohy.
„Já to vezmu.“ Dám babče rychlou pusu na tvář a zamířím do haly,
kde na staromódním telefonním stolku stojí ve stojánku bezdrátovej





37
telefon. Když na displeji uvidím číslo pevný linky z  bistra, trapným
návalem nadšení se mi rozsvítí oči a  doufám, že vím proč. „Dele!“
pozdravím ho trochu moc nadšeně a celá šťastná, že volá.
„Ahoj, Livy.“ Jeho silnej cockneyskej přízvuk je radost slyšet.
„Zkoušel jsem to na mobil, ale je nedostupnej.“
„Jo, je rozbitej.“ Potřebuju si rychle sehnat novej, ale zároveň si dost
užívám výhody soukromí, který s sebou přináší, že ho člověk nemá.
„Aha, dobře. No, vím, že z večerů nejsi u vytržení...“
„Beru to!“ vyhrknu a trapem letím do schodů. Rozptýlení,
rozptýlení, rozptýlení.
„Co?“
„Potřebuješ, abych obsluhovala?“ Vpadnu do koupelny,
žalostně nadšená pomyšlením na dokonalou příležitost uniknout dalšímu
mentálnímu mučení, když teď babčinýmu šprýmování pro dnešní den
vypršela expirační doba.
„Jo, v  Pavilionu. Ty zatracený nemakačenka z  agentury jsou tak
nespolehlivý.“
„Žádnej prob-“ zarazím se v půlce slova, opřu se zády
o koupelnový dveře a najednou mě napadne něco, co by mohlo spláchnout můj
plán na rozptýlení do kanálu. „Můžu se zeptat, co je to za událost?“
Úplně v duchu vidím, jak se Del mračí. „Ehm, no, výroční
galavečer pro bandu soudců a právníků.“
Celým tělem se mi rozleje úleva. Miller není soudce ani právník.
Jsem v bezpečí.
„Měla bych si na sebe vzít černou?“ ptám se.
„Jo,“ zní trochu zmateně. „Začíná to v sedm.“
„Skvělý. Tak se tam uvidíme.“ Položím to a vrhnu se do sprchy.





Jodi Ellen Malpasová
38

Proletím zaměstnaneckým vchodem Pavilionu a okamžitě najdu Dela
a  Sylvii nalívat šampaňský. „Jsem tady!“ Shodím ze sebe džínovou
bundu a pustím tašku. „Co mám dělat?“
Del se usměje, podívá se na Sylvii a oba si vymění nad mou neob -
vykle veselou náladou uznalej pohled. „Dokonči to nalívání, zlatíčko,“
řekne, podá mi lahev a nechá mě tam se Sylvií, abychom to dodělaly.
„Seš v pohodě?“ zeptám se jí a začnu s přidělenou prací.
S  úsměvem zavrtí hlavou, až se jí rozvlní černý mikádo
„Vypadáš... dobře naladěná.“
Rychle odpálkuju její postřeh a odmítám se přestat usmívat. „Život
jde dál,“ vyhrknu a změním téma. „Kolik snobů že to máme dneska
večer nakrmit a napojit?“
„Kolem tří stovek. Recepce je od osmi do devíti a pak je všechny
naženou do sálu na večeři. Naběhnem zase po desátý, až dojedí
a začne hrát kapela.“ Odloží prázdnou lahev od šampaňskýho. „Hotovo.
Jdem na to.“
Navzdory mýmu entuziasmu, že se prací rozptýlím, se dneska
večer moc v pohodě necítím. Proplouvám davem, roznáším jednohubky
se šampaňským, ale je mi nanic. Nelíbí se mi to.
Když vrchní oznámí večeři, místnost se brzy vyprázdní a po celý
mramorový podlaze zůstanou jen závěje stovek koktejlovejch
ubrousků. Jsou to sice lidi ze světa práva a pořádku, ale tenhle úžasnej prostor
pěkně zasvinili. Zbavím se tácu a začnu si razit cestu kolem dokola,
sbírám smetí a cpu ho do černýho pytle. Nacházím dokonce i zbytky
nedojedenejch jednohubek.





39
„Jsi v pořádku, Livy?“ volá Del přes celou místnost.
„Jasně. Jenom jsou to pěkní bordeláři,“ prohlásím a  zavážu plnej
pytel. „Vadilo by ti, kdybych si odskočila na záchod?“
Směje se a vrtí hlavou. „Co bys dělala, kdybych řek ne?“
Ta otázka mě rozhodí. „A říkáš ne?“
„Bůh tě miluje. Mazej na ten zatracenej záchod, ženská!“ A s tím
můj šéf zmizí zpátky do kuchyně a  nechá mě, abych si našla cestu
na dámy.
Zdolám pár schodů, jdu podle šipek strašně dlouhou chodbou
a obdivuju obrazy, rozvěšený po obou stranách. Na všech jsou bývalí
králové a královny, počínaje Jindřichem VIII. Zastavím se a prohlížím
si zavalitýho muže v pozdním věku a s bradkou a hloupě přemýšlím,
co by na tomhle mohlo ženy lákat.
„Není to zrovna Miller Hart, že ne?“
Otočím se a  stanu tváří v  tvář Millerově „obchodní známosti“,
Cassie. Co tady k čertu dělá? Zamyšleně se dívá na obraz, ruce pře -
křížený na prsou omračující stříbřitý róby, a lesklý černý vlasy se jí vlní
kolem ramen.
„Možná byl v  ložnici dost zaneprázdněný, ale rozhodně ne tolik
jako Miller.“ Její zlomyslná zraňující slova se jako špendlíky
zapichují přímo doprostřed mýho srdce. „Je tak dobrý, jak všechny tvrdí?“
S  domýšlivým výrazem se ke mně otočí a  přejede mě odshora dolů
pohledem plným zadostiučinění.
Trochu mě to zasáhne, ale pořád dokážu najít skrytou sílu, abych
to zamaskovala.
„To záleží na tom, nakolik všechny tvrdí, že je dobrý,“ opáčím
a vrátím jí pohled se stejnou sebejistotou, jakou předvádí ona.





Jodi Ellen Malpasová
40
Z její otázky mi rychle dojde, že se ptá, protože to sama nepoznala,
a to mě dost uspokojuje.
„Velice dobrý.“
„Tak to mají velice pravdu.“
Sotva se jí podaří zakrýt šok, což mi na sebejistotě ještě přidá.
„Chápu,“ odpoví tiše a mírně přikývne.
„Ale něco vám řeknu jen tak,“ pokračuju a přistoupím blíž s ne -
smyslně nadřazeným pocitem, pramenícím z  vědomí, že já jsem ho
měla, a Cassie ne. Nedám jí příležitost zeptat se co. Jsem rozjetá.
„Milovat se umí ještě líp než jen tupě šukat.“
Zajíkne se, o krok ustoupí a právě v tuhle chvíli mi dojde celá váha
Millerovy reputace. Zvedne se mi z toho žaludek. Přesto se nějak
dokážu dál držet svý drzosti.
„Jestli máte v plánu zkoušet mě šokovat novinkama o tom, co
Miller dělá, pak plýtváte slovy. Už to vím.“
„Dobře,“ řekne zamyšleně.
„Skončily jsme, nebo se mi chystáte objasnit i jeho pravidla?“
Zasměje se, ale je to překvapený smích. Šokovala jsem ji a ještě víc
jsem ji zaskočila svou asertivitou, na kterou nebyla připravená. Cítím
se samolibě. „Myslím, že jsme skončily.“
„Fajn,“ vypálím, konečně dojdu na toaletu a zhroutím se, jakmile
jsem bezpečně za zavřenejma dveřma kabinky. Nejsem si jistá, proč
brečím, když se cítím sama se sebou tak spokojená. Myslím, že jsem
právě zakroutila někomu koulema a  babča by byla tak pyšná..., jen
kdybych jí o tom mohla říct.
Poté, co strávím skoro celou věčnost snahou dát se dohromady, se
vracím zpátky do kuchyně a  začnu nakládat tácy šampaňským, aby
byly připravený na návrat hostů od večeře.





41
Cassie je jedna z prvních, na koho při vstupu do místnosti nara -
zím. Je zavěšená do zralýho muže, alespoň o třicet let staršího, než je
ona. Právě tehdy mě ta očividnost pleskne přímo do čela, roztřesou
se mi ruce, až začnou skleničky na tácu cinkat. Ona je taky luxusní
šlapka!
„Ach můj bože,“ zašeptám a  sleduju ji, jak se hihňá a  doslova
hltá pozornost, kterou ji ten páprda zahrnuje. Proč? Má přece podíl
v exkluzivním nočním klubu. Určitě nepotřebuje prachy nebo dárky.
A v tu chvíli si rázem uvědomím, že jsem ani neuvažovala
o Millerově motivu, proč se nechal vtáhnout do toho světa. On Ice vlastní.
Rozhodně nepotřebuje peníze. Vrátím se v  duchu zpátky


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.