načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jedna dlouhá noc -- Obecné dějiny koncentračních táborů – Andrea Pitzerová

Jedna dlouhá noc -- Obecné dějiny koncentračních táborů
-11%
sleva

Elektronická kniha: Jedna dlouhá noc
Autor: Andrea Pitzerová
Podnázev: Obecné dějiny koncentračních táborů

Práce přibližuje počátky těchto zařízení v 90. letech 19. století na Kubě v souvislosti s bojem španělských vojsk proti povstalcům. Další kapitoly sledují budování internačních táborů během búrské války, první světové války, meziválečného ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249 Kč 222
+
-
7,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 454
Rozměr: 24 cm
Úprava: 8 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace, portréty
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu One long night ... přeložil Radim Klekner
Skupina třídění: Vězeňství
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7989-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Práce přibližuje počátky těchto zařízení v 90. letech 19. století na Kubě v souvislosti s bojem španělských vojsk proti povstalcům. Další kapitoly sledují budování internačních táborů během búrské války, první světové války, meziválečného období (gulagy v SSSR, koncentrační tábory v nacistickém Německu) a především za druhé světové války z různých částech Evropy nebo Asie. Pozornost je rovněž věnována internačním zařízením existujícím po druhé světové válce v zemích Afriky a Latinské Ameriky. Autorka se zaobírá také americkou věznicí na Guantánamu.

Popis nakladatele

Příběh nejtragičtější technologie dvacátého století.

Během posledních sta let někde na světě vždy existoval minimálně jeden koncentrační tábor. O prvních moderních koncentračních táborech se dá mluvit už na konci devatenáctého století, kdy se staly novou technickou součástí bitevní strategie. Válečná technologie se však s každým desetiletím i kontextem vyvíjela — co do apokalyptického rozsahu použití i pragmatického cynismu zřizujících vlád. Jedna dlouhá noc vypráví politické i lidské dějiny koncentračních táborů. Andrea Pitzerová čerpala z archivních záznamů a po celém světě pořizovala rozhovory s pamětníky i odborníky, nejen aby načrtla vývojovou osu této odpudivé technologie, ale hlavně aby ukázala strašlivou daň na lidských životech. Své vyprávění začíná v roce 1896 na Kubě a postupně se přesouvá na Filipíny, do Jižní Afriky, válečné Evropy, sovětských gulagů, až po dnešní tábory v Číně a Severní Koreji nebo věznici na Guantánamu. Pokaždé měly tábory ochránit místní obyvatelstvo nebo celé národy. Jejich pravý účel však byl jiný: koncentrační tábory byly a jsou nástrojem politického útlaku, a dokonce likvidace. Místem, kde končí lidství.

––––

Andrea Pitzerová líčí fascinující dějiny a původ koncentračních táborů a sleduje jejich vývoj během více než století. Kniha je výjimečná tím, že tuto rozsáhlou historii zachycuje na osobní, lidské úrovni.
— Publishers Weekly

Mrazivé dějiny vývoje koncentračních táborů, založené na pamětech, archivních materiálech a rozsáhlém výzkumu. Přesvědčivé a silné dějiny krutosti a dehumanizace.
— Kirkus Reviews

(obecné dějiny koncentračních táborů)
Předmětná hesla
Koncentrační táboryZemě světa – 19.-21. století
Dějiny vězeňství – 19.-21. století
Zločiny proti lidskosti – 19.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Andrea Pitzerová - další tituly autora:
Jedna dlouhá noc -- Obecné dějiny koncentračních táborů Jedna dlouhá noc
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Host



JEDNA

DLOUHÁ

NOC



Andrea

Pitzerová

Obecné dějiny

koncentračních

táborů

Brno 2019

JEDNA

NOC

DLOUHÁ

One Long Night

Copyright © 2017 by Andrea Pitzer

This edition published by arrangement with Little, Brown

and Company, New York, New York, USA

All rights reserved

Photograph “Expulsion of the Armenian people

into the desert” by Armin T. Wegner © Wallstein Verlag

Translation © Radim Klekner, 2019

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-275-0195-3 (PDF) Mrtvým a snům ztraceného století

Obsah

Předmluva České lágry (Jiří Padevět)

Poznámka ke zdrojům

Úvod Plavba na Guantánamo

Kapitola 1. Zrozeny generály

Kapitola 2. Smrt a genocida v Jižní Africe

Kapitola 3. První světová válka a válka proti civilistům

Kapitola 4. Zrod gulagu

Kapitola 5. Osvětimské struktury

Kapitola 6. Přírůstky zla

Kapitola 7. Nevlastní děti gulagu

Kapitola 8. Ozvěny impéria

Kapitola 9. Levobočci táborů

Kapitola 10. Guantánamo a svět

Poděkování

Poznámky

Seznam vyobrazení

Rejstřík

11

19

23

37

71

103

131

171

225

257

293

321

349

399

403

439

441

Předmluva

ČESKÉ LÁGRY

Vzhledem ke geografické poloze prvorepublikového Československa se na­ šich zemí, tedy i areálu současné České republiky, tragicky dotkl jak nacis­ tický, tak komunistický experiment. V  naší historické paměti zanechaly nesmazatelnou stopu, v obrovském množství rodin zůstaly jen vzpomínky na mrtvé, se kterými se nebylo možno kvůli ostnatému drátu ani rozloučit. V řadě rodin dokonce zanechaly vzpomínku na blízké vězněné jak nacisty, tak komunisty.

Místa internace, týrání a zabíjení se tak stala od roku 1938 nedílnou součástí našeho geografického prostoru a v různých podobách nás prová­ zela až do začátku šedesátých let dvacátého století. To, že barákové tábory z našeho prostoru poté postupně mizely, nebo začaly plnit jinou funkci, včetně té rekreační, mělo několik příčin. Hlavní bylo rozmělnění komunis­ tické agrese proti vlastním občanům, protože i režim pochopil, že je levněj­ ší a pohodlnější si obyvatelstvo koupit a zkorumpovat než ho zabíjet a žalá­ řovat — a kromě toho řada z těch, kteří byli zásadně proti komunistickému ráji, už zabita nebo vyhnána byla. Dalším důvodem mizení barákových táborů byl i „pokrok“: některé z lágrů se změnily v dobře střežené vězni­ ce, fungující dodnes a izolující místo vězňů politických vězně kriminální.

Existenci koncentračních táborů na území dnešní České republiky lze rozdělit do tří fází. Můžeme také rozdělit koncentrační tábory podle účelu, deklarovaného totalitním režimem, ať už nacistickým, nebo komunistic­ kým, na pracovní, pracovně nápravné, nápravně pracovní, nucené práce, cikánské, internační, koncentrační a další. Toto rozdělení je podle mého názoru naprosto scestné a často je pokusem zlehčit utrpení internovaných. 19237 205468 35ř Jsem přesvědčen, že obětem totalitní zvůle bylo zcela lhostejno, zda sedí za plotem tábora pracovního, či koncentračního. Ve veřejném prostoru se v současnosti rovněž operuje s názorem, že pokud zařízení nemělo stráž­ ní věže a plot z ostnatého drátu, ideálně pod napětím, nejednalo se přece o „koncentrák“. Nepřál bych těmto technicky zaměřeným diskutérům ani noc pobytu třeba v prázdné tovární hale, kde byl jediným ložním prádlem náhodně ukořistěný papírový pytel od cementu. Během první fáze, která začíná na podzim roku 1938 a končí na jaře 1945, budovaly tábory jednak nacistický režim, jednak protektorátní vláda, zce­ la poslušna rozkazů z Berlína. První tábory vznikly na podzim roku 1938 v okupovaném československém pohraničí. Většina z nich existovala krát­ ce a sloužila především k okamžité internaci politických odpůrců nacistic­ kého režimu a Židů. Tyto tábory nepatřily do proorganizovaného systému „velkých“ koncentračních táborů, řízených a spravovaných SS. Typickým příkladem takového tábora je internační místo pro Židy z Karlových Varů a  okolí, zřízené začátkem listopadu 1938 na tehdejším předměstí Olšo­ vá Vrata. Nejvíce internovaných se zde ocitlo po takzvané křišťálové noci, jednalo se asi o tři sta osob. Nebyl pro ně postaven barákový tábor, nebyli převlečeni do pruhovaných stejnokrojů, nebyli zahnáni za ostnatý drát a po­ střelované pásmo. Byli prostě nahnáni do stodol hlídaných místními nacisty a příslušníky pořádkové policie. I přesto, nebo právě proto se o koncent­ rační tábor bez pochyb jednalo. Byli zde totiž vězněni lidé, jejichž jediným proviněním bylo, že byli jiní. Nebo spíše to, že je totalitní systém a nakonec i poslušná společenská majorita za jiné označily.

Během nacistické okupace vznikla především na území odtrženém již na podzim 1938 celá řada pobočných táborů a  pracovních komand nacis tických koncentračních táborů, spadajících do systému koncentrač­ ních táborů SS. Jednalo se o pobočky táborů Flossenbürg, Ravensbrück, Gross­Rosen i Auschwitz. Některé pobočky byly založeny i na území výcvi­ kového prostoru Waffen­SS na jih od Prahy na Neveklovsku a Benešovsku. Drtivá většina těchto poboček byla založena na místech, která spadala ni­ koli pod protektorátní, ale pod říšskou jurisdikci. Vězni a vězeňkyně těch­ to táborů pracovali na stavbách, ve zbrojní výrobě a v chemičkách, ale také ve stáčírně minerální vody v Korunní, protože i příslušníci SS potřebovali konzumovat pramenitou minerální vodu a  potřebovali na ní vydělávat. ČESKÉ LÁGRY Zajímavou výjimkou je pobočka koncentračního tábora Auschwitz zří­ zená v  Brně, o  které je v  České republice velmi malé povědomí. Možná i proto, že vězni byli výhradně polští odbojáři a političtí vězni, a možná i proto, že zde kupodivu nikdo z vězňů, pracujících na stavbě technické akademie SS, nezahynul. Brněnská pobočka Auschwitz je zcela jistě hod­ na pozornosti, jednak proto, že nabourává tradiční představu o tom, jak vypadá „koncentrák“, jednak z toho důvodu, že jedním z velitelů tohoto tábora byl SS­Hauptscharführer Gerhard Palitzsch, velmi odpudivá posta­ va i na poměry SS: muž, který se podílel na stovkách vražd Židů a Romů v kmenovém táboře Auschwitz a jenž byl do Brna přeložen za trest, protože neváhal okrádat vězně o  minimální příděly jídla a  požadovat po vězeň­ kyních pohlavní styk. Nakonec byl odvelen na východní frontu, kde padl při obraně Budapešti.

V řadě nacistických táborů se v průběhu okupace měnila skladba inter­ novaných. Válečné zajatce střídali Židé nebo političtí odpůrci nacismu či odbojáři. Jedno se neměnilo po celou dobu okupace. Vězni mohli být kdy­ koli zabiti, nebo odvezeni někam — kde mohli být zabiti. Žili v soustavném napětí, jehož mírnějším vyústěním bylo pár facek od dozorce nebo kápa, zpravidla vězně kriminálního, v  horším případě kulka do zátylku nebo nástup do vagonu směřujícího do dalšího kruhu pekla. Vzhledem k tomu, jaké úsilí nacisté do poslední chvíle vkládali do věznění a zabíjení všech svých odpůrců a těch, které označili za jiné, není s podivem, že na území dnešní České republiky zahynuli lidé z celé Evropy, od Francie až po Rusko. V naší krajině najdeme místa, kde umíraly řecké nebo maďarské Židovky, místa, kde umírali francouzští, polští, ukrajinští nebo ruští váleční zajatci. Pokud se podíváme detailně na jaro 1945, kdy nacistická říše definitivně umírá, možná nás napadne, že nacisté ochotněji vyklízeli obsazená měs­ ta a  obranná postavení, než aby opouštěli místa, kde do poslední chvíle vraždili vězně.

Protektorátní vláda a  úřady, poslušny nacistického budování nové, čisté a krásné Evropy, se na vytváření míst internace podílely. Na základě protektorátních zákonů a  nařízení vznikly tábory pro osoby, které jsou dnes často označovány jako nepřizpůsobiví. Vznikly tábory pro lidi, kteří se neměli co potulovat po krásných a čistých městech a vesnicích v Čechách a na Moravě a neměli rušit české a moravské dělníky a rolníky při usilovné práci pro novou Evropu. Vznikly tábory také pro české a moravské Romy, 19237 205468 35ř kteří do kategorie nechtěných spadli již během druhé republiky a jež mezi jiné zařadily protektorátní úřady více než ochotně.

Na příkladu tábora v Letech vidíme, jak je část společnosti i po dlou­ hých desetiletích schopna a  ochotna bagatelizovat utrpení svých spolu­ občanů a jak jsou schopni současní politici na utrpení jedněch vybudovat nenávist druhých. Část společnosti je ochotna diskutovat o tom, zda místo, kde zahynulo mimo jiné sto dětí do tří let, bylo, či nebylo koncentračním táborem.

Podobné diskuse lze zaznamenat i o ghettu Terezín, jedné z největších evropských přestupních stanic do nacistických vyhlazovacích táborů na vý­ chodě dnešního Polska. Na podobných debatách je jasně patrno, že v  kaž dé společnosti, i kdyby byla sebedemokratičtější, se najdou lidé ochotní budo­ vat lágry pro jiné. Pro každého, kdo bude za jiného označen. Po pádu nacistického režimu a osvobození Československa se karta obrá­ tila a  ti, kdo dráty hlídali, se ocitli na druhé straně plotu. Jako vždy bě­ hem dějinných zvratů se v roli obětí a v roli nehodných ocitla i řada dětí, žen a  starců, kteří možná zvedali pravici k  árijskému pozdravu, když se to společensky vyžadovalo, podobně jako o  pár let později řada občanů Československa radostně mávala politickým gangsterům z KSČ mávátky při prvomájovém průvodu, aniž by se v době budování falešného ráje ně­ čím provinila. Během převzetí moci se příliš nehledí na to, kdo je vinen méně, kdo více a  kdo třeba vůbec. Během převzetí moci jsou podstatné vnější znaky, tedy především kdo mluví jakým jazykem a kdo má jinou uni­ formu. Na jaře a  v  létě 1945 se tak stávalo, že se za ostnatými dráty nové republiky ocitli i německy mluvící Židé, kteří se právě vraceli zpoza drátů nacistických.

Internační místa pro české a moravské Němce vznikala od května 1945 velmi živelně a k internaci civilistů i válečných zajatců bylo použito jaké­ koli místo, které se dalo zamknout a snadno střežit, počínaje jednotřídkou v  zapadlé obci a  konče stadionem na pražském Strahově, který se velmi rychle stal místem násilí a utrpení. Když byla všechna místa, která se dala zamknout, beze zbytku využita, obehnala se ostnatým drátem louka a vá­ leční zajatci byli ponecháni bez jídla svému osudu. Asi největším takovým táborem byla louka u obce Albeř v jižních Čechách, kde bylo zřejmě najed­ nou izolováno více než dvacet tisíc vojáků wehrmachtu a Waffen­SS, kteří ČESKÉ LÁGRY po stovkách umírali hladem. Tábory léta 1945 postupně mizely a některé z  nich, především ty zajatecké na Jáchymovsku, na konci čtyřicátých let změnily účel.

Touto změnou začala poslední fáze existence táborů na území dnešní České republiky. Komunistický režim začal okamžitě po převzetí moci v únoru 1948, zcela poslušen ruského velení, likvidovat domnělé i skutečné protivníky. Na roz­ díl od nacismu, který kategorie svých nepřátel jasně deklaroval dopředu, se kategorie nepřátel komunismu během rudého panství přelévaly, prolínaly, měnily a teror mohl postihnout opravdu každého. To komunistický režim na rozkaz sovětských poradců prokázal především vraždou svého bývalého generálního tajemníka Rudolfa Slánského, který byl sám jedním z hybatelů komunistické represe. Československý komunismus, stejně jako většina evropských totalitních systémů, se snažil od samého počátku krutovlády opřít svoji legitimitu nejen o vyšetřovatele Státní bezpečnosti a Lidové mi­ lice, ale i o novou zákonnost.

Jednou z  prvních nových norem byl zákon číslo  247/48 Sb.  ze dne 25. října 1948 o táborech nucené práce. Tyto tábory, zřizované u velkých průmyslových podniků, v regionech s těžbou uhlí, nedaleko železáren, ale i v místech státních statků, jsou dnes záležitostí pozapomenutou, ale pro ranou fázi komunistického režimu emblematickou. Do tábora nucené prá­ ce se mohl dostat naprosto kdokoli, nebylo k tomu potřeba být jiný, nebylo potřeba být bojovníkem proti komunismu, stačilo, když na kohokoli z ob­ čanů vznikajícího komunistického ráje ukázal jiný občan prstem. Potom se sešla takzvaná přikazovací komise, složená zpravidla ze tří prověřených soudruhů, a ve většině případů rozhodla, že dotyčný občan by byl v budouc­ nu schopen špatně pomyslet o  lidově demokratickém zřízení. To úplně stačilo, aby byl kdokoli donucen ze dne na den zcela změnit svůj život. A protože komunisté budovali společnost stejně čistou, zdravou a krásnou jako nacisté, ocitli se v táborech nucené práce bývalí politici demokratic­ kých stran, advokáti, lékaři, tuláci, Romové, prostitutky, zkrátka všichni, kdo překáželi. Výjimku tvořili bývalí důstojníci a vojáci, většinou hrdinové domácího i zahraničního protinacistického odboje, které komunistický re­ žim nechal trpět pohromadě a tak se jich bál, že jim nezřídil tábor nucené práce v barákovém lágru, ale rovnou v části kamenné věznice Mírov. Osoby 19237 205468 35ř internované v táborech tohoto typu nebyly souzeny žádným soudem a ne­ byly tedy v dobové terminologii označovány jako vězni, ale jako chovanci. Šlo přece o jejich převýchovu a jejich dobro.

Dá se říci, že tábory nucené práce byly jakýmsi předstupněm náprav­ ně pracovních táborů, které vznikaly od roku 1949, byť toto označení se oficiál ně používalo až od roku 1954. Nápravně pracovní tábory byly zřizo­ vány především v místech těžby a zpracování uranové rudy, kterou ještě vláda třetí Československé republiky slíbila soudruhu Stalinovi, aby měl z čeho vyrábět atomové bomby. Tyto tábory byly technicky zcela srovnatel­ né s nacistickými koncentračními tábory a rovněž brutalita dozorců a kápů byla stejná jako brutalita dozorců v Dachau nebo Buchenwaldu. Vedle bru­ tálního zacházení, mizerné stravy a téměř žádné lékařské péče byli vězni vystaveni radioaktivnímu záření, ať už během těžby, nebo při zpracová­ ní uranové rudy. Nejpříšernějším a  dosud existujícím místem komplexu těchto koncentračních táborů byla takzvaná Věž smrti v  táboře Vykma­ nov II. Ve věži, tedy v třídírně a drtičce uranové rudy, která se sem svážela z celých Čech, byli vězni nuceni třídit uranovou rudu bez jakýchkoli ochran­ ných pomůcek (jediným vybavením byly masky, jež před radioaktivitou ne­ chránily a ve kterých se nedalo v prašném prostředí dýchat) a řada z nich na následky této práce zemřela. Na pracovišti bylo tolik prachu z drcené ura­ nové rudy, že nebylo vidět vlastní předpaženou ruku. Většina vězňů po prv­ ních několika dnech práce dostala vysokou horečku. Vězni většinou spali v pracovním oděvu, ve kterém byli vystaveni během směny prachu z ura­ nové rudy, a prádlo jim bylo měněno nejdříve jednou za tři týdny. Kromě těchto příšerných pracovních podmínek byli týráni a šikanováni velitelem tábora a původně řezníkem Miroslavem Píbilem a dalšími dozorci, ale také kriminálními a retribučními vězni, kteří vykonávali funkci kápů. Bývalí po­ litici, vojáci zahraničního odboje, řeholníci a kněží, studenti a spisovatelé tak byli týráni vrahy, násilníky, zloději, kolaboranty a konfidenty gestapa.

Komunistické lágry tohoto typu existovaly až do začátku šedesátých let, například koncentrační tábor ve Rtyni v Podkrkonoší, jehož vězni měli to štěstí, že netěžili uranovou rudu, ale „jen“ černé uhlí, byl zrušen až v roce 1965, tedy v době, kdy československá společnost začínala být po­ malu konejšena socialismem s lidskou tváří a kulturním uvolněním. Jeden z nejhorších uranových lágrů, nazvaných s typickým totalitním cynismem Rovnost, byl uzavřen v roce 1961.ČESKÉ LÁGRY

Začátkem šedesátých let se uzavřela historie „našich lágrů“, ale ne­ uzavřela se historie totalitní represe. Komunistický režim dál zavíral a trýz­ nil své odpůrce, na místech některých lágrů vyrostly věznice, na místech jiných chatové kolonie, kde v klidu dožili bývalí dozorci komunistických táborů. Nad oběťmi se zavřela voda, která byla zčeřena až po roce 1989. Podle mého názoru jsme se dosud s  dědictvím našich lágrů, ať už těch protektorátních, nebo těch komunistických, většinově nevyrovnali. Možná k  tomuto vyrovnávání pomůže i  předkládaná kniha, která popisuje fun­ gování moci v uzavřených systémech koncentračních táborů s mrazivou přesností a zároveň velmi poutavě.

Jiří Padevět Tato kniha obsahuje podrobné informace z archivních dokumentů, repor­ táží pořízených na místě, osobních zápisků a rozhovorů vedených s cílem získat očitá svědectví vězňů a dalších osob, které v táborech pobývaly. Mé první bádání v tomto ohledu začalo na jaře roku 2008. Mezi léty 2011 a 2016 jsem navštívila archivy a stávající či bývalá vězeňská zařízení u kaliforn­ ského jezera Tule, v polské Osvětimi a Varšavě, německém Dachau, Ham­ burku a Berlíně, ruském Petrohradě, v Praze a Šumperku v České repub­ lice, v Gursu a Paříži ve Francii, ve švýcarské Ženevě, v  Tallinnu a Klooze v Estonsku, v chilském Santiagu, argentinském Buenos Aires, v Rangúnu a Sittwe v Barmě a též na americké námořní základně Guantánamo. Ho­ vořila jsem s historiky, aktivisty, vojáky a právníky, stejně jako s bývalými i současnými dozorci a přeživšími z táborů.

Svědecké výpovědi jistě mají svá slabá místa, totéž však platí o oficiál­ ních záznamech. Oba zdroje jsou nicméně užitečné. Tam, kde politický nátlak ovlivnil svědectví zadržovaných, jsem na tato zkreslení skutečnosti upozornila, nebo jsem se snažila pasážím postiženým tímto způsobem vyhnout. Nejpodrobnější kritická svědectví o koncentračních táborech ob­ čas pocházela od příslušníků takzvaného znepřáteleného národa. Jejich vyprávění jsou někdy pravdivá, avšak ne vždy úplná. Některé zdroje jsou propagandou i legitimním záznamem událostí. Snažila jsem se tento ma­ teriál používat teprve po zralé úvaze.

Je lákavé sledovat, jak se příběhy vězňů touto knihou táhnou, jako by byly do jisté míry typické. V mnoha ohledech tomu tak není. Klíčovým je v tomto směru fakt, že se ve velké většině jedná o příběhy těch, kdo přežili.

Poznámka

ke zdrojům


20 19237 205468 35ř Vězňové zmínění v knize jsou navíc jako celek vzdělanější a politicky aktiv­ nější a se značnou pravděpodobností také napojeni na občanská sdružení, která se jim snaží pomáhat. Díky svým přátelům nebo osobním kontaktům často získali práci ve veřejné správě či zdravotnictví.

I když v mnoha koncentračních táborech byli zadržováni intelektuá­ lové, politické osobnosti, spisovatelé či podnikatelé, většina těch, kdo v nich v minulém století skončili, byli prostí, nevzdělaní či apolitičtí lidé. Tedy ti, u nichž je nejmenší pravděpodobnost, že by dostali šanci vyprávět svůj příběh a že by se někdy dočkali toho, aby byl jejich příběh vyprávěn někým druhým. Absence jejich výpovědí by činila jakýkoli panoramatický obraz táborů neúplný.

Vězňové byli navíc zatíženi vlastními předsudky, omyly a v některých případech měli dokonce na svědomí i zločiny — čímž chci říct, že to jsou lidské bytosti. Snažila jsem se je proto zobrazit jako takové.

Nikdy nezapomenu na tuto noc, první noc v táboře,

jež proměnila můj život v jedinou dlouhou,

nasedmkrát zamčenou temnotu.

— ELIE WIESEL, Noc

Může se to stát a může se to stát kdekoli.

— PRIMO LEVI 1. Trajekt o dvou palubách přiváží návštěvníky na návětrnou stranu ná­ mořní základny v Guantánamské zátoce a vyloží je na úpatí hory jen kousek od Camp Justice. Hrstka stávajících a bývalých vězeňských zařízení, pojme­ novaných Camp Echo či Camp Delta, je soustředěna v jihovýchodním koutě základny, obehnaná drátěnými ploty, po jejichž vrcholu se táhnou kotouče žiletkového drátu. V těchto stále fungujících zařízeních je zadržován malý počet vězňů čekajících na proces, stejně jako těch, jejichž případ nebude v Camp Justice nikdy projednáván.

Trajekt kotví u nákladního přístaviště v místě zvaném Fisherman’s Point. Prázdné molo může jen stěží povědět něco o jeho pohnuté historii, plné dávných příběhů. V  roce 1898 zde během americko­španělské vál­ ky přistála námořní pěchota USA. Mariňáci se objevili na břehu v ranních hodinách 10.  června, zapálili nedalekou rybářskou vísku a  před obědem obsadili španělskou pevnůstku nad ní, sloužící jako pozorovatelna. Na pa­ horku zřídili tábor pro válečné zajatce, který se později rozrostl v námořní základnu a tu Američané již nikdy neopustili.

Bronzová plaketa, vetknutá do bílé kamenné mohyly u moře, připo­ míná ještě mnohem dřívější invazi. Při své druhé cestě k břehům Ameri­ ky v  roce 1494 navštívil Kryštof Kolumbus i  Fisherman’s Point a  prohlá­ sil Kubu za španělské území. Na plaketě stojí, že se se svými muži pídili po zlatě, jelikož jim však jejich „vyhlídky nepřipadly valné, na druhý den odpluli“.

Kuba zůstala španělskou kolonií po více než čtyři století, jež uběh­ la od Kolumbovy expedice. V  devadesátých letech devatenáctého století

Úvod

PLAVBA

NA GUANTÁNAMO


24 19237 205468 35ř Španělsko na ostrově vybudovalo první koncentrační tábor na světě. Ztráty na lidských životech rozpoutané tímto rozhodnutím posléze vedly k pádu kolonie, když na pobřeží dorazila americká námořní pěchota a stanula na stejném kousku země jako před několika stoletími Kolumbus. Ještě před několika lety by mě vůbec nenapadlo plout na Guantánamo. Pak jsem se však rozhodla sepsat historii koncentračních táborů. Skutečnost, že v  jedenadvacátém století je zde někdo zadržován, může být matoucí, nepřipadalo mi ale, že bych se na Guantánamo měla dívat jako na kon­ centrační tábor. Čím více času jsem však trávila bádáním o  hromadném zatýkání a zadržování osob, tím více se mi vkrádala na mysl.

Bylo pro mě nemyslitelné psát o nějakém místě, aniž bych ho navští­ vila. A tak jsem v roce 2015 uskutečnila dvě návštěvy. Při té první jsem měla příležitost sledovat výslechy pěti vězňů, zadržovaných v souvislosti s udá­ lostmi z  11.  září 2001, předtím, než byli souzeni. Ti se objeví v  poslední kapitole této knihy. Jelikož jsem jejich příběh nemusela dodat k určitému termínu, jak se očekávalo od ostatních novinářů plavících se se mnou, roz­ hodla jsem se využít toho, že se cesty nezúčastnil jistý, původně akredito­ vaný kreslíř, a strávit co nejvíce času v soudní síni, speciálně vybudované pro ty, kdo byli zajati ve válce proti teroru. Protože jsem sem dorazila pat­ náct let poté, co k výše zmíněným událostem došlo, měla jsem co dohánět.

Druhá cesta mě přivedla do vězeňského tábora, přesněji do toho, kam mi byl povolen přístup. Vkročit na půdu Guantánama v  obou případech znamenalo ocitnout se v  jiném světě. Několik tisíc zaměstnanců tábora a desítky budov, jež byly součástí vězeňské mašinerie pro — svého času — něco přes stovku zajatců, vyvolávají zdrcující pocit. Skutečností, která mě zneklidňovala nejvíce — totiž legitimitou toho, že jsou někde podezřelí po více než jedno desetiletí zadržováni bez soudu —, se však vojáci a mariňáci, kteří zde úporně konali svou práci, nijak nezabývali. Zásadní otázky byly rozhodovány jinde. Zajatci prostě sedí ve vězení a zůstanou tu tak dlouho, dokud budou platit příslušné rozkazy.

Po 11. září 2001 však byl fakt, že Američané dali Guantánamu posvě­ cení coby ideálnímu místu pro zadržování osob bez soudu, přijat ve světě se stejným zděšením, které v  roce 1896 vyvolalo rozhodnutí Španělska označované jako reconcentración  — tedy hromadné věznění civilistů. Zá­ sadní je přitom skutečnost, že americké zajatecké tábory na Guantánamu PLAVBA NA GUANTÁNAMO z jedenadvacátého století představují dědictví španělských táborů ze století devatenáctého. Jsou ovšem odděleny několika generacemi, přičemž každá opakující se událost v sobě nese prvky té starší, zatímco se zároveň vyvíjí v něco nového.

Historie koncentračních táborů putuje z Kuby do celého světa a zase zpět, navštíví šest kontinentů a  takřka každou zemi, na kterou po cestě narazí. Po celých těch více než sto let existovaly tábory na řadě míst na světě. Baráky a ostnatý drát zůstávají jejich nejproslulejšími symboly, tá­ bor jako takový je však charakterizován více svými zajatci než nějakými vnějšími rysy. Koncentrační tábor existuje všude tam, kde se nějaká vláda snaží zadržovat skupinu civilistů bez přístupu k běžným právním procedu­ rám — někdy z toho důvodu, aby oddělila od ostatních osoby, jež považuje za cizince či vetřelce, někdy proto, aby je potrestala.

Pokud jsou vězení určena podezřelým odsouzeným za spáchané zlo­ činy řádným soudem, v koncentračním táboře jsou zadržováni ti, kdo zpra­ vidla vůbec souzeni nebyli. Pro osoby v tomto smyslu slova se pak nejlépe hodí výraz zadržovaný, pro účely této knihy je však můžeme označovat rov­ něž jako vězně či zajatce. Někdy, jako je tomu na Guantánamu, je uvádění jednotlivých kategorií zadržovaných osob spojeno se specifickou právní ochranou. Označení „vězeň“ v sobě může zahrnovat udělení práv posky­ tovaných  válečným zajatcům v  souladu se Ženevskými úmluvami, takže zaměstnanci táborů se o nich zmiňují pouze jako o zadržovaných.

V koncentračních táborech jsou zadržováni spíše civilisté než účast­ níci bojů — ačkoli se v mnoha případech, počínaje první světovou válkou a Guantánamem konče, administrativa táborů vůbec nesnažila obě skupiny nějak odlišovat. Děje se tak obvykle na základě rasové, kulturní, nábožen­ ské či politické identity zadržovaných, ne kvůli tomu, že by se dopustili něčeho, za co by měli být souzeni — i když některé země tento základní rozpor vyřešily tím, že jejich existenci v souladu s právem učinily v podsta­ tě nemožnou. To neznamená, že by všichni zadržovaní byli nevinní nebo že by se nedopustili kriminálních aktivit namířených proti vládě v rámci jakéhokoli daného systému: spíše je to tak, že nevinní i viníci jsou hozeni do jednoho pytle, aniž se mezi nimi dělá nějaký rozdíl.

Koncentrační tábory jsou dílem státní politiky anebo — a to řid čeji — bý­ vají zřizovány prozatímní vládou během ozbrojeného konfliktu či občanské války. Představují nástroj výkonu státní moci proti občanům, poddaným 19237 205468 35ř v monarchiích nebo jiným osobám, za něž nese vláda určitou míru odpověd­ nosti. Na rozdíl od vězeňských zařízení jsou v táborech za držo vá ni vězni, aniž je stanoveno datum jejich propuštění. Pokud takové datum existuje, bylo určeno nahodile a je měněno bez jakéhokoli upozornění.

V případě neveliké skupiny táborů je zadržení určitých osob koncipo­ váno jako ochranné, neboť slouží k tomu, aby určitá skupina osob nebyla vystavena veřejnému hněvu — a někdy takovéto tábory skutečně poskytují ochranu. Častěji je však zadržení označeno za preventivní, aby skupině po­ dezřelých bylo zabráněno v případném páchání zločinů. Jen zřídka nějaká vláda veřejně uznala, že tábory používá jako svévolný prostředek k potres­ tání, spíše jsou označovány za součást civilizační mise s cílem pozvednout příslušníky údajně podřadné kultury či rasy.

Pokud je hromadné zadržování civilistů bez soudu definujícím rysem táborů, pak je možné rozlišit celou řadu jejich kategorií, přičemž historie mnohých z  nich je v  čase propojena. V  internačních táborech jsou lidé zadržováni buď po pevně stanovenou, nebo naopak časově nevymezenou dobu, zpravidla v  důsledku nějaké krize. Tranzitní tábory slouží zpravi­ dla k tomu, aby z nich byli lidé přepravováni do jiných táborů či oblastí. V pracovních táborech se od zadržovaných osob vyžaduje práce, obvykle ve prospěch státu. A ti, kdo byli zadržováni ve vyhlazovacích táborech, jsou zcela odříznuti od obživy a bez okolků vražděni.

Hannah Arendtová, která se zabývá politickou filozofií, rozdělila kon­ centrační tábory do skupin označených jako Očistec, Podsvětí a Peklo, při­ čemž sledovala linii vedoucí od internačních zařízení v Nizozemsku přes pracovní tábory v systému gulagu až po nacistické tábory smrti. Avšak tak­ řka všechny koncentrační tábory sdílejí jeden společný rys: vytrhnou člově­ ka z jednoho prostředí, aby ho zasadily do jiného. Zní to jako jednoduchý koncept, oba prvky jsou však jasně odlišeny a jsou i stejně důležité. Tábory vyžadují přemístění určité populace z jednoho prostředí, se všemi průvod­ ními právy, vztahy a napojením na lidskou komunitu. Po vytržení z této pospolitosti následuje nedobrovolné začlenění této populace do prostředí s  horšími podmínkami, všeobecně je pak spojeno se zadržením dalších ve společnosti nežádoucích osob, a  to pod dozorem ozbrojených stráží. O těchto následných světech Arendtová píše: „Všechny tři typy mají jedno společné: s lidskou masou, která je v nich uzavřena, je nakládáno tak, jako by přestala existovat, jako by to, co se s ní stane, už nikoho nezajímalo, PLAVBA NA GUANTÁNAMO jako by už byla mrtvá a  jakýsi zlý duch se pomátl a  bavil se tím, že ji na okamžik zadrží mezi životem a smrtí.“

Zkušenost s  koncentračním táborem jen zřídka začíná a  končí za ostna tým drátem. Je součástí dlouhého procesu — obvykle začíná zatčením a výslechem, pokračuje cestou do koncentračního tábora, trvající minuty, dny i  týdny, a  po propuštění pobytem v  exilu nebo životem pod trvalou hrozbou dalšího trestu. Nejhorší okamžiky zatčení zpravidla definují celou další zkušenost. Jean Améry, člen francouzského hnutí odporu a člověk, který přežil Osvětim, napsal: „Kdo byl jednou mučen, zůstane mučeným člověkem.“

1

Typický koncentrační tábor zahrnuje přežívání v  komunitě stovek či  tisíců lidí, ačkoli v některých případech, zejména v posledních desetiletích dvacátého století, byli vězni rovněž zadržováni v malých skupinkách, aby tak zůstali před světem skryti. Existuje jen málo ostrých dělicích linií, co se týče klasifikace koncentračních táborů, neboť se mohou navzájem prolínat a získávat dvojí identitu. Na některých místech tvořili vězňové odsouzení za zločiny určité procento populace táborů, kam byli posláni, aby dohlíželi na politické vězně a střežili je. Při jiných příležitostech se tak stalo poté, co si odpykali svůj trest, namísto toho, aby byli propuštěni na svobodu.

Jinde zase byly původně utečenecké tábory, sloužící ke zvládání ma­ sové migrace — často v důsledku válek —, přeměněny v hybridní koncent­ rační a uprchlické tábory. Po více než jedno století některé země zakládaly běženecké tábory za účelem koordinovaného přidělování jídla a útočiště během krizí. Jelikož však byly tyto tábory zřizovány převážně proto, aby bě­ ženci mohli být izolováni a přemístěni do často rizikových a nehostinných oblastí, sloužily pak v podstatě k tomu, aby uprchlíci mohli být zadrženi a odrazeni od překročení hranice. Sloužily tedy jako detenční centra nebo se stávaly permanentním místem výkonu trestu pro ty, kdo nebyli schopni vrátit se domů, a  nabývaly tak formu koncentračních táborů. Vzhledem k existenci kategorie uprchlické populace tak není vždy pevně stanovena dělicí linie, která by umožňovala jasnou definici koncentračních táborů.

Rozdíly mezi ranými táborovými systémy a  pozdějším modelem na­ cistických koncentračních táborů vedly historiky, jako je Andreas Stucki, k tomu, aby si položili otázku, zda takto odlišná prostředí a následky lze vůbec společně zařadit do kategorie „koncentrační tábor“.

2

Zkoumání

kompletní škály táborů však ukazuje, že zatímco se mezi nimi vyvinuly 19237 205468 35ř rozdíly v použité taktice a existovala obrovská variabilita ve výsledcích je­ jich aktivit kvůli omezením, která souvisela s místní kulturou a způsobem vlády, většina těchto systémů povstala z podobných politických krizí a na počátku sledovala i stejné cíle. 2. Na rozdíl od válek, vraždění a krutého mučení dávných věků se histo­ rie koncentračních táborů netáhne tisíciletími. Zločinné zákony dávných dob mnohem častěji volaly po vyhnanství, popravách nebo tělesných tres­ tech — jako je pálení rozžhaveným železem či bičování — než po uvržení dané osoby do vězení. Podle mezopotamského kodexu krále Ur­Nammua, zákoníku starého více než čtyři tisíce let, je zabití viníka stanoveno jako nejvyšší trest pro řadu zločinů od krádeže, deflorace vdaných panen až po vraždu. Uvěznění odsouzeného na druhé straně vyžaduje, aby se mu do­ stalo potravy a přístřeší, což částečně vysvětluje, proč se věznice a tábory objevují až mnohem později.

Zatímco některé pozdější fenomény spojené s  tábory, jako je trvalé tetování za účelem identifikace vězňů, se objevily již v časech říše římské, úřady se v těch časech bránily tomu, aby odsouzení dostávali tresty vězení.

3

Hromadné uvěznění jako společenský nástroj přišlo v čase továren a veřej­ ných škol, kdy mít přidělenu roli v rámci větší hierarchické struktury, opat­ řené dozorci za účelem vynucení pořádku či zajištění účinnosti systému, se stalo součástí každodenního života.

4

Nucené práce však mají hlubší histo­

rické kořeny. Římané odsuzovali své občany k tvrdým pracím na projektech rozvoje infrastruktury nebo v dolech — damnatio ad metallum — na základě rozsudků vynesených nad těmi, kdo byli odsouzeni pro spáchání trestného činu.

5

Ve stejné době zavedly čínské dynastie systém roboty, v jehož rámci

musel každý dospělý člověk pracovat pro stát jeden měsíc v roce.

6

Nevol­

nická práce nicméně nebyla uvalována jako trest, nýbrž tvořila součást povinností poddaného vůči císaři.

Carské Rusko zavedlo počátkem osmnáctého století stejnou povinnost při budování Petrohradu, při němž zahynuly tisíce rolníků, když vlekli pokácené stromy bažinami, na nichž bylo město postaveno. Později za­ vedli ruští carové nucené práce jako trest, kdy byli odsouzení posíláni na katorgu do vzdálenosti tisíců kilometrů od domova, aby pracovali v drsných sibiřských podmínkách, přičemž měli velmi nejasný právní status. Když PLAVBA NA GUANTÁNAMO se v roce 1890 Anton Čechov vydal na cestu trvající jedenáct týdnů, aby na vlastní oči spatřil vězně na nucených pracích na ostrově Sachalin, podal podrobné svědectví o utrpení, jehož byl v táboře svědkem. Popisoval, jak děti usínají mezi houfy vězňů vedle svých odsouzených rodičů, spoutaných okovy, a  upozorňoval na to, že neexistuje žádná právní definice katorgy nebo jejího účelu.

7

Dědictví roboty a katorgy ovlivní místní podobu kon­

centračních táborů poté, co se ve dvacátém století rozšířily i do samotného Ruska a Číny.

8

Přímé předchůdce koncentračních táborů, které musíme uvést na prvním místě, je však nutné hledat v  souvislosti s  Kolumbovou plavbou z roku 1492. Cestu totiž v tomto ohledu razilo právě Španělsko, když v No­ vém světě zřídilo řadu církevních misí, které svou činnost zahájily již rok po objevení Ameriky a mnohé z nich přetrvaly až do osmnáctého století. V různých časových údobích na rozsáhlém území mezi Kalifornií a Peru probíhala takzvaná reducción, politika vyhlazování původního obyvatel­ stva, jež byla velmi důsledná. Domorodé vesnice byly vypalovány a milio ny osob násilně přemisťovány z venkova do nových sídel nebo přímo na po­ zemky misí. Celý plán pomáhaly realizovat vojenské posádky v nově zbudo­ vaných pevnostech, zatímco jezuité, františkáni a dominikáni „civilizovali“ své svěřence, obraceli je na křesťanskou víru, učili je číst a socializovali je coby Evropany.

Uprostřed tohoto procesu zorganizovaly španělské úřady takzvanou valladolidskou disputaci, oficiální spor o to, zda jsou indiáni lidskými by­ tostmi, nebo „přirozenými otroky“.

9

Po jejím ukončení, kdy obě strany spo­

ru tvrdily, že dosáhly vítězství, Španělsko politiku reducción ještě zesílilo. Soustředěni poblíž misí, často zavšivených a vyznačujících se krutými pod­ mínkami, měli domorodci jen malou šanci na přežití, neboť čelili smrto­ nosným epidemiím tyfu či černých neštovic, zavlečených sem z  Evropy.

Přesun původního obyvatelstva z východní poloviny Severní Ameriky začal později než španělské úsilí vyvíjené s  týmž cílem, byl však stejně brutální. Dlouhá řada ozbrojených konfliktů, které vešly do dějin jako in­ diánské války, zuřila od americké války za nezávislost s přestávkami až do devatenáctého století, a pak i v celém jeho průběhu. S použitím různých forem úplatků a čirého nátlaku se vlády USA snažily ve třicátých letech de­ vatenáctého století vypudit celé indiánské kmeny z jejich původního úze­ mí a přemístit je na jihovýchod země. Během série násilných přesídlení, 19237 205468 35ř probíhajících v rámci nechvalně známého exodu pojmenovaného Slzavá stezka, byli Čerokíové zadržováni v  tranzitních táborech, v  nichž řádila úplavice, aby byli následně přinuceni putovat dále na západ do indiánských rezervací v dnešní Oklahomě.

10

Mnozí z nich se pokoušeli uniknout, byli však chyceni. Důstojník po­ věřený velením pevnosti Fort Hetzel v  Georgii podal do hlavního stanu armády v  květnu 1838 hlášení o  svém úsilí vystopovat prchající indiány: „Začal jsem zajišťovat indiány dvacátého šestého. Uvěznil jsem jich 425 nebo možná 450. Myslím, že když jsem se zmocnil význačných členů ro­ din, kterým jsem dal na frak, dostanu jich teď, kolik budu chtít... Utíkali při každé příležitosti, co se jim naskytla.“

11

Cestou zemřelo na čtyři tisíce

Čerokíů, přičemž celý pochod nepřežilo více než deset tisíc příslušníků přesídlených indiánských kmenů.

Také Kanada nahnala původní obyvatelstvo do rezervací a v některých oblastech přinutila místní populaci, aby si požádala o  cestovní doklady, pokud by chtěla opustit přidělené území — navzdory skutečnosti, že sys­ tém propustek nemá žádný právní základ v indiánském zákoně či trestním zákoníku.

12

Ačkoli neměly k  dispozici výkonnější mechanismy, které by

umožňovaly klasické uvěznění, předznamenaly indiánské rezervace z de­ vatenáctého století a dávné španělské mise příchod systému koncentrač­ ních táborů. 3. Ona jiskra, která na konci devatenáctého století zažehla imperiální vůli ke zřizování koncentračních táborů, může být spatřena v  americké občanské válce, přelomovém konfliktu, který jednou provždy změnil na­ kládání s civilisty při ozbrojeném střetu. Krutosti, jež byly páchány v konfe­ deračním zajateckém táboře v georgijském Andersonvillu, v němž zemřelo na třináct tisíc amerických vojáků, jsou někdy pokládány za předzvěst kon­ centračních táborů pro civilisty, které se objevily záhy poté. Vznik táborů později v  témže století je dán stejně tak teoretickým přístupem armády Unie k  válce, jakož i  skutečnou vojenskou taktikou použitou za účelem dosažení vítězství.

Kodex sepsaný právníkem Francisem Lieberem v  roce 1863  a  přija­ tý americkou armádou se vůbec poprvé v dějinách pokusil modernizovat pravidla vedení války. Výslovně odmítal mučení a  předkládal návrh, jak PLAVBA NA GUANTÁNAMO humánně nakládat s nevojenskými osobami, avšak nedostatky v postupech vůči ozbrojencům číhajícím v  záloze a  obavy, aby armáda neměla příliš svázané ruce, ponechaly příliš mnoho prostoru pro používání brutálních metod. V čase povstalecké války Lieberův kodex povoloval velitelům vypo­ vědět či uvěznit „neloajální občany“, dokonce i ty, „o nichž se vědělo, že sympatizují s povstáním, aniž by ho aktivně podporovali“.

13

Velitelům bylo

rovněž povoleno, aby dohlíželi na přísahy věrnosti, přičemž měli k dispo­ zici širokou škálu trestů pro ty, kdo je odmítli složit. Ačkoli mělo být uči­ něno vše pro to, aby byli během povstání ušetřeni loajální občané, Lieber do svého kodexu vepsal, aby bylo břemeno války rozloženo nerovnoměrně v případě těch, o nichž se soudí, že se loajálně nechovali.

14

Všechny tyto

prvky se později stanou klíčovými při budování koncentračních táborů.

Dopady Lieberova kodexu byly během samotné občanské války ome­ zené, vytvořily však základ toho, jak se bude americká armáda chovat v bu­ doucnu. Lieberovy myšlenky představovaly rozumný postoj k  zákazům určitých válečných zločinů, jako je mučení a trávení vězňů, nicméně legi­ timizovaly téměř vše ostatní. Krátce po válce převzalo tento kodex takřka beze zbytku Německo. Vyváženost jistých, byť omezených humanitárních záruk a širokých pravomocí, jaké kodex poskytoval armádě v časech války, poskytla inspiraci podobným právním úpravám ve více než desítce dalších zemí.

15

V následujících desetiletích sloužil Lieberův kodex také jako výcho­

disko při rozvoji mezinárodního práva týkajícího se vedení válek, nejdří­ ve v roce 1899 v případě Haagské úmluvy a poté Druhé Ženevské úmluvy z  roku 1906. I  když společně přijaly zničehonic objevený právní základ, nebyly národy světa ještě po dlouhá desetiletí schopny náležitě reagovat na případy civilistů, kteří se neúčastnili bojů, ani předvídat, jak zásadní roli budou koncentrační tábory hrát ve válce.

Americká občanská válka legitimizovala tábory v jiném ohledu. V roz­ kaze generálmajora Williama Tecumseha Shermana z roku 1864 stálo, že jeho kavalerie by při svém tažení Virginií měla zadržet všechny civilisty mužského pohlaví mladší padesáti let „jako válečné zajatce, a ne jako zajaté civilisty“, čím vytvořil základní rozpor, když osud civilního obyvatelstva přímo podřídil válečné strategii.

16

Sherman následně institucionalizoval

totální válku, při níž vše pod sluncem včetně civilistů a jejich majetku může být použito pro vojenské účely a  osobní vlastnictví je ničeno za účelem získání strategické výhody. 19237 205468 35ř

V posledním roce války zpustošilo vojsko generála Philipa Sheridana údolí řeky Shenandoah ve Virginii a generál Sherman se vydal na proslulý Pochod k moři napříč Georgií a Jižní Karolínou. V obou případech armáda vypalovala a plenila nejenom vojenské statky a materiál, nýbrž ničila také domy, obchody a úrodu civilního obyvatelstva. Jeden důstojník si během Sheridanova pochodu poznamenal: „Země zanechaná za našimi zády je úpějící divočina, naprostá spoušť.“

17

Ochota ničit vše byla čímsi novým: taktika obou generálů ohromila a  inspirovala generace nejvyšších důstojníků po celém světě. Pět let po skončení občanské války vyzval Sheridan pruské vojsko, aby při nakládání s civilisty nepřátelského národa používalo nevybíravější metody než dopo­ sud. Jako host pruského státníka Otto von Bismarcka během války s Francií v roce 1870 podporoval strategii, při níž je „obyvatelstvu způsobeno takové utrpení, že musí toužit po míru a přinutit svou vládu, aby jej přijala. Lidu nesmí ve válce zbýt nic než oči pro pláč“.

18

Zatímco mnozí argumentovali nezbytností použít při prosazování jed­ noho z nejvznešenějších cílů v historii — skoncování s otroctvím v Ameri­ ce — brutální strategii, všeobecné přijetí Shermanových a Sheridanových metod znamenalo, že stejná taktika bude záhy na mnoha místech ve svě­ tě nasazena k celé řadě mnohem méně ušlechtilých účelů. Cílem se stalo prosazování zdrcujícího vítězství bez jakýchkoli ústupků a  vyjednávání, a k trestání civilního obyvatelstva pro potřeby vojenské strategie, sloužící ke zlomení odporu nepřítele, tak docházelo znovu a znovu.

Historik Jonathan Hyslop analyzoval, jak nárůst profesionalizace dů­ stojnických sborů, probíhající v devatenáctém století, měl všude ve světě paradoxně za následek zvýšenou brutalitu vůči civilistům a podpořil vze­ stup koncentračních táborů. Zmiňuje rovněž koncept výjimečného stavu (Ausnahmezustand), popsaný generálem Juliem von Hartmannem v sedm­ desátých letech devatenáctého století, kdy autor vysvětluje, jak skutečnost, že nějaká země je ve válečném stavu s jinou, odstraňuje všechny právní pře­ kážky a omezení platná v mírových časech.

19

Zašla bych ještě dále a pouká­

zala na to, že pokud jsou extrémní opatření brána za běžná, jeví se trestání civilistů nejenom čímsi přípustným, nýbrž také nezbytným při jakémkoli válečném tažení, jehož cílem je dosažení vítězství.PLAVBA NA GUANTÁNAMO 4. Finálními prvky procesu, který umožnil zrod koncentračních táborů, byly inovace, jež přišly v  druhé polovině devatenáctého století. Veřejné zdravotnictví, sčítání lidu a zefektivnění byrokracie v tomto procesu sehrá­ ly roli a stejně tak i vynálezy, jako je ostnatý drát nebo automatické zbraně.

V  oblasti zdravotnictví začaly vlády hrát jistou roli při prosazování hygienických opatření a  ochraně populace před nemocemi a  rovněž při „sčítání lidu“ vedeném s cílem zjistit stavy populace. Takzvaná zárodková teorie o  původu nemocí odhalila příčinu řady nákaz i  to, jak se choroby šíří — byl to triumf racionálního bádání. Táž racionalita a osvícenský smysl pro efektivitu však mohou být přimíchány do směsice iracionálních obav a nevzdělanosti a zaútočit na ty, na něž je pohlíženo jako na níže postave­ né a podřadné osoby. Po několik desetiletí studovali američtí sociologové příslušníky rozvětvené imaginární rodiny, kterou nazvali Jukeovi, kdy se zprvu snažili dokázat, že prostředí, v němž člověk vyrůstá, a chudoba hrají ústřední roli v procesu vytváření zločineckých návyků, nakonec však došli k závěru, že výzkum prokázal správnost teorie, že slaboduchost a morální zkaženost jsou dědičné. Opatření přijatá v oblasti veřejného zdravotnictví stála u zrodu myšlenky, že stát může za jistých okolností hrát represivní roli při ochraně občanů tím, že se bude snažit kontrolovat šíření nemocí a vynucovat si dodržování zdravotního kodexu.

Průmyslové inovace zahrnovaly používání ostnatého drátu, který byl patentován a  uveden do hromadné výroby v  sedmdesátých letech deva­ tenáctého století a okamžitě nalezl uplatnění ve válkách. Zákopy, okopy a pevnůstky obehnané spletí ostnatého drátu změnily taktiku na válečném poli, zpomalily útoky jízdy i postup pěchoty. Nový vynález byl nicméně vel­ mi efektivní nejenom při odrážení nepřítele, stejně dobře posloužil k za­ držování zajatců.

V roce 1898 vyšel jako součást sbírky říkadel pro děti kuplet Hilaireho Belloca zesměšňující moc britského impéria v Africe, autor napsal: „Ať už se stane cokoli, my máme / Maximův kulomet, zato oni ne.“ Ostnatý drát, s jehož pomocí byli lidé vězněni v táborech, navíc brzy doplnily automa­ tické zbraně a  zajistily nad nimi dokonalou a  ničivou kontrolu. Ostnatý drát společně s  automatickými zbraněmi nakonec umožnily, aby hrstka strážných zadržovala po libovolnou dobu obrovské množství vězňů. Vá­ lečné strategie učinily věznění civilistů přípustné, a zničehonic bylo též uskutečnitelné. Kruté zacházení s civilisty nebylo v tomto ohledu ve světě 19237 205468 35ř praktikováno jen vůči domorodé populaci, nýbrž též vůči obyvatelstvu amerického Jihu a stejně tak i Evropanům.

Při zpětném pohledu se zdá být zrod koncentračních táborů takřka ne­ vyhnutelný. Takovýto pohled však s sebou přináší rovněž schopnost nahlí­ žet na celou věc z morálního hlediska, jež v daném časovém údobí chyběla. Koncentrační tábory vždy skýtají iluzi snadného řešení jak pro ničemy, tak pro ty, kdo jsou stiženi krátkozrakostí. Pokud by bylo v reálném čase snadné pochopit, jakou hrozbu tábory představují, přinejmenším ti, co si neviděli na špičku nosu, by projevovali menší sklon k podpoře jejich zrodu.

Koncentrační tábory jsou ve svém jádru fenoménem moderní doby a jako jeden z příkladů inovativních řešení ve sféře násilí patří do společ­ nosti atomové bomby. Stejně jako již před zahájením procesu vývoje ja­ derné zbraně existovaly také jiné druhy bomb, měly své předchůdce i kon­ centrační tábory, které však představovaly záměrné vyhrocení a přeměnu předchozích taktik. V obou případech si ti, kdo daný proces sledovali, uvě­ domili, že z láhve byl vypuštěn nebezpečný džin, ani v jednom případě si však nedokázali představit, co vše bude následovat. 5. Leona Tokerová, badatelka v oblasti krásné literatury, píše, že zásluhy, které se Alexandru Solženicynovi připisují za psaní o sovětských gulazích, spočívají v tom, že „poskytl širokou základnu pro polemiku, která je velmi blízko tomu, aby mohla zastoupit norimberské procesy“.

20

Tam, kde není

očekáván žádný proces, se může věci chopit spisovatel či spisovatelka. Po­ kusila jsem se identifikovat případy, v nichž tábory sehrály, ať již záměrně, či nikoli, určitou roli při ochraně vězňů. Alespoň tedy na chvíli, jako tomu bylo v případě některých internačních táborů za první světové války, jež uchránily muže schopné nosit zbraň před nuceným odvodem, stejně jako před ještě větším nebezpečím, totiž že zahynou v boji. Dokonce i zde však důkazy shromážděné v této knize jednoznačně znamenají odsudek samot­ né myšlenky vzniku koncentračních táborů.

V  posledních letech se uprchlické tábory kvůli válečným konfliktům zaplnily hned na několika kontinentech. Od Calais a Nauru až po rozsáhlé syrské komplexy běženeckých táborů, stejně jako v  detenčních centrech pro imigranty v USA a Izraeli končí právě ti nejzranitelnější lidé na světě, často lapeni v  podmínkách notně připomínajících koncentrační tábory. PLAVBA NA GUANTÁNAMO Dokonce i  bez aspektu nuceného přesídlení, tak vrozeného koncentrač­ ním táborům, jsou životní podmínky panující na Západním břehu Jordánu a připomínající ghetto ve stejné míře problematické — ne proto, že by zde docházelo k  vyhlazování, nýbrž z  důvodu dlouhodobé izolace a  nezbyt­ nosti podřídit se kontrole cizí moci. To vše společně s ohromující mírou hromadného věznění v USA, zejména co se týče Afroameričanů, předsta­ vuje význačné náměty k zamyšlení, které pro svou rozsáhlost nemohly být zahrnuty do této knihy.

Je snadné démonizovat země, které se uchýlily k budování koncent­ račních táborů, a odsuzovat jejich občany jako monstra bez tváře. Bližší pohled na historii však odhalí, že takřka každý národ v určitém okamžiku sáhl po koncentračních táborech, ačkoli míra, s jakou jednotlivé populace tuto myšlenku přijaly, a ničivé následky, jež různé systémy táborů přines­ ly, se nesmírně liší. Projevuje se tendence, že nejhorší dopady táborů jsou mírněny ve svobodnějších společenských systémech, kde mají právní řád a zákonodárný sbor více příležitostí jednat. I relativně zdravá demokracie je však schopna zřizovat tábory stejně jako nejzkorumpovanější komu­ nistická společnost nebo vojenská diktatura, někdy s děsivými důsledky.

Až na několik málo výjimek byly tábory vytvářeny, aby reagovaly na nějakou reálnou krizi. Málokdy se to však setkalo s úspěchem, zpravidla přitom byly napáchány takové škody, že dalece zastínily původní krizi. Mechanismus fungování táborů nicméně v prvních letech zůstával velmi podobný. Dokonce i nejbizarnější genocida, založená na promyšleném za­ držování vězňů — totiž systém táborů ve třetí říši —, začala velmi podobně jako mnohé jiné.

Nemám v úmyslu omlouvat ani vůdčí osobnosti, ani jejich stoupence a vůbec všechny, kdo se dopustili válečných zločinů či krutostí v čase míru. Spíše chci jen naznačit, že stojí za to věnovat pozornost dějinným událos­ tem, během nichž se koncentrační tábory zrodily. Tábory upadly v nemi­ lost, jen aby znovu povstaly z popela. Jako nějaký lstivý virus se vyvíjejí, aby přežily. Ve svém jádře je pokušení použít hromadné věznění civilistů v kterékoli z jeho forem stejně kontraproduktivní, jako nehumánní.

Filozof Giorgio Agamben napsal, že koncentrační tábory slouží jako místo exilu pro ty, již byli uznáni coby bytosti vlastnící jen „holou exis­ tenci“, a nevedou tedy smysluplný, hodnotný život — lidi nehodné uznání před zákonem či řádného procesu. Tvrdí, že koncentrační tábory postupně 19237 205468 35ř nahradily města coby dominantní sociopolitické struktury moderní doby.

21

Solženicyn používá metaforu metastázy, aby popsal rakovinné bujení so­ větského gulagu, a dokonce i dnes se tábory a myšlenky, které je zplodily, dál šíří a množí. Aniž bychom si uvědomili, jak koncentrační tábory po­ stupně zamořily dvacáté století, zplodí podněty, jež k nim vedly, jen další věznění ve století jedenadvacátém. Když se zamyslí nad celou historií tá­ borů od jejich zrodu až po přítomnost a prozkoumají jednotlivé fáze jejich vývoje, možná se budoucím badatelům podaří přijít na to, jak se jim vy­ hnout. Pro země a osoby, jejichž příběhy jsou zde vyprávěny, je již pozdě.

Náš výčet se táhne od Kuby a Jižní Afriky na přelomu dvacátého století a putujeme při něm napříč zeměkoulí, abychom nakonec dospěli zpět na břeh Guantánamské zátoky o jedno století později, kde se z trajektu v mís­ tě, na němž do moře vbíhá Fisherman’s Point, vyloďují zajatci v okovech, oranžových kombinézách a brýlích s tmavými skly, znemožňujícími cokoli vidět, a  pak jsou, nikým nespatřeni, odváženi kolem pomníku Kryštofa Kolumba, podél břehu, na němž se v roce 1898 vylodila americká námořní pěchota, kolem kaktusů, korálových útesů a leguánů o velikosti menšího psa vzhůru po cestě, kde na ně čeká tábor X­Ray se svými drátěnými klecemi s betonovou podlahou.

Příběh pokračuje, jak začal, poslední kapitola v životopise špatného nápadu. 1. Alfonso XIII, jen napůl dokončený křižník, známý svou nepříliš velkou stabilitou, vplul do havanského přístavu 10. února 1896. Po týdnu, který plavidlo strávilo na moři, se na jeho palubu dostavil generál Valeriano Weyler y Nicolau, markýz z Tenerife, aby se ujal velení lodi. Štíhlý Weyler, s  ohnivým pohledem a  mohutnými kotletami, rozšiřujícími se postupně téměř až k bradě, byl vysoký pouhých sto padesát centimetrů a armádním požadavkům na výšku odvedenců vyhověl jen díky všeobecné výjimce, uči­ něné kvůli snižujícímu se vzrůstu rekrutů armády španělského impéria.

1

Bylo mu sedmačtyřicet, právě se ocitl na vrcholku slávy, jež se o něm šířila do celého světa, a plavil se z Madridu čtyři tisíce mil, aby vedl špa­ nělské vojsko do války proti kubánským povstalcům. Loď dorazila k po­ břeží se svítáním. Když generál a jeho pobočníci připlouvali k bílým zdem nepohodou ošlehané pevnosti Morro, děla vypálila na počest nového gu­ vernéra ostrova oslavnou salvu. V samotném přístavu odpověděla palbou z děl posádka pevnosti Cabaña, zatímco okolní plavidla na pozdrav stáhla své vlajky.

Weyler se vylodil v  žáru dne v  doprovodu dvou generálů a  jednoho markýze, kteří přicestovali s ním. Generála přivítali civilní i vojenští před­ stavitelé Havany a nejčerstvější hrdina Španělska s nimi odkráčel dva blo­ ky domů ke guvernérskému paláci. Všude vlály girlandy a fábory a z oken domů viselo rudé sukno na důkaz loajality ke španělské koruně. Ulice le­ movaly davy, trávníky na Plaza de Armas byly plné, obyvatelé Havany hle­ děli k paláci a oslavovali nového vicekrále plni naděje při představě zářné budoucnosti ostrova pod španělskou nadvládou, nebo alespoň brzkého

Kapitola 1.

ZROZENY GENERÁLY


38 19237 205468 35ř konce války. Když Weyler dorazil do paláce, složil přísahu a stal se guver­ nérem a vrchním velitelem vojsk na Kubě.

2

Než odjel z Evropy, pročetl si hlášení svých předchůdců a vstřebával zkušenosti účastníků nedávných armádních ofenziv. V  Madridu se sešel s ministrem



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.