načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jedna + 1 – Monika Peetzová

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na našich výdejnách v Brně, Praze a Plzni. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
Jedna + 1

Elektronická kniha: Jedna + 1
Autor: Monika Peetzová

- Vtipný a laskavý příběh o tom, že při hledání opravdové lásky se musí počítat se vším. Od autorky bestsellerové série Úterní ženy. - Tom ze všeho nejvíc touží po ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 274
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z německého originálu Ausgerechnet wir ... přeložila Vladana Hallová
Skupina třídění: Německá próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7125-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vtipný a laskavý příběh o tom, že při hledání opravdové lásky se musí počítat se vším. Od autorky bestsellerové série Úterní ženy.

Tom ze všeho nejvíc touží po lásce. A protože více než lidem důvěřuje číslům, zaplete se do sítí internetové seznamky, která své klienty páruje na základě matematických vzorců. Vysněná žena je rychle nalezena. Jmenuje se Lisa a je to ta pravá, vždyť se shodují ve více než čtyřiadevadesáti procentech. Na první schůzce se Tom bohužel seznámí jen s její excentrickou matkou. S Lisou se setká, až když oba nastoupí do nového zaměstnání, krachující velkopekárny, kterou mají znovu postavit na nohy. Jaké je však Tomovo překvapení, když zjistí, že Lisa je jeho pracovní rivalkou.

Ale v lásce žádné pohrávání si s čísly neplatí. Je potřeba mít odvahu, srdce na pravém místě a osmadvacet bláznivých nápadů…

Monika Peetzová  (nar. 1963) vystudovala germanistiku, komunikační vědu a filozofii na Mnichovské univerzitě, pracovala jako dramaturgyně a redaktorka v Bavorském rozhlase. Od roku 1998 působí jako scenáristka v Německu a Nizozemsku. Je autorkou úspěšné série o pěti kamarádkách  Úterní ženy , která byla také zfilmována, a jen v německy mluvících zemích se prodalo přes milion výtisků. Nejnovější román  Jedna + 1  není součástí této série. Autorčiny knihy vyšly již v pětadvaceti zemích.

Zařazeno v kategoriích
Monika Peetzová - další tituly autora:
Úterní ženy mezi bylinami a řepou Úterní ženy mezi bylinami a řepou
Utorkové ženy Utorkové ženy
Jedna +1 Jedna +1
 (e-book)
Utorkové ženy Utorkové ženy
 
K elektronické knize "Jedna + 1" doporučujeme také:
 (e-book)
Modrooký chlapec Modrooký chlapec
 (e-book)
Případy Kim Stoneové 3: Tichá modlitba Případy Kim Stoneové 3: Tichá modlitba
 (e-book)
Do vody Do vody
 (e-book)
Ta přede mnou Ta přede mnou
 (e-book)
Žena v okně Žena v okně
 (e-book)
Pomsta Pomsta
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Monika Peetzová

(nar. 1963) vystudovala germanis­

tiku, komunikační vědu a filozofii

na Mnichovské univerzitě, praco­

vala jako dramaturgyně a redaktorka

v Bavorském rozhlase. Od roku 1998

působí jako scenáristka v Německu

a Nizozemsku. Je autorkou úspěšné

série o pěti kamarádkách Úterní ženy,

která byla také zfilmována, a jen

v německy mluvících zemích se

prodalo přes milion výtisků. Nej­

novější román Jedna + 1 není součástí

této série. Autorčiny knihy vyšly již

v pětadvaceti zemích.

V sérii Úterní ženy v češtině vyšlo:

Úterní ženy (2012)

Sedm dní bez (2013)

Úterní ženy mezi bylinami a řepou (2014)

Od autorky bestsellerové série Úterní ženy

HOST

CENA 299 Kč

ISBN 978-80-7577-125-4

Monika Peetzová

jedna

+

1

jedna

+

1

Vtipný a laskavý příběh o tom,

že při hledání opravdové lásky

se musí počítat se vším...

Tom ze všeho nejvíc touží po lásce.

A protože více než lidem důvěřuje

číslům, zaplete se do sítí internetové

seznamky, která své klienty páruje

na základě matematických vzorců.

Vysněná žena je rychle nalezena. Jme­

nuje se Lisa a je to ta pravá, vždyť se

shodují ve více než čtyřiadevadesáti

procentech. Na první schůzce se Tom

bohužel seznámí jen s její excentric­

kou matkou. S Lisou se setká, až když

oba nastoupí do nového zaměstnání,

krachující velkopekárny, kterou mají

znovu postavit na nohy. Jaké je však

Tomovo překvapení, když zjistí, že

Lisa je jeho pracovní rivalkou.

Ale v lásce žádné pohrávání si

s čísly neplatí. Je potřeba mít odvahu,

srdce na pravém místě a osmadvacet

bláznivých nápadů...

Příběh s mnoha vtipnými situacemi a matematicky

nevypočitatelnými odbočkami.

— Radio Fritz

Z jejích románů o Úterních ženách se staly

bestsellery. Nyní nás Monika Peetzová nadchla

příběhem o laskavém nezadaném Tomovi.

— Maxi

Foto © A

da

N

ieuwendijk

CENA 289 KČ

ISBN 978-80-7294-590-0

úterní

Monika Peetzová

ženy

Setkaly se před patnácti lety na kurzu

francouzštiny a dnes jsou z nich

nejlepší kamarádky. Každé první

úterý v  měsíci se scházejí ve své

nejoblíbenější restauraci — úspěšná

obhájkyně Caroline, přecitlivělá

Judith, Eva, oddaná matka čtyř dětí

s pohřbenými pracovními ambicemi,

ustavičně zamilovaná a rozevlátá

designérka Kiki a elegantní Estella

s přeplněným šatníkem a ostrým

jazykem — a každý rok spolu jezdí

na krátkou dovolenou. Ale letos je

všechno jinak: Judith čerstvě ovdověla.

Po smrti svého muže najde deník,

který si vedl při putování do Lurd,

a rozhodne se, že jeho pouť dokončí.

Arne totiž onemocněl rakovinou,

a tak se do cíle nikdy nedostal. Ostatní

Úterní ženy nenechají kamarádku

na holičkách, ale netuší, do čeho se

pouštějí. Svatojakubská pouť se pro

každou z  nich stává osobní výzvou,

prostorem pro zamyšlení nad svým

životem. Pod jihofrancouzským

sluncem přicházejí Úterní ženy na

stopu tajemství, které všechno změní.

Monika Peetzová

(nar. 1963) vystudovala germanistiku,

komunikační vědu a fi lozofi i na

Mnichovské univerzitě. Po výletech

do oblasti reklamy a vydavatelství byla

v  letech 1990—1998 dramaturgyní

v redakci televizních fi lmů v Bayerischer

Rundfunk. Od roku 1998 pracuje jako

scenáristka v Německu a Holandsku.

Podílela se na fi lmech Ein Baby zum

Verlieben (Zvláštní chůva, 2004),

Noch einmal zwanzig sein (Znovu dvacet,

2007) či na třídílné sérii pro ZDF

Die Rebellin (Rebelka, 2009). V roce

2010 vydala svou první knihu Úterní

ženy, která byla ve stejném roce podle

jejího scénáře zfi lmována.

Je velice napínavé sledovat v  průběhu děje povahy

jednotlivých postav a jejich proměnu. Monika

Peetzová vystihla jejich charaktery tak dokonale,

že člověku připadá, jako kdyby znal každou z žen

osobně. Velice živá kniha plná životní moudrosti,

jejíž autorka má skvělý smysl pro humor.

— WDR

V žádném případě se nejedná o návod, jak

absolvovat Svatojakubskou cestu, ale o nádherný

příběh o lásce, přátelství a o poznání, že lži se

vracejí jako bumerang. Osvěžující kniha, kterou

doporučuji k přečtení.

— Sikal, Lies & Lausch

Foto © Ada Nieuwendijk

úterní ženy

MonikaPeetzová

Ten se nepočítá

Jedna + 1

Z nuly na sto

Pohyby v kruhu

Osmý trpaslík

Devadesát čtyři

procent

Jistota je jistota

Sedmé nebe

Dvanáctá minuta

Staré účty

Práce na míru

Jako žádná jiná

Třináct kilo štěstí

Vyšší matematika

Druhé kolo

Jako jednička

Ber dva

Samota ve dvou

Ráno v šest

První krok

Neděl se a panuj

Všichni proti jednomu

Pátek třináctého



Monika Peetzová



Brno 2017

Monika Peetzová

jedna

+ 1


Originally published in the German language

as “Ausgerechnet wir” by Monika Peetz

Copyright © 2016, Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG,

Cologne / Germany

Cover image © Zamurovic Photography / Shutterstock

Translation © Vladana Hallová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-281-7 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-282-4 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-283-1 (Formát MobiPocket)


Jolandě



9

1

Ten se nepočítá

Všechno šlo jako po másle. Planoucí pochodně směrovaly

hosty z  parkoviště u  zámecké zdi do rozsvícené oranže

rie. Mé sestry strávily výzdobou této impozantní místnosti

s francouzskými okny na nastávající slavnost půlku soboty.

Parta ABC, jak kdysi říkával otec mým starším sestrám, pra

covala v nebývalé shodě. Beate, nejstarší a nejrozhodnější

z  nás sourozenců, měla na starost vše od zásadních roz

hodnutí po drobné detaily, zatímco prostřední Carla spo

lečně se svými dcerami zajišťovala kulinářskou část akce.

Obě sestry dělaly všechno pro to, aby dnes večer podpo

řily nejmladší z jejich tria, Anju. A já, jako malý bratr, jsem

měl úkoly jednoznačně dané: byl jsem zodpovědný za

všechno, co bylo těžké, špinavé, upatlané nebo elektřina.

Balancoval jsem na žebříku vysoko nad hlavami své hek

ticky pobíhající rodiny a snažil se nad dlouhou, slavnostně

prostřenou tabuli upevnit poslední nafukovací balonky

s LED žárovkami.

Anja, hlavní postava dnešní slavnosti, pobíhala kolem

ve spodním prádle. Urovnávala ubrusy, které mé tři nete

ře vlastnoručně pomalovaly vodovkami, dělala poslední

úpravy zasedacího pořádku, kontrolovala studený bufet

a kvalitu červeného vína. Trvala na tom, že všechno musí

být tak jako tehdy. I když je teď všechno jinak.


10

Podrážděně zasvěcovala Beate do tajů moderní digitální

fotografie. „Prostě to jen zmáčkneš,“ ozvalo se. „Ten foťák

je blbuvzdorný.“

Obvykle to byla Anja, kdo byl zodpovědný za zazna

menávání rodinných událostí na věky věků. Ovšem dnes

se měla role kronikářky zhostit moje technikou zcela ne

políbená sestra Beate.

„A k čemu je tohle tlačítko?“ zeptala se.

„To vědět nepotřebuješ, stačí, když ho zmáčkneš,“ od

sekla Anja.

Rodinným sešlostem jsem se většinou vyhýbal. Vyrůs

tat se třemi staršími sestrami znamenalo vyrůstat upro

střed permanentních dívčích hádek. Ironické posměšky,

jedovaté útoky a doslova inkviziční výslechy jsem důvěr

ně znal. Pokaždé se našla aspoň jedna, která se mě neza

pomněla zeptat, jestli už jsem si konečně našel slušnou

práci nebo aspoň stálou přítelkyni. Přitom by mi stálá práce a neslušná přítelkyně byly mnohem milejší. Obezřetně

jsem vycouval z nebezpečné zóny dřív, než se sjednocená

sesterská nervozita soustředí na nový objekt.

Až s  přehnanou dochvilností se začínali trousit první

pozvaní hosté. Úvodní část obřadu se měla odehrát v zahradě. Mrholení, studené nohy ani rozblácená zem žádné

mu z hostů náladu nepokazily. Tuto výjimečnou událost

si nikdo nechtěl nechat ujít. Místo šampaňského se podá

val teplý punč a horká čokoláda s likérem. Kolem košů na

oheň, jediného zdroje tepla v tomto nezvykle chladném květnovém večeru, se vzrušeně špitalo. „Už jste něco takového někdy viděli?“ ozývalo se z mnoha úst.

Venku panovalo napjaté očekávání, uvnitř vládla panika.

Carla si žmoulala a popotahovala šaty. Anjino útlé tělo se

utápělo v  nadýchaných svatebních šatech z  bílého tylu, které každou ženu automaticky promění v obří sněhovou pusinku. Od doby, kdy si tu úchvatnou róbu zakoupila,

výrazně pohubla. Snažila se ovládat.

„Nemusíš to dělat,“ řekl jsem.

„Budu se báječně bavit,“ odsekla Anja vzdorovitě. „Na

tuhle chvíli se těším už celé měsíce.“

Odporovat mým sestrám v krizových situacích byla ri

ziková záležitost. Jako nejmladší z rodiny jsem si v tomto ohledu prošel bolestnými zkušenostmi.

„Hosté začínají být nervózní,“ prohlásila Beate pano

vačně. „Musíme začít.“

„Jsi připravená?“ zeptala se Carla.

Místo odpovědi ke mně Anja natáhla ruku. Předat ne

věstu jejímu osudu bývalo obvykle úlohou otce. V rodině

Morbachových, trpící permanentním nedostatkem mužů,

to zbylo na mě. Zavěsila se do mě a já ji náležitě slavnost

ním krokem vedl ven do zahrady. Anjiny nehty se mi zarý

valy do paže a cítil jsem, jak se její útlé tělo chvěje. Křídla

dveří se otevřela. Propukl potlesk. Začala hrát hudba. Mís

to svatebního pochodu na nás Gloria Gaynor ječela rozjásané „I Will Survive“. Pátravým pohledem jsem přejel dav:

mezi hosty nebyl jediný muž. Nejspíš je to normální, že

na oslavu svého velkého okamžiku Anja pozvala jen kama

rádky. Ale odkud mám vědět, jak se mám při takovéto příležitosti chovat? Přece jen to je moje první rozvodová party

v životě. Oslava probíhala v oranžerii zámku Charlotten

burg, na stejném místě, kde Anja přísahala věrnost až

za hrob svému exmanželovi Joshimu. Letuška a  snaživý

inter netový obchodník svou společnou cestu životem

absolvovali rekordním tempem. Po bouřlivém seznámení

ná sledovala překotná svatba, blesková válka a rozvodové drama. „Až na věky“ skončilo po dvaadvaceti měsících před rodinným soudem v berlínské čtvrti Schöneberg.

„Vítej v klubu osamělých žen,“ vykřikla rozjařeně moje

sestra Beate.

To bylo znamení, že představení začíná. V posledním

okamžiku jsem se odvážným skokem stranou zachránil

dřív, než Anju zasáhla první dávka barvy ze spreje. Nastal

čas rituálně zničit bílé svatební šaty, které jí přinesly tak

málo štěstí. Drahý kus oblečení, který si kdysi pořídila

pro ten nejhezčí den v  životě, se nyní stal hmatatelným

důkazem její největší životní chyby. Po bělostné róbě se

rozstříkla fialová barva, vzápětí zelená, žlutá, modrá. Anja

přejela dlaněmi po jedné z barevných skvrn a jejich další

žluté otisky na šatech vyhlížely jako pozůstatky po dote

cích vášnivého milence. Gloria Gaynor jásala, basy duněly, smích byl stále hlasitější, ze šatů kapala barva a Beate

nás fotila do rodinného alba. Anja za pomoci kamarádek

utápěla své trápení s láskou v akrylové barvě a červeném

víně. Byl jsem jediným příslušníkem mužského pohlaví,

který se směl slavnosti zúčastnit.

„Tohle je Tom, můj mladší brácha,“ vysvětlovala Anja.

„Ten se mezi nepřátele nepočítá.“

Večeři jsem strávil uvězněný mezi jednou z Anjiných ko

legyň, která o  svém exmanželovi důsledně mluvila jako

o  „mé malé žížalce“, a  Anjinou kamarádkou z  raného

dětství Sanne, která všem u  stolu podrobně líčila, proč

je vhodné snídat odtučněný tvaroh. Není divu, že je už

dva krát rozvedená. Sex jí pravděpodobně sloužil jen ke

spalo vání kalorií. Po dvou hodinách už jsem měl Sanne

až po krk. „Jsem proti ženským kvótám,“ vyhrkl jsem.

Nepotřeboval jsem studovat žádné statistiky, abych

věděl, že v  Německu žije víc žen než mužů. S  ženskou

přesilou jsem se potýkal celý život. Kromě sester a neteří

se můj život skládal ze střídajících se Beatiných partnerek, protože ji přitahovaly výhradně ženy, z jednoho chronicky nepřítomného a jednoho čerstvě rozvedeného švagra.

Po vychovatelkách, učitelkách na základní škole a kantor

kách na střední v mém mládí následovaly kolegyně, šéfky, sousedky a jedna kancléřka. Ta věc se ženami nebyla vůbec jednoduchá. Soukromě, a  ještě méně pracovně. Pokaždé když už to vypadalo, že získám stálé pracovní místo,

mohl jsem vzít jed na to, že mi ho pět minut před ukon

čením pohovorů vyfoukne nějaká žena. Jestli neúspěch

utváří charakter, pak jsem ho měl za poslední měsíce zfor

movaný víc, než mi bylo milé.

„Jsem proti ženským kvótám,“ zopakoval jsem ještě jed

nou. „To se snad může říkat.“

Nemůže. Dnes ne. A už vůbec ne, když naproti mně

sedí Sanne.

„Sexuální frustrace?“ probodla mě pohledem. „Nebo

jen předčasná krize středního věku?“

Odpovědi jsem zůstal ušetřen. Ve stejném okamžiku ve

šla do místnosti Carla balancující s  rozvodovým dortem.

Oranžerií zazněl šepot a  potlesk. Na vrcholku panensky

bílého dortu ozdobeného květy trůnila osamělá figurka

ve svatebních šatech. Rudé stříkance stékaly po tříposcho

ďovém dortu odshora až dolů, kde v louži červené barvy

připomínající krev ležela figurka zlikvidovaného manžela.

Při pohledu na švagra v  takovémto stavu mě zabolelo

u srdce. Na rozdíl od Anji jsem si s Joshim skvěle rozuměl.

„Tak co?“ zeptala se Anja, když mi podávala kousek dor

tu. „Jak to jde se Sanne?“

Neměl jsem ponětí, o čem mluví. „Nijak to nejde,“ od

pověděl jsem. „Nanejvýš půjdu já, pryč odsud.“

„Myslíš, že jsem si nevšimla, že se o  Sanne zajímáš?“

nedala si pokoj Anja. „Kdykoli za mnou přišla Sanne na

návštěvu, tak jsi vtrhl do mého pokoje.“

14

Nechápal jsem, že se čerstvě rozvedená Anja nemůže

udržet a žene jiné do stavu, ze kterého se s pomocí rozvo

dového soudce sotva sama osvobodila.

„Tvrdí snad někdo, že jsem single?“ opáčil jsem.

„Zkušenost,“ prohodila suše Anja.

Neměl jsem sebemenší chuť diskutovat s Anjou o svých

vztazích. Přitom jsem sám přemítal nad tím, proč jsem

ještě pořád sám. Díky slavné matematické rovnici astro

fyzika Franka Drakea a  statistickému úřadu, který na

svých webových stránkách zpřístupnil obsáhlá data

o  obyvatelstvu, jsem dokázal přesně spočítat, jak velká

je šance, že svou vysněnou ženu potkám v Berlíně. Dra

keova rovnice měla původně sloužit k určení teoretické

ho počtu výskytu mimozemských inteligentních druhů

v  celé naší galaxii. Proměnné jsem nastavil tak, aby mi

poskytly matematicky podloženou odpověď na otázku,

kolik potenciálních přítelkyň bych mohl v  Berlíně oče

kávat. Moje vylučovací kritéria nebyla nikterak přehnaná.

Má nastávající měla žít v  okruhu přibližně pětadvaceti

kilometrů, mít stálé zaměstnání, nepřesáhnout náš vě

kový rozdíl o  víc než pět let a  být svobodná. Nejlépe

kdyby byla členkou nějakého sportovního klubu (ostat

ně mně by trochu víc sportu taky neuškodilo) a měla by

mít ráda horory (moje sbírka filmů z  mládí už dlouho

čeká na znovuobjevení). Z  počtu 1 779 366 žen žijících

v  Berlíně tak zbývalo asi 4 000 možných kandidátek.

K tomu jsem musel vzít v úvahu, že se mi z tohoto počtu

čistě vizuálně bude líbit asi tak pět procent. A naopak, že

svým vzhledem bych já mohl zabodovat maximálně u tří

procent. Na konci svých výpočtů jsem dospěl k  počtu

šesti žen, které čistě matematicky splňují moje kritéria.

Najít je v džungli velkoměsta představovalo logistickou

výzvu.

15

„Třeba se brzy objeví něco nového,“ pronesl jsem ta

jemně.

„Povídej,“ dožadovala se hned Anja. Trpělivost nikdy

nepatřila k  jejím silným stránkám. Nadšeným máváním

k nám přivolala Beate a Carlu.

„Tom má novou přítelkyni,“ oznámila jim.

Tři páry očí se rozzářily radostí nad dlouho očekáva

nými novinkami z mého milostného života. Zapochybo

val jsem, zda by moje sestry bez matematického nadání

a  sebe menšího zájmu o  tuto vědu mé teorie pochopily.

„Jdu si zakouřit,“ zkrátil jsem diskuzi.

„Odkdy kouříš?“ zeptala se podrážděně Beate.

„Odteď,“ odpověděl jsem.

Nebyl jsem jediný, koho Anjina rozvodová party neba

vila. V zahradě jsem narazil na Carlinu dceru Florentine,

šťourající se klacíkem v  květinových záhonech zámecké

ho parku a  ukládající nalezené žížaly do prázdné lahve

od koly. S  vyhublým tělíčkem, velkými zuby, krátkými

vlasy a  v  hnědé mikině s  kapucí vypadala jako synovec,

kterého jsem ovšem neměl.

„To mám do kompostu,“ vysvětlovala. „Chovám červy.“

Florentine se mi v mnoha ohledech podobala. Družné

rodinné oslavy ji nebavily. Ani vztahová dramata.

„Anja jen předstírá, že je šťastná,“ rozebrala situaci zcela

trefně. „Myslím, že je tak hlučná jen proto, aby si nikdo

nevšiml, jak moc jí Joshi schází.“

Ve dvanácti letech byla Florentine moudřejší než všich

ni dospělí kolem ní. Smutně se podívala velkým oknem

do sálu, kde Anja za potlesku obou svých sester zahájila

taneční zábavu. Výstředním sólem.

„Něco pro tebe mám,“ řekla Florentine a z kapsy u kal

hot vytáhla pomačkanou pozvánku. Na drahém papíru

16

zvala obchodní komora paní Florentine Binderovou na

kontaktní setkání Young Business Clubu.

„Máma mi tam zakázala jít,“ postěžovala si. „Nutí mě

chodit spát v osm. Když zrovna neslavíme rozvod.“

Florentine mě nepřestávala překvapovat. „Jak jsi přišla

k pozvánce od obchodní komory?“

„Obrátila jsem se na ně kvůli půjčce pro začínající pod

nikatele,“ vysvětlovala mi neteř vážně. „Mám nový podni

katelský záměr.“

„Hádám, že ses jim ale zapomněla zmínit, že je ti te prve

dvanáct let.“

Florentine přikývla. „Mladí podnikatelé jsou diskrimi

novaní všude. Dokonce i ve vlastních rodinách.“

Na tanečním parketu vzala parta ABC do svého středu

Florentininy sestry a  dováděla kolem nich. Vypadalo to,

že nás dva nikdo nepostrádá.

„Copak ti na uskutečnění tvých plánů nestačí kapesné?“

zeptal jsem se.

„Máma mi ho přestala dávat, když jsem při svém po

sledním experimentu omylem trochu popálila jídelní stůl,“

vyhrkla Florentine.

Objevitelský duch mé neteře mi připadal fenomenální.

„Kolik potřebuješ půjčit?“

„Padesát eur,“ přiznala Florentine.

„To je dost,“ namítl jsem.

„Můžu ti nabídnout podíl ve firmě,“ prohlásila moje ne

teř důležitě. Důkladně se vpravila do problematiky a k zá

ležitosti financování přistupovala profesionálně. Obchod

ní zdatnost jejího otce se jednoznačně projevovala v další

generaci. Alexander byl bohužel v  Rusku. Nebo v  Asii?

Od chvíle, kdy můj vlastní otec přesně v  den mých šes

tých narozenin opustil rodinu, objevovaly se osoby rodu

mužského v rodině Morbachových pouze jako pomíjiví hosté. Anja byla rozvedená, Beate přitahovaly ženy a Carlin manžel a zároveň Florentinin otec byl jako obchodní

zástupce natolik pracovně vytížený, že když se objevil ve

vlastní rodině, působil tam jako vzdálený příbuzný. Dou

fal jsem, že si někde v té dálce najde aspoň chvilku, aby byl na Florentine pyšný.

Vytáhl jsem peněženku. „Budu se podílet příspěvkem

jako tichý společník,“ řekl jsem a položil si prst na rty. Ne

měl jsem sebemenší chuť dostat se do sporu s Carlou.

„Pošlu ti mailem podnikatelský plán a  smlouvy,“ slí

bi la Florentine. „A  ty půjdeš na to kontaktní setkání od obchodní komory a pak mi všechno povíš.“

Rozhodnost, se kterou mi vtiskla do ruky pozvánku,

mě vůbec nepřekvapila. O  její podnikatelskou budouc

nost jsem měl menší obavy než o svou vlastní.

„Kdoví,“ dodala, „třeba se tam seznámíš s nějakou mi

lou ženou.“

Unaveně jsem se pousmál. Když si o můj milostný ži

vot dělá starosti už i dvanáctiletá dívka, je situace vážnější,

než by si člověk pomyslel.

2

Jedna + 1

Neděle po rozvodovém večírku začala kocovinou. A  dál

ničím. Šest dnů v  týdnu jsem si dokázal namlouvat, že si svůj single život, kdy jsem zodpovědný pouze sám za sebe, užívám. Ale o  nedělích potkává člověk na ulicích objímající se páry, víkendově naladěné rodinky a čerstvě

zamilované, ze kterých ještě čiší intimita první společné

noci. Můj plánovací kalendář byl prázdný jako moje led

nička. Nikdo mi nekoupil můj nejoblíbenější jogurt, „ten salám, který máš tak rád“ nebo lahev prosecca k  snída

ni v posteli. Skutečnost, že nesnáším prosecco a drobečky

v posteli, mě v mém nedělním smutku utěšovala jen zce

la minimálně. Dokonce i  můj ohmataný látkový tučňák

z dětství věšel hlavu. Mohl jsem mluvit o štěstí, že tučňáci

jsou monogamní tvorové. Jinak by mě nejspíš ze samé

nudy už dávno opustil.

Florentine měla pravdu. Něco se musí stát. V průměru

se muži žení v 33,6 letech se ženou o čtyři roky mladší. Ze statistik vyplývá, že většina párů se odváží vykročit k  oltáři po přibližně pětileté známosti. Za těchto podmínek jsem měl krátce před svými devětadvacátými narozeni

nami pádný důvod k panice. Jestli se moji vrstevníci hro

madně vrhají do vztahů, které jednou povedou k sňatku,

zvyšuje se nebezpečí, že jedna z  mých šesti dam právě teď věnuje svou náklonnost někomu jinému. S  každým dnem prožitým v osamělosti se mé šance na to, že se ješ

tě v  tomto životě něco na mých vztazích změní, snižo

valy. Ženy byly všude. Jen ne v  mé posteli. Jsem single.

Takřka od narození, pokud nepočítám krátký vztah se

Sophií.

Do mých narozenin 21. června zbývalo třiadvacet dní.

Pravděpodobnost, že v tak kratičké lhůtě potkám jednu

z té šestice žen, která by čistě matematicky mohla zkompletovat můj život, v pekařství za rohem, u zubaře nebo

na ulici, se blížila nule. Navíc k  tomu musím připočítat

Tomův kvocient. I kdybych seděl naproti ženě svých snů

třeba v metru, s největší pravděpodobností bych se choval

tak zvláštně a podivínsky, že by se každá kandidátka dala

zděšeně na útěk ještě dřív, než by se do mě stihla zamilovat. Drakeova rovnice odhalovala v číslech to, co jsem už dávno tušil: je pravděpodobnější, že potkám mimo

zemšťana než svou nastávající.

Hledání té pravé se podobalo hledání „božské části

ce“, Higgsova bosonu. Už v šedesátých letech vědci zjis

tili, že taková částice určitě musí existovat, ale dokázat

to prakticky jim trvalo několik desetiletí. Potlačil jsem

myšlenku na to, kolik času a peněz musela CERN, Evrop

ská organizace pro jaderný výzkum, vynaložit, aby vědci

skutečně prokázali existenci něčeho, co zatím předpokládali pouze teoreticky. Když se osud nevzdal dobrovolně,

muselo se mu pomoct vědeckými metodami. Můj osob

ní vzorec štěstí zněl Jedna + 1. Tak se jmenovala interneto

vá seznamka, kterou k mé nesmírné radosti provozovali

matematici. Firemní software propojoval lidi na základě dat, která zadávali sami klienti. Katalog vlastností obsahoval sto padesát otázek. V Jedna + 1 pevně věřili tomu,

že klíčem k  věčné lásce jsou algoritmy. Jestli se některá

z mých případných partnerek vyskytuje na této platformě,

vypátrám ji v rekordním čase. Všechno, co pro to musím

udělat, je registrace. Už několik dní jsem se zaobíral jak

nabídkou, tak i vším, co bylo uvedené drobným písmem.

Nejvyšší čas ukončit teoretickou přípravu a  přihlásit se

přes počítač. Během několika vteřin jsem obdržel univer

zálně zformulovanou odpověď od zakladatele Jedna + 1 jménem Nico. Je fajn, žes k nám našel cestu, psal. Na zodpo­

vězení otázek máš dost času. Ale zase ne tak moc. Spontánnost

vítězí.

Nikdy jsem nedokázal podávat výkon pod tlakem a na

povel. Dokonce ani v mé parádní disciplíně matematice

ne. Když mě ve škole vyvolali k  tabuli, mohl jsem předpokládat, že jakmile se ocitnu vpředu, budu mít v hlavě úplně prázdno.

Strnule jsem zíral na obrazovku jako králík na hada.

Výška, věk, váha. Exaktní údaje jsem vyplnil okamžitě.

Ale osobní otázky byly na mě moc. Polovinu neděle jsem

hloubal nad tím, jestli bych se raději vydal na poušť, nebo

do lesa, strávil dovolenou na kole, nebo opalováním, zda dávám přednost klasické hudbě před popem nebo Bachově květové terapii před acylpyrinem. Jak mám vědět,

jestli je sklenice poloplná, poloprázdná, nebo zkrátka jen

nepoměrná? Ještě ke všemu jsem měl své odpovědi ohod

notit známkou od jedné do deseti. Nad rozhodnutím, jak důležitý je v  mém životě pořádek ve srovnání s  dětský

mi přáními nebo zdravá rovnováha mezi prací a volným

časem, jsem si lámal hlavu několik hodin. Ještě těžší byl

výběr té správné profilové fotky, která měla ženské kan

didátky přimět k  tomu, aby se mnou navázaly kontakt.

Těžko říct, jestli to bylo nemotorným držením těla, podiv

ným oblečením, pěšinkou po straně v  neučesaných vlasech nebo mým chronicky vyděšeným výrazem při jakém

koli fotografování. Zkrátka k  tomu, abych vypadal jako


21

nepolíbený žabák, jsem šplhounské brýle nepotřeboval.

Se svíravými pocity kolem žaludku jsem odeslal svůj profil

do světa. Velké čekání začalo.


22

3

Z nuly na sto

Nic. Nula. Nothing. Z Jedna + 1 se nikdo neozval. Nejspíš

byl systém přetížený hledáním vhodné partnerky pro

mě ve stávající databázi. Pondělní ráno začalo jako kaž dé

jiné pondělí. V  6.45 jsem vyskočil z  postele, vzal si ho

dinky, roztáhl závěsy nejprve na levé a  pak na pravé

straně a  bez dalšího zdržování jsem se vydal do sprchy,

kde jsem po dobu šesti minut střídal horkou a studenou

vodu a  rozproudil svůj krevní oběh. Abych nezačínal

den zbytečnostmi, připravil jsem si oblečení už večer. Ke

světlým kalhotám a  kostkované košili jsem si vzal boty

s  modrým vzorem hadí kůže. Nápadné střevíce s  nejno

vějšími kaučukovými podrážkami mi daroval můj exšvagr

Joshi, který mi nakázal, abych pro jeho e-shop otestoval

jejich trvanlivost. Při pohledu na výstřední model jsem

chvíli uvažoval, jestli k  tomu úkolu nepřistupuju příliš

zodpovědně.

Z  přemýšlení mě vytrhl pekelný rámus. „Hands up,

nigga, hands up, hands up in the air,“ hulákal jakýsi raper.

Přes strop mezi dvěma poschodími duněl divoký gangs

terský hip hop s  elektronickými basy za doprovodu ne

únavného dupání. Do bytu nade mnou se nedávno přistě

hovala Kimmie, dvanáctiletá rádoby hiphoperka s lehkou

nadváhou. Její matka samoživitelka vlastnila několik de

pilačních salonů, které prosperovaly natolik dobře, že si


23

mohla dovolit najmout partu polských zedníků, kteří

zchátralou půdu našeho domu přestavěli na luxusní podkrovní byt. Po mnohaměsíčním bušení, klepání a  vrtá ní se krátce po Velikonocích do bytu nastěhovala Tamara s  Kimberly. A  Kimmie se začala chovat bezohledně. Na

vzdory přebytečným kilům snila o  showbyznysu. Sledo

vání stovek hudebních a pěveckých reality show ji ubez

pečilo v  tom, že umělecké kariéry je možné dosáhnout

neustálým opakováním a tréninkem. Byl jsem zahnaný do kouta. S ohledem na dceřiny možné budoucí nároky na bydlení totiž Tamara koupila i  patro pod svým bytem.

Se mnou jako nájemníkem.

Než se do domu nastěhovaly dámy Schmitzovy, pro

bíhala moje rána jako dobře seřízený hodinový strojek,

ve kterém do sebe všechna kolečka bez námahy zapa

dala. Nyní mi ale zbývalo sotva patnáct minut, aby se mi povedlo nepozorovaně vyplížit k  pekaři dřív, než se duo matka—dcera vydá do práce a  do školy. Pro jistotu

jsem každé ráno kontroloval kukátkem ve dveřích, jestli

mi nehrozí nebezpečí, že budu někde na schodech odchycen a  přinucen konverzovat, nebo ještě hůř, že mě budou očmuchávat Paris a  Afrodita, Tamařini elegantní

a  namyšlení afghánští chrti. Jako lupič uprostřed noci

jsem se kradl do pekařství firmy Schwab, kde jsem si od stále stejné a  setrvale lhostejné prodavačky Annette každý den kupoval dvě housky, každý třetí den půlku chleba a dvakrát do měsíce čerstvou kávu. Moje expřítelkyně Sophie se mě soustavně pokoušela přimět, abych

z  obrovského sorti mentu u  Schwaba vyzkoušel i  něco

jiného. Ale já jsem ze svých zvyklostí ustoupit nehodlal: „Místo abych si u pekaře lámal hlavu nad tím, co chci dneska jíst, můžu nerušeně myslet na tebe,“ vysvětloval

jsem jí.

24

Po nějakém čase se vykašlala jak na moje čerstvé hous

ky, tak i na mé vroucí myšlenky.

Sophie byla pryč, zato dámy Schmitzovy byly přítomné

tak, jak je to jen možné. Když byl dobrý den, zvládl jsem

zdolat schodiště bez kolize, ale když se den nepovedl, tak

jsem se se svou novou bytnou střetl tváří v tvář a na lačný

žaludek jsem byl potrestán hovory o počasí, o uprchlické

krizi, o Kimberlyině příštím vystoupení, o zažívání jejích

psů nebo o  světovém míru. Dneska byl obzvlášť špatný

den. Ústupovou cestu blokovali afghánští chrti, beznaděj

ně zapletení do šňůr navíjecích vodítek, a Kimmie vřískala

z bytu přes celou chodbu, že nemůže najít druhou botu,

domácí úkol ani klíče.

Tamara se nad ranním chaosem jen pousmála. „Něco

pro tebe mám,“ řekla a z obrovské kabelky vyhrabala re

klamní dárek, který mě zval na otevření pobočky jejího

podniku v nákupním centru na Lipském náměstí. Omam

ná mýdlová vůně už předem prozrazovala, co se v papíro

vé krabičce skrývá.

„Zastav se na skleničku růžového,“ zaševelila. „Nejvyšší

čas, abychom se poznali trochu blíž.“

Totálně vyčerpaný jsem si udělal espreso, u sklápěcího

stolku v kuchyni jsem snědl nejprve spodní a až poté vrch

ní půlku housky. Po druhém šálku kávy jsem se ze setkání

s Tamarou a její dcerou psychicky i fyzicky zotavil natolik,

že jsem byl schopen pustit se do práce. Co se výdělku týče,

červen byl pro mě jako pro samostatně výdělečně činné

ho obchodního konzultanta tradičně ten nejmizernější ze

všech mizerných měsíců. Zvyšující se počet hodin sluneč

ního svitu přiváděl malé podnikatele a zakladatele firem,

které jsem podporoval v jejich podnikatelských plánech

a  logistice, do jakéhosi stavu kolektivního opojení, kte

rý jim při vhodných teplotách vydržel klidně až do října.

Moji stálí klienti, kteří se nacházeli pouze v hlavním měs

tě, žili podle ročních období. Komu by se chtělo věnovat

firemním číslům, když se nové nápady dají stejně dobře

probrat s  kolegy na zahrádce u  piva? Díky absenci časo

vě náročného soukromého života jsem měl dostatek pro

storu věnovat se získávání nových klientů. Na lístku jsem

měl napsaná jména potenciálních obchodních partnerů

a  ideálních cílových zákazníků. Vypil jsem mimořádný

šálek kávy, abych získal ještě trochu času a  mohl si pro

jít svůj vzorový telefonický vzkaz. Dobrý den, jmenuji se

Thomas Morbach. Podrobně jsem se zabýval jak vámi, tak

i vaším... (doplnit produkt či službu). Měl bych několik nápa­ dů, jak byste mohl/mohla ročně ušetřit nezanedbatelnou sumu peněz. Rád bych to s vámi někdy projednal osobně.

Příručky zabývající se telemarketingem doporučují,

abyste se při sdělování nevyžádaných reklamních infor

mací usmívali. Podle všeho se přátelská otevřenost pře

náší, i když je pouze hraná.

Vypil jsem další šálek kávy. S  trochou kofeinu navíc

zněl můj hlas čerstvěji. Kolem poledne už mi bušilo srdce takovým způsobem, že jsem další telefonické získá

vání zákazníků odložil ze zdravotních důvodů raději na

zítřek.

Moje samostatná výdělečná činnost se ukázala být mno

hem komplikovanější, než jsem předpokládal. Přitom

jsem svůj profesní život kdysi zahájil doslova jako vychá

zející hvězda. Měl jsem za sebou pět semestrů teoretické

matematiky na univerzitě ve Frankfurtu (záměrně daleko od Berlína, mých sester a  vzpomínek), když jsem za

čal pracovat jako brigádník v jedné bance. Jako výpomoc

ve firemní roznáškové službě. Den co den jsem rozvážel


26

na skřípajícím vozíku poštu, interní sdělení, spisy a  sva

činy po budově o osmadvaceti poschodích.

Po dvou týdnech nekonečného putování po klikatých

chodbách, konferenčních sálech a  kancelářích si mě za

volala Mareike Vogelová, jedna z  mladších investičních

bankéřek, aby si se mnou promluvila.

„Jak to děláte?“ zeptala se. „Pošta teď chodí o tři hodiny

dřív, než když ji rozváží náš stálý zaměstnanec.“

Nedokázal jsem jí povědět nic jiného, než že jsem si

poznamenal čísla kanceláří, čísla poschodí a jména a doma jsem si pak vytvořil software na rozdělování pošty. Od té doby mě paní Vogelová pravidelně žádala o pomoc s lo

gistickými problémy. Krátce před Vánocemi mi ve třetím

poschodí přidělila můj vlastní psací stůl. Zničený z neko

nečných finančních problémů jsem podlehl pokušení teo

retickou matematiku vzdát a  místo toho si zkrátit cestu do profesního života. Z nulové pozice poslíčka do roho

vé kanceláře za sto dní! Nepracoval jsem za přepážkou,

ale jako administrativní podpora v bance s přeplněnými

kancelářemi, nedostačujícími platy, konfekčními obleky

a sešlapanými botami. Místo studia jsem teď čtrnáct hodin denně propočítával, jak velká rizika jsou spojena s obchody s cennými papíry v oddělení paní Vogelové. Její ctižádostivost vyvíjet stále nové a stále komplexnější finanční produkty byla ohromující. Moje upozornění, že na výpo

čty se nedá úplně spolehnout, nikdo neposlouchal. Čím

výše bankéři v kancelářské budově vystoupali, tím méně

chápali čísla a statistiky, které jsem denně vyprodukoval.

Paní Vogelová pravidelně nadávala nám „kvantům“, jak

se říkalo kvantitativním analytikům, že jsme puntičkáři a zdržovači. Když se v důsledku hypoteční krize vzdušné

zámky Mareike Vogelové zhroutily, bylo naše oddělení jedno z  prvních, které bylo zrušeno. Mareike Vogelová obdržela odměnu a  přešla do představenstva, zato celá

administrativa byla kvůli prokázané neschopnosti kolek

tivně propuštěna. Bez ukončeného studia a  s  angažmá

v rizikovém managementu krachující banky jako jedinou

pracovní praxí pro mě zůstal útěk k samostatnému pod

nikání jedinou zoufalou možností. Stejně jako návrat do

Berlína. Bleskově jsem si našel cenově dostupný byt ve

Friedrichshainu. Mými zákazníky se staly malé start-upy,

které se usadily v mé čtvrti právě vycházející z módy. Mladí zachránci světa, šiřitelé zelených myšlenek, produkční

agentury, obchůdek Teta Ema, který zcela zavrhl jedno

rázové obaly, žena v domácnosti rozvážející na kole kolá

če, které sama upekla, keramička Trude vykupující staré

nádobí, na které aplikuje fotky a proměňuje ho v umělecké předměty. A také neúnavní vývojáři mobilních aplikací.

Zakladatelé této firmy byli ustavičně bez peněz, ale zato

měli chronicky dobrou náladu. Dechberoucím tempem pálili do vzduchu jeden nápad za druhým, jako by to byly silvestrovské petardy. Jejich život se vyznačoval nezlom

nou nadějí, že vymyslí příští eBay, Facebook, SnapChat

nebo Amazon a budou mít spoustu volného času. Vzhledem k tomu, že podnikatelé zítřka neměli dnes moc pe

něz, akceptoval jsem odklady plateb i podíly v podnika

telských projektech. Moji klienti si říkali podnikatelé

a  podle všeho se spoléhali na přísloví, že když se štěstí unaví, sedne i na vola. Zákony pravděpodobnosti jim dá

valy za pravdu. Možná to byli zoufalci, ale byli neúnavní:

když se neuchytí nápad uspořádat prohlídku města jako pohodový maraton, pak se třeba uchytí nový web, kte

rý zprostředkovává individuální průvodce, nebo třeba start-up, který spojí sázkaře do jednoho klubu, aby se tak

zvýšily jejich šance na výhru. Pomáhal jsem s  vyhledává

ním půjček na rozjezd firem a dotací od EU, s logistickými

28

problémy a úplně nejčastěji s insolvencemi. Platili mi za

hodinu práce. Od zavedení bonusů i pro start-upy jsem

pracoval pod tržní cenou. Zato jsem měl slušnou sbírku

firemních triček, nekonečný výběr látkových tašek se zá

bavnými potisky a na konci měsíce mě bolela hlava z před

stavy, že budu muset zaplatit nájem. Florentine měla prav

du, to kontaktní setkání přišlo jako na zavolanou.

4

Pohyby v kruhu

Cíl večera na setkání uspořádaném  obchodní komorou

byl jasný: získat nové zákazníky. V kapse u kalhot čekaly

na své uplatnění zbrusu nové skládací vizitky. Na přední straně bílého kartonu s  jednostranným perleťovým efek

tem oznamovala vyražená písmena heslo mé mladé firmy:

Podnikání je řečí čísel. Pomohu Vám je uvést do pořádku.

„TMP Consulting,“ přečetla dívka při kontrole u vcho

du na vnitřní straně vizitky.

„Thomas Morbach a partner,“ řekl jsem.

Písmeno „P“ ve firemním logu existovalo zatím jen

z este tických důvodů. To „P“, znamenající partnera, mělo podle mých úvah ponechat zákazníkům prostor na to,

aby si dokázali představit úspěch mého firemního poradenství ještě dřív, než se doopravdy dostaví. Teoreticky mi

ten malý kousek papíru měl otevírat dveře, prakticky jsem

ztroskotal hned na začátku u pečlivé maturantky v úboru hostesky, která u vchodu kontrolovala příchozí.

„Morbacha tunemam,“ zahuhňala a podívala se na mě

bezbrannýma koloušíma očima, jako by mě chtěla utěšit.

„A to znamená...?“ zjišťoval jsem.

„Takynevim,“ zamumlala. „Semusimzeptat.“

Už celé dny mě bolel žaludek při pomyšlení na to, co

mě dnešního večera čeká. Můj single život soukromého podnikatele připomínal nepřetržité reklamní vysílání, ve

kterém jde jen o to sám sebe co nejlépe prodat. S obtíže

mi jsem zaháněl neodbytné myšlenky, které mě přepadaly jako hejno vyhladovělých komárů. Jeden jediný nový zá

kazník, opakoval jsem si. To se přece musí dát zvládnout.

Jaká škoda, že to ta maturantka viděla jinak.

„Korespondenci vyřizovala moje asistentka,“ zkusil jsem

ji znovu mazaně přelstít. „Florentine Binderová.“

Dívka začala prstem s  okousaným nehtem projíždět

nekonečný seznam jmen. Každá prohra s sebou nese i nějaké výhody: lepší výmluvu, jak se vyzout z téhle protivné

net workingové akce, bych si vymyslet nedokázal.

„Bindova!“ zajásala hosteska. „Mamto.“

Se zářivým úsměvem mi navlékla na ruku náramek,

jako by to bylo nějaké zvláštní vyznamenání. Vysvětlila

mi, že jeho barva znamená příslušnost k jednomu z pěti

zastoupených oborů. Díky Florentine jsem dostal modrý, obor věda a technika.

Absolvoval jsem první kolečko. Young Business Club oči

vidně nešetřil náklady ani snahou své hosty rozmazlovat.

Na osvětleném nádvoří mezi vysokými kancelářskými

budovami sponzorů stálo v  půlkruhu asi dvanáct food trucků. Mobilní gurmánské restaurace na čtyřech kolech slibovaly nejrůznější labužnické zážitky, které si člověk

mohl dopřát zadarmo. Na barevných náklaďácích zářila jejich jména. Vedle Timových úžasných wrapů, Nejlepších uze­ nin a Krále ústřic se kromě jiných dostavily i Taco Republic a Katčiny sýrové koláče. Žíznivci se tlačili před mobilními bary. Z nedostatku partnerů ke komunikaci jsem sáhl po prvním a nejlepším drinku, který jsem do sebe ze samých

rozpaků nalil tak rychle, že jsem se ocitl v nebezpečí, že budu záhy dělat čest barvě svého náramku. Dal jsem si druhé, třetí a  čtvrté kolo. Bezmocným a  trochu nesou

středěným pohledem jsem sledoval skupinky mladých podnikatelů, kteří neměli sebemenší problém navazovat kontakty s  ostatními, i  když se barvy jejich náramků neshodovaly. V kapse saka mi zavibroval mobil. Kromě mé sestry neměl očividně nikdo jiný zájem dát se se mnou do

řeči. Carla se mě pokoušela sehnat celý den. V nejlepším

případě se bude hodně hlasitě rozčilovat nad tím, že jsem dal Florentine peníze, aniž jsem se domluvil s ní, a v tom

nejhorším moje neteř právě teď podpálila dům. A můžou

za to chemikálie, které si možná pořídila díky mému fi

nančnímu příspěvku. Asi jsem se jí měl podrobněji vyptat,

na jakém projektu pracuje. Při jejím badatelském zanícení si člověk nikdy nemohl být jistý, jestli bezpodmínečnou součástí jejího nového podnikatelského projektu nejsou

i experimenty se snadno vznětlivými látkami. Jedno bylo

jasné: tohle networkingové setkání by Florentine zvládla

výrazně lépe. Mě po několika minutách bolelo za krkem

ze samého snažení, aby ze mě mezi všemi těmi podnika

teli, rádoby manažery, samozvanými řediteli a budoucími královnami start-upů vyzařovala poklidná šarmantní pří

tomnost, autenticita a  připravenost na úspěch. Když se ozval mobil a z téhle zoufalé situace mě vysvobodil, docela se mi ulevilo.

Chceme se tě co možná nejdříve zbavit, stálo na svítícím

displeji. Zpráva nebyla od Carly, ale od Nica, který mě

ve své virtuální seznamkové komunitě vítal s  takovou

vřelostí, jako bych byl jeho dávno postrádaný přítel. Ško

da jen, že na Nica nemůžu narazit na tomhle setkání

mladých podnikatelů. Na to už je příliš úspěšný. Jak rád bych se spřízněnou duší zasvěceně podiskutoval o  algo

ritmech, pomocí nichž Jedna + 1 skládá svých 2,3 milionů klientů do párů, jako by to bylo jedno obrovské pexeso.

Sázejí na shodu (vrána k vráně sedá), nebo na doplňování


32

(protiklady se přitahují)? Dávají dohromady jednoznačné

zmatkaře, nebo úmyslně sdružují pořádkumilovné fanatiky s pedanty? Podněcují střety mezi nadšenými amatéry s životní vášní pro vaření? Nebo se postarají, aby se dali dohromady kuchařský morous s kuchyňskou vílou? Dávají pozor, aby souhlasila váha, výška a oblíbené jídlo? Nebo

Nico úmyslně všechny profily promíchá a  ponechá vše

náhodě, protože tajně holduje nuceným sňatkům? Moji

kolegové networkeři, jejichž nálada stoupala s  každým

dalším vypitým drinkem, nevypadali, že by si se mnou chtěli pohovořit na téma, jak moc se matematika podílí na fenoménu láska. A už vůbec nikdo mě nechtěl teď hned angažovat. Ani pro život, ani jako obchodního partnera.

Místo abych odvážně oslovil potenciální klienty a  se

známil je se  svým firemním poradenstvím, připojil jsem se ke skupině hladových. Ve frontě před food trucky vypadal člověk nesmírně zaměstnaně. S trochou štěstí bych

mohl s chlapíky v oblecích před sebou i za sebou odbor

ně podebatovat o  délce fronty a  pravděpodobné čekací době, než se dostaneme k  napěněné dýňové polévce,

špízům z biomasa a naloženým svatojakubským mušlím.

Ale štěstí stálo při jiných. Mladí podnikatelé vytvořili ve

frontě dvojice a  trojice a  pokračovali v  konverzaci, aniž

mě brali na vědomí. Témata měla velice široký záběr: od věčných zmatků při odbavování na letišti Charlese de Gaulla v Paříži přes otázku, zda je lepší angažovat se

v oblasti rozvíjejících se trhů než v relativně úzké oblasti

německých podniků, od zatracených problémů s  kole

nem, kvůli kterým je nejistý start na Berlínském maratonu, až po poslední výlet za nákupy („New York už taky není, co býval!“).

„Hej, nerde,“ vykřikl někdo hlasitě. „Hej, nerde, to

snad není možný!“ Živé rozhovory rázem umlkly. Mladí podnikatelé se zvědavě rozhlíželi, komu to zvolání asi patří. A  jako by to nebylo už tak dost zlé, následovalo bouřlivé „můj nejmilejší Tom ze všech Tomů“.

Jeden z  provozovatelů food trucku začal poskako vat

nahoru dolů jako ztřeštěný skákací míček, aby na sebe upozornil. Chlapík měl na hlavě huňatou čepici, pětidenní vousy, silné kostěné brýle a  šedivý svetr v  kombi

naci s  bláznivě kostkovanými kraťasy. Svým vzhledem

mezi podnikatele v  kvádrech, kteří stáli ve frontě před

jeho vozem, vůbec nezapadal. „To jsem já, Joshi,“ halekal

nad hlavami přítomných ukázkový hipster. „Kdysi jsem byl chvíli ženatý s tvojí sestrou.“

Joshi se ke mně začal nadšeně prodírat, pak mě polí

bil a objal. Ovanulo mě aroma zázvoru, koriandru, potu

a  bílého vína. Když jsem svého bývalého švagra potkal

naposledy, pracoval pro jakéhosi internetového obchod

níka, který se specializoval na boty. Během těch dvanácti

měsíců, co jsme se neviděli, omládl přinejmenším o  pět let. I  když stál v  klidu, oči mu neklidně těkaly po okolí.

Konečně jsem se dočkal soustředěné pozornosti svých ko

legů, kteří se tím výjevem náramně bavili. Poprvé jsem za

čínal chápat Anju, která tvrdila, že Joshiho je prostě moc.

„Vítej v mém novém životě,“ vykřikl radostně a znovu

mě políbil.

Přede mnou stál důvod sestřina rozvodu v  podobě

ostře červeného food trucku, na kterém se skvěl nápis

Curry Up. Joshi se jí svým sešlým náklaďákem pochlubil

jako naschvál právě v  den, kdy se Anja rozhodla, že je

nejvyšší čas pověsit kariéru letušky na hřebík a usadit se.

„Tímhle pojedeme na cestu kolem světa,“ oznámil tehdy

Joshi mé sestře.

Anja se ale nedokázala srovnat s představou, že by se

z  rozlévačky nápojů měla stát královnou kari. Po deseti

34

letech ve vzduchu a nespočetných zastávkách v hotelech

a na letištích necítila moje sestra sebemenší touhu poznat

zbytek světa. Snila o  vlastním bytě s  dětským pokojem,

zatímco Joshi snil o dobrodružství. Bohužel se zapomněli

včas domluvit.

„Anja a  já jsme vždycky chtěli to samé,“ shrnul kdysi

Joshi své manželství. „Ale bohužel ne ve stejnou dobu.“

„A co ty?“ zahulákal můj exšvagr a přátelsky mě praštil

do ramene, jako by chtěl otestovat, kolik vydržím. „Pořád

ten samej lúzr?“

Automaticky jsem mu podal vizitku. Joshi byl tak na

dšený, že mě okamžitě představil svým kolegům. „Kdy

byste někdy potřebovali blázna, který vám spočítá, proč

jste zkrachovali, tak se zeptejte Toma.“

Záhy se ukázalo, že to byl především Joshi, kdo po

třeboval, aby mu někdo dal finance do pořádku.

„Budeš pracovat i pro mě?“ zeptal se. „Mám pár logis

tických problémů. Jakmile je vyřeším, zmizím někam na

jih.“

Mám Joshiho rád. Mám rád i  Anju. A  taky mám rád

klid, který v rodině momentálně panuje. Představil jsem

si, jak by asi reagovaly mé sestry, kdybych přešel na ne

přátelskou stranu. Ale ještě líp jsem si uměl představit, jak

by nejspíš vypadal další průběh dnešního večera, kdy

bych se opět musel vmísit mezi lid, abych našel aspoň

toho jednoho klienta, jak jsem si předsevzal.

„Že jsi to ty,“ odpověděl jsem velkoryse.

Nedalo by se to třeba brát jako přátelská služba mé

sestře? Kolikrát už si po rozvodu Anja stěžovala, že se ne

odvažuje vyjít ven.

„Mohla bych ho kdekoli potkat,“ říkala. „To zůstanu

radši doma.“

35

Jako prvotřídní důkaz bratrské lásky se postarám o to,

aby Joshi opustil Berlín a Anja se už nikdy nemusela obávat,

že svého ex potká na starých známých místech. S domlu

veným termínem pro Joshiho v kapse a pocitem, že jsem

právě udělal něco velkolepého, jsem se rozloučil.

V okamžiku, kdy jsem za sebou zaklapl domovní dve

ře, mi mobil ohlásil příchod nového mailu: Mám pro tebe

fantastické zprávy, oznamoval mi Nico nadšeně. Ty nejlepší,

jaké si dovedeš představit. Našli jsme „ji“.

36

5

Osmý trpaslík

Říkala si *L!saH* a naprosto mě dostala. Její mail začínal

mnohoslibným nadpisem Sama mezi trpaslíky.

Ve třetí třídě jsem hrála ve školním divadelním představení,

psala. Byla jsem nejlepší v němčině a snila jsem o tom, že budu

hrát Sněhurku. Bohužel jsem jednu třídu přeskočila, takže jsem

byla mnohem menší než všichni ostatní. Při generálce se ukáza­

lo, že mě vůbec nejde odlišit od trpaslíků. Roli nakonec dostala

Ilona z  vedlejší třídy a  já jsem byla dodatečně prohlášena za

šéfku trpas líků. A tak to zůstalo: byla jsem osmý trpaslík, jedna

z kluků, jejich nejlepší kámoš. Ilona získala prince a ještě před

maturitou miminko, já jsem dělala kariéru. Ale copak to může

být všechno? Chodit každý den do práce a večer vyčerpaně pad­

nout do neustlané postele?

Osmý trpaslík mě okamžitě zaujal. Devatenáct dnů

před mými devětadvacátými narozeninami to vypadalo,

že se můj život obrací k lepšímu. V Joshim jsem získal no

vého klienta, který mě plně vytíží, a objevily se dokonce

i vyhlídky na naplněný milostný život. Ta žena, které se to

povedlo, nejenže má stejný smysl pro humor jako já, ale

určitě má i vztah k číslům. V nejlepším případě erotický.

A kromě toho je i sportovně založená. Psala, že se každé

ráno před prací zastaví u  jezera Schlachtensee, kde tré

nuje na plavecké závody, které se budou konat na jezeře

Müggelsee.

37

Pět dnů jsem dával dohromady dokonalou odpověď.

Vylepšoval jsem ji tak dlouho, dokud se pokládání otázek

Lise a  vyprávění o  mně nedostaly do ideální rovnováhy.

Jestli je *L!saH* ženou mého života, tak můj tajný vzkaz,

že usiluju o  rovnoprávné partnerství, vyluští. Velké pro

blémy mi působil závěr. Věděl jsem, že první mail nemá

za cíl nic jiného než překonat překážku stojící mezi mnou

a opravdovou schůzkou.

„Něco si vymysli,“ navrhoval Joshi. „Něco kreativního,

umělecké ambice působí na ženy vždycky dobře.“

Protože při školních představeních jsem měl pokaždé

na starost tak akorát osvětlení, nezbývalo mi než napsat

pravdu. V lednu jsem uzavřel nové nemocenské pojištění, které

se vztahuje i  na rodinné příslušníky, napsal jsem. Potěšilo by

mě, kdyby ses chtěla stát mým rodinným příslušníkem.

„To je ten nejmíň romantický dopis v  celém vesmíru,“

vyprskl smíchy Joshi, když jsem ho požádal o názor. Roz

hodl jsem se, že budu jeho záchvat veselí ignorovat. Joshi

je sukničkář. O trvalých vztazích nemá ani ponětí.

Celý mail jsem čtrnáctkrát přestylizoval a vyzkoušel jsem

osm různých typů písma. Především takových, které Google

považuje za potenciálně romantické. Nakonec jsem za vrhl

všechny kroucené typy. Můj text najednou vypadal tak

kýčovitě, jako by trpaslík a Sněhurka chtěli všem oznámit,

že budou mít svatbu. Rozhodl jsem se pro písmo, v němž

měly číslovky horní i dolní dotah a harmonicky tak zapa

daly mezi písmena.

*L!saH* mě nechala padesát jedna hodin a třicet šest minut

pochybovat, jestli jsem o svých pojistných poměrech ne

měl raději pomlčet. Třeba má na výběr ze spousty jiných

trpaslíků. Po dvou dnech dorazil krátký mail. Lisa mé

38

sdělení o nemocenském pojištění zcela přešla. Místo toho

náhle změnila téma. Hraješ kulečník? zjišťovala.

Lámal jsem si hlavu nad tím, jaká odpověď by byla nej

lepší. Třeba byla *L!saH* třetí na berlínském mistrovství

v  biliáru a  nedokáže si představit, že by měla strávit ži

vot s někým, kdo nebude mít pro její koníček pochopení.

Jak dlouho bych asi musel trénovat, než bych dokázal bez

úrazu potápět koule? Byl jsem sice schopen snadno spočí

tat ideální dráhu kulečníkové koule, ale převedení výpo

čtů do hry představovalo v  mém provedení značný pro

blém. Teorie mi šla vždycky líp než praxe.

Po vyčerpávajícím zvažování nejrůznějších alternativ

jsem se rozhodl sebevědomě se řídit heslem, že nejlepší

obrana je útok: Žádný kulečník, odepsal jsem. Leda tak

kuličky.

Další společná věc!!! odepsala nadšeně. Já ho taky neumím.

Reagoval jsem okamžitě. Proč se tedy ptáš? napsal jsem.

Lisa se nejspíš



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist