načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jedině Neapol - Katherine Wilsonová

Jedině Neapol

Elektronická kniha: Jedině Neapol
Autor:

Co mě naučila má italská tchyně o jídle a rodině. Zábavný průvodce italským životním stylem s příměsí romantiky a dobrého jídla! Katherine přijede do Neapole, aby ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1% 90%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 294
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Jana Montorio Doležalová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-3882-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Humorné vyprávění americké ženy o tom, jak se žije v Itálii a co pro Italy znamená jídlo a rodina. Katherine přijíždí po absolvování vysoké školy do Neapole. Pracuje jako stážistka na americkém konzulátu a italsky příliš dobře neumí. Samozřejmě zde potká lásku, ale než pozná svého vyvoleného, seznámí se nejprve s jeho matkou. Navážou velmi úzký vztah a Katherine se pomalu zamilovává do jejího syna Salvatora. Američanka pomalu proniká do tajů italské mentality, ochutnává vynikající jídlo a zjišťuje, že každá italská rodina funguje jako zcela samostatná a svébytná jednotka. Zvláště po svatbě poznává mladá novomanželka, co to znamená patřit do neapolské rodiny, přestože dávno bydlí v Římě. I když se často mezi snachou a tchyní objevují protichůdné názory, autorka dokáže ze všech situací vybruslit s humorem, láskou a porozuměním.

Popis nakladatele

Co mě naučila má italská tchyně o jídle a rodině. Zábavný průvodce italským životním stylem s příměsí romantiky a dobrého jídla! Katherine přijede do Neapole, aby nastoupila na stáž na americkém konzulátu. Začátky v cizí zemi pro ni nejsou vůbec jednoduché, naštěstí se brzy seznámí s pohledným Salvatorem, jehož elegantní matka Raffaella, zděšená Katherininým životním stylem ikulinářskými schopnostmi, jí pomůže včlenit se do italské společnosti. Navíc ji naučí i vařit - zdravě a s důrazem na kvalitu - a zasvětí ji do tajů italských tradic a kultury. Zatímco se Katherine pomalu a nečekaně zamilovává do Salvatora, učí se připravovat vynikající pokrmy od hustého ragu po pasta al forno se slaninou, bešamelem a čtyřmi druhy sýra a zažívá spoustu humorných příhod - omylem se nachomýtá u dabovánílechtivých filmů, vaří chobotnici a bojuje s tchyní za výchovu svých dětí i svobodu při zařizování domácnosti. V Itálii je jídlo vedle rodiny tím nejdůležitějším, proto je Katherinino vyprávění doplněno lákavými recepty.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Katherine Wilsonová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Katherine Wilsonová

JEDINĚ NEAPOL

Co mě naučila má italská tchyně

o jídle a rodině



Co mě naučila

má italská tchyně

o jídle a rodině

Katherine Wilsonová

Mladá fronta


Přeložila Jana Montorio Doležalová

Copyright © 2016 by Katherine Wilson

First published in the United States in 2016 by Random House.

First published in Great Britain in 2016 by Fleet.

Translation © Jana Montorio Doležalová, 2017


Mým rodičům Edwardovi a Bonnie Wilsonovým

a mé sestře Anně


Autospurgo

Pasta alla genovese

Vestiti

Extracomunitari

Zahrajte jídlo

Cotoletta alla milanese

Lež jako věž

Melanzane

alla parmigiana

Žárlivost

Klimoška

Hrozný hlad

D

Arašídové máslo

’A marenna

Raffaella mladší

Lasagne

Sal át

Ragù

Insalata di polipo

Parmigiana di melanine

Sartù di riso

Poděkování

O autorce


Úvod

Na skaliskách poblíž Neapole posedávaly podle řeckých bájí Sirény

s  nádhernými vlnitými vlasy a  písněmi vábily k  pobřeží námořníky.

Svými hlasy lákaly lodě do nebezpečí – ke ztroskotání a ke smrti. Nikdo,

kdo je uslyšel, nevyvázl živý.

Odyssea to děsně štvalo. Ten zpěv musel být krásnější než cokoli jiného na světě. Umanul si, že bude jedinou lidskou bytostí, která si ho poslechne a  přežije, aby o  něm mohla vyprávět. Se směsí pýchy, zvědavosti a lsti sestrojil plán. Své posádce poručil, aby si zacpala uši, a sám se nechal připoutat ke stěžni. Když jeho loď proplouvala kolem Sirén, křičel na své muže, aby ho odvázali, aby změnili kurz a zamířili ke břehu. Neposlechli ho, a tak Odysseus přežil.

Odysseus byl poté určitě rád, že ho posádka se zacpanýma ušima neposlechla a zachránila ho. Vsadila bych se ale, že se tam chtěl vrátit. Nejen proto, aby znovu viděl a slyšel Sirény, ale aby zase vkročil do té kouzelné země, která se rozkládala pod sopkou a říkalo se jí Neapolis, Nové město.

To bylo dávno předtím, než tam vymysleli pizzu.

Já jsem do Neapole nedorazila připoutaná ke stěžni. Přiletěla jsem nacpaným letadlem z Washingtonu D. C. na podzim roku 1996. Žádné Sirény tam sice nebyly, ale i  tak mě tohle město uchvátilo a  docela proměnilo. Byla jsem zvědavá vysokoškolačka a měla jsem tolik chutí, že jsem nevěděla, co si s nimi mám počít.

Goethe řekl: „Vidět Neapol a  zemřít.“ Viděla jsem Neapol a  začala jsem žít.

D


’A pizza

Když Salvatore přifrčel na naše první rande ve svém červeném fiátku,

měl více než dvacetiminutové zpoždění. Jeho auto se podobalo malé

plechovce a  chrčelo jakoby z  posledních sil. Samým vyčerpáním vyfouklo dým, z kterého jsem se rozkašlala. Salvatore mi s úsměvem od

ucha k uchu dvakrát krátce zatroubil na pozdrav.

Tohle je naše první schůzka a on má dvacet minut zpoždění. Co to je?

Měla jsem zrovna po promoci a  do Neapole jsem přijela pár dní předtím na tříměsíční pracovní stáž na americkém konzulátu. Stála jsem před kolejí, na které jsem si pronajala pokoj, v modrém sáčku do pasu a v černých kalhotách.

Moje stáž nebyla ani tak kariérním postupem, jako spíš zkouškou dospělosti  – členové mé rodiny prožili během univerzity či po ní „zkušenost v  zahraničí“. Velká alba s  koženými deskami v  podkroví u  rodičů ve Washingtonu ukazují mého nóbl a  usměvavého otce v  Bordeaux v  roce 1961 a  mou matku celou v  semiši v  Boloni v  roce 1966. Oba se naučili cizí řeči a mládí si užili naplno. Když přišla řada na mě, přemýšlela jsem, kam bych mohla jet.

Neapol nebyla zrovna logickou destinací. Itálii jsem navštívila o  prázdninách jako dítě a  tomuhle městu jsme se záměrně vyhnuli. Co nejrychleji jsme ho projeli na cestě k Pompejím a k Vesuvu. Slyšeli jsme, že je špinavé a nebezpečné. Můj dědeček, jehož rodičepocházeli z Kalábrie, říkával, že Neapolitáni jsou schopní obrat vás o ponožky, aniž by vám zuli boty.

„Měla bys jet do Toskánska,“ radili mi rodinní přátelé. „Viděla jsi už Sienu? A Florencii?“

Poklidná nádhera Toskánska by byla pro dívku z vyšší vrstvy, jako jsem byla já, přímo dokonalá. Bylo to pro mě očividně vhodné a  já jsem byla v dělání vhodného vždycky velmi dobrá. Dětství jsemstrávila tím, že jsem excelovala na soukromých školách, a na vysoké jsem měla nárok na titul v  Překračování očekávání či v  oboru Jak udělat maminku a tatínka pyšnými. Nastal čas na změnu.

Americký konzul v Neapoli byl kamarád mých rodičů už od vysoké, kde spolu studovali mezinárodní vztahy. Na jaře předchozího roku jsem vedle něj seděla na charitativní večeři ve Washingtonu a tehdy se mě zeptal, jestli bych na svou zahraniční zkušenou nechtěla jet do Neapole. Mohl by mi prý zařídit neplacenou stáž na konzulátu,kdybych měla zájem.

Neapol?

Hned se mi vybavily ukradené ponožky a  peněženky, mafie a korupce. Pak taky pizza. Celkem mě to lákalo.

Tenhle nápad jsem přednesla všem, kteří se mě ptali, co budu dělat po promoci. „Přemýšlím, že pojedu do Neapole,“ odpovídala jsem jim. Vzápětí na mě všichni vrhli takový ten pohled. Ten varovný, při kterém vytřeštili oči a vyhrkli: „Tam je špína!“, „Tam je nebezpečno!“, nebo dokonce: „Tam nepoznáš, kdo je hodný a kdo zlý! Všichnivypadají stejně!“

Aha, pomyslela jsem si. To zní fantasticky.

Dneska vím, že Neapol je jako New York  – buď ji milujete, nebo nenávidíte. A nemá smysl se o tom dohadovat. Kdo ji nenávidí, názor nezmění. Neapol je opředená chaotickou, vibrující energií, která vás donutí hodit všechno za hlavu a poddat se jí. Pokud se jí budetebránit, budete ji odsuzovat, nebo se před ní budete dokonce schovávat, tak to můžete rovnou odjet ještě dřív, než vám tu peněženku někdo vůbec šlohne.

Mně naštěstí peněženku nikdo nešlohl, když jsem čekala natohohle Salvatora, který otevřel skřípající dveře od auta a vystoupil, aby se mi představil. Dvacet minut, to jako vážně?

Právě jeho matka, Raffaella Avalloneová, mi sehnala pokoj na koleji. Poté co jsem s konzulem probrala podrobnosti své stáže, zeptala jsem se ho, jestli by mi pomohl s  ubytováním. Okamžitě tím pověřil svou manželku, italskou signoru, která se pohybovala nejenv diplomatických kruzích, ale i  v  neapolské společnosti. Raffaellu Avalloneovou znala jako organizátorku benefičních obědů, charitativních plesů a turnajů v bridži. A navíc má Raffaella dvě děti ve věku téhle mladé Američanky!

Tak se tedy Raffaella dozvěděla o tom, že jistá dívka potřebujesistemazione, bydlení. A kdyby to vyprávěla ona, nejspíš by použila výraz mi sono mossa subito. Hned jsem se do toho dala. Našla mi ubytování a  svému synovi Salvatorovi nařídila, aby té jisté Američance zavolal a setkal se s ní. „Salvo?“ řekla mu. „Vezmi ji ven. Chudák holka tady nikoho nezná. A ne abys měl zpoždění, prosím tě.“

Den nato mi Salvatore skutečně zavolal. Telefonní hovor pro mě byla velká výzva, jelikož italsky jsem uměla pouhé základy a dokázala jsem říct jen fráze jako „Mám hlad“ a „JsemAmeričanka“. Přestože jsem většině z toho, co na mě chrlil, nerozuměla, jeho smích mi připadal naprosto rozkošný. Navíc jsem v Neapoli neznala živou duši. Večer předtím jsem šla na večeři s dvěmasedmnáctiletými kluky, které jsem potkala v  autobuse. Chtěla jsem být totiž in compagnia. Proto mě potěšilo, že tenhle Salvatore, pokud jsem to dobře pochopila, mě příští večer vyzvedne. Řekla jsem si, žepřinejhorším si procvičím italštinu.

„Nevypadáš jako Američanka!“ spustil, tedy alespoň jsem měla ten dojem, jakmile se představil. No, on taky nevypadal zrovna jakotypický Neapolitán. Byl vysoký, žádný svalovec, spíš vytáhlý a vzpřímený, s drobným hrudníkem, který přecházel do mírného bříška, které mu přepadalo přes knoflík u džínsů. Byl opálený, měl plné rty a velkýřímský nos. Na sobě měl tričko s nápisem MIAMI! v bublinkovém písmu.

Čekala jsem nějaké to „Moc mě těší, promiň, že mám zpoždění“, ale žádná omluva nebo zdvořilosti nepřišly, žádné „Co bys chtěla podniknout?“ Nicméně se znovu ozval ten jeho příjemný smích. Začínal s nádechem na poměrně vysokém tónu a pak klesal po stupnicizpátky k  tónu jeho normálního hlasu. Doprovázel ho úsměv odhalující dvě řady perfektních bílých zubů.

Otevřel mi dveře pro spolujezdce, a jak jsem si sedala, sedadlo pode mnou hlasitě zavrzalo. Na své auto vypadal Salvatore příliš velký  – černé vlasy se mu statickou elektřinou lepily ke stropu. Všimla jsem si, že nehty jeho prstů na volantu připomínají dokonalé oválky, které nemohl upravit nikdo jiný než manikérka. Byl to kluk, ještě ne docela muž, který očividně dobře jedl a dobře si žil.

Jeho styl řízení nevyžadoval nutně pohled upřený na silnici. Díval se mi do očí a  svou příšernou angličtinou bez omluvy prznil slovesné tvary. Kde bere třiadvacetiletý kluk takové sebevědomí? Vedle něj jsem si připadala infantilní, pasivní a  tichá. Zkus říct něco italsky! nutila jsem se v  duchu. Třeba: Kam to jedeme? Přece nemůžeš mít nad touhle situací nulovou kontrolu!

„Dove andiamo?“

„Ke mně domů. Amerika! Amerika! Petrol-dollari!“ Americké ropné dolary? Snad si nemyslí, že jsem zbohatla na ropě? Dneska vím, že díky seriálu Dallas si spousta Italů myslí, že Američané, kteří majípeníze, jsou bohatí díky texaské ropě. Tehdy toho prvního večera v autě jsem ale netušila, proč to neustále opakuje. Jen jsem si všimla, že to opakuje často a rád. Pořád dokola.

A pak zase ten jeho smích.

„U  mě doma“ neznamenalo pro třiadvacetiletého Neapolitána pokoj na koleji ani garsonku pronajatou napůl se spolubydlícím, nýbrž byt jeho rodičů. Předpokládala jsem, že si zajedeme do pizzerie nebo že mě Salvatore provede po městě, jenže místo toho mě vzal k svémamíně a papínovi.

Avalloneovi bydleli v Posillipu, nejhezčí rezidenční čtvrti Neapole, nedaleko od mé koleje. Staří Řekové ji pojmenovali Pausilypon, což znamená něco jako „oddech od námahy“. Rozkládá se na kopci, který se jako ostroh vypíná nad Neapolským zálivem. Po tisíce let, předtím než se tahle oblast stala součástí města, sem jezdili zámožníNeapolitáni do letních sídel, kterými je poseté celé pobřeží. Cestou nahoru po klikaté Via Posillipo je možné vidět kamenné ukazatele k vilám Elena, Emma a Margherita. Z nich vedou schůdky do pobřežního městečka Marechiaro – „jasné moře“.

Přestože Neapol je jedním z nejhustěji obydlených měst v Evropě, Posillipo je vzdušná a poklidná čtvrť. Dům Avalloneových stojínaproti vstupu do terasovitého parku Virgiliano, odkud je výhled na zářivě modré moře, na ostrovy Capri, Ischia a Procida i na Amalfitánsképobřeží. Ve dne je slyšet křik racků, večer občas zavrčí motorka nebo v dálce na pláži zapraská ohňostroj.

Ty si myslíš, že jsi z Posillipo je neapolský výraz, kterým se dáváčlověku najevo, že je arogantní blb a že se má laskavě přestat vyvyšovat.

Palazzo Avalloneových, které Salvatorův otec postavil v šedesátých letech, stálo kus od pobřeží. Bylo v něm dvanáct bytů, z nichž devět patřilo rodině. Silné zemětřesení v  roce 1980 budova přečkala beze škody (ačkoli Salvatore mi později řekl, že si pamatuje, jak muselpřerušit sledování fotbalového zápasu v televizi a utíkat dolů poschodišti, které se kolébalo a vzdouvalo jako vlny). Dům byl majetkem rodiny, stál na pevných základech na krásném a mírumilovném místě.

Vjeli jsme do bludiště podzemních garáží, kde mě překvapilo, kolik aut zaparkovaných ve všemožných úhlech se do tak malého prostoru vejde. Stála tam těsně proti sobě, jedno zpětné zrcátko přitisknuté na druhé, nárazník na nárazník. Nechápala jsem to  – vždyť venku bylo všude volno! („Cože?“ zareagoval Salvatore, když jsem se ho na to později zeptala. „U vás se snad auta nekradou?“)

Jediným rychlým a  zkušeným manévrem zaparkoval svůj fiátek mezi další dvě auta a odvedl mě k výtahu. Místo mořského vzduchu to tam bylo cítit plísní, zatuchlinou a výfukovými plyny.

Ve stísněném výtahu, který nás vyvezl do třetího, nejvyššího patra, jsme mlčeli. Když Salvatore otevřel masivním stříbrným klíčem dveře do jejich bytu, postrčil mě dovnitř. „Vieni, vieni,“ vyzval mě a odhodil klíče na lenošku jako z osmnáctého století u vstupu do obývacíhopokoje. Z předsíně jsem nahlédla do setmělého elegantního salone, kde jsem rozpoznala zlaté sošky andělíčků a záhyby těžkého hedvábí. Na podstavcích tam stály terakotové vázy. („Jo, ty jsou z  Pompejí,“ vysvětlil mi pak Salvatore  – při znovuobjevení Pompejí před téměř tři sta lety došlo k hromadnému rabování.)

Byla jsem zvědavá, co přijde dál.

„Maaaammaaaa!“ zavolal. Zvučný tenor, který se mi v  autě zdál okouzlující, zazněl při volání matky nepříjemně pronikavě a nosově. Ze setkání s  jeho rodiči jsem začínala mít strach. Vždyť i  člověku v mém věku rozumím špatně a nedokážu s ním pořádně mluvititalsky. Poslední, o co stojím, je nucená konverzace s nějakouimpozantní, bohatou Neapolitánkou, která je ke svému synovi určitě přehnaně ochranitelská. Navíc bude na svém vlastním území! A k tomu všemu jsem měla příšerný hlad.

„Maaaammaaaa! È pronto?“ (Je večeře hotová? To ani neřekne, že ta americká holka už je tady?) Nejdřív se ozvalo šoupání papučí a nato k nám přišel muž, kterého jsem odhadla na Salvatorova otce. Bylo mu kolem sedmdesáti a  nevypadal vůbec jako strašlivý patriarcha, spíš jako laskavý džentlmen v tmavém svetru a příliš navoněný kolínskou. Potřásli jsme si rukama a on se mi představil jako Nino. Díky svétřicetileté praxi ve vedení luxusního rodinného hotelu mluvil trochu anglicky.

„Salvató, è pronto ’a magnà?“ Neapolským dialektem se svého syna zeptal, jestli je večeře už hotová, a vzal ho za paži. Očividně měl hlad jako my všichni.

Zavedli mě do kuchyně, kde Raffaella právě pokládala telefona přitom vytahovala z trouby domácí pizzu a podpatkem zavírala lednici. Byla samý pohyb, samá akce a zároveň neuvěřitelně půvabná. Nebyla vůbec tlustá, těžkopádná ani zrovna nemíchala omáčku k těstovinám. Byla úchvatná.

Měřila asi sto šedesát centimetrů, byla v nejlepší kondici, na nohou měla kozačky s  vysokými podpatky a  na sobě růžovou jednoduchou košili. Bílé úzké džíny měla stažené koženým opaskem posetýmštrasovými kameny. Byla i dokonale nalíčená: kontura na rtech nenápadně splývala s leskem, linka na oči se přirozeně ztrácela v uhlově šedých stínech. Měla krátké blond vlasy zesvětlené odborníkem. Přes všechen ten lesk a  výrazný make-up nepůsobila vůbec lacině, ale úžasně stylově. V  modrém sáčku a  volných kalhotách jsem si najednou připadala široká a neohrabaná. Moje matka můj outfit nazvalav prostorné zkušební kabince ve Washingtonu „zeštíhlujícím“, já jsem se ovšem vedle téhle šestapadesátileté kočky v  bílých džínách jako zeštíhlená zrovna moc necítila. Spíš jako zamlklý americký pašík.

„Ciao, tesoro! Posaď se, zlato. Doufám, že máš ráda neapolskoupizzu! Nino, přisuň si židli.“

Jak se Raffaella pohnula, kromě pečeného těsta a  bazalky zavoněl v místnosti i parfém značky Chanel. Jejich salone byl možná honosný, zato kuchyň miniaturní. Napravo stál obdélníkový stůl s laminátovou deskou vsazený do zdi pokryté kachlíčky, ke kterému se vešlynanejvýš čtyři osoby. Nalevo pak sporák, trouba, dřez a kousek (velmi malý) pracovní plochy. Pokud u stolu jedlo víc než dva lidi, k lednici v zadní části kuchyně nebylo prakticky možné se dostat. Proč si rodina, která má očividně dost peněz, nepostaví větší kuchyň? To mi prostě nešlo do hlavy.

Jak vyšlo později najevo, v  obývacím pokoji byl i  jídelní kout, kde Avalloneovi jedli, když měli hosty. Kuchyň byla určená pro vaření a jídlo in famiglia. Koneckonců do členů vlastní rodiny můžete strkat a  vrážet, jak se vám zlíbí. A  nahýbat se přes ně, šlapat jim na nohy, krmit je a nechat se jimi krmit. K tomu, abyste byli s lidmi, které máte rádi, moc prostoru nepotřebujete.

Pro Raffaellu nezbylo u stolu místo, ale ona si sednout ani nechtěla. Věnovala se zároveň nejméně dalším osmi činnostem, mezi kterépatřila i starost o to, aby se Američanka cítila jako doma. O něco později přišla i Salvatorova sestra Benedetta, vmáčkla se mezi nása představila se mi. Bylo jí šestadvacet (čili byla o tři roky starší než její bratr) a  měla až děsivě tyrkysové oči, orámované brýlemi od Armaniho. Světle hnědými, dlouhými a hedvábně rovnými vlasy pohazovala jako nejobdivovanější holky ze střední školy. Na sobě měla kupodivu (bylo sotva osm večer) pyžamo s růžovými a bílými medvídky, kteří drželi v náručí balonky, a s kanýrkem u krku. Mi piace stare comoda,vysvětlila mi později. Doma se oblékám pohodlně. Její bratr byl v pohodlném tričku a džínách a ona v pohodlném pyžamu. Jenom jejich matka obětovala chvíli na to, aby se upravila.

„Benedetta lavora, capito? Ha iniziato a lavorare in banca,“prozradil mi Nino s  nadzdviženým obočím a  širokým úsměvem. Viditelně byl na svou dceru velmi pyšný a  několikrát zopakoval, že Benedetta pracuje už v šestadvaceti. Pracuje v bance! Už! Odvodila jsem si, že na Neapol je to hodně brzy. Benedetta dostudovala s výbornýmiznámkami a v rekordním čase získala místo v neapolské pobočce Banca di Roma, kde radila klientům ohledně investic. Dostala contrattoa temo indeterminato  – smlouvu na dobu neurčitou, což znamená, že ji nemůžou nikdy propustit a  v  pětapadesáti může odejít do důchodu. Život jedna báseň: Benedetta s touhle prací vyhrála jackpot a na příští léto plánovala svatbu.

„Matrimonio! Matrimonio! Svatba, rozumíš?“ Nino byl přímou vytržení. Sem tam jsem prohodila „Veramente?“ (Opravdu?) a „Mamma mia!“, abych prokázala svůj obdiv. Takže tenhle nagelovaný, super sebevědomý, hnědooký Salvatore je mladší bratr zázračného dítěte s tyrkysovýma očima. To musí být opruz.

Raffaella mezitím říkala cosi o  multa a  přitom polévala horkou pizzu olivovým olejem. Kdo prý dostal tu pokutu za parkování za 50 000 lir a kdo ji skočí druhý den zaplatit na poštu? Kdybych tehdy věděla, že multa znamená pokuta a že Salvatore tvrdí, že to úterý na konci června nikde poblíž Via Toledo nebyl, kdežto Benedetta namítá, že její bratr je z celé rodiny jediný, kdo opakovaně parkuje jakohovado, pravděpodobně bych to svoje veramente a mamma mia přestala opakovat v tak pravidelných intervalech.

„Já? To je vyloučeno.“ Raffaella, kterou Benedetta právě obvinila, na okamžik ztuhla s vařicí pizzou nad Ninovou hlavou. Na mě jako by se úplně zapomnělo. Salva se dohadoval se svou sestrou, Nino serozhlížel, zvědavý, kdy už se konečně objeví jeho pizza, a Raffaella nahlas vzpomínala, kde všude v to úterý na konci června byla. Prostě spolu řešili obyčejné každodenní rodinné starosti.

Nakonec Raffaella položila první plátek pizzy na talíř a  podala mi ho přes hlavu svého manžela. V té chvíli se na mě podíval Salvatore, vlastně poprvé od našeho příchodu do bytu.

Jaký je tahle holka typ? Jak bude tu pizzu jíst?

Okamžitě jsem pochopila, že pro všechny u stolu je důležité, co na Raffaellinu pizzu řeknu. Byla ještě horká, mazlavá a  silná  – rukama bych ji jíst nedokázala. Vzala jsem si proto nůž a  vidličku a  pizzu ochutnala. Naprosto objektivně musím uznat, že to byla nejlepšípizza, kterou jsem kdy jedla. Jenže k tomu, abych jim vysekla poklonu, mi chyběla slovní zásoba. Takže jsem vykoktala něco jako: „Pizza skvělá ano děkuji mockrát Salvatore rodina rajče pizza.“

Nato se ozval zase ten smích.

A já jsem se taky smála. Byla to směšně vynikající pizza.

Tohle byla jen první z  mnoha dalších večeří toho roku, u  kterých se moje ochutnávka stala hotovým představením. Hlučné hlasy se vždycky ztišily, zavládlo ticho a všechny oči se upřely na mě a na to, jak se pouštím do jídla. Kdykoli jsem si namotávala špagety navidličku nebo jsem ukrojila nožem kousek těsta, cítila jsem obrovský tlak. (Neupadne mi kousek? Trefím se do pusy? Mám nejdřív dožvýkat, nebo mám ihned vychvalovat?) A  všichni přítomní se v  duchu ptali: „Co ta holka ze světové supermocnosti řekne na tohle?“ Vždycky jsem je potěšila. Mamma mia! Fenomenální! Buonissimo! Nic podobného jsem nikdy nejedla!

Pak jsem udělala pěkný trapas, brutta figura, jak se říká italsky. Začala jsem jíst kůrku ještě předtím, než jsem dojedla zbytek. Salvatore vstal, obešel stůl k místu, kde jsem seděla vklíněná mezi Nina a  Benedettu, sklonil se ke mně a  nakrájel mi měkkou část pizzy na malé čtverečky. Jeho krásně upravené ruce voněly kolínskou. Celou dobu ze mě nespustil oči. Byl tak blízko!

„Nejdřív musíš sníst tyhle kousky,“ vysvětloval mi, „a  ne kůrku! Kůrku vždycky až naposled!“ Mluvil dál, ale příliš rychle na to, abych mu rozuměla. Pochopila jsem jen, že mu záleží na tom, jak tu pizzu sním. Naprosto neschopná jsem sice nebyla, ale on mi prostě potřeboval ukázat, jak na to.

Pizzu jsem zvládla dojíst, aniž by mi něco upadlo nebo aniž bych se ztrapnila ještě víc. Jen mi do klína spadlo pár drobků, protožepapírový ubrousek jsem svírala zmačkaný ve zpocené dlani. Raffaella se otočila od dřezu a stoupla si nade mě. Mlčela, nehnutě... a zírala mi do klína. Než jsem se nadála, vrhla se mi oběma rukama  – smaragdový prsten, dokonalá manikúra – mezi nohy. Co se to sakra děje?

„Briciole, briciole,“ vysvětlila. Italský výraz pro drobky do smrtinezapomenu, brí-čo-le. Nebyla v  tom ani špetka zlosti, prostě jen povinnost, kterou bylo třeba vykonat dřív, než se drobky roznesou po celém bytě. Proč by měl být problém, že se nacházejí zrovna u mých intimních partií?

Pak se Raffaella dala do zpěvu písničky o  pizze s  rajčaty  – jakési „Funiculì, funiculà“ – a přitom vrtěla boky. Conosci questa? Znáštuhle? zeptala se. Měla hluboký, plný hlas a  uměla zpívat velmi hlasitě. Ostatní si dál povídali, hlavně o  praktických záležitostech. Každodenní život téhle rodiny propojovalo mnoho vyřizování, od zaplacení pokuty po otázku, kdy přijde ten instalatér, aby konečně opravilprotékající záchod? Nemohla jsem uvěřit, že hned ve vedlejším pokoji stojí nesmírně cenné umělecké předměty a vázy z Pompejí. Připadala jsem si jako v italsko-americké kuchyni v Jersey City.

Nevěděla jsem ani, jestli se mi tenhle Salvatore líbí, a většině z toho, co se kolem mě říkalo, jsem nerozuměla, ale tak nějak přirozeně, bez

22

obřadu, iniciačních rituálů či souvislé slovní komunikace, jsem cítila,

že do téhle rodiny zapadám. Aniž bych chápala důvod, připadala jsem

si tady doma.

D

Ministerstvo

zahraničních věcí

Americký konzulát v  Neapoli sídlí ve velké bílé budově na nábřeží

Mergellina, v  přístavu, ze kterého vyplouvají motorové čluny na os

trovy Capri a  Ischia. Úřad je obehnaný palmami a  střeží ho několik

vojenských vozidel, z nichž dávají usměvaví italští vojáci se samopaly

pozor na teroristy. V roce 1996 vítaly návštěvníky na americké půdě

obrovská vlajka Spojených států a  fotografie příliš růžového prezi

denta Clintona.

Moje práce na konzulátu byla takříkajíc víc než v pohodě. Věnovala

jsem se zahraničním vztahům, přičemž na konci devadesátých letna

štěstí nepanovalo mezi Spojenými státy a jižní Itálií žádné napětí.Na

víc na konzulátu jsem byla jediná stážistka, a k tomu ještě neplacená.

Mými spolupracovníky byli jednak místní Italové s  onou báječnou,

nikdy nekončící smlouvou a  jednak zaměstnanci amerického mini

sterstva zahraničních věcí, kteří si nadšeně užívali misi v  Neapoli, kde si mohli odpočinout ještě předtím, než je vyšlou do Dárfúru. Do kanceláře jsem chodila obvykle kolem půl desáté a  první pauza na cappuccino byla kolem čtvrt na jedenáct.

„Chystáš se na zkoušky pro diplomaty?“ ptali se mě často Američané na konzulátu. Popravdě jsem neměla tušení, čemu se chci v životě věnovat. Oba moji rodiče vystudovali mezinárodní vztahy, takže mě napadlo, že by mě diplomacie mohla bavit (v  nejhorším případě jsem se viděla jako velvyslankyně v nějaké tropickézemičce, kde bych pro své zaměstnance organizovala zábavné večeře.) Jenže ani ekonomie ani politika mě nelákaly. Nejvíc jsem milovala divadlo. Během dospívání jsem studovala herectvív nejvýznamnějších divadelních školách ve Washingtonu a  brala jsem soukromé hodiny zpěvu s uznávanými klasickými hudebníky. Zúčastnila jsem se každé soutěže v  monologu, přednesu či zpěvu v  celém okresu. Na vysoké jsem hrála hlavní roli téměř ve třiceti hrách. Pročesala jsem každou nástěnku s vyhlašovanými konkurzy, balila svačiny na přestávky mezi nacvičováním her a domácí úkoly jsem dělala během technických zkoušek.

Na jevišti jsem se prostě cítila nejlíp.

Jenže podle mých rodičů není herectví skutečné zaměstnání. Je to skvělý koníček, ale musím mít přece něco v záloze. Odpromovala jsem z kulturní antropologie, což mi v hledání vhodné profese zrovna moc nepomohlo – leda mě to ujistilo v tom, že mám otevřenou mysl a  že je fascinující, jak porodní rituály inuitských žen odrážejí jejich složitou roli ve společnosti.

Stáž v Neapoli mi neměla odpovědět na moje otázky, ale poskytnout mi pauzu ještě předtím, než se vrátím do Států a konečně vymyslím, co se svým životem provedu.

Na konzulátu si mě vzala pod ochranné křídlo moje šéfka, báječná korpulentní Afroameričanka z  Chicaga, která byla velmi chytrá, vtipná, mluvila výborně italsky, a  jak mi brzy došlo, žila nejlepší život, jaký jsem kdy poznala. Vedle přestávek na cappuccino obsahovaly naše dny také dvouhodinové obědy s  italskými byznysmeny ve vynikajících rybích restauracích poblíž úřadu. Většinu času mluvila Cynthia a  umlkala jen tehdy, když se pouštěla do talíře s calamari fritti, zatímco pohlední jihoitalští magnáti, již doufali v  americkou podporu pro ten či který podnik, mlčky seděli a  moc nevěděli, co si o  téhle Tině Turnerové s  hlasitým smíchem a  o  její společnici, bílé boubelce, myslet.

Můj pracovní den končil o  půl šesté, načež jsem se vydávala pěšky po klikatém pobřeží zpět do Posillipa. Hvízdání a  pokřiky mužů na motorkách (v  Neapoli pro samotnou kráčející ženu nevyhnutelné) jsem přes chlupatá sluchátka, ve kterých mi hrála rocková hudba z počátku devadesátých let, neslyšela.

Na kolej jsem se vracela právě včas na večeři.

Istituto Denza byla chlapecká církevní škola s ubytováním, do které

nechodilo mnoho katolických chlapců, kteří by si mohli ubytovánízalatit. Když jsem v září přijela do Neapole, nebydlel tam žádnýkatolický chlapec, jelikož škola začínala až v polovině října.

Kampus byl velmi příjemný, s borovicemi, olivovníkya buganvíliemi a s nasvícenými sochami Madony u každé křižovatky cestiček. Aby to všechno barnabité zvládli udržet – zeleň, fotbalové hřištěi budovy –, rozhodli se, že do Denzy přizvou vysokoškolské studenty(pouze mladíky) z celé Itálie, kteří jim budou platit za ubytování a stravu. Jenže to nestačilo, takže chudáci řeholníci (ahimè! hrůzo hrůz!) byli nuceni přijmout i dámské „hosty“.

To mi ovšem nikdo nevysvětlil. Můj pokoj mi první den ukázala cupitající jeptiška v bílém pouze se slovy buongiorno a prego – tudy. V pokoji byla postel, psací stůl a dvě okna vedoucí do tropickézahrady. Podle ticha jsem vydedukovala, že nikdo jiný se v  budově nenachází. Kde jsou ostatní ubytovaní studenti? zajímalo mě. Na kolikátou je naplánovaná uvítací seznamovací párty na počest novéAmeričanky? Jo, a mají tu nějaká ramínka navíc?

„Per cena,“ vzpomněla si jeptiška na odchodu  – ohledně večeře... načež vychrlila celou spoustu slov, kterým jsem nerozuměla. Když mluvila, sledovala jsem její revmatickou ruku ukazující doleva a pak doprava. Řekla snad: za třetí Madonou a  přímo na druhém fotbalovém hřišti?

„Grazie,“ usmála jsem se. „Grazie tante.“

A když byl čas na večeři, šla jsem prostě podle vůně.

Mensa neboli jídelna kampusu byla od mé budovy vzdálená dobrých deset minut pěšky. Kromě ještěrek přebíhajících přes cestua komárů, kteří mě bodali do lýtek, jsem cestou nepotkala ani živáčka. Nedaleké vyzvánění zvonu jsem si přebrala jako večeře je na stole.

Konečně jsem našla mensu (ne, místnost s tak božskou vůní opravdu nemá nic společného s  americkou kafetérií): obrovský sál s mramorem na stěnách i na podlaze, s křišťálovými lustry a s mnohaprázdnými stoly pro šest strávníků. Nebyla tam žádná fronta, tak jsem si vzala tác a  dívala jsem se, jak mi jeptiška v  zástěře nabírá těstoviny s  orestovaným lilkem a  rajčetem. Poté mi podala miniaturní karafu červeného vína. Buon appetito, signorina.

Toho prvního večera v Denze byly v jídelně obsazené jen dvastoly. U jednoho seděly čtyři jeptišky, které byly v institutu na návštěvě, a u druhého tři mladí studenti. Všem na očích jsem chvíli nerozhodně stála s tácem v rukou. Na otázku, kam patřím, určitě existovalasprávná odpověď, jenže já jsem ji zrovna neznala.

Šla jsem ke klukům. (Už žádné rozdělování podle pohlaví! A basta!) Jakmile jsem si ovšem sedla, věděla jsem, že jsem si vybrala špatně. Nikdo ani nehlesl.

Asi minutu nato jsem zaslechla ženské hlasy, které se roznesly jídelnou. Když jsem se otočila, uviděla jsem vcházet tři mladéusměvavé ženy. Byly to sestry, všechny s dlouhými černými vlasya mandlovýma očima. Sice v Denze nebydlely, ale chodily tam na jídlo. Jejich rodiče žili v  malém městě v  Kalábrii, hned na špičce italské „boty“, odkud dívky odjely do Neapole studovat. V okamžiku, kdy prošlykolem mého stolu a pozdravily mě „Ciao“, věděla jsem, že Bůh existuje.

Maria Rosa ani Francesca (ani jejich mladší sestra Isabella, která jen s úsměvem přikyvovala a představovala tu mlčenlivou ze tříGrácií) nikdy předtím žádného cizince nepotkaly. Nikdy necestovaly dál než do Neapole a nikdy neochutnaly kečup. Měly na mě spoustuotázek: Co na konzulátu dělám? Vypadají všechny domy v Americe jako ty v Dynastii? Vyměňují americké ženy své manžely stejně často jako postavy v Mladých a neklidných?

A tak jsem svou lámanou italštinou vyprávěla o své domovině.Dokonce se mi hodil i titul z kulturní antropologie, jelikož jsem dokázala říkat věci jako Amerika, rozvod, velmi snadné! a Nemocnice, velmidrahé! a Příliš mnoho zbraní. Mé nové přítelkyně se velice rády nechaly poučit a já jsem přestala být osamělá.

D


Sušenky Oreo

Jsem vysoká metr šedesát a  v  září  1996 jsem vážila sedmdesát kilo.

Holky z  Kalábrie si myslely, že to má na svědomí americká kuchyně,

a Salvatore si zase myslel: Prostě ráda jí. Nikdo v Neapoli by tehdyneu

hádl, že trpím poruchou příjmu potravy. Na to, aby se ze mě stalaano

rektička, jsem měla jídlo příliš ráda a zvracení jsem se zase štítila, takže

co mi zbývalo? Záchvatovité přejídání: byla jsem schopná doslova se

přežrat a pak se i několik dní postit, vyhýbat se jídlu nebo se živit jenřa

píky celeru. Vyšší společenská třída na východním pobřeží Spojených

států, ve které jsem vyrostla, mě naučila, abych byla rozumná a držela

své chutě na uzdě. Snažila jsem se. A pak jsem občas snědla tři balíčky

sušenek Oreo na posezení.

Během prvních šesti týdnů v  Neapoli jsem se přestala přejídat

a shodila jsem deset kilo. Nedržela jsem žádnou dietu, naopak, ještě


29

nikdy mi nechutnalo tak jako tehdy. Částečně to prostě vyplynulo

z praktického života v Itálii, zároveň v tom ovšem bylo něco hlubšího.

V Neapoli není něco jako záchvatovité přejídání možné.V neapolské kultuře je doba jídla posvátnou chvílí  – jídlo se připravuje čerstvé a  konzumuje se in compagnia. Především se nespěchá, a  pokud se budete ke stolu hrnout nebo se budete tvářit nedočkavě, uslyšíte neapolské statte cuietto  – hlavně klid. Jíte, až když sedíte v naprosté pohodě, nejlépe se sklenkou vína. Jíte, když je čas snídaně, oběda a večeře, tečka. Punto e basta.

Po práci na konzulátu jsem se třeba stavila v kavárničce na espreso, ale i kdybych žebrala, nic pořádného k jídlu bych od nich nedostala. Jak by někdo mohl chtít jíst v půl šesté? Čerstvé sladké pečivo senabízí pouze ráno a zákusky se podávají až po večeři. Jíst nepravidelně, tedy jíst mimo čas pravidelně vymezený jídlu, znamená jíst věciokoralé a staré. A to dělají jen blázniví turisté.

Všechno, co jsem jedla v  Neapoli, bylo čerstvé a  chutné. Po každém jídle jsem se cítila spokojeně a žádné umělé přísady mě nenutily, abych chtěla víc. Poprvé v životě jsem se mohla stejně jako celé město zvednout od stolu a nemyslet na svůj žaludek až do příštího jídla.

Jednou večer jsem se v Denze rozpovídala o americkýchstravovacích zvyklostech a Maria Rosa se zatvářila posmutněle. Ve vaší zemi máte ten problém, řekla, že jíte in un modo scombinato. To znamená „neuspořádaně“ či „chaoticky“. Vyprávěla jsem jí o americkýchvysokoškolácích, kteří si objednají pizzu klidně i ve tři hodiny ráno,a z jejího pohledu – z čiré empatie v očích, jako má Sophia Lorenová! – mi bylo, jako bych se jí přiznávala k užívání heroinu.

Italský výraz pro „poruchu příjmu potravy“ je disordine alimentare, doslova „stravovací nepořádek“. Odhadla to naprosto přesně –pocházela jsem ze země nepořádných strávníků, kteří se stravovaliextrémně nepořádně.

„Non è vero?“ Nemyslíš? pokračovala, zatímco jsem uvažovala nad

svou diagnózou. „Per esempio, lidi v  Americe jí za chůze. Ruce mají

špinavé od mastných sendvičů a  pak si ještě olizují prsty. Anebo si

k večeři objednávají nudle v plastových krabičkách. A taky jedíu psacího stolu a přitom pracují, že ano? Che tristezza! (To je smutné, jaká

škoda, co je to za ubohý život!) Prostě si neumějí pořádnězorganizovat jídlo.“

Moment, zrovna Italka bude hanit organizační schopnosti Američanů? Probudila se ve mně vlastenka.

„To není tak, že by to neuměli,“ pronesla jsem a  snažila se zůstat klidná. „Někdy jedí dobře, třeba v  restauraci, a  někdy si prostě dají něco rychlého na zub, protože mají důležitější věci na práci.“

V  italštině moje „něco rychlého na zub“ nejspíš vyznělo příliš doslova, a  tudíž nesrozumitelně, a  druhá, podstatnější myšlenka, že „mají důležitější věci na práci“, se setkala s udiveným tichem.Francesca naštěstí změnila téma.

Nešlo ale jen o schopnost zorganizovat si jídlo. Italky v mém věku jako by na rozdíl ode mě žily ve svých tělech. Na nábřeží před konzulátem jsem je vídala svištět na motorkách. Bylo úplně normální, že jedna dívka zahákne svůj palec do kapsy jiné dívky, pohladí ji po vlasech a vůbec že se navzájem hodně a rády dotýkají. Když se chtěly společně někam přesunout, ležérně přehodily nohu přes motorino – klidně tři i čtyři na jednom maličkém skútru – a nesmlouvavěkličkovaly dopravní zácpou. Správně je vystihuje slovo carnale. Doslovný překlad karnální má ovšem hanlivý a sexuální význam, kdežto carnale v neapolské italštině znamená srdečný a přátelský.

Když se mi po deseti letech v  Neapoli narodila dcera, tchán ji nenazval bellissima, krásnou ani roztomilou. Použil přívlastek, který je v  jižní Itálii víc než všechny komplimenty: nazval ji carnale. Od slova carne, maso či tělo  – měkoučká k  umazlení. Koneckonců jsme v katolické zemi, a když se Bůh neboli Slovo stane člověkem, stane se tělem. La parola se stala carne. Jako protestantka jsem se zřejměsoustředila na ono slovo. Na velkou spoustu slov. Tělu jsem nevěnovala tolik pozornosti a přednost jsem dávala své mysli. Načež se moje tělo čas od času vzbouřilo a vyžádalo si tři balíčky sušenek Oreo.

Po první večeři u Salvatorovy rodiny jsem na odchodu dostalaspoustu polibků na tváře, přičemž jsem pokaždé nastavila tu špatnou(nejdřív pravou! Pravá je první! opakovala jsem si celé týdny, než se z toho

stal instinkt) a s Benedettou jsme do sebe trapně narazily nosy.(Benedettina aura „báječné starší sestry“ ještě roky poté způsobovala, že mi

padaly věci z rukou, vrážela jsem do nábytku a pochybovalao výběru svých slov. Kdykoli jsem se ocitla v přítomnosti hedvábných vlasů

a tyrkysových očí, věděla jsem, že nejlepší bude, když najdu pohovku

a v tichosti si na ni sednu.) Salva mě odvezl na kolej a rozloučil se: „Ci

sentiamo.“ Doslovný překlad by byl „Uslyšíme se“, ale ve skutečnosti

to znamená spíš „Zavoláme si“.

Nicméně já jsem to tehdy pochopila jako „Zavolej mi“. A proto jsem se zeptala „Kdy?“ a Salvatore odpověděl „Presto.“ Brzy. To jsem vzala jako zítra. Takže zatímco on se loučil velmi nezávazným „Zavoláme si“, já jsem přijímala rozkaz „Zavolej mi zítra“. To mi ovšem vůbec nevadilo. Představa, že znovu uslyším jeho smích, se mi naopak zamlouvala. Nikdy předtím jsem nepoznala někoho tak šťastného. Ani nikoho, kdo by tak krásně voněl, když se nade mnou sehne, aby mi rozkrájel pizzu.

Druhý den jsem mu tedy brnkla. Mluvili jsme (poslouchali se? hihňali se?) asi pět minut. Říkal mi „Pagnottella“, což je neapolská houska z  nadýchaného těsta (čemuž jsem nerozuměla), a  škádlil mě „Ty ráda jíš, viď?“ (čemuž jsem rozuměla moc dobře). Te piace mangiare. Narážel tím na mou baculatost, a to jsem toho klukapotkala jen jednou. Mělo by mě to urazit, přemýšlela jsem. Jenže kupodivu neurazilo. Zdálo se, že mu můj apetit připadá roztomilý, či dokonce přitažlivý. Na tom, že někdo rád jí a je to na něm vidět, není nicšpatného.

Pak se zase zasmál a rozloučil se: „Ci sentiamo.“ A mě napadlo, že abych mu mohla zavolat druhý den, musím si koupit další telefonní kartu.

Nazítří jsem mu zavolala (byla jsem hodná holka, co plní rozkazy), ale telefon zvedla jeho sestra, která mi řekla, že Salvatore není doma. O mnoho let později mi prozradil, že tehdy jsem mu připadala jako ta nejzoufalejší holka na světě.

Může vztah, život rozhodnout jedno nedorozumění? Přestěhovala bych se na jiný kontinent a  stala bych se italskou manželkou a matkou, kdybych tehdy správně pochopila význam věty Ci sentiamo,Pagnottella?

D


’O Sartù

Sartù di riso je neapolská specialita, kterou vymysleli kuchaři bourbonského krále Ferdinanda I. Neapolského na počátkudevatenáctého století.

V  Neapoli vládli po Řecích a  Římanech Normané, Francouzi, rakouští Habsburkové... ať už vám vytane na mysli jakákoli říše či dynastie, můžete se vsadit, že někdy v minulosti vládla v Neapoli.Ještě v roce 1735 se Itálie skládala z městských států a bourbonský král Karel Cosi Španělský (byl zároveň Karel I., III., V. a VII. podle toho, o kterém z jeho království byla zrovna řeč) dobyl Sicilské i Neapolské království a spojil je pod svou korunou.

Neapol pod Bourbonem bylo to správné místo k žití. Jean-Jacques Rousseau v Paříži napsal: „Chtěli byste vědět, zda máte jiskru?Utíkejte, ne, leťte do Neapole...“ a poslechněte si mistrovská díla neapolských skladatelů v opeře San Carlo. Mozartův otec tam syna vzal v roce 1770 na světovou tour Wolfgang frčí! (Během svého výletu si také pořídili parádní šaty z hedvábí u neapolských krejčích.)

Insomma, když jste to zvládli tam, zvládli jste to kdekoli.

Král Ferdinand  I. byl synem Karla. Technicky se jmenoval Ferdinando Antonio Pasquale Giovanni Nepomuceno Serafino Gennaro Benedetto. Ferdy miloval umění, hudbu a také rád jedl.

Do jeho paláce v  samém středu Neapole povolal kuchaře přímo z Francie, sídla bourbonské dynastie. Měli pověst nejlepších kuchařů na světě. Těstoviny, ryby, pečená zelenina a promyšlené dorty sestaraly o to, aby chodil Ferdinand I. spinkat s napapaným bříškem.Jednoho dne se král zeptal svého šéfkuchaře, kterého oslovoval ’o monsù

(odvozeno z  francouzského monsieur), co bude k  obědu. Jako první

chod měla být rýže.

„Rýže?“ rozčílil se král Ferdinand. Rýže se připravuje nemocným! Dokonce i dnes existuje v Neapoli rčení ’O rriso d’o mese int’a ’o lietto stesa: jez rýži a měsíc zůstaň v posteli. Rýže je pro Neapolitányobyčejné jídlo bez chuti, vhodné do nemocnice. Říkají jí takésciaquapanza neboli propláchnutí pajšlu.

„Prosím,“ trval na svém monsù. „Už bylo dost těstovin. Připravíme vám vynikající rýži! Přidáme máslo, sýr a...“

„Nuže dobrá. To jsem zvědavý, jestli dokážete připravit rýži, co mi bude chutnat!“

A tak se zrodilo neapolské sartù di riso. Patří do něj husté rajčatové ragù, kousky vejce, sýr, klobása, hrášek a  drobné masové kuličky či salám. Všechno se zapeče v máslem omaštěném zapékacím kastrolu.

Král byl nadšený. Kdo by to byl řekl? I  rýže může chutnat dobře a představovat slušný chod.

Byla sobota odpoledne a já jsem ho trávila v kuchyniu Avalloneových společně s  Raffaellou, která vařila právě sartù di riso, což bylo jedno z  Ninových nejoblíbenějších jídel. Salvatore mě předtím vyzvedl na koleji  – opět pozdě, opět usměvavý –, zanechal mě se svou matkou a  šel se učit do svého pokoje. Studoval třetím rokem práva na Neapolské univerzitě. V  Itálii je k  získání titulu z  práv zapotřebí bakalářského a magisterského stupně, takže po pěti nebo šesti letech (někdy i po více) „opakování“ zkoušek může promovaný magistrnastoupit jako koncipient v advokátní kanceláři a po osmnácti měsících složit advokátní zkoušky.

Salva se ve svém pokoji učil každý den od rána do večeraa pravidelně po několika měsících dělal zkoušky. Žádné chození na přednášky, žádné srovnávání poznámek se spolužáky, žádné debatovánís profesory. Musel se pouze učit nazpaměť právní texty, doma, v  klučičím pokojíku s plyšáky a fotbalovými trofejemi z třetí třídy. (Pamatuju si, jak jsem mu později vyprávěla o diskuzních skupinkách naPrincetonu, v kterých jsou studenti motivováni k tomu, aby svému profesorovi sdělili vlastní názory k tématu. Salvatorova reakce: Proč by mělonějakého profesora zajímat, co si o tom myslí dvacetiletí?)

Předpokládala jsem, že až mě Salvatore vyzvedne, něco spolupodnikneme. Když mi krájel pizzu na kousíčky, cítila jsem, že to mezi námi poněkud zajiskřilo. Večer předtím mi do telefonu neřekl pouhé Ci sentiamo (Uslyšíme se), ale Ci vediamo – Uvidíme se!

A  pak jsem se ocitla v  těsné kuchyňce s  Raffaellou. Kdo pro ně vlastně jsem? Rozhodně ne Salvatorova přítelkyně, jenže obyčejný host taky ne. Neozvalo se žádné „posaď se v salone, dáš si mléko nebo cukr?“ ani „Salvatore, zlatíčko, pojď sem a bav se s tou slečnou“. Takhle se možná cítí nevěsty před domluveným sňatkem. Vášbudoucí manžel je někde zaneprázdněný, tak vás zatím naučíme, jak má rád rýži. Byl by ale domluvený sňatek opravdu tak špatný, pokud bych se se svým snoubencem cítila stejně šťastná a naživu jako se Salvou? Vždyť bych mu ani nemusela vařit. Nebo snad ano?

Neuvědomila jsem si, že Raffaella mě nejen neposuzuje, ale ani

nezaškoluje. Soustředila se na sartù, aby jím ukojila můj hlad, stejně

jako hlad kohokoli jiného.

Tančila se skvělou choreografií: zároveň míchala ragù, smažilamasové kuličky a  restovala hrášek. Já jsem jen uhýbala a  krčila se. Občas jsem stála za ní, občas vedle ní. Raffaella byla předtím v posilovně a na nohou měla tenisky a světle zelenou přiléhavou teplákovku. Jak to, že má po cvičení stále dokonalý make-up? „Non sudo,“ (Nepotím se), vysvětlila mi. Aha, tak to je výhoda. Okno v kuchyni bylootevřené a  dovnitř jím proudil mořský vzduch. Koukni na Vesuv! vybídla mě Raffaella. Když je větrno, jsou vidět města na jeho úpatí. Dokonce i obrysy jednotlivých domů. Vítr odežene veškerý opar i mlhu.

„Vieni, assagia.“ Pojď, ochutnej. Vtom se ke mně přiblížila jejídřevěná vařečka přetékající omáčkou ragù. Volnou dlaní ji jistilazespodu, kdyby z ní náhodou něco ukáplo. Celou tu obrovskou lžíci minacpala do úst, až jsem se málem udávila dřevem.

„Com’è?“ Jaké to je? Odpověděla jsem, že buonissimo, načež Raffaella stejnou vařečku ponořila zpátky do hrnce a pak z ní taky ochutnala.

„Hm.“

Požádala mě, abych pokrájela vařená vejce na čtvrtky, a samarozložila smažené masové kuličky, prskající a syčící, na čerstvě vyžehlené utěrky. Moje italština se zlepšila natolik, abych se zvládla zeptat:„Kolik vajec? Kolik sýru? Kolik hrášku?“ Fajn, všechny formy tázacího příslovce „kolik“ jsem možná neřekla úplně správně, ale Raffaella mi rozuměla. Na odpověď mě objala jednou rukou kolem pasua spiklenecky mi zašeptala: „Più ci metti, più ci trovi!“ – čím víc tam toho dáš, tím víc tam toho najdeš. Jinými slovy: Analytický, preciznía vyčíslující mozek do mé kuchyně nepatří, děvenko.

(O mnoho let později, v kuchyni mé matky v Bethesdě ve státěMaryland, Raffaella vytřeštila oči na svazek odměrek, jako by šlo o nějaký archeologický objev. „Tím se odměřují různé dávky,“ vysvětlila jsem jí. „Při vaření?“ užasla. Nato zavrtěla hlavou a zasmála se. „Americani! Americani!“ No ano, jsme úplně padlí na hlavu.)

„Lella!“ Ve dveřích kuchyně se objevil Nino a  volal na svou ženu přezdívkou. Zuřil. Co provedla? divila jsem se. „C’è una puzza terrificante!“ Strašně to tady smrdí! Nino, jak jsem se dozvěděla později, měl extrémně citlivý čich. Vždycky trval na tom, aby jeho manželka při vaření zapnula větrání a  zamezila tak rozšíření pachů do celého bytu.

„Scusa, scusa!“ Promiň! odpověděla Raffaella vesele a  zapnula digestoř, která zahučela jako fén na vlasy. Nino, stále pobouřený, odešel.

Byl o čtrnáct let starší než Raffaella a po většinu jejich manželství řídil hotel, který vlastnil se svým bratrem. Jak mi pověděla Raffaella, odcházíval brzy ráno a vracíval se pozdě v noci. A když už býval doma, alespoň o něj pečovala s úsměvem. Kvůli jakési ošklivé rodinné hádce, o které nikdo nemluvil, však Nina donutili odejít předčasně do důchodu a od té doby byl doma stále. Raffaella se starala o to, aby bylo při vaření zapnuté větrání, obsluhovala ho u stolu a jeho negativníkomentáře ohledně toho, jak jsou těstoviny uvařené, přijímalas úsměvem nebo s mrknutím oka a větou: „Asi máš pravdu, Nino.“

Pěkně mě naštval  – vždyť ona mu připravuje jeho oblíbené jídlo, kristepane! Jenže vzápětí jsem si uvědomila, že do Raffaellinykuchyně nepatří ani můj vztek na Nina.

„Ketrin!“ zakřičela na mě přes hluk digestoře (anglická výslovnost a  a th ve jméně Katherine byla pro většinu Italů příliš velkým oříškem), „přidej do rýže trochu ragù, aby se nelepila...“ Musela jsem nad tím tedy mávnout rukou a soustředit se na rýži.

Z  přípravy večeře se stala lekce aerobiku a  Raffaelle při míchání hustého ragù s rýží úplně naskočily bicepsy. Požádala mě, abych na stůl rozložila čerstvě vyprané prostírání (neuvěřitelně bílé), a  pak jsem měla do hrstí pobrat drobné masové kuličky (už si odpočinuly dost). Raffaella ke mně přisunula hrnec s rýží a ragù, a zatímco jsem kuličky opatrně vkládala dovnitř, ona vymazala zapékací kastrol máslem.

Salvatore vyšel ze svého pokoje, a když uviděl, jak jeho máměpomáhám přendat těžkou masu do kastrolu, usmál se, přišel ke mně a štípl mě do tváře.

„Pagnotella! Naučila ses, jak se vaří sartù? Později uděláme test. Esame, esame! Princeton!“ Náramně se bavil, ale já jsem se nesmála. Bylo mi vedro a  měla jsem hlad. A  opravdu jsem chtěla ochutnat to sartù.

Poprvé mi máma nasadila dietu, když jsem byla v  mateřské školce.

Doma o mně nikdy neřekli, že jsem tlustá. Ohledně své váhy jsemslýchala spíš výrazy jako robustní, těžká a boubelatá. Jako dítě jsemnejspíš neměla víc než čtyři kila navíc, ale mojí matce to stačilo a sáhla

po drastických opatřeních.

Bonnie Salangová Wilsonová se narodila v  Princetonu v  Západní Virginii za druhé světové války. Její otec byl presbyteriánský kněz, syn italských přistěhovalců, kteří přijeli do Ameriky z  Kalábrie na počátku dvacátého století. Přestože mí praprarodiče byli hluboce věřící katolíci, poskytli svůj suterén presbyteriánské nedělní škole. Můj dědeček byl ještě kluk a  nedělní škola mu připadala jako velká legrace. Protestanté byli tak přátelští! Po vysoké škole se zapsal do presbyteriánského semináře. Jeho rodičům nevadilo, že přestoupil na jinou víru. Stačilo jim, že alespoň jedno z jejich osmi dětí se stalo duchovním.

Máma byla dcerou jižanského italsko-amerického faráře a jakotaková to neměla v padesátých letech snadné – od Bonnie se očekávalo, že se bude chovat slušně, bude kultivovaná a především krásná.Kráska podle mé matky, italsky vyhlížející ženy s  přirozenými křivkami, rozhodně nesmí mít problém s  praskajícími švy. Krásná znamenalo hubená.

Bonnie Salangová přestala jíst snídani i oběd na začátku šedesátých let a od té doby tahle jídla vynechává. Nikdy nevážila víc než padesát pět kilogramů a dodnes vypadá jako Elizabeth Taylorová v nejlepších letech. Jednou mojí sestře a  mně ukázala svou fotku, kterou otiskli v  jednom místním plátku v  Západní Virginii. Byla na ní při promoci, při svém proslovu nejlepší studentky posledního ročníku Fakulty zahraniční služby na Georgetownské univerzitě. Při pohledu na ten obrázek jsem nebyla pyšná na její úspěch. Byla jsem pyšná na to, jak byla pod šaty štíhlá.

Její „robustní“ dcera na ni prostě neměla.

Proto mě nepřekvapuje ani historka o  tom, že když mi byly tři a  máma mě pokárala za to, že se vrtám v  nose a  jím vlastní šušně, odpověděla jsem jí: „Proč, mami? Mají moc kalorií?“ Na základníškole jsem jako „pochoutku“ mívala k  obědu jediný gumový vitamín ve tvaru některého člena rodiny Flintstoneových. Učitelům ve školeSvatého Patrika máma řekla, že při rozdávání krabiček mléka ve třídách nemají dávat Katherine plnotučné mléko, ale to odtučněné.

„Zlatíííííčko,“ připomínala mi svým nosovým přízvukem, „ber si vždycky jenom to modré!“

„Mami, a  proč to modré dostávám jenom já a  všichni ostatní mají to červené?“

Rozumně mi to vysvětlila a  já jsem to rozumně pochopila. Tolik kalorií navíc, k čemu? opakovala jsem důvěřivě. Kdykoli jsem v moři červené zmerčila modrou krabičku, byla jsem klidná. A  pak jednoho dne moje nejlepší kamarádka v první třídě, Robin – hubenáblondýnka, která pila plnotučné mléko až do střední školy, trvala na tom,

40

abych ochutnala z  její červené krabičky. Můj svět byl rázem vzhůru

nohama a nesmírně se mi rozšířily obzory.

První sousto křupavého, kouřícího sartù zapůsobilo na mé jedna

dvacetileté tělo stejně jako onen lok studeného plnotučného mléka

v  Biskupské denní škole svatého Patrika na podzim roku 1981. Moje

tělesná přeměna se započala a nebylo cesty zpátky.

D

Prádlo

Jednoho sobotního rána na konci září jsem přišla na konzulát jako

Santa Claus, s  obrovským pytlem prádla hozeným na záda. Mávla

jsem na pozdrav vojákům se samopaly, kývla jsem na Clintonaa zběsile jsem se sháněla po Cynthii.

Z praní prádla se stalo hotové trápení. Pračku jsem neměla, veměstě nebyly žádné samoobslužné prádelny, a když jsem vzala svéšpinavé svršky do lavanderia (čistírny), pracovnice ode mě převzaly pytel, nakoukly dovnitř a zhrozily se: „Ma c‘è roba intima!“ Je v tom intimní róba! Tedy aspoň tak jsem to pochopila.

Jaká intimní róba? Kde?

„Ty jsi odnesla podprsenky a  kalhotky do čistírny?“ zděsila se i Cynthia. „Ach, zlato, to ne.“ Vysvětlila mi, že v Neapoli se spodního prádla – roba intima, která kromě podprsenek a kalhotek zahrnuje

i košilky a nátělníky – dotýká pouze a jedině jeho majitel. V tomhle

jsou Italové velmi, velmi zdrženliví. A já se plahočím po městěs pytlem špinavých spoďárů a strkám je lidem přímo pod nos! To jetraas!

„Co mám ale dělat, Cynthie? Přece svoje intimní róby nevezmu

k Salvovi a neřeknu Raffaelle, ať je strčí do pračky!“

Nenapadlo mě to, co by udělala každá žena v Neapoli: koupila by si

prášek na praní a vyprala by si prádlo ručně v umyvadle. Jenže měvychovala žena, která by své spodní prádlo nikdy neřešila. Zachovala by

se jako správná farářova dcera z Jihu: vhodila by všechno do pračky

a zapnula by ji na nejvyšší možnou teplotu.

A  tak mi konzulka Spojených států dovolila, abych později toho

dne přišla i se svým neskladným pytlem plným špinavého prádla k ní

domů a použila její obří pračku (ten pytel byl ohromný, protožeproblém s praním jsem původně řešila samozřejmě nákupem spoustynového prádla). Nemohla jsem se dočkat, až skončí pracovní doba a  já budu moct navštívit Cynthiin podkrovní byt s výhledem na záliv.Stejně jako její pračku jsem potřebovala i její moudrá slova.

„Něco ti vysvětlím,“ začala, když se moje kalhotky už praly (anonymní v  tom čistě americkém prostředí! Miluju ministerstvo zahraničních věcí!). Otevřela obrovitánský pytel slaných kukuřičných

chipsů z vojenské základny a položila ho na konferenční stolek mezi

námi. „Co se týče hygieny a  intimních oblastí, v  Neapoli určité věci

radši nezmiňuj. Místní lidé si především musejí myslet, že používáš

bidet. Kdybys měla vlastní byt a někdo z hostů by si u tebe chtělodskočit, dala bys mu jeden čistý ručník na ruce a druhý pro bidet. Když

ti na návštěvě nabídnou druhý ručník pro bidet, neříkej: ‚Ne, díky, ten

nepotřebuju.‘ Takhle by ses přiznala k tomu, že jakožto Američanka

bidet nepoužíváš.“

„Ale já ho vážně nepoužívám!“


43

„To nesmí vědět. Taky si musejí myslet, že používáš zvláštnídetergente intimo  – mýdlo pro intimní hygienu čili gel na číču, jak tomu říkám já. A že se potom osušíš ručníkem pro bidet.“

Její varování přišlo moc pozdě. S hrůzou jsem si vzpomněla, že jen několik dní předtím, když mi Raffaella podávala dva ručníky, jelikož jsem se chystala jít na záchod, jsem skutečně vesele nadhodila: „Jeden úplně stačí! Použiju ho na obě ruce!“

„Copak oni nechápou, že to zvládne toaletní papír, pokud ho tedy použijí správně?“ Pokud ne, nemohla bych je třeba zrovna já poučit o  této možnosti, kterou Angličané nazývají všemocný toaletní papír?

„Ne.“ Cynthia se mnou měla opravdu trpělivost. A jakou! „Používání papíru jim připadá nechutné. Jestli se po tom, co jdeš cacca, neomyješ zvláštním mýdlem, spadáš do kategorie zvířat a tuláků.“

Chroupaly jsme chipsy a  já jsem jí přitom pověděla víc o  Salvovi a Avalloneových. Vyprávěla jsem jí, jak vždycky po večeři v Denzesejdu s umělohmotnou telefonní kartou ve zpocené ruce pomramorovém schodišti k veřejnému telefonu a nervy se mi zklidní až potom, co se na druhé straně ozve Salvovo radostné „Eh, Pagnottella!“ V tónu jeho hlasu a v troubení klaksonu jeho červeného fiátku, v kterém mě vyzvedával, aby mě zavezl na jídlo ke své mámě, jsem slyšela: Jsiženská, jsi krásná a plná zdravých lidských chutí. Během dospívánív Americe jsem



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist