načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Jeden život nestačí - Jaroslava Černá

Jeden život nestačí
-12%
sleva

Kniha: Jeden život nestačí
Autor:

Pavla vyrůstá se dvěma staršími sestrami v pekle příkazů a rozkazů. O co přísnější je vojenská výchova, o to dravější je její touha rodičovskému drilu uniknout. Když se jí to ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  289 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Médium / forma: Tištěná kniha
Počet stran: 312
Rozměr: 205mm x 135mm x 25mm
Úprava: tran
Vydání: Přepracované vydání
Jazyk: česky
Vazba: pevná s přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2017-45
EAN: 9788075435415
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pavla vyrůstá se dvěma staršími sestrami v pekle příkazů a rozkazů. O co přísnější je vojenská výchova, o to dravější je její touha rodičovskému drilu uniknout. Když se jí to konečně podaří, odnáší si s sebou nenávist a odhodlání pomstít se. Bloudí světem i svým životem a zjišťuje, že ubližuje především sama sobě. Cesta k usmíření přitom leží v daleké minulosti.

Kniha je zařazena v kategoriích
Jaroslava Černá - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Jeden život nestačí" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky



„To nevypadá dobře.“ Irena se otočila od okna do pokoje, směrem k Pavlině

posteli. Vytočili ji tak, aby k ní byl přístup ze všech stran.

„Co myslíš?“ Miro nevěděl, jestli komentuje počasí, nebo Pavlin stav.

„Oboje.“ Venku to vypadalo na bouřku. I když se blížilo poledne, byla tma, že museli rozsvítit.

„Bouřka v listopadu?“ Miro také přešel k oknu a černé mraky hodnotil

ustaraným pohledem.

„Všechno je možné...“ Irena si zamyšleně přisedla k Pavle. V obličeji

měla obavy a stažená ústa vyjadřovala úzkost. „No, fakt, vůbec se mi tonelíbí, jako by se porod zarazil,“ nesouhlasně zavrtěla hlavou. Kontrolovala

rodičku před dvaceti minutami a zjistila, že se vůbec neotevírá. Dívala se na

Pavlin ztrhaný obličej a přemýšlela, co dělat. Hlavou se jí honilykomplikace, ke kterým může dojít a které si nechtěla připustit.

„Panebože, je mladá, tak snad to zvládne,“ prohodila někam za svá záda

směrem k Mirovi.

„A co když ne? Co když se to zkomplikuje?“ Miro první vyslovil jejich společné obavy nahlas.

„Nekecej blbosti a nepřivolávej to!“ vyštěkla Irena podrážděně. V té chvíli

Pavla zanaříkala, otevřela oči, prohnula se v zádech, otevřela ústa, jako by

chtěla nahlas vykřiknout. Ale zároveň si pusu zakryla pevně zaťatou pěstí.

Nevyšel z ní ani hlásek.

Pak ochabla, pěst povolila, obličej se zklidnil. Ale jen na pár sekund, jen

aby nabrala sílu a předvedla něco podobného znovu. Zase ta zaťatá pěstpřitisknutá na ústa a hluboký, tichý nářek.

Jeden život nestačí




J e d e n ž i v o t n e s t a č í

„Co to dělá?“ Mirův hlas zněl vyplašeně. „Nemáš strach, že nám tady zkolabuje?“

„Nevím, krucinál, já nevím, co to dělá... je celá nějaká divná!“ Irena byla na Mira naštvaná hlavně proto, že nahlas vyslovuje její obavy.

„Víš co, vypadni na chvíli ven a pošli mi sem Bětu.“

Mira beze slova odešel a Irena s Pavlou osaměla. Vůbec se necítila dobře, průběh porodu se jí hrubě nelíbil. Pavlina pěst na ústech rychle dusilazanaříkání. Snažila se nekřičet, nehýbat a šla proti svému tělu. Proti bolesti, která

s ní kroutila. „Ne, už ne... ne! dva! tři!“ Náhle vykřikla a pak se někamproadla. Někam do svého dětství.

„Pavlo, mlč! Mlč! Když přestaneš řvát, všechno to skončí a můžeš jít, takže

neječ!“

Věra držela šestiletou drobnou Pavlínku podle rozkazu manžela tak, aby sebou nemohla házet. Ten, soustředěný na svou činnost, jen čekal, ažpřestane křičet.

„Asi mi dobře nerozumí, tak jí to vysvětli ještě jednou. Já už se na tonebudu dívat, jak jí všechno dělá problém. Ječí při sebemenší bolesti a to se

musí změnit. Odolnost proti bolesti se dá vytrénovat. Tak znova. Ráz, dva,

tři!“

A na tři píchl jehlou do Pavlínina hubeného stehna.

„Však ty si to ječení rozmyslíš. Dokud nepřestaneš, budeme cvičit. Dokud nezatneš zuby, budeš si muset zvykat na tvrdý trénink. Ráz, dva, tři!“ Jehla se zapíchla do druhého stehna za příšerného jekotu, který z Pavly vycházel už během počítání.

„Pro dnešek dost, pokračovat budeme zítra.“ Saša náhle trénink protibolesti utnul. „Už toho mám dost, kdo to má poslouchat. A ty jí laskavěvysvětli, že to s ní myslím dobře.“

Věra se musela ovládat, aby Pavlínku nezačala proti otci bránit. Saša jí ale vyložil, že by to nebylo správné. Holka se musí spoléhat sama na sebe, musí zatnout zuby a naučit se snášet bolest. „Okamžitě přestaň!“napomenul dceru a odešel.

Pavla se nechala od Věry obléct, pořád vzlykala a potahovala. Vůbecnechápala, co po ní chtějí a proč jí ubližují stejně jako paní doktorka. Trénink




J e d e n ž i v o t n e s t a č í

začal po její lékařské kontrole. Řvala v ordinaci při injekci a řvala znovu

doma, když se otec rozhodl ji na bolest připravit.

„To snad není taková hrůza, v životě ji čekají mnohem horší věci. Příště

ani necekne. O to se postarám.“

Začal trénink. Každý den pár minut. Věra ještě předtím dostala za úkol

Pavle všechno vysvětlit, aby to pochopila a uvědomila si, že je to pro její

dobro. Ale ta nechápala vůbec nic.

„Podívej se, já vím, že to bolí, ale to nic není, tohle ti neublíží a musí se to

vydržet bez řvaní. Takže zatneš zoubky a nezakřičíš, až to píchne. Rozumíš

mi?“ vysvětlovala už poněkolikáté Věra.

Pavlína se na ni jen dívala vystrašenýma očima a nereagovala. Zjevněvůbec nechápala, co po ní rodiče chtějí.

„Tak jinak.“ Věra s ní začínala ztrácet trpělivost. „Až příště bude píchání,

dáš si do pusy pěstičku a nebudeš ječet, jasné? Ukážu ti jak.“ A snažila se

to malé Pavle názorně předvést. „Tatínek nemá rád, když děti brečí, a chce

tě to odnaučit, tak se snaž... A teď si můžeš hrát,“ ukončila jednostrannou

debatu, povzdechla si a odešla z pokojíku. Jak to, že u Pavly se to nedaří?

Obě starší, dvojčata Věrka a Darina, byly vycepované už od mimin. Nikdy

zbytečně nebrečely a naučily se to rychle. Sašovou zaručenou metodou.

„Prostě je nech řvát, jinak se nikam nedostaneme a budou si pláčem

všechno vynucovat.“

A bylo rozhodnuto. Hlavně v noci. Holky dostaly už od narozenísamostatný pokoj v přízemí a tam si mohly řvát, jak chtěly. Dostaly napít, najíst, a když brečely, jejich problém. Dokonce časem opravdu zjistily, že pláč

nemá smysl, že si tak pozornost rodičů nevynutí. Naopak, když brečely,rodiče se zlobili. A tak se obě naučily nebrečet. Saša byl na svou výchovuneuvěřitelně pyšný. Neexistovalo, aby se v noci kvůli dětem nevyspal. Mohly

řvát jak natržené, on ani Věra je v patře neslyšeli.

Ale na Pavlu nic takového neplatilo a to Sašu přivádělo k zuřivosti. Vzal

si do hlavy, že je neposlušná a že ji převychová, že to z ní klidně i vymlátí.

A tak byl za každý pláč výprask. Žádné utěšování, ale výprask.

Když to mohly pochopit obě starší holky, tak proč ne Pavla? Věra smanželovými výchovnými metodami celkem souhlasila. Taky proč ne? Logicky

jí to vysvětlil a... bylo to pro ni všechno jednodušší. Ale Pavla prostěnechtěla rozumět ničemu. Proto Saša nakonec rozhodl, že ji musí prakticky

trénovat, když nechce jeho příkazy pochopit.



J e d e n ž i v o t n e s t a č í

Ale všechno bylo jen horší. Čím víc její denní režim přitvrdil, tím víc utí - kala, plakala, stahovala se do sebe. Čím víc trénovali odolnost proti bolesti, tím víc ječela a vzpírala se. Zaťaté pěsti nacpané v puse byly jen zoufalé

gesto, které nepomáhalo. Ale bylo to jediné, o co se Pavla snažila.

Nakonec zjistila, že pomáhají prosby. Prosby a sliby...

„Tatínku, prosím tě, už ne, já už to nikdy neudělám... já už budu hodná,“ zaznívalo závěrem při výprasku. A on přestal. Už jen proto, že prostě přestat chtěl. Pro Pavlu ta slova nic neznamenala. Věděla jen, že ukončí její trápení. Aspoň pro dnešek. Pavla sebou neklidně házela na posteli.

„Jsem tady...“ Otevřela oči a mluvila k někomu, kdo v pokoji vůbecnebyl. „Rozumím...“ Oči hrůzou přestaly mrkat, chvíli prosebně zíraly, pak se silou přivřely. Ruce mlátily kolem sebe, tělo se vzepjalo v další bolestivé křeči.

„Já už to nikdy neudělám!“ rozkřičela se Pavla najednou. „Už budu hodná, budu poslouchat!“ Zoufale se chytila za břicho, vyjekla a pak si cpala zaťaté pěsti do úst. „Nebudu křičet... už ne! Já už to vydržím, já už to nikdy...nikdy, neudělám.“

Ale umlčet sebe sama se jí nedařilo. Tělo se prohnulo v kříži, ještě jeden

výkřik a pod jejím klínem se objevila velká kaluž plodové vody. V tomokamžiku ztratila vědomí.

„No konečně! Tak snad už se to rozjede... pojď, pomoz mi!“ zapojila hned

do práce Bětu, asi třicetiletou línou ženu, které byla celá situace včetněPavlina porodu úplně ukradená. Ale Irenu poslouchala.

Rychle vyměnily prostěradlo. Pavla je celou dobu nevnímala. K vědomí ji přivedly další bolesti. Probrala se ve chvíli, kdy ji Irena zrovna prohlížela.

„Prosím tě, ne... už na mě nesahejte, už mi nic nedělejte... já už to nikdy neudělám, jen mě prosím nechte být!“

Irena zvedla hlavu z jejího klína a nechápavě jí pohlédla do obličeje. Pavla

ji ale nevnímala. Viděla svou matku a otce. Matka jí pevně držela rucezároveň s horní polovinou těla a otec ji velkou jehlou píchal a píchal. Do břicha,

do zad... znovu do zad. A teď se na ni dívá a čeká, jestli bude křičet, nebo




J e d e n ž i v o t n e s t a č í

už konečně umí zatnout zuby a bolesti se bránit. Pořád se na ni dívá a ona

nemá, kam se před tím pohledem schovat, nemůže přestat křičet, protože ta

bolest je nesnesitelná, a jediné, co si přeje, je, aby to už skončilo, nebo aby

umřela. Protože jestli bude křičet, otec ji bude víc a víc píchat a ona už to

déle nesnese. Nemůže. Už nemůže.

A bolest se vrací a vrací... a ona už nechce žít...




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist