E-kniha: Jeden za všechny, všichni proti kardinálovi -- Armand-Jean du Plessis de Richelieu – život a doba – Jan Halada

Nakladatelství Epocha

Jeden za všechny,

všichni proti kardinálovi

Jan Halada

Jeden za všechny,

všichni proti kardinálovi

Armand-Jean du Plessis de Richelieu –

život a doba

Jan Halada: Jeden za všechny, všichni proti kardinálovi

Copyright © Jan Halada, 2013

Illustrations © Dagmar Bromová, Pavel Brom 1978, 2013

Cover © Helena Jiráková, 2013

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2013

ISBN 978-80-7425-196-2

Ediční rada:

prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. | Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. | Technická univerzita Liberec

prof. PhDr. František Mezihorák, CSc., Dr.h.c. | Univerzita Palackého v Olomouci

doc. PhDr. Zdeněk Novotný, CSc. | Univerzita Palackého v Olomouci

prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. | FF UK, Ústav světových dějin

Rozum musí být pravidlem a vůdčím principem státu

Richelieu, Testament

7

Obsah

Prolog ..........................................................................9

Rychlý vzestup a poté sázka na špatnou kartu ........... 15

Zámek Richelieu v Poitou .............................................. 17

Násilná smrt králů Jindřichů ........................................... 21

Biskup a královna matka ................................................ 25

Vražda v Louvru a dvojí vyhnanství .................................. 29

Na cestě k moci .......................................................... 39

První ministr ............................................................. 41

Mladý král ................................................................. 44

Mušketýři ve službách krále i kardinála ............................. 52

Nástroje moci I: tisk, pamflety, propaganda ....................... 59

Nástroje moci II: agenti, informátoři, špioni ...................... 66

Un roi, une foi, une loi ................................................75

Večer v amienské zahradě .............................................. 77

Chalaisovo spiknutí ...................................................... 85

Královský dvůr a první ministr ...................................... 89

Anna, Marie a ty druhé ................................................. 95

Zavraždění Buckinghama a pád La Rochelle ......................112

8

Prolog

Král a kardinál, kardinál a král .............................121

Den oklamaných ........................................................123

Kdo je vlastně stát? .....................................................135

Jeho Eminence jako člověk a politik ................................147

Jeho Eminence jako diplomat a válečník ...........................166

Rok Corbie ...............................................................172

Rudá sfinga ............................................................. 177

Narození dlouho očekávaného krále ................................179

Poslední pokus odstranit Richelieua ................................190

Zakladatel Francouzské akademie ...................................197

Stárnoucí ministr i král ...............................................203

Epilog ...................................................................... 213

Prameny a literatura ............................................... 219

Prolog

11

Prolog

Když se d ́Artagnan, nejmladší z Dumasových nesmrtelných hrdinů, vydá ve svých osmnácti letech v dubnu roku 1625 do Paříže, kde se chce ucházet o post v řadách královských mušketýrů, je Armandu-Jean du Plesis, kardinálu Richelieu, již třicet devět let a sedm měsíců. Ve službách Ludvíka XIII., zvaného Spravedlivý, se sice pohybuje jako první ministr teprve rok, ale již nikdy jej neopustí, stejně jako neopustí svého krále gaskoňský šlechtic.

Oba jsou natrvalo, doživotně spojeni se svým panovníkem, oba mu věrně slouží, aby společně vešli do historie i do literatury, každý sice poněkud jinak, avšak v podobě nesmrtelného příběhu, který vzrušuje, inspiruje a vždy znovu před námi vystupuje v nejrůznějších podobách a variantách. Umberto Eco píše, že Dumasovi Tři mušketýři již po celá dvě staletí poskytují imaginativnímu repertoáru čtenářů celou řadu postav a okamžiků, které právem můžeme označit za typické, protože se dají citovat, jsou evokativní a buď zcela běžné, nebo alespoň ztotožnitelné s našimi obvyklými zkušenostmi.

Ať už byl skutečný d ́Artagnan blízký či vzdálený Dumasově postavě, vytvoří tu autor literární typ, jenž se stane určitou normou, a jako velký vypravěč nám nabídne příběh s postavami a jejich osudy, o kterých můžeme stále slýchat, dívat se na ně – od roku 1911 do roku 2011 s námětem Tří mušketýrů, přirozeně že tu nikde nechybí Richelieu, vzniklo devadesát tři filmů – a žít spolu s nimi. To je literatura, jaká však byla historie první poloviny sedmnáctého století Francie, doby, kdy si lidé kladli otázku, kdo je vlastně král: Richelieu nebo Ludvík?

Alexandre Dumas potřeboval pro d ́Artagnana, Athose, Porthose a Aramise nějakého silného, velkého a mocného protihráče, historickou

12

Prolog

postavu, a tu našel v kardinálovi. Postavě, jež je nepostradatelnou součástí děje, mužem, jenž o všem ví i o všem rozhoduje, nástrojem absolutní moci. Byť jej nelíčí přímo jako ukázkového zloducha, sama postava se stane zlopověstnou, svou mocí nad lidskými osudy k tomu přímo vybízí. A tak se také otiskne do našeho povědomí.

Historikové, politikové i romanopisci se s ní museli vyrovnat již v současnosti, minulosti a dělají to tak doposud. Prameny, dobová svědectví, memoáry, literatura, stejně jako vlastní imaginace, ideový či politický postoj k Richelieuovi, to všechno ve velké míře zájmu o jeho život, skutky a význam přímo vybízejí neustále se k němu navracet. Nenarodil se s předurčením pro velké činy, pocházel sice ze šlechtické rodiny, ale podobně jako u d ́Artagnana se nejednalo o žádnou vysokou šlechtu. Chtěl být vojákem, ale stal se knězem, byl to však opravdový kněz? Nasadil si kardinálský klobouk, ale to byl pouhý předstupeň k tomu, aby se vydal cestou státníka, tak ho také potom všichni vnímali a brali, tím jim utkvěl v paměti.

André Maurois napsal, že jako kardinál byl Richelieu tolerantní, jako státník však nemohl připustit nic, co rozdělovalo stát. V jeho očích nebylo cílem vlády blaho národa, nýbrž bezpečnost státu, bez níž není blaha, ani národa a že je pravděpodobné, že byl nevědomky sofistou a více vlastencem než nábožensky cítícím člověkem. Richelieuova osobnost je ve všech myslitelných vztazích zkoumána a hodnocena jak francouzskými autory, tak i rovněž mnoha dalšími všech národností a vyznání. Unisono se všichni shodují v tom, že jeho význam překročil hranice Francie a že byl politikem evropského formátu, jenž chtěl nejen zajistit své zemi v té době odpovídající postavení velmoci, ale že byl rovněž, jak říká Henry Kissinger, otcem moderního evropského systému.

Především romanopisci považují první polovinu sedmnáctého století, do kterého vstoupila významným způsobem třicetiletá válka a do níž Richelieu zprvu zasáhl politicky a diplomaticky, aby se nakonec musel angažovat i vojensky, za období nesmírně zajímavé a hodné zpracování, což potvrzují svým zájmem i historikové. Kardinál Richelieu jako protagonista doby, jeho život a osudy to jen potvrzují. Jeho vztah ke králi Lud

13

Prolog

víku XIII., královně Anně Rakouské, královně matce Marii Medicejské,

vévodovi George Villiersovi Buckinghamovi, ke šlechtě, k vojákům, jeho

osobní život, zvyky, choroby, vztah k umění, touha po bohatství, stavby

paláců, ustavení Francouzské akademie, ale i třeba vztah k ženám, Angli

čanům, Španělům, to vše poskytuje úrodnou půdu pro konstrukce, doha

dy, fantazie, pro vytváření dalších vyprávění, příběhů v příběhu.

Rozum musí být pravidlem a vůdčím principem státu, tvrdí ve svém

Testamentu. Řídil se tím celý svůj život, podřídil tomu své úsilí jako státník

i jako člověk, zanechal tu odkaz hodný francouzské filozofické a politické

tradice racionalismu. Stálo ho to mnoho sil a zkrátilo mu to nepochyb

ně i jeho životní pouť. Dokázal ovšem vstoupit do dějin, aby se natrvalo

stal jejich součástí. Alexandre Dumas starší si pro svůj román o přátelství

uměl vybrat nejen nosnou a důstojnou postavu svého záměru, ale i velmi

barvitou a zajímavou figuru. A tak Armand-Jean du Plessis, kardinál Ri

chelieu, a Dumasovi hrdinové nerozlučně kráčí historií a literaturou, aby

nás jak pobavili, tak i poučili.

Rychlý vzestup

a poté sázka na špatnou kartu

Rychlý vzestup

a poté sázka na špatnou kartu

17

Rychlý vzestup a poté sázka na špatnou kartu

Zámek Richelieu v Poitou

Armand-Jean du Plessis se narodil devátého září 1585 v Paříži jako nej

mladší syn Françoise du Plessis, pána de Richelieu. Otec byl ve službách

Jindřicha, vévody z Anjou, jenž se stal v květnu 1574 francouzským

králem jako Jindřich III. Ten ho pak jmenoval správcem královského

paláce, o čtyři roky později působil již ve funkci správce francouzského

království. Nepatřil k vysoké šlechtě, ale ani k noblesse d ́épée, takzva

né šlechtě meče, vojenské šlechtě, pokračovatelce staré rodové šlechty,

sloužící králi. Spíše přináležel mezi takzvanou noblesse de robe, úřed

nickou šlechtu, jejíž titul pramenil z držení úřadu ve vyšších soudních

a právních postaveních. Jeho povinností bylo být stále u královského

dvora, což bylo asi také hlavním důvodem, proč se Armand-Jean narodil

právě v Paříži, nikoliv na rodinném statku v Poitou. Zúčastnil se rovněž

náboženských válek a když byl v srpnu 1589 zavražděn král Jindřich

III., rozhodl se sloužit i novému králi Jindřichu IV., který ho pak potvr

dil ve funkci správce království. François du Plessis bohužel za necelý

rok jako dvaačtyřicetiletý umřel, což pro rodinu představovalo těžkou

ztrátu.

Jeho matka Suzanne de la Porte byla dcerou Françoise de la Por

te, právníka pařížského parlamentu, poměrně bohatého, takže když se

v roce 1569 provdala za Françoise du Plessise, přinesla mu i slušné věno.

Postupně mu porodila syny Henriho, Alphonse, Armanda-Jeana a dcery

Françoise a Nicole. Mnoho toho o tehdejší rodině nevíme, ale Suzanne

asi nežila v dobrých vztazích s tchyní, nehledě na to, že François du Ples

sis svým majetkovým záležitostem nevěnoval příliš pozornosti, proto se

asi později vdova spolu s dětmi rozhodly, že se dědictví vzdají. To ostatně

18

Rychlý vzestup a poté sázka na špatnou kartu

bylo zatíženo půjčkami a tak část z něho, asi 22 000 livrů, získala Suzanne až dlouho poté, v roce 1603.

Francie v době Armand-Jeanova narození nevedla žádnou válku ani za

hranicemi, a dokonce ani doma, ale klidnou zemí rozhodně nebyla. Jestliže Richelieu jako státník usiluje o silnou Francii a její odpovídající velmocenské postavení, pak jen navazuje na předchozí dějiny této země. Na počátku třináctého století získá Filip II. August zpět od Angličanů území bývalé anjouovské říše a za jeho následovníka Ludvíka IX. se Francie stává přední evropskou mocností, přičemž duchovní a kulturní prvenství jí náleží již sto let předtím, například v podobě uskutečnění clunyjské refor

my, působení mnišských řádů,

cisterciáků, premonstrátů, rytíř

ské dvorské kultury s trubadúry

a tak podobně.

Za Filipa IV. Sličného kon

cem třináctého a počátkem čtr

náctého století přichází velký mo

censký vzestup, papež přesídlí

do Avignonu. Filip také zruší

a zlikviduje řád templářů a zmoc

ní se jejich obrovského majetku,

zřídí stálou armádu, soudy a pro

vede centralizaci země. Roku

1328 vymírají Kapetovci, na trůn

nastoupí boční linie Valois, pak

vypukne stoletá válka a v roce

1453 Anglie ztrácí ve Francii

všechny své državy kromě Ca

lais. Ludvík XI. potom v dru

hé polovině patnáctého století

úspěšně bojuje s burgundským

vévodou Karlem Smělým, čímž

získá Burgundsko, ale i s dalšíOtec Richelieua, François du Plessis

19

Rychlý vzestup a poté sázka na špatnou kartu

mi vazaly a tak pokládá základy pozdější absolutistické vlády. Zároveň

se ale objevují i spory s Habsburky. V první polovině století, kdy se na

rodí Richelieu, s nimi bojuje francouzský král František I. Ten vyhlásil

válku císaři Karlu V., hegemonovi ovládajícímu tehdy nejen Španělsko

a Svatou říši římskou, ale i Nizozemí, část Itálie či Franche-Comté, a do

konce se marně snažil získat i římskoněmeckou císařskou korunu. Fran

couzský král a jeho království prožijí velké zvraty: František prohraje

s Karlem bitvu u Pavie, takže francouzští princové skončí jako rukojmí ve

Španělsku, mír mezi oběma musí nakonec uzavřít realističtější, pružnější

a také asi chytřejší ženy z obou rodin. Františkova matka Louisa Savojská

a císařova sestra Markéta Rakouská. Proto se mu také říká Dámský mír.

František ztratí některá území i prvorozeného syna a k tomu se ještě oba

dva docela vážně zabývají myšlenkou, že se utkají v rytířském souboji.

To si však nakonec císař Karel, rozhodně subtilnější konstituce, rozmyslí

a ke klání nedojde. Prostě to vše představuje příběh hodný Shakespearova

pera, nicméně typický pro tuto dobu a její aktéry.

Armand-Jean se sice narodil v Paříži, ale vyrůstal na zámku Richelieu

v Poitou, na západě Francie, jižně od řeky Loiry, v bývalé římské Akvitá

nii, v kraji pěstování chřestu a vína. A také v kraji osla poitouského, veli

ce chlupatého, největšího plemena domácího osla. Poitou byla provincie,

o kterou se dlouhou svářily Anglie s Francií, aby nakonec definitivně při

padla Francii v roce 1412. V devíti letech ho strýc Amador de la Porte vzal

do Paříže, kde byl přijat na tehdy velmi prestižní Navarrskou kolej, studoval

tu gramatiku, umění a filozofii. Kardinálovi životopisci se shodují, že jako

student byl snaživý a že se obával neúspěchu. Jen co vystudoval gramatiku

a umění, povolala ho matka zpět domů, kde rodinná rada rozhodla, že se

vydá na vojenskou dráhu; obdržel proto titul markýze du Chillou a svolení

nosit meč. Vstoupil do akademie Antoina de Pluvinel, rovněž v Paříži, jaké

si přípravky pro mladé šlechtice. Vyučovalo se tu jízdě na koni, šermu, ale

i etice, společenským způsobům či chování. Armand-Jean proti přípravě na

vojenskou kariéru nic neměl, docela by se mu zamlouvala, ostatně po celý

svůj život měl blízký vztah k vojenskému umění, vojákům i armádě. A tady

dochází k prvnímu důležitému zvratu v jeho životě.

20

Rychlý vzestup a poté sázka na špatnou kartu

Král Jindřich III. věnoval v roce 1584 jeho otci luçonské biskupství – tato církevní beneficia se udělovala zpravidla věrným služebníkům královského dvora, přičemž mohlo jít i o laiky – ale ten ho nezastával, jen se vždy, podle přání rodu Richelieu, někomu předalo, jenž ho spravoval. Nyní ovšem nastala chvíle opět ho osadit přímo někým z rodiny. Prvorozený Henri odešel ke dvoru, druhorozený Alphonse úřad biskupa odmítl, raději vstoupil do kartuziánského řádu, a tak Armand-Jean byl nucen ho přijmout, vždyť šlo o důležitý obnos z biskupských důchodů. Musel tedy opustit Pluvinelovu akademii a vrátit se zpět do Navarrské koleje, dostudovat filozofii. Prý se doslova vrhl na studium, věnoval mu veškerý čas, a proto potom jeho někteří životopisci tvrdili, že tady jsou začátky jeho pozdějšího podlomeného zdraví.

Formálně sice byl luçonským biskupem, avšak neměl kanonický věk pro funkci, a tak nezbývalo nic jiného, než požádat papeže o dispens, což rozhodně nebylo snadné. Král Jindřich IV. však promluvil s kardinálem du Perronem, který intervenoval v Římě u papeže. Armand-Jean se tedy vydal v lednu 1607 do Říma, kde se zaskvěl svou výmluvností i schopností přesvědčivé argumentace. To všechno zapůsobilo nečekaně rychle, takže zpět už odjížděl rovnou s vysvěcením.

21

Rychlý vzestup a poté sázka na špatnou kartu

Násilná smrt králů Jindřichů

Když se Armand-Jean vydal studovat do Paříže, město se krátce předtím

podrobilo králi Jindřichu IV. Šestnácté století bylo jak stoletím nepřetrži

tých hugenotských válek, tak stoletím násilných smrtí francouzských krá

lů. Náboženské války mezi menšinovými hugenoty a většinovými katolíky

propukly za krále Jindřicha II. (1547–1559). Francouzský král nesl titul

„nejkřesťanštější král“ a většina obyvatel země k němu vzhlížela jako k Bo

žímu zástupci na zemi. Z toho vyplývala i povinnost hájit a bránit katolic

kou víru před jakýmikoliv nepřáteli. Problémem bylo, že počet hugenotů

– historikové odhadují, že na začátku sedmnáctého století jich bylo okolo

pěti procent, Francie tehdy měla okolo dvaceti milionů obyvatel – neustále

narůstal a že především uvnitř státu disponovali vlastní politickou a vojen

skou organizací. Pracně po staletí budovaná národní jednota Francouzů

byla tak diskutabilní, protože protestanté tvořili de facto stát ve státě.

Všechno to začalo masakrem hugenotů v březnu 1562, který měl na

svědomí vévoda François de Guise, předák tzv. katolické strany podporo

vané Španělskem, a jeho lidé. Za pět let následovala druhá válka, trvala je

den rok a hned po ní dvouletá třetí, v které byli hugenoti téměř poraženi.

Pak jejich vůdce Gaspard de Coligny získal vliv na krále Karla IX., síly se

vyrovnaly, ale z 23. na 24. srpna roku 1572, v době sňatku katoličky Mar

kéty z Valois, sestry krále Karla IX., s protestantem, králem Jindřichem

Navarrským, se odehrála Bartolomějská noc. Iniciátorkou byla Kateřina

Medicejská, jen v Paříži bylo povražděno, kam se sjeli na Jindřichovu svat

bu, přes tři tisíce hugenotů, celkem asi dvacet tisíc v celé zemi. Pak násle

dovalo v krátkém sledu za sebou dalších šest válek, několik atentátů, ale

to vše částečně zažil i Richelieu.

22

Rychlý vzestup a poté sázka na špatnou kartu

V této tragické, ale zároveň velice vzrušené době, kdy jeden za druhým umírali vojáci i civilisté, došlo i na ty nejvýše postavené osobnosti. Jindřich II. měl s manželkou Kateřinou Medicejskou po jejích deseti letech neplodnosti několik dětí, tři z nich, František II., Karel IX. a Jindřich III., usednou na trůn. A s Dianou de Poitiers, nazývanou la dame de beauté – když se stala jeho milenkou, jemu bylo devatenáct a jí třicet devět, ale dobová vyobrazení ukazují, že byla stále velmi krásná, obličej i tělo – měl děti dvě. Jindřich, vášnivý čtenář rytířských románů, jenž se sám považoval za jakési ztělesnění Lancelota, zemřel v červnu roku 1559 při rytířském klání.

Potom je násilí častou součástí francouzských dějin: atentát na katolického vůdce vévodu de Guise, na admirála Coligniho, hugenotského předáka, první nevyšel, druhý již ano. Není bez zajímavosti, že jeden z vrahů, které poslal Henri de Guise na svého úhlavního nepřítele Coligniho za Bartolomějské noci, byl český šlechtic Jan Janovský z Janovic (podle Francouzů Jean Yanowitz). Příslušník starého českého rodu, nejprve vladyckého, pak panského, pocházejícího už z konce třináctého století, jejichž hrad stál v těsné blízkosti Janovic nad Úhlavou na Klatovsku, zavraždil spolu s jedním Pikarďanem raněného Coligniho v jeho ložnici. A jak uvádí Jiří Kovařík, ve sporu o to, kdo vedl smrtící ránu jako první, si Jan Janovský své prvenství u dvora nenechal vzít. „Vraždy přicházely v pravý okamžik, a vždycky ve chvíli, kdy bylo třeba zjednodušit nějakou nesnadnou situaci smrtí určitého vlivného člověka,“ říká francouzský historik Jules Michelet.

Když umřel roku 1574 Karel IX., kupodivu nenásilnou, přirozenou smrtí, nastupuje na královský stolec jeho bratr Henri d ́Anjou, tehdy polský král Jindřich IV., jako francouzský král Jindřich III. V té době, kdy byly souboje na takřka denním pořádku a de facto se staly doslova módní záležitostí, kdy král a jeho milci byli bisexuální, prakticky každý z nich měl milenku a všechny je obletovaly ty nejproslulejší krásky, byl zavražděn na rozkaz krále v roce 1588 Henri (Jindřich) de Guise. O rok později byl při obléhání Paříže sám zavražděn dýkou fanatickým a slaboduchým dominikánským mnichem Jacquesem Clémentem; osmá hugenotská vál