načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jeden z milionu - Martin Reiner

Jeden z milionu

Elektronická kniha: Jeden z milionu
Autor:

Nejsem a nikdy nebudu Tom Cruise... Já jsem Mára, Docent ze sportovního baru, jednooký král mezi slepými, hvězda v kruhu ztracených, říká jedna z postav této knížky. Není ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Větrné mlýny s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 203
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : ilustrace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-744-3190-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Povídkový soubor básníka, prozaika a nakladatele těží z pocitů a zážitků většinou všedních lidí, kteří se dostávají do konfliktních, nepříjemných či ožehavých situací. Povídky Martina Reinera jsou psány se snahou ponořit se či zkoumat lidskou psychiku, která se pohybuje v překvapivých limitech a souvislostech. Reiner v epizodické zkratce dokáže například napsat očima vnuka portrét jeho babičky, která byla pravým opakem kouzelných pohádkových bytostí, naopak vynikala nesnášenlivostí, panovačnou a egoistickou povahou, jež málem vedla k rodinné tragédii. Další z próz pak dětským pohledem evokuje neblahé události ze srpna 1968, "kdy do Brna dorazili andělé zkázy". V jiné je zase poklid a kouzlo chorvatské dovolené narušeno činem malé vražedkyně, která téměř se sadistickou rozkoší zabije bezbranné kotě. A v jednom z nejlepších textů tohoto souboru líčí Reiner příběh muže s tváří Toma Cruise, ale s postavou "tajícího sněhuláka", který má encyklopedické znalosti ze sportovního dění a zákulisí. Vzhledem ke svému zjevu má však značné potíže navázat vztah se ženami... V Reinerových črtách se střídají momenty pokřivených vztahů či marných ctižádostivých plánů, prostory, v nichž zaznívají dávné ozvěny, jež se však odrážejí do současné doby a svým dechem nutí člověka k realizaci nových, důležitých předsevzetí, a to jak v kladném, tak i záporném duchu.

Popis nakladatele

Nejsem a nikdy nebudu Tom Cruise... Já jsem Mára, Docent ze sportovního baru, jednooký král mezi slepými, hvězda v kruhu ztracených , říká jedna z postav této knížky. Není v tom sama; Reinera nepřitahuje exotika extrémů, svět jeho povídek ukazuje takříkajíc ke střednímu proudu, kde nás chtě nechtě pluje (či se stébla chytá) nejvíc, kde žijeme své příběhy ve vlastní šťávě : Může za to matka, otec nebo někdo Jiný? Přijde náš anděl? Zůstat se ženou, nebo jít? Co si počít se zkaženým dnem na dovolené?
V literatuře se umění povídky cení vysoko, a autor vstupuje na její půdu připraven: ví, jak zatavit do slov tvář či pachuť chvíle, umí zaznamenat žhavé jádro příběhů – proto čtenář může mít často pocit, že se ocitl na kanapi v kuchyni své existence.
Básník a prozaik Martin Reiner (nar. 1964) žije a pracuje v Brně. Publikuje od devadesátých let; za dílo Básník / román o Ivanu Blatném získal řadu čtenářských i profesních ocenění.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

martin reiner

jeden z milionu

větrné mlýny

Nejsem a nikdy nebudu Tom Cruise... Já jsem

Mára, Docent ze sportovního baru, jednooký

král mezi slepými, hvězda v kruhu ztracených,

říká jedna z postav této knížky. Není v tom

sama; Reinera nepřitahuje exotika extrémů,

svět jeho povídek ukazuje takříkajíc ke

střednímu proudu, kde nás chtě nechtě pluje

(či se stébla chytá) nejvíc, kde žijeme své

příběhy ve vlastní šťávě: Může za to matka,

otec nebo někdo Jiný? Přijde náš anděl?

Zůstat se ženou, nebo jít? Co si počít se

zkaženým dn em na dovolené?

V literatuře se umění povídky cení vysoko,

a autor vstupuje na její půdu připraven:

ví, jak zatavit do slov tvář či pachuť chvíle,

umí zaznamenat žhavé jádro příběhů –

proto čtenář může mít často pocit, že se

ocitl na kanapi v kuchyni své existence.

Básník a prozaik Martin Reiner (nar. 1964)

žije a pracuje v Brně. Publikuje od

devadesátých let; za dílo Básník / román

o Ivanu Blatném získal řadu čtenářských

i profesních ocenění.

martin reiner jeden z milionu


martin reiner

jeden z milionu


martin reiner

jeden z milionu

větrné mlýny

2016


© Martin Reiner, 2016

© Větrné mlýny, 2016

© Ilustrace Mariana Dvořáková

ISBN 978-80-7443-190-6 (papírová kniha)

I SBN 978-80 -74 43-20 0 -2 (e-b o ok )

Kniha vychází s podporou

Ministerstva kultury České republiky. Kniha je třetím svazkem středoevropské edice K4. V rámci této

řady každý rok vychází kniha jednoho autora z Česka, Maďarska,

Polska nebo Slovenska, a to ve všech zmíněných zemích současně,

v roce 2016 také na Ukrajině. Smyslem je snaha umožnit čtenářům

společně zakoušet zážitek ze současné literatury své země i zemí

blízkých, sousedních či rovnou bratrských. Kniha Jeden z milionu

vychází v českém originále, slovenském, polském, maďarském

a ukrajinském překladu v nakladatelstvích Větrné mlýny (CZ),

IRON LIBRI (SK), Książkowe Klimaty (PL), Várhegy Kiadó (HU)

a České centrum Kyjev — Česká knihovna (UA).


5

greta

I

Ten žlutý oprýskaný činžák pořád stojí. V slepé ulici

lemované dvěma řadami vzrostlých lip. Kdo vystoupá

šedesát pět schodů, ocitne se před dveřmi s velkým

namalovaným okem, jehož „duhovku“ tvořímosaz

né kukátko s nepřátelsky zúženou zorničkouupro

střed. Ať měl tuhle rukodělnou nádheru na svědomí

kdokoli, v době, kdy se sem babička nastěhovala, už

tady strašila.


6

Za vidoucími dveřmi se ovšem skrýval tuctový

apartmán s kuchyňkou jako dlaň, jedním většímpo

kojem s výhledem do zahrady a zašlou koupelnouob

loženou světle zelenými kachlíky. Tady babička žila

padesát pět let. A zatímco malované oko na dveřích

bylo obskurností na první pohled zjevnou, trvalo

roky, než jsem odhalil jiné tajemství: Za dobu,kte

rá obsáhla život dvou generací, tu nikdy nepřespal

jediný muž.

Ano, babička vedla poměrně osamělý život.

Krajkové dečky na stolku a dvou peřináčích, vpo

licích knihy z prvorepublikových edic Francouzská

knihovna a Úroda, a taky několik kýčovitýchupo

mínkových předmětů z míst, která většinounena

vštívila. Vedle květináče s unavenou begonií stála

fotografie, jejíž zadní stranu zdobilo razítko ateliéru

Kocourek & syn: babička na první prodloužené. Tvrdý

karton, pohledná dívka přísného vzezření. Výrazná

podoba s hollywoodskou hvězdou Gretou Garbo. Taky

si ji už v devatenácti vyhlídl štramák z lepší brněnské

rodiny — a u nás se babičce neřeklo jinak než Greta;

byla to přezdívka, která seděla.

Mirek Dohnalík byl vysoký šlachovitý sportsman

s tváří do amerického westernu a s Gretou tvořilikrás

ný pár. Na jeho rodiče to žádný viditelný dojemne

udělalo; snachou jejich snů babička rozhodně nebyla.

Samolibý starý pán byl přesto jednou z mála kladných


7


8

postav Gretina života a vzpomínala na něj častěji než

na vlastního otce. Památná — a u nás doma mnohokrát

citovaná — byla jeho věta: „Líbíš se mi, děvče, alene

myslím si, že budeš s naším klukem šťastná.“

Doslova takhle.

Budoucí tchán věděl, co si babička odmítalapřipus

tit: jeho syn byl ve skutečnosti dandy, kterýrozhazo

val rodinné peníze plnými hrstmi a vyznával „volnou

morálku“. Gretu si vzal jen proto, že už na to měl věk.

A očekával, že mu z vděčnosti vytvoří pohodlnézáze

mí pro nové a další kocouří zálety.

Mé mámě nebyly ještě ani tři roky, a už bylo po všem.

Sportsman jim pořídil tenhle byt v Černých Polích,

a tím se jeho potřeba pečovat o rodinu vyčerpala.

Greta musela podepsat, že se vzdává dalších nároků.

Nad vodou ji tehdy držela jediná, zato mimořádněsil

ná motivace: ukázat tomu ubohému zrádci, jakobrov

skou udělal chybu!

Měla dojem, že ví jak. Byla tu přece Eliška, jejídce

ra — a od téhle chvíle už jenom její dcera!

Ta se měla stát tou nejzářivější medailí, kterou si za

čas pověsí na krk, aby všichni viděli, že ona to dokázala.

A tak sotva její sladká holčička trochu povyrostla,

zapsala ji na hodiny klavíru k madame Ecarlate,

Belgičance s vysokým drdolem, která drtila v zubech

prázdnou cigaretovou špičku; zřejmě jen proto máma


9

těch deset lekcí přežila. Učitelka samozřejmě viděla,

jak beznadějně v černobílých vlnách děvčátko tone,

ale Greta nechtěla povolit. Od klavíru mámu nakonec

zachránil Hitler.

Greta, bývalá náruživá Sokolka, sáhla rychle po

německém občanství, na které měla z tituluúřední

ho nárok, a tak válku v poněmčeném Brně přečkaly

bez úhony. Když německé jednotky hladce obchá

zely Maginotovu linii, snažila se máma trefit nakur

tech v Lužánkách tenisák s daleko menším úspěchem.

Tenisová raketa byla příliš veliká a těžká, než aby ji

mohla spolehlivě ovládat. Jenže tady vůbec nešlo

o sportovní výsledky, ale o savoir ‑vivre.

Válka skončila, „hajzl Dohnalík“ s pomocí svého

vlivného otce zařídil, že se Gretě úplně vyhnula mela

odsunu, a přišel čas živelného optimismu, kdy nikdo

nepochyboval, že se jen trochu poopraví fasády,za

látá pár děravých střech, z Dominikánské odtáhnou

rozbitý německý tank a všechno zase poběží jak ve

dvacátých letech. Pro Gretu nejhezčí období života.

První poválečné roky byly tak vzrušující! V časenabi

tém emocemi dokonce začal Dohnalík posílat peníze

a moje máma se vracívala ze školy dlouhou lipovou

alejí s notýskem plným jedniček.

Jenže staré pořádky se neobnovily.

Klement Gottwald, co měl, jak známo, pod čepicí, si

došel na Hrad pro povolení uplatnit sem tam trochu


10

organizovaného násilí, a protože mu je nemocnýpre

zident Beneš velkoryse udělil, staly se klavír, tenis

a waltz ze dne na den známkou úpadku.

Mladé dívky se už neměly více ohýbat pro novýmí

ček po vítězném fiftýnu... zato se od té doby často

skláněly nad cukrovou řepou během sobotníchbri

gád, mnohdy ještě za tmy a ranních mrazíků.

Ú n o r ’48 byl však pouhým sýčkem zvěstovatelem. Ta

nejhorší věc přišla o deset měsíců později, kdy Mirek

Dohnalík emigroval.

Svět potemněl; tolik času, práce a energie, všechny

peníze, zkrátka to, co Greta vrazila do výchovy mé

mámy, ztratilo ze dne na den velkou část svéhoopod

statnění. Co mělo být zlatou medailí, předmětem

doličným jejího triumfu, viselo naráz na krku jakotěž

ký kovový zvon, který v příštích letech vydával stále

na k řáplejší tóny.

Greta ovšem vypadala pořád dobře; štíhlá žena spev

ným poprsím i rysy. Byla pouhým pěšákem dějin,do

statečně oportunním, aby proplula bezpečně mezi

útesy. Bylo divné, že zůstala sama. Že se takzahníz

dila v nové pozici, která prozrazovala hodně o jejím

venkovském původu. Sedlácká hrdost byla to, co jízby

lo nakonec. A ovšem, dcera: té bylo šestnáct a už nesla

na bedrech vinu těžkou jako dědičný hřích. V Černých

Polích bývalo pořádně dusno. Kdo by se divil, že se


11

máma při první příležitosti vdala a pláchla z domu.

Sedm měsíců po svatbě se jí narodil Ludvík. Můjne

vlastní brácha.

Její muž, Marián, byl prostý a trochu zarputilý chlap,

co upadal do hlubokých rozpaků, když na něj vkon

zumu promluvila prodavačka. Na to, že byl otcemjejí

ho dítěte, věděla o něm máma povážlivě málo. Hlavní

přednost svého muže ale znala: nebyl Greta! Všechno

ostatní se odehrávalo ve stínu téhle nedocenitelné

skutečnosti.

Při minimálních nárocích, které jeden vůči druhému

vznášeli, to byl tehdy, v polovině padesátých let, dobrý

vztah. Jenže po nějaké době začal Marián pít anako

nec se odstěhoval do Havířova. Pracoval na dole Dukla

a v červenci roku 1961 byl mezi horníky, kteří přímo

na Dukle uhořeli nebo se udusili při jednom znejvět

ších důlních neštěstí v českých dějinách.

„Jen ho nech, grázla, ať si de, kam chce,“ nechala

se slyšet Greta hned tenkrát, po Mariánově odchodu

z Brna — a máma se nastěhovala i s Ludvíčkem zpátky

do malého bytu v Černých Polích. Role zachránkyně,

kterou si Greta střihla s prvorepublikovou manýrou, ji

ovšem brzy přestala bavit a za půl roku jelo všechno

ve starých kolejích...

Myslí si snad Eliška, že je to nějaký med, mít doma

ještě na stará kolena malé dítě a dceru, která se o sebe

nedokáže postarat?


12

Diví se, že si ten její — Marián, že? — našel jinoužen

skou? No, kdovíjak to vlastně měli v posteli... asi žádná

sláva, jinak by neutek’.

„Neobětovala jsem snad už dost?“ ptala sekama

rádek v cukrárně U Tomana. A nad vídeňskou kávou

neváhala dokonce přiznat, že „ta holka je její jediná

ž ivot n í p roh r a“.

O tom, že vztahy mé mámy s babičkou nejsou zrovna

vřelé, jsem věděl. Máma si ale nikdy nestěžovala a pár

tradovaných historek z „rodinné kroniky“ ve mněpro

bouzelo pocit, že všemu víceméně rozumím.

Přitom jsem o hrůze, která byla za tím vším, neměl

ani ponětí.

II

Když Greta v roce 1991 umřela, bylo jí 79 let.

Ale její malé impérium začalo upadat daleko dřív.

Podle všeho někdy v době, kdy jsem se narodil. Můj

otec si ji držel od těla. Nakonec, Gretě už bylo přes

padesát... a těch změn bylo až příliš za tak krátkou

dobu. Čas nových nadějí v druhé poloviněšedesá

tých let, který se valil jako řeka kolem jejího prahu,

už nedokázal oživit její zájem o svět. Tím důkladněji

ovšem dbala o sebe!


13

Popravdě: její stárnutí se proměnilo v hýřivouexhi

bici, přehlídku laciné marnivosti. Chodilapravidel

ně na manikúru, dbala na to, aby měla vždy čerstvou

trvalou a nějaký zajímavý přeliv. A hlavně bez ustání

experimentovala s přírodními pleťovými maskami; to

byl až do konce její sens de la vie.

Není divu, že při přástkách nad sachrem čižloutko

vým věnečkem neměla konkurenci.

Její vrstevnice většinou vypadaly jako hadr, který

drhli na valše tak dlouho, až ztratil barvy i tvar. O to

vděčnější byly osudu za to, že je jejich dětineodepsa

ly a přišly se občas ukázat. Ani tady ovšem Gretane

stála v pozadí:

„Jakou jsem si ji vychovala, takovou ji mám,“nevá

hala říct, když přišla vhodná chvíle. Nebo i kdyžnepři

šla. Pak se zeširoka usmála a slízla si rtěnku ze zubů.

O čem mluvila?

O návštěvách mé matky, které měly neměnný řád, co

pamatuju. Deset, patnáct, dvacet let. Nejprve sesta

vila v samoobsluze a nakoupila podle toho, co jí Greta

nadiktovala po telefonu. Vlastní iniciativu mohlapro

jevit tím, že matce ze svého koupila biskupskýchlebí

ček, který se jí nikdy neomrzel, a taky šlehačku, aby

si mohly udělat vídeňskou kávu a „trochu se poměly“,

než začne hlavní program, tedy výčitky a urážky.

Ideální čas byl okolo třetí odpoledne a je fakt, že Greta

nikdy nedbala na to, aby máma přišla na minutu přesně.


14

„Minuta sem, minuta tam,“ říkávala teatrálně, „život

není pochodové cvičení, no ne?!“

Ale máma se přesto spletla málokdy.

Takže i toho dne se nejprve podívala do okanama

lovaného na dveřích (pěkně z očí do oka) a pakzazvo

nila, přesně ve tři. Když nikdo nešel otevřít, napadlo

ji, že Greta usnula, nebo dokonce zapomněla, což by

se ovšem stalo poprvé.

Trochu nejistě vytáhla svůj klíč, odemkla a vešlado

vnitř: Greta seděla v křesle přímo proti dveřím. Naob

ličeji měla plátky oschlých okurek, mezi kterými svítily

jen její oči. Seděla, nehýbala se a hleděla před sebe...

Máma zavřela dveře a šla do budky na rohu ulice

zavolat sanitku.

Když stoupala toho dne podruhé nahoru poscho

dech, napadlo ji, že to byl třeba jen takový žert. A že

Greta už mezitím vybalila tašku s nákupem, kterou

nechala ležet v předsíni... Chvíli stála přede dveřmi

a čekala, jestli v kuchyni nezačne pískat konvice svo

dou na kávu. Teprve pak znovu odemkla —

V pokoji vše při starém. Jen jedno zelené kolečko se

neudrželo a spadlo Gretě do klína.

O pohřeb se kompletně postarala máma.

Ludvík, můj nevlastní bratr, se nedostavil. Zapo

sledních patnáct let viděl Gretu jednou, pokud vím,

a ještě se přitom tvářil, jako by měl jehly pod nehtama.


15

Dohnalík umřel před patnácti lety v San Diegu.

Takže jsme tu byli za rodinu s mámou dva.

Za našimi zády seděl jak v poloprázdnémvenkov

ském kině tucet starých žen, kamarádek nebožky,

pro které už byl každý pohřeb, při němž samyneleže

ly v rakvi, milou společenskou událostí. Chtěly Gretu

doprovodit na poslední cestě, ale taky je zajímalo, jak

vypadá naživo její „jediný skutečný neúspěch“, což —

připomínám — nebyl tento pohřeb.

Nikdo nebrečel.

Po pohřbu jsme šli do Unionky, a tam, nadhlubo

kým talířem s čočkovou polívkou, mi máma řekla, jak

to bylo tenkrát s Mariánem, jejím prvním mužem aot

cem mýho bráchy.

Greta se s ním sešla, když byl Ludvíčkovi rok a půl,

a bylo to poprvé, kdy se ti dva viděli. Nejprve si vyžádala

přísahu, že ji nikdy neprozradí, a pak mu řekla zhruba

toto: Dítě, tedy Ludvíček, není jeho. To je taky důvod,

proč se s nimi vůbec nestýká; její dcera ví, že ona to ví.

Má Elišku samozřejmě ráda, je to její jediné dítě, ale

nemůže se dívat na to, jak je někdo šťastný — jste přece,

pane Mariáne, v tuto chvíli šťastný? — a přitom...

Když odnesli nedojedenou polívku, hleděl jsem ještě

pár minut z okna, neschopen slova:

„Odkdy to víš?“

„Když tenkrát Marián umřel na Dukle, přijel do

Brna jeho kamarád z Havířova, vlastně kolega z práce,


16

a přivezl nějaké věci. A tohle mi řekl; slyšel to od

Mariána. Stála jsem tam jak opařená — a v tu chvílive

šel do kuchyně Ludvíček, kterýmu bylo už skoro osm,

a ten velikej chlap se rozbrečel jak děcko.“

„Proč?“

„Protože Ludvík byl Mariánova zmenšená kopie.

P r o t o .“

„Kde je ten člověk dnes?“ řekl jsem, jako by to mělo

na věci něco změnit.

„Je to tvůj táta.“

V tu chvíli přinášeli k našemu stolu dva smažené sýry,

ale já musel vstát a odejít. Než jsem se nasoukal do

bundy — nemohl jsem se trefit do rukávu — ozvalo se

za mými zády:

„Pán nebude jíst?“

A pak mámin hlas:

„Chtěla jsem tě poprosit... postarej se o ten hrob.“

III (Eliščin dovětek)

Sedla jsem si tenkrát na staré štokrdle s potrhaným

čalouněním, opřela se zády o dveře a celou dobu, než

přijela sanitka, jsem ji rentgenovala pohledem.

Venku bylo pod mrakem a v pokoji už dost tma, a jak

jsem ostřila na ten její netečnej, okurkama pokrytejob

ličej, zdálo se mi, že oknem, co bylo vzadu za ní, někdo


17

nakukuje dovnitř. Ale byl to jen ten obrovskej smrk,

kterej rostl za domem.

Celý moje dětství tam sedávaly hrdličky a vrkaly,

vždycky po dvou, s těma něžnýma půlobojkama za

krkem...

Pak jsem si vybavila i lípy, co byly před domem.

Dávno je vykáceli, ale tenkrát lemovaly celou ulici.

Vzpomněla jsem na Mílu Ustohalovou, Zuzku

Bořeckou, Věrušku Schmidtmayerovou, kamarádky

ze sousedních domů. Jako děcka jsme hrávaly školku

se švihadlem, někdy taky s míčem; ta mi moc nešla.

Starej Cetl se vždycky při návratu z pravidelnýodpo

lední procházky opřel na protějším chodníku o hůl

a koukal na nás.

Vybavila jsem si první roky protektorátu, což byl pro

mě hlavně cirkus Zentral!

Vždycky na začátku jara projel naší ulicí dlouhejprů

vod maringotek tažených koňma a zastavil se až na

volným prostranství na slepým konci. A během dvou

dnů tam vyrostl velkej barevnej stan se spoustouvla

ječek a velikánským nápisem nad nízkým vchodem.

Z — E — N — T — R — A — L

Klece se zvířatama stály jako vozová hradba kolem

stanu.

Medvěd smrděl víc než kozy, to bylo překvapivé, psi

štěkali jeden přes druhýho a jedinej, kdo o násneje

vil vůbec žádnej zájem, byl tygr. Nádhernej! Hlavní


18

atrakce cirkusu. Když jsme tam po škole dorazily,spá

val v rohu malý klece. Vzadu za klecema se pásli dva

velbloudi se zbytkama zimní srsti a pár koní. Jeden byl

poník, o kterým jsem tajně snila. Ale věděla jsem, že

poníci domů nepatří.

Trvalo dva roky, než mě Greta vzala napředstave

ní, ze kterýho na mě nejvíc zapůsobili klauni. Hlavně

ty jejich divně strnulý, bíle nalíčený obličeje. A taky

to, jak nesrozumitelně křičeli, kopali jeden dodruhý

ho a padali na zem. Byli to němečtí klauni. Lidi se při

tom smáli jak blázni. Ale já se jich dost bála. Byla jsem

ještě malá holka —

A pak přišli saniťáci a odnesli ji pryč.

Co mi to tenkrát řekla?

Rok 1989, ten rok, jak byla sametová revoluce...

Ležela čtvrtej den v nemocnici u svatý Anny, posla

bé mrtvici. Třeba je tohle moment, říkala jsem si, kdy

mě bude opravdu potřebovat. Zároveň je ale možný —

Bože, odpusť —, že jsem do tý nemocnice šla i proto,

abych ji viděla trochu skřípnutou a zkroušenou; nevím.

Jenže na chodbě nestála zlomená stará paní po

mozkové příhodě, ale harpyje, která jen čekala, až

se objevím, a pak — jako bych jí dodala sílu — seroz

chechtala... a něco mi řekla tím svým panovačným

způsobem.

Co jen to bylo?


19

Nejspíš jen další výčitka za všechno, co se jí vživo

tě nepovedlo. Za její dětství bez kouska něhy a citu.

Za naivitu, se kterou si vzala mýho otce, kterej ji pak

bezohledně povalil na zem a šel pryč. Za komunisty

a ztracenej sen o životě naplněným až po vrchfran

couzskýma bonmotama. Za to, že jsem se nestala tím,

čím jsem nikdy být nemohla: její zlatou medailí.

Určitě to nebylo nic, co bych slyšela poprvý. Ale

nějak mě to dohnalo; že neobrátila ani tady, žene

slevila ze svejch křivd, naopak: jako kdyby mi jechtě

la ještě na poslední chvíli tím rozskřípaným hlasem

vyškrábat do kůže. Byl to poslední soud, u kterýho

jsem propadla.

A tak jsem se na ni vrhla. Rukama rovnou po krku...

Dál nevím, ale když ji odváděli a já nemohlapopad

nout dech, nestál tam žádnej klaun s bíle nalíčenou

tváří. Vzadu na chodbě mizela ve dveřích pokojeroz

třesená stará paní s natrženou noční košilí u krku ana

půl obnaženým povadlým prsem.

Asi proto jsem si to teď celý vybavila. Pro ty uvolněný

mramorový a kamenný linie všude kolem. Hrdličky se

zaklesnutýma hrdlama, který se buď nemohou nasytit

lásky... nebo se z posledních sil škrtí.

A stejně je tady hezky! Nemyslíš?

Jak se lidi snaží dodat osobitost každý právě tomu

svýmu hrobu; to je až dojemné. Ale pro koho to dělají?


20

Vždyť tam dole, to už je jen takový divný hliněný

vojsko.

Mrzí mě, že jsem se trochu víc nevěnovala ptákům.

Mají tady strom, kde se slítají. Není den, abych tam

neviděla nějakýho novýho. Pokouším se je určitpo

mocí těch čtyř nebo pěti druhů, které poznám, ale

kdepak. Jak vypadá takovej... hýl? Nebo žluva? Brhlík?

Greta říkala všem ptákům, který neznala, brkoslav.

Brkoslav severní... docela vtipný, ne?

Musím si dát pozor, abych tady s ničím nepohnula;

na odchodu pokaždý uhladím nohou písek předhro

bem. Kdyby můj chlapeček zjistil, že sem chodím,urči

tě by se na mě zlobil. A přitom se umí tak hezky smát;

směje se hodně nahlas a má při tom oči stažený do

štěrbin. Úplně stejně jako Greta!

Kdyby sem teď přišel, potichu se připlížil a zezadu

mi stiskl krk, bylo by po všem.

Lekce dobrého vychování by byla u konce.


21

anděl

Paní Mašková nám čítala před spaním biblicképříbě

hy. A tam to bylo! Andělé se zjevovali, aby splnilině

jaké přání nebo alespoň naznačili, jak vyzrát na osud.

Jenže tak snadné to s nimi zase nebylo. Nikdy je totiž

ani nenapadlo domluvit si schůzku předem. Navíc se

takový anděl skoro vždycky zjevil na nějakémopuště

ném místě, někde, kde jeho rozpravu s vyvolencemne

mohl nikdo přerušit. Jak to ale zařídit v domě, kde jste

od rána do večera obklopeni dalšími čtyřiceti dětmi?


22


23

V pondělí ráno nás přivedli a teprve v pátekodpole

dne jsme mohli domů; říkalo se tomu týdenní školka.

Pět dní bez maminky, pět dní v naději, že se něcosta

ne a z příkazu nějaké vyšší mocnosti půjdeme domů

o něco dřív.

Radeček na tom byl ještě hůř než my ostatní,pro

tože maminku vůbec neměl. Starala se o něj babička

s dědou, a tak se aspoň vychloubal, že dědeček má

dřevěnou nohu, kterou si na noc odkládá doproutě

ného koše. Taky tvrdil, že krtek je hmyzožravec, což

byla blbost, i když jsem žádného krtka nikdy neviděl.

„Vím to,“ vztekal se.

„Lžeš!“ křičel jsem, dokud se nerozplakal. Pak jsem

ale Radečka chytil za obě ruce, protože jsem homi

loval, a navíc jsme si slíbili, že jsme bratrstvo a že na

anděla budeme číhat společně.

***

Každé ráno hned po snídani jsme zalezli do domku

z velkých kostek, který jsme si postavili v rohu herny.

Seděli jsme proti sobě, dětskými pažemi objímaliko

lena, vdechovali vůni dřeva a laku a vážně se přeli, kde

se v naší školce dá na anděla počkat. Radeček měl hned

jasno: nejlépe na záchodě! To se ovšem nelíbilo paníře

ditelce, neboť Anička si počůrala punčocháče, když jí

držel kliku, aby se nedostala dovnitř. Bylo nutno zvolit

jiný plán a jiné místo. Volba nakonec padla na ložnici


24

a čas odpoledního spánku: Hodinka, kdy unavené děti

pokojně oddychují, by měla poskytnout nebeským

postiliónům dostatek potřebného klidu. Plynul z toho

ovšem nesnadný úkol. Nesměli jsme usnout jakoko

ťata, a tak jsme vždycky — sotva začala paní Mašková

číst — prostrčili ruce skrze šprušle postýlek a půlmet

ru nad zemí si propletli prsty. Mlčky jsme oddychovali

a sváděli boj, o kterém ostatní neměli ponětí.

„Spíš?“ špitnul jsem, když se mi zdálo, že Radečkova

ruka podezřele měkne.

„Spím,“ řekl Radeček, jenže pak doopravdy usnul a já

zůstal v moři postýlek sám jako trosečník.

Hleděl jsem skrz rozvlněné záclony do dáli a čekal,

kdy se na pomyslném obzoru objeví postava,krajko

vě bílý pták, který prolítne pootevřeným oknem jako

nic, zabrzdí u postýlky, pohladí mě po čele a... jenže

anděl nešel a nešel.

Čas tekl líně jedním směrem, vzduch pod stropem

modral a má víčka se zvolna měnila v pancíře, které

hrozily s velikým rachotem spadnout a oddělit měna

dobro od vnějšího světa. Když jsem se probudil spolu

s ostatními, býval jsem velmi nerudný a v duchupro

padal beznaději. Tohle nikdy nedokážeme! Nová šance

nám ovšem svitla, když jsme se od paní Maškovédo

zvěděli, že vybrané šťastlivce navštěvují andělé přímo

v spánku: brodí se za nimi vodami snů se svěšenými

urousanými křídly, aby odevzdali svá křehká poselství...


25

Tak jak tak; čekat na anděla byla práce pro rasa. Dny

se v týdenní školce podobaly jeden druhému takdo

konale, jako by jen někdo maloval do knížek našich

životů stejné obrázky. Každé další ráno bylo přesnou

kopií toho předešlého, obědy nám nechutnaly, ať už

svítilo sluníčko, nebo čerti zalévali kropáčem náš dům.

Večery dusné a smutné...

Navíc nám zoufale chyběla schopnost dospělýchna

strkat čas do pečlivě očíslovaných škatulek. Ten náš se

točil pořád dokola jako voda pod splavem: až do dne,

který se ve světě dospělých jmenoval 21. srpen 1968.

***

Učitelky si nás od rána skoro vůbec nevšímaly, usní

daně se bavily šeptem a říkaly slova, kterýmnerozu

měl ani Radeček.

„Opukanti?“ opakoval jsem bezradně, co přiletělo

od učitelského stolu.

„To budou asi nějací plodavači,“ řekl můj moudřejší

druh zamyšleně.

„Bležněf,“ šeptnul jsem bez otazníku.

„Blež -něf,“ pomohl si Radeček, ale jeho obličej byl

jako holá zeď bez oken.

Neosvítilo nás. Začínalo však být nad slunce jasné,

že se děje něco mimořádného, protože dopoledne jsme

si ani nešli hrát na dvůr, ačkoli počasí bylo jásavé. Paní

ředitelka místo toho seděla v rohu herny a celou dobu


26

se dívala z okna. Záclony vlály, do místnosti proudil

teplý čerstvý vzduch a mě v tu chvíli napadlo, že i ona

možná vyhlíží anděla.

V jednu chvíli si otřela hřbetem ruky obě oči, ale

hned poté se zvenku ozval řinčivý lomoz a pohledy

dětí vzlétly jako vrabci do korun. Paní ředitelka rychle

vstala, pozavírala tři široká křídla a francouzské okno

alespoň přivřela.

Po obědě mě kuchařky v síťových čepcích nenutilydo

jíst studené brambory a to byl poslední důkaz, ženade

šel den D. Vše bylo jasné: pokud ne dnes, tak už nikdy!

***

Hlavu jako velký plyšový medvěd, světlounké kratičké

chmýří na hlavě i na skráních, zabočil z hlavní ulice,

a přestože mu samopal dodával poměrnědůstojné

ho, dospělejšího vzezření, s každým dalším vchodem,

který v naší ulici pomalu minul, bylo jasnější, že tápe.

Úplně se zastavil teprve před budovou školky.

Dlouhá příjezdová cesta a velká tabule s nápisem,kte

rý nedokázal přečíst, ho přiměly zmáčknout klikuzele

né brány a vejít. V době odpoledního klidu, kdy všechny

děti mlčky oddechovaly v zadní místnosti, mohla iškol

ka působit dojmem hledaného objektu.

Vchodové dveře byly ovšem zamčené; rozhlédl se

rychle doleva, doprava a vydal se po úzké cestěko

lem domu. Zabočil za první roh, kde našel dvorek se


27

zaparkovanými tříkolkami. Malinko znejistěl, ale pak

už uviděl to velké prosklené okno sahající až na zem,

které bylo otevřené. Naposledy zaváhal; má sipřipra

vit samopal do pohotovostní polohy, nebo ho raději

nechá zmizet za širokými zády? Ten klid všude kolem...

„Chuj svjaščennyj!“

Radečkova ruka v tu chvíli bezvládně propadla do

mezery mezi postýlkami...

Pravou rukou se zapřel do řemenu zbraně a mírně

se nachýlil ramenem vpřed, aby samopal v případě

potřeby rychleji sklouzl do levé dlaně. Teprvetak

to — podivná směs odhodlání a nejistoty — nakročil

do budovy.

***

Když se ozval ten srdceryvný výkřik, začaly se dětiudi

veně probouzet. Jen jedno hned vyskočilo z postýlky

a rozběhlo se ke dveřím; Radeček to nebyl.

Rázně otevřelo do vedlejší místnosti a mžourajícíma

očima, napolo vmáčklé mezi futra a kliku, pátralo po

místnosti plné světla.

Paní ředitelka, které ten krátký výkřik patřil, už tam

nebyla, zato v zácloně před francouzským oknem se

cosi pletlo a motalo. Člověku se to přílišnepodoba

lo. Spíš veliké zoufalé mouše, která by se ráda zbavila

lepkavé pavoučí příze. Polohlasné mručení, které to

vydávalo, se lidské řeči podobalo jen velmi vzdáleně.


28

Jenže chlapec se nebál... Myslel jen na to, aby doher

ny nepřišel nikdo dřív, než mu zmatený anděl požehná.

Pak se ozval ostrý zvuk trhané tkaniny a tělo se

s krátkým škubnutím poroučelo k zemi. Když se —ko

nečně osvobozené — vztyčilo, vyvstala před dětským

zrakem krásná bělostná tvář se silnými zuby asvět

lounkou svatozáří, která jako bílý plamen obíhalako

lem celé hlavy. Dítě vyšlo přízraku okouzleně vstříc

a nechalo dveře za zády.

V příští vteřině bylo v místnosti už zase samo. Vítr

přinesl odněkud zvenku šum úprku a pak se kolem

rozklenul veliký klid, rušený jen štěbetánímprobu

zených dětí. Jako by to všechno byl jen sen vytažený

z hloubky odpoledního spaní.

***

Půl hodiny poté, kdy byly věci malého světa opět na

svých místech, rozezněl školku jiný hlas, hlas, který

jsem nade všecko miloval. Rychle jsem se v postýlce

vztyčil, ruce upažené podél těla jako malý voják, a na

mé tváři se usadil slavnostní výraz.

Nikdy předtím — a také už nikdy potom — jsemne

šel domů ve středu.

Jen jedinkrát; v den, kdy do Brna dorazili andělé

zká z y...




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist