načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jeden rok s Thomasem Bernhardem -- Zapečetěný deník z roku 1972 - Karl Ignaz Hennetmair

Jeden rok s Thomasem Bernhardem -- Zapečetěný deník z roku 1972

Elektronická kniha: Jeden rok s Thomasem Bernhardem -- Zapečetěný deník z roku 1972
Autor:

Během dlouholetého přátelství s Thomasem Bernhardem se obchodník s realitami Karl Ignaz Hennetmair (*1920), žijící v sedmdesátých letech v bezprostředním sousedství spisovatelova domu v ... (celý popis)


hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 430
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace , portréty, faksim.
Vydání: V českém jazyce vyd. 1.
Název originálu: Ein Jahr mit Thomas Bernhard
Spolupracovali: vybral a přeložil Radovan Charvát
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0298-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Během dlouholetého přátelství s Thomasem Bernhardem se obchodník s realitami Karl Ignaz Hennetmair (*1920), žijící v sedmdesátých letech v bezprostředním sousedství spisovatelova domu v hornorakouském Ohlsdorfu, rozhodl zaznamenávat rozhovory a události Bernhardova života formou deníkových zápisů. Pečlivě si je vedl od 1. ledna 1972 do 1. ledna 1973; sbíral dokumenty o tom, co všechno s Bernhardem prožil a o čem spolu mluvili během dlouhých vycházek po okolí Ohlsdorfu. Přitom se nevyhýbali tématům, o nichž jinak Bernhard s nikým nemluvil tak otevřeně a bez skrupulí, ať šlo o názory na uměleckou scénu, o honoráře, praktiky nakladatelství nebo o úzké přátelské vztahy, či dokonce o ženy. Hennetmair později poznamenal: Thomas musel něco tušit, někdy mi dokonce sám nosil dopisy a dokumenty, aniž jsme kdy na toto téma prohodili jediné slovo. Hennetmairovy zápisky líčí řadu detailů a událostí z pohledu člověka, který měl k autorovi přístup jako málokdo jiný. Rodinné scény a humor, jímž Bernhard oplýval ve chvílích, kdy se cítil v bezpečí, jsou cenným svědectvím spisovatelova soukromého života. Nikde jinde, a už vůbec ne v autorově díle, k nim v této podobě cestu nenalezneme. Česky vychází ve výboru a překladu Radovana Charváta.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Jeden rok s Thomasem Bernhardem Jeden rok s Thomasem Bernhardem
Hennetmair Karl Ignaz
Cena: 417 Kč
Báječný rok (deník 2005) Báječný rok (deník 2005)
Viewegh Michal
Cena: 308 Kč
Úvahy, korespondence, deník z roku 1943 Úvahy, korespondence, deník z roku 1943
Poláček Karel
Cena: 223 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Karl Ignaz Hennetmair

Jeden rok s Thomasem Bernhardem

Zapečetěný deník z roku 1972

PROSTOR


4

Zdeněk Štěpánek


5

Karl Ignaz Hennetmair

Jeden rok

s Thomasem Bernhardem

Zapečetěný deník z roku 1972

vybral a přeložil Radovan Charvát

PROSTOR | PRaha | 2014


6

Originally published under the title

Karl Ignaz Hennetmair:

Ein Jahr mit Thomas Bernhard. Das versiegelte Tagebuch 1972

© Residenz Verlag, 2001

Czech edition © PROSTOR, 2014

Translation © Radovan Charvát, 2014

ISBN 978-80-7260-298-8

Kniha vychází s finanční podporou

Rakouského spolkového ministerstva školství, umění a kultury

Bundesministerium für Unterricht, Kunst und Kultur


7

1. ledna 1972

Když jsem dnes s Thomasem probral článek Andrease

Müllera v Münchner Abendzeitung [Mé tělo, má hlava

a jinak nic], v němž stojí autorovi za zmínku i velikost

pórů na Bernhardově nose, rozhodl jsem se vést si ode

dneška o všech svých setkáních s ThomasemBernhar

dem poznámky a zaznamenávat, jak to jen půjde,všech

ny naše hovory.

Včera, v poslední den roku, byl u mě Thomas třikrát

a já ho pozval na oběd. V 10 jsme vyrazili od něj zNatha

lu

1

do Ohlsdorfu,

2

prošli kolem hájovny, jeskyně aHild

prechtingu s úmyslem dojít v 11.30 k nám na Weinberg,

3

kde bychom pojedli. Protože jsme ale šli až k Eyblovu

domu dost rychle, byli jsme u nás už v 11.15 a vrátili se

tedy do Nathalu, kde stálo moje auto, a my chtěli mít po

obědě oba vozy u nás na Weinbergu.

1/ Několik osaměle stojících stavení patřících k obci Ohlsdorf; tady

měl Thomas Bernhard od roku 1965 svůj statek, kde se zdržoval

velkou část roku, jinak ve Vídni.

2/ Obec Ohlsdorf leží asi 7 km severně od Gmundenu.

3/ Rovněž odlehlejší část obce Ohlsdorf, vzdálená asi 3 km na sever

směrem ke Steyrermühlu, kde měl realitní makléř K. I. Hennetmair

v Hildprechtinger Str. 6 větší rodinný dům.


8

I když se Thomas vrátil ze silvestrovské oslavy vhostinci u Pabsta v Laakirchenu ve čtyři ráno, byl svěží jako

málokdy. Silvestra strávil s O’Donellovými a architektem

Hufnaglem.

1

Šel jsem spát ve 3.15 a věděl jsem, že Thomas

ještě není doma, protože jinak bych ho ze svého pokoje

zahlédl, jak zahýbá směrem k Nathalu. Určitě by zatroubil

a na chvíli ke mně vyběhl nahoru, nebo bych já sešel dolů.

Protože jsem měl kvůli naší smluvené procházce o desáté

zlost, že přijede domů tak pozdě, nechal jsem schválně

svítit v pokoji světlo, aby si myslel, že jsem ještě vzhůru,

a dopálil se. Skutečně mi pak ráno řekl, že jsem ještě ve

4 nespal, prý troubil, ale já se neozval. Když jsem mu řekl,

že jsem to na něj jen sehrál, vyčítal mi to: Ty jsi ale pěknej

prevít.

Thomas při pohledu na prázdný Ohlsdorf ráno v 10.30

na Nový rok: všechny dveře zavřené, okna taky, ještě se

„vyvalujou jak vepři“, ulice opuštěné, a stejně jakozačínají den po Silvestru, budou se vyvalovat po celý rok. Tu

a tam někdo přistaví další ohavný barák, lidi nemají za

mák vkusu, samé nechutnosti.

Mluvili jsme o článku z Münchner Abendzeitung

z 28. 12. Thomas říká, že mezitím dostal od Agi uždruhý dopis. Nic nepochopila, nechce nic pochopit, ničemu

rozumět, nic neuznává etc. Ale u mě je vyřízená, dodává.

Včera se prý v Café Brandl nerozhodně zastavila u jeho

stolu a ostýchavě a hloupě se ptala: Smím ještě? Dlouho

tak stála a čekala, jako husa, až jsem zkrátka řekl: Tak

buď, anebo. Nato si přisedla a řekla, ať na to zapomenu.

To se přece nedá takhle říct, aby člověk na něcozapomněl, to nejde. Co se stalo, stalo se, ale zapomenout se

nedá vůbec na nic, i když se to tak říká, není přece možné

1/ Vídeňský architekt Viktor Hufnagl, manžel Grete Hufnaglové,

blízké Bernhardovy známé.


9

MÉ TĚLO, MÁ HLAVA A JINAK NIC

... interview s Bernhardem v obvyklém smyslu není možné.

Nemá telefon, na dopisy téměř nereaguje, nerad se nechává

fotografovat, před lidmi mluví jen zřídka... Agi, Marie Agnes

baronka von Handl... říká v telefonu: „Dobře, zařídím to.“

Přicházíme neohlášeni. Agi: „Zpočátku bude nejspíšplácat hlouposti. Vždycky to tak dělá.“ Bernhardův křiklavěžlutý volkswagen uhodí hned do očí, jako něco cizího. Statek,téměř čtvercový, jako pevnost, působí opraveně, čistě, zvnějšku až sterilně. Chlév pro krávy je prázdný. Agi zabuší pěstí do dveří. „Thomasi,“ volá. Nic se nepohne. „Thomasi, tak otevři přece!“ Konečně je slyšet plíživé kroky. Agi: „Někoho jsem přivedla.“ On: „Ale víš přece, že si to nepřeju.“ Temnouholou předsíní, kolem skromně zařízené obytné místnosti, v níž stojí trochu nemístně žehlicí prkno, se projde do „pokoje pro návštěvy“. Tři tvrdá, vysoká křesla s opěradly, krb bez ohně, na zdi naivní, barvami hýřící olejomalba, třísky na podpal, několik knih. Mrazivý vzduch, nezatopeno. Kouřit se nesmí. Stmívá se. Bernhard nerozsvěcí, uvnitř je přítmí. Vypadá nemocně. Má prořídlé vlasy, pórovitý nos. Úzké, nedůvěřivé oči. Hned se dá do řeči, utahuje si z Agi, bez ustání mluví, posmívá se jí, ironicky pošklebuje. Kousavá, trýzniváironie. Agi dělá, že to neslyší. Skutečný rozhovor není možný. Vytáhnout list papíru, pero, zapisovat: na to není anipomyšlení. Bernhard, na rtech neustálý úsměv, zlý a bezmocný, se stahuje jako ježek. Agresí (kterou Agi nazývá „hloupostmi“) sám sebe chrání. Agi se zmiňuje o svých synech. Bernhard: „Mělo by se přistoupit k drastičtějším opatřením, aby na svět nepřicházelo tolik dětí. Všichni naříkají, kolik nás je, a pak to ještě podporují. Nejdřív mají lidi děti, a pak mluví jen o tom, jaké jsou s nimi starosti. Všem, co mají děti, by se měly uřezat uši...“

(Andreas Müller, Münchner Abendzeitung, 28. 12. 1971)

na něco jen tak zapomenout. To prostě nejde. Naodchodu se ještě zeptala: Kdy se zase uvidíme? Řekl jsem: Až

naprší a uschne. Agi je rozená baronesa Maria Agnes von

Handl ze zámku Almegg. Thomas si nevzpomíná, že by

mluvil o nějakém „uřezávání uší“. Možná pronesl něco

podobného. Oba jsme považovali za možné, že reportér

z toho udělal „uši“, stejně jako udělal z rozvedené Agi

vdovu.

Nad porcí krocana: přítomni moje manželka, syn Karl

se ženou a šest měsíců starým miminem, dceraElfriede se ženichem „Stutzem“, dcera Reinhild a syn Wolfi;

hrozím potomkům, že jim „uřežu uši“. Nálada je dobrá

a apetit po procházce taky. Ve 12.15 se posadíme nahoru

k televizi: novoroční koncert. Ten tanec ruší, říkáThomas, odvádí pozornost od krásného koncertu, ukazovat

mají jen orchestr, tanec je kýč, pitomost. Asi přece ještě

napíšu ten balet. Ten, co to dělá, Aurel von Milloss, je

špička, cení si mých knih, líbí se mu, jak píšu. Pak vím,

pro koho píšu, můžu se na něj naladit a on na mě. Víš, jen

tak vznikne něco dobrého. Aurel von Milloss mě požádal,

abych napsal balet k jeho opeře.

Thomas chválí kafe a linecké koláčky. Cítí se výborně,

jinak by se s námi nedíval ještě na novoroční skoky na

lyžích. Ve druhém kole přeje vedoucímu Kasayaovi boční

nebo rovnou nárazový vítr, aby mohl vyhrát Mörk. Ve

tři se zvedne a řekne, teď už ale opravdu musím, stejně

přijdu pozdě. Na třetí jsem se domluvil s O’Donellovými

a Hufnaglem u Brandla. Mluvili jsme ještě o premiéře na Salcburském festivalu, ale jen jsme se opakovali, odřívějších rozhovorech, které se toho týkají, ještě na píšu.

No a to nejdůležitější: v neděli 2. 1., tedy zítra, čeká

odpoledne Ilse Aichingerovou s manželem Eichem asynem. Syna pozval v Curychu po uvedení Borise na večeři,

k Buckwitzově nelibosti, aby tak mladí lidé hned viděli, jak jsou tyhle věci odporné. Většinou si to představují jinak. Kromě toho to dělám rád lidem naschvál, a když byl ten kluk tak milej, pozval jsem jeho matku IlseAichingerovou k sobě s ním. Poslali telegram: „Smímepřijet 2. nebo 3. odpoledne?“ Odpověděl jsem: „2.“ Protože

3. přijede přece Schmied (dr. Wieland Schmied).

1

A tak dál, ale teď už mám dost, napadá mě spoustadalších věcí, které bych tu měl zaznamenat, ale pro dnešek

končím.

2. ledna 1972

Thomas přichází ve 20.15. Sedíme u televize, běží„Hvězdy manéže“. Říká, že je to nezajímavé, když se něco stane,

tak to stejně nevidíme, protože to vystřihnou. Mohl jsem

přijít až teď, Aichingerová byla doteď u mě. Jsem lehce

stříklej, vypili jsme nejmíň deset litrů moštu. Bylo tobáječný, hrozně milý, nádhera, ha ha ha ha, zpíval a opičil

se po programu. Čekal jsem na Aichingerovou od dvou,

říká, ale přijeli až ve čtyři. Těsně před odjezdem k nim

naneštěstí taky přišla návštěva. Tak se rozhodli, žemanžel Eich zůstane s ní a Ilse Aichingerová pojede sama. Ale

protože neumí řídit, musela si vzít taxík. Přijela smatkou, synem a třemi ženskými. S jednou holčinou, nějakou

Turkyní a řidičkou taxíku. Bylo jim veselo, třikrát musel

jít do sklepa pro mošt. Do džbánu se vejdou dobře třilitry, museli jsme vypít jistě deset litrů. Už před odjezdem

to na nich bylo poznat. Prostě nádhera.

Já: Tak to jste určitě nemluvili ani o její, ani o tvojípráci (míněno bylo samozřejmě jeho psaní, které nemáme 1/ Literární vědec a spisovatel dr. Wieland Schmied byl jeden zmála skutečných Bernhardových přátel.

my nikdy na mysli, když spolu mluvíme o práci).Pochoitelně, ani slovo. Zůstanu tu ještě na zprávy ve 22.30,

třeba zase někdo umřel, dodal a mnohoznačně se na mě

podíval. Říká to často a ví, že při tom pokaždé myslíme

na totéž.

Před lety jsme spolu totiž takhle seděli u televize, když

ohlásili, že umřel Doderer. Thomas vyskočil z křesla jako

zelektrizovaný, tleskl do dlaní a radostně zvolal: Doderer

umřel! Na mou otázku, proč ho to tak rozradostnilo,řekl: Doderer byl přece v Rakousku vyhlášený kůň číslo 1,

a dokud žil, nemohlo z nikoho nic být, nikdo se nemohl

dostat na vrchol. Teď je cesta volná, teď přijdu já. Ale

jako Doderera mě nedostanou. Já jim žádného Doderera

hrát nebudu, protože když se člověk ukazuje při všech

oficiálních příležitostech, tak se opotřebuje, jen ho toroztyluje a dráždí. Poplete mu to hlavu, sedí pak na své

slávě a není schopen nic vytvořit, napsat něco velkého

a dobrého. A taky už ho tolik nekritizují, spíš ho zakaždou blbost oslavují a přetvařují se. A to je pro takové lidi

hotová zkáza. Využívají toho a už nic dobrého nenapíšou.

Jsou pak zaslepení a zblbnou.

Když jsme s Thomasem o několik týdnů pozdějinavštívili dr. Wielanda Schmieda, o kterém si myslím, že je to

skutečný, pravý a jediný Thomasův přítel, záměrně jsem

mu o tomhle Thomasově projevu radosti vyprávěl. Přes

veškeré své přátelství k Schmiedovi ale Thomas zrudl,

ztichl a bylo mu trapně.

Mimochodem, na zítřek se dr. Wieland Schmiedohlásil z Hannoveru. Thomas několikrát opakuje: Wieland už

sedí ve vlaku. Říkám: Už spí. Ano, s nějakýmchrapounem v kupé, dodává Thomas.

Domlouváme se, že ke mně přijde ráno v 7.30 a že

spolu Schmieda vyzvedneme v osm na nádraží ve Welsu.

To jsem si na sebe opravdu něco vymyslel. Thomas mě


13

opustil ve 22.30, teď je jedna po půlnoci a já bych toho

mohl ještě tolik napsat o té půldruhé hodině, co jsme byli

spolu. Když to ale nezaznamenám, o co se bude později

literární věda opírat? Kromě toho jsem si jistý, že miuvě

ří, protože pár mých dětí mě i Thomase přežije a potvrdí

každé moje slovo. Navíc Bernhard je tak vděčný „objekt“,

že si opravdu nepotřebuju nic vymýšlet. Spíš je to tak, že

ani nezvládnu všechno vylíčit, protože když s ním člověk

mluví nepřetržitě 5 hodin, jako se to stalo 1. ledna,ne

dokáže úplně zaznamenat ani to nejzajímavější. 1. jsme

mluvili o tom, že začíná osmý rok naší známosti. Jen tak

zlehka jsme vzpomínali, co všechno se za tu dobu událo,

že v těch osmi letech – pokud nebyl Thomas zrovna na

cestách – neuplynul skoro den, abychom nebyli spolu.

Dokonce byly dny, kdy za mnou Thomas přišeldopoled

ne, odpoledne a ještě večer. Dnes lituju, že jsem si tenkrát

nedělal alespoň heslovité poznámky. Přestože mi už před

nějakými čtyřmi nebo pěti lety řekl: Nemáš ani tušení,

jak jsem slavný. Já mu na to řekl: To vím moc dobře. On

namítl: Ne, v Rakousku se o mně nepíše, ale v Německu,

tam něco znamenám. Já jen řekl: Vím, že v německých

novinách o tobě píšou jako o největším žijícím spisovateli

v německy mluvících zemích. Ale mám ti teď snad kvůli

tomu vykat? To bych svedl nanejvýš s odkazem namnož

né číslo, protože ty sám už jsi pěkná zátěž.

Pokusím se tedy, budu-li mít čas a náhodou si na něco

vzpomenu, popsat i něco z uplynulých sedmi let.

3. ledna 1972

Thomas přichází v 7.30. Jedu s ním v jeho žlutém VW do

Welsu, abychom vyzvedli dr. Wielanda Schmieda. Vlak

přijíždí na minutu, přivítání srdečné. Jedeme ke mně na


14

Weinberg a vykládáme zavazadla. Dr. Schmied budebydlet u mě. Měl v úmyslu strávit u Thomase tři dny, ale

ten ho chtěl ubytovat v hotelu, protože u sebe by ho delší

dobu nesnesl. Schmied miluje dlouhé vysedávání až do

jedenácti, to se pak pěkně „rozpovídá“ a ještě do 4 do rána

píše dopisy. „Rozpovídá“ ve smyslu dobře zahřátého koně,

který pak běží ještě líp. Tak tomu bylo i z 3. na 4. ledna.

(...)

5. ledna 1972

V 10 hodin přichází Thomas. Protože Schmied spí,odjíždí do Gmundenu sám. Na 12 jsme domluveni naspolečném obědě u mě se Schmiedem. (...) Po jídle se asi do

dvou mluví o Německu, o jeho umění a literatuře. Němci

žijí jen ze Židů a Rakušanů, říká Thomas. Nakonecodjíždíme se Schmiedem do Lederau atd.

(...)

Dr. Schmied má namířeno do Benátek zaHundertwasserem. Ten se už deset let na Bernharda zlobí.Bernhardovi se tenkrát nelíbilo, že Hundertwasser uprostřed

zimy, oděn pouze do jakéhosi kaftanu, navštívil v St.Veitu v Pongau dr. Schmieda, který byl zase na návštěvě

u Thomase. Všichni tři spolu strávili několik dní a tehdy

vznikla kniha, kterou dr. Schmied o Hundertwasserovi

pak vydal, a stál tak prakticky na počátku jeho úspěchu.

Při odchodu z jedné kavárny v Bischofshofenu přidržel

Thomas Hundertwasserovi dlouhý kaftan, ten ale nijak

nespěchal do nabízeného šatu vklouznout a dál sebezstarostně bavil s dr. Schmiedem. Thomas bez hnutí stál

a přidržoval mu jej, a když se ho Hundertwasser konečně

15

chystal převzít, Thomas jej upustil na zem a beze slova

vyšel ven. Od té doby se neviděli.

6. ledna 1972

Dnes přesně před sedmi lety na Tři krále podepsalTho

mas ve 14 hodin v doprovodu své tety (paníStavianiceko

vé) kupní smlouvu na statek v Nathalu. K tomuto jubileu

jsem ho dosud pokaždé zval k obědu. Protože jsme si ale

slavnostní srnčí pečínky užili už včera s dr. Schmiedem,

čekám dneska Thomase až navečer. Přichází v 18 hodin

a zůstává do 22. Bez auta, a odmítá, když ho chci zpátky

odvézt. Měl prý v posledních dnech málo pohybu. Z toho

důvodu bude taky zítra pracovat na Krucce – tak se říká

usedlosti na Grasbergu 98, kterou si koupil 29. března

1971. (...)

7. ledna 1972

V 16 hodin vchází Thomas ke mně do domu: Tak teď

mi darovali novou nohu. Jdu právě z nemocnice. Mám

ohromné štěstí, že nebylo zasaženo koleno, a vůbec to

mohla odnést celá noha. Buď tak hodný a zavolej Petera

(bratra dr. Petera Fabjana,

1

lékaře ve Welsu), aby mi dal

okamžitě třetí tetanovou injekci. Už je to víc než rok, co

jsem si vrazil do nohy zrezavělý hřebík. Tehdy mi dal dvě

injekce, ať přiveze tu třetí.

Abych ho „otestoval“, jak mu je, ptám se ho, jestli

1/ Internista MUDr. Peter Fabjan (1937) se dlouhodobě staral

o zdraví svého nevlastního bratra; měli společnou matku Hertu

Bernhardovou (1904–1950), provdanou Fabjanovou. nechce něco malého sníst, protože vím, že na Krucce měl nanejvýš hrachovou polévku. S díky odmítá a prosí o čaj.

Dostává ho hned, ale než stačil vypít šálek, dostavily se

bolesti, stále silnější, takže se najednou zvedl a řekl: Je

nejvyšší čas, teď ještě stihnu dojet nahoru autem, o něco

později by to už nešlo. Mezitím mi vylíčil, jak ho sešívali

a jak k tomu úrazu došlo.

Spěchám hned na poštu, volám Peterovi a jedu zaThomasem. Když otevře, říká: Zrovna před několikaminutami jsem si myslel, že jsi to ty, ale byli to četníci, chtěli

mě odvézt policejním vozem do nemocnice, protože mám

okamžitě dostat tetanus. Přijede Peter? Ano, ve 20 hodin,

říkám. Tak to jsem jim taky řekl a nikam s nimi nejel.Peter ví, jaké sérum jsem dostal, koňské, hovězí nebo ovčí.

To já nevím, proto mi má dát tu „třetí“ on.

V osm večer přijíždí Peter, dá Thomasovi injekci.Thomas už nemůže levou nohu vůbec ohnout. Peter odjíždí

do Gmundenu, aby si osobně promluvil s primářem,který ránu zašíval. Ten mu řekl, že Thomas sešívání bedlivě

přihlížel a choval se velmi statečně.

Ve 22 hodin s Peterem od Thomase odjíždíme. Ten

mi ještě ukládá, abych mu zítra přinesl láhev mléka, Die

Zeit, Süddeutsche, Salzburger Nachrichten a Die Presse.

8. ledna 1972

V 9 hodin přicházím k Thomasovi s mlékem a novinami.

Může se jen s obtížemi pohybovat a hned si zase lehne.

Podává mi malou knížku o Grillparzerovi a dopis znakladatelství Residenz, který mu Schaffler s knížkou poslal. Dopis nese datum 5. 1. 1972 a já říkám: Ten sis přinesl z pošty ještě před tím úrazem? Ano, ale o to nejde.Přirozeně se ke Grillparzerovi nehodím a on se mnou taky

nemá nic společného. Vlastně by mi tuhle cenu neměli

dávat, protože já jsem jeho pravý opak. Ale podívej se na

ten dopis z Burgtheatru, co mi napsal [ředitel]Klingenberg. Dívám se na datum, 5. 1. 1972, prohlédnu si obálku

a tam stojí jako odesílatel adresa Burgtheatru a pod tím

velkými písmeny ŘEDITEL. Říkám: Aha, počítají srychlými výměnami ředitelů. Tyhle obálky může používat

každý. Thomas říká: Jen čti, čti, co ten zase po mně chce.

Chtěl jsem původně text jen zběžně přelítnout, jak to

obvykle dělávám, protože Thomas mi podstatu takových

dopisů vylíčí většinou mnohem líp. A tak pozorně čtu:

Klingenberg píše, že u příležitosti 100. výročíGrillparzerova úmrtí pořádá v Burgtheatru „zcela malou oslavu“.

Od Bernharda by rád slyšel malý proslov v délce tří až

pěti minut. Dokáže si prý představit, že do popředínevystoupí Grillparzer jako básník, ale jako člověk trpící pro

Rakousko. Ještě si všimnu, že dopis nepodepsalKlingenberg, ale nějaká jeho sekretářka, a na druhé straně je

ještě jakýsi dodatek. Hned říkám, že něco takového přece

nepřichází v úvahu. Thomas dosud nikdy o nějakémjiném spisovateli nemluvil, ani při předávání cen. Třeba

u Büchnerovy ceny neřekl ani slovo o Büchnerovi, i když

mu poslali knihu o proslovech všech předešlých laureátů

a všichni se zmiňovali o Büchnerovi. Ale mluvit oBüchnerovi nebo Grillparzerovi by byla jen jedna výpověď

z mnoha a nic by to neznamenalo, protože každý vidídruhého jinak. Kromě toho jsme se rozhodli hned zpočátku,

když se Hans Rochelt opatrně dotazoval, jestli by Thomas

Grillparzerovu cenu přijal, že tentokrát se řečnit nebude.

(Vždycky mi pak slibuje, že to dodrží.) Jen z tohohle úhlu

pohledu Rocheltovi napsal: „Přežil jsem 15 let ignorance,

tak mi nebude vadit ani Grillparzerova cena.“

Od té doby, co došlo při udílení státní ceny k „nedorozumění“, jak tomu Thomas říká, a ministr školství


18

[Theodor Piffl-Perčević] tehdy opustil sál, Thomas se

udílení cen děsí. Mimochodem nahodil tenkrát svou řeč

mezi snídaní v 9 hodin a proslovem v 11 jen tak zběžně na

papír a přečetl ji narychlo ještě své tetě HedeStavianicekové.

1

Ta ho od ní odrazovala, ale on trval na svém.

S pomuchlaným konceptem pak přišel na druhý den za mnou, aby ho přepsal na lepší papír a odeslal kezveřejnění. Jinak hrozilo, že jednotlivé věty vytrhnou zkontextu a výsledná představa se bude lišit. Kromě toho chtěl Thomas vědět, co na to říkám. Po měsících provokování, že právě on, kterému naslouchají, musí na bolavá místa a na mnoho dalších věcí poukazovat, jsem byl tou řečí nadšen. Vyjádřil jsem se k jednotlivým Thomasovýmtvrzením a prohlásil jsem, že ministr školství nebyl schopen jeho řeč dostatečně vnímat. Kdyby ji pochopil, určitě by nikam neutíkal. A právě jeho reakce potvrzovala všechno, co v ní bylo.

Vzpomínám si na týdny před udělením Büchnerovy ceny. Thomas za mnou denně chodil na stavbuSteindlova domu, kde jsem pracoval jako přidavač. Jehopůldruhahodinové až dvouhodinové procházky vedly pokaždé kolem. Přestože jsem pořád musel nosit maltu a cihly, hodiny se tam zdržoval, aby se mohl vymluvit a probrat se mnou své problémy. Pořád v něm něco vězelo, něco ho tísnilo a zaměstnávalo. A jednoho dne to měl. Byl jsem zase na stavbě a Thomas na mě už zdálky mával papírkem. Vyšel jsem mu naproti. A mám to, řekl, musíš mi to hned tady na místě přečíst. To je řeč, kteroupronesu vzápětí po laudatiu při předávání Büchnerovy ceny. Samozřejmě vím, že je dobrá, taky už na ní nebudu nic 1/ Hedwig Stavianiceková (1894–1984) byla nejdůležitější osobou v životě Thomase Bernharda, o 37 let starší vdova ho podporovala v nejtěžším období jeho života.

19

Vážený pane ministře, vážení přítomní,

není co chválit, není co zatracovat, není nač si stěžovat,

ale je toho hodně směšného: všechno je směšné, pomyslí-li

člověk na smrt.

Procházíme životem, s pohnutím, bez pohnutí scénou, kde

je všechno zaměnitelné, státem plným rekvizit lépe čihů

ře vyškolen: omyl! Náhle pochopíme: lid, který nemá oni

čem ponětí, krásná země – to jsou jen mrtví, svědomitě

nesvědomití otcové, lidé jednoduchých, nízkých a ubohých

potřeb... Všechno jen nanejvýš filozofické, nesnesitelné,pra

staré dějiny. Doba slabomyslná, to, co je v nás démonické,

není nic než neustále přítomný vlastenecký žalář, v němž se

staly tupost a bezohlednost každodenní tělesnou potřebou.

Stát, útvar odsouzený ke zmaru, lid odsouzený k nekonečné

sprostotě a slaboduchosti.

Život je beznaděj, o kterou se opírají filozofie, v níž musí

nakonec všechno přijít o rozum.

Jsme Rakušané, jsme apatičtí; náš život, to je obecnýne

zájem o život, jsme v procesu přírody velikášským smyslem

budoucnosti. Nemáme o čem podávat zprávu než o tom, jak

jsme ubozí a jak jsme následkem namyšlené obrazotvornosti

propadli filozoficko-ekonomicko-mechanické monotonii.

Jsme nástroje zániku, tvorové agonie, vysvětluje se nám

všechno, nerozumíme ničemu. Obýváme trauma, máme

strach a máme právo ho mít, už vidíme, i když v pozadí ane

zřetelně: obry strachu.

O čem přemýšlíme, je zpozdilé, co cítíme, je chaotické, co

jsme, je nejisté.

Nemusíme se stydět, ale ani my nejsme nic anezaslouží

me si nic než chaos.

Děkuji jménem svým i jménem těch, kteří tu bylivyzna

menáni se mnou, této porotě a výslovně všem přítomným.

(Thomas Bernhard u příležitosti udělení Rakouské

státní ceny pro podporu literatury 4. března 1968)

měnit, ale když si ji přečtu sám, nemám z ní tenpotřebný dojem. Neslyším, jak působí. Jinak mi moje proslovy

vždycky předčítala Hede, někdy taky Peter, ale on je...

moc mi nerozumí. Pravděpodobně dneska ještě přijde,

ale já bych chtěl, abys mi to přečetl ty, čti, prosím. Bylo to

deset až dvanáct řádek napsaných na stroji.

Už dávno jsme se shodli, že ta řeč bude krátká. Řekl

jsem mu, že všechny proslovy jeho předchůdců znám –

dal mi je přece přečíst – a že přítomní budou jen rádi,

když bude mluvit krátce. Člověk může říct hodně i v několika málo větách, a má-li být nějaká řeč dobrá apůsobivá, neměla by být dlouhá, jinak to posluchači nevydrží.

Jeho řeč vyžaduje intenzívní, stálou pozornost, jinak zase

dojde k „nedorozumění“.

Přelétl jsem řádky, abych se napoprvé nezarazil načárkách, a dal se do čtení. Thomas předvedl bezmálarozverný taneček a řekl: Takhle jsem tu řeč chtěl. Je dobrá. Víš, bez proslovu to nejde, ale tenhle je krátký a to stačí, přečti ho, prosím tě, ještě jednou. Když jsem skončil, prohlásil, že čím víc se blíží den udělení ceny, tím méně je schopný se soustředit. Včera ho to najednou během procházkynaadlo. Proto taky když šel kolem našeho domu, zaskočil hned za mou ženou, aby si mohl udělat poznámky,protože než by došel domů, zase by všechno zapomněl.

Zpátky ke Klingenbergově dopisu: Thomas nakonec

prohlásil, že teď by měl dokonce kvůli svému zranění

dobrou výmluvu: Ale přirozeně tam žádnou řeč pronášet

nebudu, dodal.

Kolem poledního si Thomas vaří mléčnou polévku,

takže ho opouštím s tím, že za ním zase kolem čtvrtézajdu. Zůstanu u něho do 22. hodiny. Od souseda Strassera

jsem mu přinesl čtyři ostře nabroušené kuchyňské nože,

které u večeře vydatně využíváme.

9. ledna 1972

Slíbil jsem Thomasovi, že za ním někdy dopoledne zajdu.

Protože nad těmihle poznámkami sedím už od 8 a vidím,

že budu potřebovat ještě víc času, sedám v 10 do auta

a jedu za ním. Nejprve jsem mu chtěl říct, aby si nicnevařil, že mu ve 12 přivezu polívku. Protože ale snese cestu

k nám, souhlasí, že ho ve 12 vyzvednu. Dobu mezitím chci

využít k psaní. Při odchodu mu ještě říkám, že dneska

u nás bude na oběd i dcera Elfriede se Stieglerem. On na

to, že se nechce se svou bolestí před nikým ukazovat, ať

se nezlobím. Proti mé dceři nic nemá, ale nechce, aby ho

někdo takhle viděl. Skutečně hodně kulhá. Říkám:„Dobře, tak já ti ve 12.30 přivezu tu polévku.“

(...)

10. ledna 1972

V 9.30 u Thomase. Protože ví, že chodím přesně, klepu

normálně. Slyším ho, jak přechází, ale neotvírá.Protože ho dál občas zaslechnu, napadá mě, že takhle běžně

nereaguje. Zaklepu tedy v dohodnutém rytmu, hned mi

otevře a tváří se příjemně. Předám mu dopis, který jsem

ráno v 8 hodin převzal od listonoše. Už několik let smím

vyzvedávat na poště nebo přebírat od listonoše veškerou

jeho poštu. Buď že je Thomas na cestách, nebo jen proto,

že sám dostávám poštu už v 8.30 a on ji pak má dřív,jinak se k němu totiž listonoš dostane až v 11, a to už bývá

Thomas dávno z domu. (...)

Když jsem ho vyložil v nemocnici v Gmundenu, jdu mu pro jeho sedmery noviny. Die Zeit, Süddeutsche,Oberösterreichische Nachrichten, Salzburger Nachrichten,Kurier, Frankfurter Allgemeine a Die Presse.


22

Rána se hojí dobře. Příští pondělí 17. ledna mumohou odstranit stehy. Chtěl by odjet do Vídně už 15. 1.,

říká. Ptám se: Proč, děje se tam snad něco právě 15., na

Grillparzerovy narozeniny? Thomas říká: Ne, vždyť já ani

nevím, že se ten den narodil. Jako laureát bys to ale měl

vědět, říkám. Ptá se mě, jestli vím, kdy se narodil Stifter.

Říkám, že bych to dokázal uhádnout s přesností tak na

několik desetiletí. Vím, kdy Stifter nechal zrestaurovat

oltář v Kefermarktu, a to už musel být nějaký ten rok

naživu. Thomas říká: Když si Stifter s Grillparzeremdoisovali, není možné hádat Stifterovo datum narození jen

na desetiletí. Thomas totiž rok co rok doufá, že dostane

Stifterovu cenu. Tu by měl nejradši, protože ke Stifterovi

má blízko.

V 10.30 ho vysazuji u něho doma. Pak jedu zaredaktorem Kastnerem z regionálního deníku Salzkammergut­

zeitung s článkem o Thomasově úrazu:

Ohlsdorf – THOMAS BERNHARD se zranil při práci v lese

Thomas Bernhard, „rolník v Nathalu“, se dne 7. 1. 1972 vydal

časně ráno na svou usedlost Grasberg 98, aby trochu„pročistil“ les. Ve 14.30 se jeden padající strom vymrštil a zasáhl

Thomase Bernharda do zad. Z ruky mu vyrazil běžícířetězovou pilu, která mu způsobila otevřenou ránu nad levýmkolenem. Lehce se zranil i na tváři. Protože pracoval jako obvykle

sám, musel se bez pomoci dovléct až dolů k autu. Dojel do

nemocnice v Gmundenu, kde mu rány sešili a obvázali.Dalšího ošetřování se ujal jeho bratr, lékař ve Welsu.

Tuhle zprávu jsem v sobotu předal v redakciSalzkammergutzeitungu člověku, který si tam o volné sobotě

opravoval v dílně housle, a požádal ho, aby ji předal panu

Kastnerovi. Nesmí k ní však nic přidávat a zveřejnit ji má

jen v rubrice „Obecní zprávy“, pod Ohlsdorfem.

Když jsem přišel za Kastnerem do redakce, hned ve


23

dveřích mi řekl: Trochu jsme to museli pozměnit, to jsme

našemu publiku dlužní. Tak jak jste to napsal, to vyjít

nemůže. Zatelefonoval pro obtahy, a jen co jsem se na

text podíval, dostal jsem vztek. Článek začínal slovy –nositel Státní ceny Thomas Bernhard, úspěšný spisovatel

atd. Rozzlobeně jsem to odmítl a řekl, že to ani dál nebudu

číst. To je přesně to, co Bernhard nechce. Já seopovážil přinést vám článek o jeho úrazu jen proto, že přesně

vím, co si Bernhard nepřeje, a úmyslně jsem vynechal

slova jako spisovatel apod. Takhle to napsat není žádný

kumšt, vždyť on už má dohromady sedm cen, to bystemohl pokračovat dál a popsat v souvislosti s jeho úrazem celé

stránky. Až dostane 21. ledna Grillparzerovu cenu, můžete

se o tom rozepsat, jak je libo. Ano, a kdy? V 11 hodin, kde?

V budově staré univerzity. Tak tam někoho pošleme.

Nakonec říkám: Pokud ten článek nevyjde, jak říkám, raději ho stáhnu. Od toho se distancuju, jinak riskuju, že si to s Bernhardem nejméně na dva roky rozházím,budu-li u zveřejnění článku, který ho naštve. (...)

Kastner to slíbil a posílá Bernhardovi pozdravení, ví, že jsme s Bernhardem léta přátelé. Před časem, když se s ním a jeho zaměstnanci Bernhard kvůli jednomu článku chytil, mi nakonec řekl: Budete-li pro mě jednou něco mít, budete-li chtít o Bernhardovi něco zveřejnit, tak vám to ve svých novinách hned otisknu.

Ještě ale dodal, že připojí poznámku v tom smyslu, že jsem trval na tomhle znění, aby čtenáři věděli, jak článek vznikl. Říkám mu: To klidně můžete, a srdečně se s ním loučím.

(...)

K tomu bylo večer u Thomase cítit zapnutou televizi

a Thomas dodal: Teď ještě bouchne a roztrhá mě. Pak

můžeš zajet za Kastnerem, aby článek doplnil. Můženasat, co chce, já si to pak už stejně nepřečtu, protože


24

bude po mně. Anebo dostanu tukovou embolii, to by bylo

dobrý, kdyby v novinách stálo: Thomas Bernhard podlehl

tukové embolii, pak si o mně všichni můžou psát, co je

napadne. Rána se totiž hojí dobře, rány se obvyklezačínají hojit už po čtyřech nebo šesti hodinách. Komplikace

nenastaly žádné, všechno je skvělé, jen by ještě mohlo

dojít k tukové embolii. A pak to bude vypadat takhle:

Thomas vystrčil jazyk, sklonil hlavu ke straně a obrátil

oči v sloup. Ukázal mi to ještě jednou a se smíchem řekl,

vidíš, jde to raz dva. Řekl jsem: Ale já vím, že tohle nemáš

psáno, paní Jakobová, co čte v Linci lidem z ruky, mi

řekla, že ty si můžeš dělat, co chceš, všechno se vždycky

obrátí v tvůj prospěch.

Ještě jsem se Jakobové zeptal, co si myslí o tom, že Thomas neustále uráží ty, z nichž žije, atd. A ona mi řekla, že ten muž má šestý smysl, může si dělat, co chce. Může být zlomyslný, škodolibý, jak ho napadne, všechno mu nakonec prospěje.

Zůstal jsem ještě u něho, dokud neskončil rozhovor s předsedou PEN klubu Böllem, kterého se dotazovali na sovětského spisovatele Bokowského [VladimíraBukovského, autora knihy Opozice. Nové duševní onemocnění v Sovětském svazu, která vyšla před rokem v Mnichově u Hansera]. Bölla prý taky moc nemusí, v některýchfázích mu připadá doslova příšerný.

Dřív slovo příšerný

1

hodně používal, mnohdy iněkolikrát za hodinu. Mou matku už to docela dráždilo apředhazovala mi, že je Thomas říká moc často. Tak jsem se hojednou zeptal, jestli už se někdy zamyslel nad tím, odkud ten

výraz „scheußlich“ vlastně pochází. Když nic neříkal, dodal

jsem: Tak pocházet může vlastně jen od slova „Scheiße“.

2

1/ Německy scheußlich – ohavný, hnusný.

2/ Německy hovno, sračka.


25

V příštích týdnech to slovo říkal čím dál míň, někdy jevyslovil jen tak na půl úst, až jsem ho pak od něj celé měsíce

neslyšel. Teď ho používá zřídka, ale vždycky trefně.

11. ledna 1972

Po příjezdu z Vídně jsme dneska s manželkou Thomase

v 18 hodin navštívili. Přinesl jsem mu sedmery různé

noviny. Thomas mi hned ukázal dopis a scénář Ferryho

Radaxe

1

podle románu Mráz. V dopise Radax píše, že

v úterý, tedy dneska večer, uvede na Wolfseggu Itala.

Hraběnka o všem ví atd. Odpoledne ale přišel telegram,

že se věc přesouvá na příští úterý. Vyrozumění ještěpřijde. Thomas dodal, že scénář je velmi dobrý. Radax se

hodně snažil, to taky ví.

Jinak mu ale nezáleží na tom, aby byl na Wolfseggu

u toho, je mu jedno, bude-li moct s Radaxem mluvit

atd. Prostě scénář je dobrý, a víc on ani nechce.

(...)

13. ledna 1972

(...)

V 11 jsem podle domluvy v Nathalu. Mám s sebou

všechny noviny, i Salzkammergutzeitung s článkem ojeho úrazu. Líčím mu, že jsem se právě stavěl u Kast nera

1/ Rakouský filmový režisér; s Thomasem Bernhardem natočildokument Tři dny (Drei Tage, 1970) a černobílý TV film Ital (Der

Italiener, 1971) podle Bernhardovy předlohy.


26

v redakci a poděkoval mu, že článek beze změnyzveřejnil.

(...)

Asi po půl hodině různých dalších informací odbíjí

dvanáctá a Thomas říká: Nic víc nemáš? Já: Ne. Škoda,

byla by to legrace poslouchat tě ještě nejmíň hodinu.

Říkám: Je čas zajet k nám na oběd. On na to: Musíš si ale

ještě rozhodně přečíst tenhle dopis od Peymanna.

1

Čtu:

Milý pane Bernharde,

abyste měl radost: Bruno Ganz

2

do toho jde v Salcburku snámi. Možná se uvidíme počátkem února při zkoušce dekorací.

Srdečné pozdravy Claus Peymann

Vracím mu dopis. Thomas říká: Když se na něj dívám,

myslím si, ten pitomec napíše jen dva řádky. Nejspíš si

totéž myslí lidi i o mně, já taky většinou napíšu jen dva

řádky. Určitě to tak bude. Namítnu: Peymann od tebe už

několikrát dostal takovéhle dvouřádkové dopisy, aprávem si myslí, že si od něho přeješ nebo očekáváš totéž.

Přizpůsobuje se ti. Když píšeš krátce, píše krátce i on.

Já bych to dělal taky tak a taky to tak v podobnýchpříadech dělám. Peymann si určitě myslí, že se ti zavděčí

jen takovýmihle krátkými dopisy. Kromě toho to vůbec

není od věci, psát takhle krátce, já píšu krátce už léta,

jako by šlo o telegram, to působí nejlíp. Ty píšeš takhle

krátce určitě proto, že to na rozumného člověka dobře

působí. 1/ Claus Peymann (*1937), německý divadelní režisér,nejvýznamnější režisér většiny Bernhardových her. 2/ Bruno Ganz (*1941), vynikající švýcarský herec, hrál hlavní roli lékaře v Bernhardově hře Ignorant a šílenec, 1972.

Kolem 12.30 sedíme u mě doma u oběda. Mámeknedlíky plněné uzeným a kyselé zelí, předtím krémovoupolévku – protože Bernhard ji má rád – s osmaženou houskou.

U kávy moka vypráví Thomas nadšeně o Bruno Ganzovi.

Říká: Má-li se ještě něco zvrtnout, tak už to může být jen

hra samotná. (Myslí tím Ignoranta a šílence, která má být poprvé uvedena 29. července 1972 na Salcburském festivalu a Bruno Ganz v ní má hrát hlavní roli.) Dodává, že Ganz v hlavní roli je pro něho důležitější nežGrillparzerova cena. Díky tomu je jasné, že mládež jde s ním, a to je důležité, neboť pak jsou na jeho straně i všichni staří (spisovatelé), protože mají z mladých strach. Pro starší je to zase pěkná facka (míněni jsou pořád spisovatelé). Ti teď dostávají jednu za druhou, nejdřív Grillparzerova cena, teď Ganz. Kromě toho mi ta zpráva udělala radost, jen si představ, když se mě někdo zeptá, kdo v Salcburku

Rodina Karla Ignaze Hennetmaira (není na obrázku): nejstarší syn

Walter, babička Christine, manželka Zäzilia, syn Wolfgang a kmotr

Thomas Bernhard hraje, tak jsem mu to dodneška nedokázal říct. Když teď řeknu Ganz, tak mi to stejně nebudou věřit, protože ten je tak dobrý – vzpomínáš? Před lety jsme spolu v televizi viděli Bitvu u Lovosic, Ganz tam hrál vojáka a bylvynikající.

(...)

V 19 hodin jsem v Nathalu u Thomase. Peter tu ještě

není, ale má dorazit každou chvíli, pak můžeme vyjet.

V půl osmé zapínáme kvůli zprávám televizi. (...) Ta ale

začíná být po půl hodině zase cítit a obraz se hroutí, tak

ji v osm vypneme. Protože Peter se pořád neobjevuje,

Thomas se do něho pouští, a hlavně do Peterova otce.Vyráví, jak mu otčím v osmnácti neřekl jinak než „starej“

a ubezpečoval ho, že z něho nebude ani dobrej zedník.

Pořád se jen mluvilo o tom, že ze „starýho“ nic nebude

atd. Z jeho 110 šilinků podpory pro opuštěnou mládež

mu odečítal 80 za topení a dával mu jen 30. SotvaThomas otevřel lednici, už od něho slyšel: Ten mě vyžere do

chudoby atd. Když pak Thomasovi umřela matka, otčím

na něho úplně zapomněl a nedal mu ani vědět, takže

Thomas se o její smrti dozvěděl až o dva dny později

z novin. Ten výstřižek mi Thomas už jednou ukazoval.

Vzpomínám si taky, jak tam stálo, že Thomasova matka

byla dcerou spisovatele Freumbichlera.

(...)

Pak sklouzneme k jeho nakladateli Unseldovi

1

. Thomas

říká, že nakladatel pro něho není víc než dodavatelprádla; když mu napíše dva dopisy, taky na ně odpovídatnemusí, ale dodavatel musí dál dodávat prádlo, to je zkrátka

jeho povinnost. Na dva dopisy z nakladatelství [Suhr- 1/ Siegfried Unseld (1924–2002), jeden z nejvlivnějších německých nakladatelů druhé poloviny 20. století, majitel frankfurtskéhonakladatelství Suhrkamp. kamp] neodpověděl. Ani se na ně odpovědět nedá, říká, protože jsou... napsané tak, že na ně odpovědět nemůže. Přesto by mu měl nakladatel už dávno ke Grillparzerově ceně pogratulovat. (...)

Dneska dostal třetí dopis z Akademie věd, která mu

21. předává Grillparzerovu cenu – ale říká, že na nějneodpoví. Odpověděl kladně jen na první dopis, kde se ho

ptali, jestli cenu přijme. Mezitím přišly další tři dopisy,

ale jemu se nezdá nutné na ně odpovídat, pokračujeThomas. Jiní spisovatelé by si to vychutnali a popsali by celé

stránky ujišťováním, jak jsou z Grillparzerovy cenynadšením bez sebe. Hledali by podobnosti a tvrdili všechno

možné, předstírali by a rozplývali by se rozkoší atd.Akademie taky píše, jak jsou šťastní – já tohle vzájemné

pochlebování nesnáším. Cenu převezmu, jako přebírám

v hotelu na chodbě vyleštěné boty, no a pak sesamozřejmě budu v těch „nově vyleštěných botách“ s radostíprocházet po vídeňských ulicích, ale o víc nejde. Ne že bych

si té ceny nevážil, ale kvůli tomu se přece nezblázním,

převezmu ji stejně jako nově vyleštěné boty.

K tomu musím jen pro vysvětlenou dodat, že Thomas

má neskutečnou zálibu v botách a svých asi 30 nových

párů neustále leští a stará se o ně stejně jako o ty, které

používá. (...)

Potom mi ještě vykládá, že se premiéry naSalcburském festivalu nezúčastní. Tamní divadlo je příliš malé,

aby tam mohl zůstat nepoznán. Když nebude tleskat,budou na něho lidi zahlížet, když hercům zatleská, bude si

připadat, že tleská sám sobě. Kromě toho by musel po

představení s herci slavit: Každý se pak ptá, jaký byl, a já

musím na takovéhle otázky odpovídat, no hrůza. Co na

to má člověk říct? Vím, že každý chce slyšet, že bylnejlepší, ale v takové situaci nelze přece každému tvrdit, že

byl nejlepší. Ale nejde ani říct, že ten nebo ten byl lepší

atd. Podívám se na generálku a během premiéry budu

sedět někde u skleničky vína. Nikomu přirozeně předem

neřeknu, že na premiéru nepřijdu. Až krátce před ní to

prozradím, aby to herci věděli a nerozrušovala jeautorova nepřítomnost. Pro ně je stejně lepší, když tam nejsem.

(...)

K mé dnešní návštěvě u redaktora Kastnera musím ještě

dodat: ptal se mě, proč není Bernhard ženatý a jestli má

nějakou ženu. Řekl jsem na to, že v tomhle ohledu jsem si

za celá léta vůbec ničeho nevšiml a můžu protopředpokládat, že Bernhard se chová podle zásady, které se drží iněkteří kněží, totiž že si něco začnou jen s dobře provdanou

ženou, aby se přitom nevystavovali riziku. (...) Sotva jsem

od Kastnera odešel, napadlo mě ještě, že jsem mu měl říct,

že Bernhard není rozhodně homosexuál, jinak by nenechal

ty zástupy studentů, kteří ho uctívají, strádat předzavřenými vraty. Někteří z nich dokonce přespávali u sousedů,

aby se s ním mohli na druhý den přece jen setkat.

(...)

14. ledna 1972

(...)

Odpoledne v 16 hodin jsem zase u Thomase. Směje se

od ucha k uchu a podává mi pozvánku na Grillparzerovu vzpomínkovou slavnost Rakouské akademie věd. Dostal jsem ji už včera, říká, ale tak mě to nadzvedlo, že jsem ti ji ani nemohl ukázat. Přečtu si pozvánku a říkám, taková nestydatost, mají v úmyslu nechat za přítomnostipředsedy akademie předávat cenu místopředsedovi, v programu uvádějí, kdo hraje první a druhé housle,vyjmenovávají jednoho po druhém všechny členy Vídeňského smyčcového kvarteta, ale jeho jméno, jméno laureáta,

vynechali! No ovšem, o to jde, říká Thomas a spílá jim, až

se hory zelenají.

(...)

Žádám ho, aby mi tu pozvánku přes noc půjčil, chci si

ji nechat v Raiffeisence v Ohlsdorfu, kde je v sobotu od

sedmi otevřeno, okopírovat. Abych na ni pozdějinezapomněl, odnáším si ji hned na dvůr do auta.

(...)

15. ledna 1972

(...)

V 8.30 vcházím k Thomasovi s poštou. Z té vlastní mu

dávám Oberösterreichische Nachrichten. Ptá se mě,kolik mám pro něho dneska času. Celý den, říkám, protože

na první pohled vidím, že má dobrou náladu. Dobře, tak

nemusíme spěchat a já můžu ještě před odjezdemmrknout do novin. (...)

Pak mě požádá, abychom jeli kolem pošty. Chcezavolat Hede do St. Veitu v Pongau, aby zítra v neděli odjela

určitým vlakem do Vídně. Chce k ní přistoupit ve Welsu.

Čte mi pohled od své 78leté „tety“ Hede, která mu píše, že

příští středu přijede na předání Grillparzerovy ceny. Při

přebírání pošty jsem nemohl přehlédnout, že v ní byl ipohled od ní. Dával jsem si ale úzkostlivý pozor a nedíval se, co je na něm napsáno. Thomas je totiž bystrý pozorovatel a poznal by mi hned při předčítání na tváři, jestli už jeho obsah znám. Přirozeně jsem si ho mohl předem přečíst, ale to bych mu pak musel hned při předávání říct, že jsem si ten pohled dovolil přečíst. Pak by se kvůli tomu nehněval. Když jsem se teď od něho samotného dozvěděl, že Hede má v úmyslu jet až ve středu, řekl jsem mu, aby jínevolal a nechtěl po ní, aby jela už zítra. Má toho přece tolik v plánu a ona nebude s řadou jeho kroků souhlasit. Bude se snažit mu v nich zabránit. Bude lepší, když zůstane do středy sám. Kromě toho, když budou spolu, zbývá odstředy do soboty nesnesitelně mnoho času. Vzhledem kThomasově dobré náladě jsem si takovou radu mohl dovolit. Thomas mi dal za pravdu a prohlásil, že jí zavolá až v úterý z Vídně a řekne jí, že už tam je. Sousedé v Obkirchergasse

jí vždycky řeknou, když si do bytu přivede hosty. Hodně

takových historek, i s děvčaty, se dozvídá od sousedů.

Protože od Radaxe žádná pošta nepřišla, ptám seThomase, jestli mu nemám z Ohlsdorfu zavolat. Máš jeho

číslo? Ano, vzal jsem si ho pro všechny případy s sebou.

Dobře, tak jedeme. Když s Radaxem asi v 9.30 telefonuju,

Thomas zůstane sedět v autě. Chtěl právě poslattelegram, tvrdí Radax, že v pondělí předvede na Wolfseggu

svůj film (Itala). Když mu říkám, že Bernhard odjíždí už

v neděli předčasně do Vídně, posouvá všechno o 14 dní.

Chce v pondělí mezi 9 a 10 Bernhardovi doObkirchergasse zavolat. Protože Thomas je většinou v době, kdy se

Radax teprve probouzí, už z domu, říkám mu: Thomas

sedí venku v autě, ale ani se ho nemusím ptát a vím,

že nemůže zaručit, že bude v tu dobu k zastižení, a aby

to tedy raději zkusil i v jinou dobu. Bernhard toho má hodně a nemůže se kvůli jednomu telefonátu vázat.Nakonec se ho ptám, jestli zná ten článek z 28. prosince 1971 v Münchner Abendzeitung. Přisvědčuje. Nato mu říkám: Teď jistě chápete, pokud jste to dosud nepochopil, proč jsem vám při našem prvním setkání v Bernhardověložnici řekl, že máte neuvěřitelné štěstí, že tam vůbec sedíte.

Necháme stát auto pod domem v Grasbergu 98,kterému se říká Krucka

1

. Místo šesti minut potřebujeme deset,

1/ „Krucka“ (vyslov „Kruka“) byl třetí Bernhardův dům naGrasbergu.


33

protože Thomas může jít jen pomalu. V domě mi ukazuje

řetězovou pilu, rozervané štruksáky a modré pracovní

kalhoty, které si natáhl přes ně. Při bližší prohlídce se

ukáže, že oboje jsou rozervané v místech, kde pilaThomase nezranila. Už při výstupu ke Krucce jsmevtipkovali, jak lehce se mohlo stát, že k příští návštěvě Krucky

už vůbec nemuselo dojít nebo že by musel vyjít nahoru

s protézou, bez ztracené nohy. Líčil jsem mu, jak by už

nemohl psát, protože by nemohl chodit, a tedy anipřemýšlet atd. a skončil by tady na jedné z těch větví. Apřiblížil by se tak i on nejčastější spisovatelské smrti.

Už dřív jsme často mluvili o jeho smrti. Místo, kde by si

přál být pohřben, už třikrát změnil. Nejdřív ve Vídni, pak

v Ohlsdorfu a teď v Neukirchenu u Altmünsteru. Přitakových hovorech pokaždé znova zdůrazňoval:sebevraždu, která se v jeho případě nabízí a kterou od něho jistě mnozí očekávají, rozhodně nespáchá. Tu laskavost světu neprokáže. (...)

Protože znám jeho lakotu, je to největší lakomec, který

mi kdy přišel do cesty, a vůbec nejnestydatější člověk, sjakým jsem se setkal – ale právě tahle okolnost mě uždávno dráždí, abych s tak komplikovaným člověkem vyšel –,

neříkám mu, aby si ty rozedrané kalhoty na památku

schoval. Protože občas vytuším, v jakých případech udělá

pravý opak toho, co mu radím, vidím v tom šanci, že ty

kalhoty možná přece jen nechá takové, jaké jsou. Budu se

ale muset vyvarovat toho, abych se mu o nich v příštích

letech zmiňoval, ledaže by si je zase někdy na sebe natáhl.

(...)

Thomas byl celý den tak příjemný a plný veselí, ale

přesto jsem rád, že budu mít několik hodin pro sebe,

musím toho tolik zapsat! Kolik nádherných, markantních

výroků mi unikne! Nedokážu si prostě dělat v Thomasově

přítomnosti poznámky. Když si něco pro sebe obchodně


34

poznamenávám, hned se mě ptá, co máš, na co myslíš,

nad čím přemýšlíš, a musím mu všechno ukázat avysvětlit, protože on mi taky nic nezatajuje. Několikrát jsem ho

už přelstil a řekl, že jsem si právě vzpomněl na dr.Ortnera a musím si to napsat, a mohl si tak ke své skutečné poznámce potají připsat alespoň jedno dvě hesla. Doma si často odskočím do kuchyně, abych si někam v rychlosti naškrábal nějaké jméno.

(...)

Už několik týdnů Thomasova televize zlobí, ponějakých 30 minutách zhasne a obraz je pryč. Má strachodvézt ji do opravy, protože až ji tam zapnou, obrazsamozřejmě naskočí. Řeknou si, ten spisovatel je ale pitomec,

přístroj funguje, napíšou účet a on se s ní bude zlobit dál.

Řemeslníci nebo obchodníci, obzvlášť ti, kteří už někdy

nahlédli do některé z jeho knih, ho totiž neberouvážně. Myslí si, že ničemu nerozumí, a chtějí toho využít

a podvést ho, jak to jen jde. Mnozí si myslí, že má dost

peněz a ničemu nerozumí, a podle toho pak takyčasto předložený účet vypadá. Thomas většinou nakupuje

nebo objednává jen v mém doprovodu a v obchodech,

které mu doporučím. Když ale pak navázaný obchodní

vztah dál sám udržuje, dochází obvykle po druhé nebo

třetí koupi k hádce, protože dodavatel ho už po jednom

řádném obsloužení zase hledí natáhnout, anebo Thomas

chápe zdražení, k němuž mezitím došlo, jako pokusvyrazit z něho ještě víc. Někdy mi pak dokonce předhazuje,

že jsem mu toho nebo onoho doporučil a že je to moje

chyba, až tak daleko to dochází. Proto už jsem opatrnější,

a pokud mu někoho doporučím, tak jen pro jednorázový

nákup, protože pak můžu být při tom. Co budenásledovat, je už tvá věc, upozorňuju ho vždycky. Ohlednětelevize jsem mu teď poradil, aby napsal na lístek, co zjistil. Od

jedné servisní firmy z Gmundenu mu totiž přístroj před


35

několika dny vrátili se stejnou poruchou, kterou měliodstranit. Thomasův „nález“ tedy zní:

Bernhard, Nathal

Po několika vteřinách vlevo na obrazovce pomalu

se zvětšující černý pruh

O něco později vpravo směrem ven „šedý závoj“

přes téměř třetinu obrazovky

Současně sílí salmiakový zápach

Po přibližně ½ až ¾ hodině se obraz zhroutí

Otáčením knoflíku (vytahováním nebo

zatahováním) nebo

po úplném vypnutí a okamžitém novém zapnutí

obraz (špatné kvality)

Nakonec žádné triky nepomáhají, konec. Takhle to sepsal Thomas sám. Řekl jsem mu, ať s tímhle papírem odevzdá televizi v opravně u Lahnera vLaakirchenu. A ponechá si průklep. Při vyzvednutí se měl spomocí lístku zeptat, jakým způsobem závadu odstranili.

Pak měl žádat, aby přístroj na 1 a ¼ hodiny zapnuli,

posadit se do hospody a přečíst si noviny. Už po ¾hodině se měl ale nečekaně vrátit a podívat se, jestli televizi

opravdu zapnuli. Jinak by ji totiž mohli zapnout až ¼

hodiny před jeho příchodem. To je podle mě jedinámožnost, jak se nenechat při opravě ošidit. Taková tedy byla

má rada.

A teď po mně Thomas ve 23.30 na cestě autem do

Nathalu chce, abych si u něho zítra, než přijede Peter,

tu televizi vyzvedl a odvezl ji k Lahnerovi sám. Až bude

opravená, mám to udělat tak, jak jsem mu radil, a posadit


36

se na hodinu do hospody k Pabstovi. Na chvíli mi tím

vyrazil dech. No tobě budu ještě někdy něco radit, říkám

mu, abys mi pak mou vlastní radou přiskřípl prsty.Srdeč

ně jsme se rozesmáli. Nakonec jsem mu slíbil, že tam tu

televizi odvezu, ale vyzvednout ji rozhodně nepojedu, to

už musí provést sám, až se vrátí z Vídně. Thomasův lístek

pro Lahnera jsem opsal, originál si nechávám u sebe.

Ještě mě napadá, že v průběhu dne jsem se Thomase

zeptal, co chystá, až se vrátí z Vídně, tedy poGrillparzero

vě ceně, co bude psát. Pustím se bez odkladu do divadelní

hry, odpověděl, nutně potřebuju ještě třetí hru, už mám

nápad. Možná to bude to, co jsi vždycky chtěl. Takováko

medie. Mám ji v hlavě, vím, jaký bude děj. K téhle debatě

došlo na Krucce, když jsme mluvili taky o štípání dřeva

a oběšení.

16. ledna 1972

Deset minut před 11 přijíždím k Thomasovi do Nathalu.

Televizi ještě naložit nemůžu, běží právě slalom vKitz

bühelu. Spíš se ale díváme z okna, kde se má co nevidět

objevit Peter. Venku rejdí po chladném keři vrabci.Ří

kám, že se tam drží už několik dní, jsou takovounáhraž

kou za to, že v pokoji nemá Thomas květiny, aby mu

dodali trochu „života“. Už léta do něho rýpu, že si tam

nevystaví alespoň slaměnky, člověku jako by pořád něco

scházelo. Namítá, že „život“ žije sám, k tomu nepotřebuje

kytky. Když někdo bydlí uprostřed přírody, nemusí si ji

tahat ještě do pokoje. Co si prý o něm vlastně myslím?

Není přece nějaká stará baba, co potřebuje kytky. I hab

e Bleamal, meine Wimmerl im Gesicht.

1

A už je tady,

1/ V bavorském dialektu: Já mám kytky, tu svou vyrážku na tváři.


37

říká. Myslí tím Petera, jdeme mu naproti na dvůr.Odcházím vedle ke Stadlmayrovi, nechci přihlížet, jak mu bude

Peter vytahovat stehy. Thomas je podrážděný, tak radši

mizím, na slalom se podívám u souseda.

Kolem 11.30 vcházím k Thomasovi do pokoje. Je po všem, říká Thomas, ve 12 vyrazíme. Dodává: včera jsem se málem popálil. Mohl jsem vyletět do vzduchu, v krbu to pěkně bouchlo. Vyčítal Peterovi, že předevčíremvyhodil do koše na papír tampon a plastikovou injekci. To je koš na papír a hází se do něj papíry, nádoba na ostatní odpad je v kuchyni. Co může taková bezmyšlenkovitost všechno způsobit atd., vyjížděl po něm. Měl zase jednu z těch svých hrozných nálad. (...) Říkám, že bych už chtěl naložit televizi a jet. Odnášíme ji ve třech k autu. Thomas po mně ještě chce, abych zítra v pondělí podal na poště ve Steyrermühlu nebo v Ohlsdorfu několik dopisů. Dává mi peníze na známky a pět obálek. (...) K dopisu prof.Mayrhoferovi poznamenává, že je v něm jen jedna řádka, totiž že si chce peníze vyzvednout osobně v pátek dopoledne. Jinak nic. Akademie se mě totiž písemně dotázala, říká, do jaké banky mi má poslat obnos spojený s cenou. Ale s tím já mám své zkušenosti. To se pokaždé táhne,člověk nikdy neví, co by se mohlo stát. Chci ty peníze hned. Samozřejmě, já na to, k tomu ještě tak směšnou částku, už dávno ji měli zvednout. Když tu cenu zakládali, mohla to být slušná suma, dneska je to poloviční plat důchodce z vídeňské radnice.

Loučím se s Peterem a Thomasem a přeju mu, aby ve Vídni proběhlo všechno podle jeho představ. Nějak už to proběhne, říká Thomas. Ne, ať je to podle tvých představ, říkám mu ještě z auta na dvoře a mizím. Petera jsem ještě při loučení stihl pozvat na odpoledne k sobě.

V 15 hodin ke mně vchází Peter a už ve dveřích sipovzdechne: Dobře, že je pryč. Říkám mu, že za Thomasovo

zlomyslné chování jsem se už revanšoval, a ukazuju mu

dopisy, které mám dát zítra na poštu. Nalepil jsem na

ně dvoušilinkové známky s Jezulátkem od Dürera. To

k Thomasovi nesedne, říkám, on by je tam nenalepil,

ani kdyby mu je někdo daroval. Říkám: Peymann žije

v komuně a profesoru Mayerhoferovi to přijde komické,

uvidí-li, jaké známky Thomas používá. Ale nejspíš si při

tom nebudou nic myslet a nebude jim to nápadné.

Peter se pak pustí do líčení starých rodinných historek,

které ovšem už všechny od Thomase znám. Lituje, že

Thomas není schopný pochopit, že drží se svým vlastním

otcem. Jeho slabiny přirozeně zná a ví, že byl Thomasovi

špatným pěstounem. Ale on musí být přece na otcově

straně. U Thomase pořád ještě doznívá, co se stalo před

bůhví kolika lety. Když tak Petera poslouchám, zjišťuju,

že Thomas se svými rodinnými historkami rozhodněneřeháněl, spíš je líčil v mírnějším světle. Něco z toho je

tak nechutné, že Petera ani nenechávám před manželkou

a dětmi domluvit. Mávnu rukou a říkám: No jo, já vím,

Thomas mi to už stejně všechno vyprávěl. Ale Peternečetl skoro žádné články z poslední doby a nemá tušení, co

se kolem Thomase děje. Udivuje ho, jak jsem o všem tak

dobře informovaný. Když mu vyprávím, jak byl Thomas

včera samý vtip a veselí, nevěří mi a tvrdošíjně zastává

názor, že bratr neměl nikdy smysl pro humor a nikdy ho

mít nebude. Něco takového prý u něho neexistuje, on to

alespoň nezažil. Chci ho přesvědčit o opaku a říkám mu, že už nějaký čas Thomasovi domlouvám, aby napsalkomedii, protože jen on má opravdu nefalšovaný klasický humor. Taková hra b



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist