načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jeden kopeček šmoulový - Marie Doležalová

Jeden kopeček šmoulový
-11%
sleva

Elektronická kniha: Jeden kopeček šmoulový
Autor: Marie Doležalová

- Devadesátková nostalgie a střípky ze života známé herečky a blogerky. - Dětství, to jsou hlavně prázdniny, babičky a dědové, videopůjčovny, tamagoči nebo Kačeří příběhy. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209 Kč 186
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 173
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
Téma: Doležalová, Marie, 1987-
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1355-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Devadesátková nostalgie a střípky ze života známé herečky a blogerky.

Dětství, to jsou hlavně prázdniny, babičky a dědové, videopůjčovny, tamagoči nebo Kačeří příběhy. Aspoň pro nás, děti devadesátek. Každá rodina má své příběhy a tohle jsou zápisky té mojí. Jsou to vzpomínky, nad kterými se usmívám a sem tam se i dojmu. Třeba nad tím, jaký to bylo retro, kdy se seznámili naši. Tahle kniha je napůl moje a napůl skvělé ilustrátorky Elišky Podzimkové. Díky jejím ilustracím se kniha nečte, ale prožívá a nasává všemi smysly!

Zařazeno v kategoriích
Marie Doležalová - další tituly autora:
 (e-book)
Kafe a cigárko Kafe a cigárko
 (CD)
Kafe a cigárko -- aneb Historky z hereckého podsvětí Kafe a cigárko
 (audio-kniha)
Kafe a cigárko Kafe a cigárko
Jeden kopeček šmoulový Jeden kopeček šmoulový
 
K elektronické knize "Jeden kopeček šmoulový" doporučujeme také:
 (e-book)
Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka
 (e-book)
Deník malého poseroutky 13 – Radosti zimy Deník malého poseroutky 13 – Radosti zimy
 (e-book)
Ohnivé pouto Ohnivé pouto
 (e-book)
Dokonalé stopy Dokonalé stopy
 (e-book)
Nezlomný Nezlomný
 (e-book)
Hodina pravdy Hodina pravdy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jeden kopeček šmoulový

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Marie Doležalová, Eliška Podzimková

Jeden kopeček šmoulový

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.






je de n kopeče k šmou lov ý


DNES

ZMRZLINA

ŠMOULOVÁ.


jeden

kopeček

šmoulov ý

marie doležalová

a eliška p odzimková

motto



ČÁST PRVNÍ

TRUTNOV

KDO NESNÍ VŠECHNY MÍCHANÝ

VAJÍČKA, TEN BUDE CELEJ DEN

SLABEJ JAKO MOUCHA.



11

č á s t p r v n í — t r u t n o v

Moje máma pracovala a dodnes pracuje v lékárně na Horské, což

byla první soukromá lékárna v Čechách. Když jsme byli malí, sloužily

se v lékárně i víkendy, takže když měla máma službu, přišli jsme za ní

po obědě, přinesli jsme zákusky a máma s tátou si pak povídali, zatím

co my jsme si s bráchou u pultu hráli na to, že nakupujeme. Po škole

jsem za mamkou do lékárny často chodila a pomáhala jsem tam tetám

v bílých pláštích rovnat léky. Dostávala jsem od nich za to zdravé gu

mové bonbony, které chutnaly jinak než obyčejné bonbony. Měly příchuť

vitamínu B a C.

Táta byl inženýr ekonom a celé naše dětství chodil ze sídliště pěšky deset

minut do práce, do zemědelského družstva. Tam stály pod střechou

krávy ve dvou dlouhých řadách a v nízkém domku měli chlapi zemědělci

kanceláře. V nich si pamatuju na stolech popelníky plné cigaret a kalen

dáře s nahýma ženskýma. Táta měl v zemědělském družstvu vlčáka

Dysinu, která nesměla k nám do bytu na sídlišti, ale byla hodná, a jednou

mě dokonce zachránila, když jsem dávala koňovi cukr z cukřenky a on

mě začal kvůli tomu honit po louce. Táta si toho naštěstí všiml a poslal

na koně Dysinu a ta ho zuřivým štěkotem zahnala.

Můj bratr Honza je o čtyři roky mladší a celé dětství mě rozčiloval. Jed

nou mě rozčilil tak moc, že jsem za ním zuřivě běžela do jeho pokoje, on

třískl dveřmi a já jsem proletěla sklem. Z toho incidentu mám na levém

zápěstí malinkou neškodnou jizvičku. Musím přiznat, že já jsem zase

Honzovi, když byl malý, přivřela prsty do palandy. A on mi jednou vytrhl

hrst vlasů ze spánku, protože jsem ho rozzuřila. Už se mi za to ale několi

krát omluvil. Můj brácha byl jako malý prudič, v pubertě rapper a dnes

je z něho vojenský záchranář, který už byl i na misi.

V první části knihy jsou vzpomínky na naše dětství na sídlišti, na první

dovolenou, na léto i na to, jak to vlastně celé začalo: jak se vůbec naši

seznámili. Je o maminkách, o tatíncích a o tom, proč jsem na sídlišti

neměla žádnou dětskou lásku. Je o časech, kdy jeden kopeček šmoulový

stál dvě koruny padesát. ě S RODIžI JSME CELÉ DČTSTVÍ BYDLELI NA SÍDLIŠTI ZELENÁ LOUKA V ULICI ZA KOMÍNEM 489. NÁŠ PANELÁK MČL PČT VCHODř A NÁŠ BYL DRUHÝ ZLEVA.

č á s t p r v n í — t r u t n o v — d e v a d e s á t k o v á n o s t a l g i e

MY DEVADESÁTKOVÝ DĚTI DOSPÍVÁME STRAŠNĚ POMALU.

Všechny se momentálně pohybujeme někde kolem třicítky a stejně

máme hromadně tak nějak pocit, že máme pořád ještě právo být děti.

Připustit si, že doba našeho dětství je už retro, není lehký.

Tak zaprvé videopůjčovny. Něco, co už dneska není, a pro nás je to

nostalgie číslo jedna. Když zavřeme oči, procházíme se ve vzpomín

kách mezi regály, od  „pohádek“, přes „komedie“ až po  „novinky“.

Člověk v duchu bere do rukou prázdné obaly a snaží se z popisu děje

a  několika fotek odhadnout, jestli si to má půjčit. Potom si vybere

jednu, maximálně dvě kazety a na víkend si je donese domů. Zkoukne

je s kamarády nebo sám a může přetáčet zpátky i posouvat dopředu.

Když kazeta skončí a  dojede na  konec, sama se vysune z  videa a  je

čas ji vrátit.

Pokud s vámi tenhle odstavec něco dělá, hrozí vám, stejně jako mně,

devadesátková nostalgie. Stesk po videopůjčovnách je hlavní příznak,

je tady ale velká spousta vedlejších příznaků. Na  devadesátkovou

nostalgii máte naprosté právo, pokud jste, například: KAPITOLA DEVADESÁTKOVÁ NOSTALGIE

14

— nosili barevný šusťáky a teplákovky od Vietnamců,

— hráli na prolejzačkách na krvavý koleno, a když jste si sami rozbili

to svoje, dostali jste na něj Septonex,

— měli doma hrošíky, lvíčky, trpaslíky a krokodýly z Kinder vajíček,

— alespoň jednou v životě hráli Prince of Persia na počítači, co nabíhal

20 minut,

— na maminku svých kámošek jste pod oknem křičeli: „Dobrýýý deeen,

může Hanka veeeeen?“ A když šla Hanka ven, tak jste po pár hodinách

řvali do okna k vám domů: „Mamiiiii, hoď náááám něco k jííííídlu!“,

— si za kapesný kupovali český chipsy s příchutí papriky, česneku nebo

solený, a když jste nikomu nechtěli dát, říkali jste, že vám to mamka

zakázala,

— lízali vitacit přímo z ruky,

— na obědě u babičky měli na stole Hanáckou kyselku ve skle,

— ze schodů pouštěli duhovou spirálu a ona sama šla nebo jste ji

používali jako stojan na tužky,

— aspoň jednou vám chcíplo tamagoči,

— jste holka a nosili jste široké plastové čelenky a na culíkách gumičky

s průhlednými kuličkami,

— si na kazeťáku nahrávali písničky z rádia, případně celou vlastní

kazetu, kde jste si hráli na moderátory rádia,

— si kupovali samolepky a lepili je do speciálního sešitku,

— brali vážně Slávka Bouru a Markétu Majerovou a její markeťáky,

— jedli griliášové vlnky, jesenku, burizony, nanuky od Algidy, rybí prsty

kapitána Igla, žvejkačku od Jardy Jágra, u který když máš hlad, utrhneš

si menší kousek, a když se potřebuješ soustředit, utrhneš si větší, kyselý

jazyky, barevný pendreky, žvejku, co vypadá jako cigareta, čokolády

Kraš Království zvířat, jedlé korále na krk a bonbonkové hodinky

na ruku, maomamky a žvýkačky Juicy Fruit,

— koukali na Hry bez hranic a nechápete, proč už je nedávaj,

— umíte zabroukat melodii písničky „Ať je hudba tvůj lék!“,

— víte, kde byla rubrika „Láska, sex a něžnosti“,

15

č á s t p r v n í — t r u t n o v — d e v a d e s á t k o v á n o s t a l g i e

— si někdy dělaly test „Ke kterému z kluků Backstreet Boys by ses nejvíc

hodila?“,

— nebo „Která Spice Girl jsi ty?“,

— Dylan byl pro vás neskutečnej rebel a Brandon správnej kluk, zatímco

Steve tak trochu divnej,

— si při hodině psali se spolusedícími dopisy, v nejlepším případě deseti

barevnou propiskou,

— mezi vašimi kamarády koloval váš památník a pár jste jich měli doma

a přemýšleli, co tam obkreslit,

— toužili po těch malých vlasatých trollících,

— hráli Tetris,

— měli penál na začátku roku nadupaný propiskami, tužkami a fixkami

a na konci roku úplně prázdný,

— si na ulici házeli s hopíkem a měli u toho na sobě elasťáky,

— jste holka a drhaly jste na koleni náramky přátelství a něco jste si pak

přály a věřily, že se vám to splní, až náramek sám upadne.

A to jsem to vybrala jen namátkou, devadesátky toho obsahují ještě

mnohem víc.

Především, jako každá éra, pocit, že nikdy neskončí.

Že svět bude pořád stejný, lentilkově barevný a krásně devadesátkový.

A že dokonce i když budeme stařenky, bude frčet „čágo bélo, šílenci!“,

protože tohle heslo přece nikdy nebude starý, i když my už jo.

MÁMA A TÁTA NA LYŽÍCH PRO MĚKKOUŠE: NA BĚŽKÁCH.

MÁMA BY SI NEVZALA V ŽIVOTĚ ČEPICI, I KDYBY JÍ MĚLA MRAZEM

UPADNOUT HLAVA A TÁTOVY BRÝLE JSOU ZATMAVOVACÍ.

V CHATĚ V ŠERU SE Z NICH VŽDYCKY ZASE

ZPÁTKY STALY PRŮHLEDNÝ.

č á s t p r v n í — t r u t n o v — l y ž o v á n í

V ROCE 1988 NAŠI DORAZILI V MODRÉM TRABANTU

DO TRUTNOVA.

Táta si mohl vybrat, jestli chce místo a byt v Kladně, nebo v Trutno

vě, a vybral si podhorské městečko s čerstvým vzduchem. S roční

Maruškou se přestěhovali do bytu na sídlišti, ze kterého to do lesa

bylo pět minut chůze a odkud bylo za hezkého počasí vidět až na

Sněžku. Myslím, že naši netušili, jak moc tohle město žije lyžováním.

Netušili, že se přestěhovali do  města, kde všichni na  první zimní

vločku čekají jako na  smilování, a  když v  půlce podzimu nasněží,

celá republika se rozpláče a  přidá topení na  víc, jenom v Trutnově

se bouchne šampaňské, protože život právě začíná a jede se na hory.

Netušili, že se rozhodli mě vychovávat ve městě, kde každé dítě, už

když jde k zápisu, ví o mazání lyží všechno, kde je nejvíc sportovních

obchodů na  metr čtvereční a  kde každý, komu je osm, už alespoň

jednou vyhrál slalom. Kdyby to bývali věděli, určitě by tehdy skousli

zatažené nebe na  Kladně a  byli bychom bydleli tam. Jestli je totiž

něco, k čemu naše rodina nemá předpoklady, je to lyžování a jakékoli

činnosti, při kterých na sobě člověk má šusťáky. KAPITOLA LYŽOVÁNÍ

18

Když mi byly asi čtyři roky, nabalili mě naši jako pumpu, vypůjčili

si někde lyžáčky a  lyže a  celou vytřeštěnou mě nesli na  nejmenší

kopeček, co na  sídlišti byl. Máma a  táta totiž celé dny trávili mezi

Trutnováky, kteří když slyšeli, že mají ti dva čtyřleté dítě, evokovalo

to v nich tohle: „To děcko má už dávno dva roky lyžovat!“

„Šup s ním na kopec. Ničeho se neobávejte, každé dítě má sjezdařinu

v krvi, nebudete ji muset vůbec nic učit, správný oblouk udělá sama!“

Tohle mámě i  tátovi říkali všichni. Jenomže ti všichni v Trutnově

bydleli už pátou nebo šestou generaci a v jejich žilách kolovala krev

drsných horalů.

Takže máma i táta podlehli společenskému tlaku a povinně odnesli

svoji jedinou nešikovnou dceru na malinký kopeček, který byl spíš jen

trochu zešikmený chodník. Představme si ten dojemný obrázek mých

rodičů. (Ve filmové verzi mého života by je hráli Aňa Geislerová a Vojta

Dyk a mě by hrála nějaká malá dětská herečka, kterou by chudinku

museli ostříhat podle hrnce.) Štíhlá zrzka, která nikdy nepoznala nic

jiného než průmyslovou Karvinou, a vyhublý brýlatý intelektuál, co

19

č á s t p r v n í — t r u t n o v — l y ž o v á n í

vyrostl v Polabí a nerovnosti povrchu poznal až nedávno, nesou své

dítě v malých lyžáčcích a tváří se před sebou navzájem, že by si přáli,

aby jejich dítě lyžovalo.

Potom stál jeden nahoře na kopečku a druhý pod kopečkem (opravdu,

nebyli od  sebe skoro ani dva metry) a  jeden mě pustil a  druhý mě

dole chytil. Zkusili to asi dvakrát a já jsem začala strašně srdceryvně

brečet. Byl to skoro můj první brek v životě, byla jsem prý rozumné

dítě, kterému nic nevadilo, ale snažit se mě naučit lyžovat, to pře

kročilo všechny meze.

Mezi vzlyky jsem přerývaně vysvětlovala:

„Já ––– tam ––– mám ––– ty ––– nožičky ––– strašně ––– pevně ––– za

vááázanýýýýýýý.“ Ten pocit nožiček, zavázaných v lyžáku si s odporem

vybavuju dodnes.

Naši si oddechli a  dál už mě nenutili. Možná že šli dokonce domů

bouchnout šampaňské. Předstírání, že žijeme horami, sněhem a ly

žováním, na zhruba osm let odpadlo.

Jenomže potom zjistili, že žít v Trutnově a  být rodina, co nelyžuje,

všechno moc komplikuje, a tak obětovali své dvě nevinné děti na oltář

společenských styků a donutili nás opožděně nechat si dát ve Svobodě

nad Úpou pár lekcí lyžování. Lektorka se na mě dívala jako na živoucí

obludu, protože nikdy na vlastní oči neviděla dvanáctileté dítě, co ni

kdy nelyžovalo. Párkrát jsem spadla už vestoje a dosáhla jsem svého:

v očích jí přeběhl stín hrůzy a přestala se mnou zabývat. Začala se

věnovat alespoň mému mladšímu bráchovi, i když jako osmiletý už

byl pro ni také dávno za zenitem, a ukázala mu několik triků. U Hon

zy se projevil nějaký zbloudilý lyžařský gen a po pěti minutách sjel

sjezdovku bez problémů a potom šťastně jezdil celou hodinu nahoru

20

vlekem a dolů šusem. A naše rodina mohla díky němu konečně alespoň

trochu zapadnout a jet s přáteli do Krkonoš na hory.

Mámu a tátu, čili zrzavou Karviňačku a brýlatého Pardubičáka, jsem

na sjezdovce nikdy neviděla, ale aspoň ty dva vyznávali lyže pro měk

kouše: chodili na  běžky. Někdy jsem musela jít s  nimi, ale poprav

dě jsem si to moc neoblíbila. Několik hodin se šoupete na běžkách

(ohledně voskování svému tátovi nic nevyčítám, ale byla to katastrofa,

vždycky nám to buď za hezkého počasí strašně podkluzovalo, nebo

za špatného počasí příšerně lepilo, na rozdíl od našich kamarádů, co

měli táty Trutnováky). Všude kolem vás jsou divoké horské stromy

a jejich větve obtěžkané čerstvounkým sněhem, ale vy si to prdlačku

užijete, protože se vám chce z té strašné námahy lehnout do závěje

a umřít. Potom pořád jdete, jdete, myslíte z posledních sil jenom na to,

držet stopu, vysílení jdete, jdete, šoupete nohama nahoru a  dolů,

u každé chaty se modlíte, že už je to ta „Kolínská bouda“, kde se řeklo,

že se zastaví, a když už se vám horský vítr prokousal skrz šusťáčky

a tenkou bundičku až na tělo a necítíte prsty, konečně se hromadně

zastaví, běžky se opřou o chatu a jde se dovnitř.

Uvnitř je teplá pec, voní to tam domovem a spousta šílenců v kom

binézách a s červenými tvářemi sedí u stolů a vy si tam můžete dát

cokoli z jídelního lístku (takže buď bramboráčky s česnekem, nebo

borůvkové knedlíky), dáte si horký čaj, rodiče si dají grog nebo svařák

a život se na půl hodiny zdá úplně báječný a chtělo by se vám spát.

Jenomže pak to najednou strašně rychle skončí, venku se mezitím

zatáhlo a není vidět na metr před sebe a vy musíte ještě dvě hodiny

zpátky do chaty. Najednou vám je vyježděná stopa dobrá: bez ní byste

okamžitě sjeli mimo civilizaci, upadli do závěje, rozbrečeli se, usnuli

21

a  zmrzli. Nikdy, už nikdy, už nikdy v  životě si na  nohy nepřipnu

běžky. Až budu dospělá, nikdy nepojedu v zimě na hory, slibuju si.

Jsou chvíle, kdy jediným pohonem je člověku vztek. Tak tohle je ten

druhý nejbáječnější zimní sport hned po  sjezdaření? Měla jsem už

dávno vědět, že moji trutnovští spolužáci často mluví úplně z cesty,

když jde o hory.

Když máte ve svém srdci nějakou touhu, vždycky za ní jděte. Ano, tohle

nás učí každý druhý hollywoodský film. Ale život ve městě plném ly

žařů mě naučil jinou důležitou věc. Když ve svém srdci nějakou touhu

nemáte, tak za ní určitě nechoďte. Určitě vám to nepůjde. Nebudete

na to mít trpělivost.

ZTRAPNÍTE SE, BUDETE FURT PADAT A BUDETE MÍT NOŽIČKY

HROZNĚ PEVNĚ ZAPNUTÝ.

č á s t p r v n í — t r u t n o v — l y ž o v á n í

č á s t p r v n í — t r u t n o v — j a k s e n a š i p o z n a l i

TÁTA:

„Když žiješ v nějakým totalitním režimu, tak o tom nevíš. Mně bylo

devatenáct a šel jsem po ulici naprosto šťastnej, že jsem si mohl koupit

v Tuzexu úžasný džíny, na kterých ten vekslák vydělal za pět minut to,

na co já jsem tejden dřel na brigádě na traktoru. Ale nevěděl jsem, že

někde jinde v Evropě to lidé mají lepší. Nikdo mi to neřek. Pamatuju

si jenom tu velkou euforii z těch džínů.“

MÁMA:

„Ten první den, co jsme se s tátou poznali, mu to strašně slušelo. Měl

bílou košili a strašně pěkný džíny z Tuzexu. Já jsem zase měla světle

růžový šaty s puntíkama, co mi půjčila Vlaďka z Prahy. Vlasy jsem

měla takový kratší. Táta ti bude tvrdit, že jsem měla dlouhý zrzavý

copy, ale to jsem neměla, to on si jenom v hlavě představoval, že je

budu mít, a  po  těch letech si je k  tý vzpomínce prostě přidělal. No

nic. Potkali jsme se u  Zelený brány v  Pardubicích. ‚Ty jsi Ludvík?‘

řekla jsem já. A on: ‚A ty jsi Renata?‘ A šli jsme se projít. Táta řekl, že

jeho rodiče odjeli na chatu, tak jestli nechci zajít na návštěvu k nim

do Sezemic, že tam nikdo není. Tak jsme jeli autobusem, a když jsme

přišli k nim domů, tak tam ještě byla celá rodina a chystala se obědvat.

Takže já jsem už první den byla vlastně oficiálně představená rodičům.

I  když to tak táta nezamýšlel. Bylo kuře na  paprice, to si pamatuju

naprosto přesně. Táta vstal od stolu a švihácky šel do vedlejšího pokoje KAPITOLA JAK SE NAŠI POZNALI

24

pustit k tomu obědu ABBU. On mě celkově ze začátku hodně nabaloval

na desky. Třeba na Luboše Pospíšila a nejvíc na ELO.“

TÁTA:

„Dodneška ti, když slyším Electric Light Orchestra, tak to se mnou

něco dělá. To ty vzpomínky. I když už jsme s mámou rozvedený, tak

ELO ve mně vyvolává takový příjemný pocity. Že to prostě byly krás

ný časy. Ta láska, kterou jsme cejtili vlastně hned... Jo a máma měla

dlouhý zrzavý copy, úplně to vidím.“

MÁMA:

„Potom jeho rodiče odjeli konečně na chatu a táta mi řekl: ‚Hele, oni

se tady mají stavit moji tři kamarádi a chtěli jsme jet na zábavu. Ne

jela bys s náma?‘ No a já jsem řekla, že jo. Takže jsme pak jeli všichni

namačkaní ve škodovce, i já, slušná karvinská holčička v růžovejch

šatech, a tajil se mi dech, když jsem si představila, co by na to řekla

moje katolická maminka, že jedu na zábavu s cizíma klukama a jedno

mu z nich – tátovi – sedím na klíně. A na tý diskotéce si nás představ.

Všichni ostatní měli ty klasický umolousaný tmavý trička, a my dva

s  tátou jak dva nějaký úplný exoti: on v  čistě bílý košili a  já v  těch

světlých šatech a  černých lodičkách na  pásek jsme tam uprostřed

toho tmavýho davu trsali jako nějaký bílý holubičky. Já jsem ten večer

ani nepila alkohol, a když jsem jela vlakem zpátky domů, už jsem asi

byla zamilovaná. A ten týden, než jsme se znovu viděli, ten se vůbec

nedal vydržet.“

TÁTA:

„Byla to prostě jiná doba. Dneska si lidi strašně dlouho píšou na dál

ku, na počítači a mobilu, a často dlouho nezjistěj, že k sobě vůbec nic

necítí. My jsme o sobě nic nevěděli, prostě jsme se potkali, no a bylo

to tak nějak jasný.“

25

MÁMA:

„Kamarádka Hanka si do novin podala inzerát, který zněl: ‚Hledám

někoho, kdo ví, že nejmenší vzdálenost mezi dvěma body nemusí být

přímka.‘ Tím Hanka myslela něco, jako že ta nejkratší cesta nemusí

být ta nejlepší. A těch odpovědí jí přišlo tehdy hrozně moc, tak jsme

si je s dalšíma holkama rozebraly.“

TÁTA:

„Já jsem na  ten inzerát tehdy odpověděl stručně: ‚Přečti si Temné

aleje lásky od Bunina.‘ No a na tuhle odpověď se chytla máma. Když

jsme jeli na sraz u tý Zelený brány, nevěděli jsme o sobě vůbec nic.

Jen máma věděla, že jsem vysokej, a já, že ona je zrzavá. Já vím, ty mi

podle ženský logiky řekneš, že jsem přece původně chtěl úplně jinou

ženskou, že jsem odpovídal na inzerát tý kamarádky, ale tak to není.

Je to prostě tak, že jsme se měli potkat. Jinak ta náhoda ani vysvětlit

nejde.“

NĚŽNÁ JE NOC

KVĚTINA SMUTKU ZVADLÁ

NĚŽNÁ JE NOC

UŽ OD DOB FITZGERALDA

NĚŽNÁ JE NOC

A KVĚTINA JE VÍRA

NĚŽNÉ JSOU NOCI

A PRÁVĚ OTEVÍRÁ

KLUB OSAMĚLÝCH SRDCÍ

(Luboš Pospíšil)

č á s t p r v n í — t r u t n o v — j a k s e n a š i p o z n a l i

O ZEĎ JSME HRÁLI MASO

A NA PROLEJZKÁCH KRVAVÝ KOLENO.

NAPROSTÁ MACHROVINKA:

POVĚSIT SE HLAVOU DOLŮ

A POVÍDAT SI.

KDYŽ JSEM BYLA MALÁ, DÍVALA JSEM SE Z OKNA SVÉHO

POKOJÍČKU NA PROTĚJŠÍ PANELÁK.

Přála jsem si, aby tam nebyla přední stěna a já mohla vidět všechny

pokoje všech bytů naráz. Snila jsem o tom, že jednou uvidím panelák

s průsvitnou přední stranou. Všechny příběhy všech pater a vchodů

v jedné současné vteřině. Typický sen holky ze sídliště.

Být holka, co vyrůstá na sídlišti, zní pro lidi z rodinných domů a sta

rých činžáků jako něco politováníhodného. „Chudinko malá, ty jsi

vyrůstala na sídláku,“ říkají si, když to slyší. Neznají tu zvláštní ro

mantiku panelákových sídlišť devadesátých let.

Když se se mnou naši přestěhovali do paneláku, nosila jsem ještě plíny.

Moje maminka nebyla jediná, kdo je čistě vyprané věšel na balkon.

Všude na sídlišti, kam jenom oko dohlédlo, se to na balkonech bíle

třepetalo. Do nového začínajícího sídliště se totiž vždycky přistěhu

jí nové začínající rodiny, takže my panelákové děti jsme vyrůstaly

tak nějak spolu. Když nám dětem na  sídlišti bylo zhruba deset let,

spouštěly se na všech balkonech panenky a supermani na provázku

do nižších pater, a když jsme přišli do puberty, dívali jsme se stydlivě

ze svých pokojíčků na ulici a doufali, že po ní pojede na kolečkových

bruslích ten, koho milujeme. KAPITOLA ŽIVOT NA SÍDLIŠTI

č á s t p r v n í — t r u t n o v — ž i v o t n a s í d l i š t i



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist