načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jedeme k moři – David Vávra

Jedeme k moři

Elektronická kniha: Jedeme k moři
Autor: David Vávra

Další z cestopisných náčrtníků architekta Davida Vávry. Publikace je vlastně odpočinkovým popisem prázdninového putování k Jadranu, ale také výzvou k poznání zajímavých zemí, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  338
+
-
11,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 141
Rozměr: 23 x 31 cm
Úprava: ilustrace (převážně barevné)
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Geografie Evropy, reálie, cestování
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0144-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další z cestopisných náčrtníků architekta Davida Vávry. Publikace je vlastně odpočinkovým popisem prázdninového putování k Jadranu, ale také výzvou k poznání zajímavých zemí, měst a obcí, které lze při cestě navštívit. V knížce jsou zachyceny autorovy osobní zkušenosti a zážitky z lokalit, jako je Brno, Vídeň, Maribor, Lublaň, Sarajevo, Záhřeb, Split, Istrie, Hvar a mnoho dalších. Stručné poznámky o tamější historii, kultuře a architektuře doplňují Vávrovy osobité kresby a básnické texty.

Popis nakladatele

Cesta k moři není pouhým válením se na pláži... Většina Čechů směřuje do Chorvatska, ale samotnou cestu k moři proletí téměř se zavřenýma očima... ta ale přitom skýtá mnoho mimořádných zastavení...

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
David Vávra - další tituly autora:
Tři cesty za architekturou Tři cesty za architekturou
Jedeme k moři Jedeme k moři
Běžet s domy Běžet s domy
 (e-book)
Běžet s domy Běžet s domy
Opráski sčeskí historje - karetní hra -- Karedňí hra, kerá změňila ďejini Opráski sčeskí historje - karetní hra
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DAVID VÁVRA

Jedeme

kmoři

DAVID VÁVRA

Jedeme k moři Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401 fax: +420 234 264 400 e-mail: obchod@grada.cz www.grada.cz

ISBN 978-80-271-0144-3

JEDEME_cela_obalka.QXD_Sestava 1 9/26/16 8:14 AM Stránka 1


DAVID VÁVRA

Jedeme k moři

Věnováno všem, kteří jedou k moři, a zvláště těm,

kteří tuto knihu spoluvytvářeli.




/

5

POJEDEME K MOŘI

Osedlat ty tvůrčí dálky

rozehrát svý imprese

s rozmachem a slanou chutí

každou, co vítr donese.

Všechny ty ostrovy

si vykreslit do krásy

společně pochytat historky

co sehrajou Sklepáci.

Na rozpálených kamenech

se prostě pochybnosti ztrácí

a je třeba počurat

co se samo neuhasí.

Tak pojď si to namalovat

stačí ostrouhat kohinorky

roztočit tu náladu

lodě, stromy, horizonty.

Do obzorů svý myšlenky vnořit

a těšit se, že příště

zas pojedem k moři.

Život u moře

ten se nepíše

a když to v barvách vře

tak se maluje

a žije

Klára Lesse, 24. 8. 2016

ostrov Šolta



Úvod Drahý poutníče po papíru, přichází k tobě v pořadí druhá cestovatelská kniha. Svým formátem a důrazem na barevné kresby na černém podkladě je sestrou knihy Tři cesty za architekturou, která mapovala putování za základy naší civilizace do Řecka a Izraele a pak evropský vývoz této kultury do Latinské Ameriky. Ač jsou si knihy na první pohled podobné, přece jen jsou rozdílné. Knížka, kterou držíte v rukou, je odpočinkovým výletem, cestou na prázdniny, která ovšem může být i poznáním. Mnoho našich spoluobčanů po tvrdé celoroční práci touží po vysněné spáse nicnedělání u moře. V hysterii odjezdu vždy na něco zapomenou a pak se řítí nocí po dálnici, aby už už

byli u vytouženého cíle. V kolonách, na přeplněných

benzinových pumpách se snaží zkrátit přejezdový

čas na minimum, ale bez valného úspěchu. K moři

dorazí umlácení a tři dny se zotavují z nervového

vypětí.

Těsně po nabytí svobody jsem podobně jezdil s ro

dinou k moři i já. Pak přišel rok 1994, dodělával

jsem do pozdních nočních hodin soutěžní projekt,

abych stihl termín. (Později jsem zjistil, že jsem pře

dem vybranému vítězi dělal pouze nutné pozadí.)

Navíc jsem dostal prášky proti senné rýmě, po kte

rých se zaručeně neusíná. Tři kilometry před cílem

jsem u města Rovinj na Istrii v šest ráno usnul.

Probudil jsem se, když jsme jeli škarpou, strhl jsem

volant zpátky na vozovku, následoval smyk, zádí

napřed jsme při skřípění brzd traverzovali silnici,

odrazili se od obrubníku a zpět k opuštěnému příko

pu, vysoký obrubník na druhé straně převrátil auto –

tedy plechovou, pěkně těžkou starší Mazdu 626 –

na střechu. Auto jelo po střeše po pichlavém křoví

jako sáňky, minulo o půl metru kamennou zídku

a měkce se zhouplo v malých stromcích. Ve zmatku

jsme vylézali okny. Děti brečely a v pudu sebezá

chovy jsme se všichni během pár vteřin vysoukali

ven. Nikomu se nic nestalo, kromě drápanců od křo

ví. Motor stále běžel a vytékaly z něj různé tekutiny.

Uvnitř auta hrál kazeťák, zrovna zpíval Milan Knížák

píseň Věřím na čerty a na anděly, která příznačně

popisovala danou situaci. Později jsem udělal kres

bu, jak čerti převracejí auto a andělé jeho posádku

zachraňují na Božích perutích z dramatické situace.

Skicu jsem Milanovi Knížákovi věnoval, neboť se stal

součástí nepředvídané a nakonec šťastné události.

Kolem auta se začali sbíhat ostatní vyděšení řidiči,

které jsem předjel, aniž bych do někoho narazil.

/

7



Vtom jsem zaslechl píseň. Chtěl jsem motor i hrající kazetu vypnout. Ostatní řidiči prchali ve strachu před výbuchem. Vlezl jsem dovnitř a ukončil jak zpěv, tak zvuky motoru. Vzal jsem fotoaparát a pomocí samospouště jsme si udělali snímek, později z něj byla novoročenka. To už byla na místě policie, odvezli mě k výslechu, kde jsem z celkového vyčerpání usnul. Po probuzení jsem zaplatil pokutu sto marek, stejné částky jsem pak postupně platil za všechny následné úkony: za odtah auta, za opravu, za novou pneumatiku, za jízdy taxíkem. Tím jsem hned první den vyčerpal všechny rezervní peníze. Organismus zareagoval šílenou střevní smrští, která trvala tři dny. Čtvrtý den jsem se snažil vše dohnat, potápěl jsem se, plaval a šnorchloval tak mocně, že jsem dostal zánět dutin. Takže jsem příští den opět neplaval. Poslední den jsem si vyzvedl opravené auto a jeli jsme domů. Jistě uznáte, že taková dovolená nemá moc smysl. Od té doby si cestu k moři protahujeme. Zastavujeme na krásných místech, která bychom jinak minuli stotřicetikilometrovou rychlostí.

Vrátím se ještě k bláznivě nebezpečné historce

s převráceným autem. Nakonec skončila více než

happy endem, neboť díky absolutnímu přetočení,

alespoň já to tvrdím, manželka otěhotněla a my jsme

ke dvěma adoptovaným dětem dostali ještě dvě

biologicky vlastní. Tak teď vlastně nevím, zda vám

mám zastavení během cesty doporučovat. Bez nich

by však kniha zase byla chudá.

Tedy začneme již v Brně, bude následovat Vídeň,

Graz a Budapešť a pak už nás čekají Slovinsko,

Slavonie, Bosna a konečně chorvatské pobřeží

a ostrovy. Tak tedy: „Jedeme k moři“!

/

9



Brno Pro české rekreanty, kteří nevyjíždějí rovnou z Brna, může být zastávka v moravské metropoli předzvěstí prázdninové velkorysosti. Když si zde dáte jako předkrm vilu Tugendhat, má to svou výhodu: musíte se objednat na určitou hodinu. Pak totiž vyrazíte včas, abyste rezervovaný termín stihli. Nebudete odjezd pořád odkládat a hystericky shánět, co vám ještě chybí na cestu snů. Nevyhnutelné zvolnění na zahradě vily Tugendhat vám naordinuje klid a pojem spěch úplně vypustíte. Ovšem pokud vám to předsudky o trvalém spěchání zakódované ve vaší mysli povolí. Brno nemá siluetu Hradčan a turisty olizované sochy a kostely, krása města tkví v harmonické, vyrovnané, částečně funkcionalistické zástavbě čtvrtí, které se dotýkají samostatného centra. Bloky pravoúhlých obytných domů s vnitřními dvory, v nichž se bydlí asi lépe než v Praze, jsou oživovány přívětivými kavárnami rozesetými po všech zákoutích. Málokde se vám stane, že ranní snídaně je občerstvena

stádem koz významného brněnského básníka, které

se nečekaně vynoří z parku u paty kopce Špilberku.

Brno je zkrátka svébytné. Mimo veškeré kategorie

obecně zřejmě platí známý výrok, že „divadlo je

dobré, špatné a v Brně“.

/

11



Vídeň

Vídeň byla kdysi naším hlavním městem, jak psal

Bezruč v básni Ostrava, kde „při Dunaji strmí

paláce z krve mé a mého potu“. České země byly

nejrozvinutější v monarchii a Jablonec odváděl na

daních stejně jako celá Dalmácie dohromady.

Můžeme tedy mít pocit, že jsme tu trochu doma

a trochu za naše, tedy za naše našich předků.

Do Vídně můžete jet v každé roční době na otočku

na nějakou výstavu a k tomu si užít velkoleposti

císařského sídla a ušlechtilé kavárny. Rozhodně se

neptejte na vídeňskou kávu, tu vám kromě čínského

číšníka naproti české ambasádě nikdo nepřinese.

Zato telecí řízek ve velikosti dětských zad, zádíček,

který snad do Vídně přivezl z Itálie maršál Josef

Václav Radecký z Radče, nebo prý jej tu poprvé

připravil jistý italský kuchař, rozhodně dostanete

nejen v osvědčené restauraci Figlmüller blízko

Svatoštěpánské katedrály. Kávu si ale dejte jinde.

Například v nedalekém Café Hawelka. Když ještě

žila paní Hawelková, ke kávě vždy připravila žádaný

štrúdl. Tuhle dobrou duši kavárny jsem jednou

neuměle zachytil při jejím cupitání.

/

13



Když se dnes občas dostanu do Vídně, spíše si dávám loosovský dvojboj, tedy nejprve jednu z prvních moderních staveb 20. století, obchodní dům Goldman a Salatsch, který tak rozčílil starého Franze Josefa, že se přestěhoval do jiných částí Hofu, tedy císařského paláce, aby se nemusel na tento „dekl na kanál“ dívat. Skřípal zuby, ale veřejně se neprojevoval, možná si i trochu uvědomoval, že mocnář nemusí pokaždé rozumět architektuře. Vždy si zajdu na šťopičku nějakého rakouského likéru, třeba z malin nebo ostružin, a to rovnou do nedalekého

baru na Kärtner Strasse, který nese název American

Loos Bar. Lokál působí monumentálně až pateticky.

Může za to jednoduchý, ale rafinovaný Loosův trik,

rytmické střídání kamenného obkladu stropu a hor

ního pásu stěn, kde je část mezi sloupy vyplněna

zrcadlem. To způsobuje nekonečný prostor, jenž je

umocněn právě pravidelným architektonickým

dělením. Kámen se odráží a pomnožuje ve spoře

osvětlené místnosti a my tušíme další světy téměř

antických ozvěn. Mezi elegantním obložením dvou

komorních boxů je nenápadně padající schodiště

dolů k toaletám. Malý prostor pro deset sedících

a několik stojících u baru je nenápadnou oázou,

kde Loos, stejně jako ve všech svých interiérech,

měří na milimetry a centimetry, nikoliv na metry,

jako mnozí architekti 20. století.

/

15



/

17

Vídeň – Wittgenstein Fanoušci moderní architektury se ve Vídni opájejí nejen Adolfem Loosem, ale také jedním ze zakladatelů moderní architektury Otto Wagnerem, nebo v Opavě narozeným Josephem Olbrichem. Kdo je však již učebnicemi nasycen, zamíří do nenápadného domu, který navrhl pro svou sestru filozof Ludwig Wittgenstein, jehož rodina vlastnila mimo jiné i kladenskou Poldovku. Wittgenstein pochopil, že starost o rozvíjení a správu rodového majetku se moc nepotkává se svébytným intelektuálním směřováním, které upřednostňoval. Díky tomu se stal nejen jedním z tvůrců moderní filozofie, ale také vyprojektoval úžasně vymlčený prostor (čímž zhmotnil svoji tezi „o čem se nedá mluvit, o tom se má mlčet“) – vyabstrahovaný dům, dnes s názvem Wittgenstein. Objekt je jedním ze skrytých, leč úhelných kamenů ve vývoji stavitelství. Dům měl v 70.–80. letech ustoupit záměru komerční výstavby bytů. Naštěstí dcera bulharského socialistického prezidenta Todora Živkova Ljudmila, která vystudovala historii a dějiny umění, prosadila, aby jej zakoupil bulharský stát a zřídil zde kulturní institut. Za to si Bulharů vážím, stejně jako jejich statečného postoje za druhé světové války, kdy nevydali Hitlerovi své Židy.

Pokud vás nepřesvědčí strohost a promyšlenost

vnitřní stavby domu, která je vzdáleně podobná

Loosovu Raumplanu přiřazením různých velikostí

a výšek obytného prostoru rozličným funkcím,

zapamatujte si alespoň „poetiku zedního výstupku“.

Je to i název stejnojmenné knihy českého architekta

Jana Turnovského, který v šedesátých letech emigro

val do Vídně a v 80. a 90. letech přednášel na

zdejší Fakultě architektury a plánování Technické

univerzity. Turnovský popisuje na příkladu tří archi

tektů, s jejichž tvorbou se můžete ve Vídni setkat,

přístup ke vzájemnému vztahu fasády a vnitřního

prostoru v souvislosti s umístěním okna. Fischer

z Erlachu, někdy uváděný jako jeden z inspirátorů

postmoderního tvarosloví, umisťuje okno na osu do

fasády, přičemž mu nevadí, že díky tloušťce zdí je

v interiéru vnímáno asymetricky. Adolf Loos zase

upřednostňuje osovost interiéru (jak to můžete

vidět na schematické kresbě). Ludwig Wittgenstein

splňuje obě symetrie díky jednoduchému, ale

promyšlenému zednímu výstupku, jako kdyby nás

nabádal, ať si každý postaví svůj vlastní vnitřní zední

výstupek – pro symetričnost naší duše, adekvátní

souměrnosti našeho těla. *



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist