načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jed pro Litviněnka - Luke Harding

Jed pro Litviněnka

Elektronická kniha: Jed pro Litviněnka
Autor:

Kniha renomovaného novináře a bývalého moskevského korespondenta listu Guardian Luka Hardinga jedinečným a poutavým způsobem mapuje příběh vraždy bývalého agenta FSB Alexandera ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 399
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 8 strannečíslovaných stran obrazových příloh : barevné ilustrace, faksimile, plány, portréty
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Anna Poskerová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1596-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha renomovaného novináře a bývalého moskevského korespondenta listu Guardian Luka Hardinga jedinečným a poutavým způsobem mapuje příběh vraždy bývalého agenta FSB Alexandera Litviněnka, přičemž celou událost zasazuje do širšího kontextu vlády a politiky Vladimira Putina. Harding podává ucelený náhled do specifické společnosti agentů FSB, informátorů MI6, praní špinavých peněz, jaderných vědců, nemocničních doktorů, akademiků a londýnských policejních důstojníků, jež se stala součástí vyšetřování.

Předmětná hesla
Litvinenko, Aleksandr, 1962-2006
Putin, Vladimir Vladimirovič, 1952-
Federal’naja služba bezopasnosti Rossii
Velká Británie. MI6
* 1991-2020 * 1991-2010 * 2001-2010 * 20.-21. století
* 2006
Agenti -- Rusko -- 20.-21. století
Disidenti -- Rusko -- 20.-21. století
Spolupracovníci tajných služeb -- Velká Británie -- 20.-21. století
Zpravodajské služby -- Rusko -- 1991-2020
Státní terorismus -- Rusko -- 1991-2020
Politická emigrace -- Velká Británie -- 1991-2010
Politické vraždy -- Velká Británie -- 2001-2010
Velká Británie
Rusko -- Politika a vláda -- 1991-2020
Zařazeno v kategoriích
Luke Harding - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jed pro Litviněnka

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Luke Harding

Jed pro Litviněnka – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Luke Harding

Jed pro Litviněnka

Příběh jeho vraždy a Putinovy války se Západem

CPress

Brno

2017


Obsah

Předmluva: Muži z Moskvy 11

1. Mafiánský stát 19

2. Novinář, exulant, aktivista, špión 45

3. První pokusy 77

4. Německý číšník 103

5. Vražda ve čtvrti Mayfair 117

6. Tak trochu hlavolam 133

7. Ruslan a Ludmila 161

8. Inspektor se vrací 181

9. Oligarchova smrt 229 10. Gelsemium Elegans 253 11. Malá vítězná válka 281 12. Šetření 305 13. Leviatan 337 14. Tupá síla 357 15. Muž, který vyřešil svou vlastní vraždu 377 Poznámka ke zdrojům 397

Luke Harding je novinář, spisovatel a oceněný zahraničnídopisovatel deníku Guardian. Mezi lety 2007 a 2011 byl šéfem jehomoskevské kanceláře. Jakožto prvního novináře od dob studené války

jej Kreml vyhostil ze země. Stalo se tak i zčásti kvůli jeho článkům

o vraždě Alexandra Litviněnka.

Je autorem čtyř publikovaných knih literatury faktu: The Snowden

Files: The Inside Story of the World’s  Most Wanted Man (Akta

Snowden: Úplný příběh nejhledanějšího muže světa); Mafia State:

How One Reporter Became an Enemy of the Brutal New Russia(Mafiánský stát: Jak se jeden reportér stal nepřítelem nového brutálního

Ruska); WikiLeaks: Inside Julian Assange’s  War on Secrecy (WikiLeaks: Uprostřed války o  mlčenlivost Juliana Assange); a The Liar:

The Fall of Jonathan Aitken (Lhář: Pád Jonathana Aitkena). Poslední

dvě knihy byly sepsány společně s Davidem Leighem.

Dvě díla byla zfilmována hollywoodskými ateliéry. Film WikiLeaks byl natočen společností Dreamwork v roce 2013.Autobiografický snímek Snowden (inspirován knihou The Snowden Files)režiséra Olivera Stonea se na filmových plátnech objevil v  roce 2016.

V  roce 2014 byla Lukeovi udělena cena Jamese Camerona a  jeho

knihy byly přeloženy do dvaceti pěti jazyků. Luke žije blízkoLondýna se svou ženou, novinářkou na volné noze, Pheobe Taplinovou

a jejich dvěma dětmi.


Další uznání knihy Jed pro Litviněnka

„Luke Harding ... vypráví tento hrůzný příběh se skutečnou auto

ritou, důvtipem a elegancí... Kniha je tak ,úplná‘, jak sama uvádí.“

Michael Burleigh, The Times

„Poutavé ... Harding metaforu nepřehání, ale čtvrť Mayfair a vše, co

reprezentuje, je tu zobrazena jako něco potenciálně a možnái neod

myslitelně toxického. V  jaké chvíli začne „měkká síla“ a její nená

padný vliv, podkopávat skutečnou moc?“

Peter Pomerantsev, London Review of Books

„Rychlé a  vášnivé ... Harding zručně vykresluje portréty tragiko

mické dvojice podezřelé ze spáchání zločinu.“

John Thornhill, New Statesman

„Tato výjimečně čtivá kniha (kterou jsem přelouskal nadvakrát)

bývalého moskevského korespondenta Guardianu je jednímz nej

lepších politických thrillerů, které jsem za posledních mnoho let

četl. Je také skvělým průvodcem kriminality a mocenské rovnováhy

v dnešním Rusku. Snoubí se zde Boris Godunov s Cosa Nostrou.

Robert Fox, Evening Standard

„Je to fascinující příběh, který již (nepřekvapivě) zpracovalo a sepsalo

několik autorů. Avšak Luke Harding je prvním, který tak učinil

s výhodou materiálů zveřejněných během Owenova šetření ...Dopo

ručuji si knihu přečíst nejen proto, aby se čtenář dozvěděl, jak byl

jeden čestný muž zavražděn kvůli odhalení korupce v  samém srdci

Putinova systému, ale i kvůli jejímu efektu následné obezřetnosti ke

všem záležitostem Kremlu.“


Oliver Bullough, Observer

„Harding podává jedinečný náhled do specifické společnosti (agentů

FSB, informátorů MI6, mezinárodních praček peněz, jaderných

vědců, nemocničních doktorů, akademiků a  londýnských policej

ních důstojníků), která se stala součástí šetření. Jakožto bývalýmos

kevský korespondent je schopen kvalitně nastínit politickéa krimi

nální pozadí případu.“

Robert Service, Spectator

„Harding předkládá dobře napsaný dramatický příběh, který se

větví do velké politiky na těch nejvyšších pozicích. Kdo by pak

potřeboval krimi romány?“

Aftenposten (Norsko)

„Děsivé, poučné a  (v  některých případech) žertovné. [Harding] je

mistrovským vypravěčem a bezvadným badatelem.“

profesor kriminologie Federico Varese,

Oxfordská univerzita



Dioxin: kterýkoli ze tří nenasycených heterocyklických sloučenin.

Dva mají vzorec C4H6O2 a třetí C4H4O2.

Gelsemium: bezbarvá, nepáchnoucí, hořká alkaloidní látka získaná

z kořene jasmínovce vždyzeleného.

Polonium: vysoce radioaktivní kovový prvek, který v roce 1898Pie

rre a Marie Curie získali z jáchymovského smolince.

Ricin: extrémně toxický lektin přítomný v semenu rostliny, ze které

se vyrábí ricinový olej, skočce obecného.

Thallium: chemický prvek protonového čísla 81, měkký, leskle bílý

kov, který se přirozeně v malých množstvích vyskytuje v železitých

pyritech, sfaleritech a  jiných rudách. Jeho sloučeniny jsou velmi

jedovaté (značka: TI).

Zdroj: Oxfordský slovník angličtiny



[ 11 ]

Předmluva:

Muži z Moskvy

Pasová kontrola na letišti Gatwick v Sussexu,

16. října 2006

Ze všech Rusů, kteří to ráno přiletěli, dva vyčnívali. Nebylo jasné

určit, čím přesně. Ale detektiv konstábl Spencer Scott, který měl

na  londýnském letišti Gatwick zrovna službu, měl své podezření.

Bylo 16. října roku 2006. Pasažéři společnosti Transaero byli právě

odbavováni z  letu z  Moskvy a  vyzvedávali si svá zavazadla. Příval

nových cestujících se nahromadil u pasové kontroly, odkud pasažéři

pokračovali dál k celní správě.

První z  Rusů byl průměrné výšky, měl světlé slovanské vlasy a něco okolo třiceti let. Měl na sobě neformální sako a v ruce nesl draze vypadající tašku na laptop. Celkově vypadal poměrně úspěšně. Druhý muž měl mírně ustupující tmavé vlasy a nažloutlou pleť a od toho prvního si držel mírný odstup, avšak očividně byl jeho společníkem. Nechovali se nijak zvláštně. A přesto na nich něco bylo. Určitá kradmost a  tajemnost, která upoutala pozornost detektiva konstábla Scotta.

„Něčím mě zaujali, a když procházeli imigrační kontrolou,zastavil jsem je a vyslechl je,“ vzpomíná Scott. Nikdo mu nepřikázal, aby je cíleně vyhledal. Jednoduše tak konal na základě svého instinktu. Zeptal se jich na jména. Jeden z  nich mluvil anglicky, identifikoval se jako Andrej Lugovoj a řekl, že jeho přítel se jmenuje Dmitrij

JED PRO LITVINĚNKA

[ 12 ]

Kovtun. Kovtun nic neříkal. Zdálo se, že hovoří pouze rusky. Scott

pořídil jejich zrnitou fotografii špatného rozlišení. Lugovoj je ten

napravo. Jsou z  nich jen tmavé, rozmazané šmouhy. Bylo 11:34

dopoledne.

Příběh Lugového a Kovtuna vypadal věrohodně. Údajně přiletěli do Londýna na obchodní jednání. Lugovoj tvrdil, že vlastní společnost jménem Global Project a  jeho společník je zaměstnancem finančního oddělení v jedné uznávané moskevské bance. Jejichcestovní agent je ubytoval na dvě noci v hotelu Best Western Hotel na Shaftesbury Avenue, což nebyla zrovna levná záležitost. Pokoj stál 300 liber za noc. Lugovoj poskytl k nahlédnutí jejich rezervaci. Vše se zdálo být v pořádku.

A přesto měl Scott pocit, že na jejich reakcích bylo něcopodivného: „Co se týče důvodu jejich návštěvy v  Británii, byli velmi vyhýbaví. Při náhodných kontrolách se lidé normálně rozpovídají – o  jejich rodinách, plánech na prázdniny, o  mizerném anglickém počasí. Ti dva Rusové byli ale velmi plaší. Když jsem se jich na něco

Předmluva: muži z moskvy

[ 13 ]

zeptal, nedostával jsem takové odpovědi, jaké jsem chtěl slyšet nebo

jaké bych očekával. Odpovídali mi velmi, velmi strohými větami,“

uvedl Scott. Jejich odpovědi neobsahovaly „žádné informace“.

Scott na internetu firmu Global Project nenašel. Rusové mu řekli, že jejich obchodní setkání má být s firmou ContinentalPetroleum Limited, která sídlí na Grosvenor Street 58 v Londýně. Scott tedy zavolal na pevnou linku společnosti. Telefon zvedl muž, který potvrdil, že firma je zapsána v registru britského finančního úřadu. Dobrá tedy. Konstábl prohlédl policejní databázi. Nic nenašel.Britské zpravodajské služby MI5 a  MI6 Lugového ani Kovtuna také nevedly v evidenci. Očividně nebyli pro nikoho zajímaví.

Jedna věc byl policejní instinkt, druhá věc policejní fakta. Bez řádných důkazů, se kterými by mohl pracovat, se Scott vzdal na doporučení svého seržanta, aby oba muže nechal „jít dál“. Britský jurisdikční a policejní systém funguje na presumpci neviny.Na rozdíl od Ruska, rodné země Lugového a Kovtuna, kde soudcirozhodují podle přání shora. Po dvaceti minutách bylo oběma Rusům řečeno, že mohou odejít. Vyzvedli si tedy svá zavazadla a  zamířili do centra Londýna. Scott jejich fotografii založil do složky označené slovy „Pouze pro účely zpravodajských služeb“.

Scotland Yard si až po několika měsících, kdy čelil bezprecedentní situaci mezinárodního skandálu, uvědomil, že Scottovy instinkty byly neobyčejně přesné. Ti dva totiž nebyli obchodníci. Byli to vrazi. Jejich příběh byl vymyšlený, pracně vykonstruovaný během několika měsíců, možná i let. A fungoval.

To ráno Lugovoj s Kovtunem do Británie přinesli něco, cokontrola přehlédla. Nebyly to drogy ani velký obnos peněz. Bylo to něco tak vzácného, neobyčejného a výjimečného, že to v této formě nespatřilo světlo světa v Evropě ani Americe.

JED PRO LITVINĚNKA

[ 14 ]

Kovtun to později svému příteli v Hamburku popsal jako „velmi drahý jed“. Toxin, který svou tajnou cestu do Londýna započal v utajeném nukleárním komplexu na severozápadní Sibiři. Moderní neviditelná smrtící zbraň.

Lugovoj a Kovtun ji měli použít k zabití muže jménem Alexandr Litviněnko. Byl to ruský emigrant, který před šesti lety utekldo Británie. Litviněnko se stal přetrvávajícím problémem pro ruskou vládu. Byl to totiž nemilosrdný kritik Vladimira Putina, tajného policisty Ruska, který se stal prezidentem. Do roku 2006 se Litviněnko stal výjimečným případem. V Rusku bylo již mnoho center opozice dávno umlčeno.

K jeho smrti měl Putin konkrétní důvod. Než Litviněnko v roce 2000 uprchl, pracoval pro Federální službu bezpečnosti (FSB),ruskou tajnou službu, která se stala hlavním nástupcem KGB. Sám Putin byl krátce jejím šéfem. Ale Litviněnko měl nyní novéhonadřízeného. Britskou tajnou službu MI6.

Vláda Jejího Veličenstva dala Litviněnkovi falešný britský pas, zabezpečený telefon a měsíční plat ve výši 2 000 liber, který mu byl anonymně vyplácen na účet u banky HSBC. Výplata se mu nešťastně zobrazovala na bankovním výpisu hned vedle jeho útratyv potravním řetězci Waitrose. Po ruce měl také důstojníka MI6 s  krycím jménem „Martin“.

Litviněno nebyl právě James Bond. Avšak podával britskézpravodajské službě citlivé informace o pojítkách mezi aktivními gangy ruské mafie v  Evropě a  vlivnými lidmi na samém vrcholku ruské moci včetně Putina. Podle Litviněnka byli ruští ministři a  jejich mafiánští přátelé součástí jednoho a toho samého rozmáhajícího se zločineckého syndikátu. Mafiánský stát. Litviněnko tvrdil, že toto podsvětí a  jeho „zákoník“ nahradilo nefungující ideologii komunismu.

Předmluva: muži z moskvy

[ 15 ]

Litviněnko měl přehled o  mafiánských aktivitách až ve Španělsku. Podle jednoho jeho přítele byl chodící encyklopedií na organizovaný zločin. Dokonce byl agenturou MI6 propůjčen kolegům španělské tajné služby v Madridu.

To vše udělalo z Litviněnka zrádce a trest KGB pro špióny, kteří zradili vlastní zemi, byl známý. Od samého počátku bolševické revoluce v roce 1917 používala moskevská vláda jedy, kulky, bomby schované v  dortech a  další smrtící metody pro vyhlazení nepřátel jak doma, tak v zahraničí. Od Lva Trockého ke Georgi Markovovi, bulharskému disidentovi a  spisovateli, který byl důmyslně otráven na  Waterloo Bridge v  roce 1978 špičkou deštníku namočenou v ricinu. Jak Stalin slavně konstatoval: „Žádný člověk – žádnýproblém.“

Existovalo však jisté spektrum. Od vražd očividnědemonstrativních až k takovým, u kterých byste stopy KGB nenašli, ať bystehledali jakkoli usilovně. Tyto metody byly zrušeny Borisem Jelcinem v  postkomunistických devadesátých letech, kdy byla továrna KGB na jedy zdánlivě pozastavena a  ruská demokracie krátce na vzestupu. Ovšem nyní byly pod Putinovou vládou tyto způsoby zpátky. FSB se stala prvotřídní ruskou institucí. Všemocnou, vyjímající se právu a (jako její leninovští předchůdci) šiřitelkou státního teroru.

Ve zlaté éře Sovětského svazu vysílala KGB profesionálya „nelegální migranty“ v  utajení do zahraničí, aby tam prováděli mimosoudní vraždy. Činnost je známá pod pojmem „mokroje dělo“. Právě taková operace se skrývala za Lugového a Kovtunovou misído Londýna. Nemilosrdná, klinická, nevystopovatelná vražda. Železná pěst v sametové rukavici. Mělo tak být učiněno v duchu Čeky, brutální policejní složky, kterou založil Leninův přítel Felix Dzeržinskij. Jeho busta s chladnými, vyzáblými rysy byla vystavena v Putinověkanceláři.

JED PRO LITVINĚNKA

[ 16 ]

Navzdory obrození pod vedením Putina však ruské bezpečnostní služby utrpěly stejné ponížení, jaké postihlo všechny instituce země: prezidentskou kancelář, ruský parlament neboli Dumu, oblast medicíny, vědy i  technologie. Kritici tvrdili, že přes veškeré předstírání obrovské moci země pomalu umírala. Její moderní nájemní vrazi představovali zmatenou chásku.

Hlavní myšlenkou bylo, že si Rusů v Londýně nikdo nevšimne. Jakmile by otrávili svou oběť, utekli by zpátky do Moskvy. Na rušné hladině londýnského života by zanechali pouze pár vln. Jejich oběť by samozřejmě zemřela strašlivou smrtí, ale ruka Kremlu by zůstala neodhalená. Britové by úmrtí zaznamenali jako zvláštní případgastroenteritidy a ti, kteří vraždu vykonali, by se vrátili do šerého života anonymity. Člověka zřejmě nepřekvapí, že i k odměně. Kovtunjednou naznačil, že cena za vraždu se vyplácí v podobě moskevského bytu.

Ale takhle přesně to neproběhlo. Jakmile byl projekt ruského jedu dotažen do konce, vyvolal v Británii rozsáhlé veřejné vyšetřování, které stálo miliony liber. Průzkum, který prošetřil obrovské množství důkazů sebraných metropolitní policejní složkou z hotelů, restaurací, automobilových sedadel, a dokoncei z bronzového falu v nočním klubu v Soho, který oba nájemní vrazi navštívili. Scotland Yard byl nakonec schopen zrekonstruovat události minutu po minutě až do doby samotné vraždy. Vyšetřování, které bylozveřejněno o osm let později, se stalo jedním z nejrozsáhlejšíchv historii kriminalistiky.

Ale i  přes takové veřejné odhalení následovaly další oběti celé kauzy. Odpůrci padli za nejasných okolností například i  ve Spojených státech. Nebo hlava opozice Boris Němcov, který byl zabit přímo u bran samotného Kremlu. Moskva vyslala své tanky zahranice Ruska, začala válku v  Evropě a  zabrala velký kus sousedního

Předmluva: muži z moskvy

[ 17 ]

teritoria. Její spojenci (možná i ruští vojáci samotní) sestřelili z nebe

letadlo plné civilistů.

Stejně jako v časech Sovětského svazu, vidělo i nyní Ruskozasleeně Spojené státy jako nepřátelského a nesmiřitelného protivníka. Americké námořní lodě a letadla se často ocitaly v radaru ruských bojových tryskáčů. Atmosféra připomínala studenou válku. Tentokrát však byly činy Moskvy (včetně vojenského zásahu v  Sýrii) nebezpečně nepředvídatelné.

Společným tématem však bylo opovržení, toxická lhostejnost k lidskému životu. Kritici Vladimira Putina mají totiž zvláštní zvyk předčasně umírat.

[ 19 ]

1

Mafiánský stát

Rusko, 1988–1999

„Jste si doufám vědom toho, že zde můžete být otráven

a nikdo z nás vám nemůže pomoct?“

Neznámý úředník FSB Alexandru Litviněnkovi

ve vězení Butyrka v Moskvě roku 1999

V září roku 2006 dokončoval v Londýně žijící Litviněnko svoutajnou zprávu. Jednalo se o  výbušný materiál. Jejím hlavním objektem byl Viktor Ivanov, jeden z nejbližších přátel a vrchních poradců

Vladimira Putina. Ivanov rovněž kdysi pracoval v KGB, konkrétně

pak jako vedoucí mocné federální služby pro boj s narkotiky. Jako

jeden z mála byl také „pravou rukou“ samotného prezidenta.

Ivanov byl podle zprávy pomstychtivá, sociopatická „zrůda“ s  dlouholetými vztahy s  petrohradskou mafií, která obchodovala s  kolumbijskými drogovými pašeráky. V  tomto zločinem prosáklém městě Ruska měl se stejným mafiánským gangem dleLitviněnkovy zprávy spojitost i Putin. Byl dokonce poradcem výboru jedné z hlavních firem mafie.

Zpráva obsahovala pestré detaily Ivanovova životopisu. PodleLitviněnka to byl průměrný špión. Zatímco jeho kolegové byli vysláni na důležité zahraniční mise, Ivanov byl odsunut na personálníoddělení leningradské kanceláře KGB. Jak bylo uvedeno ve zprávě, „tak trochu díra“ a  „ponurý a  nenávratný konec profesionální kariéry“.

JED PRO LITVINĚNKA

[ 20 ]

Zpráva k  tomu uvádí: „Ostatní muži z  KGB lidmi z  personálního

opovrhovali.“

Avšak Ivanov na personálním oddělení zjistil užitečné věci. Objevil se totiž na takové pozici, kde se k  němu dostávaly komromitující informace o jeho soudruzích v KGB. Tento kompromat mohl použít ke zničení kariéry jiných. Ivanov si vyvinul řaduosobních operativních pravidel, díky kterým v KGB prosperovala vynikal nad schopnějšími, ale méně kreativními kolegy. Dva roky, které strávil nasazen v  Afghánistánu (Sovětský svaz zde zahájil bojové operace v roce 1979), mu potvrdily efektivnost těchto prostředků.

Pravidlo první: bylo podstatné nikdy v KGB neprojevovat vlastní iniciativu. Pokud by se tak stalo, byli byste požádáni o  realizaci vašeho nápadu, a následně potrestáni za to, že jste nebyli dostatečně úspěšní. Ve zprávě zní, že Ivanov byl na schůzkách potichu.Profesionálně se proměnil „tak trochu v Pana Nikoho“. Pravidlo druhé: jak si Ivanov rychle uvědomil, bylo důležité podlézat komukoli, kdo je v hierarchii KGB na vyšší pozici než on, a rozeznat, kdo má „větší vliv v byrokratickém slova smyslu“. Šéf má vždycky pravdu.

Ivanovův vzestup časově odpovídal rozpadu Sovětského svazu. Uposlechl tehdy rozkazu KGB pozdních 80. let z  nejvyšších pozic a pustil se do podnikání. Jedinými lidmi, kteří se v té doběorientovali na volném trhu, byli kriminálníci. Ivanov tedy navázal vztahy se zločineckým Tambovovým gangem a  jeho šéfem Viktorem Kumarinem, padouchem s  kšticí tmavých vlasů a  úhledným knírkem. Kumarin byl později zapleten do velké války o teritorium se svým protivníkem Alexandrem Malyševem a Malyševovou armádouzločinců.

Cenu pro vítěze představovala vláda nad petrohradskýmpřístavem. Ten se stal zásadním místem pro převoz kolumbijských drog, které sem dopluly před tím, než pokračovaly na své lukrativní cestě

mafiánský stát

[ 21 ]

do západní Evropy. Podle Litviněnka pomohl Ivanov Kumarinovi

vyhladit konkurenci. Na oplátku za to dostal podíl z  přístavních

obchodů. Kriminální činnost Tambovova gangu byla postavena

na řadě poboček a dceřiných společností. Ivanov založil své vlastní

firmy „Blok“ a „Basis“.

Na počátku 90. let Ivanovovi pomáhá další špión z  KGB. Tentokrát je to Vladimir Putin, který již oficiálně není součástí kontory, jak KGB sama sebe nazývala. Místo toho pracuje pro nového starostu Petrohradu, Anatolije Sobčaka. Avšak jak věděl každý její rekrut, od KGB nikdo neodchází natrvalo. Oba špióni, jak Ivanov, tak Putin, měli společnou ještě jednu věc. KGB je označilaza druhotné, průměrné agenty, kteří nejsou vhodní na vysoké pozice služby. Rozhodnutí, které museli oba z duše nenávidět.

V Litviněnkově zprávě se píše: „Ironií je, že zatímco Ivanovspolupracoval s drogovými překupníky, povýšili ho na vedoucíhooddělení boje proti pašování narkotik. Jeho bývalí podřízení ho popsali jako nestvůrného šéfa. Nepříjemného, rozkazovačného a paličatého. Bylo to zrovna v té době, kdy hranice mezi vymahači trestního práva a profesionálními kriminálníky byla často nejasná.“

V dalším odstavci stojí: „Zatímco Ivanov spolupracovals gangstery, byl zároveň chráněncem Vladimira Putina, který byl v té době zodpovědný za zahraniční ekonomické vztahy kanceláře starosty Petrohradu Anatolije Sobčaka.“ Dále se píše: „Putin nebyl v té době zrovna Pan Bezúhonný.“

To bylo velmi mírně řečeno. Pojítka mezi Putinem a kriminálním podsvětím se objevovala na kdejakých místech. Zpráva cituje zveřejněné nahrávky pořízené v  roce 2000. Figuruje na nich tehdejší ukrajinský prezident Leonid Kučma. Ten tvrdí, že jeho vlastní zpravodajská služba získala dokumenty, které obsahují informace o  německé společnosti jménem SPAG, která byla zástěrkou pro

JED PRO LITVINĚNKA

[ 22 ]

trestnou činnost. Její hlavní funkcí bylo „praní peněz kolumbijského

drogového kartelu skupováním nemovitostí v  Petrohradě“. Zločinecký gangster Kumarin seděl v  radě dceřiné společnosti SPAGu.

Starostův podřízený Putin působil ve SPAGu jako poradce.

Zločinci, kokain, KGB, špióni, zvrhlost, miliony dolarův hotovosti. To vše na prahu Evropy ve chvíli, kdy se Rusko na konci dvacátého století rychle proměňovalo z  komunistické diktatury do nové a  pochybné formy hyperkapitalismu. Zpráva to bez obalu popsala jako „divné časy“. Vůdci tohoto proměňujícího se univerza byly organizované zločinecké skupiny a jejich rychle nahoru mířící přátelé z  ruské politiky. To, co Ivanov a  Putin údajně provozovali, nebylo na  ty doby nic mimořádného. Jeden malý přivýdělek sem, jeden úplatek tam. Všichni ostatní to při každé možné příležitosti dělali také.

Neobvyklé na tom ale bylo to, že oba dva později stáli v samém čele Ruské federace.

*

Litviněnkova zpráva z roku 2006 se rovnala osmistránkovémuručnímu granátu, který byl odjištěn přímo ve velínu ruské moci. Byla

sepsána pro britskou bezpečnostní agenturu Titon International

sídlící v  Londýně. Titon se specializoval na komplexní prověření.

Znamenalo to, že prováděl rozsáhlé prověrky ruských firema prominentních jednotlivců na žádost západních společností. Takové

zprávy zahrnovaly směs oficiálních a citlivějších tajných informací.

Litviněnko poskytl detaily o  petrohradské mafii a  jejích aktivitách v  devadesátých letech. Zprávu však ve skutečnosti sepsal jiný emigrant, bývalý major KGB, Jurij B. Švec. Švec byl vším, čím Putin a Ivanov nikoli. Inteligentní, energický tajný agent požehnanýliterárním talentem. Svým vzhledem (vysoký, pohledný, s  dlouhou

mafiánský stát

[ 23 ]

hřívou černo černých vlasů) jako by vypadl ze špionážního románu.

KGB ho rekrutovala v  roce 1980 a  nabídla mu spolupráci ve své

prestižní externí zpravodajské službě, na prvním hlavním ředitelství.

Švec vystudoval Univerzitu družby národů Patrice Lumumby v Moskvě. Jak sám napsal, byla tato instituce (na tehdejší standardy pozdní SSSR) překvapivě liberální. Přilákala mnoho mladých mužů a žen z devadesáti různých zemí světa. Ve svých pamětech se Švec nezařadil „ani mezi komunisty, ani disidenty“. Ne všichni studenti univerzity však byli takto rozpolcení. Jedním ze Švecových předchůdců byl Venezuelan Iljič Ramirez Sánchez, který se hlásilk marxismu-leninismu. Švec později napsal, že Sánchez nebyl typickým studentem univerzity zejména proto, že většinu času trávil mimo ni, často v zahraničí. Sánchez se později proslavil jako terorista Carlos Šakal.

Po své promoci strávil Švec dva roky v  Andropovově institutu. Vysoká škola KGB pro výcvik rekrutů byla umístěna v  malebném lese v  oblasti Jurlovo nedaleko Moskvy. Podle jeho vlastních slov zde byl naučen tajemnu řemesla. Učil se od již legendárních mistrů špionáže, kteří spolupracovali s nejznámějšími západnímipřeběhlíky z časů studené války. Například s manžely Rosenbergovými, kteří ukradli americké plány na atomovou bombu, a  se špionážní „cambridgeskou pětkou“ zahrnující Kima Philbyho, Guye Burgesse a Donalda Macleana.

Švec také absolvoval dvouměsíční výcvikovou stáž u speciálních vojenských jednotek Specnaz. Skákal z letadel, naučil se ovládatrozmanité zbraně, nastražit miny, vyhazovat mosty do povětřía vyslýchat nepřátelské vězně. Naučil se rovněž guerillové taktice boje. Bylo mu nařízeno nezamýšlet se a  nezpochybňovat stát. Švec si vzpomenul, co mu řekl jeden plukovník výsadkářů: „Tvou povinností

JED PRO LITVINĚNKA

[ 24 ]

je za  jakoukoli cenu vykonat jakýkoli úkol, který ti byl zadán naší

matkou zemí.“

Jedním ze Švecových spolužáků na akademii byl i  Putin. Ten

vyrostl v rodině pracující třídy v Leningradu. Jeho starší bratr zemřel

během obléhání města nacisty, jeho dědeček byl Leninův kuchař.

Za  mladých let se naučil judo, aby se mohl bránit proti ostatním

klukům z ulice. Už od mala toužil vstoupit do KGB. Jak sám později

uvedl, bylo to zejména kvůli sovětskému televiznímu špionážnímu

seriálu Meč a štít. Studoval právo. KGB ho rekrutovala ihned poté,

co dokončil Leningradskou státní univerzitu v roce 1975.

Putinův pohled na svět korespondoval a priori s myšlením KGB.

Služba byla podezřívavá, paranoidní a  náchylná ke konspiračním

teoriím. Putin byl přesvědčený, že Spojené státy a západní svět byly

zapojeny do nikdy nespícího spiknutí proti Sovětskému svazu.

Prakticky všichni absolventi institutu KGB dostali posléze práci

na prvním ředitelství a  byli posláni do zahraničních „rezidencí“,

jak KGB označovala své tajné buňky v cizině. Ale Putin z nejasných

důvodů nezískal potřebné ohodnocení. Švec byl přesvědčen, že

„Putin patřil k onomu jednomu procentu neúspěšných a byl poslán

zpátky do Petrohradu“. Jiní tvrdí, že se Putin vrátil do svého rodného

města, kde měl rekrutovat cizince na sovětském území. Putinovi byl

nakonec přidělen úkol v zahraničí až v roce 1984. Po druhém roce

stáže v institutu byl přesunut do Drážďan v NDR.

Naopak Švec se v letech 1985 – 1987 ocitl na pozici mnohempřitažlivější. Působil na sovětské ambasádě ve Washingtonu v  utajení

jako korespondent pro ruskou tiskovou agenturu TASS. O Sovětském svazu a zejména pak o KGB tam rychle ztratil iluze. Měl za to,

že v  osmdesátých letech neměla KGB na západě prakticky žádné

informátory. Místo toho její agenti chrlili řadu nesmyslných zpráv


mafiánský stát

[ 25 ]

pro neschopné a  riziku se vyhýbající byrokratické generály, kteří

seděli ve „středu toho všeho“ v Moskvě.

Švec odešel od KGB v roce 1990 a vyhledal politický azyl v USA. Tam také vydal čtivý špionážní memoárový román WashingtonStation: My Life as a  KGB Spy In America (Stanice Washington: Můj život špiona KGB v Americe), ve kterém popisuje svůj úspěšný nábor nejmenovaného amerického agenta s  krycím jménem „Sokrates“. Začal také psát podrobné výzkumné zprávy pro americké korporace s nadějí, že zbohatne na nově utvořené Ruské federaci.

Jednou z věcí, které se Švec na akademii KGB naučil, bylyanalytické zprávy. Tedy jak napsat a  předložit dokonalé zpravodajské hlášení. To také často obsahovalo kresbu, která měla znázorňovat psychologický profil cílového objektu. Nejlepší z těchto portrétů byly provedeny rychlými, křečovitými tahy tužkou.

Spis Litviněnka a Švece na Ivanova odpovídal takovému vzoru. Pod částí nesoucí název „osobní charakteristiky“ byl Ivanov popsán jako „velmi složitý muž s  komplikovanou osobností“. Dále se v  ní píše, že „[Ivanov] je mistrem v rozeznání rovnováhy moci kolem něj. Dokáže identifikovat latentní vůdce (což je v surreálním světě ruské byrokracie velmi důležité) a je více než schopen tyto znalostipoužít k osobnímu prospěchu“. Uražený Ivanov by se mohl stát vaším „nejhorším nepřítelem“. Má „pomstychtivou“ povahu a  pokusil by se identifikovat a následně „potrestat“ všechny, kteří o něm„vypustili negativní informaci“.

Zpráva končila takto: „Mnoho představitelů nové generaceruských vůdců vidělo Ivanova jako pozůstatek minulosti, který se hodil spíše do časů Josifa Stalina než do moderní doby. Jeden informátor, který s Ivanovem pracoval, nám pověděl, že Ivanov má zřejmě skrytý komplex podřízenosti. Pravděpodobně si uvědomuje, že není

JED PRO LITVINĚNKA

[ 26 ]

intelektuálně zdatný, což si však kompenzuje intrikami ve stylu

doby Byzantské říše, díky kterým se cítí důležitý.“

Litviněnko se Švecem tvořili dobrý tým. Švec měl rozlehlou síť zpravodajských informátorů v  Rusku, kteří mu dávali relevantní informace. Litviněnko zase v devadesátých letech pracoval pro FSB v  oddělení boje proti organizovanému zločinu. Měl tedy přímý přístup k  informacím o  jejích operacích. Litviněnko anglicky moc neuměl, ale Švec jazyk ovládal plynně v  řeči i  písmu, jelikož byl dlouhodobým obyvatelem USA. Spolupracovali spolu skrze maily a telefonní hovory mezi Amerikou a Británií.

19. září roku 2006 předal Litviněnko osmistránkovou zprávu společnosti Titon. Kopii dal ještě jednomu muži, kterému neměl žádný důvod nevěřit. A to svému obchodnímu kolegovi z Moskvy, Andreji Lugovému. Bylo to samozřejmě nebezpečné, ale Litviněnko znal bohatého podnikatele přes deset let a úzce s ním spolupracoval posledních dvanáct měsíců, díky čemuž v  něj měl plnou důvěru. Měli podobnou minulost. Oba byli bývalými příslušníky KGB, kteří se pohybovali v  okruhu nejbližších přátel Berezovského a  zjevně sdíleli negativní pocity ohledně ruského státu. Litviněnko ve skutečnosti pověřil Lugového, aby o  Viktoru Ivanovovi sepsal vlastní verzi zprávy. Avšak když ta dorazila z Moskvy, označili ji v Titonu za „šunt“. Oproti Švecově vytříbenému spisu obsahovala tatovarianta necelou půlstránku formátu A4. Když byl Lugovoj na jedné ze svých častých obchodních cest v Londýně, Litviněnko mu předal Švecovu zprávu, aby mu ukázal, jak by měla vypadat.

Kdyby někdy zpráva Litviněnka a Švece padla do rukou Kremlu, vyprovokovala by samozřejmě nelibost. Skutečnou zuřivost.Označit Ivanova za pomstychtivé zvíře byla jedna věc. Ale naznačovat, že ruský prezident uzavírá pochybné dohody s petrohradskou mafií a  kolumbijskými drogovými pašeráky, byla věc druhá. Existovalo

mafiánský stát

[ 27 ]

mnoho obecných důvodů, proč by se Kreml mohl dožadovat Litviněnkovy smrti. Ale britští detektivové se shodli na tom, že tato

zpráva samotná byla rozhodně silným motivem k vraždě.

Švec se domnívá, že Ivanov prodělal okolo 10 až 15 milionů dolarů kvůli tomu, že ona západní společnost, která sepsání zprávy v  prvé řadě iniciovala, vycouvala z  velké obchodní dohody s Ruskem poté, co si zprávu s hrůzou přečetla. Jméno společnosti nebylo odhaleno. Ivanov je však mimo své další obchodní zájmy a postavení rovněž předsedou představenstva Aeroflotu, ruského státního dopravce. (Ivanov odmítá jakékoli provinění.)

Když Lugovoj přiletěl zpátky do Moskvy, zadržela ho na letišti FSB. Podle Švece u něj našli Litviněnkovu zprávu. Byla to náhoda, či záměr? Nevíme. Událo se tak právě ve chvíli, kdy byl Lugovojrekrutován FSB a  přinucen k  plnění jejich špinavé práce, aby se vyhnul trestu za svou úlohu při manipulaci se zprávou? Nebo jepravděpodobnější, že Lugovoj pracoval pro FSB již od začátku a tohle nebylo nic jiného než úmyslná zrada?

Tak či onak, obsah zprávy byl předán Kremlu. Povaha jakékoli následné debaty mezi Ivanovem a  Putinem není známá. Ovšem o  několik týdnů později byl Lugovoj na cestě zpátky do Londýna, tentokrát ve společnosti Kovtuna a v roli nájemného vrahas posláním zabít autora zprávy.

*

Prapůvod Litviněnkova hořkého osobního sporu s  Putinem tkví

v devadesátých letech a jeho kariéře důstojníka FSB. Ti, kteříLitviněnka znali, jej popisují jako chytrého, oddaného a posedléhopříady. Dobrého detektiva, neboli operativnika, ve zločinem prolezlé

organizaci.


JED PRO LITVINĚNKA

[ 28 ]

Litviněnko měl mnoho předchůdců. Vzpomeňme si například na Arkadije Renka, postavu poctivého sovětského policisty z románu Gorky Park spisovatele Martina Cruze Smithe. AlexGoldfarb zase Litviněnka přirovnal k  titulnímu hrdinovi filmu Serpico z roku 1973, ve kterém si Al Pacino zahrál správného polduv utajení, který plánuje odhalit korupci uvnitř své vlastní jednotky. Jiní obcházeli pravidla, podváděli a  lhali. Litviněnko odmítl. Držel se pravdy a zákona.

Další Litviněnkův přítel a emigrant, Viktor Suvorov, jej přirovnal k  jedné literární postavě z  románu Alexandra Dumase Tř i mušketýři. Stejně jako jeho další přátelé, Suvorov Litviněnkovi říkal Saša: „Saša byl pravý D’Artagnan. Vysoký, pohledný, sportovní postavy a  upřímný. Potkal spoustu zločinců. Poznal opravdu špatné lidi a věděl, jací ve skutečnosti jsou. A přesto si udržel životníoptimismus. Stále věřil v lidstvo.“

Litviněnko se narodil 12. prosince roku 1962 v ruské Voroněži. Dalo by se říci, že měl pohnuté dětství. Když byl ještě nemluvně, rozvedli se mu rodiče Světlana a Walter. Vyrůstal pak se svýmiprarodiči v Nalčiku na ruském divokém severním Kavkazu blízko hor. Krátce také bydlel se svou matkou v Moskvě a s tetou v Morozovsku. Na střední školu nastoupil v Nalčiku.

Jeho dědeček bojoval ve Velké vlastenecké válce, jak Rusové označují druhou světovou válku. Litviněnko narukoval do armády v  sedmnácti letech měsíc před tím, než měl být oficiálně povolán k výkonu vojenské služby. Mezi lety 1981 a 1985 navštěvovalsovětskou vojenskou akademii v Ordžonikidze, nynějším Vladikavkazu. Ten leží v severní Osetii a je ruskou vstupní branou na Kavkaz.Prostředí drsné krásy, horských pevností a těžkého nebe plného mlhy a deště.

mafiánský stát

[ 29 ]

V roce 1988 byl Litviněnko převelen na speciální odděleníMinisterstva vnitra sídlící v  Moskvě. Právě odtud ho rekrutovala KGB a  Litviněnko začal pracovat ve vojenské kontrarozvědce. V  roce 1991 se připojil k  oddělení, které bojovalo proti organizovanému zločinu, korupci a terorismu. S rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 padla i KGB a Litviněnkova jednotka se připojila k nové FSK, která byla v roce 1993 přejmenována na FSB.

Ještě na vojenské akademii si Litviněnko, ve svých pouhýchdvaceti letech, vzal Natalii a stal se otcem dvou dětí, Soni a Alexandra. Manželství však zkrachovalo a  v  roce 1993 se pár odloučil. V  létě toho stejného roku (16. června) Litviněnko potkal svou druhou ženu Marinu, učitelku společenského tance. Ta byla také dříve vdaná a s Litviněnkem se seznámila na své narozeninové oslavě.

Marina byla štíhlá, atraktivní žena s krátkými blond vlasyostříhanými na kluka, vysokými lícními kostmi a  průzračně modrýma očima. Měla elegantní, trochu pánský styl. Nosila praktické, jednoduché, až téměř konzervativní šaty a prosté peckovité náušnice. Setkal jsem se s ní až o mnoho let později. Na Marině je výjimečná její přívětivá povaha. Je obdařena vysokou emoční inteligencí, zajímá se o druhé, je přátelská, laskavá a taktní. A až daleko později vyšla najevo její duchovní síla.

Před onou oslavou bylo dvěma Marininým blízkým přátelům vyhrožováno bývalými obchodními partnery kvůli nepovedenému výletu společenského tance na Srí Lanku. Vyděšená dvojice šla celou záležitost oznámit na policii. A právě zde potkali nadřízeného důstojníka Litviněnka, který jim nečekaně nabídl mimořádnou osobní ochranu. Marinini přátelé byli ohromeni. Litviněnko na ně působil jako sebejistý profesionál a přivedli ho s sebou na Marininu oslavu narozenin.

JED PRO LITVINĚNKA

[ 30 ]

Tou dobou měl být Litviněnko na dovolené, avšak urputněpracoval na případu. To bylo pro něj typické. Když se chopil přiděleného úkolu, často nespal po tři dny. Litviněnko po rozchodus Natalií přespával u své matky. Toho léta začal bydlet s Marinou. Rok nato (v létě roku 1994) se narodil jejich syn Anatolij a za několik měsíců se vzali. Jejich partnerství bylo šťastné.

O tři měsíce později (v prosinci roku 1994) zaútočil Boris Jelcin na samozvaný Čečenský stát, což vyústilo v první čečenskou válku. Jeho cílem bylo potlačit snahu Čečenska o nezávislost. Kremlpředokládal rychlé, jednoznačné vítězství. Místo toho se celá akceproměnila v krvavou prohru Moskvy. Na Silvestra vyslalo Rusko tanky do hlavního čečenského města Groznyj, aby jej dobyly zpět, došlo však k jejich zničení a zostuzení ruské armády.

Jelikož Litviněnko na Kavkaze vyrostl, rozuměl mentalitě jihoruské většinové muslimské populace. V  roce 1995 ho tedy FSB poslala zpátky do Nalčiku, aby poskytl komunikační podporujednotkám, které bojovaly nedaleko. Litviněnko zprvu Jelcinovu válku podporoval. Postupně byl však zbaven iluzí o ruské armádě, jejích brutálních metodách i  o  prezidentových politických cílech, které byly očividně poháněny carskou malicherností.

V  lednu roku 1996 přepadl Salman Radujev (jeden z vůdců čečenské guerilly) město Kizljar v  Dagestánu, které leží blízko čečenských hranic. Jeho bojovníci se zmocnili tamější nemocnice a  zajali tři tisíce rukojmí. Vyjednávání nakonec umožnilo Radujevovi, jeho bojovníkům a sto šedesáti rukojmím vrátit se doČečenska. Celá výprava se dostala až do vesnice Pervomajskoje, která se nachází těsně před hranicemi. V té chvíli začal ruský bojovývrtulník pálit na autobus, který celou výpravu vedl. Čečenci se ukryli v nedalekých chatrčích.

mafiánský stát

[ 31 ]

Do tohoto začínajícího pekelného obklíčení byl poslán Litviněnko se svým týmem FSB. Ruské jednotky obléhaly město pět dní, načež jej ostřelovaly pomocí tanků a  raketometů typu Grad. Devátého dne krize se přeživší rozhodli pro pokus o  noční útěk z obklíčení. Prchali přes pole pod těžkou palbou minometů akulometů. Zemřelo nejméně dvacet devět civilistů a  dvě stě bojovníků na každé straně.

Podle Mariny měl masakr na Litviněnka hluboký vliv. Vyskytovala se důvěrně známá témata: lhostejnost ruského státu k civilním obětem a neschopnost vojenského velení. Do Moskvy se vrátil ve špatném stavu. Marina uvedla, že „vypadal bídně. Měl zmrzlé ruce a chodidla a na uzdravení potřeboval celý týden“. Jehosympatie k  čečenskému národu a  jejich boji proti Moskvě rostly. Později se z toho stala až investigativní posedlost a budoucí sféra konfliktu s Putinem.

V této době potkal Litviněnko muže jménem Boris Berezovskij, se kterým se spřátelil. Berezovskij byl matematik a akademik, který začal podnikat právě ve chvíli, kdy padl Sovětský svaz. Stejně jako se vytrvalý objekt pomalu ale jistě dostane přes pevnou membránu, tak se i on dostal až do úzkého kruhu Borise Jelcina. Vydal prezidentovy paměti a spřátelil se s jeho vlivnou dcerou Taťánou Jumaševovou.

Berezovskij byl chytrý, bezohledný, vychloubačný, ambiciózní a sobecký žid s vlastnostmi chameleona. Smršť neutuchající energie a  rétoriky. Když se později ptali Litviněnkova přítele Alexe Goldfarba, co bylo na Berezovského přítomnosti tak přitažlivé, jednoduše odpověděl: „Byla to zábava.“

To bylo v momentě, kdy Boris Jelcin (jehož šance v následujících prezidentských volbách byly velmi nízké) zrovna uzavřel dohodu s  malou skupinou obchodníků. S  oligarchy. Ti souhlasili s  tím, že dopomohou Jelcinovi ke znovuzvolení. Na oplátku jim stávající

JED PRO LITVINĚNKA

[ 32 ]

prezident prodal ruské státní majetky za směšně nízké ceny.Berezovskij získal podíl významné ropné společnosti Sibněfť společně

s mladým obchodníkem s ropou, Romanem Abramovičem.

Berezovskij svůj vztah s  Jelcinem později popsal tak, že jeho vlastní mocenský růst a stoupající autorita z nich udělaly nepřátele. Obzvláště uvnitř bývalé KGB. Ruské zpravodajské služby byly stále v  nemilosti kvůli nepodařenému puči KGB proti Michailu Gorbačovovi, který se odehrál v srpnu roku 1991. Berezovskij potvrdil, že Jelcinovi poradil, aby nově utvořenou FSB řídil a z vysokých postů sesadil bývalé šéfy KGB. Bylo podle něj prý nezbytné, aby v Rusku proběhla stejná „čistka“, kterou provedlo na příklad východní Německo nebo nově zformovaná Česká republika po pádu komunismu.

Nicméně FSB měla své vlastní plány. Jejím cílem byloznovunastolit svrchovanost KGB. Berezovskij to později vysvětlil britským vyšetřovatelům takto: „KGB nikdy nezmizela. Byla ochromena [demokratickou] revolucí v Rusku. Postupně se však začalaprobouzet a získávat zpátky kontrolu.“ Řekl také, že Jelcin jí způsobil„vážnou újmu“, avšak „celou tu dobu se pokoušela znovu se postavit na nohy“. FSB „ho neměla v lásce“.

Srdeční záležitostí Berezovského byl LogoVAZ Klub, lovecký zámeček uprostřed Moskvy. V roce 1994 odešel Berezovskij ze své kanceláře, usadil se na zadní sedadlo svého mercedesu a  vyrazil směrem k  LogoVAZu. V  autě vybuchla bomba, zabila jeho řidiče a  vážně zranila člena jeho ochranky. Berezovskij přežil a  následné dva týdny se zotavoval ve Švýcarsku. Pokusu o vraždu využila FSB, která vyslala Litviněnka, aby Berezovského prošetřil a sledoval.

Byl to začátek vztahu, který později určil Litviněnkův osud. V březnu roku 1995 neznámý útočník zastřelil Vladimira Listijeva (nejpopulárnějšího ruského televizního moderátora) na schodišti

mafiánský stát

[ 33 ]

jeho moskevského bytu. Listijev byl ředitelem největšího televizního kanálu Ruska ORT. Podezření z  vraždy padlo právě na Berezovského, který ORT zrovna převzal společně s  gruzínským miliardářem, Badrim Patarkacišviliem. Berezovskij popřel jakoukoli

spojitost vraždy se svou osobou. Nikdy nevyšlo najevo, kdo je za čin

zodpovědný, ale užití takových metod se Berezovskému rozhodně

nepodobalo. Z Londýna přiletěl ihned zpět do Moskvy.

Když se moskevská policie chystala Berezovského zatknout,Litviněnko dorazil také. Uvědomil si totiž, že ve vazbě by byl Berezovského život ohrožen. Nebylo nic zvláštního, že se za zavřenými dveřmi vládních institucí občas stala „nehoda“. Berezovskij později Scotland Yardu řekl, že to, co se stalo poté, bylo velmi neobvyklé: „[Litviněnko] vytáhl svou zbraň a řekl [policii]: ‚Jestli se hopokusíte nyní zadržet, zabiju vás.‘“ Zavolal řediteli FSB, který souhlasil s  udělením rozkazu k  ochraně Berezovského. Policie následně ustoupila a odešla.

V té době Berezovskij dobročinného Litviněnka sotva znal. Jak sám uvedl, později se „hodně sblížili“. Marina Litviněnková na to řekla: „Boris několikrát prohlásil, že mu Saša [Alexandr] zachránil život, za což mu byl nesmírně vděčný.“ Litviněnko i nadále pracoval pro FSB, ale od té doby byl také neoficiálním členem Berezovského doprovodu.

Mezitím u  něj docházelo k  vystřízlivění ohledně vedení jeho vlastní organizace. Pochopil, že FSB je prolezlá korupcí. V  roce 1997 byl převelen na vedoucí pozici pro vyšetřování a  prevenci organizovaného zločinu na oddělení FSB nesoucí iniciály URPO. „Bylo to to nejutajenější oddělení. FSB uvnitř FSB,“ označil toLitviněnko. Jeho šéfem byl generálmajor Jevgenij Chocholkov, kterého bez jeho vědomí Litviněnko dříve prošetřoval. To, co o něm zjistil, ho zděsilo.

JED PRO LITVINĚNKA

[ 34 ]

V  roce 1993 Litviněnko vyšetřoval skupinu nečestných důstojníků FSB. Zjistil, že všichni do jednoho byli agenty uzbecké KGB převelení do Moskvy a brali úplatky od jednoho obchodníka s ropou. Zodpovídali se právě Chocholkovi. Ten zase přijímal prostředky na svou vlastní ochranu od středoasijských drogových magnátů. Heroin si razil svou cestu ze severního Afghánistánu do  Evropy skrze Rusko, na čemž si Chocholkov vydělával.

Jednotka zvláštních operací URPO měla svou vlastní utajenou kancelář mimo velitelství FSB v  budově zvané Lubjanka v  samém centru Moskvy. URPO bylo založeno pro vykonávání „zvláštních úkolů“, které v  nejnutnějších případech zahrnovaly mimosoudní vraždy. K  Litviněnkově hrůze se on sám brzy ocitl v  pozici, kdy se od něj očekávalo plnění nelegálních činností v rámci jeho nové pozice. Dostal rozkaz zadržet a zbít bývalého úředníka FSBMichaila Trepaškina, ze kterého se vyklubal whistleblower. Obdržel také nařízení unést bohatého čečenského obchodníka Umara Jabrailova, který žil v  Moskvě. Litviněnkovi bylo řečeno, že pokud to bude nezbytné, má postřílet Jabrailovu policejní ochranu. Litviněnko odmítl rozkazu uposlechnout.

Ale nakonec to byl jiný příkaz od výše postaveného kolegy, který vyprovokoval politický skandál a  Litviněnkovo propuštění z  FSB. Jelcin jmenoval Berezovského zástupcem ředitele Rady bezpečnosti. Ten pak pomohl vyjednat mírovou dohodu s  čečenskými rebely. Zastánci tvrdé linie však viděli tuto dohodu jako zradua Berezovského za jejího proradného strůjce.

Jednoho dne za Litviněnkem přišel jeho nadřízený, Alexandr Kamišnikov, který mu začal promlouvat do duše: „Podívej se, musíme být skutečným nástupcem KGB. Musíme na ni navázat, rozumíš? A  ty musíš bránit matku zemi, musíš řádně plnit svoje

mafiánský stát

[ 35 ]

povinnosti. Ocitli jsme se ve špatných, složitých časech, a musíme

proto být silní a neústupní.“

Litviněnkovi nebylo jasné, co si z jeho řeči odnést. Kamišnikov nicméně pokračoval: „Litviněnko, ty znáš Berezovského dobře. Musíš ho zabít ty.“

Litviněnko později britskému Ministerstvu vnitra řekl: „Nemohl jsem uvěřit tomu, co po mně chtěl, a tak jsem se ho zeptal, jestli to myslí vážně. Nahnul se ke mně blíž a  zopakoval: „Musíš Berezovského zabít. Rusko se ocitlo v těžkých časech a jsou tady lidé, bohatí lidé, kteří okrádají naši matku zemi. Zkorumpovali úřady a kupují si v  nich všechny.“ Kamišnikov dále prohlásil, že legální cesta by samozřejmě byla přijatelnější, ale pro záchranu země bylo nezbytné, aby byl Berezovskij „zničen“.

Podle Mariny Litviněnkové zanechala tato debata jejího manžela „nešťastného a nervózního“ po další dva měsíce. V rámcipromyšlených taktik sovětské konspirace nebyl příkaz sepsán. Ale rozkaz byl rozkaz. Takový, který Litviněnko považoval za rovnocennýnelegální teroristické činnosti.

Zvažoval tedy, co dál. Byl právě Nový rok a Berezovskij se zotavoval ve Švýcarsku po nehodě na sněžném skútru. Litviněnko ho v  březnu roku 1998 na jeho chalupě konečně vyhledal a pověděl mu o onékonverzaci. Berezovskij mu odmítl uvěřit. Litviněnko se tedy vrátils několika svými kolegy z URPO, Andrejem Ponkinem, KonstantinemLatyšonokem a Germanem Šleglovem. Ti přesvědčili Berezovskéhoo pravdivosti plánované vraždy. Šokovaný Berezovskij sebral všechny důkazy a odnesl je zástupci vedoucího Jelcinovy soukromé kanceláře.

Litviněnkovy činy spustily nepokoje uvnitř struktury ruské moci. FSB rozběhla své vlastní „vyšetřování“, které vedli ti samí lidé, kteří v  prvé řadě nařídili Berezovského zlikvidovat. Chocholkov a  Kamišnikov tiše zuřili a  toužili po pomstě. Litviněnko mezitím

JED PRO LITVINĚNKA

[ 36 ]

v dubnu roku 1998 společně se svými dvěma kolegy z URPO nahrál

na video prohlášení v  Berezovského moskevské kanceláři. Udělal

tak pro případ, že by byl zatknut, nebo hůř, zabit. Jednalo seo svědectví pro vojenského prokurátora.

Litviněnko byl puntičkářský důstojník a v následujících měsících si

poznamenal všechny výhružky proti své osobě. Nebylo jich málo.

Jeho telefon byl monitorován a všiml si, že ho někdo sleduje. Známý

novinář Alexandr Chinštejn, který měl kontakty u  bezpečnostní

služby, zveřejnil Litviněnkovu identitu. Jiný článek jej zase obvinil

z mučení, vyděračství a loupežného přepadení.

Jednoho květnového dne přišel do práce, kde na něj před kolegy začal hlasitě křičet podplukovník N. V. Jenin. Vyhrožoval mu, že ho napadne, a  přede všemi řekl: „Ty svině jedna zrádná. Zabránil jsi poctivému ruskému lidu v zavraždění toho špinavého žida... Jestli nebudeš držet hubu, zbavíme se tě sami.“

O  několik dnů později se Litviněnko s  Marinou vraceli ze své chaty do moskevského bytu, když ho napadla skupina mladých lidí. Litviněnko vytáhl svou služební zbraň, prohlásil, že je důstojníkem FSB, a vypálil několik varovných výstřelů. Dokonce se pokusilněkolik mladíků zadržet, na což mu jeden z nich řekl: „Víme, kde bydlíš. Když nás donutíš jít na policii, podřežeme ti ženu a děti.“

Chocholkov a jeho společníci byli odhodlaní donutit Litviněnka trpět. V  srpnu byl z  oddělení propuštěn. Bylo mu řečeno, aby si našel jinou práci uvnitř organizace. Oddělení lidských zdrojů FSB mu však dalo jasně najevo, že „zradil systém“ tím, že „pral jejich špinavé prádlo na veřejnosti“. V novinách se objevily další hanopisy včetně toho, že údajně neplatil výživné své bývalé ženě Natalii.

Ředitel FSB, Nikolaj Kovaljov, čelil skandálu, a  pokusil se proto Litviněnka přemluvit, aby od stížnosti upustil. Nepochodil.

mafiánský stát

[ 37 ]

Berezovskij se mezitím snažil zatahat za nitky v Kremlu. Prokurátor

začal vyšetřování a během několika týdnů bylo URPO rozpuštěno,

Chocholkov byl převelen a Kovaljov propuštěn. Zdálo se, žeLitviněnko a Berezovskij vyhráli.

Prezident Jelcin pak jmenoval neznámého a  nevýznamného

důstojníka na uvolněné místo ředitele FSB. Jednalo se o Vladimira

Putina.

Berezovskij chyboval v mnohém, ovšem jeho největší slabinou byla

neschopnost rozeznat spojence od nepřátel. Putina znal už od konce

roku 1991 a považoval ho za svého chráněnce. Dokonce spolustrávili dovolenou ve Francii. „Byl to můj přítel,“ řekl BerezovskijScotland Yardu. Viděl tehdy Putina jako někoho, kdo věrně slouží jeho

zájmům.

Berezovskij tedy pobídl suspendovaného Litviněnka, aby za tímto

novým ředitelem zašel, představil se mu a pověděl mu všechno, co

věděl.

Ve svých vzpomínkách nesoucích název The Uzbek File (Uzbecká

složka, AP) pak Litviněnko píše: „Schůzka s Putinem všechnyšokovala. Na rozdíl od Kovaljova, který to dotáhl až ke tříhvězdičkovému generálovi, byl Putin téměř neznámý plukovník z kádrových

rezerv, který dělal v Kremlu administrativu. Všichni jej považovali

za Berezovského loutku. Mezi operativniky panoval názor, že nový

ředitel se příliš dlouho neohřeje. Systém ho nepřijme.“

Litviněnko pokračuje:

Jednou mi Berezovskij zavolal.

„Alexandře, mohl bys zajít za Putinem a  povědět mu

všechno, co jsi mi řekl? A  taky to, co jsi mi neřekl. Víš, je

v tom nový a pomohl by mu názor někoho zevnitř.“


JED PRO LITVINĚNKA

[ 38 ]

To mě překvapilo. Kdyby mě ředitel FSB chtěl vidět, určitě

by mě mohl najít sám. Nicméně jsem zavolal k němu dokanceláře.

„Litviněnko?“ zeptala se sekretářka. „Hledali jsme vás.

Řekli nám, že neexistujete.“

Pomyslel jsem si, že je to asi důsledek odmítnutí nováčka

systému.

„Jsem suspendovaný,“ odpověděl jsem.

„Dostavte se zítra ráno. Ředitel vás přijme.“ Té noci Litviněnko „pro Putina připravoval koncept“. Obsahoval vše, co Litviněnko věděl o organizovaném zločinu a korupci včetně hlavních poboček mafie a míst jejich působení. Pomocí šipeknaznačil jejich konexe s  vládou, FSB, Ministerstvem vnitra a  daňovým úřadem. Sepsal komerční společnosti, přes které se praly špinavé peníze, a  připojil i  svou Uzbeckou složku, která značila drogovou cestu z Afghánistánu do Evropy a Ameriky, její odvětví a kontakty v Rusku a „ochranný kruh“ v samém srdci FSB.

Další ráno se Litviněnko s tímto úctyhodným materiálem objevil

na ředitelství. Vzal s  sebou i  dva své kolegy, ale Putin s  ním chtěl

mluvit o samotě. Litviněnko si později vzpomenul, že nevěděl, jak

nového šéfa oslovit – „soudruhu plukovníku“ nebo „soudruhuřediteli“? Bylo mu Putina líto. „Měli jsme stejnou hodnost a já jsem si

představil, jaké to pro něj musí být – operativnik středního řádu

stojící najednou v čele nějakých sta zkušených generálů, kteří mají

zajisté své vlastní zájmy, konexe a špinavá tajemství.“

Putin nakonec Litviněnka předběhl. Přišel k němu zpoza svého

stolu a potřásl mu rukou. „Vypadal ještě menší než v televizi,“ všiml

si Litviněnko.


mafiánský stát

[ 39 ]

Byla to jejich první a  poslední zásadní a  vskutku surreální

schůzka, která nedopadla příliš dobře.

Litviněnko k tomu napsal:

Již od začátku mi bylo jasné, že to nebere vážně. Záměrně se

vyhýbal očnímu kontaktu a  celkově se nechoval jako ředitel

FSB, ale jako někdo, kdo si na ředitele FSB jen hraje. Krátce

se podíval na můj vypracovaný plán a  několikrát se zašklebil, jako by jej studoval bůhví jak dlouho. Náhodně poukázal

na pár bodů schématu a kladl mi otázky typu: „Co je tohle?

Co je tamto?“

Avšak očividně nemohl pochopit všechny detaily za tak

krátkou dobu. Proč tohle dělá?, pomyslel jsem si. Snaží se

snad on ohromit mě?

„Chtěl byste si to schéma ponechat?“ zeptal jsem se. „Ne,

ne, děkuji. Nechte si ho vy. Je to vaše práce.“

Litviněnko poté předal Putinovi seznam úředníků FSB, které

stále považoval za „čisté“, a  poznamenal, že „slušní lidé ve službě“

stále existují. Dodal, že s  Putinovou podporou by mohli bojovat

s korupcí, která se usadila v Rusku a v jejích bezpečnostníchsložkách. Společně by mohli „zasadit ránu“ organizovanému zločinu.

Litviněnko řekl Putinovi: „Pokud bychom se rozhodli vypořádat se

konečně s ruskou mafií, bylo by to velmi nebezpečné.“

Putin přikývl s hraným souhlasem. Vzal si seznam i plánmapující drogové kartely a poznamenal si Litviněnkovo číslo domů. Řekl,

že se mu ozve. To se však nikdy nestalo.

Litviněnko se až o několik měsíců později dozvěděl, co se událo,

jakmile za sebou zavřel dveře ředitelovy kanceláře. Putin zvedl

telefon a  nařídil oddělení FSB pro vnitřní záležitosti, aby zahájili


JED PRO LITVINĚNKA

[ 40 ]

okamžité vyšetřování Alexandra Litvin



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist