načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jazyk a skutečnost - Vilém Flusser

Jazyk a skutečnost

Elektronická kniha: Jazyk a skutečnost
Autor:

Ve své knižní prvotině (Língua e realidade, 1963) Vilém Flusser naznačuje cestu k vytvoření jakési celostné filosofie jazyka. Vychází z hypotézy o totožnosti struktury světa a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  134
+
-
4,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TRIÁDA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 200
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-861-3854-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ve své knižní prvotině (Língua e realidade, 1963) Vilém Flusser naznačuje cestu k vytvoření jakési celostné filosofie jazyka. Vychází z hypotézy o totožnosti struktury světa a struktury jazyka: skutečnost, definovaná jako souhrn všeho, co jsme s to uchopit a pochopit, je totožná s celkem jazyka, který nám toto chápání umožňuje. Jinak řečeno: není skutečnosti mimo jazyk. Právě díky jazyku a skrze jazyk se chaos „syrových dat“ – pocitů, smyslových vjemů a neartikulovaných prožitků – proměňuje v uspořádaný svět (kosmos), ve skutečnost, kterou lze poznávat, ovládat a přetvářet. Tuto hypotézu se autor snaží systematicky prošetřit a rozvinout všechny její implikace.
Kniha, míněná jako příspěvek k navázání rozhovoru mezi filosofií vycházející z logické analýzy jazyka a filosofií existenciální, předznamenala celou řadu Flusserových prací věnovaných fenomenologii jazykové komunikace. České vydání představuje vůbec první pokus o její přeložení do jiného jazyka. Přeložil Karel Palek.

Zařazeno v kategoriích
Vilém Flusser - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRIÁDA

/ EDICE DELFÍN

SVAZEK PADESÁT ̄ DRUH ̄


VILÉM FLUSSER

JAZYK

A SKUTEâNOST

TRIÁDA 2005


VILÉM FLUSSER

JAZYK

A SKUTEâNOST

TRIÁDA 2005


PŘELOŽIL

KAREL PALEK

Příprava knihy je součástí projektu edice Paprsek

(identifikační kód DA01P01OUK028),

který nakladatelství řeší s podporou

Ministerstva kultury ČR

Kniha vychází s laskavou podporou

Ministerstva kultury ČR

© Edith Flusser, 2005

Translation & notes © Karel Palek, 2005

ISBN tištěné verze 80-86138-54-2

ISBN verze PDF 978-80-87256-59-6


UXORI DILECTISSIMAE

PŘELOŽIL KAREL PALEKPříprava knihy je součástí projektu edice Paprsek(identifikační kód DA01P01OUK028),který nakladatelství řeší s podporou Ministerstva kultury ČRKniha vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR© Edith Flusser, 2005Translation & notes © Karel Palek, 2005ISBN 80-86138-54-2


ÚVOD

Jednou ze základních tužeb lidského ducha, usilujícího pochopit,ovládnout a měnit svět, je objevit nějaký řád. Chaotický svět by bylneochopitelný, neměl by žádný smysl, a bylo by tedy zbytečné chtít jejovládat a měnit. Sama lidská existence by byla jen jedním z prvků tako-vého chaosu, byla by bezcenná. Chaotický svět, byť i myslitelný, je pro-to nesnesitelný. Lidský duch ve své „vůli k moci“ se zdráhá jej při-jmout. Hledá v hloubi chaotických jevů nějakou strukturu, díky kteréby jevy, chaoticky „komplikované“, mohly být „explikovány“. Tatostruktura musí fungovat dvojím způsobem: musí umožňovat fixacikaždého jevu v rámci obecného schématu, musí tedy sloužit jakosystém odkazů; a musí umožňovat vzájemnou koordinaci jevů, musísloužit jako systém pravidel. Musí to být struktura zároveň statickái dynamická. Fixujeme-li místo daného jevu, užívajíce tak statickéstruktury, činíme jev uchopitelným. Spojujeme-li jev s jiným jevem tak,aby jeden byl důsledkem druhého, užívajíce tedy struktury dynamické,činíme jev pochopitelným. První úsilí, úsilí fixační, se rovná katalogi-zaci světa. Druhé úsilí, úsilí koordinační, se rovná hierarchizaci světa.Budeme-li úspěšní, výsledkem prvního úsilí bude katalog všech jevů,přesně vymezených vůči sobě navzájem, a výsledkem druhého úsilí bu-de hierarchie tříd jevů, dokonale vyvoditelných jeden z druhého. Světse promění z chaosu v kosmos. Budeme moci prohlásit, že svět, který se„jeví“ chaotickým, je „ve skutečnosti“ uspořádaný. Anebo, že existujechaotický svět „jevový“ a uspořádaný svět „skutečný“. Jelikož tatostruktura „skutečnosti“, nebo lépe, tato struktura, která je„skutečnos

7


Z tohoto klimatu pro nás není úniku. Je však možné mu vzdorovat,

otužit se a přesevše v něm žít. Tato možnost spočívá v tom, že si uvědo-míme, o co nám při hledání oné struktury vlastně jde. Budeme-li vědět,oč usilujeme, když hledáme „poznání“, „skutečnost“, „pravdu“, a bu-deme-li to vědět co možná nejjasnějším způsobem, pak ony artikulova-né námitky skeptiků a nihilistů i němá námitka mysticismu ztratí svouterorizující moc a stanou se snesitelnými. Zjistíme, že „poznání“, „sku-tečnost“ a „pravda“, které tyto námitky údajně popírají, nejsou tím, cohledáme. Zjistíme, že struktura, kterou se snažíme objevit, byť i méněvznešená a skromnější, než se nám na počátku mohlo zdát, zůstáváoněmi námitkami nedotčená a nedotknutelná. Že můžeme i přes t

odá

le hledat, to jest žít. Poznání, třebas méně absolutní, bude i nadále po-znání; skutečnost, třebas i méně bytostná, bude nadále skutečnost;a pravda, třebas méně bezprostřední, bude dále pravda. Přijdeme

do

konce na to, že absolutní poznání, bytostná skutečnost a bezprostřednípravda jsou jen duté pojmy, ba že je ani ke konstrukci kosmu nepotře-bujeme, a že v tomto smyslu mohou být vznesené námitky akceptovány.Budeme-li brát kosmos v tomto poněkud zúženém smyslu, naše úsilí

po

chopit, ovládat a měnit jej bude i nadále platné, a náš život v takovémsvětě snad nebude marný.

Tato práce chce být příspěvkem ke snaze uvědomit si strukturutak

to obmezeného kosmu. Bude zde předloženo tvrzení, že tato strukturaje totožná s jazykem. Že poznání, skutečnost a pravda jsou aspekty ja-zyka. Že věda a filosofie jsou metody průzkumu jazyka. A že nábožen-ství a umění jsou disciplíny, v nichž se jazyk tvoří. Toto tvrzení nenínikterak originální ani rafinované, a nemělo by v sobě mít nic zarážejí-cího. Je zcela v souhlasu s prastarou moudrostí našich předků. Pro řec-ké prvomyslitele je základem světa

logos

, slovo. Pro Indy předvédského

období je základem světa

náma-rúpa

,slovoodoba. Pro Židy jeHospo

din

ha-šem ha-kadóš

, svaté jméno. A Janovo evangelium začíná větou:

„Na počátku bylo Slovo.“ Přes všechna tato svědectví, a přesto, že seKristus sám ztotožnil se Slovem, tvrzení totožnosti mezi strukturoukosmu a strukturou jazyka je pro moderní sluch stále šokující.Součas

tí“, nebyla ještě plně objevena, jelikož naše katalogy a klasifikace jsouještě nedokonalé, můžeme zatím jen s jistou dávkou optimismu říci, želidský duch postupuje od „jevu“ ke „skutečnosti“.

Toto optimistické tvrzení je v souladu s dědictvím, které námodká

zali Řekové. Byli to oni, kdo nás naučili, že v jevech (fenoménech) mů-žeme spatřit to, co se skrze ně projevuje (

ta onta

). Co se takto projevuje

(

onta

), je pochopitelné (jsou to

noumena

). Objevit ve fenoménech

noume

na

rovná se odhalit pravdu (

alétheia

). Filosofie, náboženství, věda

a umění jsou metody, jimiž se lidský duch snaží proniknout skrze jevyaž ke skutečnosti a objevit pravdu. Toto úsilí zahrnuje tedy celou ob-last lidské kultury. Ty kultury, které se neodvozují od Řeků, vyvíjejístejné úsilí, jenom je formulují odlišným způsobem.

Navzdory své starobylosti a obrovské šíři je toto úsilí nicméněvy

staveno vážným námitkám, které od věků zaznívají jako doprovodnétéma v symfonii lidské kultury. Jsou to námitky různého řádu, ale mů-žeme v nich zhruba rozlišit tři typy: námitky, které popírají schopnostlidského ducha proniknout k tomu, co se jeví (skepticismus), ty, kterépopírají „skutečnost“ (nihilismus), a ty, které tvrdí, že je nemožné vy-jádřit a sdělit, k čemu jsme pronikli (mysticismus). Námitky prvníhotypu lze označit jako „námitky epistemologické“, námitky druhéhotypu jako „ontologické“ a třetí typ jako „námitky náboženské“. Tře-baže přicházejí z různých stran, každý z těchto typů námitek ohrožu-je kulturu v samých základech, uvádí ji v nebezpečí pádu do chaosu.A protože chaos je nesnesitelný, jsou tyto námitky prakticky nepřija-telné. Epistemologický skepticismus, ontologický nihilismus a nábo-ženský mysticismus jsou v praxi neudržitelná učení; vyvrací je už sa-mo pokračování života, totiž naše zkušenost poznání, naše prožívánískutečnosti a sdělitelného objevování pravdy. Jsou to vratké pozice,jež mohou na chvíli zaujmout osamocení duchové. Toto praktické vy-vrácení však neumenšuje teoretickou životnost vznesených námitek.Pouhá možnost těchto námitek stahuje veškeré úsilí ducha, a tedyveškerou kulturu, do klimatu povrchního pragmatismu, frustracea neautentičnosti.

ÚVOD

ÚVOD

8

9


Z tohoto klimatu pro nás není úniku. Je však možné mu vzdorovat,

otužit se a přesevše v něm žít. Tato možnost spočívá v tom, že si uvědo-míme, o co nám při hledání oné struktury vlastně jde. Budeme-li vědět,oč usilujeme, když hledáme „poznání“, „skutečnost“, „pravdu“, a bu-deme-li to vědět co možná nejjasnějším způsobem, pak ony artikulova-né námitky skeptiků a nihilistů i němá námitka mysticismu ztratí svouterorizující moc a stanou se snesitelnými. Zjistíme, že „poznání“, „sku-tečnost“ a „pravda“, které tyto námitky údajně popírají, nejsou tím, cohledáme. Zjistíme, že struktura, kterou se snažíme objevit, byť i méněvznešená a skromnější, než se nám na počátku mohlo zdát, zůstáváoněmi námitkami nedotčená a nedotknutelná. Že můžeme i přes t

odá

le hledat, to jest žít. Poznání, třebas méně absolutní, bude i nadále po-znání; skutečnost, třebas i méně bytostná, bude nadále skutečnost;a pravda, třebas méně bezprostřední, bude dále pravda. Přijdeme

do

konce na to, že absolutní poznání, bytostná skutečnost a bezprostřednípravda jsou jen duté pojmy, ba že je ani ke konstrukci kosmu nepotře-bujeme, a že v tomto smyslu mohou být vznesené námitky akceptovány.Budeme-li brát kosmos v tomto poněkud zúženém smyslu, naše úsilí

po

chopit, ovládat a měnit jej bude i nadále platné, a náš život v takovémsvětě snad nebude marný.

Tato práce chce být příspěvkem ke snaze uvědomit si strukturutak

to obmezeného kosmu. Bude zde předloženo tvrzení, že tato strukturaje totožná s jazykem. Že poznání, skutečnost a pravda jsou aspekty ja-zyka. Že věda a filosofie jsou metody průzkumu jazyka. A že nábožen-ství a umění jsou disciplíny, v nichž se jazyk tvoří. Toto tvrzení nenínikterak originální ani rafinované, a nemělo by v sobě mít nic zarážejí-cího. Je zcela v souhlasu s prastarou moudrostí našich předků. Pro řec-ké prvomyslitele je základem světa

logos

, slovo. Pro Indy předvédského

období je základem světa

náma-rúpa

,slovoodoba. Pro Židy jeHospo

din

ha-šem ha-kadóš

, svaté jméno. A Janovo evangelium začíná větou:

„Na počátku bylo Slovo.“ Přes všechna tato svědectví, a přesto, že seKristus sám ztotožnil se Slovem, tvrzení totožnosti mezi strukturoukosmu a strukturou jazyka je pro moderní sluch stále šokující.Součas

tí“, nebyla ještě plně objevena, jelikož naše katalogy a klasifikace jsouještě nedokonalé, můžeme zatím jen s jistou dávkou optimismu říci, želidský duch postupuje od „jevu“ ke „skutečnosti“.

Toto optimistické tvrzení je v souladu s dědictvím, které námodká

zali Řekové. Byli to oni, kdo nás naučili, že v jevech (fenoménech) mů-žeme spatřit to, co se skrze ně projevuje (

ta onta

). Co se takto projevuje

(

onta

), je pochopitelné (jsou to

noumena

). Objevit ve fenoménech

noume

na

rovná se odhalit pravdu (

alétheia

). Filosofie, náboženství, věda

a umění jsou metody, jimiž se lidský duch snaží proniknout skrze jevyaž ke skutečnosti a objevit pravdu. Toto úsilí zahrnuje tedy celou ob-last lidské kultury. Ty kultury, které se neodvozují od Řeků, vyvíjejístejné úsilí, jenom je formulují odlišným způsobem.

Navzdory své starobylosti a obrovské šíři je toto úsilí nicméněvy

staveno vážným námitkám, které od věků zaznívají jako doprovodnétéma v symfonii lidské kultury. Jsou to námitky různého řádu, ale mů-žeme v nich zhruba rozlišit tři typy: námitky, které popírají schopnostlidského ducha proniknout k tomu, co se jeví (skepticismus), ty, kterépopírají „skutečnost“ (nihilismus), a ty, které tvrdí, že je nemožné vy-jádřit a sdělit, k čemu jsme pronikli (mysticismus). Námitky prvníhotypu lze označit jako „námitky epistemologické“, námitky druhéhotypu jako „ontologické“ a třetí typ jako „námitky náboženské“. Tře-baže přicházejí z různých stran, každý z těchto typů námitek ohrožu-je kulturu v samých základech, uvádí ji v nebezpečí pádu do chaosu.A protože chaos je nesnesitelný, jsou tyto námitky prakticky nepřija-telné. Epistemologický skepticismus, ontologický nihilismus a nábo-ženský mysticismus jsou v praxi neudržitelná učení; vyvrací je už sa-mo pokračování života, totiž naše zkušenost poznání, naše prožívánískutečnosti a sdělitelného objevování pravdy. Jsou to vratké pozice,jež mohou na chvíli zaujmout osamocení duchové. Toto praktické vy-vrácení však neumenšuje teoretickou životnost vznesených námitek.Pouhá možnost těchto námitek stahuje veškeré úsilí ducha, a tedyveškerou kulturu, do klimatu povrchního pragmatismu, frustracea neautentičnosti.

ÚVOD

ÚVOD

8

9


nickému, ani k filologickému či etymologickému aspektu jazyka. Po-jem, s nímž zde budeme pracovat, musí ovšem zahrnout i onu stránkujazyka, kterou měli staří na mysli, stránku, jež by se dala označit jako„magická“ či „sakrální“. Při této příležitosti je dobré připomenout, žetakzvané primitivní národy, tj. národy, které jsou nejblíže počátkům(pakliže „primitivní“ a „počáteční“ jsou spřízněné pojmy), přisuzují ja-zyku svrchovanou moc. Pouhá znalost jména propůjčuje jistou mocnad nepřítelem a magické věty mohou přinutit dokonce i vyšší bytosti,aby byly zasvěcenému po vůli. Také

tento

magický aspekt jazyka, který

není totožný s oním řeckým, indickým a židovským, musí být do naše-ho pojmu zahrnut.

Konečně bude nutné vzít v úvahu jazyk, jak se rozvíjí v naší mysli,

když formuje a řídí naše myšlenky. Tady vyvstane podezření, ba víc nežpouhé podezření, že jazyk je totožný s myšlením. Výše zmíněné aspek-ty jazyka však doufám zabrání, abychom upadli do čirého idealismu,k němuž by ztotožnění jazyka s myšlením mohlo snadno vést.

Pojem jazyka, jak ho zde budeme užívat, je vskutku široký. Není

však na něm nic umělého ani násilného. Násilné a umělé jsou naopakužší pojmy jazyka, na něž nás uvykla věda a filosofie a které nám za-braňují, abychom viděli jazyk v celé jeho plnosti. Prvořadou snahoutéto práce proto musí být znovuzískání jisté naivity v poměru k jazy-ku, naivity ztracené v průběhu dějin myšlení. Na první pohled je sna-ha ta odsouzena k nezdaru, vždyť naivita je něco, co nelze získat.Existuje nicméně možnost, že bychom veškeré poznatky nashromáž-děné v průběhu dějin dali jaksi do závorky, že bychom je suspendo-vali, ponechali v záloze pro budoucí užití, a přistoupili k jazykuoproštěni od těchto znalostí. Je to možnost, která vyžaduje tvrdouduševní kázeň. Husserl ji nazval „fenomenologie“. Díky ní dosáhne-me, jak tvrdí Husserl, jisté naivity druhého stupně, která nás uschop-ní nahmátnout samo jádro,

eidos

jazyka. Pochybuji, že bychom mohli

naši mysl nadlouho udržet v takovéto přísné kázni. Přesto však budefenomenologická metoda ideálem, byť nedosažitelným, jemuž se bu-du snažit přiblížit.

ná filosofie tvoří poslední etapu dlouhého procesu odcizování vůči ja-zyku, procesu ztráty onoho důvěrného styku s jazykem, v němž žili našipředkové. Postoj naší filosofie vůči jazyku je dvojí. Je tu postoj logicis-tů, kteří vidí pouze jeho formální stránku a z tohoto zúženého hlediskatvrdí jeho tautologičnost. Ztotožňovat jazyk se strukturou kosmu, toby pro ně znamenalo zastávat skepticismus, nihilismus, a upadnout dojakéhosi němého mysticismu. A je tu postoj myslitelů jako Heidegger,kteří sice pociťují ontologickou hodnotu jazyka, ale užívají ho k jisté-mu druhu slovních hříček. Tímto způsobem jazyk znásilňují, nutíce jej,aby se jim přizpůsobil, místo aby se sami přizpůsobili jemu. Nicméně,oba tyto postoje představují do jisté míry první nesmělý krok současné-ho myšlení v návratu k jazyku. Čistí matematici, kteří jazyka užívají vesmyslu filosofie matematické logiky, a „konkrétní“ básníci, kteří ho uží-vají ve smyslu filosofie takového Heideggera, vyhmatávají takřka vědo-mě dva kořeny jazyka. A činí tak, jedni i druzí, hledajíce poznání, sku-tečnost a pravdu.

Když ztotožňuji jazyk se strukturou kosmu, předpokládám, žepo

jem „jazyk“ zahrnuje jak čistou matematiku, tak i poesii, a to obojí žeještě přesahuje. Při pokusu o definici tohoto pojmu — pokusu, jejžostatně odsuzuje k nezdaru sám ontologický primát, který tomuto po-jmu přikládám — mi mnoho nepomohou vědy, které se jazykem zabý-vají. Pro ně je jazyk jedním z fenoménů, z nichž se skládá to, co nazý-vají „skutečnost“. Kdyby tomu tak nebylo, nemohly by být žádné vědyo jazyce. Věda, toť ona snaha o katalogizaci a klasifikaci jevů, o níž by-la řeč výše, a každé stránce katalogu, každé třídě jevů odpovídá jistýspecializovaný obor. Jazyk, braný jako jev, tvoří zájmovou oblast jednénebo více specializovaných věd. Je však zřejmé, že takto chápaný jazyknebude základem pojmu, jímž se chci v této práci zabývat. Na druhéstraně není možno tento aspekt jazyka úplně ignorovat. Pojem „jazy-ka“, jak ho zde budeme užívat, bude tedy zahrnovat i ty aspekty, kteréosvětlují specializované vědy.

Není snad třeba dovozovat, že staří mudrci, užívajíce výrazů

logos

,

náma-rúpa

nebo

ha-šem

, neodkazovali ani k matematickému, ani kbás

ÚVOD

ÚVOD

10

11


nickému, ani k filologickému či etymologickému aspektu jazyka. Po-jem, s nímž zde budeme pracovat, musí ovšem zahrnout i onu stránkujazyka, kterou měli staří na mysli, stránku, jež by se dala označit jako„magická“ či „sakrální“. Při této příležitosti je dobré připomenout, žetakzvané primitivní národy, tj. národy, které jsou nejblíže počátkům(pakliže „primitivní“ a „počáteční“ jsou spřízněné pojmy), přisuzují ja-zyku svrchovanou moc. Pouhá znalost jména propůjčuje jistou mocnad nepřítelem a magické věty mohou přinutit dokonce i vyšší bytosti,aby byly zasvěcenému po vůli. Také

tento

magický aspekt jazyka, který

není totožný s oním řeckým, indickým a židovským, musí být do naše-ho pojmu zahrnut.

Konečně bude nutné vzít v úvahu jazyk, jak se rozvíjí v naší mysli,

když formuje a řídí naše myšlenky. Tady vyvstane podezření, ba víc nežpouhé podezření, že jazyk je totožný s myšlením. Výše zmíněné aspek-ty jazyka však doufám zabrání, abychom upadli do čirého idealismu,k němuž by ztotožnění jazyka s myšlením mohlo snadno vést.

Pojem jazyka, jak ho zde budeme užívat, je vskutku široký. Není

však na něm nic umělého ani násilného. Násilné a umělé jsou naopakužší pojmy jazyka, na něž nás uvykla věda a filosofie a které nám za-braňují, abychom viděli jazyk v celé jeho plnosti. Prvořadou snahoutéto práce proto musí být znovuzískání jisté naivity v poměru k jazy-ku, naivity ztracené v průběhu dějin myšlení. Na první pohled je sna-ha ta odsouzena k nezdaru, vždyť naivita je něco, co nelze získat.Existuje nicméně možnost, že bychom veškeré poznatky nashromáž-děné v průběhu dějin dali jaksi do závorky, že bychom je suspendo-vali, ponechali v záloze pro budoucí užití, a přistoupili k jazykuoproštěni od těchto znalostí. Je to možnost, která vyžaduje tvrdouduševní kázeň. Husserl ji nazval „fenomenologie“. Díky ní dosáhne-me, jak tvrdí Husserl, jisté naivity druhého stupně, která nás uschop-ní nahmátnout samo jádro,

eidos

jazyka. Pochybuji, že bychom mohli

naši mysl nadlouho udržet v takovéto přísné kázni. Přesto však budefenomenologická metoda ideálem, byť nedosažitelným, jemuž se bu-du snažit přiblížit.

ná filosofie tvoří poslední etapu dlouhého procesu odcizování vůči ja-zyku, procesu ztráty onoho důvěrného styku s jazykem, v němž žili našipředkové. Postoj naší filosofie vůči jazyku je dvojí. Je tu postoj logicis-tů, kteří vidí pouze jeho formální stránku a z tohoto zúženého hlediskatvrdí jeho tautologičnost. Ztotožňovat jazyk se strukturou kosmu, toby pro ně znamenalo zastávat skepticismus, nihilismus, a upadnout dojakéhosi němého mysticismu. A je tu postoj myslitelů jako Heidegger,kteří sice pociťují ontologickou hodnotu jazyka, ale užívají ho k jisté-mu druhu slovních hříček. Tímto způsobem jazyk znásilňují, nutíce jej,aby se jim přizpůsobil, místo aby se sami přizpůsobili jemu. Nicméně,oba tyto postoje představují do jisté míry první nesmělý krok současné-ho myšlení v návratu k jazyku. Čistí matematici, kteří jazyka užívají vesmyslu filosofie matematické logiky, a „konkrétní“ básníci, kteří ho uží-vají ve smyslu filosofie takového Heideggera, vyhmatávají takřka vědo-mě dva kořeny jazyka. A činí tak, jedni i druzí, hledajíce poznání, sku-tečnost a pravdu.

Když ztotožňuji jazyk se strukturou kosmu, předpokládám, žepo

jem „jazyk“ zahrnuje jak čistou matematiku, tak i poesii, a to obojí žeještě přesahuje. Při pokusu o definici tohoto pojmu — pokusu, jejžostatně odsuzuje k nezdaru sám ontologický primát, který tomuto po-jmu přikládám — mi mnoho nepomohou vědy, které se jazykem zabý-vají. Pro ně je jazyk jedním z fenoménů, z nichž se skládá to, co nazý-vají „skutečnost“. Kdyby tomu tak nebylo, nemohly by být žádné vědyo jazyce. Věda, toť ona snaha o katalogizaci a klasifikaci jevů, o níž by-la řeč výše, a každé stránce katalogu, každé třídě jevů odpovídá jistýspecializovaný obor. Jazyk, braný jako jev, tvoří zájmovou oblast jednénebo více specializovaných věd. Je však zřejmé, že takto chápaný jazyknebude základem pojmu, jímž se chci v této práci zabývat. Na druhéstraně není možno tento aspekt jazyka úplně ignorovat. Pojem „jazy-ka“, jak ho zde budeme užívat, bude tedy zahrnovat i ty aspekty, kteréosvětlují specializované vědy.

Není snad třeba dovozovat, že staří mudrci, užívajíce výrazů

logos

,

náma-rúpa

nebo

ha-šem

, neodkazovali ani k matematickému, ani kbás

ÚVOD

ÚVOD

10

11


I/ JAZYK JE SKUTEâNOST

Naše epocha se vyznačuje vášní pro statistiky. Tabulky, křivky a výpo-čty zaplavují vědeckou a paravědeckou literaturu jakoby na důkaz to-ho, že jsme generace účetních, kteří provádějí inventarizaci světa. Shro-mažďujeme a srovnáváme „data“, abychom je počtářsky zpracovali.Jsme generace účetních, která se právě transformuje v pokolení počíta-čů. Cílem je, zdá se, elektronický supermozek, který polyká „data“ avyouští statistiky. Chybí však jedna základní statistika: z jakých to prvkůse skládá celý ten souhrn dat?

Bezprostředními dárci dat jsou smysly. Locke nás učí, že „nic není

v intelektu, co předtím nebylo ve smyslech“. Chybějící statistika budeproto muset vyjasnit, v jakém poměru se různé smysly podílejí na do-dávání údajů. Jaké je procento údajů, za něž vděčíme například hma-tu nebo čichu? Jak se toto procento mění v průběhu dějin? Roste, ne-bo se zmenšuje? A v průběhu individuálního života? Roste, nebo sezmenšuje podíl čichu s přibývajícím věkem? A jaká je jeho sociálnídistribuce? Dodává čich více údajů (absolutně a relativně) dělníkovi,nebo intelektuálovi? Jelikož takováto základní statistika chybí, navr-huji následující hypotézu: za velkou většinu dat, jimiž disponujeme,vděčíme sluchu a zraku, neboť velká většina těchto dat spočívá v sly-šených nebo čtených slovech. Velkou většinu toho, co formuje a infor-muje náš intelekt, velkou většinu informací, které máme k dispozici,tvoří slova. To, co shromažďujeme a srovnáváme jako materiál pro na-še počty a výpočty, zkrátka surovina našeho myšlení, sestává většinouze slov.

Vyvstane tak doufám, byť jen vágním a mlhavým způsobem, to, co

nazývám jazykem. Jeho totožnost se strukturou kosmu by se měla jevitjako samozřejmá, má-li vůbec moje tvrzení nějakou oprávněnost. Nic-méně, i když se mi podaří tuto samozřejmost demonstrovat, nezname-ná to, že jsem vypracoval něco, co by se mohlo nazývat „filosofie jazy-ka“. Mohu zde nanejvýš naznačit některé z nesčetných možností, jaktakovou filosofii založit. A to je záměrem této práce.

Hle, jaké nesmírné bohatství jsme zdědili v jazyce, na jehožzdoko

nalování pracovaly nesčetné generace od samého počátku lidstva,a snad ještě dříve. Zahrnuje v sobě veškerou moudrost lidského rodu.Spojuje nás s našimi bližními i s našimi dávnými předky. Je zároveňnejstarším i nejnovějším uměleckým dílem, dílem velkolepým a úchvat-ně krásným, leč stále nedokonalým. Každý z nás může na tomto dílepracovat, a přispět tak, třeba jen skromně, k jeho zdokonalení. V hlou-bi duše cítíme, že nás jazyk ovládá, že jej neutváříme my, nýbrž že onutváří nás. Jsme jako malé branky, jimiž prochází na své věkovité cestědo neznáma. Avšak ve chvíli, kdy prochází naší malou brankou, cítíme,že je tu k našim službám. Můžeme jazykové prvky různě přeskupovat,můžeme formulovat a artikulovat myšlenky. Díky této naší práci budejazyk na své další cestě zas o něco bohatší. Již nyní, v tomto úvodu,bych rád naznačil, že právě v tom spočívá naše úloha ve struktuře kos-mu. Jestliže však dobře myslíme, formulujeme a artikulujeme — nejsmetakto lidmi v tom nejdůstojnějším slova smyslu? Není tomu tak, že tou-to činností naplňujeme, a snad i překračujeme svůj lidský úděl?

ÚVOD

12

13


I/ JAZYK JE SKUTEâNOST

Naše epocha se vyznačuje vášní pro statistiky. Tabulky, křivky a výpo-čty zaplavují vědeckou a paravědeckou literaturu jakoby na důkaz to-ho, že jsme generace účetních, kteří provádějí inventarizaci světa. Shro-mažďujeme a srovnáváme „data“, abychom je počtářsky zpracovali.Jsme generace účetních, která se právě transformuje v pokolení počíta-čů. Cílem je, zdá se, elektronický supermozek, který polyká „data“ avyouští statistiky. Chybí však jedna základní statistika: z jakých to prvkůse skládá celý ten souhrn dat?

Bezprostředními dárci dat jsou smysly. Locke nás učí, že „nic není

v intelektu, co předtím nebylo ve smyslech“. Chybějící statistika budeproto muset vyjasnit, v jakém poměru se různé smysly podílejí na do-dávání údajů. Jaké je procento údajů, za něž vděčíme například hma-tu nebo čichu? Jak se toto procento mění v průběhu dějin? Roste, ne-bo se zmenšuje? A v průběhu individuálního života? Roste, nebo sezmenšuje podíl čichu s přibývajícím věkem? A jaká je jeho sociálnídistribuce? Dodává čich více údajů (absolutně a relativně) dělníkovi,nebo intelektuálovi? Jelikož takováto základní statistika chybí, navr-huji následující hypotézu: za velkou většinu dat, jimiž disponujeme,vděčíme sluchu a zraku, neboť velká většina těchto dat spočívá v sly-šených nebo čtených slovech. Velkou většinu toho, co formuje a infor-muje náš intelekt, velkou většinu informací, které máme k dispozici,tvoří slova. To, co shromažďujeme a srovnáváme jako materiál pro na-še počty a výpočty, zkrátka surovina našeho myšlení, sestává většinouze slov.

Vyvstane tak doufám, byť jen vágním a mlhavým způsobem, to, co

nazývám jazykem. Jeho totožnost se strukturou kosmu by se měla jevitjako samozřejmá, má-li vůbec moje tvrzení nějakou oprávněnost. Nic-méně, i když se mi podaří tuto samozřejmost demonstrovat, nezname-ná to, že jsem vypracoval něco, co by se mohlo nazývat „filosofie jazy-ka“. Mohu zde nanejvýš naznačit některé z nesčetných možností, jaktakovou filosofii založit. A to je záměrem této práce.

Hle, jaké nesmírné bohatství jsme zdědili v jazyce, na jehožzdoko

nalování pracovaly nesčetné generace od samého počátku lidstva,a snad ještě dříve. Zahrnuje v sobě veškerou moudrost lidského rodu.Spojuje nás s našimi bližními i s našimi dávnými předky. Je zároveňnejstarším i nejnovějším uměleckým dílem, dílem velkolepým a úchvat-ně krásným, leč stále nedokonalým. Každý z nás může na tomto dílepracovat, a přispět tak, třeba jen skromně, k jeho zdokonalení. V hlou-bi duše cítíme, že nás jazyk ovládá, že jej neutváříme my, nýbrž že onutváří nás. Jsme jako malé branky, jimiž prochází na své věkovité cestědo neznáma. Avšak ve chvíli, kdy prochází naší malou brankou, cítíme,že je tu k našim službám. Můžeme jazykové prvky různě přeskupovat,můžeme formulovat a artikulovat myšlenky. Díky této naší práci budejazyk na své další cestě zas o něco bohatší. Již nyní, v tomto úvodu,bych rád naznačil, že právě v tom spočívá naše úloha ve struktuře kos-mu. Jestliže však dobře myslíme, formulujeme a artikulujeme — nejsmetakto lidmi v tom nejdůstojnějším slova smyslu? Není tomu tak, že tou-to činností naplňujeme, a snad i překračujeme svůj lidský úděl?

ÚVOD

12

13


1

/

Jazyk vnímaný zevně

Slova, která k nám přicházejí skrze smysly, jsou určitým způsobem or-ganizovaná. Seskupena podle předem stanovených pravidel, tvoří věty.Když vnímáme slova, vnímáme uspořádanou skutečnost, kosmos. Sou-hrn vnímaných a vnímatelných vět nazýváme „jazykem“. Jazyk je sou-hrn všech vnímaných a vnímatelných slov, která se k sobě vážou podlepředem stanovených pravidel. Slova „nevázaná“ nebo pospojovanábez pravidel — blábolení a „slovní salát“ — tvoří okraj jazyka. Jsou tochaotické okrajiny jazykového kosmu. Studium jazyka, jak je vnímán,toť průzkum určitého kosmu. Jestliže jsme si definovali skutečnost jakosouhrn slov a slov

in statu nascendi

, pak je studium jazyka asi jedinýmle

gitimním průzkumem jediného myslitelného kosmu.

Prvky jazykového kosmu jsou slova. Odpovídají atomům v kosmu

demokritovském nebo monádám v kosmu leibnizovském. Jsou vnímá-na jako seskupení hlásek (při poslechu) nebo tvarů (při čtení). Jsou tu-díž dělitelná, tak jako atomy ve fyzice. Krom toho, že jsou předmětemvnímání, jsou slova předmětem chápání. Jako taková jsou nedělitelná.

1

Slova uchopujeme a chápeme jako symboly, tj. jako nositelevýzna

mu. Nahrazují něco, poukazují k něčemu, jsou zástupci něčeho. Cona

Kromě slov poskytují smysly další údaje, které se od slovkvalitativ

ně liší. Jsou to data neartikulovaná, tj. bezprostřední. Mají-li být vzatav počet, je třeba je artikulovat, tj. přeměnit je na slova. Takže mezismysly a intelektem je zřejmě nějaká instance, která přetváří údaj v slo-vo. Intelekt

sensu stricto

je cosi na způsob tkalcovny, která užívá slovaja

ko nitě. Intelekt

sensu lato

má ještě předsíň, kde funguje přádelna, která

přetváří surovou bavlnu (smyslová data) v nitě (slova). Většina surovi-ny nicméně přichází už v podobě nití.

Definujeme-li „skutečnost“ jako „souhrn dat“, můžeme říci, žežije

me ve dvojí skutečnosti: ve skutečnosti slov a ve skutečnosti „surových“či „bezprostředních“ dat. Jelikož se „surová“ data dostávají do intelek-tu v užším smyslu v podobě slov, můžeme dále říci, že skutečnost sestá-vá ze slov a ze slov

in statu nascendi

. Tímto tvrzením jsme zaujali jistou

ontologickou pozici. V přítomné práci se pokusíme zjistit, jak dalece jemožno tuto pozici držet.

JAZYK JE SKUTEâNOST

14

15

1

Tvrzení o významové nedělitelnosti slov se prakticky vyvrací hned vnásledují

cím příkladu s „dubiskem“ (v originálu užito dvojice slov

caixa

/skříňka,schrán

ka, krabice atd./ a

caix

ã

o

/augmentativní přípona -

ã

o

/). S tím, že autor taktoig

noruje celou problematiku morfologickou, otvírající se při lingvistické analýzeslov (slovních tvarů), souvisí zřejmě i jeho tvrzení o neanalyzovatelnosti, význa-mové „neproniknutelnosti“ slovních bloků v jazycích aglutinačního typu (viz


1

/

Jazyk vnímaný zevně

Slova, která k nám přicházejí skrze smysly, jsou určitým způsobem or-ganizovaná. Seskupena podle předem stanovených pravidel, tvoří věty.Když vnímáme slova, vnímáme uspořádanou skutečnost, kosmos. Sou-hrn vnímaných a vnímatelných vět nazýváme „jazykem“. Jazyk je sou-hrn všech vnímaných a vnímatelných slov, která se k sobě vážou podlepředem stanovených pravidel. Slova „nevázaná“ nebo pospojovanábez pravidel — blábolení a „slovní salát“ — tvoří okraj jazyka. Jsou tochaotické okrajiny jazykového kosmu. Studium jazyka, jak je vnímán,toť průzkum určitého kosmu. Jestliže jsme si definovali skutečnost jakosouhrn slov a slov

in statu nascendi

, pak je studium jazyka asi jedinýmle

gitimním průzkumem jediného myslitelného kosmu.

Prvky jazykového kosmu jsou slova. Odpovídají atomům v kosmu

demokritovském nebo monádám v kosmu leibnizovském. Jsou vnímá-na jako seskupení hlásek (při poslechu) nebo tvarů (při čtení). Jsou tu-díž dělitelná, tak jako atomy ve fyzice. Krom toho, že jsou předmětemvnímání, jsou slova předmětem chápání. Jako taková jsou nedělitelná.

1

Slova uchopujeme a chápeme jako symboly, tj. jako nositelevýzna

mu. Nahrazují něco, poukazují k něčemu, jsou zástupci něčeho. Cona

Kromě slov poskytují smysly další údaje, které se od slovkvalitativ

ně liší. Jsou to data neartikulovaná, tj. bezprostřední. Mají-li být vzatav počet, je třeba je artikulovat, tj. přeměnit je na slova. Takže mezismysly a intelektem je zřejmě nějaká instance, která přetváří údaj v slo-vo. Intelekt

sensu stricto

je cosi na způsob tkalcovny, která užívá slovaja

ko nitě. Intelekt

sensu lato

má ještě předsíň, kde funguje přádelna, která

přetváří surovou bavlnu (smyslová data) v nitě (slova). Většina surovi-ny nicméně přichází už v podobě nití.

Definujeme-li „skutečnost“ jako „souhrn dat“, můžeme říci, žežije

me ve dvojí skutečnosti: ve skutečnosti slov a ve skutečnosti „surových“či „bezprostředních“ dat. Jelikož se „surová“ data dostávají do intelek-tu v užším smyslu v podobě slov, můžeme dále říci, že skutečnost sestá-vá ze slov a ze slov

in statu nascendi

. Tímto tvrzením jsme zaujali jistou

ontologickou pozici. V přítomné práci se pokusíme zjistit, jak dalece jemožno tuto pozici držet.

JAZYK JE SKUTEâNOST

14

15

1

Tvrzení o významové nedělitelnosti slov se prakticky vyvrací hned vnásledují

cím příkladu s „dubiskem“ (v originálu užito dvojice slov

caixa

/skříňka,schrán

ka, krabice atd./ a

caix

ã

o

/augmentativní přípona -

ã

o

/). S tím, že autor taktoig

noruje celou problematiku morfologickou, otvírající se při lingvistické analýzeslov (slovních tvarů), souvisí zřejmě i jeho tvrzení o neanalyzovatelnosti, význa-mové „neproniknutelnosti“ slovních bloků v jazycích aglutinačního typu (viz


zují jazyky jako čínština, v jejíž struktuře nelze rozlišovat substantiva,slovesa atd. Buď je „chybná“ čínština (a spolu s ní všechny slabičnéa aglutinační jazyky), nebo je chybné ono klasické třídění. Avšak kla-sické třídění nefunguje ani v rámci portugalštiny [a jazyků více méněpříbuzných]. Ve větě [„To je velký dub“] by slovo [„dub“] označovalosubstanci a [„velký“] vlastnost. Ve větě [„To je dubisko“] by vlastnostbyla pohlcena substancí — metafyzický to div, jenž by zastínil veškeréskutky proroků. Nemluvě o tom, že takové běžné věci jako substantivi-zace přídavných jmen a sloves, adjektivizace substantiv a sloves atd. bybyly v rámci oné „absolutní skutečnosti“, kterou klasické rozlišováníslovních

druhů předpokládá, nemyslitelnými krkolomnostmi. Nezbývá

nám tedy než opustit tento typ špatně aplikovaného platonismu. Jsmekonecko

nců příliš skeptičtí, než abychom jen tak bezevšeho přijalisku

tečnost „substancí“, „vlastností“, „vztahů“, „dějů“ atd. — jen proto,abychom mohli klasifikovat slova.

A přece to klasické třídění slov není zcela nahodilé a libovolné.

Substantiva, adjektiva atd. v portugalštině skutečně existují. Dlužnotedy říci: jazyk jakožto systém symbolů, které k něčemu poukazují, ně-co označují, něco zastupují, nesestává ze symbolů ekvivalentních,nýbrž ze symbolů hierarchicky rozlišených. Význam každého symboluse stává pochopitelným teprve v rámci celého systému. V případě por-tugalštiny (která je jedním subsystémem uvnitř všeobecného systémujazyka) a v případě jazyků více či méně příbuzných dostává tato hierar-chie podobu substantiv, adjektiv atd. Avšak hierarchická pozice tohokterého slova je klouzavá a mění se podle požadavků pravidel, kterýmise systém řídí.

Slova se pořádají do vět. Klasická analýza, jež nezná nic jiného než

flexivní jazyky, rozlišuje ve větě podmět, přísudek, předmět, přívlastekatd. Za tímto dělením stojí základní představa, že absolutní skutečnostsestává ze substancí, které se obměňují, předávajíce si vzájemně určitévlastnosti. Věta pak svou strukturou tuto skutečnost odráží, je-li prav-divá, a přestává ji odrážet, je-li nepravdivá. Tuto klasickou analýzu nut-no odmítnout ze stejných důvodů jako klasické třídění slov. Není toto

hrazují, k čemu poukazují, co zastupují? Naivní odpověď by zněla:zkrátka a dobře, skutečnost. Rafinovanější odpověď existencialistůa logiků by nejspíš zněla: nic. Odpověď této práce bude: „Ježto pouka-zují na něco, nahrazují něco a zastupují něco mimo jazyk, není možnéo tomto něco mluvit.“ Faktem však zůstává, že slova uchopujemea chápeme jako symboly, a jazykový kosmos je tudíž symbolický, je na-dán významem.

Symboly jsou výsledkem dohody mezi různými účastníky. Prvotní

křesťané se dohodli, že znamení ryby bude symbolem Krista. Doprav-ní policie a motoristé uzavřeli dohodu (více méně nejistou), že určitáznačka bude symbolem zákazu parkování. Jaká dohoda či jaké dohodyvedly ke vzniku symbolického systému, jímž je jazyk? Tato otázka jeještě naivnější než dohady myslitelů osmnáctého století o sociálnísmlouvě jako základu lidské společnosti. Počátky jazyka a jeho symbo-lického charakteru se ztrácejí v mlhách neproniknutelné minulosti. Bě-ží tu zjevně o typický pseudoproblém: dohoda o tom, co slova zname-nají, předpokládá jejich existenci jakožto prostředku k uzavření takovédohody. Jsme nuceni přijmout jazyk a jeho symbolický charakter jakovlastní podmínku myšlení, a otázka „původu jazyka“ tedy v tomto kon-textu postrádá smysl.

Vzhledem k jejich významu se tradičně rozlišují různé druhy slov.

Tak máme substantiva, která označují „substance“, máme adjektiva,která označují „vlastnosti“, máme předložky a spojky, označující „vztahymezi substancemi“, a máme slovesa, označující „děje, jimiž se substanceobměňují“. Toto klasické dělení je však zjevně absurdní a neudržitelné.P

ředpokládá existenci jakési absolutní skutečnosti, jejíž struktura sezr

cadlí ve struktuře jazyka, přibližně jako u Platona svět fenomenální zr-cadlí strukturu světa idejí. Že je tento předpoklad neudržitelný,doka

JAZYK JE SKUTEâNOST

JAZYK VNÍMAN ̄ ZEVNù

16

17

dále, odd. 5, s. 35—45). Vnucuje se rovněž otázka, jak by se bez přispění morfo-logie (morfematiky, morfonologie) mohlo obejít „zkoumání historického vývo-je jazyka“, jímž se má zabývat autorem projektovaná duchověda (viz kap. IV,s. 155—165). — Pozn. překl. Všechny další poznámky k textu připojil rovněžpřekladatel.


zují jazyky jako čínština, v jejíž struktuře nelze rozlišovat substantiva,slovesa atd. Buď je „chybná“ čínština (a spolu s ní všechny slabičnéa aglutinační jazyky), nebo je chybné ono klasické třídění. Avšak kla-sické třídění nefunguje ani v rámci portugalštiny [a jazyků více méněpříbuzných]. Ve větě [„To je velký dub“] by slovo [„dub“] označovalosubstanci a [„velký“] vlastnost. Ve větě [„To je dubisko“] by vlastnostbyla pohlcena substancí — metafyzický to div, jenž by zastínil veškeréskutky proroků. Nemluvě o tom, že takové běžné věci jako substantivi-zace přídavných jmen a sloves, adjektivizace substantiv a sloves atd. bybyly v rámci oné „absolutní skutečnosti“, kterou klasické rozlišováníslovních

druhů předpokládá, nemyslitelnými krkolomnostmi. Nezbývá

nám tedy než opustit tento typ špatně aplikovaného platonismu. Jsmekonecko

nců příliš skeptičtí, než abychom jen tak bezevšeho přijalisku

tečnost „substancí“, „vlastností“, „vztahů“, „dějů“ atd. — jen proto,abychom mohli klasifikovat slova.

A přece to klasické třídění slov není zcela nahodilé a libovolné.

Substantiva, adjektiva atd. v portugalštině skutečně existují. Dlužnotedy říci: jazyk jakožto systém symbolů, které k něčemu poukazují, ně-co označují, něco zastupují, nesestává ze symbolů ekvivalentních,nýbrž ze symbolů hierarchicky rozlišených. Význam každého symboluse stává pochopitelným teprve v rámci celého systému. V případě por-tugalštiny (která je jedním subsystémem uvnitř všeobecného systémujazyka) a v případě jazyků více či méně příbuzných dostává tato hierar-chie podobu substantiv, adjektiv atd. Avšak hierarchická pozice tohokterého slova je klouzavá a mění se podle požadavků pravidel, kterýmise systém řídí.

Slova se pořádají do vět. Klasická analýza, jež nezná nic jiného než

flexivní jazyky, rozlišuje ve větě podmět, přísudek, předmět, přívlastekatd. Za tímto dělením stojí základní představa, že absolutní skutečnostsestává ze substancí, které se obměňují, předávajíce si vzájemně určitévlastnosti. Věta pak svou strukturou tuto skutečnost odráží, je-li prav-divá, a přestává ji odrážet, je-li nepravdivá. Tuto klasickou analýzu nut-no odmítnout ze stejných důvodů jako klasické třídění slov. Není toto

hrazují, k čemu poukazují, co zastupují? Naivní odpověď by zněla:zkrátka a dobře, skutečnost. Rafinovanější odpověď existencialistůa logiků by nejspíš zněla: nic. Odpověď této práce bude: „Ježto pouka-zují na něco, nahrazují něco a zastupují něco mimo jazyk, není možnéo tomto něco mluvit.“ Faktem však zůstává, že slova uchopujemea chápeme jako symboly, a jazykový kosmos je tudíž symbolický, je na-dán významem.

Symboly jsou výsledkem dohody mezi různými účastníky. Prvotní

křesťané se dohodli, že znamení ryby bude symbolem Krista. Doprav-ní policie a motoristé uzavřeli dohodu (více méně nejistou), že určitáznačka bude symbolem zákazu parkování. Jaká dohoda či jaké dohodyvedly ke vzniku symbolického systému, jímž je jazyk? Tato otázka jeještě naivnější než dohady myslitelů osmnáctého století o sociálnísmlouvě jako základu lidské společnosti. Počátky jazyka a jeho symbo-lického charakteru se ztrácejí v mlhách neproniknutelné minulosti. Bě-ží tu zjevně o typický pseudoproblém: dohoda o tom, co slova zname-nají, předpokládá jejich existenci jakožto prostředku k uzavření takovédohody. Jsme nuceni přijmout jazyk a jeho symbolický charakter jakovlastní podmínku myšlení, a otázka „původu jazyka“ tedy v tomto kon-textu postrádá smysl.

Vzhledem k jejich významu se tradičně rozlišují různé druhy slov.

Tak máme substantiva, která označují „substance“, máme adjektiva,která označují „vlastnosti“, máme předložky a spojky, označující „vztahymezi substancemi“, a máme slovesa, označující „děje, jimiž se substanceobměňují“. Toto klasické dělení je však zjevně absurdní a neudržitelné.P

ředpokládá existenci jakési absolutní skutečnosti, jejíž struktura sezr

cadlí ve struktuře jazyka, přibližně jako u Platona svět fenomenální zr-cadlí strukturu světa idejí. Že je tento předpoklad neudržitelný,doka

JAZYK JE SKUTEâNOST

JAZYK VNÍMAN ̄ ZEVNù

16

17

dále, odd. 5, s. 35—45). Vnucuje se rovněž otázka, jak by se bez přispění morfo-logie (morfematiky, morfonologie) mohlo obejít „zkoumání historického vývo-je jazyka“, jímž se má zabývat autorem projektovaná duchověda (viz kap. IV,s. 155—165). — Pozn. překl. Všechny další poznámky k textu připojil rovněžpřekladatel.


obsazeno“]. Takovéto věty, ač nejsou logicky analyzovatelné, přesto zů-stávají smysluplné.

Existují tedy věty a myšlenky správné a chybné. A jak je tomu sje

jich pravdivostí? To je problém vztahu mezi větami. Jazyk má jistá pra-vidla, jimiž se vztahy mezi větami řídí. Věta je vzhledem k jiné větěpravdivá, pokud těmto pravidlům vyhovuje, a nepravdivá, pokud jimnevyhovuje. V případě portugalštiny a jazyků příbuzných jsou to pra-vidla logická, nazývají se „sylogismus“ atd. V případě jiných jazykůjsou tato pravidla odlišná. Tato relativní pravda je tedy čistě formálnía jazykovou vlastností vět, jež vyplývá z jazykových pravidel. A copravda absolutní, ona klasická shoda mezi větami a „skutečností“? Ta,o které se mohu přesvědčit, když při pohledu z okna říkám „prší“? Ko-respondenci mezi mou větou „prší“ a syrovým datem, jež vnímám díva-je se z okna, není snadné analyzovat. Pokusím se takovou analýzu na-stínit v následujícím oddílu. Již nyní však mohu říci, že syrový vjem„prší“ chápu pouze v podobě věty „prší“, takže celá ta slavná shodamezi větami a skutečností není nic než shoda mezi dvěma identickýmivětami. Absolutní pravda, pakli existuje, není vyslovitelná, a není tudížani pochopitelná.

Shrňme si, k čemu jsme zatím došli: surovina lidského intelektu,te

dy „skutečnost“, sestává ze slov a ze „surových dat“, která musí býttransformována ve slova, abychom je mohli uchopit a pochopit. Slovajsou symboly označující cosi nevyslovitelného, možná že „nic“. Vesvém souhrnu tvoří slova jazykový kosmos. Tento kosmos se řídí pravi-dly, která se mění od jazyka k jazyku. Je marné ptát se po původu jazy-ka, tedy po původu významu slov a po původu pravidel. Jazyk, sesvým významem a se svými pravidly, je „danost“

par excellence

. Slova

podléhají jistému hierarchickému řádu, který se zase mění od jazykak jazyku. Slova, uspořádaná podle jistých pravidel, která jsou v přípa-dě portugalštiny přibližně logická, tvoří věty neboli myšlenky. Pravdaje určitá korespondence mezi větami či myšlenkami, jež vyplývá z jazy-kových pravidel. Absolutní pravda, jakožto korespondence mezi jazy-kem a „tím“, co jazyk označuje, je stejně nevyslovitelná jako ono „to“.

tiž ani tak analýza věty, jako spíš výsledek nekontrolované moci, kteroumá portugalský jazyk (a jazyky spřízněné) nad myslí domnělého analy-tika. Opustíme-li však klasickou analýzu věty, opustili jsme rovněž kla-sický pojem pravdy jakožto korespondence mezi větami a skutečností.Budeme se proto muset poohlédnout po nějakém novém pojetí pravdy.

Neudržitelnost onoho klasického rozboru dokládá napříkladexisten

ce jazyků aglutinačních. V těchto jazycích se tvoří věty tím způsobem, žese slova slepují dohromady a splývají tak v jeden celek, v němž ztrácejísvou individualitu. Chtít v takovýchto větách rozlišovat podmět, přísu-dek atd. znamenalo by zkreslovat jejich skutečný význam. Buďto takovévěty nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé, nic víc než pouhé brebentění,anebo je chybná ona klasická analýza věty. Je však velice nesnadné jiopustit, protože tato analýza je v zásadě totožná s analýzou logickou.Řekneme-li, že klasickou analýzu věty lze uplatnit, a to ještě s výhradami,jen u jazyků flexivních, popíráme tím universální platnost logiky. Avšaklogika je základem matematiky a vědy, jimž přece přisuzujeme universál-ní platnost. Naše matematika a naše věda by tak byly epistemologickyplatné jen v omezené míře. Nevypovídaly by už nic o „skutečnosti jakotakové“, nýbrž jen o takových skutečnostech, jako je ta portugalská.

Jsme nicméně nuceni tento smělý krok učinit a pokusit se analyzovat

větu radikálně novým způsobem. Řekněme tedy, že věta jakožto určitéuspořádání slov je správná, když vyhovuje pravidlům jazyka, do něhožslova patří, a chybná, když jim nevyhovuje. Jestliže k této organizacislov dochází v mé mysli, nazývá se „myšlenkou“. „Věta“ je název pro ob-jektivní aspekt tohoto uspořádání, „myšlenka“ je název pro jeho aspektsubjektivní. Jsou tedy věty a myšlenky správné (když vyhovují pravi-dlům dotyčného jazyka) a jsou věty a myšlenky chybné (když jim nevy-hovují). V případě portugalštiny a některých jiných jazyků, jako čínštinynebo eskymáčtiny, jsou tato pravidla naprosto rozdílná. Můžeme-liv portugalštině skutečně rozlišovat podmět od přísudku, předmětu atd.,pak nikoli proto, že by tomu tak chtěla nějaká absolutní skutečnost,nýbrž proto, že to vyžadují pravidla logiky. A ještě tak nemůžeme činitvždy, anebo jen velmi uměle, jak ukazují příklady vět „Prší“ nebo [„Je tu

JAZYK JE SKUTEâNOST

JAZYK VNÍMAN ̄ ZEVNù

18

19


obsazeno“]. Takovéto věty, ač nejsou logicky analyzovatelné, přesto zů-stávají smysluplné.

Existují tedy věty a myšlenky správné a chybné. A jak je tomu sje

jich pravdivostí? To je problém vztahu mezi větami. Jazyk má jistá pra-vidla, jimiž se vztahy mezi větami řídí. Věta je vzhledem k jiné větěpravdivá, pokud těmto pravidlům vyhovuje, a nepravdivá, pokud jimnevyhovuje. V případě portugalštiny a jazyků příbuzných jsou to pra-vidla logická, nazývají se „sylogismus“ atd. V případě jiných jazykůjsou tato pravidla odlišná. Tato relativní pravda je tedy čistě formálnía jazykovou vlastností vět, jež vyplývá z jazykových pravidel. A copravda absolutní, ona klasická shoda mezi větami a „skutečností“? Ta,o které se mohu přesvědčit, když při pohledu z okna říkám „prší“? Ko-respondenci mezi mou větou „prší“ a syrovým datem, jež vnímám díva-je se z okna, není snadné analyzovat. Pokusím se takovou analýzu na-stínit v následujícím oddílu. Již nyní však mohu říci, že syrový vjem„prší“ chápu pouze v podobě věty „prší“, takže celá ta slavná shodamezi větami a skutečností není nic než shoda mezi dvěma identickýmivětami. Absolutní pravda, pakli existuje, není vyslovitelná, a není tudížani pochopitelná.

Shrňme si, k čemu jsme zatím došli: surovina lidského intelektu,te

dy „skutečnost“, sestává ze slov a ze „surových dat“, která musí býttransformována ve slova, abychom je mohli uchopit a pochopit. Slovajsou symboly označující cosi nevyslovitelného, možná že „nic“. Vesvém souhrnu tvoří slova jazykový kosmos. Tento kosmos se řídí pravi-dly, která se mění od jazyka k jazyku. Je marné ptát se po původu jazy-ka, tedy po původu významu slov a po původu pravidel. Jazyk, sesvým významem a se svými pravidly, je „danost“

par excellence

. Slova

podléhají jistému hierarchickému řádu, který se zase mění od jazykak jazyku. Slova, uspořádaná podle jistých pravidel, která jsou v přípa-dě portugalštiny přibližně logická, tvoří věty neboli myšlenky. Pravdaje určitá korespondence mezi větami či myšlenkami, jež vyplývá z jazy-kových pravidel. Absolutní pravda, jakožto korespondence mezi jazy-kem a „tím“, co jazyk označuje, je stejně nevyslovitelná jako ono „to“.

tiž ani tak analýza věty, jako spíš výsledek nekontrolované moci, kteroumá portugalský jazyk (a jazyky spřízněné) nad myslí domnělého analy-tika. Opustíme-li však klasickou analýzu věty, opustili jsme rovněž kla-sický pojem pravdy jakožto korespondence mezi větami a skutečností.Budeme se proto muset poohlédnout po nějakém novém pojetí pravdy.

Neudržitelnost onoho klasického rozboru dokládá napříkladexisten

ce jazyků aglutinačních. V těchto jazycích se tvoří věty tím způsobem, žese slova slepují dohromady a splývají tak v jeden celek, v němž ztrácejísvou individualitu. Chtít v takovýchto větách rozlišovat podmět, přísu-dek atd. znamenalo by zkreslovat jejich skutečný význam. Buďto takovévěty nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé, nic víc než pouhé brebentění,anebo je chybná ona klasická analýza věty. Je však velice nesnadné jiopustit, protože tato analýza je v zásadě totožná s analýzou logickou.Řekneme-li, že klasickou analýzu věty lze uplatnit, a to ještě s výhradami,jen u jazyků flexivních, popíráme tím universální platnost logiky. Avšaklogika je základem matematiky a vědy, jimž přece přisuzujeme universál-ní platnost. Naše matematika a naše věda by tak byly epistemologickyplatné jen v omezené míře. Nevypovídaly by už nic o „skutečnosti jakotakové“, nýbrž jen o takových skutečnostech, jako je ta portugalská.

Jsme nicméně nuceni tento smělý krok učinit a pokusit se analyzovat

větu radikálně novým způsobem. Řekněme tedy, že věta jakožto určitéuspořádání slov je správná, když vyhovuje pravidlům jazyka, do něhožslova patří, a chybná, když jim nevyhovuje. Jestliže k této organizacislov dochází v mé mysli, nazývá se „myšlenkou“. „Věta“ je název pro ob-jektivní aspekt tohoto uspořádání, „myšlenka“ je název pro jeho aspektsubjektivní. Jsou tedy věty a myšlenky správné (když vyhovují pravi-dlům dotyčného jazyka) a jsou věty a myšlenky chybné (když jim nevy-hovují). V případě portugalštiny a některých jiných jazyků, jako čínštinynebo eskymáčtiny, jsou tato pravidla naprosto rozdílná. Můžeme-liv portugalštině skutečně rozlišovat podmět od přísudku, předmětu atd.,pak nikoli proto, že by tomu tak chtěla nějaká absolutní skutečnost,nýbrž proto, že to vyžadují pravidla logiky. A ještě tak nemůžeme činitvždy, anebo jen velmi uměle, jak ukazují příklady vět „Prší“ nebo [„Je tu

JAZYK JE SKUTEâNOST

JAZYK VNÍMAN ̄ ZEVNù

18

19


jům. Když se ocitne před syrovým údajem, nedostupným, leč důvěrněblízkým, vrhá se intelekt po nějakém slovu, aby jej artikuloval. Když seoctne tváří v tvář slovu, chápe se ho bezprostředně, a pochopiv je, roz-mlouvá. Ježto však intelekt sestává pouze a jedině ze slov a nezná nicnež slova, jak potom může rozlišovat v tom, co k němu přichází, mezisyrovými daty a hotovými slovy? K rozlišení dochází na základě este-tického kriteria: syrová data tvoří jakoby chaotickou tříšť, slova jsouuspořádána do vět. Syrová data přicházejí například v podobě násle-dujících slov: „bolí, tvrdý, hnědý, čtyři nohy“, rovná se: „vrazil jsem dostolu“. Hotová slova, ježto přicházejí již v určitém uspořádání, jsou dů-kazem, a to jediným intelektuálně přijatelným důkazem, existence ji-ných intelektů. Kdyby smysly nepřinášely intelektu slova uspořádanádo vět, byl by odsouzen k solipsistickému chaosu. Co proměňuje chaosv kosmos, toť možnost rozmluvy, onen kyvadlový pohyb jazyka.

Kdyby smysly nepřinášely intelektu slova uspořádaná do vět,inte

lekt by vlastně neexistoval. Intelekt se tvoří tím, že si osvojujeme slova.Novorozeně je z jazykového hlediska „geometrickým“ místem, kde seintelekt, tento uzel slov, může uskutečnit. Novorozeně je určitou orga-nizací smyslů a příslušných ústrojí, která mají smysly udržovat při živo-tě. Jako takové je vrženo do chaosu syrových dat, která nic neznamena-jí. Smysly vstřebávají syrová data a reagují na ně fyziologicky. Proudsyrových dat, jež smysly nasávají, s sebou nese i slova pocházejícíz matčiných úst, z „lidského“, tj. jazykového okolí, které vytváří kolemnovorozeného dítěte jakýsi ochranný plášť proti chaosu. Na tato slovareaguje dítě nejenom fyziologicky, ale také intelektuálně: uchopuje je.Uchopená slova začínají vytvářet intelekt; nad smysly začíná vznikatjakási superstruktura, rodí se Já v užším smyslu. Uchopená slova jsounadána významem. Z chaosu syrových dat bez významu, v němž žijísmysly, povstává symbolický kosmos slov, v němž žije intelekt.

Jak postupně roste počet uchopených slov, tj. jak roste intelekt,za

čínají se uplatňovat pravidla slovní organizace. Uchopená slova začí-nají být chápána. Začíná aktivita intelektu, probouzí se inteligence.V intelektu se nyní rozbíhají dva procesy. Neustále přijímá od smyslů

2

/

Jazyk vnímaný zevnitř

Intelekt spolu se svou infrastrukturou, tedy se smysly, a se svou super-strukturou, s duchem (nebo jaké slovo chcete užít), tvoří lidské Já. Já jetedy něco jako strom, jehož kořeny, tj. smysly, jsou zapuštěny do půdyskutečnosti a čerpají odtud mízu, kterou kmen intelektu dopravuje aždo koruny ducha, aby se proměnila v listy, květy a plody. Tak jakostrom je z jistého hlediska jen přetvořená míza, řečiště, jímž mízastouá ze země, aby se vypařila v oblacích, tak i Já není nic jiného než řečiš-tě, jímž proudí skutečnost, jak ji čerpají smysly, aby se rozlila do bu-doucnosti. Víme však, že strom je něco víc než míza.

Skutečnost, kterou kořeny Já, smysly, lačně nasávají, se při vstupu

do kmene, intelektu, přetváří ve slova. V této transformaci, v tomto ná-hlém, prvopočátečním skoku (

„Ursprung“

) spočívá zázrak a tajemství

původu Já. Mezi syrovým datem a slovem je pro intelekt nepřekročitel-ná propast. Může se introspektivně hroužit do vlastních hlubin ve sna-ze dospět až ke kořenům; nedostane se však dál než tam, kde končí(nebo začíná) slovo. Ví sice o smyslech a o syrových datech, kteráčerají, ale ví o nich v podobě slov. Když vztáhne ruku, aby je uchopil,promění se ve slova. To právě charakterizuje intelekt: sestává ze slov,uchopuje slova, chápe slova, pozměňuje slova, reorganizuje slovaa předává je duchu, který je — snad — přesahuje. Intelekt je tedy pro-duktem i producentem jazyka, „myslí“.

A přece intelekt zvláštním způsobem cítí rozdíl mezi slovem asyro

vým údajem. Když mu smysly přinášejí již utvořená slova, tj. když sly-ším nebo čtu slova, reaguje intelekt jinak, než tváří v tvář syrovýmúda

JAZYK VNÍMAN ̄ ZEVNIT¤

20

21




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist