E-kniha: Jaroslav Juhan - Život bez brzd -- Muž, který přivedl Porsche na Carreru - Jan Králík

Jaroslav Juhan

Život bez brzd

9 788024 740454

Jaroslav Juhan

–

Život bez brzd

Jan Králík

Jan Králík

Muž, který přivedl

Porsche na Carreru

Jaroslav Juhan (1921) patří k nejúspěšnějším

československým automobilovým závodníkům v celé

historii našeho motoristického sportu, stal se světoběžníkem

a mimořádnou osobností v automobilovém oboru. Své

jméno spojil mimo jiné se značkou Porsche a Lotus, jeho

blízkými přáteli byli pětinásobný mistr světa F 1 Juan

Manuel Fangio, Louis Chiron a řada dalších významných

osobností. Byl to Juhan, kdo v roce 1953 přivedl značku

Porsche na tehdy nejdelší a nejtěžší automobilový

závod – Carreru Panamericanu. Také jeho zásluhou zdobí

nejostřejší sportovní vozy značky název tohoto pekelného

závodu. Ve svém vyprávění vzpomíná také na svého bratra

Františka Juhana (1914–1992), našeho nejvýznamnějšího

předválečného motocyklového závodníka. Oba se po

komunistickém puči rozhodli nezávisle na sobě opustit

republiku. Také proto se ani o jednom z nich neobjevila

čtyřicet let až do roku 1989 prakticky žádná zmínka.

Knížka se to snaží alespoň trochu napravit.

Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400

www.grada.cz

Jaroslav Juhan

Život bez brzd

Muž, který přivedl Porsche na Carreru

Ptal se, naslouchal a zapsal Jan Králík

Grada Publishing

Jan Králík Jaroslav Juhan – Život bez brzd Muž, který přivedl Porsche na Carreru Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 obchod@grada.cz, www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 4532. publikaci Odpovědný redaktor Michal Karas Grafická úprava a sazba Atelier Kupka Fotogradie Archiv Jaroslava Juhana, Petr Minařík Počet stran 160 První vydání, Praha 2011 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. © Grada Publishing, a.s., 2011 Cover & layout design © Atelier Kupka, 2011 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků ISBN 978-80-247-4045-4 ISBN 978-80-247-7048-2 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-7049-9 (elektronická verze ve formátu EPUB)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy

nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě

bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této

knihy bude trestně stíháno.

Obsah

František Juhan

Prvorozený uhlířův syn ...............10

Křest .............................12

Mistr světa.........................14

Anežka I...........................18

Jawa .............................25

Anežka II. .........................32

Jaroslav Juhan

Druhorozený uhlířův syn .............38

Paříž .............................42

Konec legrace ......................44

Na svobodě ........................47

Láďa Vojtěchovský...................48

Konec války na dohled ...............50

Transporty repatriantů................51

Rekordní Mercedes ..................55

Tříkolka...........................57

Zrádci národa ......................60

Moje říjnová revoluce ................65

Italská známost .....................67

Přípravy na cestu....................68

Guatemala, můj druhý domov..........69

Podruhé na startu ...................74

La Carrera Panamericana 1953 .........75

Guatemalcem ......................85

La Carrera Panamericana 1954 .........89

Le Mans 1955.....................101

Dost bylo závodů ..................108

Konec sladkého života...............116

Případ NSU ......................118

Francie, můj třetí domov.............120

Téměř sportovním manažerem Porsche . .122

Švýcarsko, můj čtvrtý domov..........124

S Colinem Chapmanem .............129

John DeLorean ....................139

Snow grip ........................140

Zdvojené pneumatiky ...............142

Jawa a Tatra.......................144

Jak to bylo dál.....................146

Mille Miglia 2004 ..................150

Trochu víc zarostlá cesta .............151

Poděkování .......................153

Jmenný rejstřík ....................154

Někdy začátkem léta 1993 zazvonil chvilku

před obědem telefon.

„Jestli máš čas, přijeď do Spiritky, je tu jeden

člověk, bude tě zajímat,” zval mě šéfredaktor Automobilu Ing. Milan Jozíf.

Jak jsem byl, sedl jsem do svého otřískaného

žigulíku a vydal se na Strahov, do hotelu, který ještě nedávno patřil ministerstvu vnitra. V rozlehlé restauraci seděla skupinka pánů, všichni vázanku, jen jeden místo kravaty zlatý řetěz. Trochu jsem se v těch svých džínách a tričku zarazil. Pozdě, už mě spatřili. Milan mě uvedl a představil. Začal u nejstaršího, pana Juhana.

„Vy jste František Juhan?” Rozbušilo se mi

srdce.

„To je můj bratr. Já jsem Jaroslav Juhan,”

pravil getleman v bezvadně střiženém obleku s řetězem.

Musel vidět, že mě trochu zklamal. Netušil

jsem, že slavný předválečný motocyklový závodník Franta Juhan měl nějakého bratra.

„Tak co si dáte? My jsme si objednali lososa

na šafránu,” pobídl mě nezajímavý bratr staršího slavného Franty.

„Přidám se k vám,” špitl jsem.

Asi viděl, že jsem trochu nesvůj.

„Nemyslete, že jsem nějakej panák. Jsem

kluk z Malé Strany, nejraději mám borůvkové

knedlíky,” snažil se zbavit mě ostychu.

„Škoda, to bych si mohl šplhnout. Manželka

borůvkové knedlíky právě vaří.”

„Opravdu?”

„Skutečně.”

Vstal a zjednal si ticho: „Pánové, poobědvejte

podle chuti, jste mými hosty. Ale musíte mě omlu

vit, já teď pojedu na borůvkové knedlíky, čtyřicet

let jsem je nejedl.”

Po talíři blbounů sypaných tvarohem se

na hodinu uložil do ušáku. Pak jsme si začali

povídat, s přestávkami několika týdnů i několika

roků, jak kdy. Tak začal postupně vznikat rukopis,

s nímž jsem se hmoždil víc než osmnáct let. Není-li

to znát, pak je to jen jeho zásluha. Knížkou se mu

chci také omluvit za zklamání, které na mě tehdy

na Spiritce musel vidět, když jsem pochopil, že

není František, ale jenom Jaroslav.

Jaroslav Juhan.

Jenom...

Jedna z mála fotografií, na nichž jsou oba bratři pohromadě. Na strahovském

stadionu sedlá Franta za asistence Jaroslava plochodrážní Jawu (1935?)

7

Juhanové žijí ve Švýcarsku v kantonu

Waatland, kterýsi Juhan byl markýz de Loussane. Původně přišli do Yverdone z Francie. Byli to hugenoti, kteří v době bojů s katolíky utekli, někteří do Jižní Karolíny, většina se ale uchýlila do francouzské Jury. Jeden z francouzských Juhanů táhl s Napoleonem na východ jako tlumočník a dostal se až do Slavkova. Zda dezertoval, nebo tam zůstal jako zraněný či nemocný voják, nevím. Našel si tam hezkou holku a skončil na Šumavě u Sušice. Je to podobný kraj, asi se tam cítil jako doma, dodnes tam má hrob.

Kanadští Juhanové se přesunuli do USA,

jeden z Juhanů se stal vysokým armádním

důstojníkem, zahynul 6. června 1944 při vylo

dění spojenců v Normandii. Vzpomínám, jak

se doma říkalo, že máme v Americe strejdu,

který je milionářem. Hezky se to poslouchalo,

ale nikdo tomu nevěřil. Pak se ale ukázalo, že

Betty Frank Coy-Juhan se stala majorem ame

rického námořnictva, její manžel byl sekretá

řem NASA. Tohle mi pomohl zjistit šéf tajné

policie v Dijonu. Jmenoval se Juhan.

Jaroslav Juhan

Kdybych vám vyprávěl všechno, bylo by to

tlustý jak newyorskej telefonní seznam.

Jaroslav Juhan

Zapsal jsem něco málo, jen to, co mi řekl.

Beztak je to k nevíře.

Jan Králík

František

Juhan

10

Prvorozený uhlířův syn

Když se v Praze na Malé Straně v Nerudově

ulici narodil 4. května 1914 Franta Juhan,

byl tak neuvěřitelně malý a slabý, že mu lékař

při vizitě nedával žádnou velkou naději. Ať

si maminka rychle chlapečka zabalí, ale ať si

nedělá iluze. Prý sotva dožije rána.

Když bylo Františkovi šest, vyprávěla mu

tuhle příhodu babička Karlíčková. Kdysi novo

rozenec, nad nímž udělal doktor kříž, nechtěl

věřit svým uším. Tohle že o něm doktor řekl?

I napakoval si klouček kapsy kamením a vydal

se k domu toho špatného proroka, aby mu

vytloukl okna a dokázal mu, že mýliti se je sice

lidské, ale platí se za to.

Než Franta dorostl škole, prošla rodina dra

matickými událostmi. Sotva se narodil, otec

narukoval do války na ruskou frontu. Jako

mnoho jemu podobných přeběhl vojín Jaroslav

Juhan první linii, vstoupil do legií a prožil si

celé martyrium sibiřské anabáze. Domů při

šel až roku 1920, z Číny se do Evropy vrá

til na lodi, kde sloužil jako topič. Z celého

putování po širé Rusi a dálném východě mu

v paměti zůstal nejsilněji trýznivý nedostatek

kuřiva. Svým chlapcům později vyprávěl, jak

kouřil nejen slámu a listí, ale když nebylo ani

jedno ani druhé, ubalil si špínu, nitě a drobky,

nažmoulané v kapse kalhot.

Kdysi zámečník vyučený ve Vídni pově

sil po válce řemeslo na hřebík, přestěhoval se

s rodinou na Malou Stranu a začal podnikat

jako uhlíř. Byl to rázný, rozhodný chasník, zla

tého srdce a pevné ruky. Svého prvorozeného

syna viděl jen krátce po jeho narození, pak až

po šesti letech. Rozumí se ale samo sebou, že

mladého nerozmazloval, občas mu i vyprášil

gatě. Po první nadílce toho druhu šel Frantík

za maminkou, aby se zeptal, kdy zas půjde tatí

nek do války. „V upomínku svojí milované ženušce Jaroslav, 1917–1918“ píše ještě odkudsi z Rakouska otec Jaroslav Juhan (stojící čtvrtý zleva) Jaroslav Juhan, jeho bratr Václav Juhan a malý Franta

František Juhan11

Když se 13. října 1921 narodil syn Jaroslav,

žili už Juhanovi na Jánském vršku v čísle popis

ném 311. Tady měl otec obchod uhlím. Na vel

kém dvoře zřídil dřevěné šupny na různé druhy

topiva a podle objednávek rozvážel koňmi

po Malé Straně buď půlmetrákové pytle, nebo

čtvrtmetrákové putýnky, které vysypal hospo

dyňkám do bedny na pavlači. Kladenské uhlí

nakupoval na Smíchovském nádraží, odkud se na malostranský dvůr vozilo povozem. K uhlí patřilo i dříví. Na pile se kupovala nařezaná polena, která se štípala a pak svazovala drátem do kol. Dříví se pak prodávalo na kila, jednak kvůli ceně, jednak kvůli místu. V malých staropražských bytech nebylo prostoru nazbyt. Štípání dříví byla později povinnost i radost mladšího Jaroslava – bral to jako trénink –, zatímco starší se na takových pracích nepodílel. Měl jiné starosti.

Na dvoře za šupnami stála maštal, kterou

Juhan senior brzy přeměnil na garáže. Stál tam Morris jednoho stavitele a Juhanův Bell, vůz dnes už zapomenuté francouzské značky z poloviny 20. let, opatřený vzduchem chlazeným plochým čtyřválcem. Dnes by byla belina, jak vozu říkali, vzácný kousek, automobilka brzy zkrachovala.

Vzadu vlevo štípá Jaroslav Juhan dříví, vpředu

strýc Rudolf Karlíček, babička Anežka Karlíčková

a maminka Julie Juhanová. Karlíček začal taxi

kařit s motocyklem Harley Davidson se sideca

rem, v němž byla zdvojená sedačka. Později se

stal řidičem Karla Hašlera. Jezdil s jeho otevře

ným čtyřsedadlovým Waltrem Regent v karoserii

od Sodomky, lakované kombinací odstínů kré

mové a hnědé

Hlavička dopisního papíru firmy otce Juhana

a razítko s jeho podpisem

Křest

V roce 1926 vzal táta Juhan dvanáctile

tého Františka na závod do vrchu Zbraslav–

Jíloviště. Byl to tehdy pamětihodný ročník. Jednak se poprvé v historii světového motoristického sportu stala absolutním vítězem mezinárodního automobilového závodu žena, jednak si malý Juhan poprvé sáhl na skutečný závodní motocykl. První událost zaznamenal tisk široko daleko: Eliška Junková na Bugatti dosáhla průměrné rychlosti 103,248 km/h a porazila všechny muže. Druhou událost zaznamenal jen táta Juhan a pár diváků. Když se kolem nich přehnal jeden z motocyklistů, oddělil se od jeho stroje tlumič výfuku, či snad lépe řečeno kus trubky za výfukovým kolenem. Jak poskakoval po silnici, vysmekl se malý František tátovi a střemhlav se po trofeji vrhl. Držel ji jen vteřinu, dvě, než mu rozpálený plech nadělal v dlaních puchýře. Tak se František pro motocykly obrazně a takřka i doslovně zapálil. Předběhneme a řekneme, že v roce 1930 už nestál mezi diváky, nýbrž zaujal místo spolujezdce v sajdkáru Míti Vychodila, tehdy známého závodníka. Franta nikdy nedělal s ničím okolky. Prostě za Vychodilem přišel a zeptal se ho, zda by mu mohl dělat spolujezdce. Aby Vychodil takovou nabídku nepřijal! Kluk byl sice vytáhlý, ale v šestnácti letech měl tak něco kolem padesáti kilo. Čím lehčí, tím lepší. Tak ať si tam vleze. Kariéra budoucího šampióna byla odstartována.

Té kariéře ovšem předcházela čtyři léta mezi

jeho dvanáctými a šestnáctými narozeninami, kdy karburátory „vypůjčených“ motocyklů proteklo hodně benzínu a odbylo se něco výprasků. Začalo to na třistapadesátce New Henley s přívěsným vozíkem, která stála doma v maštali na Jánském vršku. Motocykl měl magickou přitažlivost, jíž František nemohl, NEMOHL odolat. Občas se tátovi Juhanovi jeho mašina ztratila, občas se ztratil i cizí motocykl, když ho majitel nechal stát někde

bez dozoru. Franta si ho vypůjčil a pak ho

odstavil, neporušený, avšak zpravidla se suchou

nádrží. Majitel měl štěstí, že kluk Juhanů uměl

od svých třinácti let zacházet s motocyklem

líp než se školním perem. Jezdit po Starých

zámeckých schodech nahoru a dolů, zdolávat

v obou směrech schody mezi Karlovým mos

tem a Kampou, kličkovat po chodníku a ces

tách v malostranských zahradách a parcích, to

všechno dokázal Franta brzy virtuózně, pocho

pitelně s motocykly, které mu neříkaly pane.

Však také Juhana seniora znervózňovalo, když

doma zazvonil telefon (měli číslo 417 86) a poli

cajt z nedaleké stanice mu sděloval, že se ztra

til motocykl, jednou z Karmelitské, podruhé

z Újezdu, pak z Tržiště, a zdalipak je mladej

pán doma? Tak ať kápne božskou, kde mašina

stojí! Stála vždycky tam, kde jí došel benzín.

Otec se pochopitelně pokoušel dopadnout

Skaut Franta opřený nad dveřmi srubu kdesi

u Davle

František Juhan13

„Míťa Vychodil na 1000 ccm sidecaru Coventry Eagle. Jasně je viděti obratnost sidecaristy Juhana.“

Tolik popisek k obrázku ze závodu Zbraslav-Jíloviště 1930 ve fotoalbu autoklubu. Juhanovi je 16 let

a jeden týden Frantu dřív, než mu stačil vyvést nějaký velký průšvih, avšak se střídavými úspěchy.*

František a Jaroslav spolu velmi dobře vychá

zeli. Starší bratr byl mladšímu ve všem vzo

rem a naučil ho důležitým uměním – chodit

za školu, jezdit na kole i vrtat se v motocyklu.

Samozřejmě nemohl menšímu bráškovi věno

vat moc času, měl se svými vrstevníky důleži

tější starosti. Když se třeba chtěl Jarda naučit

bruslit, vzal ho na kluziště pod Mánesův most,

kde měl starý Lorenc pod prvním mostním

obloukem půjčovnu lodiček a v zimě půjčovnu

bruslí. Franta sehnal Jardovi rozvrzanou židli,

aby se měl o co opírat, na boty mu přišroubo

val kolumbusky a uč se. Jaroslav to z takových

začátků dotáhl na juniorské pravé křídlo tehdy nejlepšího československého hokejového klubu LTC, zatímco František měl nalinkovanou budoucnost motocyklového závodníka velkého formátu. Cesta to ovšem nebyla nijak přímá. Ve čtrnácti letech si vzal Franta do hlavy, že se vypraví do světa za prací, že bude v cizině vydělávat peníze. Máma nezmohla nic a táta, přísné dobrotisko, se nakonec podvolil. Asi pochopil, že bude lepší, když kluk normálně odjede, než aby utekl. Franta se sbalil a jednoho podzimního dne roku 1928 spolu s kamarády odjel. První a poslední zpráva o něm přišla z Paříže. Na fotografii Franta se svou partou, na rubu podpisy. A pak jakoby se po něm slehla zem. Nikdo nevěděl, kde ho hledat, však ho také nehledali.

Mistr světa

V březnu následujícího roku vzal táta Juhan

Jaroslava na Matějskou pouť, která se v těch

letech odehrávala na ploše nedaleko dnešního

Dejvického náměstí. Prošli řadu atrakcí, až se

zastavili u té největší a nejlákavější, u globu

smrti. Před velikou koulí z ocelových prutů stál

udělaný cirkusák a troubou ohlašoval nedočka

vému návštěvnictvu, že zakrátko spatří austral

ského mistra světa Jacka Simpsona, který bude

jezdit v globu zdola nahoru a shora dolů, až

tuhne krev v žilách. Zezadu se ozývalo zahří

vání motoru, dunivé br-hrrr br-hrrr. Pak se roz

hrnula opona a na praktikábl vyjel za potlesku

diváků dlouhý štíhlý protinožec Jack Simpson.

Ještě se nestačil ani uklonit, když k němu

vyskočil starý Juhan a hlasem, který přehlušil

všechny pouťové atrakce, zvolal:

„Já ti dám Austrálii, ty Jacku Simpsone,“

a vlepil mistru světa zleva zprava dvě mlaskavé

facky. „A sypej domů!“

Tím bylo představení u konce, protože

domnělý mistr světa praštil motocyklem

o jeviště a zdrhl zadním východem. Až za něko

lik dnů se Jack Simpson alias Franta Juhan vrá

til na Jánský vršek, kde ho táta náležitě přivítal.

Postupem doby vyšlo najevo, že se Franta sešel

v severoafrickém Oranu s Láďou Neradem,

motocyklovým závodníkem, teď příležitost

ným řidičem nákladního vozu velkého cirkusu.

Pár hochů se přidalo, každý dělal, co uměl. Ten

uklízel medvědí lejna, jiný jako tenťák stavěl

šapitó, další hřebelcoval koně. Franta si vyhlédl

práci podle svého gusta. Tak se po měsících

dostal zase zpátky do Prahy.

Další dramatické Frantovo motocyklové

číslo se odehrálo jednoho zářijového pátku

téhož roku 1929. Teď už patnáctiletý Franta se

vypařil z domova, nikdo nevěděl kam. Ve škole

být nemohl, protože ji už dříve opustil, jeho

studijní výsledky byly vinou řídké docházky

žalostné, takže například druhou měšťanku

opakoval, čímž svá studia také završil. Otec

*Telegram č. 746, oběžník ze Smíchova. Dne

5. 6. 1928 před 10. hod. večerní odcizeno bylo

Miroslavu Zázvorkovi na Smíchově, Nábřeží

Legií čp. 471 z průjezdu domu motocykl

„Norton“ N-I-953, přední číslo poškozeno

následkem nárazu, v ceně 16 000 Kč. Bulíř.

Došlo 6. 6. 1928.

Nejstarší z mnoha podobných dokumentů

ve složce k Františku Juhanovi, Národní

archiv, sig. 45-49-3/456. Motocykl si Franta

„vypůjčil“, když mu bylo 14 let, 1 měsíc

a 2 dny

František Juhan15

správně vytušil, která bije, především proto, že se Frantovu kamarádovi Karlu Zikmundovi z Úvozu ztratila třistapadesátka Calthorpe, kterou garážoval u Juhanů v maštali. Tahle anglická značka měla v Čechách zastoupení a také dobré jméno. Na kartofli, jak se mezi znalci motocyklu říkalo, jezdil Ladislav Nerad, vynikající závodník, a rovněž jeho slečna Eliška Hladká, jíž se proto říkalo bramborová princezna. Že Franta osedlal Zikmundovu mašinu, bylo tedy jisté. A kam se na ní vydal? To bylo vcelku snadné uhodnout, protože se v Pardubicích měl konat dlouho připravovaný Závod o zlatou přilbu.

V sobotu v poledne zavřel táta uhlírnu

a šel s malým Jaroslavem na autobus, aby se společně vydali šestikolovou Tatrou na pouť do Pardubic. Cesta tehdy trvala čtyři hodiny. Hned zamířili na dráhu a pátrali v hledišti, kde by tak mohl být Juhan junior. Samozřejmě ho nenašli, a tak se k večeru vydali do města, že pojedou zpět domů. Cestou se zastavili u osvětlené výlohy firmy Baťa, kde kromě bot přitahovaly pozornost kolemjdoucích

portréty závodníků, kteří se měli nazítří utkat

na ploché dráze. Kohopak tam spatřili mezi

známými matadory? Mladíka v pumpkách,

svetru a čepici, pod ním popisek: Mladý jezdec

třídy 350 ccm František Juhan. V tréninku měl

druhý nejlepší čas. Otec rozhodl: nejede se

nikam. Přespí a zítra se na to půjdou s Jardou

podívat.

Druhého dne se na první ročník velkolepého

podniku přišlo podívat 15 tisíc zvědavých

diváků. K těm nejzvědavějším patřili táta s klu

kem z Prahy, kteří vyhlíželi „mladého jezdce“,

jemuž v tu chvíli nebylo ani patnáct a půl.

K závodu ho pustili jen proto, že se předsta

vil coby osmnáctiletý. Byl na svůj věk opravdu

vyspělý a nikoho ani ve snu nenapadlo, že pan

závodník patří spíš do školních škamen a že

svoji závodní kartofli sebral doma kamará

dovi. Překvapení se nekonalo, pro Františka

skončil závod spravedlivě. Prý existovala foto

grafie, která to potvrzovala: jezdci zalehnutí

na řídítkách vyrážejí do prvního kola, zatímco

Frantovi tečou slzy vzteku a zoufalství: neodle

pil se od startu, kartofle ne a ne naskočit. Maminka Julie Juhanová, roz. Karlíčková v Lutově u Sázavy

Otec Jaroslav Juhan

+

16

Když bylo po všem, vyhledal otec nadějného

jezdce v depu. To bylo, pane, shledání. A mělo ještě peprnější příchuť, když se ukázalo, že Františkovi někdo odpomohl od všech přebytečných dílů, které před závodem z motocyklu odmontoval. Ztratily se blatníky, tlumič výfuku i světlomet. František se vrátil do Prahy na motocyklu, který připomínal holátko. Táta musel nakoupit díly za dva tisíce korun, aby se „vypůjčený“ motocykl dostal k majiteli tak,

jak ho naposledy zaparkoval do garáže. Tím

ovšem pohár trpělivosti pana otce přetekl.

Mladý matador dostal pár facek a naprostý

zákaz sáhnout na cizí motocykl do doby, než

mu bude osmnáct a získá vůdčí list, tedy řidič

ské oprávnění.

Byl to tvrdý trest a František ho dodržoval.

Alespoň částečně. Přestal si vypůjčovat moto

cykly na ulici, ale vášeň zůstala vášní. Ani se

nedotknout řídítek bylo nad jeho síly. Skončilo Alžběta „Eliška“ Hladká na Calthorpe před startem závodu do vrchu Zbraslav-Jíloviště, 1931

František Juhan17

to téměř tragicky. Jednoho příjemného odpoledne jela rodina na motocyklu na chatu pod Lutovem u Poříčí nad Sázavou, kterou Juhan senior vlastnoručně postavil. Otec na mašině, máma v sajdkáru, Jaroslav před ní na malé sto

ličce. Franta zůstal doma, měl ve svých šestnácti

zcela jiné zájmy. Tak tedy New Henley vyjel

z Malé Strany Karmelitskou k Újezdu a otec

jen šimral plyn, což byla výjimka. Obvykle

nedal motocyklu vydechnout, takže maminka

často prosila, aby ubral. Tentokrát tomu bylo

naopak. Snad že svítilo slunce a už už chtěla být

za Prahou, vybídla tatínka, ať přidá. Rozumí

se, že ho nemusela přemlouvat. Jenomže sotva

přidal, rozpůlila se souprava motocyklu se sajd

kárem vedví. Zatímco otec mířil dál k Újezdu,

sajda s maminkou a Jaroslavem odbočila

napříč přes ulici a rovnou do hospody. Vlomili

se do ní dveřmi, rozbili i výlohu, naštěstí se to

obešlo bez zranění.

Ukázalo se, že v téhle havárii měl prsty

Franta. V noci obvykle odmontoval sajdkár

Fotografie do pasu, 1931. Frantovi bylo sedm

náct let

Vzácný snímek z let asi 1926-7 fotbalového klubu Atlantic z Malé Strany. Vpravo v obleku s vestou

rozkročený otec Jaroslav Juhan, vlevo od něho bratr Václav Juhan. Černoch byl příručí z obchodu

Julius Meinl, třetí zleva je hostinský a řezník Maďar Fabian, který se nikdy nenaučil pořádně česky

(„Máňo, uřízni se tam nazádu dva špekáčky“) od motocyklu, a když byl táta přes den s uhlím, neslyšně vytlačil mašinu na Tržiště, aby si na ní provětral faldy. Když se vrátil, sešrouboval všechno dohromady jako že nic a za den dva se to opakovalo. Jenomže s přibývajícími výlety se jezdcova ostražitost otupila. Nakonec připevňoval sajdkár k motocyklu už jen tak zlehka, aby se s tím nemusel příště zbytečně dlouho mořit. To byl také důvod té rozluky stroje a sajdkáru mezi Tržištěm a Újezdem, při níž mohl Juhan senior rázem jak ovdovět, tak přijít o mladšího syna. Po této příhodě však už měl Franta s motocyklem utrum. Otec mu to vysvětlil tak důrazně, že si to Franta opravdu pamatoval. Do svých osmnácti let se řídítek nedotkl. Snad.

Malá Strana byla na konci 20. a na začátku

30. let báječné místo pro kluky každého věku. Působil tu mimo jiné sportovní klub Atlantic, který měl fotbalový i hokejový tým. Podporovali ho různí malostranští mecenáši, kteří si pokládali za čest sem tam pustit chlup. Patřil k nim Julius Meinl, nejspíš proto, že měl v Mostecké ulici krám, kde jako prodavače zaměstnával mladého černocha, který hrál za Atlantic fotbal. Něco přidal pan Janoušek, obchod gramofony a gramofonovými deskami z Nerudovy ulice, něco přišlo od holiče Demutha, něco od hospodského Fabiána, něco od toho a od onoho. Ty doby jsou nejen pryč, ale už i těžko uvěřitelné. Děly se tenkrát dnes nepředstavitelné věci. Bratranec mladých Juhanů Tonda Šiška měl tmavočervenou třistapadesátku Rudge Replica, tedy sériový závodní motocykl postavený podle vzoru vítězného stroje z Tourist Trophy, proto replika. Šiška někdy v roce 1932 přijel na závody, Franta i Jarda Juhanové byli přitom, a tak mohli dosvědčit, že Tonda byl prakticky na mol opilý, tak moc, že mu museli pomoct nasednout. Pak vyletěl praporek, klubko jezdců vyrazilo, a když byl cíl, jako prvního odmávli Tondu Šišku. Byl to jeho první a taky poslední závod, pak už nikdy nestartoval.

Anežka I.

Na Střeleckém ostrově působili ostrostřelci,

kteří tu každou neděli měřili síly, po Vltavě

jezdil tehdy jediný motorový člun s moto

rem Johnson, který vlastnil stavitel Jaroslav

Melzer. Proháněl se s ním na Vltavě nebo

na Sázavě v Nespekách, kde si postavil vilu.

Víc se proslavil jako motocyklový závodník

na Harley-Davidsonu. Franta v té době zkou

šel hrát hokej, ale moc mu to nešlo, divně

bruslil, byl to dlouhý chlap. Zato se úspěšně

věnoval boxu, stal se amatérským mistrem

Neostrý drobný snímek z měsíčníku Auto (červe

nec 1933) je zřejmě první fotografie budoucího

šampióna zveřejněná v motoristickém tisku. U ní

text: „F. Juhan, velmi talentovaný jezdec z Prahy

na DKW, jehož brilantní jízda dobře se líbila.

Ovládá dobře styl jízdy“

František Juhan19

Prahy a promotérem jedenácti profesionál

ních zápasů. V osmnácti s tím skončil. Mlátit

se na motocyklu zdálo se mu mnohem krás

nější než se tlouct v ringu. V roce 1932, kdy

konečně mohl začít oficiálně závodit, nedosáhl žádných oslnivých výsledků, ale rozjezdil se a upozornil na sebe. Od sezony 1933 si začal budovat image a konečně získal i první vavříny. V polovině května si dojel v Praze na Strahově při Velké ploché dráze ve třídě 350 cm³ pro bramborovou medaili. Skončil čtvrtý v závodě, do něhož odstartovalo šestnáct jezdců. Přitom byla jeho třída nejen nejpočetněji, ale i nejkvalitněji obsazena. Vyšli z ní dva absolutně nejlepší jezdci celého podniku – Killmayer z Vídně a Füglein z Norimberku. Časopis Auto

si pochvaloval: „Velké pokroky udělal Juhan.

Při treningu bylo viděti, jak roste den ode dne.“

A k tomu obrázek vysokého mladíka na moto

cyklu s číslem 22, světlé náplety na rukávech tmavého svetru. Bylo mu devatenáct let a deset dnů.

Za necelé dva měsíce se konečně dočkal

svého prvního vítězství, když 2. července 1933 startoval v Lounech se svou dvěstěpadesátkou DKW s přeplňováním, známou Anežkou. Kdekdo se domníval, že si motocykl vysloužil jméno některého z mnoha Františkových děvčat. Málokdo tušil, že tím děvčetem je babička Karlíčková z maminčiny strany, žena zlatého srdce, kterou Franta i Jaroslav opravdu milovali. Dokázala ocenit, jakou poctu jí složil vnuk, když svůj závodní dvoutakt ozdobil jejím jménem. Bylo to opravdu jen a jen z lásky, nic vypočítavého. Babička mu na koupi motocyklu určitě nepřidala, protože dědeček Karlíček, vynikající stavitel lehkých sportovních lodí, osmiveslice nevyjímaje, byl bohém, miloval dobré pití a doma pak na rozdávání rozhodně nezbývalo. Mimochodem o dědovi Karlíčkovi se v rodině potichu vyprávělo, že je levoboček Colloredo Mansfelda, zkrátka, že si pan hrabě odskočil. No, svědci u toho nebyli, ale dědeček měl v tehdy noblesním yacht klubu náramnou

pozici, jako kdyby mu v žilách opravdu kolovala

modrá krev. Byl to šprýmař, který například

vymyslel vlastní němčinu, protože z opravdové

neznal ani slovo. V rodině pak všichni věděli,

že k obědu má nejraději polévku ze slepütze.

S dědečkem nebyla o zábavu nouze. Když

měl jet jako kustod s yacht klubem na závody

do Vídně, přišel večer na Wilsonovo nádraží

náležitě posilněn a rozkurážen. Na peróně se

rozhlédl, na vagónu spatřil ceduli Vídeň, vlezl

dovnitř, uvelebil se ve spacím kupé a tvrdě

usnul. Ráno se probudil a byl na nádraží, nikoli

ovšem vídeňském, ale pořád na Wilsonově,

protože si vlezl do odpojeného vagonu. Když

se měla jeho dcera vdávat za mladého uhlíře

Dědeček Rudolf Karlíček, který v podolském

Yacht Clubu stavěl lodě, od drobných maňásků

po osmiveslice