načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Japonsko -- Gejša a samuraj - Veronika Válková; Petr Kopl

Japonsko -- Gejša a samuraj

Elektronická kniha: Japonsko
Autor: Veronika Válková; Petr Kopl
Podnázev: Gejša a samuraj

Tentokrát se Bára pomocí starého atlasu přenese do Japonska 2. poloviny 19. století. V polovině 19. století začali do Japonska pronikat Evropané a Američané. Kdo z nich by tušil, že v
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Bambook
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 183
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ilustrace Petr Kopl
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0359-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Tentokrát se Bára pomocí starého atlasu přenese do Japonska 2. poloviny 19. století. V polovině 19. století začali do Japonska pronikat Evropané a Američané. Kdo z nich by tušil, že v jedné okii dělá gejšám služku evropské děvčátko, které se právě díky svým znalostem evropských jazyků zaplete do spiknutí nejen gejš, ale i samurajů a možná nindžů...

Popis nakladatele

Další Bářino napínavé putování časem. Tentokrát prožijete napínavé dobrodružství, které vás zavede do Japonska mezi gejši a samuraje! (gejša a samuraj)

Předmětná hesla
Japonsko -- Dějiny -- 19. století
Zařazeno v kategoriích
Veronika Válková; Petr Kopl - další tituly autora:
Vikingové -- Záhada rohatých přileb Vikingové
Terezínské ghetto -- Tajemný vlak do neznáma Terezínské ghetto
Egypt -- V nitru pyramidy Egypt -- V nitru pyramidy
Mezi piráty -- Dobrodružství za třicetileté války Mezi piráty
Vznik ČSR 1918 -- Velezrada se trestá Vznik ČSR 1918
Morgavsa a Morgana - Dračí chůvy Morgavsa a Morgana
Břetislav a Jitka -- Klášterní intriky Břetislav a Jitka
 
K elektronické knize "Japonsko -- Gejša a samuraj" doporučujeme také:
 (e-book)
Mezi indiány -- Dcera náčelníkova Mezi indiány
 (e-book)
Leonardo da Vinci -- Úsměv Mony Lisy Leonardo da Vinci
 (e-book)
Boj o Ameriku -- Nečekané setkání Boj o Ameriku
 (e-book)
Svatý Václav -- Vraždou to nekončí Svatý Václav
 (e-book)
Trojská válka -- Poseidónův hněv Trojská válka
 (e-book)
Karel IV. - slavný český král -- Život Karla IV., Únos v Paříži, Osudový turnaj Karel IV. - slavný český král
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

'V

/(OUZELNÝ TLAS 'PUTOVÁNÍ GASEM


Jmenuju se Bára.

Je mi dvanáct, teď půjdu do šesté třídy a jako každé dítě se

pořád rozčiluju s rodiči. Opravdu by mě zajímalo, proč do

spěláci myslí jen na sebe a jsou přesvědčení, že pro jejich

dítě je dobré zrovna to, co oni si myslí, že je dobré. Někdy si

připadám jako šachová figurka. Šoupnou mě tam, kde mě chtějí

mít, a ještě čekají, že z toho budu nadšená. Nemůžu se dočkat, až vyrostu a přestanou si se mnou dělat, co chtějí.

Tak třeba: jsem jedináček. Nikdy mě nebavilo být jedináčkem.

A když jsem se naše pokoušela přemluvit, aby mi pořídili sourozence, snažili se mi namluvit, že takhle je to pro mě lepší. Kdyby nás bylo víc, nemohla bych prý chodit na francouzštinu a gymnastiku a na piáno a nemohli bychom na dovolenou do Řecka, protože bychom na to neměli peníze. A v dětském pokojíčku bychom si skákali po hlavě. Vůbec je nenapadlo, že bych klidně oželela francouzštinu nebo gymnastiku nebo piáno. Kdybych měla ségru, mohly bychom chodit třeba jen na gymnastiku, ale spolu. Nebo že bych byla radši celé léto se ségrou na chalupě u babi jizerské a lítala po lese, než se s nimi sama škvařila na pláži v Řecku. A že bych si se ségrou s radostí skákala po hlavě, v pokojíčku i jinde. Pravda je, že pro ně je pohodlnější mít jen jedno dítě. Slyšela jsem, jak se o tom maminka baví s tetou Mirkou, která má dva kluky, moje bratrance. A teta jí říkala, ať si uvědomí, že sice teď oni mají na starosti jen jedno dítě, ale že to dítě, tedy mě, taky odsoudili k tomu, že bude mít jednou na krku dva nemohoucí staříky. Maminka pak s tetou nějakou dobu nemluvila. Ale mně připadá, že teta má pravdu. Jak já mám jednou zvládnout sama se postarat o ně oba, když pro ně dva je teď náročné starat se o mě jednu? Není to fér.

A druhá věc: naši nás přestěhovali. Donedávna jsme bydleli v pa

neláku v Praze na Jižním Městě. Podle mě nám tam nic nechybělo.

Ale naši přišli s tím, že byt je malý, že je v Praze hrozné životní

prostředí a vůbec, a koupili dům se zahradou kousek od Prahy. Ma

mince je to jedno, pracuje jako překladatelka, takže většinu práce

vyřizuje přes maily, tatínkovi taky, protože to má do práce autem skoro stejně rychle, jako když dřív jezdil metrem a tramvají. Ale odskákala jsem to já, protože odsud nemůžu dojíždět do staré školy. Takže jsem přišla o všechny kamarády a kamarádky, se kterými jsem pět let chodila do třídy. O Terezku, mou nejlepší kamarádku, se kterou jsme vždycky seděly v jedné lavici, o Mikuláška, kterému jsem dávala opisovat úkoly z matiky a on mi za to nosil bonbóny, o Katku, Dášu... Ale hlavně že jsem na čistém vzduchu, že? Další dospělácké sobectví. Přestože je ten dům opravdu veliký a je porostlý zeleni, o kterých si dospěláci myslí, že je to břečťan nebo psí víno, ale zeleni se jen tak tváří, a když je nikdo nevidí, pobíhají po omítce a šustí. A můj pokojíček je stejně velký jako náš starý obývák.

Je ale jedna věc, kvůli které jsem ochotná našim

to přestěhování odpustit a která by se nikdy nestala, kdybychom zůstali ve starém bytě.

Vlastně dvě věci.

S domem jsme koupili kočku Barču. Je černá s bílým bříškem, ná

prsenkou a tlapkami a chová se jako pravá dáma. Dělá si, co chce, ale dělá to, jak tatínek říká, s noblesou. Kočky jsou všechny tajemné a Barča dvojnásob, a to je super. Konečně mám jiné zvíře než želvu Píďu, protože v paneláku mi naši nic chlupatého dovolit nechtěli. Ani myš nebo křečka, natož pak potkana. To je ta první prima věc. Ta druhá je, že jsem na půdě ve staré truhle našla kouzelný atlas. Na první pohled vypadá jako starý školní dějepisný atlas, ale hodně starý, protože je vázaný v kůži a ta kůže je už dost ohmataná. Na první straně je napsáno:

Atlaff

Hjstorjcky

od

.................

..

.............

sestaweny

Od koho sestavený, to nejde přečíst, protože je tam kaňka. Na dalších stránkách jsou mapy. Většinou jsou to mapy Evropy, ale našla jsem tam i mapy jiných světadílů. Nejsou barevné jako v normálních atlasech, ale zažloutlé a nakreslené vybledlým hnědým inkoustem. Tam, kde je les, je místo zelené barvy spousta malých stromečků. Města nejsou vyznačená kolečkem, ale opravdu je tam namalované malé městečko, většinou s hradbami a s bránou, nebo jenom hrad nebo vesnička. Tam, kde mají být hory, jsou nakreslené různě velké kopečky a v mořích plavou velryby a všelijaké nestvůry a plují po nich koráby s plachtami. Někde je prázdná plocha a na ní je napsáno HIC SUNT LEONES. Zjistila jsem, že to znamená ZDE JSOU LVI a psalo se to do map na místa, která ještě nebyla prozkoumaná a nikdo nevěděl, co tam je. Taková už dneska asi nejsou, a to je škoda.

Když sáhnu na mapu, přenese mě atlas do minulosti.

Opravdu.

Už se mi to stalo několikrát.

A mám důkazy — protože když v minulosti něco dostanu, vrátí se to se mnou k nám na půdu. Tyhle suvenýry si schovávám do krabice pod postelí a už tam mám náhrdelník od Karla IV. a vyřezávaný drahokam a sandály z Pompejí a další věci.

Snažila jsem se vyzkoumat, jak atlas funguje. Na něco už jsem přišla. Čím déle nechám ruku na mapě, tím déle jsem v minulosti. Do minulosti se dostanu vždycky oblečená tak jako lidé, kteří tam žijí, ale jakmile se vrátím na půdu, mám na sobě zase svoje šaty. A v minulosti také vždycky umím mluvit jazykem, který se tam používá.

Zatím jsem ještě nepřišla na to, jak si vybrat, kam do minulosti se dostat. Vedu si přehlednou tabulku a píšu si do ní, která mapa mě kam přenesla, ale ještě jsem z ní nic nevykoukala. Pořádně mě to štve. Na druhou stranu jsem vždycky zvědavá, kde se ocitnu. Je to jako rozbalovat dárky pod vánočním stromečkem – když člověk předem neví, co v nich je, je to daleko větší zábava.

Jo a ještě jedna věc.

Já si fakt myslím, že se mnou Barča do té minulosti cestuje.

Akorát že tam je vždycky jako člověk. A vodí mě zpátky do našich časů. Strašně moc chci zjistit, kdo ta kočka ve skutečnosti je...

Kapitola 1

V úterý odpoledne mívala Bára výtvarku. Výtvarka ji  vždycky ba

vila, protože jí  kreslení i malování šlo,  a v nové škole to  ještě  mělo 

ten  bonus, že  se  tu  nemohl Jaroušek hlásit, aby  správně odpověděl 

na  jakoukoliv otázku. Při  výtvarce se  totiž  otázky nekladly. Tedy  kladly, ale  typu kdo  tady zase  nacamral na  linoleum vodu nebo  panebože, tohle má  být  pes,  nebo lednička? Na  tyto  otázky ovšem  Jaroušek obvykle neodpovídal.

Dnes ve  výtvarce nic  nekreslili. Měli  za  úkol  si  přinést nafukova

cí balonek, tekutý škrob, misku a balík papírových ubrousků.

„Blíží se  halloween, a tak se  dnes naučíme vyrábět kašírované 

masky,“ řekla paní  učitelka. „Do  misky si  smíchejte tak  půl  na  půl  vodu a škrob, ale  nedělejte si  ji  úplně plnou. Pak  do  ní  natrhejte ty  ubrousky. Než  se  to  nasákne, nafouknete si  balonek, aby  byl  asi  tak  velký jako hlava.“

Děti  začaly po  třídě lítat  jako  hejno krvežíznivých moskytů, pro-

tože  se  naskytla příležitost ráchat se  nejen ve  vodě, ale  ještě  v něčem  odpornějším, protože škrob je  pořádně slizký, a kydat to  po  spolužácích.  Vzápětí se  ozvalo několik ohlušujících výbuchů, protože Jílek  svůj  balonek přefoukl, Šmídovi ho  propíchl kružítkem a Simonce ho  rozsedla Andrejka, protože si  ho  Simonka z bůhví jakého důvodu  položila na její židli, aniž ji na to upozornila. 

„A jak to  mám udělat já?“  zakňoural Jaroušek, když celý  rudý 

námahou nafoukl svůj  balonek, načež zjistil, že  není  kulatý, ale je

to taková ta dlouhá nudle, co se z ní dají tvarovat různá zvířátka.

Paní  učitelka zocelená letitou praxí neztratila na  bojišti přehled. 

Jílkovi vrazila pohlavek a zabavila mu  kružítko, Týnu požádala, 

aby  se  o své přebytky balonků rozdělila s potřebnými, Anču poslala, 


6

ať  si  vypláchne z vlasů škrob, a Jarouškovi doporučila, ať  zkusí svůj  naprosto nevhodný balonek s někým vyměnit. 

Asi  po  deseti minutách mělo každé dítě  právě jeden kulatý na

fouknutý balonek, právě jednu misku s rozdělaným škrobem a bobt- najícími ubrousky a v ruce vytasenou fixu,  aby  na  balonek vyznačilo, kde budou oči, kde pusa a kde nos.

„A můžu si tam namalovat i prdel?“ vřískl dychtivě Jílek.

„To  záleží na  tom,  kam  si  tu  masku budeš chtít nasadit,“ řekla 

bohorovně paní  učitelka. „Připravíme z nich také  hezkou výstavku,  u každé bude jmenovka autora.“

Bára se zahihňala a Jílek začal na balonek malovat oči.

Já  si  udělám masku nepravé tváře, rozhodla se  Bára. Jako měli  u Irokézů. Všichni budou za  kostlivce, zombíky a čarodějnice, aspoň  nesplynu s davem. Budu si  muset doma na  příští týden najít nějaký  obrázek, abych to  trefila přesně, umiňovala si.  Tuhle dvouhodinovku totiž  sotva stačili nanést rozčvachtané ubrousky na  balonky  a vymodelovat z nich nějaký základní tvar.

Domů se  Bára vrátila s prsty sežranými škrobem a s řádně pofle

kanou sukní.

„Barboro, prosím tě,  jak  to  vypadáš?“ zhrozila se  maminka, když 

to  viděla. Na  stole  v kuchyni měla jako  obvykle rozložené hromady  papírů, slovníků a notebook. „Vy  jste  měli  k obědu svíčkovou a ty   máš pokročilé stadium parkinsona nebo co?“

„Ne, to je přece od toho škrobu!“

„Od jakého škrobu?“

„Jak jsme měli mít na výtvarku, na ty masky!“

„Aha,“ oddechla si  maminka, že  je  doma. „Tak to  naštěstí půjde  vyprat. Jdi se převlíct a rovnou to hoď do koše do koupelny.“

„Já se nejdřív nasvačím.“

„Ne, nejdřív se převlíkni,“ trvala na svém maminka. 

„No  ale  když tu  sukni stejně budu dávat do  prádla,“ pokusila se  prosadit svou Bára, „tak  se  v ní  klidně můžu nasvačit, protože je  jedno, jestli ji ještě zadrobkuju nebo ne!“

„Mazej!“ zvýšila maminka zlověstně hlas.

„No  jo,“  zavrčela Bára otráveně, protože byla  skálopevně přesvědčená, že  pravda i logika je  na  její  straně a že  maminka zrovna  uplatňuje nespravedlivé, ale  těžko otřesitelné dospělácké právo  silnějšího.

Rychle se  převlékla do  domácího a zamířila zpátky do  kuchyně, 

ale  už  tam  nedošla. Uvědomila si,  že  je  třeba propašovat z truhly na  půdě luk  a šípy a indiánské oblečení, které tam  zůstalo schované  od  poslední výpravy do  minulosti, a že je  teď  ideální příležitost  –  maminka  při  překládání většinou nevidí neslyší  a tatínek je  ještě v práci. Svačina počká,  pomyslela si  Bára a  proklouzla  dveřmi na  půdu. V tu  chvíli na  střechu  zabubnovaly první kapky. Rozpršelo se 

tak  zuřivě, že  to  znělo, jako  by  na  stře

chu andělíčci sypali kýble kaštanů.

„Ahoj,  Barčičí,“  pozdravila  Bára  kočku  stulenou  do  klubíčka na  židli  a  zamrzelo  ji,  že  začala halloweenskou masku tvarovat do  podoby  nepravé  tváře.  Měla  si  udělat černou  kočičku  s  bílou  tlamou.  Třeba to  ještě půjde nějak předělat.

„Ňrrr?“  zvedla  hlavu  Barča  a  mohutně  zívla. Bílé  tesáky se  ve  tmě  zaleskly jako  čtyři  skalpely.

„Dneska se  nechystám,“ přiznala se  Bára. „Jen  si  chci  odnést ty 

indiánské věci.“

„Ňa,“ řekla krátce Barča, což  mohlo znamenat dělej si, co chceš,

nebo tos mě teda hluboce zklamala.

Bára vyndala z truhly atlas, opřela ho  o její bok,  pak  vylovila 

luk  a šípy, které pro  ni  vyrobil Otetiani, a oblečení. Ve  chvíli, kdy  se 

otočila, aby  si  věci  odložila na  podlahu, a tím pádem přestala špič-

kou  čumáku psích pantoflí podpírat atlas opřený o truhlu, se  ozvalo 

plácnutí, jak se přední desky odklopily a atlas se otevřel.

Snad to  neslyšela maminka, lekla se  Bára, ale  přes  dva  stropy by 

to bylo přece jen nepravděpodobné. 

Položila indiánskou nadílku na  zem  a sehnula se  k atlasu, aby 

ho zavřela.

V tu  chvíli Barča vystartovala rychlostí raketového blesku, pro-

běhla jí  mezi nohama, zadávila opeření jednoho z šípů a způsobila,  že  Bára ztratila rovnováhu a upadla oběma rukama přímo do  otevřeného atlasu.

„Já  jsem dneska nechtěla!“ stihla ještě zahromovat, než  se  s ní  

půda zahoupala a atlas ji vtáhl kamsi do minulosti.

Kapitola 2

Bylo  nádherné slunečné počasí. Sytě  modrá obloha zářila jak  z ka

talogu cestovní kanceláře a sníh jiskřil, až oslňoval.

Atlas totiž  Báru prsknul přímo do  závěje těsně vedle úzké  vyšla

pané cestičky.

Jeden po  druhém, slibovala mu  Bára s pomstychtivě přivřený

ma  očima, jeden po  druhém ti  budu ty  listy  vytrhávat a pomalu, 

centimetr po  centimetru namáčet do  misky s vodou. Obohacenou 

o saponát. V tom se inkoust lépe rozpíjí.

Nicméně snít  o rafinovaném mučení škodolibého atlasu a stát  při  tom  po  kolena ve  sněhu není  nic  moc. Bára si  svoje vzrušující  představy musela nechat na jindy a začala se hrabat ze závěje ven. 

Než  se  jí  to  podařilo, zjistila, že  má  na  sobě  oblečení naprosto,  ale  naprosto nepraktické do  zimy. Skládalo se  z dlouhých, úzkých  zavinovacích šatů  pokrytých podle Báry výsostně nevkusným vzorem  bílých květů a zelených lístků na  podivně rezavě načervenalém  pozadí. I jako závěs někde na  chalupě by  to  bylo  poměrně nepřijatelné. Přes  tuhle nádheru měla oblečený černý kabátek, také  jenom  zavinovací, ne  na  knoflíky, hlavu měla zabalenou v šedém šátku  a v ruce držela –  ano,  v ruce držela slunečník. V závěji. Velký, sklá- dací, papírový, tmavomodrý slunečník zdobený několika světlými  pruhy. 

Než  vytáhla nohy ze  závěje, byla  přesvědčená, že  nad  svým outfitem už víc žasnout nemůže.

Mýlila se.

Předně se  jí  nepodařilo vyprostit nohy obuté. Když v dírách ve  sněhu zašátrala rukou, zjistila proč. 

Měla totiž pantofle.

Ale ne ledajaké pantofle!

Tyhle  pantofle  byly  totiž  opatřeny  pod  patou i  pod  špičkou 

snad deset centimetrů vysokými špalíčky. Takové dva  podpatky to 

byly  –  jeden vepředu, druhý vzadu. Bára na  to  hleděla jak  z jara. 

Takovouhle botu v životě neviděla. 

Ale  rychle si  tu  kuriozitu raději nazula, protože stát  ve  sněhu jen 

v ponožkách je  nerozum. Ponožky nebyly pletené, ale  látkové, měly 

oddělený palec a byly opatřené tkaničkami, kterými se  nad  kotní

kem převázaly, aby lépe držely.

Vysvobozená  ze  závěje se  konečně mohla  rozhlédnout  kolem 

sebe. 

Byla v lese.

Zase.

I když...

On to nebyl tak úplně les.

Tedy byl  to  les,  ale  ne  z normálních stromů. Jako by  tu  rostlo 

nějaké obří rákosí.

Že  by  papyrus? Egypt? zauvažovala Bára. Zasněžený Egypt? No, 

to  by  se  dalo  na  pyramidách super sáňkovat, to  by  byl  fofr.  Kdepak, 

Egypt to  nebude a papyrus také  ne.  No  jasně –  to  je  bambus! Ale 

bambus ve sněhu?!

Jsem já vůbec...

Je  vlastně někde psáno, že  ten  atlas přenáší jenom do  historie?  Co  když  přenáší i do jiných světů? Třeba jsem  se  teď  ocitla v nějaké  fantasy zemi, kde na bambusy sněží.

Báru zamrazilo a nebylo to  jenom tím,  že  měla promáčené ponožky. Představa, že  atlas udělal něco  nepředvídatelného, tedy  že  ji  odnesl do  nějakého paralelního světa, kde  platí bůhvíjaké zákonitosti, a kdo ví,  jestli tu  nefunguje magie a bůh suď  co  všechno, ji  znepokojila.

Ne,  to  je  nesmysl, přesvědčovala se.  Jmenuje se  to atlas historický.  Takže je  jenom na  cesty do  minulosti. A nejsnáz to  ověřím, když  se  vydám najít nějakou ves  nebo město. Lidi  tu  žijí,  když vyšlapali  ve sněhu cestičku.

Vyzbrojená složeným parapletem se  statečně vydala stezičkou 

mezi zasněženými bambusy. Po  několika krocích musela usoudit, 

že  pantofle jsou  sice  velmi bizarní kus  obuvi, ale  určitou výhodu  mají  –  ty  podpatky jsou  o trochu vyšší než  ušlapaná vrstva sněhu,  takže kdyby ji  byl  býval atlas ráčil  postavit rovnou na  tu  cestičku  a ne do  závěje, měla by  úplně suché nohy. Na  druhou stranu se  po  pár  metrech málem zabila, protože pod  sněhem byl  ukrytý kus  ledu  a dřevěná bota  po  něm  šeredně sklouzla. Tehdy Bára ocenila  ten  slunečník, protože jen  díky  němu sebou neflákla do  sněhu jak  široká tak  dlouhá, a propříště jej  používala jako  člen  horské služby  sondu na  hledání obětí lavin, totiž  píchala jím  do  sněhu před  sebou,  aby  odhalila případnou zákeřnou klouzačku. Stejný problém zřejmě  měli  i lidé, kteří tou  cestičkou šli  před  ní,  protože občas byly  závěje  rozválené, jak do nich spadli. 

Po  nějaké době  bambusový les  skončil a Bára se  ocitla v otevře

né  krajině. Muselo už  být  po  obědě, protože slunce sice  ještě  svítilo  z plných sil,  ale  vrhalo dlouhé fialové stíny. Nepříliš daleko, Bára odhadovala, že  tím  šnečím tempem by  jí  to  mohlo trvat tak  hodinu,  se  rozkládalo poměrně velké město, uprostřed nějž  se  na  pahorku 

tyčil  pohádkový, bělostně zářící hrad  se  stříbrně třpytivými střechami,  který na  první pohled vypadal hodně orientálně.  Ne  tak  orien

tálně jako  z Pohádek tisíce a jedné noci, ale  čínsky nebo japonsky  orientálně. 

Je  možné, aby  v Číně nebo  v Japonsku sněžilo? uvažovala Bára. 

V Číně asi ano, jsou tam i velehory, ale v Japonsku... Jenže ty šaty,  co  mám na  sobě, ty  nevypadají moc  čínsky, ty  spíš  připomínají kimono...  Tak  že  by  opravdu Japonsko? Ale  ten  sníh...? Pak  si  vzpomněla,  jak  se  v televizi dívala na  přírodovědný pořad o chytrých opičkách  makacích, které se  koupou v zimě v horkých pramenech. Kteréžto  chytré opičky žijí  v Japonsku. Na  záběrech seděly opice po  krk  ve  vodě, ze  které stoupala pára, na  hlavy jim  sněžilo a kolem byly  závěje.  Takže ano,  v Japonsku sněží. Na  sobě  mám kimono. Hrad na  obzoru  vypadá dost  japonsky. Nejspíš jsem  tedy  opravdu v Japonsku,  usoudila Bára. To  by  mohlo být  docela fajn.  Do  Japonska jsem se  vždycky chtěla podívat.

Cestička se  trochu zavlnila nahoru a dolů, což  bylo  obojí nepříjemné, protože dřevěné pantofle podkluzovaly podstatně víc  než  na  rovině a paraple neparaple si  Bára natloukla koleno. Nezbylo než  postupovat velmi obezřetně. 

Když zdolala další terénní vlnu, zahlédla kus  před  sebou vedle  cestičky temnou hroudu. Nejdřív si  myslela, že  je  to  hromada hlíny,  ale pak se to pohnulo.

Jestli to  bude medvěd, praštím ho  tím  slunečníkem, umiňovala  si Bára. 

Hrouda zakňučela.

Žádný medvěd! Pes  to  je!  Podle velikosti asi  novofoundlanďák,  analyzovala situaci Bára. V tom jí  ujela noha a jen tak  tak  chytla  balanc. Leknutím přitom vyjekla.

„Prosím, pomozte mi!“  zakňučela opět  hrouda a  Bára musela  připustit, že  to  novofoundlanďák nebude. Rychle, ale  opatrně docupitala blíž. V závěji byl zapadlý starý pán a nemohl se zvednout.

„Slečno, slečno! Pomoc, prosím!“ ševelil ze  sněhu. Nevypadalo 

to  jako  rafinovaná léčka, jak  oklamat a poté okrást nebo zavraždit  počestného pocestného, a tak si  Bára našla místo, kde  to  nepodkluzovalo, pevně se  zapřela dřeváky i parapletem a podala starému  pánovi ruku, aby  se  mohl chytit, že  ho  vytáhne na  nohy. Jenže se  ukázalo, že  to  tak  jednoduché nebude. Jednak to  už  opravdu nebyl  junák a dostat se  ze  závěje i s cizí pomocí pro  něj  bylo  náročné,  a jednak si  při  pádu zřejmě něco  udělal se  zády. A tak Bára musela  k němu do  sněhu a tu  ho  podepřít a tamhle postrčit, starý pán  střídavě  děkoval a střídavě sténal bolestí, ale  nakonec přeci jen  stál  na  cestičce, námahou sotva popadal dech a zahrnoval Báru díky.

„Vyšel jsem  si  po  ránu na  vycházku,“ vysvětloval, ohnutý v pase 

a vděčně se  opírající o Bářin slunečník, „bylo krásné světlo a já  jsem  myslel, že  bych mohl tady  v tom háji  načerpat inspiraci na  nějaké  letní vzory... A když jsem se  vracel, uklouzl jsem a takhle to  dopadlo... Kdybyste nešla kolem, vážená slečno, možná bych  tu  zůstal  ležet a do rána bych zmrzl. Jsem vám opravdu nesmírně vděčný.“

„To nestojí za řeč,“ řekla Bára. „To by udělal každý.“


13

Starý pán  měl  důstojně modrošedé kimono a tmavý kabátek, dě-

dečkovsky dobrosrdečný obličej, velkou pleš  a zbytek šedivých vlasů 

stažený do ozdobného uzlíku v týle.

Bára ze  sebe  setřepávala sníh, a když si  narovnala šátek, který 

se  jí  sesunul přes  půlku obličeje, zachráněný dědeček sebou leknu-

tím  cukl, až  usykl, jak  ho  při  neuváženém pohybu bodlo v zádech. 

Sice  se  to  leknutí snažil rychle zamaskovat, ale  nepovedlo se  mu  to.

„Vy... Vy  jste  cizinka,“ spíš  zkonstatoval, než  se  zeptal a Báře 

neunikl špatně zakrytý záchvěv nevole v jeho hlase. Ve  zlomku vte

řiny  se  mu  v obličeji vystřídalo několik výrazů od fuj, co to na mě ša

halo až  po ať je to, jak je to, vděčím jí za život, a u toho také  zůstalo. 

„Vy tady nemáte cizince rádi?“ zeptala se opatrně Bára.

„Cizinec je  host,“ usmál se  vlídně starý pán,  takže vlastně neod

pověděl ani ano, ani ne.

No,  bůh  suď,  v kolikátém století jsem  se  objevila a jestli už  vůbec 

někdy viděli Evropany, pomyslela si  Bára. Kdo  ví,  jak  bych reago

vala, kdybych poprvé v životě potkala Japonce. Třeba by  se  mi  taky 

ekloval. To  byl  termín babi  jizerské. Babi jizerská jen  výjimečně  řekla, že  je  něco  hnusné nebo nechutné. Buď  to  bylo ekl,  nebo rovnou eklhaft, což  bylo  z němčiny, popřípadě degustábl, což  bylo  pro  změnu z francouzštiny. To degustábl pokládala Bára za  nejhorší,  protože to  mělo na  konci bl  jako  blinkat. Když se  babi  jizerské něco  eklovalo, tak se toho prostě štítila.

„Já  vám  pomůžu,“ nabídla se  ochotně, když  viděla, jak  starý pán 

sbírá odvahu vykročit. Vděčně se  o ni  opřel, zahrnul ji  hromadou  díků  a na  závěr se  omluvil za  nezdvořilost, že  se  své  zachránkyni  ještě nepředstavil.

„Moje maličkost se  jmenuje Masaki,“ pokusil se  uklonit, jak  se 

při  představování asi  má,  ale  bolest mu  to  nedovolila. „Jsem malíř  kimon a vějířů.“

„Já  jsem  Bára,“ řekla Bára. Zlomek vteřiny uvažovala, jestli má 

dodat Holečková, ale  něco jí  říkalo, že  by  to  možná nebylo vhod

né.  Pan  Masaki uvedl také  jen  jedno jméno, které vypadalo spíš 

jako  křestní než  jako  příjmení. Tedy v Japonsku těžko jako  křestní. 

Tak... osobní? Asi osobní.


14

„Je  velmi hezké dávat dívkám jména po  květinách,“ pochválil 

Báře jméno pan  Masaki a Bára si  uvědomila, že  v téhle řeči bara

znamená růže. A Masaki je  kvetoucí strom. Týýýýbrďo, já  jsem  tady 

vlastně Růženka, zachichotala se v duchu. 

Po  pár  krocích pochopila, že  hodinka jim  na  cestu do  města, kde 

pan  Masaki bydlel, stačit nebude. Každý krok  byl  pro  starého pána 

utrpení. Vždycky se  nejdřív o kousíček posunula Bára, ujistila se, 

že  jí  nehrozí podklouznutí, potom pan  Masaki našel novou oporu 

pro  Bářino paraple, které používal jako  hůl,  načež posunul nejdřív 

jednu a pak druhou nohu. Takhle ušli  třeba pět  nebo šest  kroků 

a musel si odpočinout, protože ho záda bolela jak čert. 

Po  nějaké době se  doplazili k cestě, která vedla do  města. Byla 

o  hodně širší, sníh  ušlapaný tak,  že  se  skoro nebořili, a šlo se  tu 

podstatně lépe.  Bára doufala, že  třeba kolem někdo půjde nebo po

jede  a pomůže jim,  ale  pan  Masaki ji  ujistil, že  i když je  Kanazawa 

velké město, touhle dobou už  na  cestě pravděpodobně nepotkají ani

živáčka.

„Je  pozdě odpoledne, kdo  měl  co  na  vyřizování za  městem, je  dáv

no zpátky,“ vysvětloval. „I já bych už byl doma, nebýt té nehody...“

Pan Masaki měl pravdu, cesta byla úplně liduprázdná.

Stíny se  začaly prodlužovat, než  se  doplížili k prvním domkům 

roztroušeným kolem ní.

„Někde zaklepu a poprosím o pomoc,“ navrhla Bára.

„Ne,  ne,“  vrtěl hlavou pan  Masaki. „Nebudeme obtěžovat. To  už 

dojdu.“

„Třeba by  tu  někdo měl...“ Bára se  zarazila. Ha,  co  by  tu  tak 

mohli  mít?  Kočár?  Kočár  asi  ne,  protože tohle  slovo  japonština  nemá. Koně? „Koně.“

Pan Masaki se zasmál. 

„Na  koně bych  jednak nevylezl, jednak ho  tu  nikdo mít  nebude, 

protože tady  na  předměstí nežije žádný samuraj. A kdyby byl  někdo  tak  laskav a chtěl mi  zavolat kago, čekali bychom tu  na  ně  déle,  než  nám bude trvat cesta ke mně domů.“

„Co je kago?“ zeptala se Bára, aby řeč nestála. Všimla si, že pan 

Masaki vcelku rád konverzuje, aby nemusel myslet na to, že ho bolí 

záda.

„Nu, to jsou přece nosítka,“ vysvětlil pan Masaki. Bára si nejdřív 

představila nosítka pro raněné, ale to pan Masaki na mysli neměl. 

„Nosítka pro jednoho člověka. Někdy jsou otevřená, ta lepší mají 

zašupovací dveře a okénka... Dva muži je nesou na ramenou. Ale 

já bych do nich teď nebyl ani schopen nastoupit. Kdepak. Raději 

dojdu po svých. Žena už se určitě strachuje, kde jsem. Možná mi 

pošle naproti Kijošiho. Ano, to by mohla. Ale on neví, kam jsem šel. 

Řekl jsem, že půjdu hledat inspiraci na letní vzory, ale neřekl jsem, 

že půjdu do toho bambusového háje. Nemá ponětí, kde by mě měl 

hledat. Poslal bych vás napřed, Bára-san, kdybyste věděla, kde byd-

lím, abyste je uklidnila, že už jsem na cestě, ale jednak to nevíte

a jednak bych bez vás asi neudělal ani krok,“ uvažoval nahlas pan 

Masaki, zatímco se rychle smrákalo.

Báru překvapilo, že jí vyká. Tedy ne že jí vyká. To, jak už zjistila, 

v japonštině nešlo. Spíš jak uctivě s ní mluví. To vycítila. Byla to  uctivost na úrovni našeho vykání.

Domků kolem cesty přibývalo, teď už  to  vypadalo  jako ulice. 

Byly dřevěné, čím dál tím víc jich mělo patro, a okna byla místo skel  vyplněná archy papíru.

„Ani jsem se, já nevychovanec, nezeptal, kam máte namířeno, 

Bára-san,“ skoro se polekal pan Masaki. „Odpusťte, že jsem byl tak  sebestředný...“

„Vůbec se neomlouvejte,“ pokusila se být stejně skoro obřadně 

zdvořilá Bára. „Potřeboval jste pomoct a já stejně nevím, kam jdu.  Ztratila jsem se.“

„Vy jste se ztratila, slečno?“ užasl pan Masaki. „Jak je to možné? 

Zabloudila jste? Máte tu někde v okolí rodiče?“

„To  já  právě  nevím,“  lhala  Bára,  jako  když  tiskne.  Pohádku 

o ztrátě paměti už měla nacvičenou ze svých předchozích cest do  minulosti, zabírala výborně, tak proč ji nepoužít znova. „Já si vlast-

ně vůbec nevybavuju, jak jsem se ocitla v tom bambusovém lese.“

„Takže – vy nevíte, kde bydlíte?“ 

+


16

„Ne.“

„Ani jak jste se dostala do lesa?“ ujišťoval se pan Masaki.

„Ne.“

„To je divné. A nejste... Ne, to asi ne.“

„Co?“

Pan Masaki se omluvně zasmál.

„Inu, na  chvilku mne  napadlo, jestli nejste démon, ale  to  byste  byla  zezadu dutá, což  nejste, jak  jsem  mohl zjistit, když  jste  mě  laskavě vyprošťovala z té závěje.“

To  jsem  jako  ve  středověku, že  tu  ještě  věří  na  démony? protočila  v duchu Bára panenky.

„Víte, nejde mi  na  rozum, jak  jste  se  sem  mohla dostat,“ hekal  pan  Masaki při  chůzi. „Oblečená jste  sice  po  našem, máte skvěle vy- braný vzor  kimona, myslím si,  že  není  vhodnější zimní vzor pro mladou  dámu než cubaki, ale  jste  cizinka, váš  obličej vás  prozrazuje. Do  Kanazawy sice,  pravda, občas nějaký cizinec zavítá, zajímají je  naše  kimona, ale  není  jich  mnoho a jsou to  obchodníci. Nepřijíždějí s ro- dinami. Nejbližší přístavy, kam  mají  povolený vstup, jsou  Niigata  a Šimada, pokud se  nemýlím. Ne,  myslím, že  nic  blíže není. Nu,  a Niigata sice  leží  na  tom  samém pobřeží jako  Kanazawa, ale  cesta  tam  trvá  mnoho dní,  a Šimada je  až  na  východním pobřeží. Je  snad váš  ctěný otec  obchodník a zavítal sem  do  Kanazawy a vzal  vás s sebou?“

„Já  nevím,“ fňukla Bára. Usoudila, že  je  nejvhodnější čas  začít  hrát  hru ještěslovoabudubrečet, která měla  zatím u dospěláků vždycky obrovský sukces, tedy úspěch. „Já si opravdu nic nepamatuju.“

Už  se  úplně setmělo. Tma byla  decentně prozářená tlumenou  mihotavou září  ohnišť a kahánků za  papírovými okny. Některá byla  zakrytá i dřevěnými okenicemi. Plamínky vrhaly na  papír v oknech  stíny obyvatel domů a působilo to  neuvěřitelně tajemně. Jako by  se  za  každým prozářeným oknem odehrávalo jiné  dějství stínového  divadla.

Jenže spolu s tím, jak  houstla tma,  také  přituhovalo. Bára měla   úplně zkřehlé prsty na  nohou i na  rukou a měla co  dělat, aby  pana  Masakiho udržela. 

„Připadá  mi  to  jako nejpravděpodobnější  vysvětlení,“  uvažo

val  pan  Masaki, „že  je  váš  ctěný pan  otec  obchodník a zamířil do  Kanazawy kvůli hedvábným kimonům. Určitě to  tak  bude. Hned  zítra  pošlu Kijošiho,  aby  se  poptal. Ano,  obchodníci  přijíždějí  do  Kanazawy nejčastěji kvůli kimonům a vějířům, takže pokud váš  velectěný otec  zavítal za  obchodem, bude se  ptát  po  výrobcích kimon  a s těmi se  skoro se  všemi znám. Doptáme se  na  něj.  Do  té  doby  by  mi  bylo  velkou ctí,  kdybyste ráčila přijmout moje pohostinství jako  nepatrný důkaz vděku za to, že jste mi zachránila život.“

„Masaki-san, nezveličujte mé  zásluhy,“ řekla Bára, protože měla  pocit, že se to od ní čeká. 

„Vůbec nic  nezveličuji, Bára-san,“ zatřásl nesouhlasně hlavou 

pan Masaki. „A trvám na tom, že budete mým hostem.“

Juchachá, mám kde bydlet, zaradovala se v duchu Bára.

„Jsem vám  nesmírně zavázaná,“ řekla nahlas, „ale  opravdu bych  nerada obtěžovala.“

„O obtěžování vůbec nemůže být  řeč!  Budu skutečně velmi poctěn, když vezmete za vděk tou mou chajdou.“

Chajdou? hrklo v Báře. To  budeme bydlet v nějaké kůlně? No  pořád lepší než si hrabat důlek v závěji...

Ještě nějakou dobu se  šourali po  hlavní ulici. Občas tu  přeběhl  pes,  občas do  šátku zachumlaná postava, z domů se  ozývaly hlasy,  tu  a tam smích, odněkud z dálky sem  dokonce slabě doléhal podle 

Báry velmi nemelodický zpěv  provázený hrou  na  nějaký drnkací ná

stroj. Pak  zahnuli do  boční uličky a za  chvíli pan  Masaki požádal 

Báru, aby zabušila na jedny dveře.

„Kijoši! Kijoši! Jste  to  vy?“  zaslechli zevnitř ženský hlas. „Máte 

nějaké zprávy?“

„Ne, to jsem já, Momo, otevři rychle!“ řekl pan Masaki.

„Óóó ́!“ vyjekla radostí paní  za  dveřmi a zaječela, že  to  muselo 

být slyšet po celém městě. „Pan Masaki! Pan Masaki se vrátil!“

Zarachotila závora na  dveřích, dveře se  otevřely a paní, která 

postavou opravdu odpovídala svému jménu, protože Momo zname-

nalo  broskev a paní byla  pěkně kulaťoučká, se  právě aranžovala 

do  pokleku na  zemi, aby  pana Masakiho řádně pozdravila. Celá  se 


18

přitom tetelila radostí, protože si  o svého pána očividně dělala veliké starosti.

„Momo, rychle zavři a běž pro  paní. Řekni jí,  že  vedu vzácného  hosta.“

„Ano, pane,“ uklonila se  ještě jednou Momo a vzhledem ke  své  tělnatosti  se  překvapivě svižně  vyhrabala  na  nohy. Koukla  po  Báře, zavřískala leknutím a zakryla si  pusu oběma rukama. Div  si  neodplivla.

„Momo!“ okřikl ji  pan  Masaki. „K hostu se  chovej s úctou! Hluboce  se  omlouvám, Bára-san, moje  služka je  neuvěřitelně hloupá a nevychovaná. Je  to  samozřejmě moje chyba, jsem na  ni  málo přísný.  Prosím, odpusťte mi.“

„Nic  se  nestalo,“ mávla  rukou  Bára,  překvapená,  že  se  pan  Masaki za  svou  služebnou tak  poníženě omlouvá. „Asi  ještě nikdy  neviděla... cizinku.“

Momo sebou mezitím opět  hodila na  kolena a s  úklonou se  asi  osmkrát omluvila, načež ji  pan  Masaki netrpělivě vyzval, ať  konečně zavře a doběhne pro manželku. 

„Pomůžete mi  ještě dojít k irori?“  poprosil pan  Masaki Báru, když se Momo svižně odkutálela.

„Samozřejmě,“ kývla Bára, aniž  tušila, co  to irori  je.  Ale  bylo  jí  to  vcelku jedno, protože tu  bylo  teplo a za  těchto okolností byla  ochotna  pana Masakiho doprovodit kamkoliv. Jeho  sídlo  by  rozhodně nenazvala chajdou.

Prošli velkou zšeřelou síní,  kde  se  zuli,  a pak zašupovacími dveřmi do další síně,  kterou ozařovalo světlo ohně  plápolajícího ve  čtvercové  prohlubni v podlaze. Kolem leželo na  zemi několik polštářků  a nad ohništěm byla  zavěšená konvice na  čaj.  Provaz, na  kterém visela,  se  ztrácel ve  tmě  u stropu –  u velmi vysokého stropu. Vypadalo  to,  že  místnost sahá přes  dvě  patra. Bylo  to  tu  cítit  kouřem a ještě  něčím, co  Bára nedokázala identifikovat. Všude na  zemi  ležely rohože  a bylo tu  jen  velmi málo nábytku –  sem  tam  nějaká skříňka u zdi.  Takové... pusté to Báře připadalo. 

Než  se  s panem Masakim došourali k ohništi, byla  Momo zpátky  a s ní drobná šedovlasá paní  ve  vínovém nebo  tmavě fialovém, to  se 



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist