E-kniha: Jana Seymourová -- Laskavá královna – Alison Weirová

Jana Seymourová

Laskavá královna

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bbart.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Aison Weirová

Jana Seymourová: Laskavá královna – e-kniha

Copyright © BB/art s. r. o., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Přeložila Eva Křístková

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2018

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2018 Alison Weir

All rights reserved.

Z anglického originálu Six Tudor Queens. Jane Seymour. The Haunted Queen

(First published by Headline Review, Great Britain, 2018)

přeložila © 2018 Eva Křístková

Redakce textu: Zuzana Pokorná

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

První vydání v českém jazyce

IISBN 978-80-759-5082-6 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-759-5169-4 (ePDF)

ISBN 978-80-759-5167-0 (ePUB)

ISBN 978-80-759-5168-7 (Mobi)

Tuto knihu věnuji třem úžasným redaktorkám

(v abecedním pořadí):

Mari Evansové, Susanně Porterové

a Floře Reesové.

KRÁLOVSKÝ ROD

TUDOROVCŮ

Jindřich VII. Alžběta zYorku

anglický král 1466–1503

1457–1509

Artur Kateřina Aragonská Jindřich VIII.

princ z Walesu nar. 1485 anglický král

1486–1502 nar. 1491

Marie + pět dalších

nar. 1516 dětí, které

zemřely

Markéta Jakub IV. Marie Ludvík XII.

nar. 1489 skotský král nar. 1496 francouzský král

1473–1513 1462–1515

Archibald Douglas Charles Brandon

hrabě z Angusu vévoda ze Suffolku

nar. 1489 nar. 1484

m.

1. m.

1. m.

2. m. 2. m.

1. m.

2. m.

Jakub V. Margaret Douglasová

skotský král nar. 1515

nar. 1512

SEYM OUROVÉ

Sir John Seymour m. Margaret Wentworthová

z Wulfhallu nar. 1478

nar. 1476

John Edward m. Catherine Henry Anthony

1499–1510 nar. 1500 Fillolová nar. 1503 nar. 1505

nar. 1501

John Jana Seymourová Thomas Margery Elizabeth

nar. a zemř. 1506 nar. 1508 nar. 1508 nar. 1512 nar. 1518

Je to ta nejlaskavější dáma, jakou jsem kdy poznal, anejhezčí královna vcelém

křesťanském světě. Ujišťuji vás, můj pane, že se král povznesl z pekla do nebe

pro vlídnost této a svárlivost a omrzelost té druhé. Až budete zase králi psát,

povězte mu, jakou vám dělá radost, že se oženil s tak okouzlující dámou.

(Z dopisu sira Johna Russella lordu Lisleovi, 1536)

Neboť skvostné koruny a vznešená žezla

jsou jen posly neštěstí a smrti.

(Z autorčiny básně)

Část první

Jistá mladá dáma

Kapitola 1

1518

„Tak na zdraví nevěsty!“ usmál se sir John Seymour a pozvedl pohár. Společnost přípitek opakovala.

Jana upila vína a po očku pozorovala, jak se její nová švagrová půvabně rdí. Edward vypadal, že mu jeho mladá choť učarovala. Catherine, o rok mladší než on, byla ve svých sedmnácti letech líbezná dívka. Jana se v duchu podivovala, jak zkušená je v umění koketerie a jak žádostivě po ní muži pokukují. Zdálo se, že okouzlila i otce. Ten Catherinin, sir William Fillol, seděl pohodlně opřen na židli a tvářil se spokojeně – a jak by ne, když Edward měl jako nejstarší syn adědic svého otce skvělé vyhlídky aneskrýval odhodlání vydobýt si úspěch. A Jana už ve svých deseti letech věděla, že pro ctižádostivého mladého muže bude sňatek s dobře vychovanou spoludědičkou bohatého vlastníka půdy velkou výhodou.

Sir William se svého času neopomněl pochlubit, že Fillolové mohou své předky vystopovat až mezi druhy Viléma Dobyvatele.

„A my, Seymourové, rovněž!“ kontroval samolibě Janin otec, vědom si svého skvělého společenského postavení.

Celkem vzato to byl víc než žádoucí svazek, hodný tak velkolepé oslavy. Dlouhý stůl vŠiroké komnatě na Wulfhallu se prohýbal pod tíhou mís plných vybraných pokrmů připravených pod bedlivým dohledem samotné lady Sey - mourové. Ozdobou tabule bylo maso a drůbež na všemožný způsob a středobodem hostiny se stal velkolepý pečený páv, po dohotovení znovu oděný do svého nádherného pernatého hávu. Sir John opatřil nejlepší vína z Bordeaux a každý z přítomných hostů měl na sobě krásné nové oblečení ušité jen pro tuto příležitost.

Za normálních okolností sídlil sir William necelých padesát mil od Wulfhallu ve Woodlands nedaleko Wimborne, ale kvůli dceřině svatbě otevřel pro společnost své vzdálenější sídlo Fillol’s Hall vEssexu, kam celá Janina rodina – otec, matka i všech jejich sedm dětí – vážila dalekou cestu, jen aby u toho mohli být. Otec byl přitom ze své nové snachy tak unesen, že trval na tom,

13

aby sir William i lady Dorothy svou Catherine doprovodili, až si ji Edward odvede na Wulfhall, aoslavy tak mohly pokračovat. Matku ovšem otcovo rozhodnutí uvrhlo do víru překotných příprav, ale všichni se nakonec shodli na tom, že se svého úkolu zhostila se ctí.

Stmívalo se a služebníci zapalovali svíce na krbové římse i na okenních parapetech. Jejich tančící plamínky se mihotavě odrážely ve skle mřížkovaných oken, jež byla zasazena do kamenných rámů. Jana sledovala, jak se Edward s Catherine baví a dokonce si vyměňují kradmý polibek, a blesklo jí hlavou, že za necelý rok a půl dospěje i ona do věku na vdávání. Naštěstí nic nenasvědčovalo tomu, že by s ní otec měl nějaké plány.

Jana totiž po vdavkách nijak netoužila. Chtěla se stát jeptiškou. Všichni si ji kvůli tomu dobírali a nebrali ji vážně. Jen ať se smějí, říkala si. Brzy zjistí, že pokud jde o odhodlání dostat od života, co chce, je stejně pevná jako její bratr Edward. Nedokázala si vůbec představit, že by jí její bodrý otec nebo milovaná matka něco zakazovali. Věděli o snu, který se jí zdál a v němž poklekala v závoji řeholnice před Pannou Marií. Ten sen měla asi před rokem vnoci poté, co ji rodiče vzali na návštěvu ameburského převorství svatého Melora. Obrovský chrám s vysokou osmibokou zvonicí na malou Janu hluboce zapůsobil, atak se se svými sourozenci se sepjatýma ručkama vroucně modlila, jak ji to odmalička učili, před oltářem zasvěceným mladičkému princi Melorovi, jehož nechal jeho vlastní strýc zavraždit.

Od té doby věděla, že v budoucnu chce žít na tomto svatém místě. Představovala si, jak při bohoslužbách zpívá ve sboru sostatními sestrami, jak sbírá jablka v sadu nebo loví ryby v některém z rybníků, nadosmrti zaslíbena Bohu a usilovné práci. A příští rok už bude dost stará na to, aby se v Amesbury mohla stát novickou.

Pro tuto chvíli však byla šťastná, že může být s rodinou, smála se žertům pronášeným u tabule, vychutnávala si skvělé jídlo a přela se s o rok mladším bratrem Thomasem, který se strefoval do novomanželů cukrátky. Matka se mračila.

„Catherine, musíte mého nejmladšího syna omluvit,“ ozvala se. „Nikdy neví, kdy přestat. Tome, nechej toho!“

„Myslím, že chlapec to s tou svou opovážlivostí daleko dotáhne,“ poznamenal shovívavě otec. Matka se jen ušklíbla.

„Je to rošťák,“ pronesl bez náznaku úsměvu Edward. Jana zaslechla, jak si matka tiše povzdechla. Edward neměl pro mladšího bratra ani špetku pocho

14

pení a odjakživa ho považoval za neřáda. A Thomas až moc dobře věděl, jak bratra vyprovokovat, pevně odhodlán nenechat se jím zastínit. Byl to však nerovný zápas, neboť Edward byl o osm let starší a navíc byl dědicem rodového majetku. Vždycky bude mít navrch. Když bylo Janě šest let, poslali ho jako páže do Francie v doprovodu královy sestry, princezny Marie, když se vdávala za krále Ludvíka, a hned následujícího roku nastoupil ke studiím na univerzitách vOxfordu aCambridgi, odkud odešel ke dvoru sloužit králi Jindřichovi a jeho prvnímu ministrovi, kardinálu Wolseymu, o němž mnozí tvrdili, že právě on je skutečným vládcem Anglie.

Ve velké síni panovalo horko. Ač léto vrcholilo, matka trvala na tom, že nechá v obou krbech zapálit oheň, kdyby byla někomu zima. Jana si stáhla z hlavy věneček z kvítí, protože květiny vadly, a uhladila si své dlouhé kadeře. Byly slámově plavé a vlnily se jí po ramenou jako hebké hedvábí. Edward, Thomas, Anthony i maličká Elizabeth byli tmavovlasí po otci, zatímco Jana, Harry a Margery byli po matce.

Při pomyšlení na to, jak jí při skládání řádového slibu její krásné vlasy ostříhají, Jana na okamžik posmutněla. Vlasy byly to jediné, čím se mohla doopravdy pyšnit. Tváře měla příliš kulaté, nos moc výrazný, špičatou bradu, malá ústa a pleť nezdravě bledou. Rozhlédla se po bratrech a roztomilé sestřičce Elizabeth a beze stínu hořkosti či závisti ji napadlo, že všichni jsou hezčí, zábavnější a živější než ona.

V rození dětí byla matka stejnou přebornicí jako v plnění všech ostatních domácích povinností. Než přišla Jana na svět, porodila pět synů, třebaže Jan, na něhož si Jana pamatovala jen velmi matně, zemřel ve svých jedenácti letech a další Jan skonal ještě jako nemluvně. Harry a Anthony byli ze zcela jiného těsta než jejich bratři. Harry byl bezstarostný a neměl žádné ambice, jež by přesahovaly hranice wulfhallského panství, zatímco Anthony byl pohroužen do studia a jistě bude brzy následovat Edwarda na univerzitu. Mluvilo se iotom, že se vydá na církevní dráhu. To Janu povzbudilo. Mohou-li si rodiče předcházet nebesa tím, že Bohu zasvětí syna, oč větší budou jejich zásluhy, jestliže mu dají také dceru.

U slavnostní tabule měla dovoleno sedět i šestiletá Margery, zatímco maličká Elizabeth, kterou chůva přinesla, aby ji hosté mohli obdivovat, už nyní tvrdě spinkala nahoře v dětské komnatě.

Wulfhall byla rušná domácnost – a šťastná. Jak se tak Jana rozhlížela po velké místnosti plné veselých, hodujících příbuzných, zaplavil ji pocit blaha

15

a spokojenosti. Ať už jí budoucnost přinese cokoli, byla hrdá na to, že je Sey - mourová z Wulfhallu. Dokud byla Jana maličká, myslela si, že někde ve Wulfhallu musí být vlci, jak napovídal název sídla. Bázlivě nakukovala za každý roh a pootevírala skříně i příborníky, jestli na ni odněkud nějaký nevyskočí. Nejednou v noci nemohla spát a plna úzkosti přemýšlela, co by asi dělala, kdyby na nějaké z těch zvířat narazila. Jednou na ni ze spižírny vyskočil Thomas azakřičel: „Jsem vlk!“ Otec, který tehdy uslyšel její křik, Thomasovi pořádně vyčinil a vysvětlil jí, že název Wulfhall nemá s vlky pranic společného.

„Kdysi se tenhle dům jmenoval Ulfova síň po saském šlechtici, který ho před stovkami let postavil,“ řekl a posadil si ji na klín. „V průběhu doby se název maličko změnil. Tak už se nebojíš, zlatíčko?“ Políbil ji, postavil ji na zem a uklidněnou nechal odejít za chlapci.

Jana věděla, že Wulfhall byl během staletí několikrát přestavován a opravován. Současné sídlo bylo asi tři sta let staré a mělo dvě nádvoří – Malé, kde se nacházely kanceláře ahospodářské prostory, aVelké, kde bydlela ona acelá její rodina. Spodní části zámku byly postaveny z prastarých, věky omšelých kamenů, na něž navazovalo hrázděné patro z mohutných trámů a bíle omítnutého zdiva. Krytým vchodem se vstupovalo do velké síně, na jejímž konci vedly dveře do menší Široké komnaty, kde se rodina scházela raději než v síni, protože bylo snadnější ji vytopit. Za slunečných dnů zářila okna vŠiroké komnatě i v kapli tisíci odlesků a jasné barvy vitráží se třpytily jako šperky. V jednom rohu Velkého nádvoří se tyčila věž – pozůstatek staršího hradu.

Sir John byl bohatý muž, který vlastnil v hrabství Wiltshire rozsáhlé statky, což mu umožnilo vybudovat módní dlouhou chodbu s okny, kde se za deštivých dnů mohli členové jeho rodiny procházet. Ze stěn obílených vápennou omítkou na ně přitom shlížely jejich portréty vytvořené potulnými malíři, kteří ve snaze najít si práci čas od času zavítali na Wulfhall. Mezi obrazy se nacházela i imaginární podobizna zakladatele rodu Seymourů, normanského rytíře Williama de St. Maur.

Ach ne, pomyslela si Jana. Otec teď začne všechny nudit s rodinnou historií.

„Přišel v době normanské invaze roku 1066 s Vilémem Dobyvatelem,“ vychloubal se pyšně sir John. „Od té doby Seymourové věrně slouží Koruně. Bý

vali jsme farmáři ivlastníky půdy. Zastávali jsme veřejné úřady azastávali jsme

je dobře. Někteří členové rodu dokonce zastupovali toto hrabství v parla

16

mentu.“ Dolil si pohár. Rozohňoval se. Jeho děti ten příběh slyšely už mnohokrát. „Ve svých osmnácti letech jsem byl pasován na rytíře. Bojoval jsem tehdy po otcově boku proti cornwallským vzbouřencům. Asi víte, že jsem byl po korunovaci jmenován osobním komorníkem krále Jindřicha.“

Sir William přikývl. „Je k neuvěření, že je to už deset let. To bylo řečí o dobytí Francie, a kde nic, tu nic!“

Za francouzského tažení otec bojoval v králových službách (a své úspěchy pravděpodobně zveličoval, jak za jeho zády nejednou poznamenala matka, přičemž se ale laskavě usmívala).

„Všeho do času, všeho do času,“ pronesl rozšafně sir John. Zjevně mu mnohem víc záleželo na tom, aby na svého hosta udělal dojem úspěchy své rodiny. „Vidíte ten lovecký roh na zdi?“ otázal se a ukázal na velký slonovinový roh vykládaný stříbrem, který visel na železných hácích nad krbem. „Mám tu čest nosit jej jako dědičný správce Savernakeského hvozdu. Jen se podívejte zokna na ten les v dálce.“ A ukázal na hustě zalesněnou linii oblých pahorků. „Je to prastarý hvozd, který se táhne na západ až k Marlborough a Bedwyn Magna, což je naše nejbližší farnost.“

Jana čekala, že se teď otec začne vychloubat, jakým schopným administrátorem se stal od těch dob, kdy přestal bojovat, a na jaké diplomatické mise jej král Jindřich vyslal. Ne nadarmo byl šerifem Wiltshiru, Dorsetu a Somersetu. Ne nadarmo byl smírčím soudcem Wiltshiru.

Ale to neudělal. „V danou chvíli se spokojuji sfarmařením,“ prohlásil. „Člověk se musí držet na čele změn. Mám tu na Wulfhallu dvanáct set sedmdesát akrů půdy a všechnu jsem ji přeměnil na pastviny pro ovce.“

Sir William pozvedl husté obočí. „A neměl jste s tím žádné potíže? Jiní pánové, jež znám a kteří svou půdu ohradili k chovu ovcí, se setkali se zuřivým odporem. I sir Thomas More, s nímž jsem se setkal u dvora, říká, že ovce požírají lidi. A je to pravda. Bohatnete-li vy, vznešení páni, ba i služebníci boží, na produkci té nejjemnější a nejdražší vlny, ubíráte tím prostor pro orbu. A to připravilo mnoho chudáků o práci.“

„Mezi mými nájemci se sice ozývaly nějaké nespokojené hlasy,“ připustil otec, „ale já jsem se postaral, aby nikdo nestrádal, a pokud jim hrozila nouze, našel jsem jim jiné zaměstnání. Proto mohu být pyšný, že jsem si zachoval jejich lásku.“ Třebaže byla Jana ještě malá, zrozhovorů slidmi na jejich statcích věděla, že ootci smýšlejí dobře, aEdward se nechal slyšet, že ootcových úspěších v hospodaření se mluví až u dvora.

17

Připozdívalo se a na krajinu se snášela vlahá noc pozdního léta. Muži začínali nad svými poháry hlučet amatka zahnala mladší dítka na kutě. Cat herine zívala a její otec poznamenal, že je nejvyšší čas, aby si šla lehnout. Edward vyskočil, aby ji doprovodil.

IJana vstala aomluvila se. Vsíni bylo horko aona si súlevou vyšla na čerstvý vzduch.

Na Wulfhallu nejvíc milovala trojici zahrad, které zámek obklopovaly. Zabloudila do Zahrady staré dámy, jež se nacházela hned proti domu a dostala jméno po babičce Seymourové, která se narodila jako Elizabeth Darrellová a zemřela krátce po jejím narození. Elizabeth měla velkou slabost pro pěstování všeho, co rostlo, a zahrada, již vytvořila, hýřila všemi barvami. Byly tu růže, opojně vonící fialy a macešky, jakož i všelijaké keře sestříhané do tvarů šachových figurek. Na východ od babiččiny zahrady se rozkládala Zahrada mladé dámy, která bývala odjakživa matčiným hájemstvím. Záhony plné bylin, jež tu začala pěstovat, když se sem provdala, dosud kvetly. Byliny nacházely použití v kuchyni i ke zhotovování léků a mastí či k provonění rohoží, jež zakrývaly podlahy. Naopak směrem na západ se prostírala Velká oplocená zahrada s malovaným laťkovým plotem a záplavou lučních květů, kde si Jana i její sourozenci s oblibou hrávali a skotačili.

Jana se posadila na lavičku, a jak si tak užívala příjemného večerního vzduchu, bezděky ji napadlo, jak je šťastná, že má tu nejúžasnější matku na světě. Lady Seymourová byla duší domu. Přes všechnu mužskou autoritu sira Johna se Wulfhall odjakživa točil kolem ní. Po většinu dopolední se Jana a Margery zdržovaly v kuchyni nebo v přípravně, kde je matka učila, jak vést velkou domácnost.

„Jednou se vám to bude hodit, až se Bohu uráčí seslat vám manžela,“ říkávala dcerám. A kdykoli uviděla, jak Jana otevírá ústa, aby se proti tomu ohradila, dodala s mrknutím oka: „I jeptišky potřebují být dobré hospodyně!“

Matka neustále pobíhala po domě a dohlížela na to, zda se maso na roštech náležitě obrací či jestli je chléb k pečení už vykynutý. Přes svůj urozený pů - vod – pocházela z rodu, mezi jehož předky byli i králové – se matka neštítila hledět si takových povinností nebo dokonce sama přiložit ruku k dílu. Jako paní velké šlechtické domácnosti brala svou odpovědnost velmi vážně. Její tabule byla v tomto koutu země vyhlášená a její pověst ta nejlepší. Běda kuchaři či kuchyňské děvečce – ale i kterékoli zdcer –, jejichž práce by nedostála jejím očekáváním.

18

Ne že by ji služebnictvo nemělo rádo nebo se jí bálo. Byla to laskavá avlídná paní, zároveň však respektovaná a lidé ji na slovo poslouchali. Jen málokdy musela na někoho zvýšit hlas nebo se uchýlit k bití, s jakým se sloužící často setkávali u jiných pánů. Dokonce i divoký Thomas ji bez odmlouvání poslouchal. Všechny její děti ji zbožňovaly a služebnictvo jí žehnalo coby bohabojné a štědré paní. Jen málokdo odcházel z jejích služeb z vlastní vůle.

Matka se ze všech sil snažila vštípit všem svým podřízeným mravní hodnoty, jako jsou čestnost, poctivost, pokora aposlušnost. Své dcery vychovávala kvěrnosti apoddajnosti vůči rodičům, aaž přijde čas, ivůči jejich manželům. Měla je ktomu, aby se chovaly skromně, jak se sluší na křesťanské dámy. Především však učila své děti milovat Boha, prokazovat úctu starším a výše postaveným a ctít svého krále a římského papeže.

Kdykoli stávala u vydrhnutého kuchyňského stolu nebo destilovala parfémy či připravovala léky, často vzpomínala na minulost, neboť i ona věřila, že by její děti měly znát historii svého rodu. A tak všechny uměly odříkat, že se narodila jako Wentworthová ze Suffolku a že k jejím předkům patřil král Eduard III., mocný rod Nevillů i sir Henry Percy zvaný „Prchlivec“ – hrdina dávné bitvy uShrewsbury. Jako mladá dívka bývala vyhlášenou krasavicí aještě dnes, ve svých jedenačtyřiceti letech, to byla žena jako lusk s hebkou růžovou pletí a krásnými vlasy.

„Když mi bylo sedmnáct,“ vyprávěla ráda Janě a Margery, „bývala jsem dvorní dámou vévodkyně z Norfolku v Yorkshiru. Jednou v květnu se tam na hradě Sheriff Hutton pořádala slavnost a tehdejší nejlepší mladý básník, pan Skelton, tam za své umění dostal cenu v podobě hedvábné šerpy vyšité zlatem

a perlami. Napsal mi tehdy báseň.“ Zahleděla se do dálky, jako by se v duchu

přenesla do onoho dávného léta a vybavovala si, jaké to bylo, když jako mladá dívka stála na prahu života. „Jmenovala se ,Slečně Margery Wentworthové‘ a pan Skelton mě v ní nazval ,krásnou prvosenkou‘.“ Jana si v duchu pomys - lela, že ten příměr stále platí. Seymourové dosud chovali v rodinných písemnostech opis té básně vyvedený něčím kostrbatým rukopisem a při několika příležitostech jej vytáhli na světlo, aby se jím pochlubili.

Kdykoli matka hbitě tvarovala rukama pečivo do podoby růží, ráda vzpomínala i na dobu svých námluv. „Dva roky poté, co mi pan Skelton věnoval svou báseň, jsem poznala vašeho otce. Byl tehdy čerstvě pasován na rytíře apožádal omou ruku. Ach, byl to švarný elegán ajá jsem se do něj beznadějně zamilovala. Měl pověst jednoho z těch nových mladých mužů, jež si starý král

19

velmi oblíbil – mužů, kteří se prosazovali spíše loajalitou, tvrdou prací avlastní přičinlivostí než díky svému urozenému původu. Váš dědeček Wentworth v něm tyto vlastnosti postřehl a správně odhadl, že mi bude dobrým manželem. Pro vašeho otce to byla samozřejmě velmi dobrá partie, přesně v duchu rodinné tradice, neboť předkové Seymourů výhodnými sňatky rozhojnili své statky i bohatství a vylepšili si postavení. Ale naše manželství je nejskvělejší ze všech. Být v něm šťastná je pro mě největší požehnání.“ Matka se usmála a přes svůj věk se lehce začervenala. Každý mohl vidět, že rodiče jsou spolu šťastní. Jana pozorovala, jak se k sobě chovají jiné manželské páry, a už si stačila všimnout, že ne všichni spolu vycházejí tak dobře. A zdálo se jí, že manželství je velká sázka podobně jako hazardní hry, jež spolu s bratry hrávají za dlouhých zimních večerů. Ráno po svatební hostině skoro všichni dlouho vyspávali a mnozí si léčili bolehlav. Zato Jana brzy vyskočila z postele, kde spávala s Margery, v naději, že se jí podaří zdržet se chvíli o samotě v kapli, než se objeví matka a zavolá ji na pomoc do kuchyně.

Kaple se nacházela hned za Širokou komnatou. Pod okny s kamennými kružbami abarevnými vitrážemi smotivy Zvěstování stál oltář ozdobený hedvábným vyšívaným přehozem, jenž kryl čelní stranu oltářního stolu, krucifix vykládaný zlatem a drahými kameny a velmi ceněná sádrová soška Panny Marie s dítětem. Jana si pomyslela, že tvář Matky Boží je to nejkrásnější, co kdy viděla: klidná, vážná a jasná – přesně taková, jakou by se po vzoru Bohorodičky měla snažit být i ona.

Vzduch prostupovala těžká vůně květin, jež tu matka na počest novomanželů rozmístila. Před oltářem už klečel rodinný kaplan otec James, který Janu ajejí bratry od dětství vyučoval. Jak dobře se pamatovala na svou první dětskou učebnici, kterou nosila zavěšenou na krku, i na to, kolik práce jí dalo naučit se písmenka, číslice a základy katechismu! A pokud reptala, ujistil ji kněz, jak může být ráda, že má tak prozíravé rodiče, kteří jsou toho mínění, že malým holčičkám bude ku prospěchu, naučí-li se číst a psát. Ona však měla mnohem raději ruční práce, které ji učila matka. Vyšívané čapky, čepce a živůtky, které zhotovovala jako dary, se staly chloubou mnohých jejích přátel. I přehoz na oltáři byl jejím dílem a ona byla přesvědčena, že její zručnost přijde klášteru v Amesbury vhod. O své budoucnosti měla jasno.

Otec James se pokřižoval, vstal a pozvedl ruce na uvítanou.

20

„Jano, moje dcero!“

Byl to srdečný muž, kterého jeho malé stádečko věřících milovalo, a Janě byl přítelem, jemuž mohla důvěřovat.

„Otče,“ pravila, „přišla jsem se pomodlit, ale když jsem vás tu teď našla, chci vás poprosit o pomoc.“

„Posaď se, mé dítě,“ řekl otec James a ukázal na kožené polstrované křeslo sira Johna. „Jak ti mohu pomoci?“ Matka stála v Široké komnatě a dohlížela na to, aby ji sloužící po včerejší oslavě uvedli znovu do obvyklého stavu.

„Mohu s vámi mluvit?“ zeptala se Jana.

„Co se děje?“ otázala se matka a zamračila se na jednu ze služebných. „Utři ten stůl pořádně, Nell!“

„Můžeme si, prosím, promluvit v soukromí?“

„Tak dobře.“ Matka pokynula správci. „Dohlédněte na to, aby byla místnost pořádně uklizena,“ nařídila apak odvedla Janu do salonku – malého pokojíku, který byl jen a jen jejím hájemstvím a kde měla uloženy veškeré rodinné písemnosti a záznamy. Odtud vládla své domácnosti.

„Tak,“ pronesla a posadila se ke stolu. „Co tě trápí, Jano?“

Jana se usadila na židli, která tu byla připravena pro každého, kdo si přál prohodit pár tichých slov se svou paní. „Matko, já to myslím opravdu vážně. Chci se stát jeptiškou v Amesbury.“

Lady Seymourová se na ni dlouze zahleděla. „Já vím. Ale ještě ti nebylo ani jedenáct let, Jano, a tohle rozhodnutí nemůže člověk učinit lehkovážně. Až budeš starší, třeba tě nějaký mladík požádá o ruku a všechny myšlenky na to, stát se jeptiškou, vyletí komínem. Vím to, zažila jsem to – a v jednom případě už bylo pozdě. Dívka, moje vlastní sestřenice, potkala mladého muže, který se přijel s jejími příbuznými podívat, jak skládá poslední řádový slib. Byl zasnoubený s její sestrou, ale když ho po obřadu uviděla, bláznivě se do něj zamilovala a to ji zničilo. Nechci, aby se to stalo i tobě.“

Jana cítila, jak se jí do očí derou slzy zklamání. „Já ale vím, že mám poslání! Právě jsem to řekla otci Jamesovi a on se mě ani nepokoušel odrazovat. Řekl mi, abych si promluvila s vámi a vyžádala si vaše požehnání. Víte přece, že toužím připojit se k těm dobrým sestrám a žít v míru a pokoji toho nádherného převorství. Nechci se vdát.“

„Drahé dítě, v konventu obvykle nebývá žádný klid a vnitřního míru člověk

21

dosahuje jen za velmi vysokou cenu. Je to tvrdý život, žádný únik před světem. To musíš pochopit.“

Jana si povzdechla. „Proč se mi to každý snaží ztěžovat?“

Matka se usmála. „Máš-li vskutku poslání, pak na tebe Bůh počká. Než ten krok učiníš, musíš ještě mnoho věcí pochopit – přinejmenším to, oco všechno přijdeš. Nedívej se na mě tak, dítě. Žádám po tobě, jen abys ještě nějaký čas setrvala v našem světě a trochu víc jej poznala, než se definitivně rozhodneš ho opustit. Jestli budeš cítit totéž, až ti bude osmnáct, promluvím s tvým otcem.“

„Osmnáct!“ opakovala Jana. „To je ještě osm roků.“

„Poslyš, Jano,“ pronesla matka něžně, „v nadcházejících několika letech se v mnoha směrech změníš. V osmnácti z tebe bude úplně jiný člověk, daleko zralejší. Vytrvej a buď trpělivá. Na dobré věci se vyplatí čekat.“

„Ale...“

„To je pro tuhle chvíli moje poslední slovo. Ane abys hned běžela za otcem. V téhle věci jsme oba zajedno.“

22

Kapitola 2

1526

Jana stále lpěla na svém přesvědčení, že je povolána stát se jeptiškou. Po jejích osmnáctých narozeninách, když rodiče viděli, jak pevně je odhodlaná, dali jí konečně své požehnání a vyměnili si listy s představenou kláštera v Amesbury Florence Bonneweovou. Nakonec představená vyzvala sira Johna, aby svou dceru přivedl.

Když se rodina shromáždila ve velké klášterní dvoraně, aby se sní rozloučila, Jana na okamžik zaváhala. Věděla samozřejmě, že složí-li řádové sliby, musí se vzdát rodiny i světského života, a znovu a znovu si kladla otázku, zda je na tuto oběť připravena. Odjakživa si byla jista, že ano, ale když teď všichni její milovaní stáli kolem ní a matka i sestry nezastřeně plakaly, zjišťovala, že o svém rozhodnutí pochybuje.

Potřebují mě, našeptával jí vnitřní hlas. Edward a Catherine spolu očividně nejsou šťastní, třebaže je těžké uhodnout proč. Co se mezi nimi pokazilo? Vždyť v prvních měsících manželství vypadali tak spokojeně. Catherine se svými medově zlatými vlasy a úsměvem, při němž se jí dělaly ve tvářích ďolíčky, byla velmi půvabná, ale od té doby, co o ni Edward zjevně ztratil zájem, se u ní ten úsměv objevoval jen výjimečně. Usmívala se už jenom na svého synka Johna, nápadně podobného svému dědečkovi, na jehož počest dostal jméno. Narodil se rok po svatbě a bylo mu teď sedm

let – stejně jako jeho nejmladší tetě Dorothy, o níž sir John žertem říkával,

že by se měla jmenovat „Malé překvapení“, protože on i lady Seymourová žili v domnění, že od té doby, co se narodila Elizabeth, je už jejich rodina kompletní.

Ze všech nejvíc ji ale potřebuje matka, uvědomovala si. Jak dospívala, lady Seymourová na ni čím dál víc spoléhala a poslední dobou se navíc zdálo, že není ve své kůži. Něco ji trápilo. Dokonce i otci to dělalo starost a Jana se bála, jestli před nimi neskrývá nějakou vážnou nemoc. Když na ni však uhodila, matka pokaždé trvala na tom, že se cítí skvěle.

I Catherine plakala a objímala přitom ošívajícího se Johna. Poslední dobou

23

plakala snad až příliš často. Jednou ji vzal otec konejšivě kolem ramen. Bylo až dojemné, jakou náklonnost ke své snaše choval.

Jana objala napřed Edwarda. Dobře věděla, že za kamennou tváří skrývá žal nad jejím odchodem. Dokonce i Thomas byl vážný, když se k ní sklonil a políbil ji na rozloučenou. Harry polykal slzy, vřele ji objal a Anthony jí požehnal. Jak jí budou všichni chybět! Dlouze se objímala se sestrami a nakonec ji matka pevně přivinula k hrudi.

„Bůh s tebou, mé milované dítě,“ plakala. „Brzy se na tebe přijedu podívat.“ Představená kláštera byla statná, přímo impozantní žena s růžovými tvářemi pod sněhobílou rouškou. Seděla klidně ve svém přijímacím pokoji a velmi rozumně navrhla, aby Jana napřed mezi jeptiškami pár týdnů žila, aby si ověřila, zda je život v konventu vskutku ta pravá cesta, kterou se chce vydat.

„O věnu teď nebudeme mluvit, dokud se nerozhodneš, že s námi zůstaneš, ale nějaký příspěvek na tvůj pobyt bychom uvítali, neboť náš řád je zaslíben chudobě.“

Letmé rozhlédnutí po přijímacím pokoji matky představené s krásným tureckým kobercem, vyřezávaným dubovým nábytkem astříbrným nádobím tomuto tvrzení zjevně odporovalo, ale sir John jí rychle podal těžký měšec. Potom stiskl Janě ruku, dal jí své požehnání a vyšel ze dveří.

Pod přísnou vládou matky představené si Jana brzy uvědomila, kolik svobody měla doma na Wulfhallu ajak shovívaví byli její rodiče. Po životě vrušné domácnosti, kde se neustále něco dělo, jí ticho v klášteře brzy začalo připadat nesnesitelné. Jídlo bylo fádní a ani zdaleka ne tak skvělé a bohaté jako u matky. Slamník v cele byl tenký a hrbolatý a černý hábit, který jí dali, ji škrábal na kůži. Bylo jí však jasné, že od duchovního života nemůže očekávat žádné světské pohodlí. Věděla, že bude muset v noci vstávat na bohoslužby, ale nedovedla si představit, jak vyčerpávající to neustálé přerušování spánku bude. Čekala, že se po ní bude vyžadovat zdrženlivost, ale neuvědomila si, že se už nikdy nebude smět dotknout jiné lidské bytosti, pokud to nebude vyžadovat nějaká naléhavá potřeba. Smířila se s myšlenkou, že bude muset umrtvovat tělo, ale netušila, že bude po většinu času mrznout s výjimkou pouhé hodiny denně, kdy měly jeptišky dovoleno ohřát se v jediné komnatě, kde se v klášteře topilo.

Vytrvala však. Při nádherném sborovém zpěvu jeptišek se její duše povznášela k nebesům. Dlouhé hodiny se modlívala v kapli, v duchu rozmlouvala

24

s Bohem a snažila se dosáhnout vnitřního míru, který by jí umožnil zaslechnout Jeho hlas. Súctou se skláněla před sochami svatých azačínal se vní rodit pocit, že i tito světci jsou stejně jako socha Panny Marie v domácí kapli na Wulfhallu jejími přáteli. Oblíbila si sestry, s nimiž se během každodenních chvil odpočinku blíže seznámila, a měla radost, když chválily její výšivky.

Na konci zkušebního období v Amesbury však odešla domů. Mír, který doufala v klášteře najít, jí unikal. Pokaždé jako by se vynořilo nějaké světské pokušení, proti němuž musela bojovat. A cítila, že na to nemá dost sil.

A byla tu ještě další věc, dosti znepokojivá. Jestliže se jeptišky zaslíbily chudobě, jak to, že matka představená Florence nosí hábit z čistého hedvábí avjejí pohodlné přijímací komnatě jí podávají ty nejvybranější pokrmy? Ajak to, že má dovoleno chovat pokojového psíka, odporné uňafané zvířátko, které cení zuby na kohokoli, kdo se k němu jen přiblíží, ale svou paní nechá, ať si ho bere na klín a laská ho?

„Nevím, jestli jsem stvořena pro klášterní život,“ přiznala Jana v poslední den svého pobytu. Ve skutečnosti tím chtěla říct, že Amesbury není takové, jaké si ho představovala.

„Tento život si žádá oddanost,“ řekla matka představená. „A já bych měla raději odhodlanou než pochybující jeptišku. Jdi domů, dítě, a vše si ještě jednou rozmysli. S mým požehnáním.“

A tak se Jana vrátila domů rozpolcená. Čím větší kus šestnáctimílové cesty do Wulfhallu měla za sebou, tím si byla jistější, že Amesbury není nic pro ni. Věděla, že něco z toho, co tam zažila, jí bude chybět, ale jiné věci ráda oželela a ponechala jednou provždy za sebou.

Její rodina se radovala, že ji zase vidí.

„Chyběla jsi nám,“ řekl Harry a vřele ji objal. „Wulfhall bez tebe není, co býval.“

„Na jeptišku jsi nebyla nikdy stavěná,“ usmál se Anthony.

Matka ji objala a zavrtěla hlavou. „Měla jsem podezření, že si to rozmyslíš,“ usmívala se.

Jana ji políbila a v tom polibku skryla lehké podráždění. „Já nevím. Třeba mě čeká budoucnost v nějakém jiném klášteře. Budu vám o Amesbury vyprávět. Možná to není to nejlepší místo k životu na zkoušku. Ještě pořád se chci stát jeptiškou.“ Ráda by jim všem dokázala, že se pletou.

25

Kapitola 3

1527

Jana zahalená v plášti lemovaném kožešinou pozorně sledovala, jak se její sokol vrhá na vyhlédnutou koroptev. Pro matčin zvěřinový koláč budou mít plnou brašnu ptáků. Bylo příjemné vyjet si na lov se sokoly s veselou společností dospělých bratrů a patnáctileté Margery. Milovala pohled na svého sokola, jak se vznáší vysoko po azurově modré obloze a pak se náhle střemhlav snáší k zemi. Svoboda, jakou cítila, když seděla v koňském sedle, byla opojná stejně jako vzrušení z bohaté kořisti.

Zatímco Anthony utíkal pro úlovek, zahlédla Jana, jak k nim po svahu sjíždí klusem Edward. Byl to teď „sir“ Edward, neboť vévoda ze Suffolku, pod jehož velením sloužil dlouhé čtyři roky ve Francii, jej pasoval na rytíře. Toto byla jedna z mála příležitostí, kdy se objevil doma, protože poslední dobou býval často u dvora nebo na severu země. Většinu z předchozích dvou let strávil na hradě Sheriff Hutton v Yorkshiru v postavení nejvyššího štolby nemanželského syna krále Jindřicha vévody z Richmondu – osmiletého chlapce, stejně starého, jako byl jeho malý John. Toto žádané místo mu zajistil sám král.

„Bravo!“ zavolal. „Ale už bychom měli jet domů.“

„Zdržme se ještě půlhodinku!“ křikl Thomas vyzývavě. Stále se nedokázali na ničem shodnout.

„Matka už určitě čeká,“ opáčil Edward tónem, který nepřipouštěl odpor.

„Tak to tedy budeme muset ukončit,“ řekl Harry.

Bratři zastavili koně. Thomas se mračil.

„Tak pojď, Margery!“ zavolala Jana arázem byli všichni pryč. Cválali jemně zvlněnou wiltshirskou krajinou k Wulfhallu.

Jakmile uviděli dům, zpomalili do klusu. Jana popojela vpřed anavedla koně vedle Edwardova.

„Musím s tebou mluvit,“ řekla. „Catherine dnes dopoledne zase plakala. Nedostala jsem z ní kloudného slova. Edwarde, co je s ní?“

Bratr sevřel rty. „To je naše soukromá věc.“

26

Najednou byl vedle nich Thomas. „Je to kvůli Joan Bakerové. Nesnaž se tvářit ctnostně, bratříčku. A vsadím se, že Joan není první.“

Edward zrudl. Janě chvíli trvalo, než pochopila, jak to Thomas myslel. Joan Bakerová byla pradlena na Wulfhallu – veselá dívka s pletenci plavých vlasů akyprým poprsím. Kdyby se to doslechla matka, hned by ji poslala pryč, otom nemohlo být pochyb.

„Doporučil bych ti, aby sis hleděl svého,“ zavrčel Edward. Thomas se ušklíbl.

„Ale Edwarde, pokud musíme pořád utěšovat tvoji ženu, je to i naše věc,“ pronesla Jana věcně. „Už dlouho vidíme, jak je Catherine nešťastná. A to nedávno porodila. V takovém čase bys ji měl zvlášť hýčkat. Prosím tě, buď na ni aspoň trochu hodný.“

„Proboha, Jano, to už je příliš!“ utrhl se na ni Edward. „Co ty můžeš vědět o tom, co se odehrává mezi manžely – anebo co se jen zřídkakdy odehrává, jako v našem případě? Chceš přece být jeptiškou!“

„Vím jen to, že je mi smutno, když ji vidím tak často plakat,“ stála si na svém Jana. „A pokud jde o přání stát se jeptiškou...“ Jana nechala hlas doznít do ztracena. Bylo jí teď devatenáct, atřebaže ji klášterní život stále přitahoval, věděla, že matka měla pravdu: změnila se a už si svým směřováním nebyla tak jista jako v předchozím roce.

Jak tak v mrazivém mlčení ujížděli krajinou, nepřestávala myslet na ubohou Catherine. Až Edward přestane trucovat, snad něco udělá, aby svou ženu rozveselil. A možná někdo – ne ona, ale třeba matka – Catherine připomene, že i ona se má snažit, aby byl Edward v manželském loži šťastný. Jana totiž chovala podezření, že kořen všech jejich potíží tkví právě zde.

Po příjezdu domů pověsila plášť na hák na stěně, vysoké kožené jezdecké boty vyměnila za hebké pantoflíčky a zamířila do své komnaty pro košík s šitím. Ještě před ní vyběhl Edward s dupotem nahoru, a když vycházela ze svého pokoje, zaslechla jeho hněvivě zvýšený hlas, Catherininy nesouvislé vzlyky a kvílení jejich druhého dítěte, maličkého Neda.

Všichni věděli, že jejich manželství už dlouho nefunguje, a nepomohla mu ani dlouhá období odloučení. A když už se Edward vzácně objevil doma, byl nervózní a očividně se nemohl dočkat, až bude opět pryč. Rodina se semkla a snažila se Catherine podpořit – zvlášť otec byl pro ni skálou bezpečí –, ale na Edwardově lhostejnosti ani na jejím žalu to nic nezměnilo. Otec neváhal Edwardovi připomenout, co je jeho povinností, a nařídil mu dokonce, aby se

27

manželce věnoval, ale nic dobrého to nepřineslo. Poškodilo to naopak vztah mezi otcem a synem.

Poslední dobou se Catherine zdála čím dál smutnější, mívala špatnou náladu a potěšení nacházela už jen ve svých dětech. Matku napadlo, jestli není znovu těhotná, ale Jana ji podezírala, že se od někoho dozvěděla o Joan Bakerové – iodalších holkách, jež skončily už před ní v Edwardově posteli. Té noci ležela Jana ve sloupkové posteli s nebesy, a jak tak naslouchala pravidelnému oddechování spící Margery, vrátila se v myšlenkách k týdnům stráveným v Amesbury a v duchu si položila otázku, zda by jí to, co hledá, nenabídl spíše Lalock Abbey – další velký ženský klášter ve Wiltshiru. Pravda byla ovšem taková, že nyní váhala, zda je život zasvěcený Bohu skutečně pro ni. A uvědomovala si, že si tím možná nebude jista nikdy.

„Jestli pochybuješ...,“ řekla matka a nechala větu nedokončenou. „Vždycky jsem tvrdila, že jakmile se otebe začne ucházet nějaký hezký mladý muž, hned budeš vědět, co přesně od života chceš.“

V tom ale byla ta potíž. Žádný hezký mladý muž se o ni neucházel. A ne že by neměla věno. Otec si mohl dovolit být štědrý. Měla proto strach, že důvod, proč o její ruku dosud nikdo nepožádal, je skutečnost, že je tak obyčejná. Nikdo se jí nikdy dokonce ani nedvořil a ona se už pomalu začínala smiřovat s tím, že z ní bude stará panna. Zůstane jako oddaná dcera doma a bude pečovat o své stárnoucí rodiče. Většinou ji ta vyhlídka nijak zvlášť neznepokojovala, protože je i Wulfhall velmi milovala. Manželství pro ni byl stav, který potkával jen ty druhé, a ne vždy končilo šťastně. Stačilo podívat se na Catherine. Někdy se ale děsila budoucnosti bez lásky – bez onoho výjimečného vztahu mezi mužem a ženou – a bez dětí, o nichž matka vždycky říkávala, že jsou největším božím požehnáním.

Náhle si uvědomila, že pláče. Ve snaze zadržet vzlyky zabořila tvář do polštáře, ale Margery už byla vzhůru.

„Co je?“ zamumlala.

Jana popotáhla. „Řekni mi po pravdě, jsem ošklivá?“

Margery k ní vztáhla ruku a pohladila ji po rameni. „Jistěže nejsi, milá Jano.

Podle mě jsi docela hezká. A jsi taková hodná!“

„Myslela jsem tím, jestli třeba nejsem moc bledá.“

„Některé dívky by ti záviděly. Máš pleť jako alabastr a oči jako pomněnky.

Vypadáš jako nějaká světice.“ Sestra se snažila ji utěšit.

28

„Tak proč se o mě žádný muž neuchází?“

Margery si povzdechla. „Žijeme v ústraní a jen zřídkakdy sem někdo zavítá. Akdyž nás přece jenom někam pozvou, bývají tam většinou samí staří anudní lidé a baví se pořád jenom o ohrazování pastvin a o daních a o tom, jak nesnášejí kardinála Wolseyho.“

Jana se posadila a zahleděla se do řeřavějících uhlíků v ohřívadle. „Myslíš, že otec nedělá dost pro to, aby nám našel manžely?“

„Proč by pro tebe něco takového dělal, když ho leta ujišťuješ, že se chceš stát jeptiškou?“

Jana musela uznat, že Margery má pravdu. „Ale ty se jeptiškou stát nechceš a ani ve tvém případě se otec nijak nepřetrhne.“

„Třeba je rád, když nás má doma. A já navíc nespěchám. Nechci skončit jako chudinka Catherine, vdaná za někoho, jako je Edward, který by ke mně byl lhostejný. Ale ty, Jano, ty bys měla otci říct, že se chceš vdát. Třeba s tím pak něco udělá. A teď už pojďme spát.“

Jana se uklidnila. Margery měla pravdu. Měla by si co nejdřív promluvit s otcem.

Když ale nadešlo ráno, nebyla stále ještě rozhodnutá. V květnu toho roku přivezl sir William z Woodlands lady Fillolovou, aby se podívala na jejich nového vnuka. V bráně je uvítali sir John, lady Seymourová, Edward, Catherine i zbytek rodiny včetně houfu rozdivočelých dětí. Edward pak přinesl dítě zabalené v zavinovačce, aby si je příbuzní mohli prohlédnout. Po narození druhého syna mu vévoda z Richmondu dal volno a on se vrátil zYorkshiru domů, aby strávil nějaký čas se ženou adětmi. Janě však neuniklo,

jak je podrážděný a touží po návratu.

V Široké komnatě se podávalo víno a kandované ovoce, okny proudilo do

vnitř podvečerní slunce a obě rodiny si vyměňovaly novinky. Jana si s jistým

znepokojením uvědomovala, že Catherine toho moc nenamluví, a neuniklo jí, jak na ni její otec starostlivě hledí.

„Jsi nějaká pohublá, Cat,“ řekl. „Copak tě trápí?“

Edwardovým obličejem přelétl stín. Catherine vyloudila na rtech úsměv. „Nic, pane. Je mi dobře, děkuji.“

„Neměla to lehké,“ vložila se do hovoru matka.

„To je pravda,“ pošeptal Anthony Janě, „ale vjiném smyslu, než jak to myslí matka.“ A nahlas řekl: „Mám skvělou zprávu. Dostal jsem nabídku stát se se

29

kretářem svého strýce, sira Edwarda Darrella. Od září budu u něho v Littlecote Housu.“

Sir William a lady Fillolová mu poblahopřáli a rozhovor se stočil méně nebezpečným směrem. Catherine se poté snažila být společenská a Edward se přestal mračit.

Matka připravila další ze svých vyhlášených hostin. Jen co začali sloužící nosit na stůl vybrané pokrmy, Jana s hrůzou zjistila, že z prádelny povolali i Joan Bakerovou, aby pomáhala s obsluhou u tabule.

„Matka zjevně neví, že spolu sEdwardem něco mají,“ pošeptala Thomasovi, který se posadil na lavici vedle ní.

Thomas se potměšile usmíval. „Dej Bůh, aby se choval, jak se na vzorného manžela patří!“ Nic ho přitom nedokázalo potěšit víc, než když mohl pozorovat bratrovy rozpaky.

Janě se až zatajil dech, když viděla, jak se Joan předklání aklade před matku aEdwarda mísu spečeným kapounem. Její tvář zůstala zcela netečná, ale když se narovnávala, významně zavadila ňadrem Edwardovi o rameno.

„Promiňte, pane,“ řekla až příliš důvěrným tónem a odešla. Thomas dusil smích a Edwarda to očividně rozzuřilo. Jana viděla, jak si otec a Catherine vyměnili pohledy. Zabloudila pohledem k hostům. Sir William právě hlasitě vychvaloval hovězí pečeni. Lady Fillolová se však mračila.

Janě se nepřestával tajit dech. Doufala, že už se nic dalšího, co by narušilo jinak spokojenou rodinnou sešlost, nestane, a snažila se přijít na nějaké téma, které by všem zvedlo náladu. Když ale sloužící sklidili ze stolů, stáhli ubrusy apřinesli poslední džbán kořeněného vína, Catherine se zničehonic rozplakala.

„Co to má znamenat?“ zahřímal sir William.

Matka přispěchala mladou ženu utěšit. Všichni se kolem ní shlukli a chtěli vědět, co se stalo. Edward pohladil Catherine po ruce a snažil se vypadat starostlivě, ale oči měl chladné jako ocel a zračil se v nich notný vztek. Otec vypadal zaraženě. Snašin žal vrhal na syna špatné světlo.

Lady Fillolová kývla na dceru. „Pojď, Cat, promluvíme si mezi čtyřma očima.“ S těmi slovy ji odvedla do kaple a zavřela za oběma dveře.

„Není po tom porodu ještě trochu přecitlivělá?“ otázal se sir William.

„Taky mě to napadlo,“ řekl Edward.

„Vida ho, lháře,“ zašeptal Thomas. „Však on moc dobře ví, co ji trápí.“

„Poslední dobou mi připadá nějaká smutná,“ povzdechla si matka. „Dělali

jsme, co bylo v našich silách, abychom ji rozveselili.“

30

„O tom nepochybuji, má paní,“ ujistil ji sir William. „Myslím, že je to jen nějaký ženský vrtoch. Koneckonců má nedlouho po porodu. Nu, teď už se asi odeberu na lože. Žena mi jistě všechno poví, až přijde nahoru. Přeji vám všem dobrou noc.“

Po jeho odchodu zůstali Seymourové ještě chvíli sedět a mlčky naslouchali nejasnému ševelení ženských hlasů za zavřenými dveřmi.

„Jděte si všichni lehnout,“ ozval se Harry, vždy ochotný pomoci. „Počkám tu a dohlédnu na to, aby bylo vše v pořádku.“

„Zůstanu s tebou,“ řekla Jana. Byla šťastná, že je Harry doma. Často teď pobýval vTauntonu, kde byl správcem hradu wincesterského biskupa, kterému už několik let sloužil. „Matko, vypadáte opravdu vyčerpaně. Měla byste si jít odpočinout.“

„Ale já se musím dozvědět, jestli je sCatherine všechno vpořádku,“ namítla matka.

„Já tu zůstanu,“ prohlásil otec tónem, který nepřipouštěl žádnou diskusi a jakým u soudu vždy dokázal umlčet sveřepé protivníky. „Běžte spát. Všichni.“ Následujícího rána vládlo u snídaně citelné napětí. Jako první vstala matka a dohlédla na to, aby bylo pro každého dost chleba, masa a piva. Edward sešel dolů s Janou a Margery. Na počest příbuzných se chystal uspořádat lov se sokoly, ale vypadal, jako by v noci téměř oka nezamhouřil.

„Dobré jitro,“ řekl. Fillolovi mu sotva odpověděli na pozdrav a Jana z toho vyvodila, že Catherine pověděla matce o Joan Bakerové.

„Catherine leží,“ vysvětloval Edward. „Bolí ji hlava. Prosila mě ale, abych vás nepřipravil o zábavu. Odjíždíme hned po snídani. To už budou osedláni a připraveni koně.“

„Velice mě mrzí, že s vámi nemohu jet,“ ozval se otec. „Musím řešit nějaké neodkladné záležitosti týkající se hospodářství a budu celý den pryč. Ujišťuji vás ale, že za takového nádherného počasí bych mnohem raději jel s vámi sokolničit.“ Uklonil se hostům a zmizel ve vedlejší komnatě, kterou používal jako kancelář.

O včerejším malém dramatu nepadlo ani slovo a Jana začínala doufat, že

z něho nic nevzejde.

Matka naplánovala piknik pod širým nebem. Když se Jana objevila na Malém nádvoří, kde už stáli osedlaní koně, uviděla velký vůz naložený koši

31

s jídlem, židlemi a srolovaným kobercem. Děti, které se kolem něj rojily, samým vzrušením přímo nadskakovaly.

„Lizzie! Johne! Dorothy!“ zvolala matka. „Nastupte si do nosítek. Pojedete se mnou.“ Děti měly strávit dopoledne na jedné z lesních mýtin, zatímco matka bude prostírat a dohlížet na ně.

Jana nasedla na koně, uhladila si sukně svého okrově žlutého jezdeckého úboru, narovnala si čapku s peřím a navlékla si rukavice. Potom vztáhla ruku a čekala, až jí sokolník přinese jejího opeřence a posadí jí ho na ruku. Pak se spolu s Margery rozjela hlavní branou za bratry a Fillolovými. Jen co minuli zahrady a vyjeli do volné krajiny, popustili koním uzdy a nechali je volně klusat. Bylo příjemné pobývat na čerstvém vzduchu a užívat si volnosti, jakou skýtá možnost prohánět se jen tak lesem na koni. Snad se všichni dobře pobaví apřijdou na jiné myšlenky. Ví Bůh, že si potřebují oddechnout od špatně skrývaného napětí, jež vládne v domě. Seděli na koberci v lesní tišině, pojídali pečeně, jež matka rozprostřela na velkém bílém ubruse, aJanu pojednou napadlo, že lady Fillolová je nějaká zamlk - lá. Sir William se sice usilovně snažil být společenský, ale Janě neuniklo, že s Edwardem nepromluví jediné slovo, a Edward sám se zase posadil od svého tchána co nejdál. Připadalo jí, že se všech jedenáct, co jich tam je, marně snaží navodit hlasitým hovorem dojem jakési harmonie.

Všimla si také, že lady Fillolová si s jídlem jen tak pohrává. Možná si dělá starost o Catherine, říkala si. Nakonec však talíř úplně odložila. „Omlouvám se, lady Seymourová, ale nějak mi není dobře. Vrátím se raději domů a na chvíli si lehnu.“ Vstala.

„Doufám, že se vám neudělalo špatně po některém z jídel?“ strachovala se matka.

„Vůbec ne. Jen se mi trochu točí hlava.“

„Pojedu s tebou,“ řekl rychle sir William. „Omluvte nás, prosím.“

Jana se dívala, jak ti dva míří ke stromu, kde měli uvázané koně, a pocítila hlubokou úlevu. Siru Williamovi očividně nic nebylo, zato jeho žena si z něčeho dělala těžkou hlavu a Jana si byla jista, že se stalo něco opravdu zlého. Obrátila se proto k Thomasovi.

„Mám dojem, že jí Catherine pověděla o Joan Bakerové,“ pronesla polohlasem. Její slova překryl dětský smích.

„O tom nepochybuji,“ odpověděl Thomas a rychle se sklonil, protože malý

32

John na něho zaútočil dřevěným mečíkem. „Tady jsi, ty malý mizero! Dávej pozor na tu čepel!“ Rozesmátý John uskočil.

„Budu ráda, až odjedou,“ poznamenala Jana.

„To Edward taky,“ zasmál se Thomas. Když se ve čtyři hodiny odpoledne vrátili na Wulfhall, zjistili, že na Velkém nádvoří stojí nosítka sira Williama a lady Fillolové, jejich zavazadla jsou připravena k odjezdu a sám pán s paní čekají v Široké komnatě.

Matka zůstala zaraženě stát. „Proč odjíždíte tak brzy?“

„Lady Seymourová,“ pronesl sir William chmurně, „stal jsem se tu dnes svědkem něčeho, o čem jsem si myslel, že se s tím za celý svůj život nesetkám.“

„Nebesa! S čím?“ zvolala matka.

„O tom, madam, na mou čest nemohu mluvit, jak se hanbím. Jsem v tomto domě hostem a vy jste byla více než skvělou hostitelkou. Nehodilo by se proto zmiňovat se o něčem tak hrozném před tak ušlechtilou paní. Nemůžeme však pod touto střechou zůstat ani o chvilku déle.“

„Přisámbůh,“ zvolal Thomas. „Zacházíte příliš daleko, pane.“

„Tiše, Thomasi... Ale Catherine bude smutná, když tu nebudete.“ Matka zoufale natáhla ruku, jako by chtěla zabránit Fillolovým v odjezdu. „Přece nemůžete odjet, když vaší dceři není dobře.“

„Nemám už dceru!“ vyštěkl sir William.

„Myslím, že byste se měl vyjádřit jasněji, pane,“ ozval se Edward s rukou na jílci meče.

Jana se už neovládla. „Sire Williame, prosím vás, jestli se tady, v tomto domě, stalo něco hrozného, pak od vás není vůbec laskavé, když nám nechcete

povědět, co to bylo.“

Sir William na ni rozzlobeně pohlédl. „Na to se, slečno Jano, musíte zeptat

Catherine. Pojď, má drahá, jedeme.“

Edward jim svážnou tváří zastoupil cestu. „Pověděla vám omém poklesku?“

„S vámi nemám o čem mluvit,“ zavrčel sir William. „Nechte nás projít.“

„Catherine neudělala nic špatného. Proč říkáte, že už nemáte dceru?“

„Zeptejte se jí! “ Sir William se protlačil okolo něj a táhl svou ženu k čekajícím nosítkům.

„Nech je jít,“ vložil se do věci Anthony. „Až se uklidní, budou uvažovat rozumněji. Ať se stalo cokoli, zřejmě si to špatně vyložili.“ Aotočil se kstaršímu

bratrovi.

33

„Tohle se tě netýká,“ utrhl se na něj Edward. „Musím si promluvit se svou ženou.“ A rozběhl se po schodech do patra.

Matka plakala a Jana s Margery ji spěchaly utěšit. Thomas zatím odváděl děti do zahrad.

„O čem to mluvil?“ opakovala stále dokola lady Seymourová. „Jen až se otec vrátí domů a dozví se, co se stalo!“

Mezitím se dolů vrátil Edward a vrtěl hlavou. „Nechce mi nic říct, jenom pořád pláče. Nechal jsem ji s její komornou.“ Asi za hodinu se vrátil sir John, akdyž je všechny uviděl shromážděné vŠiroké komnatě a povšiml si manželčiny zbědované tváře, hned chtěl vědět, kde jsou pán apaní Fillolovi aco se přihodilo. Thomas mu to vrychlosti vylíčil, Edward mlčel. A matka stále opakovala: „Proč? Proč?“

Otec se ztěžka posadil do křesla s vysokým opěradlem vedle krbu. Vypadal vyčerpaně, a jak by ne, když se po dni stráveném objížděním panství a jednáním se správci a nájemci vrátil domů a tam se dělo toto.

„Prozradila Catherine, proč se na ni rodiče tak zlobí?“ chtěl vědět.

„Nechce nic říct. Je z toho zoufalá,“ pronesl Edward se sevřenými rty.

„Promluvím si s ní,“ řekl otec. „Je v posteli?“

„Ne. Když jsem odcházel, seděla v naší komnatě u stolu.“

Otec vstal. „Půjdu nahoru.“ Ať se od Catherine dozvěděl cokoli, ponechal si to pro sebe. Jana si říkala, že možná chce ušetřit Edwarda zklamání. Matka, která seděla v Široké komnatě se staršími dětmi, zatímco ty mladší poslali na večeři, však na něho naléhala, když se vrátil.

„Proč ale sir William prohlásil, že už nemá dceru?“ chtěla vědět.

Otec si odkašlal. „Nemám zdání.“

„Copak to Catherine neví?“

„Zřejmě je to pro ni stejná záhada jako pro nás ostatní.“

Matka se prudce otočila k Edwardovi. „Co tomu všemu říkáš ty?“

Edward zrudl. „Uznávám, že jsem nebyl vždycky dobrý manžel, matko. Třeba sir William usoudil, že mi Catherine zavdala k nevěře důvod.“

Matka znachověla. „Tys jí byl nevěrný? Bůh mi pomáhej, ale kdybys nebyl dospělý, seřezala bych tě jako psa. Chudinka Catherine!“

34

Edward měl alespoň tolik cti v těle, že sklopil hlavu. Jana zahlédla, jak se Thomas posupně usmívá, a zpražila ho pohledem.

„Tak co, muži, nenapomeneš svého syna?“ otočila se matka na manžela.

„Nemám dojem, že by Edward potřeboval napomínat za hanbu a ponížení, které způsobil své ženě i celé rodině,“ řekl otec. „Bude s tím muset žít. To bude dostatečný trest,“ dodal a chmurně se pousmál. Věž na Wulfhallu využívali jen zřídkakdy, snad jen ke skladování odložených věcí. Byla pozůstatkem jiné doby, místem, kde jedno hradní křídlo přecházelo v druhé. Děti si však s oblibou hrávaly v horních komnatách na schovávanou a honily se mezi kusy rozbitého nábytku a haraburdím pokrytým desítky, možná i stovky let starým prachem.

Den po odjezdu Fillolových se ztratil John. Byl to hezký, i když trochu zlobivý chlapec s touhou po dobrodružství a všichni si byli jisti, že se někde ukrývá. Otec James na něho netrpělivě čekal, aby mohl začít s dopoledními hodinami, ale John neměl učení rád. Catherine, Jana a Margery se proto rozběhly po domě, aby ho našly. Všude ho volaly.

„Bude asi ve věži,“ řekla matka.

„Jen mu pohrozte, že mu dám pěkný výprask, jestli se hned neukáže,“ zabručel otec, ale smál se přitom pod vousy. Svého vnuka zbožňoval a jeho lotroviny obdivoval.

Jana nakoukla do prostoru pod točitými schody v přízemí věže, potom si vykasala sukně a rozběhla se nahoru. Cestou na Johna volala, třebaže věděla, že neodpoví. Nakoukla do místnosti v prvním patře. Stála v ní pouze postel s vysoko nastlanými starými pokrývkami a pár truhlic. Pod postelí John nebyl, ale pro malého, hubeného hocha mohlo být dost místa v některé z truhlic. Jana otevřela první. Ležely v ní nějaké kožešiny prožrané moly, kožený pásek a obnošený sametový šat s vysokým pasem a širokým límcem vyšitým stříbrnou nití, která už ale dávno zčernala. Po Johnovi ani památky. V další truhlici našla Jana nějaké staré listiny a záznamy, v další uviděla rozbité hračky a domácí náčiní a ve čtvrté opět oblečení. O zeď tu stál opřený starý portrét plný skvrn s popraskanou malbou. Zobrazoval jakousi ženu neurčitého věku, kterou Jana neznala a jež měla na hlavě čepec, jaký se nosíval někdy před sedmdesáti lety. Vytáhla ho na světlo jenom pro případ, že by se za ním ten rošťák schovával. Nebyl tam. Za odchlíplým táflováním však zahlédla kapesníček. Zvedla ho. Bylo na něm vyšito písmeno C, složitý

35

ornament z proplétaných uzlů a jakési zažloutlé skvrny. Okamžitě ho poznala. Byl Catherinin.

Jana stáhla omšelý přehoz zakrývající hromadu pokrývek v chabé naději, že mezi polštáři a dekami objeví schouleného Johna. Potom z postele sundala i lůžkoviny, jen aby se přesvědčila, že tam hoch není. A tehdy si povšimla skvrn na slamníku podobných těm, jež zahlédla na kapesníku. Štítivě kapesníček odhodila. Uhodla, co jsou ty skvrny zač. Možná že je Catherine taky nevěrná, napadlo ji. Nepochybně tu byla – ale jistě ne s Edwardem. Při tom pomyšlení jí začal mozek horečně pracovat.

Vtom zaslechla shora nějaký šramot. John! Rozběhla se nahoru. Tehdy se rozhodla, že prozatím nikomu nic nepoví. „Nepomluvíš bližního svého,“ praví Písmo. Nebo jak s oblibou říkává matka: „Mlčení zlato.“ O dva dny později, když byl sir John na pravidelném zasedání porotního soudu v Salisbury a v celé domácnosti zavládl tíživý klid, přišel Catherine dopis, který jí donesl jeden ze služebníků jejího otce. Jana, jež stála nedaleko, ihned poznala livrej a čekala, až Catherine stojící v bráně rozlomí pečeť a list rozloží. Tehdy zaslechla, jak její švagrová zalapala po dechu, a viděla, jak se zakvílením padá na kolena.

„Co je?“ zvolala, poklekla vedle Catherine a objala ji kolem ramen. Vtom se za nimi ozvaly kroky.

Catherine se nezmohla na slovo, jen její rty se v hrů