načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jan Masaryk – Pravdivý příběh – Pavel Kosatík; Michal Kolář

Jan Masaryk - Pravdivý příběh
-4%
sleva

Elektronická kniha: Jan Masaryk
Autor: Pavel Kosatík; Michal Kolář
Podnázev: Pravdivý příběh

Psychologický portrét. Masaryk mýtů zbavený. Autoři politika neidealizují, ale naopak odhalují dosud tabuizované okolnosti (duševní labilita, nedostatečné vzdělání, údajná názorová ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209 Kč 201
+
-
6,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2% 84%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 353
Rozměr: 22 cm
Úprava: 32 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace, portréty
Vydání: Třetí přehlédnuté vydání
Skupina třídění: Politika
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 6.44
PDF velikost (MB): 7.16
MOBI velikost (MB): 6.2
ISBN: 978-80-204-4346-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Psychologický portrét. Masaryk mýtů zbavený. Autoři politika neidealizují, ale naopak odhalují dosud tabuizované okolnosti (duševní labilita, nedostatečné vzdělání, údajná názorová nevyhraněnost atd.) Naštěstí sami v závěru proklamují, že podnázev "pravdivý příběh" použili jako určitou nadsázku. Životní osudy člověka a oblíbeného politika provázané s osudy všech členů Masarykovy rodiny.

Popis nakladatele

O Janu Masarykovi už vyšla řada knih, a tak by se mohlo zdát, že k jeho portrétu není co dodat, že pohled na život tohoto muže stojícího uprostřed dění dvou osudových krizí, které v roce 1938 o deset let později klíčově ovlivnily vývoj našeho státu a národa, je vyčerpávající. Autoři "pravdivého příběhu", prvního uceleného a dosud zřejmě nejobjektivnějšího životopisu Jana Masaryka, napsaného živým, čtivým stylem, nás přesvědčují o opaku. Na základě dostupné literatury, a především zevrubného prostudování dosud neznámých archivních pramenů, nám podávají nový, překvapivý portrét politika, který vedle své lidové, veřejností určené masky, měl ješte jinou tvář, temnější a složitější, a jehož rozporuplný život byl opředen mnoha idealizujícími mýty. Vedle neznámých faktů z jeho soukromého života, stejně jako ze života rodiny TGM; přináší kniha také zasvěcený pohled do zákulisí československé zahraniční politiky, na jejímž utváření se Jan Masaryk ve své době výrazně podílel.

Podnětným a objevným líčením vztahu a vývoje meziválečné československé diplomacie, situace v západním odboji za druhé světové války nebo činnosti tzv. Národní fronty po roce 1945 vsazují autoři "pravdivý příběh" Jana Masaryka do širších souvislostí našich i světových dějin. Po rozebraném prvním i druhém vydání vychází nyní kniha znovu, tentokrát doplněná o reflexi dosavadního stavu bádání o smrti Jana Masaryka.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Pavel Kosatík; Michal Kolář - další tituly autora:
Edvard Beneš v Sezimově Ústí -- vila, zahrada, domov Edvard Beneš v Sezimově Ústí
České snění České snění
 (komiks)
Češi 1952 -- Jak Gottwald zavraždil Slánského Češi 1952
 (komiks)
Češi 1992 -- Jak Mečiar s Klausem rozdělili stát Češi 1992
Jan Masaryk Pravdivý příběh Jan Masaryk Pravdivý příběh
 (CDmp3 audiokniha)
Jan Masaryk Pravdivý příběh Jan Masaryk Pravdivý příběh
Sběrná kniha -- Helena Třeštíková v rozhovoru s Pavlem Kosatíkem Sběrná kniha
 (audio-kniha)
Jan Masaryk - pravdivý příběh Jan Masaryk
Emil Běžec Emil Běžec
 
K elektronické knize "Jan Masaryk - Pravdivý příběh" doporučujeme také:
 (e-book)
Noční lov Noční lov
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

jan masaryk

– pravdivý příběh


Copyright © Pavel Kosatík, Michal Kolář, 1998, 2009, 2016

ISBN 978-80-204-4446-2 (pdf)


jan masaryk

– pravdivý příběh

pavel kosatík / michal kolář

/ mladá fronta


7

Prolog Toho dne, který měl být posledním v jeho životě, 9. března 1948, se nechal komorníkem vzbudit v osm hodin ráno, nasnídal se, dal se oho lit a vybral si oblek pro nový den, černý vycházkový, nic oficiálního, protože – jak řekl – „jsme teď přece proletáři“. V devět hodin přijal přednos

tu Vojenské kanceláře prezidenta republiky generála Hasala a odešel s ním ke krátkému jednání do sídla vlády; odtamtud – to bylo zhruba

deset – odjel do Sezimova Ústí, kde sídlil prezident Beneš, před stavit

mu nového polského velvyslance Olszewského. Odmítl zůstat na oběd

a hned po skončení jednání se vrátil do Prahy. Do svého bytu v Čer

nínském paláci dorazil ve čtvrt na tři odpoledne; poobědval a roz hodl

se odpočívat; požádal komorníka, aby ho přišel vzbudit za dvě ho diny.

Po páté se tak stalo; zůstal v posteli a přijal tiskového atašé vyslanectví v Londýně Kavana, se kterým probral potíže zahraničního vysílání Československého rozhlasu. Po jeho odchodu studoval spisy na druhý den, kdy se měla nová vláda, jejímž byl členem, představit parlamentu a kdy mělo dojít k oficiálnímu fotografování. Po sedmé večer mu jeden z jeho tajemníků dodal podklady k projevu na chystanou manifestaci československo-pol ského přátelství. Podepsal několik snímků sběratelům autogramů a zbylé si nechal na ráno; potom schválil program na druhý den a ve tři čtvrtě na osm se s tajemníkem rozloučil.

Pár minut před osmou mu komorník a správce domácnosti přinesli

večeři: kousek zadělávaného kuřete, brambor a sklenici piva. Po půlho

dině si přišli vyzvednout špinavé nádobí; pochválil jim jídlo a vyprovo

dil je se slovy, aby ho vzbudili ráno v půl deváté.

Připravoval si pak řeč na československo-polskou manifestaci; poz

ději byl u jeho lůžka nalezen hotový koncept projevu. Správce si všiml,

že okolo půl noci se v oknech jeho ložnice ještě svítilo. Podle vrchního strážmistra, který se v jednu hodinu vydal na pravidelnou obchůzku, byla v oknech tma.

Do té vlády už druhý den ráno nešel.


9

Rodina Jeho příchod očekávali s láskou: on, schopný a ctižádostivý profesor na pražské univerzitě, i ona, „Amerikánka“, která uvěřila v mužovu životní sílu a rozhodla se dát jí do služeb svůj náboženský fundament. Tehdy, když se těšili, že přijde, už měli synka a dceru, kteří také s ra dostí očekávali sourozence; přišel na svět 14. září 1886, byl to chlapec, „synáček“, jak napsali příbuzným a známým, a dostal jméno Jan.

Toto jméno v rodině až do té doby nebylo, ale protože jména všech

dětí určoval otec, není těžké uhodnout, že pojmenoval dítě podle muže,

kterého si z českých dějin vážil nejvíc – Jana Husa. Starší syn Herbert

dostal své jméno na památku profesorova mrtvého přítele, dcera Ali

ce zase podle silné ženské hrdinky z anglického románu, který otec

jako chlapec četl. Volbou jména „Jan“ jako by své třetí dítě zavazoval

a předur čoval k mimořádným úkolům... Ale i kdyby otec nebyl vírou

protestant a zvolil jméno podle katolického světce Jana Zlatoústého,

jenž měl svá tek den před synovým narozením, 13. září, bylo by mož

né mluvit o spl něném předurčení a závazku: arcibiskup z Konstantino

pole ve čtvrtém století proslul svými mistrovskými řečnickými výpady

proti bezbožné vládě, za něž ho císař poslal do vyhnanství – a v tom se

jeho život podi vuhodně podobal životu Jana Masaryka, za druhé světo

vé války odváž ného rozhlasového komentátora na vlnách BBC.

Rodina byla silně nábožensky orientovaná, hlavně vlivem matky,

kte rá byla v Americe, odkud pocházela, příslušnicí unitářské církve; na


10

Pavel KosatíK / Michal Kolář

Moravě potom přestoupila ke kalvinistům, kam s ní přešel i její manžel,

půvo dem katolík. Oba rodiče tak učinili proto, aby jejich děti vyrůsta

ly v duchu víry podobající se co nejvíce víře unitářské. I Jan se tedy stal

příslušníkem evangelického reformovaného (helvetského) vy znání; tak

zněl oficiální název této malé církve, jejíž členové v duchu Jana Kalvína

věřili, že pravda světa je obsažena v Písmu a víra ospra vedlňuje jedná

ní; lidská svoboda pro ně byla pojmem, na který hleděli spíš s nedůvě

rou, a pokoušeli se ji podepřít náboženským základem. S tím, jak se její

přesvědčení vyhraňovalo, však matka zároveň přestávala uznávat různé

církve a náboženské organizace; s rostoucími náro ky její víry byl člo

věk stále více sám. Pro její děti to dohromady zname nalo, že sice vní

maly náboženské věci jako prvořadé (matka jim každý den předčítala

z bible a modlila se s nimi), zároveň však jejich vlastní poměr k Bohu

byl poněkud nejasný, neboť i v rodině se – z jejich pohledu – dost čas

to měnil.

Velký vliv na matku i na celou rodinu měli dva kazatelé: František

Urbánek, člen Jednoty českobratrské, byl jakýmsi celoživotním nábo

ženským konzultantem Charlotty Masarykové a po její smrti i prezi

denta Masa ryka; pronesl řeč nad rakví čtyř členů Masarykovy rodiny

včetně samé ho Jana. Druhým evangelickým kazatelem byl Jan Kara

fiát, teolog a spisovatel, kte rý docházel do rodiny, aby se tam – ved

le hodin náboženství, jež Masa rykovy děti braly ve škole – staral o je

jich další náboženskou výchovu. Předtím než Karafiát přišel do Prahy,

žil a učil v Německu a Skotsku, což ho sblížilo s Charlottou Masary

kovou a dalo mu její plnou důvěru. Karafiátovu práci však propagoval

i T. G. Masaryk – byl to například jeho list Čas, kde v září 1893 vyšla

recenze upozorňující na Karafiátovy Broučky, knihu, jež byla v té době

stará sedmnáct let a kterou nikdo nečetl; recenzent Času jako první na

psal, že je to „snad nejkrásnější květ naší české literatury dětské“ a autor

je „český Andersen“.

1

Ve výchově Masarykových dětí i ve stylu, jímž se

Jan Masaryk později řídil, není těžké najít stopy třeba tohoto „brouč

kovského“ kréda: „Pán Bůh chce, abychom lidem svítili – tak my jim

svítíme, ať kradou nebo ne kradou.“ Všechny děti se s podporou rodičů

účastnily bratrských kázá ní a shromáždění a ještě v roce 1902, kdy bylo

Janovi šestnáct let, mu otec vzkazoval z cest po Americe, aby po veče

rech nezapomínal „na modlitbičku Husovu“ – tedy na takzvané Hu

sovo vyznání pravdy: „Hle dej pravdu, mluv pravdu, slyš pravdu, chraň

pravdu, miluj pravdu, uč se pravdě a braň pravdu až do smrti.“


11

Rodina

O vztazích v Masarykově rodině bylo napsáno několik knih, podle jejichž autorů – návštěvníků domácnosti – měla rodinná atmosféra, určující vztah k dětem, dva rozhodující zdroje: rámec, jakési aranžmá, tvořilo zmíněné matčino náboženské přesvědčení, kdežto otcův intelektualismus, zdroj číslo dvě, dával tomuto rámci naplnění a smysl. Matka byla náboženskou pokrokářkou, otec věřil ve (vědecký) pokrok v ži votě. Oba postoje se snadno spojovaly, ne-li prolínaly, obzvlášť v domácnosti organizované na pražské poměry neslýchané moderně a prakticky, „po americku“. Charlottu víra a Masaryka věda (na začát ku; později už to nešlo tak snadno rozlišit) vedly k názoru, že rodičovské role je správné mezi muže a ženu rozdělit symetričtěji, než bylo dosud běžné; že člověk nemá kouřit ani pít alkohol; že důležitá je jak tělesná, tak duševní hygiena, a tak dále. Výsledkem byly pro Prahu neslýchané novoty, jako například fakt, že Masarykovi nespali pod duchnami jako všichni ostatní, ale pod velbloudími přikrývkami; že profesor uměl dětem uvařit, nakrmit je a vyměnit jim plenky, to vše při práci ve svém kabinetu, mezi rozevřenými svazky největších antických filosofů; že sice své děti trestal, ale když se ukázalo, že se zmýlil, šel si na chvíli stoupnout do kouta sám. Bylo to všechno poněkud bizarní a průkopnické, ale dětem byla ponechána volnost větší, než bylo v té době pravidlem; matka měla postavení osoby nekonečně milující, která vždy a za všech okolností pomůže; a o otcově autoritě se nedisku tovalo.

Když se Jan narodil, bylo jeho starší sestře Alici sedm a bratru Herbertovi šest let. Protože i Olga, čtvrté dítě Masarykových, se narodila pět roků po něm, vyrůstal Jan jako poloviční jedináček. Rodi če se obyčejně vidí ve svých prvních dětech a také Alici se stalo, že byla mezi sourozenci jedinou „intelektuálkou“, jako jediná vystudovala na univerzitě (dokonce podobný obor jako její otec) a rozhodla se dát život do služeb sociální osvěty. Herbert už si směl počínat volněji (i proto, že se v něm viděla matka, která mu všemožně dopřávala) – a malému Janovi, Jendovi nebo Janíčkovi, jak mu doma říkali, byla podle všeho přisouzena role miláčka rodiny. Měl pro to všechny předpoklady: byl živým a temperamentním dítětem s krásnýma tmavýma očima po otci, rád se předváděl a rád také, jak jinak, uvěřil, že prostředí, kde je obklopen bezvýhradně milujícími lidmi, je norma, která bude platit navždy.

Konec osmdesátých let minulého století, kdy Jan prožil své nejútlejší dětství, byl pro rodinu poměrně šťastným obdobím. Předně se zdálo, že odezněly existenční problémy, které provázely příchod rodiny


12

Pavel KosatíK / Michal Kolář

do Prahy. T. G. Masaryk se ve městě zabydlel jako vědec, učitel i ve

řejný činitel: od roku 1883 vydával vědecký časopis Athenaeum, v němž

o dva roky později publikoval stať Jak zvelebovati naši literaturu nauko­

vou – Jan Herben o ní později napsal, že „my všichni, celý český realis

mus, vyšli jsme z tohoto Masarykova článku“. V roce 1886, kdy Jan při

šel na svět, dal otec podnět k vydávání české encyklopedie, z níž později

vze šel Ottův slovník naučný. Ve stejném roce začal vydávat týdeník (od

roku 1900 deník) Čas a v roce 1893 přidal ještě revui Naše doba. Krom

toho přirozeně přednášel na univerzitě i mimo ni a vydával studie a kni

hy; rázně vstupoval do vědeckých polemik a stále více i do politických

sporů. Byl nekonečně pracovitý a často zřejmě také přepracovaný. Jeho

práci matka dětem prezentovala jako vysokou hodnotu, které je tře

ba sloužit; děti si od počátku zvykaly na to, že „tatově“ práci je správ

né se podřídit.

V době Janova narození rodina bydlela ve vile Osvěta na Králov

ských Vinohradech, v tehdejší Čelakovského ulici. Byl to první dobrý

byt, který Masarykovi měli, a k jeho získání přispělo nečekané dědic

tví po studentu Fleschovi, jenž předtím, než spáchal sebevraždu, odká

zal profesoru Masarykovi svůj majetek. Vznosná, slunná a prostorná

novostavba stála v zahradě mimo hranice tehdejší Prahy a rodina v ní

obývala druhé patro. Zbylí obyvatelé vily byli přátelé: přízemí obsa

dil astronom Seydler a první patro Václav Vlček, majitel, jinak též pře

svědčený český vlastenec, redaktor a vydavatel listu Osvěta, jehož ná zev

se hrdě skvěl na průčelí vily.

V roce Janova narození se tato sousedská idyla začala kazit, vypukl

totiž spor o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského.

Konflikt uvedl do varu celý národ a rozdělil na dvě bojechtivé části

také obec českých intelektuálů. Kritikové pravosti, mezi nimi profesor

Ma saryk, byli v naprosté menšině, zatímco proti nim stáli reprezen

tanti všech velkých českých politických stran, podporovaní redakcemi

jejich novin. U Masaryka měl konflikt ještě o dimenzi navíc, protože

propu kal také na domácí půdě: tak silně, jako byl on sám proti Ruko

pisům, byl totiž majitel vily Vlček pro ně. Obě strany prožívaly souboj

se vší vážností, takže se na podzim 1888 dostavil očekávaný výsledek:

profe sor se poděkoval a odstěhoval se s rodinou do středu Prahy, do

Vodičko vy ulice, kde tehdy žil jeho bratr Ludvík. Rukopisný spor však

pokra čoval ještě řadu let a nedovolil horkým hlavám vychladnout.


13

Rodina

Byl to první otcův velký konflikt, který se odehrál za Janova života, i když prozatím skončil za zdmi bytu a chlapcova vnímání se nedotkl. Psal-li později Jan Herben pouze s malou dávkou přehánění, že „uka zovalo se na nás prstem, plivalo se po nás, někteří byli i vykazováni z hostinců, kam po léta chodívali. Byli jsme psanci,“

2

o ničem

z toho malý Jan nevěděl. Pro něho byl čas her. Když otec pracoval, syn sice neměl dovoleno ho rušit, směl s ním však pobývat v pracovně, takže se situace obyčejně vyvinula tak, že otec zvedl oči od papíru a šel si s chlapcem na chvíli hrát – ať už se jednalo o legendární projížďky na rozevřeném svazku Aristotela, cvrnkání fazolemi do díry v parketách, prohlížení obrázkových knížek, jež otec synovi vozil z ruských cest, ane bo dětských magazínů, které Janovi posílala babička z Ameriky. Otcova přízeň byla důvodem k radosti i vyznamenáním, protože děti vědě ly, že čas, který jim otec věnuje, odebírá své práci.

Jan Masaryk jako dospělý muž prakticky vždy mluvil o svém dětství jako o šťastném a bezstarostném období. V tom se shodoval se svými sourozenci. Masarykovy děti slovy mnohokrát vyjádřily vděk za lásku, získané životní postoje i vědění. „Teď vím, že já jsem byl na nejlepší univerzitě na světě a že jsem měl nejlepší učitele: naši rodinu, mamu a tatu,“ řekl Jan Masaryk za druhé světové války svému tajemníkovi

3

a totéž v obměnách prohlásil i v četných dalších případech. Všechny Ma sarykovy děti si do života odnesly zvlášť silný pocit vděku ke svým ro dičům. Vděk sám o sobě má však různou hodnotu: pociťuje-li ho člověk vnitřně nezávislý, pak je jeho cena jistě větší než u závislého člověka.

Všichni čtyři Masarykovi sourozenci vyrostli v milujícím prostředí, zároveň však oba jejich rodiče byli mimořádně silnými osobnostmi a lid mi stojícími svým původním založením spíše v protikladu. Stručně ře čeno, stály proti sobě anglosaský „chlad“ a slovanský „oheň“. Bylali k tomu rodinná atmosféra naplněna nejvyššími ideály, kdy se doma denně skloňovala nejvznešenější jména z oblasti filosofie, literatury a umění, pak sice platilo, že toto prostředí dávalo dětem všechno myslitelné poznání, avšak (vyplývá to právě z výroků Masarykových dětí, a to i tam, kde si své dětství pochvalují) toto poznání se jim nabízelo v jaksi hotové podobě. Synové a dcery dostávali konzervu složenou ze všech myslitelných pochutin, avšak naplněnou a utěsněnou někým jiným; bylo možné se na ni dívat a vzít ji pevně do rukou, nebylo však snadné dostat se dovnitř.


14 Pavel KosatíK / Michal Kolář

Masarykovy děti se v dopisech o této skutečnosti zmiňovaly vždy letmo a pouze v náznacích. Třicátého května 1923, dva týdny po matčině smrti, jí Alice Masaryková v listě otci věnovala třeba takovou vzpomín ku: „Pamatuji na rozbřesku dětství, jak jsem pětiletá seděla v první řadě Rudolfina a poslouchala šumícího, bouřícího Rubinštejna. ,Abys te slyšeli největšího žijícího pianistu‘... A mama upozorňovala a vyklá dala...“

4

Matka to tehdy jistě myslela dobře – sama velmi

muzikální, snažila se v dětech probudit lásku k hudbě už od nejútlejšího věku. Tak se však stalo, že v pěti letech byla její dcera konfrontována s hudebním absolutnem; dostalo se jí vysvětlení, že naslouchá Bohu („největší žijící pianista...“); obdržela tedy informaci, ale nikoli už šanci kriticky věc svým vlastním rozumem promyslet. Pokud byl toto jeden z pilířů výcho vy Masarykových dětí (a mnohé nasvědčuje tomu, že byl), pak se dal čekat výsledek: jestliže si děti získané znalosti neřadily do hierarchie samy, ale dostávaly všechno zabalené, nakonec všechny hodnoty, mis try a jejich díla vnímaly jako něco, co je jim samým ve skutečnosti ne konečně vzdálené. Místo aby je poznání a krása osvobodily, probouze ly pocit jejich vlastní nedostatečnosti.

Sám profesor Masaryk se za vynikajícího vychovatele nepokládal – přiznával, že na výchovu dětí nemá příliš čas. Mnozí návštěvníci rodiny, a především samy děti, to popisovali přívětivěji, ačkoliv se někdy mohlo zdát, že vylepšují vzpomínky především kvůli sobě. Například Olga Masaryková ve třicátých letech napsala článek nazvaný Masa­ ryk jako vychovatel ve své rodině – prý proto, aby ukázala, „jakého jsem měla dobrého ,tatu‘. Jak měl zájem na všem, jak měl pro nás čas!“

5

Ten

to profesorův zájem samozřejmě existoval, projevoval se však způsoby, jež byly často bližší jemu samému než dětem.

Organizoval třeba doma pravidelné večerní debaty, na něž přicháze li přátelé z univerzity a jichž měly také děti právo se účastnit; protože prý otec ani matka nevěřili, že se před potomky mají skrývat vážné otázky, debatovalo se o všem bez výjimky – tedy o filosofii, sociologii, literatuře, ale také o pohlavní hygieně nebo o správných vztazích mezi mužem a ženou. Alice a Olga Masarykovy později shodně vzpomínaly, že jim tyto debaty dávaly poznání i pocit, že jsou účastníky rovnoprávné společnosti (není ovšem známo, zda se tam doopravdy rovnoprávně hlásily o slovo a zda tak jejich případné názory byly přijímány).

Jejich bratr Jan však viděl atmosféru těchto večerů úplně jinak: nudily ho a uspávaly, ale nedalo se prý nic dělat, protože řeči se obyčejně


15

Rodina

vedly na salonním sofa, které bylo současně jeho lůžkem. Ještě v květnu 1947 o tom řekl v jednom projevu: „Úroveň domácnosti mého otce byla příliš vysoká. Byl to samý Schopenhauer, Nietzsche... Krása rodiny, šťastné manželství, hodná máma a to všechno, a já jsem viděl, že se do těch vysokých sfér nehodím.“

6

Bylo to něco jiného, než co ještě za otcova života napsala jeho mladší dcera: „Říká se, že děti velkých mužů nikdy za nic nestojí. Tím, že naše matka byla jiné rasy a že oba rodiče byli hluboce nábožensky založení a povahou vyrovnaní, nebylo nám tak zle. My si museli říci, že nemáme jeho rychlou a nadanou mysl, ale s jeho a matčinou pomocí jsme se nedali...“

7

Kdyby je však otec tolik a tak bezvýhradně miloval, jak

se vždy předkládalo, mohl by takový pocit vůbec vzniknout – a udržela by si ho dcera v paměti desítky let? Jako by děti spíš cítily, že práce je u otce na prvním a rodina na druhém místě; souhlasily také samozřejmě s matkou, že je tato práce významná a že to tak má být. Jako děti však musely s takovým odsunutím zároveň vždy z hloubi duše citově nesouhlasit; bohužel měly jen velmi málo příležitostí, kdy se mohly odvážit dát to najevo.

Bylo-li v milujícím otci vždy zároveň i cosi nedostupného, rostla tím role matky: nedostatek lásky bylo třeba napravit. Charlotta to nepochybně chápala a ze způsobů, jimiž později podporovala například Alici, Herberta či Jana na cestách, a ze spikleneckého pouta, které s nimi při tom navazovala, vyplývá, že láskou nešetřila, i když to pro děti nemělo vždy jednoznačně pozitivní následky. „Protože matka byla vychována přísně, snad až příliš přísně, snažila se nám dětem dopřát hodně svobody. My děti jsme měly té svobody možná až moc,“ přiznala později Alice Masaryková.

8

Matka ovšem vyrůstala v duchu puritán

ské přís nosti – nenapila se alkoholu a odsuzovala kouření, nesmělo se před ní neslušně mluvit a za projev pokleslých mravů pokládala mimo jiné i sňatkový inzerát; bylo by však velkým omylem domnívat se, že v du chu této „přísnosti“ vedla své děti; naopak, jako kdyby jí šlo o to, aby nemohly strádat nedostatkem lásky, dovolovala jim téměř všechno. Její syn Jan byl v tom ohledu zvlášť viditelným příkladem: ačkoli ještě mnohem později, jako ministr zahraničí, mluvil o své „příliš puritánské výchově“, dochované prameny spíš než o ní vypovídají až o synově mohutné negativní reakci. Když Jan Masaryk vyrostl do puberty, ne podobal se v ničem matkou vytvořenému obrazu – pil, kouřil, mluvil mírně řečeno nediplomatickým jazykem a začal si osvojovat vztah


16 Pavel KosatíK / Michal Kolář k ženám, který se brzy projevil jako poněkud cynický; „puritánsky přísná“ matka všechny tyto prohřešky tolerovala, neboť je láska k synovi přehlušila.

Díváme-li se na dětství Jana Masaryka a jeho sourozenců s vědomím

událostí, které následovaly, zobrazí se nám tato mateřská péče a láska

jako fakt, který dětem neobyčejně ztížil možnost dospět. Synové a dcery

si v tom ohledu své vzpomínky většinou opět idealizovali, nejvýraz něji Alice Masaryková. Například její sestra Olga se však dokázala vzepnout i k takovýmto myšlenkám: „My vyrostli v ovzduší idealismu, tře bas reálného a ani trochu slepého,“ napsala, aby vzápětí nečekaně změnila tón: „Já nepřišla do styku se vším, co v životě nás může potkat, a nebyla jsem na nic napřed připravena.“ Další větou se však opět uklidnila: „Bylo to však velmi poctivé stanovisko a jsem za ně velmi vděčna. I za ty boje, co nás beztak jen sílí...“

9

V soukromé korespondenci uměla být ostřej

ší. Když se jí počátkem dvacátých let narodili syno vé, dělila se s otcem-prezidentem o názory na jejich výchovu takto: „Ano, nesmíme kazit děti bohatstvím,“ psala mu 23. srpna 1924. „Pove du je pořád k samostatnosti. A dám si tím víc pozor, že mám osobní zkušenosti, jak jsem načas byla okolnostmi zkažena a jak v naší rodině scházel smysl pro cenu peněz.“

10

Co bylo příčinou, že se otec svým dě tem přes všechnu lásku odcizil – a že to za něho svou trochu přemrště nou péčí musela dohánět matka? Poměry se zřejmě přiostřily, když si děti uvědomily, že otcovy četné odborné spory ho od nich nejenže odvá dějí (takže ho nemohou mít pro sebe), ale že také – z jejich hlediska – stavějí rodinu do společenské izolace, či dokonce na pranýř. Otec byl veřejným bojovníkem po celou dobu Janova dětství a dospívání; symbo licky to začalo v roce jeho narození sporem o Rukopisy. Pouhý rok poté Národní listy otiskly článek Filosofové sebevraždy, v němž byl Janův otec označen za ohavného zrádce a poslán k čertu. Profesorův myšlenkový skepticismus („realismus“) natolik předběhl dobu, že mnoho jeho intelektuálních protivníků ani v pozdějších sporech nedovedlo polemizovat jinak než pomocí kýblů emocionální špíny, které zalévaly celou rodinu.

V nejhorší situaci se rodina ocitla za takzvané hilsneriády. Profesor Masaryk v září 1899 vystoupil proti pověře o židovské rituální vraždě a zastal se Žida Hilsnera z Polné, jehož obvinili z brutální vraždy křes ťanského děvčete. Celonárodní vlna antisemitismu se vzedmula do ne čekané výše a tentokrát nezasáhla pouze Masaryka, ale i jeho ženu


17

Rodina

a děti. Všechny české noviny profesora urážely a přinášely jeho karikatury; studenti na univerzitě bojkotovali jeho přednášky a demonstrovali pod jeho okny; proti Masarykovi byly vedeny celkem tři tiskové procesy – všechny prohrál.

Z hlediska jeho mladšího syna, kterému v té době bylo třináct let, se situace musela jevit hrozivě, protože ho přesahovala a byl proti ní bezmocný. Podstatu sporu mohl chápat jen stěží, nechápali ji ani mnozí otcovi kolegové na univerzitě; vnímal však její důsledky, které se ho bezprostředně týkaly na ulici a ve škole. Pražské děti v té době poznaly novou nadávku, když na sebe začaly křičet „Ty Masaříku“. Otec je křičet neslyšel, syn ano... I jeho dosavadní kamarádi v té době začali po rodičích papouškovat, že „Masaryk má raději Židy než vlastní národ“,

11

a opět tam, kde jeho otec dokázal zmobilizovat všechny síly k obraně, synovy síly nestačily. Otcův spor v Janových třináctiletých očích poškodil rodinu, ublížil „mamě“, jemu i ostatním sourozencům a vysta vil je pronásledování, které si nezasloužili.

Týdny, kdy ho do školy musel vodit starší bratr, aby tak zabránil Janovu napadání a bití, v mladším synovi upevnily pocit, že rodina žije v ghettu, nenormálně, a že tím, kdo je za to odpovědný, je otec. Mladší sestra Olga to viděla obdobně: „Ano, čistě lidsky jsme si někdy položili otázku, proč nemůžeme mít radosti dětí pražské společnosti a proč jsme tak úplně izolováni,“ napsala, když už byl T. G. Masaryk prezidentem. Dodávala sice, že určitou náhradou byla blízkost několika otcových přátel, kteří přicházeli a prosazovali nekonvenční názory, hilsneriáda však i pro ni představovala zlom v rodinné historii: „Je jisto, že v tom věku stálé mluvení o rituální vraždě v Polné rozechvělo duši mladého dítěte. Dalo mi to však jakousi ,předchuť‘ zápolení s životními problémy...“

12

Podobné spory měly u Olgy jeden pozoruhodný výsledek, začala totiž otce vnímat rozštěpené, ve dvou osobách: ta první byla „pro domo“ a představoval ji otec, který si s ní hrál a měl ji rád; druhá otcova osoba byla určena pro veřejnost a projevovala se vyhraněně polemicky. Olga Masaryková se v té souvislosti výslovně zmiňovala o „jakési dvojakosti v mém poměru k vlastnímu otci“, z něhož prý se odvažovala nárokovat pouze první část – kdežto druhou nechala ležet s vědomím, že jde o majetek veřejnosti a otcových přátel. Když chtěla tohoto „veřejného otce“ v duchu oslovit, obracela se k „Masarykovi“, a ne k „tatovi“.

Zatímco poměr k otci byl tedy pro Jana spíš semeništěm konflik

tů, s matkou se identifikoval téměř ve všem; došel dokonce ze všech


18 Pavel KosatíK / Michal Kolář souro zenců nejdál na cestě k hudební kariéře, o kterou matka kdysi sama usilovala, musela se jí však vzdát pro onemocnění ruky. Vedla tedy k hudbě všechny děti; všechny také v různých fázích odpadly; jediný Jan dlouho věřil, že zůstane matce podobný i tímto způsobem, a když se ho jako chlapce ptali, čím chce být, odpovídal, že buď dirigentem, skladatelem, nebo – a to nejradši – koncertním pianistou. Studiu hudby věnoval hodně času, matka mu platila hodiny u předních pražských učitelů, mimoto měl několik „hudebních“ přátel (od dětství se znal s o šest roků starším houslistou Janem Kubelíkem), a především pravidelně docházel na koncerty do matčina oblíbeného Rudolfina. I když z této profesionální hudební kariéry sešlo (stejně jako u matky byly důvodem potíže s rukou, kterou si přetížil při cvičeních; později také trpěl s revmatickým ramenem), udržoval Jan Masaryk celý život styky s věhlasnými hudebníky; z těch českých se znal s Leošem Janáčkem, Bohuslavem Martinů nebo Jaroslavem Ježkem a přátelil se s Václavem Talichem, Rafaelem Kubelíkem, Rudolfem Firkušným či Jarmilou Novotnou. Sám zůstal dobrým příležitostným hráčem, u něhož posluchači oceňovali zejména improvizační schopnosti; byly koneckonců v souladu s celkovým emocionálním zaměřením jeho bytosti. Když se ho, už jako zkušeného a světem protřelého diplomata, ptávali, čím by chtěl být, kdyby mohl začít znovu, odpovídal bez váhání: „Šíleným jazzovým hu debníkem, pianistou.“

13

Z jeho dalších výroků též vyplývalo, že

svou představu o štěstí automaticky spojuje s hudebními zážitky. Před kon cem druhé světové války například mnohokrát popsal, co bude dělat v první den míru: viděl se, jak hraje na německý klavír české písničky. V Berlíně.

Už byla řeč o mravně a nábožensky zavazující osobnosti Janovy mat ky; nebyla to však jediná část jejího charismatu. Byla též Američankou, což samo v tehdejší Praze znamenalo senzaci. Jako by však ani na tom nebylo dost, patřila ke staré hugenotské rodině, jejíž předkové pochá zeli z Francie: členové rodiny, kteří zkoumali garrigueovskou genealo gii, došli k závěru, že kořeny rodu sahají až k úsvitu francouzských dějin, k zakladateli druhé královské dynastie Hugovi Kapetovi. Ať už to byla pravda či ne, bylo příjemné tomu věřit; matka tím získávala rozměr navíc a ve fantazii svých dětí vnesla do rodiny tisíciletou vznešenost.

Její bytostná potřeba vnitřní svobody ji postupně vedla k odhazování všeho zbytečného i v náboženské víře: zbavovala se všeho církevnictví


19

Rodina

tak důsledně, až se na počátku století ukázalo, že víra pro ni neznamená jen transcendenci, ale čím dál víc i prostor pro manifestování politických požadavků. V roce 1903 vystoupila i z helvetské církve s odůvodněním, že se příčí jejímu názoru na život; trvala pak dál na tom, že potřebuje pozitivně vymezenou víru, ale už se nikdy k žádné církvi nepřimkla. Četné náboženské prvky si místo toho začala promítat do svého členství v sociálně demokratické straně, kam vstoupila o Vánocích roku 1904. Propagovala tam (neúspěšně), aby děti členů sociální demokracie podstupovaly náboženskou výchovu; členské známky platila až do smrti a nic nenamítala, když ji ve stranické korespondenci oslovovali „Vážená soudružko“. Do sborů a náboženských společností pak už nechodila.

Nikoli její muž, tak úspěšný a viditelný na veřejnosti, ale ona to byla, kdo tvořil základnu rodiny. Od ní se odvíjela zásadní rozhodnutí, přestože to často nemusela být ona, kdo je zformuloval, a k ní se také všichni členové rodiny denně vraceli domů. Svého muže zbavila depresí, jimiž před seznámením s ní trpěl – a prakticky od té doby jimi začala trpět sama. Od narození svých dětí nikdy nebyla úplně zdravá, potíže však dlouho nedosáhly úrovně, s níž by si nedokázal poradit rodinný lékař. Od osmdesátých let minulého století se přesto téma matčiny melancholie v rodině usadilo nastálo – mimo jiné i proto, že se ukázalo, že sklon k nemoci se přenesl na její děti.

Dědictví, které si všechny Masarykovy děti odnesly z rodiny, bylo tedy nesmírně složité; v přijatelné míře zjednodušení se však dá shr nout do dvou částí. Za prvé si Jan a jeho sourozenci odnesli do života zakořeněné přesvědčení, že jejich povinností je být veřejně prospěšní a sloužit lidem – tak to vyplývalo z matčina náboženství a tak se to ve svých četných aktivitách zdál praktikovat otec. Druhým z rodiny vytě ženým sourozeneckým přesvědčením byl mýtus o rodičích, jimž jejich děti ani jako dospělí lidé, dokonce ani po jejich smrti, nepřestanou slou žit a zasvětí jim své životy.

Obojí bylo nejlépe vidět na dvojici Janových starších sourozenců, ze jména na nejstarší Alici. V závěrečném období svého života napsala v emigraci v USA vzpomínkovou knihu Dětství a mládí, z níž vyplývá, že života rodičů si cenila víc než svého vlastního. Celý svůj život se nevdala, jako by ani manželstvím nechtěla narušit soustředění na stráži rodičovského mýtu. Vznešený styl, jímž psala o matce („Přátelství s ní mi bylo čímsi posvátným. Měla jsem pocit, že se pohybuje v jiné sféře


20 Pavel KosatíK / Michal Kolář než já; vyciťovala jsem její jistotu a uvědomělost.“), naznačoval, že jí v duchu přisuzovala nejvyšší místo na zemi i na nebi.

Alice jako nejstarší dítě nesla nejtěžší břemeno rodičovského předurčení. Nároky rodičů na ni nebyly malé, ale ani ona nevyvinula malé úsilí ve snaze jim vyhovět. Měla to tím těžší, že v její době se ženská emancipace teprve začínala prosazovat do života – přesto se už v mládí, jako jediná ze sourozenců Masarykových, začala pokládat za jakéhosi otcova myšlenkového pokračovatele (a snad příštího spolupracovníka). Osud jí však tuto roli – na rozdíl od sestry Olgy za první světové války a bratra Jana po válce – nikdy nedopřál, jako „spolupracovnice“ dosáh la maxima, když se po matčině smrti na dlouhých dvanáct roků stala svéráznou „první dámou“ republiky.

V mládí se rozhodla pro vědeckou kariéru a přihlásila se ke studiu na univerzitě. Nejdřív zkoušela medicínu, potom však vystudovala na Karlově univerzitě historii a filosofii; promovala v roce 1903. Jako jediná z Masarykových dětí dokončila vysokou školu. Ani to však nestačilo – odešla, aby další rok studovala v Lipsku, pracovala v Ber líně, dva roky byla sociální pracovnicí v Chicagu – a tehdy se začalo ukazovat, že pro „následovnickou“ roli nemá ani talent, ani nutný duševní klid. Trému přemáhala hektičností, takže jí tělo vypovídalo služ bu, onemocněla žaludeční neurózou a přihlásily se i další potíže.

Korespondence vyměněná s otcem na přelomu století naznačuje, v čem byla podstata problému nejen u ní, ale i u ostatních dětí. V pracovních úspěších jí nebránil intelekt, ale vůle, přesněji pochyby o vlastní ceně. Blízkost nekonečně vzdělaného a úspěšného otce jí nedovolovala volně projevit svou osobnost; závody, které si sama vymýšlela, nakonec vždycky před cílem vzdala. Když se pustila do filosofování o Bohu, vždy zničehonic rozvíjení svých myšlenek přerušila: „...Vidím, že jsem osel. (Tys to už viděl asi dřív!) Jestli já někdy něco napíšu dějepisného, tak to bude práce let, a pak to bude hrozně malá knížka. Poněvadž co po řád více cítím, je, že se musí schytit v jednom hranolu všechno světlo, a to je nad mé síly. Jako faktum ještě teď nade mnou stojí, co jsi mi řekl, když jsem byla ještě malá, že budu povrchní, já se biju z té klece ven, není ale vůbec východu... Nemít talent a chtít dělat, jako že ho člověk má, je hrozné, zrovna nepříjemné.“ A také následující zbožnou úvahu, ke které jí odlétly myšlenky, Alice po pár větách skončila slovy: „Filoso fický canc – neboli pitomost non plus ultra. Doufám, žes to psaní ani nečetl.“

14


21

Rodina

Její úvahy byly plné touhy něco dokázat a nějakým způsobem prospět; její deníčky, plné „badatelských“ poznámek, se navenek podobaly těm, které si vedl její otec; šlo však o podobnost čistě náhodnou, obsah byl diletantský. Protože si to Alice uvědomovala, další důvod k sebekritice byl na světě.

Otec se stal kritériem všeho; četla a parafrázovala stejné autory jako on a těmito parafrázemi se obracela na prvním místě k němu, k jeho pozornosti; až kdesi vzadu a stranou řešila věci i sama za sebe. Zaplnila desítky stran teoretizováním, neboť vědomí, že má ideální rodiče, v ní utlumilo víru v její vlastní zkušenost. Jen zcela výjimečně si dovolila otevřeně pochybovat o rodinných dogmatech, například o „mamině“ náboženské víře: „Jest potřeba víra v individuelní život posmrtný?“ ptala se otce v dopise 6. listopadu 1906. „Jaký život individuelní věčný – když má začátek? Jak možno mluvit o věčném životě, který začal? Je nezbytným požadavkem víra v posmrtný život?“ A bylo přirozené, že ve stejné době, kdy se odvažovala pochybovat o „mamině“ světě, dokázala se aspoň na okamžik postavit tváří v tvář také otci: „Já jsem omezená ve svých dojmech, ne silná ve svém mozku, ale mám karakter, a já bych ráda věděla, proč jednomu je vývoj duševní tak ztížen, kdežto druhým ulehčen...“

5

Třebaže fragmentární, jednalo se o její myšlenky.

Ať už jim sama přikládala jakoukoli cenu, nemusela za ně nikomu vděčit, proto že byly jejím majetkem. Bohužel s nimi vydržela vždy jenom chvíli a pak se vrátila do stereotypu projevů své oddanosti.

Své dopisy tu a tam vylepšovala kresbami, mezi nimiž nechyběly ani rychle črtané autoportréty. Vesměs šlo o karikatury, na nichž je nakreslena vždy málo sympatická a méněcenná (protože nehezká) intelektuálka; má komicky vykulené oči (které ji bolívaly od čtení) a hrb, který měl vyjadřovat celoživotní klanění otcovským principům. Psala o sobě jako o divném, neurvalém tvorovi porostlém trny a snila o tom, že tyto trny jednou odpadnou a zbude člověk. Svým odhodláním jít v otcových stopách nakonec bratrům a sestře neplánovaně usnadnila život: když viděli, že to nejde, pokusili se žít podle svého.


22 Ve škole Zda měl otec vyhraněnou představu o tom, čím by jeho mladší syn mohl být, se neví; zcela jistě si však zakládal na postavení vzdělance, a chtěl tedy dopřát vzdělání také dětem. Alicin odhod laný pokus napodobit otce však skončil neúspěchem, starší syn Herbert už byl proto ve svém studijním elánu poněkud laxnější – a o nejmladších Janovi a Olze už vůbec nebylo možné říci, že jde o studijní typy. Cítil se tím jejich otec zklamán? Těžko říci. Jeho „Janíček“ evidentně od narození požíval v rodině mimořádných sympatií, bylo to živé dítě, ve kterém se otec viděl, a tak měl T. G. Masaryk zřejmě tendenci vychovávat mladšího syna víc v lásce než v přísné kázni; tak jak to rodiče u mlad ších dětí často dělají, hleděl na Jana shovívavěji.

Rodina se v té době dost často stěhovala; v polovině devadesátých let Masarykovi bydleli v Loretánské ulici na Hradčanech a roku 1896 se vrátili zas dolů pod kopec, do Thunovské; v roce 1910 se přesunuli o pár domů dál do Valdštejnské ulice a jejich poslední adresou před válkou se stala Kounicova ulice na Hradčanech. Pro děti nejlepší z těchto ad res byl starý dům v Thunovské dole pod Zámeckými schody, s terasou do zahrady a s okny obrácenými k Pražskému hradu. Většina dobových svědectví o dlouhých rodinných a návštěvnických večerech trávených povídáním u samovaru pochází odtamtud.

Od roku 1887 začala rodina jezdit i na letní byt na Slovensko, nejčastěji na Bystričku u Turčianského Svätého Martina. Děti trávily


23

ve šKole

většinu času v přírodě, ale učily se také od majitelů „kúrie“, rodiny Lehotských, domácím pracím: staraly se o domácí zvířata, sklízely ovoce a pěstovaly zeleninu. Když jednou pan Lehotský nabídl malé mu Janovi kus chleba se solí a pochválil ho za to, jak ten den dobře oral, byl Jan na vrcholu blaha. A největším zážitkem bylo, když pro fesor Masaryk střelil na Bystričce medvěda. Když přinesli tělo zví řete z lesa, sběhla se celá vesnice; ozdobili je květinami a pro malé ho Jendu bylo vyznamenáním, když si mohl vylézt naho ru jako král na trůn. Medvědí kůže se pak stala jednou z rekvizit pražského bytu, jako tichá připomínka profesorovy všestrannosti.

Čas her však pomalu končil; v září 1892 otec koupil synovi školní brašnu a poslal ho do obecní pětitřídky u Svatého Mikuláše. V první třídě chlapec přinesl na vysvědčení samé jedničky, v pozdějších letech nosil jedničky a dvojky, sem tam trojku; nebyl premiantem, ale nedělo se také nic, co by v očích školy odporovalo statutu profesorova syna. Na závěrečném frekventačním vysvědčení, které Jan obdržel v roce 1897, je uvedena ze všech tří hlavních předmětů (tedy náboženství, českého jazyka a počtů) stejná známka – velmi dobře, tedy za jedna. Rodiče mohli mít ze svého syna radost.

Z obecné školy pak Jan Masaryk přešel na malostranské reálné gymnázium v dnešní Hellichově ulici. Tam se však hned od začátku zhoršil: s rostoucími potížemi se propracoval jen do tercie, kde se jeho další postup zasekl. Po jejím málo uspokojivém opakování následovaly hned dva další reparáty a „nestálá pilnost“ na vysvědčení, takže se roku 1900 musel se školou rozloučit. Jednalo se o léta hilsneriády, a tak lze předpokládat, že zhoršení prospěchu mohlo být vzpurnou re akcí na nepřízeň školního prostředí, dávanou najevo učiteli i žáky; zá roveň však mohlo jít také o výkřik proti otci, o sdělení: jsem tu taky já.

Otec zareagoval svým typickým způsobem: pomohl svému synovi tím, že mu zařídil přijetí na prestižní Akademické gymnázium, jež v té době sídlilo v ulici Na rejdišti. Hoch si tedy svým propadnutím de facto polepšil; cíle, kterého školními absencemi toužil dosáhnout (zájmu rodičů, hlavně otce), ovšem nedosáhl. Nebyl tedy ani důvod chovat se dál jinak. Další rok a půl Jan Masaryk studoval na Akademickém gymnáziu jako privatista, což znamenalo, že se učil doma s matkou a do školy chodil jen ke zkouškám. V té krátké době, zřejmě pro zmíněnou „maminu“ blízkost, prospíval celkem slušně; nešla mu jen latina a dějepis, který ho učil profesor (a spisovatel) Zikmund Winter, zatímco


24 Pavel KosatíK / Michal Kolář u katechety Součka v hodinách evangelického náboženství v té době vynikal.

Po roce a půl byl převeden zpátky do normálního studia a poznal

další prominentní žáky, protože zdaleka nebyl jediným synem známého otce ve škole: spolu s ním na „akademické“ v té době chodili například mladý hrabě Karel Lažanský, syn právníka a politika Albína Bráfa, princ Karel Schwarzenberg, princ Jan Lobkowicz – ale také syn hudebního vědce Otakara Hostinského nebo mladý Jaroslav Heyrovský, příští nositel Nobelovy ceny. V tomto po všech stránkách vzdělání tak přejícím prostředí se však prospěch mladého Masaryka během pár let opět zhoršil – dokonce tak povážlivě, že to nebylo možné vysvětlit běžnými studijními problémy, popřípadě generační nebo indi viduální revoltou; šlo o tak hluboký pád, že se dal objas nit jen nějakou – dlouhotrvající – krizí celé chlapcovy osobnosti.

Ani jeho starší bratr nebyl valným studentem, ale okázalost, s níž

školu ignoroval mladší Jan, hlásila vážný problém. O jeho prostořekosti při vyučování spřátelení životopisci sesbírali desítky historek, z nichž vyplývá, že inteligenci i ctižádost (přinejmenším ctižádost blýsknout se před spolužáky a pobavit je) Jan měl. Zdá se však, že ve škole žil hned v několikerém ghettu: do jednoho jej odsuzovalo například jeho evangelické náboženství, s nímž byl mezi spolužáky v menšině; další ghetto znamenala jeho příslušnost k rodině a ke jménu Masaryk – zde se vlastně nejednalo ani o ghetto, protože Jan v něm zůstával sám. Jeho

rodina se vydělovala z pražské společnosti a – přes časté návštěvy ot

cových přátel intelektuálů – nešlo většinou o taková přátelství, z nichž

by si profesorův syn troufl odloupnout díl také pro sebe. Matka (k níž

byl upnut a kterou bezmezně miloval) byla zároveň trochu podivín

ská, schopná muzikologicky analyzovat obtížný druhý Smetanův kvar

tet Z mého života, ale v praktickém všedním životě často bez orientace.

Otec, až příliš pracovitý na synův vkus, neustále mizel za svými četný

mi vážnými povinnostmi, které bylo třeba respektovat, ale které po čase

tohoto spěchajícího otce synovi zprotivily.

Jak jinak mu mohl signalizovat, že ho potřebuje? Tím, co se v jeho

životě nejvíc podobalo otcovu jazyku a světu, totiž výsledky ve ško

le. V jazyce, jemuž, jak doufal, otec musí rozumět, říkal, že potře

buje jeho blízkost – a otec ho uslyšel, i když trochu jinak, než Jan

předpokládal: místo lásky a pochopení synovy odlišnosti ho začal na

bádat k správ nému chování, učení, vzdělávání, začal prostě – synovýma


25

ve šKole

očima – stupňovat požadavky, místo aby miloval, chápal a tím též trochu slevil. Tak jak na jedné straně otec zpřísňoval nároky (v závislosti na tom, jak stále víc hrozila ostuda na téma „syn univerzitního profesora nejslab ším žákem ve škole“), syn tím víc učení ignoroval. Jeho školní známky byly – řadu let – tak špatné, že to muselo být nápadné i učitelům: ti přece nemohli nevědět, že Jan je inteligentní, ale že se učit odmítá. Dobová pedagogika přirozeně nedělala divy – přesto, i při vědomí, že Jan Ma saryk byl mladík ve své drsnosti nevzbuzující vždy sympatie, se zdá smutné, že se za tolik let nenašel nikdo, kdo by mu pomohl a poro zuměl.

Když se propracoval k závěru školy, byl už prakticky na dně: v sex

tě měl reparát z latiny, v septimě z fyziky, opakovaly se i výtky ohledně špatného chování; v oktávě si Jan Masaryk v prvním pololetí vysloužil další méně zákonné mravy „pro lehkomyslné zanedbávání školy a neomluvené hodiny“, propadl z latiny a češtiny a ze všech zbylých před

mětů měl čtyřky – s jedinou výjimkou německého jazyka, z nějž byl

ohodnocen o stupeň lépe. Výkřiky směřující k otci se proměnily v po

líčky: nejednalo se už o prosbu, ale o negaci celého otcovského světa,

o odmítnutí vzdělání se všemi jeho hodnotami, jak je symbolizovala ot

cova pra covna a knihovna.

Syn šel vlastní, přímo proti otci směřující cestou revolty. Pocitu spo

lečenské izolace, jejž nabyl v rodině, se zbavoval pomocí nejrůznějších

aktivit v prostředí pražské zlaté mládeže, k němuž sice patřil, ale z nějž

ho také zároveň bavilo unikat – buď do samoty, k matce, nebo do lido

vých prostředí pražské periferie. Byl členem studentských part, které

se věnovaly sportu; sám hrál fotbal za studentský klub Slavia a chodil

trénovat tenis na Štvanici; členové party také chodili pít do pražských

hospod, pořádali večírky a oslavy a jezdili na výlety do okolí Prahy, ale

třeba i do Krkonoš. Později na tato léta Jan Masaryk vzpo mínal jako

na dobu spojenou s četnými požitky, často však překvapivě samotář

skými. Vybavovalo se mu, jak v neděli večer chodil do ma lostranských

restaurací na roštěnky a na studený rostbíf, ale měl před očima také

četné osamělé návštěvy koncertů v Rudolfinu, o nichž mlu vil tónem

zasvěceného znalce. Je pravděpodobné, že poslední roky na gymnáziu

pro něj byly také lety prvních citových avantýr, i když pro jejich re

konstrukci většinou není k dispozici lepší materiál než naráž ky črtané

v jeho dopisech – 29. prosince 1906 se například na závěr tro chu zaml

žené úvahy o kterési lásce bratra Herberta zmínil: „Já vím sám, že ještě


26 Pavel KosatíK / Michal Kolář dnes kdybych si měl nechat vypíchnout oko a věděl, že to náležitě prospěje sl. Heroldové, nerozpakoval bych se ani minutu, ač koli je alles vorüber. To je ale jen světa běh...“

1

Slečna Heroldová byla dcerou mla

dočeského politika, který s T. G. Masarykem poslancoval ve vídeňské říšské radě.

I na konci oktávy, na jaře a v létě 1906, mu matka podepisovala četné omluvenky, takže se nakonec „pro nemoc“ nedostavil k ústní maturitě: jednalo se o bolesti v ramenním kloubu, které zřejmě nebyly předstírané, jak by se snad mohlo zdát; vynutily si sérii lékařských vyšetře ní a Jan jimi trpěl ještě nejméně celý další rok. Byl mu tedy povolen náhradní termín maturity po prázdninách. Učit se měl v Praze – když otec toho roku jako obvykle objednával letní byt, v Krucemburku na Vysočině, psal, že pobyt bude trvat od 7. července do 15. září, tentokrát však s ním prý kromě manželky přijedou jenom dcery. Během prázd nin syn přibral pět kilo a bolesti ramene načas odezněly; matka tedy očekávala, že složí maturitu a rozhodne se pro příští povolání; nápadů měl v tom ohledu spoustu.

Náhradní maturitní termín byl stanoven na polovinu září. Ze záznamů školní správy však vyplývá, že zkouška se neuskutečnila, neboť se místo ní stala další nehoda: „Jelikož žáku dne 17. 9. při zkouškách nevolno přišlo, žádal otec, aby synu jeho povoleno bylo zkoušky ty složit po třech týdnech, určitě řečeno 10. 10.“

2

Tedy další průtah, který zem

ská školní rada – možná z úcty k otci, profesoru Masarykovi – zvláštním rozhodnutím zas povolila.

Tentokrát už zbytečně. Jan Masaryk ani k této odložené zkoušce nepřišel, naopak – v těch dnech jeho život nabral zcela jiný směr, když náhle a nečekaně opustil rodinu, sourozence, přátele a Prahu, aby se přes brémský přístav vydal lodí do Ameriky.

Ačkoliv se k takovému rozhodnutí připravoval, nebo s ním aspoň jako s možností delší dobu počítal, nakonec se odjezd odehrál ve velkém chvatu. „V té době panoval zvyk, že se synkové posílali na zkušenou do Ameriky, když jim nešla studia,“ napsal – na základě sdělení Jana Masaryka – jeho pozdější životopisec Vladimír Vaněk.

3

Znělo to

jako trochu bezstarostný popis situace, i když ho Vaněk později zkorigoval: „Jeho ( Janovu, pozn. aut.) odjezdu z Prahy předcházela určitá otcovská přísnost.“

4

Tato přísnost rozhodla, že svým chováním ve škole

i mimo školu už Jan Masaryk rodině hanbu dělat nebude.


27

ve šKole

Nejpravděpodobnější se zdá, že profesorův mladší syn až do průšvihu s maturitou mluvil o cestě do Ameriky jako o jedné z mnoha variant budoucnosti – stejně jako jindy mluvil o tom, že se chce stát dirigentem, hudebníkem, podnikatelem a podobně. Mluvil dokonce i o tom, že 13. října 1906 odjíždí do USA jeho přítel Vojta Mašek, a zmiňoval se, že by bylo dobré jet s ním. To však zároveň také bylo patrně všechno, co Jan Masaryk pro tuto cestu udělal. Zdá se vyloučené, že rozhodnutí nezůstat u řečí, vzít synka za slovo a poslat ho přes oceán mohl učinit někdo jiný nežli otec; matka by patrně s podobným řešením sotva při šla a obě dospělé děti, Alice a Herbert, se o bratrově odjezdu dozvěděly až dodatečně.

Přestože tedy nešlo o rozhodnutí učiněné úplně proti synově vůli, urychlený odjezd ze všeho nejvíc připomínal odchod do vyhnanství. Žádost o přidělení pasu nesla datum až 9. října 1906, tedy den před plánovaným datem maturitní zkoušky.

5

Dalším důkazem chvatu, v němž

padlo rozhodnutí, byl fakt, že matka nestihla o synově příjezdu vyrozumět své americké příbuzné, na jejichž pomoc měl být Jan v New Yorku odkázán – takže po příjezdu musel čekat několik dní v hotelu, než si ho přišli vyzvednout. Prudkým vývojem událostí byl však ze všech nejvíc zaskočen sám Jan; nestačil se rozloučit ani se sourozenci, takže sestře Alici si stěžoval na okolnosti odjezdu až z paluby lodi, když byl na Atlantiku: „Fyzicky pracovat jsem neschopen (narážel na svou nemocnou ruku, pozn. aut.) a duševně neumím,“ psal zklamaně. „Z Pra hy jsem musel pryč, to je heilig, ale teď jsem v koncích. Než abych jel zpátky, to se radši nechám sežrat vod vzteklého rinocerosa, ale co tam?“

6

V do

pisech matce (oslovit otce si v té době netroufl) se snažil vzbudit lítost popisy své samoty a stesku. Už však bylo pozdě.

Zbylí členové rodiny tedy probrali situaci až po Janově odjezdu – a vzácně se v tom bodě sjednotili. Zvlášť vyhraněné postoje k bratrovi zaujala Alice Masaryková; dochovaly se v dopisech, které od podzimu 1906 zasílala matce z Českých Budějovic, kde učila na lyceu. Alice si byla jistá, že bratrův odjezd do Ameriky je dobrou věcí, protože se mu splní jeho touha stát se byznysmenem a najde sám sebe. Jako podmínku však matce kladla na srdce, aby Jana nepodporovala zasíláním pe něz a dál ho nerozmazlovala – a jako by jí v tom sám bratr chtěl přizvukovat, z lodě psal: „Jsem Ti moc vděčnej, že si měla o mne tak upřím nou starost – jen esli to bude něco platný. Zrovna když včera sme seděli se


28 Pavel KosatíK / Michal Kolář sl. Maškovou a povídali, říkal jsem, že kdybych se nestyděl dělat Vám vostudu, úplně bych zpustnul – nemyl bych se, spal bych voblečenej atd. Se mnou je to holt těžký, jsem moc háklich a rozmazlený...“

7

O pár týdnů později se Alice v dopise matce za příkrost k bratrovi zase omlouvala, dopis prý napsala v ráži – doporučila rozhodně poslat Janovi límec, který měl slíbený, a „prosím vás, pište mu velmi často. Vím, že je to essential (nezbytné, pozn. aut.).“ Sama však namítala, že není schopná komunikovat Janovým nezávazným způsobem, a že mu tedy bude psát, jen když bude mít obzvlášť dobrou náladu.

8

Také v dal

ších dopisech Alice vynaložila dost energie, aby matku přesvědčila, že už Jana nadále nesmí finančně rozmazlovat: „Tak prosím pevnou ruku. Jenda je dobrý, ale také přímo špatný a velmi špatný člověk.“

9

V žádném z dopisů psaných v závěru roku 1906 nepřestávala ujišťovat matku i sebe, že Jan bude za oceánem šťastný a úspěšný: „Vskut ku, že nemá maturitu, je dobře. Bude to pro něho dobrá i příjemná škola... Jenda je na pravé cestě. Já doufám, jak tata dostane listy z Ameriky, že to nebude jen vědět, nýbrž i cítit. Jen žádné dolary posílat. Kolik má s sebou?“

10

Věřila také – i když o tom se neodvažovala matce psát

tak často –, že Amerika napraví bratrovu morálku. Podle všeho pro ni její bratr byl jakýmsi živým ztělesněním lži; ještě o mnoho let pozdě ji, když se chýlila ke konci světová válka, napsala dopis rodinnému pří teli, v němž se obecně zabývala tematikou lhaní, a v té souvislosti jí hned naskočil příklad ze života: „...Jenda je na Piavě. Stýská se mi. To máte kluka, který zalže zcela otevřeně.“

11


29

„S malou rodičovskou pomocí“ tedy Jan Masaryk dostal šanci naplnit v Americe sny, o nichž do té doby pouze mluvil – buďto ty, jež měly nějak souviset s jeho hudebním uplatněním, nebo sen vydat se za ob chodem dále na západ, do nitra kontinentu. Neměl a nemohl mít o Americe reálné představy, až do té doby tam nebyl a není moc známo o tom, že vůbec cestoval; spíš se držel doma. Existoval samozřejmě pří klad otce, který v Americe přednášel v roce 1902 a Janovi o tom psal v dopisech a vyprávěl. Syn však jel objevovat svou Ameriku. Něco úplně jiného bylo, že z Ameriky pocházela Janova matka, že tam žily desítky příbuzných, v jejichž přízeň směl Jan doufat, a že se tedy v tom smyslu vracel do „druhého domova“.

Později, už jako světově známý politik, Jan Masaryk často vzpomínal, že otec mu na cestu záměrně nedal doporučení ke svým americkým známým, aby mu tak pomohl postavit se na vlastní nohy (podruhé to mimochodem zopakoval v roce 1919, když jeho syn odjížděl do USA jako diplomat). Otec prý také odmítl přispět větší částkou peněz s odů vodněním, jež znělo jako rozsudek: Jan se má uživit tím, co se naučil ve škole a doma.

Ve skutečnosti otcův postup nebyl tak tvrdý; profesor synovi přispěl částkou, která postačovala na cestu lodí a na prvních pár týdnů života v Americe. Syn ji přijal, přestože ji pokládal za almužnu; mělo jít o část ku osmdesáti dolarů (tak to Jan Masaryk v rozhovorech uváděl V ameRice ...Neboť tady člověk nemůže doufat, že s ním budou mít soucit, a co Karel v tomto ohledu o Americe četl, bylo pravdivé; patrně jen šťastlivci tu doopravdy užívají svého štěstí uprostřed bezstarostných tváří, které jsou kolem nich. FrANz KAFKA: AmeriKA


30 Pavel KosatíK / Michal Kolář nejčas těji, i když občas kolísal – nejnižší cifra, kterou vyřkl, byla pětatřicet dolarů). O většinu těchto peněz však přišel ještě během plavby – krátil si totiž dlouhou chvíli hrou v karty s německými spolucestujícími a neměl štěstí. Tento hřích přiznal až v rozhovoru pro americký časopis v roce 1947, v dopisech matce se o něm nezmínil.

Své dopisy z New Yorku psal Jan Masaryk několikrát týdně, většinou matce a občas sestře Alici; otci – až na jednu dochovanou výjimku – nikdy, ačkoliv prostřednictvím matky a sestry k němu směroval své vzkazy naplněné úctou a bázní. Zpočátku byl ze všeho nejvíc okouzlen New Yorkem a nadšen laskavostí svých garrigueovských příbuzných – byli stejně muzikální jako on, takže s nimi mohl hrát na klavír, doprovázet je na koncerty a podobně; trápil ho však nedostatek peněz a chy bějící možnost společenského a sportovního vyžití. Jen občas bylo mož né uhodnout z náhodné zmínky, že s jeho strádáním je to ve skutečnos ti ještě jinak – například když dal najevo, že i v New Yorku se občas pohybuje ve společnostech, kde by ho matka viděla nerada: „Tady kaž dý dře, až padá, ale když přijde hodina, tak to utratí, dříve než napočí táš švec... Nikdy v životě jsem neviděl tolik opilých žen jako za jedinou noc tady.“

1

Brzy se chlubil, že se na Broadwayi vyzná stej

ně dobře jako v Praze v Anenské ulici, a ještě dlouho po válce se pyšnil, že kdysi znal každou uličku východního Manhattanu mezi East River a Třetí Ave nue.

Ukázalo se, že Alice Masaryková měla ve svých varováních pravdu: nejčastější obsah bratrových dopisů tvořily rozličné žádosti. Chtěl peníze na šaty, na to, aby mohl známou dívku vzít do divadla, chtěl, aby mu matka poslala jeho pražské brusle, a podobně; vzhledem k tomu, proč do Ameriky přijel a že mu bylo dvacet let, zněly tyto prosby zvlášt ně – a zvláštní byly i plynulé přechody do předsevzetí: „Až najdu byt, aunt (teta, pozn. aut.) Alice mi obstará piano, tak bych chtěl taky něja kou školu, abych mohl učit klavír,“ „budu chodit do večerních kursů“ a tak dále.

2

O četných Janových přáních doma rozhodoval tandem matka-Alice. Bylo to těžké: na jednu stranu se zdálo, že Janovi se v Americe vede zle; na druhou nebylo možné přehlédnout, že jeho žádosti jsou jiného druhu, než



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist