načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jan Kraus: Můj soukromý buzynes - Jan Kraus

Jan Kraus: Můj soukromý buzynes

Elektronická kniha: Jan Kraus: Můj soukromý buzynes
Autor: Jan Kraus

Kouzelné vyprávění jednoho z našich nejúspěšnějších moderátorů a herců. Jan Kraus se svěřuje s historkami ze svého bohatého života s lehkostí a úsměvem, který pohladí čtenářovu duši.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 263
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Řízení a správa podniku
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0735-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jan Kraus, mimo jiné moderátor veleúspěšné talk show Uvolněte se, prosím, jeden z našich předních herců a úžasný bavič.

Napsal knihu o sobě, svém dětství, rodině, začátcích u showbyznysu, komunismu, demokracii a o tom, jaké to je být jím. Knížka sestavená z více než šesti desítek příběhů vyjadřuje autorovy názory, pohled na svět a ocelový charakter. Herec, který nikdy nevystudoval herectví, vypráví o tom, jak udělat kariéru v divadle a v televizi. Člověk, který díky svému břitkému intelektu hýbe naší společností, odhaluje, jaké to je postavit se svému hostu v rozhovoru tváří v tvář. Vypráví příběhy ze života. Jeho syn David v poznámce ke knize chválí její opravdovost.

Předmětná hesla
Kraus, Jan, 1953-
Herci -- Česko -- 20.-21. století
Televizní moderátoři -- Česko -- 20.-21. století
Podnikání -- Česko -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Jan Kraus - další tituly autora:
 (CDmp3 audiokniha)
Odpoledne s labutí - CD Odpoledne s labutí - CD
 (CDmp3 audiokniha)
Fantom televize - CD Fantom televize - CD
Jan Kraus: Můj soukromý buzynes Jan Kraus: Můj soukromý buzynes
 (CDmp3 audiokniha)
Vanilkové rohlíčky - CD (Čtou a vypráví Jan a Ivan Krausovi) Vanilkové rohlíčky
 (CDmp3 audiokniha)
Kraus: Učit se, učit se... ! - CD Kraus: Učit se, učit se... ! - CD
 
K elektronické knize "Jan Kraus: Můj soukromý buzynes" doporučujeme také:
 (e-book)
Hana Hana
 (e-book)
Čarodějnice Čarodějnice
 (e-book)
Prašina Prašina
 (e-book)
Deník japonské manželky Deník japonské manželky
 (e-book)
Jak se žije padesátkám: aneb čarodějnice neupalovat Jak se žije padesátkám: aneb čarodějnice neupalovat
 (e-book)
Macbeth Macbeth
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Můj soukromý

buzynes

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Jan Kraus

Můj soukromý buzynes – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


V dětství jsem měl dva sny: řídit auto a veřejně kouřit.

V osmnácti letech jsem si je splnil. Oba najednou.

Kouřil jsem za jízdy. Nikdy později jsem

už žádný tak velký sen neměl.


JAN KRAUS


MŮJ

SOUKROMÝ

BUZYNES

BizBooks Brno 2018


Předmluva 6

Arogantní karoserie 8

Žebráme... 13

Šemík 15

Od fi lmu 17

Bankovkám skotačivě vstříc! 19

Dětský herec 21

Bugárny a kariéra... 23

Poklad 25

Superpionýr 30

Převýchova 34

Koně a osel 42

Otcovy úroky 48

Prodej B43 52

Vojna 56

Buenos bojler 64

Na ministerstvu... 67

Hodinky 70

Byt byznys 76

Chvojno 85

Prachy v plynu 91

Keramika 98

Ke komputerům 106

Plukovník Halíř 111

Zákazník – zvláštní pán 120

Obchodní metodika 122

Přebírání fi rmy 124

Konec komunismu 127

Zlaté devadesátky 131

Tlumočník 134

Účetnictví a daně 136

OBSAH

Předmluva 8

Arogantní karoserie 10

Žebráme... 15

Šemí k 17

Od filmu 19

Bankovkám skotačivě vstříc! 21

Dětský herec 23

Bugárny a kariéra... 25

Poklad 27

Superpionýr 32

Převýchova 36

Koně a osel 44

Otcovy úroky 50

Prodej B43 54

Vo j n a 5 8

Buenos bojler 66

Na ministerstvu... 69

Hodinky 72

Byt byznys 78

Chvojno 87

Prachy v plynu 93

Keramika 100

Ke komputerům 108

Plukovník Halíř 113

Zákazník – zvláštní pán 122

Obchodní metodika 124

Přebírání firmy 126

Konec komunismu 129

Zlaté devadesátky 133

Tlumočník 136

Účetnictví a daně 138


Konkurs 141

Ve l e t r h 14 9

Faktury vydané, divadlo přijaté... 158

Udělejte si pořad 163

První talkshow 169

Porady 179

Rubání v televizi 183

Taxi, prosím 187

Politický byznys 190

OK 193

Obchod s minulostí 196

Uvolněte se, prosím... 199

Poprvé v Ponci 203

Zvuk a jiné obsese 208

Par excellence 210

Přechod do jiné stanice 215

Slovensko 220

Příprava 224

Rádio 226

Cyril a Metodějka 231

Skákání do řeči! 236

V telce 238

Protekční úroky 244

Veřejná známost 248

O telce 253

Pokora 256

Sportovní tým snů 257

Atletika 258

Vzorný osadní život 259

Sláva, popularita, peníze... 261

Odkazy 262


6

Neměl jsem nutkání psát knížku. Nenosil jsem ji v sobě roky, aby nyní konečně „vyhřezla“. PŘEDMLUVA Zavolala mi z nakladatelství paní Hozová, že ji překvapila beseda o  mém podnikání se studenty v  Brně a  jestli bych o tom nechtěl napsat knížku.

Napadlo mě, že všechny rozhovory i knížky se mnou a o mně na

psal někdo jiný. Že bych tedy o sobě mohl napsat poprvé sám.

O obchodu a podnikání jako jednom z motivů mé čerstvé minulosti až do televizní současnosti.

Lepší než tradiční herecká autobiografi e typu „Když jsem poprvé vstoupil na prkna...“, které se mi zdají všechny podobné.

Můj první profesionálně smluvní pracovní vztah za mě podepsa

la maminka, když mi bylo šest.

Moje dětství bylo částečně „obchodní“. Několik let byl mým v ý

razným a současně jediným obchodním partnerem můj otec. Ne

vydělali jsme spolu nikdy nic. Získal jsem při tom ale hodně.

Chtělo se mi o tom napsat.

Jako o tom, jak jsem byl katolický pionýr.

Kolik to stálo, abych nemusel být v socialismu zaměstnaný.

A také jak to chodí v televizi.

Řekl jsem si, že se nemusím držet ničeho a mohu psát, o čem se mi zachce. Tenhle text je opravdu jen můj byznys.

Knížka vychází v edici nepovinné literatury. Zakoupením knížky současně potvrzujete, že po jejím přečtení nebude brán zřetel na žádné reklamace.

V úvodu mnoha knih je často věnování autora vlastní manželce. Nevím nakolik dobrovolně. Ivanka používá pro domovinu výraz Osada.

Předmluva

8


7

Neznám lepší, výstižnější. Je mou soukromou bolestí, že jsem

Osadu nevymyslel ani na ni sám nepřišel. Závidím Ivance. Do

stal jsem od ní ale svolení a právo, že tento termín v  textu mohu

používat.

Děkuji tedy uctivě mé milované spoluautorce. Nejen této knihy,

ale mého života vůbec.

9


8

Lidi bychom prý neměli posuzovat podle toho, jak vypadají.

Děláme to. Já také. A také jsem tak byl většinou posuzován.

AROGANTNÍ KAROSERIE

Nějaká vědecká studie prý potvrzuje, že lidé se snaží podvědomě

chovat podle toho, co se od nich očekává. Jsem-li tedy ve svém v ý

sledku produktem toho, co se ode mě očekávalo, dalo by se říci, že se ode mě nic moc nečekalo. Ne-li vůbec nic. Co se ale čekalo vždy

a všude, je to, že nebudu představitelem ničeho zvlášť dobrého. Spíš naopak. Snažil jsem se někdy možná v  tomto ohledu vyjít lidem vstříc. Není nic horšího než zklamat...

Pánbůh mě prý obdařil ksichtem vyzařujícím mimoděčně jis

tou pohrdlivou aroganci. Prý. Mně to nepřijde. Mnohokrát jsem se sám na sebe díval do zrcadla, a nic takového jsem tam neviděl. Naopak. Milý, jemný a pohledný chlapec. Možná ten dojem ale nebyl objektivní...

Často jsem někam přišel, ve svém vnitřním pocitu uctivý a zdvo

řilý, pozdravil – a z druhé strany se ozvalo: „Hlavně slušně, chlap

če, hlavně slušně!“

Možná se ale falešný dojem, jakým vás vnímá vaše okolí, nako

nec stane pevnou součástí vaší maličkosti. Nejsou způsoby, jak do

nutit ostatní, aby vás při povrchním setkání vnímali jinak. Nejsou

metody, jak svůj vrozený „design“ změnit. Zajímavý fenomén, kte

rý působí jako jisté závaží. V dětství dvojnásob. Vnitřně nevnímáte

pocit ani zdaleka blízký tomu, jaký vyvolává váš výraz a  celkové

vzezření. Jsou zřejmě jen dvě možnosti: zhroutit se z  „Kainova

znamení “, snažit se je všemi možnými způsoby (jako nepřetržitým

tlemením, případně submisivním chvěním apod.) překonat. Nebo

druhá: přijmout je za své coby přirozenou součást své existence.

Druhá možnost je praktičtější o to víc, že možnosti, jak svůj vzhled

změnit, jsou při všem technologickém pokroku pořád omezené.

Arogantní karoserie

10


9

Nebyl jsem nikdy svatoušek, často tedy karoserie odpovídala motoru. Když ale ve škole někdo v naší třídě rozbil okno v době, kdy jsem tam nebyl, byl jsem stejně předvolán s ostatními podezřelými „fi rmami“. A na můj argument, že jsem ve třídě vůbec nebyl, v ykřik la jurodivá učitelka: „Nelži!“ Tam někde, myslím, vznikla moje až hysterická nesnášenlivost nespravedlnosti.

Pomohlo mi, že právě daný vzhled vedl k tomu, že už od dětství jsem byl předmětem zájmu lidí od fi lmu. Měl jsem tak šanci už jako dítě najít jistou rovnováhu ve vysvětlení, že co mi na straně jedné působí zvláštní, nezasloužené komplikace, na straně druhé přináší zvláštní druh privilegia. Kompenzaci.

Byl-li jsem za fi lm a divadlo později vděčný, tak především kvůli všude v okolí zuřícímu socialismu, v němž jsem jen marně vyhlížel, co by mohlo být smysluplnější než jen zvolna proklusat časem. Pokud možno bez výrazných buzerací, peskování, ponižování. Později také: pokud možno s minimální mírou kolaborace.

Pohyb s výrazem „nadutosti“ (ty uvozovky prosím nepřehlédněte) je, myslím, v českém prostředí ještě poněkud bizarnější. Důrazně beztřídní Osada jakýkoli pohyb brady směrem vzhůru vnímá s nevolí. Navíc jsem zřejmě, nezaslouženě, vyzařoval jakési soudružské nesepětí s pokořeným, soudružsky stmeleným družstvem. Možná

patologická neadaptabilita přímo se systémem. Později socialistic

ká netypovost určovala i charakter většiny mých rolí.

Byl jsem ale spokojenější se všemi těmi nespolehlivými pohranič

níky, blby a podvodníky než být „pozitivní“ postavou ve formátu

reálného socialismu. V té době byl navíc pojem pozitivní tak nejas

ný, jako je dnes nejasný například pojem kontroverzní (odvíjí se od

pojmu a kvalit y „verze“).

Nakonec jsem v tom „arogantním, nadutém“ chlapci našel i způsob akceptace jako zvláštní druh osobní ochrany. Většina lidí se k mé podstatě nikdy nedostala, o to větší byla a je plocha mé autonomie, svobody.

Přiřknuté nabubřelosti jsem se v období puberty naopak snažil dodat ještě umocňující akcent. Chodil jsem od hlavy k patě celý

11


10

v džínovém oblečení (včetně ponožek) – coby výraz nejen zjevné odrodilosti od Východu. S dlouhými vlasy, pokud možno skoro na ramena, stejně odbojný výkřik: ne komunismu! Tam někde také zhruba můj aktivní politický „odboj“ končil. Na hlavu jsem si dával různé provokační pokrývky jako buřinku, kovbojský klobouk apod. To už nešlo o politický systém, ale o měšťáka, který meziná

rodně vytruboval, že zelená – modrá, pro blázna dobrá! Nezby tným doplňkem byla i cigareta, pokud možno co nejdelší. Komu

nismus jako by měl krátké nohy, krátký mozek, o to delší vedení.

Dlouhé bývaly občas jen krásné dívčí nohy, z cela apolitické.

Mezi patnáctým a osmnáctým rokem jsem byl výrazně menší,

než jsem měl podle statistických tabulek být a než byli stejně staří

vrstevníci. Vy padal jsem mlaději, což mě ale tehdy popuzovalo. O  to víc jsem se snažil demonstrovat svoji dospělost. Bylo jistým požitkem s buřinkou na hlavě a cigaretou v ústech sledovat neskrý

vané pobouření svého okolí. Pohoršené výrazy kolemjdoucích, často dokonce hlasitý projev zhnuseného úžasu, nebo i výkřik nadávky: Spratku! Ať už šlo o  „vládnoucí“ představitele dělnické třídy, zmuchlané úředníky zločinné moci, nebo prosté kolemjdoucí,

letící do věčnosti s nákupem. Možná jsem působil spíš dojmem

12


11

duševně nemocného puberťáka. Bylo mi to jedno, uvnitř mě hřál

pocit pevné, provokativní výjimečnosti.

Pokud šlo o holky, největším nebezpečím byli jejich rodiče. Sna

žil jsem se rodičům co možná vyhnout. Ale na otce, který táhl svoji

dceru za vlasy od okna, jen aby se mnou nemluvila, nezapomenu.

Vnímal jsem to už tehdy jako nepřijatelné domácí násilí. Nikdy

jsem jeho dceři tak hrubě jako on neublížil.

Světem mého dětství byli romantičtí hrdinové typu Vinnetoua

s Old Shatterhandem, d’Artagnana, Jeana Valjeana či Garyho

Coopera, který ve fi lmu V pravé poledne zůstal nakonec se svojí

odvahou a morálkou sám. Hrdinové neochvějně hájící svoji čest

jako nejcennější a tradiční statek pravého gentlemana. K tomu ro

manticky se pohybující ve společnosti žen, s předvídavostí či mou

drostí, které jsem jim v temném sále a ještě temnějším světě pro

lhaného komunismu užasle záviděl.

Kus z nich v mém snu navždy zůstalo. Jen těžko mi je může na

hradit zažloutlý obraz bohatého advokáta, rozjařeného podnikatele nebo podvodného úředníka, čpících svou upachtěností po penězích za jakoukoli cenu.

Neumím si u nich totiž představit, že by svoji lásku dokáza

li unést na koni, střílet přitom ve zběsilém trysku po padouších a unášenou dámu mezitím zabavit lehkou, koketní ironií, při které se šťastně unesená žena tak chichotá, až z ní občas spadne kousek oblečení.

Ne že bych to dokázal sám. Míval jsem ze všech potřebných in

strumentů možná jen tu ironii. Holky jsem často rozesmál, působily nejdřív šťastně, aby nakonec odjely na nudné mule s mlčenlivým nerytířem.

Arogantní kovbojík ale občas cítil silnou vnitřní nejistotu, ro

zechvění, obavy. Strach. I když navenek to snad patrné nebylo.

V  mužném světě mého dětství byl strach hlubokým pokleskem.

Nevěděl jsem tehdy, že o něm nerozhoduji já. Ale on. Když se do

staví, je strašně těžké, namáhavé, často zcela nemožné – nepustit

ho dovnitř.

13


12

Jako dítě jsem začínal v dabingu. Ten mě pak řadu let i živil. Byl

takovým malým, nenápadným „odbojný m“ c entrem. Zvuk měl

přece jen větší prostor svobody než obraz.

Ředitelem dabingu se stal nějaký nový muž, kterého jsem ne

znal. Seděl jsem v šatně jako vždycky. V džínách, s džínovou bun

dou, na které bylo dost nějakých cvočků, s dlouhými vlasy. Ředitel

vešel, už z  dálky mě probodával pohledem a bylo patrné, že ho fascinuji. Zastavil se u mě:

„Ty seš...?“

„Kraus...“ přiznal jsem se.

„Kluci jako ty by tady vůbec neměli pracovat ,“ řekl přísně a zmizel ve své kanceláři.

Neptal jsem se proč. Arogantní ksicht v „západní m“ oblečení, to už bylo pohrdání celým společenským systémem. A to jsem tu byl přitom poměrně krátce...

14


13

Stál jsem před kinem Belvedere (později Ponrepo).

Kousek od baráku. Chodili jsme sem jak do kina,

tak také žebrat. Tedy nejdřív žebrat, aby pak bylo

na kino. Ne s nataženou rukou, ale s dobrodružnou

„rafi nádou“. Aby fungovala, musela být fronta.

ŽEBRÁME...

Postavil jsem se do fronty na lístky, a když jsem přišel u pokladny

na řadu, „zjistilo se“, že nemám dost peněz. Poodstoupil jsem kou

sek stranou a někdo z  dospělých většinou neodolal a  věnoval mi

chybějící dvě tři koruny, abych na lístek měl. Zdvořile a uctivě jsem

poděkoval a postavil se na konec fronty. Když odešel můj poslední

sponzor, zmizel jsem z fronty také. A přišel za chvíli, kdy už byli

pryč i  všichni svědci. A opakoval to samé. Občas se stalo, že mi

nikdo nepřispěl. Už tehdy byli někteří lidé hnusní...

Žebráme...

15


14

Nicméně kolovrátek návratů a nešťastného zjištění nedostatku u pokladny přinášel pravidelně slušný obnos. Nejen na kino, ale i na cukrárnu. Jisté nebezpečí představovala pokladní (nikdy to nebyl muž), ale nikdy mě žádná nezradila.

Jednou, když jsem byl po čerstvé kasírovačce, jsem šel před kinem do blízké cukrárny. Nechal jsem si naložit na talířek „několik kousků“. Prachy byly, proč nežít? Uprostřed šlehačkové vánice, kdy jsem se dávil všemi těmi sladkostmi, do cukrárny vstoupil muž, který mi jen chvíli předtím u pokladny kina laskavě přispěl. Hleděl na mě pevně. Bylo jasné, že si mě zapamatoval. Já jeho také. Pusu jsem měl plnou cukru a obličej plný šlehačky. Přestal jsem kousat. Mlčky jsme se na sebe dívali. I přes ten prosládlý talířek úspěchu, který jsem měl před sebou, mi bylo divně. Jako na zvracení...

Dodnes si vybavuji pohled toho muže. Jako by to bylo včera.

Ve dle naší školy sídlila bruselská restaurace Expo 58, kam autobusy vozily německé turisty. Zaparkovaly vždycky u nás před školou a tam už jsme na ně v houfu čekali my. Jakmile se otevře

ly dveře luxusního autokaru, napřahovali jsme ruce s výkřikem:

„Kaugummi bitte...! Kaugummi!“

V Praze měl těžko někdo víc žvýkaček než my. Dokonce i ti, kteří bydleli na druhé straně Letné, proti nám byli chudáci. Žv ýkačka šla do pusy a obal se prodal nebo vyměnil. Sbíraly se stejně jako známky.

Vždycky jsem byl vděčný, že bydlíme blízko takové restaurace. Neuměl jsem si představit, co bych žvýkal, bydlet kdekoli jinde v Praze. Nemluvě o těch, kdo se sháněli po ožvýkané žvýkačce a tu pak intenzivně jeli až do jejího rozpadu.

16


15

Stáli jsme s kluky zase před kinem a dělali naše žebravé větrníky, když šel kolem retardovaný kluk, o něco starší než my. Chudák od pohledu. ŠEMÍK Měl jsem v ruce bílou myš. (Nějaký „obchod“ v běhu. Myši nebyly můj sortiment.) Toho kluka myš ohromně zaujala:

„Co to je?“ zeptal se. Byli jsme poněkud pobavení.

„Hříbě ,“ odpověděl jsem. (S publikem jsem dostal křídla.)

„Hříbě...?“ žasl.

„Hříbě... mládě od koně ,“ dodal jsem, aby bylo zcela jasno.

Hladově studoval myš očima a poprosil, abych mu ji půjčil do ruky.

„A jakýho koně?“ zeptal se za chvilku.

„Mustanga,“ řekl jsem pevně, a pro jistotu zopakoval: „Mustanga... hříbě...“ Kluci potlačovali šťastný kvikot krutosti. Chudák žasl.

„Prodej mi ho...“ řekl. To jsem nečekal. „Prodáš mi ho?“

„Prodám.“

„Za kolik?“

„Za pět...“ Pět byla rána. Kino stálo dvě. Sáhl do kapsy, dal mi pět a s myší v dlani šťastně poskakoval pryč a volal na celou ulici:

„Mám hříbě...! Mám hříbě...!“ Po chvilce se na mě ještě otočil:

„Jak se jmenuje?“

„Šemík,“ pojmenoval jsem na dálku tu laboratorní albínku.

„Šemík...“ opakoval dojatě a zase se rozběhl ulicí pryč. Ještě

z dálky bylo slyšet, jak volá do bílé dlaně:

„Šemíkůůůů, Šemíkůůů!“

Kluci byli mrtví smíchy. Jeden starší mě obdivně plácl po zádech:

„Dobrej kšeft . Te d y pro tebe.“

„Kurvárna,“ dodal druhý.

Šemík

17


16

„Ale je šťastnej...“

Šli jsme do kina.

Určitého pachu zpronevěry jsem se dodnes nezbavil. Prachy jsou

dávno pryč.

18


17

Úchvatné je osobní poznání slavných herců,

vidět je živě, kousek od sebe. Někdy je to ale také deziluze.

OD FILMU

Filmování je samo o  sobě nesnesitelný proces věčného čekání

a opakování. Když jako dítě hrajete ve fi lmu, změní vám celé dětství. Ve škole, u spolužáků, učitelů, doma, všude. Z kamarádů se to nejméně dotkne těch nejlepších.

Při jakékoli neshodě, hádce s dětmi, nepořádku ve škole získáte

jistou výlučnost i  ve špatnosti. Učitel s  chutí upozorní, že „tady nejsi na fi lmování“ – a třída šťastným rykotem dává najevo, že to tedy opravdu nejste!

Stačí málo a objeví vaše manýry „hvězd“, pýchu, domýšlivost,

nafoukanost či aroganci, o níž velká část okolí věřila, že jsem ji získal u fi lmu. Přitom to bylo obráceně: „arogantní karoserie“ byla hlavním důvodem mého obsazování do dětských rolí.

Velmi často jsem ve škole díky fi lmování chyběl. Privilegium.

Mohl jsem mít dlouhé vlasy. Cenné privilegium. Pohyboval jsem se v přítomnosti slavných herců – strhující privilegium.

Kluky to dráždilo. Víc než holky. O přestávce jsem občas dostal

nakládačku od objektivní přesily. Po škole jsme zase dali věci do

původního stavu. Rozbíjel jsem hubu já jim. Asi do páté třídy jsem

patřil jistě k několika nejsilnějším. (Pak to šlo nějak dolů a  já se

postupně choval čím dál zdvořileji...)

S  holkami takový problém nebyl. Velká část z nich mi fi lmový

svět upřímně přála nebo přátelsky „záviděla“. Často byly zvědavé

na mé bájné historky a  zážitky. Konverzace s nimi byla vždycky

lepší. Možná proto, že rozesmát holku byl parasexuální zážitek

a holky se uměly revanšovat: někdy mi psaly úkoly, jindy napoví

daly... A pokud šlo o moje špatné vlastnosti, přijaly je často s urči

tou mírou ženské samozřejmosti.

Od filmu

19


18

Jedním z  privilegií bylo, že pro mě občas přijelo osobní auto z  Barrandova. Přímo před školu. Většinou černá šestsettrojka, tehdy impozantní vládní vůz. Při takovém odjezdu se ulice našeho dětství zastavila, jako když k  zázraku vyvolený odjíždí do výšin štěstí, úspěchu a moci.

Byl jsem zamilovaný do Lenky a koncepčně si naplánoval, aby byla přímým svědkem velkopanského odjezdu. Předpokládal jsem, že po tak úderném dojmu nebude mít odvahu mě odmítnout. Zdržoval jsem ji klábosením před školou a nenápadně sledoval hodinky, protože auto pro mě mělo přijet každou chvíli. Přijelo. Místo šestsettrojky – výjimečně, jedinkrát – přijel tehdy nákladní vůz. Řidič mi dal najevo, abych se posadil vedle něj do kabiny. Sám jsem na první pohled nepoznal, že je to auto z Barrandova.

Jako odjíždějící závozník jsem z okna viděl Lenku svíjející se smíchem.

„Kam to proboha jedeš?“ vyhrkla.

„Na fi lmování...“ odpověděl jsem už za rozjezdu. Sám jsem tomu nevěřil.

Lence jsem svoje city nesdělil. Bál jsem se, že budu působit jako prolhaný závozník.

20


19

Otec měl přítele, velmi zvláštního pana Nosakovce.

Měl ho strašně rád právě pro jeho nezvyklou osobitost,

spojenou ale s vynikajícími schopnostmi, jimiž otci

pomáhal s inzercí a články v časopise, který táta řídil.

BANKOVKÁM SKOTAČIVĚ VSTŘÍC!

Pan Nosakovec mi koupil ruskou zmrzlinu – první v mém životě –,

což byl velký kus zmrzliny mezi oplatkami. Šťastně jsem ji na uli

ci zhltnul a během konzumace se také pořádně zaprasil. Velkou

část zmrzliny jsem měl místo v puse na rukou. Pan Nosakovec mě

důrazně naváděl, abych s rukama nic nedělal, hlavně abych si ne

zašpinil oblečení! Zamířil se mnou bleskurychle do obchodního

domu, do oddělení nábytku.

„Podívej na ty matrace... jak jsou měkoučký... sáhni si...“ říkal

a sám výrazně jezdil rukou po matraci a  důkladně na mě mrkal.

Nechápavě jsem si ho prohlížel, než ostře sykl:

„Nekoukej a dělej... otři si ruce...!“

Začal jsem tedy „zkoumat“ měkkost a kvalitu matrací na vysta

vených postelích podle jeho příkladu, až jsem si ruce zcela očistil,

zatímco zbytky zmrzlé smetany zůstaly na nových matracích.

Při jedné z návštěv u nás mi daroval padesátikorunu. To byl v ý

razný fi nanční úder. Nikdy předtím jsem neměl tolik peněz a pan Nosakovec se pro mě stal polobohem.

O to víc jsem se koncepčně připravoval na jeho další návštěvu.

S představou, že bych to mohl vytáhnout i nad padesát, jsem se připravil na bombastické přivítání našeho drahého rodinného přítele.

Vyběhl jsem z domu a celý rozzářený jsem ho veselými poskoky

spojenými s radostným vřískotem vítal už před domem. Cestou po schodech jsem okázale dál vesele poskakoval, nepřirozeně výskal, chytal pana Nosakovce za ruku, snad jsem se o něj i  třel. Dával

jsem mu zkrátka všemožně najevo, jakou mám radost, že k nám

Bankovkám skotačivě vstříc!

21


20

zase přišel. Při příchodu do bytu jsem hlasitě halekal, volal, že už je tady pan Nosakovec! Náš milý pan Nosakovec! Už přichází, náš miláček, náš báječný strýček! A zdobně jsem hopsal před ním, za

ním, kolem něj, jako šťastný dětský hladkosrstý pinč.

Po chvíli se na mě otočil a  nepříjemně nahlas pobouřeným hlasem řekl:

„Co je to s tebou dneska?! Seš tak nesnesitelně rozjívenej...!“

Přepálil jsem to. Nedostal jsem nic. Kromě ponaučení.

22


21

O koncentrácích jsem slyšel od otce pravidelně, podrobně, formou brutálně naučnou. Byl to jeho ústřední příběh. Takže i důležitá součást mého dětství. Ďábelské historky o lidech, které možná dětem nepřísluší. DĚTSKÝ HEREC Představuji si dnešní psychology a psychiatry, jak se hroutí nad otcovým „necitliv ý m“, brutálním přístupem k vlastním dětem. Nemohl jinak. Jako by nikdy neuvěřil, že přežil.

Tátovy lágry a válku doplňoval příběh maminky, která s měsíčním bratrem Ivanem v náručí sledovala příjezd nacistů do Prahy. Čekala na otce pět let, starala se a schovávala jediného syna. Každý týden posílala balíčky manželovi i jeho početné rodině. Také se v ydala na výlet za otcem do Osvětimi, když si zaplatila, že ho uvidí. Neviděla. Kromě jiného pašovala motáky od otce na švýcarskou ambasádu, za což byl trest smrti.

Život mých rodičů mi připadal jako odvrácená strana světa, který jsem jako dětský voyer pozoroval u fi lmu a divadla. Netoužil jsem být hercem. Nebylo kdy. Hrál jsem dřív, než jsem o tom mohl začít přemýšlet. Nepovažoval jsem se za herce. Hraní ve fi lmu nebo dabing byly jedněmi z extravagantních zábav. Jejich půvabem bylo, že jsem za ně dostával peníze. Sice směšné, ale dostával.

Po čase to však omrzí. Místo lítání s kluky po letenském parku, který jsem miloval, cestování po studiích, ateliérech, exteriérech atd. A  mezi dospělými. Podceňují vás. Často na vás zapomenou, než někdo vykřikne: Je tu to dítě! To už bývá pozdě. Kus jejich opravdového světa stihnete zahlédnout.

Na fi lmových exteriérech se brzy vytvořily nové vztahy mezi členy štábu. Během pár týdnů bylo možné sledovat, jak ve zvláštním rychloběhu proběhly stejným schématem, jaký měla velká část zúčastněných zřejmě doma. Šťastné zamilování, teskné pohledy

Dětský herec

23


22

v  prvních dnech natáčení. Po několika dnech mlčenlivé partner

ství. Další týden menší hádky a později křik a hádky v hotelovém

pokoji. Vy t vořili si druhý domov. Zřejmě stejně nešťastný jako ten,

z něhož odjeli.

Konfrontace příběhu rodičů s životem dospělých na fi lmování

působila silně. Poznáte dospělé o hodně dřív. Žádná radost. Ženy

a muži generačně náležející k mamince a tatínkovi, představitelé moudré a přísné dospělosti – jsou náhle zcela jiní. Lžou jeden před druhým, koketují, nadávají, závidí... O světě dospělých velmi rychle ztratíte iluze. Možná proto, že jste mezi nimi nejen příliš brz y, ale především proto, že na vás soustavně zapomínají.

24


23

Bugárna byla základ. (Prkno se čtyřmi ložisky na krajích,

na kterém se bylo možné za ohromného kraválu řítit

kudykoli...) Ovládací byla přední část, kde se nohama

nebo rukama dalo zatáčet. Pokud vám ložisko skříplo ruku,

většinou ustřihlo kus kůže tak, že chirurg by to lépe nedokázal.

BUGÁRNY A KARIÉRA...

Frajeři sjížděli zejména serpentiny cesty od restaurace Expo 58 dolů, na nábřeží. Žádná bugárna neměla brzdy. Brzdilo se buď smykem, vyjetím do kopce, nebo chirurgií. Od jara do podzimu.

V zimě pak zimní boby. Prkýnko přibité na dvě brusle. Nějak mi

došly brusle, a tak mě napadlo, že budu inovativní. Místo bruslí jsem k desce přibil dvě dětské lyže.

Přišel jsem na hřiště a bylo jasné, že jsem první, kdo má tenhle

typ sjíždědla. I holky zpozorněly – a o to šlo. Zamával jsem, jak se ženám mává, než odletíte ke hvězdám. Jeden blbeček se uchichtl, co to má jako bejt? Doporučil jsem mu, ať se hlavně dobře dívá, a co

nejhlasitěji jsem zařval: „Rybička!“ Tedy na břiše, hlavou vpředu, ve

směru jí z dy, obličejem dolů. Ležérně jsem svoji lyžobugárnu hodil

na svah, rozběhl se a naskočil. Díky zledovatělému sněhu lyže letěly

elegantně. Doletěl jsem až do dětského bazénu, kde jsem si obličejem důkladně prohlédl, jak vypadá beton zblízka. A malinko jako bych ztratil vědomí...

Lehce omámeného betonovým nárazem mě kamarádi vytáhli

z bazénku. Místo poděkování jsem se pozvracel a za jejich dopro

vodu odkulhal domů. Boby jsem nechal na hřišti. Cítil jsem se do

statečně vyježděný.

Druhý den jsem seděl ve třídě, když přišla nějaká paní od fi lmu

(Milada Mikešová – dlouholetá pomocná režisérka především Kar

la Kachyni), že by potřebovala nějaké chlapce. Učitelka jí promptně

Bugárny a kariéra...

25


24

nabídla tři největší šprty. Trčel jsem v zadní lavici, ještě lehce otřesen po včerejší rybičce do betonu. V nepravidelných intervalech mi kapala krev ze škrábanců v obličeji přímo do sešitu. Paní od fi lmu mě zahlédla a zeptala se polohlasem učitelky:

„A co tamhleten?“

„Toho vám nedoporučuji...“ slyšel jsem zřetelně i  přesto, že se učitelka snažila šumět polohlasně. Paní od fi lmu se ale nemohla

odtrhnout od mého pomláceného obličeje, od všech těch barev. Ne

nechala se odradit a vzala mě s ostatními šprty za dveře.

Ptala se, co čteme. Šprti začali jeden přes druhého recitovat: Ma

lého Bobše, Honzíkovu cestu, O letadélku Káněti... Pravdivě jsem

mlčel, navíc jsem nepříjemně cítil menší odřeninu na rtu.

„A ty?“ zeptala se.

„Já nečtu.“

„Proč?“

„Nemám na to čas.“

„Jak to?“

„Jsem pořád venku! V parku, s klukama, teď máme dokonce válku se sousedním barákem... no tak to už vůbec... Předvčírem nás zase mučili...“ Prohlížel jsem si přitom šprt y, jestli jim třeba konečně nedojde, jak promarnili život.

Usmála se. Jako by přišla z jiné planety. Pozvala mě na konkurs.

Šprti pokračovali v četbě ve třídě.

Postavit tu nekonvenční bugárnu a zariskovat „rybičku“ se nakonec ukázalo jako dobrý byznys. Stačilo ten smělý pokus přežít...

Na konkursu mě opět zradilo, že vypadám příliš mladě. Ale ten

požitek, že v životě existují situace a okamžiky, kdy spořádaní šprti

a studenti neuspějí, si pamatuji dodnes. Bylo to obrovské povzbuze

ní v období školního třídění, kdy to, kdo je a kdo není dobrý, měla

v rukou několik let jedna učitelka. Se svou karoserií jsem u ní neměl

šanci. Tohle byl jedinečný případ, kdy jsem ji nečekaně překvapil.

Stejně se nepoučila.

26


25

Byl jsem na pionýrském táboře. Čisté utrpení.

Bydleli jsme ve stanech, kousek od Berounky.

POKLAD

Všechno, co souviselo s  táborovým řádem a  jeho organizací, mě

mučilo. Nemohl jsem dělat nic jiného než se podřídit. Jako ve

všech táborech. Znal jsem to od otce důkladně.

Oznámili nám, že druhý den bude bojová hra. Jako by mělo jít

o vrcholnou zábavu. Prý budeme hledat poklad. Bude to náročné, budeme muset zdolat fyzické i  vědomostní překážky, ale poklad prý bude stát za to. Neměl jsem k tomu sebemenší důvěru. Nestál jsem o jiný poklad než případně odjet domů. Bohužel, to nepřicházelo v úvahu.

Ve č er před bojovkou jsem si šel dát ještě jednu cigaretu před spa

ním. Byl jsem v  šesté nebo sedmé třídě, kouření jsem už zvládal bez problémů. Drobné bolesti hlav y, motání, vše odeznělo. Kouřil jsem skrytý za stanem, na nádvoří tábora se to hemžilo instruktory a vedoucími. Zakopávali poklad.

Ráno nás vzbudili s ohromnou slávou a bujarým nadšením, že

už je tady ta bojovka! Že si máme všichni vyzvednout mapy, buzo

ly, kompasy, plánky značkované cesty, všechno, co je potřeba pro

zdárné hledání pokladu. A upozornili nás, že se také bude měřit čas a jen ti nejlepší se budou moci zúčastnit nějakého fi nále v hledání pokladu.

Dostal jsem svoji výbavu k bojovce a zařazen v  družstvu jsem

poslouchal instrukce. Vrcholně nezábavné. Když přednáška skon

čila, vedoucí tábora vystřelil z poplašné pistole na znamení startu.

Největší snaživci vyběhli a při vytrvaleckém poklusu hleděli do

map. Všichni jsme měli příruční kompasy, podle nichž někteří vy

běhli na úplně jinou stranu než jiní.

Pochopil jsem, co jsem v noci viděl.

Poklad

27


26

Nevyběhl jsem s  ostatními, ale pomalu došel k  táborovému nádvoří. Díval jsem se na zem a hledal čerstvé stopy z noční ukrývačky, kterou jsem pravděpodobně při kouření zahlédl.

„Co tady děláš, Krausi?“ zeptal se mě jeden z vedoucích.

„Hledám poklad ,“ odpověděl jsem po pravdě.

„Máš buzolu? Máš plánek? Tak se toho laskavě drž a pokračuj po značce.“

„Po značce...?“

„No jistě, po značce! Ses ani nepodíval do plánku, viď? Tam to máš všechno naznačené... Najdi si značku a vydej se po ní.“

„Aha,“ odsouhlasil jsem, ale přesto jsem pokračoval ve zkoumavém procházení prostoru hlavního seřadiště.

„Tys mě neslyšel?!“ zeptal se vedoucí už trochu podrážděně.

„Slyšel...“

„Tak co tady děláš?“ přidal na hlase.

„Hledám poklad...“

„Hledáš poklad? A  proč ho hledáš tady? Co tě sem, prosím tě, dovedlo? Máš v plánku snad něco, co ti ukazuje sem? Už jsi byl na kontrolních bodech? Tam si určíš azimut, pokud to vůbec umíš, a podle něj teprve budeš pokračovat správným směrem...“

Měl v hlase ponižující tón, jako by věděl, že azimut a kontrolní body nejsou moje silné stránky. O to víc, že mě nezajímaly. Ostatně ani poklad mě příliš nevzrušoval. Tušil jsem, že rozdíl mezi významem toho slova a realitou bude kolosální. Na pionýrském táboře by něco jiného mohl čekat jen blb.

Všiml jsem si kusu čerstvé hlíny kousek vedle stožáru se státní vlajkou.

„Kam jdeš?!“ zařval vedoucí.

„Hledám poklad ,“ odpověděl jsem po pravdě.

„Ale kde?!“

„Tady...“

„Jak tady...?“ Teď jsem si zase jako blba prohlédl já jeho.

„Tady...“ zopakoval jsem a koukal se soustředěně do země a pomalu našlapoval kolem trochu čerstvější hlíny.

28


27

„Ale tady nemáš co dělat!“ zařval a povytáhl si tepláky.

„Jak to? Hledám poklad...“

„Ne! Když chceš najít poklad, musíš za ním jít! Po značkách! Jako všichni! Podívej se, už jsou z tábora dávno pryč!“

„A co když je v táboře?“ zeptal jsem se upřímně. Jeho další pov ytáhnutí tepláků a mírný tik v obou očích vysílaly signál, že otázka ho trefi la silně.

„Proč by byl v táboře? Proč?“

„Proč ne? Mám hrozně silnej pocit, intuici! Strašně silnou intuici, že by mohl být někde tady...“ a dloubl jsem nohou do hlíny.

„Tak ale už toho mám dost!“ vyjekl hystericky „Jdi hledat poklad, ti říkám!“

„Dyť ho hledám!“

„Nemluv! Ticho! Rozuměl jsi?! A okamžitě jdi hledat podle značek, azimutu, ať už jsi na trase...“

„Můžu něco odpovědět?“

„Néééé! Buď zticha! A  jdi okamžitě hledat poplach! Poklad...!“ Nervozita a vzrušní ho malinko ochromily.

„Já ho hledám, ale mám tak hrozně silnou intuici, že by mohl být

tady...“

Jeho řev přivolal další vedoucí a praktikanty. Všichni byli fascinováni mým nepřístojným chováním. Že si dovoluji hledat poklad uprostřed tábora, když jsem měl už dávno vyrazit na cestu.

Nechtěl jsem jim prozradit, že mi žádný „poklad“ nestojí za to, abych vyrazil na nějakou náročnou túru a určoval si azimut y, kudy dál. Na druhou stranu jsem si byl z nočního pozorování celkem jistý, že z celého tábora jsem pokladu nejblíž, a získat ho bez námahy by mě potěšilo.

„Krausi!!!“ zařval onen vedoucí ze všech sil, „já tě vyzývám, abys podle pravidel bojové hry pokračoval! Opusť tábor a  vydej se po značkách...!“

Znovu jsem dloubl nohou do země.

To už nevydržel a lehce mě do ní kopl: „Přestaň tady kopat do země! Okamžitě! A pokračuj!!“

29


28

Otráveně jsem opustil nádvoří tábora, ale na žádnou cestu jsem se nevydal. Byl jsem si jistý, že poklad je tady, a  chtěl jsem být u toho, až ho někdo najde.

Ve doucí se mě znovu zeptal, jestli nehodlám plnit zadání hry. Odpověděl jsem mu, že ho plním, že hledám poklad a bojím se z tábora odejít, abych o něj nepřišel...

Poodešel jsem nakonec stranou, protože pohoršení, které jsem vyvolal, bylo obrovské. Ve v z duchu bylo cítit, že bych mohl dokonce nějakou chytit.

Kolem poledne přiběhli vytrvaleckým klusem první snaživci.

S mapkou a buzolou v ruce, soustředěně se dívali chvíli do mapy, chvíli do buzoly a pak pár metrů pokračovali v poklusu. Z mého

pohledu – stál jsem zase za stanem – působili dojmem, že nadšeně

bloudí.

Nakonec jedna skupina ošátkovaných snaživců vykopala „po

klad“ kousek od místa, kde jsem ráno pátral já. Ve doucí radostně

poskakovali a gratulovali jim, v jak dobrém čase to stihli! Poklad sám o sobě byl nějaký symbolický trapas – vlaječky, koláče... Ale z principu mi to nedalo:

„Já tu byl dřív, vyhodili jste mě, a přitom...“

Ve doucí se na mě otočil s brunátným výrazem v obličeji:

„Tebe nechci ani vidět! Rozumíš?!“

„Byl jsem tady přece už ráno, protože jsem tušil, že jste to frkli někam sem...“

Bylo patrné, že jakýkoli zvuk ode mě leze táborovým vedoucím nesnesitelně na nervy. Bez ohledu na to, co říkám.

Odsoudili mě nejen vedoucí, ale i  celá skupinka zpomalených nálezců. Hromadně mi vysvětlovali, že můj postup byl stejně neplatný, protože jsem nedodržel pravidla hry.

Odmítal jsem jejich argumenty s tím, že zadáním a jediným pravidlem bylo najít poklad. A celá stezka s úkoly byla jen pomůckou

pro t y, kdo třeba nemají tak silnou intuici jako já.

Ve č er jsem dostal před celým nastoupeným táborem důtku za špatné chování.

30


29

Bylo po bojovce. Chudáci „v ý herci“ pak s instruktory společně předstírali, jakou mají z  pokladu radost! Z  debilních vlaječek... Cpali se staršími koláči z  pekárny a  nahlas halekali něco jako „mňam mňam...“.

Popuzovalo mě to. Musel jsem si dát za stanem další cigaretu.

31


30

Maminka měla pevný koncept výchovného systému. Všichni jsme chodili na piano, do kostela, po kostele na výstavu obrazů. A také do dramatického kroužku. SUPERPIONÝR Ultraaktivní sourozenci, jako například sestry Eliška a Kateřina, ještě tančily, recitovaly česky a francouzsky, př ípadně krasobrusli

ly, č etly světovou literaturu už od povijanu.

U  dramatického kroužku maminka vždy opakovala, že nejde

o to, abychom byli herci, ale abychom byli schopni „se vyžvejk

nout“. Že právě návštěva takového kroužku a vystupování na jevi

šti před veřejností jsou nejlepší průpravou. Nikdo ji nikdy nezbavil

našeho tajného podezření, že možná chce mít v rodině také herce.

Po zpěvákovi se toužit neodvážila, protože už při hře na piano se

ukázalo, že jak bratři, tak sestry jsme všichni zajedno v  hudební

hluchotě.

Přihlásila mě do Ústředního pionýrského souboru, což bylo v y

hlášené pionýrské „těleso“ se všemi složkami – dramatickou, sbo

rovým zpěvem i tancem.

Hned na prvních setkáních jsem dal najevo, že poezie není můj

žánrový favorit. Když se blížilo první veřejné vystoupení, rezolutně jsem odmítl přednášet jakékoli verše. Dostal jsem už ale tehdy elementární školení kolektivního, jednotného nátlaku: totiž že všichni recitují, všichni recitovali a  všichni také recitovat budou. A jak k tomu přijdou všichni ti, co recitují... Trval jsem na svém. (Pohrůžka, že mě ze souboru mohou vyhodit, mě nijak neděsila.) Vymohl jsem si tak mezi pionýry nezvyklou výjimku. Místo básničky jsem dostal pro vystoupení krátkou povídku Miloše Macourka: Ve j c e.

Text mě nadchnul. Zejména proto, že se nerýmoval, a navíc se

mi zdál vtipný.

Superpionýr

32


31

Zatímco se ostatní při svém vystoupení prorecitovali zejmé

na sovětskými básněmi o vojácích, míru, nádherném socialismu a revanšistech na Západě, já přítomné pionýry docela pobavil Macourkovým textem. O  to víc, že na podobných akcích to nikdo nečekal. Měl jsem tak pravidelně velký úspěch. Někteří z kolegů mně upřímně fandili, jiní se o to víc trápili se svými politickými

veršovanými litaniemi.

Pochopil jsem tehdy zvláštní magii jevištního kouzla. Když jsem

mezi všemi těmi budovatelskými a svazáckými parabásněmi a pa

rapísněmi přišel na pódium a řekl první větu textu: „Každé vejce

je jiné...“, ozval se většinou nadšený, ne-li hurónský smích. Nebylo

to mým fantastickým přednesem, ale radostí, že jsme na okamžik

vypadli ze světa nařízené idiocie.

Macourkův text mi přinesl úspěch, který

ve světě krvavých šátků nebyl obvyklý. Ne

trvalo dlouho a ozvali se další, že by také

chtěli radši přednášet podobné texty

než hučet budovatelské rýmovačky.

Protože už ale předtím dostatečně

prokázali svoji poslušnost, mu

seli pokračovat v  budovatelském

duchu.

Dostal jsem se postupně mezi

výlučné pionýry, kteří se například

účastnili každý rok „Setkání prezi

denta republiky s pionýry na Praž

ském hradě“. Pionýrská elita. Stal

jsem se specialistou na pionýrský

humor pro slavnostní příležitosti.

Nebyl to rozhodně humor, který by

mě bavil nebo s kterým bych se

identifi koval. Proti ostatnímu

„repertoáru“ to ale bylo

vysvobození.

33


32

Na základě této strhující kariéry mě pak pozvali na konkursy do Vinohradského divadla, Národního a dalších divadel – kde jsem všude znuděně uspěl. Nebyl jsem dítě dychtící po jevišti, po vůni divadelních kulis a líčidel... V konkursech na neposlušné děti ale karoserie zajišťovala náskok před snaživými a spořádaně vyhlížejícími vrstevníky, kteří většinou patřili do okruhu slušně oblečených a svědomitých chlapečků.

Nejzábavnější bylo konkurs vyhrát, uspět v soutěži. Představení samotné by mi tehdy stačilo jen jedno.

Na dětských konkursech nebyla příliš velká konkurence. Podkolenkáři, čtenáři, babičkáři, jedničkáři a šprti se snažili svědomitě předstírat, jak hrozně jsou zlobiví, oškliví, neposední a neposlušní. Kouleli očima, okázale se mračili, pak ale rychle běželi k babičce napít se z termosky vlahého čaje. Trochu otřít žínkou zpocený obličejík. Já na rozdíl od nich přicházel s autentickou kastlí, s regulérní praxí, znalostmi v oboru a většinou bez doprovodu dospělých.

Po několika vyhraných konkursech jsem byl jako zkušený medailista, který chodí jen do fi nálových kol a rovnou pro vítězství. Takticky, klidně a  pevně. Vítězství v konkursech měla ale často hořkou dohru. Nakonec jsem z  „vyhraných“ rolí nehrál dlouhé roky žádnou. Po řadu let se opakoval stále ten stejný problém: v ypadal jsem na svůj věk příliš mladě. Vadilo mi to tehdy hodně. O to víc, že jsem se nemohl dočkat dospělosti. Dnes si naopak ten zlozvyk držím ochotně dál.

Až po pěti letech nekonečných výher na konkursech a stejně nekonečných proher v obsazování jsem se dočkal první malé hrané role ve fi lmu. U režisérky Věry Plívové Šimkové. Paní Věra se pak na řadu let stala mou osudovou režisérkou. Po první hrané roli ve fi lmu jsem během jejího dalšího fi lmu propadl na gymnáziu. Při dalším setkání s paní režisérkou jsem poznal svou první ženu Janu. Během dalšího natáčení s paní Věrou se mi narodil syn David, musel jsem ale z fi lmování kvůli jeho závažné operaci odjet.

Řekl jsem jí tehdy, že její fi lmy mají tak zásadní a osudový dopad

na můj život, že při veškeré úctě k ní s ní už bohužel spolupracovat

34


3333

nemohu. Protože podle dosavadního trendu všechno nasvědčuje

tomu, že při další spolupráci bych pravděpodobně zemřel. Za to

žádná role nestojí.

35


34

K tetě jsem jezdil každý rok na prázdniny. Byla to její služba mamince, aby jí při tolika dětech ulevila. PŘEVÝCHOVA Te ta měla také pět dětí, samé syny, ale už starší, poslušné a samostatné. Čas se mnou se snažila využít k rychlé převýchově. Při její oddané zbožnosti jsem pro ni byl ztělesněním dospívajícího čerta. Léto jsem u ní pravidelně proministroval, promodlil a souběžně se přesvědčoval, že peklo nemůže být horší.

K očekávané proměně podle jejích představ ale nedocházelo. Po

několika letech marných náboženských soustředění přišla puberta

a vymetla ze mě poslední zbytky svatosti.

Zřejmě z toho důvodu se teta rozhodla pro razantnější postup.

Vysadila mě v klášteře. Proto jsme včera ani nevybalovali kufry! Matka představená, Placida, mě srdečně přivítala. Usmívala se něžně a svatě, kolem dalších asi čtyřicet sestřiček, všechny černo

bílé. V kleci hystericky štěkal německý ovčák. Asi taky katolík.

Tělem mi prudce kolovala krev všech nevěřících světa. Proč sem?

Panebože, co já tady? Proč mám tak proklatě bigotně věřící tetu? Nejspíš proto, že jí poslední den války zastřelili manžela a ona zůstala s  pěti syny sama. Nejstaršímu bylo tehdy třináct... Proto, blbečku...

Sestřičky se v klášterní zahradě kolem mne pomalu shlukova

ly. Zdálo se, že všechny mají stejný úsměv. Klášterní. Te ta bydlela v Liberci v Klášterní ulici, já v Praze v Kostelní – a tohle teď jako vrchol náboženských adres. Vrchol hory mé puberty.

Milí zbožní, já mám teď úplně jiné zájmy a starosti! Koketuji

s peklem, fascinuje mě horko holčičích klínů, neřest jako tajnost, já se fakt nechci modlit!

Nechci růženec, nechci!

Bůh o tom ví a přivřel oči...

Převýchova

36


35

37


36

Te ta zamávala na rozloučenou, zůstal jsem ve svaté zahradě

sám. „Chlap“ s  řeholnicemi na začátku letního soumraku. Moje zoufalost musela být patrná. Pomalu kolem mě vytvářely půlkruh. Ovčák byl čím dál hysteričtější. Asi, chudák, taky samec...

„Zahrajeme si na slepou bábu, co říkáš?“ řekla matka předsta

vená a něžně mi na obličej uvázala černý šátek. Poslední pohled – čtyřicet úsměvů.

Já si nechci hrát, už vůbec ne na slepou bábu! Já už byl s nahou

holkou! Tajně kouřím, ale profi ! Když hraju, tak fl ašku – svlíkačku, ne jako debílek, že nevidím!

Při pohledu dolů bylo zpod šátku vidět čtyřicet párů bot. Osm

desát stejných botiček! Vždyť s  vámi se to ani hrát nedá! Jste

všechny stejné!

Při pohledu dolů zpod šátku čtyřicet černých siluet. Poníženě

jsem bloudil zahradou a slyšel ten cvrlikavý smích „holek“, co

balí Krista. Bože, jak jsi mohl dovolit, že jsem přistál zrovna tady? Vždyť jsem nic neprovedl!

Ve svém pokojíku jsem koukal do stropu. Rád bych si s Bohem

promluvil o tetě a o tom, kterým vlakem ráno odjedu... Chtěl jsem mu to tentokrát říct na plnou hubu. Že se tohle nedělá, protože to je nepřirozené a ponižující. Je jasné, že tady budu minimálně měsíc, takže na ten rozhovor dojde. Nemysli si, že ti to projde. Nikdo není neomylný, to platí i pro tebe...

Ráno začalo mší svatou. Jak jinak. Kněz – další chlap. (Už jsme

tady tedy tři – já, kněz a  ten pes.) Nevypadal dobře. Asi schválně vybírají nepohledné chlapy... Byl milý a hodný. Tady jsou ale všichni hodní, protože to je tábor na přijímačky do nebe.

Zpěv sester mě překvapil a ohromil. Zpívaly brilantně, strašně

vysoko, čtyřicet tenkých hlásků v nábožné disciplíně oddanosti. Nic takového jsem ještě neslyšel. Andělský chorus. Že by ráj? Ne, klášter u Liberce.

Šel jsem tajně kouřit za dřevník.

Jaromíra – jezdila s autem i skútrem. Chodil jsem za ní do dílny.

Při práci se usmívala a ve všem, co dělala, byla jako šikovný chlap.

38


37

Jen nedělala ty chlapské, důležité ksichty, kdy chlapi mívají při

zatloukání hřebíku výraz, jako by někoho operovali. Nebo dobíjeli. Několikrát mě nechala, abych s autem vyjel před garáž.

Imelda – moje hlavní sestřička. Od pohledu jsme si nesedli. Ve

výrazu obličeje jako by měla rozvrh s úklidem. Kolem čtyřicítky, pevná a přísná. Zranila se v zaměstnání, pořezala si ruku v textilce, kde sestry pracovaly, a díky tomu na mě měla dost času. Byla slabě cítit dozorkyní. Te ta zařídila a  vyjednala, že budu náležitě proškolen, složím na závěr zkoušky z bible a přijmu svaté přijímání. Já chtěl ale tehdy přijmout holku, ne oplatku!

Placida – matka představená. Dáma s autoritou, milá a  pevná

zároveň. Měl jsem z ní respekt. Sestřičky ještě větší. Ředitelka.

A  Reconciliatrix! Krásná moje láska. Tenké stříbrné brejličky,

za nimi její něžná, křehká krása. A  veselá! Smála se! I těm mým

blbým fórům, ve kterých jsem opatrně, schůdek po schůdku, ne

nápadně našlapoval pryč od světa modliteb do země šťastného

hříchu. Jako by tam byla ochotna se mnou jít! Byla starší, kolem

pětadvaceti, a přišlo mi zoufale hrozné, že zůstane s Kristem.

Stačilo by, kdybychom spolu utekli na pár hodin, pobyli v opoj

ném štěstí mých polopitomých žertíků a nízké hamižnosti těl...

A pak bychom se řádně a jinotajně vrátili k řádu a modlitbě. Při

večerním pohledu na strop mého pokoje na něm vlála sestra Reconciliatrix v hlavní roli.

Snažil jsem se všemožně zařídit, aby mě učila právě ona. Šlo

nám to spolu báječně a já měl pocit, že s ní se lze k blízkosti Boha skutečně dostat. Imelda zjevně můj názor nejen nesdílela, ale dávala najevo, že mojí hlavní sestrou je ona. Reconciliatrix ještě ke

všemu chodila s ostatními do práce a já odpoledne hladově vyhlížel, kdy se objeví. Měl jsem šanci jen na chvilku, protože jeptišky po večerech nesedí u vína, netančí u jukeboxu, jsou mimo svět,

kde jsem mohl krmit svoji naději.

S Imeldou jsme spolu naopak byli celý den a náš vztah se blížil

obroušenému soužití partnerů, kteří si nikdy příliš nerozuměli.

Všiml jsem si, že na můj vřelý vztah k Reconciliatrix trochu žárlí.

39




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist