načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Jan Fridrich z Valdštejna - Jiří Havlík

  > > > Jan Fridrich z Valdštejna  

Elektronická kniha: Jan Fridrich z Valdštejna
Autor:

Arcibiskup Jan Fridrich (Bedřich) z Valdštejna (1642–1694) patří k významným postavám českých dějin 17. století. Ve 2. polovině století představoval právě on nejvyšší autoritu ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  151
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  189 Kč
20%
naše sleva
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Počet stran: 277
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (některé barevné), portréty, faksimile
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
Epub velikost (MB): 9.28
PDF velikost (MB): 5.38
MOBI velikost (MB): 7.28
ISBN: 978-80-7429-628-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Arcibiskup Jan Fridrich (Bedřich) z Valdštejna (1642–1694) patří k významným postavám českých dějin 17. století. Ve 2. polovině století představoval právě on nejvyšší autoritu českého duchovenstva – organizoval rekatolizaci, mj. prostřednictvím spolupráce s církevními řády, rekonstrukce farní sítě, literárního mecenátu a dalšími metodami. Tato stránka působení Jana Fridricha z Valdštejna je velmi důležitá a v knize se jí dostává náležité pozornosti – pražský arcibiskup stál v centru kulturního dění a shromáždil okolo sebe umělce, literáty i hudebníky. Jeho život a působení poskytuje komplexní vhled do kulturního a politického vývoje českého státu a církve v období, které zdaleka nebylo jen dobou "temna". Monografie Jiřího Havlíka se zabývá i druhým životem Jana Fridricha z Valdštejna, neboť zajímavě ilustruje jak úsilí o nalezení českého světce v raném novověku, tak snahu hledat "vlastence" v řadách české pobělohorské společnosti, tolik typickou pro 19. století. (arcibiskup a mecenáš doby baroka)

Předmětná hesla
z Valdštejna, Jan Bedřich, 1644-1694
* 17. století
* 1642-1694
Šlechtici -- Česko -- 17. století
Arcibiskupové -- Česko -- 17. století
Mecenáši -- Česko -- 17. století
Rekatolizace -- Česko -- 17. století
Organizace a struktura církve -- Česko -- 17. století
Křesťanství a kultura -- Česko -- 17. století
Křesťanství a politika -- Česko -- 17. století
Česko -- Náboženské a kulturní poměry -- 17. století
Zařazeno v kategoriích
Jiří Havlík - další tituly autora:
Chřipka Klinický obraz, prevence a léčba (2. vyd.) Chřipka Klinický obraz, prevence a léčba (2. vyd.)
Beran, Jiří; Havlík, Jiří
Cena: 324 Kč
Lexikon očkování Lexikon očkování
Beran, Jiří; Havlík, Jiří; kolektiv
Cena: 795 Kč
Očkování. Minulost, přítomnost, budoucnost Očkování. Minulost, přítomnost, budoucnost
Beran, Jiří; Havlík, Jiří; Vonka, Vladimír
Cena: 846 Kč
Jan Fridrich z Valdštejna -- Arcibiskup a mecenáš doby rekatolizace Jan Fridrich z Valdštejna
Havlík, Jiří
Cena: 262 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Velké
postaV y
českých
dějin










vyšehrad
Jiří M.
Havlík
Jan FridricH
z  valdšte Jna
arcibiskup a mecenáš
doby baroka





Vel­ké ­ po­sta­V y ­ če­s­kých ­ dě­jin
sva­zek­19.
edi­ci ­ ří­dí ­ Fi­lip ­o u­tra­ta
obál­ku ­ a ­ gra­fic­kou ­ úpra­vu ­ na­vrh­la ­ Mi­cha­e­la ­ Bla­že­jo­vá
e-knihu ­ vy­da­lo ­ na­kla­da­tel­ství ­ Vy­še­hrad, ­ spol. ­ s ­ r. ­ o.,
v­pra­ze­ro­ku­2016­ja­ko­svou­1475.­pu­b­li­ka­ci
odpo­věd­ný ­ re­dak­tor ­ Fi­lip ­o u­tra­ta
Vydání­v­elektronickém­formátu­první
(podle­prvního­vydání­v­tištěné­podobě)
doporučená­cena­e-knihy­198­kč
na­kla­da­tel­ství ­ Vy­še­hrad, ­ spol. ­ s ­ r. ­ o.,
pra­ha­3,­Ví­ta­ne­je­dlé­ho­15
e-mail:­in­fo@ivy­se­hrad.cz
www.ivy­se­hrad.cz
Výraznou­finanční­podporou­se­o­tuto­knihu­zasloužil­grantový­projekt­GačR­­
Zdroje,­formy­a­funkce­monastické­historiografie­raného­novověku­
v­českých­zemích­(GačR,­14-05167s).
lektorovali:­prof.­phdr.­jiří­Mikulec,­csc.­a­doc.­Mgr.­jiří­kubeš,­ph.d.
copyright­©­phdr.­jiří­M.­havlík,­ph.d.,­2016
typography­©­Michaela­Blažejová,­2016
isBn­978­-80­­-7429­-711-3
Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz
Vyobrazení­na­přebalu:
johann­Fridrich­necker­–­Gerard­de­Groos,­
dedikační­rytina­oslavného­tisku­
k­intronizaci­jana­Fridricha­z­Valdštejna,­
1676,­výřez
Vyobrazení­na­s.­4:
karel­Škréta­–­Melchior­küssel,­Univerzitní­
teze­jana­Fridricha­z­Valdštejna­
s­vyobrazením­Mariánského­sloupu­
na­staroměstském­náměstí­v­praze,­1661





7
ÚVODEM
Ve znamení kontinuity – tak bychom mohli nazvat nejednu z kapitol dějin
katolické církve. V případě Jana Fridricha z Valdštejna by šlo o kontinuitu
dvojí. I když tím, kdo Valdštejna podporoval v jeho vzestupu, byl Arnošt
Vojtěch z Harrachu, mnohem více rozvinul odkaz Matouše Ferdinanda
Sobka z Bilenberka.
V sedmdesátých letech 17. století nastalo v pravém slova smyslu
zemětřesení na české církevní a i politické scéně. Česká historiografie si ho
zatím příliš nevšímá, možná i z toho důvodu, že nastalo nejdříve právě
uvnitř duchovenstva, které stojí ve stínu obrovského zájmu posledních
let o českou (nebo habsburskou) barokní šlechtu.
Po Harrachově smrti se v českém duchovenstvu připravoval
vzestup generace vrstevníků Leopolda I. – biskupů vzešlých většinou z řad
české šlechty. Prostšího původu mezi novými hodnostáři byl jen jediný –
o mnoho starší Sobek, i ten však měl v politice zkušenosti dávno před
intronizací v Hradci Králové.
Největší změny přinesla právě až jeho smrt na konci dubna roku 1675.
V polovině října roku 1676 zemřel i dosavadní litoměřický biskup
Maxmilián Schleinitz. Odešli tak nejbližší spolupracovníci a souputníci Arnošta
Vojtěcha z Harrachu, spjatí s plány na zřízení čtyř nových biskupství –
v Litoměřicích, Hradci Králové, Plzni (později v Klatovech) a Českých
Budějovicích
1
– a přechodem násilné rekatolizace v její umírněnou formu
po skončení třicetileté války.
1
Václav LÍVA, Jan Arnošt Platejs z Platenštejna, Časopis Matice moravské 54, 1930,
s. 320n. Reálnějších obrysů tyto snahy nabývaly nejpozději od 30. let 17. století,
kdy byli jmenováni kandidáti všech čtyř stolců.





8
Na jejich místa nastupovali mladí a nadějní preláti. Bylo jim mezi 30
a 33 lety a jejich věk sliboval dlouhé působení. Pražský arcibiskup Jan
Fridrich z Valdštejna, hradecký biskup Jan Kryštof František z Talmberka
a litoměřický biskup Jaroslav Ignác Holický ze Šternberka byli noví lidé
s novými plány, kteří třicetiletou válku pamatovali jen z dětství a převážně
nekatolické České království považovali za dávnou minulost. Nebyli však
naivní v tom, že by si mysleli, že je tato minulost mrtvá. Chtěli především
budovat katolickou budoucnost svých statků a nemusíme se bát říct,
že i své vlasti. I když jejich kariéra vyvrcholila v nejvyšších církevních
úřadech v Čechách, u žádného z nich nebylo jisté, zda neskončí v Římě,
Říši, či ve Slezsku. Šternberk byl od roku 1662 kanovníkem v Pasově,
Valdštejn v roce 1671 usiloval o biskupství ve Vratislavi. Šlechtičtí synové
rozhodnutí pro duchovní dráhu často toužili po kariéře v blízkosti
papežského dvora. Setkáváme se s nimi i v říšských biskupstvích a kapitulách.
Jaroslav Ignác Holický ze Šternberka v letech 1665 –1676 v Pasově
sídlil, Valdštejn dosáhl titulu komorníka papeže Alexandra VII., usiloval
o místo u tribunálu Sacra Rota Romana, biskupský stolec ve Vratislavi
i kardinálský klobouk. V Pasově zasedli na biskupský stolec po sobě
Václav z Thunu (1664 –1673) a Sebastian z Pöttingu (1673 –1689). Thun
byl navíc od roku 1665 biskupem v korutanském Gurku, František Karel
z Kounic auditorem Sacra Rota Romana a v letech 1711–1717 biskupem
v Lublani. V rodině Thunů a Harrachů bychom přitom našli mnoho
dalších hodnostářů, kteří dosáhli vysokých církevních úřadů v říši.
Jen v Salcburku bychom se setkali v letech 1654 –1668 s Guidobaldem
z Thunu a na začátku 18. století s Františkem Antonínem z Harrachu. Tak
bychom mohli pokračovat i dál. Podobná angažmá byla i v císařově zájmu.
Šternberk i Valdštejn byli velkými stavebníky – právě jim za svou
barokní slávu vděčí severočeské Litoměřice a Duchcov. Talmberkova stavební
činnost za nimi sice pokulhávala, ale pro odkaz všech tří platí, že důležité
nejsou jen velké architektonické koncepce, které v Praze převrstvila
činnost příštích arcibiskupů a v Duchcově jeho pozdějšího majitele Jana
Josefa z Valdštejna, jeho nástupců a bohužel i důlních společností. Biskupští
architekti Octavio Broggio a Jean Baptiste Mathey navrhovali i mnohem
menší projekty – kostely na duchcovském panství, v Horním Litvínově,
Horním Jiřetíně, v Uštěku či Doksanech, poutní místa v Mariánských
Radčicích, Horní Polici či v Bohosudově. Lze si dobře představit, že pokud
by Valdštejn uspěl ve Vratislavi a pasovský kanovník Šternberk v
Klatovech, kde ho poprvé Leopold I. prezentoval jako budoucího biskupa, psaly
by se církevní dějiny českých zemí jinak, ale kdyby v tomto případě neplatí.





9
Šternberk i Valdštejn vystudovali na pražské univerzitě a s její
reprezentací byl spjat i Talmberk. Všichni také od raného věku spolupracovali
s řeholníky – nejen jezuity, ale i s augustiniány, benediktiny a dalšími
řády. Všichni si ale uvědomovali, že na misionářích katolickou
budoucnost Českého království postavit nelze. Proto ta stavební činnost, proto
ta snaha o distribuci české duchovní literatury, proto ten politický boj
s městskými radami a světskými vrchnostmi. Chtěli vybudovat funkční
farní síť, ve které budou moci sami určovat, kdo bude zastávat duchovní
službu.
Na začátku 17. století žilo v Českém království málo katolíků.
Rekatolizační zákony dvacátých let i samotný postup za třicetileté války
2
byly
tolik tvrdé proto, že šlo o nařízení, která vlastně v mnohých regionech
vůbec neodpovídala realitě – měla vybudovat realitu úplně novou.
Misionáři často nasazovali život. Vojáci, kteří je doprovázeli, je sice před útoky
ochránili, na důvěře a oblíbenosti jim však nepřidali. Šlo o to přivést
ke katolickému vyznání většinu obyvatelstva natrvalo. V polovině 17.
století zůstávalo už jen dost málo těch, kdo ještě zažili multikonfesijní
společnost předchozí doby, která ani zdaleka nebyla prostá náboženských
konfliktů a vzájemných svárů mezi jednotlivými vyznáními. Biskupové
přesto opakovaně žehrali na to, že není dostatek těch, kteří by jednotu
lidem vštípili a přesvědčili je, že ani v pohraničí cesta na bohoslužbu
nevede do lesa, přes hory do Saska, nebo do domácnosti, kterou si věřící
nekatolíci předtím tajně určili. Také proto už ale nebylo možné spoléhat
se jen na misionáře.
Rekatolizační plány měly už od dvacátých let několik variant. Jednou
z jejich palčivých otázek byl nedostatek kněží. V situaci, kdy některé
regiony především na východě a severu Čech postrádaly katolické věřící
vůbec, bylo jasné, že z nich v nejbližších letech příliš duchovních nevzejde.
Zřizování biskupství a vysílání misionářů mělo vést především k výchově
nového kléru. Nebylo možné spoléhat se na „dovoz“ kněží z polských,
rakouských či bavorských oblastí, které navíc s větším či menším
předstihem nebo přímo současně procházely obdobným vývojem.
Úkolem této knihy není věnovat se rekatolizaci jako celku. Musela by
být dvakrát taková a mapovat období mnohem rozsáhlejší než padesát let
života a dvacet let působení jednoho arcibiskupa. Přesto je těžké mnoho
2
Literaturu k rekatolizaci viz Pavel BĚLINA – Ivana ČORNEJOVÁ – Jiří KAŠE – Jiří
MIKULEC – Vít VLNAS, Velké dějiny Zemí Koruny české, VIII.–IX., Praha – Litomyšl
2008 –2011; Olga FEJTOVÁ, „Já pevně věřím a vyznávám...“, Rekatolizace na Novém
Městě pražském v době pobělohorské, Praha 2012.





10
otázek jeho působení vysvětlit bez výkladu o působení jeho předchůdců.
Vedle samotného životopisu osobnosti, kterou v mnoha pádech skloňují
práce četných kunsthistoriků, často aniž by bylo za jménem cokoli vidět,
se budu snažit o představení základních tendencí ve vývoji církevní
politiky pražského arcibiskupství ve druhé polovině 17. století. Při výkladech
o rekatolizaci zůstává toto téma opomíjeno, přestože byl arcibiskup vůdčí
osobou celého procesu. I mě samotného vedla představa, že proces
proměny společnosti byl v době Valdštejnova působení v podstatě uzavřený.
Během studia materiálů jsem však postupně docházel k závěru, že se
jedná o mylný dojem. Od převládajícího potírání hereze bylo nyní potřeba
přesunout důraz na podepření základů narychlo zbudované katolické
společnosti. Bez stabilní duchovní péče, zajištění farní správy a vytrvalého
působení na věřící by se mohlo zhroutit všechno, čeho dosavadní tvůrci
rekatolizace dosáhli. Přitom se nedá hovořit o tom, že by předchozí období
pod vedením Jana Lohelia a kardinála Harracha prvky pozitivního
budování katolické identity Českého království postrádala. Stejně tak nelze
tvrdit, že by se Valdštejn choval vůči nekatolíkům výhradně smířlivě.
Kardinál Harrach postavil nutné základy – zřídil v Praze seminář pro
výchovu kněží, nezávislý přímo na jediném církevním řádu, podílel se
na založení dvou nových biskupství, v nichž měly vyrůst další semináře,
a snažil se získat zpátky majetek, z něhož by mohl chod diecézí
financovat. Sjednáním a uzavřením tak zvané solní pokladny (cassa salis)
3
jeho
střety se šlechtou a královskými úřady neskončily. Příjmy ze solní daně
představovaly jen nedostatečnou náhražku majetku sekularizovaného
v průběhu 16. a na počátku 17. století. Nešlo ale jen o peníze, ale také o to,
kdo bude jmenovat duchovní k farnostem jinde než na arcibiskupských
statcích. S cisterciáky a dalšími řády, které měly v různých oblastech
duchovní správu svěřenou a vlastnily majetky, v nichž zajišťovaly i
osazování farností, podepsal Harrach smlouvy. V královských městech mu
prezentační právo propůjčil český král. V případě šlechtických majetků
však byla situace v podstatě nepřehledná. Při konfiskacích, nákupech
a prodejích statků nebylo možné spoléhat se na dohody a dobré vztahy
biskupů s jednotlivými rody, z nichž některé, a to nejen ty původně
nekatolické, nepočítaly s tím, že by o farářích na jejich statcích měl rozhodovat
3
Antonín GINDELY, O vzniku tak zvané „cassa salis“, Výroční zpráva Královské
české společnosti nauk 1883, s. 18 –34; Alessandro CATALANO, Zápas o svědomí,
Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598 –1667) a protireformace v Čechách, Praha
2008, s. 159 –181.





11
někdo jiný než oni sami. Spory o to trvaly celé 17. století a ani Valdštejn
samotný z nich nevybředl.
4
Položil však důraz právě na budování farností
a výchovu věřících, před nimiž vystupoval jako jejich duchovní autorita –
dobově samozřejmě s okázalou reprezentací barokního velmože.
Plány však hatily jiné události. Sedmdesátá léta byla převratná i mimo
území Českého království. Na začátku října roku 1675 přijel do Vídně nový
papežský velvyslanec Francesco Buonvisi, aby nastoupil ke svému téměř
čtrnáctiletému úřadu.
5
O rok později změn ještě přibylo – 22. července
1676 zemřel Kliment X. a 21. září téhož roku vzešel z konkláve úspěšně
kardinál Benedetto Odescalchi. Přijal jméno Inocenc XI. Spolu s
nunciem Buonvisim Inocenc XI. v dosavadním kardinálském kolegiu patřil
ke straně nazývané zelanti, tj. zbožní či horliví. Oba vnímali velké
nebezpečí, které představovalo střídání na vedoucích postech v osmanské říši,
když v roce 1676 nastoupil do úřadu velkovezíra Kara Mustafa. O rok
později v Uhrách povstal Imre Thököly. Války na východě monarchie nabraly
novou sílu v jeho povstání a v osmanské říši se začala sbírat obří armáda,
která roku 1683 dorazila až k vídeňským hradbám. Představy o zářné
budoucnosti Českého království zhatily i útoky krále Slunce Ludvíka XIV.
na západní hranice Svaté říše římské. I když žádná z armád ohrožujících
habsburskou monarchii až do roku 1740 na území Čech nevstoupila,
obyvatelstvo tíhu válek neslo v podobě výdajů, kterých bezedná pokladnice
habsburské říše mezi lety 1677–1740 spotřebovala opravdu velké
množství. Náklady nesly podobně jako za třicetileté války i tzv. privilegované
stavy – duchovenstvo a šlechta. Nejeden kariérní postup byl podplacen
darem či půjčkou z šlechtických velkostatků právě na účely financování
záměrů Leopolda I. a jeho válečné rady. Snahy o úpravu berního systému
v 80. letech 17. století byly motivovány stejnými cíli.
Čeští biskupové Valdštejn i Šternberk dobře věděli, co by hrozilo,
pokud by turecká vojska došla dále než k Vídni. Jejich plány však válečné
výdaje a další okolnosti zkřížily natolik, že se neváhali pustit do konfliktu
s králem, jeho sněmovními komisaři i s vlastními příbuznými v panském
stavu českého zemského sněmu. Přibližně takové zná oba česká
historiografie, přičemž zhusta označuje jejich zájmy za „stavovské“. Talmberk stojí
4
Johann SCHLENZ, Das Kirchenpatronat in Böhmen, Praha 1928.
5
Vídeňský nuncius v letech 1675 –1689. Anna Maria TRIVELLINI, Il cardinale
Francesco Buonvisi, nunzio a Vienna (1675 –1689), Firenze 1958, s. 4, Donato
SQUICCIARINI, Die apostolischen Nuntien in Wien, Città del Vaticano 1999,
s. 154 –160, Alberto M. GHISALBERTI (ed.), Dizionario biografico degli Italiani,
15. Vol., Roma 1972, s. 319 –325, autor hesla G. De CARO.





12
v jejich stínu. To neznamená, že by Valdštejna neobklopovala v mnoha
chvílích mlha dohadů a nepochopení. Ani následující kniha ji možná
nerozestře úplně, pomůže snad ale přece jen vidět poněkud ostřeji.
Právě tradiční interpretace postupu duchovních proti císařským
požadavkům z pozice stavovství se při podrobnějším zkoumání jeví poněkud
pomýlená. Jde o zpětný pohled, motivovaný především vlastními
politickými postoji historiků druhé poloviny 19. a začátku 20. století – Jaromíra
Čelakovského, Josefa Kalouska a o něco mladšího Jana Muka.
6
Ve druhé
polovině 17. století hrály roli poněkud jiné faktory – nešlo o obhajování
stavovských privilegií, ale vůbec o definování duchovenstva jako stavu
na českém zemském sněmu. Klérus tu nevystupoval coby politický hráč
rovnocenný ostatním. Jeho postavení bylo podle jeho vlastního výkladu
zakotveno v církevním (ne tedy jen v zemském) právu a nebyl proto
stavem, ale prostě církví, která lokální právo často nerespektovala a cítila
se z něho být vyňata – stavěla se nad něj či spíše mimo něj. Právě tímto –
v české historiografii nepříliš obvyklým – způsobem se snažím dívat
na události let Valdštejnova arcibiskupského panování.
Při velkém množství otázek a bohaté problematice, která se nabízí při
studiu církevní politiky a rekatolizace českých zemích v druhé polovině
17. století, je důležité vytyčit si mantinely – stanovit opěrné body pro
orientaci v obrovském množství materiálu.
Mohl bych postupovat podobně jako Pavla Stuchlá ve své monografii
o Prachatickém vikariátu
7
a studovat rekatolizaci prostřednictvím úřední
agendy konsistoře a vikariátů, procházet podrobně emanata a recepta
(tj. vydané a přijaté dokumenty) arcibiskupského archivu, vernální
patenty (tj. vyhlášky vydávané pravidelně na jaře – latinsky ver – jaro,
vernus či vernalis – jarní) a protokoly ze zasedání konsistoře. Jakkoli
takovou cestu Stuchlá pouze ukazuje a naplno se jí nevydává a zůstává
u „vybraných otázek církevní správy“, metodicky je to podnět velmi
zajímavý. Po prohlížení těchto úředních dokumentů a prvních krocích v pří-
6
Jaromír ČELAKOVSKÝ, Postavení vyslaných král. měst na sněmích českých a spor
měst Hory Kutné, Plzně a Českých Budějovic o přednost místa a hlasu na sněmě,
ČČM 43, 1869, s. 115 –157; Josef KALOUSEK, České státní právo, Praha 1892,
s. 487– 494; Jan MUK, Po stopách národního vědomí české společnosti
pobělohorské, Praha 1931, s. 110. Podobně v novější literatuře naposledy chápal Valdštejnova
vystoupení i Valentin URFUS, Stát a církev v návrhu na revisi zemského zřízení
v Čechách v prvé třetině 18. století, PHS 23,1980, s. 147–159; TÝŽ, K finanční
pravomoci českého sněmu v druhé polovině 17. století, PHS 15, 1971, s. 95 –112.
7
Pavla STUCHLÁ, Prachatický vikariát 1676 –1750, Vybrané otázky církevní správy,
Praha 2004.





13
stupu k církevní politice arcibiskupa Valdštejna zdola jsem tento postup
opustil, protože mi před zraky vytanula monografie Antonína Podlahy
o Janu Josefu Breunerovi.
8
Výsledkem takového přístupu by pravděpo -
dobně bylo něco podobného: dějiny arcidiecéze a její správy. K samotné
osobnosti, jejím záměrům a koncepci rekatolizace bych se pravděpodobně
vůbec nedostal, nebo by k tomu bylo potřeba výrazně většího rozsahu
textu – vždyť i ten Podlahův čítá přes 500 stran. Na okraji by při
zohlednění takové pramenné základny zůstalo i téma v naší optice nejdůležitější,
tedy Valdštejnova vystoupení na zemském sněmu. Ze stejného důvodu
jsem ponechal stranou i přímo hospodářské otázky správy biskupských,
arcibiskupských i Valdštejnových vlastních statků a spolu s nimi i
kontakty s převorem pražského špitálu křižovníků s červenou hvězdou Jiřím
Ignácem Pospíchalem. Právě jemu totiž Valdštejn tyto záležitosti s
důvěrou přenechával.
9

Poněkud jiný přístup nabízí práce Radmily Pavlíčkové o olomouckém
biskupovi Karlovi z Lichtenštejnu-Castelkorna,
10
zaměřená na studium
jeho mecenátu a sídelní struktury. To však materiály, shromážděné
v Rodinném archivu Valdštejnů ani v Archivu pražského arcibiskupství,
v případě Jana Fridricha z Valdštejna příliš neumožňují. Způsob
využívání sídel a mecenát je u něj jiný – poněkud koncentrovanější do dvou
lokalit – na Prahu a Duchcov. Na ostatních arcibiskupských (ani
biskupských za krátkého působení ve funkci hradeckého biskupa) statcích
Valdštejn takřka nepobýval. Navíc by opět sněmovní jednání zůstala ve stínu
stavebních podniků a fundací pro nejrůznější kostely a kláštery. Případů,
kdy se kunsthistorická literatura zmiňuje o tom, kde Jan Fridrich z
Valdštejna dotoval, světil či nechal zhotovit nejrůznější církevní památky, je
poměrně velké množství. Snažil jsem se je proto do textu zapracovat, ale
těžiště opět zůstalo v něčem jiném.
Jako především na stavebníka, sběratele a mecenáše, pracujícího
na strategiích reprezentace zbožnosti a moci, se před časem na
salcburského knížete arcibiskupa Guidobalda z Thunu díval tým spolupracovníků
8
Antonín PODLAHA, Dějiny arcidiecése pražské od konce XVII. do počátku století XIX.
Díl. I. Doba arcibiskupa Jana Josefa Hraběte Breunera (1694 –1710), Praha 1917.
9
Listy křižovníka Jiřího Ignáce Pospíchala Janu Fridrichovi z Valdštejna z let 1671–
1672, SOA Praha, RAV, karton 24, inv. č. 3280, sign. I-25/7. Několik roztroušených
dopisů je i v Národním archivu. NA Praha, ŘKŘ, karton 480. Tato korespondence
zůstává nevytěžena.
10
Radmila PAVLÍČKOVÁ, Sídla olomouckých biskupů: mecenáš a stavebník Karel
z Liechsteinu-Castelkorna 1664 –1695, Olomouc 2001.





14
pod vedením Roswithy Juffinger.
11
Pro potřeby výstavy, se kterou autoři
knihu spojili, se přitom zaměřili i na život města – záplavy, pohromy,
pozorování komety, ale i slavnostní okamžiky, které Salcburk za doby
jeho panovnání zažil. Poněkud podivným způsobem se autoři omlouvají
na začátku kapitoly o Thunově misi na říšském sněmu v Řezně, že se
musí věnovat i něčemu jinému, než je Salcburk – říšské politice. Sami
přitom přiznávají – a také důkladně dokumentují – žehrání
Salcburských na nepřítomnost arcibiskupa v diecézi. Prostor věnovaný Thunově
činnosti v Řezně zůstává natolik malý, že vlastně není příliš jasné, čeho
tento císařský vyslanec před samotným příjezdem Leopolda I. dosáhl. Jan
Fridrich z Valdštejna nevládl církevnímu státu. Z mnoha důvodů právě
u něj není možné konstruovat podobné strategie jako u Thuna či Karla
z Lichtenštejnu-Castelkorna, který byl jako olomoucký biskup na rozdíl
od pražského arcibiskupa lenním pánem. Valdštejn sice byl majitelem
Duchcova, později jako hradecký biskup držitelem Chrasti a od roku
1675 disponoval arcibiskupskými statky – Týnem nad Vltavou, Červenou
Řečicí a dalšími. V Chrasti však nezanechal žádnou stopu, zámek v Týnu
nad Vltavou byl vystavěn až za Jana Josefa Breunera a Červená Řečice
jako by po častých pobytech Arnošta z Harrachu za Valdštejna osiřela.
Nejen z těchto důvodů se proto k Valdštejnovi obracím spíše jako k
politikovi než jako ke stavebníkovi, mecenáši, sběrateli či středobodu života
města a dobové imaginace. Není samozřejmě možné upřít mu zásluhy
o vybudování pražského arcibiskupského paláce, duchcovského zámku,
dalších domů a stavebních děl. Podle mých dosavadních zjištění je však
v tuto chvíli na místě jiný přístup, než jaký by zvolila většina
kunsthistoriků a možná i část historiků, zabývajících se strategiemi reprezentace.
Poněkud podrobněji než v předchozím případě se činnosti v církevní
politice a správě diecéze věnují autoři kolektivní monografie o
padernbornském a münsterském biskupovi Ferdinandovi z Fürstenberka vydané
Norbertem Börstem.
12
I v tomto případě jde však především o sborník
studií, zaměřený v první řadě na fundátorskou činnost říšského politika par
excellence, který budoval obraz své moci s okázalostí hodnou panovníka.
Z mnoha různých důvodů však nemůže zřejmě Jan Fridrich z Valdštejna
snést srovnání s ním, a už vůbec ne s jeho příbuzným Vilémem z Fürs-
11
Roswitha JUFFINGER – Christoph BRANDHUBER – Walter SCHLEGEL – Imma
WALDERDORFF, Erzbischof Guidobald Graf von Thun 1654 –1668, Ein Bauherr für
die Zukunft, Salzburg 2008.
12
Norbert BÖRSTE (ed.), Ferdinand von Fürstenberg: Fürstbischof von Paderborn und
Münster. Friedensfürst und Guter Hirte, Paderborn – Wien 2004.





15
tenberka.
13
Oba Fürstenberkové i Guidobald z Thunu byli osobnostmi
exponovanými v říšské politice a jejich cíle a možnosti výrazně
převyšovaly Valdštejnův rozhled – a často i ohledy jim svěřených diecézí. I pražský
arcibiskup byl říšským knížetem, ale pouze titulárním a předmětem jeho
zájmu byly právě Čechy, zakotvené v zájmech Českého království, jemuž
vládl český král, ne kníže arcibiskup.
Mnohem zajímavější a konstruktivnější se mi jevily přístupy, které
zvolili Alessandro Catalano
14
a Tomáš Parma
15
v rozkrývání vztahů
arcibiskupství (resp. biskupství) s Římem. V obou případech však měli
autoři výrazně širší badatelskou základnu ve vydaných pramenech.
16

Při studiu materiálů ke druhé polovině 17. století jsem byl velmi často
nucen k prvotní orientaci, neopřené o edice. Relace vídeňské nunciatury
pro období let 1668 –1694 jsou vydané jen v regestech a poznámkách,
17

na moderní ediční zpřístupnění teprve čekají. Stejné je to s korespondencí
Jana Fridricha z Valdštejna s římskými kardinály, vídeňským nunciem
a dalšími hodnostáři. Teprve římské prameny mi odkryly, do jaké míry
spolupracoval pražský arcibiskup s papežským stolcem, na základě čeho
utvářel svou koncepci a jak se nechal ovlivnit ve formování vlastních
názorů na postup při budování farní sítě a při konfliktech na zemském
sněmu. Studium vlastních dopadů těchto koncepcí a tendencí
vysledovaných z politických kroků Jana Fridricha z Valdštejna v osmdesátých
a devadesátých letech považuji za nutný předstupeň k eventuálnímu
zkoumání rekatolizace zdola – prostřednictvím arcibiskupské
konsistoriální a vikariátní agendy na úrovni samotné arcidiecéze.
Mou disertaci o Valdštejnových sporech o daně na turecké války
18

v mnohém využila Petra Vokáčová ve své kapitole věnované Janu
13
Max BRAUBACH, Wilhelm von Fürstenberg (1629 –1704) und die französische Politik
im Zeitalter Ludwigs XIV., Bonn 1972.
14
CATALANO, Zápas o svědomí.
15
Tomáš PARMA, František kardinál Dietrichstein a jeho vztahy k římské kurii:
prostředky a metody politické komunikace ve službách moravské církve, Brno 2011.
16
Mám na mysli především nunciaturní zprávy z dob panování obou hodnostářů.
Citované je u Parmy a Catalana.
17
Arthur LEVINSON, Nuntiaturberichte vom Kaiserhofe Leopolds I., I.-II. Teil, AÖG
103, 1913, s. 547–841; 106, 1918, s. 495 –728. Fritz de BOJANI, Innocent XI. sa
correspondance avec ses nonces, 1680 –1684, Premiere Partie: Affaires politiques,
Rome–Paris 1912.
18
Jiří M. HAVLÍK, Jan Bedřich z Valdštejna a jeho spory o daně na turecké války
(1682–1694), Disertační práce. Pod vedením doc. PhDr. Ivany Čornejové, CSc.
Univerzita Karlova – Pedagogická fakulta – Katedra dějin a didaktiky dějepisu, Praha
2008.





16
Fridrichovi z Valdštejna.
19
Za to jí patří na tomto místě díky, protože tak
uvedla mou práci v obecnější známost. Sama se však zaměřila mnohem
více na Valdštejnův kariérní postup a jeho vztah k císařskému dvoru.
Mezi lety 2008 až 2015 jsem sám tuto problematiku studoval a v mnohém
zapracoval do předkládané knihy. Vzhledem k zaměření na samotného
Valdštejna je na místě mnohem detailnější pohled, než jaký ve
srovnávací perspektivě nabídla Vokáčová, přesto nepovažuji kariérní postup
(strategii?) za stěžejní problematiku, na niž jsem chtěl prací upozornit.
Obě práce vznikaly paralelně a hodnota předkládaného textu spočívá
především v materiálech vytěžených právě z římských a vatikánských
archivů a rozkrytí souvislostí Valdštejnových záměrů a kroků se
stanovisky papežských státních sekretářů Alderana Cyba a Fabrizia Spady
a nunciů ve Vídni v letech 1677–1695.
Text předkládané knihy je strukturován jako klasicky chronologicky
vyprávěný životopis. Několikrát se však kapitoly svým časovým rámcem
překrývají. To je způsobeno potřebou vysvětlit problematiku jednotlivých
Valdštejnových sporů a záměrů ve srozumitelných tematických blocích.
Poznámka ke jménům
aneb Bedřich, nebo Fridrich?
V posledních letech se v českém dějepisectví můžeme setkat s velkou
nejednotností v psaní jmen některých osobností. Ještě v roce 1993 Jiří
K. Kroupa vydal Slavíčka vánočního Bedřicha Bridela. O rok později již
Milan Kopecký připravil souborné básnické dílo Fridricha Bridela. Před
třemi lety pak tým spolupracovníků brněnské univerzity editoval
Jesličky Fridricha Bridelia
20
a zřejmě tak definitivně antikvoval jméno
používané Vašicou či Bitnarem, jeho prvorepublikovými editory. Podobně se
děje s dílem Matěje Václava Steyera. Toho v nové ediční praxi představili
Daniel Nečas s Alexandrem Stichem a Martinem Svatošem jako Matěje
Václava Štejera a vzápětí Martin Valášek znovu uvedl v povědomí Šteyerův
překlad Věčného pekelného žaláře od Giovanniho Battisty Manniho. Pod
19
Petra VOKÁČOVÁ, Příběhy o hrdé pokoře, Aristokracie českých zemí a císařský dvůr
v době baroka, Praha 2014, s. 233 –287.
20
Varianta je použita už editory sborníku Antiqua Cuthna 4. Marie ŠKARPOVÁ –
Pavel KOSEK – Tomáš SLAVICKÝ – Petra BĚLOHLÁVKOVÁ, Omnibus fiebat omnia,
Kontexty života a díla Fridricha Bridelia SJ (1619 –1680), Antiqua Cuthna 4, 2008,
Praha 2010.





17
vlivem latinizované podoby jména Ondřej Koupil použil variantu Steyer,
proti níž začíná ožívat i plně počeštěná varianta Štajer.
Jméno Jan Bedřich z Valdštejna nahrazuje pramenům bližší podoba
Jan Fridrich z Valdštejna. Jako snad první v nové době razil tuto podobu
jména Petr Maťa v knize Svět české aristokracie. Poněkud nesystémově
(či bez vysvětlení?) však ponechal počeštěnou variantu jména Linhart
u příslušníků rodu Harrachů či naprosto zvláštní podobu Sejfríd u Jana
Seyfrieda/Seifrída z Eggenberka. Na rozdíl od těchto podob však má
jméno Fridrich v českojazyčných dokumentech pevnou oporu. Jedná se
o tisky jemu dedikované, kde se pravidelně vyskytuje právě Jan Fridrich.
Po Valdštejnovi samotném se nezachoval jediný autograf, kde by se tak
podepsal. Prameny z jeho ruky (a z ruky jeho písařů a sekretářů) jsou
jen německy, latinsky a italsky, signované pravidelně Johann Friedrich,
Giovanni Federico, Joannes Federicus i Joannes Fridericus. Někteří
odesilatelé spoléhali i na Valdštejnovu francouzštinu, že by uměl číst česky,
zatím nemůžeme potvrdit ničím jiným než jeho (tištěnou) předmluvou
k Novému zákonu bible Svatováclavské. U jezuitských spisovatelů někteří
nacházejí oporu v jejich podpisu pod textem profesních slibů. Taková
možnost se u Valdštejna nenabízí. Český úzus nás tak nutně vrhá do pasti –
pramenná podoba dobově doloženého jména, nebo běžněji používaná
varianta? Ani jedno neumožňuje lepší pochopení vlastní jazykové
identifikace nositele tohoto jména. Leda bychom o něm psali jazyky, kterými
se písemně vyjadřoval sám.
S výjimkou studií v jiných jazycích jsem i já až dosud užíval
většinově uplatňovanou variantu Bedřich. Pokud se jí na tomto místě zříkám,
nečiním tak manifestativně, ani ze zásady. Spíš než o ústup před částí
historické obce jde o ústup před prameny. Snad tím oživím je, aniž bych
příliš antikvoval práce vlastní i mnoha dalších. Raději se snažme pochopit
osobnost v jejích souvislostech než ulpívat na jejím označení. Pomůže-li
k tomu čtenářům i jméno, které používali všichni, kdo pražskému
arcibiskupovi dedikovali svá česky psaná díla, bude to jen dobře.
V knize jsem se snažil vyhovět dvěma protichůdným tendencím.
Zatímco česká historiografie středoevropské šlechty směřuje dlouhodobě
k tomu jména počešťovat, církevní dějepisectví naopak tenduje k po -
užívání autentických, tj. nejčastěji latinizovaných dobových podob jmen.
Vztáhnout jedna pravidla na obě prostředí znamená hodiny rozjímání nad
tím, jak vlastně přistoupit ke jménům typu Joannes Franciscus Liepure.
Jde o Jana Františka, nebo o Jeana Françoise Liepura? Pokud bychom
přistoupili na první variantu, musíme používat i tvar Jan Křtitel Mathey,





18
což je v kunsthistorické literatuře dost antikvovaná podoba jména
slavného architekta. Volím proto kompromis spočívající v počeštění jmen
příslušníků české šlechty, ponechávání dobových latinizovaných jmen
u méně známých duchovních a zachování národnostních variant jmen
u původem francouzských a italských osobností (Jean Baptiste Mathey,
Francesco Buonvisi). V případě notoricky známých či v literatuře běžně
užívaných českých (či počeštěných) variant pozůstávám u zaběhnutého
úzu (Bohuslav Balbín, Jan Tanner, Václav Bílek z Bilenberka).
***
Chtěl bych ještě na tomto místě mnohým poděkovat. Na první místo
bez pochyby patří dík vedoucí mé disertační práce Ivaně Čornejové. Její
zásluhou se mi už jako studentu pedagogické fakulty poprvé v roce 2003
otevřely dveře Českého historického ústavu v Římě, kde jsem od té doby
trávil osm studijních pobytů.
Při nich jsem prošel materiály vatikánských a italských (ASV, ACDF,
AGUP, ARSI, AGOCD, AGOCarm.) archivů – nutno podotknout, že
nejen pro tuto knihu. Za mnohé děkuji i jejich pracovníkům, především
Pasqualu Palmierimu, díky němuž jsem se zorientoval v archivu
kongregace pro nauku víry. Za pomoc při výzkumu v centrálním jezuitském
archivu (ARSI) i za mnohé konzultace a excelentní odbornou podporu
bych chtěl poděkovat i Kateřině Bobkové-Valentové, Alessandru
Catalanovi a Jiřímu Hrbkovi. Zvláštní díky náleží také Tomáši Parmovi, bez
něhož bych se zřejmě první den v badatelně Archivio Segreto Vaticano
ztratil. Ač sám hledal starší materiály, provedl mě labyrintem inventářů
různého stáří a nejrozličnějších způsobů zpracování. Později jsem se už
orientoval sám a poskytoval pak podobné služby jiným. Petru Maťovi
děkuji za tip na Rodinný archiv Paarů, Stanislawu Jujeczkovi za
zpřístupnění materiálů vratislavských archivů a samozřejmě všem pracovníkům
českých archivů, kteří v čele s Helenou Klímovou snášeli mé neustálé
dotazy. Jiří Mikulec a Jiří Kubeš byli ti, kteří mou práci prošli s tužkou
v ruce, aby z ní vyčistili balast nánosů mé vlastní nesoustředěnosti.
Děkuji za jejich lektorské připomínky, které mě opět přivedly k tomu,
abych se na svůj text podíval očima toho, kdo jej bude číst.
Naposledy – ale přesto vlastně na prvním místě – děkuju své ženě
Kristině a celé rodině, která mi obětovala tolik možností a času, že jsem
mohl tuto knihu vůbec napsat.





19
Díky patří i inspirativnímu nabádání – samotného Valdštejna, ale
i mnohých, kteří mě na cestě za ním nejrůznějšími způsoby doprovázeli.
Svou knihu předkládám i jim všem. Samotnému Valdštejnovi ji dát
nemohu – prosil jsem proto alespoň o vzpomínku na něj v Mentorelle v
Prenestinských horách – na nejkrásnějším místě, kam mě tato práce zavedla.










21
Mládí a zrání
Jana Fridricha
z Valdštejna,
aneb Ve stopách
předchůdců
(1642–1675)
Jako by nezemřel, vždyť po sobě zanechal sobě podobného.
sírachovec 30,4
Příbuzní
Kardinál Harrach si nejmladšího syna (il figliuolo più piccolo) Maxmiliána
z Valdštejna, pána na Mnichově Hradišti, všiml už jako šestiletého v roce
1648 na hostině v pražském paláci hraběte Rudolfa Colloreda-Waldsee.
21

O devět let později – v roce 1657 mladý pán vítal kardinála na Mnichově
Hradišti.
22
Tou dobou už byl Maxmilián z Valdštejna po smrti a o svého
osiřelého bratra pečoval o osm let starší Karel Ferdinand. Nejstarší z
bratří František Augustin už tou dobou směřoval ke dvoru. Všichni měli
v životě Jana Fridricha z Valdštejna sehrát svou úlohu, zvláště při jeho
vzestupu, ale nejen při něm.
Valdštejnský rod patří k těm vůbec nejrozvětvenějším v Českém
království. Pro stručnost a přehlednost raději nechám stranou jeho spletité
vnitřní vztahy. Bez obšírnějšího výkladu, který čtenář najde v bohaté
literatuře,
23
začnu s líčením v době přelomu 16. a 17. století. V centru našeho
zájmu stojí hrádecká linie rodu. Její zakladatel Adam mladší z
Valdštejna,
24
pán na Komorním Hrádku nad Sázavou, zastával vysoké dvorské
21
Katrin KELLER – Alessandro CATALANO (eds.), Die Diarien und Tagzettel des
Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598 –1667), Bd. III., Wien – Köln – Weimar 2010,
s. 100 –101.
22
Tamtéž, s. 281–282.
23
Jiří HRBEK, Barokní Valdštejnové v Čechách 1640 –1740, Praha 2013. Tam viz i další
literaturu.
24
Petr MAŤA – Marie KOLDINSKÁ (eds.), Deník rudolfinského dvořana. Adam mladší
z Valdštejna 1602–1633, Praha 1997.





22
a zemské úřady už za vlády Rudolfa II. V devadesátých letech 16. století
konvertoval ke katolickému vyznání a během stavovského povstání zůstal
věrný habsburskému rodu. Jeho kariéra se završila v roce 1627, kdy se
stal nejvyšším purkrabím. Zanechal po sobě i velké množství dědiců.
Jeho mladší syn Maxmilián z Valdštejna spojil svou kariéru se svým
příbuzným z chudší hostinnské větve, císařským generalissimem
Albrechtem z Valdštejna. Zaujal místo po jeho boku v jeho úspěšné armádě. V roce
1624 mu frýdlantský vévoda udělil v léno panství Mnichovo Hradiště,
konfiskované předtím roku 1621 Budovcům z Budova. O něco později byl
tento statek převeden na svobodné vlastnictví. Proto se ho nedotkla nová
konfiskace, k níž došlo po tak zvaném Valdštejnském spiknutí a
zavraždění jeho stoupenců.
25
Maxmilián zůstal naživu.
25
K „Valdštejnskému spiknutí“ a vraždě Albrechta z Valdštejna viz především Josef
PEKAŘ, Valdštejn 1630 –1634. Dějiny valdštejnského spiknutí, s předmluvou
Rytina s vyobrazením
Arnošta Vojtěcha
z Harrachu, polovina
17. století





23
Po smrti svého jediného syna Albrecht z Valdštejna určil
Maxmiliána svým univerzálním dědicem a po roce 1634 se právě jemu podařilo
udržet v rodovém vlastnictví i velký malostranský palác, budovaný pod
Pražským hradem jako sídlo obou rodin – Albrechtovy a Maxmiliánovy.
26
Maxmilián se za svůj život oženil celkem třikrát – poprvé se sestrou
kardinála Arnošta Vojtěcha z Harrachu Kateřinou Barborou, podruhé
s Marií Polyxenou z Talmberka a potřetí s říšskou kněžnou Marií
Maxmiliánou Salmsko-Neuburskou, sestrou Julia II., pána na Tovačově.
Vztahy s rodinou Harrachů byly dlouholeté. Už Albrecht z Valdštejna
měl za manželku Marii Alžbětu Terezu z Harrachu a příbuzenství znovu
podpořil i sňatek Karla Ferdinanda z Valdštejna s jeho vlastní sestřenici
Marií Alžbětou z Harrachu. Starší kardinálův bratr Karel Linhart z
Harrachu byl ženatý s Marií Františkou z Eggenberka a díky tomuto sňatku měli
Valdštejnové a Harrachové vazby i k Ditrichštejnům a Lichtenštejnům.
Ze starších tradic rodu přetrvávaly rodové vazby na Žerotíny i na
brtnickou větev Collaltů. Mladší sestra Jana Fridricha z Valdštejna Marie
Alžběta se provdala za Kryštofa Vratislava z Mitrovic. Sňatky jeho starších
sester Marie Maxmiliány a Marie Moniky upevnily vztah rodu k Hrzánům
z Harasova a Švihovským z Rýzmberka.
Významně podpořily stejné vazby i Jana Kryštofa Františka z
Talmberka, třetího biskupa v Hradci Králové. Byl to bratranec Jana Fridricha
z Valdštejna, syn kouřimského hejtmana Františka Viléma z Talmberka
a Voršily Kateřiny z Pappenheimu. Talmberkové byli svázaní s
Lobkovici. Otec Františka Viléma a Marie Polyxeny Fridrich z Talmberka měl
za manželku Marii Benignu z Lobkovic. Již v roce 1627 byl jako
prezident apelačního soudu členem hlavní reformační komise, která měla řídit
postupující rekatolizaci.
27
Vrcholu své kariéry dosáhl v roce 1638, kdy se
stal nejvyšším hofmistrem Království českého. Polyxena Marie z
Talmberka, matka Jana Fridricha z Valdštejna, odkázala ve své závěti svému
synovi velkostatek v Duchcově, který vlastnila po svém prvním manželovi
Františku Josefu z Lobkovic.
Antonína Kostlána, Praha 2008 a Josef KOLMANN, Valdštejnův konec. Historie
2. generalátu 1631–1634, Praha 2001. K postupu Maxmiliána z Valdštejna v době
zavraždění Albrechta z Valdštejna a konfiskacích po něm viz HRBEK, Barokní
Valdštejnové , s. 101–122.
26
K Valdštejnskému paláci rozsáhle Mojmír HORYNA – Jaroslav KUČERA,
Valdštejnský palác v Praze, Praha 2002.
27
LÍVA, Jan Arnošt Platejs z Platenštejna, s. 307.





24
Pro budoucí kariéru Jana Fridricha z Valdštejna i Jana Kryštofa
Františka z Talmberka byly důležité i konexe napříč církevní elitou. Ty
podporoval vztah Jana Fridricha s jeho starším bratrem Františkem
Augustinem z Valdštejna, který byl členem řádu johanitů a od roku 1664
hejtmanem gardy trabantů, tedy pěší osobní stráže, Leopolda I.,
28
a
samozřejmě s kardinálem Harrachem.
Rozložení sil na jeho dvoře studoval už Ivo Cerman a všiml si přitom
právě polarit mezi rodově spřízněnými stranami, dobově nazývanými též
kabala. Třetí z českých biskupů Valdštejnovy éry – Jaroslav Ignác Holický
ze Šternberka měl výrazně blíže k jiné z nich, kterou spoluutvářely rody
Vrtbů, Slavatů, Martiniců a Šternberků.
29
Její strukturu lze ilustrovat
na příkladu Alžběty Marie Magdaleny Sezimové z Vrtby, provdané v roce
1613 za Oldřicha Holického ze Šternberka. Po jeho smrti se jejím chotěm
v roce 1625 stal Adam mladší ze Šternberka, a když v roce 1633 zemřel
i ten, provdala se za českého královského místodržícího Jaroslava Bořitu
z Martinic.
K Martinicům a Šternberkům měl výrazně blíže i Ferdinand Matouš
Sobek z Bilenberka, Valdštejnův předchůdce na hradeckém i pražském
stolci, který v listech Václavovi Jiřímu Holickému ze Šternberka glosoval
Valdštejnův vzestup s despektem. To však nijak neznamenalo nepřátelství
mezi Šternberky a Valdštejny. Blízké vztahy obou rodů mohou
dokumentovat nejen sňatky Adama mladšího ze Šternberka, jehož první ženou byla
Polyxena z Valdštejna, či Jana ze Šternberka, který se podruhé oženil
s Apolonií z Valdštejna, ale i pozdější kontakty mezi oběma rody.
28
K postavení valdštejnského rodu v hierarchii české šlechty v 2. polovině 17. století viz
především Petr MAŤA, Svět české aristokracie (1500 –1700), Praha 2004, s. 298 –299,
417, 433; VOKÁČOVÁ, Příběhy o hrdé pokoře, s. 233 –242; HRBEK, Barokní
Valdštejnové. K postavení samotného Františka Augustina, který byl hejtmanem gardy
trabantů v letech 1664 –1669 a později v letech 1669 –1683 hejtmanem gardy harcířů
(tj. jízdní stráže) Leopolda I. viz tamtéž, s. 650.
29
Ivo CERMAN, Pojmy „frakce“, „strana“ a „kabala“ v komunikativní praxi dvořanů
Leopolda I., Český časopis historický 100, 2002, s. 33 –54.





25
Dětství, studium a kariéra
Roku 1639 zemřel hejtman Litoměřického kraje František Josef z
Lobkovic, dosavadní držitel panství Duchcov, a zanechal po sobě bezdětnou
vdovu, na niž přešel i jeho majetek. Marie Polyxena rozená z Talmberka
se 10. září 1641 za přítomnosti nejvyšší honorace provdala za
Maxmiliána z Valdštejna. V prosinci roku 1641, zřejmě už v očekávání svého
potomka, rozdělila závětí své dědictví napolovic. Agendu panství vedli
manželé spolu, i když hlavní správkyní majetku byla především jeho
majitelka. Maxmilián z Valdštejna měl být držitelem první části a druhou měl
spravovat pro jejich děti.
30
Když v roce 1651 zemřela, zanechala po sobě
Jana Fridricha a Marii Alžbětu.
Nejmladší syn Maxmiliána z Valdštejna Jan Fridrich se narodil v roce
1642 ve Vídni. Byl pokřtěn 18. srpna 1642 v místní katedrále sv. Štěpána.
Lesku obřadu dodala přítomnost knížat Karla Eusebia z Lichtenštejna,
Maxmiliána z Ditrichštejna a nejmenovaných hraběnek z Harrachu (snad
vdova po Albrechtovi z Valdštejna Marie Alžběta Tereza) a z Althanu
(snad Marie Kateřina, manželka Jana Ferdinanda knížete von Portia).
31

Vyrůstal mezi Vídní, Prahou a Duchcovem. Jeho matka zemřela v roce
1651 a správcem panství se stal jeho otec. Mladý Jan Fridrich často
pobýval i ve společnosti svého strýce hrádeckého pána Jana Viktorina
z Valdštejna a jeho dětí.
Od listopadu 1650 studoval na jezuitském gymnáziu ve Vídni, kam se
rodina přestěhovala, když byl jeho otec Maxmilián jmenován do funkce
nejvyššího komorníka Ferdinanda III. Následoval tak kroky svých starších
bratří Albrechta Leopolda, Karla Ferdinanda a Františka Augustina, kteří
se ke studiu na stejném ústavu zapsali o devět let dříve.
32
Nejpozději od té
doby trávil své dětství v bezprostřední blízkosti císařského dvora. Když
se v roce 1653 Ferdinand III. vypravil na říšský sněm do Řezna,
následoval ho nejen jeho nejvyšší komorník, ale i Jan Fridrich z Valdštejna.
V doprovodu preceptora tu strávil léto.
33
30
Závěť Marie Polyxeny z Talmberka z 29. prosince 1641. SOA Praha, RAV, inv. č. 4421,
sign. I-4, karton 256, ff. 129 –130. HRBEK, Barokní Valdštejnové, s. 121.
31
Taufbuch 1642–1643, p. 306, Pfarrarchiv 01 St. Stephan, Wien, sign. 01–015.
Citováno podle http://www.data.matricula.info, odkaz platný k 7. listopadu 2015.
Opis křestního listu je uložen i mezi dopisy Arnošta Vojtěcha z Harrachu a Jana
Fridricha z Vadštejna. ÖStA, AVA, FA Harrach 153.
32
Franz GALL (ed.), Die Matrikel der Universität Wien, IV. Bd. Graz – Köln am Rhein
1961, s. 181–182, 221.
33
HRBEK, Barokní Valdštejnové, s. 487.





26
Karel Škréta – Johann Borcking, Univerzitní teze Balthasara Tirchnera
s vyobrazením bratří Karla Ferdinanda, Jana Fridricha a Františka Augustina
z Valdštejna, 1676





27
Když v únoru 1655 zemřel Maxmilián z Valdštejna, převzal starost
o svého mladšího bratra Ferdinand Arnošt z Valdštejna se svou ženou
Marií Eleonorou z Rotalu. Rok poté zemřel i on a část povinností přešla
na Karla Ferdinanda z Valdštejna,
34
pána na Třebíči, Mnichově Hradišti
a Dobrovicích. Ten pak dovedl Jana Fridricha až k plnoletosti, kterou mu
Leopold I. přiznal již v jeho devatenácti letech. Ve vzdělávání Jan Fridrich
pokračoval na malostranském jezuitském gymnáziu, které absolvoval
v roce 1657.
35
Zde se také poprvé setkal s Guilielmem Frölichem,
36
který
tu tehdy vyučoval. V budoucnu ho s ním měly spojit další události.
Valdštejn byl i členem místní mariánské družiny, před níž pronesl zřejmě svou
první veřejnou slavnostní řeč.
37
Studia a duchovní vedení
V letech 1658 –1661 studoval Jan Fridrich na pražské filozofické fakultě.
Odtud známe nejstarší kontakty s jeho pozdějším zpovědníkem jezuitou
Janem Tannerem.
38
Dokumentů svědčících o jeho vztazích s Valdštejny
na přelomu 50. a 60. let 17. století je relativně málo. Na pražské
univerzitě v téže době studovali i bratři Václav Vojtěch a Jan Norbert ze
Šternberka. Díky bohaté korespondenci mezi Tannerem a Janem Norbertem
34
NA Praha, NM, karton 933, sign. W7/18. HRBEK, Barokní Valdštejnové; Zdeněk
KALISTA, Čechové, kteří tvořili dějiny světa, Praha 1939, s. 137–146.
35
Václav BĚLOHLÁVEK, Jan Bedřich Valdštein, Od Karlova mostu 6, 1933, s. 59.
36
Bio-bibliografická databáze řeholníků v českých zemích v raném novověku: http://
reholnici.hiu.cas.cz/katalog/l.dll?hal~1000101338, odkaz platný k 9. září 2015.
37
BĚLOHLÁVEK, Jan Bedřich Valdštein, s. 57; Liber scriptus intus, Expensorum ab
amore pro humani generis redemptione elenchum, foris, a dolore, stylo crudelitatis
inscriptum characterem continens: Amanti ac dolenti Deiparae. Praha 1658.
38
Podle potvrzení vystaveného rektorem navštěvoval Valdštejn pražskou univerzitu
od 4. listopadu 1658 do 4. srpna 1661. SOA Praha, RAV, karton 15, inv. č. 196.
Ke stykům s Janem Tannerem viz Jiří M. HAVLÍK, Česká katolická šlechta v
jezuitské péči 1623 –1773, in: Václav Chroust – Zdeňka Buršíková – Karel Viták (eds.),
Dělám to k větší slávě Boží a chvále vlasti, Bohuslav Balbín a jeho doba, Barokní
jezuitské Klatovy 2014 – sborník příspěvků, Klatovy 2014, s. 116 –137; Jiří M. HAVLÍK,
Contra (duos) patres Societatis Jesu 1672–1675, Jan Tanner TJ a Vilém Frölich TJ,
průběh sporu o jejich teze a jeho dopady, Folia Historica Bohemica 26, 2011, č. 1,
s. 143 –163; Jiří M. HAVLÍK, Zpovědníci Jana Bedřicha z Valdštejna, in: Ivana
Čornejová – Hedvika Kuchařová – Kateřina Valentová (eds.), Locus Pietatis et Vitae,
Sborník příspěvků z konference konané v Hejnicích ve dnech 13.–15. září 2007,
Praha 2008, s. 393 – 404. Biografické údaje k Janu Tannerovi viz http://reholnici.
hiu.cas.cz/katalog/l.dll?hal~1000099798, odkaz platný k 28. červenci 2015.





28
ze Šternberka se naštěstí můžeme dozvědět mnohem více.
39
Ludmila
Benigna Kavková z Říčan, vdova po Františku Karlu Matyášovi ze
Šternberka, v polovině padesátých let svěřila výchovu svých synů neznámému
jezuitovi.
40
Současně udržovala kontakty i s dalšími jezuity – Godefridem
Schubertem,
41
laickým bratrem Joannem Heinrichem a Janem Tannerem,
který je obvykle ztotožňován s oním neznámým.
Od 60. let už lze, nejen v souvislosti s Valdštejnovým univerzitním
vzděláním, pozorovat velmi časté styky mezi všemi zmíněnými
osobnostmi. Je zřejmé, že vztah Jana Tannera k jeho svěřenci byl velmi blízký
a od počátku se vázal ke zkušenostem, které měl s duchovním vedením
Šternberků. Proto několikrát během vyprávění o Valdštejnovi bude nutné
zaměřit svou pozornost i na něho.
Jan Tanner pocházel z Plzně. Do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil
v roce 1641. Po dvou letech noviciátu strávených v Brně odešel na studia
do Prahy, kde od roku 1646 vyučoval na gymnáziu. Za katedrou vystřídal
o něco staršího Bohuslava Balbína, který tehdy začal své studium
teologie. V témže roce byl na Malé Straně Godefridus Schubert pověřen, aby
zpovídal osoby mimo řád, tedy i samotnou Ludmilu Benignu Kavkovou
z Říčan.
42
O dva roky později Tanner přešel do Kutné Hory. Poprvé právě
tady představený koleje poznamenal, že se jednou bude hodit k
duchovnímu vedení ostatních.
43
V letech 1651–1654 vystudoval Tanner pražskou
teologickou fakultu. Odtud pokračoval do jindřichohradecké koleje, kde
zpovídal studenty místního gymnázia. V roce 1656 složil své třetí řádové
sliby v nově založené koleji v Telči, odkud napsal Ludmile Benigně
Kavkové z Říčan dlouhý list. Vysvětloval v něm, že provinciál nechce svolit,
aby o prázdninách přebýval u Šternberků. Proti jeho vůli se však Tanner
chystal do Prahy, aby byl mladým Šternberkům na blízku.
44
Následují -
cího roku začalo jeho první působení na pražské univerzitě (1657–1663).
Rektor Joannes Saxius si tehdy všiml jeho zvídavosti a nadšení novými
39
Korespondence mezi Janem Norbertem ze Šternberka a Janem Tannerem z let
1661–1677, SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Paarů, karton 147.
Několik listů viz i ANM Praha, RA Šternberk-Manderscheid, karton 95.
40
Listy adresované Ludmile Benigně ze Šternberka neznámým jezuitou viz Václav
SCHULZ, Korrespondence jesuitů provincie české z let 1584 –1770, Praha 1900, s. 75,
76 –78.
41
http://reholnici.hiu.cas.cz/katalog/l.dll?hal~1000132589, odkaz platný k 9. září 2015.
42
Tamtéž.
43
Catalogus secundus Collegii Kuttenbergensis SJ, 1649, ARSI, Boh 14, f. 112v.
44
List Jana Tannera Ludmile Kavkové z Říčan z 2. září 1656, Telč, ANM Praha, fond
RA Šternberk-Manderscheid, karton 94.





29
proudy v teologii, které zřejmě převyšovaly běžnou míru. Do řádového
katalogu napsal, že se hodí pro výuku spekulativní teologie, pokud se
nebude příliš pachtit za novinkami.
45
O nich se právě na pražské
univerzitě mohl výborně poučit z přednášek Roderiga Arriagy
46
či Carola de
Grobendoncqua,
47
teologů známých po celé tehdejší Evropě.
Jan Fridrich z Valdštejna a bratři Šternberkové patřili k prvním
z Tannerových univerzitních studentů. V druhé polovině srpna roku
1661 se konala za předsednictví Arnošta Vojtěcha z Harrachu
Valdštejnova závěrečná veřejná disputace. Slavnostní řeč držel senior teologické
fakulty Carolus de Grobendoncque. Sálu vyzdobenému četnými obrazy
a tapetami vévodila grafická univerzitní teze, dedikovaná Leopoldovi I.,
kterou vytvořil Karel Škréta a ideově navrhl zřejmě Jan Tanner, který při
té příležitosti Janu Fridrichovi daroval útlý spisek oslavující rod
Valdštejnů.
48
Teze znázorňuje mariánský sloup na pražském Staroměstském
náměstí jako duchovní i geografický střed Evropy a představuje jeden
z nejlepších kusů ve sbírce Národní knihovny.
49
Ke konci roku 1661 Ludmila Benigna Kavková z Říčan spolu s Adolfem
Vratislavem ze Šternberka dosáhla pro šternberský rod navrácení
hodnosti říšských hrabat. Jan Tanner a Bohuslav Balbín přitom hráli svou
úlohu svědků starobylosti a slávy rodu před zemskými úřady i u dvora.
50
45
... „talentum habeat pro philosophia docenda, casibus conscientiae, controversiis,
et si novitates non sectaretur, seque melius impenderet, pro Theologia speculativa.“
Catalogi triennales 1660 –1665, ARSI, Boh 16/I, f. 157v. K Joannu Saxiovi viz http://
reholnici.hiu.cas.cz/katalog/l.dll?hal~1000100535, odkaz platný k 16. září 2015.
46
http://reholnici.hiu.cas.cz/katalog/l.dll?hal~1000106707, odkaz platný k 19. srpnu
2015. Ivana ČORNEJOVÁ – Anna FECHTNEROVÁ, Životopisný slovník pražské
univerzity, Praha 1986, s. 4 – 6; Stanislav SOUSEDÍK, Filosofie v českých zemích mezi
středověkem a osvícenstvím, Praha 1997, s. 100 –138; Tereza SAXLOVÁ – Stanislav
SOUSEDÍK, Roderigo de Arriaga (†1667), Philosoph und Theologe, Praha 1998.
47
http://reholnici.hiu.cas.cz/katalog/l.dll?hal~1000122579, odkaz platný k 19. srpnu
2015. ČORNEJOVÁ – FECHTNEROVÁ, Životopisný slovník pražské univerzity,
s. 130 –132. SOUSEDÍK, Filosofie v českých zemích, s. 227–234.
48
KELLER – CATALANO (eds.), Die Diarien, VII., s. 105 –106 (1661, 22. VIII.); Jan
TANNER / Daniel Ignatius PASCHASIUS, Aphiteatrum gloriae spectaculis leonum
Waldsteinicorum adornatum, Praha 1661.
49
NK, sign. Th. 463; Alena RICHTEROVÁ – Ivana ČORNEJOVÁ a kol., Jezuité a
Klementinum, Praha 2006, s. 89, č. v katalogu 73, autor hesla Petra ZELENKOVÁ;
Anna FECHTNEROVÁ, Katalog grafických listů univerzitních tezí uložených ve Státní
knihovně ČSR v Praze, 3. díl, Praha 1984, s. 597– 600.
50
Viz kupříkladu list Janu Norbertovi ze Šternberka z 20. dubna 1670, kde Tanner
píše, že Leopold I. Balbína, právě přítomného ve Vídni, žádal, aby mu podal informaci
o tom, který ze Šternberků vedl bitvu „proti Tatarům nedaleko Olomouce“ (tj. u
Hostýna). SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Paarů, karton 147, ff. 182r–v.










Karel Škréta –
Melchior Küssel,
Univerzitní teze Jana
Fridricha z Valdštejna
s vyobrazením
Mariánského sloupu
na Staroměstském
náměstí v Praze, 1661





32
Přesto zatím nevíme, co sepětí Jana Tannera se Šternberky a mladým
Valdštejnem přesně znamenalo. Na gymnáziu v Jindřichově Hradci a při
třetích slibech v Telči se Tanner dostal do blízkosti fundátorky telčského
jezuitského domu Františky Marie Terezy z Meggau, vdovy po Jáchymu
Oldřichu Slavatovi. U všech tří rodů můžeme pozorovat úzké vztahy
k jezuitským kolejím. Slavatové byli dlouholetými dobrodinci
jindřichohradecké koleje, Šternberkové zakladateli novoměstské a Valdštejnové
jičínské. Ve všech třech rodech, ostatně podobně jako v mnoha dalších,
bylo běžné pravidelně si držet stálého jezuitského zpovědníka, který k nim
čas od času docházel z koleje a v některých případech u nich, či v jejich
bezprostřední blízkosti, dokonce i bydlel.
51
V české historiografii v té souvislosti bývá řeč o osobních


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.