načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jan Fridrich z Valdštejna - Jiří Havlík

Jan Fridrich z Valdštejna
-4%
sleva

Elektronická kniha: Jan Fridrich z Valdštejna
Autor: Jiří Havlík

Nový pohled na pobělohorskou dobu Arcibiskup Jan Fridrich (Bedřich) z Valdštejna (1642–1694) patří k významným postavám českých dějin 17. století. Ve 2. polovině století ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  198 Kč 190
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 277
Rozměr: 22 cm
Úprava: 8 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (některé barevné), portréty, faksimile
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Křesťanství. Křesťanská církev všeobecně. Eklesiologie
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 9.4
PDF velikost (MB): 17.2
MOBI velikost (MB): 14.1
ISBN: 9788074296284
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor popisuje dětství, mládí, studijní léta a počátky duchovní kariéry Jana Bedřicha z Valdštejna. Dále podrobně sleduje jeho působení na postech královéhradeckého biskupa a pražského arcibiskupa (1675-1694); kromě jeho úlohy při rekatolizaci českých zemí se práce rovněž zaobírá Valdštejnovými zájmy o politiku nebo jeho stavebními aktivitami. Kromě líčení jeho života se můžeme také blíže seznámit s politickými poměry v Čechách ve 2. polovině 17. století. Životní osudy a doba pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna (1644-1694).

Popis nakladatele

Nový pohled na pobělohorskou dobu

Arcibiskup Jan Fridrich (Bedřich) z Valdštejna (1642–1694) patří k významným postavám českých dějin 17. století. Ve 2. polovině století představoval právě on nejvyšší autoritu českého duchovenstva – organizoval průběh rekatolizace, mimo jiné prostřednictvím spolupráce s církevními řády, rekonstrukce farní sítě, literárního mecenátu a dalšími metodami. Neváhal jakožto neoficiální hlava české katolické církve vstoupit do konfliktu s císařským dvorem, když se domníval, že jsou ohrožena privilegia církve. Tato stránka působení Jana Fridricha z Valdštejna, "preláta pevného ve svém přesvědčení", je dosud málo zpracovaná a v knize se jí dostává náležité pozornosti. Pražský arcibiskup také stál v centru kulturního dění a shromáždil okolo sebe umělce, literáty i hudebníky. Jeho život a působení poskytuje komplexní vhled do kulturního a politického vývoje českého státu a církve v období, které zdaleka nebylo jen dobou "temna". Monografie Jiřího Havlíka se zabývá i druhým životem Jana Fridricha z Valdštejna, sleduje pokusy představit ho jako příklad zbožného života a příkladného umírání. (arcibiskup a mecenáš doby baroka)

Předmětná hesla
z Valdštejna, Jan Bedřich, 1644-1694
Šlechtici -- Česko -- 17. století
Arcibiskupové -- Česko -- 17. století
Mecenáši -- Česko -- 17. století
Rekatolizace -- Česko -- 17. století
Organizace a struktura církve -- Česko -- 17. století
Křesťanství a kultura -- Česko -- 17. století
Křesťanství a politika -- Česko -- 17. století
Česko -- Náboženské a kulturní poměry -- 17. století
Zařazeno v kategoriích
Jiří Havlík - další tituly autora:
Pneumokokové nákazy a možnosti očkování proti nim Pneumokokové nákazy a možnosti očkování proti nim
Chřipka Klinický obraz, prevence a léčba (2. vyd.) Chřipka Klinický obraz, prevence a léčba (2. vyd.)
Lexikon očkování Lexikon očkování
Historický slovník slovenského jazyka I (A-J) Historický slovník slovenského jazyka I (A-J)
Očkování. Minulost, přítomnost, budoucnost Očkování. Minulost, přítomnost, budoucnost
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Velké

postaVy

českých

dějin



vyšehrad

Jiří M. Havlík

Jan FridricH

z  valdšte Jna

arcibiskup a mecenáš

doby baroka

Vel­ké ­ po­sta­V y ­ če­s­kých ­ dě­jin

sva­zek­19.

e di­ci ­ ří­dí ­ Fi­lip ­o u­tra­ta

o bál­ku ­ a ­ gra­fic­kou ­ úpra­vu ­ na­vrh­la ­ Mi­cha­e­la ­ Bla­že­jo­vá

e -knihu ­ vy­da­lo ­ na­kla­da­tel­ství ­ Vy­še­hrad, ­ spol. ­ s ­ r. ­ o.,

v­pra­ze­ro­ku­2016­ja­ko­svou­1475.­pu­b­li­ka­ci

o dpo­věd­ný ­ re­dak­tor ­ Fi­lip ­o u­tra­ta

Vydání­v­elektronickém­formátu­první

(podle­prvního­vydání­v­tištěné­podobě)

doporučená­cena­e-knihy­198­kč

n a­kla­da­tel­ství ­ Vy­še­hrad, ­ spol. ­ s ­ r. ­ o.,

pra­ha­3,­Ví­ta­ne­je­dlé­ho­15

e-mail:­in­fo@ivy­se­hrad.cz

www.ivy­se­hrad.cz

Výraznou­finanční­podporou­se­o­tuto­knihu­zasloužil­grantový­projekt­GačR­­

Zdroje,­formy­a­funkce­monastické­historiografie­raného­novověku­ v­českých­zemích­(GačR,­14-05167s). lektorovali:­prof.­phdr.­jiří­Mikulec,­csc.­a­doc.­Mgr.­jiří­kubeš,­ph.d. copyright­©­phdr.­jiří­M.­havlík,­ph.d.,­2016 typography­©­Michaela­Blažejová,­2016 isBn­978­-80­­-7429­-711-3 Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz

Vyobrazení­na­přebalu:

johann­Fridrich­necker­–­Gerard­de­Groos,­

dedikační­rytina­oslavného­tisku­

k­intronizaci­jana­Fridricha­z­Valdštejna,­

1676,­výřez

Vyobrazení­na­s.­4:

karel­Škréta­–­Melchior­küssel,­Univerzitní­

teze­jana­Fridricha­z­Valdštejna­

s­vyobrazením­Mariánského­sloupu­

na­staroměstském­náměstí­v­praze,­1661

ÚVODEM

Ve znamení kontinuity – tak bychom mohli nazvat nejednu z kapitol dějin katolické církve. V případě Jana Fridricha z Valdštejna by šlo o kontinuitu dvojí. I když tím, kdo Valdštejna podporoval v jeho vzestupu, byl Arnošt Vojtěch z Harrachu, mnohem více rozvinul odkaz Matouše Ferdinanda Sobka z Bilenberka.

V sedmdesátých letech 17. století nastalo v pravém slova smyslu země

třesení na české církevní a i politické scéně. Česká historiografie si ho zatím příliš nevšímá, možná i z toho důvodu, že nastalo nejdříve právě uvnitř duchovenstva, které stojí ve stínu obrovského zájmu posledních let o českou (nebo habsburskou) barokní šlechtu.

Po Harrachově smrti se v českém duchovenstvu připravoval vze

stup generace vrstevníků Leopolda I. – biskupů vzešlých většinou z řad české šlechty. Prostšího původu mezi novými hodnostáři byl jen jediný – o mnoho starší Sobek, i ten však měl v politice zkušenosti dávno před intronizací v Hradci Králové.

Největší změny přinesla právě až jeho smrt na konci dubna roku 1675.

V polovině října roku 1676 zemřel i dosavadní litoměřický biskup Maxmilián Schleinitz. Odešli tak nejbližší spolupracovníci a souputníci Arnošta Vojtěcha z Harrachu, spjatí s plány na zřízení čtyř nových biskupství – v Litoměřicích, Hradci Králové, Plzni (později v Klatovech) a Českých Budějovicích

1

– a přechodem násilné rekatolizace v její umírněnou formu

po skončení třicetileté války. 1

Václav LÍVA, Jan Arnošt Platejs z Platenštejna, Časopis Matice moravské 54, 1930,

s. 320n. Reálnějších obrysů tyto snahy nabývaly nejpozději od 30. let 17. století,

kdy byli jmenováni kandidáti všech čtyř stolců.

Na jejich místa nastupovali mladí a nadějní preláti. Bylo jim mezi 30 a 33 lety a jejich věk sliboval dlouhé působení. Pražský arcibiskup Jan Fridrich z Valdštejna, hradecký biskup Jan Kryštof František z Talmberka a litoměřický biskup Jaroslav Ignác Holický ze Šternberka byli noví lidé s novými plány, kteří třicetiletou válku pamatovali jen z dětství a převážně nekatolické České království považovali za dávnou minulost. Nebyli však naivní v tom, že by si mysleli, že je tato minulost mrtvá. Chtěli především budovat katolickou budoucnost svých statků a nemusíme se bát říct, že i své vlasti. I když jejich kariéra vyvrcholila v nejvyšších církevních úřadech v Čechách, u žádného z nich nebylo jisté, zda neskončí v Římě, Říši, či ve Slezsku. Šternberk byl od roku 1662 kanovníkem v Pasově, Valdštejn v roce 1671 usiloval o biskupství ve Vratislavi. Šlechtičtí synové rozhodnutí pro duchovní dráhu často toužili po kariéře v blízkosti papežského dvora. Setkáváme se s nimi i v říšských biskupstvích a kapitulách. Jaroslav Ignác Holický ze Šternberka v letech 1665 –1676 v Pasově sídlil, Valdštejn dosáhl titulu komorníka papeže Alexandra VII., usiloval o místo u tribunálu Sacra Rota Romana, biskupský stolec ve Vratislavi i kardinálský klobouk. V Pasově zasedli na biskupský stolec po sobě Václav z Thunu (1664 –1673) a Sebastian z Pöttingu (1673 –1689). Thun byl navíc od roku 1665 biskupem v korutanském Gurku, František Karel z Kounic auditorem Sacra Rota Romana a v letech 1711–1717 biskupem v Lublani. V rodině Thunů a Harrachů bychom přitom našli mnoho dalších hodnostářů, kteří dosáhli vysokých církevních úřadů v říši. Jen v Salcburku bychom se setkali v letech 1654 –1668 s Guidobaldem z Thunu a na začátku 18. století s Františkem Antonínem z Harrachu. Tak bychom mohli pokračovat i dál. Podobná angažmá byla i v císařově zájmu.

Šternberk i Valdštejn byli velkými stavebníky – právě jim za svou barokní slávu vděčí severočeské Litoměřice a Duchcov. Talmberkova stavební činnost za nimi sice pokulhávala, ale pro odkaz všech tří platí, že důležité nejsou jen velké architektonické koncepce, které v Praze převrstvila činnost příštích arcibiskupů a v Duchcově jeho pozdějšího majitele Jana Josefa z Valdštejna, jeho nástupců a bohužel i důlních společností. Biskupští architekti Octavio Broggio a Jean Baptiste Mathey navrhovali i mnohem menší projekty – kostely na duchcovském panství, v Horním Litvínově, Horním Jiřetíně, v Uštěku či Doksanech, poutní místa v Mariánských Radčicích, Horní Polici či v Bohosudově. Lze si dobře představit, že pokud by Valdštejn uspěl ve Vratislavi a pasovský kanovník Šternberk v Klatovech, kde ho poprvé Leopold I. prezentoval jako budoucího biskupa, psaly by se církevní dějiny českých zemí jinak, ale kdyby v tomto případě neplatí.

Šternberk i Valdštejn vystudovali na pražské univerzitě a s její repre

zentací byl spjat i Talmberk. Všichni také od raného věku spolupracovali s řeholníky – nejen jezuity, ale i s augustiniány, benediktiny a dalšími řády. Všichni si ale uvědomovali, že na misionářích katolickou budoucnost Českého království postavit nelze. Proto ta stavební činnost, proto ta snaha o distribuci české duchovní literatury, proto ten politický boj s městskými radami a světskými vrchnostmi. Chtěli vybudovat funkční farní síť, ve které budou moci sami určovat, kdo bude zastávat duchovní službu.

Na začátku 17. století žilo v Českém království málo katolíků. Reka

tolizační zákony dvacátých let i samotný postup za třicetileté války

2

byly

tolik tvrdé proto, že šlo o nařízení, která vlastně v mnohých regionech vůbec neodpovídala realitě – měla vybudovat realitu úplně novou. Misionáři často nasazovali život. Vojáci, kteří je doprovázeli, je sice před útoky ochránili, na důvěře a oblíbenosti jim však nepřidali. Šlo o to přivést ke katolickému vyznání většinu obyvatelstva natrvalo. V polovině 17. století zůstávalo už jen dost málo těch, kdo ještě zažili multikonfesijní společnost předchozí doby, která ani zdaleka nebyla prostá náboženských konfliktů a vzájemných svárů mezi jednotlivými vyznáními. Biskupové přesto opakovaně žehrali na to, že není dostatek těch, kteří by jednotu lidem vštípili a přesvědčili je, že ani v pohraničí cesta na bohoslužbu nevede do lesa, přes hory do Saska, nebo do domácnosti, kterou si věřící nekatolíci předtím tajně určili. Také proto už ale nebylo možné spoléhat se jen na misionáře.

Rekatolizační plány měly už od dvacátých let několik variant. Jednou

z jejich palčivých otázek byl nedostatek kněží. V situaci, kdy některé regiony především na východě a severu Čech postrádaly katolické věřící vůbec, bylo jasné, že z nich v nejbližších letech příliš duchovních nevzejde. Zřizování biskupství a vysílání misionářů mělo vést především k výchově nového kléru. Nebylo možné spoléhat se na „dovoz“ kněží z polských, rakouských či bavorských oblastí, které navíc s větším či menším předstihem nebo přímo současně procházely obdobným vývojem.

Úkolem této knihy není věnovat se rekatolizaci jako celku. Musela by

být dvakrát taková a mapovat období mnohem rozsáhlejší než padesát let života a dvacet let působení jednoho arcibiskupa. Přesto je těžké mnoho 2

Literaturu k rekatolizaci viz Pavel BĚLINA – Ivana ČORNEJOVÁ – Jiří KAŠE – Jiří

MIKULEC – Vít VLNAS, Velké dějiny Zemí Koruny české, VIII.–IX., Praha – Litomyšl

2008 –2011; Olga FEJTOVÁ, „Já pevně věřím a vyznávám...“, Rekatolizace na Novém

Městě pražském v době pobělohorské, Praha 2012. otázek jeho působení vysvětlit bez výkladu o působení jeho předchůdců. Vedle samotného životopisu osobnosti, kterou v mnoha pádech skloňují práce četných kunsthistoriků, často aniž by bylo za jménem cokoli vidět, se budu snažit o představení základních tendencí ve vývoji církevní politiky pražského arcibiskupství ve druhé polovině 17. století. Při výkladech o rekatolizaci zůstává toto téma opomíjeno, přestože byl arcibiskup vůdčí osobou celého procesu. I mě samotného vedla představa, že proces proměny společnosti byl v době Valdštejnova působení v podstatě uzavřený. Během studia materiálů jsem však postupně docházel k závěru, že se jedná o mylný dojem. Od převládajícího potírání hereze bylo nyní potřeba přesunout důraz na podepření základů narychlo zbudované katolické společnosti. Bez stabilní duchovní péče, zajištění farní správy a vytrvalého působení na věřící by se mohlo zhroutit všechno, čeho dosavadní tvůrci rekatolizace dosáhli. Přitom se nedá hovořit o tom, že by předchozí období pod vedením Jana Lohelia a kardinála Harracha prvky pozitivního budování katolické identity Českého království postrádala. Stejně tak nelze tvrdit, že by se Valdštejn choval vůči nekatolíkům výhradně smířlivě.

Kardinál Harrach postavil nutné základy – zřídil v Praze seminář pro

výchovu kněží, nezávislý přímo na jediném církevním řádu, podílel se na založení dvou nových biskupství, v nichž měly vyrůst další semináře, a snažil se získat zpátky majetek, z něhož by mohl chod diecézí financovat. Sjednáním a uzavřením tak zvané solní pokladny (cassa salis)

3

jeho

střety se šlechtou a královskými úřady neskončily. Příjmy ze solní daně představovaly jen nedostatečnou náhražku majetku sekularizovaného v průběhu 16. a na počátku 17. století. Nešlo ale jen o peníze, ale také o to, kdo bude jmenovat duchovní k farnostem jinde než na arcibiskupských statcích. S cisterciáky a dalšími řády, které měly v různých oblastech duchovní správu svěřenou a vlastnily majetky, v nichž zajišťovaly i osazování farností, podepsal Harrach smlouvy. V královských městech mu prezentační právo propůjčil český král. V případě šlechtických majetků však byla situace v podstatě nepřehledná. Při konfiskacích, nákupech a prodejích statků nebylo možné spoléhat se na dohody a dobré vztahy biskupů s jednotlivými rody, z nichž některé, a to nejen ty původně nekatolické, nepočítaly s tím, že by o farářích na jejich statcích měl rozhodovat 3

Antonín GINDELY, O vzniku tak zvané „cassa salis“, Výroční zpráva Královské

české společnosti nauk 1883, s. 18 –34; Alessandro CATALANO, Zápas o svědomí,

Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598 –1667) a protireformace v Čechách, Praha

2008, s. 159 –181. někdo jiný než oni sami. Spory o to trvaly celé 17. století a ani Valdštejn samotný z nich nevybředl.

4

Položil však důraz právě na budování farností

a výchovu věřících, před nimiž vystupoval jako jejich duchovní autorita – dobově samozřejmě s okázalou reprezentací barokního velmože.

Plány však hatily jiné události. Sedmdesátá léta byla převratná i mimo

území Českého království. Na začátku října roku 1675 přijel do Vídně nový papežský velvyslanec Francesco Buonvisi, aby nastoupil ke svému téměř čtrnáctiletému úřadu.

5

O rok později změn ještě přibylo – 22. července

1676 zemřel Kliment X. a 21. září téhož roku vzešel z konkláve úspěšně kardinál Benedetto Odescalchi. Přijal jméno Inocenc XI. Spolu s nunciem Buonvisim Inocenc XI. v dosavadním kardinálském kolegiu patřil ke straně nazývané zelanti, tj. zbožní či horliví. Oba vnímali velké nebezpečí, které představovalo střídání na vedoucích postech v osmanské říši, když v roce 1676 nastoupil do úřadu velkovezíra Kara Mustafa. O rok později v Uhrách povstal Imre Thököly. Války na východě monarchie nabraly novou sílu v jeho povstání a v osmanské říši se začala sbírat obří armáda, která roku 1683 dorazila až k vídeňským hradbám. Představy o zářné budoucnosti Českého království zhatily i útoky krále Slunce Ludvíka XIV. na západní hranice Svaté říše římské. I když žádná z armád ohrožujících habsburskou monarchii až do roku 1740 na území Čech nevstoupila, obyvatelstvo tíhu válek neslo v podobě výdajů, kterých bezedná pokladnice habsburské říše mezi lety 1677–1740 spotřebovala opravdu velké množství. Náklady nesly podobně jako za třicetileté války i tzv. privilegované stavy – duchovenstvo a šlechta. Nejeden kariérní postup byl podplacen darem či půjčkou z šlechtických velkostatků právě na účely financování záměrů Leopolda I. a jeho válečné rady. Snahy o úpravu berního systému v 80. letech 17. století byly motivovány stejnými cíli.

Čeští biskupové Valdštejn i Šternberk dobře věděli, co by hrozilo,

pokud by turecká vojska došla dále než k Vídni. Jejich plány však válečné výdaje a další okolnosti zkřížily natolik, že se neváhali pustit do konfliktu s králem, jeho sněmovními komisaři i s vlastními příbuznými v panském stavu českého zemského sněmu. Přibližně takové zná oba česká historiografie, přičemž zhusta označuje jejich zájmy za „stavovské“. Talmberk stojí 4

Johann SCHLENZ, Das Kirchenpatronat in Böhmen, Praha 1928. 5

Vídeňský nuncius v letech 1675 –1689. Anna Maria TRIVELLINI, Il cardinale

Francesco Buonvisi, nunzio a Vienna (1675 –1689), Firenze 1958, s. 4, Donato

SQUICCIARINI, Die apostolischen Nuntien in Wien, Città del Vaticano 1999,

s. 154 –160, Alberto M. GHISALBERTI (ed.), Dizionario biografico degli Italiani,

15. Vol., Roma 1972, s. 319 –325, autor hesla G. De CARO. v jejich stínu. To neznamená, že by Valdštejna neobklopovala v mnoha chvílích mlha dohadů a nepochopení. Ani následující kniha ji možná nerozestře úplně, pomůže snad ale přece jen vidět poněkud ostřeji.

Právě tradiční interpretace postupu duchovních proti císařským poža

davkům z pozice stavovství se při podrobnějším zkoumání jeví poněkud pomýlená. Jde o zpětný pohled, motivovaný především vlastními politickými postoji historiků druhé poloviny 19. a začátku 20. století – Jaromíra Čelakovského, Josefa Kalouska a o něco mladšího Jana Muka.

6

Ve druhé

polovině 17. století hrály roli poněkud jiné faktory – nešlo o obhajování stavovských privilegií, ale vůbec o definování duchovenstva jako stavu na českém zemském sněmu. Klérus tu nevystupoval coby politický hráč rovnocenný ostatním. Jeho postavení bylo podle jeho vlastního výkladu zakotveno v církevním (ne tedy jen v zemském) právu a nebyl proto stavem, ale prostě církví, která lokální právo často nerespektovala a cítila se z něho být vyňata – stavěla se nad něj či spíše mimo něj. Právě tímto – v české historiografii nepříliš obvyklým – způsobem se snažím dívat na události let Valdštejnova arcibiskupského panování.

Při velkém množství otázek a bohaté problematice, která se nabízí při

studiu církevní politiky a rekatolizace českých zemích v druhé polovině 17. století, je důležité vytyčit si mantinely – stanovit opěrné body pro orientaci v obrovském množství materiálu.

Mohl bych postupovat podobně jako Pavla Stuchlá ve své monografii

o Prachatickém vikariátu

7

a studovat rekatolizaci prostřednictvím úřední

agendy konsistoře a vikariátů, procházet podrobně emanata a recepta (tj. vydané a přijaté dokumenty) arcibiskupského archivu, vernální patenty (tj. vyhlášky vydávané pravidelně na jaře – latinsky ver – jaro, vernus či vernalis – jarní) a protokoly ze zasedání konsistoře. Jakkoli takovou cestu Stuchlá pouze ukazuje a naplno se jí nevydává a zůstává u „vybraných otázek církevní správy“, metodicky je to podnět velmi zajímavý. Po prohlížení těchto úředních dokumentů a prvních krocích v pří- 6

Jaromír ČELAKOVSKÝ, Postavení vyslaných král. měst na sněmích českých a spor

měst Hory Kutné, Plzně a Českých Budějovic o přednost místa a hlasu na sněmě,

ČČM 43, 1869, s. 115 –157; Josef KALOUSEK, České státní právo, Praha 1892,

s. 487– 494; Jan MUK, Po stopách národního vědomí české společnosti pobělohor

ské, Praha 1931, s. 110. Podobně v novější literatuře naposledy chápal Valdštejnova

vystoupení i Valentin URFUS, Stát a církev v návrhu na revisi zemského zřízení

v Čechách v prvé třetině 18. století, PHS 23,1980, s. 147–159; TÝŽ, K finanční pra

vomoci českého sněmu v druhé polovině 17. století, PHS 15, 1971, s. 95 –112. 7

Pavla STUCHLÁ, Prachatický vikariát 1676 –1750, Vybrané otázky církevní správy,

Praha 2004. stupu k církevní politice arcibiskupa Valdštejna zdola jsem tento postup opustil, protože mi před zraky vytanula monografie Antonína Podlahy o Janu Josefu Breunerovi.

8

Výsledkem takového přístupu by pravděpo

dobně bylo něco podobného: dějiny arcidiecéze a její správy. K samotné osobnosti, jejím záměrům a koncepci rekatolizace bych se pravděpodobně vůbec nedostal, nebo by k tomu bylo potřeba výrazně většího rozsahu textu – vždyť i ten Podlahův čítá přes 500 stran. Na okraji by při zohlednění takové pramenné základny zůstalo i téma v naší optice nejdůležitější, tedy Valdštejnova vystoupení na zemském sněmu. Ze stejného důvodu jsem ponechal stranou i přímo hospodářské otázky správy biskupských, arcibiskupských i Valdštejnových vlastních statků a spolu s nimi i kontakty s převorem pražského špitálu křižovníků s červenou hvězdou Jiřím Ignácem Pospíchalem. Právě jemu totiž Valdštejn tyto záležitosti s důvěrou přenechával.

9

Poněkud jiný přístup nabízí práce Radmily Pavlíčkové o olomouckém

biskupovi Karlovi z Lichtenštejnu-Castelkorna,

10

zaměřená na studium

jeho mecenátu a sídelní struktury. To však materiály, shromážděné v Rodinném archivu Valdštejnů ani v Archivu pražského arcibiskupství, v případě Jana Fridricha z Valdštejna příliš neumožňují. Způsob využívání sídel a mecenát je u něj jiný – poněkud koncentrovanější do dvou lokalit – na Prahu a Duchcov. Na ostatních arcibiskupských (ani biskupských za krátkého působení ve funkci hradeckého biskupa) statcích Valdštejn takřka nepobýval. Navíc by opět sněmovní jednání zůstala ve stínu stavebních podniků a fundací pro nejrůznější kostely a kláštery. Případů, kdy se kunsthistorická literatura zmiňuje o tom, kde Jan Fridrich z Valdštejna dotoval, světil či nechal zhotovit nejrůznější církevní památky, je poměrně velké množství. Snažil jsem se je proto do textu zapracovat, ale těžiště opět zůstalo v něčem jiném.

Jako především na stavebníka, sběratele a mecenáše, pracujícího

na strategiích reprezentace zbožnosti a moci, se před časem na salcburského knížete arcibiskupa Guidobalda z Thunu díval tým spolupracovníků 8

Antonín PODLAHA, Dějiny arcidiecése pražské od konce XVII. do počátku století XIX.

Díl. I. Doba arcibiskupa Jana Josefa Hraběte Breunera (1694 –1710), Praha 1917. 9

Listy křižovníka Jiřího Ignáce Pospíchala Janu Fridrichovi z Valdštejna z let 1671–

1672, SOA Praha, RAV, karton 24, inv. č. 3280, sign. I-25/7. Několik roztroušených

dopisů je i v Národním archivu. NA Praha, ŘKŘ, karton 480. Tato korespondence

zůstává nevytěžena. 10

Radmila PAVLÍČKOVÁ, Sídla olomouckých biskupů: mecenáš a stavebník Karel

z Liechsteinu-Castelkorna 1664 –1695, Olomouc 2001. pod vedením Roswithy Juffinger.

11

Pro potřeby výstavy, se kterou autoři

knihu spojili, se přitom zaměřili i na život města – záplavy, pohromy, pozorování komety, ale i slavnostní okamžiky, které Salcburk za doby jeho panovnání zažil. Poněkud podivným způsobem se autoři omlouvají na začátku kapitoly o Thunově misi na říšském sněmu v Řezně, že se musí věnovat i něčemu jinému, než je Salcburk – říšské politice. Sami přitom přiznávají – a také důkladně dokumentují – žehrání Salcburských na nepřítomnost arcibiskupa v diecézi. Prostor věnovaný Thunově činnosti v Řezně zůstává natolik malý, že vlastně není příliš jasné, čeho tento císařský vyslanec před samotným příjezdem Leopolda I. dosáhl. Jan Fridrich z Valdštejna nevládl církevnímu státu. Z mnoha důvodů právě u něj není možné konstruovat podobné strategie jako u Thuna či Karla z Lichtenštejnu-Castelkorna, který byl jako olomoucký biskup na rozdíl od pražského arcibiskupa lenním pánem. Valdštejn sice byl majitelem Duchcova, později jako hradecký biskup držitelem Chrasti a od roku 1675 disponoval arcibiskupskými statky – Týnem nad Vltavou, Červenou Řečicí a dalšími. V Chrasti však nezanechal žádnou stopu, zámek v Týnu nad Vltavou byl vystavěn až za Jana Josefa Breunera a Červená Řečice jako by po častých pobytech Arnošta z Harrachu za Valdštejna osiřela. Nejen z těchto důvodů se proto k Valdštejnovi obracím spíše jako k politikovi než jako ke stavebníkovi, mecenáši, sběrateli či středobodu života města a dobové imaginace. Není samozřejmě možné upřít mu zásluhy o vybudování pražského arcibiskupského paláce, duchcovského zámku, dalších domů a stavebních děl. Podle mých dosavadních zjištění je však v tuto chvíli na místě jiný přístup, než jaký by zvolila většina kunsthistoriků a možná i část historiků, zabývajících se strategiemi reprezentace.

Poněkud podrobněji než v předchozím případě se činnosti v církevní

politice a správě diecéze věnují autoři kolektivní monografie o padernbornském a münsterském biskupovi Ferdinandovi z Fürstenberka vydané Norbertem Börstem.

12

I v tomto případě jde však především o sborník stu

dií, zaměřený v první řadě na fundátorskou činnost říšského politika par excellence, který budoval obraz své moci s okázalostí hodnou panovníka. Z mnoha různých důvodů však nemůže zřejmě Jan Fridrich z Valdštejna snést srovnání s ním, a už vůbec ne s jeho příbuzným Vilémem z Fürs- 11

Roswitha JUFFINGER – Christoph BRANDHUBER – Walter SCHLEGEL – Imma

WALDERDORFF, Erzbischof Guidobald Graf von Thun 1654 –1668, Ein Bauherr für

die Zukunft, Salzburg 2008. 12

Norbert BÖRSTE (ed.), Ferdinand von Fürstenberg: Fürstbischof von Paderborn und

Münster. Friedensfürst und Guter Hirte, Paderborn – Wien 2004. tenberka.

13

Oba Fürstenberkové i Guidobald z Thunu byli osobnostmi

exponovanými v říšské politice a jejich cíle a možnosti výrazně převyšovaly Valdštejnův rozhled – a často i ohledy jim svěřených diecézí. I pražský arcibiskup byl říšským knížetem, ale pouze titulárním a předmětem jeho zájmu byly právě Čechy, zakotvené v zájmech Českého království, jemuž vládl český král, ne kníže arcibiskup.

Mnohem zajímavější a konstruktivnější se mi jevily přístupy, které

zvolili Alessandro Catalano

14

a Tomáš Parma

15

v rozkrývání vztahů

arcibiskupství (resp. biskupství) s Římem. V obou případech však měli autoři výrazně širší badatelskou základnu ve vydaných pramenech.

16

Při studiu materiálů ke druhé polovině 17. století jsem byl velmi často nucen k prvotní orientaci, neopřené o edice. Relace vídeňské nunciatury pro období let 1668 –1694 jsou vydané jen v regestech a poznámkách,

17

na moderní ediční zpřístupnění teprve čekají. Stejné je to s korespondencí Jana Fridricha z Valdštejna s římskými kardinály, vídeňským nunciem a dalšími hodnostáři. Teprve římské prameny mi odkryly, do jaké míry spolupracoval pražský arcibiskup s papežským stolcem, na základě čeho utvářel svou koncepci a jak se nechal ovlivnit ve formování vlastních názorů na postup při budování farní sítě a při konfliktech na zemském sněmu. Studium vlastních dopadů těchto koncepcí a tendencí vysledovaných z politických kroků Jana Fridricha z Valdštejna v osmdesátých a devadesátých letech považuji za nutný předstupeň k eventuálnímu zkoumání rekatolizace zdola – prostřednictvím arcibiskupské konsistoriální a vikariátní agendy na úrovni samotné arcidiecéze.

Mou disertaci o Valdštejnových sporech o daně na turecké války

18

v mnohém využila Petra Vokáčová ve své kapitole věnované Janu 13

Max BRAUBACH, Wilhelm von Fürstenberg (1629 –1704) und die französische Politik

im Zeitalter Ludwigs XIV., Bonn 1972. 14

CATALANO, Zápas o svědomí. 15

Tomáš PARMA, František kardinál Dietrichstein a jeho vztahy k římské kurii: pro

středky a metody politické komunikace ve službách moravské církve, Brno 2011. 16

Mám na mysli především nunciaturní zprávy z dob panování obou hodnostářů.

Citované je u Parmy a Catalana. 17

Arthur LEVINSON, Nuntiaturberichte vom Kaiserhofe Leopolds I., I.-II. Teil, AÖG

103, 1913, s. 547–841; 106, 1918, s. 495 –728. Fritz de BOJANI, Innocent XI. sa

correspondance avec ses nonces, 1680 –1684, Premiere Partie: Affaires politiques,

Rome–Paris 1912. 18

Jiří M. HAVLÍK, Jan Bedřich z Valdštejna a jeho spory o daně na turecké války

(1682–1694), Disertační práce. Pod vedením doc. PhDr. Ivany Čornejové, CSc. Uni

verzita Karlova – Pedagogická fakulta – Katedra dějin a didaktiky dějepisu, Praha

2008. Fridrichovi z Valdštejna.

19

Za to jí patří na tomto místě díky, protože tak

uvedla mou práci v obecnější známost. Sama se však zaměřila mnohem více na Valdštejnův kariérní postup a jeho vztah k císařskému dvoru. Mezi lety 2008 až 2015 jsem sám tuto problematiku studoval a v mnohém zapracoval do předkládané knihy. Vzhledem k zaměření na samotného Valdštejna je na místě mnohem detailnější pohled, než jaký ve srovnávací perspektivě nabídla Vokáčová, přesto nepovažuji kariérní postup (strategii?) za stěžejní problematiku, na niž jsem chtěl prací upozornit. Obě práce vznikaly paralelně a hodnota předkládaného textu spočívá především v materiálech vytěžených právě z římských a vatikánských archivů a rozkrytí souvislostí Valdštejnových záměrů a kroků se stanovisky papežských státních sekretářů Alderana Cyba a Fabrizia Spady a nunciů ve Vídni v letech 1677–1695.

Text předkládané knihy je strukturován jako klasicky chronologicky

vyprávěný životopis. Několikrát se však kapitoly svým časovým rámcem překrývají. To je způsobeno potřebou vysvětlit problematiku jednotlivých Valdštejnových sporů a záměrů ve srozumitelných tematických blocích.

Poznámka ke jménům

aneb Bedřich, nebo Fridrich?

V posledních letech se v českém dějepisectví můžeme setkat s velkou nejednotností v psaní jmen některých osobností. Ještě v roce 1993 Jiří K. Kroupa vydal Slavíčka vánočního Bedřicha Bridela. O rok později již Milan Kopecký připravil souborné básnické dílo Fridricha Bridela. Před třemi lety pak tým spolupracovníků brněnské univerzity editoval Jesličky Fridricha Bridelia

20

a zřejmě tak definitivně antikvoval jméno pou

žívané Vašicou či Bitnarem, jeho prvorepublikovými editory. Podobně se děje s dílem Matěje Václava Steyera. Toho v nové ediční praxi představili Daniel Nečas s Alexandrem Stichem a Martinem Svatošem jako Matěje Václava Štejera a vzápětí Martin Valášek znovu uvedl v povědomí Šteyerův překlad Věčného pekelného žaláře od Giovanniho Battisty Manniho. Pod 19

Petra VOKÁČOVÁ, Příběhy o hrdé pokoře, Aristokracie českých zemí a císařský dvůr

v době baroka, Praha 2014, s. 233 –287. 20

Varianta je použita už editory sborníku Antiqua Cuthna 4. Marie ŠKARPOVÁ –

Pavel KOSEK – Tomáš SLAVICKÝ – Petra BĚLOHLÁVKOVÁ, Omnibus fiebat omnia,

Kontexty života a díla Fridricha Bridelia SJ (1619 –1680), Antiqua Cuthna 4, 2008,

Praha 2010. vlivem latinizované podoby jména Ondřej Koupil použil variantu Steyer, proti níž začíná ožívat i plně počeštěná varianta Štajer.

Jméno Jan Bedřich z Valdštejna nahrazuje pramenům bližší podoba Jan Fridrich z Valdštejna. Jako snad první v nové době razil tuto podobu jména Petr Maťa v knize Svět české aristokracie. Poněkud nesystémově (či bez vysvětlení?) však ponechal počeštěnou variantu jména Linhart u příslušníků rodu Harrachů či naprosto zvláštní podobu Sejfríd u Jana Seyfrieda/Seifrída z Eggenberka. Na rozdíl od těchto podob však má jméno Fridrich v českojazyčných dokumentech pevnou oporu. Jedná se o tisky jemu dedikované, kde se pravidelně vyskytuje právě Jan Fridrich. Po Valdštejnovi samotném se nezachoval jediný autograf, kde by se tak podepsal. Prameny z jeho ruky (a z ruky jeho písařů a sekretářů) jsou jen německy, latinsky a italsky, signované pravidelně Johann Friedrich, Giovanni Federico, Joannes Federicus i Joannes Fridericus. Někteří odesilatelé spoléhali i na Valdštejnovu francouzštinu, že by uměl číst česky, zatím nemůžeme potvrdit ničím jiným než jeho (tištěnou) předmluvou k Novému zákonu bible Svatováclavské. U jezuitských spisovatelů někteří nacházejí oporu v jejich podpisu pod textem profesních slibů. Taková možnost se u Valdštejna nenabízí. Český úzus nás tak nutně vrhá do pasti – pramenná podoba dobově doloženého jména, nebo běžněji používaná varianta? Ani jedno neumožňuje lepší pochopení vlastní jazykové identifikace nositele tohoto jména. Leda bychom o něm psali jazyky, kterými se písemně vyjadřoval sám.

S výjimkou studií v jiných jazycích jsem i já až dosud užíval většinově uplatňovanou variantu Bedřich. Pokud se jí na tomto místě zříkám, nečiním tak manifestativně, ani ze zásady. Spíš než o ústup před částí historické obce jde o ústup před prameny. Snad tím oživím je, aniž bych příliš antikvoval práce vlastní i mnoha dalších. Raději se snažme pochopit osobnost v jejích souvislostech než ulpívat na jejím označení. Pomůže-li k tomu čtenářům i jméno, které používali všichni, kdo pražskému arcibiskupovi dedikovali svá česky psaná díla, bude to jen dobře.

V knize jsem se snažil vyhovět dvěma protichůdným tendencím. Zatímco česká historiografie středoevropské šlechty směřuje dlouhodobě k tomu jména počešťovat, církevní dějepisectví naopak tenduje k po - užívání autentických, tj. nejčastěji latinizovaných dobových podob jmen. Vztáhnout jedna pravidla na obě prostředí znamená hodiny rozjímání nad tím, jak vlastně přistoupit ke jménům typu Joannes Franciscus Liepure. Jde o Jana Františka, nebo o Jeana Françoise Liepura? Pokud bychom přistoupili na první variantu, musíme používat i tvar Jan Křtitel Mathey, což je v kunsthistorické literatuře dost antikvovaná podoba jména slavného architekta. Volím proto kompromis spočívající v počeštění jmen příslušníků české šlechty, ponechávání dobových latinizovaných jmen u méně známých duchovních a zachování národnostních variant jmen u původem francouzských a italských osobností (Jean Baptiste Mathey, Francesco Buonvisi). V případě notoricky známých či v literatuře běžně užívaných českých (či počeštěných) variant pozůstávám u zaběhnutého úzu (Bohuslav Balbín, Jan Tanner, Václav Bílek z Bilenberka).

***

Chtěl bych ještě na tomto místě mnohým poděkovat. Na první místo bez pochyby patří dík vedoucí mé disertační práce Ivaně Čornejové. Její zásluhou se mi už jako studentu pedagogické fakulty poprvé v roce 2003 otevřely dveře Českého historického ústavu v Římě, kde jsem od té doby trávil osm studijních pobytů.

Při nich jsem prošel materiály vatikánských a italských (ASV, ACDF, AGUP, ARSI, AGOCD, AGOCarm.) archivů – nutno podotknout, že nejen pro tuto knihu. Za mnohé děkuji i jejich pracovníkům, především Pasqualu Palmierimu, díky němuž jsem se zorientoval v archivu kongregace pro nauku víry. Za pomoc při výzkumu v centrálním jezuitském archivu (ARSI) i za mnohé konzultace a excelentní odbornou podporu bych chtěl poděkovat i Kateřině Bobkové-Valentové, Alessandru Catalanovi a Jiřímu Hrbkovi. Zvláštní díky náleží také Tomáši Parmovi, bez něhož bych se zřejmě první den v badatelně Archivio Segreto Vaticano ztratil. Ač sám hledal starší materiály, provedl mě labyrintem inventářů různého stáří a nejrozličnějších způsobů zpracování. Později jsem se už orientoval sám a poskytoval pak podobné služby jiným. Petru Maťovi děkuji za tip na Rodinný archiv Paarů, Stanislawu Jujeczkovi za zpřístupnění materiálů vratislavských archivů a samozřejmě všem pracovníkům českých archivů, kteří v čele s Helenou Klímovou snášeli mé neustálé dotazy. Jiří Mikulec a Jiří Kubeš byli ti, kteří mou práci prošli s tužkou v ruce, aby z ní vyčistili balast nánosů mé vlastní nesoustředěnosti. Děkuji za jejich lektorské připomínky, které mě opět přivedly k tomu, abych se na svůj text podíval očima toho, kdo jej bude číst.

Naposledy – ale přesto vlastně na prvním místě – děkuju své ženě Kristině a celé rodině, která mi obětovala tolik možností a času, že jsem mohl tuto knihu vůbec napsat.

Díky patří i inspirativnímu nabádání – samotného Valdštejna, ale i mnohých, kteří mě na cestě za ním nejrůznějšími způsoby doprovázeli.

Svou knihu předkládám i jim všem. Samotnému Valdštejnovi ji dát nemohu – prosil jsem proto alespoň o vzpomínku na něj v Mentorelle v Prenestinských horách – na nejkrásnějším místě, kam mě tato práce zavedla.

Mládí a zrání

Jana Fridricha

z Valdštejna,

aneb Ve stopách

předchůdců

(1642–1675)

Jako by nezemřel, vždyť po sobě zanechal sobě podobného.

sírachovec 30,4

Příbuzní

Kardinál Harrach si nejmladšího syna (il figliuolo più piccolo) Maxmiliána z Valdštejna, pána na Mnichově Hradišti, všiml už jako šestiletého v roce 1648 na hostině v pražském paláci hraběte Rudolfa Colloreda-Waldsee.

21

O devět let později – v roce 1657 mladý pán vítal kardinála na Mnichově Hradišti.

22

Tou dobou už byl Maxmilián z Valdštejna po smrti a o svého

osiřelého bratra pečoval o osm let starší Karel Ferdinand. Nejstarší z bratří František Augustin už tou dobou směřoval ke dvoru. Všichni měli v životě Jana Fridricha z Valdštejna sehrát svou úlohu, zvláště při jeho vzestupu, ale nejen při něm.

Valdštejnský rod patří k těm vůbec nejrozvětvenějším v Českém krá

lovství. Pro stručnost a přehlednost raději nechám stranou jeho spletité vnitřní vztahy. Bez obšírnějšího výkladu, který čtenář najde v bohaté literatuře,

23

začnu s líčením v době přelomu 16. a 17. století. V centru našeho

zájmu stojí hrádecká linie rodu. Její zakladatel Adam mladší z Valdštejna,

24

pán na Komorním Hrádku nad Sázavou, zastával vysoké dvorské

21

Katrin KELLER – Alessandro CATALANO (eds.), Die Diarien und Tagzettel des Kar

dinals Ernst Adalbert von Harrach (1598 –1667), Bd. III., Wien – Köln – Weimar 2010,

s. 100 –101. 22

Tamtéž, s. 281–282. 23

Jiří HRBEK, Barokní Valdštejnové v Čechách 1640 –1740, Praha 2013. Tam viz i další

literaturu. 24

Petr MAŤA – Marie KOLDINSKÁ (eds.), Deník rudolfinského dvořana. Adam mladší

z Valdštejna 1602–1633, Praha 1997. a zemské úřady už za vlády Rudolfa II. V devadesátých letech 16. století konvertoval ke katolickému vyznání a během stavovského povstání zůstal věrný habsburskému rodu. Jeho kariéra se završila v roce 1627, kdy se stal nejvyšším purkrabím. Zanechal po sobě i velké množství dědiců.

Jeho mladší syn Maxmilián z Valdštejna spojil svou kariéru se svým

příbuzným z chudší hostinnské větve, císařským generalissimem Albrechtem z Valdštejna. Zaujal místo po jeho boku v jeho úspěšné armádě. V roce 1624 mu frýdlantský vévoda udělil v léno panství Mnichovo Hradiště, konfiskované předtím roku 1621 Budovcům z Budova. O něco později byl tento statek převeden na svobodné vlastnictví. Proto se ho nedotkla nová konfiskace, k níž došlo po tak zvaném Valdštejnském spiknutí a zavraždění jeho stoupenců.

25

Maxmilián zůstal naživu.

25

K „Valdštejnskému spiknutí“ a vraždě Albrechta z Valdštejna viz především Josef

PEKAŘ, Valdštejn 1630 –1634. Dějiny valdštejnského spiknutí, s předmluvou

Rytina s vyobrazením

Arnošta Vojtěcha

z Harrachu, polovina

17. století

Po smrti svého jediného syna Albrecht z Valdštejna určil Maxmili

ána svým univerzálním dědicem a po roce 1634 se právě jemu podařilo udržet v rodovém vlastnictví i velký malostranský palác, budovaný pod Pražským hradem jako sídlo obou rodin – Albrechtovy a Maxmiliánovy.

26

Maxmilián se za svůj život oženil celkem třikrát – poprvé se sestrou

kardinála Arnošta Vojtěcha z Harrachu Kateřinou Barborou, podruhé s Marií Polyxenou z Talmberka a potřetí s říšskou kněžnou Marií Maxmiliánou Salmsko-Neuburskou, sestrou Julia II., pána na Tovačově.

Vztahy s rodinou Harrachů byly dlouholeté. Už Albrecht z Valdštejna

měl za manželku Marii Alžbětu Terezu z Harrachu a příbuzenství znovu podpořil i sňatek Karla Ferdinanda z Valdštejna s jeho vlastní sestřenici Marií Alžbětou z Harrachu. Starší kardinálův bratr Karel Linhart z Harrachu byl ženatý s Marií Františkou z Eggenberka a díky tomuto sňatku měli Valdštejnové a Harrachové vazby i k Ditrichštejnům a Lichtenštejnům.

Ze starších tradic rodu přetrvávaly rodové vazby na Žerotíny i na brt

nickou větev Collaltů. Mladší sestra Jana Fridricha z Valdštejna Marie Alžběta se provdala za Kryštofa Vratislava z Mitrovic. Sňatky jeho starších sester Marie Maxmiliány a Marie Moniky upevnily vztah rodu k Hrzánům z Harasova a Švihovským z Rýzmberka.

Významně podpořily stejné vazby i Jana Kryštofa Františka z Talm

berka, třetího biskupa v Hradci Králové. Byl to bratranec Jana Fridricha z Valdštejna, syn kouřimského hejtmana Františka Viléma z Talmberka a Voršily Kateřiny z Pappenheimu. Talmberkové byli svázaní s Lobkovici. Otec Františka Viléma a Marie Polyxeny Fridrich z Talmberka měl za manželku Marii Benignu z Lobkovic. Již v roce 1627 byl jako prezident apelačního soudu členem hlavní reformační komise, která měla řídit postupující rekatolizaci.

27

Vrcholu své kariéry dosáhl v roce 1638, kdy se

stal nejvyšším hofmistrem Království českého. Polyxena Marie z Talmberka, matka Jana Fridricha z Valdštejna, odkázala ve své závěti svému synovi velkostatek v Duchcově, který vlastnila po svém prvním manželovi Františku Josefu z Lobkovic.

Antonína Kostlána, Praha 2008 a Josef KOLMANN, Valdštejnův konec. Historie

2. generalátu 1631–1634, Praha 2001. K postupu Maxmiliána z Valdštejna v době

zavraždění Albrechta z Valdštejna a konfiskacích po něm viz HRBEK, Barokní

Valdštejnové , s. 101–122. 26

K Valdštejnskému paláci rozsáhle Mojmír HORYNA – Jaroslav KUČERA, Valdštejn

ský palác v Praze, Praha 2002. 27

LÍVA, Jan Arnošt Platejs z Platenštejna, s. 307.

Pro budoucí kariéru Jana Fridricha z Valdštejna i Jana Kryštofa

Františka z Talmberka byly důležité i konexe napříč církevní elitou. Ty podporoval vztah Jana Fridricha s jeho starším bratrem Františkem Augustinem z Valdštejna, který byl členem řádu johanitů a od roku 1664 hejtmanem gardy trabantů, tedy pěší osobní stráže, Leopolda I.,

28

a samo

zřejmě s kardinálem Harrachem.

Rozložení sil na jeho dvoře studoval už Ivo Cerman a všiml si přitom

právě polarit mezi rodově spřízněnými stranami, dobově nazývanými též kabala. Třetí z českých biskupů Valdštejnovy éry – Jaroslav Ignác Holický ze Šternberka měl výrazně blíže k jiné z nich, kterou spoluutvářely rody Vrtbů, Slavatů, Martiniců a Šternberků.

29

Její strukturu lze ilustrovat

na příkladu Alžběty Marie Magdaleny Sezimové z Vrtby, provdané v roce 1613 za Oldřicha Holického ze Šternberka. Po jeho smrti se jejím chotěm v roce 1625 stal Adam mladší ze Šternberka, a když v roce 1633 zemřel i ten, provdala se za českého královského místodržícího Jaroslava Bořitu z Martinic.

K Martinicům a Šternberkům měl výrazně blíže i Ferdinand Matouš

Sobek z Bilenberka, Valdštejnův předchůdce na hradeckém i pražském stolci, který v listech Václavovi Jiřímu Holickému ze Šternberka glosoval Valdštejnův vzestup s despektem. To však nijak neznamenalo nepřátelství mezi Šternberky a Valdštejny. Blízké vztahy obou rodů mohou dokumentovat nejen sňatky Adama mladšího ze Šternberka, jehož první ženou byla Polyxena z Valdštejna, či Jana ze Šternberka, který se podruhé oženil s Apolonií z Valdštejna, ale i pozdější kontakty mezi oběma rody. 28

K postavení valdštejnského rodu v hierarchii české šlechty v 2. polovině 17. století viz

především Petr MAŤA, Svět české aristokracie (1500 –1700), Praha 2004, s. 298 –299,

417, 433; VOKÁČOVÁ, Příběhy o hrdé pokoře, s. 233 –242; HRBEK, Barokní Vald

štejnové. K postavení samotného Františka Augustina, který byl hejtmanem gardy

trabantů v letech 1664 –1669 a později v letech 1669 –1683 hejtmanem gardy harcířů

(tj. jízdní stráže) Leopolda I. viz tamtéž, s. 650. 29

Ivo CERMAN, Pojmy „frakce“, „strana“ a „kabala“ v komunikativní praxi dvořanů

Leopolda I., Český časopis historický 100, 2002, s. 33 –54.

Dětství, studium a kariéra

Roku 1639 zemřel hejtman Litoměřického kraje František Josef z Lobkovic, dosavadní držitel panství Duchcov, a zanechal po sobě bezdětnou vdovu, na niž přešel i jeho majetek. Marie Polyxena rozená z Talmberka se 10. září 1641 za přítomnosti nejvyšší honorace provdala za Maxmiliána z Valdštejna. V prosinci roku 1641, zřejmě už v očekávání svého potomka, rozdělila závětí své dědictví napolovic. Agendu panství vedli manželé spolu, i když hlavní správkyní majetku byla především jeho majitelka. Maxmilián z Valdštejna měl být držitelem první části a druhou měl spravovat pro jejich děti.

30

Když v roce 1651 zemřela, zanechala po sobě

Jana Fridricha a Marii Alžbětu.

Nejmladší syn Maxmiliána z Valdštejna Jan Fridrich se narodil v roce

1642 ve Vídni. Byl pokřtěn 18. srpna 1642 v místní katedrále sv. Štěpána. Lesku obřadu dodala přítomnost knížat Karla Eusebia z Lichtenštejna, Maxmiliána z Ditrichštejna a nejmenovaných hraběnek z Harrachu (snad vdova po Albrechtovi z Valdštejna Marie Alžběta Tereza) a z Althanu (snad Marie Kateřina, manželka Jana Ferdinanda knížete von Portia).

31

Vyrůstal mezi Vídní, Prahou a Duchcovem. Jeho matka zemřela v roce 1651 a správcem panství se stal jeho otec. Mladý Jan Fridrich často pobýval i ve společnosti svého strýce hrádeckého pána Jana Viktorina z Valdštejna a jeho dětí.

Od listopadu 1650 studoval na jezuitském gymnáziu ve Vídni, kam se

rodina přestěhovala, když byl jeho otec Maxmilián jmenován do funkce nejvyššího komorníka Ferdinanda III. Následoval tak kroky svých starších bratří Albrechta Leopolda, Karla Ferdinanda a Františka Augustina, kteří se ke studiu na stejném ústavu zapsali o devět let dříve.

32

Nejpozději od té

doby trávil své dětství v bezprostřední blízkosti císařského dvora. Když se v roce 1653 Ferdinand III. vypravil na říšský sněm do Řezna, následoval ho nejen jeho nejvyšší komorník, ale i Jan Fridrich z Valdštejna. V doprovodu preceptora tu strávil léto.

33

30

Závěť Marie Polyxeny z Talmberka z 29. prosince 1641. SOA Praha, RAV, inv. č. 4421,

sign. I-4, karton 256, ff. 129 –130. HRBEK, Barokní Valdštejnové, s. 121. 31

Taufbuch 1642–1643, p. 306, Pfarrarchiv 01 St. Stephan, Wien, sign. 01–015.

Citováno podle http://www.data.matricula.info, odkaz platný k 7. listopadu 2015.

Opis křestního listu je uložen i mezi dopisy Arnošta Vojtěcha z Harrachu a Jana

Fridricha z Vadštejna. ÖStA, AVA, FA Harrach 153. 32

Franz GALL (ed.), Die Matrikel der Universität Wien, IV. Bd. Graz – Köln am Rhein

1961, s. 181–182, 221. 33

HRBEK, Barokní Valdštejnové, s. 487.

26

Karel Škréta – Johann Borcking, Univerzitní teze Balthasara Tirchnera

s vyobrazením bratří Karla Ferdinanda, Jana Fridricha a Františka Augustina

z Valdštejna, 1676

Když v únoru 1655 zemřel Maxmilián z Valdštejna, převzal starost

o svého mladšího bratra Ferdinand Arnošt z Valdštejna se svou ženou Marií Eleonorou z Rotalu. Rok poté zemřel i on a část povinností přešla na Karla Ferdinanda z Valdštejna,

34

pána na Třebíči, Mnichově Hradišti

a Dobrovicích. Ten pak dovedl Jana Fridricha až k plnoletosti, kterou mu Leopold I. přiznal již v jeho devatenácti letech. Ve vzdělávání Jan Fridrich pokračoval na malostranském jezuitském gymnáziu, které absolvoval v roce 1657.

35

Zde se také poprvé setkal s Guilielmem Frölichem,

36

který

tu tehdy vyučoval. V budoucnu ho s ním měly spojit další události. Valdštejn byl i členem místní mariánské družiny, před níž pronesl zřejmě svou první veřejnou slavnostní řeč.

37

Studia a duchovní vedení

V letech 1658 –1661 studoval Jan Fridrich na pražské filozofické fakultě. Odtud známe nejstarší kontakty s jeho pozdějším zpovědníkem jezuitou Janem Tannerem.

38

Dokumentů svědčících o jeho vztazích s Valdštejny

na přelomu 50. a 60. let 17. století je relativně málo. Na pražské univerzitě v téže době studovali i bratři Václav Vojtěch a Jan Norbert ze Šternberka. Díky bohaté korespondenci mezi Tannerem a Janem Norbertem 34

NA Praha, NM, karton 933, sign. W7/18. HRBEK, Barokní Valdštejnové; Zdeněk

KALISTA, Čechové, kteří tvořili dějiny světa, Praha 1939, s. 137–146. 35

Václav BĚLOHLÁVEK, Jan Bedřich Valdštein, Od Karlova mostu 6, 1933, s. 59. 36

Bio-bibliografická databáze řeholníků v českých zemích v raném novověku: http://

reholnici.hiu.cas.cz/katalog/l.dll?hal~1000101338, odkaz platný k 9. září 2015. 37

BĚLOHLÁVEK, Jan Bedřich Valdštein, s. 57; Liber scriptus intus, Expensorum ab

amore pro humani generis redemptione elenchum, foris, a dolore, stylo crudelitatis

inscriptum characterem continens: Amanti ac dolenti Deiparae. Praha 1658. 38

Podle potvrzení vystaveného rektorem navštěvoval Valdštejn pražskou univerzitu

od 4. listopadu 1658 do 4. srpna 1661. SOA Praha, RAV, karton 15, inv. č. 196.

Ke stykům s Janem Tannerem viz Jiří M. HAVLÍK, Česká katolická šlechta v jezu

itské péči 1623 –1773, in: Václav Chroust – Zdeňka Buršíková – Karel Viták (eds.),

Dělám to k větší slávě Boží a chvále vlasti, Bohuslav Balbín a jeho doba, Barokní jezu

itské Klatovy 2014 – sborník příspěvků, Klatovy 2014, s. 116 –137; Jiří M. HAVLÍK,

Contra (duos) patres Societatis Jesu 1672–1675, Jan Tanner TJ a Vilém Frölich TJ,

průběh sporu o jejich teze a jeho dopady, Folia Historica Bohemica 26, 2011, č. 1,

s. 143 –163; Jiří M. HAVLÍK, Zpovědníci Jana Bedřicha z Valdštejna, in: Ivana Čor

nejová – Hedvika Kuchařová – Kateřina Valentová (eds.), Locus Pietatis et Vitae,

Sborník příspěvků z konference konané v Hejnicích ve dnech 13.–15. září 2007,

Praha 2008, s. 393 – 404. Biografické údaje k Janu Tannerovi viz http://reholnici.

hiu.cas.cz/katalog/l.dll?hal~1000099798, odkaz platný k 28. červenci 2015. ze Šternberka se naštěstí můžeme dozvědět mnohem více.

39

Ludmila

Benigna Kavková z Říčan, vdova po Františku Karlu Matyášovi ze Šternberka, v polovině padesátých let svěřila výchovu svých synů neznámému jezuitovi.

40

Současně udržovala kontakty i s dalšími jezuity – Godefridem

Schubertem,

41

laickým bratrem Joannem Heinrichem a Janem Tannerem,

který je obvykle ztotožňován s oním neznámým.

Od 60. let už lze, nejen v souvislosti s Valdštejnovým univerzitním

vzděláním, pozorovat velmi časté styky mezi všemi zmíněnými osobnostmi. Je zřejmé, že vztah Jana Tannera k jeho svěřenci byl velmi blízký a od počátku se vázal ke zkušenostem, které měl s duchovním vedením Šternberků. Proto několikrát během vyprávění o Valdštejnovi bude nutné zaměřit svou pozornost i na něho.

Jan Tanner pocházel z Plzně. Do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil

v roce 1641. Po dvou letech noviciátu strávených v Brně odešel na studia do Prahy, kde od roku 1646 vyučoval na gymnáziu. Za katedrou vystřídal o něco staršího Bohuslava Balbína, který tehdy začal své studium teologie. V témže roce byl na Malé Straně Godefridus Schubert pověřen, aby zpovídal osoby mimo řád, tedy i samotnou Ludmilu Benignu Kavkovou z Říčan.

42

O dva roky později Tanner přešel do Kutné Hory. Poprvé právě

tady představený koleje poznamenal, že se jednou bude hodit k duchovnímu vedení ostatních.

43

V letech 1651–1654 vystudoval Tanner pražskou

teologickou fakultu. Odtud pokračoval do jindřichohradecké koleje, kde zpovídal studenty místního gymnázia. V roce 1656 složil své třetí řádové sliby v nově založené koleji v Telči, odkud napsal Ludmile Benigně Kavkové z Říčan dlouhý list. Vysvětloval v něm, že provinciál nechce svolit, aby o prázdninách přebýval u Šternberků. Proti jeho vůli se však Tanner chystal do Prahy, aby byl mladým Šternberkům na blízku.

44

Následují

cího roku začalo jeho první působení na pražské univerzitě (1657–1663). Rektor Joannes Saxius si tehdy všiml jeho zvídavosti a nadšení novými 39

Korespondence mezi Janem Norbertem ze Šternberka a Janem Tannerem z let

1661–1677, SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Paarů, karton 147.

Několik listů viz i ANM Praha, RA Šternberk-Manderscheid, karton 95. 40

Listy adresované Ludmile Benigně ze Šternberka neznámým jezuitou viz Václav

SCHULZ, Korrespondence jesuitů provincie české z let 1584 –1770, Praha 1900, s. 75,

76 –78. 41

http://reholnici.hiu.cas.cz/katalog/l.dll?hal~1000132589, odkaz platný k 9. září 2015. 42

Tamtéž. 43

Catalogus secundus Collegii Kuttenbergensis SJ, 1649, ARSI, Boh 14, f. 112v. 44

List Jana Tannera Ludmile Kavkové z Říčan z 2. září 1656, Telč, ANM Praha, fond

RA Šternberk-Manderscheid, karton 94. proudy v teologii, které zřejmě převyšovaly běžnou míru. Do řádového katalogu napsal, že se hodí pro výuku spekulativní teologie, pokud se nebude příliš pachtit za novinkami.

45

O nich se právě na pražské uni

verzitě mohl výborně poučit z přednášek Roderiga Arriagy

46

či Carola de

Grobendoncqua,

47

teologů známých po celé tehdejší Evropě.

Jan Fridrich z Valdštejna a bratři Šternberkové patřili k prvním

z Tannerových univerzitních studentů. V druhé polovině srpna roku 1661 se konala za předsednictví Arnošta Vojtěcha z Harrachu Valdštejnova závěrečná veřejná disputace. Slavnostní řeč držel senior teologické fakulty Carolus de Grobendoncque. Sálu vyzdobenému četnými obrazy a tapetami vévodila grafická univerzitní teze, dedikovaná Leopoldovi I., kterou vytvořil Karel Škréta a ideově navrhl zřejmě Jan Tanner, který při té příležitosti Janu Fridrichovi daroval útlý spisek oslavující rod Valdštejnů.

48

Teze znázorňuje mariánský sloup na pražském Staroměstském

náměstí jako duchovní i geografický střed Evropy a představuje jeden z nejlepších kusů ve sbírce Národní knihovny.

49

Ke konci roku 1661 Ludmila Benigna Kavková z Říčan spolu s Adolfem

Vratislavem ze Šternberka dosáhla pro šternberský rod navrácení hodnosti říšských hrabat. Jan Tanner a Bohuslav Balbín přitom hráli svou úlohu svědků starobylosti a slávy rodu před zemskými úřady i u dvora.

50

45

... „talentum habeat pro philosophia docenda, casibus conscientiae, controversiis,

et si novitates non sectaretur, seque melius impenderet, pro Theologia speculativa.“

Catalogi triennales 1660 –1665, ARSI, Boh 16/I, f. 157v. K Joannu Saxiovi viz http://

reholnici.hiu.cas.cz/katalog/l.dll?hal~1000100535, odkaz platný k 16. září 2015. 46

http://reholnici.hiu.cas.cz/katalog/l.dll?hal~1000106707, odkaz platný k 19. srpnu

2015. Ivana ČORNEJOVÁ – Anna FECHTNEROVÁ, Životopisný slovník pražské uni

verzity, Praha 1986, s. 4 – 6; Stanislav SOUSEDÍK, Filosofie v českých zemích mezi

středověkem a osvícenstvím, Praha 1997, s. 100 –138; Tereza SAXLOVÁ – Stanislav

SOUSEDÍK, Roderigo de Arriaga (†1667), Philosoph und Theologe, Praha 1998. 47

http://reholnici.hiu.cas.cz/katalog/l.dll?hal~1000122579, odkaz platný k 19. srpnu

2015. ČORNEJOVÁ – FECHTNEROVÁ, Životopisný slovník pražské univerzity,

s. 130 –132. SOUSEDÍK, Filosofie v českých zemích, s. 227–234. 48

KELLER – CATALANO (eds.), Die Diarien, VII., s. 105 –106 (1661, 22. VIII.); Jan

TANNER / Daniel Ignatius PASCHASIUS, Aphiteatrum gloriae spectaculis leonum

Waldsteinicorum adornatum, Praha 1661. 49

NK, sign. Th. 463; Alena RICHTEROVÁ – Ivana ČORNEJOVÁ a kol., Jezuité a Kle

mentinum, Praha 2006, s. 89, č. v katalogu 73, autor hesla Petra ZELENKOVÁ;

Anna FECHTNEROVÁ, Katalog grafických listů univerzitních tezí uložených ve Státní

knihovně ČSR v Praze, 3. díl, Praha 1984, s. 597– 600. 50

Viz kupříkladu list Janu Norbertovi ze Šternberka z 20. dubna 1670, kde Tanner

píše, že Leopold I. Balbína, právě přítomného ve Vídni, žádal, aby mu podal informaci

o tom, který ze Šternberků vedl bitvu „proti Tatarům nedaleko Olomouce“ (tj. u Hos

týna). SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Paarů, karton 147, ff. 182r–v.

Karel Škréta –

Melchior Küssel,

Univerzitní teze Jana

Fridricha z Valdštejna

s vyobrazením

Mariánského sloupu

na Staroměstském

náměstí v Praze, 1661

Přesto zatím nevíme, co sepětí Jana Tannera se Šternberky a mladým

Valdštejnem přesně znamenalo. Na gymnáziu v Jindřichově Hradci a při třetích slibech v Telči se Tanner dostal do blízkosti fundátorky telčského jezuitského domu Františky Marie Terezy z Meggau, vdovy po Jáchymu Oldřichu Slavatovi. U všech tří rodů můžeme pozorovat úzké vztahy k jezuitským kolejím. Slavatové byli dlouholetými dobrodinci jindřichohradecké koleje, Šternberkové zakladateli novoměstské a Valdštejnové jičínské. Ve všech třech rodech, ostatně podobně jako v mnoha dalších, bylo běžné pravidelně si držet stálého jezuitského zpovědníka, který k nim čas od času docházel z koleje a v některých případech u nich, či v jejich bezprostřední blízkosti, dokonce i bydlel.

51

V české historiografii v té souvislosti bývá řeč o osobních vychova

telích. Nikdo se však, pokud je mi známo, touto praxí přímo nezabýval. Běžně jsou totiž zachyceni převážně světští preceptoři a učitelé a podrobně je prostudována problematika pouze do roku 1620.

52

Již před tímto datem

se však i v českém prostředí setkáme se šlechtickými zpovědníky a vychovateli z řad Tovaryšstva Ježíšova. Lobkovicové i páni z Hradce, spjatí s řádovými domy v Chomutově a Jindřichově Hradci, povolávali řádové bratry přímo k sobě, aby na jejich zámcích zpovídali a vyučovali jejich děti. Spíše než z habsburského prostředí se tento zvyk rozšířil z říšských katolických šlechtických rodin. Osobního zpovědníka měla Kateřina z Monfortu, manželka Adama II. z Hradce, i Anna Františka z Meggau, manželka Jáchyma Oldřicha Slavaty, i císařští generálové třicetileté války Jindřich V. hrabě Šlik a Albrecht z Valdštejna.

53

Habsburkové si tradičně drželi při dvoře jezuitské zpovědníky a teo

logy. To nijak nebránilo kontaktům s dalšími řády – současné vazby Leopolda I. na jezuitu Francesca Menegattiho, kapucína Marca d ́Aviana, františkána Ippolita da Pergine a karmelitána Karla Felixe od sv. Terezie jsou dostatečně ilustrativní. Jméno Karel Felix od sv. Terezie přijal český šlechtic Jan Karel Jáchym Slavata. Na panstvích jeho strýce Adama Pavla Slavaty přitom v padesátých letech 17. století konali misie právě jezuité. 51

Souvisle to po dlouhou dobu máme doloženo například v letech 1672–1689 u jezuity

Melchiora Hanela (1627–1689), zpovědníka olomouckého biskupa Karla z Lichten

štejnu-Castelkorna. Viz http://reholnici.hiu.cas.cz/katalog/l.dll?hal~1000110236,

odkaz platný k 7. listopadu 2015. 52

Martin HOLÝ, Ve službách šlechty, Vychovatelé nobility z českých zemí (1500 –1620),

Praha 2011. 53

HAVLÍK, Česká katolická šlechta v jezuitské péči 1623 –1773, s. 130 –131. I Jan Norbert ze Šternberka si vedle Jana Tannera a mnoha dalších jezuitů dopisoval i s hybernem Antoniem Conorem.

Souvislou korespondenci Jana Fridricha z Valdštejna s Janem Tanne

rem bohužel postrádáme, víme však, že ve Vídni využíval služeb bosého augustini



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist