načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: James Hayman – Řez - James Hayman Irmgard Kolínská

James Hayman – Řez

Elektronická kniha: James Hayman – Řez
Autor:

Detektiv Michael McCabe chce svou malou dceru vychovávat daleko od násilného prostředí velkoměsta. V klidném Portlandu ale čeká zkušeného policistu šok. Během vyšetřování se už ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Detektiv Michael McCabe chce svou malou dceru vychovávat daleko od násilného prostředí velkoměsta. V klidném Portlandu ale čeká zkušeného policistu šok. Během vyšetřování se už setkal s hroznými věcmi, ale místní vrah je pro kriminalisty jako noční můra. Dívce, která je nalezena mrtvá na skládce, někdo s chirurgickou precizností vyřízl srdce. Ve stejný den, kdy je objeveno tělo, zmizí další mladá žena. McCabe je přesvědčený, že za oběma zločiny je jeden člověk. Co odhalí pátrání, jehož stopy vedou až do místní smetánky? Kdo se skrývá za tváří zkušeného zabijáka? Začíná závod s časem, ve hře je život unesené ženy...

Související tituly dle názvu:
Rez ovocných drevín Rez ovocných drevín
Holzfőrster Heidrun
Cena: 214 Kč
Řez ovocných dřevin Řez ovocných dřevin
Nečas Tomáš, Sus Josef
Cena: 166 Kč
Udělejte radikální řez Udělejte radikální řez
Michaels Jillian
Cena: 337 Kč
Řez ovocných stromů Řez ovocných stromů
Holzfőrster Heidrun
Cena: 54 Kč
Záhadný zlatý řez Záhadný zlatý řez
Olsen Scott
Cena: 88 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Řez

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

James Hayman

Řez – e-kniha

Copyright © Fragment, 2013

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



JAMES HAYMAN


Věnováno Jeanne


Pracoval přes dvacet let jako hlavníkrea

tivní ředitel jedné z největších reklamních

agentur v New Yorku. V současnosti žije se

svou manželkou, výtvarnicí Jeanne O’Toole

Haymanovou, v Portlandu ve státě Maine.

Tento román je jeho prvotinou.

JAMES HAYMAN


7

PROLOG

Červenec 1971

Přitiskl si vyděšené zvířátko pevně k tělu. Chlapec byl statný

a na svých osm let velký, měl tmavé vlasy a dlouhý, úzký obličej.

Po více než měsíci letního slunce byla jeho kůže, normálně světlá,dohněda opálená. Cítil, jak se králík, sotva několik týdnů starý, chvěje,

a měl pocit stoupajícího vzrušení ze zážitku, který ho čeká. Chlapec

odolal pokušení ke svému tajnému místu doběhnout co nejrychleji.

Měl strach, aby nezakopl o vyčnívající balvan nebo větev ukrytou

v tlejícím listí z minulého podzimu. Jeho úlovek by se mu mohlvysmeknout a odskákat pryč. I při pomalé chůzi se chlapcův dechzrychloval. Zlehka pohladil jemný králíkův kožíšek a snažil se uklidnit jeho bušící srdíčko, a zároveň možná i své vlastní.

Trvalo mu skoro dvacet minut, než došel k svému cíli, jakésipřírodní jeskyni vytvořené klenbou popínavého jesence, jehož šlahouny

se pnuly do výšky a ovíjely se kolem mladých borovic a bříz, které

rostly kolem. Vyplnil mezery mezi šlahouny jesence smrkovýmivětvemi, a vytvořil tak stěny svého úkrytu. Vyřezal také porost uvnitř

a místo podlahy tam rozprostřel náruče listí a jehličí. Celý prostor

měřil asi tak metr a půl v průměru a ve svém středu nebyl vyšší než

jeden metr. Shora dopadaly paprsky slunečního světla, které na zemi

vytvářely vzory světla a stínu.

Chlapec vlezl do jeskyně a králíka si stále jednou rukou pevněpřibr />

8

držoval na hrudi. Vlhkost ze země prosákla koleny jeho džínsů astudila ho na kůži. Jakmile byl uvnitř, položil zvířátko na zem, ale pořád je držel za uši. Upíraly se na něj černé oči jako knoflíky a v nich viděl

strach, ale i odevzdanost. Chlapec měl pocit, že živočich poznával –

a svým způsobem také přijímal – to, co on tak pečlivě plánoval apřiravoval. A tak je to taky správné, pomyslel si.

Volnou rukou vyndal ze zadní kapsy zavírací nůž. Už dřív jeho

osmicentimetrovou čepel na otcově brusu naostřil jako břitvu a musel

si dávat pozor, aby se při jeho otevírání neřízl do prstu.

Přinutil se několik vteřin počkat, aby si vychutnal slast očekávání.

Cítil tlukot svého srdce, když špičku ostří přiložil králíkovi těsně pod

krk. Pevně zatlačil a ostrým řezem směrem k žaludku zvíře otevřel.

Králík zakvičel bolestí. Připomínalo mu to vysoké tóny, které vydával

jeho malý bratr, když si s ním hrál a způsobil mu bolest. Nenechal se

těmi zvuky odvést od svého úkolu. Byl si jist, že je nikdo neuslyší.

Slovy neuměl vyjádřit pocit, který se jej zmocnil, když zíral natlukoucí srdce zvířete a chvíli je držel v ruce, než tlukot ustal a zvířátko

zemřelo. Věděl pouze, že ten pocit chce zažívat znovu a znovu.


9

KAPITOLA 1

Portland, Maine

16. září 2005

Pátek, 5:30

Na pobřeží státu Maine může mlha padnout náhle. I za nejjasnějšího

rána se během okamžiku objeví šedé mlžné víry, které vytvořínepro

niknutelnou vrstvu, takže si téměř nevidíte na vlastní nohy. Tohozá

řijového rána přišla mlha v 5:30, takřka ve stejném okamžiku, kdy

Lucinda Cassidyová a její společník Fritz, malý pejsek neurčité rasy,

dorazili ke hřbitovu na Vaughan Street, aby se vydali na svůjpravidel

ný pětikilometrový běh ulicemi portlandského West Endu a podél

stezky lemující Západní promenádu.

Hřbitov, jeden z nejstarších v Portlandu, byl obehnanýrozpadají

cím se drátěným plotem. Brána směrem od Vaughan Street bylaza

mčená, aby se tam nedostali místní pejskaři. Nejstarší náhrobkypo

cházely z konce 18. století. Data a jména na většině těchto náhrobků

již vybledla téměř do nečitelnosti. Tam, kde se ještě dala přečíst, byla

jména nejvýznačnějších portlandských rodin, Deering, Dana,Brac

kett, Reed, Preble – starobylá yankeeská jména – a některá z nich si

vydobyla jakousi nesmrtelnost, když jimi byly pojmenovány ulice

a parky mladého, rychle rostoucího města. Novější kamenyoznačo

valy hroby irských, italských a francouzsko-kanadskýchpřistěhoval

ců, kteří v druhé polovině 19. století přicházeli do Portlandu za prací


10

ve vzkvétajícím loďařském průmyslu nebo na železnici. Ale dnes se tu

již žádní mrtví nepohřbívají, byť by měli sebevlivnější předky.Hřbitov je plný a poslední ostatky tu byly pohřbeny a poslední náhrobky

postaveny v letech těsně po druhé světové válce.

Když padla mlha, Lucy chvilku zvažovala, že běh pro tentokrát

vzdá, ale nakonec si to rozmyslela. Ve svých dvaceti osmi letech se

připravovala na svůj první čtvrtmaraton. Má snad dost sebekázně

na to, aby si takovou maličkostí, jakou je trocha ranní mlhy, nedala

narušit tréninkový program. Už tak bylo dost těžké vměstnat běhání

do dlouhého pracovního dne u Beckmana a Hawese, největšíreklamní agentury ve městě. V každém případě Lucy svou trasu dobře znala.

Mlha nebude problém, když si dá pozor, aby nezakopla na nerovné

dlažbě některého z chodníků.

Lucy začala strečinkem – lýtka, stehna, kolena – a na holýchnohách cítila chladný vzduch. Svlékla si plandavou mikinu s logemBates College, hodila ji do své staré Toyoty Corolly a zůstala pouze v bílé

sportovní podprsence a nylonových šortkách.

Neviděla žádné další ranní běžce ani pejskaře a pomyslela si, že

s Fritzem budou mít ulice sami pro sebe. Sundala mu vodítko, aby se

mohl volně proběhnout. Byl dobře vycvičený a určitě neuteče daleko.

Na blonďaté vlasy si narazila basebalovou kšiltovku portlandských

Mořských vlků. Fritzovo vodítko si přehodila přes ramena a volným

tempem se vydala po Vaughan Street. Fritz běžel napřed a občas se

zastavil, aby označkoval strom nebo kandelábr.

Lucy měla ráda klid časných ranních hodin v téhle luxusní čtvrti.

Jak běžela ulicemi a míjela jeden elegantní dům z devatenáctéhostoletí za druhým, nahlížela do jejich oken a představovala si sama sebe

v jednom z nich. Ta představa se jí zalíbila. Již se v duchu viděla, jak

pořádá kultivované společenské večeře. Jídlo bude jednoduché, ale

perfektně připravené. Vína budou vybraná. Muži budou pohlední

a konverzace vtipná. Všechno úžasné, úplně jako v televizním seriálu.

No nic, hezký obrázek, ale ne moc pravděpodobný. Věděla, že by se

do takového prostředí nehodila. Pozorovala Fritze, jak peláší napřed

a pak se obrátí a čeká, že ho bude následovat.

Lucy běžela vlhkým ranním vzduchem, až srdeční tep dostala

na úroveň aerobního tréninku. Přemýšlela o tom, co ji dnes čeká. Už


11

nejméně podvacáté si opakovala detaily televizní kampaně, kterou měla

prezentovat pro marketingovou skupinu Mid-Coast Bank. Mohla se

přetrhnout, aby tohoto nového klienta získala, ale ukázalo se, že jenáročný a těžko se s ním jedná. Po práci si chtěla rychle zajet doobchodního centra Circuit City obstarat dárek k dvanáctým narozeninám pro

svého synovce Owena, syna její starší sestry Patti. Owen se jí svěřil, že

to, co si „opravdu, ale opravdu přeje“, je iPod, ale nedělal si velké naděje.

„Letos nemáme moc peněz,“ dodal vážným, dospělým tónem, který

silně připomínal Patti. Nuže, Owena čeká velké překvapení.

Potom zpátky do Starého přístavu na večeři s Davidem v Tonyho

restauraci. Vyhlídka na večeři u Tonyho ji těšila. Vyhlídka na to, že ji

bude sdílet se svým exmanželem nikoliv. Naléhal, aby se zase dali

dohromady, a ano, byly doby, kdy jí to na okamžik dokoncepřipadalo lákavé. Bůh ví, že nikdo byť jen vzdáleně zajímavý nečekal vpozadí. Přesto po několika schůzkách si byla víc než kdy jindy jista, že

návrat k Davidovi není řešením ani pro jednoho z nich. Dnes večer

mu to řekne.

Asi míli běžela po Vaughan Street do mírného stoupání naBramhallský vrch a pak se dala západním směrem přes starý areálnemocnice k stezce, která lemovala západní okraj promenády. Mlha teď byla

hustší a viditelnost čím dál tím horší, ale po těle se cítila dobře.Trénink se začínal projevovat a Lucy si byla jistá, že na závod, který se

měl konat za deset dnů, je dobře připravená.

Fritz najednou prudce vyrazil dopředu a zmizel v mlze za hlasitého

štěkotu, který asi platil nějakému zvířeti nebo dalšímu běžci, který se

k ní blížil po cestě. Pak ho uviděla, jak vyběhl z mlhy, obrátil se azaujal bojovný postoj. Rozčilený štěkot s nezvyklou zuřivostí lomcoval

jeho drobným tělem. Lucy zpozorněla a přemýšlela, kdo nebo co jej

mohlo tak rozrušit. Fritz na cizí lidi obvykle reagoval jen zavrtěním

pahýlu svého ocásku.

O několik vteřin později se z mlhy asi pět metrů od ní vynořil

běžec. Byl to vysoký, štíhlý muž se svalnatým tělem. Potkala ho tu

snad už někdy dřív? Nepřipadalo jí to tak. Byl neobyčejně pohledný

a měl tmavé, hluboko zasazené oči, na které by se nedalozapomenout. Věk něco kolem čtyřiceti, odhadovala. Fritz ustoupil, alenepřestal štěkat.

„Ticho,“ zavolala Lucy, „to je v pořádku.“ Usmála se na muže.

„Obvykle není tak hlučný.“

Muž se zastavil a poklekl. Dal Fritzovi očichat levou ruku, pak ho

podrbal za ušima. Usmál se na Lucy. „Jak se jmenuje?“

Lucy zaregistrovala, že muž nemá snubní prsten. „Fritz,“ řekla.

„Hej, Fritzi, jestlipak jsi hodný pejsek? Určitě ano.“ Ještě jednou ho podrbal. Fritz nesměle zavrtěl svým krátkým ocáskem. Muž vzhlédl. „Určitě jsem vás tu už někdy viděl běhat.“

„To je možné,“ řekla, přestože si byla jistá, že by si jej byla všimla. „Jsem tu skoro každý den. Trénuju na čtvrtmaraton.“

„To jste dobrá. Vadilo by vám, kdybych běžel s vámi? Líbilo by se mi mít společnost.“

Zaváhala, překvapená mužovou přímostí. Nakonec řekla:„Nevadilo. Tedy, pokud mi stačíte. Já jsem Lucy.“

„Harry,“ řekl a podal jí ruku. „Harry Potter.“

„Děláte si legraci.“

„Ne, byl jsem pokřtěn dávno předtím, než vyšla první knížka, a nehodlal jsem si měnit jméno.“

Když vystartovali, ještě se kvůli tomu jménu smáli a nezávazně si povídali. Fritz už neštěkal a držel s nimi krok.

„Bydlíte v Portlandu?“ zeptala se.

„Ne, jsem tu obchodně. Lékařské přístroje. Zdejší nemocnicepatří mezi mé největší klienty.“

„Takže jste tu docela často?“

„Nejméně jednou za měsíc.“

Zrychlili krok a zahnuli jižním směrem podél západní stranypromenády.

„Normálně je odtud shora krásný výhled. Dneska ale není vidět vůbec nic.“

Kousek před nimi bylo u obrubníku zaparkované tmavě zelenéterénní auto. „Můžete mě na chvíli omluvit?“ Harry ukázal na auto a blikl dálkovým ovladačem; dveře auta se odemkly. „Potřebuju si něco vzít.“

Naklonil se a chvíli se přehraboval v plátěné tašce. Když se vynořil

z auta, držel v ruce injekční stříkačku a malou lahvičku. „Jsemdiabetik,“ vysvětloval. „Musím si pravidelně píchat inzulín.“ Harry opatrně


13

ponořil jehlu do lahvičky a natáhl čirou tekutinu. „Bude to trvat jen

vteřinu.“ Lucy se usmála. Měla pocit, že by bylo nezdvořilé se dívat,

a tak se k němu otočila zády a rozhlédla se po promenádě. Mlhaneřídla. Spíš naopak, zdálo se, že je čím dál tím hustší. Udělala několik

cviků, aby jí při čekání nevychladly svaly.

Spíš vycítila, než uviděla náhlý pohyb za sebou. Než mohlazareagovat, sevřela ji levá paže Harryho Pottera kolem krku, prudce jistrhla vzad a vzhůru v klasickém škrticím chvatu. Průdušnici mělasevřenou v ohybu jeho lokte. Nemohla se ani pohnout. Chtěla křičet, ale

dech jí stačil jen na slabounké, přidušené zvolání.

V zoufalství a zmatku Lucy zaťala nehty do mužovy paže a přála

si, aby si je byla nechala narůst delší a ostřejší. Ucítila prudképíchnutí. Podívala se dolů a viděla, jak mužova volná ruka vytlačuje obsah

injekční stříkačky do její paže. Stále ji pevně svíral, takže se nemohla

ani pohnout. Pokoušela se zápasit, ale byl příliš silný a jeho stisk byl

příliš pevný. Za pár vteřin se jí začala zmocňovat malátnost. Cítila

jeho ruce na hlavě a na zadku, jak ji tlačil hlavou napřed a obličejem dolů na zadní sedadlo auta.

Když otočila hlavu, dokázala se Lucy ještě podívat otevřenými

dveřmi auta, ale všechno vypadalo nezřetelně a vzdáleně, jakozpomalený film, který byl okénko po okénku čím dál tmavší a vůbecnedával smysl. Viděla rozzuřeného Fritze, jak se se zlostným vrčením

zakousl mužovi do nohy. Slyšela výkřik: „Sakra!“ Pak psíka popadly

dvě ohromné ruce. Chtěla vstát, ale nedokázala to. Poslední, coLucinda viděla, byl pohledný muž s temnýma očima. Usmál se na ni.

Zpomalený film se rozpustil v černi.


14

KAPITOLA 2

Pátek, 19:30

Teď, po zářijovém Svátku práce, už davy letních návštěvníků prořídly,

ale bylo ještě teplo a Exchange Street kypěla životem. Obchody arestaurace měly otevřeno dlouho do večera a bylo v nich stále rušno.

Skupinky teenagerů v nejrůznějších variacích punkového oblečení,

někteří s piercingem nebo tetováním, někteří bez něj, se roztahovaly

po chodnících a vytlačovaly z nich starší turisty.

Detektiv seržant Michael McCabe a Kyra Eriksonová šli bok

po boku a drželi se za ruce. Kolemjdoucí, kteří je viděli takhle v živém

hovoru, zcela zaujaté jeden druhým, si snadno mohli domyslet, že

jsou milenci, a měli by pravdu.

Dneska měli namířeno k Arnovi, což byl nejnovější italskýkulinářský hit ve městě. Restauraci jako obvykle vybrala Kyra. McCabe,

co se jídla týče, nebyl ani vynalézavý, ani podnikavý. Dalo se sjistotou předvídat, co si objedná: krvavý newyorský strip steak, předtím jednu malou sladovou skotskou – bez ledu – a k jídlu jednu nebo dvě láhve studeného portlandského piva.

Na rozdíl od něj byla Kyra opravdový gurmán. Těšila se naitalskou specialitu. „Ravioli v lehké hnědé omáčce s tenkými plátkyjemně grilovaného kachního masa,“ recitovala zpaměti z jídelního lístku

a už se jí sbíhaly sliny.

McCabe považoval jejich rozdílný přístup k jídlu zabezvýznambr />

15

nou maličkost a nevadilo mu Kyře dopřát potěšení z haute cuisine.

Po večeři se chtěli vrátit k němu domů a podívat se na film Johna

Schlesingera Billy Lhář s Tomem Courtenayem a mladou, velmi sexy

Julií Christie. Byl to jeden z McCabeových oblíbených filmů z dob

jeho studia na filmové škole v New Yorku. Nikdy Kyře neřekl, že mu

připomíná Julii Christie v téhle roli. Měla stejné vlnité světlé vlasy,

stejné jasné oči, stejné plné, jakoby našpulené rty, až na to, že Kyra rty,

díky bohu, nikdy nešpulila. Ta podobnost byla jednou z věcí, která ho

zpočátku přitahovala. Nebyl si jist, jestli by se jí to srovnání líbilo.

Zastavili se u mladého pouličního houslisty, který seděl nachodníku opřený o cihlovou zeď malého zlatnictví. Na ručně napsaném štítku vedle něj si mohli přečíst, že je bývalým studentem Juilliardovy konzervatoře. Chvilku poslouchali, a než šli dál, McCabe vhodil do otevřeného houslového pouzdra několik dolarových bankovek.

„Dneska jsi štědrý.“

„Proč ne? Je krásný večer. Je se mnou krásná žena. Ten muzikant hraje dobře a tu skladbu mám rád. Mozart. Houslový koncert.“ McCabe se na vteřinu zastavil a pátral v paměti. „Číslo tři.“

Ne že by toho moc věděl o klasické hudbě. Neměl ponětí ohudební teorii ani o stylech různých skladatelů. Jenom si tenhle druh hudby občas prostě poslechl. Projevila se tu jen jeho mimořádná paměť.Jakmile jednou něco viděl nebo slyšel – ať to bylo cokoliv – téměř nikdy už to nezapomněl. Šli dál a za nimi se pomalu vytrácely hedvábné, smyslné tóny houslí.

McCabe věděl, že Kyru zpočátku mátlo, když zjistila, že jeschoen doslova opakovat dlouhé pasáže z knihy nebo z vyšetřovacízprávy, kterou četl třeba před řadou měsíců. Myslela si, že to je to, čemu se říká fotografická paměť. „Ne, nic takového neexistuje,“ vysvětloval. „Nikdo nikdy nedokázal, že mozek může ‘vyfotografovat nějakývýjev’ a později jej znovu ‘vidět’.“

„A to si pamatuješ úplně všechno?“

„Jen když mě to zajímá. Říká se tomu eidetická paměť. Můj mozek umí neobyčejně dobře třídit informace a ukládat je tak, že je schopen je kdykoliv znovu vyvolat.“

Pokračovali dál po Exchange Street. Procházeli kolem černobílého hlídkového vozu, který stál v prostoru s vyznačeným zákazemparkování. Za volantem seděla mladá policistka. Usmála se, když si všimla

McCabea s mladou ženou, která byla evidentně jeho přítelkyní.

„Ahoj, seržante, jak se máš?“ zavolala.

Taky se na ni usmál. „Vyhlížíš delikventy?“

„No, znáš to, pátek večer. Za pár hodin se z barů vyvalí opilci.“

Podle očekávání bylo u Arna narváno a hlučno. U dveří postávaly

dvě nebo tři skupinky hostů, než si jich všimne hosteska. McCabe

a Kyra měli do doby své rezervace čtvrt hodiny čas, a tak prošlirestaurací dál do malého baru, kde se tísnila spousta lidí. Vzadu napolici si McCabe všiml typické zavalité láhve Dalwhinnie. Byla to jeho

oblíbená whisky a nebyla všude k dostání. Pokynul barmanovi aobjednal pro sebe dvojitou bez vody, a aniž se musel ptát, francouzské

bílé víno Sancerre pro Kyru. Ohlédl se a viděl, že se baví s galeristkou

Glorií Kelwinovou, s kterou se už dřív párkrát setkal. Vzal si pití

k nim a podal Kyře víno.

„Zdravím, Michaeli,“ zašveholila Gloria a naklonila se, aby se rty

letmo dotkla jeho tváře. „Tak co, pochytal jsi v poslední době nějaké

lotry?“ Její afektovaný způsob mluvy nesnášel. Nečekala na odpověď

a hned se zase obrátila ke Kyře. Kyra v její galerii na North Space

vystavovala svoje malby a grafiky a doufala, že Gloria jí tam uspořádá

samostatnou výstavu. McCabe si všiml Kyřina zaujatého výrazu, když

Glorii popisovala novou sérii figurálních studií, na které právěpracovala, malé oleje znázorňující mladé tanečnice s odhmotněnými těly

zachycenými v graciézních pózách. Když ji takhle pozoroval, aniž

o tom věděla, zdála se mu neodolatelná. Nakonec přestal poslouchat,

co si povídají, a místo toho se soustředil na požitek ze zemité,hedvábné chuti skotské whisky. Přitom už nejméně posté uvažoval, jakým zázrakem se mu podařilo pro sebe získat tuto jemnou a citlivou ženu. V kapse ucítil vibrování mobilu. Volala Maggie Savageová. Náhodné setkání s arogantní galeristkou mu večer zkazit nemohlo, ale věděl, že když volá Maggie, je to něco jiného. Postavil skoro prázdnou sklenici na barový pult, omluvil se a vyšel ven na Exchange Street. Ve svěžím vzduchu bylo cítit moře. Opřel se o zeď a chvíli čekal, než zavolal zpátky. Pak vyťukal její číslo.

Maggie byla detektiv číslo dvě v McCabově jednotce pro zločiny

proti osobám. Jako velitel jednotky správně neměl nárok na partnera,


17

ale trochu si pravidla upravil a už od svého příchodu do Portlandu před

třemi lety pracoval s Maggie ve dvojici. Tehdy vůbec neváhala dát mu

najevo, že jí vadí, jak sem vpadl jako „nějaká policejní hvězda z New

Yorku“ a získal funkci, o které si myslela, že po právu patří jí. To, že

ministerstvo odmítlo její žádost, podle ní nebylo nic než sexismus. Vjejím přesvědčení ji ještě utvrdila skutečnost, že to byl vůbec prvnípříad, kdy přijali vysoce postaveného detektiva odjinud, aniž zkoumali

jeho kvalifikaci nebo zkušenosti. Navzdory tomu McCabe poznal, že

za tu dobu, co spolu pracovali, získal její respekt – a ona ten jeho.

Maggie zvedla telefon po prvním zazvonění. „Nerada ti kazímvečer, McCabe, ale máme tady problém.“

„Co se děje?“

„Na té skládce starého železa u Somerset Street se našlo tělomladého děvčete. Vypadá to na malou Duboisovou.“

Katie Duboisová zmizela před více než týdnem. „Tělo je prý dost rozřezané,“ pokračovala. „Snad sexuální záležitost. Nevím. Ty jsiodborník na vraždy.“

„Á sakra.“ Pomalu mu to docházelo. Portland není New York a vraždy tu nejsou na denním pořádku. Krucinál, vždyť vloni bylo v celém státě jen devatenáct případů zabití. A jen dva z nich vsamotném Portlandu.

„Dobrá. Jsem u Arna. Znáš tu novou restauraci na Exchange?Vyzvedni mě tu. Zaběhnu dovnitř a omluvím se Kyře.“

Hladina hluku v baru mezitím zesílila a McCabe nechtěl křičet.

Zaklepal Kyře na rameno a odvedl ji do trochu klidnějšího kouta

baru. „Musím odejít,“ řekl.

„Ale ne,“ řekla a na jejím obličeji bylo vidět zklamání. „Trvalo to

týdny, než jsme tady dostali rezervaci.“

„Někoho zavraždili. Mladou dívku.“

Kyra na chvíli zavřela oči, pak je otevřela a přikývla. „Dobře, jen

běž. Já se asi přidám ke Glorii.“ Vzhlédla a jemně ho políbila na rty.

„Netrap se. To mám za to, že jsem se zamilovala do policajta.“

„Sejdeme se pak u mě?“

Přikývla, usmála se a vrátila se zpátky do baru.

Když vyšel ven, Maggie v neoznačeném policejním autě už čekala. Vklouzl na sedadlo pro spolujezdce. „Víme něco dalšího?“

„Tělo našel bezdomovec. Opilý. Možná i pomatený. Až na tohle

nic dalšího. Žádná identifikace. Žádná peněženka. Žádné šaty. Nic.

Uniformovaní na místě činu jsou přesvědčeni, že je to Duboisová.“

Několik minut jeli dál mlčky.

„Tak jaké je jídlo u Arna?“ zeptala se Maggie. „Je opravdu takvynikající, jak všichni říkají?“

„Já nevím.“

Maggie se na něj koukla tím svým sovím pohledem. Vůbecnevyadala na policistku. „Já jsem zapomněla,“ řekla. „Ty se přece živíš

jenom skotskou a steakem.“

„Skotská byla znamenitá, ale ke steaku jsme se nedostali. Vlastně

jsme si ještě ani nesedli ke stolu. Kyra teď asi právě večeří s majitelkou

galerie, kterou jsme tam potkali v baru.“

„Tak to je mi líto, že jsem tě musela odvést.“

„Ty za to nemůžeš.“

Ani ne za pět minut byli na místě. Příjezd blokovalo několikčernobílých policejních aut se zapnutými majáčky. Za jedním z nich Mag gie zastavila. Vystoupili z auta. McCabe v kufru popadl baterku

a latexové rukavice.

Byli v části opuštěného průmyslového areálu, kde se snad vbudoucnu mělo něco stavět. Celé to místo mohlo mít tak dva nebo tři

akry, víc ne. Z větší části je ohraničoval rozpadající se drátěný plot.

Přes otvory v plotě byly nataženy žluté policejní pásky označujícímísto činu. Všude kolem se válely hromady rezavého kovového odpadu.

V ztvrdlé půdě bojovalo o život několik trsů plevele. Nic než špína

a spousta odpadků a mezi tím mrtvé tělo. Identita se bude musetpotvrdit, ale jak přicházeli blíž, bylo mu čím dál tím jasnější, že to je Katie Duboisová.

Její obličej, nyní ve smrti šedivý a prázdný, musel být kdysi docela

hezký. Kulatý, se zaoblenými tvářemi. Po ramena dlouhé světlé vlasy

měla svázané do ohonu. V otevřených očích, teď už zkalených, nebyl

patrný úděs, jak by člověk čekal v očích někoho, komu bezprostředně

hrozí zavraždění. Ale vražda to bezpochyby byla. Vrah tělo téměřrozůlil hlubokým řezem, který vedl od krku až skoro k pupku. Pláty kůže

pečlivě složil zpátky na místo. Na prsou a na stehnech uviděl okrouhlé

stopy po pálení. Možná jich bylo na těle ještě víc, ale nebyly vidět.


19

Dívka byla nahá. Ležela na zádech, měla pokrčená kolena aroztažené nohy, jedna paže byla ohnutá směrem nahoru, jako by chtěla

dosáhnout na něco nad hlavou. Nebo jako by plavala znak. McCabe

si byl jist, že takhle nespadla. Někdo ji v téhle pozici naaranžoval.

Chvíli jen tak stál nad tělem a připomínal si detaily případu.Katie Duboisové bylo šestnáct let. Zmizela předminulou středu.Chodila do portlandské střední školy a byla hvězdou dívčíhofotbalového týmu. Domů se nevrátila, když si jednou večer minulý týden se

spolužáky někam vyšla. Naposledy ji viděli ve Starém přístavu, kde

byla ještě s pěti dalšími teenagery. Po celém městě visely natelefonních sloupech letáky s její fotografií. Pátrání vedli Tom Tasco aEddie Fraser. Oba byli zkušení detektivové a tvrdě na tom pracovali. Četl jejich zprávy z vyšetřování, které na něj zapůsobily tím, jak byly důkladné.

Nikdo z teenagerů netušil, kam mohla Katie jít. Kluk, s kterým

chodila, Ronnie Sobel, detektivům řekl, že si povídal s kamarády,

a když se obrátil, Katie byla pryč. Ale jedna z dívek prozradila, že to

tak úplně nebylo. Tvrdila, že Katie a Sobel se pohádali. Myslela si, že

to je kvůli tomu, že si začal s jinou holkou, ale nebyla si tím jistá.

Každopádně, když ji tam Ronnie nechal stát, Katie vyrazila pryč.

Od té doby po ní pátralo skoro celé policejní oddělení, její rodina

a desítky přátel a dobrovolníků. Pročesali celé město. ProhledaliScarboroughské bažiny. Dělali si naději, že se třeba objeví v přístavu. Ale

neobjevila se. Až tady ji nakonec našli.

McCabe cítil, jak se ho zmocňuje vztek, který dobře znal zdřívějška. Vraždy v Maine se obvykle odehrávaly v rodině nebo mezi přáteli.

Takoví vrahové většinou sami zavolají na policii, jakmile jim dojde,

co provedli. Ale tady to bylo něco jiného. Tenhle zločin měl všechny

znaky slepé, brutální anonymity velkoměsta. Na okamžik hopřepadla lítost nad světem, kde jedna lidská bytost dokáže takhle ublížit jiné

lidské bytosti, a navíc mladé dívce. Ale takové myšlenky musel rychle

zaplašit a vžít se zpátky do role policajta. Podíval se na mrtvé tělo

a na místo, kde leželo, a uvažoval, jestli zde není něco, čeho by si měl

všimnout. Pátral po čemkoliv, co by mu mohlo dát lepší představu

o tom, co se tady vlastně stalo a kdo je za to zodpovědný. Všiml si stop

po lepicí pásce kolem dívčiných úst a také rýh od provazů na krku


20

a kolem zápěstí a kotníků. V jejích očích neviděl typické drobnékr

vavé tečky, které by svědčily o smrti uškrcením. Znamenalo to, že

příčinou smrti byl ten ohavný řez.

Na skládce odpadu v Portlandu ve státě Maine měl McCabena

jednou pocit, jako by byl zpátky v New Yorku. Ne snad, že by si to

jenom představoval nebo pamatoval. Byl tam skutečně. Slyšel ruch

velkoměsta, cítil jeho smrad. Před očima se mu zjevovaly stovkyzkr

vavených mrtvol. Uklidnil se, až když v dlani ucítil pažbu zbraně.

Mike McCabe byl zase tam, kam patřil. Věděl s naprostou jistotou, že

patří do světa vrahů a jejich obětí. Před svým údělem bojovníka sná

silím nemá kam utéct.

Ustoupil zpátky od dívčina těla a dával pozor, aby přitomnezako

pl o Maggie, která klečela o kousek dál a psala si poznámky.Přistou

pil k uniformovanému policistovi, který tělo našel. Vzpomněl si, že se

jmenuje Kevin Comisky. „Kevine,“ řekl tiše, „kolik toho víme?“

„Není toho moc. Byl jsem právě na obchůzce. Klidná noc. Zrovna

jsem zahýbal z Marginal Way na Franklin Street. Najednou seod

tamtud vyřítil ten opilec a mával kolem sebe rukama. Křičel něco

o vraždě, ale nedávalo to moc smysl, tak jsem ho posadil do auta. Jen

tak mimochodem, zbyl tam po něm pěkný smrad. Zeptal jsem se ho,

kde co viděl. Ukázal mi to, uviděl jsem tělo a zavolal jsem nadispe

čink. Poslali Kennerlyho jako posilu. A pak zavolali vás.“

McCabe se mobilem spojil s centrálou na Middle Street číslo 19.

Dvěma technikům pro zajišťování důkazů, kteří měli službu, řekl, že

je oba okamžitě potřebuje na skládce. Pak zavolal zástupkynisoudní

ho lékaře Terri Mirabitovou. Portland, který má něco přes šedesát pět

tisíc obyvatel, není dost velký na to, aby měl vlastní ústav soudního

lékařství. Normálně by musel někdo přijet ze státní laboratoře vAu

gustě, což by trvalo asi hodinu, ale Mirabitová bydlela v Portlandu,

a když bude doma, může dorazit o hodně dřív. Vzala telefon na první

zazvonění a řekla, že přijede hned.

„Kde je teď ten opilec?“ zeptal se Comiskyho.

„Ještě pořád v autě,“ řekl policista. „Na ten smrad nějaký papírový

stromeček a kapka lysolu asi stačit nebude.“

„Sahal někdo z vás na něco, nebo hýbal někdo tělem?“ zeptal se

McCabe uniformovaných policistů.


21

Oba odpověděli záporně. Jeden z nich řekl, „Jen ji vidět nám úplně

stačilo.“

„Dobrá. Projdu si to tady a podívám se, jestli se dá ještě něcozjistit. Pak si chci popovídat s tím vaším přítelem v autě, takže honenechte nikam odejít.“

Obrátil se na Maggie. „Kde jsou Tasco a Fraser? Myslel jsem, že to

je jejich případ.“ Uvědomoval si, že to zní nedůtklivě, ale ať. Žádný

detektiv by neměl ztratit přehled o svém případu.

„Miku, oni víc než týden pracovali osmnáct hodin denně. Tom už je beztak na cestě sem. Eddie nebyl k nalezení.“

McCabe přikývl. „Najdi ho.“

Obrátil se a mobilem zavolal domů. Ozvala se Casey. „Ahoj,Casey, jak se máš?“

„Ahoj, tatínku, miláčku. Mám se dobře,“ odpověděla žertovnědospělým tónem McCabeova třináctiletá dcera. „Ještě jste na večeři?“

„Vůbec jsme se k večeři nedostali. Musím pracovat.“ Jestlipak Casey znala Katie Duboisovou? Obě přece hrály fotbal. Asi ne,rozhodl se. Casey byla teprve v osmé třídě. „Přijdu možná pozdě. Co teď děláš?“

„Mám tu kamarádky. Chceš mluvit s Jane?“

„Koho to tam máš?“

„Gretchen a Whitney.“ To byly Caseyiny nejlepší přítelkyně, které bydlely nedaleko od nich na Munjoy Hill. „Zrovna jsme se do něčeho daly.“ Snažila se co nejvěrněji napodobit britský aristokratickýpřízvuk a dodala: „Teď se o tom nechci šířit. Dojdu pro Jane.“

„Tak dobře,“ zasmál se. „Dojdi pro Jane. Jen doufám, že neděláte něco nedovoleného.“

„Táto, víš přece, že už nejsem malé dítě.“

„V pořádku. Zavolej Jane. Mám tě rád.“

„Já tebe taky.“

Slyšel, jak Casey křičí: „Haló, Jane, to je táta, chce s tebou mluvit.“

Jane Devaneyová byla šedesátiletá ošetřovatelka v důchodu akromě toho dřív vedla sexuální výchovu na střední škole. McCabe jizaměstnával na částečný úvazek, aby se starala o Casey. Jezdila naHarley-Davidsonu, což Casey považovala za úžasně cool. On ostatně taky.

Ozval se Janin hlas. „Ahoj, Miku.“

„Je tam všechno v pořádku?“

„No jistě, máme se dobře. Holky se výborně baví. Asi budešpracovat dlouho, že?“

„Vypadá to tak.“

„Chceš, abych zůstala přes noc?“

„To nebude potřeba. Nevím, kdy se dostanu domů, ale Kyra by

tam měla být hned, jak skončí večeři.“

„No, kdybys chtěl, abych zůstala, stačí říct. Žádný problém.“

„Děkuju, Jane. Vážím si toho.“

McCabe zavřel mobil a dal ho zpátky do kapsy. Navlékl sichirurgické rukavice, které si vzal předtím z auta. Baterkou si posvítil na zem

a začal prohlížet místo, kde ležela mrtvá dívka. Starší technik Bill

Jacobi a jeho partner určitě brzy dorazí, ale chtěl si to tam nejdřív sám

důkladně prohlédnout.

Usoudil, že dívka byla zřejmě zavražděna někde jinde a tělo tu bylo

pohozeno až později. Na zemi neviděl žádnou krev a ta na těle byla

dávno zaschlá. Na břiše se začínal ukazovat zelenavý povlak, což bylo

znamení začínajícího rozkladu. Katie Duboisová byla mrtvá užnějakou dobu. Odhadoval to na nejméně osmačtyřicet hodin.

Půda byl tvrdá jako kámen, a tak pochyboval, že najde nějakéotisky šlépějí nebo stopy pneumatik, ale stejně dával pozor, kam šlape. Neviděl také nic, co by nasvědčovalo tomu, že by tělo bylo těchnecelých třicet metrů od silnice vláčeno po zemi. Žádné polámané trsy plevele. Žádné viditelné stopy hlíny ani na dívčiných patách, ani na hlavě nebo na ramenou. Počítal, že vrah sem Katie odnesl a až tady ji položil. To by nebylo nic těžkého. Určitě ani předtím, než ztratila většinu krve, nevážila víc než padesát kilo. Nějakou tu krev musel mít vrah na oblečení. To by mohl být důkaz, pokud ovšem svoje oblečení nespálil.

Kousek po kousku si svítil na dívčino tělo. Řez prostředkem hrudi

byl proveden pečlivě a čistě, jako by vrah použil břitvu nebochirurgický skalpel. Stopy po pálení byly čerstvé a byly zjevně udělányúmyslně. V pravém uchu měla malou zlatou náušnici s přívěskem ve tvaru

srdíčka. Posvítil si na levé ucho. Lalůček byl natržený a druhánáušnice chyběla. Že by se náhodou o něco zachytila? Snad. Nebo ji někdo


23

vytrhl násilím? Možná. Nebo ji vrah sebral jako trofej? To bylonejravděpodobnější. V pupíku měla stříbrný piercing ve tvaru tyčinky

s kuličkami na každém konci a na levém boku modré tetování, které

vypadalo jako čínský nebo možná japonský znak. Typická teenagerka

z jednadvacátého století.

Přijeli technici a začali kreslit své diagramy a fotografovat.McCabe jim ukázal roztržené ucho a řekl staršímu technikovi BilluJacobimu, aby nezapomněl zajistit jak otisky prstů, tak stopy DNA. Jacobi se na něj podíval, jako by chtěl říct: „Myslíš si snad, že jsem idiot?“

„Vypadá to, že někdo začal pitvu beze mě.“ McCabe se otočil po ženském hlase. Stála za ním zástupkyně státního soudního lékaře Terri Mirabitová a dívala se na mrtvé tělo. „Tohle nenávidím,“ dodala, „kvůli ní i kvůli sobě.“

„Rád tě vidím. To je dobře, že jsi tady, Terri.“ McCabe s ní vposledních třech letech pracoval na půl tuctu případů a cenil si jejích

schopností.

Mirabitová tělo vyfotografovala z několika různých úhlů a potom si k němu klekla, aby se podívala důkladněji. „Jak dlouho myslíš, že je mrtvá?“ zeptal se McCabe.

„Už nějakou chvíli. Ztuhlost už odezněla a není tu mocposmrtných skvrn. “ Rukama v chirurgických rukavicích jemně odhrnula tkáň na levé straně hrudi. V řezu si McCabe všiml něčeho, covypadalo jako zrnka rýže. Jenomže rýže se hýbala. Červi.

„Podle toho, co tady vidím, bych řekla, že ji zabili před čtyřiceti osmi až sedmdesáti dvěma hodinami. Možná o něco dřív, podle toho, kde bylo tělo schované.“ Terri odhrnula kůži ještě o kousek dál. „Bože, ten ničema! Podívej se na tohle.“

„Na co? Co je to?“

Terri se na něj podívala se zlověstným výrazem v obličeji. „Jejísrdce je pryč.“

„Co tím myslíš, pryč?“

„Přesně to, co říkám. Pryč. Není tam.“ Terri svítilnou posvítila do odkryté hrudní dutiny. „Nějakej neřád ji otevřel, pilkou přeřezal sternum a vyndal srdce. Sama bych to nedokázala líp.“

Chvíli ani jeden z nich nic neříkal. Nakonec se zeptal: „Rituální vražda?“

„Nemám zdání. Ale ten, co to udělal, věděl, jak na to.“

„Ty myslíš, že to byl muž?“

„Ano.“ Terri prstem v rukavici jemně přejela po rozdělené hrudní

kosti. „Když přeřezal sternum, asi použil retraktor na roztažení žeber,

aby se dostal k srdci, jak by to udělal každý dobrý chirurg. Nevím, co

nám řekne pitva, ale snad něco zjistíme. Jestli do rána dostanemepozitivní identifikaci, udělám to hned odpoledne. Nemáme naprogramu nic jiného.“ Normálně měla Terri příjemný hlas, ale teď znělnezvykle ostře. „Chcete s Maggie být u toho?“

„Jen dej vědět, kdy nás tam budeš potřebovat.“

Terri se otočila zpátky k tělu a pokračovala v předběžné prohlídce. McCabe se ohlédl po černobílém policejním autě s blikajícímmajáčkem a heslem portlandského policejního oddělení CHRÁNÍME NAŠE SKVĚLÉ MĚSTO, které bylo zlatými písmeny namalované na zadním nárazníku. Někdy se nám to daří líp, a někdy hůř,pomyslel si. O zadní dveře auta se opíral špinavě působící muž neurčitého věku. Vedle stál uniformovaný policista. McCabe věděl, že už nicdalšího užitečného nenajde, a tak se vydal k nim. Maggie se naposledy ohlédla za mrtvou dívkou a přidala se k němu.

„Tohle je ten chlápek, co našel tělo,“ řekl policajt. „Prý by nám rád řekl něco víc, kdyby z toho pro něj koukala kapka whisky.“

„Vážně?“ řekl McCabe. „No, řekl bych, že si to budeme muset ještě rozmyslet.“

Muž se opíral o auto. Byl hubený, asi metr šedesát pět vysoký.

Očima těkal mezi McCabem a Maggie. Bylo vidět, že policajty

nemá rád.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se McCabe.

„Lacey. Dennis Patrick Lacey.“

„Máte s sebou nějakou legitimaci, Dennisi?“

Muž mu podal řidičský průkaz pro stát Maine, který už byl tři

roky propadlý. Laceymu bylo padesát pět let. McCabe by mu bylhádal o deset let víc. Průkaz mu vrátil.

„Fanda wrestlingu?“

„Cože?“

McCabe ukázal na Laceyho triko. Přední díl zdobil obrázekšklebícího se zápasníka a logo WWE.


25

„Ježíši, to ne. Tyhle hadry nám dávají v útulku. Věci, co už nikdo nechce.“

Zdálo se, že Lacey mluví docela souvisle. McCabe mrknul naMaggie, a ta vytáhla miniaturní nahrávací zařízení.

„Toto je detektiv Margaret Savageová, policejní odděleníPortland, Maine. Čas 21:54, 17. září 2005. Následuje záznam výslechu pana Dennise Laceyho, bytem... pane Lacey, můžete nám říct, kde bydlíte?“

„To záleží na tom, kde se uložím.“

„Vyslýchajícím je detektiv seržant Michael McCabe, rovněž zportlandského policejního oddělení. Místem výslechu je skládka uSomerset Street, Portland, Maine.“

McCabe začal. „Řekl byste nám, co jste dneska večer viděl?“

„Nemám s tím nic společného.“

„To si taky nemyslíme,“ řekl McCabe, jak nejvlídněji dokázal. „Potřebujeme jenom vědět, co jste viděl. Pomůže nám to chytit toho lumpa, co to udělal.“

Lacey se na McCabea podíval, jako by odhadoval, jak moc mu může věřit. Nakonec pokrčil rameny a začal mluvit. „Bože, byla to hrůza.“ McCabe v jeho mumlání zaslechl stopy nářečí, jehož zpěvavá intonace mu připomínala jeho vlastní irské prarodiče.

„Když je takhle teplá noc,“ říkal Lacey, „tak někdy proklouznu sem na skládku. Jen tak tu sedím. Koukám se na hvězdy. Něčeho se napiju. Přečtu si pár básniček. Když na to mám, tak si přinesu něco k jídlu.“

„Vy čtete básně?“ zeptala se Maggie. „Jaké básně by to tak byly?“

Lacey sáhl do zadní kapsy a vytáhl ušmudlaný, ohmatanýbrožovaný svazek Yeatse. Podal ho Magie. „Jsem námořník,“ řekl a slova už se mu tolik nepletla, „způsobilý námořník... vlastně byl jsem. Už tak způsobilý nejsem. Hodně nocí na moři jsem strávil tím, že jsem zíral na hvězdy, a taky jsem hodně četl.

„Vy čtete Yeatse?“ zeptala se.

„Toho a taky pár dalších irských básníků. Mám rád zvuk těch slov,“ řekl. „Jsem teď úplně sám, víte, a slova jsou moje jedináspolečnost. Tady mě nikdo neotravuje a neříká mi, abych držel klapačku.“

Lacey začal recitovat a zadrhl se jen na několika málo slovech.

„Vstanu a půjdu teď, půjdu na Innisfree,

A malou chatku tam z hlíny a větví postavím

Devět řad fazolí tam vysázím, úl pro včely vyrobím,

A v bzukotu včel tam na mýtině žít budu sám...“

Při zvuku těch slov všichni policisté nevěřícně zírali na Laceyho. Taky McCabe, ten ze všech nejvíc. Když se starý námořník zarazil a hledal v paměti jak dál, McCabe chvilku počkal a pak pokračoval

Yeatsovým dalším veršem.

„A budu tam mít snad klid a mír,

neboť ten přichází pozvolna ...“

„Tak vy znáte starého Williama Butlera, jo?“ řekl Lacey.„Neobvyklé u policajta.“

McCabe se usmál. „Neobvyklé i u námořníka. Tak můžete mi teď

říct, kdy jste si prvně všiml té dívky?“

„Nejdřív jsem ji neviděl. Neviděl jsem nic. Až když jsem musel vstát a jít se vyčůrat. Zrovna když jsem si vytahoval zip, všim jsem si něčeho o kousek dál. Šel jsem blíž a uviděl ji. Celou rozřezanou. Je to hrozná věc, víte. Hrozná.“

„Jak dlouho jste tam byl, než jste šel čůrat?“ zeptal se McCabe.

„Dlouho ne. Tak dvacet minut.“ Lacey pokrčil rameny. „Možná ani tolik ne.“

„Takže jste tam přišel kolem osmi třiceti?“

„Heleďte, já nevím. Nemám hodinky nebo tak něco. Byla tma.“

„Viděl jste u těla ještě něco?“

„Ještě něco? Co jako?“

„Jako třeba nůž nebo břitvu.“

„Ne. Nic takovýho.“

„Nebo třeba nějaký šperk?“

„Jakej šperk?“

„To je jedno jaký. Třeba zlatou náušnici, za kterou byste mohldostat pár dolarů?“

„Ne. Neviděl jsem nic. Ani jsem nic nevzal. Jen jsem si přál, abych měl něco, čím bych ji přikryl. Ležela tam jen tak, aby ji celý svět viděl.“

„Nesáhl jste na ni?“

„Ne, nesáh jsem na ni, ani na nic jinýho.“ Z vytahané kapsy kalhot

vyndal půllitrovou láhev whisky. „Vadilo by vám, kdybych dopil tu

trochu, co tam zbyla?“ V láhvi bylo asi na dva prsty jantarového

moku.

McCabe mlčky přikývl na souhlas. Sám by si dal něco ostrého.

„Jaká tam byla zaparkovaná auta?“ Ukázal k okraji chodníku, kde

technici zajišťovali stopy pneumatik a další důkazy.

„Žádný auta jsem neviděl. Možná nějaký jely kolem, ale žádný tam neparkovalo.“

„Všiml jste si, že by nějaké auto zpomalilo? Nějaké, které byste dokázal identifikovat?“

„Jen auta, co jely kolem. Nebylo vidět, co to jsou za značky.“

„Děkuji, pane Lacey.“ McCabe se podíval nahoru a viděl, že se dostavilo několik reportérů, včetně týmu z místní redakce televizní stanice NBC.

„Haló, McCabe. Pamatujete si mě? Josie Tenantová, zpravodajské středisko 6. Slyšeli jsme, že se tu našla ta Duboisová, zavražděná. Měl byste pro nás prohlášení?“

„Teď ještě ne.“ McCabe se otočil na druhou stranu.

„No tak, McCabe. Je to Duboisová, nebo není?“

Styk s médii nebyl McCabeovou silnou stránkou. Obrátil se k ní. „Podívejte se, Josie, tohle je aktivní místo zločinu. Nevím, jak jste se sem tak rychle dostali, ale opravdu by nám pomohlo, kdybyste své lidi držela na druhé straně Somerset Street. Pořád se ještě snažímezajišťovat důkazy.“ Tenantová a její kameraman se neochotně vrátili dosvého vozu. Ostatní reportéři je následovali.

McCabe se obrátil na Comiskyho, policistu, který našelLaceyho. „Kevine, zavezl byste pana Laceyho dolů na stodevítku? Jestli je

tam detektiv Sturgis, řekněte mu, aby byl tak laskav a zapsal jeho

výpověď. Kdyby tam nebyl, udělám to sám, až se vrátím.“ Laceymu

řekl: „Nezapomeňte nám říct, kde vás najdeme. Tady je vizitka

s mým číslem. Možná, že s vámi budeme potřebovat ještě mluvit. Je

to jasné?“

„Ano, kapitáne.“ Roztřesenou rukou McCabovi zasalutoval avrávoral k policejnímu autu. „Kanadská whisky není tak špatná,“ řekl


28

a smutně se díval na prázdnou láhev. „Irská to není, ale není špatná.“

Nejistě se usadil na zadní sedadlo.

Než mohl nastoupit i Comisky, McCabe mu potichu řekl: „Určitě

mu zkontrolujte kapsy, jestli tam nemá zlatou náušnici nebo něcojiného, co tady mohl sebrat.“

Policista přikývl, vklouzl za volant, nastartoval, a než se rozjel,otevřel všechna okna.

Bill Jacobi a Terri Mirabitová už končili. Pro McCabea už tunebyla práce. Šel k druhému uniformovanému policistovi. „Držte ty

reportéry dál, dokud neodvezou tělo a dokud nebude všechnozajištěno – a nedejte na jejich řeči.“

„Žádný strach, seržante. To všechno už znám.“

Krátkou vzdálenost na policejní úřadovnu jeli Maggiinýmpolicejním autem. „Chceš se přidat k Sturgisovi, až bude vyslýchatLaceyho?“ zeptal se McCabe.

„Ne. Lacey to určitě nebyl. Carl z něj jistě dostane všechno, co ví.

Jen doufám, že nepoužije ty svý typický drsný metody. Lacey má už

tak dost problémů.“

„Ty jsi najednou nějaká ohleduplná. Možná, že bychom mu místo

vyslýchání měli koupit láhev Jamesona a poprosit ho, aby námpřečetl ještě nějaké Yeatsovy básně.“

Magie se nezasmála. „Víš, McCabe, mám tě ráda, ale někdy umíš

bejt pěknej hajzl,“ řekla. „Mimochodem, když jsem viděla, žepřijíždějí novináři, zavolala jsem Katiinu matku a otčíma. Nechtěla jsem,

aby se o smrti dcery dozvěděli ze zpráv v televizi. Tak jsem jim co

nejšetrněji řekla, že si myslíme, že jsme ji našli a že později s nimi

ještě budeme muset mluvit.“

„Jak to přijali?“

„Tak, jak bys asi čekal. Matka se rozplakala a úplně se zhroutila.

Nemohla ani mluvit. Jen chtěla vědět, jestli máme jistotu, že je to

Katie. Řekla jsem jí, že ano, a pak přišel k telefonu Katiin nevlastní

otec. Ten byl klidnější. Když jsem řekla, jak je důležité v takových

případech začít s pátráním co nejdřív, souhlasili oba, že za mnoupřijdou do města a promluvíme si. Uvidíme, jestli si třeba ještě na něco

nevzpomenou.“

„Dobře. Jen mě vyhoď u nás. Chci se ještě jednou podívat nahlábr />

29

šení o pohřešovaných osobách. Třeba někdo mezitím oznámil něco,

co se tomuhle případu podobá.“

Maggie zastavila před číslem 109 na Middle Street, což byla malá

budova policejního ředitelství hned vedle Starého přístavu.

„Ty jsi přece známý tou svou fenomenální pamětí. Něco těna

padlo?“

McCabe neodpověděl. Jen seděl a civěl z okna auta. Na sklodo

padlo několik kapek deště. Proboha proč by někoho napadlo čistě

a precizně vyříznout srdce z dívčího těla? Sexuální deviant? Nebo

snad sběratel anatomických preparátů?

„McCabe?“

Podíval se na ni a skoro neznatelně přikývl. „Vlastně si na něco

vzpomínám,“ řekl.

„Chceš mi to říct?“ zeptala se.

„Nech mě, ať si to nejdřív ověřím. Taky si chci domluvit schůzku

s kardiology nahoře v Cumberlandské nemocnici. Zjistit, co toobná

ší vyříznout někomu srdce.“

„Myslíš, že by to mohl být začátek série vražd?“ zeptala se Maggie,

když McCabe vystupoval z auta.

McCabe se otočil a naklonil se do otevřeného okna. „Nevím. Ale

rozhodně to tak vypadá.“

Ulice už nebyly tak rušné. Kráčel k policejní budově a cítil, že

vzduch se ochladil. Byl to první náznak přicházejícího podzimu

a zimy.


30

KAPITOLA 3

Pátek, 22:30

Na psacím stole stály dva plastové kelímky se zbytky studené kávy.

Na záznamníku byly tři vzkazy. Dva z nich od jeho šéfa,nadporučí

ka Billa Fortiera. Jeden obsahoval varování, že o případ se bude

osobně zajímat policejní ředitel. Ve druhém ho šéf žádal, aby na zítra

ráno svolal organizační poradu detektivů. Poslední vzkaz byl odsa

motného velkého šéfa, portlandského policejního ředitele Thomase

H. Shockleyho. „Ahoj, Miku. Tady je Tom Shockley. Musíme si co

nejdřív promluvit o tom případu Duboisové. Teď večer mámpřed

nášku na nějaké dobročinné akci. Do zítřka si dokážu udržetnovi

náře od těla, ale pak budu potřebovat kompletní informace. Do tédo

by nemluv s médii, o to se postarám já. Zavolej mi zítra ráno domů.

Číslo máš.“

McCabe věděl, že Shockley rád dělá všechna veřejná prohlášení

o důležitých případech sám. Myslel si, že to umí líp než kdokoliv jiný

na oddělení, a asi měl pravdu. Shockley byl svým založením politik,

a McCabe věděl, že to může být užitečné i v tak malém městě, jako je

Portland. Ale stejně nechápal, proč řediteli pořád ještě dělalo dobře,

když se mohl objevit v televizi.

Psací stůl byl jako obvykle zavalen papíry, ale nic nebyloneod

kladné a nic nemělo vztah k případu Duboisové. Celou tu hromadu

smetl do levé zásuvky stolu. Důležité spisy týkající se několika živých


31

případů byly bezpečně zamčené v pravé zásuvce. Bylo mezi nimi také

všechno, co zatím měli k případu Duboisové.

Z hlášení o pohřešovaných osobách vytáhl její složku. Už ji jednou

četl, ale teď, když měl jistotu, že se jedná o vraždu, chtěl si ji ještě

jednou prostudovat důkladněji. Sedl si ke stolu. Z obrázku v kovovém

rámečku se na něj rošťácky usmívala jeho dcera Casey. Fotka byla

z doby, kdy jí bylo sedm. Teď byla jen o pár let mladší než děvče,

které našli na skládce, a už proto bral ten případ daleko víc osobně.

Otevřel složku. Hned nahoře byly tři fotografie Katie Duboisové

z doby, kdy ještě žila. Jedna z nich byla rodinná fotka z jejíchposled

ních narozenin. V dokladech se podíval se na datum narození.Naro

zeniny měla před dvěma měsíci, 14. července. Na obrázku byla ještě

hezčí, než mu připadala, když ji viděl mrtvou. Seděla před velkým,

bílým dortem s dvěma svíčkami ve tvaru jedničky a šestky. Sladkých

šestnáct. Pózovala před kamerou a chystala se sfouknout svíčky.Co

pak si asi přála? Ať to bylo cokoliv, už se jí to nikdy nesplní.

Druhý snímek byl ten, který vylepili po celém městě a který dali

médiím. Byl to formální studiový portrét, z kterého bylo dobřepo

znat, že byl udělán ve fotoateliéru. Na třetím snímku stála Katie

v dresu fotbalového mužstva portlandské střední školy se svoumat

kou. Někdo je vyfotil asi po nějakém zápasu přímo na hřišti. Matka

s dcerou se trochu nuceně usmívaly, jako by na ně zrovna někdozavo

lal, aby řekly „cheese“. Katiina matka, Joanne Cegliová, vypadala

mladší, než by byl čekal. Možná jí nebylo ještě ani čtyřicet. Nazrzlé

světlé vlasy. Pihy. V dokladech našel, jak se jmenovala za svobodna.

O’Learyová. Irské jméno, tak jako jeho. Měla stejný tvar obličeje

a stejná ústa jako Katie. Podobnost byla patrná také v očích, alesvě

žest a temperament, které vyzařovaly z Katiiných rysů, z matčinytvá

ře už vyprchaly.

Dal snímky zpátky a rychle prošel záznam. Už jej znal a nebylo

tam nic, co by nějak upoutávalo pozornost. Katie byla Joanninojedi

né dítě. Otec, Louis Dubois, povoláním rybář, se před deseti lety

utopil, když rybářská loď, na které pracoval, ztroskotala za ledové

bouře u pobřeží Nové Anglie. Zahynula celá posádka a jeho tělo se

nikdy nenašlo. Za dva roky, v roce 1997, se Joanne provdala za Franka

Cegliu. Ten slušně vydělával jako instalatér, možná čtyřicet dolarů


32

za hodinu nebo i víc. Jediná věc, kterou na něj našel Tom Tasco vpolicejní evidenci, byla, že si zamlada odseděl krátký trest za drobný

obchod s drogami a byl potom několik let v podmínce. Od té doby byl čistý.

Prolistoval zápisy z výslechů, které vedli Tasco a Fraser, a policejní

zprávy. Detektivové pracovali opravdu důkladně. Vyslechli dvacítku

lidí. Vzali si do parády jejího kluka, Ronnieho Sobela. Šli poctivě

za každým tipem, který jim někdo dal, a těch byly tucty. Přes všechnu

snahu se jim však nepodařilo Katie najít ani zabránit vraždě.

McCabe dal doklady zpátky do desek. Nastartoval počítač

a do Googlu zadal jméno „Elyse Andersenová“. Dostal 437 odkazů.

Ten, který hledal, byl na druhé straně. Článek v Orlandském sentinelu

datovaný 2. dubna 2002. McCabe si pamatoval, že jej četl, když letěl

z Orlanda do New Yorku.

Vzal tehdy Casey o jarních prázdninách na výlet do Disneylandu.

Mělo to Casey rozptýlit. Chvíli před tím se totiž rozvedl s její matkou

Sandy – krásnou Cassandrou, po které Casey měla jméno. McCabe si

na Sandy už dlouho ani nevzpomněl. Teď se mu jako refrén vybavilo,

co si tehdy často říkal: „Sobecká mrcha“. Věřil, že Sandyin nový život

manželky investičního bankéře, která pendluje mezi luxusnímdomem na Long Islandu a devítipokojovým bytem na West EndAvenue, jí vyhovuje víc, než když byla manželkou policajta. Přestopřemýšlel, jak se asi cítí poté, co opustila nejen nepodařené manželství,

ale také své jediné dítě. McCabeovi řekla, že ten její bankéř se nechce

zatěžovat dětmi. Každopádně ne cizími. Donutil Sandy, aby serozhodla mezi bohatstvím a dcerou. McCabe se nedivil, že si vybrala

bohatství. Sandy prostě byla taková. Nevadilo mu to kvůli němusamotnému, ale nikdy jí neodpustil, jak tím ublížila Casey.

V hlavě mu při čtení článku ožila vzpomínka na to, jak na něj

tehdy tahle zpráva zapůsobila, když ji četl v novinách:

Pracovní četa stavební firmy D. J. Puozzoli v Orlandu včeranalezla rozkládající se ostatky nahé ženy, později identifikované jakošestadvacetiletá Elyse Andersenová, bytem ve Winter Parku. Zmizení paní

Andersenové, obchodní zástupkyně realitní kanceláře Mulvaney

v Orlandu, ohlásil její manžel, Martin Andersen, rovněž bytem ve Winter Parku. Nejmenovaný zdroj z úřadu okresního soudního lékaře okresu Orange našemu listu sdělil, že příčinou smrti bylo‘chirurgické’ vyjmutí srdce z těla paní Andersenové. Zavřel stránku. Pokračování článku si pamatoval skoro doslova.Policie v Orlandu sledovala několik stop. Nebyla tam žádná zmínka onějakých dalších poraněních. Článek uváděl jméno vrchního detektiva v případu, seržanta Aarona Cahilla. Podíval se na ostatní odkazy

na Googlu a našel ještě jeden článek, který navazoval na ten původní.

Pátrání seržanta Cahilla patrně bylo neúspěšné a případ byl odložen.

McCabe se rozhodl, že než zkontaktuje seržanta Cahilla zorlandského policejního oddělení, počká na výsledek pitvy, kdy už bude vědět

víc o způsobu a příčině smrti Katie Duboiseové.

Články si vytiskl a vložil do nových desek, které si založil pro tuto

vraždu. Pak vzal kelímky od kávy a šel s nimi do kuchyňky v koutě

za policejními celami. Zbytky kávy vylil do výlevky. Vedle stál jeden

z jeho detektivů, Jack Batchelder, a zrovna vařil čerstvou.

„Nazdar Miku. Špatná noc dneska, co? Aspoň podle toho, co jsem

slyšel.“ Batchelder byl plešatějící, obtloustlý padesátník. PodleMcCabea už jako policista nebyl moc platný a chtěl jen pár let dosluhovat,

aby si vylepšil penzi.

„To jsi slyšel správně, Jacku. Děje se jinak něco?“ zeptal se.

„Blázinec jako obvykle v pátek večer. Pár případů domácího násilí.

Nějakého mladíka zmlátili dole u trajektového terminálu. Jo, a je tu

hlášení o další pohřešované osobě. Žena jménem Cassidyová. Pracuje

u reklamní agentury tady ve městě. Asi v osm hodin volal její bývalý

manžel.“

McCabe se zarazil. To bylo zhruba ve stejnou dobu, kdy s Kyrou

přicházeli k Arnovi a kdy Lacey dorazil na skládku. „Kdo ten hovor

bral?“

„Bill a Will. Asi zrovna mluví s bývalým manželem.“ Od té doby,

co dal McCabe před rokem Billa Bacona a Willa Messingadohromady jako tým, nikdo dvojici detektivů nenazýval jinak než jejichrýmovanými křestními jmény.

Do kuchyňky přišel Carl Sturgis. „Hej, McCabe, ten bezdomovec,

co ho přivezli – houby jsme se od něj dozvěděli.“ Sturgis měl ostrý,

pronikavý hlas, jako štěkot teriéra. „Na tu skládku se šel jenomvyspat. Našel tělo. Běhal sem a tam a ječel, až narazil na Comiskyho.

Konec příběhu. Akorát se naštval, že jsem mu nedal žádný pití.Vtiálek. Říkal, žes mu to slíbil. Řekl jsem mu, že je na tobě, abys plnil

svoje sliby. Chci říct, neslíbil jsi mu to doopravdy, že ne?“

„Nevěř všemu, co slyšíš,“ řekl McCabe a nalil si čerstvě uvařenou

kávu, „ale děkuju, že ses zeptal.“ Vhodil dolar do plechovky vedle

kávovaru. „Kde je teď?“

„Řekl jsem jednomu pochůzkáři, aby ho odvezl k útulku. Má nám

dát vědět, kde ho najdeme, ale asi nemáme šanci.“

McCabe si odnesl kávu ke stolu a zavolal Billovi Baconovi namobil. Vypadalo to, že to bude ještě delší noc, než si myslel. Ozval se

Bacon. „Ahoj, Miku.“

„Kde jste teď, kluci?“

„V autě. Slyšel jsi o té pohřešované ženě? Zrovna jsme skončili sjejím bývalým manželem. Říká, že je z toho dost rozhozený. Osobně

bych řekl, že má strach. Každopádně, jsme na cestě k ní do bytu.“

„Chci vědět víc, Bille. Řekni mi stručně všechno, co zatím máte.“

„Pohřešovaná žena se jmenuje Lucinda Cassidyová. Dvacet osm

let. Pracuje v reklamní firmě Beckman a Hawes na Free Street.“Bacon zřejmě četl ze svých poznámek. „Typ mladé podnikatelky. Měla

se v osmnáct třicet sejít s bývalým manželem na večeři u Tonyho.

Manžel se jmenuje Dave Farrington. Rozvedli se před necelýmrokem. Když přišel do restaurace, ještě tam nebyla. Objednal si drink

a čekal. V sedm ještě nedorazila, což, jak říkal, není vůbec její styl.

Objednal ještě jeden drink a začal telefonovat. Nejdřív volal na její

čísla. Nehlásila se ani na pevné lince, ani na mobilu, ani v kancel



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist