načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jalové myšlenky lenivého člověka - Jerome Klapka Jerome

Jalové myšlenky lenivého člověka

Elektronická kniha: Jalové myšlenky lenivého člověka
Autor: Jerome Klapka Jerome

- Eseje slavného humoristy. - z anglického originálu přeložil Milan Žáček - S nezaměnitelným pozorovacím talentem a humornou nadsázkou nás Jerome K. Jerome provází ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  120
+
-
4
boky za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 149
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání ve Vyšehradu první
Spolupracovali: z anglického originálu Idle thoughts of an idle fellow ... přeložil Milan Žáček
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9891-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Eseje slavného humoristy.

z anglického originálu přeložil Milan Žáček

S nezaměnitelným pozorovacím talentem a humornou nadsázkou nás Jerome K. Jerome provází labyrintem svých úvah. Najdeme mezi nimi zamyšlení o prázdné kapse, o světobolu, o marnivosti a marnivých lidech, o úspěchu ve světě, o lenošení, o zamilovanosti, o počasí, o kočkách a psech, o ostýchavosti, o dětech, o jídle a pití, o zařízených pokojích, o šatech a chování či o paměti.

Vlídné úvahy slavného anglického humoristy o běžných věcech kolem nás s podtitulem  Kniha pro sváteční zahálku  vycházejí ve Vyšehradu v novém překladu Milana Žáčka.

(kniha pro sváteční zahálku)
Zařazeno v kategoriích
Jerome Klapka Jerome - další tituly autora:
Tři muži na toulkách Tři muži na toulkách
 (CDmp3 audiokniha)
Tři muži ve člunu a Tři muži na toulkách - CDmp3 (Čte Oldřich Vízner, Oldřich Kaiser) Tři muži ve člunu a Tři muži na toulkách
Čas mého života Čas mého života
Jalové myšlenky lenivého člověka -- Kniha pro sváteční zahálku Jalové myšlenky lenivého člověka
Tři muži na toulkách Tři muži na toulkách
 (e-book)
Náruživý tenista Náruživý tenista
 
K elektronické knize "Jalové myšlenky lenivého člověka" doporučujeme také:
 (e-book)
O psech, zlodějích, strážníkovi i jiná vyprávění O psech, zlodějích, strážníkovi i jiná vyprávění
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jerome K lap K a Jerome

VYŠEHRAD

Jalové

myšlenky

lenivého

cˇloveˇka

Kniha

pro sváteční zahálKu


Z anglického originálu Idle Thoughts of an Idle Fellow, 

 vydaného v Londýně v roce 1886, přeložil Milan Žáček

Ilu st ra ce na přebalu Daniel Verner

Typografi e Vladimír Verner Od  po  věd  ná   re  dak  tor  ka   Radka   Fialová

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2017 jako svou 1676. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena E-knihy 120 Kč

Na  kla  da  tel  ství   Vy  še  hrad,   spol.   s r.o.

Pra ha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz  www.ivysehrad.cz

Tran sla ti on © Milan Žáček, 2017 

Cover illus tra ti on © Daniel Verner, 2017 ISBN 978-80-7429-920-9

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz


PŘEDRAHÉ A MILOVANÉ

PŘÍTELKYNI

MÝCH ZLÝCH I ZÁŘNÝCH DNÍ –

PŘÍTELKYNI,

KTERÁ MI V POČÁTEČNÍ FÁZI NAŠÍ ZNÁMOSTI

LECKDY NESVĚDČILA, ALE KTERÁ

SE ČASEM STALA MOU NEJMILEJŠÍ KAMARÁDKOU –

PŘÍTELKYNI,

KTERÁ, AČ JSEM JI UŽ TOLIKRÁT ODLOŽIL,

SE MI (UŽ) NIKDY NEMSTÍ –

PŘÍTELKYNI,

KTERÁ, AČ K NÍ VŠECHNY ČLENKY NAŠÍ DOMÁCNOSTI

PŘISTUPUJÍ SE ZNAČNOU ODTAŽITOSTÍ

A NA NIŽ S PODEZÍRAVOSTÍ POHLÍŽÍ I MŮJ VLASTNÍ PES,

JE MI PŘESTO DEN ODE DNE BLIŽŠÍ

A NA OPLÁTKU MNE STÁLE VÍCE PROSYCUJE

AROMATEM SVÉHO PŘÁTELSTVÍ –

PŘÍTELKYNI,

KTERÁ MI NIKDY NEVYČÍTÁ CHYBY, NIKDY SI NECHCE

PŮJČOVAT PENÍZE A NIKDY NEMLUVÍ SAMA O SOBĚ –

DRUŽCE

MÝCH ZAHÁLČIVÝCH HODIN, TIŠITELCE MÝCH STRÁZNÍ,

DŮVĚRNICI MÝCH RADOSTÍ A NADĚJÍ –

MÉ NEJSTARŠÍ A NEJSILNĚJŠÍ

DÝMCE,

S VDĚČNOSTÍ A LÁSKOU

PŘIPISUJI

TENTO DROBNÝ SVAZEK.


(7 )

Předmluva

Poté co hrstka mých přátel, jimž jsem tato pojedná-

ní ukázal v rukopise, poznamenala, že nejsou vůbec 

špatná, a poté co někteří mí příbuzní slíbili, že si tuto 

knihu koupí, pokud někdy spatří světlo světa, cítím, že 

nemám právo její vydání už jakkoliv oddalovat. Kdyby 

nebylo této, dá-li se to tak říci, veřejné poptávky, patrně 

bych se tyto své „jalové myšlenky“ coby duševní stravu 

anglicky hovořícím národům vůbec neodvážil předlo

žit. Čtenáři v dnešní době od knih požadují poučení, 

zušlechtění a povznesení. Tato kniha by nepovznesla 

ani krávu. S čistým svědomím ji nemohu doporučit 

pro žádný užitečný účel. Mohu jen navrhnout, že až 

vás unaví čtení „sta nejlepších knih“, můžete po ní na 

půlhodinku sáhnout. Bude to změna.


(9 )

O zahálce

Troufám si říci, že toto je téma, v němž se opravdu 

vyznám. Pán, který mne v mládí koupal ve zřídle 

moudrosti za devět guinejí za pololetí – bez příplatků –, 

říkával, že nikdy nepoznal hocha, jenž by za delší dobu 

odvedl méně práce. A vzpomínám si, jak moje nebož-

ka babička jednou v průběhu mého vzdělávání ve věci 

použití modlitební knížky mimoděk prohlásila, že sice 

považuje za vysoce nepravděpodobné, že bych někdy 

udělal příliš z toho, co bych dělat neměl, ale že je nade 

vši pochybnost přesvědčena, že neudělám v podstatě 

nic z toho, co bych dělat měl.

Bohužel jsem polovinu z proroctví své milé babič

ky nenaplnil. Nechť je mi nebe milostivo! I navzdory 

své lenosti jsem udělal spoustu věcí, které jsem dělat 

neměl. Naopak jsem plně stvrdil správnost jejího 

úsudku, pokud jde o zanedbávání většiny toho, co bych 

zanedbávat neměl. Zahálka byla odjakživa mou silnou 

stránkou. Nepřipisuji si v tomto ohledu žádné záslu-

hy; je to dar. A má ho málokdo. Existuje řada líných 

lidí a spousta loudalů, ale ryzí, nefalšovaný zaháleč je 

vzácnost. Není to člověk, který se poflakuje s rukama 

v kapsách. Jeho nejpřekvapivější vlastností je naopak 

to, že je neustále mimořádně zaneprázdněný.


(10 )

Zahálku si nemůžete důkladně užít, pokud nemáte  spoustu práce. Nicnedělání vás nebaví, když nemáte  co dělat. V takovém případě je marnění času pouhým  zaměstnáním, a to zaměstnáním nadmíru vyčerpá- vajícím. Aby byla zahálka slastná, je ji třeba krást  jako polibky.

Před mnoha lety, když jsem byl ještě mladý, jsem  vážně onemocněl – mně samému nepřipadalo, že by  mi kromě rýmy jako trám bylo něco, co by stálo za řeč.  Domnívám se nicméně, že moje choroba přece jen  za řeč stála, poněvadž lékař řekl, že jsem k němu měl  přijít už před měsícem a že kdyby to (ať to bylo cokoliv)  pokračovalo ještě týden, už by neodpovídal za násled- ky. Je to vskutku pozoruhodné, ale ještě jsem nepo- znal doktora přivolaného k určitému případu, který by  neprohlásil, že by stačil pouhý den otálení a veškerá  léčba by byla beznadějná. Náš lékařský rádce, filozof  a přítel připomíná hrdinu melodramatu – na scénu  přichvátá zásadně a bez výjimky v posledním možném  okamžiku. Tomu říkám Prozřetelnost.

Nuže, jak jsem již uvedl, byl jsem vážně nemoc- ný, na měsíc jsem se měl odebrat do Buxtonu a tento  pokyn doplnilo striktní nařízení, abych po celou onu  dobu vůbec nic nedělal. „Potřebujete odpočinek,“ pra- vil lékař, „naprostý odpočinek.“

Byla to příjemná vidina. „Ten člověk mému nedu- hu očividně rozumí,“ řekl jsem si a představil si, jak  nádherně se budu mít – čtyřtýdenní dolce far niente  se špetkou nemoci. Ničím, co by bylo přehnaně velké,  ale co je tak akorát – co pobytu dodá příchuť utrpení  a prodchne ho poetikou. Budu pozdě vstávat, popíjet  čokoládu a snídat v trepkách a županu. Na zahra- dě budu lehávat v houpací síti a číst sentimentální 

(11 )

romány s melancholickým vyústěním, dokud mi kniha  nevypadne z apatických rukou a nezůstanu tam jen  ležet se zasněným pohledem do syté modři nebeské  báně, na níž budu sledovat nadýchané obláčky ply-noucí jako lodi s bílými plachtami přes její nezměrné hlubiny, poslouchaje radostné štěbetání ptactva  a tlumené ševelení stromů. Nebo, budu-li příliš sláb,  abych se vydal ze dveří, vypodložen polštáři zůstanu  sedět v přízemí u otevřeného okna s výhledem před  dům a budu vypadat sešle a zajímavě, aby nade mnou  mohly vzdychat všechny kolemjdoucí hezké slečny.

A dvakrát denně se v proutěném pojízdném křesle vydám na kolonádu na pitnou kúru. Ach, ta pitná  kúra! Tehdy jsem o ní nic nevěděl, ale její představa  se mi velmi zamlouvala. „Pitná kúra“ zněla elegant- ně, jako něco z doby královny Anny, a byl jsem pře- svědčený, že půjde o něco příjemného. Ale blé! Stačila  tři nebo čtyři rána. Popis Sama Wellera, že si při ní  vpravujete do těla vodu, která „chutná jako nahřátá  žehlička“, pouze náznakem vyjadřuje, co je to za neho- ráznou ohavnost. Je-li něco, co by člověka dokázalo  rychle vyléčit, pak vědomí, že až do uzdravení musí  v rámci kúry vypít celou jednu sklenici. Já tuto vodu  pil v neředěné podobě šest dní po sobě, a málem mne  zabila; poté jsem však zvolil strategii, že ji ihned zapi- ji velkou sklenkou brandy s vodou, a tím se mi notně  ulevilo. Mezitím jsem se od různých lékařských veličin  dozvěděl, že alkohol musel zcela potlačit účinky železi- tých složek, jež jsou v takové vodě obsaženy. Jsem rád,  že jsem měl štěstí a tento správný přístup sám odhalil.

„Pitná kúra“ tvořila však pouze malou část muk, jež  jsem zakoušel onoho pamětihodného měsíce – měsíce,  který byl bez debat tím nejbídnějším časovým obdobím, 

(12 )

jaké jsem kdy prožil. Z větší části jsem ho strávil zbož-

ným dodržováním lékařových instrukcí a jediná má 

aktivita spočívala v bloumání po domě a zahradě 

a každodenním dvouhodinovém výletě v pojízdném 

křesle. Tomu se však dařilo do jisté míry nabourávat 

obecnou monotónnost mé tamější existence. S vyjížď-

kami v křesle – zvlášť pokud nejste této povznášející 

aktivitě uvyklí – se pojí větší vzrušení, než se může 

jevit nezasvěcenému pozorovateli. Mysl jezdce neustá-

le svírá pocit nebezpečí, jakému člověk zvenčí patrně 

nebude nikdy schopen porozumět. Každou minutu 

trnete v přesvědčení, že se ten krám převrhne, a toto 

přesvědčení zesílí vždy, když se na dohled objeví pří-

kop nebo úsek čerstvě vyasfaltované silnice. Očeká-

váte, že do vás vrazí každý dopravní prostředek, jenž 

vás míjí, a uvědomíte si, že kopce nikdy nevyjíždíte ani 

nesjíždíte, aniž byste se okamžitě pustili do spekulací 

o svých šancích na přežití při – naprosto oprávněné – 

představě, že vás vetchý řidič vašeho osudu neudrží.

Ale i toto povyražení mne po chvíli přestalo bavit 

a zachvátila mne naprosto nesnesitelná nuda. Cítil 

jsem, jak se mi pod jejím tlakem začíná rozkližovat 

mysl. Není to nikterak silná mysl a měl jsem za to, 

že by ji nebylo moudré přepínat. Takže někdy kolem 

dvacátého rána jsem brzy vstal, dobře se nasnídal 

a vydal se do Hayfieldu na úpatí náhorní plošiny Kin

der Scout – příjemného a rušného městečka, do nějž 

vede cesta nádherným údolím, v němž jsem narazil 

na dvě líbezně pohledné ženy. Líbezně pohledné se 

mi přinejmenším jevily; jedna mne minula na mos-

tě a myslím, že se na mne usmála; ta druhá stála 

u jedněch otevřených dveří a bez nároku na odměnu 

zasypávala polibky malé růžolící dítě. Od té doby už 

(13 )

však uplynulo mnoho let a troufám si tvrdit, že oba  už mezitím ztloustli a zatrpkli. Cestou zpátky jsem  potkal starce lámajícího kámen, a představa, že bych  mohl opět využít síly svých rukou, ve mně probudila  tak neskonalou touhu po práci, že jsem mu nabídl pití  jen za to, aby mne nechal chvíli zaujmout jeho místo.  Byl to vlídný starý muž a vyhověl mi. Do kamene jsem se pustil s vervou nahromaděnou po třítýdenní nečinnosti, a za půl hodiny jsem odvedl více práce, než on  za celý den. A ani na mne nežárlil.

Když jsem se tak jednou spustil, začal jsem do hýře- ní zabředávat stále hlouběji. Každé ráno jsem se vydá- val na dlouhou vycházku a každý večer jsem v altánu  poslouchal kapelu. Ale i přesto dny ubíhaly poma- lu a byl jsem upřímně rád, když nastal ten posled- ní a z dnavého a souchotinářského Buxtonu mne to vyhnalo zpátky do Londýna s jeho drsnou prací a životem. Když jsme večer projížděli Hendonem, vyhlédl  jsem z vagonu. Křiklavá zář visící nad mocnou metro- polí mne zahřála u srdce, a když jsem posléze v kočáru  vydrkotal z nádraží St. Pancras, dobře známý rámus,  který mne tam rázem obestřel, mi zněl jako ta nejlí- beznější píseň za spoustu dnů.

Onu měsíční zahálku jsem si rozhodně neužil.  Zahálím rád, když bych zahálet neměl; ne když je  to jediná možnost, která se mi nabízí. Taková už je  moje svéhlavá povaha. Zády ke krbu nejradši stojím  a co komu dlužím, nejradši počítám ve chvíli, když mi  stůl přetéká dopisy, na něž je třeba odpovědět nejbliž- ší poštou. S večeří se nejvíc loudám, když mne po ní  čeká spousta perné práce. A pokud bych měl z nějaké- ho naléhavého důvodu být ráno nezvykle brzy vzhůru,  velice rád si o půl hodiny déle poležím.

(14 )

Ach, jak rozkošné je se převalit a opět usnout: „Už  jen pět minutek!“ Je na světě vůbec člověk, pominu-li  „příběhy pro chlapce“ z nedělní školy, který vstává  rád a ochotně? Existují lidé, kteří v pevně danou hodi- nu prostě nevstanou. Pokud by měli z postele vylézt  v osm, leží v ní do půl deváté. Když se změní okolnosti  a vstát by měli v půl deváté, dokážou vstát až v devět.  Jsou jako ten státník, o němž se říkalo, že byl na minu- tu přesný o půl hodiny později. Zkoušejí celou řadu  úskoků. Kupují si budíky (proradné aparáty, které se  spouštějí v nesprávnou dobu a budí nesprávné lidi).  Říkají Sarah Jane, aby zaklepala na dveře a zavolala  na ně, a Sarah Jane zaklepe a zavolá na ně, a oni jen  zavrčí „jistě“ a opět slastně usnou. Znal jsem muže,  který dokonce vstal a omyl se studenou vodou, ale  ani to mu nepomáhalo, protože poté vždy ještě skočil  do postele, aby se zahřál.

Sám si myslím, že jakmile bych z postele vylezl, už  bych se do ní nevrátil. Obtížné mi připadá spíše odpá-čení hlavy z polštáře a neusnadňuje mi to ani sebeurputnější noční odhodlání. Poté co promarním celý  večer, řeknu si: „Dnes v noci už nic dělat nebudu; to si  naopak ráno přivstanu,“ a jsem důsledně odhodlaný  tak učinit – v dané chvíli. Ráno už však pro takový  nápad tolik nadšení necítím a přemítám, že by bylo  mnohem lepší, kdybych v noci zůstal radši vzhůru.  A pak ještě ty potíže s oblékáním; čím víc o tom pře- mýšlíte, tím víc to všechno chcete odkládat.

Postel je věru zvláštní věc, tato napodobenina hro- bu, kde si natahujeme vyčerpané údy a bezhlesně  klesáme do ticha a odpočinku. „Ach, lože, lože, líbez- né lože, jakýs ráj jsi pro znavené muže,“ jak zpíval  chudák Hood, pro nás rozrušené mladíky i dívky jsi 

(15 )

jako ta laskavá stará chůva. Chytré i hloupé, zlobivé  i dobré, všechny si nás přivinuješ do svého mateř- ského klína a konejšíš náš rozmarný pláč. Ustaraný  silák – bolestí trpící marod – děvče vzlykající pro svého  nevěrného milého – jako děti pokládáme rozbolavělou  hlavu na tvou bílou hruď a ty nás jemně ukolébáváš  k spánku.

Když se odvrátíš a nechceš nás utěšit, to už oprav- du trpíme. Nemůžeme-li usnout, jak nesmírně vzdá- lený se nám jeví úsvit. Ach, ty ohavné noci, kdy sebou  házíme horečkou a bolestí, kdy ležíme jako živí lidé  mezi mrtvými, kdy upíráme zrak do temných hodin,  které pomaloučku odplývají mezi námi a rozbřeskem.  A ty ještě ohavnější noci, kdy sedíme po boku trpící- ho bližního, kdy nás padajícím uhlíkem občas vyleká  tlumený oheň a tikot hodin nám připadá jako kladivo,  které vytlouká život, nad nímž bdíme.

Dost však o postelích a ložnicích. Prodlévám u nich  už příliš dlouho, dokonce i na zahálčivého člověka.  Pojďme ven a zakuřme si. Čas se tak marní stejně dob- ře a nevypadá to tak špatně. Tabák je pro nás zaháleče  požehnáním. Je těžké si představit, čím se zaměstná- vali úředníci před příchodem sira Waltera. Hašteřivou  povahu středověkých mužů připisuji výhradně absenci  této uklidňující rostliny. Neměli nic na práci a nemoh- li kouřit, a v důsledku toho se neustále bili a hádali.  Pokud nějakou mimořádnou shodou okolností právě  nezuřila válka, vyvolali vražedný svár se sousedem,  a pokud i navzdory tomu měli chvíli volna, vyplňovali  ho diskusemi, čí milá nejlépe vypadá, do kterýchžto  debat vnášeli argumenty v podobě válečných seker,  kyjů atd. Otázky vkusu se za oněch časů vyřešily  brzy. Když se mladík z dvanáctého století zamiloval, 

(16 )

neudělal tři kroky nazpět, nezadíval se jí do očí a neře- kl jí, že je pro tento svět příliš krásná. Řekl, že vyjde  ven a zjistí, jak se věci mají. A pokud venku potkal  nějakého muže a rozbil mu hlavu, dokázalo se tím, že  jeho dívka – dívka toho prvního mladíka – je opravdu  hezká. Pokud mu však rozbil hlavu ten druhý – myslím  tomu prvnímu mladíkovi –, pak jeho dívka – nikoliv  tedy dívka toho druhého chlapíka, nýbrž dívka toho,  který... Podívejte, pokud mladík A rozbil hlavu mla- díkovi B, pak dívka mladíka A je opravdu hezká; ale  pokud mladík B rozbil hlavu mladíkovi A, pak dívka  mladíka A hezká není a hezká je dívka mladíka B.  Takovým způsobem provozovali uměleckou kritiku.

V dnešní době si zapálíme dýmku a necháme dívky,  aby si to mezi sebou vyřídily samy.

Dělají to velmi dobře. Začínají vykonávat všechnu  naši práci. Jsou lékařkami, advokátkami a umělkyně- mi. Ředitelují divadlům, defraudují a redigují noviny.  Těším se na dobu, kdy my muži nebudeme mít na práci  nic jiného než ležet do dvanácti v posteli, přečíst si dva  romány denně, užít si příjemný čaj o páté a namáhat si  mozky leda tak debatami o nejnovějších vzorech kalhot  a dohady, z čeho má pan Jones ušitý kabát a jestli mu  padl. Je to nádherná vyhlídka – pro zaháleče.

(17 )

O zamilovanosti

Už jste zajisté byli zamilovaní! A pokud ne, teprve vás 

to čeká. Zamilovanost je jako spalničky, všichni si jí 

musíme projít. A stejně jako spalničky, i ji proděláme 

pouze jednou. Nikdo se nemusí bát, že by ho přepad-

la podruhé. Muž, který si jí prošel, se může vydávat 

na nejnebezpečnější místa a s naprostou jistotou může 

provádět nejriskantnější kousky. Může se vydávat 

na pikniky do stinných hájů, toulat se alejemi i pose-

dávat na mechem obrostlých lavičkách s pohledem 

upřeným na zapadající slunce. Necítí strach v tichém 

venkovském domě, tím méně ve svém vlastním klubu. 

Může se zúčastnit rodinného výletu po Rýnu. Může 

se vydat do chřtánu svatebního obřadu, chce-li napo-

sledy vidět svého přítele. Zachová si hlavu ve víře-

ní divokého valčíku, načež si odpočine v potemnělé 

zimní zahradě a nechytí nic trvalejšího, než je rýma. 

Zvládne vycházku při měsíčku po líbezně vonících 

stezkách i projížďku chmurným rákosím za soumra

ku. Bez hrozby jakékoliv újmy překoná žebřík přes 

ohradu, neuvázne ve spletitém živém plotě, neskácí se 

na kluzké pěšině. Může se dívat do rozzářených očí, 

protože ho neoslepí. Hlasům sirén bude naslouchat, 

aniž jedinkrát jejich směrem stočí kormidlo. V dlaních 

(18 )

může svírat bílé ručky, ale jejich rozkošný tlak ho  nepřemůže neodolatelnou elektrickou silou.

Ne, zamilovaností dvakrát neonemocníme. Amor  do jednoho srdce nevyšle dva různé šípy. Za celoživotní  přátele můžeme mít pomocnice Lásky. Můžeme mít  vždy otevřené srdce pro úctu a náklonnost a obdiv, ale jejich velká nebeská velitelka se u nás na své královské cestě zastaví jen jednou a poté odejde. Máme rádi,  ctíme, cítíme velikou, převelikou sympatii – ale nikdy  se znovu nezamilujeme. Srdce člověka je ohňostroj,  který k nebesům zašlehne pouze jedinkrát. Jako mete- or na okamžik zaplane a svou nádherou ozáří celý svět  pod sebou. Poté se kolem něj opět rozhostí noc naší bíd- né každodenní existence a vyhořelá schránka dopadne  zpátky na zem, zůstane zbytečně a bezprizorně ležet  a pomalu dohoří na popel. Jen jednou se vymaníme ze  svých vězeňských pout a opovážíme se, tak jak se opo- vážil Prométheus, zdolat Olymp, abychom z Foibova  vozu ukořistili oheň bohů. Šťastní jsou ti, kdož si dolů  pospíší dřív, než vyhasne, a jeho plamenem roznítí své  pozemské oltáře. Láska je příliš čisté světlo, než aby  dokázala dlouho hořet mezi odpornými výpary, jež  vdechujeme, ale než se zadusí, můžeme ji použít coby  pochodeň k rozpálení příjemného ohně náklonnosti.

A nakonec se tento teplý plamen do studeného kutlochu našeho pozemského bytí hodí lépe než spalující  duchovní vášeň. Vášeň by měla být čistým ohněm něja-ké vznešené svatyně – nějakého rozlehlého potemnělého chrámu, z jehož varhan se line hudba sfér. Láska  bude příjemně hořet poté, co domihotá bílý plamen  zamilovanosti. Láska je oheň, který lze přiživovat den co den a rozdmýchávat do stále větší výšky s blížícími se roky zimy. Staří muži a ženy při takovém ohni 

(19 )

mohou sedět se sevřenýma vyzáblýma rukama, uvele- bit se u něj mohou malé děti, po straně má svůj vítaný  koutek starý kamarád a soused, a u mřížky si mohou  ohřát čumáky i chundelatý Fido a elegantní Míca.

Navršme na tento oheň uhlí vlídnosti. Přihoďte pří- jemná slova, něžné stisky rukou, ohleduplné a neso- becké činy. Rozdmýchejte ho dobrosrdečností, trpěli- vostí a zdrženlivostí. Pak můžete nechat volně vanout  vítr a padat déšť, protože u vašeho ohniště bude teplo  a světlo a z tváří okolo se bude rozlévat slunce, byť se  venku budou stahovat mračna.

Bojím se, milý Edwine a milá Angelino, že od zami- lovanosti očekáváte příliš. Myslíte si, že svými malič- kými srdci dokážete tuto prudkou, spalující vášeň  živit celý svůj dlouhý život. Ach, vy mladí lidé! Nespo- léhejte tak na to rozechvělé mihotání. S ubíhajícími  měsíci bude slábnout a skomírat, a vy nebudete mít  čím přiložit. Budete se dívat, jak v zlosti a zklamání  pohasíná. Oběma se vám bude zdát, že to ten druhý  vychládá. Edwin si s trpkostí všimne, že Angelina už  za ním nepřibíhá k brance celá zardělá a s úsměvem  na rtu, a když ho bude trápit kašel, Angelina už se  nerozpláče, neobejme ho kolem krku a neřekne mu,  že bez něj nemůže žít. Nanejvýš mu navrhne, aby si  vzal pastilku, a i to pronese tónem, z nějž bude patr- né, že se nemůže dočkat, až se zbaví především toho  nepříjemného hluku.

Ovšem i chudák malá Angelina roní tiché slzy,  neboť Edwin ve vnitřní kapse vesty přestal nosit její  starý kapesník.

Oba žasnou, jak ten druhý ochabuje v pozornosti,  ale nevnímají změnu u sebe. Kdyby ji vnímali, netr- pěli by tak. Příčinu by hledali tam, kde ji je třeba 

(20 )

hledat – v malosti ubohé lidské povahy –, spojili by se ve společném úsilí a svůj dům by začali znovu budovat na praktičtějších, pevnějších základech. Ale vůči vlastním nedostatkům býváme slepí a naopak ostřížím zrakem vidíme nedostatky druhých. Všechno, co  se nám děje, je vždy chyba někoho jiného. Angelina by  Edwina dál, až do skonání věků milovala, jen kdyby se  Edwin tak nezměnil a neodcizil. Edwin by Angelinu  vroucně miloval po celou věčnost, kdyby jen zůstala  taková, jaká byla, když se do ní zamiloval.

Pro oba je to krušná chvíle, když vyhasne lampa zamilovanosti a ještě se nerozplápolá oheň vlídné lásky. Oba musí tápat v chladném, syrovém úsvitu živo- ta, aby jej roznítili. Dá-li Bůh, zaplane dříve, než se  rozhostí úplná tma. Řada lidí se chvěje u vyhaslých  uhlíků až do příchodu noci.

Ale k čemu jsou dobrá taková kázání? Kdo z těch,  kdož v žilách cítí příval mladické zamilovanosti, si  dokáže pomyslet, že tento proud někdy ochabne a zpo- malí? Dvacetiletému mladíkovi se zdá nemožné, že  by nemiloval se stejnou vášnivostí i v šedesáti. Sice si nevybaví žádného svého známého středního či pokročilého věku, o němž by se vědělo, že vykazuje známky  horečnaté zamilovanosti, ale jeho vírou v sebe sama  to ani nehne! Jeho láska nikdy neochabne, i kdyby to  ostatní měli stokrát jinak. Nikdo nikdy nehořel tako- vým citem, jakým teď hoří on, a tak mu v jeho přípa- dě zkušenosti zbytku světa nemohou být pražádným  vodítkem. Ale běda, běda! Než mu bude třicet, vstoupí  do řad jízlivců a posměváčků. Není to jeho chyba. Naše  vášně, ty dobré i ty zlé, vyhasínají spolu s ruměncem  na líci. Ve třiceti už necítíme takovou nenávist, žal,  radost ani zoufalství, jako když nám bylo pod dvacet. 

(21 )

Zklamání v nás už nevyvolává touhu po sebevraždě  a úspěch hltáme, aniž se jím opijeme.

Čím jsme starší, tím mollověji všechno bereme.  V pozdějších fázích opery lidského života je jen málo  vzletných, durových pasáží. Ctižádost už si neklade  tak ctižádostivé cíle. Čest je rozumnější a příhodněji  se přizpůsobuje okolnostem. A zamilovanost – zami- lovanost umírá. Do srdcí se nám jako smrtící mráz  záhy vkrade „neúcta ke snům mládí“. Mladé výhonky a pučící květy se spálí v zárodku a seschnou a ze šlahounu, který toužil obepnout svět, zbude pouze pahýl  bez kapky mízy.

Vím, že ženy, které znám, budou tato slova považo- vat za ohavné rouhání. Není možné, aby muž nedoká- zal milovat, když vyroste z mladického věku, a dokud  nemá vlasy prokvetlé šedinami, ženy si myslí, že jeho  prohlášení nejsou vůbec hodna pozornosti. Mladé  dámy představy o našem pohlaví čerpají z románů  psaných jejich souputnicemi, a ve srovnání s oblud- nostmi, které se za muže vydávají na stránkách této  přízračné literatury, byli i Pythagorův oškubaný pták či Frankensteinův démonický výtvor poměrně průměrnými vzorky lidstva.

V těchto takzvaných knihách stojí hlavní milovník  na úrovní řeckého boha, k němuž je obdivně přirov- náván – a mimochodem, už se v nich nepíše, kterému  bohovi je onen pán tak kouzelně podobný; mohl by to  být i hrbatý Vulkán nebo Janus se dvěma tvářemi,  ba dokonce prostoduchý Silén, bůh nepochopitelných  mystérií. Celou jejich rodinu však připomíná tím, že  je to pěkný lump, a možná tohle se tím chce vyjádřit.  Milovník si nicméně nemůže činit nárok ani na špetku  mužnosti, jež byla vlastní jeho antickým předobrazům, 

(22 )

neboť jde o apatického, zženštilého nekňubu, který  se na čtyřicítku už dívá z hodně velké dálky. Ale ta  hloubka a síla emocí, které tento obstarožní chlapík  cítí k nějaké všední školačce! Běžte se schovat, vy mla- dí Romeové a Leandři! Tento blazeovaný starý hej sek  miluje s hysterickým zanícením, pro jehož popis je tře- ba čtyř adjektiv na jedno podstatné jméno.

Pro nás staré hříšníky je dobře, milé dámy, že stu- dujete pouze knihy. Kdybyste četli muže, věděly bys- te, že nesmělé koktání mladíčka vypráví upřímnější  příběh než naše smělá výřečnost. City mladíka prýš- tí z překypujícího srdce; cit staršího muže je častěji  důsledkem plného žaludku. Líné proudění staršího  muže by se nemělo nazývat zamilovaností, srovnáme-li  je s divokou fontánou, která vytryskne, když mladíko- vo srdce zasáhnete božským šípem. Chcete-li ochut- nat lásku, pijte z čisté bystřiny, kterou vám k nohám  vylévá mládí. Nečekejte, až se promění v kalnou řeku  dřív, než se stačíte sehnout, abyste zachytily její vlny.

Nebo snad její trpkou chuť máte rády – připadá  vám čistá a průzračná voda mdlá na patře a na rtech  si vychutnáte až nečistotu pozdějšího chodu? Máme  věřit těm, kdo nám tvrdí, že mladá dívka se nechá laskat výhradně rukou znečištěnou špínou zavrženíhodného žití?

Taková ponaučení den co den ryčí z té prostopášné  žluté vazby. Napadá mne, zda se ty ďábelské pomoc- nice někdy vůbec zamyslí, jaké škody pášou, když se plazí Boží zahradou a dětinským Evám a pošetilým Adamům našeptávají, že hřích je sladký a že  počestnost je směšná a vulgární? Kolik nevinných  dívek promění v zlomyslnou babiznu? Kolika slabým 

(23 )

mladíkům ukážou špinavou stezku jako tu největší  zkratku k dívčímu srdci? Není to tak, že píší o životě,  jaký doopravdy je. Mluvte pravdu, a to správné už si  svou cestu najde. Ale jejich výjevy jsou odporné maza- nice vytvořené na základě odporných představ jejich  vlastní choré obraznosti.

O ženách chceme smýšlet nikoliv tak, jak nám je  chtějí ukazovat ony samy – jako o sirénách, jež nás  vábí do záhuby –, nýbrž jako o dobrých andělech, již  nás ponoukají k cestě vzhůru. Mají větší moc činit  dobro či zlo, než se jim vůbec zdá. Muž, právě ve věku,  kdy se mu tvoří charakter, se až po uši zamilovává,  a pak dívka, do níž se zahledí, má v hrsti jeho kladný  či negativní vývoj. Mladý muž se nevědomky formuje  podle dojmu toho, jakého by ho chtěla mít, ať v dob- rém, či ve zlém. Omlouvám se, že musím být natolik  nezdvořilý a prohlásit, že dle mého vždy nevyužívají  svého vlivu v tom nejlepším smyslu. Ženský svět je až  příliš často pevně a tvrdě sevřen omezeními všednosti.  Jejich ideálním hrdinou je princ malosti, a aby se jím  stal, nejeden silný duch je v poblouznění zamilovanosti  „ztracen pro život, praktické využití, jméno a slávu“.

Musíte nás převyšovat. Kvůli Uně se Rytíř Rudého  kříže pustil do války. Drak by nemohl být zabit kvůli  zmalované, afektované dvorní dámě. Spanilé dámy,  nebuďte spanilé svým tělem, nýbrž i svou myslí a duší,  aby chrabří rytíři mohli ve vašich službách získávat  slávu! Ach ženo, odhoď ten klamný plášť sobectví,  nestoudnosti a přetvářky! Vystup opět jako královna  ve svém královském rouchu prosté čistoty. Tisíc mečů,  jež nyní rezaví hanebnou zahálkou, vyskočí z pochev,  aby se za tvou čest a slávu bily proti zlu. Tisíc sirů 

(24 )

Rolandů namíří kopí a před vaším praporem padne  do prachu Strach, Chamtivost, Rozkoš a Ctižádost.

Existují chrabré činy, pro něž bychom nebyli zralí  za dnů, kdy jsme byli zamilovaní? Jaké vznešené živo- ty bychom kvůli zamilovanosti nemohli prožít? Byla  náboženstvím, za něž bychom položili život. Neobdivo- vali jsme se pouhé lidské bytosti, jakou jsme my sami.  Kořili jsme se královně, uctívali jsme bohyni.

A jak bláznivě jsme ji uctívali! A jak příjemné to  bylo! Ach, chlapče, střež si sen lásky, dokud trvá! Příliš  brzy zjistíš, jakou pravdu měl malý Tom Moore, když  zpíval, že v životě není nic ani způli tak líbezného.  I když přináší žal, je to žal nespoutaný a romantický,  naprosto odlišný od tupé, všední bolesti pozdních výči- tek. Až ji ztratíš, až v tvém životě zhasne světlo a svět  před tebe rozprostře dlouhou, temnou hrůzu, i pak se  s tvým zoufalstvím bude mísit odlesk okouzlení.

A kdo by neriskoval její děsy, aby zakusil její extá- zi! A jaká extáze to byla! Jen ze vzpomínky na ni ti  běhá mráz po zádech. Jak nádherné bylo jí říkat, že  ji miluješ, že žiješ jen pro ni, že bys za ni zemřel! Ano,  jak jsi blouznil, jaké přívaly výstředních nesmyslů jsi  vypouštěl z úst a jak od ní bylo kruté, když předstíra- la, že ti nevěří! V jakém ohromení jsi z ní byl! Jak jsi  byl zkroušený, když jsi ji urazil! A přesto, jak bylo pří- jemné nechat se od ní peskovat, poslouchat, jak z tebe  páčí omluvu, když jsi neměl sebemenší tušení, čím ses  provinil! Jak potemněl okolní svět, když tě pohrdavě  odmítala, což dělala věru často, ta malá darebnice, jen  aby tě viděla na kolenou; a jaká zář se vůkol rozlévala, když se usmála! Jak jsi žárlil na každého v jejím okolí! Jak jsi nenáviděl každého muže, s nímž si potřás- la rukou, každou ženu, kterou políbila, služku, která 



Jerome Klapka Jerome

JEROME KLAPKA JEROME


2. 5. 1859 - 14. 6. 1927

Jerome Klapka Jerome se narodil roku 1859 ve Walsallu, Staffordshire. Jeho otec byl laický kazatel a jmenoval se Jerome Clapp Jerome. Jméno ovšem nemělo se jménem Klapka žádnou souvislost. V Anglii žil v té době v exilu maďarský revolucionář, generál vynikajících schopností vojevůdcovských, György Klapka (mezi jehož předky byl patrně nějaký Čech), a s tím se rodina Jeromova do té míry spřátelila, že na jeho počest dala svému synovi toto neanglicky znějící jméno. Po několika letech se Maďarsko s generálem usmířilo a dovolilo mu návrat do vlasti.

Jerome - Jerome Klapka Jerome – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist