načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jákobovy barvy – Lindsay Hawdon

Jákobovy barvy

Elektronická kniha: Jákobovy barvy
Autor: Lindsay Hawdon

Osmiletý Jákob, po otci ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš, po matce z poloviny Angličan, utíká lesem. Je druhá světová válka a on zůstal zcela sám v nacisty okupovaném Rakousku. Jen ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9% 88%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 375
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Jakob’s colours ... přeložila Petra Krámková
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8173-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Osmiletý Jákob, po otci ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš, po matce z poloviny Angličan, utíká lesem. Je druhá světová válka a on zůstal zcela sám v nacisty okupovaném Rakousku. Jen kámen, dřevěná truhlička a zakrvácené boty z pytloviny, jediný Jákobův majetek, dávají tušit, že v minulosti chlapcovy rodiny se odehrálo něco strašlivého. Něco, co nutí Jákoba utíkat a skrývat se. Vzpomínky ho však pronásledují, ale také mu dodávají sílu k tomu, aby přežil. Přestože veškeré jeho naděje zůstaly tam, kde skončili jeho blízcí. Příběh Jákoba se odehrává ve třech zemích - v Anglii, odkud pocházela jeho matka, ve Švýcarsku a v Rakousku, v období od 20. let 20. století až do druhé světové války. Osudy romského chlapce se zde prolínají se střípky dřívějších událostí a s vyprávěním o jeho rodině. Dohromady pak skládají svědectví o hrůzách romského holocaustu. Příběh o osmiletém cikánském chlapci, který prchá před nacisty lesem a je odkázán na dobro, je-li mu poskytnuto, se dotýká závažného tématu romského holocaustu za druhé světové války.

Popis nakladatele

.






Jákob, osmiletý cikánský chlapec, ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš, zůstal úplně sám v nacisty okupovaném Rakousku. Prchá lesem, na nohách boty z pytloviny potřísněné cizí krví, v jedné ruce kámen a v druhé dřevěnou truhličku jako jedinou upomínku na dřívější život. Prchá zběsile a zoufale, plný strachu a zbaven všech nadějí.
Už se naučil rozpoznat, kdy může cizímu člověku věřit a kdy se musí mít na pozoru. Dovede přečíst znamení, která mu dává příroda; ví, kdy se skrýt a kdy utíkat dál. Umí běžet s větrem i schovávat se ve stínech. To všechno ho naučil táta. Ale teď je táta pryč. I máma a sourozenci. A tak Jákob dál dělá to jediné, co může: utíká a skrývá se, pronásledován strašlivými vzpomínkami.
Lindsay Hawdon napsala silný román, jehož děj je rozprostřen do sedmnácti let a tří zemí: Anglie, Rakouska a Švýcarska. Na pozadí tragického příběhu malého Jákoba sledujeme osudy tří generací z naprosto rozdílných společenských vrstev a prostředí, abychom se společně s naším osmiletým hrdinou pokusili nalézt naději tam, kde už žádná naděje nezbyla.






Zařazeno v kategoriích
Lindsay Hawdon - další tituly autora:
Jákobovy barvy Jákobovy barvy
 
K elektronické knize "Jákobovy barvy" doporučujeme také:
 (e-book)
Záchrana českých uprchlíků 1938-39 Záchrana českých uprchlíků 1938-39
 (e-book)
Co odvál dým aneb Jak jsem přežil holokaust Co odvál dým aneb Jak jsem přežil holokaust
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2017


Copyright © 2015 by Lindsay Hawdon

Translation © 2017 by Petra Krámková

Cover illustration © 2017 by Jakub König

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu JAKOB’S COLOURS,

vydaného nakladatelstvím Hodder & Stoughton, Londýn 2015,

přeložila Petra Krámková

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazykový redaktor: Jiří Popiolek

Korektorky: Dana Konvičková a Milena Nečadová

Výtvarná předloha obálky: Jakub König

Grafické zpracování obálky: Rajka Marišinská

Sazba písmem Palatino: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v dubnu 2017

ISBN 978-80-7498-174-6


Pro Dowa a Orlyho



Si digo amor,

doy nombre a lo último que he sido

caminando entre el pájaro y la tarde

Řeknu-li láska, jmenuji

poslední z věcí, kterou jsem

sám byl na cestě mezi skřivanem a soumrakem

Jose Heredia Maya



Část první



11

Dnešek

RAKOUSKO, 1944

V jeho krocích je slyšet rytmus. Sice pomalý, klopýtavý, ale pravidelný rytmus, který ho drží na nohou, díky kterému vždy znovu vstane. Malý chlapec. Sotva osmiletý. Kabát z ovčí kůže, který mu dali v první vesnici, na niž při svém útěku narazil, a kde ho překvapila už téměř zapomenutá laskavost, mu při chůzi plandá až u kolen – u jeho drobných kolen, křehkých jako půlky jablíček, které je až příliš snadné rozbít na kost. Ví to, protože na vlastní oči viděl pažbu pušky, která se z dlouhého nápřahu zpoza ramene zhoupla přímo proti nim a roztrhala kůži na nich tak, až z ní zbyla jen špinavá krvavá kaše.

Jákob se zavrtá do kabátu z ovčí kůže a ucítí vůni muže, který mu kabát daroval.

„Žijeme v době, kdy kabát je jednou z nejvzácnějších věcí na zemi,“ řekl mu muž. „Jak to mohlo dojít až sem? Uvařil jsem si svého vlastního psa, tak hrozný jsem měl hlad. A předtím jsem všechny věci vyměnil za jídlo. Ale kabát, ten bych nevyměnil nikdy. Nemůžeš tady u mě zůstat, ale vezmi si ten kabát. Jsem si jistý, že můj pes by si tě oblíbil.“

Jákobovy barvy

I když je mu teprve osm, Jákob si dobře uvědomuje, že

tenhle muž s holenou hlavou, až příliš sešlý navzdory sku

tečnému věku, už nebude svůj kabát více potřebovat.

Jákob zakašle. Při každém nadechnutí se ozve zasípání.

Zuby se mu viklají a jeho pleť má nezdravě našedlou bar

vu. Jákob – napůl cikán, ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš.

Vlastní prsty na rukou mu připadají cizí, nepoznává už ani

svoji vůni.

„Můžeš-li, utíkej,“ učili ho. Te den, cha, te maren, denaš.

Dávají-li ti jídlo, ber, bijí-li tě, utíkej. Tichá prosba. „Vždycky utíkej, dokud to půjde.“ A ačkoliv je teprve malým chlapcem, ví, co to znamená. Protože když neutíká, probouzí se v něm nenaplnitelné touhy, které ho dusí. Jen spánek ho může spasit. Ale i z toho se příliš často budí.

A tak utíká. V botách z pytloviny potřísněných cizí, už

zaschlou krví, v jedné ruce kamínek, ve druhé malou dřevěnou truhličku. Utíká bezhlavě, plný strachu, plný beznaděje. Protože naděje zůstala daleko za ním, na zeleném poli s osamělým křivým stromem ošlehaným větrem a bez listí, který tvarem připomíná písmeno Y.

Utíká úzkými pěšinami, přes pusté zasněžené svahy,

a jeho srd ce puká. Skrz lesy vonící dřevem, kde se smrky drží koře ny jen mělce pod zemí. Spí během dne, zahrabaný do spadaného jehličí, které ho hřeje, a utíká v noci, kdy ho obklopuje temnota, ve které nechává padlé stromy daleko za sebou.

Živí se divokým česnekem a ořechy, vymačkává šťávu

z fenyklu v dlaních. Zná lesní plody, které může jíst, ale už třikrát zkusil štěstí a ochutnal i něco neznámého: houby na dlouhé noze, které našel v trávě, velmi podobné takovým, jaké jeho matka sušívala a po uží vala v kuchyni; červené bobule, trpké a nezralé, které mu v ústech nepříjemně zhořkly; a neznámé listy, které rozžvýkal z palčivé žízně.

Dnešek

Když zavře oči, vidí tvář své matky.

Żyli wśród róż, zpívávala. Žili si mezi růžemi. Nie znali

burz. Netrápili se bouřemi.

Když spí, zdávají se mu divné sny. V těch snech jeho ses

tra najde vlněný klobouk, který si nasadí na hlavu, zatímco jeho bratříček dýchá do jediné kožešinové rukavice nasazené na pravé ručce a přidržuje si ji před ústy tak, aby horký dech zahříval i jeho tvář. Ani jeden z nich se o své poklady nerozdělí, i když matka, bledá a prochladlá, sedí za nimi a zuby jí drkotají zimou, jako by jí v ústech drnčel malinkatý bubínek. Ale když se ozve Jákob, že mu je zima, sestra si z drobné hlavy sejme klobouk, bratříček stáhne rukavici z malé ručky a bez jediného slova mu své věci nabídnou, aby se také zahřál. Probouzí se s pláčem a rty má promodralé zimou a hrůzou.

Přichází soumrak. Zapomíná, jaké to je jen tak lelko

vat a dívat se na měsíc. Žvýká trávu. Jeho sliny jsou z toho brzy zelené. Hlava ho svědí a má ji plnou vší a boláků. Čeká na tmu, než se odváží opustit les, plížit se podél zarostlých okrajů polí a vdechovat vůni rosy. Pod ním se v měsíčním světle zatřpytí jezero s hladinou nehybnou a lesklou jako

zrcadlo, medově hnědou, která se zdá být příslibem klidu.

Odvrací se od něj, protože už ztratil důvěru i k jindy dobře

čitelné krajině.

Te na chučes perdal čo šalin, uslyší otcův hlas. „Přeskoč

svoj vlastny stín, chlapče moj,“ šeptá.

Ztrácí se raději znovu v lesích, kde se mu stromy ponu

ře sklánějí nad hlavou a v temnotě ukrývají jeho drobnou

silue tu. Lesní mech tlumí jeho kroky, ale i když mu občas

pod nohama zašustí suché listí, ztratí se většinou v mono

tónním hučení větru. A díky tomu se krade nocí neslyšně

jako myška a krajina ho skrývá, jak jen dokáže, až je pro

okolní svět téměř neviditelný.

Dříve

RAKOUSKO, 1943

Pokřtěna byla jako Glorious, nádherná, protože dou fali, že přesně taková bude. I když od samého počátku jí neřekli jinak než Lor. Vyslovovali to jemně, nenápadně, poslední hlásku až téměř neslyšně. Ale tak to bylo nejspíš správné, protože se velmi brzy ukázalo, že ona nebude tou dívkou, která by dokázala rozzářit místnost.

Teď klopýtala v temnotě stínů s jediným přáním nebýt spatřena a s sebou vedla tři unavené děti, své dva chlapce: sedmiletého Jákoba, sotva tříletého benjamínka Malutkého, a také svoji holčičku, pětiletou Elizu. Vlevo na hrudi měli každý našitý černý trojúhelník s písmenem Z. Nevyspalí, téměř jako duchové bez života, ruce spojené v pevném sevření. Ani jeden nechtěl být odtržen od druhého. Blízkost a vzájemný dotek byly pro ni v tu chvíli stejně důležité jako pro ně.

Jejich kroky rezonovaly na starých dlažebních kostkách, do hladka vyleštěných mnoha páry bot, které přes ně během dlouhých let prošly. Blýskaly se jim pod nohama jako malá

Dříve

tmavá zrcátka. Po obou stranách úzké dlážděné silnice stály vysoké domy, které téměř zakrývaly oblohu. Chátraly stářím i zanedbáváním, omítka se odlupovala, cihly praskaly a drolily se vlivem slaného vzduchu. Lor překračovala mříže větráků, ze kterých se linul horký vzduch a obklopoval je spolu s vůní pečeného chleba, a bylo jí jasné, že děti na ten chléb musí mít strašlivou chuť.

„Vydržte, jsme blízko,“ ujistila je. „Už jen chvíli.“ Ani už neodmlouvaly jako dříve. Všechen vzdor je dáv no opustil.

Když konečně stanuli před hostincem, tváře i ruce měli celé ztuhlé z dlouhé cesty chladným podzimním vzduchem a jejich kabáty byly provlhlé od nočního mrholení. Zahrnula jejich dlaně polibky a tiskla si je ke rtům jako hráč, který pro štěstí políbí kostky, než je hodí na stůl. Hostinec se jmenoval De Clomp, což znamenalo Dřevák. Dům také, stejně jako stará, odhozená bota, stál osaměle na ulici, neudržovaný a samá prasklina, podobně jako když vlivem častého ohýbání praská stará kůže bot. Zevnitř se tlumeně ozývala hudba a linula se do ticha noci téměř jako příjemná vůně.

Trhnutím otevřela dveře. Zvuk trumpety, nyní téměř hmatatelně hlasitý, se nesl místností a narážel na popraskané zdi. Hrál na ni obrovský hromotluk s hřívou kudrnatých vlasů a tvářemi zrůžovělými námahou. Nástroj v jeho rukou působil až příliš křehce a zdálo se skoro nepatřičné, že by z něho s melodií ukolébavky mohl vycházet tak hlasitý zvuk.

Lor pobídla děti dovnitř do teplého a těžkého vzduchu hostince De Clomp. Příjemné teplo jim v tu chvíli pohladilo tváře i ruce. Barový pult z dubového dřeva byl celý ozářený světly plápolajících svíček. Hosté se postupně objevovali v mlhavém oparu kouře a zdáli se bledí, jejich pleť měla až levandulový nádech. Několik štamgastů se po nich ohlédlo.

Jákobovy barvy

V jejich pohledech, které se zastavovaly na trojici dětí, se zračila zvědavost a na tvářích se jim rozlévaly nostalgické úsměvy. Lor vedla děti napříč místností skrze štiplavý opar potu a horkého vzduchu směrem k barovému pultu; doprovázel je zvuk cinkajícího skla narážejícího na hradby zubů, jak se láhve nakláněly, zatímco do úst proudil jeden hlt za druhým. Les alkoholem nateklých úst, který je obklopoval, musel, jak si domýšlela, vypadat v očích jejích dětí jako les nějakých podivných příšer.

Alfredo stál za barem, stejně opuchlý a rudý nekonečným nočním pitím, jako vždycky býval, navzdory všemu, co se dělo kolem. Stál tam a popíjel jeden lok za druhým s natrénovanou rychlostí, jedna ruka mu spočívala na láhvi, druhá bubnovala prsty na zašlé dřevo barového pultu do rytmu hudby a přitom ještě zvládal družně žertovat s mladíkem naproti. Přistoupila k němu a on se k ní otočil.

„Alfredo,“ oslovila ho. A váhavě dodala: „Vzpomínáte si na mě?“

Očima sklouzl dolů na tři děti pověšené na jejích rukou a nohou a pozorně si je prohlížel; odznaky na jejich prsou, otrhané oblečení, ztracené výrazy v očích. Tvář se mu zachmuřila.

„Lor,“ řekl nakonec, „to už je let.“

Přikývla. Děti už téměř spaly vestoje. Jákob zdvihl Malutkého, vysadil si ho na záda a chlapcovy ručičky se pevně obemkly kolem krku staršího bratra. Jákob zavrávoral a snažil se z posledních sil udržet oči otevřené.

„Potřebujeme pokoj,“ požádala Lor. „Ten v patře nad ba

rem? Ze kterého je vidět do ulice?“

„Samozřejmě, pro vás kdykoliv.“

Zapátrala v Alfredově tváři po nějaké známce očekávání,

ale zračilo se v ní jen veliké překvapení, že se tady objevila.


17

Dříve

„Dáte si nejdřív něco k jídlu? Nebo půjdeme rovnou?“ zeptal se a hlavou kývl směrem k dětem.

„Rovnou. Ale možná kdybyste měl kus chleba a mléko, co bychom si mohli vzít nahoru?“

Přinesl, oč ho požádala. Potom ho následovali ven na ulici s úlevou, že hluk z hostince nechávají za sebou, a pokračovali podél domu dál až do temně zelených postranních dveří, stále stejně odřených a oprýskaných, které němě žadonily o nový nátěr. Eliza už odpočívala v matčině náručí a nehybně balancovala na tenké hranici mezi spánkem a bdělostí. Jákob nesl Malutkého na zádech. Je tak hodný, pomyslela si. Tak moc hodný, a hned mu to také řekla, jenomže hrdost, která mu při podobných slovech chvály dříve vždycky rozzářila tvář, už byla pryč. Za celý dlouhý den od něj neslyšela jedno jediné slovo protestu. A teď se na ni už jen podíval širokýma, šedýma očima.

„Vezmu ho od tebe, chceš?“ nabídl Alfredo. Ale Jákob zavrtěl hlavou, a tak se Alfredo raději otočil a rychle odemkl dveře.

„Dole jsem nikde nezahlédla Elpieho,“ poznamenala Lor, zatímco stoupali po dlouhém ošlapaném schodiš ti, které bylo tmavé a úzké a vonělo kouřem hořícího dřeva prostupujícím škvírami z hostince dole pod ním. „Je v pořádku?“

Alfredo zavrtěl hlavou. „Je Žid. Odvezli ho,“ řekl krátce.

Stoupání do strmých schodů od toho okamžiku využili jako záminku, aby už dál nemluvili.

Když došli do posledního patra, zastavili se přede dveřmi pokoje a tísnili se na krátkém odpočívadle, zatímco Alfredo bez dechu zápasil s klíčem, až při tom mléko, které jim s sebou nesl, šplíchalo z nádoby rovnou na zem. Pak západka cvakla a dveře se pomalu otevřely.

Pokoj před nimi byl prázdný.

Jákobovy barvy

On tam nebyl. Lor si zhluboka povzdechla. Pak se otoči

la, objala Alfreda, který ji pevně stiskl, a jeho mohutná zaku

lacená postava ji hřála v objetí, než se od něj po chvíli sama

odtáhla.

„Bude to dobré,“ vypravila ze sebe třesoucím se hlasem.

„Bude to dobré...“

„Vyspěte se. Promluvíme si zítra.“

„Nevadí, že jsme přišli?“ zeptala se ještě, jak se otočil

k odchodu.

„Vůbec ne.“ Sledovala jeho rozměrnou siluetu sestupo

vat ze schodů a poslouchala vrzání prken.

Pak zadržela dech, zavřela za sebou dveře a chvíli tak zůstala stát s hlavou opřenou o dřevo. On tady nebyl. Její srdce jako by už ani netlouklo. Otočila se. Světlo z pouličních lamp svítilo do místnosti. Je to tu tak prázdné, pomyslela si, zdi tak holé. Nábytek v místnosti však zůstal stejný. Na svém místě stála jak mosaz ná postel, pružiny v její matraci propadlé a rozvrzané, tak i omšelý dřevěný prádelník s oválným zrcadlem, matným a duhově zbarveným stářím. I krb byl stále zčernalý od sazí a umyvadlo lemoval tentýž proužek hnědé usazeniny, která kazila dojem čistě bílého emailu v místě, kde potůčky tvrdé městské vody pravidelně odtékaly výlevkou. Ale bez jejich věcí už nic v pokoji nevypadalo stejně.

Malutki stále spal. Vzala ho z Jákobových ramenou, zabořila svou tvář do teplé vůně jeho dětského krčku a položila ho na postel, kde zůstal bez hnutí ležet, zcela vyčerpaný. Políbila ho na zavřená víčka. Vždycky ho tam ráda líbala, přímo na koutky drobných očí. Na místo, kde buclaté dětské tvářičky přecházely ve spánky. Pleť u kořene nosíku měl slabounce protkanou tenkými modrými žilkami. Vystupovaly a zase se ztrácely, jako potůčky na mapě jeho malého obliče

Dříve

jíku, které slábly a vysychaly, když zrovna nebyl proud dost silný. Z ručky mu vzala oblázek, který pevně svíral, hladký, ale jinak nezajímavý kamínek sebraný někde po cestě. Zdvihl ho z bláta jako vzácný šperk. Šperk, jaký v obyčejnosti kamínků dokážou vidět jedině děti, nalezený poklad, který musejí neustále střežit. Položila oblázek na noční stolek hned vedle spícího chlapce.

Potom svlékla Elizu, políbila ji na obě kolena, pak i na lokty a uložila ji do postele vedle bratra, kde se její dech postupně zpomaloval a prodlužoval, jak ji konečně přemáhal vytoužený spánek.

„Mámo,“ ozval se Jákob.

„Ano, moje lásko?“ zeptala se, zatímco zatahovala vyšisované závěsy, aby ztlumila záři lamp, které do pokoje svítily z ulice.

„Potřebovali bysme škebli, mámo. Hodně velikou škebli, do které bychom si zalezli,“ řekl. „Tam bysme mohli ležet a poslouchat zvuky moře, které by nás nakonec krásně uspaly.“

Ze zad si sundal svou cestovní brašnu, a když ji otevřel, vytáhl z ní sklenici sloužící jako domek dvěma malým šnekům zanořeným do miniaturního pralesa lístků a květů, které pro ně trhal v průběhu minulých týdnů, každý den nové a čerstvé. Postavil sklenici na noční stolek, pak si lehl na postel a palec si zastrčil do pusy, jako by se z něj znovu stávalo malé dítě, kterým býval.

„A co náš příběh?“ zamumlal ještě. „Gillum a Valor?“

Položila se na postel vedle něj a pružiny matrace pod ní povědomě poklesly, jako kdyby ulehla na špičatá pohoří, nebo na hrudní koš napůl odkryté kostry pravěkého ještěra. Lehla si tak, jak bývala zvyklá, tváří k oknu, a hladila zahřátou, hebkou kůži zad svého nejstaršího syna, zatímco

Jákobovy barvy

přemýšlela, co mu dnes poví. Byl to příběh, který začala vyprávět už před mnoha týdny, fantazie, jejíž nezbytnost vyplynula ze situace.

„Jedeš tedy na Gillumovi a já na Valorovi, Malutki sedí

za mnou a Eliza za tebou,“ začala. „‚Drž se svého koně pev

ně za hřívu,‘ říkám ti, a přesně to také dě láš, svíráš chomáče jeho hřívy v rukou. Někdy jedeme bokem v dámském sedu, abychom dali odpočinout nohám, ale ty raději jezdíš obkročmo, kovbojským stylem, když projíždíme touhle neznámou krajinou, novou pro mě i pro tebe, stejně jako pro kohokoliv, kdo tudy jel před námi. V lahvičce připoutané napravo k tvému sedlu vezeme indigo, které jsme objevili, pevně uzavřené v drobné skleněné nádobce, vypadající, jako bychom do ní ukryli právě přicházející noc. A v další lahvičce máme zelený malachit nalezený spolu s azuritem, naše poklady, které jsme objevili v měděných jeskyních. Našli jeden v těsném sousedství druhého, vy kutali, rozdrtili a prášek spojili sladkým vínem. Lah vičky uchováváme v bezpečí v koženém pouzdře, které ukrývá ještě pět dalších takových nádobek. Jsme hluboko na území kmene Ušalin. Hluboko na území Stínů, v zemi rozlehlých pouští, kouře a popela, který víří ve větru přes Velké planiny.“

„Ale tihle válečníci z kmene Ušalin jsou rychlí, mámo. Jsou nám stále v patách.“

„Jsou to rychlí jezdci, to je pravda. Ale my jsme rychlejší. Oni znají jen pohyb po horizontálách a vertikálách, jsou velcí, ale kosti na nich chrastí a na cestách se nechávají vést podivnými pravidly, která si pro sebe kdysi dávno vytvořili, aniž by věděli proč, aniž by o tom vůbec přemýšleli. A tak se často nechávají svést ze správného směru, snadno se zmýlí, vydají se jednou cestou, zatímco měli zvolit druhou. Jsou jako velmi nešikovní obchodníci nebo smůlou provázení

Dříve

stavitelé, kteří mají na prodej jen své výkresy, pouhé přísliby a plány. My jsme ve výhodě. Máme před sebou jasný cíl, tak zřejmý, jako by byl vytesaný do kamene.“

„Náš úkol je tedy jasný, mámo?“

„Ano, náš úkol je jasný. A jsme na dobré cestě, abychom ho splnili. Lesy už jsme nechali za sebou a naši koně teď kráčejí širokým údolím, jehož zem je tvořena červenými skalami, a suché stromy se tady kloní k západu, kde za dalekým obzorem zachází slunce.“

„Neprší?“ zeptá se Jákob a jeho hlas už je pomalu přemožen přicházejícím spánkem.

„Neprší. Už tady nepršelo celé měsíce. Všechno je hnědočervené, pokryté jemným skalním prachem. Práší se opravdu silně.“

„Rád bych byl velbloudem,“ zamumlá.

„Proč zrovna velbloudem?“

„No kvůli prachu. Dlouhé velbloudí řasy by uchránily moje oči před prachem.“

Usmála se a uvědomila si, že ho miluje zase o jeden den více. „Uprostřed toho údolí je proláklina. Je široká asi tak, jako já jsem vysoká, a hluboká je tak akorát, aby ty ses v ní postavil. Když slunce zapadne, slezeme do ní, protože tam budeme dobře chráněni a bezpečně tam přespíme. Uděláme si tady tábořiště. Přivážeme Valora a Gilluma ke stromu a vyložíme věci z brašen. Přitom ale dáme pozor na skleněné lahvičky a uložíme je do bezpečí v chladném stínu, tam, kde se k nim nedostane přímé světlo, které by mohlo vzácné pigmenty zničit. Ty nasbíráš dříví. Dospodu naskládáš tenké suché větvičky, protože víš, že snadno chytnou a že budou přiživovat plameny, zatímco budeš spát.“

Na chvíli se odmlčela a poslouchala. Podle pravidelného oddechování poznala, že usnul. Dívala se na něj až do chvíle, kdy mu palec vyklouzl z úst. „Můj chlapečku,“ zašeptala.

Jákobovy barvy

Pak vylezla z postele a chvíli jen tak stála uprostřed míst

nosti, aby znovu našla rovnováhu. Z ulice venku se ozývaly nezřetelné hlasy a vrávoravé kroky pijáků, kteří odcházeli z hostince domů. Stále také slyšela zdola hudbu, která rezonovala ve staré dřevěné podlaze, stejně jako mumlání vzdálených rozhovorů.

Posbírala svlečené kabáty a posadila se na okraj poste

le, kde jeden po druhém odpárala černé trojúhelníky, které měli přišité k náprsním kapsám. Pak se pomalu začala svlékat a přešla k umyvadlu. Přejela rukou kolem dokola po bílém emailu a nakonec váhavě vzhlédla. Před sebou na stěně

nad umyvadlem uviděla v zrcadle svůj odraz. Neviděla se

už mnoho dnů. Ještě nikdy si nepřipadala tak bledá, její ústa

nikdy nevypadala tak vážná, tak ostrá. Vlasy měla po třech

dnech v dešti zacuchané a zvlněné; promočené a proschlé,

promočené a proschlé, promočené a proschlé, pořád doko

la, znovu a znovu. Měla až strach si je učesat, i když dříve si

vlasy česávala ráda, s jakousi téměř posvátnou úctou. Každý večer je třicetkrát projela kartáčem, aby byly „lesklé a zářivé a měly zdravé kořínky“. „Oslnivé“, to vždycky o jejích vlasech říkávala matka, „hladké jako hedvábí“. Ale dnes v noci ne. Dnes v noci byly její vlasy pod nánosem špíny k nepoznání.

Neměla u sebe nic, čím by se umyla, a tak namočila okraj

své bavlněné blůzy do vody tak ledové, až ji štípala do prs

tů. Vlhkým kusem oblečení si postupně umývala paže, na

vnitřních stranách přejížděla přes hrbolky lososově růžo

vých jizev, které vedly jako malé žebříčky od ohybů loktů až

po zápěstí. Dávno zahojená, zapečetěná tajemství. Pokožka

kolem nich stažená, jako kdyby ji zevnitř neviditelnými ste

hy sešívala skrytá jehla. Znovu si namočila blůzu a vyždí

mala ji. Všechno rozvážně, pomalu a soustředěně, jako by

Dříve

to bylo pokání. Omyla si bavlněnou látkou břicho a v nočním chladném vzduchu se zachvěla. Postupně se tak umyla celá. Namáčela si vysušenou, hrubou pokožku, zatímco pod ní do dřevěné podlahy vsakovaly kapky vody, a myslela při tom na to, jak právě uprostřed této místnosti stála poprvé s ním, jen oni dva, tváří v tvář, neupravení a rozpačití v naprostém tichu, které je obklopovalo. Stála tam i tenkrát a chvěla se, její útlá silueta schoulená, vlhko posledních několika dnů prosáklé až do morku kostí. Stále ještě oblečená v jeho šatech, v těch starých obnošených šatech, které byly příliš veliké i pro něj, natož pro ni, s ohrnutými nohavicemi i rukávy. Ve švech prošoupané, místy roztrhané, provlhlé z posledních dvou dnů, kdy přespávali v rákosí, a tří nocí, kdy veslovali na oprýskané dřevěné červeno-zelené pramici, dokud už nebylo možné jet na ní dál, protože voda prosakující dovnitř mezi uvolněnými prkny jim zmáčela nejprve kotníky, pak lýtka, až nakonec museli pramici opustit a zanechat ji schovanou ve vysoké trávě na okraji bahnitého zoraného pole, kam ji dotáhli ze břehu, aby dál pokračovali pěšky po jílovité pěšině podél řeky až k velikému městu, kde narazili na hostinec De Clomp a na tenhle pokoj.

Pamatovala si, jak tam stál, sledoval ji, jak se třese, nejprve s bezradným výrazem, ale pak se rozhlédl a sáhl po vlněné dece, která byla přehozená přes postel, aby ji do ní zabalil.

„Neboj sa,“ zašeptal.

Ale ona zavrtěla hlavou a ucítila, že má v očích slzy. Nebyl to on, z koho měla strach. Ne, vůči němu cítila v tu chvíli jen vděk, vůči chlapci s rozcuchanými vlasy a legrační mluvou, který ji dovedl až sem. Její obavy v tu chvíli byly už jen dozvuky strachu z místa, odkud utekli.

„Ani nevíš, jak se jmenuju,“ řekla mu.

Jákobovy barvy

„Tak řekni.“

„Jsem Lor.“

„A ja?“ zeptal se.

Jeho jméno už znala. „Ty jsi Javi.“

„V tvojich očích sa lesknu slzy, Lor,“ řekl jí. „Nechej je tect. A nemysli na to, co bylo,“ dodal ještě. „Já sem dlho

zvyklý nemyslet na to, co bylo. Řekni raděj, co chceš od svo

jeho života. O čem sa ti zdá, keď len tak bez seba bloumáš?“

Stála tam nyní, uprostřed stejné místnosti, ticho přerušovalo jen pravidelné oddychování jejích dětí... a jeho dětí, které klidně spaly na posteli za ní, a teprve v tu chvíli se rozvzlykala. Oči se jí zalily slzami, místnost se rozostřila, a ona je nechala téct. Bylo jich tolik, že samotné ruce je nemohly usušit.

„Javi,“ zašeptala. „Kde jsi? Prosím tě, Javi, potřebuju tě!“

Dnešek

RAKOUSKO, 1944

Zpočátku Jákob nevnímá nic jiného než pohyby vlastních nohou; šustění krátkých bavlněných kalhot, dusot svých kroků, praskání drobných větviček, které popadaly na zem během dlouhé zimy, aby nakonec skončily rozlámané pod jeho podrážkami. V jedné ruce pevně tiskne kamínek a ve druhé svírá svou truhličku. Utíká. Utíká tak dlouho, až to jediné, co se ozývá, jsou jen zvuky lesa: temné houkání sovy, šustot větví, se kterými si pohrává vítr, táhlé skřípění vysokých kmenů. Opře se o rozpraskanou kůru stromu, aby nabral dech. Jak moc by si přál být dost malinký na to, aby se ukryl v jejích prasklinách.

„Houby sou jak deštníky pre mravce,“ říkával jeho otec. Jak moc by si přál být jen malinkým mravencem.

Potom si všimne rezavých, okrových odstínů v mechem obrostlých větvích. Utíká dál. Zahlédne také šedobílou mízu kaštanovníku.

Olověná běloba, přesně k té by ji jeho otec přirovnal. Nejbělejší bílá, která je zároveň tou nejvražednější – v jádru úpl

Jákobovy barvy

ně černá. Kolik žen zaplatilo za tuto bílou životem, když si

barvily své křehké tváře sladkým jedem oxidu železitého.

Předtím, než jejich půvab spláchla vlna apatie. Předtím, než

v mdlobách padly k zemi.

Jákob se jako klíště drží cest vedoucích ze severu na jih.

Ví, jak je číst, jak najít směr. Vyzná se v těch nejjemnějších

detailech krajiny, dokáže vypozorovat kontrast mezi vlhkou

a suchou půdou, který nalezne tam, kam dopadají paprs

ky poledního slunce. Zná jazyk kaluží a pozná, co mu říkají

o směru větru – čte z usazenin na jejich okrajích, nazelenalých a špinavých, stejně jako z vrstviček mechu, které obrůstají severní, vlhčí strany kamínků a oblázků. Bezpečně pozná, podle jakého stromu se v krajině řídit, dokáže najít ten nejvyšší, který se tyčí nad ostatními a jehož větve se rozrůstají do větší šířky než větve okolních stromů, nebo takový, který stojí osamoceně a nepůsobí na něj nic jiného než vlivy

přírodních živlů. Na takový se musí pozorně podívat, aby

určil, kterým směrem rostou větve, kam se natahují za hřejí

cím sluncem. A také ví, že jižní strana je vždycky ta sladší, že

ořechy nebo bobule jsou zralejší na straně směřující k jihu.

Ví, které květiny jdou za sluncem, které otáčejí své rozkvetlé

tváře k jeho zlatým paprskům.

„Můžeš-li, utíkej,“ tak ho to učili. „Vždycky utíkej, do

kud to půjde. Tak, abys měl za soumraku stín za levým ra

menem. Utíkej na jih.“

Proč na jih?

„Protože jih je bezpečný. Blíž ke slunci.“

A kam na jih?

Jenomže neexistuje žádné „kam“. Utíkat zkrátka zna me

ná přežít. Utíká z lesů na pole, z polí do lesů, sbírá hou

by, pampelišky, kopřivy, které roztlouká kameny a vysává

z nich šťávu. Ví, že ustlat si musí tam, kde si pavouci spřádají

Dnešek

sítě, v zákoutích a škvírách, ve kterých na ně vítr nedosáhne. Stejně tak nedosáhne na něj, když dřímá pod ojíněnými sítěmi pavučin na polštářích měkkého mechu. Umí také číst z mraků, bezpečně poznat, kdy je nutné začít hledat úkryt a kdy ne. Rozezná blížící se bouřku, před níž se obloha plní vysokými bílými komíny mraků, které rostou a bobtnají s rychle stoupajícím teplým vzduchem, od lehkých mráčků, objevujících se za jasnějších dnů; ví, jak mění své odstíny z tmavších, když ukrývají vodu, po světlejší, když přinášejí sníh. Dokáže se orientovat čtením z noční oblohy a umí spojit cípy neúplného měsíce tak, že jejich spojnice ho bezpečně vede na jih. Vyrostl s přírodou a odmalička ví, jak najít správný směr s pomocí větru i stínů. Je to jeho přirozenost. Avšak osamělost, ta jeho přirozeností není. Ještě nikdy až do této chvíle nebyl tak strašlivě osamělý.

Bojí se spánku. Spánek mu přináší sny, které ho dusí hromadami hlíny a bláta, plní jeho ústa jílem a oči temnotou. Pe kokala me sútem. Usíná na kostech. Bi jakhengo ášilem. Jeho oči přestávají vidět. Vdechuje písek, který tlumí jeho křik, a zuřivě škrábe do hlíny kolem sebe. Jákob – napůl cikán, ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš. Nehty zápasí s měkkou hlínou a snaží se ji rozhrnout, odhrabuje kamínky i roztřepené kořeny nasáklé krví, až jeho prsty na sobě konečně ucítí chladný dotek větru. A pak skrze štěrbinu v zemi nad sebou zahlédne záblesk azurového nebe.

Probouzí se, lapá po dechu, prudce si sedá a snaží se nadechnout, ale zalyká se už jen pouhou vzpomínkou, zatímco se vyděšeně škrábe na nohy.

„Stíny plujou, jak jim řiká slunce,“ řekl mu jednou otec. „A ty si slunce, chlapče moj. Ty si to slunce.“

Rezavé, okrové odstíny v mechem obrostlých větvích. Šedobílá míza kaštanovníku. Dívej se na barvy. Pouze na barvy.

Jákobovy barvy

„Neboj sa, Jákobe,“ řekl mu otec slabým a rozechvě

lým hlasem, modře zbarvená kůže jeho prstů vybledlá, už

jen jako vzpomínka na barvu, která pro něj bývala typická.

„Spójrz na kolory. Pohleď na barvy. Řekni mi, co vidiš, Jáko

be,“ zašeptal.

Před sebou vidí jen den a noc, a obojí je třeba přežít. Jak, to předem neví. Proč, to se ani netroufá ptát. Te den, cha, te maren, denaš. Dávají-li ti jídlo, ber, bijí-li tě, utíkej. Tichá prosba. Nezbývá mu už nic než ta tichá prosba. Ne touha žít. Žádnou nemá. To jediné, co má, je ona prosba, aby žil. Utíkat znamená žít. Bojovat. A tak znovu a znovu utíká. A utíká. Jeho horký dech vysušuje slzy, zatímco mrazivý zimní vítr mění jeho pot v ledové krůpěje.

Jako by obloha padala na zem. Čeri pe phuv peradi.

Pojídá oheň. Jag chálem.

Pije kouř. Thuv pillem.

Obrací se v prach. Taj pracho.

Nakonec ho hlad přeci jen vyhání ze zimou vyčerpaných lesů. Slyší vyzvánění těžkého kostelního zvonu ještě dříve, než mezi stromy zahlédne červené pálené tašky střech vesnických domů stojících hned za lesem. Vidí dav lidí, slyší změť hlasů a melodický šum rozhovorů, které mu nakonec dodávají odvahu. Vyplíží se ze stínu lesa a pod příkrovem těžkých, ocelově šedých mraků se ocitá na okraji hlučného, rušného tržiště.

Stojí přímo vedle rezavějícího vraku nákladního auta, jehož kola i dveře jsou už dávno vylomené. Malý chlapec, zhruba stejně veliký jako Jákob, odčerpává naftu z nádrže. Nasaje ji ústy do hadičky, a když vyjede skrz, zakucká se a vyplivne ji. Nafta nejprve teče proudem, ale jen chvíli, pak začne pomalu, pravidelně odkapávat do připraveného kovového kbelíku a odměřovat čas jako hodiny. Jiný chlapec

Dnešek

s vlasy jako sláma sedí na zemi vedle něho a zarputile se tupým nožem snaží z gumové pneumatiky vyřezat boty, pokrčená kolena tak vyzáblá, že přes průsvitnou kůži jsou téměř vidět kosti.

Stařec, který Jákoba míjí, do něj lhostejně vrazí. Zamumlá něco, čemu Jákob nerozumí, a pokračuje dál. Má chraplavý hlas zastřený hlenem, který čas od času vykašle a utře do odporně špinavého rukávu. Jákob ho sleduje, jak si rozepíná poklopec, otáčí se ke stěně cihlové budovy a promlouvá k ní, zatímco močí na okapní rouru, děravou od zásahů kulek. Starcova moč má barvu dehtu; a on sám má barvu hniloby. Jákob pokračuje dál, a i přes to, že se k němu po větru nese zápach moči, cítí se ve společnosti lidí utěšeněji.

Půda je stále mokrá po poslední přeháňce, ale pomalu usychá, jak se paprsky slunce prodírají skrz mraky. Jákob obtiskne svou stopu do blátivého okraje kaluže a napadne ho, jestli tam jako důkaz jeho existence zůstane alespoň do soumraku. Kolem se kodrcá vůz na rozviklaných kolech. Sleduje loukotě, jak se otáčejí a nadskakují. Všimne si osamělého jablka, jak se zaleskne v paprscích slunce, které si našly cestu skrz mraky. Leží na kraji pultu jednoho ze stánků, červivé, ale zralé, pěkně červené. Najednou si naplno uvědomí, jak se mu žaludek svírá hladem, a natáhne ruku, aby jablko vzal.

Ruka, která ho v tu chvíli chytí za zápěstí, je drsná a plná mozolů.

„Seber ho, a jsi synem smrti. Tak moc na tom záleží,“ ozve se chraplavý hlas. Jákob vzhlédne k postavě muže, který se nad ním tyčí. V jeho drsné, neoholené tváři se leskne pár zelených očí. Jasných, ale drobných, posazených hluboko a zastíněných hustým, tmavým obočím, kvůli kterému vypadají neustále zamračené. „Vezmi si tuhle radu k srdci,

Jákobovy barvy

hm?“ řekne muž. Jeho neoholené strniště se s každým slovem nepatrně pohybuje. Pustí Jákobovo zápěstí, ale otisky jeho prstů jsou na něm stále zřetelné. „Není to nic složitého. Chceš jíst? Zasluž si to. Viděl jsem, žes vyšel z lesa, hm? Byls tam dlouho?“ zeptá se nakonec. Jákob si prohlíží rysy jeho obličeje, který je veliký a kulatý s výrazně vyklenutým nosem, jenž je na konci zploštělý, jako kdyby už mnohokrát pocítil plnou sílu úderu pěstí. Pleť má hrubou a plnou dolíčků, nemyté, zplihlé vlasy jsou cítit špínou, sem tam mu dokonce raší chomáčky chlupů z nosu a uší. Jákob ani nehlesne. Je příliš vystrašený. Muž pokrčí rameny.

„Jak myslíš. Kolik ti je?“

„Osm,“ zamumlá Jákob.

„Na osm jsi docela mrňous, hm?“ Znovu pokrčí rameny. „A jmenuješ se? No, jak myslíš. Já jsem Walther. Walther Bauer. Nemám žádný problém ti to říct. Žiju tady celý svůj život, stejně jako můj otec a taky jeho otec dávno předtím, než jsem se narodil. Kdokoliv v téhle části města by ti řekl moje jméno, kdyby ses zeptal. Takže, kluku, jestlipak víš, jak rozdělat oheň, který nekouří?“

Jákob zavrtí hlavou.

„Tak pojď, ukážu ti to. Zachráním tvůj mladý život, ať už to potřebuješ, nebo ne.“

Vede ho zpátky do lesa a zastaví se až na místě, kde hlína začíná ustupovat načervenalým skalkám. „Jestli chceš žít v lesích, můj mladý příteli, tohle je něco, co musíš nutně znát. Pokud chceš přežít.“ Walther si klekne na zem a rukama se dá do hrabání. Jeho obrovské ruce pokrývají tmavé chlupy, které se na koncích stáčejí do prstýnků. „Potřebuješ komín. Jasné? Ne takový ten, co vede k nebi. Místo toho musí směřovat dolů do země. Tak hrabej, dělej.“

Jákob klečí vedle něj a vyhrabává kamínky z díry, kte

Dnešek

rou už Walther vyhloubil. Hlína se mu zarývá za nehty a vzduch je najednou cítit po houbách a zkypřené lesní půdě. Zalapá po dechu. Sáhne po svém kamínku. Nahmatá ho v kapse přes látku kalhot. Zavře oči. Hlava se mu zatočí náhlým přívalem vzpomínek, které ho až příliš snadno přenesou na ono místo, zpět na pole, kde se proti jasnému nebi tyčí strom, co tvarem připomíná písmeno Y.

Najednou je tam znovu, sleduje ho z úkrytu temného lesa. Krčí se schoulený za hustou tmavou hradbou kapradí, kolena zabořená do měkkého polštáře mechu, který je ještě nepatrně navlhlý od posledního deště. Jeho dech zní přerývaně a hlasitě, jako důsledek a připomínka toho, čeho byl před malou chvílí svědkem. Ví, že by měl utéct. Ví, že by měl utéct daleko a rychle. Ale jen pouhá myšlenka na to, že by měl opustit ono místo, se mu zdá nesnesitelná. Nedokáže odejít někam, kde by ho jejich vůně už nemohla dostihnout. Mezerami mezi keříky kapradí pozoruje pole, které je chvílemi osvětlované stříbrným měsíčním svitem, sleduje, jak po nebi putují mraky a mezi nimi občas vykoukne měsíc. Temně modré pole s dlouhými stíny trsů vysoké trávy. Vidí i onen strom, bílý jako kost ve světle měsíčního svitu, tyčící se proti sametovému nebi. Ale kolem něj je mrtvý klid, žádný pohyb, ani jediné nepatrné zachvění prstů. Dokonce ani mávnutí křídel, ani plíživý stín zvířete na lovu. Jen strašidelné ticho, klid, jako kdyby všechno ostatní zmizelo s tím, co se tady před malou chvílí událo.

„To stačí,“ řekne Walther, když je jáma veliká na délku jeho paže. Jeho hlas vytrhne Jákoba z hlubin vzdálených myšlenek. Strom je pryč. Pole je pryč. Zůstává už jenom les, ve kterém zrovna klečí. Nablízku je jen Walther. „Tak – umíš rozdělat oheň?“ zeptá se ho muž.

Jákob přikývne. Walther mu z náprsní kapsy svého ob

Jákobovy barvy

nošeného šedého saka podá kus látky a úlomky křesacích

kamínků. Jeden hodně tvrdý a jeden třpytivý křemen. Já

kob se naučil, že vybírat ty správné křesací kameny je třeba

opravdu pozorně.

„Najprv budeš hledat kamen, co jiskří,“ učíval ho otec

snad odjakživa, kam až jeho paměť sahala. „Musíš v něm

vidět jiskru. A potom, druhý kamen proti němu musí mit

ostru hranu. Když taky nenajdeš, vyber ten nejvíc tvrdý.

A keby ani to ne, ten nejvíc šedivý. A keby šutr byl mokry, tak ho možeš rovno zahodit.“

Jákob natrhá kousky březové kůry, tenké jako papír, olu

pující se z kmene, který z ní dávno vyrostl, aby mu posloužila jako troud, dostatečně suchý materiál z vyvýšeného místa. Pak ťuká kamínky o sebe, dokud do kusu látky nepřeskočí jiskra. Rozfouká oheň, a jakmile vzplane a zazáří, zapálí od něj dřevo.

„Tak to bysme měli,“ řekne Walther s dávkou obdivu

v hlase. „To bysme měli,“ a ukáže mu postupně, jak zamaskovat kouř, jak ho odklonit a nasměrovat přímo dolů do vyhloubené jámy, do komína ukrytého pod zemí.

Jákobovi je konečně poprvé za dlouhé týdny teplo. Pla

meny tancují pod postavenou stříškou a olizují ji zespodu, jejich střed bíle září. Poskakují sem a tam a nekouří.

„Máš vši,“ poznamená Walther, „radši by ses jich měl

zbavit.“

Nakáže mu, aby se svlékl a podržel své oblečení přímo

nad ohněm, a to také Jákob udělá, svléká si jednu vrstvu po druhé a přidržuje jednotlivé kusy šatů nad ohněm tak blízko, jak si jen troufne. Vši z nich padají a praskají v ohni. Znovu se oblékne a věci už ho nesvědí. Hned potom mu Walther zkrátí vlasy. Okudlá je hrubě a tak nakrátko, jak to jen dokáže ostřím svého nože. „Jeden by z toho zešílel, jak to svědí. Lepší se jich zbavit,“ řekne mu.

Dnešek

Pak chvíli jen tak sedí, v příjemném tichu si vychutnávají pouhou společnost toho druhého.

„Tak,“ ozve se nakonec Walther a v ruce zvedne jablko, které si Jákob chtěl vzít, „zasloužil sis svoje jablko.“

Hodí jablko Jákobovi. Podá mu i svůj nůž. Jákob k němu vzhlédne. Chtěl by muže obejmout, ale místo toho si vezme nůž a odkrajuje si tenké plátky jablka, které jeho viklavé zuby snáze rozžvýkají. Šťavnatá sladkokyselá chuť se mu okamžitě rozlije v ústech a dráždí jeho bolavé dásně.

„Prozatím můžeš klidně přespávat na tržišti. Pracovat, najíst se. Ukážu ti, jak na to.“

Dříve

RAKOUSKO, 1943

Brzy ráno osvětlovaly hostinec De Clomp sluneční paprsky, které pronikaly okny dovnitř a malovaly na dubová prkna podlahy teplé zlaté čtverce. Malutki a Eliza se v těch čtvercích usadili a kutáleli si po podla ze kuličky. Jákob seděl nad sklenicí, ze které zrovna vyndal pár šneků a položil je na podlahu, aby lezli mezi stíny. Bylo ještě příliš brzy, než aby měl hostinec otevřeno, a Alfredo je ujistil, že touhle dobou tady budou v bezpečí, že celá veliká místnost bude jen jejich, prázdné stoly, prázdné židle a ozvěna jejich vlastních hlasů. Alfredo jim připravil chléb a několik plátků sýra, aby se nasnídali, a také pár sklenic mléka, které časně ráno – s prvními paprsky svítání – přivezl mlékařský vůz za doprovodu typického cinkání kovových konví a šplouchání mléka uvnitř.

Jákob zvedl šneka a otočil ho, aby se podíval na spodní stranu ulity. „Na sluníčku vysychá, mámo,“ po znamenal.

Lor ho sotva poslouchala. Napravo od místa, kde prá

vě seděla, stál stůl, který dříve býval „jejím místem“, nebo


35

Dříve

„jeho místem“, a samozřejmě také „jejich místem“. Tak či onak, bylo to přesně tam, kde si ona a Javi svého času zvykli hledávat jeden druhého. Ve vzdáleném rohu pod poličkou, která se prohýbala pod tíhou starých knih vázaných v příjemné hnědé, mahagonové nebo zelené kůži. To místo jí připadalo důvěrně známé i po všech těch letech. Pamatovala si jako včera, jaký to byl pocit, když vstoupila do De Clomp a spatřila ho sedět přesně tam, skloněného nad knihou nebo právě dojídajícího večeři. Míval vždy ve zvyku ponechat malý zbytek jídla bez povšimnutí uprostřed, když odstrčil talíř stranou. Na rozdíl od Římanů, pomyslela si vždycky, ti zvraceli jídlo do velikých nádob, aby mohli hodiny a hodiny pokračovat v bohémském hodování, až nakonec záměrně nedojedli poslední sousto, čímž hostiteli dali najevo, že už mají dost. Pro Javiho bylo v tom gestu něco mnohem hlubšího. Ujišťoval tím sám sebe, že když bude potřeba, vždycky bude mít dostatek jídla. Že už nikdy nebude trpět hladem.

„De Clomp. Dřevák,“ řekl úplně poprvé, když sem přišli, ještě předtím, než se z toho místa stalo „jejich“ místo. „Kebys musela volit, vybrala by sis radši boty než teplý kabát?“

„Ano,“ odpověděla mu.

„To jo. Najprve vodu. Jídlo. Pak boty. Kebych já měl na výber.“

Pak pokračoval dál, vyprávěl jí příběh o botách, o veliké hromadě bot, který se stal v jedné vesnici, kde dříve žil.

„Byla to taka vysoká hromada, že sahala až ke střecham baráků,“ řekl jí. „Dělo sa to vždycky o nedělích. Po mši sa všeci sešli na návsi a čekali, až zazní zvon. To bylo znamení, abysme si sundali boty, všecky – děcka aji dospělí – a naházeli je na obrovsku hromadu rovno vprostřed návsi.“ Když vypravoval, divoce gestikuloval rukama. Tak ráda ho při

Jákobovy barvy

tom sledovala a poslouchala, v těch chvílích byl jako světlo, které rozzáří místnost.

„A když sme pak všeci stáli boso a zvon zazvonil zas,“ pokračoval, „tak sme tym samym fofrem, jakym sme je zahodili, ty svoje boty zas hledali. Lezli sme na tu hromadu, abysme našli ty svoje, a přitom viděli boty kamarádů, mám nebo bráchů, a tak sme jim ty jejich boty rychle házali a zas hledali ty svoje. Až nakonec, když už celá hromada bot zmizla a my tam stáli a drželi ty svoje, sme vyhráli. A když ne, prohráli sme.“

Usmála se nad tou vzpomínkou. Když přišla válka, nebyl to pro něj takový šok jako pro ni. On se naučil bojovat o přežití už dávno předtím.

Za barovým pultem cinkal Alfredo sklenicemi a láhvemi. Čas od času pohlédl úkosem na Lor, v očích otázku, kterou však nevyslovil nahlas. Ona si zase v jasném ranním světle prohlížela rysy jeho obličeje. Docela určitě zestár nul od doby, kdy ho viděla naposledy, ale vypadal spokojeně. Obličej měl obrovský; široký nos, vystrčenou, kulatou bradu. Místní děti se bavily tím, že mu na ni pokládaly mince a nutily ho, jim pro radost, žvýkat fláky masa, aby mohly s obdi vem sledovat, že mu při tom mince nespadne. Měl italské předky, jeho rodiče se sem dostali z Itálie s vystěhovaleckou vlnou v šedesátých letech devatenáctého století, když prcha li před chudobou a epidemií cholery, která zabila na padesát pět tisíc Italů žijících na jihu země. Po svém otci a dědo vi to byl hromotluk, chlap jako hora. Jeho velikost byla něčím, za co se po celý život zvykl omlouvat, protože s velikostí přicházela i nemotornost. Permanentně vrážel do věcí i lidí kolem sebe. Město, které bylo jeho domovem, opustil v životě pouze jednou jedinkrát, a to aby viděl jámu s medvědy v Bernu. Tam pak celou věčnost stál a zíral dolů

Dříve

na pár obrovských divokých zvířat namačkaných na malém kousku země a smířených s osudem, a pocítil s nimi jakousi zvláštní spřízněnost. Takovou, jakou ještě nikdy předtím nepocítil s nikým z lidí. Kaž dou noc míval strach, že se ve spánku převalí a zalehne svoji drobnou manželku, spával kvůli tomu jen velmi lehce. Nikdy nesehnal snubní prsten dost veliký na to, aby si ho mohl pohodlně navléknout na prsteníček. Měl prsty obrovské a neforemné jako sloní nohy.

„Mám tady pro tebe něco speciálního,“ řekl, když si všiml, že ho Lor pozoruje. Zmizel vzadu a za chvíli se vrátil s předmětem ukrytým v obrovské dlani. „To je pro tebe a děti.“ Rozevřel dlaň a ukázal jim žlutý citron, který položil na barový pult tak opatrně, jako by byl vyrobený z toho nejkřehčího skla. Vypadal už seschlý, jako by se na něm kůra trochu moc scvrkla, ale i přesto jeho žlutá barva výrazně zářila proti tmavě hnědé dřevěné desce barového pultu, skoro jako nějaká malá hvězda.

„To nemůžeme,“ bránila se Lor. „Nechte si ho.“

Alfredo zavrtěl hlavou. „Pěstují se kousek odtud. Většinu jich odvezou, ale pár... občas...,“ oči mu zajiskřily. „Na,“ řekl jí a vytáhl nůž, kterým jí odkrojil jeden měkký plátek asi na dva centimetry silný. „Sněz to celé i s kůrou, všechno, jak to je. Něco se změní. Něco nového tím začne.“

Udělala to přesně, jak jí řekl, zakousla se do dužiny a ostře kyselá chuť jí vehnala slzy do očí. Něco takového neochutnala už celé měsíce.

„Ty brečíš, mámo?“ zeptal se Jákob, jehož pozornému zraku nikdy nic neuniklo.

„Ne. To ten citron. Je strašně kyselý.“

„Smím také ochutnat?“

„Samozřejmě. Nebo ti ho hodíme do vody.“

Jákobovy barvy

Ale Jákob ho chtěl ochutnat přesně tak, jak ho jedla ona. A jeho oči se zalily slzami stejně jako její, což ho rozesmálo, a ona si uvědomila, kolik času už uběhlo od doby, kdy ho naposledy viděla se smát. A že už skoro zapomněla, jak kouzelný při tom je.

„Miluju tě,“ řekla mu.

„Jo,“ odpověděl prostě. Vysál kyselou šťávu z dužiny, až zbyla jen kůra. Snědl i tu a olízl si prsty.

„Tak co se změnilo?“ zeptal se ho Alfredo.

„Jako by se ze mě stal zvon, úplně mě to zevnitř rozeznělo,“ odpověděl Jákob.

Alfredo je sledoval a při tom dál leštil řady sklenic.

„Udělám vše, co bude možné, abych vás ukryl,“ řekl nakonec.

„Já vím,“ položila dlaň na jeho ruku, „ale on tady není.“

„Není.“

„Myslela jsem...“

„Já vím.“

„Nezaslechl jste něco?“

Alfredo zavrtěl hlavou. „Ale trochu se poptám.“

Lor se smutně usmála. „Musíme se dobře vyspat a najíst. To je teď to hlavní. Bylo by to možné?“

„Ano, samozřejmě. Mám tady dost jídla, abych vás nakrmil.“

Sledovala ho a při tom s lítostí vnímala, jak normálně vypadají ty řady vyleštěných sklenic. Uvažovala, jestli její život byl vůbec někdy podobně normální.

„Už sa neboj,“ řekl jí Javi, „tady budeme nějaku dobu v bezpečí. Nikdo nas tu nenajde.“

Potom vytáhl z kapsy svého příliš velikého kabátu drobnou knížečku vázanou v tmavě modré kůži se zlatým lemováním kolem hřbetu, která byla tak malá, že se mu vešla do dlaně.

Dříve

„Nevim, co sa tam píše. Je psaná tvoji řečí,“ řekl jí, „ale tak sem si povidal, že by ses na ni možná ráda koukla.“

Vzala si ji a přejela prsty po jejím drobném hřbetu, rozevřela její otřepané stránky a ucítila zatuchlinu, která bývá cítit z knih, které už dlouho nikdo neotevřel. Byla to anglická kniha starých lidových příběhů.

„Líbí se ti?“ zeptal se a v tu chvíli poprvé zaslechla v jeho hlase stopu nervozity.

„Líbí,“ ujistila ho.

„Hodně?“

„Ano, hodně. Moc ti za ni děkuju,“ přikývla, a když se na něj podívala, jeho tvář zářila potěšením, jako kdyby to byla ona, kdo mu něco daroval, a ne obráceně.

„Myslíte, že bych to cítila, kdyby byl mrtvý?“ zeptala se nakonec Alfreda tiše.

Neodpověděl. Lor odvrátila zrak. Venku zatím slunce vyšlo nad střechy domů a zaplavovalo hostinec De Clomp světlem paprsků naplno se opírajících do okenních tabulí. Už by tady dole neměli zůstávat o mnoho déle. Venku na ulici začínali pomalu proudit chodci.

„Najdu ho,“ řekla ještě.

40

Dnešek

RAKOUSKO, 1944

Jákob se choulí na pytlích se zelím, které páchnou a kva

sí, zatímco je ve spánku zahřívá vlastním tělem. Stále ne

mytý a špinavý od cizí zaschlé krve, mělký dech mu skří

pá na prsou, jak po mnoho a mnoho nocí vdechoval do plic

jen chladný lesní vzduch. Spí tvrdě po celodenní námaze,

zatímco trh kolem něj se pomalu balí, stánky mizí, a s tím

se tržištěm nese ozvěna bouchání dřevěných desek a kovo

vých konstrukcí, rozmontovávaných s naučenou preciznos

tí. Spí jako mrtvý, naprosto nehybně, ani jediné škubnutí

nohou nebo rukou, ani jediné zavrtění se ze spaní. Nevní

má postupný přechod od lomozu k naprostému tichu, jak

všichni prodejci odcházejí a s nimi mizí i jejich rozvrzané

vozíky, jak utichá rachot kol i hlasy lidí, kteří míří na místa,

jež nazývají domovem. Nepociťuje náhlou osamělost místa

v ostrém kontrastu s předchozí přeplněností, ani postupné

ochlazování slunečného dne v přicházejícím soumraku, kte

rý má ten den zlatou medovou barvu. Stíny se prodlužují,

až vypadají jako němé loutky, podivné spící přízraky. Světlo

Dnešek

mizí. Jákoba obklopuje noc, přikrývá ho na jeho měkkém, provizorním lůžku. Ve spánku objímá svou truhličku. Kamínek v kapse, na které leží, ho tlačí do kůže, až do ní postupně otiskne kulatou, hnědofialovou modřinu.

Spí bezesným spánkem. Až pak, když slunce opět vykoukne nad vrcholky kopců a jako dlouhé prsty se ho pomalu začnou dotýkat paprsky svítání, vrací se na tržiště pohyb. Lidé přicházejí, aby se připravili na další den; je slyšet klapání podkov koní, kterým se teplá pára sráží u sametových nozder, všude zní rachot vybalování zboží z vozíků, vytahování rolet, bouchání dřeva a kovu, řinčení, skřípění, ťukání. To vše opět proměňuje liduprázdné prostranství v tržiště z předchozího dne, v labyrint namačkaných stánků, které zaplňují stříbrné šperky, čajové šálky, kadidlo a různé cetky visící z dřevěných stojanů jako nekonečné řetězy kapek vody, zatímco ve vzduchu se mísí vůně santalového dřeva, sluncem zahřáté kůže koňských postrojů, starých sedel i kouře z cigaret. Je tady přeplněno, snad aby se zakryl fakt, že světem zmítá válka. Tržiště se snaží žít stejným životem jako dříve, i přes zjevný nedostatek čerstvého zboží, navzdory všudypřítomnému zápachu hniloby a kvasícího ovoce, které téměř vytéká z poloprázdných stánků s potravinami.

Když se slunce vynoří zpoza mraku a zemi zalijí kužely jeho paprsků, prosvítajících mezerami v šedých mracích, rozezní se po tržišti smích a v tom okamžiku alespoň na chvíli každý uvěří, že je to znamení a „Přeci jen existuje nebe!“. I v troskách dnešního dne. A právě v tu chvíli se Jákob poprvé pohne, s ozvěnou slova „nebe“ se v lehkém ranním spánku zavrtí. Přetočí se na záda a ztěžka zamrká, aby ze sebe setřásl tíhu ospalosti, a zprvu si ani neuvědomí, kde se to vlastně probudil. Najednou ale zpozorní a rychle vyskočí,

Jákobovy barvy

jako kdyby se přistižení při spánku rovnalo přistižení při

zločinu. Ukryje svoji truhličku mezi pytle zelí a sleze z pro

vizorního lože, jeho šaty jsou celé ztuhlé od zaschlého bláta

a špíny. Vyčnívá z davu, se svými botami z pytloviny působí

spíš jako malý kašpárek než jako chlapec. A bolestná ztráta,

kterou pociťuje uvnitř, jako by pomalu stoupala k povrchu,

nakonec ji vnímá až těsně pod kůží, podobně jako stoupající

hladinu vody pod tím nejjemnějším hedvábím. Jedna ma

linkatá slza a celé jezero by najednou přeteklo a v mohutné

záplavě se rozlilo kolem. Cítí ten tlak. Ruce má zastrčené

hluboko v kapsách kalhot, aby uchránil prsty před ledovým

větrem. Postává za hromadou potlučených okurek a bojuje

s touhou alespoň ochutnat jejich šťavnaté slupky, než popo

jde k dalšímu stánku, kde bezzubá žena věší krysu na tyč,

na které už má několik růžových mrtvol králíků, jejichž hla

vy se téměř legračně houpou na zlomených krcích.

Otočí se a vezme si od ženy hrnek kozího mléka, které

mu nabízí. Přitom zaváhá, přitahován k teplému lidskému doteku, po kterém tolik touží, a vybavuje se mu vzpomínka na něco víc. Me kamav tu. Miluju tě. A pak něžné pohlazení po čele. Touží opřít hlavu o zamazanou zástěru té neznámé ženy, ale místo toho se otáčí a odchází pryč. Míjí vedlejší stánek, kde se muž snaží nacpat dvě živá kuřata do dřevěné klece tak malé, že v ní mohou sotva dýchat.

Jákob prohledává okolí a stále znovu a znovu se shý

bá pro zašlapané nedopalky cigaret, které vylupuje z bláta. Později pečlivě rozbalí každý z nich, rozdělí zbylý tabák na malé hromádky a z těch pak znovu ubalí cigarety; poměr je deset nedopalků na jednu novou cigaretu. Přebírá také vyhozená jablka, všechna nahnilá a zkažená, zahazuje ta horší a vybírá lepší, aby za ně dostal alespoň pětinu ceny těch pěkných čerstvých zelených a červených, vyrovnaných na pultech stánků.

Dnešek

V jeden okamžik, když je sehnutý tak blízko u země, až jasně cítí vůni hlíny, ruce ještě zamazané od zkaženého ovoce, se mu půda pod nohama začne otřásat a vzápětí uslyší rachot velikých automobilů. Hlučných neživých strojů, při jejichž zvuku ho polije studený pot a hrůza ho dlouhými pažemi obejme tak náhle a úplně, jako když se horko změní v zimu nebo tma ve světlo. Kolena se mu podlomí, klesne na zem a v okamžiku se schoulí do klubíčka, ani se nehne. Zvedne jen hlavu a pod jedním z dřevěných stolů sleduje kolonu nákladních vojenských aut, která se blíží po štěrkové cestě k tržišti, jejich obrovská kola s pneumatikami s hlubokým vzorkem při tom rozhazují kamínky a štěrk, motory vrčí a všude kolem se šíří oblaka výfukových plynů. Stoupají k břidlicově šedé obloze a zakrývají paprsky slunce, které až dosud probleskovaly skrze trhliny v mracích a ozařovaly tržiště jako znamení z nebe. Lomoz nákladních aut přehlušuje všechny ostatní zvuky, jako kdyby jejich příjezd umlčel celý okolní svět. Zastaví jako na povel v těsné řadě, a i když jejich motory stále běží, jako divocí psi z nich naráz seskakují do bláta vojáci, alespoň padesát, možná šedesát, Jákob to ani nedokáže odhadnout.

„Máš nějaké doklady?“ zeptá se Walther ze svého stánku plného veteše, který se z určitých úhlů blýská skoro jako nějaké kouzelné klenotnictví. „Jestli ne, tak bys měl pěkně rychle zmizet.“

Ale Jákob se nemůže ani pohnout. Ze svého místa hned vedle hromady zelí sleduje důstojníka, který vylezl ze třetího auta v řadě, orlice s hákovým křížem mu září na rameni, je ručně vyšívaná stříbrnou nití a bílým hedvábím. Toho muže už předtím viděl. Byl to on, kdo seděl a držel si hlavu v dlaních. Byl to ten muž, který sám nasbíral dříví, rozdělal oheň a celou dobu na něj přikládal. Stejný muž, jehož oči se

Jákobovy barvy

zalily slzami, a když mu pomalu stékaly po tvářích, ani se je nepokusil otřít.

Jákob je najednou v myšlenkách opět na onom poli a vzhlíží znovu k onomu stromu. Vidí ho stát na zeleném pahorku. Bez listí, křivý a tvarem připomínající písmeno Y. Vidí ho bílý jako kost ve světle měsíčního svitu, stříbrný v záři slunečních paprsků. A také roztomilou tvářičku svého malého bratříčka. Malutki má oči doširoka otevřené, jen na malou chvíli se v nich objeví záblesk strachu. Má horké ruce... horký dech, i přesto, že je obklopuje chlad doprovázející svítání..., a pohled, který balancuje na hraně mezi důvěrou a nejistotou. „Všechno je v pořádku, Malutki. Všechno je v pořádku,“ ujistil ho Jákob.

Jákob se přikrčí ještě víc, neschopen odtrhnout oči od tváře toho muže, který si zatím rukou přejíždí po neoholené čelisti, jako kdyby se snažil probrat z úna vy a strnulosti po dlouhé jízdě. Avšak ještě než dojde k prvním stánkům, jeho tělo se viditelně probouzí; v pohledu mu zaplane vojenská hrdost, páteř se napří mí a absolutní rozhodnost jako kdyby znovu provázela každý jeho pohyb. Očima propátrává okolí a najednou působí přímo hrozivě, jako by jeho pozornosti nemohlo uniknout nic a nikdo. Vojáci kolem něj nabírají zásoby, plní dřevěné bedny čímkoliv, co jim přichází pod ruku. Systematicky plení jeden stánek po druhém a nenechávají za sebou nic než nepořádek a zbytky starého, otlučeného, zkaženého jídla, které nikdo nechce.

„Ty tady pracuješ, kluku?“ zazní nad ním chraplavý zvuč ný zlatý hlas s medovým akcentem.

Jákob sklopí hlavu, zastrčí ruce do kapes, aby alespoň zčásti ukryl jejich třes, a přikývne.

„Pracuješ tady s kým?“ Jákob nemůže najít řeč. Uvnitř

cítí prázdné ticho.


45

Dnešek

„Je tu se mnou,“ řekne Walther, jehož vysoká postava se

tyčí nad stánkem, a z náprsní kapsy vytahuje doklady. Důstojník si je od něj bere a pozorně je prohlíží. Jeho kůže je cítit kolínskou a dech lékořicí. Nakonec odtrhne oči od do

kladů a znovu se soustředí na Jákoba. Málem ani nemrká.

„Máš stra



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist