načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jako voda - Wally Lamb

Jako voda
-11%
sleva

Elektronická kniha: Jako voda
Autor: Wally Lamb

Orion Oh, přívětivý univerzitní psycholog, má za sebou poněkud nelehké období: Byl přinucen odejít do předčasného důchodu, protože jej jedna studentka obvinila ze sexuálního ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189 Kč 168
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 569
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu We are water ... přeložila Markéta Polochová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1251-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Orion Oh, přívětivý univerzitní psycholog, má za sebou poněkud nelehké období: Byl přinucen odejít do předčasného důchodu, protože jej jedna studentka obvinila ze sexuálního obtěžování. Kromě toho má za sebou rozvod, protože jeho žena Anna, nekonformní umělkyně, se zamilovala do noblesní bohaté majitelky galerie a nyní se chystá uzavřít s ní manželství. Tato nadcházející svatba však vyvolává různé rozporuplné reakce. Svůj příběh, svůj pohled a své vzpomínky na to, co předcházelo tak připojuje k Orionovu vyprávění i Anna, jejich tři nyní již dospělé děti - vzorná Ariana, vzpurný Andrew i poněkud nezvladatelná nejmladší Marissa - a objeví se také další důležitá osoba z minulosti... Všichni v sobě skrývají cosi bolavého, traumata či různá toxická tajemství, všichni cítí potřebu otevřít a vyčistit skryté rány, přičemž jedno z důležitých témat je násilí a sexuální zneužití. Ale příběh nastoluje i další společenské i lidské problémy a bolesti: od předčasného těhotenství přes alkoholismus a drogy, po problém homofobie, zneužívání dětí, loupeže, přepadení - včetně vraždy. Svou úlohu hraje i voda - která některé důležité bolesti přinesla, ale i odplaví... Románový portrét současné americké společnosti vyobrazený z mnoha úhlů pohledu jednotlivých členů jedné rodiny, v níž každý různým způsobem hledá pevný bod, lásku, smysl či naději ve chvíli, kdy se její soudržnost začíná rozpadat.

Popis nakladatele

Mnohovrstevnatý obraz manželství, rodiny a neúprosné touhy po lásce a porozumění.

Annie Ohová, manželka, matka a výtvarnice, způsobila ve své rodině zemětřesení. Po dvaceti sedmi letech manželství se rozhodla opustit svého muže, s nímž má tři děti. Zamilovala se do Vivecy, bohaté, kultivované a sebevědomé manhattanské obchodnice s uměním, která jí pomohla k profesionálnímu úspěchu.

Annie a Viveca plánují svatbu, což ale vyvolává smíšené reakce a otevírá Pandořinu skříňku plnou tajemství – temných a bolestných pravd ukrytých pod povrchem života rodiny Ohových. V roli vypravěče se střídá nekonformní Annie, její bývalý manžel, psycholog Orion, „nejhodnější“ z Anniiných dětí, dcera Ariane, rebelský jediný syn Andrew a nejmladší dítě, svobodomyslná Marissa.

Román  Jako voda  představuje tvář moderní Ameriky. Wally Lamb v něm promlouvá o problému tříd, měnících se sociálních zvyků, přežívajícího rasového násilí a o tom, jak zoufale hledáme lásku a smysl života.

 

Wally Lamb (nar. 1950) je oceňovaný americký autor bestsellerů. Pětadvacet let vyučoval angličtinu a tvůrčí psaní, dlouhodobě vede workshop psaní v ženské věznici v Connecticutu. Jeho první dva úspěšné romány  Zpěv velryb  (1992; česky BB/art 2000) a  Bludné kruhy  (1998; česky BB/art 2001) se staly bestsellery  New York Times  a Oprah Winfreyová si je vybrala do svého projektu Oprah’s Book Club.  Jako voda  (2013) je autorův pátý román.

Zařazeno v kategoriích
Wally Lamb - další tituly autora:
Jako voda Jako voda
We Are Water We Are Water
I Know This Much Is True I Know This Much Is True
I´ll Take You There I´ll Take You There
 
K elektronické knize "Jako voda" doporučujeme také:
 (e-book)
Manuál zralé ženy Manuál zralé ženy
 (e-book)
Královna Kunhuta a Záviš - Vášnivá láska v obležení nepřátel Královna Kunhuta a Záviš
 (e-book)
Kdo chce víc Kdo chce víc
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HOST

Foto © Chris Hetzer

Mnohovrstevnatý obraz manželství, rodiny

a neúprosné touhy po lásce a porozumění.

Annie Ohová, manželka, matka a výtvarnice,

způsobila ve své rodině zemětřesení. Po dvaceti

sedmi letech manželství se rozhodla opustit

svého muže, s nímž má tři děti. Zamilovala se

do Vivecy, bohaté, kultivované a sebevědomé

manhattanské obchodnice s uměním, která jí

pomohla k profesionálnímu úspěchu.

Annie a Viveca plánují svatbu, což ale vyvolává

smíšené reakce a otevírá Pandořinu skříňku

plnou tajemství — temných a bolestných pravd

ukrytých pod povrchem života rodiny Ohových.

V roli vypravěče se střídá nekonformní

Annie, její bývalý manžel, psycholog Orion,

„nejhodnější“ z Anniiných dětí, dcera Ariane,

rebelský jediný syn Andrew a nejmladší dítě,

svobodomyslná Marissa.

Román Jako voda představuje tvář moderní

Ameriky. Wally Lamb v něm promlouvá

o problému tříd, měnících se sociálních zvyků,

přežívajícího rasového násilí a o tom, jak

zoufale hledáme lásku a smysl života.

Wally Lamb

(nar. 1950) je oceňovaný americký autor

bestsellerů. Pětadvacet let vyučoval

angličtinu a tvůrčí psaní, dlouhodobě

vede workshop psaní v ženské věznici

v Connecticutu. Jeho první dva úspěšné

romány Zpěv velryb (1992; česky BB/art

2000) a Bludné kruhy (1998; česky BB/art

2001) se staly bestsellery New York Times

a Oprah Winfreyová si je vybrala do

svého projektu Oprah’s Book Club.

Jako voda (2013) je autorův pátý román.

Znakem dobrého románu je, že si čtenář pomalu

vychutnává závěrečné kapitoly a touží dozvědět se,

jak kniha skončí, zároveň se ale děsí toho, že se bude

muset rozloučit s postavami.

USA Today

Pátá kniha Wallyho Lamba je úchvatný román

o rodině v krizi, v němž se setkává řada postav

a rozdílných témat. Převážná část příběhu se soustředí

na boj proti všeprostupujícímu modernímu pocitu

úzkosti a nejistoty.

Miami Herald

Wally Lamb přichází se silným a podmanivým

románem o spletitosti a záludnosti lidské povahy

a nefunkční rodiny.

The Advocate

369 Kč

ISBN 978-80-7491-251-1

Prolog

Dívka skákající

přes švihadlo

Gualtiero Agnello

Část první

Umění a SLUŽBA

Kapitola první

Annie Ohová

Kapitola druhá

Orion Oh

Kapitola třetí

Annie Ohová

Kapitola čtvrtá

Orion Oh

Kapitola pátá

Annie Ohová

Kapitola šestá

Orion Oh

Kapitola sedmá

Annie Ohová

Kapitola osmá

Orion Oh

Kapitola devátá


13

gualtiero agnello

Srpen 2009

„Pochopila jsem, že v koronerově zprávě o úmrtí Josepha Jonese byly

jisté nesrovnalosti. Co o tom soudíte vy, pane Agnello? Byla to neho

da, nebo ho zavraždili?“

„Zavraždili? Nejsem schopen říct něco s určitostí, slečno Arnofská,

ale mám jisté podezření. Černošská komunita byla přesvědčená, že

se jednalo o vraždu. Dva černí bratři, kteří žijí v chatě s bílou ženou? To bylo tehdy pro některé lidi nepřijatelné.“

„Lidmi myslíte bílé, je to tak?“

„Ano. vzpomínám si, že když jsem dostal místo ředitele Statlerova

muzea a přestěhoval se s rodinou do města Three Rivers, překvapily

mne zvěsti o místních stoupencích Ku-klux-klanu. Zároveň mi připa

dalo poměrně nepravděpodobné, že by Joe Jones zakopl a po hlavě

spadl do poměrně úzké studně, o jejímž umístění dobře věděl. Navíc

do studně, z níž si sám brával vodu. Jako zločin se to ale nikdy nevyšetřovalo. Takže kdoví. Já můžu s jistotou říct pouze jediné: Joe Jones

byl výjimečně talentovaný malíř. Bohužel jsem byl jediný, kdo si to

uvědomoval. Až nyní, roky po jeho smrti, postřehl jeho výjimečnost

celý umělecký svět a jeho díla se stala součástí mnoha sbírek. Což je

smutné — vlastně spíš tragické. Neumím si představit, čeho by do

sáhl, kdyby tvořil až do svých čtyřiceti padesáti. Ale tak to nemělo být.“

Jsem nahoře ve svém studiu a mluvím s Patricií Arnofskou — že

nou s vlnitými vlasy a postavou ve tvaru hrušky. Minulý týden se mi ozvala a vysvětlila mi, že píše do občasné rubriky o výjimečných uměl

cích magazínu Connecticut. Zatím prý otiskli portrét Sola LeWitta, Paula Cadmuse a ilustrátora Wendella Minora. v souvislosti s výstavou, kterou připravovalo Muzeum amerického lidového umění, dostala

za úkol zpracovat medailonek Josepha Jonese. „Pochopila jsem, že

jste jediný kurátor, který mu za jeho života uspořádal výstavu,“ řekla. Potvrdil jsem jí to a také jsem souhlasil s rozhovorem o Joeovi. A tak,

o týden později, jsme tady.

Slečna Arnofská zkontroluje diktafon, který si kvůli interview při

nesla, a zeptá se mě, jak jsem Josepha Jonese potkal.

„Poprvé jsem si ho všiml na jaře 1957. Pořádal jsem výstavu ‚Přímoř

ská Nová Anglie v 19. století‘, na jejíž vernisáži se objevil. Pompézní

název pro sebeoslavný koncept — výstava, která vznikla na popud bohatého sběratele umění s námořnickou tematikou ze Three Rivers, jehož dědeček vydělal miliony v lodní dopravě. Za mou kurátorskou práci se muzeu poměrně štědře odměnil, ale mě chystání té výstavy k smrti nudilo: samé obrazy fregat, brig a parníků na moři, navrch

celá ta oslava války a peněz.

Odpoledne v den vernisáže jsem zrovna mluvil s prezidentkou

Přátel Statlerova muzea Mariettou Colsonovou, která se uprostřed

rozhovoru náhle odmlčela, zahleděla se přes mé rameno a zamra

čila se. ‚Ale, ale, co to tady máme?‘ řekla. ‚Že by problémy?‘ Otočil

jsem se směrem, jímž se dívala, do vzdáleného rohu galerie, kde stál

Jones. Mezi všemi těmi šedovlasými patrony v botách s vysokými

podpatky se jeho mahagonová pleť, zploštělý nos, postava udělaného dělníka i montérky skutečně vyjímaly.

Společně s Mariettou jsme pozorovali, jak se přemisťuje od obra

zu k obrazu. v rukou držel velikou lepenkovou krabici, a snad právě

proto mi připomínal etiopského krále nesoucího dar, který je nesmr

telně ztvárněn na obraze Klanění tří králů — a nemám na mysli slav

né vypodobnění Gentila da Fabriana, ale pozdější malbu Albrechta Dürera, kterému se skvostně podařilo začlenit do severoevropského

stylu klasické prvky italské renesance. Znáte ten obraz?“

„Znám Dürera, ten konkrétní obraz ne. Ale pokračujte.“

„Celá galerie ztichla a oči všech se obrátily směrem k Jonesovi.

‚Doufám, že v té krabici nemá nic nebezpečného,‘ podotkla Marietta.

‚Myslíte, že bychom měli zavolat policii?‘ Zavrtěl jsem hlavou a vydal

jsem se k němu.

Stál před obří Caulkinovou olejomalbou La Amistad, zobrazující

škuner, který převáží africké otroky na Kubu. Obraz zachycoval jejich

vzpouru. ‚vítejte,‘ řekl jsem mu. ‚Máte dobrý vkus. Nejlepší obraz

celé výstavy.‘

Řekl mi, že má rád obrazy, které vyprávějí příběh. ‚Narativní mal

ba, chápu,‘ odvětil jsem. ‚Také pro ni mám slabost.‘ Obočí i řasy měl pokryté cementovým prachem, lacl jeho montérek byl špinavý a po

stříkaný barvou. Pohledu z očí do očí se vyhýbal. Proč sem přišel?

‚Sem malíř,‘ řekl mi. ‚Nemůžu si prostě pomoct.‘ věděl jsem přes

ně, co tím myslí. Copak jsem nemaloval už dlouhé roky, často spíš

proti své vůli než dobrovolně? ‚Jsem Gualtiero Agnello, ředitel tohoto

muzea,‘ představil jsem se a podal mu ruku. ‚A vy?‘

Řekl mi své jméno. Odložil si krabici na zem, aby mi mohl rukou

potřást. Ta jeho byla dvakrát větší než moje, navíc drsná jako smirkový papír. ‚vy ste ten, za kerým sem sem měl přijít,‘ pronesl. Neřekl, kdo

mu to poradil, a já se ho na to neptal. Zvedl krabici ze země a gestem

mě vybídl, abych si ji vzal. ‚Pár mejch vobrazů. Chcete se mrknout?‘

Řekl jsem mu, že to není nejlepší chvíle, a zeptal se, zda by se

mohl zastavit někdy příští týden. Zavrtěl hlavou. Prý má práci. Ale

může mi je tu nechat. Byl jsem nerozhodný, měl jsem za to, že nebu

de mít víc talentu než všichni ti sváteční mazalové, kteří mě tak často kontaktovali — většinou vdovy a diletanti, které dopálilo, když jsem jejich domnělé artistní nadání náležitě neocenil. Nechtěl jsem být poslem špatných zpráv. Zároveň jsem tušil, že ho muselo stát dost sil

sem vůbec přijít, a nechtěl jsem ho rovnou zklamat. ‚víte co?‘ na vrhl jsem mu. ‚vidíte naproti ten stůl s punčem? Dejte krabici pod něj.

Jakmile budu mít chvíli, na vaše práce se podívám a dám vám vědět.

Máte telefon?‘

Zavrtěl hlavou. ‚Až vo tom budete chtít dát řeč, můžete zavolat

mýmu šéfovi, kerej mi to vyřídí. Číslo nevim, bude v seznamu. An

gus Skloot.‘

‚Ten stavitel?‘ Přikývl. Sklootovi byli štědrými donátory muzea,

paní Sklootová byla navíc členkou spolku Přátel. ‚Dobře, ozvu se vám.‘ Poděkoval za můj čas. vybídl jsem ho, ať si dá punč a sušenky, ale když se podíval tím směrem a všiml si několika dalších návštěvníků, kte ří ho bezostyšně pozorovali, zavrtěl hlavou.

Zůstal ještě chvíli, a kamkoli se hnul, ostatní se před ním rozestu

povali, jako by byl Mojžíš vcházející do Rudého moře — Mojžíš, který

ale neodolal umění, zastavoval se před jednotlivými obrazy a zkoumal je. Když jsem se díval, jak odchází, připojila se ke mně znovu Marietta.

‚Gualtiero, umírám zvědavostí,‘ řekla se rty staženými do křečovitého

úšklebku. ‚Kdo je ten tvůj nový barevný přítel?‘

Díval jsem se na ni mlčky a čekal, až se přestane šklebit. Pak jsem

teprve řekl: ‚Je to umělec. Není to snad důvod existence Přátel Stat

lerova muzea — podporovat uměleckou komunitu?‘ Odměřeně při

kývla, otočila se a šla pryč.

vernisáž skončila v pět. vyprovodil jsem poslední hosty ke dveřím.

Obsluhující si sbalili nádobí na punč i zbytky občerstvení, složili ubrus a stůl umístili na jeho původní místo u vstupu do sálu. vrátný

uklidil židle a začal zametat. A tam, na podlaze uprostřed místnosti,

stála Jonesova krabice. vzal jsem ji nahoru do kanceláře. Oblékl jsem

si kabát, sešel zpátky dolů a při odchodu zamkl budovu. Pro zbytek

víkendu jsem na Jonese úplně zapomněl.

Ale v pondělí ráno tam pořád byla: ona krabice. Otevřel jsem ji, vyn

dal přibližně dvacet malých maleb a rozprostřel je po stole. Zdálo se, že používá emailové nátěrové barvy. Dva z obrazů byly na překližce, jiné na hobrových deskách, zbytek na kartonu. Z toho, co jsem viděl před sebou, mi do očí vstoupily slzy.“

„A co jste viděl?“ zeptala se slečna Arnofská. „Můžete to popsat?“

„vůbec neuměl pracovat s perspektivou, to bylo zjevné. Mnohé

postavy, díky kterým se později jeho malby staly tak populárními,

neměly správné proporce. O šerosvitu neměl ani tušení, na žádném

obraze nebyla zachycena hra mezi světlem a stínem. Měl ale přiroze

ný smysl pro rozmístění a obrovský cit pro jasné barvy. Náměty jeho

obrazů — kovbojové a indiáni, kejklíři i divoká zvířata, vodopády,

nahé nebo spoře oděné ženy — vykazovaly všechny rysy moderního primitivismu. Každý ale v sobě nesl unikátní vizi. A Josephus Jones

skutečně byl narativní malíř: jeho obrazy evokovaly příběhy oslavující

venkovský život, ale zároveň varovaly před zlověstnými silami, které

číhají v křoví či za stromy.

Zavolal jsem Angusi Sklootovi, který mi oznámil, že Joe ten den

pracuje. A tak jsem naložil krabici do auta a rozjel se za ním na stavbu.

Joe mi představil svého bratra Rufuse, se kterým v rozestavěném domě

budoval masivní kamenný krb. Navrhl jsem, abychom si promluvili

venku, kde jsem se mu chystal sdělit dobré zprávy stran jeho talentu.“

„Musel být rozechvělý,“ přerušila mě.

„Právě naopak. Nevypadal překvapeně, ani se neusmál, jako by vě

děl, co se mu chystám říct. Zeptal jsem se ho, jak dlouho už maluje.

Asi tři roky, odvětil. Řekl, že začal, když se probudil ze sna o nádher

né nahé ženě jedoucí na zádech lva. Popadl tužku a kus dřeva, aby prý mohl zachytit svůj sen dřív, než se rozplyne jako mlha. Aniž by si

byl jistý proč, chtěl si ho uchovat. Celý den pak přemýšlel o ženě na lvím hřbetě. Po práci požádal pana Skloota, jestli by si mohl odnést

několik téměř prázdných plechovek od barvy. Došel domů a svůj sen podle náčrtku namaloval. Od té doby prý pořád maluje. vrátil jsem

mu jeho krabici, kterou položil mezi nás na zem. ‚Prozraďte mi něco o sobě,‘ vyzval jsem ho. Pamatuji si, že se zatvářil podezíravě. Co prý

bych rád věděl. ‚Cokoli mi budete chtít říct,‘ odvětil jsem.“

„A co vám o sobě řekl?“ zeptala se mě slečna Arnofská. „Chápu, že

je to dávno, ale pomohlo by mi, kdybyste si to vybavil co nejpodrob

něji.“

To, co se odehrálo potom, bylo zvláštní. Když se obraz, na kterém

zrovna pracuji, stane středobodem mého zájmu — když své činnosti

„zcela propadnu“, jak tomu někteří říkají —, zmocní se mě stav podob

ný transu. A to se teď dělo ne s mým uměním, ale s pamětí. Slečna

Arnofská, sedící naproti mně, se pomalu vytrácela a minulost byla

náhle živější než přítomnost...

Joe chvíli zarývá botu do země a dává si načas, než odpoví. „Můj děda

z tátovy strany votrokařil na tabákový farmě ve virginii, babička byla

svobodná žena.“ Po zrovnoprávnění černochů se přestěhovali do Chi

caga, kde začal dědeček pracovat na jatkách. Generace Joeovy matky tak už byla čistě chicagská. „Máma v tejdnu myla vlasy bohatejm paničkám v salonu krásy jednoho nóbl hotelu v centru a vo víkendu kázala v kostele pro černý. Můj táta nejdřív pracoval na jatkách, stej

ně jako jeho táta. Ale praštit krávu kladivem mezi voči, aby ji mohli podřezat, ho deptalo, a tak s tím sek. Dostal práci v cihelně a byl z něj

zedník — a sakra dobrej zedník. Když mně a Rufusovi bylo třináct


18

a čtrnáct, brával nás s sebou, a tak sme se naučili dělat s kamena

ma a maltou.“ Řekl, že jeho táta byl lepší zedník než on a že nejlepší

ze všech je v tom Rufus. „Pan Skloot mu jednou řek, že se zednickou

lžící a maltou zachází jak umělec se štětcem a barvama,“ řekl Joe a ši

roce se usmál. „A měl recht.“

Ptám se, jak dlouho už tady žije. Od roku 1953, odpoví, a když mu

řeknu, že ve stejném roce se do Three Rivers přistěhovala i má rodi

na a já, oči se mu rozšíří a pak se jeho pohled spojí s mým. Chápavě přikývne, jako by to, že jsme se přistěhovali ve stejném roce, byl víc

osud než pouhá náhoda.

Dál mi prozradí, že oba jeho rodiče jsou už mrtví a Rufus se prá

vě vrátil od námořnictva. Nutil Joea přestěhovat se víc na východ, protože měl plán. Oba dostanou dobrou práci v loděnici v Grotonu

a budou se podílet na stavbě první americké atomové ponorky Nau­ tilus. Ale loďaři nakonec upustili od zaměstnávání černých, protože

se báli následků a rasových útoků od bílých dělníků. „Takže sme brali jakoukoli práci. v Hartfordu sme zpracovávali tabák, makali na pile, kopali hroby. Zedničili sme, když se dalo, což nebylo často. Nejšťast

nější den našeho života byl, když pan Skloot přijel do Willimanticu na

hrob svý sestry,“ vypráví mi. „S Rufusem sme kopali hrob vo kousek

dál, přišel za náma a dali sme řeč. Pan Skloot se rozzářil, když sme

mu řekli, že hrobníci sme slušný, ale děláme hlavně zedničinu. Řek, že zrovna vyhodil svýho zedníka, co chodil do práce vožralej. A tak

než nased zpátky do svýho krásnýho černýho fára a vodjel, dostali

sme džob u stavební firmy Skloot. Měli sme bejt měsíc ve zkušebce,

aby si pan Skloot prohlíd, jak makáme a taky esli makáme tvrdě a nepijem. Ale zaměstnal nás už po prvním tejdnu, páč se mu líbilo, jak děláme — Rufusova práce vo trochu víc, ale moje taky.“

Podle Joea byl pan Skloot nejlepší šéf, jakého kdy měl. Když jsem

se zeptal proč, odpověděl: „Dobře platí a je hodnej. Nechává nás bydlet vzadu na svym pozemku, a nevadí mu ani, že má Rufus bílou ženu. Ruf si ji vzal, když byl v Evropě, a přivez ji sem, když sme se

trochu usadili. Je z Holandska.“ Joe se botou dotkne krabice. „Mám

doma i jiný vobrazy. Spousty. Esli se vám líběj tyhle, možná byste

chtěl vidět další.“ Přikývnu, a tak se dohodneme, že ho navštívím doma ještě ten den v šest.

Dům je malá chatka v zadní části Sklootova pozemku. Podle Joe

ových instrukcí jedu po příjezdové cestě, pak odbočím na rozježdě

nou stezku a po ní pokračuju, až se dostanu k potoku. Zaparkuju,

vystoupím a po lávce ze dvou spojených prken přejdu na druhý břeh. Hubená bílá žena — to bude holandská manželka Joeova bratra —

věší venku prádlo jen v kombiné. Když se zeptám, jestli je Josephus

doma, jednoduše ukáže palcem směrem ke dveřím. Ty se otevřou

dřív, než zaklepu, a Jones mě zve dovnitř.

Dům je špinavý. Páchne výpary jídel a kočičí močí, všude je nepo

řádek. Tlustá žíhaná kočka spí na kuchyňské lince mezi špinavým

nádobím, starými časopisy a popelníkem, který přetéká nedopalky. Pod nohama cítím štěrk. Josephovy kresby jsou všude: naskládané

u zdí i na parapetu a taky na ledničce, jejíž dveře drží zavřené jen za pomoci pásky. Ještě více obrazů leží na matraci na zemi a na spuštěné

skládací posteli. „Jak se jmenuje tenhle?“ zeptám se Joea a ukazuju přitom na ženskou figuru v dvojdílných plavkách stojící na poli za

ranního rozbřesku s papoušky na hlavě i rozpřažených rukou.

„Tamten? Dívka s papoušky.“ Když ho zvednu, abych si jej prohlédl

víc zblízka, švábi, kteří pod ním byli schovaní, se rozutečou.

Ale úklid není moje starost. Podrobně si prohlédnu každý obraz,

který mi ukáže, ohromený jeho tvorbou i syrovým talentem. Strávím

tam několik hodin. Některé obrazy jsou lepší než jiné, to dá rozum,

ale i ty méně nápadité v sobě mají exotický, neškolený šarm i troufalou práci s barvami. Ještě než odejdu, nabídnu mu výstavu ve Statle

rově muzeu. Přijímá. Když se vrátím domů, oznámím ženě, že jsem pravděpodobně právě objevil nový obrovský talent.

Jenže „Josephus Jones: americký originál“ je fiasko. Místní noviny,

které naše akce obvykle podporují, odmítnou otisknout Jonesův pří

běh i recenzi na jeho výstavu. Na vernisáži se místo obvyklých dvou

stovek lidí sejde sotva dvacet zájemců. Dokonce ani Angus a Ethel

Sklootovi nedorazí, jsou na dovolené na Floridě. Je bolestné vidět

bratry Jonesovy, jak šoupají naleštěnými botami po podlaze a sledují

těžké dřevěné vstupní dveře s pohasínající nadějí v očích. Oba si pro

tuto zvláštní příležitost zakoupili dvouřadé obleky, i Rufusova man

želka má na sobě očividně nové šaty: třpytivé koktejlky s hlubokým

výstřihem, které by se hodily lépe do newyorské restaurace než na

odpolední vernisáž v usedlém městečku Three Rivers ve státě Connec

ticut. Navíc si z nich zapomněla ustřihnout cedulku, a tak musím

požádat slečnu Sheflottovou, svou sekretářku, aby vyšla nahoru, vzala

tam nůžky a diskrétně odvedla mladou paní Jonesovou do foyer, kde

jí cedulku nenápadně odstřihne. Později mi prozradí, že ji jen zasunu

la dovnitř, když se jí paní Jonesová svěřila, že si takové šaty nemůže

dovolit a má v plánu je v pondělí do LaFrance vrátit.

v následujících dnech se množí stížnosti na převažující nahotu

vyobrazených žen. Tři příslušníci Přátel Statlerova muzea na protest ukončí své členství. Během šesti týdnů trvání výstavy je počet ná

vštěvníků žalostně nízký — je to vůbec nejhůře navštívená výstava. Osobně obešlu několik vlivných newyorských kritiků i obchodníků

s uměním a zvu je, aby objevili Jonesův talent. „Je to malíř každodenních výjevů i exotických motivů, které latentně obsahují nezvyklý podtón strachu,“ napsal jsem jim. „Jeho kompozice jsou překvapivé,

některé veselé, jiné hrozivé. Podle mě se svými díly vyrovná americkým primitivním malířům jako ‚Grandma‘ Moses, Negro brethren,

Jakob Lawrence či Horace Pippin a také průlomovým umělcům har

lemské renesance.“ Ale žádný z těch vytížených newyorských kritiků

nepovažuje za nutné mi odpovědět, natož aby vážil tříhodinovou

cestu do našeho malého muzea a prohlédl si v něm Jonesovy práce.

výstava skončí. Zůstaneme s Joem v občasném kontaktu. Dodá

vám mu kuráž a komentuji nové práce, které s sebou občas přinese.

Mrzí mě, když se dozvím, že Rufuse opustila jeho žena a on to těžce

nese — chytil se špatné party a začal brát heroin. „Pan Skloot ho vy

hodil, když zjistil, že se zaplet s tim svinstvem,“ řekne Joe. „vyhodil

ho i z našeho domu. Šetřim, abych moh Rufuse poslat do jedný z těch

léčeben, ale stojej víc, než mám. Kdybych aspoň vobčas prodal ňákej

vobraz, zvlád bych to, ale nikomu se nelíběj dost na to, aby je koupil.“ Několikrát se ještě pokusím upozornit své newyorské kontakty

na Joeovo dílo — pokaždé bez úspěchu. Nakonec přestane chodit do

muzea a naše styky se přeruší.

Při příležitosti třístého výročí založení Three Rivers v roce 1959 jsem

požádán, abych zasedl v porotě umělecké výstavy konané poslední den oslav. Je to obrovská výstava: více než tři sta zavedených i ama

térských umělců přihlásilo své obrazy. většina z nich zvolila nějaký


21

„libý“ motiv: malebné mosty, romantizující portréty růžolících dětí

a samozřejmě nesnesitelná zátiší s kytkami i ovocem. Když prochá

zím mezi obrazy a pátrám po čemkoli, čemu bych mohl udělit cenu

za „nejlepší dílo“, a v noci přesto klidně spal, narazím v jižní části na

Josephovy malby. Potěšeně a s pocitem úlevy se kochám známými

výjevy: Dívka s papoušky, Jesse James a jeho žena — obrazy spoře odě

ných dívek a rybářů uprostřed řeky, hráčů na ukulele i cirkusových

zvláštností. Jedno téma jako by se v Jonesově díle neustále opakovalo:

predátoři — lvi a tygři, rysi i leopardi —, kteří útočí nebo se chystají

zaútočit na svou kořist. Náhle mezi známými kresbami spatřím jed

nu zbrusu novou, dvakrát větší a dvakrát ambicióznější než ostatní.

Uprostřed kompozice stojí Strom života, bujný a plodný. Pod ním bledí

a nazí Adam s Evou. Její zobrazení mi připomíná prepubescentní Evy

van Leydena, holandského mistra ze 16. století. Adam, jehož pleť je

šedá spíše než hnědá nebo černá, má tvář Josepha Jonese. Neškodní

zástupci říše zvířat, kteří obě lidské postavy obklopují, jako by se té

měř usmívali. Nebezpečí tak číhá ve zrádném hadovi visícím ze stro

mu. Joe vykreslil okamžik v čase. Adam se natahuje po zakázaném ovoci, které se Eva chystá utrhnout. Bude to právě tento nenáviděný

akt vlastní vůle, který způsobí jejich vyhnání z ráje. Nevinnost bude jednou provždy ztracena a my lidé zůstaneme už napořád poskvrně

ni hříchem svých předků. v Adamovi a Evě se Jones znovu vyjádřil k tématu predátora a jeho kořisti, ale udělal to mnohem subtilněji

a zručněji. Adam a Eva je krok vpřed — vynikající tah, a právě vedle

tohoto obrazu jsem rozhodnut pověsit modrou stužku s nápisem

„nejlepší dílo“. Brány slavnosti se otevřou v devět hodin ráno. Když

vycházím, ženou se kolem mě davy lidí, ale mám podezření, že víc než

zájem o umění je motivuje chuť na palačinky, které obrovská černá

žena podobná tetě Jemimě připravuje a servíruje ve stanu. Obdivuji prohnanost organizátorů: když chcete, aby se lidé zajímali o umění,

nasyťte je palačinkami.

Později se dozvím, že festivalová komise nebyla mým výběrem

nadšená, a následujícího dne se v novinách dočtu o tom, jak se nějaký rozzuřený návštěvník vrhl na Jonesovu malbu s úmyslem ji zni

čit a s jejím autorem se později poprat. Takové novinky mě blaží!

Není nakonec právě to účelem uměleckého díla? Upoutat a případně

rozrušit vnímatele? Provokovat a zpochybňovat status quo? Ne udě

lal Michelangelo totéž, když vleže zobrazoval na stropě Sixtinské

kaple politickou satiru? Copak velcí umělci od 16. století po Maneta

a Riveru neprovokovali veřejnost a nenutili ji přemýšlet? Tím, že bylo jeho umění napadeno, vstoupil Josephus mezi vybranou společnost.

O několik týdnů později sedím ve své kanceláři v muzeu a za zvuků

rádia pracuji na rozpočtu pro nadcházející rok. Hrají nějakou novinku — píseň, která ironizuje konflikt v Severním Irsku.

Nikdy by vás nenapadlo, že společně vyjdou,

ale láska zrodila se — anglický pudink s irskou whiskou.

Ta slova mě rozesmějí a říkám si, že když lze politická prohlášení

nalézt ve výtvarném umění, proč ne v pokleslých populárních pís

ničkách? Jakmile song skončí, úsměv na tváři mi ztuhne. Hlasatel

oznamuje, že devětatřicetiletý místní dělník Josephus Jones nešťastně

zahynul, když zakopl, spadl do studně za domem a utonul. Sedím

bez hnutí a dělá se mi zle. Nadaný umělec zastaven osudem právě na počátku slibné kariéry. Nejsem schopen dál pracovat, a tak si obleču plášť, opustím kancelář a jedu domů.

vydám se na jeho pohřeb v kostele pro barevné. Černošská ko

munita se tu sešla v úctyhodném počtu, jsou tu, aby zpívali, truchlili

a oplakávali předčasný odchod Joea Jonese. Jsem jeden z pouhých

čtyř bílých, kteří se také přišli rozloučit: dalšími jsou Angus a Ethel

Sklootovi a rozrušená mladá žena, která vypadá povědomě, ale já

chvíli nejsem s to ji zařadit. Až během obřadu na to přijdu: je to Eva

z Josephova obrazu, ta, jež se natahuje po zakázaném ovoci visícím

těsně pod prohnaným hadem. Joeův bratr Rufus je jedním z těch, kte

ří nesou rakev, ale vypadá neupraveně a jako v snách, drogově závislý,

jak ho popisoval Joe. Zdá se, že i on byl uštknut hadem.

Nikdo z mluvčích na pohřebním obřadu ani z truchlících přítom

ných na následném karu se nezmíní o Josephově vztahu k umění. Opakovaně však odmítají závěr koronera McKeeho, podle nějž Joe ze

mřel bez cizího zavinění. „Fraktura lebky a patnáct centimetrů dlouhý

šrám na čele?“ pronese jeden z pochybovačů. Je to hlučná, rozzuře

ná žena v přezdobeném klobouku, která by mohla vážit málem něco mezi sto dvaceti pěti a sto padesáti kily, a když promluví, poznám v ní

tu, jež během slavnosti hrála tetu Jemimu smažící palačinky. „Muž

vysoký sto osmdesát centimetrů zakopne a jen tak spadne do studny,

která je hluboká jen dva metry dvacet a má v průměru sotva půl me

tru? Jestli tohle byla nehoda, sním tendle svůj klobouk, a to včetně

per,“ prohlásí. „Proto musíme dále bojovat ve jménu Ježíše Krista!

Získat spravedlnost pro bratra Josepha a vybojovat si práva v tomdle

smutným světě a smutným městě!“ Ze všech koutů místnosti se ozývají projevy souhlasu. „Tak tak, moje řeč!“

„Nandej jim to, Bertho!“

„Amen, sestro!“

Z druhé strany sálu slyším hluboce vzlykat zlomeného muže. Trhá

mi srdce, když vidím, že je to Joeův závislý bratr, Rufus.

„Smutný příběh,“ zhodnotí slečna Arnofská a její slova mě vrátí ze su

terénu černošského kostela zpět do přítomnosti mého studia.

„Ano. Ano, to je. Ubohý Rufus zemřel nedlouho po Joeovi při povodni.“

„Povodni?“

Přikývnu. „v severní části města se protrhla přehrada a voda, kte

rou zadržovala, se prohnala středem města, přičemž nadělala mnoho

škody. Zemřelo několik lidí včetně Rufuse Jonese. v novinách psali,

že žil v opuštěném autě u řeky.“

„Kdy se to stalo?“

„v šedesátém druhém roce. Možná v šedesátém třetím.“

„Je smutné, že se Joe nikdy nedozvěděl, jakého úspěchu jeho malby dosáhly. Aspoň že vy jste ho tehdy hájil.“

„Ano, to jediné jsem pro něj mohl udělat. Ale bylo to oboustranné.

Také on mi mnoho dal.“

„Co tím myslíte?“

Odpovím až po krátké odmlce, abych přišel na to, jak přesně svou

odpověď zformulovat. „víte, slečno Arnofská, od chvíle, kdy jsem

na Joeův obraz Adam a Eva pověsil modrou stuhu, uplynula řada let.

Seděl jsem za tu dobu v mnoha porotách a hodnotil větší i menší

výstavy, a přitom se pokaždé sám sebe ptal: Jaká je funkce umění?

v čem spočívá jeho hodnota? Jde tu především o formu a kompozici?


24

Jedinečnou schopnost vize? O vztah malíře a jeho díla? Nebo díla

a jeho vnímatele? Někdy jsem cenu udělil formalistnímu umělci, jindy expresionistovi nebo abstraktnímu malíři. Méně často jsem

zvolil člověka, jehož dílo bylo jednoduše reprezentativní. Kdykoli to

však bylo možné, oslavoval jsem umění, které otřásalo lhostejností

a křičelo: ‚Prober se!‘ Jistě ne vždy, ale většinou se v těchto případech

nejednalo o studované umělce, ale o amatéry — tvůrce, které na rozdíl ode mě nikdo neučil precizním technickým dovednostem, ale jejichž dílo je přesto fascinující.“ Můj host souhlasně přikyvuje a já se

rozesměju. „A nyní mě prosím na chvíli omluvte,“ řeknu jí, „musím přerušit svou řeč a odskočit si.“

„Samozřejmě,“ odvětí. Zvednu se ze židle, proti čemuž má čtyřia

devadesátiletá kolena protestují. Slečna Arnofská mě požádá, zda by

se mezitím mohla porozhlédnout po místnosti, a já ji k tomu zdvo

řile vybídnu.

Když se vrátím, stojí před policí u okna a prohlíží si trojrozměrnou

koláž, kterou mi před lety darovala jedna mladá umělkyně. „Jmenuje

se to Tančící nůžky,“ řeknu jí. „Jejich autorce jsem kdysi udělil cenu

a ona mi věnovala tohle. Stala se z ní docela slavná umělkyně.“

„Poznávám ten styl,“ podotkne slečna Arnofská. „Annie Ohová,

viďte?“

„Přesně tak. Znáte její věci?“

Přikývne. „Dělala jsem její medailonek pro náš časopis v době, kdy

se začínala prosazovat. Jmenovalo se to ‚Rozhněvané umění Annie Ohové‘. Byla velice nesmělá, téměř se za svá díla omlouvala. Fasci

novala mě rozporuplnost jejího skromného chování a míry hněvu přítomného v jejích dílech.“

„Tuším, že mě fascinovalo totéž: neslyšný křik ženy odsouzené k tra

diční roli manželky a matky, z níž se zoufale pokouší vyvázat. Tehdy jsem Annie předpovídal velikou budoucnost a těší mě, že jsem se ne

mýlil. Zůstali jsme v kontaktu. Mimochodem, příští týden se podruhé

vdává a já jsem pozván na svatbu.“

„To je milé. vyřiďte jí prosím mé pozdravy a přání všeho dobrého

jí i jejímu muži.“

„Jistě, rád. Jen budu muset vaše přání upravit pro Annie a její man­

želku. Bere si majitelku galerie, v níž jsou její díla vystavena.“

„Ach tak,“ reaguje slečna Arnofská. „Povězte mi víc o dalších obra

zech ve svém studiu. To jsou vaše díla?“ Přikývnu.

Prochází ateliérem a prohlíží si stohy mých maleb opřených o zeď

po celé délce místnosti. Některé se vrátily z různých výstav, jiné se na opuštění mé pracovny teprve chystají. Zastaví se u stojanu a s úsmě

vem se dívá na rozpracovaný obraz dívky skákající přes švihadlo. „Ob

divuji, že pořád ještě denně tvoříte,“ řekne mi. „Jak vidím, k tomuhle

námětu se neustále vracíte.“

„Máte pravdu. Malá Fanny a její švihadlo. Namaloval jsem ji snad

stokrát.“ Pak jí vysvětlím, jaké jsem měl štěstí, když jsem v šestnácti letech získal stipendium na Uměleckém institutu v Chicagu, a jak

mi tamější studium pomohlo tříbit mé umělecké vize. „Nejdřív jsem

takřka imitoval styl malířů, které jsem obdivoval nejvíce: impresio

nistů, expresionistů, pointilistů. Pozvolna jsem si ale začal budovat

vlastní styl, který jeden z mých učitelů v hodnocení označil za ‚směle moderní postup s neotřelostí výrazu‘. Nechci se vychloubat, ale

brzy jsem byl považován za jednoho ze tří nejslibnějších studen

tů — dalšími byli Antonio Orsini, můj přítel, který přišel z Bronxu

a miloval New York Yankees víc než svůj život, a Norma Kaszubo

vá, přátelská Texasanka v kovbojských botách, která kouřila a klela jako chlap.“

„Žena, jež předběhla svou dobu,“ podotkne slečna Arnofská. „Ale

povězte mi víc o dívce se švihadlem.“

„Spatřil jsem ji jednoho odpoledne, když jsme s Antoniem a Nor

mou obědvali v Grantově parku. Byla to malá bezejmenná černošská

dívka v beztvarých šedých šatech, která skákala přes švihadlo a šťast

ně si zpívala. Nepoddajné vlasy měla spletené do copů. v blažené ne

vinnosti obracela tvář směrem ke slunci. Zrovna jsme se přeli, jestli

se z nově zvoleného prezidentského kandidáta Roosevelta vyklube

spasitel, nebo ničema. Hlasy ostatních jako by mizely v dáli a já vytáhl

tužku a začal jsem dívku črtat na mastný papír, v němž byl zabalený

můj sendvič. Později odpoledne jsem ji ve škole kreslil znovu a znovu,

v následujících dnech jsem ji maloval temperami i olejem, akvarelem, pastelem a také v monochromatických odstínech zelené a šedi. Jako

by mě to nevinné dítě uhranulo! Pojmenoval jsem ji Fanny a začal ji považovat za svou múzu. Jako závěrečný projekt jsem odevzdal sérii

26

šestnácti prací s názvem Dívka skákající přes švihadlo. v den závěreč

ných zkoušek jsem zadržoval dech, když jeden z hodnostářů v čepici

a taláru vyhlašoval: ‚Hlavní cenu letošního roku získává... Gualtiero

Agnello!‘ Tehdy jsem zažil největší vzrušení ve svém životě. A jak vi

díte, posedlost Fanny už mi zůstala.“

„Fascinující,“ reaguje slečna Arnofská. „Než jsem přišla, hleda

la jsem si o vás informace. Měl jste výstavy v mnoha význačných

muzeích.“

„Máte pravdu: v Muzeu moderního umění, Corcoranu, Whitney.

Jedna z mých kreseb se nedávno stala součástí stálé expozice ve Smith

sonově institutu. Studie mého skákajícího andílka.“

„Podle Wikipedie jste se narodil v Itálii.“

„Ano, v Sieně.“

„Toskánsko! To muselo být podnětné, vždyť z toho kraje pochází

tolik význačných umělců. Koho byste označil za svůj vzor?“

„Z mistrů nikoho, protože do Ameriky jsme se přestěhovali, když

jsem byl ještě malý. K umění mě přivedl můj otec.“

„Byl také umělec?“

„Ne z povolání. Živil se jako krejčí. Ale v jedné z mých nejranějších

a nejkrásnějších vzpomínek mu jako malý sedím na klíně venku u sto

lu na Piazza del Campo a s doširoka otevřenýma očima sleduju, jak

pro mě tátova tužka plní prázdný papír komiksovými zvířátky. Jeho

dovednost působila na malého kluka jako zázrak. Bohužel se vztahy

mých rodičů zhoršily poté, co tátův obchod podpálil pomstychtivý

manžel jeho milenky. Na pomoc nám přišel tátův bratr, strýček Nunzio.

Ujistil mého otce, že Manhattan je plný byznysmenů a každý potře

buje oblek. Navíc nám poslal peníze — dost dolarů, které, vyměněny

za liry, stačily na tři lístky do New Yorku. A tak jsme opustili Sienu,

nasedli v Livornu na loď a cestovali přes oceán. Dodnes si vybavuji,

jak jsem byl během té dlouhé plavby vyděšený.“

„vyděšený? Proč?“

„Bál jsem se, že se už nikdy nedostaneme z té nekonečné beztvaré

šedivé vodní masy — že budeme navěky odsouzeni k plavbě po moři.

Ale po dvanácti dnech jsme propluli kolem sochy Svobody a přistáli

u amerických břehů.“

„A to vám bylo kolik?“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist