načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jako v nebi, jenže jinak -- Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy - Aleš Palán

Jako v nebi, jenže jinak -- Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy

Elektronická kniha: Jako v nebi, jenže jinak
Autor: Aleš Palán
Podnázev: Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy

- Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 384
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: foto Johana Pošová
Skupina třídění: Sociální interakce. Sociální komunikace
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0428-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy.
V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla.
Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru.
O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová.

 

 

 

Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině.

 

 

 

Johana Pošová (1985) pochází z Prahy, kde v roce 2012 vystudovala ateliér fotografie na VŠUP. Absolvovala stáž ve španělské Valencii na škole Bellas Artes, dále pak na Islandu v Creative Centre HERE a také v lisabonské galerii Syntax. Fotografuje a současně pracuje s videem, objekty a instalací. Pravidelně vystavuje v galeriích v Česku a v zahraničí, například v Portugalsku, Belgii a ve Slovinsku.

(nová setkání se samotáři z Čech a Moravy)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Aleš Palán - další tituly autora:
 (e-book)
Raději zešílet v divočině Raději zešílet v divočině
Miss exitus Miss exitus
Jako v nebi, jenže jinak -- Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy Jako v nebi, jenže jinak
Ten den - 17. listopad 1989 Ten den
Návrat do divočiny Návrat do divočiny
Raději zešílet v divočině Raději zešílet v divočině
 
K elektronické knize "Jako v nebi, jenže jinak -- Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy" doporučujeme také:
 (e-book)
Temná dcera Temná dcera
 (e-book)
Právo první noci Právo první noci
 (e-book)
Holky to někdy nemaj lehký Holky to někdy nemaj lehký
 (e-book)
Kanibal z Nine Elms Kanibal z Nine Elms
 (e-book)
Tiché roky Tiché roky
 (e-book)
Prázdniny v Evropě Prázdniny v Evropě
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


3


4


5


6


7


8


9

Aleš Palán | foto Johana Pošová

Jako v nebi, jenže jinak

Nová setkání se samotáři

z Čech a Moravy

PROSTOR


10


11


12


13


14


15

PROSTOR | PRAHA | 2019

Aleš Palán | foto Johana Pošová

Jako v nebi,

jenže jinak

Nová setkání se samotáři

z Čech a Moravy


16

© Aleš Palán, 2019

© PROSTOR, 2019

Fotografie © Johana Pošová, 2019

ISBN 978-80-7260-428-9


17

37

131

199

283 319

247

171

91


18


19


20


21


22


23

Úvodem

A pomáhá to?

Ani když kniha mých rozhovorů s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině dosáhla tak mimořádného ohlasu, nepřišlo mi na mysl, že by měla mít pokračování. Už když jsem jezdil na Šumavu, věděl jsem o pár solitérech v jiných koutech republiky. Ale téma jsem pokládal pro sebe za uzavřené.

Pak se mi začínali ozývat čtenáři: U nás za vesnicí žije takový dobrý pošuk, nezajímal by vás? Zajímal, samozřejmě, ale ne do knihy, pomyslel jsem si a pár jich navštívil. Tahle setkání bývají vždy silná a za ryjí se pod kůži, několik těchto lidí mě ale naprosto odrovnalo. Jejich příběh a postoje se v ničem nekryly s těmi, které jsem dosud poznal. Už jen ta místa, kde žijí: nejen na horách, ale také v nížinách či mezi rybníky, bydlí nejen v horsk ých samotách a maringotkách, ale i ve starém vojenském autě nebo ve včelíně s aktivními včelstvy. Ačkoliv rozhovor s ženou, která včelín obývá, v této knize nakonec není, je tu dost jiných, neméně nevšedních.

Došlo mi, kolik rovin v sobě obsahuje výrok mého přítele a šumavského solitéra Tonyho o tom, že nežije na společenském okraji, ale na okraji toho okraje. Pokud si to představíme geometricky, okraj není vzdálen jen od pomyslného společenského středu, ale také od dalších míst na okrajích. Od nich může být dokonce ještě dál. Prožil jsem si pestrost světa českých a moravských samotářů a rozhodl se podělit se o ni se čtenáři. Byl jsem si jist, že se nebudu opakovat, že to ani není možné.

S nakladatelem Alešem Ledererem jsme se rozhodli, že zachováme formu osmi dialogů, jakou čtenář zná z knihy Raději zešílet v divočině. Některé tipy jsem dostal od čtenářů, pomohl mi Facebook, na solitéry jsem se vyptával i na be sedách po celé republice, v zastrčených hospodách, lidí bez domova, Romů, chudých. Sešla se mi slušná řádka tipů.

Koho vlastně hledáš, ptali se mě a já složitě vysvětloval, že mi

24

nestačí člověk, který žije na samotě, ale představuju si, že bude zá

roveň invenční a jedinečný, třeba trochu podivín, ale není to pod

mínkou. Někdo, kdo mě prostě posadí na zadek, zkoušel jsem to

vysvětlovat, až jsem přišel na ještě radikálnější formulaci. Hledám

někoho, o kom bych vůbec nepředpokládal, že může existovat.

To fungovalo. Snažil jsem se na dotyčné vyptat blíž a za vybra

nými jsem se vydal. Někdy to byla marná cesta, ujel jsem skoro

400 kilometrů a zjistil, že to nebude z nejrůznějších důvodů ono.

Protáhl jsem si hřbet a vzal tu štreku zpátky.

n

Už jsem věděl, že nehledám poustevníky, jak jsem to slovo dřív

několikrát neuváženě použil. Byl jsem už informován, že v České

republice žije jediný poustevník. Je to františkán, jeho řeholní

jméno zní bratr Anděl a v této knize s ním rozhovor nechy

bí. Bratr Anděl je snad nejplašší člověk, jakého jsem potkal. S rozhovorem souhlasil, ale zpočátku mu vadil i dik tafon na stole. Povídal si se mnou rád, ale štěstím se rozzářil, až když jsme se loučili. Stál ve dveřích a mával. Mnohokrát jsem se ohlédl a on mával stále. Ne že by zvedl ruku, když jsem se podíval, on mával celou tu dobu. Stál tam a prostě mával. U dospělého jsem nikdy nic takového nezažil. Už sama tato vzpomínka mi zvedne koutky úst do úsměvu. Dobrá zpráva je i to, že se za nás bratr Anděl ve své poustevně modlí.

Bratr Anděl za ta desetiletí, co žije ve skrytu, pobýval na více místech. Je Moravák, žil v Čechách, ale aktuálně má poustevnu na jižní Moravě. To mi připomnělo, jak důležité je, aby v nové knize byli samotáři z celé republiky. Podařilo se to přesně napůl – čtyři jsou z Čech, čtyři z Moravy. Také jsem věděl, že zde nesmí chybět ženy. Nakonec jsou dvě, tedy stejně jako v Raději zešílet v divočině.

Kateřinu Provázkovou bych do šumavské knihy nezařadil. A byla by to chyba. Ona na samotu ve valašských Beskydech 26 neprchla, ona z ní pochází a prožila tam celý život. Dlouho zde žila s rodiči, vychovala tu – bez manžela – své děti a po jejich odchodu tady zůstala sama. Jako dítě odtud chodila lesními cestami do školy, roky pak do zaměstnání. Když mi o ní moje kamarádka říkala, zbystřil jsem už jen kvůli názvu té lokality. Člověčí! Snad nejkrásnější název pro místo, kde žije člověk; možná by se tak mohla přejmenovat celá naše zeměkoule. Paní Provázková je podobně mimořádná, hluboká, přímá a vtipná. A nesmírně otevřená. Zíral jsem, co všechno mi o sobě řekla. A zíral jsem, co všechno jí o sobě říkám já. Mnoha lidem jsem se nesvěřil s tím, co jsem paní Provázkové pověděl už při našem druhém třetím setkání.

Základem rozhovoru, jak ho vedu, je od něj nic neočekávat, nic neplánovat. Cokoliv bych si připravil a chtěl, může dialog jen omezit. Ano, mohl bych „dostat“ to, co jsem si přál, ale nic navíc. Teprve když nic neplánuju, můžu dostat všechno. Je to podmínka nutná, ne však postačující, ale to teď nechme stranou. Když jsem dostal tip na „malíře“ Michaela Stoniše, přistihl jsem se, že přece jen něco očekávám. Či spíš, že si to představuju. Co mohl asi tak malovat výtvarník žijící na samotě v Bílých Karpatech? Přece srnky, ne? Případně západy slunce nad horami. Vešel jsem do jeho pokoje a zůstal perplex. Jeho rozměrná několikametrová plátna jsou komplikovaná a drsná, spíš než na idylické krajináře odkazují na Dalího surrealismus či Rittsteinovu expresivitu. U našeho rozhovoru jsem se pak pokoušel svou chybu už nezopakovat. Povídali jsme si a já neočekával vůbec nic. A dostal jsem toho od Michaela spoustu, výjimečný náhled do jeho alternativy.

Mnoho z toho, o čem jsem s některými solitéry hovořil, v knize nenajdete. Třeba detailní popisy konstrukcí strojů ve fabrice, jak mi je popisoval Petr Lobeč. Několik hodin mi nadšeně vykládal o motorech, jejich tření, zavěšení, o pružnosti materiálů... A vůbec mu nevadilo, že jsem z toho nerozuměl ani slovo. Ale kupodivu to nevadilo ani mně! Petrovo nadšení stálo vysoko nad tím. A dával o smysl něčemu, do čeho jinak nejsem schopen proniknout. Setkal jsem se s člověkem, který rád žije.

Moje partnerka Eva se mě někdy optá: Žiješ rád? Skoro pokaždé

28

mě to zarazí. Jasně že žiju rád, ale pokud to na mně není vidět,

pokud na to ve všednostech dnů zapomínám, něco není v pořádku.

Se mnou. Petr Lobeč žije rád, je to zjevné na první pohled. Absol

voval jsem s ním na Chodsku pár jeho hovězích nápadů, jak tomu

říká – třeba ten, jak jsme jeli zkratkou. Těším se na další prožitky.

Snímky do knihy Raději zešílet v divočině pořídil Jan Šibík.

Udělal to skvěle! S nakladatelem jsme se nicméně domluvili, že

tentokrát zkusíme jiný fotografický rukopis. K českým a morav

ským solitérům jsem tedy uváděl mladou fotografku Johanu Po

šovou. Dokončil jsem rozhovor a právě kvůli focení jsem mezi

jihočeskými rybníky zůstal o den déle. Mělo být slunečno. Už

když jsem Johanu ráno autem vyzvedával na vlakové zastávce,

lilo. A pršelo celý den, i když aplikace v mobilu slibovala, že co

nevidět přestane. Nepřestávalo. Johana mohla udělat pár fotek

ve vojenské véesce, která je zdejšímu samotářovi domovem, ale

venku se fotit nedalo. A Bajza přece žije primárně venku.

Byl jsem z toho poměrně nevrlý, vnímal ten den tak trochu jako ztracený. Dovedně jsem své rozladění skrýval, ale Bajzovi to neuniklo. Seš ňákej naprdlej, oslovil mě. Okamžitě jsem to popřel, tak jak bývá v civilizaci zvykem. Ale naštěstí jsem se zarazil, proč vlastně své negativní rozpoložení skrývat?! Trčíme tu pod celtou, Johana sem jela přes půl republiky a já už chtěl být jinde, pořád čekáme, že se vyčasí, a ono nic, postěžoval jsem si. Tak jsem z toho takovej rozhozenej. Načež Bajza – z voleje a bez přípravy – vyřkl repliku, na kterou se nedá zapomenout: A pomáhá to? Okamžitě mě tím odboural. Rozesmál jsem se sám nad sebou a všechno napětí ze mě spadlo. Nebyl to ztracený den, pokud si tohle dokážu připomínat i v dalších momentech, mohl by to být jeden z těch zásadních.

Taky od Zdeni Sátory se mám co učit. A to jsem po prvním setkání váhal, jestli ho do knihy vůbec zařadit. Chápal jsem, že prostředí, které obývá, je fotogenické, protože nepořádek takový

30

bývá, ale on sám? Není žádný intelektuál, vypráví často překot

ně... Když jsem o jednom našem společném známém řekl, že je

pan, Zdeňa nečekaně přitakal: On je pán, ano, ale já ne, však su

jen taký obyčejný. Ta obyčejnost je ale nesmírně ryzí. V jednu

chvíli se Zdeňa zmínil o tom, jaké má ve svém domku v Chřibech

trable. To slovo trable jsem ale teď použil až já. On nehodnotí, jen

popíše situaci. Netrápí se minulostí, neděsí se budoucnosti, žije

tady a teď. Obdivuhodné! A dokáže to korunovat větou, kterou

jsem dal do názvu příslušné kapitoly, ale měla by se tesat: Žádný

smutek mňa eště nepřekvapil.

O Petru Broukalovi jsem naopak od první chvíle věděl, že

v této knize bude. Tedy že ho o rozhovor do ní požádám. V knize

Raději zešílet v divočině se o něm totiž zmínila má kamarádka

a máma zvířat z širého okolí Martina Kyselová. Mluvila o tom, že

Petr si vybudoval úplný zvířecí ostrov. Jeho velikost mě i tak pře

kvapila. A uchvátila. Petr si svůj nezkrotný svět dokázal vystavět

31

na dohled od vymydlené polabské vesnice. Takže člověk se nemusí

skrýt v hlubinách lesů, stačí se prostě rozhodnout a být v ytrvalý.

S Petrem jsem se taky hodně nasmál. A když jsem se za břicho

popadal i při povídání s dalšími solitéry, došlo mi, že kniha Jako

v nebi, jenže jinak bude oproti Raději zešílet v divoči ně jiná už

jen tím smíchem. Snad jím bude i bohatší. Měl jsem prostě štěstí

na lidi, se kterými mi bylo nejen dobře, ale taky vesele.

Nechybí zde ani ona přírodní mystika či lesní spiritualita, jak ji

pojmenovali někteří čtenáři. O věcech neviditelných jsem si nyní

povídal s několika respondenty. Když jsem zpracovával rozhovor

s Karin Kocumovou, rozhodl jsem se, že právě tento dialog

zařadím na závěr knihy. Nejen Karinino uvažování, ale také jed

nání stojí mimo jakoukoliv moji zkušenost. Šli jsme na procházku

do jizerskohorských lesů (Karin bosá jako obvykle) a v roští tam

zahlédla pohozenou malou plastovou krabičku. Snad to byl obal

od Kinder vajíčka. Karin ho zvedla a strčila do ledvinky. Čistí les, napadlo mě. Ten důvod byl ale jiný: Karin si krabičku nechá, bude jí sloužit k odnášení klíšťat. Ona totiž žádného tvora vědomě nezabije. Klíště, pokud se jí zavrtá do kůže, opatrně vyjme, vloží do té žluté piksličky a odnese stranou do lesa. Tam ho pustí, na odlehlém místě, odkud se snad nevrátí. Znáte někoho, kdo je k životu nevítaného parazita podobně ohleduplný?

Koho že jsem to hledal? Někoho, o kom bych vůbec nepředpokládal, že může existovat. Ano. Osm takových příběhů vám nyní nabízím.

n

Mohlo by se to jmenovat Raději zešílet v divočině II. S Alešem Ledererem jsme jednu dobu váhali, jak novou knihu nazvat, jestli neudělat k šumavským samotářům jednoduše dvojku. Úplně se nám to nezdálo. Od jisté chvíle jsem ale už o ná zvu neměl nejmenší pochybnosti. Když jsem se bratra Anděla ptal, jak se mu daří, pravidelně odpovídal: Jako v nebi. Někdy dodal: Jenže jinak. Už ve chvíli, kdy to vyslovil, mi blesklo, že název knihy mám. Jeho repliku jsem citoval v jednom žurnalistickém rozhovoru a při dalším setkání mi nakladatel, který rozhovor četl, pověděl, že by měl tip na název chystané knihy. Už jsem věděl, že jsme se shodli, aniž bychom se domlouvali.

Pokud název Raději zešílet v di vočině vyjadřoval radikální odloučení některých šumavských solitérů, jejich neústupnost a divokost, Jako v ne bi, jenže jinak poukazuje na další aspekt samotářského života. Jednak na přirozenou a hlubokou spiri­ tualitu, která je u mnoha z nich zásadní, zejména ale na jejich úsilí vytvořit si vlastní nebe, utopii, malý osobní svět poskládaný zcela podle vlastních představ. Nahlédnout do něj mi bylo ctí a živou radostí. Ejchuchu.

Aleš Palán


33


34


35


36


37

Kdo kopne rychleji

V téhle krajině se nevyznám ani při opakovaných návštěvách.

Hluboké borovicové lesy podél hranic s Rakouskem protínají

pravoúhlé cesty, jedna jako druhá, všude rovina, písek, sem tam

jámy vykopané hledači vltavínů. Žádný orientační bod, stejný

rybník, když k němu dorazím z jiné strany, mi připadá jako nový,

nepoznám ho. Uprostřed této krajiny pobývá muž, který si říká

Bajza. Jeho domovem není tato konkrétní jihočeská lokalita,

zítra třeba už bude na jiném místě, ale starý vojenský třítuno

vý třínápravový speciál Praga V3S řečený véeska či vejtřaska.

Společnost Bajzovi dělá „domácí“ zvířectvo: čtyři psi a šest koní.

Tak já zapínám diktafon...

Uděláme tenhle rozhovor jako reklamu, šlo by to?

Jakou reklamu?

Normální, jako reklamu na bídu.

Aha, tak to by asi šlo...

Všechno reál, spíš jako reportáž, rozhodně nic hranýho. Minu

lou zimu jsem tu měl mladýho, klempíroval. Vlezl si k nějakýmu

debilovi do auta na zadní sedačku – a najednou bouračka! Vyšel

z toho s nadvakrát přelomenou páteří, říkal, že to s ním bylo pa

desát na padesát.

S kým?

S mým klukem.

Se synem?

Jo, sešroubovali mu články páteře dohromady a pak se m za mnou


38

začal jezdit. Já ho předtím neviděl deset let. Až když byl marod,

si vzpomněl. Dali mu lázně v Třeboni.

Což není tak daleko.

Zavolal mi a přije l vlakem. Jak byl rozmašírovanej, špatně mu

srostla plíce a tekla mu, málem se udusil. Tak přes zimu ležel ve

špitále, a já tu měl jeho psa. Na jaře si pro něj přijel. A teď mi ho

zase chce dát, že pojede na Kanáry. Mladej je už dobrej, nepoznal

bys na něm, na jakou maděru byl. A pe s si tu zvykl. Jen na něj

musím dávat pozor, když někdo zastaví autem na hrázi. On je

zvyklej lízt do auta, hned se tam žene, i k porybnýmu, i k cizímu.

Tak ho musím hlídat, aby mi ho někdo neodvez.

Jak dlouho tu jsi?

Na tohle místo jezdím asi patnáct let, nepravidelně. Taky jsem tu

třeba tři roky nebyl, měl jsem kšeft jinde.

Říkáš kšeft? Co to je?

Honit dobytek, vypásat s koněma pozemky nebo spravovat trak

tory, které už dneska nikdo nemá, staré zetory. Však vidíš, mám

tu hafo vercajku, klidně tady na louce udělám spojku, kdybys

potřeboval, nebo rozpůlím traktor, kterej ale asi nemáš. Do čeho

se mi moc nechtělo, byly brzdy u zetorů, protože to se musí sun

dávat i portály. Pořád něco mám... Ráno tu byl porybnej, píchnul

a nemoh povolit kolo, ve finále se protočil i závit, tak jsem musel

celou matici rozseknout rozbrušovačkou napůl.

Takže ti dva kapři, co tu máš v kbelíku...

Jasně, to je honorář.

Pár lidí tu o tobě tedy ví.

Ale neprásknou mě. Sem trefí jen ten, kdo trefit má.

I tady jsi s koněma vypásl pastvinu.

Už si mě na pastvu skoro nikdo nezjednává, všechno sežrali


39

dotacáři. Stačí posekat dvakrát za rok a berou na to šílený dota

ce. Pro mě je pak bída něco sehnat. Já tu znám kdejaký bývalý

smetiště, kam za ves vyváželi bordel. Na Štiptoni spadnul kravín,

bylo to ještě za komančů, a celá v esnice tam padesát let vyváží

klumprt. Tak jsem jim to tam vypásal. Byly tam ještě nájezdový

jámy, všelijaký jímky a na betonových podlahách už vrstva hlíny.

Rostla na ní tráva. Přírodu nezastavíš. Moje koně jsou už na ta

kové podmínky zvyklí. Na Fišerkách jsem vypásal na místě, kam

vyváželi svinstvo vojáci, bejvaly tam péesácký kasárna. Do země

to zahrnuli buldozerem, tak po sobě uklidili. Co bys řek, že tam

bylo nejčastějším artiklem?

Náboje?

Pytlíky od mlíka! Ty staré umělohmotné, co tekly, pamatuješ?

Miliony pytlíků od mlíka. Přírodu ale fakt nezastavíš, ona si i tohle

vezme zpátky. Dneska se už pomalu ani nehospodaří, vlastníci




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist