E-kniha: Jako sžírající oheň -- Dom Samuel Jako sžírající oheň Rozprava mnicha o prokazování milosrdenství – Dom Samuel

Jako sžírající oheň

Dom Samuel Jako

sžírající

oheň

Rozprava mnicha

o prokazování milosrdenství Triáda

Z francouzštiny přeložila Tereza Hodinová

© Opatství Nový Dvůr, 2017 Translation © Opatství Nový Dvůr, 2017 ISBN 978-80-7474-196-8 ISBN (pdf) 978-80-7474-208-8 ISBN (epub) 978-80-7474-210-1 ISBN (mobi) 978-80-7474-211-8

„Svedl jsi mě, Jahve, a dal jsem se svést; přemohl jsi mě, byl

jsi silnější. Neustále budím posměch, všichni se mi vysmívají.

Kdykoli mám promluvit, musím křičet a prohlašovat: ,Násilí

a zpustošení!‘ ... Říkal jsem si: ,Už na něho nebudu myslet, už

nebudu mluvit v jeho Jménu;‘ ale bylo to v mém srdci jako sží

rající oheň, uzavřený v mých kostech. S vypětím sil jsem se jej

snažil ovládnout, ale nedokázal jsem to.“

Jeremiáš 20, 7–9

7 Předmluva

Milý čtenáři,

otevíráš knihu, ve které opat trapistického kláštera v Novém

Dvoře Dom Samuel Lauras hovoří o vztazích církve se současným

světem. Možná tě napadne, jak může muž zakotvený v samotě přís

ného kláštera v zapadlém koutě západočeského pohraničí hovořit

o vztahu mezi církví a světem, který žije svým životem, na hony

vzdáleným zdejším hvozdům a pastvinám. Je pravda, že spojení

staré barokní budovy s moderní architekturou konce 20. století

v Novém Dvoře je v lecčem symbolické, nicméně to, jak se nám svět

jeví – jako přetékající emocemi a informacemi, plný zvuků i hřmotu,

prostoupený téměř pouťovou barvitostí novodobých masmédií –,

jako by jakýkoliv dialog vylučovalo nebo znemožňovalo.

Měl jsem s ostatními biskupy možnost prožít týden v prostředí

novodvorského trapistického kláštera. V ústraní a tichosti jsme

naslouchali slovům opata, který k nám přišel ze sladké Francie,

ze země, která tolika způsoby obohatila náš kontinent a můžeme

říci, že i celý svět. Ze země, která překvapila svou duchovností,

o čemž se přesvědčuji, když hledím na naši katedrálu, tento klenot

gotického ducha západní civilizace, stavebně zakládanou Matyášem

z Arrasu. Žijeme na kontinentě, kterému dal základní obrysy „otec

Evropy“ Karel Veliký. Žijeme v zemi, kterou natrvalo zformoval muž

vyrůstající na francouzském královském dvoře a vychovávaný poz

dějším avignonským papežem Klementem VI., panovník, kterého

nazýváme „otcem vlasti“, Karel IV., křestním jménem Václav.

Otec opat hovoří o Západu, který ztratil vědomí minulosti

a budoucnosti, smysl pro tradici a eschatologickou finalitu v době,

která je od narození Karla IV. vzdálena již sedm set let. Francii,

tak jako i naše země, překvapily krvavé události, které popřely

možnost dialogu. Lidé se namísto svobody snažili pomocí diktatury

a totality vytvářet svět, který považovali za jediný možný a lepší.

8Byl to však svět, ve kterém zmírala svoboda i lidská důstojnost, ve

kterém se společnost směla projevovat jen jako dav frenetickým

potleskem a opakováním hesel.

V tichosti často ztemnělého prostoru chrámu nám znějí slova

či zpěv z Knihy knih, která se zrodila v úrodném půlměsíci. Ho

voří k nám jazykem člověka, ať už to byl Sumer, Chetita, Asyřan,

Babyloňan, Peršan či Řek, který se zatoulal do těchto krajin na

křižovatce cest spojujících Mezopotámii s Egyptem. Především

k nám ale hovoří slovy národa, který vzešel z kočovných Hebrejů

a který po svém útěku z Egypta zakládá izraelský kmenový svaz,

konfederaci, postupně se přetvářející v davidovskou monarchii

s jejími dějinami slávy i úpadku. Z těchto starých vyprávění se

rodí poezie Žalmů i ságy o patriarších, a především Zákon, který

dává člověku možnost žít ve svobodě a toleranci, v míru, který

není možný bez přátelské lásky. Národ, který nám tuto knihu

zanechal, nevytvořil architekturu a nepodařilo se mu vybudovat

velmoc, jež by ovládala svět. Předal nám však svědectví. Svědectví

o dialogu člověka s Bohem, který sám sebe definuje: „Jsem ten,

který jsem.“ A člověk je ten, který vychází z jeho tvůrčího slova.

Příběhy této knihy svědčí o přátelství a lásce, které spojily vjedno

vyvolený národ Izraele s jeho Tvůrcem, tak jako sňatek spojuje

muže a ženu. Proto nalézáme v Bibli nejstarší soubor svatebních

písní ve sbírce, která se nazývá Píseň písní.

Jedině v tichu je možné naslouchat těmto slovům, která hovoří

o kráse a vznešenosti celého Božího díla. V tichu je také možné

vytvořit prostor v našem nitru, do kterého může vstoupit Boží

slovo, tak jako Věčné slovo vstoupilo do našeho života a v Ježíši

Kristu se stalo jedním z nás. Na horizontu krajiny ohraničené

tmavými lesy vnímáme, jak pravdivá je výpověď, k níž dospívá

i člověk naší doby zdravým rozumem: „Něco nad námi musí být.“

To „něco“ hovoří o jednotě, pravdě, dobrotě a kráse. A tak jako

moudrý řecký filosof Aristoteles, pocházející z blízkosti přístavu

Soluně, odkud k nám přišli naši věrozvěsti svatí Cyril a Metoděj,

9 poznáváme Toho, který Je, první jsoucno, které k nám hovoří

o racionalitě, lásce a kráse. Ano, tak přicházíme pomocí intuice

k nazření Toho, který Je, jak napsal ve své známé studii francouz

ský filosof Jacques Maritain o třech stupních lidského poznání.

Podobně jako když přírodovědec ve své laboratoři pokusem ověří

svůj objev. Tak nějak jsem prožil i já naslouchání a meditování nad

přednáškou o Boží vznešenosti.

Bylo pro nás velkým a milým překvapením, s jakou průzračností

je možné hovořit o církvi, která hlásá morální zásady, ale přitom

nemusí moralizovat, o přikázáních, které neanulují svobodu, ale

dávají jí naplnění. Autor ve své knize podrobuje analýze náš křesťan

ský život. Jakoby v duchu spirituality kardinála Bérulla, v odlesku

Boží velikosti a vznešenosti konstatuje, co vše se podařilo naší

církvi díky životu ve svobodě. Neznamená to však, že by neviděl

naše slabosti a hříchy. Jeho slova však nejsou pouhým kritickým

rozborem, ale i povzbuzením k budování bratrské a sesterské

církve, jejímž obrazem je rodina. V tomto světě má své místo, a to

nezastupitelné, jak mnich, tak kněz. Bohatství, které v sobě ukrývá

duchovní, duševní a intelektuální život církve, zavazuje k misijnímu

poslání. Evangelizace není tedy něčím, co by nepatřilo k prostoru

ticha a modlitby. Patří sem stejně jako práce. Právě tvrdá, chlapská

práce otevírá srdce a láká k návštěvě této oázy mladé muže. Láme

předsudky, neklade jen otázky, ale otevírá cesty k pochopení víry.

A tak jsem otci opatovi Dom Samuelovi vděčen nejenom za celý

prožitý týden, kterým jsme vstoupili do toku života novodvor

ského trapistického kláštera, ale především za jeho přítomnost

a přítomnost jeho bratří v naší zemi, stejně jako za tuto knihu,

která hovoří o naději. A to ne pouze vyslovenými či napsanými

slovy, ale činy, které se staly slovy.

Ve Svatém týdnu, 22. března 2016

+ Dominik kardinál Duka OP

arcibiskup pražský a primas český Každý člověk má nejen svobodu a právo, ale i povinnost říkat, co

si myslí, a tak přispívat k obecnému blahu. Povinnost. ... Pokud člověk neříká, co považuje za pravou cestu, nespolupracuje na

obecném blahu. ... Máme povinnost hovořit otevřeně, zachovat

si tuto svobodu, aniž bychom ovšem uráželi.

Papež František, 15. ledna 2015

11 Začnu palčivými tématy jako syn církve.

Od ní jsem přijal vše. To ona požehnala a podepřela lásku mých

rodičů. Když mě má matka pár dní před Vánoci přivedla na svět,

církev mě přijala do svého lůna a dopřála mi, abych se tři dny po

svátku Zjevení Páně stal Božím dítětem. Bděla nad mým křes

ťanským vzděláváním. V období dospívání byli mými nejlepšími

průvodci její kněží. To ona – opět ona – udržovala manželskou

věrnost mých rodičů. To ji jsem odvrhl v bouřlivých letech mládí;

nejprve ji, potom Krista a nakonec samotného Boha. Poté, co jsem

sám vlastním přičiněním dospěl až na dno propasti, jsem skrze ni opět nalezl tvář Pána; jejím prostřednictvím mi kněz udělil

odpuštění; v jejím lůně zaštítila jedna komunita moje mnišské

povolání, jeden z jejích otců mi vytyčil cestu v přítomnosti bratrů,

kteří se mi stali bližšími než kdokoli jiný.

Právě tato církev je dnes předmětem sporů, jako byla ostatně vždy.

Jsem mnichem již více než třicet let, knězem víc než čtvrt sto

letí. Nejméně dvě třetiny života mám za sebou. Mám mlčet? Žiji

nyní v České republice, kde nenávist k Bohu, na níž nesla tichou

spoluvinu většina národa, přinutila církev umlknout na čtyřicet

let. Mám mlčet? Právě tato církev mi svěřila péči o komunitu

a úkol posilovat na cestě k Bohu skupinku mnichů, kteří mě dnes

oslovují jménem otec, „abba“, opat.

V době, kdy biskup Atanáš z Alexandrie odolával jako téměř

jediný ariánské herezi ohrožující pravou víru, vystoupil ze

samoty egyptské pouště Boží hrdina svatý Antonín Veliký, aby

jej utvrdil v jeho rozhodnutích. I dnes, stejně jako dřív, musí mniši tvrdě bojovat. V hrdinských dobách na ně dotírali řvoucí

lvi, svůdné nevěstky a odpudiví démoni. A dnes kolem mnichů

krouží zlé čarodějnice na košťatech (duch světa...) a probodávají

je výhrůžnými pohledy. Jestliže vás svět nenávidí, vězte, že ke mně měl nenávist dříve

než k vám. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval, co jeho jest; ale protože ze světa nejste, když vás mé vyvolení ze světa vypros

tilo, proto vás svět nenávidí. (Jan 15,18–19)

1

Ve jménu bratrské lásky, kterou jsme zavázáni každému člověku,

musíme hlásat pravdu osvíceně. Ve jménu této pravdy, již vyzná

váme – a která nám nepatří – nesmíme nikomu dlužit respekt

ani lásku. Ani nám křesťanům se často nedaří pochopit jedinou

pravdu stejným způsobem. S tím se nedá nic dělat. Nikdo z nás

ji nevlastní v celé dokonalosti. Abychom ji uchopili v plnosti, potřebujeme druhé. Ten, kdo neslyší pravdu stejným způsobem jako

jeho bratr, se stává často nepřítelem a nechybí mnoho, aby byl

prohlášen za pohana.

V těchto zápasech nás ochraňuje a podpírá Panna Maria, Matka

Církve. Ji prosíme o milost rozlišování. Ona tiší naše horečky,

obvazuje naše rány a brání nám zahrávat si s ohněm. „Antonín

se ponořil do vnitřní pouště, aby unikl zástupům,“ vypráví bis

kup Atanáš. Zpronevěřil jsem se své roli tím, že zveřejňuji tyto úvahy? Dej Bůh, aby tomu tak nebylo; této pochybnosti se však nezbavím po celou dobu své práce.

Jako křesťan chci promluvit o tom, co nás oslabuje: naše chabá

víra v křesťanskou rodinu, v níž děti vyrůstají a nalézají svou rovnováhu; náš zmatek pramenící z nespravedlivých činů některých

kněží; nedostatek upřímnosti, pomluvy a křivá obvinění; naše malověrnost, když přijde řeč na povolání, na řeholní či mnišský život. Nebude to snadné... Budu hovořit i o tom, co nás nese: mi

lost pevného života modlitby; umění předávat zkušenost; váha

otcovství; schopnost odpouštět... Kéž Bůh dá, abychom na konci této cesty, která, jak doufám, povede k pokoji, byli bohatší o jeho

dary a silnější ne o naše jistoty, ale o víru v Něho.

1

Biblické citace v této knize uvádíme podle českého překladu Jeruzalémské bible od Fran

tiška X. a Dagmar Halasových. Nečekejte ode mě přesný plán. Spíš vnitřní návaznost, jako když se v rozhovoru volně střídají témata podle přání účastníků.

Nejprve položím základy. Člověk je povolán k setkání s Bohem

(v kapitole Mezi dvěma absolutny). Poté se zastavím u sou

časné společnosti a církve v kontextu morální krize (kapitola

Křesťanská morálka: úzké dveře?). Rozeberu slogan „nulová

tolerance“ (Odložit strach) a povzbudím kněze (Křehkost kněží

a síla milosti). Co nám poslouží v této souvislosti z náboženského hlediska? Dar zasvěceného života (Zasvěcená čistota: její cena

a její boj) a řeholní život (Řeholní povolání: choulostivá otázka

svobody), které se musíme naučit předávat (Umění učitele

a žáka; Být závislý na otci, být závislý na Bohu). Tato kapitola ústí v duchovní rozuzlení problému díky milosrdenství a vzá

jemnému odpuštění. Což je téma, které ve skutečnosti probíhá

jako hlavní vlákno celým textem. Nakonec problém nahlédneme

z perspektivy církve (Údy jednoho Těla) a zakončíme dvěma kapitolami týkajícími se vnitřního života (Zdrávas, Maria, ...

nyní... a „Nauč nás modlit se“).

Jako mnich chci ukázat, že naše modlitba, stejně jako modlitba

každého křesťana, nás nutí ponořit se nejen do svých životů, ale i do životů druhých, které jsou podobné tomu našemu. Kvasem

mé promluvy bude milosrdenství a soucit. Soucítit znamená

zakoušet bolest při neštěstí druhých a podobně jako oni (a spo

lečně s nimi) mu čelit. Projevovat milosrdenství neznamená

přivírat oči nad jejich chybami, nýbrž je v rámci vzájemného

přátelství a úcty podněcovat k tomu, aby prohlédli, požádali

o odpuštění a mohli tak pokračovat dál. Je to postup založený

na naději. Vždy existuje cesta; věrnost a štěstí jsou možné

v každém okamžiku.

Kristus volil pokaždé jiný tón i mírně odlišná témata podle toho,

zda hovořil se svými učedníky, nebo k zástupům, který mu byl

přátelsky nakloněn, či se svými odpůrci. Jednalo se o náročné aplikování pravdy prodchnuté láskou a lásky založené na pravdě. Svět a Církev – jakkoli mohou být tato tradiční označení ne

přesná – se někdy střetávají a jindy si podávají ruku. Snažme se nalézt body, v nichž se setkávají, i ty, v nichž se rozcházejí... Zvažme,

co nás sjednocuje a v čem se lišíme, abychom hrdě nesli dědictví,

které bylo svěřeno nám křesťanům, abychom z něj mohli čerpat

a předávat je dál... Snažme se nepřehlížet oblasti, kde se tyto dva

okruhy protínají, nehledat jen uměle nastolenou shodu, nezakrývat

si radikální rozdíly... Chceme se postavit světu jako křesťané, nebo

si získat přízeň světa? Mějme se na pozoru, abychom neztráceli

zbytečně síly ve snaze odpovědět na argumenty pyšné a sebejisté

ateistické menšiny, která nechce nic slyšet. Tropí však veliký povyk

a snaží se přilákat na svou stranu mnoho poctivých lidí, kteří

by se rádi řídili správným úsudkem. Obracím se právě k těmto

zdravě smýšlejícím lidem – a nemusejí to být jen křesťané – a ty

druhé ponechávám jejich bludům. Jsme obklopeni živými i skomírajícími myšlenkami, filosofiemi a teologiemi, pedagogickými

systémy a morálními postoji, výchovnými postupy, kulturními

volbami... Některé vedou k životu, jiné ke smrti. Zanikající teorie,

pedagogické systémy a postoje nadělají víc rozruchu než ty, které

vedou k životu, protože jejich oheň rozdmýchávají andělé zla. Bu

doucnost však patří těm, které nenadělají tolik rámusu. Bůh totiž není ani v dunění hromu, ani v záři blesku, ale v lehkém vánku

(1 Král 19,12). Popřejme sluch skrytému šepotu. Zajímejme se

o filosofy, teology, pedagogy, umělce a mistry všech oborů, kteří ukazují cestu k životu.

Můj pohled se upírá do dálky; ne k nějaké vysněné době, která

neexistuje, podobně jako neexistuje ideální minulost. Opírá se

o zkušenost předků, díky níž může pozorovat přítomnost realisticky. Hledí dál, než kam sahá „krize“, s přesvědčením, že i zítřek

bude mít svá omezení.

Ze zkušenosti vím, že mnoho problémů ustoupí, jakmile upřeme

pohled na Pána. Věřím v budoucnost lidského rodu, v budoucnost

křesťanské víry, protože Kristus je živý a silnější než mocnosti smrti. Věřím, že nejlepší způsob, jak budovat tuto budoucnost ku prospěchu mých současníků, je vynaložit síly ke své osobní proměně, jež je sama o sobě Božím darem. Za to jsem odpovědný.

Očekáváme příchod Páně. A on přijde – to je jisté – na konci ži

vota každého z nás a rovněž na sklonku existence planety Země.

Bylo by naivní se domnívat, že je věčná. Písmo hlásá, že vše bude

proměněno (1Kor 15,51–52).

2

Jediná informace, kterou zamlčuje,

je doba tohoto čekání a datum nového příchodu.

Očekávat milovanou osobu předpokládá, že nebudeme pochy

bovat o jejím příchodu, přestože nevíme, kdy se vrátí. Jakmile bychom si řekli: „Znám den i hodinu. Mezitím pijme a hodujme...“

(viz Mt 24,42–50), žár srdce by ochladl. Přijde, nepřijde... ten, na

kterého s takovou láskou čekám? Nejistota patří k lásce, rozněcuje ji

a zároveň svědčí o její síle. Část sebe by ztratil ten, kdo by z utváření své věrnosti vyloučil rejstřík vznešených citů, které jsou obsaženy v přátelství, lidské lásce i teologální lásce. Jsou to city, které je

třeba očistit a podřídit rozumu a vůli, aby došlo ke sjednocení

srdce s tělem, tedy celé naší bytosti povolané k setkání s Bohem.

Mnich (z řeckého monos), to je jeden, sjednocený člověk. Miluje

jen Boha? Já sám jsem k tomu nikdy nedospěl a ani to nemám v úmyslu. Mnich je člověk, jehož veškerá láska vychází z Boha

a k Bohu se navrací, člověk, který nedává ničemu přednost před

láskou ke Kristu, abych použil slova z Řehole svatého Benedikta.

Jen krůček za krůčkem se blížíme k těmto vrcholům.

Ty, který ses narodil v prvních hodinách 21. století: Jestliže tě

Bůh povolává z jakéhokoli životního stavu ke své službě – jaká

obrovská milost! –, co nalezneš kolem sebe, abys toto povolání

2

Tento citát se týká proměny člověka. Jeden z největších teologů, kardinál Journet, však tvrdí, že onen příslib se vztahuje i na zemi: „Bůh netvoří, aby pak ničil... Bůh stvořil věci,

aby byly (svatý Tomáš Akvinský). Budou tedy stále. Přetvořené, ale budou stále.“ Char

les Journet, La première lettre de saint Jean et ses récits sur la résurrection, přednášky

konané v Ženevě od 1. listopadu 1969 do 13. června 1970, skripta, s. 19.mohl uskutečnit? S kým se setkáš, aby tě podepřel? Co ti mohu dnes nabídnout, aby to odpovídalo tomuto povolání? Co z prin

cipů, jež řídí rozum, co z víry, která osvěcuje srdce, z nauky

a zkušenosti?

Je třeba přiznat, že osud lidstva spočíval celých dvacet století

až dodnes – v dobrém i zlém – převážně na bedrech Západu, podpíraných takzvanou křesťanskou kulturou. Je možné, že si

lidstvo, aby mohlo pokračovat ve svém běhu, bude muset najít jiná bedra, která je ponesou. Odkud budou? Z Afriky, z Asie, z Latinské Ameriky? Možná že od nás... V každém případě bude jejich hlavou Kristus. My křesťané máme velkou zodpovědnost.

Věřit v budoucnost znamená doufat.

8. prosince 2015, slavnost Neposkvrněného Početí

17

Mluvíme-li o obdobích víry a tvrdíme-li, že v prvních staletích

křesťanství byla víra něco běžného, že byla v lidech sama od sebe

a že dnes tomu tak není, máme pravdu. Máme pravdu z historic

kého hlediska. Konstatujeme pouze historický fakt. Musíme jej

však vnímat s tou největší opatrností. Je velkou otázkou, zda naše

moderní věrohodnost, tj. křesťanská věrohodnost zapuštěná do

moderního světa, tím nezískává nezvyklou, zcela novou krásu

a zvláštní velikost v Božích očích.

Ač jsou naše moderní postoje ze všech stran napadány a podro

bovány zkouškám, zůstanou neochvějné; naše moderní věrohod

nost, osamocená v moderním světě, potíraná všude na světě, se

drží zpříma uprostřed rozbouřeného moře, aby nakonec vztyčila

krásný pomník Boží tváři.

K Boží slávě.

Církev dnešní doby ponořená do moderního světa v sobě nese

tragickou krásu ženy, která sama střeží tvrz.

Charles Péguy

3

3

Texty vybral Hans Urs Von Balthasar: Nous sommes tous à la frontière, Johannes Verlag,

s. 21–23, z nichž vypouštím některé pasáže.

19 Mezi dvěma absolutny

Mnich tím, že všechno opouští, podstupuje určité „riziko“: vystavuje

se samotě a tichu, aby neprožíval nic jiného než to podstatné; a právě v tomto životě z podstaty nachází hluboké společenství se svými bratry i s každým člověkem.

Benedikt XVI. ke kartuziánům ze Serra Saint-Bruno

Jako mladý mnich jsem obdivoval ty, kteří viděli dál než ostatní;

mám na mysli ty, kteří už v roce 1917 vytušili krutost komuni

smu; nebo ty, kteří již v červnu 1940 sázeli na de Gaulla spíš než

na Pétaina; ty, kteří nesedli na lep ani Stalinovi (v tomto bodě se Churchill zmýlil), ani Mao Ce-tungovi; nebo jiné, kteří ještě před

Solženicynovým vyhnáním na Západ věděli o táborech, které tak

výstižně popsal. Za jakých podmínek dnes můžeme vidět věci

jasně a na jakých principech má spočívat pohled, který upíráme

na své okolí?

My kontemplativní

Okouzlilo mě, že takový pohled měl i jistý mnich žijící v odloučenosti od světa. Při našich společných hodinách filosofie vždy od

kládal své poznámky na stůl, sundával si levné brýle a s šibalským

pohledem mě vyzýval, abych si utříbil pohled na realitu. O mnoho

let později mi jiný, dosud mladý mnich předal list papíru popsaný

rukou otce Jeronýma

1

– o něm je totiž řeč –, který vyndal z koše

a jemuž stařičký mnich nepřikládal pražádný význam. Text na listu, pojednávající o umění být učenlivým žákem, vznikl na zá

kladě zvláštní příhody. Když v roce 1953 přijel do Sept-Fons otec

opat z Timadeucu vykonat svou pravidelnou vizitaci, komunita

1

Viz Anne Bernet, Père Jérome, un moine au croisement des temps, Cerf 2015.

20čítala osmdesát osm členů; padesát jedna chórových mnichů

a třicet sedm laických bratrů, z toho osm časných profesů a tři

novice. Tedy nic, co by nasvědčovalo případnému úpadku. Otci

Jeronýmovi bylo tehdy čtyřicet šest let. Na Boží Hod mniši po

slouchali první gramofonovou nahrávku žalmů ve francouzštině

od otce Gélineaua SJ. Otce Jeronýma zaujala a nadchla představa,

že i laici mohou od nynějška chválit Boha ve svém jazyce. Zajímal

se rovněž o apoštolát otce Caffarela, jenž nabízel křesťanům „ve

světě“ praktikování kontemplativní modlitby. Vznesl tehdy otázku:

„V čem je naše specifičnost?“ S vědomím toho, že „naše povolání

stojí lidskou společnost mnoho – tolik mužů a žen vyvázaných

z časné služby obci!“, nakonec prohlásil: „Vědět, co chceme, být

tím, kým chceme, nebo zaniknout!“

2

Chtělo to velkou odvahu, pro

rokovat zánik uprostřed komunity bezmála sta mnichů, z nichž

desetina procházela formací; řeholní úpadek, jehož svědky jsme

se stali o půl století později.

Křesťanská a mnišská identita

3

Své následující úvahy založím na poznámce, kterou učinil otec

Jeroným v textu o umění být učedníkem:

Každý mnich je takový, jaký je jeho začátek a jeho konec. Na

začátku se na Boží výzvu všichni vzdali mnoha různých věcí,

aby se vydali za Bohem. Na konci se všichni ocitnou u Boha.

Pro každého z nich má tedy začátek a konec absolutní hodnotu.

A tato dvě absolutna dávají hodnotu všemu, co se v naší exis

tenci nachází mezi nimi. Otec musí pomoci nést všechnu bídu,

2

Otec Jeroným, Si nous, contemplatifs. In: Dieu, notre Père et Ami, Parole et Silence 1999,

s. 13–14.

3

Následující odstavce a některé další byly již zčásti publikovány v článku Ty, jehož Bůh

povolává ke službě. In: Salve, č. 3/2015, překlad Věra Vejrychová, s. 69–87. Překlad a ně

které detaily autor revidoval.

21 jež toto mezidobí může přinést. Otec musí milovat své syny

úměrně jejich slabostem a vážit si jich úměrně jejich ideálu.

4

Nyní se na otázku podívejme z hlediska své identity (kdo jsme?)

a směřování (jaký je smysl našeho života?). Jsem tvor „schopný

Boha“,

5

ale vinou své křehkosti a zranitelnosti jsem se od něho

odvrátil. Cílem mého života je obdržet od Pána odpuštění a přá

telství, abych mohl být nebeským Otcem přijat za syna a mít podíl

na jeho božském životě. Toto osobní hledání je neoddělitelné od

rozměru komunitního: na své cestě za Bohem potřebuji ostatní

a současně tím, že kráčím s ním, ve vzájemné solidaritě pomá

hám ostatním, aby se mu i oni mohli přiblížit. Na této cestě jsem

bezbranný. Na začátku se přinejmenším v duchovní rovině zcela

vzdávám všeho, co mám. Všichni jsme povoláni dospět k životu

v Boží přítomnosti, nejprve v šerosvitu víry a na konci své pozem

ské existence ve světle bez stínů. Náš vztah s Pánem má postupně

nabývat povahy absolutní hodnoty. U mnicha se to má dít radi

kálně, aby mohl „lásku ke Kristu postavit nad všechno ostatní“.

6

Vyvýšit Pána nade všechno nejsme schopni okamžitě a vyžaduje

to od nás veliké úsilí. Všechno další, aniž by to bylo druhořadé, je

podřízeno tomuto základnímu hledání. Bez něj se život vyprazd

ňuje a stává se absurdním.

Vycházíme z bodu, kdy se absolutně všeho zříkáme, neboť smě

řujeme k absolutní lásce – pozemské lásky jsou jen jejími slabými

odlesky. Věci, kterých se musíme a chceme odřeknout pro dobro

ostatních, se stávají nevyhnutelným úsekem naší cesty. Nutí nás

zahájit nerovný boj, z něhož vyjdeme pokaždé více méně poraženi.

Proto každý potřebuje, aby mu někdo pomohl nést jeho trápení,

4

Otec Jeroným, Saint Benoît de nouveau suivi, Ad Solem 2013, s. 84.

5

Capax Dei, výraz pocházející od sv. Augustina (De civitate Dei 14, 8.11).

6

Řehole Benediktova, např. kap. 4. Česky vydalo Benediktinské opatství sv. Vojtěcha a sv.

Markéty v Praze-Břevnově 1998.

22aby ho miloval úměrně jeho slabostem a vážil si ho úměrně jeho

ideálu, upřesňuje otec Jeroným.

Význam zkoušek

„Jestliže jsme na svého Pána a Spasitele dosud nepohlédli ve všech

jeho protichůdných atributech, stejný včera, dnes a navždy ..., po

užíváme slova, aniž bychom z nich měli užitek,“ upozorňuje bla

hoslavený John Henry Newman.

7

Domníváš-li se, že jsi pochopil,

kdo je Bůh, říkal svatý Augustin, pak to není on.

Co tedy můžeme říci o Bohu, moji bratři? Jestliže chápeme, co

o něm chceme říci, pak to není on; to nechápeme jeho, ale něco

jiného místo něj; domníváme-li se, že jsme ho uchopili, jsme

jen hříčkou vlastní fantazie; on není tím, co chápeme; je tím,

co nechápeme; a jak můžeme chtít hovořit o něčem, co nejsme

schopni pochopit?

8

Také svatý Pavel nás varuje: „Když si někdo představuje, že něco

zná, nemá ještě takové poznání, jakého je třeba.“ (1Kor 8,2)

Slovo si uchovávalo v tichosti svou moc, aby mohlo být pokoušené,

tupené, ukřižované, zabité, přičemž člověk se s ním sjednocuje ve

vítězství stejně jako v utrpení, ve vzkříšení, v nanebevstoupení.

9

Svatý Irenej nám tu zprostředkovává svou vlastní zkušenost.

10

Usiluješ-li o vznešený titul Kristova učedníka, nevyhneš se těmto

7

Srov. Olivier-Thomas Venard, Terre de Dieu et des hommes, Artège 2012; a J. H. New

man, Promluva o ponížení věčného Syna (na Žid 5,7–8).

8

Svatý Augustin, Sermo 52, VI, 16.

9

Svatý Irenej, Adversus haereses, III, 19, 3, překlad do francouzštiny Matka Élizabeth de

Solms. In: Bible chrétienne III*, Anne Sigier 1994, s. 568.

10

Salve, č. 3/2015, op. cit., s drobnými úpravami a doplněními.

23 drtivým skutečnostem. Otec Jeroným říkával, že zkoušky ne

máme vyhledávat.

Protože až přijdou a vy jste je na sebe přivolal sám, kdo ví, jestli

obstojíte! Nikdo vám nezaručí, že dostanete milost, abyste jim

čelil.

11

Pokud však vyvstávají v každodenních situacích, bylo by nevěr

ností je nepřijmout. Zkouška, ať už fyzická či mravní, naše nebo

cizí, může paralyzovat či zničit člověka fyzicky, psychicky, ba i du

chovně. Může ho ale také probudit, přemoci otupělost jeho ducha

a vytrhnout ho z iluzorního pohodlí, v němž by se býval zabydlel.

Kardinál Ratzinger píše:

Právě když se člověk potýká s utrpením, rozhoduje o tom, čím

vlastně je. Právě tehdy je konfrontován se skutečností, že nedis

ponuje svým vlastním životem, že mu jeho vlastní život nepatří.

Na to může odpovědět vzdorem ... a oddat se zoufalému hněvu.

Může se však také pokusit důvěřovat ..., bez obav se nechat vést

a přestat hledět jen sám na sebe. Tak jeho chování tváří v tvář

bolesti či přítomnosti smrti v jeho životě splyne s oním základ

ním postojem, jemuž říkáme láska.

12

Tato výzva přetvořit v lásku i veškerou duchovní nebo morální

zkoušku v nás vytváří propast, kterou nesmíme uzavřít, neboť

uchovává naše srdce otevřené pro milost. Zmenšit propast, která

zeje mezi výzvami Božího Slova a našimi konkrétními činy, je jen

11

Otec Jeroným a několik dalších, Apofthegmata 1983–1990, Opatství Nový Dvůr/Triáda

2015, s. 69–70, přeložila Eva Svobodová.

12

Joseph Ratzinger, Eschatologie – Tod und ewiges Leben, Friedrich Pustet Verlag 1977;

francouzské vydání: La mort et l’au-delà, Communio Fayard 1979, s. 108. Česky: Escha

tologie – smrt a věčný život, Barrister & Principal 2008.

24stěží možné, nebo snad jen minimálně. Je tedy dobré naučit se

unést to, co vytváří tento rozdíl, jako součást nás samých, jako

součást, kterou odmítáme, aniž by v nás vyvolávala stud; naučit

se nechávat překážky co možná stranou, aby ve středu našeho

jednání převládaly pohnutky, které pocházejí od Boha. Kdo si při

zná svou slabost, otevírá se svědectví víry a účinkům milosti. Víra

je dar. Skutečnost, že naše křesťanské (a mnišské) životy staví

na této slabosti a na této víře, je jedním z nejsilnějších svědectví,

která můžeme předložit.

Nepředstavuj si, že když vstoupíš do služeb Pána, oslněn milostí

jeho volání, které tě vyvolilo mezi ostatními, že se onen díl špat

nosti, již v sobě neseš, dědictví po generacích, které tě předcházely

a utvořily tě takového, jaký jsi, postupně rozplyne. Nejlépe bude

tuto část dědictví nezúrodňovat. Neseš ji v sobě jako stopu bloudění

svých předků i svých vlastních toulek temnotou. Neseš ji s sebou

všude, kam jdeš, a nikdy se jí nebudeš moci zbavit. Pomalu se

naučíš odsunovat ji stranou. Budeš ji ale bez ustání vláčet s sebou

jako jho lidství a obětovat ji, jako se obětuje celopal. Půjde s tebou

až do konce. Při posledním soudu ji pak předložíš milosrdnému

Bohu. Zůstane v tobě jako neoddělitelná část. K čemu to, myslíš

si? Tvůj život již nebude možné ztotožnit s touto temnou částí,

protože ji necháš prostoupit světlem. Přidáš k ní velmi mnoho Boží

lásky a něco své lásky k Bohu. A v tom bude tvá chlouba, protože

podle této lásky budeš souzen.

13

Každý člověk tedy potřebuje Boha k tomu, aby si mohl ujasnit

svůj osud. A k tomu, aby mohl žít v Boží přítomnosti, potřebuje

někoho, kdo by mu pomohl nést jeho trápení. To je první závěr,

hlavní vlákno, na které nesmíme zapomínat.

13

Tento odstavec viz Salve, č. 3/2015, op. cit.

25 Křesťanská morálka: úzké dveře?

1

Všimni si zdrženlivosti a horlivosti učedníka. Petr neříká: „Přikazuješ

nemožné, toto přikázání je příliš obtížné, tento zákon je příliš náročný.“

Nezůstává však ani zticha. Aniž se tím zpronevěří úctě, kterou je učedník

mistrovi zavázán, praví: „Kdo tedy může být spasen?“ a tím dokazuje

svou pozornost k druhým.

Svatý Jan Chryzostom

2

Když bylo svatému Janu Pavlu II. vytýkáno, že mluví příliš o člověku,

odpověděl. „Bůh se má velmi dobře, děkuji. To člověku je zle.“

Co si přejeme pro budoucnost? Ne současnou nemorálnost spo

čívající v neustálém posunování hranic dovoleného a zakázaného,

jež má zajistit dobré svědomí těm, kteří z různých důvodů vedou

chaotický život. Ani úzkoprsý rigorismus, který vytěsňuje z církve

a ze společenství spravedlivých méně šťastné, nešťastníky, které

zranily životní události. Strmá cesta a úzké dveře evangelia nás

mohou dovést k cíli. Náš postoj však musí být plný pochopení vůči

nebezpečím, která číhají po cestě, vůči pádům a prohrám; musí být

neskonale milosrdný, přitom si ale zachovat ctižádost a směřovat

stále k vrcholům. Povolání ke svatosti se neobejde bez přispění

milosrdenství. Dar milosrdenství zase nemá žádný smysl, jestliže

pomíjí povolání ke svatosti.

Zdá se, že diskuse o rodině církev rozdělují. Neměli by její pastýři

razit cestu milosrdenství a bezvýhradně přijmout současný vývoj,

jemuž eufemisticky říkáme „nové modely rodiny“, aby zůstali

v kontaktu s těmi, kteří žijí v rozporu s křesťanskou morálkou?

1

Tuto kapitolu lektoroval P. Benedikt Mohelník OP, jemuž vděčím za některé užitečné

připomínky.

2

In: Homilie o muži dlužícím deset tisíc hřiven (Mk 10,17–30).

26Nebo by měli ve věrnosti slovům samotného Krista hájit tradiční

rodinu, přirozenou sociální strukturu, která je naprosto nezbytná

pro psychologickou rovnováhu dětí, a věrnost v manželství? Zůstat

spojeni se všemi, chránit rodinu... V obou případech by se nám

chtělo odpovědět „ano“. Jsme synové církve a jako takoví musíme

poslušně přijmout postup, který církev navrhuje. Přirozeně, každý

reaguje podle situace a náklonnosti svého srdce. Ti nejzásadovější

chtějí ochránit stabilitu, ti nejotevřenější zas neodvrhnout žádného

člověka. Toto rozdílné vnímání je oprávněné, ale církev, bere-li

je vůbec v potaz, nejedná na této úrovni. Je pověřena svědčit

o radostné zvěsti a udělovat svátosti pro spásu mnohých. Jaké

duchovní postoje nás upevní v poslušnosti, která je po nás žádána?

To je otázka, která se týká nás všech, ať už jsme daleko či blízko

tomu, co žádá evangelium. Každopádně neexistuje člověk, který

by jí plně dostál. Pokroku jsou ale schopni všichni.

Aby slovo evangelia vydalo plody, musíme o něm uvažovat i v jeho

osobním rozměru: jak promlouvá ke mně, jak mu naslouchám,

ve kterých chvílích se mu případně stavím na odpor? V jeho cír

kevním a sociálním rozměru se zas můžeme ptát: Jak promlouvá

k druhým, jaké překážky brání tomu, aby je uslyšeli moji součas

níci? Pokud kněz zanedbává osobní rozměr a zapomíná na to, co

jeho samého stojí zachovávání tohoto slova, pak riskuje, že bude

tvrdý. Postupně se však přestane zajímat o zápasy a je v nebezpečí,

že se odcizí mnoha lidem a zredukuje křesťanskou komunitu na

malý okruh věrných. Pokud bude naopak zahleděn příliš na své

osobní problémy, může mít sklon k zamlžování poselství evangelia

a nároků křesťanského života a nebude pak ani schopen promluvit

s pevností či ukázat směr věřícím, kteří jej prosí o radu.

Ostatně, pokud věřící (stejně jako třeba kněz) uvažuje nad svou

situací – která může a nemusí být spletitá – z čistě individuálního

a osobního hlediska, riskuje, že přestane vnímat, jaký vliv mají

jeho rozhodnutí a činy na druhé (na jeho bližní a společnost) a na

církev. Hrozí mu také, že podcení přínos, který pro něj mohou

27 mít druzí i církev – toto živé tělo, jehož je členem. Jen s nimi

totiž může dosáhnout důstojného lidského a duchovního života,

o nějž usiluje.

Příběh jednoho nedorozumění

Rozpor mezi církví a světem je nejvíc patrný v oblasti sexuality.

Současná společnost ztratila v tomto ohledu jakýkoli referenční

bod: donekonečna rozšiřuje hranice dovoleného a zároveň se tváří,

jako by nevěděla, že nikdo nemůže žít bez selhání, bez jakékoli

slabosti, tzn. bez hříchu.

Encyklika Humanae vitae

3

zůstává v naší paměti jako nepocho

pený text. Chyba je spíš v komunikaci než v nauce. Pavel VI. po

dlouhém uvažování, které můžeme označit za bolestné, rozetnul

debatu, v níž panovala neshoda dokonce i mezi kardinály. Kaž

dému je jasné, že mu leželo na srdci blaho většiny lidí a že na sebe

vzal tuto zodpovědnost s těžkým svědomím. Poradní komise mu

doporučovala schválit antikoncepci. Kardinál Suenens, který byl

původně proti, změnil názor, a snažil se o něm přesvědčit i papeže.

Pavel VI. nepochyboval o upřímnosti belgického preláta a snažil

se mu vysvětlit, že mít osobní názor na tuto otázku stejně jako

na jiné je luxus, který si papež nemůže dovolit. „Kdybyste byl na

mém místě před Boží tváří, jaké prohlášení byste učinil?“ zeptal

se ho. Na tuto otázku mu kardinál zůstal dlužen odpověď.

4

Rychlý vývoj mravních návyků způsobil rozkol mezi tradičním

morálním učením a praktickým životem mnoha křesťanů. Blaho

slavený Pavel VI. byl sklíčen přijetím této encykliky, jak jen může

být člověk sklíčen při pohledu na to, jak si lidé přestávají vážit

zcela základních principů. Nejkrásnější pasáž by si s ohledem na

naši úvahu zasloužila rozvést:

3

Vydána 25. července 1968 Pavlem VI. Do Francie přišla v nevhodnou chvíli!

4

Srov. Christine Pedotti, La bataile du Vatican, Plon 2012, s. 465.

28Ať se tedy manželé ujmou svého náročného úkolu, posilováni

vírou a nadějí, která neklame, protože Boží láska je nám vylita

do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Ať se vytrvale

modlí za Boží pomoc. Ať čerpají milost a lásku především z věč

ného pramene eucharistie. A jestliže se dosud nevymanili z hří

chu, ať neklesají na mysli, ale ať se pokorně a vytrvale utíkají

k Božímu milosrdenství, které je štědře udělováno ve svátosti

pokání. Takto budou moci dojít k dokonalosti manželského ži

vota, jak ji popisuje apoštol ...

5

Plnost manželského života neznamená, že manželství bude vždy

bez hříchu. Hřích však může být odpuštěn. To, co Bůh a církev jeho

jménem doporučuje, není dodržování nějakého předpisu, jednání

podle pravidel! Jde jí o to, abychom vznešeným aktem svědomí

a víry uvěřili, že církev ukazuje nejlepší cestu, která je sice úzká

a strmá, ale kterou je možné projít; že tato cesta vede k životu

a že všichni jsou povoláni k tomu, aby se po ní vydali, aby se po ní

chtěli vydat; že se to některému páru nemusí zdařit; že je třeba to

uznat jako pochybení, poprosit o odpuštění a pokračovat dál. Tyto

chybné kroky nejsou ničím vážným. Pán „sám věděl, co v člověku

je“ (Jan 2,25). Ale říkat „Tato cesta není mojí cestou; moje cesta je

ta, kterou sám uznám za dobrou...“ – to je vážné! Je tato encyklika

skutečně chybou v komunikaci? Je důležité, aby kněží měli jasno

v tom, co církev učí Božím jménem. Je rovněž důležité opakovat,

tak aby to všichni slyšeli – možná to není dost jasné –, že o mnoha

věcech si mají muž či žena nebo oba společně promluvit s knězem

a že budou vždy respektováni. Někdy musí kněz promluvit, jindy

musí umět zmlknout. Vždy ale musí naslouchat.

Bylo by chybou zaměřit pozornost manželů pouze na jejich sexu

alitu, představující jen jeden z rozměrů jejich vztahu. Zároveň by

5

Humanae vitae, 25, přeložil Karel Skočovský.

29 ale bylo naivní podceňovat jejich rozhodnutí v této oblasti. Mnoho

párů má zkušenost s plodností kázně pro jejich vztah i duchovní

život a považují ji za opodstatněnou i v dnešní době. Současná

sexuální praxe, přinejmenším ta, o níž se hovoří veřejně, je zalo

žena na jiných kritériích. S odstupem času si možná uvědomíme,

že magisterium i tentokrát chránilo důstojnost lidí a důstojnost

manželského svazku, přestože se naneštěstí ocitlo v protiproudu

obecně přijímaných modelů chování.

Jan Pavel II. přišel z jiného světa. Morální, politický a nábožen

ský kontext Polska spolu s aurou, kterou mu vynesla jeho pověst

bojovníka za svobodu, mu umožnil říkat s přesvědčující silou to,

co se mnozí neodvážili vyslovit nahlas.

6

Jistě, narážel na odpor,

ale mnoho lidí mu naslouchalo. Adhortace Familiaris consortio

připomíná milosrdný text Pavla VI.; nerozvádí ho však a vypouští

poslední větu, která mu podle nás dodávala jeho krásnou šíři.

7

Benedikt XVI., jehož morální integrita byla zcela výjimečná,

přesunul důraz jinam. Citujme mimo jiné text z druhého svazku

jeho knihy Ježíš Nazaretský, kde vysvětluje, že křesťanství nelze

definovat jako určitý druh krajního morálního úsilí, jako radikální

nárok. Je to spíše dar bytí s Kristem, dar života s ním.

Ale kdo vlastně o sobě smí říkat, že se povznesl nad „průměr“

cesty deseti přikázání, takříkajíc je nechal za sebou jako samo

zřejmost a teď se pohybuje na výšinách cest „nového zákona“?

Ne, skutečná novost nového přikázání nemůže spočívat ve výši

morálního výkonu. Tím podstatným u těchto slov není apel na

maximální výkon, ale nová základna bytí, která je nám darována.

6

Andrea Riccardi vypráví, že kardinál Wojtyła podpořil Pavla VI., když byla zveřejněna en

cyklika Humanae vitae (v knize Jean-Paul II, la biographie, Parole et Silence 2011–2014,

s. 130–131).

7

Jan Pavel II., Familiaris consortio, 58. Adhortace zveřejněna v Římě 22. listopadu 1981

(Krista Krále).

30To nové může pocházet pouze z daru spolubytí s Kristem a bytí

v něm, v Kristu.

8

Ti, kteří nechodí do kostela, především pak ti, kteří byli pokřtěni,

ale z křesťanské víry si podrželi jen několik zastaralých a zkres

lených myšlenek, církvi vyčítají, že odsouvá šťastný život až do

vzdáleného nebe, jehož existencí si ani nejsou jisti. Je to naopak:

církev učí opravdové křesťany hledět vlastním problémům i pro

blémům svých bližních přímo do očí, naučit se je tak zvládat a vy

tvořit si z nich odrazový můstek. Z mnoha textů papeže Františka

vybírám tento:

Malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být

Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá

své dny, aniž by čelil vážným těžkostem. Všem se musí dostat

útěchy a povzbuzení spásonosné Boží lásky, která tajemně pů

sobí v každém člověku, navzdory jeho nedostatkům a pádům.

... Nechce se po nás, abychom byli neposkvrnění, ale abychom

stále rostli, hluboce prožívali touhu pokročit na cestě evangelia

a nepodléhali skleslosti.

9

Dvě krize společnosti

Ano, spíš dvě než jedna! Společnost zhnusená násilím světových

válek – první, jež otevřeně vraždila, a druhou, která s nevídanou

zvráceností vyhlazovala a již svou pasivitou podporovaly němé

davy – tato údajně rozvinutá společnost se oddala dvojí iluzi: za

tímco Západ podlehl iluzi egoistického liberalismu, Východ snil

o pospolitosti, která povede ke spravedlnosti a prosperitě. Pád

8

Joseph Ratzinger – Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský II, s. 47, Barrister & Principal 2011.

Srov. také: Veillé de prière avec les jeunes (Modlitební bdění s mladými), Freiburg im

Breisgau, 24. září 2011.

9

Papež František, Evangelii gaudium, 44 a 151, přeložil Milan Glaser.

31 komunistických režimů byl vesměs přijat s úlevou, jen tu a tam se

za nimi lidé ohlížejí s nostalgií.

10

Kritika liberálních zřízení však

stále chybí, i přes četná prohlášení magisteria, varující před jejich

skrytou zvráceností. Teprve když jsem opustil Francii a začal jsem

žít v zemi, jež se kdysi nacházela za železnou oponou, uvědomil

jsem si, že krize, jíž procházíme na Západě, se vyrovná té, kterou

prožívali zde, a že skutečné následky čtyřiceti let komunistického

útlaku nejsou o nic tíživější než jiné – možná méně zřetelné – na

západě Evropy. Otec Jeroným se dokonce domníval, že krize zá

padní Evropy v sobě nese větší nebezpečí:

Pro toho, kdo nemá teologální víru, je lepší žít v napětí boje

proti Bohu než pokojně v lhostejnosti. Když se srdce vzbouří,

má větší šanci na uzdravení, než když úplně chybí. Těm, kteří

vykoupení Ježíše Krista odmítají jako zotročení, nechybí na

rozdíl od lhostejných velkodušnost ani velikost.

11

Podívejme se na tento proces blíže. „Smysl pro povinnost“ v křes

ťanské morálce i v morálce laických učitelů zaujatých proti

kněžím byl už v polovině 20. století jen prázdnou skořápkou.

Snadný život díky hospodářskému oživení třiceti slavných po

válečných let s sebou přinesl závan svobody. Uvolnila se sevřená

morálka, která byla beztak pouhou karikaturou. Tento vývoj byl

nevyhnutelný, neboť pod Kantovým vlivem ztratilo dobro svou

přitažlivost a světlo evangelia zastínil smysl pro povinnost, do

konce i v křesťanské katechezi. V tomto odchýlení vidím jednu

z příčin praktického ateismu mé generace. Křesťanství se stalo

pro ty, kteří se od něho vzdálili, synonymem kultury, jež zapovídá

10

Srov. Alain Besançon, Le malheur du siècle, Fayard 1998, kde autor podotýká, že k to

talitním systémům se nepřistupuje stejným způsobem. Zatímco fašismus je všeobecně

odsuzován, komunismus u některých vyvolává nostalgii.

11

Otec Jeroným, Notre cœur contre l’athéisme, Ad Solem 2014, s. 52–53.

32potěšení a radost, kde panuje umrtvování a námaha. Pro jiné

zas splynulo s formalismem, který nemá co dělat s každoden

ním životem.

Jakýkoli transcendentní rozměr se rozplyne ve všemohoucnosti

lidského egoismu. Tento přirozený sklon, který je do člověka

odedávna vložen, se stává jakýmsi počátkem instinktivního indi

vidualismu, který překrucuje dokonce i samotný pojem spravedl

nosti. Najednou není spravedlivé to, čím jsem já zavázán druhým

a co potřebují stejně jako já, ale to, čím jsou druzí zavázáni mně.

Spravedlnost se stává spíš právem než zodpovědností.

12

Tato

deformace je patrná v současné diskusi týkající se dětí. Všichni,

plodní i neplodní, homosexuálové i heterosexuálové mají právo

mít děti, pokud si je přejí. Toto právo však nemyslí na dobro dětí.

Jejich potřeba mít vzájemně se milující rodiče, aby z nich mohli

vyrůst vyrovnaní dospělí lidé, se jeví jako anachronismus. Ten,

kdo staví ve svých úvahách na první místo prospěch dětí, bývá

považován za přízrak z prehistorické doby. Kdo se snaží vysvětlit,

že sexualita musí být usměrňována nejen vzhledem k vlastním

touhám, ale i s ohledem na partnera, děti a společnost, v níž se

rozvíjejí, ten si v nejlepším případě vyslouží pokrčení ramen.

V této souvislosti ztrácí pojem hříchu své antropologické ukotvení.

Jak se mám smířit s tím, že některé touhy (ne všechny), které

zakouším v hloubi sebe sama, mohou být špatné? Co může být

špatného na sexualitě, jež stojí u tělesného základu mé schop

nosti milovat?

12

Viz Servais -Th. Pinckaers OP, Prameny křesťanské morálky: „Právo již neoznačuje to,

co přiznávám druhému jako jemu příslušící, ale to, na co mám právo já jakožto subjekt

tváří v tvář druhému a společnosti. Právo mění svého majitele: spíš než právem toho dru

hého se stává právem mým. Hlubinná orientace spravedlnosti se převrací: nesměřuje již

ode mě k druhým, ale spíš od druhých ke mně. Spravedlnost už neimplikuje kvalitu duše

ani náklonnost k druhému; soustředí se na vymáhání vnějšího práva. V tomto smyslu

spočívá spíš v braní než v dávání.” Autor podotýká, že toto pojetí vychází z nominalismu

14. století, což však neubírá nic na jeho aktuálnosti. Miluji se zcela nenápadně promění v miluji se nebo v miluji, když

mě milují, ať už jde o Boha nebo bližního. Toužím po štěstí se změní v toužím po svém štěstí nebo, dá-li se to tak říci, přeji sám

sobě své štěstí. Z hledám pravdu se stane hledám svou pravdu.

Chci spravedlnost bude nadále znamenat chci svou spravedlnost,

právo pro sebe, nebo sám sebe ospravedlňuji. Rozdíly jsou zcela

nepatrné, neboť sebeláska s oblibou používá slova lásky, aby na

sebe vzala její tvářnost.

13

Cesta evangelia je jistě náročná, osvědčuje však svou vznešenost

a účinnost, kdykoli jsou manželé ve svém vztahu postaveni před ne

snáze, jež s sebou nese každý vztah. Tehdy dají přednost vyrovnanosti

svých dětí před vlastním pohodlím a v této oběti, jež je posvátným

úkonem, celopalem obětovaným božství, nalézají prohloubení své

lásky až za hranice vnímatelného. Podobně jako když mladý muž,

jehož přitahují osoby stejného pohlaví, uzná, že mu tato touha, jak

koli silná a slibná, ve skutečnosti štěstí nepřinese a společnosti, ve

které žije, také ne. Jakmile objevíme, že část lidských tužeb nepatří

k vnitřnímu jádru bytosti, můžeme se rozhodnout milovat jinak, neméně skutečně, možná dokonce hlouběji, než kdyby tyto rušivé

touhy v nás vůbec neexistovaly. Je téměř nemožné, abychom k těmto

závěrům došli sami. Ale pokud to tvrdí někdo otevřený a upřímný, někdo, kdo nemá z ničeho strach, a hlavně, pokud se toto blaho

dárné východisko otevře v přátelství, které je silnější než zmíněná

touha – mám na mysli přátelství s Pánem –, pak možná nakonec

nebudeme ničeho litovat. Do mé kanceláře jednou vešel mladý bratr.

Bylo mu třiadvacet a svěřil se mi: „Moji rodiče mě nevychovávali,

mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Dnes nemám sílu dělat to, k čemu

jsem se rozhodl.“ Zvláštní svoboda. Velké nároky, které klademe

na mladé bratry, přinesou své ovoce, i když to dá mnoho práce.

13

Tamtéž, s. 54.