načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření - Radkin Honzák

Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření
-6%
sleva

Kniha: Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření
Autor:

- Syndrom vyhoření neboli burn out je stav naprostého fyzického a duševního vyčerpání s možnými vážnými zdravotními důsledky. Kdo vyhořel, musel předtím hořet. Musel být ... (celý popis)
Titul je skladem >3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  269 Kč 253
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,4
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 224
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: ilustrace
Vydání: 3. vydání
Skupina třídění: Senzorické a motorické funkce. Emoce. Vůle
Vazba: vázaná s papírovým potahem s lam. přebalem
Umístění v žebříčku: 116. nejprodávanější kniha za poslední měsíc
Novinka týdne: 2018-32
Datum vydání: 2. 8. 2018
ISBN: 9788076010048
EAN: 9788076010048
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Syndrom vyhoření neboli burn out je stav naprostého fyzického a duševního vyčerpání s možnými vážnými zdravotními důsledky. Kdo vyhořel, musel předtím hořet. Musel být zapálený pro svou – většinou lidumilnou – činnost. Ale zapálíme-li svíčku na obou koncích, dostaneme sice dvakrát víc světla, vyhoří však za poloviční dobu.

Tuto knihu napsal známý psychiatr MUDr. Radkin Honzák pro lidi, kteří mají pocit, že jsou pod silným tlakem stresorů a že by se mohli kandidáty vyhoření poměrně snadno stát: „Pokud jste se ocitli v situaci, že plameny vašeho nadšení hodlají už strávit vás, je nezbytná nějaká změna. A jediné, co můžete změnit, jste vy samotní. To je blbé! A těžké! Ale je to jediné skutečně účinné řešení a stojí za to – v každém věku!“

Spíše než na rady typu „to dělej – to nedělej“ se přitom dr. Honzák přitom zaměřuje na to, jak jít životem radostněji a vyhnout se pastem, které – kupodivu – na sebe nastražujeme nejhorlivěji, nejčastěji, nejvíc a nejefektivněji my sami. Nikdo totiž nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá smysl, a zcela si tak uzavírá možnosti poučit se a něco na sobě změnit.

Živě a populárně napsaná knížka popisuje, co to syndrom vyhoření je a jak se rodí, přináší i tabulky s možností „obodovat se“ v naší konkrétní situaci, ale hlavně pomáhá hledat cestu, jak z téhle šlamastyky ven.

MUDr. Radkin Honzák (*?1939) absolvoval Fakultu všeobecného lékařství v Praze. Po čtyřech letech v Psychiatrické léčebně v Kosmonosích nastoupil jako psychiatrický konziliář v tehdejším Ústavu pro výzkum výživy lidu v Krči, posléze integrovaného do IKEM, kde stále pracuje v ambulanci a v transplantačním programu. V souvislosti s ním byl devět let členem etické komise CAHBI ve Štrasburku. Věnoval se pacientům s gastroenterologickými, kardiovaskulárními a nefrologickými problémy, což ho přivedlo k psychosomatice.  Po roce 1989 vedl deset let Oddělení lékařské psychologie, psychoterapie a psychosomatiky 1. LF UK, další dekádu působil na Psychiatrické katedře IPVZ a později v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích.

Ve Vyšehradu vyšel v několika vydáních jeho knižní rozhovor s Renatou Červenkovou Všichni žijem’ v blázinci s podtitulem Současnost očima psychiatra a ohromný úspěch zaznamenala jeho poslední knihy Psychosomatická prvouka. K aktuálním otázkám se Radkin Honzák trefně vyjadřuje též na blogu na www.aktualne.cz. Své celoživotní poznatky shrnuje do věty: „Člověk vydrží víc než zvíře, jen mu dát příležitost.“

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Radkin Honzák - další tituly autora:
Svépomocná příručka sestry -- (Psychothriller) Svépomocná příručka sestry
 (e-book)
Všichni žijem' v blázinci -- Současnost očima psychiatra Všichni žijem' v blázinci
Psychosomatická prvouka Psychosomatická prvouka
 (e-book)
Psychosomatická prvouka Psychosomatická prvouka
Všichni žijem v blázinci -- Současnost očima psychiatra Všichni žijem v blázinci
Čas psychopatů Čas psychopatů
 
Ke knize "Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření" doporučujeme také:
Labyrint pohybu Labyrint pohybu
Nauč se kreslit tvary Nauč se kreslit tvary
Ať žijou mikrouti Ať žijou mikrouti
Kde spí lufťáci Kde spí lufťáci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VYŠEHRAD


V nouzi dá ti radu

každý dobrý přítel,

ale málokterý

dá ti peněz pytel. To vymyslel a napsal Karel Havlíček Borovský.

Pokud vám dá dobrý přítel dobrou radu,

ať se sebou něco uděláte,

protože vypadáte mizerně,

poslechněte ho

a vyhněte se vyhoření.

A buďte rádi!

Kdyby vám dal pytel peněz,

mohli by vás s ním nachytat,

zatknout, zavřít, vláčet médii,

nepropustit na kauci,

a to nemáte zapotřebí. To jsem pro vás vymyslel a napsal já.

NĚCO PŘES TISÍC

SLOV NA ZAČÁTEK

„Kdo chce zapalovat, musí sám hořet,“ prohlašoval v plamenných proje

vech Vladimír Iljič Lenin a netušil, že ho jednou nelichotivě zvěční kari

katurista Háďák s hořícími kalhotami. S ohněm není radno si zahrávat.

Ten, kdo vyhořel, zde mám na mysli psychopatologický stav s možnými

vážnými zdravotními důsledky, musel předtím hořet. Musel být zapá

lený pro svou – většinou lidumilnou – činnost. Ale zapálíš-li svíčku na

obou koncích, dostaneš sice dvakrát víc světla, vyhoří však za poloviční

dobu, upozorňují odborníci v této oblasti. Jak to, že především profesi

onálové zabývající se nejrůznějšími aspekty psychologie a pedagogiky

končí v tomto neblahém stavu? Jak to, že nezohlední to, co by měli

podrobně znát a ovládat? Jak to, že ochránci duševního zdraví, vyso

kých sociálních hodnot a etických maxim jsou těmi, kteří se nejčastěji

dopracují k podobným debaklům?

Lidé se někdy chovají podivně. Jsou ochotni utratit nekřesťanské

peníze za kurz věnovaný přípravě sushi po hokaidském způsobu, což

je možná zajímavé, z praktického hlediska však zase ne tak neskonale

potřebné a užitečné, ale nad nabídnutým seminářem či kurzem o mezi

lidské komunikaci ohrnou nos, protože „to přece dokonale zvládají“

a nikdo je o takové banalitě nemusí poučovat. Autoškolu jsou při neúspě

chu ochotni opakovat třeba pětkrát, ale ani po pátém rozvodu je nikdo

nedostane do partnerské poradny, aby se vyhnuli šestému karambolu,

ke kterému nezadržitelně směřují. To se týká bez výjimky také profesi

onálů, u nichž jsou často tyto oblasti ve stejném, ne-li větším nepořádku

než u jiných lidí. Lidová tvořivost to někdy velmi trefně komentuje, což

profesionálové neradi slyší.

Psychiatra v blázinci poznáš podle toho, že má klíče.

„Přestože jsem si nechala udělat plastiku, tak se se mnou rozvedl.“ Kolikrát jsem tohle slyšel! A bylo marné vykládat, že ve vráskách problém netkví. Ta druhá totiž uměla říct s patřičně vykulenýma očima a nadšeným výrazem, jak je úžasný, a neřvala na něj, když pobryndal ubrus (to přijde až za rok). Někdo moudrý řekl: „Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá smysl.“ Nevím, zda tenhle text má nějaký smysl, ale třeba by mohl mít. Třeba alespoň jednomu člověku ušetřím třicet korun, které by musel zaplatit, kdyby navštívil psychiatra.

Myslím, že jsem přišel na to, proč ti, kteří by to potřebovali jak sůl, se možnostem poučit se a něco na sobě změnit důsledně vyhýbají. Oni sice tvrdí, že je to zbytečné, že to umějí, ale v hloubi duše cítí, že to není pravda. Ale byla by ostuda přiznat, že zaostávají v těchto základních dovednostech, které ostatní tak lehce (to také není pravda, ale zvenčí se to tak může jevit) zvládají. Přiznat, že neumím udělat sushi, není ostuda – to neumí nikdo, ale přiznat, že bych se mohl lépe naučit vycházet se sebou a se svým okolím, to je pohroma, ba až katastrofa! Těžké zranění sebeúcty. Dodejme, že v tomto případě sebeúcty zcela falešné a vratké.

Druhým důvodem je to, že všichni máme ve svém životě nějakou, třeba i neurčitou představu o své roli, o svých cílech a o cestách k nim, a té se držíme jak klíšťata, protože „tak je to přece normální“ a jinak to ani být nesmí.

Dovolte, abych se zde vyznal ze svého hlubokého odporu k pojmu „normální“. Je to výraz zamlžující, omlouvající a posvěcující každou pitomost, kterou v jeho jménu spácháme. Jsou lidé, kteří jej používají dokonce jako embolické emblematické slovo potvrzující každý jejich krok. Kdysi za mnou přišel student, který doslova prolezl do pátého ročníku, jak sám doznal, „neměl ani jedny prázdniny“, protože se místo nich musel učit na opravné termíny, a začal mít obavy, jak dopadne u státnic.

Nechal jsem si vyprávět, jak probíhala poslední – rovněž nijak úspěšná – zkouška. „No, učil jsem se, normálně, sem tam jsme zašli do hospody, normálně, ale myslel jsem, že to docela umim, normálně. Pak jsem šel ke zkoušce, normálně, a von mě vyhodil, normálně.“ Jak vidno, byl to jeho „normální“ algoritmus. Zeptal jsem se, zda si to uvědomuje, že je vlastně tímto způsobem naprogramován. Že bere jako normální, že ho vyhodí od zkoušky? Udělali jsme pak spolu plán, jak začít dělat věci jinak, ne už normálně, ale dobře. O to totiž jde.

Třetím důvodem neochoty je, že všichni dobře víme, že věci by šly jak po másle a všechno by bylo v pohodě, kdyby se chovali rozumně ti druzí! Ti jsou – jak stromečky okolo Břežánek

*

– toho příčinou, že si

nerozumíme, že špatně spolupracujeme, že se trápíme (co mi to zase děláš?!), že věci berou nedobrý směr a nakonec i za to, že máme špatnou náladu. „Ty můžeš za to, že se cítím mizerně!“ To je sice zcela idiotská výmluva, ale současně poselství, že já s tím nemohu nic dělat. Ale, sakra, kdo jiný by s tím měl něco dělat?! Je to také vstup na kluzký svah manipulace, která nikdy dobré výsledky nepřináší. Může být na chvíli úlevné říci si, že já za to nemohu, tím se ale dostávám do spletité situace, kdy si chci odpovědnost jak udržet, tak ji hodit na druhé, a to nelze ustát. Koláč nelze současně jíst a mít celý.

Prostě a stručně řečeno: já to sice moc neumím, ale je to moje pravda, a ta je současně ta nejlepší a když se ostatní nepřizpůsobí..., tak to nakonec po zásluze odskáču. Chci to? Mám někdy pocit, že ty oběti to podvědomě chtějí. Role mučedníka je sladkotrpká.

Následující text jsem psal pro lidi, kteří mají pocit, že jsou pod silným tlakem stresorů, že by je dokonce mohlo ohrozit vyhoření. Čtenářka i čtenář mají plné právo ptát se, kde se ve mně bere odvaha hraničící s drzostí nabízet nějaká moudra na tohle téma. Sebral jsem ji na základě toho, že pracuji už půl století v oboru, který je pro podobné problémy považován za jeden z nejrizikovějších, přitom mě to stále baví a tedy si myslím, že bych se mohl o své osobní i klinické zkušenosti podělit.

Muset je hnusné sloveso, navíc je to germanismus, řeknu to raději bez něj: pokud jste se ocitli v situaci, že plameny vašeho nadšení hodlají už strávit vás, je nezbytná nějaká změna. A jediné, co můžete změnit, jste vy samotní. To je blbé! A těžké! Ale je to jediné skutečně účinné řešení a stojí za to – v každém věku! *

Všimněte si, jak se ta dívčina snaží vylhat ze šlamastiky obviňováním druhých: Vy stromečky okolo Břežánek / vy jste toho příčinou / že můj milý, ze všech nejmilejší / do Břežánek chodí za jinou. Kecá! Na ní to poznáme. Ale poznáme také na sobě, kdy si lžeme do kapsy?

14

Nebudu nabízet rady typu: cvičte, mejte si krk i uši, jezte vitamíny,

neplivejte na podlahu. Kdo je čeká, bude zklamán. Spíš se zaměřím na

to, jak jít životem radostněji a vyhnout se pastem, které – kupodivu –

na sebe nastražujem nejhorlivěji, nejčastěji, nejvíc a nejefektivněji my

sami. Bodejť by ne, vždyť se dobře známe.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist