načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jak voní láska – Julie Cohen

Jak voní láska

Elektronická kniha: Jak voní láska
Autor: Julie Cohen

- Může vůně vyvolat lásku?. - Po smrti matky, slavné malířky, s níž cestovala po celém světě, zůstala Felicity sama. Vdala se za novináře Quinna a ráda se stala součástí jeho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 413
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Blanka Brabcová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1409-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Může vůně vyvolat lásku?.

Po smrti matky, slavné malířky, s níž cestovala po celém světě, zůstala Felicity sama. Vdala se za novináře Quinna a ráda se stala součástí jeho rodiny. Život na venkově byl ale tak klidný a předvídatelný. Pak jednou ucítila ve vzduchu podivně známou vůni, která jí připomněla dávnou lásku. Vůně se objevovala stále častěji a Felicity začala cítit pochybnosti. Má se vydat za hlasem srdce a tajemnou vůní? Nebo si s ní jen pohrává její mysl?

Zařazeno v kategoriích
Julie Cohen - další tituly autora:
Together Together
Jak voní láska Jak voní láska
Spolu i bez sebe Spolu i bez sebe
 (e-book)
Spolu i bez sebe Spolu i bez sebe
 (e-book)
Spolu Spolu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jak voní láska

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Julie Cohen

Jak voní láska – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Pra ha 2019


Přeložila Blanka Brabcová


Kenovi



Část první

Co můžeš dělat, když je ti třicet let, a sotva zabo­

číš za roh ulice, v  níž bydlíš, znenadání tě zalije

pocit blaha – absolutního blaha! –, jako bys náhle

spolkla zářivý kousek pozdního odpoledního slun­

ce, který se v hrudi rozhořel a vyslal roj jisker do

každé částečky těla, do konečků všech prstů rukou

i nohou?

Blaho, Katherine Mansfield



9

Kapitola první

V

ím přesně, kam jdu.

Tu restauraci jsem předtím navštívila jen jednou, ale jak­ mile jsem v Richmondu vystoupila z vlaku, vše kolem vypa­ dalo důvěrně známé. Letmo jsem si ověřila, jestli mám svou jízdenku Oyster card, a když jsem vyšla ze stanice ven, hned jsem zahnula doleva. Pár metrů od východu stál mladý po­ uliční muzikant s hlavou ověnčenou divokými dredy a hrál píseň Walking on Sunshine. Vkládal do vystoupení celou duši i tělo, brnkal na kytaru a škubal sebou do taktu a zpíval do zšeřelého londýnského podvečera, jako by ho dokázal silou vůle proměnit ve slunné letní poledne. Vylovila jsem z kapsy saka librovou minci a přihodila ji na hromádku peněz, která již stačila vyrůst v jeho kytarovém pouzdru.

Koukla jsem na hodinky. Do setkání s Quinnem zbývá pět

minut, stíhám to dobře, mám spoustu času se tam dostat. Jak si vzpomínám, jsem skoro na místě. V  pohodě jsem prošla kolem známých průčelí domů a výloh obchodů a na křižo­ vatce jsem zabočila doprava. Restaurace Cerise se nachází za dalším rohem: sídlí v  cihlové budově natřené nažluto a  má starý kovaný vývěsní štít, plný kudrlinek. Mít po dlouhé době rande opět v Londýně jsme oba brali jako slavnostní událost – a jelikož jsem se kdysi zmínila, že zde podávají nejlepší crème brûlée, jaký jsem kdy ochutnala mimo Paříž, Quinna napadlo zajít si sem.

Zabočila jsem za roh, ale restaurace nikde.

Na okamžik jsem se zastavila a rozhlédla se nahoru a dolů ulicí. Možná že fasádu opravili a  oživili jinou barvou. Pře­ jížděla jsem očima od domu k  domu, ale žádný nezdobil kovaný vývěsní štít, žádný neměl širokánské okno lákající k  nahlédnutí dovnitř, na stoly obklopené hosty. Úzkost mi sevřela žaludek a stoupala vzhůru do hrdla.

Malé zpoždění není problém, řekla Madelyne, když jsem odpoledne, zhruba před dvěma hodinami, na druhém kon­ ci Londýna opouštěla její redaktorskou kancelář. Jenže tohle vypadá na více než malé, pomyslela jsem si.

Potřásla jsem hlavou. Samozřejmě. Když není restaurace tady, bude o blok dál. Já jsem ale hloupá. Rychle jsem zamí­ řila na konec ulice a přešla přes křižovatku.

Quinn nikdy nechodí pozdě. Vždy přijde o  něco dřív. Raději čeká venku a sleduje okolní cvrkot nebo čte noviny, než aby se vzrušoval a  v  duchu nadával. Dalo by se před­ pokládat, že mě zná už natolik, aby když se domluvíme na určité hodině, počítal s tím, že má časovou rezervu, kterou může využít. To ale ještě nikdy neudělal. Párkrát jsem se mu pokusila jemně naznačit, že nemusí tak dbát na dochvilnost. Vše pozorně vyslechl jako vždy, když něco vysvětluju, a pak prohlásil: „Klidně chvíli postojím a přečtu si noviny.“ A bylo to. Quinn je zkrátka Quinn, a jak jsem poznala, nezmění se.

I když nikdy neprojevil ani známku netrpělivosti nebo zne­ chucení, snažím se nechodit pozdě moc často. Dokonce jsem si koupila náramkové hodinky. Nenávidím pomyšlení na to, že pořád dokola čeká a čeká.

Bylo teplo a navíc jsem stále pociťovala úzkost, a tak jsem svlék la sako a  přehodila ho přes ruku. Restaurace by měla být přímo tady, nalevo. Jenže místo Cerise tam zářil nový Starbucks.

Strnula jsem. Zřejmě jsem někde špatně zabočila. Ten Starbucks vypadal naprosto stejně jako každý jiný na světě, a zaruče­ ně ne jako francouzská kavárna. Asi jsem zašla moc daleko. Udě­ lala jsem čelem vzad a vydala se zpátky cestou, jíž jsem přišla.

Vtom zazvonil můj mobilní telefon. Volal Quinn. „Haló, haló,“ ohlásila jsem se, jak nejjásavěji jsem dokázala.

„Ahoj, lásko. Kde jsi? Ještě pořád ve vlaku?“

„Ne ne. Už jsem v Richmondu, ale bohužel jsem asi špatně zahnula. Ale myslím, že na místě budu coby dup.“

„Dobrá,“ řekl. „Uvidíme se za minutku, lásko.“

Quinn zavěsil a  já jsem dala telefon zpátky do kabelky. Vždy říká lásko, opravdu vždy – na rozloučenou, když ráno odchází; při pozdravu, když vejdu do místnosti; na ukončení telefonního hovoru... Vylepšuje tím začátky a konce. Tak se choval jeho otec k jeho matce a Quinn ten zvyk prostě převzal jako vlastní přirozenost.

Na nároží jsem zachytila závan vůně, a dokonce důvěrně známé. Něčí parfém.

Zastavila jsem se a vyhrkla: „Mami?“

Samozřejmě se mýlím. Kde by se tady vzala moje matka? Ale ta vůně byla tak silná, jako by právě prošla kolem.

Rychle jsem se rozhlédla. Nablízku se nacházely dvě dospí­ vající dívky se sluchátky na uších, pán venčící teriéra a mla­ dý pár obtěžkaný nově pořízenou turistickou výbavou, při­ čemž ona vláčela krosnu dosud opatřenou visačkou a on nesl dětskou skládací sedačku. Pak jsem na opačné straně spatřila ženu, která se rázně šinula ke konci ulice. Na sobě měla halen­ ku bez rukávů, odhalující opálená ramena, a džínsy s nohavi­ cemi srolovanými nad kotníky. Dlouhé stříbřité vlasy měla spletené do copu, který spadal na záda. A  za ní se teplým vzduchem táhla květinová vůně!

„Mami?“ Spěšně jsem se vydala za ní. Zabočila za roh, a než jsem tam dorazila, zmizela.

Ale ten parfém jsem stále cítila. Má proslulé jméno, na kte­ ré si bohužel nevzpomenu, a mimochodem, maminka nikdy nenosila žádný parfém. Přesto mi ji ta vůně připomněla, což pohnulo něčím hluboko v mém nitru, přimělo srdce posko­ čit radostí a naplnit se slastnou nadějí. Rozběhla jsem se ulicí a pak jsem tu ženu zahlédla daleko před sebou, jak přechází most přes Temži.

Nemůže to být maminka, v žádném případě. Ale stále jsem myslela na to, co jsem jí už dávno chtěla povědět: Vdala jsem se. Koupila jsem dům. Lituju, ale nedokázala jsem se přimět k tomu, co sis přála. Odpusť, prosím.

U mostu jsem ve spěchu prudce vrazila do muže nesoucího igelitovou nákupní tašku plnou plechovek, která se zařinče­ ním dopadla na chodník.

„Ouvej! Dávejte pozor,“ řekl.

„Promiňte, omlouvám se,“ odpověděla jsem mu a  mož­ ná jsem to adresovala i ženě, kterou, dost dobře nevím proč, sleduju. Sáhla jsem pro tašku, ale muž ji bleskurychle chňapl, zvedl a pak mě očima přejel od hlavy k patě.

„Nenamáhejte se, krásko, posilování svalů je můj koní­ ček,“ řekl.

„Znovu se omlouvám,“ odvětila jsem a  spěšně jsem se vydala přes most.

„Zasmějte se,“ zavolal za mnou. „Taková věc se už možná nikdy nepřihodí!“

Za ženou, která šla rychle, se nahromadily davy lidí. Krát­ ká zastávka s  majitelem nešťastné nákupní tašky vzdálenost mezi námi zvětšila. Ale ta vůně vůbec neslábla, a jak jsem se proplétala mezi chodci a dostávala se blíž, srdce mi tlouklo stá­ le silněji a silněji. Není možné, že až tu ženu dohoním, zjistím, že je to opravdu moje matka Esther Bloomová, která se otočí a mile řekne: drahouš ku. Není přece možné, že by mě máma mohla sevřít do náruče a vše mi odpustit. Vím to, a přesto z té ženy nemohu spustit oči a moje tělo jako by nevědělo, co dělá mysl. Nejsem schopná zkrotit nohy, které teď dokonce zrych­ lily, a jak jsem se dala do běhu, podrážky balerínek bušily do dlažby a pot zmáčel límec tenké bavlněné košile, kterou jsem si dnes vzala. Sako mi sklouzlo z paže, ale včas jsem ho chyti­ la a nacpala do kabelky bez ohledu na to, že se celé zmuchlá. A uháněla jsem kupředu.

Ženu jsem dostihla v okamžiku, kdy otevřela dveře pizze­ rie. Lehce jsem jí poklepala na rameno.

Hned jsem poznala, že to není maminčino rameno. Zjev­ ně jsem se dopustila omylu. Tato žena má tmavší pleť a vlasy jemnější a více protkané šedinami, než měla maminka – ale někde uvnitř jsem se nepřestala kojit iracionální nadějí, že až se otočí, spatřím Estheřinu tvář.

„Mami?“ vydechla jsem sípavě.

Ach ne. Přepadla jsem cizí ženu, která se ani v nejmenším nepodobala mojí mámě.

„Má chyba,“ řekla jsem spíše pro sebe a ustoupila o krok dozadu. „Promiňte, domnívala jsem se, že jste někdo jiný.“

Pokrčila rameny a  vešla do pizzerie. Květinová vůně se vmžiku rozplynula nahrazena závanem pachu pečícího se těs­ ta a tajícího sýra.

Navíc maminka neměla pizzu ani moc ráda. Poškrábala jsem se na čele a rozhlédla se dokola. Začalo se stmívat, po­ uliční lampy se rozsvítily a ulice, v níž jsem stála, vypadala neznámě, dokonce ještě neznáměji, než před pouhými deseti minutami. Myslela jsem, že vím přesně, kde jsem, a rovněž přesně, komu jsem se pověsila na paty. Zdálo se, že nejen oko­ lí, ale celý svět se změnil.

Znenadání v kabelce zazvonil telefon. I bez kouknutí jsem věděla, že volá Quinn v obavách, kde jsem se zdržela. Roz­ hodla jsem se hovor nebrat, protože se určitě za chvíli uvidí­ me. Spěšně jsem se vydala zpátky přes most a pak ulicí, která nyní – když měla všechna auta zapnuté reflektory – vyhlížela dosti rušně. Uviděla jsem směrovku ukazující ke stanici. Dala jsem se tedy po šipce ulicí, která rovněž vypadala divně, ale jestli mě v pořádku dovede zpátky ke stanici, mám vyhráno, protože odtud už konečně najdu správnou cestu.

Ačkoli napoprvé jsem ji nenašla.

Jak jsem se mohla takhle ztratit?

Sáhla jsem do kabelky pro telefon, abych se Quinnovi ohlá­ sila. Někdy je lepší přiznat porážku a dostat se k cíli snadněj­ ším způsobem, a Quinn umí nejen bezvadně navigovat, ale velmi rád také udává směr. A bude hezké slyšet jeho klidný hlas a neodmyslitelné ahoj, lásko.

Pak se staly naráz dvě věci: telefon přestal zvonit a jakým­ si zázrakem jsem uviděla restauraci Cerise  – vzdálenou jen asi třicet metrů, ležící na jiné straně ulice, než jakou jsem si vsugerovala, a Quinn stál před vchodem s telefonem v ruce. Měl na sobě šedý oblek, který si vzal ráno před odchodem na vlak do Londýna, ale kravatu si sundal a  rozepnul líme­ ček košile, aby mohl volněji dýchat. Tmavé vlasy mu vpředu trčely vzhůru jako vždy, když si je projížděl prsty. Restaura­ ce měla jak žlutou fasádu, tak starý ozdobný kovaný vývěsní štít. Širokánským oknem se ven linulo světlo. Vše bylo přesně tak jako dřív.

Jakmile mě Quinn zahlédl, rozběhl se přes ulici, uskočil, aby se vyhnul kolem projíždějícímu taxi, a  za okamžik stál vedle mě. Políbila jsem ho na tvář, pokrytou strništěm, neboť si už pár dnů nechával narůst bradku.

„Dělal jsem si velké starosti, lásko,“ řekl a  políbil mě na oplátku. „Co se přihodilo?“

Pohlédla jsem na manžela: štíhlého, bledého, vážného, s šedýma očima a oddaností faktům. Noviny, které četl během čekání, zastrčil do podpaží. Nikdy v  životě se ne opozdil a samozřejmě ani nesledoval ženu, která už neexistuje jinde než v jeho paměti.

Povzdechla jsem si. „Prostě jsem jen někde špatně zabo­ č i l a .“

Kapitola druhá

V

e vlaku z  Londýna jsem se opřela o  Quinnovo rame­

no, napůl dřímala a pokoušela se vybavit si vůni, po je­

jíchž stopách jsem šla v Richmondu. Z paměti se mi už téměř vytratila, ale určitě v sobě měla něco květinového, něco exo­ tického. Něco, co jsem cítila mnohokrát předtím, jenomže nevím s jistotou kde a za jakých okolností.

Nemusela nutně patřit ženě, kterou jsem sledovala. Asi doprovázela někoho jiného, což vysvětluje, proč zmizela, když jsem neznámou dostihla. Možná že se táhla od květin rostoucích v  truhlíku upevněném na okenní římse nebo na záhonu v zahradě. Možná že se šířila z flakonu prostě vyhoze­ ného na ulici z módního butiku a čirou náhodou se podobala jinému parfému, který jsem znala.

Když jsme pak z nádraží jeli autem domů do Tillingfordu, spustila jsem okénko, abych se osvěžila čerstvým vzduchem, probrala se a trochu se vzchopila.

„Tak tedy Madelyne se nemůže dočkat tvé nové knihy?“ prohodil Quinn, i když jsme vše podrobně prodiskutovali při večeři. Nebo přinejmenším prodiskutovali do míry, jakou jsem považovala za dostatečnou.

„Řekla, že se na rukopis těší.“

„Já také. Přišly jste spolu na nějaké nové nápady?“

Poposedla jsem, narovnala záda a řekla: „Zastav.“

„Jsi v pořádku?“

„Ano, jistě. Ale zastav!“

Quinn zajel na krajnici, a jakmile zastavil, vyskočila jsem z auta. „Pojď!“ vykřikla jsem a rozběhla se k úzkému průcho­ du skrz nepropustný hlohový živý plot.

„Co to vyvádíš, Felicity?“ Quinn vypnul motor, ale světla nechal rozsvícená. Vystoupil a zůstal stát u otevřených dveří a udiveně hleděl za mnou. Silnice zůstávala tichá a noc voněla zelení rostoucí kolem.

„Zhasni světla a přidej se ke mně! Musíme se podívat.“

„Jsi vážně v pořádku? Uf, tak dobrá.“ Dveře auta zaklaply.

Když jsem se po schůdkách dostala na druhou stranu plo­ tu a seskočila na zem, spálila jsem si holé kotníky o kopřivy, ale pokračovala jsem dál, napříč listnatým hájkem. Stříb­ řitá zář spadající shůry umožňovala, abych matně viděla před sebe a  mohla kličkovat mezi stromy. Za sebou jsem uslyšela chřupání Quinnových kroků. Počkala jsem, až mě dohoní, a když stanul po mém boku, společně jsme vyrazili kupředu, abychom zdolali poslední labyrint stromů a vyšli na pole.

Když už nám nic nestálo v cestě, spatřili jsme jasný Měsíc, který právě dorostl do úplňku a visel na obloze jako obrovská stříbrná, dokonale vysoustružená koule.

„Pro tohle jsi mě donutila zastavit?“ zeptal se Quinn.

„Nestojí to snad za podívanou?“ odpověděla jsem a vzhléd­ la k Měsíci. Quinn, stojící vedle, se rovněž zahleděl nahoru. „Přála bych si vědět, jak se všechny ty útvary nazývají.“

„Mare Tranquillitatis, Mare Serenitatis, Mare Imbrium...“ Quinn zvedl ruku a začal ukazovat na různé části mohutné­ ho kotouče. „Když vezmu temněji zabarvené oblasti, tak tam máš Moře klidu, tam Moře jasu a tam Moře dešťů.“

„Překrásná jména. Jak je vlastně znáš?“

„Strávil jsem spoustu hodin s hvězdářským dalekohledem a  knihami o  vesmíru. A  rozkládá se tam také Oceán bouří a Moře mraků – na povrchu, kde se nevyskytuje vůbec žádná voda. Zvláštní, že?“

„Nestálo to tedy za krátkou zastávku?“

Vzal mě za ruku. V noci, kdy se už značně ochladilo, jeho prsty příjemně hřály. „Ano.“

Znovu jsem se zadívala na Měsíc.

„Vím, komu tohle pole patří,“ řekl Quinn. „Byl by dost překvapený, kdyby viděl, jak tady stojím v tuto hodinu.“

„Tak si sedneme.“ Posadila jsem se do ostré trávy na polní mezi, přičemž jsem zmáčkla kabelku, z níž se ozvalo zapras­ kání. Sáhla jsem dovnitř, vytáhla krabičku makronek a nabíd­ la Quinnovi malý pamlsek. „Ráčíte makronku? Je jen mírně na padrť.“

Quinn se rozesmál. „Jsi blázínek. I proto tě miluju.“

„Já tebe také.“ Položila jsem hlavu na Quinnovo rameno a nechala myšlenky volně plout k poklidným mořím Měsíce. „Malé zpoždění není problém,“ řekla moje redaktorka Made­ lyne včera odpoledne. „Ale toto je více než malé. Ode dne, kdy jsme tento díl zařadili do plánu, uplynulo osmnáct měsí­ ců. A stále mi nemůžeš ukázat ani čárku?“

Seděly jsme v  rohu Madelyniny kanceláře, nabízejícím výhled na park. Její asistentka připravila čaj, který donesla ve správné konvici a na správném tácu. Dodala rovněž kra­ bičku makronek a Madelyne trvala na tom, abych si ji vza­ la jako dárek, protože drží dietu. V celé kanceláři panovalo takové ticho, jako by byli všichni přítomní ponořeni do čtení. Všechny stěny, kde nebyla okna, lemovaly regály plné knih. Nad dveřmi, jimiž jsem vešla dovnitř, visel zarámovaný ori­ ginál obálky mé první obrázkové knihy. Jak jsem tak seděla na dřevěné židli, vzadu na šíji jsem cítila upřený pohled Igo­ rových širokých sovích očí.

„Od počátku na tom dělám,“ zalhala jsem. „Ale zatím nic nesplňuje mé představy. Není to zkrátka to pravé.“

Dřív jsme se spolu vždy scházely v restauracích. Na dlou­ hých bohatých obědech, při nichž jsme byznys v  krátkosti vyřídily na začátku, aby mohl jít stranou, a zbytek času jsme věnovaly probírání drbů a rozvíjení čerstvých nápadů. Za pra­ covním stolem vypadala Madelyne jinak. Měla vzpřímenější držení těla a vlasy stažené do uzlu, což působilo stroze.

„Jsem si jistá, že všechno zvládnu,“ dodala jsem.

„Dokonce i jen nějaké skici bych považovala za užitečné,“ řekla Madelyne. „Titulka  – prostě něco, co bychom mohli předvést na Frankfurtském knižním veletrhu. Vydání jsme už dvakrát odložili. Mám obavy, že s tak dlouhou mezerou ztratíme zájem čtenářů.“

„Rozumím a plně souhlasím.“

„Igora všichni tolik milujeme! Všem už moc schází!“ Pak se Madelyne usmála, poprvé za celou dobu, a postavila šálek na talířek. „Vím, že jsi měla poslední dva roky velmi ruš­ né a protkané převratnými událostmi. Spousta skoků nahoru a dolů, věci spojené s manželstvím a s tvou matkou...“

„Ano, ale už jsem v pořádku. Pošlu ti nějaké skici.“

„Dobře víš, že jsem schopná a  vždy připravená pomoct s  hledáním správných nápadů. Od toho tady přece jsem. Můžeš dodat cokoli a pak to spolu dáme dohromady.“

Což ovšem nepůjde, jelikož žádné nápady nemám. Protože to jediné, v čem jsem kdy byla dobrá, odešlo do nenávratna. „Samozřejmě,“ řekla jsem.

„A také dobře víš, že kdykoli si chceš promluvit...“

„Ach, jistě. Velmi lituji, že jsem s  knihou tak pozadu, Maddie. Mám talent opozdit se ve všem. Dokonce jsem při­ šla pozdě i na vlastní svatbu.“

Obě jsme se zasmály, i když jsem řekla čistou pravdu. Druhý den ráno jsem se probudila, poté co Quinn odešel do práce. Vstala jsem z postele, natáhla na sebe župan, vlasy stáh­ la do gumičky a šla rovnou do ateliéru. Zapnula jsem počí­ tač a  skener, přestože jsem zatím neměla čím oba nakrmit. Ze židle stojící u okna jsem odklidila stoh knih, vzala skicář a tužku a vyhlédla ven.

V ateliér jsem si proměnila zadní ložnici chalupy odedávna nesoucí jméno Hope Cottage, kterou jsme s Quinnem koupili, když jsme se vzali. Má lepší přirozené světlo než přední lož­ nice, v níž spíme, a výhled do zahrady tvořené směsicí kvě­ tin, plevele a větrem zkroucených ovocných stromů. Trávník potřebuje posekat, ale když teď z květů třešní a jabloní opadá­ vají lístky, vyhlíží jako posetý růžovo­bílým sněhem, a proto jsem se rozhodla s úklidem počkat. Za teplého počasí někdy vezmu polštář, uvelebím se na kovové lavičce s notně oprýska­ ným modrým nátěrem a v příjemném stínu si čtu. Do zahrady jsem se zamilovala hned při první prohlídce této nemovitosti: přerostlá, divoká a působící jako útulek skřítků usídlených pod červenými náprstníky. Rovněž chalupu jsem si zamilovala – s  rozvrzanými podlahami, vydutými stěnami, podezřelými náznaky vlhkosti v  jídelně a  doškovou střechou, kterou by­ chom vážně měli brzy vyměnit, buď ještě letošní, nebo příští léto. Ale zahrada se stala mým nejoblíbenějším místečkem.

Uviděla jsem kosa, jak hopsá v  trávě. Tak jsem na papír načrtla obrys černé hlavy a  křídla a  doplnila špičatý zobák a blýskavé oko. Pak jsem nakreslila pampelišky, na jejichž žlu­ tém pozadí se hezky odrážel. Vypadalo to velmi dobře, ale sově Igorovi se to nevyrovnalo.

V uplynulých čtyřech letech jsem napsala a také ilustrovala šest knih o Igorovi. Všechny přišly na svět předtím, než jsem se seznámila s  Quinnem. Nejde o  žádnou složitost: Igor je drobounká chundelatá sova, mnohem menší než ostatní čle­ nové jeho rodiny a soví kamarádi. I když není o moc větší než rozčepýřené kuře, má bystrý mozek a umí řešit hádanky.

Například v první knize s názvem Igor Sova vzduchoplavec stále naráží na potíže zaviněné příliš malými křídly. Dokáže popolétnout z  místa na místo, avšak nedokáže se neslyšně vznášet na křídlech, tak jako zbytek jeho rodiny. Proto se cítí špatně a  trápí se obavami, že nikdy nevyroste v  řádnou sovu. Časem se spřátelí s veverčí rodinou, která si vybudova­ la domov v dutině mrtvého stromu stojícího na břehu řeky. Když se řeka rozvodní, Igor se přátelům snaží pomoct, ale je moc malý na to, aby všechny přenesl do bezpečí. A tak rych­ le vynalezne něco jako rogalo, křídla zhotoví z posbíraných ptačích per a kostru z větviček, a létací stroj přepraví vever­ ky do bezpečí. Potom využije vynález pro sebe a na tichých křídlech vesele krouží spolu s  rodinou. Vstoupil do dětské literatury jako jediná sova plachtící na rogalu, a zjevně proto slavila kniha obrovský úspěch a prodalo se více výtisků, než kdo očekával. Vytvořila jsem tedy další díly, přinášející různé příběhy, ačkoli já bych v tom pokračovala i bez slávy.

Igor Sova také bojoval se zločinem: v knize Igor Sova a opičí hlavolam prokáže, že má talent bystrozrakého detektiva, kte­ rý si jako jediný všimne, že ořechy kradou lstiví mravenci. A pro změnu v Případu ohrožených drahocenných vajec si uvědo­ mil, že být pidisovou, umožňuje vlézt do prasklé skořápky, a  tak zachránil řadu životů. V  posledním dílu, který jsem dokončila zhruba před dvěma roky těsně předtím, než jsem se dozvěděla, že maminka onemocněla, založil Igor vlast­ ní soví školu, ve které učil jiné lesní tvory luštit záhady, ale žárlivá straka tam provedla sabotáž. Igor pachatele vypátral a nakonec se spřátelili.

Sevřela jsem rty a  vedle kosa nakreslila Igora. Velké oči, usmívající se zahnutý zobák, tupá křidélka. Se ztvárněním Igora jsem nikdy neměla problém. Dělám to už řadu let, de facto od dob dospívání, kdy jsem ho vymyslela, abych pobavi­ la maminku i sebe během dlouhých cest vlakem a za večerů při svíčkách, když nám vypnuli elektřinu čistě proto, že Esther zapomněla zaplatit účet. Moje matka se jako pravá umělky­ ně nejlépe vyžívala na velkých plátnech, já milovala kousky papíru a kuličková pera. Také jsem měla v oblibě jednoduše dýchnout na studenou okenní tabuli a prstem čmárat do mlž­ ného oparu. Uměla jsem vypovědět příběh kdykoli a třeba jen pár tahy, když to byl krátký příběh.

Když maminka dostala rakovinu, snažila jsem se, abychom se viděly co možná nejčastěji. Kvůli pendlování vlakem sem a tam jsem však ztratila spoustu času a přirozeně i sil. Mysl a fantazie prostě vypověděly službu. Neobjevila jsem žádný nový příběh, který bych si přála sdělit druhým, a ani žádné záhady, které by malá sova mohla vyřešit.

S  povzdechem jsem opřela loket o  skicář a  jen tak zíra­ la do zahrady. Stará okenní tabule měla nerovnou plochu, a  když jsem se trochu nahnula na druhou stranu, obraz se pokřivil a  tráva se jevila tlustší a  pokleslá. Madelyne, jako vždy okouzlující, se chovala přívětivě a laskavě, ale spokoje­ ná se mnou nebyla. Asi bych si měla najít jiný džob. Jenomže tohle je jediná věc, kterou dělám s láskou a opravdu mě baví. Předtím jsem obsluhovala jako číšnice, pracovala za pultem v různých barech a obchodech, vydělávala dost peněz na ces­ tování a pak je zase všechny utratila. Lidé projevovali zájem o mé umění, ale spíš kvůli matce – vysoce oceňované malíř­ ce. Kreslit Igora, líčit jeho příběhy, být za to placená a držet v rukou hotovou knihu mi dodávalo pocit, že jsem konečně někde zapustila kořeny. Našla jsem způsob života, jaký jsem si představovala.

Co se stane, když nevymyslím nic dalšího? Nakladatel­ ství mě bez milosti vyhodí na dlažbu. S  největší pravděpo­ dobností požádá o vrácení zálohy, což by mi nečinilo velký problém, ale bylo by to ponižující. Pak by nezbylo než najít si na práci něco jiného. Něco, co na venkově dělají jiné vda­ né ženy v  domácnosti, aby využily hromadu volného času. Dopolední dýchánky u  kávy. Charitativní akce. Návštěvy knižních klubů...

Znovu jsem pocítila rostoucí paniku, kterou jsem zažila včera cestou do restaurace. Dostala jsem strach, protože někde hluboko v duši jsem věděla, že Igor je ukončená záležitost, že jsem vyčerpala všechny příběhy, které jsem vytvářela, abych potěšila maminku, kterou jsem milovala, a  musím se roz­ hodnout, co si mám dál počít se životem. Nyní už nemohu klesnout, vrátit se zpátky k věcem, které jsem kdysi dělávala. Nemůžu vzít práci někde v baru, abych si uspořila dostatek peněz a pak si zajela do Indie. Jsem vdaná, vybrala jsem si život s Quinnem tady v Tillingfordu a všechny možnosti, které mi nabízela minulost, se rozplynuly do vzduchu.

Co to bylo za vůni, která doprovázela ženu, již jsem potka­ la na ulici? Povědomá, dokonce důvěrně známá. Přiměla mě ohlédnout se do minulosti a zapátrat po nějakém neurčitém momentu, který jsem už zapomněla.

Uslyšela jsem zvonění telefonu a vstala ze židle. Venku zača­ lo pršet a kos odletěl pryč. Počítač na stole samočinně přepnul na spořič obrazovky, na jejíž černé ploše se tu a tam mihlo jako meteor světélko. S výjimkou dvou ptáčků – jednoho reálného a jednoho imaginárního – jsem měla skicář prázdný. Prošla jsem temnou chalupou do kuchyně, kde máme telefon.

„Ahoj, lásko,“ řekl Quinn. „Jak jde práce?“

„ Po m a lu .“

„Mohu nějak pomoct?“

„Ach, děkuji, ale nemyslím, že bys dokázal zázrak. Mám prostě špatný den.“

„Ve zdejším papírnictví pořád z regálu záhadně mizí obál­ ky. Nemohla bys požádat Igora, aby tento případ vyřešil?“

Zvedla jsem poněkud roztřepený okraj květovaného ubru­ su. Lidé, kteří v sobě nemají tvůrčího ducha a tráví dny kon­ struováním skutečných životních příběhů a stavějí na faktech, zřídka mají představu o  energii potřebné k  vyprodukování opravdu dobrého nápadu. Myslí, že člověk může jednoduše vybrat nějakou starou věc a hravě se postarat, aby fungova­ la. Maminka nikdy neměla ve zvyku předhazovat návrhy na Igorovy historky. Počkala, až přišly na svět, a pak si poslechla, co zajímavého se opět přihodilo.

„Žertoval jsem,“ řekl Quinn.

„Myslela jsem, že máš dopoledne nabité jednáními.“

„Teď je poledne. Čas na oběd,“ odpověděl, a když jsem se podívala na hodiny visící nad dřezem, zjistila jsem, že uka­ zují pár minut po dvanácté. „Jen jsem si pomyslel, že brnknu, abych věděl, jak se máš. Zněla jsi jako...“

„Mám se fajn. Všechno je fajn.“

„... zaneprázdněná až nad hlavu.“

Na plastovém odkapávacím tácu stál dnem vzhůru Quin­ nův hrnek, a miska od snídaně, které umyl a nechal uschnout. Viděla jsem, že vlevo vedle konvice připravil můj oblíbený hrnek, zdobený ručně malovanými lístky. I bez nakouknutí jsem věděla, že dal dovnitř sáčkový čaj, abych neztrácela dra­ hocenné vteřiny, když jsem se chystala pilně kreslit. Posadila jsem se tam v županu, který jsem dosud nesvlékla, a tupě se zahleděla ven do zahrady. Měla bych manželovi poděkovat, říct pár hřejivých a  láskyplných slov, abych mu po perném dopoledni zpříjemnila polední pauzu, ale podráždilo mě, jak mi slovně i věcně připomněl, že v nadcházejících časech možná nebudu mít na práci nic lepšího než umývání nádobí a vaření čaje.

Zavřela jsem oči. Tohle je další stránka manželství: je třeba dělat a říkat to, co je druhému nejmilejší, a tvrdě dát stranou to, co člověk cítí.

„Moře klidu,“ řekla jsem. „Nebyl ten Měsíc včera v noci úchvatný?“

Quinn

K

řtiny proběhly skvěle. Hlavní aktér Jacob Edward Isaac

Harrington, naditý do starožitného běloskvoucího

miminkovského oblečku, kropení vodou prospal, a  zatím­ co společnost sledovala obřad konající se v  tillingfordském kostele z  12. století, hustý déšť padající od rána se umoud­ řil a venku už jen drobně poprchávalo. Většina vesničanů se přemístila do zadní zahrady Harringtonových. Novopečení rodiče stáli uprostřed a děťátko, které se mezitím probudilo a tichounce si brblalo, kolovalo z rukou do rukou. Quinn stál zády k tisovému živému plotu, v ruce držel sklenku prosec­ ca a vyměňoval si názory na potomstvo s Patrickem, kterého v redakci považoval za svoji pravou ruku a který bydlel v jed­ nom z domků nově postavených na kraji obce.

„Musím přiznat, že v posledních dnech mám po příchodu domů jen pět minut klidu, a to když jdu uklidit nářadí,“ řekl Patrick. „Zpočátku vystačíš s plenkovými kalhotkami a koje­ neckou výživou. Pak přidáš kaše, cereální směs Weetabix. Zkoušel jsi někdy dostat zaschlý Weetabix ze stěny?“

„Tvrdý jako cement, že?“

„Přesně tak. Myslím, že ho použiju na vyspárování prask­ lin ve zdech. A tolik záludných otázek od starší ratolesti. Proč jsou hlemýždi, tati, zeptala se včera. Nechtěla vědět, proč jsou slizcí nebo proč mají ulity, ale zkrátka proč jsou. Úplně mě vyvedla z konceptu. A pak, všude se válejí hračky. Dnes ráno jsem bosou nohou stoupl na dílek lega. Patrně až u vás doma jste slyšeli, jak řvu a nadávám.“

„Divil jsem se, co je to za rámus,“ řekl Quinn s úsměvem. Nebral Patrickovy stížnosti vážně, na stole měl tři fotogra­ fir svých dvou dcer a další s sebou nosil v peněžence. Quinn upřímně věřil v sílu slov – koneckonců se tím živil –, ale někdy více než slova platí činy.

„Teď je řada na tobě,“ řekl Patrick a  s  velkým uspokoje­ ním vypil poslední doušek šampusu. „Mimochodem, kde máš svou drahou choť ?“

„Támhle pod jabloní,“ odpověděl Quinn a podíval se přes zahradu na Felicity zabranou do hovoru s Emmou a Gurin­ der. Všechny měly sklenky v ruce a zřejmě se dobře bavily. Jakýmsi šestým smyslem vnímal Felicity téměř nepřetržitě, což nezažil s žádnou jinou ženou nebo dívkou, kterou znal. I když zde mohlo zapůsobit i to, že se na hony lišila od ostat­ ních přítomných dam. Všechny na sobě měly šaty hrající pas­ telovými barvami, povětšinou doplněné umělými květina­ mi a šály, předpisové punčochy, světlé střevíce na podpatku a vlasy pečlivě nakadeřené, hladce učesané nebo spoutané do výstavního drdolu. Felicity si vzala šaty ze zářivě zelené lát­ ky se vzorem tvořeným spoustou kroužků, zpod nichž dole nepatrně vykukovala krajková spodnička, nylonky vynecha­ la a  holé nohy vyšperkovala jasně červenými balerínkami. Vlasy vyčesala nahoru a stočila do chaotického uzlu, z nějž vyklouzlo pár vlnitých pramínků. Oči si obtáhla černou tužkou a rtěnku barevně sladila s obuví.

Předtím, než potkal Felicity, nepoznal Quinn žádnou ženu, která by dokázala, aby neupravenost působila jako efektní záměr.

Předtím, než potkal Felicity, neznal a nevěděl spoustu věcí. Například odhalil, že manželce porozumí člověk lépe, když zdálky sleduje, jak se chová na zahradě, než když s ní mluví v prostředí domova.

„Má styl, že,“ prohodil Patrick.

„Je umělkyně a pochází z uměleckého prostředí.“ Quinn dopil svůj drink. „Je úžasná.“

Měl spoustu přátel, kteří žili v manželství a tvrdili, že se navzájem milují, přesto si jeden na druhého stěžovali, když partner nebyl v dohledu. Zdálo se, že v každém vztahu jsou drobné potíže, které dřou jako písek. Přísahal, že tohle nikdy nedopustí, že jim se to nestane.

„Novomanželé,“ usmál se Patrick. „Dáš si ještě bublinky?“

„ A n o , p r o s í m .“

Jakmile se Patrick vzdálil, Quinn strčil ruce do kapes a dovolil si tajně pozorovat manželku. I když se vzali téměř před rokem, stále pociťoval čiré potěšení. Dvojice místních děvčat stále živě klábosila, ale Felicitina pozornost viditelně ochabla. Stála tam a zdvořile naslouchala, ale její oči nepří­ tomně hleděly do dálky a úsměv ve tváři se vytratil, nahrazen napjatým výrazem, jako by se úporně snažila zachytit nějaký zvuk zaznívající mimo dosah jejího sluchu.

Na co myslí, když se tváří takhle? Co slyší a cítí?

Už před svatbou se Felicity vyptával na různé věci, pro­ tože o ní chtěl vědět všechno. Byla však z hory otázek vydě­ šená a dávala mlhavé odpovědi, a tak přestal vyzvídat. Změna nenastala ani v manželství; přestože vše ostatní sdíleli, hned na počátku dala jasně najevo, že potřebuje soukromí. Ales­ poň ve své mysli, hlavně ve chvílích, kdy dočista zapomněla na svět kolem sebe. Tělem byla s ním, avšak duchem se tou­ lala jinde.

Quinn sám otevřel Felicity celou mysl i duši. Nedovedl si představit, že by se s ní nepodělil o jedinou myšlenku a jedi­ ný pocit, kdyby projevila zájem vyslechnout si, čím se zabývá v hlavě a co prožívá v nitru. Svoji minulost mohl bez váhání nazvat otevřenou knihou. Žili ve vesnici, kde vyrůstal, mezi lidmi, s nimiž se znal prakticky od narození, a kdyby skrýval nějaká temná tajemství, neměla by moc velkou šanci zůstat pod pokličkou.

Vzpomněl si na minulý víkend, jak na pustém poli za úplň­ ku držel Felicity za ruku a recitoval jména měsíčních moří. Jako teenager strávil bezpočet hodin s hvězdářským daleko­ hledem, který dostal od otce k Vánocům, a podrobně studo­ val Měsíc – aniž tušil, že jednoho dne bude ve tmě rozjasněné stříbřitou září držet Felicity za ruku a dávat k dobru jména, která se naučil.

Quinn vykročil a  přes zalidněnou zahradu zamířil k manželce s úmyslem vzít ji tam pod jabloní znovu za ruku, přivolat ji zpátky do reality a jemně naznačit, že už není sama, že jsou na vše dva.

„Na slovíčko, Quinne Wickhame. Teď a hned! Jsem šťast­ ná, že jsem vás zde zastihla.“ A vzápětí vstoupila Quinnovi do cesty Irene Millerová.

Paní Millerová byla místní drbna a ráda si hrála na investiga­ tivního novináře, k čemuž jako nástroje užívala většinou čajo­ vé dýchánky a poslouchání za dveřmi. Quinn se k tomu občas na několik minut propůjčil, aby se dozvěděl informace z tře­ tí ruky, které v  žádném případě nehodlal dát do tisku. Před nedávnem paní Millerová žadonila, aby v  novinách dostala vlastní sloupek, který by naplňovala klepy nebo možná zají­ mavostmi tety Sally. Patrick soudil, že takový povedený nápad by mohl lidi nalákat a dokázal by značně zvednout novino­ vý náklad. Quinn se klonil spíše k  názoru, že by způsobila všeobecné pohoršení a  uvedla celý kraj do válečného stavu.

„Dobrý den, paní Millerová,“ řekl nadšeně. „Doufám, že se vám daří dobře.“

„Nestěžuji si,“ pronesla a přitočila se blíž. „Dejte pro jed­ nou na moudrou radu. Myslím, že byste si měl pohovořit s Bel Andrewsovou.“

„Pročpak?“

„Právě se támhle potlouká kolem okurkových sendvičů. Když si pospíšíte, mohl byste ji odchytit. V  našem spolku, tedy míním Tillingford Tea Pot, přišlo na přetřes, že před pár dny se konalo neoficiální zasedání obecní rady.“ Paní Mil­ lerová si prstem poklepala na špičku nosu. „Tajné jednání. O rozpočtu.“

Radní Bel Andrewsová skutečně postávala u stolu se send­ viči a  vyhlížela stejně netečně a  nespiklenecky jako vždy. Koutkem oka Quinn zahlédl, že Felicity se otočila, a než se nadál, proklouzla živým plotem chránícím pás jabloní.

„Děkuji za tip, paní Millerová. Dozajista s Bell promluvím co možná nejdřív. A  kdybyste mě teď omluvila...“ Quinn začal couvat.

Paní Millerová sledovala Quinnův pohled. Felicitina sklen­ ka a kabelka stály v trávě opuštěné. „Co vás a vaši manželku tak nezkrotně láká lézt do toho plotu?“

„Trnky,“ bleskurychle odpověděl Quinn. „Toužíme po vlastním keři, a  proto hledáme pěkné řízky, které si chce­ me zasadit do zahrady. Ještě jednou děkuji, paní Millerová.“ A zamával na rozloučenou.

„Váš otec by se nikdy neprodíral živými ploty! Zvláště ne trnitými!“ zavolala za odcházejícím Quinnem, který v zádech cítil její slídivý pohled.

Když došel k  Emmě a  Gurinder, stále vesele tlachaly. „Ahojky,“ pozdravila Quinna Gurinder. „Právě jsme si poví­ daly s – ach, ještě před minutkou tady byla. Tvoje manželka je opravdu zajímavá. Zvláštní.“

„A co jste propíraly?“ zeptal se Quinn, neschopen odolat pokušení.

„Jakou pifku na tebe měla Emma na základní škole a jak jste se spolu poprali,“ prozradila Gurinder.

Emma se začervenala. „Na základní škole jsem měla pifku na každého. Nesnášela jsem, jak nebetyčně obdivuješ Davida Enrighta, a hleďme, jak dopadl.“

„Já jsem Davidovi neukradla tužku a nestrčila si ji pod pol­ štář jako ty tu Quinnovu,“ přisadila si Gurinder.

„Kušujte,“ řekl Quinn. „Doufám, že neměla ohryzaný ko­ nec, což se často stávalo. Poslyšte, neřekla Felicity, kam jde?“

Emma se rozhlédla dokola. „Asi pro další drink.“

„Hodně jsme se nasmály,“ řekla Gurinder. „Staré historky. Felicity to nevadilo.“

Quinn silně pochyboval, že žákovské potyčky Felici­ ty bavily. Ale proč tak náhle zmizela? Poděkoval děvčatům a odebral se prozkoumat živý plot. Brzy našel úzkou mezeru, kterou se rozhodl protlačit na druhou stranu. Přitom zachy­ til sakem o větev, a jak se pracně vyprošťoval, uslyšel ženský smích.

Ten plot od sebe odděloval zahradu Harringtonových a Thompsonových, kteří bydleli vedle. Nyní spolu s ostatní­ mi oslavovali křtiny a na trávníku stála osamělá prolézačka a houpačka zavěšená na vysokém rámu. Felicity klečela v trá­ vě u dlážděného patia a něco držela v rukou.

Quinn zamířil k ní a za chůze znepokojeně zavolal: „Feli­ city, co se děje?“

Snažil se nevnímat pocit úlevy, který ho zaplavil. Připustit si úlevu by znamenalo, že měl hrozný strach, že ho manželka opustila. Že v jednom ze svých podivných momentů, v nichž ji nepoznával a přes veškerou snahu k ní nemohl proniknout, na něj zapomněla.

Znovu zakusil vedlejší účinek lásky. Moc Felicity milo­ val a dodnes nemohl uvěřit, že se stal šťastlivcem, kterého si vyvolila.

Z Felicitina uzlu vyklouzlo o něco více volných vlasů a na nadloktí jedné holé paže měla dlouhý rudý šrám.

„Našla jsem ptáčka,“ odpověděla.

Quinn si klekl vedle ní na promoklou zem a rázem pocí­ til, jak mu na kolenou vlhnou kalhoty. Ten tmavý šedohnědý pták byl vrabec domácí. Ležel v  jamce Felicitiných dlaní se složenými křídly, očima sevřenýma do skoro neviditelných škvírek a strnulýma nožkama, jako by upadal do kómatu.

„Zaslechla jsem ostrý náraz a pak žuchnutí,“ řekla Felicity. „Hádám, že naletěl do skleněných dveří. Nejprve jsem mysle­ la, že má zlomený vaz, ale zjistila jsem, že dýchá.“

„Neměla jsi ho zvedat ze země.“

„No... myslela jsem, že pokud má opravdu zlomený vaz, stěží bych mohla věc zhoršit. Co uděláme, jestli má poraně­ ná křídla?“

„Viděl jsem na křtinách Anila,“ odpověděl Quinn. „Nevím, jestli léčí i  divoká zvířata, ale můžeme požádat, aby toho nešťastníka v rychlosti vyšetřil.“

„Cítím, jak mu tluče srdce,“ zašeptala Felicity. Špičkou palce se jemně dotkla šedohnědého peří na vrabčákově hru­ di. „Jako by vibrovalo, ale pauzy jsou velmi krátké. Nežijí ptáci rychleji než my? Nejen kratší dobu, ale i rychleji, inten­ zivněji?“

Quinn otevřel ústa k odpovědi, ale nemohl honem přijít na něco příhodného – možná by se nejlépe hodili kolibříci a to, jak rychle žijí. Vtom vrabec otevřel oči a koukl na Quinna. Dopřál si okamžik, aby si monstrum či obra, jehož měl před sebou, zběžně prohlédl, a potom se vyhoupl na nohy, roztáhl křídla a se zašustěním se vznesl do vzduchu. Felicity se pře­ kvapením rozesmála, prázdné dlaně stále držela rozevřené před sebou.

Quinna nenadále přepadlo nutkání roztáhnout paže, sevřít ji pevně v náruči, položit se s ní do trávy a v doprovodu tlume­ ných zvuků zábavy doléhajících sem odvedle prociťovat tlu­ kot jejího i svého srdce. Jenže se nacházeli v zahradě Thomp­ sonových, kde nemohou bezostyšně válet sudy po trávníku obklopujícím malé hřiště.

„Sláva! Měl velké štěstí,“ zajásala Felicity, vstala a oprášila z šatů úlomky větviček a trávy. „Mám dojem, že by se slušelo vrátit se na oslavu.“

Quinn rovněž vstal. „Paže nebolí? Máš tam pořádný šrám.“

„Cože?“ Felicity se podívala na paži. „Ach, opravdu. Ale jinak jsem v pořádku.“

„Raději bychom to měli obejít k hlavní bráně než znovu prolézat dírou.“

„Omlouvám se,“ řekla Felicity, když odstavovali bicykly bránící jim v cestě do předzahrádky. „Neuniklo mi, jak si tu party vychutnáváš.“

„Vysvobodila jsi mě ze spárů paní Millerové, rozvíjející konspirační teorie.“

„Věděl jsi, že jedna z tamtěch žen ti ukradla tužku, když jsi byl ještě kluk?“

„Vše bude zítra na programu zasedání tillingfordského dámského spolku, který bezpochyby s nadšením probere, jak se manželé Wickhamovi vypařili ven živým plotem.“

„Ach, drahý.“ Felicity strnula zděšením a  Quinn ji paží objal kolem pasu. „Snad se nedomnívají, že ti kradu tužky,“ vyhrkla zděšeně.

„Jak si vzpomínám, všechny jsem ti dal.“ Došli k  bráně, a když Quinn otevíral, dodal: „Dal bych ti cokoli.“

Kapitola třetí

S

tále jsem musela myslet na to, jaké to bylo, když malý

vrabčák vylétl z  mých dlaní. Jednu chvíli tam spočíval

lehounký jako pírko a v další chvíli byl pryč. Pocítila jsem, jak zaťal drápky do polštářků dlaní, odrazil se a vmžiku se vznesl do vzduchu, jehož závan mi pohladil tvář. Ufrnkl.

Quinn se šel převléct z obleku do něčeho pohodlnějšího, ale já jsem zůstala v  odpoledních šatech. Zula jsem balerín­ ky, lehla si na pohovku, uvelebila se na zádech a bosá chodi­ dla hodila na širokou měkkou opěrku. Prosecco mě omámilo a uvolnilo. Když se Quinn vrátil, zvedl mé nohy, jen aby se mohl posadit do rohu a položit si je na klín.

„Užila sis to?“ zeptal se.

„Myslela jsem, že je mrtvý. A pak se přímo v mých dlaních vrátil zpátky do života.“

Quinn se usmál. „Ano, ale měl jsem na mysli křtiny.“

„Ach. Tam bylo vše prima. Jenom pět chvalozpěvy jsem se dosud nenaučila.“

„Ed a Alice vypadali velmi šťastně. Snažili se o dítě už delší dobu a teď se konečně dočkali.“

„Ano, velmi šťastně,“ přisvědčila jsem. „A hned plně využi­ li nový důvod k nakupování bez výčitek svědomí. Viděl jsi ten novotou zářící dětský kočárek, který stál v chodbě? Vypadá trochu jako napodobenina vesmírné lodi.“

Quinn zamumlal, že jde o užitečnou věc, a začal mi mnout chodidlo. Umí božsky masírovat nohy. Patrně našel dobrou učitelku ve své bývalé přítelkyni Maye, která stále trpěla bolestmi nohou. Netušila, že jednoho dne budu z jejích potíží zaviněných špatně padnoucí obuví profitovat já. Je to div­ né, každý náš vztah, s výjimkou toho prvního, bývá slátaný dohromady z věcí, které jsme se naučili v dřívějších dobách, a zvyků částečně formovaných druhými lidmi. Zavřela jsem oči a přemítala, co jsem vnesla do vztahu, který vyvrcholil manželstvím, já. Faktem je, že Quinn se dalece liší od mých ostatních známostí.

„Hodně jsem přemýšlel,“ řekl Quinn.

„ A c h , d r a hý.“

„Vím, že to je vždy nebezpečné.“ Přejel palcem po klenbě plosky mého chodidla, což vždy lechtá, ale je to skvělé. Sexy. „Vzpomněl jsem si na něco, co dnes řekl Patrick, a také... jak byly křtiny krásné, Ed a Alice šťastní a jejich rodiče rovněž. Rád bych věděl, jestli pomýšlíš na...“ Zhluboka se nadechl. „Tedy... nemyslíš, že je načase začít se snažit o dítě?“

„Dítě?“ Posadila jsem se, přitáhla nohy k tělu, přeložila je křížem přes sebe a otočila se čelem ke Quinnovi. Podíval se na mě.

„Znáš přece ty malé tvorečky, co pijí mléko,“ řekl. „Určitě jsi o nich už slyšela.“

„Samozřejmě že slyšela. Netušila jsem, že jednoho chceš.“

„Nepovažuješ za dobrý nápad založit rodinu?“

„Já... řečeno na rovinu, jsem o  tom dosud nepřemýšlela. Vždyť jsme se vzali teprve před nedávnem.“

„Příští měsíc to bude rok.“

„Vážně celý rok?“ V duchu jsem si jako o překot spočíta­ la, že opravdu máme za sebou skoro plných dvanáct měsíců. „Utekl rychle.“

„Myslel jsem, že to je jeden z  důvodů, proč jsme koupili tento dům,“ pokračoval Quinn. „Tři ložnice: jedna pro nás dva, druhá pro tebe jako pracovna a tu třetí proměníme v dět­ ský pokoj. Navíc prostorná zahrada umožňuje přístavbu, kdy­ bychom měli více dětí.“

Žila jsem v přesvědčení, že jsme tuhle chalupu koupili pro­ to, že nás uchvátila. Protože před dveřmi kvetly růže, omítku brázdily praskliny a v záři zapadajícího slunce došková stře­ cha zezlátla. Myslela jsem, že třetí ložnici necháme volnou neboli v záloze, aby podle potřeby posloužila například jako hostinský pokoj.

„Hned tehdy jsem se zmínil, jakou mám představu,“ řekl Quinn.

„Opravdu?“ podivila jsem se.

„Ano.“ Quinn přikývl a hlasem prozrazujícím, že neztrácí trpělivost, pokračoval: „Vyprávěl jsem ti, jak tady manželé Ogdenovi strávili celý život, přivedli na svět tři děti a potom spolu zestárli. Že jejich syn Michael vystudoval pedagogiku, nastoupil na zdejší školu a učil mě matematiku. A rovněž jsem řekl, že tohle místo představuje to pravé hnízdečko pro nás a přímo nabádá udělat totéž co Ogdenovi.“

„Zřejmě jsem všechno zapomněla.“

Quinn si v rozčarování nebo zklamání smutně povzdechl.

„Jednoduše jsem to pustila z hlavy,“ řekla jsem. „Neuvě­ domovala jsem si, že ty nikoli.“

„Od počátku jsem to považoval za přirozený, či chceš­li normální další krok.“

„Nevím. A je to normální? Nebo jsme my normální pár?“

„Samozřejmě že jsme.“

Osobně jsem si tím nebyla tak jistá. Dnes na křtinách jsem si připadala jako pěst na oko a jasně jsem viděla, jak se lišíme od ostatních párů, které se pyšnily bouráky s pohonem na čtyři kola, miminky v rádoby luxusních taškách s držadly a batolaty v roztomilých oblečcích vyžadujících žehlení. Párů manželů, kteří zosobňovali pojem „moje druhá polovička“, vzájemně si doplňovali věty a probírali kvalitu místních škol.

„Vše se semlelo tak náhle, Quinne. Vždyť před rokem a půl jsem tě dokonce ještě ani neznala.“

„Určitě jsi zaznamenala, že moje matka na to dost často zavedla řeč.“

„Ach ano, ale Molly je prostě taková, nemám pravdu? Mys­ lela jsem, že její řeči pouštíš jedním uchem dovnitř a druhým v e n .“

Quinn se necítil rozčarovaný, ale raněný. A  teď jsem se dotkla i jeho matky. Pohladila jsem ho po paži.

„Vše je pro mě nové, Quinne. Pravděpodobně bych chtěla, ale musím si to kapku srovnat v hlavě. Ty máš jasno, ale já ne. Ale slibuji, že odteď o tom budu přemýšlet. Bereš?“

Quinn se předklonil, políbil mě na čelo a vstal z pohovky. „Děkuji. Dáš si sýrový sendvič? Já s chutí. Hned jich pár udě­ lám.“ Zavrtěla jsem hlavou a  Quinn odešel, aby mě nechal o samotě sedět v obývacím pokoji a nerušeně přemýšlet. Druhý den ráno nasedl Quinn na kolo a odfrčel pro noviny, aby se vrátil domů dřív, než vylezu z postele. Když jsem stála u okna ložnice a navlékala si ponožky, uviděla jsem, jak při­ jíždí. Před hlavní branou sestoupil z kola, které protlačil do­ vnitř a nechal stát venku, aniž se zatěžoval zajistit ho řetězem a  zámkem. V  Tillingfordu nikdo nic nezamykal. Zpočátku jsem myslela, že tento zvyk zde panuje proto, že tady nikdy nedošlo k žádné krádeži, ale věc se měla trochu jinak. Všichni místní občané se dobře znali, a když se vzácně přihodilo, že se někdo stal obětí zloděje, snadno sám zjednal nápravu. Quin­ novi zmizelo kolo dvakrát a  v  obou případech vedly stopy k nezletilému Cameronu Bishopovi. Quinn se pokaždé vydal k Bishopovým, aniž by se zastavil na kus řeči, prošel kolem domu dozadu ke kůlně a vzal si svůj majetek zpátky. Na poště jsem se několikrát setkala s Cameronovou matkou Lisou, která se této záležitosti nikdy nedotkla ani slovem.

Minulou noc jsem toho moc nenaspala, přestože jsem se do postele odebrala před Quinnem, a když přišel, předstíra­ la jsem, že spím. Quinn má samozřejmě pravdu – jako skoro vždy. Muž a žena, kteří se milují, se vezmou a pak mají děti. Jdou prostě ruku v ruce s přirozeným řádem věcí.

Quinn by byl úžasným otcem. V páru nám vše dobře kla­ pe a mít spolu dítě zní smysluplně. Jsme finančně zabezpeče­ ní. Máme pojištění a hypotéku splácíme hladce a vždy včas. S  kariérou si nemusím dělat starosti, mé povolání je mož­ né hladce zvládat z  domova. Děťátko by od narození žilo na zdravém venkově v  kruhu milujících rodičů a  blízkých, zahrnujících jedny prarodiče a tetu. Skutečně ideální situace. Naprosto odlišná od podmínek, v nichž jsem vyrůstala, když jsem putovala od domu k domu, vystřídala řadu různých zemí a peněz jsme měly buď málo, anebo hojnost a nikdy nic mezi tím. Dítě stvořené Quinnem a mnou by obklopovala jistota a  pohodlí. Znalo by své místo ve světě. Bylo by Wickham nejen jménem, ale i povahou a temperamentem.

Nebylo by celé po mně, což považuju za velmi dobrou věc.

Po schodech jsem sešla dolů do kuchyně. Ve dveřích jsem se na okamžik zastavila a  podívala se na zárubeň se třemi sloupci zářezů označujících výšky všech Ogdenových dětí – tak jak po půl palci a poté palci rostly, a u každé značky stá­ lo datum. Největší byl Michael a nejmenší Sophia. Poslední datum bylo 1978. Tento kousek historie, v němž jsem spat­ řovala další kouzlo chalupy, mi teď připadal spíše jako mapa budoucnosti.

Quinn postavil konvici na sporák. Podle vyprázdněné ple­ chovky lesknoucí se ve dřezu jsem poznala, že už zanesl ven jídlo pro kočku našich sousedů. Na stole ležely noviny a vedle stála krabice pomerančového džusu.

„Dobré ráno, lásko,“ řekl Quinn a  natáhl se pro dózu se sáčkovým čajem.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem. Vytáhla jsem z chladnič­ ky lahev mléka a postavila ji na stůl. Každou sobotu a neděli pořádáme v kuchyni ranní rituál skládající se z čaje a novin. Když přinášejí velkou kauzu, Quinn někdy koupí dva výtis­ ky, abychom se spolu nemuseli prát. Jakmile udělal čaj, přidala jsem do obou hrnků trochu mléka. Potom nalil do přichysta­ ných sklenic džus a usadil se k četbě.

Po očku jsem Quinna pozorovala. Plně se soustředil na čerst­ vý příděl aktualit, a  když jsem se později zeptala na článek, jemuž věnoval největší pozornost, byl schopen tlumočit ho téměř do písmene.

Několikrát už jsem se ho zeptala, proč se nepřestěhoval do Londýna a  neucházel se o  práci v  jednom z  předních tisko­ vých vydavatelství, místo aby dělal šéfredaktora lokálního plátku.

„Mám rád život tady,“ odpověděl.

„Ale mohl bys s klidem dojíždět,“ navrhla jsem. „Spojení máš pravidelné, vlaky jezdí přesně a každá cesta trvá jen sla­ bou hodinu.“

„Dlouhá pracovní doba, dlouhé dojíždění, nepřetržité sou­ peření mezi kolegy, boje s vnější konkurencí. Nejsem ambi­ ciózní, Felicity. Vše, co chci, je být šťastný.“

Jsem přesvědčená, že Quinn by se skvěle uplatnil v celostát­ ních novinách. Je zvědavý a všechno si pamatuje. Ale viděla jsem, že rád žije zde, kde vyrůstal a všechny kolem sebe zná. Lichotilo mu být znám jako Derekův a Mollyin syn, Suziin bratr a muž, který se sám vypracoval ve skutečnou osobnost a vydobyl si v rodné obci vlastní postavení. Když noviny pře­ vzal, už jen skomíraly a  nezadržitelnou rychlostí směřova­ ly k zániku. Zvýšil objem placené inzerce a reklamy, rozvi­ nul prezentaci na internetu a  rozšířil zpravodajství tak, aby zahrnovalo více než reportáže o  skautských srazech a  dění v zemědělství. Většinu obsahu psal sám, vybíral případy hod­ né podpory a  předkládal návrhy na zlepšení této malé části světa. Zapojil list do každoroční soutěže regionálních novin a  většina jeho spolupracovníků věřila, že příští rok zvítězí. Skoro vše, čeho dosáhl, jsem se dozvěděla od Patricka, neboť Quinn se úspěchy zásadně nechlubil.

Teď otočil stranu. Popíjela jsem čaj a přeskakovala pohle­ dem od temena jeho hlavy na ruku držící hrnek a oči sledu­ jící text. Zjevně nezapomněl na to, co nastínil včera večer. V duchu jsem se ptala, kdy to vytáhne znovu.

A ptala jsem se sama sebe, co odpovím.

Vstala jsem od stolu, abych připravila pár toastů.

„Co máš dnes v plánu?“ prohodila jsem.

„Na otočku se stavit u rodičů. A právě mě napadlo, že by nezaškodilo jít předtím na procházku,“ řekl s  očima stále upřenýma na novinovou stránku. „Chceš se přidat?“

„Ach.“ Otočila jsem hlavu k  oknu a  letmo pohlédla ven, kde nádherně svítilo slunce. „Já... měla bych se snažit kreslit.“

„Příjemná procházka by ti mohla dodat inspiraci.“

Potřela jsem hotové toasty máslem a marmeládou, oba dala Quinnovi a  vložila do topinkovače další dva plátky bílého chleba určené pro mě. Vycítila jsem, že ve vzduchu visí otáz­ ky, neboť v pozadí té jedné, kterou položil, stála jedna nevy­ slovená, přetrvávající zde od včerejšího večera.

„Raději ne,“ řekla jsem. Po celý následující týden se Quinn ani slovem nezmínil o dětech nebo možnosti jedno si pořídit. Dělal pravý opak. Jakmile se v televizi objevila reklama na dětské pleny, nehnul ani brvou, s kamennou tváří vstal ihned z křesla a šel si uvařit čaj. Obdob­ ně se choval i za jiných okolností. Například když jsme s přáteli zašli na drink do hospody Seven Stars, paní hostinská Rowan si přisedla a začala vyprávět, jak se sklonila do dětského kočárku patřícího mladému páru, který zrovna obědval, a miminko ji oběma ručkama draplo za vlasy a nechtělo pustit... a Quinn ji bez okolků přerušil, dříve než stačila dovést napínavý příběh do konce, a pro obveselení společnosti vytáhl z rukávu žhavou novinu, že osmdesátiletý místní občan se s cílem získat finan­ ční prostředky pro charitu chystá vystoupit na Kilimandžáro.

Bylo by to zábavné, kdyby nebylo vše tak opravdové. I když poslední otázka zůstávala nevyřčená a ignorovaná, visela mezi námi nepřetržitě. Náhle se mi zjevil obraz baculatého růžové­ ho batolátka vznášejícího se u stropu popsaného haldou dalších nezodpovězených otázek našeho manželství. Jako na povel jsem andílka poletujícího tam nahoře nakreslila a  bez váhá­ ní jsem ten arch papíru hodila do koše. Poté jsem nakresli­ la několik květin s  naivními obličeji. Vzápětí jsem si všimla nové praskliny ve zdi u předního vchodu a zakryla jsem ji tím obrázkem květin.

Jakmile ve čtvrtek večer začaly v televizi reklamy, Quinn vstal z pohovky a zeptal se: „Dáš si pivo?“

„Ano, prosím,“ odvětila jsem.

Sledovala jsem, jak odchází do kuchyně, a snažila se před­ stavit si, jaký by asi byl dnešní večer, kdybychom měli děťát­ ko. Po celé podlaze a  pod oknem by se povalovaly hračky. Možná že by ten drobeček trávil večer s  námi a  spal v  mé náruči. Nebo by spal ve vlastním pokoji, kam bychom na sto­ lek dali dětskou chůvičku, a  Quinn by občas v  ponožkách vyběhl nahoru ověřit, jestli je vše v pořádku.

Nebylo by to o moc jiné. Nešlo by o katastrofální zvrat. Valná část věcí by pokračovala normálně. V běžném životě by se v podstatě nic nezměnilo, s výjimkou faktu, že rodina by měla o jednoho člena víc a jeho blaho by zcela záviselo na mně.

Kapitola čtvrtá

Drahá slečno Bloomová, možná si vzpomenete, že jsem Vám před několika měsíci písemně sdělila, že naše galerie pořádá od začátku července do konce srpna širokou retrospektivu předních děl Vaší matky. Jsme nesmírně nadšení, neboť se jedná o první výstavu prací Esther Bloomové, která se koná mimo Londýn ode dne, kdy odešla na věčnost, a navíc p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist