načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jak si smrt došla pro kata -- a další mordy z dob c. k. a první republiky - Miloslav Martínek

Jak si smrt došla pro kata -- a další mordy z dob c. k. a první republiky

Elektronická kniha: Jak si smrt došla pro kata -- a další mordy z dob c. k. a první republiky
Autor:

Na základě archivních dokumentů líčí autor prostřednictvím přímých účastníků, katova pomocníka, vyšetřujícího soudce, syna zavražděného, detektiva, soudního zpravodaje či ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 268
Rozměr: 22 cm
Skupina třídění: Trestní právo
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5666-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor na základě archivních dokumentů líčí příběhy lidí, které chamtivost či psychická porucha přivedly před soudní porotu, do vězení nebo až na samotnou šibenici. Tři případy pocházejí z doby, kdy se psalo c. k. a nad vchodem vládl dvouhlavý rakouský orel; druhá trojice se odehrává v době první republiky. Vyprávějí o zabitém četníkovi, který se objevil v nesprávný čas na nesprávném místě; o zabití horního inspektora v Příbrami, kterého pachatel považoval za zdroj svých obtíží; o dvou bratřích, které k vraždě přitáhl lesk zlata v hodinářské dílně; o sňatkovém podvodníkovi, jenž zabil oklamanou služku ze strachu z prozrazení nebo o smrti učitelky hudby, jejíž peníze měly posloužit marnotratné matce mladistvého vraha.

Popis nakladatele

Na základě archivních dokumentů líčí autor prostřednictvím přímých účastníků, katova pomocníka, vyšetřujícího soudce, syna zavražděného, detektiva, soudního zpravodaje či advokáta) příběhy lidí, které chamtivost či psychická porucha přivedla před soudní porotu, do vězení nebo až na samotnou šibenici. (a další mordy z dob c.k. a první republiky)

Předmětná hesla
Kriminální případy -- Česko -- 19.-20. století
Vraždy -- Česko -- 19.-20. století
Zařazeno v kategoriích
Miloslav Martínek - další tituly autora:
Krvavá cesta k Sarajevu Krvavá cesta k Sarajevu
Těsnohlídkova norská kalvárie Těsnohlídkova norská kalvárie
 (e-book)
Velké polární výpravy Velké polární výpravy
Jak si smrt došla pro kata -- a další mordy z dob c. k. a první republiky Jak si smrt došla pro kata
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Miloslav Martínek

JAK SI SMRT

DOŠLA PRO KATA

a další mordy z dob c. k.

a první republiky



© Grada Publishing, a. s., 2015 Odpovědná redaktorka Eliška Tersago Korektura Dana Řezníčková Grafická úprava a sazba Roman Křivánek, Art007 Obálka Jakub Karman, Art007 Vydala Grada Publishing, a. s. pod značkou COSMOPOLIS v Praze roku 2015, jako svou 5888. publikaci Tisk FINIDR Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7 ISBN 978-80-247-5666-0

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být

reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího pí

semného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9787-8 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9788-5 (ve formátu EPUB)

Tuto útlou knížku chci věnovat panu vrchnímu soud

nímu radovi a někdejšímu přednostovi Okresního soudu

v Berouně panu Josefu Bartlovi (1879–1952), jenž ve

mně, aniž to mohl tušit, probudil první jiskřičky touhy

po lidské spravedlnosti.

(9)

PROLOG

Začátek bývá většinou stejný. Dříve než zajdu do  archivu, projdu si

literaturu, prostuduji noviny a teprve potom si objednám archivní ma

teriál. Přesto při pohledu na první listy prožívám jisté rozechvění. Asi

jako v  divadle, než se rozhrne opona, dozní předehra a  padnou prv

ní slova. Zvědavě si prohlížím obálku. Není na ní vůbec nic pěkného.

Bývá zašpiněná, počmáraná registraturními čísly a poznámkami úřed

níků, jejichž rukama spis prošel. Se zvláštními pocity si přečtu jméno

obžalovaného, případně jeho společníků, a zapíšu signaturu. Písmena

C (Crimen) nebo Vr (Verbrechen) jsou zkratkami pro slovo zločin.

Teprve potom otevřu desky, zběžně prolistuji seznam uložených

písemností a začátek dramatu přichází. Na prvním místě bývá zápis

o spáchaném zločinu, jak ho kdosi ohlásil na policii, četnické stanici

nebo přímo u soudu, zpráva o ohledání místa činu i první výslechy

svědků. Poměrně brzy přichází protokol o zatčení pachatele, neboť

dlouhé pátrání po téměř geniálním pachateli je spíše dílem fantazie

autorů detektivek. Skutečnost bývá mnohem střízlivější a  geniál

ního detektiva nahrazuje vyšetřující soudní úředník v  civilním,

mnohdy už obnošeném obleku...

MILOSLAV MARTÍNEK

Po  řádném poučení předsedajícím, porotci složí přísahu Jeho Veličenstvu (nebo Republice československé) a usedají do lavice. Soudní zřízenec požádá o  chvilku strpení a  soudní senát na  chvíli odchází. Stráž odvádí obžalovaného. Do  jednacího sálu vstupuje nedočkavé obecenstvo, které si řádně zakoupilo vstupenky a zahajuje boj o nejlepší místa v auditoriu. Jsou mezi nimi příbuzní a známí oběti i obžalovaného, dámy, které chodí k soudu pravidelně (mnohé by už mohly samy soudit), či mužští zvědavci těšící se na  pikantérie. Doufají, že předseda senátu nebude příliš úzkostlivý a  nevyloučí obecenstvo při probírání některých choulostivých míst. V každém je kousek krvelačnosti. Objevují se studenti práv a k vyhrazeným místům míří nezbytní novináři. Na svá místa usedá státní zástupce, vědom si své důstojnosti si rovná papíry na stolku, i obhájce, jež si trochu nepřítomným pohledem prohlíží obecenstvo, které, jak doufá, získá na svou stranu.

V sále to zašumí – přivedli obžalovaného a zpravodajové si do notýsku rychle zapisují první dojmy. Zapisovatel, zpravidla mladší příslušník soudního personálu, vyvolává kauzu a  vyzve přítomné: „Povstaňte, soud přichází.“ Do sálu vstupuje předsedající spolu se dvěma přísedícími. Hlavní líčení může začít...

(11)

1.

MÁLO DŮSTOJNÁ SMRT

TVŮRCE POLKY

Psal se 12. červen 1876. Pražský občan Karel

Petr Kheil, obchodník a majitel kupecké ško

ly, vyšel z domu v Myslíkově ulici do pozdně

jarního rána. Blahovolně pokynul domovní

kovi, který v té chvíli začal rychleji pohy

bovat koštětem, s nímž zametal chodník před

domem. Petru Kheilovi se zdálo, že právě dnes

se na něj sousedé dívají s větší pozorností

než jindy. U Zemského soudu začínal proces

s Josefem Pavlíkem, jenž podle obžaloby za

vraždil v dubnu toho roku manžele Nerudovy

z Odoleny Vody, a Karel Petr Kheil byl vylo

sován za porotce a vůbec nepochyboval o tom,

že vážnost, kterou (jak se alespoň domníval)

získal ve společnosti, ho předurčuje k úlo

MILOSLAV MARTÍNEK

(12)

ze prvního porotce. Věřil, že povede jednání

„dvanácti rozhněvaných mužů“ a potom přečte

odpovědi na otázky, s nimiž se na porotu ob

rátí soudní senát.

Ve svých třiatřiceti letech již dosáhl dostatečně

důstojného postavení. Absolvoval otcovu kupeckou

školu a tři roky (1863–1866) zásoboval odborný

mi články národohospodářskou rubriku listu Ná

rod. Nastoupil učitelskou dráhu na otcově škole

a v roce 1875 si otevřel vlastní vyučovací ústav.

Dost důvodů pro to, aby se mohl domnívat, že stojí

na dost vysokém stupni společenského žebříčku. Poroty v  Rakousku byly v  roce 1876 celkem novodobou záležitostí. Po krátké existenci v letech 1848–1853, kdy se uplatňovaly v tiskových záležitostech, je znovu zaváděla prosincová ústava z  roku 1867 pro nejtěžší zločiny a přečiny či pro politické a tiskové kauzy. Definitivní zakotvení porotního systému přinesl trestní řád vydaný v květnu 1873, do něhož byl zařazen i článek o výběru porotců.

Každý rok na počátku září připravila zvláštní komise seznam po

rotců pro nastávající soudní rok. Vycházela přitom ze seznamů daňových poplatníků, neboť v porotě mohl zasednout pouze občan, který platil alespoň 10 zlatých (ve  městech o  více než 30  000 obyvatel to byl dvojnásobek, tedy 20 zlatých). V porotě směli zasednout jen muži starší třiceti let s  domovským právem v  Předlitavsku (západní části rakousko-uherského mocnářství), kteří v příslušné obci pobývali ale

MÁLO DŮSTOJNÁ SMRT TVŮRCE POLKY

(13)

spoň jeden rok. Samozřejmou podmínkou byla znalost čtení a psaní, ale vybraní porotci nemuseli znát jazyk, v němž se líčení odehrávalo. Vyloučeny byly osoby s tělesnou, nebo dokonce duševní vadou.

Trestní řád nepřipouštěl účast státních úředníků (mimo profesory na  vysokých či středních školách), důstojníků a  vojáků, duchovních, ale ani učitelů na obecných školách, a dokonce ani „těch, kdož zaměstnáni jsou výkonnou službou na  poštách, železnicích, při telegrafu a na parních lodích“.

Předpokládal totiž, že dlouhé soudní líčení by je odvádělo od jejich služebních povinností.

Funkce porotce byla čestná, tedy neplacená, a  tak se vybraní „rozhněvaní muži“ mnohdy chtěli z této nepříliš atraktivní služby vyvléci. Zákon to umožňoval všem, kdo dosáhli šedesátky, říšským i  zemským poslancům. Omluveni mohli být také lékaři, ranhojiči a  lékárníci, kteří získali potvrzení o  nenahraditelnosti při jejich povolání. A  navíc, „na  konci každého období porotního předsedající porotního soudu má se dotázati porotců, chtějí-li užíti práva osvobození (...) až do  konce roku kalendářního, neb na dobu kratší (...)“, když už toho roku museli zasedat v porotě. STREJČEK NIMRA KOUPIL ŠIMLA Případ, který se měl projednávat, znal obchodník Kheil z  novin. Odehrál se v noci z 9. na 10. dubna v obci nedaleko Prahy, kterou tehdy nazývali Vodolka (dnes Odolena Voda). Zvláště barvitě jej popisoval pětikrejcarový Pražský denník (12. 4. 1876) pod titulkem Strašná vražda ve  Vodolce: V  tiché jindy obci naší panuje dnes kruté pobouření, neboť byl zde hrozný zločin oukladné a loupež

MILOSLAV MARTÍNEK

(14)

né vraždy spáchán. Zdejší učitel Josef Neruda a  jeho manželka Josefína byli včera večer o  10. hodině ve  svém příbytku v  domě č. 59 zavražděni nalezeni.

Kantor Neruda, který žil ve  Vodolce na  odpočinku, nebyl obyčejným penzistou. Po léta působil v nedalekém Kostelci nad Labem jako řídící učitel. Miloval hudbu a pod jeho vedením zněly z kostelního kůru přímo andělské zpěvy. Vynikala přitom Anna Stolzová a  po  ní její dcera Terezie – Teresina, sólistka milánské Scaly a  milenka Giuseppa Verdiho, který pro ni ve  svých operách skládal ty nejslavnější sopránové árie.

Po  širokém okolí proslula Nerudova dechová kapela, o  kterou se přetahovali pořadatelé besed, plesů a  dalších tanečních zábav široko daleko. O  kapelníku Nerudovi se rozneslo, že právě on se stal prvním autorem polky, kterou prý na  podzim 1830 předvedla služebná Anna Chadimová. Tanec, nazývaný „maděra“, znala z rodných Petrovic na Sedlčansku. O Nerudově prioritě pochyboval v  jeho okolí jen málokdo. Václav Klášterský, měšťan labskokostelecký, odpovídal v roce 1862 na dotaz rakousko-uherského zastupitelského úřadu v Londýně: „Asi roku 1830 tančila služebná děvečka jedenkráte v neděli odpůldne na dvoře mých rodičů, kde ve službě byla; zpívala a tančila obé podle taktu pravidelně. Všickni v domě jsme se dívali, a poněvadž to byl tanec neobyčejný, nabídl se mladší tehdejší učitel, pan Josef Neruda, nynější učitel na  Vodolce (...), melodii v notách sepsati. Příští neděli uspořádali studující a městští synkové taneční zábavu, ku kteréž děvečka dostaviti se musela, nejen synky, ale i dcerky v tanci cvičit, a tehdy se tančila v Kostelci nad Labem polka poprvé...“

MÁLO DŮSTOJNÁ SMRT TVŮRCE POLKY

(15)

„Strejček Nimra koupil šimla za  půl páta tolaru...“ Karel Petr Kheil se přistihl, jak si v duchu prozpěvuje veselou melodii, na kterou už o masopustu 1831 tančila celá Praha, a polka dál pokračovala do světa. V roce 1839 pronikla do Vídně a o rok později dobyla Paříž. „Polka jede...,“ básnil Jan Neruda, jmenovec kosteleckého kantora.

Obyvatelé Odoleny Vody, kam se po letech Josef Neruda uchýlil, když přenechal ukazovátko i rákosku v Kostelci nad Labem svému synovi, si mezi sebou povídali, jaké bohatství musejí staří Nerudovi mít, když se polka hraje na  tolika zábavách v  celém světě. Sousedé věděli, že si starý kantor pravidelně ukládal nějakou tu zlatku do mělnické spořitelny. Navíc leckomu půjčoval malé částky peněz a v jeho pozůstalosti se našly dlužní úpisy v celkové částce 3300 zlatých. Podle sdělení jednoho ze synů Josefa Nerudy našla se po otcově smrti v jeho bytě spořitelní knížka s částkou 4610 zlatých. Údajné bohatství řídícího učitele na odpočinku vyvolávalo závist a přitahovalo pomluvy. Staří manželé Nerudovi prý nežili v  nejlepší shodě. Mnozí slýchávali z jejich bytu křik a hlasité hádky.

Také v den vraždy večer, asi o osmé hodině, uslyšeli spolubydlící z domku č. 59 zoufalý výkřik: „Ježíšmarjájosef !“ Vyběhli na dvorek, ale nikdo se neodvážil přistoupit k  bytu Nerudových. Po  chvíli se vrátili do bezpečí svých domovů.

O  dvě hodiny později se vracel syn jednoho z  nájemníků Josef Singer z  hospody. Bylo mu divné, že u  Nerudových jsou otevřeny dveře do  bytu. Znovu svolal obyvatele domku. Opatrně vstoupili do bytu. V předsíni uviděli Josefu Nerudovou ležící v krvi a ve vedlejším pokoji ležel na  zemi její nebohý manžel. Josef Neruda zemřel na místě, jeho manželka skonala až druhý den v  nemocnici,

MILOSLAV MARTÍNEK

(16)

aniž však promluvila. Přivolaný četnický závodčí Bezděk popisoval: „Stopy od krve se nalézaly již ve vorhause na cihlách až u dveří a byla krev stříkaná i na zdi, v pokoji pak samém byla krev v loužích od dveří kolem kamen až k zadnímu šifonéru (pozn. autora: skříni) (...) Věci v příbytku byly ve velkém nepořádku.“

Nikdo nepochyboval o tom, že Neruda a jeho žena byli zavražděni. Vražda tato byla provedena dle uznání lékařského tupým nástrojem, a  sice buď kladivem, aneb sekerou, psal Pražský denník. Podle pitevní zprávy byl Josef Neruda udeřen osmkrát, jeho žena utrpěla čtrnáct ran. Musela se zřejmě bránit, neb má na  ruce modřiny a  v  zaťaté pěsti držela chumáč cizích vlasů (...) Také starý Neruda musel se tuze bránit, neb má prst u levé ruky proseknutý, uvažoval zpravodaj Pražského denníku a  dále pokračoval: Vrah prohledal šatník a  prádelník, nenašel však knížku spořitelní v  knihovně uloženou. Byl ve  své práci nejspíše vyrušen, neboť neměl ani času vytáhnout Nerudovi zlaté hodinky s řetízkem z kapsy. Skutečně viděla dcera Singrova (Samuela Singera, souseda Nerudových) stín prchajícího člověka. Pravděpodobně si vzal, ve snaze aby jej ve tmě nikdo nepoznal, na sebe Nerudův plášť a klobouk, které později našli četníci v nedalekém lesíku.

Svědci viděli ještě v půl osmé Josefu Nerudovou, jak šla do sousedního Kubovcova hostince pro pivo. Všechny udivovalo, že jindy tak uzavření Nerudovi otevřeli dveře od bytu neznámému návštěvníkovi.

Ještě v noci začali četníci pátrat po okolí. Prohledali místa, kde se častěji zdržovali tuláci a vagabundi, ale bez výsledku.

MÁLO DŮSTOJNÁ SMRT TVŮRCE POLKY

(17)

Příští den byla Květná neděle (9. 4.). Hned ráno přišel za četníky košíkář Václav Mládek a udával, že hned po ránu potkal v kořalně U  Gebrů nádeníka Josefa Pavlíka, na  jehož oblečení viděl zřetelné stopy po krvi. Četníci se vydali do továrny, kde podezřelý bydlel se svou matkou. Josef Pavlík neměl dobrou pověst. Závodčí Bezděk popisoval Pavlíka jako „osobu odvážlivou, nebezpečnou, které se ve  Vodolce každý bojí“. Bývalý voják Benedekova pluku byl v  minulosti dvakrát trestán za  krádež. Do  Vodolky se vrátil teprve před rokem. Živil se příležitostnými pracemi jako nádeník. Ředitel cukrovaru jej chtěl zaměstnat jako sluhu, ale pro drobné krádeže ho propustil. Vykládal sousedům v  Odoleně Vodě, že chrání jejich majetek, a požadoval na drobné platby, ale nikdo mu nevěřil. Farář ho viděl na hřbitově u kostela se střelnou zbraní, ale Pavlík se vymlouval, že chodí střílet vrabce, což říkal i při výslechu. Proslýchalo se, že vyhrožoval zapálením obce, ale při vyšetřování u okresní soudu v Karlíně mu nic nedokázali. Podle některých svědků prý dokonce vyhrožoval nebohému učiteli Nerudovi zastřelením, neboť Kurtison, jak se Nerudovi přezdívalo, byl spolu s bývalým farářem vinen, že Pavlíka odvedli na vojnu, kde sloužil celých dvanáct let. Představenstvo obce o  něm psalo, že se vždy jevil „co osoba nebezpečná, drzá, spupná, bouřlivá, zvláště z ohledů náboženských velmi surově se ukázal“. Víckrát byla trestána i Pavlíkova třiasedmdesátiletá matka Alžběta.

Je těžké zakrýt skvrny od krve na šatech, když chudý člověk má jen jedno oblečení. Navíc uviděli četníci, že Pavlík má poškrábané ruce a špatně umytou krev i na uchu. Marně se Pavlík vymlouval, že se od  krve zašpinil při řezání kostí, když vypomáhal v  cukrovaru,

+


MILOSLAV MARTÍNEK

(18)

nebo že se mu před nedávnem spustila krev z nosu. Jeden z četníků se porozhlédl po obydlí a mezi pelestí a peřinami uviděl zakrvácenou obálku, ve které mohly být uloupené peníze. V předsíni za špalkem na dřevo našel sekyru: „Jak jsem ji do ruky vzal, tak jsem viděl, že jest zamazaná od  čerstvé krve. (...) Musím zde uvésti, že také porovnávali jsme nalezenou u Pavlíka sekerku, ač tvrdil, že i krvavé stopy na čepeli a železe ve velkém množství schledané od kostí, které tluče, pochází, je sekerou z továrny s kterou se tato práce koná, to však byly pouze na železe nepatrné části masité, nikoli však od krve stříkané tekuté, a zvláště nebylo na sekeře tovární na čepeli pozorování takových skvrn, jako na sekeře Pavlíkové.

V kapse jeho kabátu nalezli jsme barevný řasený šátek silně krví rozetřenou zamazaný a sice od utírání krve, a také jsem se přesvědčil, podle stop, že topůrko jeho sekery bylo smité (Sic!), poněvadž byla krev mezi těmi rozškrábaninama docela dobře k pozorování,“ vypověděl do protokolu závodčí Karel Pivnička. Četníci měli svého pachatele.

„Pavlíka jsem přivedl do našich kasáren, kde jsem jej zevrubně prohlížel za přítomnosti ředitele továrny a schledal (sic!) jsem ještě ucho a prostřed. části před uchem stopy stříknuté krve ještě dosti čerstvé. Krev byla červená, tekutá, ostatek jsem již v obličeji nenalezl, jeho ruce však byly krvavé a poškrábané. Na šatech, na zádech a  napřed na  rozličných místech, ano i  na  čepici, nalézaly se skvrny krvavé, ještě dosti lesklé, a sice stříknuté, nerozmazané a takové přischlé, nýbrž, jak jsem udal, čerstvé. Na kalhotech nalézali (sic!) se místa, kde bylo patrně vidět , že si místa ta dílem mil (sic!), dílem pral.“ Na četníkův dotaz, odkud pocházejí skvrny na Pavlíkově ob



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist